O literárních stylech biblických knih aneb Job
##############################################
:date: 2020-07-18T07:50:27
:category: faith
:tags: sermon, czech
(kázání, silně krácené pronesené ve sboru_ ČCE Praha-Braník, 26.
července 2020)
.. _sboru:
http://branik.evangnet.cz/
Textem dnešního kázání je v podstatě celá kniha Job a větší část
Starého zákona, ale abych měl alespoň nějaký konkrétní text před
kázáním, vybral jsem Job 42:1-6:
Job na to Hospodinu řekl: // „Uznávám, že jsi všemocný a že nic
nepřekazí tvé úmysly. // Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry,
a přitom nemá poznání?‘ Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl
ponětí, o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání. // Řekl jsi:
‚Poslouchej a já promluvím, budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘ //
Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní
oči spatřuji. // Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím
pokání!“
Druhé helvétské vyznání, které Českobratrská církev evangelická
přijímá i za svoje vyznání víry, celé začíná ustanovením našeho
postoje k Písmu svatému:
Věříme a vyznáváme, že kanonická Písma svatých proroků
a apoštolů obojího Zákona jsou pravé slovo Boží samo a že
mají postačující autoritu ze sebe samých, nikoli z lidí.
Neboť sám Bůh mluvil k otcům, prorokům a apoštolům a mluví
k nám dosud skrze Písma svatá. // A v tomto Písmě svatém má
obecná církev Kristova co nejplněji vyloženo vše, co náleží
jak k spasitelné víře, tak k řádné správě Bohu libého života.
V církevních kruzích, ve kterých se normálně pohybuji, se velice
často hovoří o důvěře v Písmu jako jediném měřítku našeho života
a víry, neomylnost Písma, ale často mám pocit, že účastníci
takovýchto debat berou Písmo jako něco jednoduchého, co si každá
ta příslovečná „prostá žena na Táboře“ (zmíněná v *Kronice české*
Aenea Sylvia Piccolominiho z doby husitské) může přečíst a bude
na tom stejně jako nejučenější doktor theologie. Ale i právě
helvétské vyznání, a z kalvínské tradice většinou takovéto názory
vycházejí, to vidí celé poněkud komplikovaněji:
Apoštol Petr pravil, že výklad Písem svatých „nezáleží na
rozumu lidském“ (2. Petrova 1:20). […] My naopak máme za
pravověrný a původní jen ten výklad Písem, který jest vyvozen
<toliko> z nich samých
To důležité na tomto odstavci je (odstavec se jinak hlavně věnuje
souboji s katolickým názorem na tradici jako základ výkladu
Písma), že se zde zdůrazňuje nutnost *výkladu* Písma, není to
text, který je automaticky aplikovatelný bez dalšího. Po
Listopadu 1989 se v televizi vysílal dětský seriál, kde hrdinové
vždycky v nouzi nejvyšší vytáhli Příručku malých svišťů a v ní
okamžitě nalezli návod, jak vyřešit jakoukoli svízelnou situaci.
Zde helvétská konfese jasně tvrdí, že Písmo není takovou Píručkou
mladých svišťů, do které můžeme jenom juknout a okamžitě jí
aplikovat.
Ale takhle to ještě vypadá jednoduše. „… jen ten výklad Písem,
který jest vyvozen toliko z nich samých …“. Ale hned k tomu
dodává:
(ovšem s přihlédnutím k povaze toho jazyka, jímž jsou
sepsána, při čemž je třeba pečlivě uvážit <všecky> okolnosti
a vykládati i podle smyslu míst podobných i odlišných <s
přibráním) dalších a jasnějších), jenž se shoduje s pravidlem
víry a lásky a slouží výborně k slávě Boží a spáse lidí.
„… uvážit všecky okolnosti …“
První z okolností, ke které bych chtěl teď přihlédnout, je čas
a to, že Bible byla sepsána dávno. Všichni to vědí, ale obávám
se, že ne každý křesťan si opravdu dobře uvědomuje, jak dávno je
biblické dávno. Kdo z Vás ví, v jakém roce byla založena Svatá
říše římská (ta středověká)?
Ano, Cimrman, kdysi horoval pro to, aby účastníci velikých
historických událostí pamatovali na budoucí školní dítka a dělali
slavné události v datech, která se dají jednoduše pamatovat.
