1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
|
Kultura pohrdání
################
:date: 2019-07-11T16:20:56
:status: draft
:category: faith
:tags: czech, KChO, christianity, ecumenism
Právě si čtu knihu „`Love Your Enemies: How Decent People Can
Save America from the Culture of Contempt`_“ (Miluj svoje
nepřátele: jak slušní lidé mohou zachránit Ameriku od kultury
pohrdání) od Arthura C. Brookse. Je to celkem sympatická kniha,
ale zatím (ještě jsem ji nedočetl), se mi zdá taková docela
banální. Autor lamentuje nad tím, jak se konverzace
nesouhlasících lidí v Americe zhroutila a jak vše nahradil jenom
boj lidí, kteří jeden druhým pohrdají a vnímají druhého nikoli
jako partnery v dialogu ale jako nepřátele. A reakcí je nikoli
zájem o názory druhého nebo polemika s ním, ale snaha druhého
pošpinit a znemožnit. Jeho analýza mi připadla docela povrchní
a jednostranná. Někde jsou nějací lidé, kteří pohrdají druhými
a ničí to naši americkou společnost. Nezabývá se otázkou kolik
lidí samo sebe považuje za pohrdajícího druhými a kolik jich je
ochotno předstoupit před Contemptuous Anonymous a prohlásit
„Ahoj, já jsem John a pohrdám druhými. Moje závislost se
projevuje tak, že …“. Obávám se, že všichni čtenáři této knihy
mají pocit, že jich se to netýká, a že ti ostatní ničí Ameriku
pohrdáním druhými.
.. _`Love Your Enemies: How Decent People Can Save America from the Culture of Contempt`:
https://en.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources/978-0062883759
Musel jsem přerušit čtení (resp. poslouchání čtené ebook),
protože začal program Vojtěcha Kodeta na Katolické Charismatické
konferenci na Jan 15, podobenství o vinném kmeni a ratolestech
(“Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti…”). Došel na téma
milosti a zdůrazňoval (zcela správně), jak je v katolické církvi
(a nejen v ní, dodávám já) rozšířen šílený blud nesprávného
chápání milosti jako výsledku našeho snažení: „Nejprve se musíš
dát dohromady, aby Ti Bůh mohl požehnat. Pomož si a Bůh Ti
pomůže.“ No a mě samozřejmě napadalo `o čem jsem už psal jinde`_,
že je naprosto absurdní uvažovat o společném (všekřesťanském)
slavení Večeře Páně jenom jako výrazu už dosažené jednoty (slyšel
jsem od mnoha i upřímných katolíků, že nemůžeme sloužit společnou
Večeři Páně/Eucharistii, protože nežijeme v jednotě). Opravdu mám
já, protestant, vysvětlovat katolíkům, že Večeře Páně není jenom
připomínka minulé události (zde sjednocení se jednot), ale
pozváním živého Krista, aby nám svojí Přítomností pomáhal na
cestě našeho ještě velmi nedokončeného posvěcení? Přijde mi to
absurdní.
.. _`o čem jsem už psal jinde`:
{filename}dopis-katolickemu-priteli.rst
Po přednášce P. Kodeta následovalo velice dojemné svědectví
studenta semináře o jeho velmi komplikovaném duchovním životě
(jednu dobu byl skinhead zatímco vedl chvály v katolické farnosti
na Lhotce). Vyprávěl o tom, jak bojoval s tím, jak (už jako
student semináře) začal chodit s nějakou slečnou. Tvrdil, že ho
velice štvala jednoduchá řešení a povrchní svědectví a jak
nakonec nenalezl žádné řešení ve svém boji (nevím, jak moc je to
přesně pravda, protože zjevně stále je v semináři a mluví o tom
nahlas, takže se pravděpodobně se slečnou rozešel).
