Oba dva, muž i jeho žena, byli nazí a nestyděli se
##################################################
:date: 2023-08-27T09:30:00
:category: faith
:tags: sermon, czech
(kázání_, silně krácené pronesené ve sboru_ ČCE Praha-Braník, 27.
srpna 2023)
.. _kázání:
https://youtu.be/
.. _sboru:
http://branik.evangnet.cz/
Starozákonní čtení: Genesis 2:20-25 (B21)
Evangelium: Lukáš 12:1-3 (B21)
Novozákonní čtení: 2. Korintským 12:1-10 (B21)
Základem dnešního kázání bude poslední verš starozákonního čtení:
„Oba dva, muž i jeho žena, byli nazí a nestyděli se.“
Když jsem byl požádán vedením tohoto sboru o kázání, které mám
tak nějak tendenci považovat za každoroční zamýšlení se nad tím,
co mi ten rok táhne hlavou, přemýšlel jsem docela hodně dlouho
o tom, co vlastně je pro mě tento rok nejdůležitější a o čem bych
chtěl hovořit. Přemýšlel jsem o tom, co pro mě bylo největší
duchovní vítězství a co jsem si znovu objevil (po více jak
třiceti letech života v Církvi nepotkávám mnoho opravdu nových
věcí, spíše se většinou jedna o znovuobjevování již kdysi dávno
nalezeného a později ztraceného). Přemýšlel jsem o síle
v slabosti (z našeho novozákonního čtení), ale teď mi připadne,
že všechno se to dá dobře zakořenit v našem starozákonním čtení
a zejména ve verši, který jsem vybral jako základ dnešního
kázání.
Tenhle verš mě vždycky velice vzrušoval a okouzloval. Ne až tak
kvůli sexuální stránce té nahoty, ale vždycky jsem Adamovi a Evě
záviděl mnohem více jejich *nevinnost* a *otevřenost jednoho před
druhým*. Chápu, že aplikovat svoje vlastní psychopatologie na
ostatní lidi není zrovna nejvědečtější přístup, ale doufám, že
když se s Vámi podělím o svoje myšlenky na dané téma, nebude tu
úplně mimo.
Tak třeba bych se chtěl zamyslet nad tím, že právě tato nevinnost
a otevřenost byly první věci, které lidé ztratili svým prvotním
Hříchem a v Genesis 3:7 čteme „Tehdy se jim oběma otevřely oči
a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si
zástěrky.“ Kalvín a další staří Reformátoři prý tvrdili, že
následkem Prvotního Hříchu je naše neovladatelné nutkání hřešit.
Je to možné nebo je to přehnané, nechci se o tom teď dohadovat,
ale Bible jako první důsledek Hříchu ukazuje něco jiného: ztrátu
nevinnosti a neovladatelné nutkání přetvářet se. Najednou už
nejsme schopni stát jeden před druhým nazí a nestydět se. Musíme
používat různé zástěrky, abychom zakryli svoji bídu.
A to je zhruba to, co bych si opravdu přál v tomto kázání dokázat:
připomenout nám všem slova „nevinnost“ a „otevřenost“, přiznat si,
že možná právě to nám v životě schází, povzbudit nás, abychom se
nad nimi hlouběji zamysleli. Protože by ale kázání asi mělo být
delší než těchto několik odstavců a protože, když už se jednou
dostanu ke slovu, tak se mikrofonu jen tak lehce nepustím, tak Vám
přidám ještě několik dalších myšlenek na dané téma.
Kromě toho, že si tedy myslím, že po Pádu máme tendenci lhát
a přetvářet se, tak mám podezření, že jeden z dalších problémů
toho, v čem žijeme je, že naše přirozená očekávání jsou nastavena
podle našeho přirozeného stavu před Pádem, ne podle našeho
současného stavu.