Karel Veliký a papež Lev III. na budoucí školní dítka nepochybně
mysleli, neboť Karel by korunován prvním císařem obnovené Římské
říše na Boží hod vánoční roku 800. Vzhledem k tomu, že nebyli
schopni svoje životy přesunout do roku 1000, tak lepšího výsledku
snad ani dosáhnout nemohli.
Co víte o roku 800? A třeba o roku 800 v českých zemích,
v českých dějinách? Upozorňuji, že svatí Cyril a Metoděj
přicházejí na Velkou Moravu zhruba o půlstoletí později a svatý
Václav je v desátém století, tedy teprve zhruba v následujícím
století.
Ano, správně, nevíte nic. Protože skoro nic není známo. Kdo z nás
si přečetl slavnou masivní knihu pana profesora Třeštíka
o Počátcích Přemyslovců ví, že i o svatém Václavovi a o počátku
našich dějin se v podstatě hlavně dohadujeme. Asi se shodneme, že
to bylo před počátkem standardních českých dějin a že to naplňuje
znaky termínu „dávno, velmi dávno“.
Takže rok 800. Rok 800 je od nás zhruba 1200 let.
Vezmeme-li těchto dvanáctset let a odečteme je od roku 800,
dostaneme se do roku 400 před naším letopočtem, což je téměř
přesně datum úmrtí Sokrata a je to možné považovat za počátek
klasické antické éry. Slyšel jsem toto porovnání původně
v internetovém podcastu o dějinách filozofie, kde autor
zdůrazňoval délku celé této doba od Sokrata, který je v podstatě
počátek klasické antické filozofie, po Karla Velikého, který je
začátkem dalšího období, středověku. My máme celou antiku
většinou v učebnicích dějepise prolétnutou v několika málo
kapitolách a tak mnozí z toho máme pocit, že to zase nebylo tak
dlouhé, ale ve skutečnosti třeba právě Platónovu a Aristotelskou
filozofii nemáme vůbec přímo, ale vidíme ji zpracovanou právě
těmi minimálně dvanáctisty lety komentářů a rozvíjení myšlenek
v nich. Ještě méně toho bývá v učebnicích dějin filozofie, kde po
Sokratovi, Platónovi a Artistotelovi se přeskočí hned k Senekovi,
Augustinovi a tím je v podstatě antika hotová.
Z hlediska biblického je ale rok 400 před Kristem stále
málo. Starozákonní dějiny už v podstatě skončily a dokonce
podstatná část Starého zákona už byla napsána. K tomu abychom se
dostali na začátek starozákonních dějin je třeba vzít oněch
dvanáctset let ještě jednou. Dorazíme někam k počátku druhého
tisíciletí před Kristem a teprve tam někde nalezneme Abrama
přicházejícího do Svaté země.
Když tedy máme uvážit všechny okolnosti výkladu biblického textu,
musíme zejména přihlédnout k tomu, jak strašně dávno jsou
biblické knihy sepsány a jak radikálně jiná byla tehdejší
kultura.
Uvedu ještě jeden příklad. Jsem veliký fanda knížek o Harry
Potterovi od paní Rowlingové a nadšeným čtenářem fanfikce,
příběhů, které jsou sepsány nadšenými fandy jejich knih a které
rozšiřují doplňují, rozvíjejí a pokračují příběhy, které ona
začala. Pochopitelně, že se velice zajímám o příběhy, které
zpracovávají motivy křesťanské víry v magickém světě paní
Rowlingové. Očividný problém pro každého mladého křesťanského
kouzelníka a čarodějnici je verš „Čarodějnici nenecháš naživu.“
z Exodu 22:18.
Pochopitelně pro většinu z Vás, kdo předpokládám jste mudlové,
nemáte žádné magické schopnosti, je tento verš vlastně nepříliš
podstatný. Jedinou lekci, kterou si z něho vezmete je, že bychom
se měli vyhnout horoskopům, kartářkám, okultismu a podobným
nesmyslům, což je rozhodně dobrá rada, ale pravděpodobně to pro
Vás není mezi deseti nejdůležitějšími verši z celé Bible.
Existuje několik fanfikcí, které se tímto problémem zabývají
z hlediska většinou zhruba jedenáctiletých dětí, pro které je
tento verš rozhodující pro celý jejich život. Některé příběhy
jsou jenom hloupé a ventilují si jakousi frustraci autora
pravděpodobně s americkou evangelikální církví, ale některé se
problémem reálně zabývají. Většinou profesoři v Bradavicích,
kouzelnické škole ve Skotsku, kde nešťastná mladá čarodějnice
studuje (nevím proč se vždycky jedná o dívku), se jí snaží
přesvědčit, že se partikulární zákazy musí vysvětlovat,
a helvétská konfese s nimi souhlasí, takovým výkladem, „jenž se
shoduje s pravidlem víry a lásky a slouží výborně k slávě Boží
a spáse lidí.“, ale dívka většinou s takovým vysvětlením není
úplně spokojená, protože si nechce z Písma Svatého dělat trhací
kalendář a odhazovat části jenom proto, že jí nevyhovují.
