Kultura pohrdání ################ :date: 2019-07-11T16:20:56 :status: draft :category: faith :tags: czech, KChO, christianity, ecumenism Právě si čtu knihu „`Love Your Enemies: How Decent People Can Save America from the Culture of Contempt`_“ (Miluj svoje nepřátele: jak slušní lidé mohou zachránit Ameriku od kultury pohrdání) od Arthura C. Brookse. Je to celkem sympatická kniha, ale zatím (ještě jsem ji nedočetl), se mi zdá taková docela banální. Autor lamentuje nad tím, jak se konverzace nesouhlasících lidí v Americe zhroutila a jak vše nahradil jenom boj lidí, kteří jeden druhým pohrdají a vnímají druhého nikoli jako partnery v dialogu ale jako nepřátele. A reakcí je nikoli zájem o názory druhého nebo polemika s ním, ale snaha druhého pošpinit a znemožnit. Jeho analýza mi připadla docela povrchní a jednostranná. Někde jsou nějací lidé, kteří pohrdají druhými a ničí to naši americkou společnost. Nezabývá se otázkou kolik lidí samo sebe považuje za pohrdajícího druhými a kolik jich je ochotno předstoupit před Contemptuous Anonymous a prohlásit „Ahoj, já jsem John a pohrdám druhými. Moje závislost se projevuje tak, že …“. Obávám se, že všichni čtenáři této knihy mají pocit, že jich se to netýká, a že ti ostatní ničí Ameriku pohrdáním druhými. .. _`Love Your Enemies: How Decent People Can Save America from the Culture of Contempt`: https://en.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources/978-0062883759 Musel jsem přerušit čtení (resp. poslouchání čtené ebook), protože začal program Vojtěcha Kodeta na Katolické Charismatické konferenci na Jan 15, podobenství o vinném kmeni a ratolestech (“Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti…”). Došel na téma milosti a zdůrazňoval (zcela správně), jak je v katolické církvi (a nejen v ní, dodávám já) rozšířen šílený blud nesprávného chápání milosti jako výsledku našeho snažení: „Nejprve se musíš dát dohromady, aby Ti Bůh mohl požehnat. Pomož si a Bůh Ti pomůže.“ No a mě samozřejmě napadalo `o čem jsem už psal jinde`_, že je naprosto absurdní uvažovat o společném (všekřesťanském) slavení Večeře Páně jenom jako výrazu už dosažené jednoty (slyšel jsem od mnoha i upřímných katolíků, že nemůžeme sloužit společnou Večeři Páně/Eucharistii, protože nežijeme v jednotě). Opravdu mám já, protestant, vysvětlovat katolíkům, že Večeře Páně není jenom připomínka minulé události (zde sjednocení se jednot), ale pozváním živého Krista, aby nám svojí Přítomností pomáhal na cestě našeho ještě velmi nedokončeného posvěcení? Přijde mi to absurdní. .. _`o čem jsem už psal jinde`: {filename}dopis-katolickemu-priteli.rst Po přednášce P. Kodeta následovalo velice dojemné svědectví studenta semináře o jeho velmi komplikovaném duchovním životě (jednu dobu byl skinhead zatímco vedl chvály v katolické farnosti na Lhotce). Vyprávěl o tom, jak bojoval s tím, jak (už jako student semináře) začal chodit s nějakou slečnou. Tvrdil, že ho velice štvala jednoduchá řešení a povrchní svědectví a jak nakonec nenalezl žádné řešení ve svém boji (nevím, jak moc je to přesně pravda, protože zjevně stále je v semináři a mluví o tom nahlas, takže se pravděpodobně se slečnou rozešel). A já jsem se nemohl najednou zmoci na nic jiného nežli nahlas pronést cosi o hříších katolické církve. Samozřejmě, že si myslím, že nakládání povinnosti celibátu, kde