path: root/pycha_a_predsudek.rst

Pýcha a předsudek
#################

:author: Jane Austenová

Kapitola 1
----------

Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který
má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.

A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak
zakořeněn v myslích sousedních rodin, že jej považují za
pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají
možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami
v tomto ohledu.

„Drahý manželi,“ pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi,
„zdalipak už víte, že netherfieldské panství dostane konečně
nájemce?“

Pan Bennet odvětil, že nikoli.

„Už je tomu tak,“ pokračovala, „právě se odtamtud vrátila paní
Longová a všechno mi to vypověděla.“

Pan Bennet na to nic neříkal.

„Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?“ zvolala jeho choť
netrpělivě.

„Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás
vyslechnout.“ Tato pobídka stačila.

„Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká,
že pánem na Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní
Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se
čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem Morrisem
okamžitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem
a část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne.“

„Jak se jmenuje?“

„Bingley.“

„Je ženatý nebo svobodný?“

„Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak
zámožný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše
děvčata!“

„Jak to? Co je jim po tom?“

„Že mě můžete tak zlobit, drahý choti,“ odvětila paní Bennetová.
„Víte dobře, že pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal.“

„Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?“

„Z toho důvodu! Jak můžete říci takovou hloupost! Ale není přece
vůbec vyloučeno, že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho
okamžitě, jakmile přijede, musíte navštívit.“

„To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama,
anebo je pošlete bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší,
protože vás žádná půvabem nepředčí, a třeba byste se panu
Bingleymu nejlépe líbila vy.“

„I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak
nyní si už na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých
dcer dbala na vlastní krásu.“

„V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát.“

„Nic naplat, drahý manželi, musíte se vypravit a pana Bingleyho
po sousedsku přivítat, až sem přibude.“

„Ujišťuji vás, že o to ani za mák nestojím.“

„Nezapomínejte, že máte dcery. Považte, jaká by to byla partie
pro jednu z nich! Sir William a lady Lucasová za ním chtějí
rozhodně zajít, a to výhradně z onoho důvodu; víte přece, že
jinak nové lidi nenavštěvují.  Není vyhnutí, musíte to učinit,
protože jinak bychom tam nemohly my.“

„Načpak takové cavyky! Jsem si jist, že vás pan Bingley rád
uvidí, a já vám dám s sebou krátký průvodní dopis, že ochotně
svoluji, aby si vzal, kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval
za mou rozmilou Lízinku.“

„Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší než
ostatní, a já tvrdím, že není zdaleka tak krásná jako Jane a ani
zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia. Jenže vy jí odjakživa
nadržujete.“

„Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku,“ odpověděl. „Jsou hloupé
a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinkaje přece jen trochu
čipernější než její sestry.“

„Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte
radost, když mě můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé
nervy!“

„Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné
spřátelen. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet
let.“

„Och, vy nevíte, co mě už stály utrpení.“

„Doufám, že to překonáte a že se dožijete toho, jak mladíci
s čtyřtisícovými důchody zaplavují náš kraj.“

„Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo
dvacet, když je nechcete navštívit.“

„Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte,
milá choti.“ Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus,
uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani
za třiadvacet let společného života neměla ještě prokouknutého.

Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla
to žena s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním
a náladové povahy.  Když jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na
pomyslnou neurózu. Jejím životním cílem bylo vyvdat dcery
a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami.

Kapitola 2
----------

Pan Bennet šel mezi prvními složit poklonu panu Bingleymu. Od
prvopočátku se s ním hodlal seznámit, ačkoli manželku nepřestával
ujišťovat, že nikam nepůjde; však se o tom dozvěděla až večer po
vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto: Všiml si, že jeho
druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic
poznamenal:

„Doufám, že se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko.“

„Jak můžeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí,“ odvětila
matka nahněvaně, „když ho nesmíme navštívit.“

„Zapomínáte, že se s ním setkáme ve společnosti, maminko,“ řekla
Elizabeth, „a že nám ho paní Longová slíbila představit.“

„Nevěřím, že by to paní Longová doopravdy udělala. Má přece sama
dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ženská a mně byla odjakživa
protivná.“

„Mně rovněž,“ pravil pan Bennet. „Rád vidím, že na ni v této věci
nespoléháte.“ Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít
špatnou náladu na jedné dceři.

„Pro rány boží, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy!
Drásá mi to uši!“

„Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně,“ řekl otec, „a vybere
si vždy nepravou chvíli.“

„Nekašlu přece pro zábavu,“ odpověděla Kitty dotčeně. „Kdy má být
příští ples, Lízinko?“

„Od zítřka za čtrnáct dní.“

„Ba, pravda,“ zvolala matka Bennetová, „a paní Longová se vrátí
až den předtím, takže nám pana Bingleyho nebude moci představit,
protože ho sama ještě nebude znát.“

„Snad tedy, milá manželko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni
a představit jí pana Bingleyho sama.“

„Vyloučeno, choti, vyloučeno, vždyť jsem se s ním sama ještě
neseznámila, jak mě můžete tak škádlit?“

„Vážím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená.
Cožpak lze za čtrnáct dní poznat, jak se náš nový známý vybarví?
Avšak netroufneme-li si my, troufne si někdo jiný, neboť paní
Longové a jejím neteřím se musí koneckonců též dostat
příležitosti; a jelikož to ona bude pokládat za laskavost, musím
se toho ujmout sám, nemáte-li vy chuť prokázat jí tu službu.“

Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: „Nesmysl,
nesmysl!“

„Co znamená to důrazné popření?“ zvolal otec. „Považujete způsob
představování a význam, jenž se mu přikládá, za nesmysl? V tom
bych s vámi nemohl zcela souhlasit. Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi
dívka filosoficky založená, čteš tlusté knihy a děláš si z nich
výpisky, pokud je mi známo.“

Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic
vzpomenout.

„Zatímco se Mary soustřeďuje,“ pokračoval, „vraťme se k panu
Bingleymu.“

„Mám pana Bingleyho až po krk!“ zvolala jeho choť.

„To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl
tušil dnes ráno, nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale
když už jsem u něho jednou byl, nemůžeme ho dost dobře
ignorovat.“

Rodina žasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad
paní Bennetová, ačkoli se jala prohlašovat, hned jak první vlna
radosti opadla, že od něho celou tu dobu nic jiného nečekala.

„Vy jste zlatý člověk, nejdražší manželi! Však já dobře věděla,
že mi nakonec vyhovíte. Byla jsem si jista, že máte naše děvčata
příliš rád, abyste zanedbal takovou možnost. Ach, to jste mi
udělal radost! Ale že se vám to povedlo: sebral jste se dopoledne
a šel, a nezmínil jste se o tom ani slovíčkem, až teď.“

„Nu, Kitty, nadále už můžeš kašlat, co srdce ráčí,“ řekl pan
Bennet a při těchto slovech se zvedl a odcházel, neboť ho
unavovaly ženiny radostné výlevy.

„Máte skvělého otce, děvčata,“ pravila matka, když za ním zapadly
dveře.  „Nevím, jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo
konečně i mně. V našem věku to už není nic příjemného, seznamovat
se každý den s novými lidmi, to vám povídám, ale co bychom
neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko moje, jseš sice nejmladší,
ale řekla bych, že si s tebou pan Bingley na příštím plese
zatančí.“

„Hm, já se ho neleknu,“ prohlásila Lydia rozhodně. „Nejmladší
jsem, ale zato jsem největší.“

Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho oplatí Bingley panu
Bennetovi návštěvu, a dohaďováním, kdy ho budou moci pozvat na
oběd.

Kapitola 3
----------

Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla — a všech pět dcer
ji přitom všempžně podporovalo — nedokázala vypáčit ze svého
chotě dostatečný popis pana Bingleyho. Volily rozličnou taktiku —
nezastřené dotazování, lstivé předpoklady i vzdálené narážky, on
však ze všech kliček vyklouzl, a tak jim nakonec nezbývalo než se
spokojit s informacemi z druhé ruky, které jim poskytla jejich
sousedka lady Lucasová. Její hlášení bylo navýsost uspokojující.
Sir William jím byl nadšen. Je prý docela mladý, okouzlujícího
zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá zúčastnit
příštího společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo znít
nadějněji? Záliba v tanci je prvním krůčkem k tomu, aby se tu
zamiloval; a tak leckterá dívka snila o dobytí jeho srdce.

„Kdybych se dožila toho, že by jedna z našich děvčat byla paní na
Netherfieldu,“ pravila paní Bennetová manželovi, „a ostatní se
stejně dobře vdaly, tak už bych si nic jiného nepřála.“ Za
několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a seděl s
ním asi deset minut v knihovně. Doufal, že se přitom naskytne
příležitost k seznámení se slečnami, o jejichž půvabu už toho
mnoho slyšel, avšak musel se spokojit pouze s otcem. Dámy na tom
byly o něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit, že má
na sobě modrý kabátec a že přijel na černém koni.

Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová
již dumala, které chody by její kuchyni nejvíce sloužily ke cti,
když tu přišla odpověď, jež vše zhatila. Pana Bingleyho volají
neodkladné záležitosti nazítří do Londýna, a tak s velkou lítostí
sděluje, že není s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní
Bennetová byla úplně vyvedena z míry. Nedovedla si představit, co
naléhavého by mohl mít na práci ve městě tak krátce poté, co
přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy, zda snad nepoletuje
stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v Netherfieldu pořádně
neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila domněnkou, že snad
odjel do Londýna jen pro tu velkou společnost, co hodlá přivést
na ples, a brzy přišla zpráva, že s panem Bingleym přijede
dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak velký počet dam, avšak
den před plesem se trochu utěšily, když zvěděly, že jich s sebou
přivezl ne dvanáct, ale jen šest — pět sester a jednu sestřenici.
Nakonec však do tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná
společnost — pan Bingley, jeho dvě sestry, manžel starší z nich
a ještě jeden mladý pán.

Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář
a přátelské, nestrojené vystupování. Jeho sestry byly půvabné
a dělaly dojem dam velkého světa. Pan Hurst, jeho švagr, vypadal
pouze urozeně, avšak jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil
všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými
rysy, hrdým držením a zprávou, která šla od úst k ústům za pět
minut poté, co vstoupil do sálu, že má totiž jmění vynášející
deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák, dámy
usoudily, že je mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu
večera k němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem, až jeho chování
zavdalo příčinu k všeobecnému rozčarování a veškeré nadšení
vyprchalo, neboť společnost shledala, že je pyšný, že mu nejsou
dost vznešení a že se tu nebaví, a pak už ho ani rozlehlé statky
v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný
zevnějšek a aby svému příteli nedosahoval ani po kotníky.

Pan Bingley se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě
se bavil, nevynechal ani jeden kousek, byl smutný, že ples už
končí, a zmínil se o tom, že musí také uspořádat podobný večer
v Netherfieldu. Taková zlatá povaha mluví sama za sebe. Jaký
rozdíl oproti jeho příteli!  Pan Darcy si zatančil pouze jednou
s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být
představen žádné jiné dámě a strávil zbytek večera tím, že se
procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko s někým ze svých
přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější,
nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu
ještě kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová,
která nejen neschvalovala jeho celkové vystupování, ale navíc
byla pobouřena tím, že se opovržlivě vyjádřil o jedné její dceři.

Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva
kousky prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli
poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenž
opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.

„Pojď, Darcy,“ pravil, „musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že
tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit.“

„Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře
svou partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné.
Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl
hotový trest.“

„Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!“ zvolal Bingley.
„Na mou věru, co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika
příjemnými dívkami za jediný večer; několik je jich tu přece
velmi hezkých.“

„S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty“ řekl pan Darcy
a pohlédl na nejstarší slečnu Bennetovou.

„Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale
přímo za tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi
půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice
představí.“

„Která to je?“ ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth;
když se setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil:
„Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení;
kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností mladé dámy,
které jiní muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech
se okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou.“

Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam
Elizabeth s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu
barvitě svým známým, neboť měla živou, veselou povahu a každá
směšná příhoda ji dokázala pobavit.

Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem
toho, že její nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv
netherfieldského panstva.  Pan Bingley ji dvakrát vyzval k tanci
a jeho sestry jí projevily přízeň.  Jane to těšilo stejnějako
matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth vycítila, že má Jane
radost. Mary zaslechla, jak kdosi vykládá slečně Bingleyo-vé, že
ona je nejvzdělanější dívka široko daleko, a Catherine s Lydií
měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim zatím
při plesech stačilo k blaženosti. Vracely se tedy do Longbournu,
vsi, kde žili a kde byli nejváženější rodinou, v růžové náladě.
Zjistily, že pan Bennet dosud bdí. Nad knihou zapomínal na čas
a tentokrát byl velmi zvědavý, jak probíhal večer, kterému
předcházely tak vzrušené dohady.  Očekával spíš, že nový soused
zklame naděje jeho choti, ale brzy zjistil, že tentokrát je mu
vyslechnout jiné dojmy.

„Ach, drahý manželi,“ začala, sotva překročila práh, „bavily jsme
se výborně, byl to nádherný ples. Jane budila takový obdiv, že si
to ani neumíte představit. Každý říkal, jak jí to krásně sluší,
a panu Bingleymu se musela moc líbit, protože s ní tančil
dvakrát. Jen považte, drahý choti, doopravdy s ní tančil dvakrát!
Pro žádnou jinou nepřišel znovu.  Nejprve požádal o tanec slečnu
Lucasovou. Byla jsem zoufalá, když proti sobě stanuli, ale zřejmě
se mu vůbec nelíbila, komu by se také mohla líbit, no ne, a asi
ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy, kdo to je, dal
se představit a o příští tanec požádal ji. Třetí kousek tančil se
slečnou Kingovou, čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane
a šestý s Lízinkou a s Boulangerovou.“

„Kdyby měl trochu soucitu se mnou“ zvolal její manžel netrpělivě,
„nebyl by tolik tancoval!  Pro boha živého, přestaňte už
vypočítávat jeho tanečnice! Kéž by si byl podvrkl kotník hned
v prvním kole!“

„Je to okouzlující člověk, můj drahý,“ vedla paní Bennetová svou.
„Takový krasavec! A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak
neuvidí. Ty elegantní toalety! Řekla bych, že jen krajka na sukni
paní Hurstové -“

Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu žádnou
parádu nepopisovala. Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného
a vylíčila mu rozhořčeně a trochu nadsazeně otřesnou
nevychovanost pana Darcyho.

„Ale ujišťuji vás,“ dodala, „že na tom Lízinka netratí, když jemu
nepadla do oka, protože je to velmi nepříjemný, odporný člověk
a nestojí za to, aby se mu vycházelo vstříc. Ta povznesenost a to
sebevědomí, no, něco nesnesitelného. Přešel sem, přešel tam
a představoval si, jak všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby
si s ní zatančil! Měl jste tam být, milý muži, a zmrazit ho
pohledem, jak vy to umíte. Mně je ten člověk nesnesitelný.“


Kapitola 4
----------

Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho, avšak
když se octla s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, že ji
velice zaujal.

„Takhle si představuji mladého člověka,“ pravila, „rozumného,
příjemného, veselého; nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu!
Chová se nenucené a přitom dokonale uhlazeně!“

„A je dokonce i hezký,“ odpověděla Elizabeth, „což by mládenci
rovněž měli být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez
vady.“

„Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Nečekala
jsem takovou poklonu.“

„Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe
poklona vždycky překvapí, mne nikdy. Přirozeně že měl chuť si
s tebou ještě zatančit. Není slepý, aby si nevšiml, že jsi
pětkrát krásnější než kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí
být ještě dvorný. Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení,
aby se ti líbil. Však už se ti líbili mnohem hloupější muži.“

„Ale Lízinko!“

„Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o každém to nejlepší.
Nikdy nevidíš na nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět
dobrotivý a laskavý. Ještě jsem nezažila, že bys o někom řekla
něco nepříjemného.“

„Nechci nikoho neuváženě odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si
myslím.“

„To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úžas. Jsi přece dost
rozumná, a přitom tak slepě přehlížíš pošetilosti a hlouposti
ostatních! Předstíraná upřímnost je častý jev — člověk se s ní
setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání
a bez postranních úmyslů — vzít si z povahy každého člověka jen
ty dobré rysy a ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet — to
dokážeš jen ty. Tobě se tedy zamlouvají i sestry toho člověka,
což? Ty však nemají tak šťastnou povahu jako on.“

„Jistěže ne, aspoň ne na první pohled. Ale když si s nimi
povídáš, jsou velmi milé. Slečna Bingleyová se nastěhuje
k bratrovi a povede mu domácnost; a musela bych se moc mýlit,
kdybychom v ní nezískali roztomilou sousedku.“

Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala; na
večírku Bingleyovy sestry rozhodně nevyvinuly žádné úsilí, aby
byly k někomu milé, a jelikož Elizabeth měla víc bystrozraku
a méně poddajnosti v povaze než její sestra, a nadto její mínění
neovlivňoval žádný osobní zájem, neviděla, proč by jim měla být
nějak obzvlášť nakloněna. Jistěže to byly jemné dámy, nechyběl
jim vtip, když byly dobře naložené, dokázaly se chovat přívětivě,
když jim na tom záleželo, ale byly pyšné a sobecké. Měly jistý
půvab, vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních soukromých
londýnských penzionátů, každá vlastnila dvacet tisíc liber,
zvykly si utrácet víc, než si mohly dovolit, a stýkaly se
s urozenými lidmi. Měly tedy všechny předpoklady k tomu, aby si
toho o sobě myslely mnoho a o ostatních pramálo. Pocházely
z vážené severo-anglické rodiny, kterážto skutečnost se jim
vtiskla do paměti hlouběji než ta, že za svůj majetek i za
majetek svého bratra vděčí obchodnímu podnikání. Pan Bingley
zdědil téměř stotisícové jmění po otci, jenž si za ně hodlal
koupit panství, ale zemřel dřív, než tak učinil. Pan Bingley
chtěl otcův úmysl uskutečnit a někdy už se rozhodoval pro to
které hrabství, ale jelikož měl nyní dobrý dům a právo na
šlechtické sídlo, domnívali se jeho přátelé, kteří dobře znali
jeho bezstarostnou povahu, že asi stráví zbytek života na
Netherfieldu a koupi panství přenechá další generaci.

Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních
statcích; a třebaže si je nyní pouze pronajal, nebylo slečně
Bingleyové proti mysli ujmout se úlohy domácí paní — stejně jako
paní Hurstová, jež se provdala za muže spíše urozeného než
zámožného, ochotně považovala jeho domov za svůj, kdykoli se jí to
hodilo. Pan Bingley byl sotva dva roky plnoletý, když ho náhodné
doporučení upozornilo na Netherfield. Zajel tam a prohlédl si
všechno za půl hodiny - líbila se mu poloha i rozmístění hlavních
pokojů, uvěřil, co k chvále panství říkal majitel, a na místě si
jej pronajal.

S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe
povahově značně lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým
nekomplikovaným, otevřeným a poddajným založením, přestože žádná
letora nemohla být vzdálenější jeho vlastní, jež mu zřejmě docela
vyhovovala. Bingley věřil skálopevně v Darcyho náklonnost a jeho
mínění si velmi vážil. Darcy měl větší rozhled než jeho druh.
Bingley se rozhodně nevyzna-čoval zaostalostí, ale Darcy byl
chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený a vybíravý a jeho
vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie.  V tomto
ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley kamkoli,
všude ho měli rádi, kdežto Darcy soustavně někoho urážel.

Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný.
Bingley jakživ ještě neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani
tolik hezkých děvčat, každý byl k němu milý a pozorný, všichni se
chovali přátelsky a nestrojeně, za chvíli se tu cítil jako doma,
a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl nemohl být podle něho
krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek, které měly
stejně daleko ke kráse jako k představám, co se sluší, nikdo ho
ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu neprokázal žádnou pozornost,
nikdo ho nepobavil. Uznal, že slečna Bennetová je hezká, ale prý
se příliš často usmívá.

Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno — přesto
však o ní hovořily s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, že je
roztomilá a že by se s ní docela rády spřátelily. Slečna
Bennetová byla tedy puncovaná na roztomilou a jejich bratr se
považoval po tomto uznání za oprávněna myslet na ni po libosti.

Kapitola 5
----------

Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli Bennetovi
obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se původně zabýval
obchodováním v městě Merytonu, domohl se slušného jmění,
a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král jeho žádost
a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad až
příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní
podnikání, tak život v malém tržním městě; dal vale tomu i onomu
a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení,
zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám
o vlastní důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas
výlučně v zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu
u něho nepřineslo povýšení co do chování, naopak, byl ke každému
velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od přírody nevýbojného,
přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního
kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen
snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní
Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z nich,
rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší
Elizabethinou přítelkyní.

Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Bennetovy
nesešly a nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné
události dostavily mladé sousedky do Longbournu, aby slyšely
a byly slyšeny.

„*Ty* jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko,“ podotkla
paní Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebe-ovládáním.
„*Tebe* vyzval pan Bingley k tanci první.“

„Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe.“

„To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát.
Skutečně by se podle toho mohlo usuzovat, že se mu zalíbila
— i já sama mám tušení, že to tak nějak bude — něco se mi doneslo
— ale už si přesně nevzpomínám - týkalo se to pana Robinsona.“

„Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem
Robinsonem; nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak
se mu zamlouvají merytonské společenské večírky, a jestli
nemyslí, že je tu spousta půvabných dívek, a která že je podle
jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku:
,Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec
sporu.‘

„Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě — vypadá to,
jako by — přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš.“

„Já jsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo,“
pravila Charlotte. „Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako
jeho přítel, viď?
— Chudinka Eliza! — Slyšet, že jenom *ujde*.“

„Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho
nezpůsoby trápit! Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové
neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní Longová mi včera vykládala,
že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neotevřel.“

„Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?“ zeptala se
Jane. „Sama jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří.“

„I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí
v Netherfieldu, a tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale
paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný, že na něj
promluvila.“

„Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá,“
pravila Jane, „leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak
neobyčejně srdečný.“

„Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně
srdečný, byl by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím
vězí: všichni říkají, že je to velký hrdopýšek, a doslechl se,
hádám, že paní Longová nemá vlastní kočár a že přijela na bál
v drožce.“

„Že se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo,“ řekla slečna
Lucasová, „ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou.“

„Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko,“ radila jí
matka.

„Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě
nezatančím.“

„U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle va-dívá,“ uvažovala
slečna Lucasová.

„V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík, z
dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko
cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit.“

„Máš úplnou pravdu,“ odvětila Elizabeth, „i já bych mu ochotně prominula
jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou.“

„Pýchaje velmi častá nectnost, pokud vím,“ ujala se slova Mary, která si
zakládala na rozšafných názorech. „Jsem si jista, že se s ní zhusta
setkáme, neboť lidská přirozenost k ní

tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení
pramenící z té či oné

vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí,
ač se obě tato slova užívají často promiskue. Hrdý člověk nemusí být
ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha
toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“

„Kdybych měl tolik, co pan Darcy,“ zvolal jeden mladý pán Lucas, který
doprovázel sestry,

„držel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych
smečku loveckých psů a každý den bych vypil celou láhev vína.“

„To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo,“ řekla paní Bennetová,
„a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala.“

Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by to
přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.

Kapitola 6
----------

Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam
z Netherfieldu. Tato návštěva byla brzy patřičně opětována.
Příjemné způsoby slečny Bennetové nalezly milost v očích paní
Hurstové i slečny Bingleyové, a třebaže usoudily, že matka
Bennetová je nesnesitelná a mladší dcery nestojí za to, aby
s nimi člověk slovo ztratil, vyjádřily přání sblížit se s oběma
staršími. Jane přijímala jejich blahosklonnost s velkou radostí;
avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke každému chovají,
její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně nadchnout,
ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane — pokud se to tak
dalo nazvat — nebyla bez ceny, neboť byla patťně odezvou obdivu,
který k ní choval jejich bratr. Kdykoli se setkali, bylo
nabíledni, že ho skutečně zaujala, a stejně tak viděla, že se
v Jane prohlubují sympatie, které v ní vzbudil na první pohled,
a že je na nejlepší cestě, aby se do něho zamilovala až po uši;
s radostí si však uvědomovala, že okolní svět to asi hned tak
nepostřehne, neboť Jane v sobě spojovala schopnost hlubokého citu
s vyrovnanou povahou a neměnnou přívětivostí, což ji mohlo
uchránit od dotěrného podezírání. Jednou se o tom zmínila své
přítelkyni slečně Lucasové.

„Snad je to příjemné,“ odvětila Charlotte, „když v takovémto
případě dokáže lidi obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté
nebezpečí, bude-li se tak velice ovládat. Utají-li žena znamenitě
své city i před tím, komu patří, může se stát, že propase
příležitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, že
se o tom lidé nedozvěděli. Myslím si, že každý vztah roste
i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a že není moudré k tomu
nepřihlédnout. Je přece možné projevit zájem — přirozeně, že
dáváme některým lidem přednost před jinými — ale málokdo má
odvahu doopravdy se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní.
V devíti případech z deseti by žena udělala lépe, kdyby dala
najevo víc lásky, než skutečně cítí. Tvá sestra se Bingleymu
bezesporu líbí, avšak může zůstat jen u toho líbení, jestli mu
ona trochu nevyjde vstříc.“

„Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna.
Když mné nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být
dokonalý hlupák, aby je nepostřehl.“

„Nezapomeň, Elizo, že nezná Janiny vlastnosti tak jako ty.“

„Má-li však dívka mládence v srdci a nesnaží se to před ním
skrývat, musí to přece poznat.“

„Snad ano, jsou-li spolu dost často. Bingley a Jane se sice
setkávají poměrně pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé
hodiny, vídají se ve společnosti mezi mnoha jinými dámami a pány,
nemají možnost, aby se celou tu dobu bavili jen spolu. Jane by
proto měla co nejlépe využít každé chvíle, kdy se ji podaří
upoutat jeho pozornost. Až ho bude mít jistého, pak bude dost
času zamilovat se do něho, co srdce ráčí.“

„Tvůj recept má mnoho do sebe,“ odpověděla Elizabeth, „kdyby
nešlo o nic jiného než o to, dobře se vdát; kdybych byla
odhodlána za každou cenu ulovit bohatého ženicha, anebo vůbec
ženicha, pak bych se jím zajisté řídila. Jenže tohle Jane nechce,
a nejedná tedy cílevědomě. Přece si dosud nemůže být jista ani
hloubkou své náklonnosti, ani je-li to náklonnost rozumná. Vždyť
se seznámili sotva před čtrnácti dny.  Čtyřikrát s ním tančila
v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v jeho sídle,
čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu ještě
ani nemohla dobře poznat jeho povahu.“

„Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze
večeřela, byla by nanejvýš poznala, má-li chuť k jídlu;
nezapomínej však, že spolu také strávili čtyři večery — a čtyři
večery mohou znamenat mnoho.“

„Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, že oba
dávají přednost whistu před obchodem; ale pokud jde o důležitější
vlastnosti, sotva byli s to odhalit něco podstatného.“

„Ať tak či tak,“ pravila Charlotte, „přeji Jane z celého srdce to
nejlepší a myslím si, že by měla stejnou naději být s ním
šťastná, kdyby se vdávala zítra, jako kdyby zkoumala jeho povahu
od jara do zimy.  Manželství je vždycky sázka do loterie. Ať obě
strany sebelépe poznají své založení, ať se sobě povahově sebevíc
podobají, jejich spokojenost tím zaručena není. Vždycky se po
svatbě ukáže tolik růzností, že jim to vrchovatě postačí
k trápení; raději nechtěj nic vědět o případných nedostatcích
osoby, po jejímž boku máš strávit život.“

„Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, že
to není správné a že by ses podle toho sama nikdy neřídila.“

Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře,
nenapadlo Elizabeth ani ve snu, že oči jeho přítele spočívají
s patrným zájmem na ní. Zpočátku byl pan Darcy sotva ochoten
připustit, že je hezká; na plese si ji jen chladně měřil, a když
se příště setkali, pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny
její nedostatky. Sotva však objasnil sobě i svým přátelům, že
nemá ve tváři jediný poutavý rys, už se mu začalo zdát, že jí
výrazné černé oči dodávají neobyčejnou oduševnělost. Po tomto
objevu následovaly vzápětí jiné, stejně zdrcující. Třebaže odkryl
kritickým zrakem nejeden prohřešek proti symetrii v jejích
liniích, přece byl nucen přiznat, že má lehkonohou postavičku,
příjemnou na pohled; ač tvrdil, že by její způsoby neobstály
v nejvyšších společenských kruzích, přece ho zaujaly svou
nenucenou hravostí. O tom o všem ona neměla ani zdání — proti ni
to byl člověk, který se k nikomu nesnažil být přívětivý a který
ji nepokládal za dosti přitažlivou, aby si s ní zatančil. Dostal
chuť poznat ji blíž a jako první krok k rozhovoru s ní sledoval,
jak hovoří s jinými. Toho si už všimla. Stalo se to na Lucasově,
kde se shromáždila početná společnost.

„Jak si to pan Darcy představuje?“ pravila Charlottě. „Poslouchá,
co si povídám s plukovníkem Forsterem!“ „Na to ti může dát
odpověď pouze pan Darcy sám.“ „Jestli nepřestane, dám mu najevo,
že jsem to postřehla, na to ať vezme jed. Jemu není nic svaté,
a nebudu-li k němu sama prostořeká, dostanu z něho za chvíli
strach.“ Vzápětí se k nim blížil, ač se nezdálo, že by měl
v úmyslu zapříst s nimi rozhovor, a tu slečna Lucasová vyzvala
přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímž popíchla Elizabeth natolik,
že se k němu obrátila se slovy:

„Že jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane
Darcy, když jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás
uspořádal v Merytonu ples?“

„Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří
všechny dámy vehementně.“

„Soudíte nás přísně.“

„Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji,“ řekla
slečna Lucasová. „Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to
znamená.“

„Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš,
abych zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost
zakládala na hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale
takto bych skutečně mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří
jsou zvyklí slýchat přední umělce.“ Slečna Lucasová však nechtěla
slyšet žádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: „Nu dobrá,
když jinak nedáš.“ Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala:
„Máme u nás takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná:
,Šetřte dechem, milí braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím
se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu při písničce.“
Poslouchala se příjemně, přestože skutečně neměla vynikající
hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla vyhovět několika
hostům, žádajícím, aby ještě přidala, už ji s velkou chutí
vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat
nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech
a dovednostech a čekala vždy netrpělivě na příležitost, aby se
s nimi pochlubila před ostatními.

Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice
vzbuzovala píli, ale zároveň i sklon ke karatelství a přehnanému
sebevědomí, což by se bylo projevilo nepříznivě i na dokonalejším
vystoupení, než bylo její. Přirozené a neafektované Elizabeth
naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaže nehrála zpola
tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci dlouhého koncertu
vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými písničkami,
přednesenými na žádost jejích mladších sester, které se s chlapci
Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu
místnosti.

Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým
marněním večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit, a byl
natolik zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přítomnost
sira Williama Lucase po svém boku, dokud jej sir William takto
neoslovil:

„Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece
jen nic nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za
nejrozkošnější rozptýlení.“

„Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, že je oblíben na celém
světě, a to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí
tančit.“

Sir William se jen usmál. „Váš přítel je pravým mistrem v tomto
oboru,“ dodal, když byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se
připojil k tanečníkům, „a vůbec nepochybuji, že i vy v něm
vynikáte.“

„Snad jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane.“

„Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často
u dvora?“

„To jsem ještě nikdy neučinil.“

„Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?“
„Snažím se vždycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli
prostředí.“

„Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?“

Pan Darcy se uklonil.

„I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo
— neboť miluji vznešenou společnost — avšak nebyl jsem si jist,
zda by lady Lucasové dělal městský vzduch dobře.“ Odmlčel se
a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě,
a jelikož se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho, že ukáže,
jak se chová pravý kavalír, a oslovil ji:

„Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane
Darcy, abych vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu.
Vím, že neodmítnete tančit, když před vámi stane taková
krasavice.“ Vzal ji za ruku a byl by ji vložil do dlaně panu
Darcymu, jehož to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se byl
nezdráhal, jenže Elizabeth se už vzpamatovala, vyprostila si ruku
a trochu zajíkavě pronesla k siru Williamovi:

„Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, že
chodím po sále a hledám si tanečníka.“

Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu
čest, avšak marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira
Williama ji nezviklalo v jejím rozhodnutí.

„Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat
mi potěšení vás pozorovat; a třebaže tento pán nebývá tomuto
rozptýlení obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli, věnovat
mu příští půlhodinku.“

„Pan Darcy je příliš zdvořilý,“ usmála se Elizabeth.