A já jsem se nemohl najednou zmoci na nic jiného nežli nahlas
pronést cosi o hříších katolické církve. Samozřejmě, že si
myslím, že nakládání povinnosti celibátu, kde to podle mého není
správné (celibát je dobrý a svatý, ale Bible se zdá specificky
naznačovat, že není nutný pro postavení faráře; a i pokud se dají
sloučit, tak je povinnost celibátu pro všechny kněží podle mého
zbytečným lidským pravidlem týrající dotčené, jako „desátek
z máty, kopru a kmínu“ (Mat. 23:23-28)). A strašně jsem se nad
tím vnitřně rozčiloval. Když jsem se nad tím vztekem přistihl,
začal jsem uvažovat, proč se tak rozčiluji. Vztek je přece jak se
strach projevuje navenek a pokud se silně rozčilujeme, je to
většinou o něčem, co se týká dotýká nás, nikoli o abstraktních
problémech.
Netrvalo mi to ani moc dlouho, abych pochopil, že je to vlastně
o neúctě. Možná ne přímo pohrdání, to je možná trochu moc vědomé
a silné, ale jemný odstup a pocit nadřazenosti. A hned vzápětí mě
napadl termín „structural racism“ (rasismus ve strukturách).
Kdykoli zmíním cosi o nedostatku ekumenismu, tak mi okamžitě
všichni zmíní, kterak všichni přítomní katolíci (nebo dokonce
konkrétní osoba) jsou velmi přátelští k protestantům. To je sice
pravda, skutečně jsem za těch dvaadvacet let Katolických
charismatických konferencí zažil jedinkrát osobu, která projevila
nechuť k protestantům a hned se opravila a byť ji to zřejmě
dělalo problém, chovala se dále alespoň slušně.
Ale zároveň je v celém katolické zbožnosti nějak přítomen spíše
pocit odstupu a povýšenosti nad námi. Nejedná se jenom o velké
věci, jako že nejsme dost dobří, abychom byli připuštěni
k Eucharistii (a aby protestantská Večeře Páně byla dost dobrá
i pro katolíky). Jedná se o modlitby za „bratry odloučené“,
dokonce o modlitby za smíření „s Židy, muslimy a protestanty“
nebo neustálá snaha o konverzi protestantů na tu naší pravou
víru. Naštěstí ani jednu tuhle hrůzu jsem nezažil na KChKo (nebo
jenom velmi vzácně) a to první je už snad vytlačováno
i oficiálně, ale ten postoj je podle mého stále přítomný. Nebo
možná jsem moc přecitlivělý a příliš si shromažďuji minulá
zranění.
Píšu tohle druhý den a svět je trochu jiný. Najednou ta hořkost
ztratila značnou část ostrosti a cítím se zmateně, jako bych
vytahoval nějaké zranění, které vlastně reálně neexistuje.
Zároveň vím, že to není úplně pravda. Opravdu se dá pět set (nebo
kolik) let nenávisti a pohrdání odstranit během několika
desetiletí ne příliš intenzivní snahy? Opravdu je nepravdivé mé
pozorování, jak málo lidí se skutečně zajímá o smíření mezi
jednotami (z obou stran)? A zajímá skutečně jednota mezi různými
jednotami někoho jiného nežli mě? Vždyť každý máme dost svých
starostí na svém (i církevním) písečku a proč bychom se starali
o druhé (to je konec konců, co mi řekl ten katolický přítel,
kterému jsem psal ten dopis, že)? Nesnažím se podstrkávat Pánu
Bohu na jeho agendu něco, co on tam teď nemá? Jsem ochoten vůbec
věřit, že během mého života dojde k tomu, že by se křesťané
opravdu o toto sjednocení vážně zase začali zajímat? Zajímám se
o něj opravdu já, kromě příležitostí, kdy nesmím k Eucharistii na
této konferenci? Možná na to opravdu není čas, protože mám pocit,
že všechny dveře jsou zavřené a Pán Bůh zjevně k nikomu jinému
moc nemluví.
A možná právě tento nezájem a spokojenost ve svém rybníčku,
kochání se ve své nadřazenosti (z obou stran), je ta neúcta,
která mně nejvíce vadí. „Pane, daj v prostřed uhoditi!“ „Odpusť
jim, neboť skutečně nevědí, co činí.“
|
