Harry Potter … poznámky jako odpověď
####################################
:date: 2017-02-18 12:24:13+0100
:category: faith
:tags: harryPotter, review, czech, feminism
Argonantus napsal poměrně rozsáhlou recenzi_ všech románů Harryho
Pottera. Pokusím se zachovat starověce a dodat dostatečně dlouhé
citace, aby to dávalo smysl.
.. _recenzi:
https://matej.ceplovi.cz/cizi/HarryPotter.html
.. contents:: Obsah
:backlinks: entry
.. sectnum::
:suffix: .
Ingredience stylu
=================
Harry Potter vypadá velmi jednolitě, ale už v prvním díle šlo
postřehnout základní ingredience, ze kterých je zhotoven.
Všechny z nich jsou britské, solidní a tradiční.
1. Dobrodružné vyprávění (á la Stevenson, třeba) — například
to, že děj se musí řítit jako utržený výtah; že se věci
řeší s lehkostí (nejde o žalozpěvy nad padlým hrdinou, ale
o akci, akci a další akci...).
2. Dětská dobrodružství (třeba Arthur Ransome nebo Stopka
& spol.) — děti, které se ztratily, které se v noci
schovávají někde, kde by být rozhodně neměly, děti,
prožívající dobrodružství v rámci svých možností.
3. Detektivka
To je velice hezká charakteristika, ta detektivka a Stevenson
jsou jasné, ten Ransome mě nenapadl, ale určitě to tam je. A ano,
to je také důvodem, proč skoro všechny knihy skončí na ošetřovně
(kromě posledního dílu, protože předpokládám, že ošetřovna je
zcela zdemolovaná, a vysvětlení už proběhlo). Nejde jenom
o ošetřování zraněných, ale právě i o to Poirotovské vysvětlení
co se to vlastně doopravdy dělo.
Mimochodem tato struktura je zcela narušena v Harry Potterovi
a prokletém dítěti (což je jedním z mnoha důvodů, proč tuto hru
nepovažuji za kanonickou) [#]_: detektivka zcela chybí (i když
jedním z hlavních hrdinů je profesionální detektiv, tak ve
chvíli, kdy by měl, tak najednou neví, jak vyšetřovat),
dobrodružného vyprávění je málo a je zcela zpackané a dětská
dobrodružství jsou dost osekaná (např. většina Potterových dětí
se vůbec nevyskytují, i když děj probíhá v Hogwarts během jejich
studií). Všechno překrývá mimořádně špatně napsaný pokus o sci-fi
postavený na přemisťování v čase což, jak každý odborník na
sci-fi ví, je žádost o malér. O putování v čase toho sci-fisti
napřemýšleli spoustu, jsou stohy různých teorií jak to má
fungovat (třeba krátký návrat v čase ve Vězni z Azkabanu je
„`Causal loop`_“, kdy se nemění minulost, protože při návratu
z budoucnosti se jenom doplní akce, které by jinak v minulosti
chyběly … zde zejména, Harryho vypuštění Patrona, kterým
zachránil sebe a Siriuse, a společné osvobození Klofana, které to
všechno umožní). Zároveň je ale shoda mezi všemi sci-fisty, že
zápletky postavené na putování v čase (včetně alternativních
vesmírů a všech těchhle krámů) jsou většinou tak neskutečně
zamotané a složité, že soužití se složitým mechanismem cestování
v čase pohřbí jakékoli pokusy o skutečný příběh, a navíc díry
v zápletce jsou téměř nevyhnutelné. Nebudu prozrazovat více
nežli, že autoři hry (kterým podle mého nebyla J K Rowlingová, ta
to jenom podepsala z komerčních důvodů) si buď těchto problémů
nebyli vědomi a nebo se s nimi prostě nedokázali popasovat.
Výsledek je katastrofa. Přitom je známo, že Rowlingová samotná
`o tomhle všem ví`_ a že schválně obraceč času použila pouze
jednou, pošoupla se jenom o tři hodiny do stejného vesmíru a že
potom v Bitvě na Oddělení záhad všechny zbývající obraceče času
nechala schválně zlikvidovat, aby už se s nima nemusela
otravovat.
.. [#] Nemohu si odpustit jednu reakci_ z redditu: „Do not pity
the dead, Harry. Pity the living, and above all, the people
who watched this play.“
.. _`Causal loop`:
https://en.wikipedia.org/wiki/Causal_loop
.. _`o tomhle všem ví`:
http://pottermore.wikia.com/wiki/Time-Turner
.. _reakci:
https://www.reddit.com/r/harrypotter/comments/4nc1hj/spoilers_cursed_child_megathread_part_2/d45ruh6/
Brácha k tomu ještě dodává pochybnosti o překladu. Jako člověk,
který nejprve všechny knihy četl v originále, mohu jenom
potvrdit, že překlad je jednak nekonzistentní (ano, „diadém“ v.
„tiára“), jednak dost mizerný, ztrácí třeba spoustu šťávy a někde
vytváří strašné tvary (fakt nějaký současný mládežník dobrovolně
prohlásí o klukovi s holkou, že se „muchlají“? Svět se musel
obrátit ke zlému od dob, kdy se mě to týkalo).
Konstrukce kouzelnického vesmíru
================================
Rowlingová je tak specificky britská, jak jen je možno. Je
docela možné, že nečetla nikdy žádnou jinou knihu, než
anglickou.
Ehm, její máma byla (poloviční nebo úplná) Francouzka, takže je
bilingvální, její dědeček získal v první světové válce Croix de
Guerre za statečnost, předtím nežli šla studovat klasiky, tak
byla studentkou francouzštiny na anglické univerzitě (s rokem
studia v Paříži). Takže je to ještě horší: anglickou ignoranci
o čemkoli na druhé straně Kanálu kombinuje s francouzskou
arogancí, která nepotřebuje vědět nic za svými humny, protože tam
není nic zajímavého. Jo a rok a půl žila v Portu, ale je dost
možné, že tam nečetla nic jiného nežli Jane Austenovou
a Dickense.
S tím souvisí naprosto hrůzné problémy, do kterých se dostávám,
ve chvíli, kdy se snažím rozpracovat Rowlingovský svět v Čechách.
Tak například Kruval se také jmenuje Durmstrang-Institut für
Zauberei, je lokalizován někde v severním Norsku nebo Švédsku,
jeho loď má na plachtě ruského imperiálního (nebo možná
byzantského) orla, jeho studenti tančí kozáčka, a dvě
nejvýznamnější figury se jmenují Viktor Krum (Bulhar) a Igor
Karkaroff (a nikdo nemá sebemenší představu odkud *ten* je, ale
jeho turecko-ruské jméno `možná pochází`_ nepřímo ze Silmarllionu).
Jo a na celé světě je jenom jedenáct kouzelnických škol (včetně
jedné v Africe, USA, Japonsku a Brazílii a tří z Ohnivého
poháru). A nikdo se nikdy nezmiňuje o tom, že by třeba Němci měli
nějakou (jinou?) školu (nebo byl třeba Nurmengard původně německá
škola na německé straně Šumavy?). Co si z toho mám zatraceně
vybrat? Že celá Evropa od Řecka a Portugalska přes Střední Evropu
až po Skandinávii a Rusko studuje někde ve Švédsku za polárním
kruhem? A co ruský Koldovstorec [Колдовсторец], který je někde
kdo ví kde (jediné co o nich víme je, že tam kdysi (?) nebo stále
hráli (hrají?) famfrpál na celých stromech místo pouhých košťat
a že odtamtud pocházel jeden z vítězů mezinárodní soutěže
v lektvarech).
.. _`možná pochází`:
http://harrypotter.wikia.com/wiki/Igor_Karkaroff#Etymology
Když tenhle zmatek porovnám s Tolkienovým světem, kde byly
vyřešeny i ty fáze měsíce, tak je mi smutno. Navíc ještě svět
v jednadvacátém století přeje kouzelníkům podstatně méně nežli
svět někdy kolem roku 1000 BC (nebo kdy se odehrává Pán prstenů).
Nebylo tak strašné psát o devadesátých letech dvacátého století
a o hradu, kde neměli elektřinu (takže žádný telefon, televizi)
a většina toho se dala nahradit vhodným kouzlením. Ale
v jednadvacátém století máme Internet, mobily a počítače a pokud
se jich vzdáme, tak najednou ta magie nevypadá jako tak úžasná,
ale jako spíše hodně chudá příbuzná mudlovského světa. K čemu mít
očarované Patronovo kouzlo, když mám Jabber a Whatsapp? A fakt
brk a pergamen (300 ovcí na jednu Bibli; předpokládám, že ty
jejich pergameny jsou ve skutečnosti nějaké kouzelné náhrady,
protože s nimi zacházejí jak s nejlevnějším papírem)? A jak se
živí těch několik set lidí na Hogwarts, když Gampův zákon
elementárního přeměňování zabraňuje vytvářet jídlo? To si nikdo
nevšimne, že do zříceniny hradu míří denně náklaďáky s proviantem
(předpokládám, že to je také důvodem chybějící elektřiny; vysoký
záhadný odběr elektřiny z britské elektrické sítě by se blbě
utajoval)? A tak. Zlatý Tolkien.