„To vskutku je, avšak uvážíme-li, jaké má k tomu pohnutky,
nemůžeme se divit jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti
takové tanečnici?“

Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji
v Darcyho očích nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho
takto vytrhla slečna Bingleyová:

„Že uhádnu, o čem dumáte?“

„O tom si dovolím pochybovat.“

„Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů
tímto způsobem — a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi
zajedno. Už dávno jsem se tak nenudila! Všude ten nevkus a ta
hlučnost — jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si
hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým
jazykem popsal vy!“

„Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti.
Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal
jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné
dívčí tvářičky.“

Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si
zvědět, které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan
Darcy odvětil neohroženě:

„Slečně Elizabeth Bennetové.“

„Slečně Elizabeth Bennetové!“ opakovala slečna Bingleyová.
„Nestačím žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi
prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?“

„Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými
kroky, v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě.
Věděl jsem, že se zeptáte na to blahopřání.“

„Ne, ne, myslíte-li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete
mít skutečně okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám
samozřejmě ani nehne.“

Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a když ji
svým klidem přesvědčil, že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem
ještě dlouho.


Kapitola 7
----------

Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku
vynášejícího dva tisíce liber ročně; na neštěstí pro jeho dcery
měl však podle poslední vůle připadnout vzdálenému příbuznému,
neboť manželé Bennetovi neměli dědice mužského pohlaví; panino
věno sice víc než dostatečně odpovídalo jejímu společenskému
nivo, sotva však mohlo vyvážit nevýhodné ustanovení, týkající se
vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu
a odkázal jí čtyři tisíce liber.

Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse,
který po něm převzal kancelář, a bratra, jenž vlastnil váženou
obchodní firmu v Londýně.

Víska Longbourn ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny
Bennetovy velmi příhodné; třikrát čtyřikrát za týden zatoužily
vypravit se tam a složit poklonu paní tetince i modistce sídlící
přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě
nejmladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější než
jejich sestry, a když se nic lepšího ne-naskytlo, stačila
vycházka do Merytonu, aby se dopoledne zabavily a večer měly
o čem povídat; třebaže venkov neoplýval zajímavostmi, u tetinky
se vždycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly
postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje
nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdržet přes
zimu a v Merytonu se usídlil štáb. Návštěvy u paní Philipsové se
nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně obohacovaly
slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků.
Nebylo už tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly
seznamovat s důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě
navštívil a tímto činem odkryl svým neteřím pramen dosud
nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem než o důstojnících,
a ožilá-li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém
jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo za
pozornost ve srovnání s nárameníky praporčíků.

Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma
a pak přísně poznamenal:

„Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: že jste největší
husy široko daleko. Měl jsem ten dojem už delší dobu, ale teď se
mi potvrdil.“

Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic
nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a že by ho
během dneška velice ráda spatřila, neboť odjíždí zítra ráno do
Londýna.

„Udivuje mě, milý choti,“ pravila paní Bennetová, „že dokážete
jen tak beze všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla
nějaké děti urážet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty
své.““Jsou-li mé děti hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě
posoudit.“

„Ano — naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá.“

„Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory
rozcházejí.  Doufal jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak
v této věci s vámi nemohu souhlasit, neboť pokládám obě naše
mladší dcery za neobyčejně pošetilé.“

„Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla
ten rozum co jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak,
troufám si tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic víc než
nás dva dnes.  Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát
také líbil — vlastně se mi v hloubi duše líbí podnes — a kdyby se
nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně
zajímal o některou mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si
onehdy večer u sira Williama pomyslela, že plukovníku Forsterovi
uniforma náramně sluší.“

„Matinko,“ zvolala Lydia, „paní tetinka povídala, že plukovník
Forster ani kapitán Carter už nechodívají tak často k slečně
Watsonové, jako když sem přijeli, a že je nyní vídá otálet
v Clarkově knihovně.“

Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji
příchod lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu
Bennetovou a čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně
oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami:

„Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom
psaníčku?  Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko.“

„Je to od slečny Bingleyové,“ řekla Jane a přečetla dopis nahlas.

    Drahá přítelkyně, neslitujete-li se nad námi
    a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte nás
    nebezpečí, že se budeme do smrti nenávidít, neboť dvé ženy
    nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec
    nepohádaly. Vydejte se na cestu co možná nejdříve. Bratr
    a náš host večeří s důstojníky mimo domov.  Vaše

    Caroline Bingleyová

„S důstojníky!“ zvolala Lydia. „To je mi divné, že o tom paní
tetinka nic neříkala.“

„Večeří mimo domov,“ podotkla paní Bennetová, „to je velká
smůla.“

„Smím si vzít kočár?“ zeptala se Jane.

„Ale ne, děvenko, jeď raději na koni; déšť je na spadnutí a pak
se budeš muset zdržet do rána.“

„Vymyslela jste si to pěkně,“ řekla Elizabeth „Jen kdybyste měla
jistotu, že se nenabídnou dovézt ji domů.“

„Och! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu
a Hurstovi nemají k svému kočáru koně.“

„Já bych ale mnohem raději jela v kočáře.“

„Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na
statku, viďte, manželi?“

„Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než vyje můžete
postrádat.“

„Budete-li je však potřebovat dnes, zavděčíte se matince,“
podotkla Elizabeth. Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet,
že se dnes bez nich neobejde; Jane se musela vydat na cestu koňmo
a matka ji vyprovázela ke dveřím a radostně při tom předpovídala
špatné počasí.  Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela,
začalo hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se
radovala. Celý večer lilo jako z konve a Jane se skutečně nemohla
vrátit.

„To jsem měla doopravdy skvělý nápad,“ pochvalovala si paní
Bennetová nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to
do příštího rána ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě
její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu
pro Elizabeth tento list:

    Milá Lízinko!

    Necítím se dnes ráno nijak ve své kůži — asi v důsledku toho,
    že jsem včera tak hrozné promokla. Moje laskavé přítelkyně
    nechtějí ani slyšet o tom, že bych se vydala na zpáteční
    cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že
    mi zavolají pana Jonese — tak abyste se nepolekali, až
    uslyšíte, že u mne byl — bolí mě hlava a v krku, ale jinak to
    snad nebude tak zlé.

    Tvá atd.

„Vidíte, paní,“ řekl pan Bennet. když Elizabeth přečetla nahlas
Janin list. „Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci — zemře-li — bude
vám útěchou vědomí, že se jí to stalo při pronásledování pana
Bingleyho a na váš příkaz.“

„I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou
o ni obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším
pořádku.  Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít
kočár.“

Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se
do Netherfieldu vypravit; jelikož kočár nebyl k mání a na koni
ona nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní
se svým úmyslem.

„Jak tě může taková hloupost napadnout!“ zvolala matka. „Jen považ toho
bláta! Jak bys vypadala, než bys tam došla?“

„Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde.“

„To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?“
zeptal se otec.

„Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková
vzdálenost, mám-li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři
míle. Do večera jsem zpátky.“

„Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost,“ pronesla Mary.
„Avšak každé citové hnutí se má podřídit vládě rozumu, a dle mého
mínění by vynaložená námaha měla vždy být úměrná požadavkům.“

„Doprovodíme tě až do Merytonu,“ nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily; mladší sestry se vydaly za některou
důstojnickou paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama:
rychlými kroky minula jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky
a skákala přes kaluže s netrpělivým elánem, až se octla na dohled
netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami
a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem. Uvedli ji do ranního
salónku, kde právě všichni krom Jane dleli a kde její příchod
vyvolal velké překvapení. Paní Hurstová ani slečna Bingleyová
nemohly uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého
počasí a sama samotinká; Elizabeth nabyla dojmu, že jí proto
hluboce opovrhují. Přesto ji přijaly s velkou blahosklonností,
zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než
blahosklonnost: přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil
jen pár slov, pan Hurst mlčky přihlížel, První pozoroval
s obdivem, jak jí po přestálé námaze jiskřivě planou tváře,
a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace skutečně vyžadovala,
aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu; druhý neměl
zájem než o snídani. Na své dotazy po sestřině stavu nedostala
příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaže
neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit
svůj pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, že ji k ní bez dalších
průtahů zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma
nevylekala a zbytečně nezatěžovala, nenaznačila ve svém listě,
jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou radost,
že ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a když je slečna
Bingleyová zanechala o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov
o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je jim zavázaná.
Elizabeth ji mlčky ošetřovala. Po snídani se dostavily obě
hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější
mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé.
Přišel apatykář, prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, že
se vážně nachladila a že bude třeba přikročit k léčení.
Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady bylo
ihned uposlechnuto, neboť Jane horečka stoupala a rozbolela ji
hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na okamžik a také obě dámy
proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikož páni odešli,
neměly vlastně nic jiného na práci. Když odbila třetí, cítila
Elizabeth, že je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada to
také řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji
musela dlouho přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový
zármutek, že odchází, až byla slečna Bingleyová nucena změnit
nabídku kočáru v pozvání, aby zatím zůstala v Netherfieldu.
Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se vypravil sluha, aby
seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl nějaké šaty
a prádlo.

Kapitola 8
----------

V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla
Elizabeth pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji
všichni zahrnuli a z nichž k její radosti vynikaly právě páně
Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou
odpověď.  Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry
slyšely, opakovaly třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je
to nepříjemné, takhle se nastydnout, a že ony samy mají ke
stonání velký oďpor; načež to pustily z hlavy. Elizabeth viděla,
že je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět
poddala svým dřívějším antipatiím.

Z celé společnosti se jí skutečně zamlouval jen jejich bratr.
Zjevně měl o Jane starost a jí samé se tak mile věnoval, že se
trochu přestala cítit jako vetřelec, za jakého ji ostatní podle
jejího soudu zjevně považovali. Kromě něho si jí sotva kdo
povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujata panem Dar-cym, její
sestra neméně a pan Hurst, pojehož boku seděla, byl velice
pohodlný pán, který se zajímal jen o jídlo, pití a o karty,
a jakmile vyzvěděl, že dává přednost jednoduché ďomácí stravě
před ragú, neměl už, o čem by s ní hovořil. Hned po večeři se
odebrala k Jane, a sotva za sebou zavřela dveře, už ji slečna
Bingleyová začala pomlouvat. Konstatovala, že má přímo hrozné
způsoby, něco mezi povýšeností a drsností, že neumí promluvit, že
není krásná ani elegantní, že nemá vkus. Paní Hurstová sdílela
tyto názory a dodala:

„Zkrátka, nic nemluví pro ni, až na to, že má dobré nohy. Do
smrti nezapomenu, jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala
doopravdy jako divoženka.“

„Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych
zachovala vážnou tvář. Co je to za nesmysl, vůbec sem chodit!
Proč musí ona letět přes pole a louky, když se nastydne její
sestra? A jaké měla vlasy, tak rozcuchané a rozevláté!“

„Ano, a ta její spodnička! Doufám, že sis všimla její spodničky,
měla ji určitě nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si
sukni, aby to nebylo vidět, jenže to nebylo nic platné.“

„Snad to popisuješ přesně, Louiso,“ pravil Bingley, „ale já nic
takového nepostřehl. Připadalo mi, že to slečně Elizabeth
Bennetové moc sluší, když sem dnes ráno přišla. Jestli měla nebo
neměla špinavou spodničku, toho jsem si nevšiml.“

„Vám to ale nemohlo ujít, že, pane Darcy,“ pravila slečna
Bingleyová. „Domnívám se, že byste si nepřál, aby se vaše sestra
takto předvedla.“

„Zajisté že ne.“

„Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po
kotníky v blátě a sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle
mého to svědčí jedině o zavrženíhodném pocitu přezíravé volnosti
a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běžně
setkáváme na malém městě.“

„Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti,“ pravil Bingley.

„Obávám se, pane Darcy,“ podotkla slečna Bingleyová polohlasně,
„že toto dobrodružství poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným
očím.“

„Ale vůbec ne,“ odvětil. „Tělesná námaha jim dodala lesku.“ Nato
zavládlo krátké ticho, až paní Hurstová opět začala:

„Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče
a přála bych jí z celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, že
vzhledem k jejímu otci a matce a vzhledem k celému jejímu
pochybnému příbuzenstvu o tom nemůže být ani řeči.“

„Sama jsi mi přece říkala, pokud se nemýlím, že jejich strýc je
v Merytonu advokátem.“

„Ano, a mají ještě jednoho strýčinka, ale toho bys musel hledat
mezi krámy na Cheapside.“

„Penězi k nezaplacení!“ dodala její sestra a obě se srdečně
rozesmály.

„Kdyby měly po strýci v každém krámě na Cheapside,“ zvolal
Bingley, „neubralo by jim to vůbec na osobním kouzlu.“

„Snižuje to však podstatně pravděpodobnost, že by si je vzal muž
v dobrém postavení,“ odvětil Darcy.

Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele
souhlasily a ještě hezkou chvíli se dobře bavily na účet
pochybného příbuzenstva své drahé přítelkyně. Pak opustily
jídelnu a s obnovenou něžností se odebraly do pokoje nemocné
a seděly u ní, dokud nebylo oznámeno, že se podává káva. Janin
stav se stále spíš horšil, než lepšil, a Elizabeth se od ní
nehnula ani na krok až do pozdních hodin, kdy k její úlevě
pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti než s potěšením
odhodlala sejít dolů. Když vkročila do salónu, zastihla celou
společnost u karet; vyzvali ji hned, aby se k nim přidala, ale
odmítla, neboť tušila, že se hraje o vysoké částky, vymluvila se
na sestru a prohlásila, že si tu chvilku, kdy může zůstat
v salonně, ukrátí čtením.  Pan Hurst se na ni překvapivě
zahleděl.

„Dáváte knize přednost před kartami?“ zeptal se. „Zvláštní.“

„Slečna Eliza Bennetová,“ pravila slečna Bingleyová, „opovrhuje
kartami.  Je to velká čtenářka a nic jiného ji netěší.“

„Nezasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení,“ bránila
se Elizabeth. „Nejsem velká čtenářka a těší mě ještě leccos
jiného.“

„Vím, že vás těší, když můžete posloužit sestře,“ pravil Bingley,
„a potěší vás ještě víc, až se bohdá brzy uzdraví.“

Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němž
leželo několik knih. Okamžitě se nabídl, že jí donese další, pokud
jeho knihovna stačí.

„Škoda že nejsem bohatěji zásoben, měl bych se čím chlubit a vy
byste si lépe vybrala, ale jsem příliš pohodlný; nemám mnoho
knih, a přitom je jich pořád víc, než kdy přečtu.“ Elizabeth ho
ujistila, že jí úplně postačí ty, které jsou v pokoji.

„Udivuje mne, že papá zůstavil tak málo knih,“ pravila slečna
Bingleyová. „Jakou rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley,
pane Darcy!“

„Měla by být dobrá,“ odvětil, „je dílem několika generací.“

„I vy sám o ni máte velkou zásluhu, vždyť stále kupujete nové
knihy.“

„Nechápu, jak v dnešní době někdo může zanedbávat rodinnou
knihovnu.“

„Zanedbávat! Jsem si jista, že vy nezanedbáváte nic, co přispívá
k rozkvětu vašeho vznešeného sídla. Kéž by tvůj dům, Charlesi, až
si ho postavíš, byl zpola tak rozkošný jako Pemberley!“

„Také bych si to přál.“

„Radila bych ti ale vážně, abys koupil něco nedaleko Pemberley
a vzal si je za vzor. V celé Anglii není tak krásně jako
v Derbyshiru.“

„Ze srdce rád, koupil bych třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy
prodal.“

„Mluvím o tom, co je ve skutečnosti možné.“

„Na mou věru, Caroline, řekl bych, že ve skutečnosti je spíš
možné Pemberley koupit než okopírovat.“

Elizabeth zaujal rozhovor natolik, že se nemohla soustředit na
čtení; odložila tedy knihu, přikročila ke karetnímu stolku,
posadila se mezi pana Bingleyho a jeho starší sestru a přihlížela
hře.

„Vyrostla slečna Darcyová hodně od jara? Bude už tak veliká jako
já?“ zeptala se slečna Bingleyová.

„Řekl bych, že ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo ještě
trochu větší.“

„Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si
mne byla tak podmanila. Taková tvář, takové chování! A jak je
vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně.“

„Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik
trpělivosti, aby byly všechny tak vzdělané,“ pravil Bingley.

„Že jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?“

„Ano, podle mého všechny. Každá maluje stolky, vyšívá zástěny,
háčkuje kabelky. Sotva bych mohl jmenovat dívku, jež by toto vše
neovládala, a vím určitě, že jsem ještě nezažil, aby mi o některé
neřekli hned napoprvé, že je velmi vzdělaná.“

„Charakterizoval jsi až příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod
pojmem ,vzdělaná',“ pravil Darcy. „Připojuje se přečasto k jménu
ženy, která šije nezasloužila ničím než tím, že háčkuje kabelky
nebo vyšívá zástěny.  Avšak nemohu sdílet tvé vysoké mínění
o ženách obecně. Mezi všemi svými známými bych našel sotva půl
tuctu žen, které bych mohl uctít přídomkem ,vzdělaná'.“

„Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista,“ pravila
slečna Bingleyová.

„V tom případě,“ poznamenala Elizabeth, „musíte od ženy vyžadovat
velmi mnoho, než ji uznáte za vzdělanou.“

„Ano, vyžaduji od ní skutečně velmi mnoho.“

„Jakpak by ne!“ zvolala jeho věrná ozvěna. „Za vzdělanou je možno
považovat jen tu ženu, která ční vysoko nad běžný průměr. Musí
umět skutečně dobře hrát, zpívat, kreslit a tančit, musí znát
cizí řeči, aby byla toho označení hodná, a navíc musí mít ještě
něco, co se projeví v jejím držení i v její chůzi, v zabarvení
jejího hlasu i v tónu jejího oslovení a volbě výrazů, jinak si
toto označení plně nezaslouží.“

„Toto všechno musí mít,“ dodal Darcy, „a navíc ducha
zušlechtěného hojnou četbou.“

„To už se nedivím, že znáte pouze šest vzdělaných žen. Spíše se
divím, že znáte vůbec néjakou.“

„Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, že
pochybujete, je-li to možné?“

„Já takovou ženu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by
v sobě spojovala takové schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste
právě vylíčil.“ i Jak paní Hurstová, tak slečna Bingleyová se
jaly protestovat, že o tom pochybuje neoprávněně, a tvrdily, že
ony znají řadu žen, které splňují všechny tyto předpoklady, ale
tu zasáhl pan Hurst a trpce si stěžoval, že nesledují, co se
děje. Tím tedy výměna názorů skončila a Elizabeth zakrátko nato
odešla z pokoje.

Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: „Eliza
Bennetová patří k těm dívkám, které se snaží vzbudit zájem
druhého pohlaví tím, že snižují své vlastní. Na mnohé muže to
zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a ubohý trik.“

„Všechny triky, k nimž se slečny občas uchylují, aby na sebe
upozornily, jsou bezpochyby ubohé,“ konstatoval Darcy, jemuž byla
její poznámka určena. „Jakékoli jednání s úskočnými záměry je
opovrženíhodné.“

Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak
toto téma dále nerozvíjela.

Elizabeth se mezi ně znovu dostavila, ale jenom aby jim sdělila,
že se sestře přitížilo a že ji nemůže opustit. Bingley chtěl
okamžitě poslat pro pana Jonese, zatímco jeho sestry,
přesvědčeny, že rady venkovského apatykáře nebudou mnoho co
platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z Londýna některý
věhlasný lékař. O tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale návrh
jejich bratra neodmítala; nakonec se dohodli, že časně ráno
pošlou pro pana Jonese, jestli se stav slečny Benne-tové nějak
podstatně nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry
prohlašovaly, že jsou zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím,
že zapěly několik duet, zatímco on nemohl dát svým citům jiný
průchod, než že nařídil hospodyni, aby všemožně pečovala
o nemocnou dámu i její sestru.

Kapitola 9
----------

Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu
s úlevou seznala, že je s to dát jakžtakž uklidňující odpověď
služce, kterou pan Bingley časně vyslal, aby se přeptala,
a o něco později dvěma elegantním dámám, komorným to jeho sester.
Přes tento obrat k lepšímu však projevila přání poslat matce do
Longbournu list, aby Jane navštívila a sama posoudila, co by se
mělo stát. Okamžitě byl vypraven posel s dopisem a paní Bennetová
se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila.  Objevila se
v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších dcer.

Kdyby byla paní Bennetová zvěděla, že Jane hrozí zjevné
nebezpečí, byla by bývala zoufalá, jakmile ji však uklidnilo
zjištění, že nejde o smrtelnou nemoc, nemela už zájem na tom, aby
se dcera co nejdříve vystonala, neboť uzdravením by její pobyt
v Netherfieldu patrně skončil.  Nechtěla proto ani slyšet, když
Jane žádala, aby ji dopravili domů, a ani apaty-kář, který se tou
dobou dostavil, to nedoporučoval. Chvíli seděli všichni u Jane,
pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do ranního
salónku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan
Bingley jí spěchal vstříc a vyjádřil naději, že nezastihla slečnu
dceru v horším stavu, než očekávala.

„Ach, v mnohem horším, drahý pane,“ zněla její odpověď. „Je jí
tak špatně, že si ji nemůžeme odvést. Pan Jones říká, že na
převoz není ani pomyšlení. Budeme nuceni zneužívat ještě na
krátký čas vaší laskavosti.“

„Jaký převoz?“ zvolal Bingley. „To nesmí nikoho ani napadnout.
Jsem si jist, že by to sestra nepřipustila.“

„Ujišťuji vás, madam,“ pronesla slečna Bingleyová s chladnou
zdvořilostí, „že se slečně Bennetové u nás dostane všestranné
péče.“

Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.

„Nedovedu si představit,“ dodala, „jak by to s ní skončilo, kdyby
neupadla do té zlé nemoci u dobrých přátel, vždyť chudinka hrozně
zakouší, ale ona snáší všechno trpělivě jako ovečka, to je celá
ona, s tak mírnou povahou jsem se co živa ještě nesetkala, často
říkávám našim druhým děvčatům, že jí se nemohou rovnat. Máte to tu
rozkošně zařízené, pane Bingley, a krásný výhled na vyštěrkovanou
cestičku u vchodu. Neznám pěknější venkovské sídlo než
Netherfield. Nebudete odsud doufám pospíchat, třebaže jste je
najal jen nakrátko.“

„Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte,“ odvětil, „a kdybych se
tudíž rozhodl opustit Netherfield, byl bych za pět minut
připraven na cestu.  Zatím však na odjezd vůbec nepomýšlím.“

„Přesně to bych od vás očekávala,“ řekla Elizabeth.

„Začínáte mě tedy chápat, viďte?“ zvolal a obrátil se k ní.

„Ale ano, rozumím vám dokonale.“

„Kéž bych to mohl považovat za kompliment z vaší strany, avšak
obávám se, že je spíše politováníhodné, mít povahu tak snadno
přístupnou zrakům ostatních.“

„To je věcí názoru. Nic nedokazuje, že by hluboká a složitá
povaha byla více nebo méně hodná úcty než taková jako vaše.“

„Pamatuj, kde jsi, Lízinko,“ zvolala její matka, „a nedovoluj si
to, co si smíš dovolit doma.“

„Netušil jsem,“ nedal se vyrušit Bingley, „že jste tak bystrá
pozorovatelka lidských duší. Taková pozorování musí být zábavná.“

„Ano, ale nejzábavnější jsou složité povahy. To je bezesporu
jejich předností.“

„Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková
pozorování,“ pravil Darcy.

„Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále
stejné společnosti.“

„Avšak lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde
vždy.“

„To je pravda pravdoucí,“ prohlásila důrazně paní Bennetová,
uražena tónem, jakým hovořil o venkovském prostředí. „Ujišťuji
vás, že se to děje na venkově právě tak často jako ve městě.“

Všichni přítomní se zatvářili překvapeně; Darcy se na ni na
okamžik zahleděl a pak se mlčky odvrátil. V domnění, že před ní
bezpodmínečně kapituloval, využívala paní Bennetová svého
triumfu.

„Nedovedu si představit, jaké přednosti by mohl mít Londýn oproti
venkovu, krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne je venkov
mnohem přitažlivější, nezdá se vám, pane Bingley?“

„Jsem-li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce,“ odpověděl,
„ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych
dokázal žít spokojeně tu i onde.“

„Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi,“
a pohlédla na Darcyho, „venkov zřejmě k srdci nepřirostl.“

„Jistě se mýlíte, matinko,“ řekla Elizabeth, celá rudá
z matčiných řečí.  „Neporozuměla jste dobře panu Darcymu. Vždyť
on pouze podotkl, že na venkově se člověk nesetká s tolika
různými lidmi jako ve městě, a v tom se nemýlí, to musíte uznat.“

„Zajisté, děvenko, vždyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde
venkovská obec, kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako
u nás. My aspoň navštěvujeme dobré dva tucty rodin.“ Jen z ohledu
na Elizabeth dokázal Bingley zachovat vážnou tvář. Jeho sestra
nebyla tak jemnocitná a obrátila se na pana Darcyho s výmluvným
úsměvem. Elizabeth, aby odvedla matčinu pozornost jinam, se honem
zeptala, navštívila-li Charlotte Lucasová v její nepřítomnosti
Longbourn.

„Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je
velice příjemný pán, nezdá se vám, pane Bingley? Nóbl člověk,
a přitom tak pozorný a přívětivý! Má dobré slovo pro každého. Na
tom se podle mého mínění pozná pravý gentleman, ale kdo se
pokládá za tak důležitého, že na člověka ani nepromluví, ten má
o vznešenosti mylnou představu.“ „Zdržela se Charlotte na
večeři?“

„Ne, pospíchala domů. Myslím, že musela ještě péci biskupský
chlebíček.  Tedy já za svou osobu si vždy držím takové
služebnictvo, které rozumí své práci, a své dcery vychovávám
jinak, pane Bingley. Ale v tom si každý musí poradit sám
a Lucasová děvčata jsou hodná a pořádná, to mi věřte. Jenomže
bohužel krásy nikomu nepobraly. Ne že by mi snad Charlotte
připadala úplné ošklivá — ale ji máme ovšem nejraději.“

„Zdá se to velmi milá mladá dáma,“ pravil Bingley.

„Ach, to ano, zajisté — avšak musíte přiznat, že půvabná zrovna
není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává, že mi závidí
Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem, to jistě ne,
ale Jane — krásnější děvče neuvidíte každý den.

Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský
úsudek.  Byli jsme jednou u mého bratra Gardinera v Londýně — to
bylo Jane sotva patnáct — a tam se do ní jeden pán zamiloval až
po uši. Švagrová říkala, že ji určitě požádá o ruku, než
odjedeme.  Tedy — nedošlo k tomu, snad si myslel, že je příliš
mladá. Ale napsal na ni nějaké verše a byly to moc krásné verše.“

„A tím jeho láska dohasla,“ vpadla netrpělivě Elizabeth. „Mám
dojem, že tímto způsobem zchladl už mnohý žhavý cit. Ráda bych
věděla, kdo první přišel na to, jak účinně poezie zdusí milostný
žár!“

„Měl jsem vždycky dojem, že poezie lásku podněcuje,“ řekl Darcy.

„Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech
okolností.  Jde-li však o povrchní, lehkovážnou náklonnost, může
ji jeden dobrý sonet dočista vyřídit, o tom jsem přesvědčena.“
Darcy se pouze usmál, a v chvilkovém odmlčení, které následovalo,
se Elizabeth chvěla, aby se matka opět neznemožnila. Byla by ráda
sama něco řekla, ale nic ji nenapadlo, až paní Bennetová
přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu za
laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, že je obtěžuje
ještě i Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně míněnou
zdvořilostí a přiměl i svou mladší sestru, aby pronesla pár
vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti
proti mysli, ale paní Bennetová byla spokojena a krátce nato
požádala, aby předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší
dcery, aby se dožadovaly pozornosti. Obě děvčata si během celé
návštěvy spolu šuškala, a výsledek jejich porady byl ten, že
nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim sliboval, když se tu
usadil, že uspořádá ples.

Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk,
s jemnou pletí a šibalským pohledem; matka ji měla ze všech dětí
nejraději, a proto ji uvedla do společnosti velmi mladou.
Vyznačovala se až živočišným temperamentem a vrozenou
sebedůvěrou, což v ní dvorní důstojníci, zlákaní bohatými
tabulemi u jejího strýčka i jejími vlastními nestrojenými půvaby,
ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí tedy odvaha, přednést
petici ohledně plesu, bez okolků upamatovala pana Bingleyho na
jeho slib a dodala, že by to byla neslýchaná hanebnost, kdyby jej
nesplnil. Odpověď na tento útok byla rajskou hudbou pro uši paní
Bennetové:

„Ujišťuji vás, že jsem hotov kdykoli svůj slib dodržet, a až se
vaše sestřička uzdraví, určíte sama den, bude-li vám libo. Ale
jistě byste nechtěla tančit, dokud ona stůně.“ Lydia vyjádřila
své uspokojení. „Ano, ovšem — raději počkáme, až se Jane
vyzdraví. Do té doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu.
A až vy uspořádáte ples,“ dodala, „nedám jim pokoj, dokud oni
neuspořádají důstojnický. Řeknu plukovníku Forsterovi, že se na
nejinak všichni budou dívat skrz prsty.“

Paní Bennetová s dcerami odjela, Elizabeth se okamžitě odebrala
k Janinu lůžku, a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu možnost
zhodnotit výstup celé rodiny; onoho pána však nebylo možno
přimět, aby odsoudil i ji, a to přes vtipkování slečny Bingleyové
o něčích krásných očích.

Kapitola 10
-----------

Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna
Bingleyová strávily dopoledne pár hodin u lůžka nemocné, jež se
pomalu začínala zotavovat, a večer se Elizabeth přidružila
k společnosti v salóně. Karetní stolek však nepřišel na pořad.
Pan Darcy psal dopis, slečna Bingleyová se mu usadila po boku,
aby sledovala, jak mu to jde, a neustále ho vyrušovala různými
vzkazy pro jeho sestru. Pan Hurst a pan Bingley se zabavili
piquetem a paní Hurstová přihlížela hře.

Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se
odehrávalo mezi Darcym a jeho společnicí. Neustálé vychvalování
oné dámy, ať už se týkalo jeho rukopisu, rovných řádků nebo
obsažnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání přijímal,
vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru
na ně na oba.

„Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost.“
Tohle nechal bez odpovědi:

„Jak neobyčejně rychle píšete!“

„Mýlíte se. Píši spíše pomalu.“

„Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních dopisů!
Ty nesnáším.“

„Pak je tedy dobře, že je musím psát já a ne vy.“

„Prosím vyřiďte sestřičce, že ji toužím znovu spatřit.“

„Už jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála.“

„Obávám se, že se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je přiříznout?
Zacházím s pery mimořádně zručně.“

„Děkuji vám, ale já si zásadně vlastní pera upravuji sám.“

„Jak to jen dokážete, psát tak stejnoměrně?“ Mlčel.

„Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, že už tak pěkně hraje na
harfu, a sdělte jí, prosím, že mě dočista uchvátil její krásný
návrh na stolek a že jej považuji za mnohem lepší než návrh
slečny Grantleyové.“

„Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi
tady už dost místa, abych se o tom mohl náležitě rozepsat.“

„Ach, to nevadí! Vždyť se v lednu shledáme. A to jí píšete
pokaždé taková okouzlující dlouhá psaníčka, pane Darcy?“

„Dlouhá obvykle bývají, a jsou-li okouzlující, to nemohu sám
posoudit.“

„Já mám tu zkušenost, že ten, kdo bez obtíží sestaví dlouhý list,
zpravidla jej také napíše dobře.“

„Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline,“ zvolal její
bratr. „Vždyť Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci
s vyhledáváním učených slov. Viď, kamaráde?“

„Náš způsob vyjadřování se podstatně liší.“

„Ach, Charles píše tak nedbale, že si to ani představit nelze!“
zvolala slečna Bingleyová.

„Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaže.“

„Mně přicházejí myšlenky tak rychle, že nemám čas je pořádně
zachytit, a tak se stává, že adresát nenajde často v mém dopise
vůbec žádné myšlenky.“

„Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi,“ pravila
Elizabeth.

„Zdánlivá pokora bývá velice klamná,“ poznamenal Darcy. „Bývá
často vyvolána lhostejností k mínění druhých a někdy v sobě tají
i skryté vychloubání.“

„A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev
pokory?“

„Skryté vychloubání; jsi totiž ve skutečnosti hrdý na chyby ve
svých dopisech, neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku
myšlenek a ledabylého provedení, což pokládáš za věc ne-li
chvályhodnou, tedy aspoň vysoce zajímavou. Muž činu oceňuje vždy
svou rychlost a málokdy zauvažuje nad nedostatky svého počínání.
Dnes dopoledne jsi prohlásil před paní Bennetovou, že bys byl za
pět minut přichystán vyrazit, kdyby ses rozhodl opustit
Netherfield, a chtěls tím vyvolat její uznání a obdiv, avšak co
je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává řadu
nevyřízených věcí a nepřinese žádný užitek nikomu, tebe
nevyjímajíc?“

„Ne, ne,“ zvolal Bingley, „chceš ode mne příliš mnoho,
požaduješ-li, abych si ještě večer pamatoval všechny hlouposti,
které jsem vypustil z úst dopoledne. A přitom tě ujišťuji na svou
čest, že jsem vědomě nic nepravdivého nepředstíral, ba že to
nepředstírám ani v této chvíli.  Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval
nepatřičnou zbrklost proto, abych se dělal zajímavým před
dámami.“

„Rád věřím, žes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, že
bys skutečně tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha
okolnostech tak jako každý druhý; i kdyby ses už vyšvihl do sedla
a nějaký přítel ti řekl: ,Zdrž se ještě do příštího týdne,
Bingleyi,' pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys — a kdyby
ještě něco namítal, zůstal bys možná i měsíc.“

„Tím však pouze dokazujete, že pan Bingley nedoceňuje vlastní
povahu,“ zvolala Elizabeth.

