1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
|
824
Ta končí se v otáčivý kužel, na jehož ko—
moře umístěno je až 6 ústí různého průměru,
po případě i rozstřikovač; kužel postaven je
k ose h. šikmo tak,
aby každé ústí bylo
lze přivésti v její
prodloužení. Eugen
Boschy sestrojil h-ci
revolverovou (obr.
č. 1830.), při níž uží-
vá dvou na sebe za-
brcušených kotou-
čův; otáčením ko-
touče vrchního, kte-
rý opatřen je po kra—
ji různými vývrty,
posune se vhodný
otvor před ústí h.,
utvořené otvorem
při okraji zpodního
nepohyblivého ko-
touče. Správnou polohu vrchního kotouče
označuje páka zapadající v příslušné zářezy
na jeho obvodu. Další h., jimiž lze dosíci růz—
ných proudů, jsou
Bachova, Dietlova,
Kernreuterova šou-
pátková, Smekalo-
C. 1829. Revolverová hubice
Scheinpflugová.
Hubihrách —- Hiibner.
fara Hoř. Vltavice, pš. Lenora u Volar; 40 d.,
274 ob. n. (1890), dřevařství.
Rnbmnyor Baltasar. sektář XVI. stol.
€ ve Friedberku v Bavořích -—+ 1528 před
ídni). Po zahynutí Tomáše Miinzera uprchl
do Švýcar a vydav knížku Van der christli-
chen Tauf der Gláubigen (Valdshutl. usadil se
v Mikulově na Moravě, kde počal šířiti své
učení, opíraje se o pány z Liechtensteina.
Zřídív si tu tiskárnu, vydal odpověď na spis
Zwingliův: Ein Gesprech B. Hubmórs anf
Meyster Ulrich Zwinglens (u Zúrch taujbúchleiu
von der Kindertauf (1526), v němž dokazoval
nesprávnost křtu malých dětí, a Der uralten
u. gar neuen leeren urtail, dass man die jun-
gen kindeln nit taufen soll. Učení jeho se
vzmáhalo, ano z Mikulova šířilo se až do
Rakous, tak že Ferdinand [. obrátil se na pány
z Liechtensteina, aby učení novokřtěnců ne-
trpěli. Když H. odvážil se do Rakous, byl
i se ženou svou jat, a když nechtěl odvolati
svých bludů, dne 10. bř. 1528 před Vídni jako
kacíř upálen a žena jeho v Dunaji utopená.
Hubu. viz Hiib.
Hubner: 1) H. Johann, paedagog něm.
(* 1668 —+ 1731), od r. 1711 ředitel johan-
nea v Hamburku; získal si obzvláště hojných
zásluh o methodiku dějepisu a zeměpisu.
va segmentová a Mapy methodicky illuminovati jest vynálezem
jiné. V novější době
jeho. Vydal Kurze Fragen aus der alten und
konstruovány. byly neuen Geographic (1693, odtud 36. vydání),
po vzoru americkém
i h. o jediném otvo-
ru, jimiž lze proudu
dodati různé síly, a
to pomocí menšího
kužele umístěného
v kuželovitém vý—
vrtu, který lze libo-
volně v ose h. po-
sunouti buď závorkou, pohybující se v šikmé
rýze zevnějšího pláště (h. budyšínská), závitem
(Způsob Knaustův, Smekalův a Poltův) aneb
ozubeným kolečkem (h. Holzthienova). S—I.
Hubihrůch viz Orobanch e,
Eubllen viz Cuscuta.
Hubne. , osada v Čechách u Smržova,
hejt. Král. vůr n. L., okr. jaroměř, fara Či-
buz, pš. Smiřice: 35 d., 242 ob. č. (1890).
Kabina viz Hubenov 5) a 8).
Babka se stanoviska botanického viz
Polyporus. — H. se stan. lékařského viz
Agaricus chirurgorum. -— H. zápalná
připravuje se pouze z plsťovité hmoty houby
Polyporu, jež se oddělí od vrstvy povrchové
a rouška. Hmota tato vaří se s dřevěným
popelem ve vodě, vyklepá se dřevěnými pa-
ličkami, načež se upraví třením mezi rukama
ve známý tvar h-ky zápalné. Aby se snadněji
zapálila, impraegnuje se roztokem ledkovým,
načež se suší. Největším dílem pochází h.
zápalná u nás užívaná z Karpat. Upotřebení
její jest dnes čím dále omezenější.
Babka z Černčic v. Světecký z Čern-
čic.
Elihlern, Lichtenberg, ves v Čechách
při bř. Vltavy, hejt. Prachatice, okr. Volary,
Č. 1830. Revolverová hubice
Boschyho.
spolu pracoval na díle >Reales Staats-Zeitungs-
und Konversations-Lexiconc (1704l, ale nej-
většího rozšířeni došly jeho Zweimal 52 aus-
erlesene biblische Historien (1714, vyd. 107.
r. 1859\.
2) H. Lorenz. theolog a publicista něme-
cký (* 1753 v Donauwórthu —+ 1807 t.).
muž velmi vzdělaný a osvícený, redigoval
od r. 1779 »Miinch. Staatszeitungc a »Míinch.
gelehrte Beitrágec. Přesídliv se r. 1783 (in
Rakouska, vydával v Solnohradě »Oberteut-
sche Staatszeitungc, jež za jeho redakce
i v Bavořích došla hojného rozšíření. Mimo
jiné napsal: Lebensgeschichte Joseph: II. a
podal několik topografických prací, posud
cenu majících, o Solnohradě (Beschrei1nm,_r
der hochfurstl. errbischójl. Haupt. u. Resideiq-
stad! Salzburg, 1792, 2 sv.; Beschreibung des
Erqstiftes und Reichsfúrstenthums Salíburg in
Hínsicht auf Topograpliie u. Statistik (1796.
3 sv. a j.).
3) H. RudolfJulius Benno, malíř něm.
(* 1806 v Olešnici ve Slezsku — + 1882 v Loš—
vicích u Drážďan), žák akademie berlínské,
roku 1823 vstoupil do atelieru Schadowova.
s nímž také po třech létech odešel do Diissel—
dorfu a stal se spoluzakladatelem tamní ro—
mantické školy. Na to podnikal hojné cesty.
zejména r. 182% do Italie (r. 1830 meškal se
Schadowem v ímé), r. 1831 do Berlína a j.
R. 1839 odešel konečně se švagrem svým
Bendemannem do Drážďan. kde stal se prof.
na akademii (1841) a ředitelem obrazárny
(1871). První jeho díla nesou určitou pečeť
diisseldoríské sentimentální romantiky, ze kte-
réhož směru se nevymanil úplně ani ve svých
|