Tak jsem nakonec v zoufalství pozdvihl prapor (původně ne můj)
Druidské školy vysoké magie v Budči_ a předpokládám, že se k ní
kouzelničtí Angličané neznají, protože se trochu stydí za to, že
všichni tři zakladatelé Hogwarts pocházejí původně z ní. Helga,
později provdaná Hufflepuf, byla původně ředitelkou na Budči,
a matkou spoluzakladatelky Hogwarts, Albis, nejznámější ředitel
budečské školy z pátého století AD byl praotcem rodu Griffindorů,
zakladatel rodu Ravenclaw byl hned druhorozeným synem kněžny
Libuše, a dědečci Salazara Slytherina byli Tunna a Gommon, vrazi
knězny Ludmily (ta byla pochopitelně velečarodejnicí pětadvacáté
úrovně, která ale kouzla zavrhla po obrácení se na křesťanství).
Zároveň ale budu muset pozici českých kouzelníků značně vyhrotit
v opozici proti anglickým zvykům („my jsme to takhle dělali, když
v Bradavicích vládli akorát vlci a lišky“) a zároveň je musím
značně smířit se současným světem.
.. _Budči:
http://budec.net/budec/node/16
Právo a kouzelníci a také o vzdělávání
======================================
Když už jsme u nadávání na problémy Harryho Pottera ve dvacátém
a jednadvacátém století. Narazil jsem na nádherný sborník_ „Harry
Potter and the Law“. Čtení mě znovu upozornilo na hrůzy, které
jsem se tak nějak snažil ignorovat, když jsem si četl knihy
poprvé. Zcela nezadržitelný byl můj záchvat hrůzy, když jsem četl
tento rozhovor:
„Ministerstvo není pravomocně příslušné k tomu, aby
vylučovalo studenty z Bradavic, Korneliusi, jak jsem vám
připomněl už druhého srpna večer,“ odpověděl Brumbál. „A nemá
ani právo zabrat hůlku někomu, komu nebylo jeho provinění
prokázáno, jak jsem vám rovněž večer druhého srpna připomněl.
V tom obdivuhodném spěchu, s nímž jste chtěl zajistit včasný
průchod spravedlnosti, jste zřejmě, byť nepochybně neúmyslně,
sám několik zákonů přehlédl.“
„Zákony se dají změnit!“ štěkl vztekle Popletal.
-- Harry Potter a Fénixův řád, kapitola osmá, str. 142
.. _sborník:
https://ssrn.com/abstract=829344
Dočetl jsem sem, a okamžitě mě napadlo, že myšlenka vlády práva
je něco, co se Rowlingová mohla naučit i když studovala svoje
klasiky, protože to je naprostý základ jak u Aristotela tak
pochopitelně celého římského práva. Ministr magie, který zároveň
předsedá soudnímu jednání a vydává dekrety (Madam Maxime možná
mohla přečíst a pak šířit mezi kouzelníky knihu od jejího krajana
Montesqieua o dělbě mocí) a veřejně deklaruje, že má v úmyslu
měnit zákony podle toho, jak se mu to hodí pro jeho soudní
rozhodování, je něco dost neuvěřitelného. Řekl bych, že i tatíček
Stalin by měl lehce potíže něco takového veřejně vyhlásit (byť to
samozřejmě dělal).
Mimochodem, stejný Kornelius Popletal se o dvě knihy předem
dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele v souběhu
s vraždou (nejsem si jist jak kvalifikovat mozkomorův polibek,
ale většina kouzelníků se tváří, že to je minimálně jako
usmrcení) a pravděpodobně mařením výkonu úředního rozhodnutí.
Ano, obětí byl zejména Barty Crouch jr., odsouzený na doživotí do
Azkabanu, ale to mi stejně nepřipadne jako dostatečné na to, aby
si ministr jenom tak přivedl mozkomora do školy a nechal
zlikvidovat jediného svědka toho co se odehrávalo ve škole
poslední rok. Ale přesto jediným výsledkem je, že se paní
profesorka McGonagallová strašně naštve, ale jinak se nestane
vůbec nic. Musím říci, že poté co jsem si přečetl tento kus,
kouzelnický svět se mi líbil o mnoho méně.
A ještě jedna poznámka ke kouzelnickému světu. Z knihy to není
jasné, ale pevně doufám, že si Hermiona sebou vzala na vandr
„Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě“, protože by ji to snad
mohlo popostrčit k tomu, aby se zamyslela nad tím, jaké
vzdělávání kouzelnické školy poskytují (a neposkytují). Normální
mudlovské vzdělávání pro kouzelnické děti v knihách v podstatě
skončí ve věku jedenácti let (a kdoví jaké vzdělávání dostávají
mladí kouzelníci předtím, většina jich je vzdělávaná doma
a nejsem si jist, jestli existují nějaké zkoušky). Pokud tomu
dobře rozumím, tak od věku 11 výše, už nedostanou jakékoli
vzdělání v matematice, přírodních vědách (s výjimkou lektvarů,
omezené botaniky a péče o magické tvory), ale i třeba
v angličtině, zeměpisu (Rowlingová by ho sama zjevně
potřebovala), a jakýchkoli společenských vědách (nemluvě
o sexuální výchově). Při tom se nemohu zbavit dojmu, že tyto
předměty, ale třeba i právo, psychologie a politologie se nemohou
moc lišit mezi světem mudlů a kouzelníků (a pokud se liší, tak by
bylo dobré je poskytovat v modifikované podobě, ne se na to úplně
vykašlat; a mimochodem, Harry a několik dalších postav [Sirius!]
by nutně potřeboval nějakou psychoterapii, aby se naučil lépe
zacházet se svým konstantním vztekem). Nechci se vytahovat, ale
pokud mohu vědět co je dělba moci, zatímco kouzelníci nemají
sebemenší představu, co mám na mysli, cítím se o něco lépe jako
mudla. Jo a taky by někdo mohl vysvětlit Ritě Holoubkové, co je
to žaloba na ochranu osobnosti, a pořádně ji s několika
přetáhnout po hřbetě.
Problém Petra Pevensie
======================
Mimochodem, při filmování nebo při pokusu převést Pottera do
RPG hry tu vznikají neskutečné obtíže. Každý brzy odhalí, že
skoro každé kouzlo v Potterovi je **konečné a ultimátní**;
technicky je vlastně jedno, jestli trefíte soupeře dětskými
kouzly *Petrificus totalus*, *Expeliarmus*, nebo drsnějším
*Mdloby na tebe* (*Stupefy*), a nebo konečně zakázanými
černými kletbami jako *Avada kedavra*. Souboj skončí po
prvním zásahu a protivník je vyřazen; víceméně pak jde
vlastně jen o to, kdo „rychleji kliká myší“, pardon, švihá
hůlkou. Což činí ve filmech takové problémy, že závěrečná
bitva v pátém díle předvedla sice velmi efektní souboje,
nicméně se světem Harryho Pottera vlastně nemají nic
společného (jak se mění postavy v řítící se kouřová mračna
a jaký to má smysl nám zůstane utajeno).
Čistě technicky tady nemá Argonantus pravdu. *Expeliarmus* nikoho
nezraní, takže pokud se naskytne příležitost, tak je možné sebrat
zase hůlku a pokračovat (samozřejmě pokud proti Vám právě nestojí
drahoušek Bellatrix) a ze *Stupefy* se dá také jenom otřepat, byť
možná to třepání chvilku trvá, a pokud není člověk postarší
čarodějka a nedostane čtyři na jednou do prsou, ale profesorka
McGonagallová je jediná, kdo je skutečně zraněn pomocí tohoto
kouzla. A mimochodem, k překladům, *Mdloby na tebe* je sice
absolutně nepřesný ale krásný překlad *Stupefy*.
*Petrificus totalus* je podle mého prostě chyba. To je natolik
mocné kouzlo (např. s úspěchem využité jak Harrym tak později
Hermionou na Antoninu Dolohovovi), že ho rozhodně neměli mít
v ruce prváci. Ubyla by elegantní scéna s Nevillem, ale podle
mého je to opravdu jako dávat dětem do ruky AK-47 a nechat je, ať
si hrají. Nebo mělo mít alespoň nějakou časově omezenou působnost
nebo něco.
Dostávám se tím ale k jedné věci, která se podle mého málo
zmiňuje a která se mi na HP knihách velice líbí. Problém
s fantazy-like literaturou ve které vystupují děti nebo mládež je
v tom, že ve chvíli, kdy se dostanou do střetu s opravdu vážnými
nepřáteli, tak najednou musí čtenář uvěřit, že čtrnáctiletý kluk
(nebo holka) je schopen přemoci samotného Velkého Nepřítele.
V knihách to častěji projde a čtenář se může tvářit, že si toho
nevšimnul, ale ve chvíli, kdy se snažili natočit v Narnii, kterak
Petr Pevensie (tehdy třináctiletý) bojuje s nejmocnější
čarodějkou na světě, Bílou čarodějnicí, která je mimochodem
nadlidské velikosti, tak výsledek byl neskonale trapný,
a v podstatě větší část filmu pro mě potopil. Navíc dětští herci
jsou dětští herci, protože to jsou dětští herci, a nedokážou hrát
tak dobře jako dospělí.