„Stavíte ho do příznivějšího světla, než se staví sám.“

„Velice mi lichotíte,“ řekl Bingley, „když chápete slova mého
přítele jako uznání mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, že
jste si to vyložila zcela jinak, než onen pán zamýšlel, neboť on
by si mne jistě víc vážil, kdybych v takové situaci rázně odmítl
a odcválal co nejrychleji pryč.“

„Domnívá se snad pan Darcy, že byste neuvážené rozhodnutí
napravil, kdybyste na něm neústupně setrval?“

„To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe.“

„Očekáváš, že budu hájit názory, jež jsi mi přisoudil, ale k nimž
se já sám nehlásím. I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto
případu, slečno Bennetová, nesmíte zapomínat, že ten přítel, jenž
si přál, aby se vrátil do tohoto domu, si to pouze přál, požádal
ho o to, aniž uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět.“

„Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví-li člověk příteli ochotně, bez
přemlouvání.“

„Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro
druhého.“

„Zdá se, že vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti,
pane Darcy. Člověk často vyhoví žadateli z ohleduplnosti ještě
dříve, než ho pádné důvody přesvědčí o rozumnosti požadavku. A to
nemám na mysli jen tu předpokládanou příhodu s panem Bingleym.
Snad bychom měli vyčkat, až nastane, než budeme posuzovat, zda se
při tom zachoval moudře. Avšak vezměme si nějaký obecný, běžný
případ, kdy přítel žádá přítele, aby změnil jakési nepříliš
důležité rozhodnutí; odsuzoval byste takového člověka, že vyhověl
prosbě a nečekal na dlouhé přemlouvání?“

„Nebylo by užitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma
stanovili trochu přesněji, jak důležitáje daná žádost a jak
důvěrné přátelství poutá zúčastněné strany?“

„Vřele souhlasím,“ zvolal Bingley. „Stanovme všechny podrobnosti
a hlavně nezapomeňte na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna
názorů na závažnosti mnohem víc, než tušíte, slečno Bennetová.
Ujišťuji vás, že kdyby Darcy nebyl o tolik větší a silnější než
já, nectil bych ho ani zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám
většího bručouna, než je Darcy za určitých okolností a na
určitých místech, a to zvláště v jeho vlastním sídle za nedělních
večerů, když nemá co na práci.“ Pan Darcy se usmál, ale Elizabeth
měla dojem, že se ho to trochu dotklo, a proto se nerozesmála.
Slečna Bingleyová se procítěně vzbouřila proti takové urážce
a vytkla bratrovi, že plácá nesmysly.

„Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi,“ pravil jeho přítel. „Nelíbí
se ti, když si lidé vyměňují názory, a chceš nás umlčet.“

„Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš podobají hádkám.
Kdybyste se slečnou Bennetovou počkali, až odejdu, byl bych vám
velmi zavázán, a pak si o mně můžete říkat, cokoli chcete.“

„Oč žádáte, není z mé strany žádná oběť,“ pravila Elizabeth, „a
pan Darcy by snad měl raději dopsat svůj dopis.“

Pak Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.

Když se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth,
aby dopřály společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se
radostně vrhla ke klavíru; ze zdvořilosti požádala Elizabeth, aby
koncert zahájila, když ta však stejně zdvořile, leč rozhodněji
odmítla, usedla za nástroj sama.

Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se
takto zaměstnávaly, nemohla si Elizabeth, probírajíc se hudebními
publikacemi, které ležely na desce nástroje, nepovšimnout, že
z ní pan Darcy téměř oka nespustí. Nedovedla si představit, že by
se mohla takové osobnosti zalíbit, ale že by ji pozoroval,
jelikož je mu nesympatická, to bylo vysvětlení ještě
nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla k jinému vysvětlení,
než že ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje s jeho
představami o patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní
vyskytuje ve větší míře než u ostatních přítomných. Tento závěr
ji nemrzel. Nezaujal ji natolik, aby jí záleželo na jeho dobrém
mínění.

Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová
posluchače živou skotskou melodií; a tu přistoupil pan Darcy
k Elizabeth a pravil jí:

„Nepociťujete chuť využít této příležitosti a zatančit si kolo,
slečno?“ Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením
opakoval svou otázku.

„Ale já vás slyšela,“ řekla, „jen jsem honem nevěděla, co na to
odpovědět. Vím, že ode mne chcete slyšet přitakání, abych vám
poskytla potěšení vyjádřit se opovržlivě o mých zálibách; já se
však zpravidla nedovedu zříci toho, abych takovéto záměry
nepřekazila a nezabránila chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se
proto sdělit vám, že vůbec nemám chuť zatančit si kolo — a nyní
se posmívejte, troufáte-li si.“ „Věru že si netroufám.“ Elizabeth
jeho galantní odpověď překvapila, neboť spíš očekávala, že se
urazí; měla však ve svých způsobech něco tak milého
a čtveračivého, že se na ni málokdo vůbec dokázal rozzlobit,
a Darcyho dosud žádná žena neokouzlila tak jako ona. Říkal si
v duchu, že nebýt jejího nemožného příbuzenstva, byla by jeho
svoboda vážně ohrožena. Slečna Bingleyová toho viděla, nebo se
domnívala vidět dost, aby začala žárlit, a velkou starost
o uzdravení její drahé přítelkyně Jane nyní znovu oživilo přání
zbavit se co nejrychleji Elizabeth.

Snažila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, že
hovořila o jejich předpokládaném sňatku, a vymýšlela, co by mu
přispělo ke štěstí.

„Doufám,“ pravila, když se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři
na zahradě, „že své paní tchyni, až budete mít to potěšení ji tak
nazývat, taktně naznačíte, že v jejím případě mlčeti je zlato,
a vyhoví-li vám, pak se zaměřte na to, aby obě mladší děvčata tak
nepronásledovala důstojníky. A smím-li se zmínit o jedné
delikátní věci — snažte se vždy zarazit svou dámu včas, než
překročí snesitelnou míru ješitnosti a impertinence, což se jí
občas stává.“

„Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?“

„Ach ano! — Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana
strýčka a tetinky Philipsových do galerie předků na Pemberley.
Pověste je vedle pana soudce, svého prastrýce. Jsou přece
kolegové, víte, ač poněkud různého zaměření. Jen svou drahou
Elizabeth si nesmíte dát portrétovat, neboť který malíř by
vystihl ty krásné oči?“

„Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar
a barvu a ty její neobyčejně jemné řasy by bylo možno zpodobnit.“

V tom okamžiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth v
doprovodu paní Hurstové.

„Netušila jsem, že máte v úmyslu se projít,“ soukala ze sebe rozpačitě
slečna Bingleyová v obavách, že ji slyšely.

„Zachovali jste se k nám velice nepěkně,“ odvětila paní Hurstová,
„utekli jste a nic jste neřekli, že se chystáte ven.“

Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala Elizabeth
kráčet dál samotnou. Cestička nebyla širší než pro tři. Pan Darcy chtěl
napravit jejich bezohlednost a okamžitě
prohlásil:

„Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní cestu.“
Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich společnosti,
proto se zasmála a odvětila:

„Ne, nejen zůstaňte, kdejste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc hezkou na
pohled, čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na shledanou.“

Odběhla vesele a na své toulce si radostně říkala, že za den za
dva bude opět doma. Jane už se natolik zotavila, že měla v úmyslu
vyjít večer na hodinku ze svého pokoje. Jakmile se dámy zvedly od
stolu, běžela Elizabeth za sestrou, a když se ujistila, že je
dobře vyzbrojena proti chladu, doprovodila ji do salónu, kde ji
její přítelkyně uvítaly mnohomluvně projevovanou radostí;
Elizabeth je dosud nikdy neviděla v tak milostivé náladě jako
během oné hodiny, než se objevili páni. Uměly skutečně udržovat
rozhovor v proudu. Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení,
vykládat anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat
svým známým.

Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich
pozornosti; slečna Bingleyová upjala okamžitě oči k Darcymu
a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se
obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení,
i pan Hurst se uklonil a pravil, že „je tomu velmi rád“, ale až
Bingley ji uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval radostí
a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí
neuškodila změna prostředí, a na jeho naléhání si musela
přesednout k ohni z druhé strany, aby byla dále od dveří. Potom
se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth,
skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou
radostí.

Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek — leč nadarmo.
Vyšpehovala potají, že pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst
na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, že nikdo hrát nehodlá,
a snad i oprávněně, neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na
nic jiného, co by si mohl počít, než se natáhnout na pohovku a
podřimovat. Darcy si vzal knížku, slečna Bingleyová učinila totéž a paní
Hurstová, jež si pro ukráceni dlouhé
chvíle hlavně pohrávala se svými náramky a prsteny, se tu a tam
připojila k rozhovoru svého bratra s Jane Bennetovou.

Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana
Darcyhojako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu
koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil,
stručněji odpovídal a četl dál. Zcela vyčerpána snahou ponořit se do
knihy, kterou si zvolila jen proto, že ležela vedle jeho, zívla nakonec
mocně a pravila:

„Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení
nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív než kniha. Nesnesla
bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, až budu bydlet ve
vlastním domě.“Nikdo nereagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu
a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila; tu zaslechla,
že její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu
a pravila:

„Jen tak mimochodem, Charlesi — ty vážně uvažuješ o tom, uspořádat v
Netherfieldu ples?

Než o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys vypátral,
zda o to přítomné
panstvo stojí; velice bych se podivila, kdybys mezi námi nenašel nikoho,
pro něhož by ples byl spíše utrpením než zábavou.“

„Myslíš-li Darcyho,“ ohradil se její bratr, „ten si může jít lehnout,
ještě než tanec začne, budeli si přát, ale jinak je to hotová věc, a
jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky.“

„Mně by se plesy lépe zamlouvaly,“ odvětila, „kdyby probíhaly
jinak, ale obvykle bývá taková večerní sešlost nevýslovně
nezáživná. Bylo by přece mnohem rozumnější oddávat se duchaplným
rozhovorům než tanci.“

„Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže
by to zase nebyl ples.“ Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce
nato vstala a jala se procházet po pokoji. Měla elegantní postavu
a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuž to bylo určeno, zůstával
neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě
k jednomu pokusu a takto oslovila Elizabeth:

„Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého
příkladu a projít se po pokoji. Ujišťuji vás, že je to velmi
osvěžující po dlouhém prodlévání v jedné pozici.“ Elizabeth to
překvapilo, ale souhlasila okamžitě. A slečna Bingleyová dosáhla
pravého účelu svého zdvořilého pozvání: pan Darcy vzhlédl.
Uvědomoval si stejně dobře jako Elizabeth, že přátelská pozornost
z té strany znamená něco mimořádného, a bezděčně zaklapl knihu.
Byl okamžitě vyzván, aby se k nim přidružil, avšak odmítl
s podotknutím, že podle jeho mínění mohou mít jen dva důvody pro
společnou procházku po pokoji, a kdyby se k nim připojil, v obou
případech by jim překážel. Jak to myslí? Umírá zvědavostí, co tím
chce říct — a zeptala se Elizabeth, zda mu rozumí.

„Vůbec ne,“ zněla odpověď, „ale můžete si být jista, že nás hodlá přísně
soudit a že mu tyto záměry nejjistěji překazíme, když se ho nebudeme na
nic vyptávat.“ Slečna Bingleyová však nebyla s to mařit panu Darcymu
nějaké záměry, a tak trvala na svém, aby objasnil, o jaké důvody jde.

„Nemám nic proti tomu, vám je objasnit,“ pravil, jakmile ho pustila ke
slovu. „Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, že
spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit, anebo
dobře víte, že při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe vyniknou — v
prvním případě bych vám skutečně překážel a v druhém případě vás mohu
lépe obdivovat ze svého křesla zde u krbu.“

„Vy nezbedníku!“ zvolala slečna Bingleyová. „V životě jsem neslyšela
takovou ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?“

„Nic lehčího, máte-li do toho chuť,“ řekla Elizabeth. „Kdekdo může
trýznit a trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu. Jste důvěrně
spřáteleni, jistě znáte jeho slabé stránky.“

„Neznám je, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového neodhalilo. Jak
chcete škádlit člověka tak vyrovnaného a du-chapřítomného? Ne, ne -
obávám se, že by nás dokázal zahnat do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím
vás, samy bychom se zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně.
Pan Darcy si může gratulovat.“

„Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!“ zvolala Elizabeth. „To je
ojedinělá výsada, doufám však, že ojedinělá zůstane, neboť bych to těžce
nesla, kdybych měla mnoho takových známých. Já moc ráda žertuji.“

„Slečna Bingleyová mi přisoudila výjimečnější postavení, než odpovídá
skutečnosti,“ pravil.

„Sebemoudřejší a sebe-ušlechtilejší člověk — dokonce i jeho
nejmoudřejší a nejušlechtilejší činy — mohou být vystaveny
posměškům těch, jimž nic není svaté.“

„Jsou zajisté i takoví šprýmaři,“ odvětila Elizabeth, „k tém se však
doufám nečítám. Doufám, že se nikdy nevy-smívám tornu, co je moudré a
ušlechtilé. Avšak pošetilosti a nesmysly, rozmary a vrtkavost mi
skutečné připadají směšné, to doznávám, a na jejich účet se ráda
pobavím, kdykoli se k tomu naskytne příležitost obávám se však, že nic z
toho nelze přičítat vám.“

„Úplně se jich nedokáže vyvarovat snad žádný smrtelník. Ale snažil jsem
se celý život vyhýbat chybám, které často svádějí k zesměšňování.“

„Jako třeba marnivost nebo pýcha.“

„Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha — duševně
nadprůměrný člověk dokáže přece udržet pýchu na uzdě.“

Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.

„Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím-li se,“ pravila slečna
Bingleyová. „Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?“

„Uznávám bez výhrady, že pan Darcy nemá nejmenší chybičky. Sám se
k tomu otevřeně přiznal.“

„Ne,“ pravil Darcy, „nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám
chyb až dost, ale doufám, že mezi nimi není pokrytectví. Nemohl
bych se zaručit, že zachovám moudrou rozvahu za všech okolností
— nedokážu se vždy přizpůsobit, aspoň ne natolik, nakolik to
okolní svět vyžaduje.  Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky
ostatních tak rychle, jak by bylo třeba, ani na urážky vůči své
osobě. Nedám se zviklat ve svém mínění, kdykoliv mi je někdo
vyvrací. Snad by to někdo nazval umíněností.  Ztratím-li o někom
dobré mínění, ztratím je navždy.“

„To je skutečná chyba!“ zvolala Elizabeth. „Neotřesitelná
předpojatost je povahový kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou
stránku dobře. S tím nejsou žádné žerty. Jste přede mnou
bezpečen.“

„Domnívám se, že každá povaha má svou stinnou stránku — nějaký
vrozený nedostatek, který se nedá překonat sebelepším vzděláním.“

„A vaším nedostatkem je sklon mít k lidem odpor.“

„A vaším,“ odvětil s úsměvem, „je záměrně zkreslovat, co se
řekne.“

„Věnujme se trochu hudbě,“ navrhla slečna Bingleyová, neboť jí
nevyhovoval rozhovor, jehož se neúčastnila. „Nebudeš se zlobit,
vyrušíme-li pana Hursta, Louiso?“ Jelikož paní Hurstová nic
nenamítala, byl klavír otevřen a Darcy toho po krátké úvaze
přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho nebezpečné
věnovat se Elizabeth. Obě sestry se dohodly, že nazítří ráno
napíše Elizabeth matce a požádá ji, aby pro ně do večera poslali
kočár. Paní Bennetová však usoudila, že by její dcery měly pobýt
v Netherřieldu až do úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila
na celý týden, a nemohla se smířit s tím, že by je měla uvítat
doma dřív. Odpověděla jim tedy, že kočár bude volný nejdříve
v úterý, a připojila doušku, že bude-li je pan Bingley a jeho
sestry zdržovat, ona se bez nich docela dobře obejde. Elizabeth
však byla pevně rozhodnuta už déle nezůstávat, neočekávala ani,
že by je k tomu někdo přemlouval, naopak, že by to považovali za
zbytečné obtěžování, a proto naléhala na Jane, aby si půjčily
Bingleyův kočár; nakonec se dohodly, že zpraví ostatní o svém
úmyslu rozloučit se téhož odpoledne a požádají zároveň o kočár.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti, a naléhání,
aby se zdržely aspoň až do zítřka, bylo natolik výmluvné, že Jane
podlehla a jejich odjezd byl tedy odložen do zítřka. Slečna
Bingleyová pak litovala, že je zdržovala, neboť žárlivost
a antipatie, jež v ní vyvolávala jedna sestra, zdaleka
převyšovaly náklonnost k sestře druhé.  Pán domu vyslechl
s nepředstíraným zármutkem, že je chtějí tak brzy opustit,
a opětovně se snažil přesvědčit slečnu Bennetovou, že by jí to
mohlo uškodit, že se ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala
zviklat, když se domnívala, že jedná správně.

Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod — Elizabeth už byla
v Netherfieldu příliš dlouho. Přitahovala ho víc, než mu bylo
milo — a slečna Bingleyová se k ní nechovala pěkně a jeho
škádlila víc než jindy. Umínil si moudře, že bude zvlášť pečlivě
dbát, aby nyní už nedal najevo sebemenší známku obdivu, nic, co
by mohlo vyvolat naděje, že má jeho srdce ve své moci; uvědomoval
si, že získala-li takový dojem, pak jej musí svým chováním za
poslední den velmi názorně potvrdit, anebo vyvrátit. Věren svému
předsevzetí s ní za celou sobotu promluvil sotva deset slov,
a třebaže se jednou ocitli na půl 54 hodiny o samotě, věnoval se
usilovně své knize a ani na ni nepohlédl. A tak v neděli po
ranních bohoslužbách došlo k rozloučení, které téměř všichni
vítali, čím víc se přibližovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny
Bingleyové vůči Elizabeth i její náklonnost k Jane; tu ujišťovala
při odjezdu, že jí bude vždy potěšením shledat se s ní, ať
v Longbournu, ať v Netherfieldu, něžněji, objala, a dokonce
i její sestře podala ruku.  Elizabeth se odporoučela z této
společnosti s velkou chutí.

Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení
nad jejich příjezdem, vytýkala jim, že neměly dělat panstvu
takové těžkosti a že se Jane jistě zase nastydla. Zato otec
rodiny, ač je uvítal stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou
radost, protože je doma postrádal. Večerní povídání v kruhu
rodinném postrádalo živost a téměř všechen smysl, když se ho
neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly Mary ponořenou jako obvykle
do studia teorie harmonie a lidských povah ; musely obdivovat
nové výpisky a vyposlechnout čerstvá povrchní mravní ponaučení.
Catherine a Lydia jim nachystaly novinky docela jiného druhu. Od
minulé středy se toho u pluku mnoho zběhlo i mnoho napovídalo:
několik důstojníků bylo u strýčka na večeři, jeden voják byl
zmrskán a kolují řeči o tom, že se plukovník Forster bude ženit.

„Doufám, že jste na dnešek poručila dobrý oběd, má drahá,“ pravil pan
Bennet nazítří u snídaně své choti, „neboť se domnívám, že se dnes v
poledne nesejdeme pouze v úzkém kruhu rodinném.“

„A kdo by tu měl být, manželi? Na mou věru, nevím o žádné
návštěvě, ledaže by se tu náhodou zastavila Charlotte Lucasová,
a pro ni jsou naše obědy až dost dobré. Pochybuji, že by měla
často takové doma.“

„Návštěva, o níž hovořím, je pán, cizí pán.“

Paní Bennetové zajiskřilo v očích. „Cizí pán! Že on to bude pan
Bingley!  Ale, Jane — ani slůvkem se nezmínit, i ty šelmičko
jedna! Nu, pana Bingleyho uvítám jistě nesmírně ráda. Jen kdyby
— můj ty bože! to je malér! Dnes nebude k dostání ryba. Zazvoň,
Lydie, děvenko zlatá, musím si okamžitě promluvit s Hillovkou.“

„Není to pan Bingley,“ pravil její manžel, „ale pán, kterého jsem
ještě v životě neviděl.“ Jeho slova vzbudila všeobecný údiv
a způsobila, že měl to potěšení být zahrnut zvědavými otázkami
své choti a pěti dcer najednou.

Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.

„Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny jsem na
něj odpověděl, neboť
jsem to považoval za záležitost delikátní, jíž bude třeba od počátku
věnovat pozornost. Pisatelem je pan Collins, můj bratránek, jenž vás po
mé smrti může vyhnat z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí.“

„Ach, drahý manželi,“ zvolala jeho choť, „nedrásejte mi srdce takovými
slovy! Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to největší
nespravedlnost pod sluncem, že vaše panství
nezdědí vaše děti, a já na vašem místě bych se byla už dávno vynasnažila
něco v té věci učinit.“

Jane s Elizabeth se pokusily objasnit jí znovu ustanovení osudné
poslední vůle. Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou nebyla
rozumná řeč a nadále hořce lamentovala, jaká je to nespravedlnost
vydědit pět dcer a připsat jmění člověku, do kterého stejně nikomu nic
není.

„Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou vinu, že
zdědí Longbourn. Dovolíte-li, přečtu jeho dopis, a snad k němu budete
milosrdnější, až uslyšíte, jak se vyjádřil.“

„Ne, to jistě nebudu; pokládám to za nehoráznou drzost, že si vám vůbec
troufá psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele. Proč s vámi
nesetrvá ve při jako jeho nebožtík otec?“

„Ba právě, proč; ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak hned
zvíte.“

    Hunsford u Westerhamu, Kent dne 15. října

    Vážený pane !

    Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem,
    mne vždy velice trápily a od té doby, kdy mi k mému žalu
    odešel, jsem si často prával, abych mohl překlenout propast
    mezi námi, avšak nějaký čas mi v tom bránily jisté
    pochybnosti, neboť jsem se obával, zda by to nevypadalo jako
    neúcta k jeho památce, kdybych se sblížil s někým, s nímž on
    odjakživa ráčil být znepřátelen. —

„Slyšíte to, paní choti.“

    — Nyní jsem se však už v té věci rozhodl, neboť jsem byl
    o velikonocích vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi
    té cti, že mne přijala pod svou ochranu Její Jasnost lady
    Catherine de Bourghová, vdova po siru Lewisi de Bourghovi,
    jejíž štědrostí mi byla udělena prebenda na výnosné faře na
    jejím panství, a tam nyní budu ze všech svých sil
    a schopností usilovat o to, abych se ve vší úctě a pokoře
    zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu hotov vykonávat
    služby a obřady, jaké stanoví anglikánská církev. Nadto
    považuji za svou kněžskou povinnost přinášet a rozšiřovat mír
    ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě toho
    všeho si dovoluji předpokládat, že mé poselství dobré vůle je
    počin chvályhodný, a že Vy pak laskavě přehlédnete
    skutečnost, že jsem dědicem longbournského panství
    a neodmítnete z onoho důvodu mnou nabízenou olivovou
    ratolest. Nemohu než tíživě pociťovat, že mou vinou jsou
    neblaze stiženy Vaše milé dcerušky, pokorně žádám, aby mi
    bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, že jsem hotov jim to
    vynahradit, seč budu s to — leč o tom později. Kdybyste neměl
    námitek přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit
    Vás a Vaši rodinu v pondělí 18. listopadu před polednem
    a zneužít Vaší pohostinnosti až do příští soboty, neboť lady
    Catherine nenamítá nic proti tomu, abych se občas i v neděli
    vzdálil, zajistím-li ovšem, aby některý jiný kněz převzal
    toho dne mé povinnosti.

    Prosím Vás, vážený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení
    paní choti a dceruškám, a zůstávám s přáním všeho nejlepšího

    Vám oddaný William Collins

„Před polednem tedy můžeme očekávat onoho posla míru,“ pravil pan
Bennet a složil dopis.

„Zdá se to velice zdvořilý a svědomitý mládenec, na mou věru,
a vůbec nepochybuji o tom, že z našeho seznámení může vzejít
užitek, zvláště bude-li lady Catherine tak blahovolná a dovolí
mu, aby nás znovu navštívil.“

„O našich děvčatech to ale píše docela rozumně, a jestli si přeje
nějak se jim odškodnit, nebudu mu v tom bránit,“ řekla paní
Bennetová.

„Je těžké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč
jsme podle jeho mínění ošizeny, nicméně mu takové přání slouží ke
cti,“ pravila Jane. Elizabeth se zdála nejpozoruhodnější jeho
mimořádná uctivost vůči lady Catherine a jeho laskavé odhodlání
křtít, se-zdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli k tomu bude
povolán.

„To musí být ale divný člověk,“ pravila. „Jak strojeně se vyjadřuje! Já
se v něm nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá, že bude dědit? Jistě
by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, že má v hlavě všechno v
pořádku, tatíčku?“

„Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, že je tomu právě
naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a naduto-sti, což vypadá slibně.
Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí.“

„Pokud jde o stylizaci,“ pravila Mary, „nevěděla bych, co mu vytknout.
Narážka na olivovou ratolest není snad zcela původní, ale zní dobře.“

Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla sebemenší
naděje, že by se jejich bratranec objevil v šarlatové uniformě, a je už
kolik týdnů netěšila společnost mužů jinak oděných.

Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její předpojatost
a chystala se na návštěvu s vyrovnaností, která jejího manžela i dcery
udivovala.

Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou rodinou
velmi zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale dámy se s ním
rozpovídaly dost ochotně a pan Collins nepotřeboval příliš povzbuzovat,
ani nejevil sklon k zamlklosti. Byl to vysoký, otylý mladý
muž, asi pětadvacetiletý. Tvářil se vážně a důstojně a choval se velmi
strojeně. Sotva se usadil, už blahopřál paní Bennetové k tak roztomilé
rodince, pravil, že už mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v
tomto případě že pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, že
všechny se časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči
nenalezly sice pravou odezvu u všech jeho posluchaček, avšak paní
Bennetová, jíž nebyl nikdy kompliment proti mysli, odvětila ochotně:

„Jste velmi laskav, na mou věru, a přála bych si z celého srdce, abyste
měl pravdu, protože jinak se octnou v málo záviděníhodné situaci. Na
světě je to někdy divně zařízeno.“

„Narážíte snad na poslední vůli, týkající se tohoto panství?“

„Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše ubohá
děvčata, to musíte uznat. Ne že bych to kladla za vinu vám, vím, že se
takové věci v životě přiházejí. Kdopak může vědět, jaké ustanovení bude
obsahovat ta či ona poslední vůle?“

„Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé
půvabné sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám se však,
abyste to nepokládali za příliš dotěrné a předčasné. Ujišťuji však
přítomné mladé dámy, že jsem přijel hotov se jim kořit. Víc prozatím
neřeknu, snad až se lépe poznáme — „

Přerušilo ho oznámení, že se podává oběd, a dívky se na sebe usmály. Pan
Collins se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si halu, jídelnu a
všechny kusy nábytku a pochválil je; jeho uznalá slova by byla pohnula
osrdím paní Bennetové, nebýt hrozného podezření, že to všechno přehlíží
jako budoucí majitel. Vychválil do nebe i tabuli, když na ni přišla
řada, a přál si zvědět, která z jeho půvabných sestřenic tak ovládá
kuchařské umění. Tu ho však paní

Bennetová rázně vyvedla z omylu a ujistila ho, že jsou s to držet
si dobrou kuchařku a že její dcery nemají v kuchyni co
pohledávat. Omlouval se, že se jí dotkl.  Mírnějším tónem ho
ujistila, že vůbec ne, avšak on se omlouval dál ještě aspoň čtvrt
hodiny. Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak když se
služebnictvo vzdálilo, pokládal za vhodné zapříst s hostem
rozhovor a zvolil téma z oblasti, o které předpokládal, že v ní
host vynikne, a podotkl, že mu byl osud zřejmě přízniv co do
mecenášky. Pan Bennet nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady
Catherine de Bourghová vyslechne milostivě každé jeho přání,
stará se ohleduplně o jeho pohodlí. Pan Collins ji výmluvně
velebil. Hovořil-li o ní, vyjadřoval se ještě pompézněji než
jindy a s navýsost důležitou tváří jim oznámil, že dosud nikdy
nebyl svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala rri tak
vlídně a blahosklonně — jako vůči němu lady Catherine. Zlíbilo
se jí milostivě se vyjádřit o obou kázáních, která měl tu čest
před ní proslovit. Také už ho dvakrát pozvala na večeři do zámku
Rosings, však právě v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil
počet hráčů v quadrille.  Říkává se o ní často, že je pyšná, ale
vůči němu byla vždy blaho-sklonnost sama. Hovoří s ním jako
s kterýmkoli jiným pánem, nenamítá nic proti tomu, aby se
zúčastnil společenského života ve farnosti nebo aby na týden na
čtrnáct dní odjel na návštěvu k příbuzným.  Projevila o něho
vlídný zájem do té míry, že mu poradila, aby se co nejdříve
oženil, do-káže-li si ovšem ženu rozumně vybrat, a jednou dokonce
navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrady všechno, co
tam zařizoval, ba sama mu laskavě něco poradila — aby si dal
udělat poličky do jedné skříně v podkroví.

„To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné,“ řekla paní
Bennetová.  „Bude to nějaká milá dáma, a to se bohužel
o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to do zámku daleko,
pane Collinsi?“

„Zahrada, v níž stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od
rosingského parku, kde sídlí

Její Jasnost.“

„Neříkal jste, že je vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?“

„Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění.“

„Pak je na tom lépe než většina děvčat,“ zvolala paní Bennetová a
potřásla hlavou.“ A jaká je ta slečna ? Je krásná ?'

„Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká,
že slečna de Bourghová předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou,
neboť její rysy svědčí o urozeném původu. Naneštěstí je dosti
stonavá, což jí zabránilo rozvinout schopnosti a dosáhnout
takového vzdělání, jak by jinak byla jistě dokázala, což mi
sdělila její domácí učitelka, která u nich dosud dlí.  Ale není
vůbec nepřístupná a často se milostivě projíždí v kočárku
s poníkem právě kolem mého skromného obydlí.“

„Byla už představena u dvora? Nevzpomínám si, že bych byla četla její
jméno mezi dvorními dámami.“

„Její nepevné zdraví jí bohužel nedovolí pobývat ve městě
a zapříčiňuje, že se královskému dvoru nedostává převzácného
klenotu, jak jsem sám jednou lady Catherine řekl. Její Jasnosti
se to přirovnání zřejmě líbilo, a dovedete si představit, že ji
rád zahrnuji co nejčastěji drobnými taktními lichotkami, které
nejsou žádné dámě proti mysli. Již častěji jsem poznamenal k lady
Catherine, že její okouzlující dceruška je rozená vévodkyně a že
ani v nejvznešenějších kruzích by nestála skromně stranou, nýbrž
zářila nade všemi. — Takové maličkosti se Její Jasnosti
zamlouvají, a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát,
abych k ní byl v tom směru vždy pozorný.“

„Odhadl jste situaci dobře,“ pravil pan Bennet. „Ještě štěstí, že máte
povahu na takovéto taktní
komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem
okamžité inspirace nebo zda se jim naučíte předem?“

„Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro
zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli,
snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší
bezprostřednosti.''

Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se
ukázal tak nebetyčný hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal
s upřímnou rozkoší, ač přitom zachovával vážnou tvář, a kromě
toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení s nikým
nesdílel. Ještě než přinesli čaj, měl toho pan Bennet však až nad
hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salónu a po čaji ho sám
rychle vyzval, aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně
souhlasil, a tak mu přinesli knihu. Jakmile ji však spatřil
(všechno naznačovalo, že je půjčena z veřejné knihovny), ucouvl
a s omluvami vysvětloval, že romány on nečte. Kitty na něho
vyvalila oči, Lydia se hlasitě podivila.  Přinesli tedy jiné
knihy a po delších úvahách si zvolil Fordyceova Kázání. Lydia
zalapala po dechu, když svazek otevřel, a sotva dočetl
slavnostním a velmi monotónním hlasem třetí stránku, přerušila ho
slovy:

„Jestlipak víte, matinko, že pan strýček Philips chce propustit
Richarda, a jestli to udělá, nastoupí Richard u plukovníka
Forstera.  Paní tetinka mi to sama v sobotu řekla. Zajdu zítra do
Merytonu a zeptám se, jak to dopadlo, a kdy se vrátí pan Denny
z Londýna.“ Obě starší sestry napomenuly Lydii, aby držela jazyk
za zuby, avšak pan Collins, hluboce uražen, odložil knihu
a pravil:

„Již častěji jsem postřehl, že kniha vážnějšího zaměření
zpravidla mladé dámy nezajímá, ač byla psána jen a jen pro jejich
dobro. Přiznávám, že mě to překvapuje - neboť nic jim nemůže být
tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však již déle milé
sestřence vnucovat.“ Nato se obrátil k panu Bennetovi a vyzval
ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet souhlasil a poznamenal,
že činí moudře, když nechá děvčata, aby se zabavila po svém
vlastním pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se
zdvořile omlouvaly, že ho Lydia přerušila, slibovaly, že se to už
nestane, vrátí-li se ke čtení; pan Collins je sice nejprve
ujistil, že se na sestřenku nehněvá, že její chování nepovažuje
za urážku své osoby, ale pak se usadil s panem Bennetem u jiného
stolku a připravil se ke hře.

Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš
nevyvážilo ani vzdělání, ani společenská uhlazenost; většinu
života strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem,
a třebaže studoval na universitě, skládal pouze zkoušky
a nezískal tam žádné užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka
a vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní už
značně zastínilo sebevědomí ducha zaostalého a málo používaného
a pocity vyplývající z náhlého a nečekaného blahobytu. Šťastnou
náhodou se nachomýtl lady Catherine de Bourghové právě ve chvíli,
kdy se uvolnila hunsfordská fara; úcta k jejímu vznešenému rodu,
zbožný obdiv, s nímž vzhlížel ke své mecenášce, spolu s velikým
sebevědomím a značnou důvěrou ve své teologické vědomosti
i schopnosti vládnout farnosti co její duchovní pastýř — to vše
se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou, domýšlivou
i poddajnou zároveň. Jelikož teď získal slušné obydlí a víc než
dostatečný příjem, chtěl se oženit a s longbournskou rodinou se
chtěl smířit hlavně proto, že si zamýšlel vybrat za ženu jednu
z Bennetovic dcer, shledá-li je skutečně tak milé a půvabné, jak
se o nich všeobecně říkalo. Tímto způsobem hodlal děvčata
odškodnit — vynahradit jim, že zdědí panství jejich otce,
a považoval to za záměr výborný, chvályhodný a bohabojný,
i mimořádně laskavý a nesobecký ze své strany.

Své úmysly nezměnil, když sestřenky spatřil na vlastní oči.
Krásná tvář Jane Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila
a podpořila zásadu o přednosti prvorozených; první večer padla
volba na ni. Nazítří ráno však došlo ke změně, již způsobilo
čtvrthodinové téte á téte s paní Bennetovou před snídaní; řeč se
nejprve točila kolem jeho fary, nato se jí samozřejmě přiznal, že
by pro ni rád v Longbournu našel paní, což ona přijala se
souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak zároveň
vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. „Za mladší dcery
nemůže mluvit — není s to mu s určitostí nic říci — neví
o žádných závazcích — ale nejstarší dcera — musí se mu o tom
koneckonců zmínit - cítí, že mu to musí naznačit — se
pravděpodobně co nejdříve zasnoubí.“

Pan Collins tedy nepotřeboval než zaměnit Jane za Elizabeth — což
mu nezpůsobilo žádné těžkosti, a paní Bennetová kula železo,
dokud bylo žhavé. Elizabeth stejně následovala Jane co do pořadí
i co do krásy, a tak ji tedy nahradila ona.

Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, že bude
mít vkrátku dvě dcery vdané, a člověk, jemuž ještě včera nemohla
přijít na jméno, se nyní hřál na výsluní její přízně. Nezapomnělo
se na Lydiin úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom
Mary se chystaly jít také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky
doprovodil; stál totiž velice o to, aby se ho zbavil a mohl se
nerušené uchýlit do své pracovny, kam ho pan Collins následoval
hned po snídani údajně proto, aby se tam trvale usadil s jedním
z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve skutečnosti panu
Bennetovi neustále vykládal o svém domě a zahradě v Hunsfordu.
Taková situace vyváděla pana Benneta docela z míry. Byl zvyklý
mít ve své pracovně klid a pokoj; byl připraven na pošetilosti
a bláznivé nápady ve všech ostatních místnostech v domě, jak
jednou sdělil Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou
ohleduplností doporučil panu Collinsovi, aby se šel projít s jeho
dcerami, a pan Collins, jenž byl ve skutečnosti jistě lepší
chodec než čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal
se ven. Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností
z jeho strany a zdvořilých odpovědí jeho sestřenek. Jakmile
vkročili do městečka, přestal pro mladší sestry existovat.
Šmejdily očima na všechny strany, nejdou-li někde důstojníci,
a z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důležitého než
skutečně elegantní klobouk nebo mušelín úplně nového vzorku za
výlohou.

Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně
vyhlížející pán, který na sebe rázem soustředil zájem všech
mladých dam. Jeho ještě neznaly, zato důstojník, s nímž korzoval,
byl právě onen pan Denny, na jehož návrat z Londýna se přišla
Lydia pozeptat, a ten se jim uklonil.  Všechny upoutal zjev
neznámého, všechny uvažovaly, kdo by to mohl být, a Kitty
s Lydií, pevně odhodlány to za každou cenu zjistit, vykročily
v čele ostatních přes ulici pod záminkou, že chtějí vejít do
obchodu na protější straně, a šťastnou náhodou vstoupily na
chodník v tom okamžiku, kdy oba pánové na zpáteční cestě dospěli
právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil na kus řeči
a požádal o dovolení, aby jim směl představit svého přítele pana
Wickhama, jenž s ním včera přijel z Londýna proto, aby k jeho
velké radosti rozmnožil řady jejich pluku. Takže bylo všechno
v nejlepším pořádku, neboť cizímu pánovi chyběly k dokonalosti už
jen důstojnické nárameníky. Jeho zjev mluvil pro něj, byl to
člověk po všech stránkách neobyčejně přitažlivý, urostlý,
s krásnými rysy a uhlazenými způsoby. Po představení projevil
lichotivou ochotu se bavit — a přitom způsobem naprosto korektním
a nestrojeným; všichni tu spolu stáli a příjemně rozmlouvali,
dokud je nevyrušil klapot koňských kopyt a nespatřili Darcyho
s Bingleym na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili
přímo k nim a zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl
Bingley, hlavním předmětem pozornosti slečna Bennetová. Pravil,
že je právě na cestě do Longbournu, aby se pozeptal, jak se jí
daří. Pan Darcy to úklonou potvrdil, a zrovna si umiňoval, že
nesmí mít oči jen pro Elizabeth, když tu upoutal jeho pozornost
cizí muž, a Elizabeth, která náhodou v té chvíli k oběma
vzhlédla, užasla, jak na ně to setkání zapůsobilo. Oba změnili
barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se za několik
okamžiků dotkl okraje klobouku — kterýžto pozdrav pan Darcy sotva
znatelně opětoval. Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit,
nedovedla potlačit svou zvědavost. Po chvíli se pan Bingley, jenž
zřejmě nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval
s přítelem v cestě.

Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny až k Philipsovým
před dům a tam se s úklonou rozloučili, třebaže slečna Lydia
velice naléhala, aby šli dál, a třebaže se paní Philipsová
vyklonila z okna v salóně a hlasitě pozvání opakovala.

Paní Philipsová vždycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě
starší, které u ní v poslední době nebyly; výmluvně jim líčila,
jak ji překvapilo, že se tak nečekaně vrátily domů, což by byla
ani nevěděla, neboť nepřijely Bennetovic kočárem, kdyby nebyla
náhodou potkala na ulici famula pana Jonese a ten jí neřekl, že
nemají posílat žádnou medicínu do Netherfieldu, protože slečny
Bennetovy už odjely; načež věnovala pozornost panu Collinsovi,
jehož jí Jane představila. Přijala ho s vybranou zdvořilostí, což
jí on v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, že k ní vtrhl,
aniž měl tu čest ji znát, osměluje se však doufat, že mu to
nebude mít příliš za zlé vzhledem k jeho příbuzenským svazkům
s mladými dámami, díky nimž má to potěšení před ní stanout. Paní
Phi-lipsová byla úplně překonána tak nebetyčně dokonalými
způsoby, avšak zájem o jednoho cizího pána vystřídalo brzy
vzrušení a dotazy ohledně druhého; nemohla o něm bohužel sdělit
neteřím nic víc než to, co už věděly, že ho totiž přivezl pan
Denny z Londýna a že má sloužit u domobraneckého pluku jako
poručík. Pozoruje ho už dobrou hodinu, pravila, jak se prochází
po ulici sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na
scéně, byly by se Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně;
naneštěstí však prošlo pod oknem pouze několik jiných důstojníků,
kteří se ve srovnání s novým objevem náhle jevili jen jako
„nezajímaví hlupáci“. Neteří z nich měli přijít k Philipsovým
druhý den na večeři a paní tetinka slíbila, že vyšle svého
manžela, aby se s panem Wickhamem seznámil a rovněž ho pozval,
dostaví-li se v plném počtu i Longbournští. S tím všichni
souhlasili a paní Philipsová prohlásila, že se jen trochu pobaví
a zasmějí nad lotem a pak že jim nachystá něco teplého k večeři.
Vyhlídka na takový zážitek všechny rozveselila a loučili se tedy
v růžové náladě.  Pan Collins se ještě jednou omluvil, než
vykročil z pokoje, a dostalo se mu stejně zdvořilého ujištění, že
omluv není třeba. Na zpáteční cestě vylíčila Elizabeth Jane, čeho
byla svědkem při setkání obou pánů. Jane by byla brala v ochranu
jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se bylo zdálo, že se
něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však jejich
zvláštní počínání vysvětlit o nic víc než její sestra.

Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, že velebil
zdvořilé přijetí a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, že krom lady
Catherine a její dcery se ještě nesetkal s tak společenskou dámou, neboť
ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale nadto ho výslovně
pozvala druhý den na večeři, přestože do té chvíle neměl tu čest ji
znát. Jistě to lze zčásti přičítat jeho vztahům k rodině Bennetových,
avšak stejně se k němu ještě v životě nikdo nechoval tak pozorně.

Jelikož nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila s paní
tetinkou, a úzkostlivý pan Collins, jenž pro samé ohledy nechtěl nechat
manžele Bennetovy samotné ani jeden večer během své návštěvy, narazil na
skálopevný protichůdný názor, dovezl ho kočár s pěti sestřenkami v
patřičnou dobu do Merytonu; když děvčata vstoupila do salónu,
vyposlechla s radostí zprávu, že pan Wickham přijal strýčkovo pozvání a
že se už dostavil. Po tomto sdělení se všichni rozesadili a pan Collins,
jenž měl možnost se v klidu porozhlédnout a obdivovat, byl natolik
uchvácen rozlohou bytu a zařízením, že si — podle vlastních slov -
připadal, jako by se octl v malém ranním salónku na Rosingsu, kde
panstvo v létě snídává; tímto příměrem se paní Philipsové zprvu příliš
nezavděčil, avšak když jí náležitě
vysvětlil, co je to rosingský zámek a kdo je to jeho majitelka — když
vyposlechla popis jednoho z přijímacích salónů lady Catherine a
dozvěděla se, že pouze komín od krbu přišel na osm set liber — pak
teprve ocenila, jakou poklonu jí složil, a nebyla by se už bránila ani
porovnání se zámeckým pokojem pro služku.

Až do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou
hostitelku blaženým líčením lady Catherine i jejího sídla v celé
jejich velikoleposti, přerušovaným jen občasnou pochvalnou
zmínkou o jeho vlastním skromném obydlí a o tom, jak šije
přestavuje a zařizuje. Paní Philipsová mu s velkým zájmem
popřávala sluchu, měla o něm čím dál tím lepší mínění a dospívala
k pevnému odhodlání, že o tom při první příležitosti dopodrobna
zpraví všechny sousedky. Dívkám, které neměly chuť poslouchat
bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu byl
klavír, a prohlížet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby
na římse u krbu, připadalo čekání nesnesitelně dlouhé. Přece však
jednou skončilo. Páni se blížili, a když pan Wickham vstoupil,
uvědomila si Elizabeth, že obdiv“ s nímž na něho při prvním
setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech
zcela oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec
mimořádně slušní a přijatelní chlapíci, a nejlepší z nich byli
právě přítomní, avšak pan Wickham je všechny zastiňoval svým
zjevem, postavou, způsoby, chůzí, právě tak jako oni zastiňovali
širokolícího, břichatého strýce Philipse, z něhož táhlo portské,
jak za nimi vstoupil do pokoje.

Pan Wickham byl ten šťastný, na něhož se upíral snad každý ženský
pohled, a Elizabeth byla ta šťastná, po jejímž boku nakonec usedl; a
zapředl rozhovor způsobem tak přátelským — ač se jeho slova týkala jen
deštivé noci a pravděpodobnosti, zda vlhké období ještě potrvá, že
Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu, nudnému, fádnímu tématu může
obratný řečník dodat na zajímavosti.

S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan
Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro
děvčata přestal vůbec existovat; avšak paní

Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její hostitelské
pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou a bábovkou.

Když přišly na pořad karetní stolky, měl příležitost prokázat jí
protislužbu tím, že zasedl k partii whistu.

„Nehraji dosud příliš dobře,“ pravil, „avšak rád se pocvičím, neboť to
při svém postavení — „ Paní Philipsová mu byla velmi zavázána, že
doplnil počet hráčů, ale neměla čas vyslechnout celé zdů-vodnění až do
konce.

Pan Wickham whist nehrál a byl dchotně a s radostí uvítán
u druhého stolu, kde zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve
se octl v nebezpečí, že ho zcela uchvátí Lydia, neboť jejímu
jazýčku se málokdy našel soupeř, jenže stejně hbitá byla i v lotu
a brzy ji oblíbená hra zaujala natolik, že dychtivě sázela
a hlásila se o výhry a nikomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pan
Wickham měl tedy možnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra
dovolovala, a Elizabeth mu s potěšením naslouchala, ač měla
pramálo naděje, že se od něho dozví to, co by ji bylo zajímalo
nejvíc, totiž něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvažovala se
ani zmínku o něm utrousit. Její zvědavost však byla nečekaně
uspokojena. Pan Wickham o tom začal sám.  Zeptal se, jak daleko
je z Merytonu do Netherfieldu, a když mu to pověděla, dotázal se
váhavě, jak dlouho už tam pan Darcy dlí.

„Snad měsíc,“ pravila Elizabeth, a jelikož nechtěla toto téma ještě
opustit, dodala: „Slyšela jsem, že má v Derbyshiru značný majetek.“

„Ano,“ pravil Wickham, „má nádherné panství. Vynáší mu ročně čistých
deset tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl poskytnout
přesnější údaje než já, neboť jsem byl s touto rodinou zvláštním
způsobem ve styku od útlého dětství.“

Elizabeth nepotlačila výraz údivu.

„Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboťjste
pravděpodobně postřehla, jak chladnějsme se včera pozdravili. Stýkáte se
s panem Darcym často?“

„Častěji, nežje mi milé,“ zvolala Elizabeth procítěně. „Žila jsem s ním
čtyři dny pod jednou střechou a byl mi velmi nesympatický.“

„Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu
oprávněn.  Znám ho už příliš dlouho a příliš dobře, abych ho mohl
posuzovat spravedlivě. Nedokázal bych zůstat nestranný. Domnívám
se však, že vaše mínění by většinu lidí překvapilo — a snad byste
se k němu také jinde nedoznala tak otevřeně.  Tady jste v kruhu
rodinném.“

„Ujišťuji vás, že bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně jako
zde v kterékoli sousední rodině kromě na Netherfieldu. Pan Darcy není v
Hertfordshiru vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým povýšeným
vystupováním. Nikdo vám o něm neřekne nic příznivějšího.“

„Nemohu předstírat, že mě to mrzí,“ řekl Wickham po krátkém
odmlčení.  „Každému, tedy i jemu, se má dostat ocenění podle
zásluhy, avšak jemu se to, pokud vím, často nestává. Lidé bývají
zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností, anebo je zastraší svými
vznešenými a panovačnými způsoby, takže o něm soudí tak, jak si
on sám přeje být posuzován.“

„Já ho znám sice jen povrchně, ale považuji ho za člověka s velmi
nepříjemnou povahou.“ Wickham jen zavrtěl hlavou.

„Rád bych věděl,“ pravil při další příležitosti, „hodlá-li
pobývat v těchto končinách ještě delší dobu.“

„To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, že by se chystal
odjet. Doufám, že vaše plány, týkající se zdejšího pluku, nebudou
ovlivněny jeho pobytem na Netherfieldu.“

„Ach ne, to ne — já před ním utíkat nemusím. Bude-li si přát, aby
mě neměl na očích, musí odjet on. Nejsme spolu zadobře, každé
setkání s ním je pro mne utrpením, ale nemám důvod, proč bych se
mu měl vyhýbat, kromě toho, co může zvědět celý svět — že se ke
mně zachoval velice špatně a že bohužel je takový, jaký je. Starý
pan Darcy, jeho otec, dej mu pámbůh věčnou slávu, byl nejlepší
člověk na světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy
nemyslel tak dobře jako on a já nemohu ani pohlédnout na mladého
pana Darcyho, aby mi tisíce krásných vzpomínek nedrásalo duši.
Zachoval se ke mně neslýchané, avšak věřím upřímně, že bych mu
dokázal odpustit všechno jiné spíš než to, že zklamal přání svého
otce a znesvětil jeho památku.“

Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala s
napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.

Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Merytonu a jeho
okolí, o společenském životě. Zdálo se, že vše, co dosud viděl,
na něho udělalo nejlepší dojem a zvláště nešetřil decentními, leč
nezastřenými poklonami na adresu merytonské společnosti.

„Těšil jsem se, že budu často pobývat ve společnosti, v dobré
společnosti, a hlavně z tohoto důvodu jsem vstoupil do domobrany.
Věděl jsem, že jde o proslulý pluk, kde se příjemně slouží,
a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil jeho nynější
stanoviště a lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichž se
jim v Merytonu dostalo. Přiznám se vám, že se bez společnosti
neobejdu. Poznal jsem už v životě lecjaká zklamání a mám povahu,
která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat a žít mezi
lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností jsem
si zvolil tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou božím — připravoval
jsem se na to od dětství — a dnes bych byl usazen na krásné faře
s tučnou prebendou, kdyby se to bylo zlíbilo pánovi, o němž jsme
právě hovořili.“

„Skutečně?“

„Ano — nebožtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, že mám dostat
nejlepší faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi za kmotra a měl
mě nesmírně rád. Jeho dobrota se ani slovy vylíčit nedá! Chtěl mě dobře
zaopatřit a jistě se domníval, že tak učinil, ale když se fara uvolnila,
dostal ji někdo jiný.“

„Dobrý bože!“ zvolala Elizabeth, „jak je to možné? Cožpak to jde,
nedbat poslední vůle? Proč jste si nepodal žalobu?“

„Příslušná pasáž byla v poslední vůli formulována trošinku
nejasně, takže jsem se nemohl dovolávat zákonů, čestný člověk
nemohl mít pochyb o úmyslech starého pána, leč panu Darcymu se
zlíbilo o nich pochybovat - nebo šije vykládat jako přání závislé
na jistých okolnostech — a tvrdil, že jsem pozbyl veškerých
nároků pro svou lehkomyslnost a výstřednosti - to už se vždycky
něco najde. Jisté je, že se fara před dvěma lety uvolnila, právě
když jsem dosáhl věku, abych mohl být vysvěcen, a že ji dostal
jiný; a stejně jisté je, že si nemohu nic vyčítat, a nevím, co
bych byl provedl, abych si tohle zasloužil. Jsem člověk
temperamentní a neopatrný, snad jsem mu někdy řekl do oči příliš
otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho horšího si nejsem vědom.
Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě nenávidí.“

„Neslýchané! Zasloužil by veřejně zostudit.“

„Dříve nebo později tomu jistě neujde — avšak nikoli Z mého popudu.
Dokud je mi drahá
památka jeho otce, nemohu se mu postavit ani odhalit jeho pravou tvář.“
Za tato slova si ho Elizabeth vážila, a když je říkal, připadal jí
krásnější než dřív.

„Ale co ho k tomu vedlo?“ zeptala se po chvíli. „Z jakého důvodu se k
vám zachoval tak krutě?“

„Cítí ke mně nenávist — nenávist, jejíž původ musím do jisté míry
hledat v žárlivosti. Kdyby si mě nebyl zesnulý pan Darcy tolik
oblíbil, byl by mě jeho syn snášel lépe: ale vřelé city, které ke
mně pan Darcy starší choval, ho popuzovaly a dráždily, pokud vím,
již od útlého věku. Neměl na to povahu, aby v tomhle snesl soka,
— soka, jemuž byla často dána přednost.“

„Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného — ačkoli mi nebyl
sympatický, nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen dojem, že
pohrdá svými bližními bez rozdílu, avšak nenapadlo mě, že by se dokázal
snížit k tak zlomyslné pomstě, k takové nespravedlnosti, k takové
nelidskosti jako vůči vám.“

Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: „Vzpomínám si
však, jak se jednoho dne v Netherfieldu honosil nesmiřitelností svého
hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít hroznou povahu.“

„V tomto případě si nechci osobovat právo soudit,“ odvětil Wickham.
„Sotva bych to dokázal nezaujatě.“

Elizabeth se znovu hluboce zamyslila a pak zauvažovala nahlas: „Že se
mohl tak zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci svého otce!“ Byla
by mohla dodat: „A k mládenci jako vy, který už svým zjevem vzbuzuje
sympatie na první pohled!“ avšak spokojila se stylizací:

„Vždyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve stejném prostředí,
jak jste mi, nemýlímli se, vyprávěl, a všechno vás muselo sbližovat!“

„Narodili jsme se ve stejné farnosti, v jednom zámeckém parku,
dětství jsme valnou většinou strávili spolu, bydleli jsme pod
jednou střechou, stejně jsme se zabavovali, rodiče o nás stejně
pečovali. Můj otec zprvu zastával to povolání, jehož je váš pan
strýček tak vynikajícím představitelem, avšak vzdal se vlastní
praxe, aby mohl být užitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela
správě darcyovského panství. Pan Darcy si ho velice vážil
a pokládal ho za svého blízkého, důvěrného přítele. Často
prohlašoval, že je mému otci velmi zavázán za to, jak pečlivě
řídí jeho hospodářství, a když otec ležel na smrtelném loži a on
mu dobrovolně sliboval, že se o mne postará, vedla ho k tomu
jistě stejně vděčnost k němu jako náklonnost ke mně.“

„Neuvěřitelné!“ zvolala Elizabeth. „A neslýchané! Divím se, že ho aspoň
jeho známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě vyrovnal. Že aspoň
kvůli tomu, když už ne pro nic jiného, není příliš povznesen nad podvod
— neboť jinak to nazvat nelze.“

„Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je řízeno
pýchou — a pýcha mu už často byla dobrým rádcem. Poutá ho k ctnosti úže
než kterákoli jiná vlastnost. Jenže nikdo z nás nejedná podle stále
stejné šablony a v mém případě působily ještě mocnější podněty než
pýcha.“

„Cožpak ho taková odsouzeníhodná vlastnost jako pýcha mohla někdy vést k
dobrému?“ •

„Ale ano. Často se z té příčiny zachoval velkomyslně a štědře -
neskrblil penězi, stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal svým
deputátníkům, ulehčoval chudým. To všechno způsobuje rodinná pýcha,
synovská pýcha — neboť on je velmi pyšný na to, co jeho nebožtík otec
dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit svéjméno, neztratit oblibu
mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je také pyšný na svou sestru, do
jisté míry ji snad i miluje, a proto se o ni laskavě a pečlivě stará:
všichni ho chválí jako dobrého a pozorného bratra.“

„Jaká je ta slečna Darcyová?“

Potřásl hlavou. „Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě srdce,
mám-li o někom z Darcyových mluvit jinak než s uznáním. Avšak ona se
příliš podobá bratrovi, je nadmíru pyšná. Jako malá holčička byla
rozkošná, přítulná; oblíbila si mě a já ji dlouhé hodiny bavil svými
kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je krásná, je jí asi patnáct nebo
šestnáct, a pokud vím, je všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce žije
v Londýně pod péčí a ochranou soukromé učitelky.“

Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se odmlčeli,
až Elizabeth, která
se nemohla nevrátit ještě jednou k počáteční rozmluvě, pravila:

„Udivuje mě, že se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleym! Jak se
může ten dobrosrdečný pan Bingley, jenž se mi skutečně zdá
sympatický, sblížit právě s takovým člověkem? Vždyť se k sobě
vů-bec nehodí! — Znáte se s panem Bingleym?“

„Ne, neznám.“

„Je to velice družný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani netuší,
jaký je pan Darcy ve skutečnosti.“

„Snad to netuší — ale pan Darcy umí být příjemný, když mu na tom záleží.
Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka, uzná-li vás za
hodná svého zájmu. Ve společnosti lidí

z jeho společenských kruhů je zcela jiný než mezi méně majetnými. Pýchy
se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný, spravedlivý,
upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý — podle té které peněženky a
osobnosti.“

Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáždili u druhého stolu a
pan Colfins zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní Philipsovou.
Posledně jmenovaná dáma se k němu obrátila s obvyklým dotazem, měl-li ve
hře štěstí. Ukázalo se, že nikoli, že prohrál všechny partie; když však
paní Philipsová vyjádřila své politování nad touto skutečností,
ujišťoval ji s přehnaným důrazem, že mu na tom nezáleží, on že na
penězích nelpí, a prosil ji, aby tomu nepřikládala význam.

„Vím dobře, drahá madam,“ pravil, „že člověk, jenž usedá ke karetnímu
stolku, je v jistém smyslu hříčkou náhody — a já zaujímám naštěstí
takové postavení, že si kvůli pěti šilinkům nemusím dělat těžkou hlavu.
Každý by to zajisté říci nemohl, avšak díky lady Catherine de Bourghové
mi není třeba dbát na maličkosti.“

Tato slova upoutala zájem pana Wickhama, i pozoroval chvíli pana
Collinse a pak se zeptal tiše Elizabeth, je-li její příbuzný přítelem
rodiny de Bourghových.

„Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých služeb,“
odvětila. „Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji nezná
dlouho.“

„Víte ovšem, že lady Anně Darcyová byla sestrou lady Catherine de
Bourghové, a že je tudíž
pan Darcy synovcem lady Catherine.“

„Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady Catherine,
slyšela jsem. o ní
předevčírem poprvé v životě.“

„Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička
a všeobecně panuje přesvědčení, že ona a její bratranec obě panství
spojí.“ Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení
na chudinku slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy, marná a
zbytečná náklonnost k jeho sestře i projevy obdivu k němu samému, je-li
již předurčen jiné.

„Pan Collins,“ pravila, „velebí lady Catherine i její dceru, kudy chodí,
avšak podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla dojmu, že se
nechává strhnout svou vděčností a že jeho mecenáška je ve skutečnosti
arogantní a sobecká osoba.“

„Myslím, že se vůbec nemýlíte,“ odvětil Wickham, „neviděl jsem ji už
řadu let, ale velmi dobře se pamatuji, že jsem ji nikdy neměl rád a že
se chovala vždy panovačně a beztaktně. Říkává se o ní, že je nadmíru
chytrá a rozumná, avšak já se domnívám, že tuto reputaci získala jednak
díky svému rodu a bohatství, pak díky svému vladařskému vystupování, a
konečně
vlivem svého pyšného synovce, jenž předpokládá, že každý z jeho blízkých
je nadán mimořádnými duševními schopnostmi.“

Elizabeth uznala, že jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně, a bavili
se spolu dál k oboustranné spokojenosti, dokud večeře neukončila karetní
partie a nedala příležitost i ostatním dámám podílet se na dvornosti
pana Wickhama. Při bujarém stolování u Philipsových se sotva dalo
duchaplně konverzovat, avšak jeho způsoby našly zalíbení v očích všech.
Cokoli řekl, bylo řečeno dobře, cokoli učinil, učinil s půvabem. Než
večírek skončil, měla ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů
nemyslela než na pana Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však
vůbec možnost se o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být
ani chvilku zticha. Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála a
kolikrát prohrála, a než pan Collins stačil vypovědět, jak si váží
přátelského přijetí manželů

Philipsových, než znovu kdekoho ujistil, že si ze své prohry v kartách
vůbec nic nedělá, než
vypočítal všechny chody večeře a několikrát se omluvil, že se sestřenky
kvůli němu musí
tísnit, stál už kočár dávno před vraty v Longbournu.

Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem
Wickhamem. Jane ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem — nemohla se
smířit s myšlenkou, že by byl pan Darcy tak málo hoden přátelství pana
Bingleyho; na druhé straně však při své povaze nedokázala pochybovat o
věrohodnosti na pohled tak sympatického mladého muže, jako byl Wickham.
Pouhá možnost, že byl skutečně vystaven takovému protivenství, v ní
vzbuzovala vřelý
soucit, a tak nezbývalo než si zachovat dobré mínění o obou, obhajovat
každého zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu to, co se nedalo
vysvětlit jinak.

„Jsem přesvědčena, že se oba stali obětí nedorozumění,“ pravila. „Jak k
tomu došlo, to nemůžeme tušit. Snad zasáhl nějaký prostředník tak, že se
jeden druhému jevili v klamném světle. Nemůžeme si, krátce a dobře,
domýšlet, jaké příčiny a okolnosti je znesvářily, aniž na toho či onoho
svalíme odpovědnost.“

„V tom máš tedy pravdu — ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty
prostředníky, co do té záležitosti zasahovali, milá Jane. Je
třeba si něco vymyslet, neboť jinak budeme muset někoho
odsoudit.“

„Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen
považ, drahá Lízinko, jaké podivné světlo by to vrhlo na pana
Darcyho, kdyby se ukázalo, že se takhle zachoval k oblíbenci
svého otce, jehož přislíbil zaopatřit. To je vyloučené. Nikdo,
komu lidskost není cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho
nebyl schopen. Cožpak by se v něm jeho důvěrní přátele'-mohli tak
strašně mýlit? — Ne, to ne!“

„Dovedu si mnohem spíše představit, že bylo zneužito důvěry pana
Bingleyho, než že by si byl pan Wickham vymyslel takovou
historku, jako mi včera o sobě vyprávěl; měl pohotově fakta,
všechno. Pan Darcy ji ostatně může vyvrátit, není-li pravdivá.
Ale říkal to s tak upřímným pohledem!“ „Je to těžká věc — hrozná.
Jeden neví, co si o tom myslet.“ „Promiň, ale jeden ví přesně, co
si o tom myslet.“

Jane si však byla jista jen jedním — že se pan Bingley, bylo-li
skutečně zneužito jeho důvěry — octne v trapné situaci, až se to
rozkřikne.

Rozhovor obou dívek, jenž se odehrával v parku, přerušil příjezd
právě některých zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je
přišli osobně pozvat na dlouho očekávaný netherfieldský ples,
který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele pozdravily svou
drahou přítelkyni, tvrdily, že ji už neviděly dlouhé věky,
a opětovně se dotazovaly, co dělala od té doby, kdy se
rozloučily. Ostatním členům rodiny nevěnovaly téměř pozornost,
paní Bennetovou přehlížely, pokud to jen šlo, s Elizabeth sotva
prohodily pár slov, na ostatní vůbec nepromluvily. Zakrátko opět
odjely — zvedly se tak rychle, že bratra úplně zmátly,
a odspěchaly, jako by užuž chtěly být z dosahu zdvořilosti matky
Bennetové. Netherfieldský bál byl pro všechny ženy v rodině
představou nadobyčej lákavou. Paní

Bennetová ráčila usoudit, že pan Bingley pořádá ples na počest
její nejstarší dcery, a zvlášť jí polichotilo, že je přišel
pozvat osobně, místo aby poslal formální pozvánku. Jane si
v duchu kreslila, jak krásný večer stráví ve společnosti obou
svých přítelkyň, zahrnována pozornostmi jejich bratra; Elizabeth
se těšila, že protančí noc s panem Wickhamem a že jí pan Darcy
svými pohledy i chováním všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii
nezáviselo štěstí ani tak na určité události nebo určité osobě,
ačkoli obě, stejně jako Elizabeth, hodlaly tančit převážně
s panem Wickhamem, nebyl to však jediný partner, jenž je mohl
uspokojit, a ples je každopádně ples. Dokonce i Mary ujistila
ostatní, že jí to není proti mysli.

„Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená,“ pravila. „Nepovažuji to
za oběť, tu a tam si večer vyjít. Každý je společnosti něčím povinován:
a kromě toho se i já přikláním k názoru, že je ku prospěchu občas se
pobavit a rozptýlit.“

Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření,
že se dokonce ani nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho
jinak příliš často nepromluvila, a zeptala se ho, přijme-li
pozvání pana Bingleyho, a zda bude v kladném případě pokládat za
vhodné, aby se sám zúčastnil zábavy, dosti ji překvapilo, když
zjistila, že proti tomu nemá výhrad, že hodlá tančit a vůbec se
neobává nelibosti arcibiskupa ani lady Catherine de Bourghové.