Proč tohle vyprávím v evangelickém mudlovském kostele je, že jsem
konečně našel jeden příběh, který vzal celý problém podle mého za
správný konec. Co opravdu víme o chápání magie ve starověkém
světě, co víme o magii ve starověké hebrejštině, co doopravdy
víme o magii? Co když slovo, které ze starověké hebrejštiny
překládáme jako „čarodějnice“ je ve skutečnosti nějaký technický
termín, který označuje nějaký druh černokněžnice, používající
magii k nekalým cílům?
Představte si, že by v Písmu (třeba zrovna v knize Deuteronomium)
byl zákaz „Nenecháš na živu býti bunšáh“ (slovo, jehož význam
nikde jinde v Písmu není více vysvětlen, *hapax legomenon*).
Dlouhým vědeckým studiem se překladatel Septuaginty rozhodne, že
slovo bunšáh vychází z kořenu slova, který se zdá nasvědčovat, že
doslovný překlad by mohl být něco jako „muž s nožem“. Přeloží
tedy text „Nenecháš na živu býti muže s nožem“ a následují
staletí pronásledování a mučení všech kuchařů a řezníků. Bohužel
nepochopil, že „muž s nožem“ zde byl eufemismus pro nájemného
vraha, který svoje oběti podřezával.
Jak dobře mohli mudlovští, tedy nemagičtí, pisatelé, překladatelé
a komentátoři Písma opravdu správně zaznamenat a přeložit něco,
čemu v podstatě moc nerozuměli? A to platí i ve chvíli, kdy
nevěříme na reálnou existenci magie. Jsem si jist, že i lidé,
kteří praktikovali magii klidně jako podvod nebo pověru v té
době, měli pro své konání terminologii, která je obávám se
z větší části pro nás lidi jednadvacátého století ztracená. Ve
chvíli, kdy se zaberete do studia komentářů i specializovaných
knih o magii starověkého Blízkého Východu [#]_, a snažíte se
zjistit, co doopravdy znamená hebrejské slovo, které zde
překládáme jako „čarodějnice“, odpovědí je veliké zmatení, které
se zdá zakrývat bezradnost. Takto kniha tvrdí, že se jedná
bylinkářku (snad připravující jedy?), jiní tvrdí, že to je vědma
předpovídající budoucnost z par vystupujících z nějaké jámy
naplněné čímsi, existují i názory, že se jedná o jakousi
zaklínačku, která kletbami škodí druhým.
Takže tohle je první závěr, který bych chtěl předat z tohoto
kázání: samozřejmě, že je v Bibli spousta věcí, které jsou
jednoduché a zjevné, a které i ta stará žena na Táboře může
pochopit. Sloužit cizím Bohům je špatný nápad, podvádět
manželku/manžela také, vraždit bližního je zcela mimo, milovati
ho je mnohem lepší nápad. Ale na druhou stranu ne všechno v Bibli
je jednoduché a pokud se tváříme, že je, dostaneme se do velmi
ošklivých konců, jako jsou hony na čarodějnice šestnáctého
a sedmnáctého století.
----
Druhou okolností, kterou bych chtěl dnes zvážit je literární styl
biblické knihy.
Tohle je podle mého jeden z mnoha problémů křesťanské reakce na
osvícenství a scientismus. Svět se v osmnáctém a první polovině
devatenáctého století a změnil a lidé byli najednou přesvědčeni,
že to, co není věděcky podchytitelné neexistuje anebo to alespoň
není k ničemu dobré. Podle mého křesťanské reakce na tento vývoj
byly v zásadě dvě a obě špatné. Liberální theologie v podstatě
souhlasila s tímto tvrzením a rozhodla se, že tedy z křesťanství
vymítí všechno, co odporuje vědě. Výsledkem byla pochopitelně
více méně prázdnota nebo mletí dosti prázdné slámy. Jako by
o nich přemýšlel svatý Pavel, když napsal, že „A jestliže nebyl
vzkříšen Kristus, vaše víra je marná […] Máme-li v Kristu naději
pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“
(1. Korintským 15:17-19). Ale tímto problémem se zabývaly
generace theologů snad počínaje Barthem, Bonhoefferem a u nás ve
svých lepších okamžicích J. L. Hromádkou, a je celkem známá.