Zdá se mi zcela zřejmé, že jak Rowlingová tak potom filmaři si
byli těchto nebezpečí zcela vědomi a snažili se proti tomu
bránit. Jedna z věcí je, že jak v knihách tak zejména ve filmu
jsou naši tři hlavní hrdinové doslova zavaleni dospělými a často
mnohem podstatnějšími (a mnohem psychologičtěji zajímavějšími)
postavami (osazenstvo Hogwarts, Weasleyovi, záporné postavy).
Kromě dětských herců se ve filmech představili absolutně všichni
nejlepší herci, kteří jenom v Anglii (resp. ve Velké Británii,
točíme ve Skotsku) žili. [#]_
.. [#] Situace, kdy Gilderoy Lockharta hraje shakespearovská
superstar Kenneth Branagh jenom proto, že původně plánovaný
Hugh Grant nebyl k doptání, ilustruje, že opravdu na Harryho
použili absolutně všechno, co měli v Británii k dispozici.
Rowlingová šla ještě dále. Jednak je to podle mého jedna
z nemnoha dětských vícedílných knih, kde hrdinové opravdu stárnou
(i když Pevensieovi v Narnii také teoreticky stárnou, tak jsou
v podstatě totožní na začátku jako na konci a pořádně vystupují
jenom ve třech ze sedmi dílů). Ale kromě toho je zcela zřejmé, že
žádný z hrdinů se nikdy nestane supermanem (ano, Hermiono [#]_,
ani superženou). Je třeba tedy zaznamenat obrovský Harryho
vyučovací talent. Dostal do ruky bandu čtvrťáků (a několika
mladších a starších), kteří vlivem různých historií neměli
absolutní žádné cvičení v opravdovém boji (Lupin učil jenom
obranu proti různé havěti a ostatní … no, ti vlastně nenaučili
nic; nevím, co je vlastně doopravdy naučil Moody/Barty Crouch
Jr.). A přesto se mu povedlo vybudovat během několika měsíců
bojovou jednotku, která byla schopna přežít útok dvojnásobné
přesily Smrtijedů obsahující i takové těžké váhy jako drahouška
Bellatrix, Luciuse Malfoye, nebo Antonina Dolohova (a paradoxně
všechno zachránila nejmladší Ginny, když zdemolovala polovinu
Odboru tajemství). Sice pak potřebovali zachránit od členů Řádu
a nakonec i samotného Brumbála, ale stejně přežít ten první útok
bylo něco, o čem předpokládám většina maturantů z Hogwarts mohla
jenom snít. Jo a mimochodem skoro všichni studentíci jsou schopni
vyčarovat Patrona, což je všeobecně pokládáno za téměř vyloučené
pro studenty jejich věku. Pokud Harry dlouhodobě dělá cokoli
jiného nežli vyučuje DADA, tak plýtvá svým talentem.
.. [#] Zde (protože mě nenapadá kde jinde) zaznamenám půvabnou
fan teorii, že Křivonožka je podobně jako Prašivka také
dlouhodobě proměnný animagus a to Regulus Black, který nikdy
nezahynul, ale naučil se této magii od bráchy, schoval se
před Voldemortem (nebo nějak jako kocour přežil Inferi???).
Pak se mu třeba kočičí život natolik zalíbil, že už tak
zůstal.
Ale zároveň je stále absolutně jasné, že naši milí studentíci
jsou absolutně na jiné úrovni nežli to, co potom na Ministerstvu
předvádí Moody, Lupin, Tonksová & co. a ještě na úplně jiné
úrovni nežli čím končí Brumbál s Voldym, jejichž závěrečný souboj
na Ministerstvu je zcela jednoznačně nejvyspělejším soubojem
v celém Harrym Potterovi. U většiny jejich kouzel vlastně ani
nechápeme co se děje. Je zcela jasné a nikdo o tom nepochybuje,
že kdyby se měli proti sobě postavit Harry a Voldemort v rovném
souboji, ve kterém by nebyli zešvindlované nebo nevěrné hůlky
apod., tak by Harry dopadl jako ti Kšandičkové z Tvrdolína (viz
několik krátkých okamžiků, kdy k tomu dojde ve čtvrtém dílu, nebo
třeba Harryho souboj se Snapem, kde se Harry nezmůže absolutně na
nic). A na Harryho obranu je pochopitelně třeba dodat, že tu
závěrečnou bitvu si zešvindloval sám svoji vlastní cílevědomou
prací (likvidací Horcruxů, získáním vědomostí o hůlkách
přesahující Voldermortovi, přemožením Draca a konečně samozřejmě
vlastní ochotou k oběti), ale stejně ani pak to nebylo nic
podobného jako závěrečný souboj Voldyho s Brumbálem. V závěru
celé knihy jsou sice nesmírně stateční, omlácení a asi
i nadprůměrně vzdělaní a zkušení v DADA, ale přece jenom jsou to
zcela nepopiratelně studenti Hogwarts, nikoli SuperCosi. Takže
pokud někteří fandové porovnávají na forech Harry Pottera
s Barbarem Conanem (a tvrdí, že ten druhý je mnohem více cool),
nemám co dodat. Vůbec nic nepochopili.
Harryho kamarádi a kamarádky
============================
Trojice Harry – Ron – Hermiona je nejpevnější jádro všech
vztahů, co svět Rowlingové vůbec zná; je to nezničitelná
konstanta od chvíle, kdy se tihle tři v Kameni mudrců dali
dohromady. Na druhé straně i tahle věc prochází proměnami,
a dokonce i krizemi. … Tonksovou zase odzbrojí Siriova
tragédie … V nejtěžším a nejsložitějším příběhu, Fénixově
řádu, se objevují postavy další. Některé tu už dávno byly,
jen skromně čekaly, až si jich děj dostatečně všimne. Neville
Longbottom, věčný smolař a nešika. Giny Weasleyová. Lenka
Láskorádová.
Na začátek jedna nepodstatná technická drobnost, Tonksovou
neodzbrojí Siriova smrt ale natvrdlý Lupin, ten Sirius byl podle
všeho jenom falešná stopa.
Ale jinak k Harryho kamarádům. Jednak to je opět perfektní obrana
proti syndromu Petra Pevensie, protož ty minimální schopnosti
a vlastnosti, které prostě jsou nezbytné, se alespoň dají
rozložit na tři lidi, takže Harry nemusí být zároveň geek,
sportovec, zachovat si chladnou hlavu a být šíleně odvážný.
Zvládnou to za něj jiní. Velice dobře hráno.
Dále jsem absolutně nadšený tím, že Harry a Hermiona na konci
*neskončí* spolu [#]_. Jednak je dobře, že hlavní hrdinka má v sobě
vyšší cíle nežli být jenom manželkou hlavního hrdiny a jednak
velice fandím tomu, že se Harry mýlil (tentokráte ten z filmu
„Když Harry potkal Sally“, nikoli Harry Potter), když tvrdil, že
muži a ženy nemohou být kamarádi. Je to nesporně těžké a stává se
to zřídka, ale sám jsem to zažil a je to velice prima. Zde je to
ve formě bratr-sestra, kdy si navzájem brečí na rameno se svými
milostnými katastrofami, a jsem moc rád, že to Rowlingová
nezkazila tím, že by je nakonec spárovala.
.. [#] Navíc bychom přišli o `takhle
<https://youtu.be/z6kuuiHGwbA?t=355>`_ nádherné dialogy:
„Hermiono?“ „Ano?“ „Něco Ti musím říct.“ „Nechci abys mi
říkal cokoli, co bys mi neřekl, kdybychom neměli být za
chvíli zabiti gigantickým hadem. To by všechno jenom
pokazilo.“ Nakonec musel být tenhle dialog vymazán, asi
proto, že přesně tohle nakonec provedli (první polibek
v Tajemné komnatě; ostatně, ve filmu Harry & Ginny dopadli
stejně, a Neville alespoň něco takového plánoval pro sebe
s Lenkou), ale je to škoda.
Na druhou stranu, Ginny. Ach jo. Jsem ochoten docela věřit
Rowlingové, že měla většinu všech sedmi knih rozmyšlených od
začátku a jenom je potřebovala napsat, ale otázka jak hluboko
tento plán šel. Protože jinak než změnou plánu si nedokážu
vysvětlit, že tak hezky nastartovaný příběh princezny zachráněné
od draka (to má Argonantus pravdu, o to jde a o nic jiného) je
najednou v třetím a čtvrtém díle kompletně zapomenut [#]_. Ginny
se vyskytuje pouze v rámci Weasleyovice rodiny o Vánocích etc.
jinak za celého Vězně z Azkabanu má dvě zmínky, v Ohnivém poháru
se objevuje jenom kolem Yule Ball, jak se to jmenuje česky?, kde
byly zjevně zaměstnány úplně všechny holky, co jenom po škole
byly, až po Pansy Parkinsonovou. Pak si najednou v pátém díle
Rowlingová uvědomila [#]_, že nemá nikoho pro Harryho (nebo možná
konečně opustila teorii spárovat ho s Hermionou), tak byla Ginny
rychle vtažena do Brumbálovi armády, hvězdně zazáří v Odboru
záhad (to bych ještě zvládal), ale pak se v šestém místě úplně
odpoutá od reality a je z ní najednou nejkrásnější holka ve
škole, dokonalá sportovkyně, členka Slughornovy společnosti
(proč? protože zmlátila kouzlem spolužáka? opravdu?) a já nevím
co ještě (tohle je trochu jinak ve filmech, kde je zase pro změnu
superžena z Hermiony a všechny dobré scény Rona a Ginny jsou
`předhozeny jí`_). Jak všichni oslavují Rowlingovou kvůli
feministické Hermioně, tak Ginny je zcela anti-feministická,
jediným smyslem její existence je být manželkou Harryho Pottera
[#]_.