„Ujišťuji vás, že takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem pro
váženou společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi cizí i
námitky proti tanci a doufám, že budu mít tu čest odvést do kola během
večera všechny své půvabné sestřenky, a při této příležitosti bych chtěl
poprosit vás, slečno Elizabeth, abyste mi zadala první dva kousky -
věřím, že sestřenka Jane pochopí, proč jsem požádal první vás, a nebude
si to vykládat jako projev neúcty ke své osobě.“

Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se už, že zahájí ples
s panem Wickhamem, a teď se jí uváže na krk pan Collins! Dosud
nikdy se jí dobrá nálada tak nevyplatila. Nedalo se však nic
dělat. Odsunula svou a Wickhamovu blaženost na dobu pozdější
a přitakala panu Collinsovi, jak nejpřívětivěji dokázala. Jeho
galantnost ji těšila tím méně, když ji napadlo, neskrývá-li se za
ní něco víc. Poprvé jí svitlo podezření, že snad ona je ta
vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na hunsfordské faře
a zaskakovat do počtu u karetních stolků na rosingském zámku,
nenaskytnou-li se vítanější hosté. A brzy se její neblahé tušení
utvrdilo v jistotu, když viděla, jak je k ní čím dál pozornější,
jak se často pokouší složit poklonu jejímu vtipu a temperamentu,
a třebaže ji takovéto účinky jejího osobního kouzla víc
překvapovaly, než těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, že
jí je tento budoucí ženich velmi vítán. Elizabeth její narážky
raději pomíjela, neboť si byla dobře vědoma, že jakákoli odpověď
musí mít vzápětí vážné různice. Pan Collins ji třeba ani o ruku
nepožádá, a dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu
mrzutosti.

Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům,
jako byl netherfieldský ples, byly by se mladší slečny Bennetovy
octly v strašné situaci, neboť ode dne, kdy přišlo pozvání, až do
dne, kdy se ples konal, trvaly takové lijáky, že se ani jednou
nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je tedy ani tetinka,
ani páni důstojníci, ani novinky — vždyť i čajové růžičky pro tu
událost musel přivézt posel.

Rovněž Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, když jí počasí zcela
znemožnilo prohlubovat přátelství s panem Wickhamem, a nic než ples
příští úterý by nebylo umožnilo Kitty s Lydií přečkat takový pátek,
sobotu, neděli a pondělí.

Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu
a marně se rozhlížela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi,
jí ani na mysl nepřišlo, že by nemusel být přítomen. Věřila ve
shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami, které by ji
byly mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy
a s velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci,
které ještě nebyly ztečeny, přesvědčena, že jich nezbývá tolik,
aby to nestačila během jednoho večera. Okamžitě však pojala
strašlivé podezření, že ho pan Bingley opomněl, když zval
důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaže se ukázalo, že
to docela tak nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, jeho
přítel, na něhož se Lydia dychtivě obrátila, a sdělil jim, že pan
Wickham musel včera odjet za obchodními záležitostmi do Londýna
a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným úsměvem:

„Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nebyly daly odložit, kdyby
se nebyl chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému.“

Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth
neušel, a jelikož Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla
v tom nemalý důkaz, že se od prvopočátku nemýlila, a její
antipatie k němu se tak vyhrotily právě prožitým zklamáním, že mu
sotva dokázala jakžtakž slušně odpovědět na zdvořilé dotazy,
s nimiž k ní vzápětí přikročil.  Bude-li k Darcymu pozorná,
vlídná a trpělivá, ublíží tím Wickhamovi.  Byla odhodlána vůbec
se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak nemilostivě, že to
div neodpykal ještě i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji
dráždila.

Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl
večer zkažený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce
Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla, a brzy dokázala přejít v
rozhovoru na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva
tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy.
Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor,
často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do
takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než
odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí. Zatančila si
pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a
zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k
Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji
překvapil svým oslovením, že mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla
jak. Odešel od nich okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou
malou duchapřítomnost. Charlottě se ji snažila utěšit. „Uvidíš, že se
ukáže jako milý společník.“

„Chraň bůh! To by byl hrozný malér! Aby se ukázal jako milý společník
člověk, jehož jsi odhodlána nenávidět! To mi nesmíš přát.“

Když hudba spustila a Darcy se blížil, abyji odvedl do kola,
Charlottě ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa
a kvůli tomu, že se jí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně
k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla
a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti
se jí to dostává, a pohledy sousedů jí napovídaly, že není ve svém
úžasu sama. Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth
nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet; nejprve si řekla, že
ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že vytrestá svého
tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovoru, a podotkla něco
o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho
oslovila podruhé: „Teď je řada na vás, abyste něco řekl, pane
Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci, a vy byste měl tedy
něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě.“

Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.

„Výborně. Taková odpověd zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že
soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však
můžeme mlčet.“

„Hovoříváte tedy zpravidla při tanci?“

„Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte.
Vypadalo by to podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak
kvůli některým lidem by měla být stanovena taková konverzační
pravidla, aby jim to dalo co nejmenší námahu.“

„Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo vhod mně?“

„Tak i tak,“ odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: „Postřehla jsem totiž
už dávno, že jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští,
odměření, neradi něco řekneme, ledaže se odhodláme pronést nějakou
moudrost, která všechny přítomné ohromí a přejde na potomstvo s
gloriolou přísloví.“

„Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem sijist,“
pravil. „Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to
bezpochyby považujete za věrný portrét.“

„Nemohu posuzovat vlastní dílo.“

Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak se jí
zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Mery-tonu. Přitakala, a
protože nedokázala odolat pokušení, dodala: „Když

jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním pánem.“
Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než jindy, avšak
neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost,
nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen odhodlal a úsečně
prohodil: „Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými způ-soby, že lehce
navazuje přátelství; je-li stejně schopen šije udržet, tím si nejsem tak
jist.“

„Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství,“ odvětila Elizabeth
důrazně, „a následky ponese asi celý život.“

Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma
rozhovoru.  V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas,
jenž hodlal projít tanečními páry na druhou stranu místnosti;
jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se
a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu
i k jeho tanečnici.

„Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak
dokonalého tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem
tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil, že vaše půvabná
partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit
naději, že budeme mít to potěšení vás takto často vídat, až dojde
k jistému příjemnému překvapení, viďte, slečno Elizo?“ (A ukázal
očima na její sestru a Bingley-ho.) „Blahopřání se jen pohrnou.
Obracím se na vás, pane Darcy — nechci vás však déle zdržovat,
drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v zábavě
s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne také
hledí vyčítavě.“

Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka
sira Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila a pozoroval
teď s velmi vážnou tváří Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili.
Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se slovy:
„Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir
William přerušil.“

„Myslím, že jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit
v tomhle sále dvojici, která by si toho měla méně co říci.
Vyzkoušeli jsme už neúspěšně dva nebo tři náměty; opravdu nevím,
o čem bychom si ještě povídali.“

„Co byste říkala knihám?“ zeptal se s úsměvem.

„Knihám — ale ne! Jsem si jista, že si nevybíráme stejné knihy, ani je
nečteme se stejnými pocity.“

„Mrzí mě, že si to myslíte, avšak je-li tomu tak, pak je o námět
postaráno. Můžeme porovnávat své rozdílné názory.“

„Ne — nemohu se bavit o knihách na plese — to mám vždy plnou hlavu
jiných věcí.“

„Zajímá vás tedy při takovéto příležitosti vždy jen přítomnost?“ zeptal
se s pochybovačným pohledem.

„Ano, vždy,“ odpověděla bez uvažování, neboť zabloudila v myšlenkách
daleko, jak brzy ukázala její další slova: „Vzpomínám si, jak jste
jednou říkal, pane Darcy, že těžko dokážete odpustit, a jste-li proti
někomu zaujat, nemá naději, že by si

vás usmířil. Předpokládám však, že pečlivě všechno zvážíte, než-si o
někom takový názor utvoříte.“

„To ano,“ řekl rozhodným hlasem.

„Nedáte se zaslepit předsudky?“

„Doufám, že ne.“

„Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát, aby
soudili spravedlivě.“

„Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?“

„Tvořím si jen náčrt vaší povahy,“ odvětila tónem, který se snažil
přejít do lehčí polohy.

„Snažím se ji pochopit.“

„A jak se vám to daří?“

Zavrtěla hlavou. „Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás tolik
protichůdností, že z toho vůbec nejsem moudrá.“

„Rád věřím,“ pravil vážně, „že se o mně povídají různé věci; přál bych
si jen, slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj portrét,
neboť mám důvod se obávat, že by výsledek nesloužil ke cti vám ani mně.“

„Neučiním-li to však dnes, nebudu k tomu třeba mít už nikdy
příležitost.“

„Rozhodně vám nechci překážet v rozptýlení,“ odvětil chladně. Na to už
nic neřekla, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba plni
trpkosti, ač nikoli ve stejné míře, neboť Darcy k ní

choval ve své hrudi natolik mocný cit, že ji za chvíli dokázal zprostit
viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.

Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bin-gleyová a oslovila
ji s výrazem sotva společensky přijatelného opovržení: „Tak vás prý,
slečno Elizo, okouzlil George Wickham!

Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na tisíc věcí, a z
toho seznávám, že ten mladý muž ke ivým četným sdělením zapomněl
připojit ještě jedno, že je :otiž synem starého Wickhama, bývalého
správce nebožtíka >ana Darcyho. Dovolte však, abych vám přátelsky
poradila, ,e všechny jeho řeči nesmíte pokládat za bernou minci,
na-ííklad je lež jako věž, že se k němu pan Darcy špatně zachoval,
naopak, jednal s ním vždy s mimořádnou laskavostí a George Wickham mu
oplatil neslýchané hanebným způsobem. Nevím o tom nic bližšího, ale vím
velmi dobře, že na tom pan Darcy nenese nejmenší vinu, že nesnáší ani
zmínku o Georgi Wickhamovi, a třebaže ho můj bratr nemohl dost dobře
vyloučit, když zval důstojníky, byl velmi rád, když shledal, že se
odklidil z cesty. Je to od něho velká drzost, že sem na venkov vůbec
přijel, divím se, kde sebere tu troufalost. Je mi líto, slečno Elizo, že
před vámi musela být odhalena vina vašeho oblíbence, uváží-li se však, z
jaké rodiny pochází, sotva se od něho dá čekat něco lepšího.“

„Jeho proviněním je podle vás jeho rodina,“ řekla rozhněvaná Elizabeth,
„neboťjste ho nenařkla z ničeho horšího, než že jeho otec byl
hospodářským správcem pana Darcyho, a o této skutečnosti mě, buďte
ujištěna, zpravil sám.“

„Tak to pardon,“ odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se
odvrátila. „Promiňte, že jsem se do toho vložila, myslela jsem to
dobře.“

„Nestoudná osobo!“ říkala si Elizabeth v duchu. „Jsi na velkém
omylu, domníváš-li se, že mě může zviklat takový nízký útok.
Nevidím v tom nic jiného než tvou vlastní úmyslnou
neinformovanost a Darcyho podlost.“ Vyhledala pak svou nejstarší
sestru, která slíbila, že se na to vyptá Bingleyho. Janejí
vykročila vstříc se sladkým a blaženým úsměvem a její šťastně
rozzářený obličej jasně dokazoval, že ji průběh večera
uspokojuje.  Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamžiku
Wickhamova pře, odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní
ustoupilo do pozadí naději, že Jane je na nejlepší cestě ke
štěstí.

„Chci se tě zeptat,“ pravila s úsměvem o nic méně radostným, než byl
sestřin, „co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale snad ses příliš dobře
bavila, abys myslela na někoho třetího, a v tom případě ti to ráda
promíjím.“

„Ne,“ odpověděla Jane, „nezapomněla jsem na něho, avšak nemohu ti
sdělit nic důležitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho
případu, neví, čím si vlastně pohněval pana Darcyho, aleje
ochoten se zaručit, že se jeho přítel zachoval správně, bezúhonně
a čestně, a je naprosto přesvědčen, že si pan Wickham vůbec
nezasloužil takové ohledy, jaké k němu pan Darcy měl, a musím
bohužel říct, že on ani jeho 84 sestra nelíčí pana Wickhama
v dobrém světle. Obávám se, že jednal velmi nemoudře a že si ho
pan Darcy právem přestal vážit.“

„Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?“ „Ne, viděl ho poprvé v
životě onehdy dopoledne v Merytonu.“

„Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co však
říkal o té faře?“

„Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy
nejednou vyprávěl, ale domnívá se, že mu byla odkázána jen za určitých
podmínek.“

„Nepochybuji vůbec o tom, že to pan Bingley myslí upřímně,“
pravila Elizabeth procítěně, „musíš mi však prominout, že mi
pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley obratně hájí přítele, to
přiznávám, avšak nezná všechny okolnosti tohoto případu, a co
zná, to se dověděl právě od onoho přítele, a proto nemám zatím
důvod změnit své původní mínění o obou pánech.“ Převedla rozhovor
na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth
s potěšením vyslechla, že se Jane skromně poddává radostné
naději, že není Bingleymu lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji
utvrdila v té dobré důvěře. Když se k nim pak Bingley sám
připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu Lucasovou; najejí
dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila odpovědět, neboť
k nim přiběhl pan Collins a vysoce vzrušen jim sdělil, že právě
měl to štěstí a učinil důležitý objev.

„Zvláštní náhodou jsem zjistil,“ pravil, „že je zde v tomto sále
přítomen blízký příbuzný mé mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám
onen pán zmínil v rozhovoru s mladou dámou, která zde zastupuje
paní domu, o své sestřenici slečně de Bourghové a o její matce
lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to byl
pomyslel, že se v této společnosti setkám se synovcem lady
Catherine de Bourghové! Jsem velmi vděčný, že jsem to objevil
zavčas, abych mu mohl složit svou uctivou poklonu, což hned teď
učiním; doufám, že mi promine, že se tak nestalo již dříve. Neměl
jsem povědomost o jeho příbuzenských svazcích, a to mi budiž
omluvou.“

„Přece neoslovíte pana Darcyho, když jste mu nebyl představen!“

„Ovšemže ano. Omluvím se mu, že jsem tak neučinil dřív. Domnívám se, že
ten pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit, že Její Jasnost
se vynacházela dobře ještě před šestidny.“

Elizabeth se ho všemožně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat,
ujišťovala ho, že to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou
drzost, být osloven cizím pánem, a ne za projev úcty ke své tetě,
že není vůbec nutné, aby si jeden druhého všímali, a kdyby přece,
pak že je na panu Darcym jakožto bohatším a urozenějším, aby
o něho projevil zájem. Na panu Collinsovi bylo vidět, že je
odhodlán prosadit svou za všech okolností, a když domluvila,
odpověděl takto: „Drahá slečno Elizabeth, chovám velikou úctu
k vašemu vynikajícímu úsudku o všech záležitostech v dosahu
vašeho chápání, avšak dovolte mi podotknout, že je velký rozdíl
mezi stávajícími pravidly, jimiž se řídí příslušníci světských
stavů, a pravidly, jimiž se řídí duchovní; rád bych zdůraznil
— s vaším dovolením — že dle mého názoru je duchovní stav roven
nejvznešenějším stavům našeho království — je-li zároveň provázen
patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit,
abych se v tomto případě řídil tím, co mi káže svědomí, a učinil
to, co pokládám za svou povinnost. Odpusťte mi prosím, že
nevyužiji dobrodiní vašich rad, jimiž jsem hotov se provždy řídit
v jiných věcech, třebaže v tomto případě vzhledem k svému
vzdělání a dlouholetému studiu se považuji za povolanějšího
posoudit, co je správné a co nikoli, než mladá dáma jako vy.“
S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit na pana Darcyho.
Elizabeth se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení,
a viděla, že se značným údivem. Její bratranec předeslal své řeči
hlubokou poklonu, a třebaže nemohla pochytit slova, měla pocit,
že je slyší všechna, a podle rtů rozeznávala výrazyjako „omlouvám
se“, „Hunsford“ a „lady Catherine de Bourghová“. Zlobilo ji, že
se zesměšňuje před takovým člověkem. Pan Darcy na něho patřil
s nelíčeným úžasem, a když mu konečně pan Collins dal možnost
odpovědět, řekl mu pár chladně zdvořilých slov.  To však pana
Collinse neodradilo od dalšího monologu, a opovržení pána Darcyho
zřejmě podstatně vzrostlo při tomto druhém výlevu, po němž se
lehce uklonil a odešel. Pan Collins se pak vrátil k Elizabeth.

„Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehož se mi dostalo,“
pravil. „Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně potěšila. Odpověděl
mi velmi zdvořile, a dokonce mi složil poklonu slovy, že zná rozšafnost
lady Catherine a soudí tudíž, že by si neoblíbila člověka, jenž by toho
nebyl hoden. To vyjádřil krásně. Udělal na mne skutečně ve všem všudy
nejlepší dojem.“

Jelikož Elizabeth už nerozptylovaly žádné vlastní zájmy, věnovala
nyní pozornost výhradně své sestře a Bingleymu a to, co se
zračilo jejím očím, v ní vyvolalo tak příjemné úvahy, že byla
téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v duchu jako paní právě
tohoto domu, prožívající manželské štěstí, jaké přináší jen pravá
láska, a měla pocit, že by se za těchto okolností mohla dokonce
i vynasnažit oblíbit si obě Bingleyho sestry. Seznala, že
myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a umiňovala si,
že se neodváží do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš
mnoho.  Považovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, když
byla při večeři usazena přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení
seznala, že matka hovoří s touto osobou (byla to lady Lucasová)
mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, že si pan
Bingley Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její
nevyčerpatelné výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala
výhody tohoto sňatku.  Předně ji blažilo, že je to tak
okouzlující mladý muž, tak zámožný a že bydlí jen na tři míle od
nich; dále ji těšilo vědomí, že si obě jeho sestry Jane tak
zamilovaly a že jsou jistě tomuto svazku nakloněny nejméně tak
jako ona. Nadto se tím otvírají slibné vyhlídky jejím mladším
dcerám, neboť když Jane udělá takovou partii, jistě se tím i jim
naskytne možnost seznámit se s jinými bohatými mladíky, a konečně
jí byla příjemná představa, že vdaná dcera bude moci dělat
gardedámu svým sestrám a ona už nebude nucena chodit do
společnosti častěji, než se jí zachce. Dobrý mrav vyžadoval, aby
tato okolnost byla v jejím věku pokládána za radostnou, avšak
o nikom se nedalo s tak malou pravděpodobností předpokládat, že
bude ochotně trávit večery doma, jako o paní Bennetové, a to bez
ohledu na věk. Nakonec popřála lady Lucasové upřímně a ze srdce,
aby i ona dosáhla podobné blaženosti, očividně a vítězoslavně
přesvědčena, že na to nemá nejmenší naději.

Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov
anebo ji aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně
hlaholivě; bylo jí nevýslovně trapně při pomyšlení, že téměř
všechno slyší pan Darcy, jenž seděl proti nim. Ale matka ji
vyhubovala, že plácá hlouposti.

„Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud vím,
nejsme mu povinováni žádnými zvláštními ohledy, abychom nesměli říkat,
co on sám snad nerad slyší.“

„Pro boha živého, ne tak nahlas, paní máti! — Co z toho budete mít, když
pana Darcyho urazíte? — Tím se jeho příteli nezavděčíte!“

Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým dojmům
stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením.
Nemohla si pomoci, musela po očku pozorovat pana Darcyho, třebaže jí
každý pohled potvrzoval to, čeho se obávala; nedíval se sice stále na
její matku, ale dával na ni dobrý pozor. Výraz jeho tváře přešel od
hlubokého opovržení k neproniknutelné vážnosti.

Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci,
a lady Lucasová, která už hezkou chvíli zívala při vypočítávání
rozkoší, jež jí samé nebyly souzeny, se mohla v klidu utěšit nad
šunkou a kuřetem. Elizabeth začala ožívat. Avšak toto pokojné
období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po večeři přišla řeč na
zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary po nepatrné
pobídce chystá přítomné obla-žit. Četnými výmluvnými pohledy
a němými prosbami se ji snažila odradit, aby nepodlehla své
slabosti, ale vše nadarmo; Mary jí nechtěla rozumět, nemohla si
nechat ujít tak vítanou příležitost k uplatnění a začala zpívat.
Elizabeth na ni upírala zrak, s trýznivými pocity absolvovala
spolu s ní jednu strofu za druhou a její netrpělivost podstoupila
další trudnou zkoušku, neboť když Mary od stolu děkovali, padla
i zmínka o tom, že snad budou mít ještě to potěšení si ji
poslechnout, a ona sotva po půlminutové pauze začala znovu. Mary
postrádala schopnosti pro takovéto vystoupení, měla slabý hlas
a strojené způsoby. Elizabeth prožívala muka. Obrátila se na
Jane, aby viděla, jak ta to snáší, ale Jane se docela klidně
bavila s Bingleym. Pohlédla na jeho sestry a viděla, že si
vyměňují výsměšné pohledy, a na Darcyho, jehož neproniknutelný
vážný výraz však nedoznal změny. Vyhledala tedy očima otce a němě
ho poprosila, aby zasáhl a nenechal Mary koncertovat celý večer.
Pochopil, a když Mary skončila druhou píseň, pravil nahlas: „To
by snad už stačilo, děvenko. Potěšila jsi nás už dost. Ať mají
také ostatní slečny možnost ukázat, co umějí.“ Mary sice
předstírala, že neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo.
Elizabeth ji litovala, že musela vyslechnout taková slova,
a otce, že je musel pronést, a se strachem uvažovala, že svou
úzkostlivostí nikomu neprospěla. Společnost mezitím vybízela
ostatní dámy, aby něco předvedly.

„Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat,“ pravil pan Collins,
„pak bych se s velkou radostí zavděčil ve společnosti písničkou,
neboť pokládám hudbu za nevinnou zábavu, zcela vhodnou i pro stav
duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze, který věnuje hudbě příliš
mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné věci. Duchovní
pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí dohodnout na
takových desátkách, které by jemu přinášely užitek a nevadily
jeho pánovi. Pak si musí psát vlastní kázání, a to už mu nezbude
nadmíru času na farníky a na udržování a zlepšování fary, neboť
je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání.
Rovněž nepovažuji za malicherné dbát, aby se ke každému choval
ohleduplně a bohabojně, především však k těm, jimž vděčí za své
zabezpečení. Ne, této povinnosti ho nelze zprostit, a právě tak
neobstojí v mých očích ten, kdo by opomněl příležitost prokázat
svou úctu komukoli, kdoje s onou rodinou spřízněn.“ Uklona směrem
k panu Darcymu zakončila projev, jenž byl pronesen tak hlasitě,
že jej vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně koukali, jiní se
usmívali, ale nikdo z něho asi neměl větší legraci než sám pan
Bennet, zatímco jeho choť docela vážně pana Collinse pochválila
za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala k lady Lucasové,
že je to mimořádně chytrý a solidní mladík.

Elizabeth měla dojem, že kdyby se byli doma předem domluvili, jak se
během večera co nejvíc znemožnit, nebyli by mohli sehrát své role s
větší vervou a větším úspěchem; byla jen ráda kvůli Jane, že Bingleyho
pozornosti ledacos ušlo a že snad není tak jemnocitný, aby příliš trpěl
pošetilostmi, jichž si nemohl nepovšimnout. Však stačilo, že obě jeho
sestry a Darcy mají tolik příležitosti tropit si šašky z jejího
příbuzenstva, a jenom nevěděla, dráždí-li ji více jeho mlčenlivé
opovržení anebo jejich urážlivé úsměvy.

Zbytek večera jí poskytl málo povyražení. Pan Collins se jí
vytrvale držel a škádlil ji, a třebaže se mu už nepodařilo
přemluvit ji, aby si s ním zatančila, zabránil jí, aby tančila
s jinými. Marně ho prosila, aby se nevěnoval jenom jí, a nabízela
mu, že ho představí kterékoli přítomné dívce. Ujistil ji, že mu
na tanci vůbec nezáleží, že mu leží na srdci jen jedno, totiž
zalíbit se jí vybranou dvorností, a že tedy úmyslně setrvá celý
večer v její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit.
Ještě že měla oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se
k nim často přidružila a dobromyslně na sebe brala břímě zábavy
s panem Collinsem. Také se tím zprostila dalších urážlivých
pozorností ze strany pana Darcyho, jenž často stanul zcela sám
v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal navázat s ní
rozhovor. Domnívala se, že to zavinily její narážky na pana
Wickhama, a byla tomu ráda.

Longbournští odjížděli poslední ze všech hostů a díky manévrování
paní Bennetové museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po
odchodu ostatních, čímž měli dost času pozorovat, jak rádi by jim
někteří z netherfieldského panstva už viděli záda. Paní Hurstová
se sestrou sotva otevřely ústa, leda aby si postěžovaly na únavu,
a dávaly zřetelně najevo, že už by chtěly mít svůj dům pro sebe.
Mařily každý pokus paní Bennetové o rozhovor a svou netečností
nakazily celou společnost; nepomáhaly ani dlouhé výlevy pana
Collinse, jenž skládal poklony panu Bingleymu a jeho sestrám, jak
vznešenou zábavu uspořádali a jak neobyčejně zdvořile
a pohostinně přijímají hosty. Darcy mlčel jako zařezaný. Pan
Bennet rovněž nic neříkal a měl z celého výjevu švandu.  Pan
Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili jenom
spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní
Hurstová nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš
unavená, aby pronesla víc než občas nějaké to

„Páni, jak já bych spala!“, provázené pořádným zívnutím.

Když se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Bennetová
přezdvořile naději, že snad brzy budou mít to potěšení uvítat
celou rodinu v Longbournu, a obrátila se ještě zvlášť na pana
Bingleyho, aby ho ujistila, že jim způsobí velkou radost,
po-obědvá-li někdy u nich v kruhu rodinném, a že nemusí čekat na
pozvání. Pan Bingley přijal radostně a vděčně a pravil, že toho
využije při nejbližší příležitosti a přijde jí složit svou
poklonu, až se vrátí z Londýna, kam se musí zítra nakrátko
odebrat.

Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům
v blažené jistotě, že zbývá už jen zařídit některé nezbytnosti
jako svatební smlouvu, nový kočár a svatební šaty, a do tří nebo
čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu. Že jí
druhou dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou
jistotou a se značným, ač ne tak opojným potěšením. K Elizabeth
měla ze všech dětí nejchladnější vztah, a třebaže pan Collins
byla pro ni partie až dost dobrá, zastiňoval ho ovšem zcela pan
Bingley a Netherfield.

Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins požádal
formálně o ruku. Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikož musel
svou návštěvu v sobotu ukončit; vůbec nezapochyboval, zda ho snad
nečeká nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš patřičným
způsobem, se všemi okolky, jež pokládal v tomto případě za
nezbytné. Po snídani zastal paní Bennetovou ve společnosti
Elizabeth a jedné z mladších sester a obrátil se k ní s těmito
slovy: „Směl bych vás poprosit, vážená madam, aby se mi dostalo
té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila,
promluvit si s ní během dopoledne mezi čtyřma očima?“

Než se Elizabeth vzmohla na něco jiného než překvapením zrudnout,
odvětila paní Bennetová čiperně: „I propáníčka — ano
— samozřejmě. To je pro Lízinku velké štěstí. Jistěže neodmítne.
Pojď, Kitty, potřebuji, abys mi s něčím pomohla.“ Posbírala
vyšívání a už spěchala pryč, když tu Elizabeth zvolala:

„Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan
Collins mi to jistě promine. Nemůže mi chtít nic, co by nemohl
kdokoli slyšet. Nebo odejdu sama.“

„Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen si tu pěkně zůstaň.“

A jelikož se jí zdálo, že by Elizabeth, zosobněné utrpení
a rozpaky, mohla uskutečnit své zaječí úmysly, dodala: „Poroučím
ti, Lízo, abys tu zůstala a vyslechla pana Collinse.“ Takového
příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout — a po krátké úvaze si
uvědomila, že bude nejmoudřejší, když si to co nejdříve a co
nejklidněji odbude; znovu tedy usedla a pilně se zabrala do šití,
aby nedala najevo své pocity, které kolísaly mezi zoufalstvím
a chutí vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se vzďálily, a jakmile
za nimi zapadly dveře, spustil pan Collins:

Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, že váš ostych vás nijak
nesnižuje, ba ještě vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání
vás v mých očích spíše šlechtí než naopak, avšak dovolte, abych
vás ujistil, že vaše ctěná matinka svoluje, abych k vám směl
takto promluvit. Sotva můžete být na pochybách, co tím sleduji,
jakkoli vám přirozená ostýchavost snad zahaluje mé úmysly
tajemným závojem: dvořil jsem se vám příliš ne-zastřeně, abyste
to nebyla postřehla. Téměř od první chvíle, kdy jsem vstoupil do
tohoto domu, padla má volba na vás jakožto na budoucí družku mého
života. Než se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné,
abych vám vysvětlil, proč jsem se rozhodl oženit — a především
proč jsem přijel do Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí
choť, neboť tak tomu ve skutečnosti bylo.“ Představa, jak je pan
Collins, ten pompézní panák, unášen svými city, přivedla
Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu; nemohla proto využít krátké
odmlky k tomu, aby ho přerušila, a on pokračoval:

„Chci se oženit za prvé proto, že dle mého názoru má každý kněz
v zajištěném postavení (jako já) jít své farnosti příkladem
i v manželském životě; za druhé proto, že je to dle mého
přesvědčení jistá cesta k blaženosti; a za třetí — avšak snad
jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení převznešené dámy,
již mám tu čest zvát svou ochránkyní. Již dvakrát milostivě
ráčila věnovat této věci svou pozornost (aniž jsem ji o to
žádal!), a právě onoho sobotního večera, než jsem odjel
z Hunsfordu — mezi dvěma partiemi quadrilly, zatímco paní
Jenkinsová upravovala slečně de Bourghové podnožku pod nohama, mi
řekla: ,Ožeňte se, pane Collinsi. Farář jako vy má být ženatý.
Vyberte si rozumně, vyberte si ženu ze slušné rodiny, z ohledu ke
mně a také kvůli sobě, nějakou takovou šikovnou osůbku, aby
k něčemu byla, ne zvyklou kdoví na co, ale aby dovedla s malým
příjmem šetrně hospodařit. To vám radím já.  Najděte si takovou
ženu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a já ji přijdu
navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat,
že nepokládám milostivé přijetí, jehož se vám dostane ze strany
lady Catherine de Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi,
jež vám mohu nabídnout. Shledáte, že její vystupování předčí vše,
co jsem s to vám vylíčit, a ani v ní myslím nevzbudí nelibost váš
vtip a temperament, zvlášť budou-li zmírněny málomluvností
a respektem, jímž na vás její vznešenost nevyhnutelně zapůsobí.
Tolik tedy, pokud jďe o můj kladný vztah k manželství obecně;
zbývá doďat, proč jsem obrátil svůj zrak k Long-bournu
a neporozhlédl se u nás doma, kde, to vás ujišťuji, žije řada
milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem
ctěném panu otci (kéž však ještě drahně let mezi námi pobude!),
a tak jsem se cítil zavázán zvolit si za manželku některou z jeho
dcer, aby na tom rodina nebyla tak škodná, až nastane ten
truchlivý okamžik — k němuž však, jak jsem už podotkl, nemusí
ještě kolik let dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si
předpokládat, že mě nijak nesníží ve vašich očích. A nyní už mi
nezbývá než ujistit vás procítěnými slovy o svých vášnivých
citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleží, a nic takového také
nebudu po vašem panu otci požadovat, neboť jsem si dobře vědom
toho, že by mi nemohl vyhovět a že vy sama nemáte nárok na nic
jiného než na těch tisíc liber, uložených na čtyřprocentní úrok,
které máte zdědit po matce. O tomto bodě tedy naprosto pomlčím
a můžete být klidná, že vám to nikdy ani slůvkem nevyčtu, až
budeme svoji.“

Bylo už naprosto nutné ho zarazit.