Méně se lidé zabývají reakcí druhé skupiny, která se později ve
dvacátém století změnila na biblický fundamentalismus. Jejich
reakce by se v zásadě dala shrnout do toho, že tedy když po nás
chcete vědu, tak my vám předvedeme vědu. My, křesťané, jsme se
něčemu co, když poprchává, padá tma a mlha, a ono to támhle stojí
a vy se támhle koukáte, tak můžete mít pocit, že támhle je věda
<tři různé strany>, tedy něčemu takovéhlemu jsme se věnovali od
druhého století po Kristu, když všechna Vaše vědecká metoda ani
nevěděla, že nějaké houby existují, na kterých by mohla být.
Systematickou diskusi, budování jedné teorie na druhé, dialog
mezi vědci, v moderní době Science Citation Index, to všechno
teologie dokáže, ale co každá věda potřebuje, jsou data, na
kterých se může stavět. Přírodní vědy měly přírodu, na které
mohly činit pokusy a pozorování a získávat data, nad kterými
mohly jejich příznivci diskutovat. Později vzniklé společenské
vědy měly sice data trochu podezřelejší, protože často byla
velice obtížně kvantifikovatelná, ale v zásadě model přírodních
věd také fungoval.
Co má ale data theologie? „Teologie je nauka o Bohu“ praví nám
encyklopedie, ale je to odpověď dosti nepříznivá této situaci.
Bůh se dá velice těžko měřit, vážit, činit pozorování, není na
něm nic pevně zachytitelného, co by se mohlo stát předmětem
skutečného bádání. A tak se pozvolna a pomalu tiše předmět
teologie posunul a najednou byla teologie studiem toho, co je
možné nalézt v Bibli (v katolické verzi téhož ještě patristické
texty a spisy významných učitelů Církve zejména svatého Tomáše
Akvinského). Tímto nenápadným karetním trikem se najednou stala
teologie jako věda mnohem použitelnější a celé to vypadalo mnohem
důstojněji, až bylo možné se tvářit alespoň trochu vážněji, když
teologové toužili mít stejné místo na moderní post-osvícenecké
univerzitě. Navíc jsme se elegantně vyhnuli pasti liberální
theologie, protože stále můžeme stavět na stvoření, vtělení,
vzkříšení, zjevení, aniž bychom vypadali jako podvodníci.
Za tento podfuk jsme ale zaplatili strašlivou cenu. Jednak se nám
z našeho náboženství zcela vytratila mystika, která jinak
naplňuje každou teologii životem, protože byla příliš
individuální a nepopsatelná, aby byla schopna být vědecky
zpracována a jednak se nesmírným způsobem proměnil vztah k Písmu
Svatému. Sice všechny generace předosvícenských křesťanů věřili
na naprostou neomylnost Písma a jeho doslovné autorství Duchem
Svatým nebo něco podobného, vždycky byla mnohem volnější situace
co se týkalo možností jeho interpretace. Všechno se najednou
muselo brát doslova a co nejjednodušším způsobem, protože něco
tak komplikovaného jako třeba alegorický výklad Písma (ne, že
bych bylo jeho velkým fandou) vypadal najednou příliš nevědecký
a tiše se vytratil. Na absolutní doslovnost a neomylnost Písma se
najednou začal klást obrovský význam, protože pochopitelně, když
se teologie změnila v jeho studium, jeho neomylnost se najednou
stala podobným základem jako realita přírody. Kdybychom
zesložiťovali naprostou žulovou nezměnitelnost Písma, celá ta
naše pracně budovaná struktura moderní teologie by se zhroutila.
Když se Písmo stalo základem všeho, až někdy v textech o biblické
neomylnosti mám pocit, že základem jejich víry je Víra v Boha
Otce, Syna i Svaté Písmo.
Výsledkem snahy o jednoduchou interpretaci Písma také byla ztráta
čehokoli co přestalo být možné brát doslovně a jednoduše. Je
pozoruhodné jak málo je toho v této fundamentalistické literatuře
napsáno o knize Kazatel nebo právě o knize Job.