Přitom je smutné, že ta princezna s drakem byla více méně zcela
zapomenuta. Jednou z věcí, které mě také rozčilovaly [#]_ bylo,
že se vlastně nikdy nedozvíme nic o jejím vnitřním životě, že
nemá absolutně žádný vnitřní vývoj. A přitom by právě ten zážitek
s drakem dával tolik příležitosti. Tohle je jeden z mých
zamilovaných dialogů (pochopitelně, byl příliš dobrý, takže ho
ve filmech vynechali):
„Chtěli jsme mluvit *s tebou*, Harry,“ ozvala se Ginny, „ale
protože od té doby, co jsme se vrátili, se pořád schováváš …“
„Nechtěl jsem, aby se mnou někdo mluvil,“ odbyl ji Harry
a připadal si čím dál popuzeněji.
„No, a to právě byla hloupost,“ ohradila se rozčileně Ginny,
„alespoň když uvážíš, že já jsem jediná, koho znáš, kdo byl
někdy Ty-víš-kým posedlý, a že bych ti mohla povědět, jaké to
je.“
Harry zůstal stát jako opařený, tak silně na něj její slova
zapůsobila. Pak se k Ginny prudce obrátil.
„Zapomněl jsem,“ hlesl.
„To se tak někdo má,“ utrousila chladně.
-- Harry Potter a Fénixův řád, kapitola 23, Vánoce na izolaci
Tohle je nejlepší Rowlingová v akci. Uprostřed dialogu v jedné
řádce najednou hodí granát, kterým jako bychom se propadli do
hlubin, o kterých jsme ani nevěděli, že existují. My jsme
*všichni* zapomněli na Ginny a na její zkušenost (a je to
pochopitelně Rowlingové chyba, protože nás na ní nechala
zapomenout). A najednou všichni s Harrym zjišťujeme, že vedle nás
prožívala Ginny život s netušenou úzkostí, s hlubinami, o kterých
nemáme ponětí. Chce se mi vykřiknout s Ronem „Briliant!“
Ale to je bohužel jediné, co se o těch hlubinách dovíme. Granát
byl hozen, všichni jsme zalapali po dechu, a tím to končí.
Znamenal zážitek princezny s drakem kořen celého jejího života?
Stala se kvůli tomu tak pevnou a odhodlanou, že více méně klidně
poslala svého kluka na sebevražednou výpravu boje s Voldermortem
(jejich rozchod po Brumbálově pohřbu)? Nevíme a nikdy se to
nedozvíme. A Rowlingová nám nikdy nenabídne více nežli letmá
nahlédnutí jakoby symbolizovaná ve filmu tímhle záběrem_, která
nikdy nic opravdu nevysvětlí.
.. [#] Nějací obsesouni_ dokonce spočítali, že Ginny se v prvním
díle vyskytuje 5-krát, ve druhém 114-krát, ale ve třetím
a čtvrtém jenom 17-krát a 46-krát.
.. [#] Dalším příkladem toho, že všechno neměla dokonale
promyšlené, je samozřejmě katastrofální Zbělení Levandule
Brownové: v prvních dvou filmech hrála Levanduli, která byla
tehdy zcela bezvýznamná postava v pozadí, černá herečka
Jennifer Smithová, ale ve chvíli, kdy se Rowlingová rozhodla,
že se Levandule stane slečnou pro Rona, tak byla přeobsazena
bílou herečkou Jessicou Cave, což je Levandule, kterou si
všichni pamatujeme.
.. [#] Zde je nutno zmínit fan teorii, že neuvěřitelně náhlý
obrat od naprostého nezájmu o Ginny k její absolutní
dominanci je způsoben tím, že strčila Harrymu nějaký nápoj
lásky. Nechávám jenom jako ilustraci toho, jak i mnoha dalším
lidem připadne Ginny neuvěřitelná.
.. _obsesouni:
http://www.quibblo.com/quiz/huK3uTO/
.. _`předhozeny jí`:
https://www.youtube.com/watch?v=wVBr_TIy9N8
.. [#] V objasnění tohoto problému s Ginny mě pomohl `tento
blogpost`_. Problém Výjimečné ženy je něco, co popisuje Ginny
až příliš věrně.
.. _záběrem:
https://youtu.be/7U3nUVhn9-A?t=6
.. _`tento blogpost`:
http://theresabasile.com/wp/2011/07/25/ginny-weasley-the-exceptional-woman/
A pak v sedmém díle je více méně zase zapomenuta (v pozadí dělá
povstání ve škole a Harry se o ní trochu bojí). Ano, chápu,
nemohla s nimi jít na vandr za viteály, protože nebyla dospělá
a měla na sobě hledáček, ale stejně tomu nerozumím. Souvisí to
také se zjevně velmi anti-feministickým postojem k chození.
Chození je v Rowlingovic světě na tulení se, na hádání se, ale
nikdy spolu partneři nedokážou fungovat jako tým. [#]_ I Ron
s Hermionou, kteří jsou tomu nejblíže, tak se (ze záhadných
důvodů, všichni čtenáři měli pocit, že už spolu dávno chodí)
opravdu rozhodnou chodit spolu až úplně nakonec, v Tajmené
komnatě, kdy nemají na výběr. Co se týče Ginny, tak by pro mě
nejpřirozenější jako Harryho bylo, že ve chvíli, kdy začnu chodit
s někým mě osobně tak známým jako je Ginny, která je v podstatě
totožná s Ronem (protože to je možná jenom ženská náhrada za
Rona, se kterým Harry nemohl chodit, ale to je jiná otázka),
takže si Harry může být do značné míry jist jejím charakterem
(Cho Chang bych asi dal chvíli na ozkoušení), tak bych ji
samozřejmě vtáhl do vší organizace, plánování a spol. A pokud to
náhodou Brumbálovi nevyhovuje a chce omezit lov na viteály jenom
na Tři, tak ať si trhne levou zadní a jde si lovit viteály sám,
protože láska je důležitější nežli všechny viteály. Ne tak
Rowlingová. Ginny v podstatě není v sedmém díle nikdy připuštěna
k žádné akci (kdesi v pozadí cosi vyvádí, co není moc k něčemu
dobré, ve filmu bylo pro jistotu vypuštěno i to). Ano, Harry má
„stupidní rytířské důvody“, že se s ní musel veřejně rozejít, ale
stejně nevím, proč jí nemohl dát pusu ani v soukromí její
ložnice, a proč ji nemohl drapnout za ruku, když už byli zpátky
v Hogwarts a nebylo proč se schovávat [#]_. S tím souvisí i Ronův
útok na Harryho ohledně čistoty jeho úmyslů, ze které jsem měl
pocit, že jsem se ocitl v blbé parodii na Austenovou (ani ta by
to nenapsala tak viktoriánsky). Ginny. Ach jo.
.. [#] Možná by si paní Rowlingová měla přečíst „Pět jazyků
lásky“ a pochopila by, že společná akce je někdy stejně
důležitá jako tulení se.
.. [#] `Scéna <https://youtu.be/z6kuuiHGwbA?t=236>`_ byla z filmu
vystřižena, ale stejně to je trapně málo.
A tím se dostáváme k Lence Láskorádové. Rowlingová se kdesi
přiznala, že ji původně neplánovala tak relativně rozsáhlou, ale
prostě se tak strašně hezky psala, že se jí natáhla. No
a výsledek je, že zejména ve srovnání s nemožnou Ginny, je zcela
vybarvenější a zajímavější partnerkou Harryho, a dokázal bych si
ji mnohem radostněji představit jako šíleného ale zcela
použitelného člena eventuální Čtyřky. Její šílenství je do značné
míry založeno podle mého na docela tragickém a uvěřitelném
důvodu, že její šílený otec je jediné co jí na tom světě zbylo,
a tak se kolem něho točí celý její svět. Je podle mého dost
pravděpodobné, že kdyby měla někoho, ke komu by měla podobnou
důvěru jako ke svému otci, tak by se možná alespoň trochu
znormálnila. Někoho, komu by uvěřila, že to myslí dobře, když jí
vysvětluje, že náhrdelník ze špuntů od máslového ležáku neodežene
škrnky, ale jenom všechny lidi kolem ní. Prý se Ralfovi
Scamanderovi (vnukovi legendárního Newta Scamandera), jejímu
nevýslovně cool manželovi, podařilo ji přesvědčit, že muchlorozí
chropotálové skutečně neexistují. Zároveň bylo ale její úlétlost
cenná, protože právě to, že byla ochotna věřit v existenci velmi
podivných magických stvoření, ve které nikdo jiný ochten věřit
nebyl, ji umožnilo aby se stala velice slavnou magozooložkou.