Věnuji se již delší dobu studiu i praxi toho co se v křesťanské
hantýrce nazývá vnitřním uzdravením a došel jsem k závěru,
že v podstatě každý z nás potřebuje alespoň právě trochu
péče, protože každý z nás v dětství zažil nějaké zklamání a
bolest. Děti mají podle této představy svoje očekávání nastavená
podle toho, jak Pán Bůh očekával, že se jeho rodiče, sourozenci,
příbuzní, spolužáci, učitelé a další budou chovat, a my všichni,
tady má možná ten Kalvín trochu pravdu, tohoto standardu ani
zdaleka nedosahujeme. Pro někoho je takovéto uzdravení jenom
normální součástí dospívání a stačí mu pohovořit si s bratry či
sestrami nebo s někým starším a zralejším, pro někoho se bohužel
jedná o celoživotní zápas a to jsem ještě nezmínil skutečně
strašné případy dětí zneužívaných a ubližovaných.
Tak třeba Přísloví 19:22 říká „Po člověku se žádá neselhávající
láska." (to je můj překlad anglického překladu Písma, CEP
překládá jako „Na člověku se žádá aby byl milosrdný.“, B21 „Po
člověku se žádá, aby byl laskavý“, ale alespoň porovnáním mnoha
anglických a českých překladů tohoto verše se mi zdá, že překlad
je značně nejasný). Kdo z nás je schopen takováto očekávání
splnit?
Kdo z nás nebyl zklamán jako dítě, protože jeho rodiče nebyli
dokonalí? A kdo z nás nikdy nezažil v dospělosti okamžiky, kdy on
sám, ona sama, nesplnil nebo nesplnila očekávání svých partnerů
nebo ještě hůře svých dětí?
Tváří v tvář tomuto neřešitelnému konfliktu mnozí volí jeho
popření a přetvařujeme se a tvrdíme, že ideál splňujeme nebo jsme
mu alespoň nablízku. Avšak jakékoli přetvařování se doopravdy
neodstraní bolest, kterou ve svém nitru cítíme.
A ano, protože jsme v církvi a toto je kázání, tak moje je
odpověď na možná řešení je stejná jako toho Pepíčka, když se ho
katechetka ptala, co je zrzavé zvířátko s dlouhým huňatým ocasem,
které skáče z větvičky na větvičku a žere lískové oříšky: „Kdyby
to byl kdokoli jiný, sestro katechetko, tak bych odpověděl, že
veverka, ale u Vás, je odpověď na všechny otázky Náš Pán Ježíš
Kristus!“
Ano, věřím, že odpovědí na všechny naše otázky je Náš Pán Ježíš
Kristus, a že jenom odpuštění našich hříchů a nedostatků je
odpovědí na tento jinak neřešitelný konflikt. A nechci sice
mluvit světským psychologům do jejich řemesla, ale prostě si
nedokážu představit jiné řešení. Jenom tehdy, když skutečně víme,
že jsou nám hříchy odpuštěny, a zároveň, když svojí identitu
skutečně zakládáme jenom na Pánu Bohu a jeho lásce k nám, můžeme
začít odkládat svoje masky a začít vystupovat blíže tomu, jací
skutečně jsme.
Další věc, kterou bych chtěl připomenout, je, že být před druhým
nahý a opravdový neznamená, že musíme být perfektní, právě
naopak. Třeba právě mluvě o nahotě, vím velice dobře, že moje
krásná žena Markéta by si zasloužila nějakého krásného muže
s železnými svaly a břichem jako žehlicí prkno, takového nějakého
Seana Conneryho. A chudinka má mě.
Jenže nevinnost podle mě nezačíná ve svatosti, ale v přijetí
sebe samého takového jací jsme a v odpuštění sám sobě. Právě
v odpuštění vykoupeném nám křížem Pána Ježíše Krista můžeme začít
vystupovat ze svých převleků, protože právě jenom tehdy dokážeme
sami sebe přijmout takoví jací jsme. A pak už můžeme být k sobě
upřímní a můžeme přiznat, že nám vlastně v jistém smyslu slova
nezáleží na ničem jiném více nežli na dosažení svatosti.