„Postupujete příliš rychle, vážený pane,“ vpadla mu do řeči
Elizabeth.  „Zapomínáte, že jsem vám ještě nedala odpověď.
Dovolte, abych tak učinila bez prodlení. Přijměte díky za čest,
kterou jste mi prokázal.  Uvědomuji si dokonale, jak je pro mne
vaše nabídka lichotivá, avšak nemohu jinak než ji odmítnout.“

„Není to pro mne nic nového,“ pravil pan Collins a bohorovně
máchl rukou, „že mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muže, jehož
v hloubi srdce hodlají vyslyšet, když jim vyzná lásku poprvé,
a že to někdy opakují i podruhé a dokonce potřetí. Nebudu se tedy
rmoutit nad tím, co jste právě řekla, a budu doufat, že si vás
zanedlouho povedu k oltáři.“

„Ale, pane,“ zvolala Elizabeth, „jak byste mohl v něco takového
doufat po tom, co jsem vám řekla? Ujišťuji vás, že nejsem jako
ony mladé dámy (jsou-li vůbec takové mladé dámy), které se odváží
vsadit své štěstí na to, že je nápadník požádá o ruku znovu. Já
myslím své odmítnutí naprosto vážně. Nemohla bych s vámi být
šťastna a jsem si jista, že jsem ta poslední osoba na světě,
s kterou byste mohl být šťasten vy. Kdyby mě znala vaše uctívaná
lady Catherine, jistě by seznala, že jsem všestranně nezpůsobilá
k tomu, abych se stala vaší životní družkou.“

„Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet — „ odpověděl
pan Collins zcela vážně, „ale já si nedovedu představit, co by
vám Její Jasnost mohla vytknout. Ujišťuji vás, že jí vylíčím
v nejpříznivějším světle vaši skromnost, hospodárnost a ostatní
vaše podmanivé vlastnosti, až budu mít tu čest opět stanout
v její přítomnosti.“

„Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval,
pane Collinsi. Musíte dovolit, abych to sama posoudila, a musíte
mě respektovat natolik, abyste mi uvěřil. Přeji vám, abyste byl
hodně šťastný a hodně bohatý, a tím, že odmítnu vaši ruku, učiním
pro to vše, co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě
upokojíte své svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek
převezmete longbournské panství, až ztratí pána. Můžeme tedy oba
považovat tuto záležitost za uzavřenou, a to s konečnou
platností.“ Přitom vstávala, a byla by se vzdálila z místnosti,
kdyby ji byl pan Collins nezadržel těmito slovy:

„Až budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od
vás doufám příznivější odpověď, než jste mi právě dala. Jsem
dalek toho obviňovat vás z krutosti, neboť vím, že krásné pohlaví
už z tradičního zvyku odmítá první vyznání, a možná že v tom, co
jste právě řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné
s jemnou ženskou duší.“

„No ne, pane Collinsi,“ zvolala Elizabeth teď už procítěně,
,jestli se vám moje slova mohou jevit jako povzbuzení, pak na mou
duši nevím, jak bych vás měla odmítnout, abyste tomu uvěřil.“

„Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval
samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova.
Vedou mě k tomu, stručně řečeno, tyto důvody : Nezdá se mi, že
bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám
nemůže připadat nelákavá.  Mé postavení, mé vztahy k rodině de
Bourghových, příbuzenské svazky s vámi — to všechno jsou
okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch; a nadále byste
měla uvážit, že není vůbec jisté, zda vás — přes vaše četné
půvaby — vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte bohužel tak
nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší
krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru,
že své odmítnutí nemyslíte vážně, a vysvětluji šije tak, že
děláte drahoty, abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to
koketivé dámy mívají ve zvyku.“

„Ale já vás na mou duši ujišťuji, že je mi cizí koketérie, která
spočívá v trápení slušného člověka. Byla bych mnohem raději,
kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral vážně to, co vám říkám.
Jsem vám hluboce zavázána za čest, kterou jste mi svou nabídkou
prokázal, avšak je naprosto vyloučeno, abych ji přijala.
Nedokázala bych se k tomu přimět. Jak jinak vám to mám ještě
povědět?

Nepovažujte mě za koketku, která vás chce trápit, ale za rozumnou
osobu, která vám upřímně sděluje, co cítí.“

„Jste provždy okouzlující!“ zvolal s neobratnou dvorností. „Až
bude moje nabídka podložena výslovným souhlasem a autoritou
vašich velevážených pánů rodičů, jistě nebudete trvat na svém
odmítavém stanovisku, o tom jsem přesvědčen.“

Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth už
slov, a proto se neprodleně mlčky vzdálila; umiňovala si, že
kdyby měl i nadále považovat opakované odmítání za lichotivé
povzbuzení, požádá o přispění otce, jehož odmítnutí může mít svou
povahou větší váhu a jehož počínání si aspoň nebude moci mylně
vykládat jako milostnou hravost koketní dámy.

Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce v
odloučenosti, neboť paní
Bennetová číhala v chodbě na ukončení audience, a jakmile spatřila, že
Eiizabeth otevřela dveře a utíká po schodech nahoru, vešla do jídelny a
se srdcem radostí překypujícím blahopřála jemu i sobě k jejich
nadcházejícímu úzkému svazku. Pan Collins přijímal a opětoval tato
blahopřání stejně procítěně, načež se jí jal líčit podrobnosti
rozhovoru: projevil pevnou víru, že má všechny důvody být spokojen,
neboť sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu
a vrozeného jemnocitu.

Toto sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí by se byla
dala přesvědčit, že ho její dcera odmítá, aby si ho ještě více
připoutala, avšak neodvažovala se tomu věřit a nedokázala své
obavy před ním zatajit.

„Však ona Lízá přijde k rozumu, pane Gollinsi, na to se můžete
spolehnout,“ dodala.

„Promluvím si s ní hned teď. Vždyť by byla sama proti sobě, holkajedna
bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím.“

„Odpusťte, že vás přerušuji, madam,“ zvolal pan Collins, „je-li
však skutečně bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví,
jestli by to tedy byla ta pravá pro muže v mém postavení, neboť
já ovšem toužím po šťastném svazku manželském. Trvá-li na tom, že
mě nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do ničeho
nenutili, neboť vykazuje-li ve své povaze takové nedostatky,
sotva bych s ní mohl být opravdu šťasten.“

„Ale vy jste mi špatně rozuměl, pane Collinsi,“ zvolala paní
Bennetová poplašeně. „Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchhle
věcech. Jinak je to nejmírnější dívenka na světě. Půjdu hned za
manželem a jistě se s ní brzy domluvíme.“

A dřív než se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem,
vrazila do knihovny a spustila: „Tady jste, choti, musím s vámi
hned mluvit, v domě je všechno vzhůru nohama. Jděte a poručte
Líze, aby si vzala pana Collinse, protože ona ho nechce, a jestli
si nepospíšíte, tak si to rozmyslí i on a nebude chtít ji.“

„Promiňte, ale já vám nerozumím,“ pravil pan Bennet, když
skončila. „Oč vlastně jde?“

„O pana Collinse a o Lízu. Lízá prohlašuje, že si pana Collinse
nevezme, a on už začíná říkat, že si nevezme Lízu.“

„A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné.“

„Promluvte s Lízou. Řekněte jí, že si přejete, aby si ho vzala.“

„Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím.“

Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se
dostavila do knihovny.

„Pojď dál, děvenko,“ vyzval ji pan Bennet, když stanula na prahu.
„Dal jsem tě zavolat v důležité věci. Bylo mi řečeno, že tě pan
Collins požádal o ruku. Je tomu tak?“ Elizabeth přitakala. „No
dobrá — a tys jeho nabídku odmítla?“

„Ano, tatíčku.“

„Dobrá. Tím se dostáváme k jádru celé věci. Naše maminka trvá na
tom, že ho musíš vyslyšet. Je to tak, paní manželko?“

„Ano, anebo mi už nesmí na oči.“

„Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš
jednoho z rodičů. Nevezmeš-li si pana Collinse, nesmíš matce na
oči, a vezmeš-li si ho, nesmíš na oči mné.“ Elizabeth nemohla
potlačit úsměv nad takovým závěrem po takovém úvodu, avšak paní

Bennetová, která si namlouvala, že se její manžel bude dívat na
celou věc tak, jak jí to vyhovuje, byla velice zklamaná.

„Jak to, co to má znamenat, pane manželi? Slíbil jste mi, že jí
poručíte, aby si ho vzala.“

„Drahá choti,“ odpověděl pan Bennet, „chtěl bych vás požádat
o dvě malé laskavosti. Předně mi dovolte, abych v této
záležitosti směl užívat vlastního rozumu, a za druhé vlastní
pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdřív knihovnu
opět pro sebe.“ Paní Bennetová se však přes zklamání, jež jí
připravil manžel, ještě nevzdávala. Znovu a znovu útočila na
Elizabeth, hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhrožovala.
Pokoušela se získat na svou stranu Jane, leč tajemně a mírně
odmítla zasahovat; Elizabeth odrážela její útoky chvíli s vážnou
tváří, chvíli se smíchem a žerty. Třebaže volila různou taktiku,
nezakolísala ani na okamžik ve svém rozhodnutí.

Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo. Přehnané
sebevědomí mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně sestřenka odmítla, a
stejně tím zranila pouze jeho hrdost. Jeho láska k ní byla zcela
pomyslná, a když si představil, že jí matka vytýkala ony vlastnosti možná
oprávněně, nelitoval už vůbec ničeho.

Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotte
Lucasová s úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla
v hale, letěla k ní a polohlasně jí sdělovala: „To je báječné, že
jdeš, u nás ti je dnes taková legrace! Co myslíš, že se dopoledne
nestalo? Pan Collins požádal Lízu o ruku a ona mu dala košem.“

Než na to stačila Charlotte něco říci, přiběhla k nim Kitty
a sdělila jí touž novinku, a jakmile vstoupily do salónu, kde
paní Bennetová seděla o samotě, začala i ona rozhovor na toto
téma, hledala u slečny Lucasové pochopení a žádala ji, aby svou
kamarádku Lízu přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé rodiny.
„Zkuste to, drahá slečno Charlottko,“ dodala smutně. „Nikdo není
při mně, nikdo se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé
nervy.“

Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane s Elizabeth. „

„Vidíte, tady ji máte,“ pokračovala paní Bennetová. „Tváří se,
jako by neuměla do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy,
než kdybychom žili na druhém konci světa. Hlavně že prosadila
svou. Ale já ti něco povím, slečinko — jestli budeš takhle
rozdávat koše každému ženichovi, tak zůstaneš starou pannou
— a to bych ráda věděla, kdo se o tebe postará, až tatíčka
nebude. Já to nedokáži — a varuji tě předem. Ode dneška jsem
s tebou skoncovala. Řekla jsem ti už v knihovně, že mi nesmíš na
oči, a to víš, že slovo dodržím. S neposlušnými dětmi se nebavím.
Když je na tom někdo s nervy tak jako já, bolí ho každé slovo.
Nikdo netuší, co já už vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo
nenaříká, toho nikdo nepolituje.“ Dcery naslouchaly tomuto výlevu
mlčky, neboť správně usuzovaly, že by ji jenom víc podráždily,
kdyby se jí pokoušely něco rozmluvit nebo ji chlácholit.
Vykládala tedy dál bez přerušení, dokud se k nim nepřidružil pan
Collins, který veplul do místnosti ještě důstojněji než jindy;
jakmile ho uzřela, řekla děvčatům: „A ted si přeji, abyste už
držely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme
s panem Collinsem.“

Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty; Lydia však
nehodlala vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu zdržel
nejprve pan Collins, jenž se jí přezdvořile a podrobně vyptával, jak se
daří jí a její rodině, a pak také trochu zvědavost; poodešla tedy k oknu
a dělala, že neposlouchá. Paní Bennetová zahájila ohlášený rozhovor
bolestným zvoláním: „Ach, pane Collinsi!“

„Drahá paní Bennetová,“ odvětil, „zahalme tuto záležitost navždy závojem
mlčení. Nemám vůbec v úmyslu,“ pokračoval hlasem, v němž zřetelně
zaznívala zlost, „činit výčitky vaší

slečně dceři. Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné zlo, a
zvláště to platí pro muže, který měl to štěstí a dosáhl životního
úspěchu v tak mladém věku jako já. Věřím, že přijmu svůj los s pokorou,
hlavně snad i díky určitým pochybám, bylo-li by mi to ku štěstí, kdyby
mi byla má půvabná sestřenka podala svou ručku; neboť jsem se zhusta
přesvědčil o tpm, že jsme ochotni podrobit se zlu, když se nám odepřené
blaho začínájevit v méně lákavém světle. Nebudete to doufám považovat za
projev neúcty vůči rodině Bennetových, drahá

madam, přestanu-li se ucházet o přízeň slečny dcery, aniž jsem měl tu
čest požádat vás a pana Benneta, abyste mě v námluvách podpořili svou
rodičovskou autoritou. Leckdo by mi snad mohl vytýkat, že jsem se
nezachoval správně, když jsem přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a
nikoli ze rtů vašich. Všichni jsme lidé chybující. Měl jsem dobrou snahu
od začátku až do konce. Hodlal jsem zde nalézt milou životní družku,
přičemž jsem měl na mysli blaho celé

vaší rodiny, a jestliže by se dalo něco vytknout mému postupu, dovolte,
abych vás tímto poprosil za prominutí.“

Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth se
musela už pouze přenášet přes trapné pocity, jímž se člověk v tomto
případě nevyhne, a občasné roztrpčené

narážky matčiny. Dotyčný pán pak nedával průchod svým citům ani rozpaky,
ani zoufalstvím, ani tím, že by se jí stranil, leč škrobeným chováním a
opovržlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá dvornost, která
nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle soustředila na slečnu
Lucasovou. Ta mu trpělivě naslouchala k pochopitelné úlevě všech,
především své přítelkyně.

Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém roztrpčení ani v
stížnostech na svůj zdravotní stav. I pan Col-lins setrvával v póze
uražené hrdosti. Elizabeth doufala, že ho hněv přiměje k předčasnému
odjezdu, on však zřejmě nehodlal pozměnit původní plány. Stanovil, že
odjede v sobotu, a do soboty se také chystal zůstat.

Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptaly, jestli se
už vrátil pan Wickham, a zabědovaly si, že se nezúčastnil
netherfieldského plesu. Objevil se, jen vkročily do města, doprovodil je
k paní tetince a tam do nejmenších podrobností probrali, jak ho to
mrzelo a jak se trápil, a ony jak si o něho dělaly starost. Elizabeth
však dobrovolně svěřil, že skutečně

odjel, poněvadž to uznal za nutné.

„Čím víc se ples přibližoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru, že by
bylo lépe se s panem Darcym nesetkat — že by snad bylo nad mé síly
prodlévat s ním po tolik hodin v téže místnosti, v téže společnosti, a
že by mohlo dojít k výjevům, které by nemusely být nepříjemné pouze
mně.“

Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně pohovořit, jakož
i dát průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť Wickham a ještě jeden
důstojník je doprovázeli zpět do Longbournu a během této cesty se
věnoval jen a jen jí. Byla jeho doprovodu dvojnásob ráda: za prvé jí to
lichotilo a za druhé to byla jedinečná příležitost představit ho otci a
matce. Zakrátko po návratu přinesl posel z Netherfieldu dopis pro slečnu
Jane Bennetovou a ta jej okamžitě otevřela. Obsahoval malý arch
elegantního ručního papíru, hustě popsaného úhledným a plynulým dámským
rukopisem; Elizabeth viděla, že na sestru velmi za-účinkoval a že při
četbě prodlévá nad některými pasážemi. Jane se však brzy ovládla,
schovala psaní a snažila se vmísit do rozhovoru a být veselá, jako by se
nic nestalo; ale Elizabeth to znepokojovalo, takže odpovídala roztržitě
dokonce i Wickhamovi, a jakmile se oba páni odporoučeli, dala jí Jane
očima znamení, aby ji následovala nahoru. Když se ocitly ve svém pokoji,
vytáhla Jane dopis a pravila: „Píše mi Caroline Bingleyová a obsah
jejího sdělení mě

velmi překvapuje. Panstvo opustilo Netherfield, v této chvíli už jsou na
cestě do Londýna — a nemají v úmyslu se sem vrátit. Poslyš, co tu
stojí.“

Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, že se právě rozhodli
odjet okamžitě za bratrem do Londýna a že už dnes povečeří v Grosvenor
Street,'kde má pan Hurst dům. Dále tam bylo doslovně: Nechci předstírat,
že se s Hertfordshirem loučím nerada; budu postrádat jen jedno, a to
Vaši milou společnost, drahá přítelkyně, doufejme však, že se někdy v
budoucnu opět naskytne vítaná příležitost hojně pěstovat příjemné
vzájemné styky ; do té

doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější a nejupřímnější
dopisy. Vtom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila Elizabeth vnímat tyto
afektované projevy příliš pozorně, a třebaže ji náhlý odjezd překvapil,
neviděla v tom ještě důvod k žalu; nedalo se předpokládat, že by jejich
nepřítomnost zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane
přestane pociťovat ztrátu jejich společnosti, až se bude těšit ze
společnosti jeho, o tom byla přesvědčena.

„To je škoda,“ pravila po krátké odmlce, „že ses nemohla rozloučit se
svými přítelkyněmi, než

odjely. Neměly bychom však doufat, že ta vítaná příležitost, na niž se
slečna Bingleyová tak těší, nadejde dřív, než si myslí, a že se příjemné
vzájemné styky přítelkyň změní v ještě hlubší

vztahy sesterské ? Však ono se jim nepovede Bingleyho v Londýně
zadržet.“

„Caroline píše zcela jednoznačně, že nikdo z nich se tuto zimu už do
Hertfordshiru nevrátí. Přečtu ti to:

Bratr odjížděl včera, přesvědčen, že se mu podaří vyřídit záležitosti,
jež ho odvolaly do Londýna, za tři čtyři dny; my jsme si však jisti, že
je to nemožné, a kromě toho se domníváme, že Charles nebude mít chuť
honem Londýn opustit, když už tam jednou bude, a proto jsme usoudili, že
bude nejmoudřejší rozjet se za ním, aby nebyl nucen trávit volné

chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí už přijeli na zimní
sezónu; byla bych šťastná, kdybych se dozvěděla, že se i Vy přidáte k
této veselé společnosti, avšak obávám se, že je to zcela vyloučeno. Ze
srdce doufám, že vánoce v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jež

toto roční období obvykle přináší, a vaši ctitelé tak početní, že ani
nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něž vás připravíme.

„Je tedy zřejmé,“ pravila Jane, „že se sem letos v zimě už nevrátí.“

„Zřejmé je jen to, že by to slečna Bingleyová nerada viděla.1'

„Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to ještě
nevíš všechno. Přečtu ti pasáž, která mě vskutku zabolela. Před tebou
nechci nic zatajovat. Pan Dany by se rád opět setkal se sestrou, a abych
se vám přiznala, i my se na ni těšíme stejně

nedočkavě. Jsem přesvědčena, že Georgianě Darcyové se hned tak která
nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání; a vřelé city, jež v Louise i
ve mně vyvolala, rozkvetou snad ještě

více vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvažujeme se doufat, že s ní
zakrátko budeme spřízněny. Nevím, jestli jsem se Vám někdy zmínila o
tom, jak pohlížíme na tuto záležitost, avšak nechci odjet, aniž se Vám s
tím svěřím, a věřím, že nebudete pokládat naše naděje za neoprávněné.
Bratr ji vždy velice obdivoval a nyní bude mít zhusta příležitost vídat
ji v intimním přátelském prostředí; její příbuzenstvo si přeje tento
svazek právě tak jako jeho a věřím, že nejsem zaslepena sesterskými
city, když se domnívám, že Charles má všechny předpoklady pro to, aby si
dokázal podmanit ženské srdce. Při tolika příznivých okolnostech a
žádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi, že dojde k
události, která tak mnohé srdce potěší?

„Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile dočetla.
„Může být něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline výslovně, že ani
neočekává, ani si nepřeje, abychom byly jednou švagrové, že nepochybuje
o bratrově lhostejnosti vůči mně, a jestli uhádla, jaké city chovám já k
němu, hodlá mě (což je od ní velmi laskavé) varovat včas. Může tomu
někdo rozumět jinak?“

„To může, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?“

„Zajisté.“

„Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, že se její bratr do
tebe zamiloval, a přitom si přeje, aby si vzal slečnu Darcyovou. Vydá se
za ním do města, protože doufá, že ho tam udrží, a tobě se pokouší
namluvit, že o tebe nestojí.“

Jane zavrtěla hlavou.

„Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl pospolu, ten
nemůže pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová nejméně. Tak hloupá
zase není. Kdyby o ni pan Darcy projevil jen zpola takový zájem, dala by
si šít svatební šaty. Ale věci se mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí
ani dost vznešení, a kromě toho by ráda dohodila bratrovi slečnu
Darcyovou — také proto, že si představuje, jak by jí

jedna svatba v rodině ulehčila dosažení druhé. Nemá to špatně vymyšleno
a patrně by se jí to podařilo, kdyby jí nestála v cestě slečna de
Bourghová. Jenom nebuď, drahá Jane, tak bezelstně důvěřivá, a když ti
slečna Bingleyová vykládá, jak její bratr obdivuje slečnu Darcyovou,
nesmíš z toho usoudit, že pro tebe hoří méně, než když se s tebou v
úterý loučil; nedá si přece od sestry nabulíkovat, že nemiluje tebe, ale
její přítelkyni.“

„Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se mi tvým
výkladem dost ulevilo,“ odvětila Jane. „Avšak já vím, že jí křivdíš.
Caroline by nedokázala záměrně někoho klamat, a mně zbývá jediná naděje,
že se sama mýlí.“

„Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, když si to nechceš
nechat vymluvit po mém. Rozhodně se drž toho, že se mýlí. Splníš tím
svou povinnost vůči ní a nemusíš už být smutná.“

„Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře dopadlo,
cožpak bych mohla podat ruku muži, jehož sestry a všichni přátelé si
přejí, aby si vzal jinou?“

„To si musíš rozhodnout sama,“ řekla Elizabeth, „a jestli po zralé úvaze
shledáš, že by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám, než blažilo být
jeho ženou, pak ti radím, abys ho rozhodně

odmrštila.“

„Jak můžeš tak mluvit?“ řekla Jane a trošku se pousmála. „Jistě víš, že
jakkoli by mě jejich nesouhlas mrzel, neváhala bych ani na okamžik.“

„Nepředpokládala jsem, že bys váhala, ale v tom případě tě nemusím
příliš litovat.“

„Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset
rozhodovat. Za půl roku se může stát tisíc věcí!“

Elizabeth opovržlivě zamítla myšlenku, že by se už nevrátil. Domnívala
se, že si to pouze přeje předpojatá Caroline, a nepokládala za možné, že
by její přání, ať jakkoli nezastřeně nebo rafinovaně prosazované, mohlo
ovlivnit mladíka, jenž není na nikom závislý. Zdůvodnila sestře svůj
názor, jak nejpádněji uměla, a brzy s radostí viděla, že to na ni
příznivě

zaúčinkovalo. Jane neměla

sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas
ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, že se
Bingley vrátí do Netherfieldu a její

vroucí touha dojde splnění.

Smluvily se, že obeznámí paní Bennetovou s odjezdem netherfieldského
panstva, ale že ji nepoplaší úvahami, jak se zachová pán domu; avšak i
neúplná zpráva vyvolala velké starosti a lamentace, jaká je to škoda, že
dámy musely odjet právě teď, když se všichni začali tak slibně

sbližovat. Naříkala hezkou dobu, ale pak se utěšila tím, že pan Bingley
jistě co nevidět přijede a co nevidět bude v Longbournu obědvat, a
skončila spokojeným prohlášením, že byl sice pozván jen k rodinné
tabuli, ale že si na ní dá zvlášť záležet a že budou mít rozhodně dva
chody.

Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a opět byla slečna Charlotte tak
hodná, že se téměř

celou dobu nechala bavit panem Collinsem. Elizabeth jí za to v příhodné
chvíli poděkovala.

„Udržuješ ho v dobré náladě,“ pravila, „a já jsem ti za to zavázána víc,
než můžu vypovědět.“ Charlotte ujistila přítelkyni, že jí s radostí
prokáže tu službu a že jí to nic neudělá, když mu obětuje trochu času. To
od ní bylo vskutku milé, avšak Charlotte hodlala zajít ve své

laskavosti dál, než mohla Elizabeth tušit: chránila ji proti případným
obnoveným galantnostem pana Collinse tím, že se snažila upoutat jeho
pozornost sama. Takový zájem tedy na tom měla slečna Lu-casová a všechno
se vyvíjelo tak příznivě, že by si bývala večer při loučení byla téměř
jista úspěchem, kdyby nebyl muse! odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To
však podceňovala ohnivost jeho temperamentu a jeho nezávislou
rozhodnost, neboť se s obdivuhodnou šikovností vyplížil nazítří ráno z
domu Bennetových a spěchal do Lucasova, aby se jí vrhl k nohám. Vyvinul
velké úsilí, aby si ho sestřenice nevšimly, neboť byl přesvědčen, že by
nezapochybovaly o cíli jeho cesty, kdyby ho

spatřily, a on neměl chuť je zasvětit do svých úmyslů, dokud jim nebude
moci zároveň

oznámit, že uspěl: nepochyboval o tom sice příliš, a právem, neboť
Charlotte se k němu chovala dost povzbudivě, avšak středeční
dobrodružství přece jen otřáslo jeho sebedůvěrou. Dostalo se mu však
velmi lichotivého přijetí. Slečna Lucasová ho spatřila z okna v prvním
patře kráčet k domu a okamžitě se mu vydala naproti, aby ho jako náhodou
potkala na pěšince. Sotva se však nadálá, že ji tam čeká tolik lásky a
tolik řečí. Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově
možné, se dohodli k oboustranné

spokojenosti; a když vcházeli do domu, naléhal na ni se vší vážností,
aby určila den, jenž ho učiní nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a
třebaže se neslušelo, aby dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla,
neměla v úmyslu zahrávat si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikož ho
příroda obdařila nadměrnou dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, že
by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála
protahovat; a Charlotte, jež ho vyslyšela jedině z čisté a nezištné
touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout tohoto zaopatření co
nejdříve.

Pan Collins požádal okamžitě sira Williama a lady Lucaso-vou o ruku
jejich dcery a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl už nyní takové
živobytí, že byl pro jejich dceru nanejvýš

žádoucí partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla
naděje na budoucí

majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve nevídaný zájem, jak je na
tom pan Bennet se zdravím, a sir William s rozhodností prohlásil, že
jakmile pan Collins převezme longbournské

panství, bude se slušet, aby byl i s chotí představen u dvora. Zkrátka a
dobře, celá rodina se nad touto událostí hluboce zaradovala. Mladší
dcery se těšily, že budou uvedeny do společnosti o rok o dva dříve, než
dosud mohly doufat, bratři se zbavili strachu, že Charlotte zůstane
starou pannou. Charlotte sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní
měla čas všechno si rozvážit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly.
Pan Collins samozřejmě nebyl ani rozumný, ani milý člověk, jeho
společnost jí nebyla dvakrát příjemná a jeho vřelé city k ní

jistě víc než pomyslné. Bude však mít manžela. Charlotte nestála valně
ani o muže, ani o manželství, ale přesto by se byla ráda vdala: vždyť to
bylo jediné počestné zaopatření

pro vzdělané mladé dámy s nepatrným jměním; a třebaže jí s ním asi
nekyne závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní
měla, a jelikož jí už bylo sedmadvacet a krásy nikomu nepobrala,
považovala to za velké štěstí. Jen ji mrzelo, že svým počinem asi
překvapí

Elizabeth Bennetovou, neboť si své přítelkyně vážila víc než kohokoli
jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to vyčte, a třebaže ji v jejím
rozhodnutí nemůže zviklat, bude ji bolet vědomí, že jí to neschvaluje.
Rozhodla se, že ji o tom zpraví sama, a proto uložila panu Collinsovi,
aby se u Benne-tových o ničem ani slůvkem nezmínil, až se vrátí na oběd.
Slíbil jí

ovšem poslušně, že zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou práci,
neboť jeho dlouhá

nepřítomnost vzbudila zvědavost, vyjádřenou řadou velmi přímočarých
otázek, z nichž

vykličkoval jen s vynaložením velké obratnosti a usilovného sebezapření,
neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svém úspěšném milování.

Jelikož se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě s někým s
rodiny setkal, odehrálo se obřadné loučení večer, než se dámy odebraly
na lože. Paní Bennetová ho s velkou zdvořilostí a srdečností ujistila,
že ho v Longbournu vždy rádi uvítají, jakmile mu ostatní

povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.

„Drahá madam,“ pravil, „přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi srdce
jsem doufal, že se mi ho dostane, a buďte ujištěna, že ho využiji, jak
nejdříve budu moci.“ Všichni strnuli údivem a pan Bennet, jenž vůbec
netoužil po brzkém shledání, rychle pravil:

„Neobáváte se však, drahý pane, že se to lady Catherine nemusí
zamlouvat? Raději zanedbávejte své příbuzné, než abyste si proti sobě
popudil svou paní.“

„Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, vážený pane,“
odvětil pan Collins.

„Buďte však ujištěn, že bych nepodnikl nic závažného bez svolení Její
Jasnosti.“

„člověk ani nemůže být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste v ní
nevzbudil nelibost, a shledáte-li, že byste se vystavoval takovému
nebezpečí, kdybyste nás opět navštívil, což

pokládám za velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a budte si
jist, že my se neurazíme.“

„Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, velevážený
pane, a ubezpečuji vás, že ode mne co nejdříve obdržíte děkovný list za
tento projev ohleduplnosti, jakož i za všechny ostatní, jichž se mi
dostalo během mého pobytu v Hertfordshiru. Mé krásné

sestřenky, neloučím se s vámi sice na tak dlouho, aby toho bylo
zapotřebí, přesto však si dovolím popřát vám hodně zdraví a
spokojenosti, sestřenku Elizabeth nevyjímaje.“ Dámy mu patřičně oplatily
jeho zdvořilosti a vzdálily se, všechny stejně udiveny nad tím, že je
hodlá zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu byla ráda rozuměla
tak, že se chce dvořit některé z mladších děvčat, a uvažovala, zda by se
Mary dala přemluvit, aby ho vyslyšela. Měla o něm mnohem lepší mínění
než ostatní, některé jeho monology ji zaujaly svou rozšafností, a
třebaže se jí nevyrovnal inteligencí, měla dojem, že by se mohl vyvinout
v příjemného společníka, kdyby byl přidržován k četbě a měl před očima
její světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne všechny takovéto naděje
padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová a mezi čtyřma očima
sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo. Elizabeth v posledních dnech
už také napadlo, jestli si pan Collins nenamlouvá, že miluje její

přítelkyni, ale že by nalezl u Charlotte pochopení, to se jí zdálo téměř
stejně vyloučené, jako že by ho vyslyšela sama, a byla proto tak
ohromena, že v první chvíli zvolala snad trochu netaktně:

„Ty že ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to přece
nemyslíš vážně !“ Když se jí slečna Lucasová svěřovala, nutila se do
klidu, ale takováto nezaobalená výčitka jí

na okamžik přece jen otřásla, ačkoli vlastně něco podobného očekávala.
Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla:

„Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Považuješ za vyloučené, aby
některá žena měla o panu Collinsovi dobré mínění, jen proto, že se u
tebe nesetkal s úspěchem?“ Avšak Elizabeth se už ovládla a s vynaložením
velkého úsilí dokázala jakžtakž věrohodně

ujistit přítelkyni, že se raduje z budoucího příbuzenského svazku a že jí
přeje, aby byla hodně

šťastná.

„Chápu tvé pocity,“ odvětila Charlotte. „Jistě tě to překvapuje, a hodně
překvapuje — vždyť

zcela nedávno nabídl pan Collins ruku tobě. Ale až si v klidu všechno
uvážíš, pak doufám moje jednání pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a
nikdy jsem nebyla. Nechci nic jiného než slušné zaopatření, a když se
vezme v úvahu povaha pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se
domnívám, že mám větší naději na spokojený život po jeho boku než valná
většina lidí

před vstupem do stavu manželského.“

Elizabeth odvětila tichounce „zajisté,“ a po trapné odmlce se vrátily k
ostatním. Charlotte se dlouho nezdržela a zanechala Elizabeth úvahám o
tom, co právě zvěděla. Trvalo jí dlouho, než se dokázala aspoň trochu
smířit s představou tak nesourodého manželství. Že pan Collins během tří
dnů nabídne ruku dvěma paním svého srdce, to ji neudivovalo ani zdaleka
tak jako skutečnost, že byl nyní vyslyšen. Uvědomovala si už dávno, že
Charlotte pohlíží na manželství jinak než ona, avšak nebyla by pokládala
za možné, že v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé city
hmotnému prospěchu. Charlotte jako manželka pana Collinse — jaká

ponižující představa! A k bolestnému zklamání, že se její přítelkyně tak
zaprodala, se přidružila neodbytná obava, že je vyloučené, aby jí
vyvolený úděl přinesl aspoň jakous takous spokojenost.

Elizabeth seděla v salóně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho, co se
právě dozvěděla, a uvažovala, smí-li to sdělit ostatním, když tu se
dostavil sám sir William Lucas, aby na přání

své dcery oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil četnými
komplimenty a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami,
a pak sdělil svou novinu poslu-chačstvu nejen užaslému, ale zcela
nevěřícímu: paní Bennew

tová spíše vytrvale než zdvořile prohlašovala, že se jistě mýlí, a
Lydia, jako vždy bezohledná

a prostořeká, mu vpadla do řeči:

„Ježíšku na křížku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte, že si
pan Collins chce namluvit naši Lízu?“

Nic než trpělivost šlechtice ode dvora by nebylo dokázalo překonat
takové přijetí bez roztržky, avšak sir William díky dobrému vychování
všechno vydržel; požádal je sice, aby nepochybovaly o pravdivosti jeho
zprávy, ale jinak vyslechl jejich netaktnosti s obdivuhodným
sebeovládáním.