Čímžto se dostáváme k tomu, že Luna je krásným příkladem toho, že
opravdu není podstatné, abychom všichni byli normální. Byť lehce
šílená tak je skutečně mnohem více cool nežli všichni cool lidé
po škole (a nejenom proto, že na rozdíl od nich bojovala s Harrym
na Oddělení záhad, jak trefně poznamenal Harry). A že si to tito
cool lidé nemyslí je opravdu jenom a jenom jejich škoda.
Feminismus v Harry Potterovi
============================
Mimochodem, ještě k feminismu v Harrym Potterovi. Je zcela
zřejmé, že feminismus je někde absolutně v základu celého
kouzelnického světa, jak ho Rowlingová stvořila. Člověka třeba
napadne, že tento svět je velice pečlivě vytvořený tak, aby v něm
ženy byly zcela rovnocenné s muži. Veškeré souboje se provozují
bezkontaktně, náročné fyzické výkony jsou většinou nahrazeny
kouzly (přemisťováním ap.) a všude vládne taková rovnoprávnost,
že Holyheadské Harpyje fungují od roku 1203 a Seraphina Picquery
je rovnou prezidentkou MACUSA ve dvacátých letech dvacátého
století.
Smutné je, že to je podle mého jenom jedna část feminismu a ta
druhá je Rowlingovou (a Emou Watsonovou a většinou současného
světa) zcela potlačena. Nemám nic proti ženám traktoristkám
a pilotkám stíhacích letadel, ať si užijou taky trochu srandy,
ale připadne mi velice smutné, že má být nakonec nejvyšší
ctižádostí žen být jako ne úplně perfektní mužští. Chybí mi
velice ta druhá část feminismu, která se nesnaží vyrovnat mužům,
ale poukazuje na to, že svět je smutnější a chudší, když je v něm
potlačováno a podceňováno to ženské. Ne, nemyslím si, že holčičky
jsou jenom k tomu aby měly děti (a nevím, jestli to ten chudák
Žáček fakt takhle myslel), ale připadne mi úžasný zázrak, že je
mají. A je velice smutné, že se nad tímto zázrakem možná málo
radujeme a málo je za to doceňujeme.
Nebo třeba s tou rolí žen a *Kinder, Küche und Kirche*. Někdy až
do konce devatenáctého století byla tato role žen dána ne proto,
že by je muži tak utiskovali, ale protože muži velice přesně
věděli, že udržet domácnost v chodu je full-time job pro jejich
manželku. Do té doby nebylo o feminismu moc řeči, protože
jakékoli snahy dát ženám jiné naplnění byly zcela nesmyslné,
protože ženy už byly tak zcela zaměstnány udržováním mužského na
živu, v čistotě a tak. A tak mi připadne důležitější nežli
rozčilovat se nad tím, že se Katharina von Bora nemohla věnovat
theologii a že o Bibli věděla jenom, co ji naučil její manžel,
radovat se a oslavovat ji, protože to byla ona, kdo se postarala
o Martina Luthera, aby mohl fungovat jako reformátor. A v tomto
případě mi jako feminismus připadne, když přestaname oslavovat
jenom Martina Luthera (má letos výročí mlácení do vrat), ale
začneme si všímat, že Reformaci na počátku vytvářeli manželé
Lutherovi (a spousta studentů, které Katharina komandovala, aby
udržovali v chodu celý klášter i s pozemky, kde všichni bydleli).
A že bez Kathariny von Bora by nebylo Luthera. Zde prý doslova
a do písmene: z té plísně, která rovnoměrně prožírala jeho
domácnost před svatbou, byl konstantně nemocný.
Bohužel o tomto druhém feminismu nechce Rowlingová nic slyšet.
Tak jedinou činností hodnou ženy je boj. Když se tak Weasleyovi
dohadovali co dělat s Ginny, která jediná nebyla plnoletá, tak mi
připadlo úplně nejjednodušší, aby se zvedla a šla pomáhat Madam
Pomfreyové s ošetřováním zraněných. Ale to zjevně není činnost
hodná ženy, takže ji museli propašovat také k bojování.
A mimochodem to zjevně nebyla činnost hodná ani Madam Pomfreyové,
protože ta se vykašlala na ošetřování raněných a zlikvidovala
nějakou Smrtijedku. Člověka tak maně napadá, jestli kdyby se
věnovala tomu, čemu se věnovat měla, tak nebylo možné zachránit
některého z těch padesáti lidí co umřelo během bitvy.
Temné stránky hrdinů románů
===========================
V Relikviích smrti pak je proměna dokončena. Brumbál sice
není zdaleka tak falešný a ničemný, jak tvrdila Rita
Holoubková, ale je to také jenom člověk; má několik vážných
slabostí. Problematický vztah k vlastní rodině je jednou
z nich; jistá strojová vypočítavost, se kterou připravuje
Harryho k jeho závěrečnému úkolu, je druhá a možná ještě
nepříjemnější.
Já bych k tomu dodal (a to je asi nejlepší věc v Prokletém
dítěti) rozhovor, který měl mít Harry s Brumbálovým obrazem.
Prostě to není fér, tahat někoho do smrtelně nebezpečných situací
a stále mu lhát o tom, co se děje (neříkání celé pravdy je celá
lež, jak mě učil můj tatínek). Je jistá pochopitelná snaha malé
dítě nezatěžovat nadmíru, ale jsem si jist že Brumbál tu hranici
velmi vysoce překročil. Jednou se za to Harrymu omlouval (když
kvůli tomu zemřel Sirius Black, protože tímhle lhaním Harry nikdy
neměl šanci pochopit závažnost situace), ale pak v tom vesele
pokračoval. Výsledkem bylo, že Aberforthova obvinění, že „je
doopravdy zvláštní, že tolik lidí, který měl bratr tak rád,
skončilo mnohem hůř, než kdyby je nechal na pokoji“, nejsou zas
až tak daleko od pravdy. Nedělal on to nakonec Brumbál zase
všechno pro Větší Dobro?
Neexistuje nikdo, kdo by se nemýlil; každý má nějakou
vlastnost, která ho omezuje; paní Weasleyovou svazuje strach
o vlastní rodinu, Siria Blacka zase určitá zbrklost, Lupina
strach o to, aby někoho dalšího nevtáhl do své nemoci,
profesor Moody je zase paranoik, McGonagallová upjatá dáma
bez vzletu a Tonksovou nebo pana Weasleyho je vůbec obtížné
počítat mezi dospělé.
K tomuhle jenom dvě poznámky. Paní profesorka McGonagallová není
upjatá dáma bez vzletu, ale něco mnohem zajímavějšího. Rowlingová
jí později připsala na Pottermore_, že její otec byl mudla
a presbyteriánský farář. Já si myslím, že to je velice trefné
pozadí jejího charakteru. Samozřejmě, že takto přísný charakter
může být velice nesnesitelný, ale ve chvíli kdy je podložen
i dostatečnou mírou laskavosti (vztah k Harrymu, podpora Sybil
Trelawnové, i když si o ní myslela, že je napůl podvodnice), tedy
ve chvíli kdy je přísnost spojená s laskavostí, může být výsledek
zajímavý. Na jednu stranu neváhá potrestat svoje vlastní
studenty, i když se jí právě posmíval profesor Snape, že Zmijozel
je na tom lépe, ale na druhou stranu stejná přísnost ji vede
k tomu, že se sama neváhá postavit armádě aurorů, kteří bezprávně
napadnou Hagrida (i když ji to málem stojí život), nebo že seřve
v závěru Amycuse Carrowa (nebo jak se vlastně skloňuje). A pak je
samozřejmě v závěru generálka celé obrany Hogwarts. [#]_ Takže
rozhodně bych neřekl „upjatá dáma bez vzletu“.
.. _Pottermore:
https://www.pottermore.com/writing-by-jk-rowling/professor-mcgonagall
.. [#] Včetně předpokládám všemi nejmilovanější `scény
<https://youtu.be/gXQ1yNJrVFA>`_.
A ještě bych k tomu přidal Dursleyovi. I když tam je těžké říci,
jestli patří mezi záporné nebo kladné hrdiny (zmateně zlí???),
přesto jsou myslím z postav, která stojí za povšimnutí. Jeden
z jejich klíčových problémů totiž je, že je vidíme pouze očima
skutečně velice ublíženého ale náctiletého kluka. Nechci nějak
odvyložit, že neudělali co Harrymu (a vlastně i Dudleymu jak
správně poznamenává Brumbál) udělali během jeho dětství, ale
stejně je asi dobré vědět, že jejich život je poněkud složitější,
a že to co nám Rowlingová předkládá, je něco mezi parodií
a pomstou. [#]_
.. [#] K tomu ještě zajímavá (zcela nepodložená) fan teorie, že
Dursleyovi nenávidí Harryho, protože je vlastně také viteál.