Ztratil se také *literární styl.* Někomu, kdo se s Biblí setkává
poprvé, se velice často říká (a je to pravda), že Bible (zde
zejména Starý zákon) není kniha ale hned celá knihovna. Jedná se
o soubor přes osmdesát knih všech možných autorů, věků, a právě
i literárních stylů. Tak třeba máme
* *Knihy Letopisů* na straně druhé. V zásadě historické kroniky
vypadají jako ideální materiál pro jednoduchý výklad a vědecké
studium. Problém je v tom, že každý historik ví, že jednou
z dalších změn, které přineslo osvícenství je zásadní změna
role a formy kronik. Moderní snaha o doslovné zaznamenání jenom
a pouze a co nejpřesněji „jak se to doopravdy odehrávalo“ je
něco co do té doby v podstatě neexistovalo. Historie pro
historii samotnou, snaha o maximální objektivitu, je poměrně
luxusní záležitost, kterou si mohlo dovolit až mnohem bohatší
univerzitní prostředí post-průmyslové doby. Do té doby bylo
hlavním cílem většiny historických prací něco jiného: být
zábavným čtením, mravoučnou literaturou nebo jako se domnívám
v případě těchto knih státem placenou oslavou historie národa.
* *Kniha Rut* Opět historická kniha, ale výrazně odlišná: na
rozdíl od oficiálních kronik (Knihy Samuelovy, Královské
a Paralipomenon) toto je velice intimní a půvabná historie,
jako by měl být vyprávěna jenom jako rodinná historie u stolu,
ve stylu „jak jsem potkal Tvoji maminku“. A kdyby se nejednalo
o historii prababičky krále Davida, pak by se pravděpodobně
nikdy od toho stolu nemusela dostat dále (a byla by to škoda,
protože to je nádherná kniha).
* Žaltář, knihy prorocké, a další poezie (Píseň písní!)
a konečně
* Kniha Kazatel a kniha Job. Zde se konečně dostáváme k tomu,
proč tohle celé říkám. Podle mého jsou tyto dvě knihy *krásná
literatura*. A zde nastávají problémy: některé věci, které jsou
pro mnoho vykladačů tak zásadní, jsou zde naprosto k ničemu.
Historická věrohodnost knihy Job (kde že vlastně byla ta země
Úz?) je vlastně úplně nepodstatná, protože o historii se vůbec
nejedená. Podle mého první a poslední kapitoly (které jsou
často paradoxně zcela nejpropracovanějšími částmi různých
komentářů) představuje pouze *rámcový text* jako je putování
poutníků do Cantebury, útěk mladých lidí ze zamořené Florencie
v Decameronu, příběh Šeherzády z Pohádek tisíce a jedné noci.
Těžištěm celé knihy je dialog mezi Jobem a jeho přáteli (a na
konci Pánem Bohem). Celý tento rámcový příběh je pak v podstatě
jenom kondenzovanou záminkou jak dostat Joba na smetiště a do
situace, kdy se opravdu musí ptát po otázce, která nás zajímá.
Otázky po historické věrohodnosti těchto prvních dvou kapitol
jsou tak podle mého zcela stejně nesmyslné jako otázky po
historické věrohodnosti Raskolnikova z Dostojevského Zločinu
a trestu. Ano, jsem si jist, že jsou nějací literární vědci,
kteří se realitou schovanou za Zločinem a trestem zabývají, ale
je to vcelku nevinný duševní tělocvik, který moc vliv na nic.
Skutečně doslova a do písmene Job a jeho přátelé řekli přesně
to, co je v knize zapsáno? Opravdu se na konci děje knihy
zjevil Hospodin v bouři a promluvil slyšitelně a osobně
k Jobovi? Popravdě řečeno si nemyslím, že by nám chtěla
odpovědět na tyto otázky a rozhodně si nemyslím, že by tyto
otázky jakkoli přispívali k lepšímu pochopení zvěsti knihy.
----
Myslím si totiž, že základem celé knihy Job, je zpracování otázky
„Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“. Naše přirozené uvažování
(a podepřené mnoha biblickými knihami, třeba právě zmíněnými
knihami Královskými nebo pozoruhodnými kapitolami 27 a 28 knihy
Deuteronomium) vidí situaci jasně: pokud se budeme držet Božích
příkazů, bude nám Pán Bůh žehnat, vojska zbožných králů vítězí
nad nepřáteli zatímco bezbožníci dojdou zkázy. Toto je jednoduché
logické poselství, které navíc nabádá k morálnímu jednání: jednej
správně a budeš se mít dobře. Je to jednoduché a lidé to rádi
slyší. Dodnes třeba všechna Theologie Prosperity je na této
myšlence založena a jak je populární.