Elizabeth si uvědomila, že je na ní, aby ho vysvobodila z této
nepříjemné situace; zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala, že se
jí už předtím Charlotte sama svěřila; snažila se zarazit matku a sestru
v jejich projevech tím, že siru Williamovi se vší vážností blahopřála, v
čemž ji duchapří-tomně podpořila Jane, a že se rozhovořila o dobrých
stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je pan Collins hodný člověk, a že
Hunsford leží tak příhodně blízko Londýna.

Dokud se sir William zdržel, byla paní Bennetová z toho překvapení
vlastně sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se odporoučel, dala
svým citům průchod. Předně trvala na tom, že tomu všemu vůbec nevěří, za
druhé dokazovala, že pan Collins upadl do léčky, za třetí vyjádřila
přesvědčení, že spolu nebudou šťastni a že — za čtvrté — z toho mračna
ještě

nemusí pršet. Hlavně však si nedala vymluvit dvě věci: předně, že
příčinou všech trampot je Elizabeth, a za druhé, že se k ní všichni
zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla až do večera.
Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden, než dokázala
promluvit na Elizabeth, aby ji nehubovala, musel uplynout měsíc, než si
zas mohla popovídat se sirem Williamem nebo jeho ženou a neurážet je
přitom, a než trochu odpustila jejich dceři, na to potřebovala těch
měsíců několik.

Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm
nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné:
těší ho prý, když vidí, že Charlotte Lucasová, kterou považoval za
jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější

než jeho dcera!

Jane přiznala, že ji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak spíš
než údiv vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni, a na rozdíl od
Elizabeth to nepokládala za vyloučené. Kitty s Lydií ani ve snu
nenapadlo slečně Lucasové závidět, vždyť pan Collins nebyl než

farář; pro ně to byla pouze novinka, kterou mohou vykládat po Merytonu.
Lady Lucasová nemohla potlačit triumfální pocit, že nyní ona může
rozvíjet před paní

Bennetovou příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii; jezdila do
Longbournu častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé
pohledy paní Bennetové a její zlé poznámky by byly komukoli jinému
zkazily náladu.

Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takže spolu o
sňatku nehovořily; a Elizabeth byla přesvědčena, že už mezi nimi
nezavládne bývalá důvěra. Zklamána Charlottou, upjala se s větší láskou
k nejstarší sestře, bezelstné ajemné, o níž byla přesvědčena, že ji
nemůže zklamat, a o jejíž štěstí si dělala den ze dne větší starosti,
neboť Bingley už byl týden pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl
vrátit.

Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi může čekat odpověď.
V úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný dopis od pana
Collinse; bylo v něm tolik zavázanosti a vděčnosti, že by to bylo
odpovídalo spíš ročnímu pobytu v jejich domě. A když učinil zadost
tomuto bodu, sdělil jim dále s převýmluvným nadšením, jaké štěstí ho
potkalo v podobě

opětované náklonnosti jejich roztomilé sousedky slečny Lucasové, a
vysvětlil, že z touhy po její milé společnosti ochotně vyhoví laskavému
pozvání, aby opět zavítal do Longbournu: doufá, že je všechny znovu
spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý vřele schvaluje
jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co nejdříve, kteréžto přání
zajisté bude pro jeho drahou Charlotte rozkazem, takže brzy určí onen
den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem.

Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala
milostivě. Ba právě naopak, jala se před manželem dlouze lamentovat. Jak
to prý, že se usadí v Longbournu, a ne na Lucasově? Jí se to nehodí, aby
se kvůli němu obtěžovala.

Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví, a zamilovaní
bývají vůbec nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše hořekovala a
přestávala jen proto, aby mohla dát průchod zoufalství nad pokračující
nepřítomností pana Bingleyho.

I Jane s Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za dnem a
stále nic nevěděly, ledaže se po Merytonu jeden čas říkalo, že Bingley
se už v zimě do Netherfieldu nevrátí, kteréžto zvěsti paní Bennetovou
velmi pobuřovaly, a neopomněla je nikdy vyvracet jako ohavnou pomluvu.

Dokonce i Elizabeth se počala obávat — nikoli jeho nezájmu — ale toho,
že se jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna. Jakkoli
nerada by byla připustila, že Janino štěstí je ohroženo a že se její
milý ukázal proradný a nestálý, přece se toho podezření nemohla zbavit.
Obávala se, že společné úsilí jeho necitelných sester a panovačného
přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec
zvítězí nad jeho náklonností. Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla
hůř než Elizabeth, ať se však trápila sebevíc, snažila se nedat to na
sobě znát, a proto se mezi sebou o tom ani nezmínily. Takovým jemnocitem
se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla hodinka, aby si na
Bingleyho nevzpomněla, aby nevykládala, jak netrpělivě čeká na jeho
příjezd, a nedotírala na Jane, že ji tedy pěkně oklamal, jestli se už
nevrátí. Jen díky své svaté trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně
snášet.

Pan Collins se objevil, přesný jako hodiny, od pondělka za čtrnáct dní,
avšak v Longbournu se mu nedostalo ani zdaleka tak milostivého přijetí,
jako když přijel poprvé. Ve svém blaženém rozpoložení však nevyžadoval
příliš pozornosti a naštěstí pro všechny ho láska zaneprazdňovala
natolik, že příbuzné zanedbával. Ve dne pobýval většinou na Lucasově a
někdy se vrátil do Longbournu právě včas, aby se omluvil za svou
nepřítomnost, než se rodina odebrala na lože.

Paní Bennetová se octla skutečně v politováníhodné situaci. Sebemenší
zmínka o chystané

svatbě ji uvrhala do bezedného zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní
určitě mluvilo. Hnusil se jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s
žárlivostí a odporem jakožto na budoucí paní

svého domu. Kdykoli je

Charlotte přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování kdy už to tu
převezme, kdykoli řekla něco po straně panu CoUinsovi, už byla
přesvědčena, že hovoří o longbournském panství a chystá se, jak ji i s
dcerami vyžene z domu, jen co pan Bennet zavře oči. Stěžovala si na to
trpce svému choti.

„Věřte mi, manželi,“ pravila, „nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením,
že Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, iejá budu
nucena ustoupit jí z cesty, že se dožiji toho, aby taková převzala moje
místo!“

„Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v
nejlepší. Snad nám bude dopřáno, že já přežiji vás.“

Tím paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tudíž místo odpovědi naříkala dál.

„Nemohu na to ani pomyslet, že celé tohle panství bude jejich. Nebýt té
poslední vůle, vůbec by mi to nevadilo.“

„Co by vám nevadilo?“

„Nic by mi nevadilo.“

„Buďme tedy rádi, že jste neupadla do takové flegmatičnosti.“

„Jak mám být ráda při takovéhle poslední vůli, pane manželi? Že může mít
někdo to svědomí

a vydědit vlastní dcery, to nepochopím, a všechno kvůli panu CoUinsovi!
Proč by to ze všech lidí měl dostat právě on?“

„Odpověď na tuto otázku přenechám vám,“ pravil pan Bennet. Slečna
Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned první věta
obsahovala sdělení, že se všichni usadili na zimu v Londýně, a v závěru
vyřizovala bratrovu omluvu, že se neměl čas osobně rozloučit s přáteli,
než opustil Hertfordshire. Naděje tedy nadobro pohasly, a když Jane
dokázala pokračovat ve čtení, nenalezla v dopise krom ujišťování o
vřelých

sympatiích pisatelčiných nic, co by ji bylo mohlo potěšit. Hlavním
obsahem bylo velebení

slečny Darcyové. Caroline opět popsala její přečetné půvaby, radostně se
chvástala, jak se sblížily, a neváhala předpovědět, že se splní přání, s
nímž se Jane svěřila v minulém dopise. S

potěšením jí rovněž sdělovala, že se bratr usídlil u pana Darcyho, a
uchvácena probrala úmysly onoho pána ohledně nového zařízení.

Jane sdělila Elizabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej vyslechla
s tichým rozhořčením. Kolísala ve svém nitru mezi starostí o sestru a
hněvem vůči ostatním. Nevěřila ani na okamžik Carolininu ujišťování, že
se její bratr zakoukal do slečny Darcyové. Že má upřímně rád Jane, o tom
byla přesvědčena stejně jako dříve, ale jakkoli jí býval vždy
sympatický, musela se na něho hněvat, ba téměř jím opovrhovat pro jeho
poddajnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, která umožňuje vypočítavým
přátelům, aby si s ním dělali, co jim libo, a jeho dožene k tomu, že
obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen jeho
štěstí, mohl by si s ním koneckonců zahrávat, jak by uznal za dobré, ale
šlo i o její sestru, a toho si přece musel být i on sám vědom. Zkrátka a
dobře, na toto téma by byla mohla rozvíjet dalekosáhlé úvahy, jenže ty
by stejně nikam nevedly. Nalámala si s tím hlavu dost a dost, ale ať už
Bingleyho láska vyprchala nebo ustoupila nátlaku přátel, ať si byl vědom
Janiných citů

nebo je nepostřehl — mohlo to sice podstatně ovlivnit její mínění o něm,
avšak sestra na tom byla v tom či onom případě stejně, její klid byl ten
tam.

Den dva musel uplynout, než Jane sebrala odvahu pohovořit si s Elizabeth
o svém soužení; až

jednou, když je paní Bennetová opustila po delší tirádě o Netherfieldu a
jeho pánu než

obvykle, Jane už nemohla mlčet:

„Ach, kéž by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá o něm
stále dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím si stěžovat.
Nemůže to dlouho trvat. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív.“

Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale neříkala
nic.

„Nevěříš mi,“ pravila Jane a lehce zrudla, „ale nemáš proč. Budu na něho
možná vzpomínat, protože to byl nejmilejší muž, s kterým jsem se kdy
setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat, ani se čeho obávat,
nemám mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli tomu se nemusím trápit.
Potřebuji jen trochu času — jistě se budu snažit ze všech sil, abych se
z toho vymanila.“

Vyrovnanějším hlasem dodala: „Už nyní mi může být útěchou, že jsem si
pouze něco mylně

namlouvala a že jsem tím neublížila nikomu než sobě.“

„Drahá Jane!“ zvolala Elizabeth. „Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš v sobě
andělskou snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na to říct.
Připadá mi, že jsem tě nikdy dost nedocenila, ani tě

nemilovala tak, jak by sis byla zasluhovala.“

Jane vehementně popírala, že by jí patřila taková chvála, a sváděla
všechno na vřelý sesterský

cit.

„Nikoli,“ pravila Elizabeth, „to by nebylo spravedlivé. Ty se snažíš
připisovat každému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu-li o někom něco
nepěkného. A když prohlásím, že jsi jediný

dokonalý člověk, tak se tomu bráníš. Jen se neobávej, že to přeženu, že
si přisvojím tvou výsadu, obhlížet celý svět růžovými brýlemi. Není toho
třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch, o nichž
smýšlím s úctou, čím víc poznávám svět, tím méně se mi zamlouvá: den ze
dne se mi znovu potvrzuje, že lidská povaha je nestálá a že se sotva
mohu spolehnout na zdánlivé hodnoty a moudrost. Nedávno jsem se s tím
znovu setkala ve dvou případech; o prvním pomlčím a druhým jsou
Charlottiny vdavky. Je to nepochopitelné! Ať se na to díváš z té či oné
stránky, je to nepochopitelné.“

„Nesmíš to brát takhle, drahá Lízinko. Vždyť by ses utrápila. Musíš vzít
v úvahu, že Charlotte má pro to jiné předpoklady i jinou povahu, a to je
důležité. Považ, jaký je pan Collins čestný

člověk a Charlotte rozvážná, vyrovnaná povaha. Nezapomeň, že je z početné
rodiny, že je to pro ni skutečně výhodná partie, a snaž se doufat — v
zájmu všech zúčastněných — že k bratranci cítí aspoň trochu úcty a
oddanosti.“

„Kvůli tobě jsem ochotna vynasnažit se doufat v holé nemožnosti, ale
nevím, komu taková

víra prospěje. Kdybych si měla myslet, že je mu Charlotte oddána, získala
bych jenom horší

mínění o jejím rozumu, než mám teď o jejím charakteru. Přece víš zrovna
tak dobře jako já, milá Jane, že pan Collins je nafoukaný, škrobený,
omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, že děvče,
které si ho dokáže vzít, nejedná bez postranních úmyslů. Neměla bys ji
hájit, třebaže je to Charlotte Lucasová. Přece nemůžeš kvůli jediné
osobě změnit pojmy jako zásadovost a poctivost a nezkusíš namluvit'sobě
nebo mně, že sobectví je rozšafnost a strčit hlavu do písku znamená
zajištěnou spokojenost.“

„Musím ti vytknout, že užíváš o obou příliš silných výrazů,“
odvětilajane. „Uznáš to doufám sama, až uvidíš, že jsou spolu šťastni.
Ale nechme toho. Mělajsi na mysli ještě něco. Zmínila ses přece o dvou
případech. Nemohu předstírat, že ti nerozumím, ale snažně tě prosím,
drahá

Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej a neříkej, že už o něm dobře
nesmýšlíš, to by mě hrozně

bolelo. Člověk nesmí vždycky honem předpokládat, že mu druhý ublížil
úmyslně. Nemůžeme chtít, aby se temperamentní mládenec choval vždy
obezřetně a zdrženlivě. Často nás mylně

zavádí vlastní domýšlivost. Ženy připisují někdy dvornosti větší význam,
než ve skutečnosti má.“ „A muži se starají, aby se to tak jevilo.“
„Klamou-li úmyslně, nelze je ospravedlňovat, avšak mám pocit, že na
světě ani nemůže být tolik úmyslných nástrah, jak si někteří lidé

představují.“

„Nepředpokládám, že by ti byl Bingley úmyslně kladl nástrahy,“ pravila
Elizabeth, „avšak i když člověk nezamýšlí nic zlého a nechce nikomu
ublížit, může dojít k nedorozumění, může z toho vzniknout trápení. Stačí
k tomu lehkovážnost, málo ohledů na city druhých, nedostatek
rozhodnosti.“

„A ty mu přičítáš některou tuto vlastnost?“ „Ano, všechny dohromady.
Kdybych to však měla rozvádět, řekla bych, co si myslím o lidech, které
ctíš, a ty se na mne rozhněváš. Přeruš mě

proto, dokud je čas.“

„Stále si tedy myslíš, že je to dílo jeho sester?“ „Ano, sester
podporovaných přítelem.“

„Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde jen o
jeho budoucí štěstí, a má-li rád mě, nemůže být šťasten s jinou.“

„Vycházíš z falešného předpokladu. Může jim jít ještě o mnoho jiných
věcí než o jeho budoucí štěstí, například o rozmnožení majetku a výhodné
styky, o to, aby získal nevěstu bohatší, vznešenější a pyšnější, než jsi
ty.“

„Přejí „i bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna Darcyová,“
odvětilajane, „ale třeba z lepších pohnutek, než jim připisuješ. Znají
ji mnohem déle než mne, není tedy divu, že je jim bližší. Ať už by však
samy chtěly cokoli, není pravděpodobné, že by odporovaly bratrovu přání.
Která sestra by si něco takového dovolila, pokud by k tomu neměla
skutečně vážné

důvody? Kdyby se domnívaly, že mě má rád, nesnažily by se nás rozloučit,
a ani by se jim to v tomto případě nezdařilo. Říkáš, že mě miluje, ale
pak by se byli všichni zachovali divně a nepěkně, a já bych z toho
musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým výkladem. Nestydím se, že
jsem se zmýlila — aspoň mě to zdaleka tak nebolí, jako kdybych si měla
myslet něco ošklivého o něm a o jeho sestrách. Dovol mi, abych si to
vyložila způsobem co nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným.“

Elizabeth jí nemohla nevyhovět, a od této chvíle mezi nimi o Bingleym
téměř nepadla zmínka.

Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, že se
nenavrací, a třebaže jí to Elizabeth den co den znovu jasně
vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje, že by si tím přestala lámat hlavu.
Dcera se ji snažila přesvědčit o tom, Čemu sama nevěřila, totiž že v něm
Jane vzbudila jen nehlu-boký, přelétavý zájem, a proto se jí dvořil, a
že mu sešla z mysli, jakmile mu sešla z očí. Paní Bennetová sice pokaždé
připustila pravděpodobnost takového výkladu, ale stejně jí to Elizabeth
musela opakovat každý den. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, že v
létě musí pan Bingley znovu přijet.

Pan Bennet posuzoval tuto záležitost zcela jinak. „Nu, Lízinko,“ pravil
jí jednoho dne, „tvá

sestra je nešťastně zamilovaná, jak koukám. Vyřid, že jí blahopřeji.
Děvčata nic na světě tak netěší — tedy krom vdavek — než se tu a tam
nešťastně zamilovat. Má aspoň o čem dumat a v očích jejích družek jí to
dodává na zajímavosti. Kdypak přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš
dlouho líbit, že tě Jane trumfla. Teďje k tomu výborná příležitost. V
Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny zdejší slečny.
Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by tě ošálil jaksepatří.“

„Děkuji vám, tatíčku, ale mně postačí menší fešák. Nemůže mít každá
takové štěstí jako Jane.“

„To je pravda,“ pravil pan Bennet, „než útěchou nám budiž, že máte
milující matku, která

každé takové příležitosti využije do krajnosti.“

Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná protivenství u
některých členů

rodiny Bennetovy vyvolala, byla přítomnost pana Wickhama. Vídali se s
ním často a k jeho ostatním přednostem přistoupila nyní i skutečnost, že
se těšil obecné oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích
vůči panu Darcymu, o tom, jak mu ublížil, bylo už všude známo a veřejně
přetřásáno, a sousedé s potěšením vzpomínali, jak jim byl pan Darcy
odjakživa protivný, ještě dávno předtím, než se tohle dozvěděli.

Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, že se tu
mohou vyskytovat nějaké

polehčující okolnosti, jež hertfordshirská společnost nezná, a ve své
mírnosti a nepředpojatosti vždy prosila o pochopení, zdůrazňovala
možnost omylu — ale všichni ostatní

odsoudili Darcyhojako nejhoršího vyvrhela.

Po týdenních hodech lásky a blažených plánů do budoucna nadešla sobota a
vyrvala pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty. Bolest z
rozloučení však mohla být aspoň u něho zmírněna pilnými přípravami na
nevěstin příjezd, neboť měl odůvodněnou naději, že krátce po jeho příští
návštěvě v Hert-fordshiru nadejde onen den, kdy se stane nejšťastnějším
člověkem pod sluncem. Se svými příbuznými v Longbournu se rozloučil
právě tak obřadně

jako předtím, opět popřál svým půvabným sestřenkám hodně zdraví a
spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný dopis.

Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého bratra a
švagrovou, kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na vánoce. Pan
Gardiner byl rozumný, chytrý a ušlechtilý muž, jenž značně převyšoval
svou sestru vrozenou inteligencí i vzděláním. Netherfieldské dámy by
byly sotva svým očím uvěřily, že člověk, který se živí obchodem a bydlí
na dohled svých skladišť, se umí chovat ve společnosti tak vybraně a být
tak příjemným společníkem. Paní

Gardinerová, která byla mnohem mladší než paní Bennetová s paní
Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní dáma a všechny její
longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť s oběma staršími ji poutala
upřímná vzájemná náklonnost. Často už ji v Londýně navštívily. Po svém
příjezdu se paní Gardinerová především musela věnovat předávání dárků a
zpráv o poslední módě. Když toto absolvovala, připadla jí méně činorodá
úloha. Bylo na ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala
vylíčit své trampoty a postěžovat si na četná

bezpráví. Stala se jim všem řada křivd od té doby, co se neviděli. Kolem
dvou děvčat se už

točili ženiši, ale nakonec z toho nic nebylo.

„Na Jane se nezlobím,“ pokračovala, „Jane by byla pana Bingleyho
ulovila, kdyby to bylo šlo, ale Lízá! Ach, drahá švegruše, jen si
představte, že mohla být touhle dobou paní Collinsovou, kdyby nebyla tak
umíněná. Tu v té místnosti ji požádal o ruku a ona mu dala košem.
Následkem toho bude mít lady Lucasová dřív vdanou dceru než já, a naše
děvčata jsou z longbournského panství stejně vyděděna jako předtím.
Lucasovi kují ohavné pikle. Snaží se urvat, co se dá. Nerada to o nich
říkám, aleje to tak. Jsem z toho celá pryč, upadla jsem do nemoci,
protože mi vlastní rodina kazí mé záměry a protože mám takové sousedy,
že myslí v první řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem ale moc ráda, že jste
nás právě v tomhle čase přijeli navštívit, a udělala jste mi velkou
radost tím, co jste vykládala o dlouhých rukávech.“ Paní Gardinerová
byla už s těmito událostmi v hlavních rysech obeznámena z dopisů

vyměňovaných mezi ní a Jane i Elizabeth, a tak švagrové jen něco zběžně
odpověděla a ze soucitu s neteřemi zavedla rozhovor jinam. Když se pak
octla s Elizabeth o samotě, vrátila se k tomu znovu. „Zdá se, že by to
bývala pro Jane dobrá partie,“ pravila. „Škoda, že se to rozešlo. Ale to
se často stává. Takový mladík, jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár
týdnů

do hezkého děvčete, pak je náhoda rozloučí a on na ni zapomene.
Podobných případů je na tucty.“

„Toje svým způsobem výborná útěcha,“ pravila Elizabeth, „jenže nám bude
sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda. Nestává se přece
často, že by předpojatí přátelé dokázali, aby nezávislý mladý muž
zapomněl na děvče, které ještě před několika dny vášnivě miloval.“

„Jenže výraz jako ,vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný a
neurčitý, že si z něho nemohu utvořit jasnou představu. Charakterizujeme
jím právě tak často sympatie, které vypučí půl hodiny po seznámení, jako
skutečný, silný cit.. Prosím té, jak vášnivé ji pan Bingley miloval?“

„Neviděla jsem ještě v životě výraznější náklonnost, začal zanedbávat
ostatní lidi a od ní se nemohl odtrhnout. Pokaždé, když se setkali, to
bylo nápadnější a zřetelnější. Na plese, který

sám uspořádal, se dvě tři slečny urazily, že je neprovedl, a já sama jsem
ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Což mohly být nadějnější
příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem mocného milostného zaujetí?“

„Ale ano — takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě asi šlo.
Chudák Jane! Je mi jí

líto, protože jí při její povaze může chvíli trvat, než se přes to
přenese. Mělo to raději postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala
žertovat, a tak by tě to přebolelo dřív. Myslíš, že by se dala
přemluvit, aby se s námi rozjela do Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby
změnila prostředí — snad si právě potřebuje odpočinout od domova.“
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčena, že sestra
ochotně svolí.

„Jen bych nerada,“ dodala paní Gardinerová, „aby s tím spojovala tajné
naděje ohledně onoho mladého muže. Bydlíme na druhém konci města,
stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme málokdy do
společnosti; je tedy velmi nepravděpodobné, že by se setkali, leda by ji
přímo přišel navštívit.“

„Toje zcela vyloučeno, neboťje pod dozorem svého přítele, a pan Darcy mu
rozhodně

nedovolí, aby vyhledal Jane na takovéto adrese. Drahá tetinko, jak si to
vůbec představujete?

Pan Darcy možná někde zaslechl, že existují taková místa jako
Gracechurch Street, ale jistě

by mu nestačily desítky očistných lázní, aby ze sebe smyl tu pohanu,
kdyby tam vkročil, a pan Bingley se bez něho nikam nehne.“

„Tím lépe. Doufám, že se už nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho
sestrou? Ta bude nucena ji navštívit.“

„Uvidíte, že s ní přeruší veškeré styky.“

A třebaže si dávala záležet, aby toto tvrzení vyznělo hodně přesvědčivě,
právě tak jako její

zajímavá teorie o tom, že se Bingley s Jane nebude smět setkat, ležel jí
tento případ tolik na srdci, až nakonec po dlouhých úvahách dospěla k
názoru, že to přece jen není zcela vyloučeno. Bylo by možné — a někdy to
dokonce považovala za pravděpodobné — že Bingley opět vzplane a že vliv
jeho přátel úspěšně zastíní mnohem přirozenější vliv Janina půvabu. Jane
Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí a nemyslela přitom na
Bingleyovy v jiném smyslu, než že by snad mohla tu a tam strávit
dopoledne s Carolinou, když s nimi bratr nebydlí pod jednou střechou a
není tedy nebezpečí, že by se setkali. Gardinerovi pobyli v Longbournu
týden a Philipsovi, Lucasovi a důstojníci se postarali o to, aby
neuplynul ani den bez společenských událostí. Paní Bennetová se tak
obětavě starala bratrovi a švagrové o zábavu, že ani jednou nezasedli v
klidu k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli
nějací důstojníci — a mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan Wickham,
jehož Elizabeth před tetičkou tak vychválila, až jí to bylo podezřelé, a
při těchto příležitostech oba bedlivě pozorovala. Z toho, co viděla,
usoudila, že nejde ani u jednoho, ani u druhého o vážný cit, ale že jsou
si

zřejmě navzájem sympatičtí, a to do té míry, že ji to zneklidnilo, a
umínila si, že si o tom s Elizabeth pohovoří, než odjede z
Hertfordshiru, a že jí domluví, aby zanechala tak nevýhodné

známosti.

Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního důvodu,
nezávislého na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo dvanácti lety, ještě
než se vdala, žila delší čas právě v onom derbyshirském kraji, odkud
pocházel i on. Objevili tudíž mnoho společných známých, a třebaže tam
Wickham málokdy zavítal za posledních pět let, to jest od smrti starého
pana Darcyho, přece jí mohl poskytnout čerstvější zprávy o jejích
bývalých přátelích. Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře
nebožtíka pana Darcyho podle vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj
rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky na Pemberley s detaily, jež jí
popsal on, a když skládala svůj hold charakteru zesnulého majitele,
potěšila jeho i své srdce. Když se obeznámila s historkou o tom, jak se
k němu nynější pan Darcy zachoval, snažila se rozpomenout, co se
vykládalo o onom pánovi, dokud byl ještě malý, a nakonec se jí

zdálo, že ho určitě slýchávala líčit jako velmi pyšného, nevlídného
chlapce. Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně a
laskavě při první vhodné

příležitosti, kdy ji zastala samotnou. Nejprve jí poctivě sdělila, co si
o tom myslí, a pak takto pokračovala:

„Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho dů-vodu, že
ti k tomu neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně. Na tvém místě bych
si skutečně dala pozor. Nezapleť se a neusiluj zaplést jeho do citového
vztahu, který by byl v dané situaci — bez finančního zabezpečení — tak
velice nemoudrý. Nemám proti nému osobné ani to nejmenší — je to
zajímavý mladý muž, a kdyby měl to jmění, které by mít měl,

nevím, koho bych ti mohla přát lepšího. Takto se však nemůžeš řídit jen
svými romantickými představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, že ho
budeš umět využít. Vím, že tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu
a vzorné chování. Nesmíš ho zklamat.“

„To jsou vážná slova, drahá tetinko.“

„Ano, a doufám, že je také vážně vezmeš.“

„Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama také.
Nezamiluje se do mne, dokáži-li mu v tom zabránit.“

„Už zase žertuješ, Elizabeth!“

„Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama
nezamilovala, ne, určitě ne. Aleje to beze vší pochyby nejpříjemnější
muž, jakého jsem kdy poznala, a kdyby se do mne opravdu zakoukal -
myslím, že bude lépe, když se tak nestane. Vidím, že by to byla
nerozvážnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice si vážím tatíčkova dobrého
mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho měla zklamat. Tatíčkovi se však pan
Wickham líbí. Krátce a dobře, drahá

tetinko, bylo by mi moc líto, kdybych vám někomu způsobila starosti,
vidíme však denně, že zamilovaným mladým lidem málokdy zabrání
nedostatek peněz ve vytváření hlubších vztahů

— jak vám tedy mohu slíbit, že budu moudřejší než moji vrstevníci,
upadnu-li do pokušení, ajak vůbec mohu vědět, že je moudré se mu bránit?
Mohla bych vám slíbit jedině to, že nebudu pospíchat. Neuvěřím překotně,
že já jsem ta ze všech vyvolená. Až se setkáme, nebudu si nic přát.
Udělám prostě, co je v mých silách.“

„Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň mámě
nepřipomínej, aby ho pozvala.“

„Jako onehdy,“ pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. „Ale nemyslete
si, že sem stále dochází tak často. To kvůli vám byl tento týden
tolikrát zván. Maminka má utkvělou představu, jak víte, že musí svým
přátelům neustále předhazovat nějaké návštěvy. Ale vážně — na mou čest
se zkusím chovat tak, jak to považuji za nejmoudřejší: stačí vám to?“
Tetička ji ujistila, že ano. Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu
a s tím se rozešly, vzácný příklad toho, že i v těchto

věcech je možno poradit, aniž to dotyčný rádci zazlívá.

Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru opět
pan Collins, jelikož

se však usadil u Luca-sových, nezpůsobil tím paní Bennetové žádné velké
těžkosti. Jeho sňatek se rychle blížil a ona se s ním touto dobou už
smířila natolik, že jej pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát
nevraživě prohlásila, že by „jim přála, aby spolu dokázali být šťastni“.
Ve čtvrtek měla být svatba a ve středu se přišla slečna Lucasová

rozloučit; když se zvedla k odchodu, Elizabeth, v trapných rozpacích z
matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama upřímně dojata, ji
doprovázela z pokoje. Když spolu sešly dolů, pravila Charlotte:

„Věřím, že mi často napíšeš, Elizo.“

„Na to se můžeš spolehnout.“

„Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?“

„Doufám, že se uvidíme hodně často v Hertfordshiru.“

„Myslím, že si ted pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, že přijedeš
do Hunsfordu.“ Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoli ji taková návštěva
vůbec nelákala.

„Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu,“ dodala Charlotte.
„Byla bych ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš, Elizo, že mi budeš
stejně vítaná jako oni.“ I byla svatba: nevěsta se ženichem odjeli hned
z kostela do Kentu a každý toho mnoho napovídal a vyslechl o oné
události, jak to tak bývá. Přítelkyně se Elizabeth brzy ozvala a psaly
si tak často a pravidelně jako jindy: aby však psaly stejně důvěrně, to
už nebylo možné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, že je
veta po věrném přátelství, a třebaže si umínila nezanedbávat písemný
styk, dělala to spíš kvůli minulým než přítomným vztahům. Zprvu všichni
dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli pochopitelně zvědaví, co
bude psát o novém domově, zda se jí bude zamlouvat lady Catherine,
odváží-li se tvrdit, že je šťastna; když pak byly její dopisy
předčítány, měla Elizabeth dojem, že se Charlotte o všem vyjadřuje
přesně tak, jak se dalo předpokládat. Psala optimisticky, zdálo se, že je
obklopěna vším pohodlím, nezmiňovala se o ničem, co by nebyla mohla
pochválit. Dům, zařízení, okolí, cesty

— všechno jí vyhovovalo a lady Catherine se k ní chovala, velmi
přátelsky a blahovolně. Byl to páně Collinsův Hunsford a zámek Rosings v
střízlivějším podání. Elizabeth pochopila, že musí počkat, až se tam
sama vypraví, chce-li se dozvědět plnou pravdu. Jane už napsala sestře z
Londýna několik řádků, že šťastně dojeli, a Elizabeth doufala, že příští
dopis už bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.

Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze odměněna,
jak už netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve městě týden a
Caroline se ještě neohlásila ani osobně, ani písemně. Vysvětlovala si to
však tím, že se asi poslední dopis přítelkyni z Longbournu nešťastnou
náhodou ztratil.

Tetinka má zítra cestu nikam poblíž Grosvenor Street, psala dál. Využiji
tedy té příležitosti a navštívím je.Napsala znovu, když zamýšlenou
návštěvu vykonala a mluvila se slečnou Bingleyovou. Caroline mi
připadala trochu nesvá, psala doslova, ale byla ráda, že mě vidí, a
vyčítala mi, že jsem jí svůj příjezd neoznámila. Měla jsem tedy pravdu:
můj poslední dopis nedostala. Vyptávala jsem se ovšem, co dělá její
bratr. Daří se mu dobře, aleje tak zaneprázdněn u pana Darcyho, že ho
ani příliš často nevidí. Zjistila jsem, že čekají slečnu Darcyovou k
obědu. Byla bych ji ráda poznala. Nezdrželajsem se dlouho, protože se
Caroline a paní Hurstová někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.

Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji v přesvědčení, že
přítomnost sestry ve městě by mohl Bingley odhalit jen čirou náhodou.

Uběhly čtyři týdny, a Jane se s ním dosud nesetkala. Snažila se namluvit
sama sobě, že jí na tom nezáleží, avšak nemohla si už zastírat nezájem
slečny Bingleyové. čtrnáct dní byla kvůli ní každé dopoledne doma a
každý večer si pro ni vymyslela novou omluvu; pak se konečně

návštěvnice objevila, ale zdržela se jen krátce a byla vůbec jako
vyměněná, takže Jane už

nemohla setrvat ve svém sebeklamu. Dopis, který při této příležitosti
napsala sestře, je dostatečným důkazem jejího rozpoložení.

