summaryrefslogblamecommitdiffstats
path: root/faith/kultura_pohrdani.rst
blob: 1cedd00fe8d08362c46d894bca9b7b029c66bb94 (plain) (tree)


















































                                                                                         
                                           









































































                                                                             
Kultura pohrdání
################

:date: 2019-07-11T16:20:56
:status: draft
:category: faith
:tags: czech, KChO, Christianity, ecumenism

Právě si čtu knihu „`Love Your Enemies: How Decent People Can 
Save America from the Culture of Contempt`_“ (Miluj svoje 
nepřátele: jak slušní lidé mohou zachránit Ameriku od kultury 
pohrdání) od Arthura C. Brookse. Je to celkem sympatická kniha, 
ale zatím (ještě jsem ji nedočetl), se mi zdá taková docela 
banální. Autor lamentuje nad tím, jak se konverzace 
nesouhlasících lidí v Americe zhroutila a jak vše nahradil jenom 
boj lidí, kteří jeden druhým pohrdají a vnímají druhého nikoli 
jako partnery v dialogu ale jako nepřátele. A reakcí je nikoli 
zájem o názory druhého nebo polemika s ním, ale snaha druhého 
pošpinit a znemožnit. Jeho analýza mi připadla docela povrchní 
a jednostranná. Někde jsou nějací lidé, kteří pohrdají druhými 
a ničí to naši americkou společnost. Nezabývá se otázkou kolik 
lidí samo sebe považuje za pohrdajícího druhými a kolik jich je 
ochotno předstoupit před Contemptuous Anonymous a prohlásit 
„Ahoj, já jsem John a pohrdám druhými. Moje závislost se 
projevuje tak, že …“. Obávám se, že všichni čtenáři této knihy 
mají pocit, že jich se to netýká, a že ti ostatní ničí Ameriku 
pohrdáním druhými.

.. _`Love Your Enemies: How Decent People Can Save America from the Culture of Contempt`:
   https://en.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources/978-0062883759

Musel jsem přerušit čtení (resp. poslouchání čtené ebook), 
protože začal program Vojtěcha Kodeta na Katolické Charismatické 
konferenci na Jan 15, podobenství o vinném kmeni a ratolestech 
(“Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti…”). Došel na téma 
milosti a zdůrazňoval (zcela správně), jak je v katolické církvi 
(a nejen v ní, dodávám já) rozšířen šílený blud nesprávného 
chápání milosti jako výsledku našeho snažení: „Nejprve se musíš 
dát dohromady, aby Ti Bůh mohl požehnat. Pomož si a Bůh Ti 
pomůže.“ No a mě samozřejmě napadalo `o čem jsem už psal jinde`_, 
že je naprosto absurdní uvažovat o společném (všekřesťanském) 
slavení Večeře Páně jenom jako výrazu už dosažené jednoty (slyšel 
jsem od mnoha i upřímných katolíků, že nemůžeme sloužit společnou 
Večeři Páně/Eucharistii, protože nežijeme v jednotě). Opravdu mám 
já, protestant, vysvětlovat katolíkům, že Večeře Páně není jenom 
připomínka minulé události (zde sjednocení se jednot), ale 
pozváním živého Krista, aby nám svojí Přítomností pomáhal na 
cestě našeho ještě velmi nedokončeného posvěcení? Přijde mi to 
absurdní.

.. _`o čem jsem už psal jinde`:
    {filename}dopis-katolickemu-priteli.rst

Po přednášce P. Kodeta následovalo velice dojemné svědectví 
studenta semináře o jeho velmi komplikovaném duchovním životě 
(jednu dobu byl skinhead zatímco vedl chvály v katolické farnosti 
na Lhotce). Vyprávěl o tom, jak bojoval s tím, jak (už jako 
student semináře) začal chodit s nějakou slečnou. Tvrdil, že ho 
velice štvala jednoduchá řešení a povrchní svědectví a jak 
nakonec nenalezl žádné řešení ve svém boji (nevím, jak moc je to 
přesně pravda, protože zjevně stále je v semináři a mluví o tom 
nahlas, takže se pravděpodobně se slečnou rozešel).