Další co mě k tématu nevinnosti napadá je, že právě ve chvíli,
kdy se z milosti Kříže Kristova začnu vynořovat ze svých masek
a přetvářky, můžu zjistit, že jsem se vlastně osvobodil, že (jak
říká naše třetí čtení) v mé slabosti je moje síla. My ve
skutečnosti opravdu nevíme, co vlastně byl ten Pavlův „osten“,
zdali to byla nějaká fyzická indispozice (někde jsem slyšel, že
měl velmi slabý hlas, pro kazatele dost nepoužitelný), psychický
problém, pronásledování (to ale v kontextu úplně nedává smysl),
nebo dokonce setrvalý hřích? Nevíme, můžeme se jenom dohadovat,
ale víme, že to bylo něco značně nepříjemného a ponižujícího
(„který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel“). Stálo mu to
za opakované modlitby k Hospodinu a teprve Boží naprosto jasné
odmítnutí ho přimělo k tomu, aby s modlitbami ustal.
Co ale víme je, že poté co odložil všechny falešné důkazy své
schopnosti být kvalifikovaným apoštolem (a kdo na světě může
zcela prohlásit s vážnou tváří, že je kvalifikován k tomu být
apoštolem v evangeliem zcela nezasažené oblasti?) se mohl jenom
spolehnout na Pána Boha, že ho ochrání v jeho službě (anebo ne
a jeho služba skončí … a co, jeho identita stejně není založena
na jeho službě). Ve chvíli, kdy odložil všechnu svoji přetvářku
a věnoval se cele tomu, k čemu ho Pán Bůh povolal, nemusel se
Pavel starat o vlastní úspěch a o to, jak vypadá před světem, byl
najednou mnohem svobodnější a silnější. Z jeho vyznané slabosti
se stala jeho síla.
Další věc, nad kterou bych se chtěl zastavit je zranitelnost. Ti
z nás, kdo jsou ženatí a vdané, tohle znají. Pokud chceme nalézt
opravdu hluboké společenství v manželství, musí se manželé
přestat jeden před druhým schovávat, přestat se bránit a stát se
jeden druhému více zranitelní. Ano, je dost pravděpodobné, že
tento proces bude značně bolestivý, naštěstí na rozdíl od tohoto
příběhu, alespoň jeden z účastníků mého vztahu s Bohem je morálně
na výši a psychicky zcela stabilní. Pokud jsou všechny naše
falešné masky falešnou ochranou měli bychom se naučit záviset
opravdu jenom na Boží ochraně a být tudíž zranitelní pro všechny
ostatní útoky.
A konečně poslední poznámka, ve chvíli, kdy se přestaneme
spoléhat na vlastní sebespravedlnost a předstírání svatosti,
vyznáváme svoji naprostou závislost na Pánu Bohu. Ale právě
nejjasnější vystavení se této závislosti jak pro nás samotné, tak
i pro lidi kolem nás, je naše modlitba. Jenom v upřímné a poctivé
modlitbě můžeme najít, kým vlastně skutečně jsme a co jsou naše
opravdové problémy se světem i se sebou samotnými. Jenom
v modlitbě máme příležitost vystavit Bohu naší slabost
a potřebnost, čekat na jeho řešení a tak trochu se vracet do
vztahu, který měl člověk s Bohem před Pádem. To je také podle
mého pravý význam toho, že ve Starém zákoně jsou věřící často
nazýváni jako ti, kdo očekávají na Hospodina.
Takže mohu celé kázání uzavřít povzbuzením: hledejme nevinnost,
odhazujme masky, modleme se a čekejme na Hospodina!
Amen.
Poslání:
Když jsem tvrdil, že základním krokem k nalezení síly
v Hospodinu, je naše modlitba, dovolte abych jako poslání pronesl
jednu, kterou jsem tento týden nalezl. Tohle kázání jsem psal,
zatímco jsme s mojí maminkou vyjeli do Anglie znovu si
připomenout pobyt mého otce a jí zde v Oxfordu v roce 1968, dali
jsme jí to jako dárek k životnímu výročí. A když jsem byl
v Oxfordu, tak jsem si pochopitelně četl román Dorothy Sayersové,
který byl do češtiny přeložen jako “Oxfordský anonym”
(v originále “Gaudy night”), který se v Oxfordě odehrává, a který
Sayersová napsala jako vyznání své lásky k městu. A když jsem si
četl tuto knihu, nalezl jsem tam tuto modlitbu, které přijměme
jako poslání do tohoto týdne:
„Pane, nauč nás vzít naše srdce a podívat se na ně zpříma,
ať už je to jakkoli těžké.“
.. vim: spelllang=cs