Bible a i už Starý zákon ale ví, že situace není vždycky tak
jednoduchá. Tím se právě dostáváme k žalmu, který jsme četli
a zpívali na začátku těchto bohoslužeb, žalmu 73. To je velice
zvláštní žalm. Na začátku velice přesně popisuje právě situaci,
kdy jednoduché „Pán Bůh žehná dobrým lidem“ zjevně nefunguje.
Nejenom, že autor písně se má zle, ale ještě více ho trápí, že
kolem sebe vidí svévolníky, kterým Pán Bůh zjevně žehná (jak říká
náš žalm: „Nuže takto se mají ničemní <dlouhá pomlka> — ve stálém
pohodlí kupí bohatství!“ To je přece přesně co jsme od Písma
Svatého očekávali, ne?). Je naplněn hořkostí a zlostí nad touto
zjevnou nespravedlností.
Pozoruhodné je, že přechod do stavu, kdy žalmista intenzivně
chválí Hospodina a zcela proti logice začátku žalmu Hospodina
chválí přesně za to, čím si byl předtím nejistý a co ho trápilo.
Přechod je tak rychlý, že ho je jednoduché přehlédnout, protože
se jedná o jediný verš „Až když jsem vešel do Boží svatyně,
jejich osudu jsem začal rozumět: …“ (v. 17). Žalmista se setkal
s Hospodinem a najednou je všechno v pořádku. My vlastně vůbec
nevíme, co mu v té svatyni Hospodin řekl, jaká je vlastně odpověď
na jeho otázky, jak je to s tím požehnaným svévolníkem. Ale
zjevně žalmista svojí odpověď dostal.
A stejně podobně nejasný je vyústění knihy Job. Job je zcela
zjevně představen jako zcela dokonalý prototyp člověka, který by
podle logiky Teologie Prosperity měl být velice požehnaný. Chová
se zcela dokonale a příkladně, až možná přehnaně (pálení
kajícných obětí za děti, pokud se náhodou neprovinili proti
Hospodinu, mi připadne jako trochu moc). Načež už v polovině
druhé kapitoly skončí na smetišti zasažený nepochopitelnou nemocí
a jeho děti jsou mrtvé. A zde se dostáváme k titulu té knihy
„Proč se dobrým lidem dějí zlé věci?“ a k vlastnímu tématu celé
knihy Job.
Následuje značně vysilujících a zdlouhavých třicet (!!!) kapitol,
kde spolu zápasí jeho přátelé s jeho situací (ale nepřeskakujte
je, obsahují naprosté perly). První tři zcela katastrofálně
(v zásadě obviňují Joba, že svoje hříchy tají), čtvrtý poněkud
smířlivěji (Pán Bůh je prostě větší nežli naše spravedlnost), ale
ani jedni nedosáhnou nijak přesvědčivých výsledků. Nakonec se na
scéně objeví sám Hospodin a dlouhým monologem v podstatě s Jobem
„zamete“: jak si to představuješ mi, jedinému vládci všehomíra,
číst nějaké levity? Silné okřiknutí Joba mi nepřipadne moc dobrý
nápad, když Job celou dobu zápasil o jistotu, že Hospodin je
opravdu spravedlivý a jenom ho nepřeválcuje. Ale Job to najednou
tak vůbec nevidí. Joba se v tomto setkání s Hospodinem něco
dotklo a najednou vidí zcela jasně odpověď na svoje řešení.
Nevíme úplně přesně co to je, ale je zcela zjevné, že najednou
odpověď na svoji otázku našel („Dosud jsem o tobě jen slýchal
pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji.“ Job 42:5). A tím
v podstatě kniha končí, poslední kapitoly jsou pak už zase částí
rámcového příběhu a uklízí poslední nezodpovědné otázky.
Můžeme se trápit tím, že vlastně jsme nedostali odpověď na otázku
proč se zlé věci dějí dobrým lidem, ale dostali jsme mocné
ujištění: Hospodin se s námi chce setkat a vyvést nás z našich
smetišť a depresí a pro každého z nás má připravené naše
individuální řešení té situace. A druhé zjištění je možná ještě
více šokující: nějaké řešení každé situace JE. Možná nevím ještě,
co to je, ale řešení existuje.
Amen
.. [#] Ann Jeffers: Magic and Divination in Ancient Palestine and
Syria, Brill, Leiden, NY, 1996.
.. vim: spelllang=cs