Srovnejte co udělalo několikadenní (nebo jak dlouhé) nošení
viteálu s Ronem, teď si představte, že něco takového máte
celý život doma. Také by to bylo vysvětlení pro iracionální
a extrémní vztek, který neustále cloumá Harryho majestátem (a
který jinak moc nedává smysl). Samozřejmě, že tato teorie má
více dět nežli vysvětluje, ale připadne mi hezká.
\
Excelentní ničemové jsou třeba Lucius Malfoy nebo Bellatrix
Lestrangeová. Přesto je najdeme mnohokrát zaskočené, ponížené
a v případě Malfoye dokonce úplně poražené. … Snape je sice
hodně mocná a důležitá postava pro oba tábory, ale všichni
také cítí jeho podivnou dvojakost; vlastně nikdo mu tak úplně
nevěří, což zůstane až do konce.
…
Tím se dostáváme k Voldemortovi. Je to hlavní padouch,
personifikované zlo, protihráč Albuse Brumbála (a potažmo
Harryho Pottera). Zná kouzla, o jakých se ostatním ani
nesnilo, a jeho hlavní zbraní je dokonalá bezohlednost.
A přece – tím, jak postupně vychází najevo jeho lidský
příběh, dochází také k jeho oslabení a demýtizaci. Ostatně,
nejde dost dobře ignorovat, že pravidelně selhává při
střetech s Harrym Potterem.
Jednak k Malfoyovým. Myslím, že jsou trochu lepší nežli, jak se
jevili. Od chvíle, kdy vypadli ze svého nekonečně bohatého
a pohodlného světa kouzelnické šlechty (tj. když Lucius skončil
v Azkabanu), tak asi v podstatě doopravdy přestali kopat za
Voldermorta a jediným jejich skutečným zájmem bylo vyváznout
s celou rodinou a zdravou kůží. Rozdíl mezi Narcissou a Bellatrix
ve chvíli, kdy navštívili Snapea a donutili ho složit
Neporušitelný slib, mě připadal jasný. Bellatrix jako vždy šílená
(někteří říkají zamilovaná do Voldermorta) mě připadla v ostrém
kontrastu k Narcissou, která mi připadla jako vnitřně úplně
odcizená jakýmkoli Voldemortovým cílům. Nedělá to z nich příliš
lepší osoby, protože kdyby náhodou vyhrál Voldermort, tak by
radostně pro zachování své rodiny zůstali na jeho straně, ale
dělá to z nich mnohem zajímavější osoby. Otázka Narcissiny
vnitrobrany ve chvíli, kdy lhala Voldermortovi o Harrym, je také
velice zajímavá. Na jednu stranu její sestra byla Bellatrix, prý
jedna z nejschopnějších vnitrobrankyň vůbec, takže mohla ségru
něco naučit. Na druhou stranu možnost, že ji Voldermort jenom
tupě poslouchal a důvěřoval (když zjevně Luciusovi už nějakou
dobu nevěřil o moc více nežli to pozdravení) a to právě ve
chvíli, kdy se jedná o Harryho Pottera, je dost za vlasy
přitažená.
No, a Snape. Jedna z mnoha věcí, které mě štvaly na Prokletém
dítěti (viz výše) bylo právě to, že ze Snapea dělali velikého
hrdinu a mnohem lepšího člověka, nežli skutečně byl. Snape je
opravdu dost příšerná kreatura, neschopný učitel tyranizující
svoje studenty, člověk, který nedokázal Harrymu odpustit, že si
z něho jeho otec dělal srandu (velmi nechutnou, pravda, dokonce
ho možná schválně ohrozil na životě) před mnoha a mnoha lety.
Jediné dvě věci, které ho alespoň částečně očišťují, že opravdu
nekonečně statečně bojoval proti Voldermortovi jako dvojitý agent
(je zajímavé, že každý kdo je na něj naštvaný ho obviňuje ze
zbabělosti, což je opravdu unfair), a druhak jako ředitel školy
chrání studenty před povražděním (což není také málo). Ale to je
všechno.
Jinak je to člověk, který v HP a Fénixově řádu na rozdíl od
Harryho absolutně přesně věděl, jak nesmírně důležité je Harryho
vyučování ve vnitrobraně pro celý kouzelnický svět a přesto
nedohlédl na to, aby se ji Harry naučil. Navíc na rozdíl od
Brumbála zcela přesně věděl, že Harryho výuka nevede k ničemu.
Mohli Harryho s Brumbálem dostatečně vyděsit (např. mu říci tu
část Věštby, kterou jak Snape tak Voldermort stejně znali, takže
nešlo o žádné tajemství), aby výuku začal brát vážně. Mohli mu
zorganizovat cvičení každý druhý den, cokoli. Ale Snape vyúku
ukončil jenom proto, že Harry viděl jeho studentské ponížení před
patnácti lety (přičemž se předtím sám prohraboval Harryho
vzpomínkami na život u Dursleyů)? Tohle není zdravý dospělý
člověk. A řekl bych, že on tím ze všech kladných lidí nejvíce má
na rukou krev Siria Blacka.
Navíc Severusova láska k Lily. Naprosto nepopírám sílu lásky,
„největší z nich je láska“ atp., ale pak mám silné podezření, že
nesouhlasím s tím, že vztah Snapea k Lily byl láskou. Lily
Severuse definitivně vyhodila před osmnácti lety a od té doby
spolu neměli absolutně žádný kontakt. Klidně jsem ochoten věřit,
že jeho city byly skutečně silné, ale bez jakéhokoli vztahu po
osmnácti letech bych mluvil spíše o posedlosti nebo něčem
podobném nežli o lásce. Láska je vztah, láska je o vzájemné
zranitelnosti, láska je o komunikaci. Nic z toho nebylo (protože
nemohlo být) přítomno mezi nimi minimálně od jejich jedenácti
dvanácti let. Nepodceňuji sílu dětské zamilovanosti, ale po skoro
dvaceti letech odloučenosti, je mi podezřelé, že se s tím dospělý
člověk nedokáže nějak vyrovnat a fungovat jako normální osoba.
A nemyslím jenom na to, že „pro jedno kvítí Slunce nesvítí“.
Vyrovnání se může klidně znamenat, že se rozhodne být nadosmrti
sám, protože za milovanou ženu není náhrada. To, co předvádí
Snape, ale není vyrovnanost.
Hledání identity
================
Ještě k Voldermortovi. Myslím, že jedním z velikých témat celého
Harryho Pottera je *hledání identity*. Harry se s tím potýká
celou dobu (jak ve vztahu ke svým rodičům, tak třeba vzhledem ke
své příslušnosti ke kolejím v Hogwarts, nebo ve Fénixově řádu,
jestli nezačíná být posedly, resp. nestává se zlým), ale je zde
i mnoho dalších. Např. se zdá, že jeden z nejdůvěrnějších vztahů
vzniká tím, že někdo někomu sdělí že je kouzelník (čarodejnice).
Tohle vypadá jako, že jeden ze základů vztahu Harryho
k Hadrigovi, Snapea k Lily, nebo snad dokonce i Brumbála k Tomu
Radlovi. Ve všech knihách se stále opakuje, že identita ale není
tak úplně věc, která na nás padne z výšky a je nám dána, ale že
to je do značné míry *volba*. Svobodná vůle se zdá být stejně
důležitá pro kouzelníky jako pro mudly.
Zároveň popírání identity je jedním z největších hříchů. V menší
míře třeba Snapeovo zapírání nebo popírání lásky k Lily (kvůli
kterému mu možná nebylo tak šílené přidat se k Smrtijedům a potom
šílený vztah s Harrym), ale základním hříšníkem v tomto oboru je
pochopitelně Tom Radl, který považuje za snad největší útok na
svoji osobu, když ho někdo nazve jeho pravým jménem (nehledě
k tomu, že se celou dobu snaží popřít svůj napůl mudlovský
původ). A je také jedním ze znaků Harryho nabytí moci nad ním, že
ho v závěru oslovuje zásadně Tome. Okamžiky, kdy je Voldy zabit,
jsou podivuhodnou kombinací obou jmen („Voldermort padl naznak
… Tom Raddle dopadl na podlahu … Voldermort byl mrtvý“), jakoby
právě ve chvíli kdy umřel, tak byla teprve celá iluze o falešné
identitě definitivně mrtva?
No a zároveň útok na něčí identitu je jedním z nejstrašnějích
zločinů. To je samozřejmě podstatou problému mezi Dudleyovými
a Harrym, protože oni útočí na absolutně všechno co je pro
Harryho identitu podstatné (jeho rodiče, jeho kouzelnictví,
kouzelnictví jeho matky, jeho charakter, Hogwarts). Proto je taky
tak strašná nadávka „mudlovská šmejdka“ a celý problém
čistokrevného rasismu, protože útočí na samou identitu člověka
(mimochodem, strašně blbý překlad … z termínu samotného nemá být
zřejmé, že to je nadávka, protože Hermiona ani nepochopí, že to
je nadávka … zde opět film ukradl jednu akci Ronovi a předal ji
bezdúvodně Hermioně).