A já jsem se nemohl najednou zmoci na nic jiného nežli nahlas 
pronést cosi o hříších katolické církve. Samozřejmě, že si 
myslím, že nakládání povinnosti celibátu, kde to podle mého není 
správné (celibát je dobrý a svatý, ale Bible se zdá specificky 
naznačovat, že není nutný pro postavení faráře; a i pokud se dají 
sloučit, tak je povinnost celibátu pro všechny kněží podle mého 
zbytečným lidským pravidlem týrající dotčené, jako „desátek
z máty, kopru a kmínu“ (Mat. 23:23-28)). A strašně jsem se nad 
tím vnitřně rozčiloval. Když jsem se nad tím vztekem přistihl, 
začal jsem uvažovat, proč se tak rozčiluji. Vztek je přece jak se 
strach projevuje navenek a pokud se silně rozčilujeme, je to 
většinou o něčem, co se týká dotýká nás, nikoli o abstraktních 
problémech.

Netrvalo mi to ani moc dlouho, abych pochopil, že je to vlastně 
o neúctě. Možná ne přímo pohrdání, to je možná trochu moc vědomé 
a silné, ale jemný odstup a pocit nadřazenosti. A hned vzápětí mě 
napadl termín „structural racism“ (rasismus ve strukturách). 
Kdykoli zmíním cosi o nedostatku ekumenismu, tak mi okamžitě 
všichni zmíní, kterak všichni přítomní katolíci (nebo dokonce 
konkrétní osoba) jsou velmi přátelští k protestantům. To je sice 
pravda, skutečně jsem za těch dvaadvacet let Katolických 
charismatických konferencí zažil jedinkrát osobu, která projevila 
nechuť k protestantům a hned se opravila a byť ji to zřejmě 
dělalo problém, chovala se dále alespoň slušně.

Ale zároveň je v celém katolické zbožnosti nějak přítomen spíše 
pocit odstupu a povýšenosti nad námi. Nejedná se jenom o velké 
věci, jako že nejsme dost dobří, abychom byli připuštěni 
k Eucharistii (a aby protestantská Večeře Páně byla dost dobrá 
i pro katolíky). Jedná se o modlitby za „bratry odloučené“,
dokonce o modlitby za smíření „s Židy, muslimy a protestanty“ 
nebo neustálá snaha o konverzi protestantů na tu naší pravou 
víru. Naštěstí ani jednu tuhle hrůzu jsem nezažil na KChKo (nebo 
jenom velmi vzácně) a to první je už snad vytlačováno 
i oficiálně, ale ten postoj je podle mého stále přítomný. Nebo 
možná jsem moc přecitlivělý a příliš si shromažďuji minulá 
zranění.

Píšu tohle druhý den a svět je trochu jiný. Najednou ta hořkost 
ztratila značnou část ostrosti a cítím se zmateně, jako bych 
vytahoval nějaké zranění, které vlastně reálně neexistuje. 
Zároveň vím, že to není úplně pravda. Opravdu se dá pět set (nebo 
kolik) let nenávisti a pohrdání odstranit během několika 
desetiletí ne příliš intenzivní snahy? Opravdu je nepravdivé mé 
pozorování, jak málo lidí se skutečně zajímá o smíření mezi 
jednotami (z obou stran)? A zajímá skutečně jednota mezi různými 
jednotami někoho jiného nežli mě? Vždyť každý máme dost svých 
starostí na svém (i církevním) písečku a proč bychom se starali 
o druhé (to je konec konců, co mi řekl ten katolický přítel, 
kterému jsem psal ten dopis, že)? Nesnažím se podstrkávat Pánu 
Bohu na jeho agendu něco, co on tam teď nemá? Jsem ochoten vůbec 
věřit, že během mého života dojde k tomu, že by se křesťané 
opravdu o toto sjednocení vážně zase začali zajímat? Zajímám se 
o něj opravdu já, kromě příležitostí, kdy nesmím k Eucharistii na 
této konferenci? Možná na to opravdu není čas, protože mám pocit, 
že všechny dveře jsou zavřené a Pán Bůh zjevně k nikomu jinému 
moc nemluví.

A možná právě tento nezájem a spokojenost ve svém rybníčku, 
kochání se ve své nadřazenosti (z obou stran), je ta neúcta, 
která mně nejvíce vadí. „Pane, daj v prostřed uhoditi!“ „Odpusť 
jim, neboť skutečně nevědí, co činí.“