to podle mého není správné (celibát je dobrý a svatý, ale Bible se zdá specificky naznačovat, že není nutný pro postavení faráře; a i pokud se dají sloučit, tak je povinnost celibátu pro všechny kněží podle mého zbytečným lidským pravidlem týrající dotčené, jako „desátek z máty, kopru a kmínu“ (Mat. 23:23-28)). A strašně jsem se nad tím vnitřně rozčiloval. Když jsem se nad tím vztekem přistihl, začal jsem uvažovat, proč se tak rozčiluji. Vztek je přece jak se strach projevuje navenek a pokud se silně rozčilujeme, je to většinou o něčem, co se týká dotýká nás, nikoli o abstraktních problémech. Netrvalo mi to ani moc dlouho, abych pochopil, že je to vlastně o neúctě. Možná ne přímo pohrdání, to je možná trochu moc vědomé a silné, ale jemný odstup a pocit nadřazenosti. A hned vzápětí mě napadl termín „structural racism“ (rasismus ve strukturách). Kdykoli zmíním cosi o nedostatku ekumenismu, tak mi okamžitě všichni zmíní, kterak všichni přítomní katolíci (nebo dokonce konkrétní osoba) jsou velmi přátelští k protestantům. To je sice pravda, skutečně jsem za těch dvaadvacet let Katolických charismatických konferencí zažil jedinkrát osobu, která projevila nechuť k protestantům a hned se opravila a byť ji to zřejmě dělalo problém, chovala se dále alespoň slušně. Ale zároveň je v celém katolické zbožnosti nějak přítomen spíše pocit odstupu a povýšenosti nad námi. Nejedná se jenom o velké věci, jako že nejsme dost dobří, abychom byli připuštěni k Eucharistii (a aby protestantská Večeře Páně byla dost dobrá i pro katolíky). Jedná se o modlitby za „bratry odloučené“, dokonce o modlitby za smíření „s Židy, muslimy a protestanty“ nebo neustálá snaha o konverzi protestantů na tu naší pravou víru. Naštěstí ani jednu tuhle hrůzu jsem nezažil na KChKo (nebo jenom velmi vzácně) a to první je už snad vytlačováno i oficiálně, ale ten postoj je podle mého stále přítomný. Nebo možná jsem moc přecitlivělý a příliš si shromažďuji minulá zranění. Píšu tohle druhý den a svět je trochu jiný. Najednou ta hořkost ztratila značnou část ostrosti a cítím se zmateně, jako bych vytahoval nějaké zranění, které vlastně reálně neexistuje. Zároveň vím, že to není úplně pravda. Opravdu se dá pět set (nebo kolik) let nenávisti a pohrdání odstranit během několika desetiletí ne příliš intenzivní snahy? Opravdu je nepravdivé mé pozorování, jak málo lidí se skutečně zajímá o smíření mezi jednotami (z obou stran)? A zajímá skutečně jednota mezi různými jednotami někoho jiného nežli mě? Vždyť každý máme dost svých starostí na svém (i církevním) písečku a proč bychom se starali o druhé (to je konec konců, co mi řekl ten katolický přítel, kterému jsem psal ten dopis, že)? Nesnažím se podstrkávat Pánu Bohu na jeho agendu něco, co on tam teď nemá? Jsem ochoten vůbec věřit, že během mého života dojde k tomu, že by se křesťané opravdu o toto sjednocení vážně zase začali zajímat? Zajímám se o něj opravdu já, kromě příležitostí, kdy nesmím k Eucharistii na této konferenci? Možná na to opravdu není čas, protože mám pocit, že všechny dveře jsou zavřené a Pán Bůh zjevně k nikomu jinému moc nemluví. A možná právě tento nezájem a spokojenost ve svém rybníčku, kochání se ve své nadřazenosti (z obou stran), je ta neúcta, která mně nejvíce vadí. „Pane, daj v prostřed uhoditi!“ „Odpusť jim, neboť skutečně nevědí, co činí.“