A samozřejmě o identitě jsou i všechny úvahy o smrti
a o posmrtném životě. O tom ale pojednáme podrobněji.
O smrti
=======
Smrt je zvláštním způsobem komunikace mezi Rowlingovou
a Harrym Potterem, a potažmo i čtenářem. O smrti se mluví
vlastně od první chvíle; Harryho rodiče byli zavražděni.
Zemřeli i další lidé; například profesor Quirrell nebo Frank
Bryce. Ovšem málokdy se tak děje v „přímém přenosu“.
…
Druhé mimořádné finále si nechala Rowlingová právem až na
konec celé ságy. Nejde o nic menšího, než že se **Harry
Potter obětuje, aby mohl vstát z mrtvých**. Teprve když se to
takto napíše, člověk si uvědomí, o čem je řeč; autorka
zamířila do kategorie hrdinů ještě vyšších, než jsou
drakobijci. Smrtí prošli Odin, Ježíš Kristus, a nebo také
Gandalf.
Jenom technická drobnost: Harry nepovstal z mrtvých, protože
úplně nezemřel. [#]_ Z hlediska mudlovské medicíny to byla
klinická smrt, Near-Death-Experience nebo něco takového (použitím
Harryho krve na svoje tělesné obnovení udělal Voldermort ze sebe
něco jako viteál, takže nebyl schopen Harryho zabít; toto spojení
se ale také přerušilo zabitím viteálu v Harrym, takže
v závěrečném souboji byli oba dva zcela zranitelní).
Z vnějškového hlediska to není tak podstatné, ale jenom se tím
nenarušuje základní princip, že ze smrti opravdu není žádná ani
kouzelná cesta zpět. Žádná.
.. [#] A ještě nepodstatnější drobnost: str. 15: „poslední
z [viteálů] zničil Regulus Arcturus Black (a také za to
zaplatil životem)“. To není pravda, Regulus jenom viteál
objevil a dopravil z jeskyně (a zaplatil za to životem).
Zničil ho později Ron pomocí čerstvě nalezeného meče.
Půl roku poté, co začala psát první nápady o Harrym Potterovi
(stále nezaměstnaná svobodná matka), umřela Rowlingové její velmi
matka, na které byla velmi závislá. Po sledování v podstatě
rozpadajícího se manželství svého otce s umírající matkou byl
její vztah s otcem značně problematický, řečeno jemně, v tomto
tisíciletí už snad spolu mluví. Takže ztráta matky pro ni byla
ještě strašnější nežli už tak hrůzná ztráta matky pro kohokoliv
jiného. Rowlingová dodnes prohlašuje, že Harry Potter je
především o vztahu se smrtí. V podstatě všechny knihy prolínají
úvahy o tom, jestli by nebylo možné smrt nějak obejít, jestli
existuje život po smrti a tak. Proto také celá historie
o viteálech, které jsou samozřejmě celé o tom, jak překonat smrt
lidskými (byť magickými) prostředky. A samozřejmě tím se
z Harryho Pottera stává rapidně mnohem hlubší psaní nežli
z veselé Ransomovky prvního dílu.
Lupin se sice spořádaně vrátil k Tonksové, nicméně na konci
oba stejně zahynou. A Tonksová se vrhne do akce za Lupinem,
aby zemřela také. Místo jasné odpovědi tu zbyla jen kupa
otazníků.
O smrti je samozřejmě také příběh Lupina a Tonksové. Zní to
samozřejmě strašně banálně, ale nakonec je pravda, že nejlepší
lék na smrtelnost jsou děti, a že jsou důležitější věci na světě
nežli přežít. A Lupin v Zakázaném lese výslovně říká, že i když
je mu líto, že neuvidí svého syna, že pro něj umřel, aby jeho
svět byl lepší nežli ten s Voldermortem.
Kromě toho mám pocit z tohoto citátu, že chápeš smrt jako trest.
Myslím, že součástí vyrovnávání se se smrtí je, že smrt je
součástí normálního života, a úvahy o tom, jestli je nějaký
posmrtný život (Brmbál: „Pro dobře organizovanou mysl je smrt
jenom dalším velkým dobrodružstvím.“) Je otázka jak moc skutečně
Rowlingová něčemu takovému skutečně věří, nebo jestli se tomu
spíše snaží věřit (ona sama tvrdí, že to je její věčný zápas),
ale je to jistě součástí filosofie presentované v knihách. Víc je
na smrti nepříjemné to, že jsme odloučeni od našich blízkých,
nežli smrt sama.
Víra a Harry Potter
===================
Ale přes smrt a věci pro které stojí za to umřít, se dostáváme
k otázce náboženství a Harryho Pottera. Nejprve drobná poznámka:
je skutečně možné, že mimořádně knihomolná Hermiona z knihomolné
rodiny, byť sama nevěřící (to si dokážu klidně představit při
jejím racionalismu), by nevěděla co je zač „Jako poslední
nepřítel bude přemožena smrt“ resp. ještě známější „Kde poklad
Tvůj, tam srdce Tvé“? [#]_ Možná by si mohli sednout a trochu se
nad tím prvním citátem zamyslet, možná by si mohli ušetřit
spoustu dalších nejasností.
.. [#] Možná je to jenom dalším důkazem toho, že Hermiona je
alespoň částečná Židovka, což je velice rozšířená fan teorie
(její rodiče zubaři, nejméně nadšeně se účastní slavení
Vánoc, jednou možná dokonce mluví s Hagridem o „jejích
svátcích“, které snad nejsou Vánocemi ale Chanukou, ostře
inteligentní s neovladatelnými rozčepyřenými vlasy).
Kdysi se kdosi podivoval nad nedostatkem náboženství v Tolkienově
světě. Opravdu je těžké si představit, že by ve skutečnosti
Aragorn s Théodenem neobětovali nějakému svému bohovi před bitvou
v Helmově žlebu. Jenže Tolkien byl dosti konzervativní
předkoncilní katolík, takže mu pohanské náboženství bylo docela
cizí a do jisté míry pravděpodobně odporné. Ono je to také
neskutečně těžké, vytvořit pohanské náboženství tak, aby znělo
vážně a hodnověrně. Dále je zde otázka, kdy vlastně v normálním
čase se celá historie odehrávala (Tolkien několikrát zdůrazňoval,
že Středozem není nějaký alternativní vesmír, ale že se odehrává
na naší planetě Zemi), ale předpokládám, že židokřesťanská
tradice byla tou dobou v nejlepším případě parta bláznů kdesi
v Palestině (Abrahám & spol.), takže tu použít také nemohl. Jistě
mu to pomohlo při prodeji knih nejenom v nevropském prostředí.
No jo, jenže Harry Potter se neodehrává někdy někde dávno
a kdesi, ale v Británii na konci dvacátého století. A Rowlingová
(víceméně věrná dcera The Church of Scotland, alespoň tak věrná,
že do kostela chodí častěji nežli jednou v roce na Vánoce) ho
přesto napsala zcela stejně jako ten Tolkien. Ale prostě se té
realitě nemohla ubránit. Tak třeba dlouhá řada lidí je k sobě ve
vztahu kmotr – kmotřenec, na prvním místě pochopitelně Harry
a Sirius, ale třeba i Harry – Teddy Lupin, Ron s Hermionou
– James Potter II, Neville – Albus Potter. No jo, jenže kmotrem
se člověk nestane jen tak nějak sám o sobě, musí alespoň vědět,
kterým směrem je kostel, že? Představa Siria Blacka v kostele
(asi ve sv. Jeronýmu v Godrikově dole) je ale docela
zneklidňující. Nebo Potterovi jdoucí se tamtéž pomodlit za
ochranu před Voldym? Hmm. Na druhou stranu měli na hrobě biblický
citát.
Navíc, celý rok v Hogwarts je rozdělen několika svátky, zejména
Vánocemi a Velikonocemi. Slaví pochopitelně i Halloween, ale
třeba ne Samhain. Yule je zmíněn v názvu Yule bálu, ale termín
byl prý dle Wikipedie natolik pokřesťanštěn, že se prý vyskytuje
i v normální angličtině (byť lehce starobylé). Na Vánoce je celý
hrad ověšený ozdobami, stromečky, profesor Kratiknot organizuje
zpívání koled. A teď mi vysvětlete jak je možné, že nikdo nikdy
nepředstoupí před studenty a nevysvětlí jim, co vlastně Vánoce
a Velikonoce znamenají? Nebo se předpokládá, že to všichni vědí?
Není to náhodou škola, takže by se nemělo moc předpokládat?
Člověku se začne tlačit na mysl školní kaplan a školní kaple
(obojí v Británii standard velkých internátních škol) a nějak to
působí nepřesvědčivě (i když Kratiknota bych viděl jako skvělého
kaplana nebo alespoň laického kazatele). A samozřejmě Tlustý
mnich (takže je alespoň teoreticky možné být zároveň mnichem
a kouzelníkem).
Film ještě přidal do scény na hřbitově v Godrikově dole dialog,
kdy Hermiona ujišťuje Harryho, že jeho rodiče by byli na
štědrovečerních bohoslužbách, které probíhají tou dobou v místním
kostele. Už když jsem to viděl poprvé ve filmu, tak mi to
připadlo jako pěst na oko a nejsem si jist, jestli to nebyl jenom
zoufalý předem k nezdaru odsouzený pokus filmařů nějak utěšit
americké evangelikály (v knize nic takového není).
To, že Harry udělal křížek nad hrobem s kouzelným okem Alastara
Moodyho asi neznamená nic, je to spíše znamení hrobu, nežli
cokoli křesťanského. I když je fakt, že ve spojitosti s Moodym mě
vždycky vytanul na mysli nějaký hodně trhlý a omlácený křižák
bojující za dobrou věc proti všem pokud třeba.
Kromě toho se k danému tématu vyslovila i Rowlingová. Ve stejném
ročníku jako Harry je v Havraspáru Anthony Goldstein [#]_. Byl
členem Brumbálovy armády a bojoval i Bitvě o Hogwarts. Někdo se
Rowlingové kdesi zeptal, jestli jsou v Hogwarts nějací Židé
(protože jeho gójská manželka se ho snažila přesvědčit, že je
jediná čarodějka v rodině), a Rowlingová poukázala_ právě na
Anthony Goldsteina s tím, že je Žid. Načež se rozpoutala veselá
rozprava o Kabale, jestli je možné ukecat domácí skřítky aby
vařili košer, Bar Mitzvah v Hogwarts, atp. Zároveň (a k tomu se
už Rowlingová nevyslovila) debata o tom, jestli Padma a Parvati
Patil jsou muslimky nebo hinduistky (pravděpodobně to druhé,
protože jejich jména jsou nějak odvozena od Kršny, či co).
V jiném příspěvku_ dokonce Rowlingová výslovně prohlásila, že
Hogwarts je škola se svobodou vyznání, a že tam jsou studenti
všech věr (kromě Wicca, protože jejich magie je nekompatibilní).
.. [#] Později se ukázalo, že skutečně je vzdáleně příbuzný
s Porpentinou a Queenie Goldsteinovými z Fantastických
zvířat.
.. _poukázala:
https://twitter.com/jk_rowling/status/544946669448867841
.. _příspěvku:
https://twitter.com/jk_rowling/status/544995944404897792
V žádném případě nechci propagovat hrůzy typu „`Hogwarts School
of Prayer and Miracles`_“ (Krleš!). Dokázal bych si docela klidně
představit, že kouzelníci po strašidelných zkušenostech
s (doslovnými) hony na čarodějnice by na křesťanství zahořkli.
Představa školní kaple na Hogwarts mi připadne násilná. Ale co
dělat s těmi křtinami, Vánocemi a Velikonocemi?
.. _`Hogwarts School of Prayer and Miracles`:
https://www.fanfiction.net/s/10644439/1/Hogwarts-School-of-Prayer-and-Miracles
Jinak samozřejmě otázka jestli může být kouzelník křesťan je
velice složitá (píšu na toto téma traktát a ani zdaleka nejsem
hotov). Klíčová myšlenka je, že čarodějnictví ve Starém zákoně
(„Čarodějnici nenecháš naživu.“ Ex 22:18) je něco jiného nežli
kouzelnictví ve světě Harryho Pottera, resp. že se to ze všeho
nejvíce podobá panu Finchovi a jeho Kwikspellu.
Ještě k bojování a co dál?
==========================
Hodně zajímavá je otázka užívání zakázaných kleteb Harry
Potterem. Mám dojem, že to úplně nedořešila ani Rowlingová.
Harry je skutečně sešle, či spíše zkusí seslat, s nevalnými
výsledky, vždy ve chvílích největší zuřivosti; po zabití
Siria Blacka ve Fénixově řádu, a po zabití Brumbála v Princi
dvojí krve. Čekal jsem automaticky trest v dalším ději; ale
nestalo se nic neobvyklého; bylo to odbyto pouhým neúspěchem
ve všech případech, stejně jako hodně podezřelé kouzlo
Sectumsempra. V Relikviích smrti dojde i na kletbu Imperius,
tentokrát úspěšnou, ale opět bez větších následků.
Mimochodem, Adava Kedavra nesešle Harry Potter vůbec nikdy.
Cruciatus se mu nakonec jednou povede … když Amycus Carrow plivne
na profesorku McGonagallovou v havraspárské společenské
místnosti. Přitom Harry pronese památnou repliku: „Už chápu, co
mi chtěla Bellatrix říct. Člověk to musí myslet doopravdy vážně.“
[#]_
.. [#] Jenom mě u toho napadalo, že Harry už skutečně neměl nic
co by dál tajil. Vlastně nebylo důvodu, aby nevysvětlil
profesorce McGonagallové, že se ženou za viteály. Voldermort
o něm už věděl, věděl co dělá, a nebylo co schovávat.
Já si myslím, že co se týče trestání za neprominutelné kletby, tak
to bylo během bojů s Voldermortem jako s municí za Druhé světové
války. Tehdy se také tak úplně nepočítalo, kolik kdo lidí
zastřelil, a chyba je snadno prominuta. Není to nic moc hezkého,
ale celkem pochopitelné by to bylo. O použití kletby Crucio na
Bellatrix a Snapea navíc věděli jenom oni a Harry, a kde není
žalobce …
… a v závěrečné scéně na nádraží také nechápu plno věcí. **Co
vlastně Harry dělá?** Jaký má další smysl života, který leží
skoro celý před ním? Učí obranu proti černé magii, jak by se
nabízelo? Je bystrozorem? Co dělá Ginny? Sedí doma a stará se
o děti, jako paní Weasleyová? Je tohle dostatečná odpověď
a řešení pro toho, kdo pronikl tak daleko do tajů smrti
a vzkříšení? Nemělo by z Harryho – nyní už bez nadsázky
zázračných – schopností mít také něco jeho okolí?
Z dalších Rowlingových psaní na Pottermore vyplývá, že po
skončení hlavní války si vyžádal Kingsley Pastorek, nový ministr
pro magii, skoro všechny bojovníky z Hogwarts (zejména celou
Brumbálovu armádu a Fénixův řád) jako mimořádné bystrozory na
ministerstvo, aby mu pomohli vyčistit svět od zbývající havěti
(např. nikdo ani náznakem nevymyslil, jak *bojovat* s mozkomory,
jak na ně zaútočit?). Ale co následovalo potom, to nevíme.
Prokleté dítě (ale všichni už tuší jaký mám postoj k jeho
kanonicitě) tvrdí, že Harry byl šéf bystrozorů, Hermiona
ministryní magie (poté co zcela zrevolucionalizovala vztahy se
domácími skřítky, skřety ap.) a Ginny nejprve profesionální
hráčkou famfrpálu za Holyheadské Harpyje a potom sportovní
novinářka. U těch prvních dvou moc nevím. Ani jednoho si nijak
nedokážu představit jako ministerského úředníka (Hermiona přímo
řekla, že by ve světě raději dělala něco užitečného, nežli byla
právníkem). A skutečně si myslím, že po nabytí nějakých
zkušeností z reálného života, by Harry měl skončit v Bradavicích.
Jednak je tam nejšťastnější (i když teď už má snad skutečný domov
s Ginny a dětmi) a jednak si skutečně myslím, že má talent na
učení.
Ale jinak pokud Ti je „Všechno bylo, jak má být.“ nedostatečný
závěr všech příběhů Harryho Pottera, tak to se prostě
s Rowlingovou rozcházíš v názoru. Dávala několikrát jasně najevo,
že normální život, manželství a výchova děti jsou mnohem
zásadnější nežli vraždění černokněžníků. A s tím mám tendenci
souhlasit.
Nicolas Flamel spořádaně zemřel, aby neohrozil kouzelnický
svět. Budiž. Byl starý několik století, takže je to docela
možný konec. Ale to, že nejmocnější a ústřední ze všech
artefaktů, prsten s kamenem, co křísí mrtvé, leží bez
povšimnutí v lese, to je skoro k neuvěření.
Ale, Bilbo, to je přece o tom! Ani Kámen vzkříšení nedokáže
opravdu nikoho skutečně vzkřísit. Jediným jeho smyslem je, že
dokázal vzkřísit mrtvé alespoň natolik, že mohli dát Harrymu sílu
nechat se zabít. Jedině ten, kdo je ochoten umřít, je opravdový
Pán nad smrtí, ne? [#]_
.. [#] Je hezké připomenout, že odhození Kámenu vzkříšení (což
*není* Kámen mudrců Nicolase Flamela) v lese se ukázalo být
pněkud problematické. V jedné mé oblíbené fan-fiction “`Inner
Demons`_” (varování, že se jedná o dílo nevhodné pro mládež
vřele doporučuji neignorovat, to **není** PG-13), dokonce
dojde na vyluxování všeho listí a větviček z dané oblasti
Zakázaného lesa za účelem jeho znovunalezení. Ukáže se, že je
to jediný možný způsob jak zachránit Harryho z dopadu velice
komplikované a ohavné kletby.
.. _`Inner Demons`:
https://archiveofourown.org/works/601124/chapters/1083962