Má rozmilá Lízinko,

musím se Ti přiznat, že jsem byla hloupá, když jsem véřila v přátelství
slečny Bingleyové, ale Ty se jisté nebudeš vítézoslavné naparovat svým
bystrozrakem. Ačkoli Ti tedy události daly za pravdu, nesmíš mé, drahá
sestřičko, pokládat za nepolepšitelnou, tvrdím-li i nadále, Že její

chování opravňovalo stejné mou důvěru jako tvé podezírání. Nedovedu
pochopit, proč vlastně

usilovala o to, abychom se sblížily, a kdyby se všechno opakovalo, vím,
že bych se dala znovu ošálit. Caro-line mi oplatila návštěvu až včera, a
za celou tu dobu se neozvala ani lístečkem, ani řádečkem. Když se
konečně objevila, bylo na ní znát, že ji to netěší; omluvila se zběžně,
jen aby se neřeklo, že nepřišla dřív, nezmínila se ani slůvkem, že by mě
ráda zase viděla, a byla po všech stránkách tak změněná, že jsem si po
jejím odchodu umínila ji více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto
ji lituji. Vyznamenávala mě svou pozorností zřejmě z nedobrého úmyslu;
mohu právem říci, že jsme se spřátelily z jejího popudu. Lituji ji,
neboť si musí být vědoma, že se zachovala nepěkně, a jsem přesvědčena,
že to udělala jen ze starosti o bratra. Nechci se o tom rozepisovat: ty
i já víme, že si dělá starosti zbytečně, nemůže-li však jinak, pak to
vysvětluje její chování ke mně; je po zásluze drahý jejímu srdci a
veškeré její

obavy o něj jsou přirozené a chvályhodné. Přesto mě udivuje, že ji tyto
obavy dosud neopustily, neboi kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě
už dávno a dávno vyhledal. Jistě

ví, že jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí naznačila, a přitom, když ji
poslouchám, mám takový dojem, jako by se snažila sama sebe ubezpečit, že
je okouzlen slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se
neobávala ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct, že to ve
mně vzbuzuje podezření z nějakého uskoku. Ale pokusím se zapudit všechny
bolestné úvahy a budu myslet jen na to, z čeho se mohu radovat — z tvé
příchylnosti a z velké dobroty drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy.
Slečna Bingleyová říkala něco o tom, že se už do Netherfieldu nevrátí,
že dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad abychom se o tom raději
nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, že přišly tak dobré zprávy od přátel z
Hunsfordu. Jen se k nim rozjed se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti
tam bude líbit. Líbá Tě atd.

Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak se jí vrátila dobrá nálada, když si
uvědomila, že se Jane už

nedá klamat, aspoň

sestrou ne. Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála,
aby se začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvažovala, tím horší
mínění nabývala o jeho charakteru; a za trest mu přála, aby se skutečně
brzy oženil se sestrou pana Darcyho, protože by to tak bylo i pro Jane
nejlepší a protože by podle líčení pana Wickhama musel brzy z hloubi
duše litovat, čeho se vzdal.

Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně tohoto
pána a dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni měla zprávy,
které se zamlouvaly spíše tetičce než jí. Jeho zjevný zájem ochladí, už
se jí nedvořil, točil se kolem jiné. Elizabeth to neušlo, ale pozorovala
a popisovala to bez velkého utrpení. Hloub do srdce se jí nezapsal a její
marnivosti stačilo vědomí, že by ona bývala jeho vyvolená, kdyby to byly
majetkové poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé dámě, jež
ho okouzlila především nedávno získanými deseti tisíci librami; avšak
Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá, než když šlo o
Charlottu, ho nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti. Ba právě
naopak, připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na světě, a jelikož
mohla předpokládat, že ho to stálo jisté úsilí, než

se jí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, že jednal moudře a v zájmu jich
obou, a upřímně mu přála, aby došel štěstí.

Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po vylíčení
okolností připsala do dopisu: Jsem si ted jista, drahá tetinko, že jsem
ho doopravdy nemilovala, neboť kdybych byla poznala ten čistý a
povznášející cit, musela bych si nyní hnusit i jeho jméno a přát mu jen
to nejhorší. Avšak já nejen vzpomínám na něho v dobrém, ale dokonce ani
nic nevyčítám slečně

Kingové. Vůbec kní necítím nenávist a dokážu uznat, že to může být velmi
slušné děvče. Láska v tom nehraje roli. Má opatrnost přinesla ovoce, a
třebaže bych jako zoufalá zhrzená

milenka získala v očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho, Že
na sebe neupozorním. Za proslulost se někdy musí zaplatit příliš vysoká
cena. Kitty a Lydia si berou jeho zradu mnohem víc k srdci než já. Jsou
mladé a světa neznalé a neobjevily ještě zdrcující

skutečnost, Žefešáci musí mít právě tak z čeho žít jako obyčejní mužští.
Bez větších vzrušení, než byla tato, a bez zajímavějších rozptýlení než
procházky do Merytonu — někdy blátivé, jindy mrazivé — uběhl v
Longbournu leden a únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v
Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet, ale shledala, že Charlotte na
tom nápadu lpí, a postupně se i jí začal jevit lákavější a
přijatelnější. Odloučení

podnítilo touhu vidět opět Charlottu a zmírnilo její averzi vůči panu
Collinsovi. Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma vzhledem k
pošetilé matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla
změna vítána už sama o sobě. Cestou se také bude moci stavit u Jane a
zkrátka a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla by jej velmi
nerada odkládala. Nenaskytly se však žádné překážky a pouť probíhala
podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se přidružila k siru
Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program se zavčas vylepšil
jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď k dokonalosti už nechybělo
nic. Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude
jistě postrádat; vždyť byl nakonec tak smutný, že ji požádal, aby mu
psala, a dokonce jí téměř slíbil, že jí také odepíše. S

panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé — on ještě o poznání vřeleji.
Jeho nynější

námluvy mu nevymazaly z paměti, že Elizabeth byla první dívka, která ho
zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala ho, které
se dvořil; při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi může
očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se v
názoru na ni — jakož i v názoru na kohokoli jiného — vždy a všude
shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost a zájem, že se k
němu cítila navždy poutána hlubokými sympatiemi a opouštěla ho v
přesvědčení, že ať svobodný, ať ženatý, vždycky to pro ni bude člověk
navýsost milý a příjemný.

Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila.
Sir William Lucas ani jeho dcera Maria, dobro-srdečná, ale po otci
nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co by stálo za pozornost, a
Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako skřípotu
kočárových per. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala už
příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do Šlechtického
stavu ani o svém přijetí u dvora, co by už nebyla slyšela, a jeho
galantnosti byly stejně otřepané jako jeho informace. Do Londýna to bylo
pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Když
předjeli před dům Gardi-nerových, stála Jane v salónu u okna a vyhlížela
je, a jak vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth si ji pátravě
prohlížela a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě a půvabně jako
vždy. Nahoře na schodech stál houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik
těšili na sestřenku, že nevydrželi čekat v salóně, ale jelikož ji delší

dobu neviděli, styděli se jí běžet naproti. Všude vládla radost a
pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně : zprvu v ruchu nákupů, večer v
divadle.

Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se
rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, když se při
podrobném vyptávání dozvěděla, že Jane se sice všemožně snaží být dobré
mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však předpokládat, že se jí
to zanedlouho podaří překonat docela. Paní Gardinerovájí rovněž

podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch Street a
opakovala jí různé

rozhovory s Jane během té doby, z nichž vysvítalo, že s ní sestra sama
přerušila styky. Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro
Wickha-movu zradu a blahopřála jí, že to tak srdnatě snáší.

„Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?“ dodala. „Nerada
bych si o našem příteli myslela, že je pro-spěchář.“

„Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchář-stvím a
obezřetností při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost a kde začíná
ziskuchtivost? O vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě,
protože by to nebylo moudré, a teď, když se snaží získat děvče, které má

pouhých deset tisíc, uvažujete, jestli není prospěchář.“

„Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom utvořím svůj
názor.“

„Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic
špatného.“

„Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze.“

„Ne — a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám věno, z
jakého důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé, které se mu
nelíbilo?“

„Připadá mi to beztaktní, začít se jí dvořit tak brzy po tom, co to vešlo
ve známost.“'

„Muž v tíživé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které ostatní
zachovávají. Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?“

„Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že se jí něčeho
nedostává — rozumu nebo citu.“

„Nu dobrá,“ prohlásila Elizabeth, „jak si přejete. On je tedy zištný a
ona pošetilá.“

„Ne, Lízinko, takhle si to nepřeji. Nerada bych si myslela něco špatného
o mladíkovi, který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš.“

„ Ach, je-li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné
mínění o derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé z
Hertfordshiru nejsou o mnoho lepší. Mám jich až

po krk. Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu nemůže chlubit
ani jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic po
něm není. Vlastnějen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi stýkali.“

„Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze zklamání.“
Než se po představení odloučily, zažila radostné překvapení, neboťji
tetička pozvala, aby strýce a ji doprovázela v létě na cestách, které
hodlali podniknout pro své potěšení.

„Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až ke
skotským jezerům,“ pravila paní Gardinerová.

Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth více do noty; přijala
pozvání na místě a vděčně. „Milovaná tetičko,“ zvolala nadšeně, „jak
jsem blažená a přešťastná! Nalila jste mi novou krev do žil, dodala jste
mi chuti do života. Sbohem, zklamání a smutku! Co jsou muži ve srovnání

se skalami a horami? Ach, jak dlouho budeme na cestě! A až se konečně
vrátíme, nepřijedeme jako ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic
nepamatují. Budeme vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme
viděli. Jezera, hory a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až

se pokusíme popsat nějakou scenérii, nezačneme tím, že se pohádáme, kde
to vlastně je. Ať

jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než u většiny
cestovatelů!“ S čímkoli se druhý den na své pouti setkali, všechno
připadalo Elizabeth nové a zajímavé; měla výbornou náladu, neboť se
přesvědčila na vlastní oči, že sestra dobře vypadá, přestala se tedy
obávat o její zdraví, a zamýšlená cesta na sever jí byla trvalým zdrojem
radosti. Jakmile zahnuli ze silnice na odbočku k Hunsfordu, vyhlíželi
faru a očekávali ji za každým zákrutem. Cesta byla z jedné strany
ohraničena plotem rosingského parku. Elizabeth se usmála, když si
vzpomněla, co všechno už slyšela o tamním panstvu.

Konečně faru poznali: zahrada svažující se k cestě, v zahradě stavení,
zelené kůly a živý plot — všechno nasvědčovalo tomu, že budou co nevidět
na místě. Pan Collins s Charlottou se objevili ve dveřích, povoz
zastavil před nízkými vrátky, od nichž vedla nedlouhá, štěrkem vysypaná
cestička k domu. Honem vystoupili z kočáru a octli se na ní za všeobecné
radosti ze shledání, úsměvů a úklon. Paní Collinsová přítelkyni vřele
uvítala a Elizabeth byla čím dál tím raději, že se za ní vypravila, když
viděla, jakou jí její návštěva způsobila radost. Postřehla okamžitě, že
bratránek nezměnil ani v manželství své způsoby: byl stále tak škrobeně

přezdvořilý a zdržel ji pár minut u vrátek, než se jí vyptal a vyslechl,
jak se daří její rodině. Pak už je bez dalších okolků — krom upozornění,
jak je vchod hezky upraven — uvedl do stavení, a jakmile vstoupili do
salónu, přivítal je s okázalou strojeností

podruhé ve svém skromném obydlí a jako ozvěna opakoval po své ženě
všechny nabídky občerstvení.

Elizabeth byla připravena, že ho spatří na vrcholku slávy, a když jim
předváděl rozlehlé

místnosti, zařízení a nábytek, nemohla se zbýt dojmu, že se obrací
především na ni, jako by si přál, aby pochopila, co ztratila svým
odmítnutím. Ačkoli to tu všechno vypadalo útulně a pohodlně, přesto se
mu nemohla zavděčit ani jediným kajícným povzdechem, a spíš hleděla s
údivem, jak se její přítelkyně může tvářit vesele vedle takového
partnera. Když pan Collins pronesl nějakou moudrost, která mohla být
jeho ženě trapná, bezděčně ji vyhledávala pohledem. Tu a tam postřehla
lehký ruměnec, ale většinou Charlotte moudře dělala, že neslyší. Nejprve
zůstali sedět v salóně, dokud se dost nenaobdivovali každičkému kusu
zařízení, od vitríny až po mříž u krbu, načež vylíčili celou cestu a
všechno, co se zběhlo v Londýně, a pak je pan Collins vyzval, aby se
prošli po zahradě, velké a pěkně upravené, o jejíž vzhled sám pečoval.
Zahradničení bylo jednou z jeho nejpřijatelnějších zálib a Elizabeth
oceňovala Charlottino sebeovládání, když vykládala, že je to činnost
zdraví prospěšná a že ho v ní všemožně podporuje. Vodil je po cestičkách
sem i tam, sotva jim dovolil popadnout dech, aby mohli chválit tak, jak
očekával, a předkládal jim každý pohled s tak podrobnými komentáři, že
se všechna krása vytratila. Vypočítával pole v různých směrech, věděl,
kolik je stromů i v nejvzdálenějším hájku. Leč ze všech krás, jimiž se
mohla chlubit jeho zahrada, ba i širé okolí a celé království, nic se
nevyrovnalo pohledu na Rosings, který se otvíral mezi stromy na kraji
parku přímo proti faře. Byla to krásná nová budova, půvabně zasazená do
svažujícího se terénu.

Pan Collins je hodlal vést ze zahrady kolem svých dvou luk, ale dámy
neměly střevíčky vhodné do jinovatky, a proto se vrátily, a jeho
doprovázel dál pouze sir William. Charlotte zatím prováděla sestru a
přítelkyni po domě a byla asi ráda, že má možnost jim ho ukázat bez
manželova přispění. Nebyl velký, ale dobře stavěný a pohodlný, všechno
bylo zařízeno útulně

a příhodně, což Elizabeth považovala výlučně za Charlottinu zásluhu.
Jakmile se z obrazu vytratil pan Collins,

bylo tu skutečně nadmíru příjemné prostředí a podle toho, s jakým
neskrývaným potěšením se tu Charlotte pohybovala, vycítila Elizabeth, že
se vytrácí často.

Byla už zpravena, že lady Catherine dosud dlí na venkově. Přišla na to
řeč opět u večeře, kdy se k ní pan Collins přitočil se slovy:

„Ano, slečno Elizabeth, budete mít tu čest spatřit lady Catherine tuto
neděli v kostele, a nemusím ani zdůrazňovat, že si vás zcela podmaní. Je
vlídnost a blahosklonnost sama a nepochybně po bohoslužbě poctí i vás
svou pozorností. Snad se nezmýlím, když řeknu, že všechna pozvání, jimiž
nás poctí během vašeho pobytu u nás, budou zahrnovat i vás a švegruši
Marii. Vyznamenává drahou Charlottu svou přízní. Večeří-váme v Rosingsu
dvakrát týdně a nikdy nám nedovolí odebrat se domů pěšky. Pravidelně se
vracíváme v jejím kočáru, lépe řečeno v jednom z jejích kočárů, neboť
jich vlastní několik.“

„Lady Catherine je skutečně velmi úctyhodná a rozumná dáma,“ dodala
Charlotte, „a ke svým sousedům nanejvýš pozorná.“

„Máte svatou pravdu, má drahá, to říkám také. Ona je z těch vzácných
žen, které člověk ani nemůže dost ctít.“

V průběhu večera hovořili hlavně o tom, co je nového v Hertfordshiru,
vyprávěli si znovu, co si už sdělili v dopisech, a když se rozešli a
Elizabeth se octla o samotě ve svém pokoji, obírala se úvahami, do jaké
míry je Charlotte spokojená, snažila se pochopit, jakými prostředky
ovlivňuje a kde sebere tu sílu snášet svého manžela, a musela uznat, že
to všechno dělá

obdivuhodně. Snažila se rovněž odhadnout, jak bude její návštěva
probíhat, zda bude klidný

průběh všedních dní často přerušován nevítanými zásahy pana Collinse a
radovánkami s rosingským panstvem. Živá obrazotvornost jí to všechno
brzy vykreslila. Nazítří se právě ve svém pokoji vypravovala na
procházku, když tu zničehonic zaslechla randál, jako by v domácnosti
náhle propuklo zemětřesení; zpozorněla a po chvilce slyšela, že někdo
letí po schodech a hlasitěji volá. Otevřela dveře a na odpočívadle se
srazila s Marií, která rozčilením sotva dechu popadajíc ze sebe
vyrazila:

„Jemináčku, Elizo, proboha tě prosím, utíkej dolů do jídelny, to něco
uvidíš. Neřeknu ti co. Pospěš si, rychle!“

Marně Elizabeth vyzvídala: Maria jí nechtěla nic prozradit, a tak
utíkaly do jídelny, odkud vedla okna na zahradu, aby spatřily ten div
divoucí, a sice faetón před vrátky a dvě dámy v něm.

„A to je všechno?“ zvolala Elizabeth. „Já čekala, že nejmíň vepři vnikli
do zahrady, a ona je tu jen lady Catherine s dcerou!“

„Kdepak, děvenko!“ zhrozila se Maria jejího omylu, „to není lady
Catherine. Ta starší je paní

Jenkinsová, co u nich žije, a ta druhá je slečna de Bourghová. Jen se na
ni podívej! Taková

nepatrná osůbka. Kdo by si to byl pomyslel, že může být tak malá a
hubená!“

„To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru venku.
Pročpak nejde dál?“

„Ona Charlotte povídala, že se to stane jen málokdy. Když slečna de
Bourghová zajde dovnitř, je to u ní důkaz zcela mimořádné přízně.“

„Zamlouvá se mi,“ prohlásila Elizabeth, která si na něco vzpomněla.
„Vypadá stonavá a hádavá. Ano, ta se k němu bude hodit. To bude pro něj
ta pravá.“ Pan Collins i Charlotte stáli oba u vrátek a bavili se s
dámami ; sir William trčel v domovních dveřích, zcela překonán
vznešeností před sebou, ukláněl se, jakmile slečna de Bourghová

ráčila pohlédnout směrem k němu, kterážto scéna Elizabeth náramně
bavila. Konečně si všechno pověděli, dámy odjely, ostatní se vrátili do
domu. Jakmile pan Collins zahlédl obě děvčata, hned se jim jal blahopřát
k jejich šťastnému údělu, což Charlotte vysvětlila oznámením, že jsou
všichni pozváni nazítří do Rosingsu na oběd. Tímto pozváním byl triumf
páně Collinsův dovršen. Nic mu nemohlo přijít více vhod než

možnost předvést ohromeným hostům vznešenost své paní a ukázat jim, jak
si váží jeho i jeho choti; a že mu k tomu dala příležitost nečekaně
brzy, to pokládal za takový dů-kaz její

blahovůle, že pro to ani nenalézal dost obdivuhodných slov.

„Přiznávám se,“ pravil, „že by mě bylo vůbec nepřekvapilo, kdyby nás
byla Její Jasnost pozvala v neděli na čaj a kdybychom byli směli strávit
ten večer na rosingském zámku. Znám její dobrotu a tušil jsem tedy, že k
něčemu takovému dojde. Avšak kdo by byl čekal takovouto pozornost? Kdo
by si byl pomyslel, že nás pozve na oběd bezprostředně po vašem příjezdu
a že to pozvání bude platit celé společnosti!“

„Mne tato okolnost tolik nepřekvapuje,“ odvětil sir William, „neboť jsem
díky svému postavení měl už v životě možnost mnohokrát poznat mravy
opravdové šlechty. U dvora nejsou případy takových vybraných způsobů
nijak neobvyklé.“Nazítří se nehovořilo o ničem jiném — aspoň během
dopoledne — než o jejich návštěvě na zámku. Pan Collins je pečlivě

poučoval, co je čeká, aby je pohled na nádherné sály, houfy služebnictva
a vzácné pokrmy nevyvedl docela z míry.

Když se dámy odcházely upravit, pravil Elizabeth: „Nedělejte si starosti
o svůj zevnějšek, drahá sestřenko, lady Catherine od nás vů-bec
nevyžaduje, abychom chodili tak elegantně

oblečeni, jak přísluší jí a její dceři. Radil bych vám, abyste si na
sebe vzala prostě to, co máte nejlepšího — více není třeba. Lady
Catherine si o vás nepomyslí nic špatného, přijdete-li v prostém úboru.
Přeje si, aby jistý stavovský odstup zůstával zachován.“ Zatímco se
strojily, přiběhl dvakrát nebo třikrát k jednotlivým dveřím, vybízel je,
aby si pospíšily, neboť lady Catherine nerada na někoho s obědem čeká.
Tak velkolepý obraz Její

Jasnosti a zámeckého života docela vyděsil Marii Lucasovou,

která nebyla zvyklá se pohybovat ve vznešené společnosti, takže
očekávala svůj výstup na Rosingsu s nemenší trémou než její otec své
představení u královského dvora. Počasí jim přálo, a tak se jim šlo tu
půl míli přes park velmi příjemně. Každý park má něco do sebe a vždycky
je nač se dívat; i Elizabeth se tu leccos líbilo, třebaže nedokázala
upadnout do takového vytržení, jaké pan Collins nad tímto výjevem
předpokládal, a sotva na ni příliš

zapůsobilo, když se jal počítat okna v předním traktu a vyčíslil, co dal
sir Lewis de Bourgh za sklenářské práce.

Jak stoupali po schodech do haly, zmocňovala se Marie čím dál tím větší
panika a ani sir William nevypadal docela klidně. Elizabeth neztrácela
odvahu. Neslyšela, že by lady Catherine vynikala tak geniálními
schopnostmi nebo zázračnými ctnostmi, aby ji to vyvedlo z míry, a pouhé
vznešenosti, založené na penězích a urozeném původu, se troufala
postavit bez zachvění.

Ze vstupní haly, kde je pan Collins s uchváceným výrazem upozornil na
velkolepý prostor a dokončené ornamenty, je sloužící doprovodili
předpokojem do salónu, kde dlela lady Catherine, její dcera a paní
Jenkinsová. Její Jasnost ráčila vstát, aby je přivítala, a jelikož se
paní Collinsová dohodla s manželem, že hosty představí sama, odehrálo se
to přijatelným způsobem, bez omlouvání a děkování, které by on byl
pokládal za nezbytné. Sir William pobýval sice už na královském dvoře,
ale vznešenost, jež ho obklopovala, ho tak dokonale ohromila, že se
sotva odvážil hluboce uklonit a pak mlčky přijal místo; jeho dcera,
strachy polomrtvá, usedla na krajíček židle a nevěděla, co s očima.
Elizabeth zjistila, že ji tento výjev nevyvedl z míry, takže mohla
klidně pozorovat tři dámy před sebou. Lady Catherine byla vysoká, statná
paní s výraznými rysy, které kdysi mohly mít svůj půvab. Neoplývala
přívětivostí, ani neuvítala hosty tak, že by zapomněli na své podřadné
postavení. Její vznešenost se nevyznačovala ledovým mlčením, ale cokoli
řekla, to bylo proneseno tak autoritativním tónem a s takovým vědomím
vlastní důležitosti, že si Elizabeth okamžitě

vzpomněla na pana Wickhama, a z toho, co za ten

den zažila, usoudila, že je lady Catherine přesně taková, jak on ji
líčil. Jakmile si prohlédla matku, jejíž tvář jí hned připomněla něco z
Darcyho, zahleděla se na dceru a užasla téměř stejně jako Maria, že je
tak malá a hubená. Ani postavou, ani tváří nebyla po matce. Slečna de
Bourghová vypadala pobledle a nezdravě, její tvář nebyla ošklivá, ale
docela bezvýrazná; téměř nemluvila, jen tu a tam něco zašeptala paní
Jenkinsové, která se nevyznačovala ničím zvláštním a věnovala veškerou
svou pozornost slečniným slovům a nařizování stínítka, aby jí nešlo
světlo do očí.

Lady Catherine jim dopřála několik minut posezení, pak je odeslala k
jednomu oknu, aby se mohli obdivovat výhledu, přičemž je pan Collins v
roli průvodce zvlášť upozorňoval na všechny krásy a lady Catherine jim
laskavě sdělila, že až v létě bude ten pohled skutečně stát za to.

Oběd byl opravdu bohatý, podávalo ho tolik sloužících a měl tolik chodů,
kolik jim pan Collins sliboval, a jak rovněž předpokládal, usadila ho
Její Jasnost proti sobě na opačném konci stolu a on se tam tvářil, jako
by mu už život nemohl poskytnout vzácnější dary. Porcoval maso, jedl a
velebil pohotově a z hloubi duše, každý chod pochválil nejprve on a pak
sir William, jenž se už vzpamatoval natolik, že dokázal opakovat všechno
po svém zeťovi, až

se Elizabeth divila, jak to lady Catherine snese. Ale lady Catherine se
svým bezmezným obdivem zřejmě zavděčili, usmívala se milostivě, a
zvláště tehdy, když říkali, že některý

pokrm ještě nikdy nejedli. Společnost se příliš neoddávala konverzaci.
Elizabeth byla hotova se rozhovořit, jakmile by se k tomu naskytla
příležitost, ale seděla mezi Charlottou a slečnou de Bourghovou — jedna
byla zaneprázdněna posloucháním lady Catherine a slečna de Bourghová na
ni za celý oběd ani slůvko nepromluvila. Paní Jenkinsová se hlavně

zaměstnávala pozorováním, jak málo slečna de Bourghová jí, nutila ji
ochutnat to či ono a vyjadřovala starost, není-li indisponována. Maria
by se nebyla odvážila špitnout ani za živý

svět a pánové pouze jedli a chválili.

Když se dámy vrátily do salónu, nezbývalo jim nic jiného než naslouchat
lady Catherine, která se neodmlčela ani na

okamžik, dokud nebyla podávána káva; pronášela své názory způsobem, z
něhož vysvítalo, že není zvyklá, aby jí kdokoli v čemkoli odporoval.
Vyptávala se Charlotty nezastřeně a do všech podrobností na její
domácnost, dávala jí četné rady, jak si počínat a jak má vypadat život
tak malé rodiny jako její, poučila ji o chovu dobytka i drůbeže.
Elizabeth shledala, že žádná maličkost není pod úrovní zájmu této dámy
velkého světa, jen když jí poskytne příležitost poroučet druhým. Během
rozhovoru s paní Collinsovou se obracela s četnými dotazy i na Marii a
Elizabeth, ale především na Elizabeth, o jejíž rodině toho věděla
nejméně

a která jí, jak sdělila paní Col-linsové, připadala jako velmi jemná a
půvabná dívka. Vyptala se jí v průběhu večera, kolik má sester, jsou-li
mladší nebo starší, zda jsou všechny hezké, jakého se jim dostalo
vzdělání, co má její otec za kočár a jak se jmenovala matka za svobodna.
Elizabeth měla její otázky za velmi netaktní, ale odpovídala s chladným
klidem. Lady Catherine poté poznamenala:

„Panství vašeho pana otce má zdědit pan Collins, pokud vím. Kvůli vám,“
obrátila se na Charlottu, „jsem tomu ráda, ale jinak nevidím důvod, proč
by dcery neměly dědit. V rodině

sira Lewise de Bourgha proti tomu nebyly námitky. Umíte hrát a zpívat,
slečno Bennetová?“

„Ano,“ trochu.“

„Vskutku? Pak nás jistě oblažíte — tedy, až se to bude hodit. Máme tu
prvotřídní nástroj, určitě

lepší než — Jednou jej vyzkoušíte. Umějí i vaše sestry hrát a zpívat?“

„Jedna ano.“

„Proč se nenaučily všechny? Měly se tomu naučit. Slečny Webbsovy umějí
všechny hrát a jejich otec není tak zámožný jako váš. Umíte kreslit?“

„Ne, vůbec ne.“

„Cože, a vaše sestry?“

„Ani jedna.“

„To je zvláštní. Zřejmě jste k tomu neměly příležitost. Paní matka s
vámi měla jezdit na jaře do Londýna a tam vás nechat učit.“

„Matinka by to byla jistě ráda učinila, ale můj otec Londýn nesnáší.“

„Máte ještě vychovatelku?“

„Nikdy jsme žádnou neměly.“

„Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět dcer bez
vychovatelky!

To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně, než vás
všechny vzdělala.“ Elizabeth sotva dokázala potlačit úsměv, když ji
ujišťovala, že tomu tak nebylo.

„Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Vaše výchova musela být
zanedbána, když jste neměly vychovatelku.“

„Snad ano, ve srovnání s jinými rodinami, avšak ty z nás, které měly do
učení chuť, nepostrádaly možnosti. Byly jsme vedeny k tomu, abychom
četly, a domácí učitelé nám dávali hodiny, jak bylo třeba. Ty, kterým se
do učení nechtělo, nemusely dělat nic.“

„Ano, jistě, ale tomu by byla právě vychovatelka zabránila, a kdybych
byla znala vaši paní

matku, byla bych jí důrazně poradila, aby si ji vzala. Říkávám odjakživa,
že nikdo nedosáhne vzdělání bez pravidelného a dlouhodobého vyučování, a
na to je nejlepší vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem já
už v této věci vypomohla. Těší mě, když mohu některou slečnu dobře
umístit, čtyři neteře paní Jenkinsové mají mou zásluhou skvělá místa a
tuhle nedávno jsem zase doporučila jednu slečnu, o níž jsem se doslechla
pouhou náhodou, a ta rodina je jí nadšena. Říkala jsem vám už, paní
Collinsová, že mě včera navštívila lady Metcalfová, aby mi poděkovala?
Slečna Popova prý je poklad. ,Našla jste mi hotový poklad, lady
Catherine,' povídala. Chodí už vaše mladší sestry do společnosti, slečno
Bennetová?“

„Ano, lady Catherine, všechny.“

„Všechny! — Jakže, všech pět najednou? To je divné. A vy jste
druhorozená. — Mladší chodí do společnosti, než se starší vdají! — Vaše
mladší sestry musí být přece velmi mladičké.“

„Ano, nejmladší není ještě šestnáct. Taje skutečně asi příliš mladá na
společenský život. Ale já si myslím, že by to bylo vůči mladším sestrám
nespravedlivé, kdyby jim měly být odepřeny zábavy a radovánky jen proto,
že starší nemají

možnost nebo chuť honem se vdávat. Ta poslední má přece stejné právo
užívat mládí jako ta první. A aby se jí v tom zabraňovalo jen z takového
důvodu! To by sotva prospělo sesterským vztahům a ušlechtilým citům.“

„Poslyšte,“ pravila Její Jasnost, „vy máte ale velmi vyhraněné názory na
tak mladou dívku. Kolikpak je vám?“

„Vzhledem k tomu, že má tři dospělé mladší sestry, může Vaše Jasnost
stěží očekávat, že bych se k tomu doznala.“

Na lady Catherine byl znát úžas, že se jí nedostalo přímé odpovědi, a
Elizabeth měla dojem, že je první osoba, která se kdy odvážila uchýlit k
žertu před její urozenou beztaktností.

„Určitě vám není přes dvacet, takže svůj věk nemusíte tajit.“

„Bude mi jedenadvacet.“

Přidružili se k nim opět pánové a po čaji došlo na karetní stolky. Lady
Catherine, sir William a manželé Collinsovi zasedli k partii quadrilly,
a jelikož slečna de Bourghová dostala chuť

zahrát si cassino, měly obě dívky tu čest, že pomohly paní Jenkinsové
doplnit počet hráčů. Byla to zcela absolutně a dokonale nudná partie.
Sotva padlo slovo, které by se netýkalo hry, ledaže paní Jenkinsová
vyjádřila obavy, aby slečně de Bourghové nebylo zima nebo horko, aby
světlo nebylo příliš prudké nebo tlumené. Mnohem více se toho dělo u
sousedního stolu. Většinou bylo slyšet lady Catherine i-vytýkala svým
třem partnerům chyby nebojím líčila nějakou veselou příhodu, kterou
zažila. Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke všemu, co Její
Jasnost řekla, děkoval za každou dobrou kartu a omlouval se, když se mu
zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc. Sir William toho mnoho
nenapovídal. Ukládal si do paměti žertovné historky a vznešená jména.

Když si lady Catherine a její dcera po libosti zahrály, zvedli se
všichni od stolků, paní

Collinsové byl nabídnut kočár, což vděčně přijala, a sluha pro něj
okamžitě odspěchal. Společnost se shromáždila u krbu, aby vyslechla,
jaké počasí určila lady Catherine na zítřek. Od tohoto zdroje poučení je
odehnal příjezd kočáru; za četných projevů díků páně

Collinsových a za neméně četných úklon sira Williama se rozloučili.
Jakmile se dal kočár do pohybu, už se vyptával bratránek Elizabeth, co
tedy říká Rosingsu, a kvůli Charlottě se vyslovila o návštěvě
příznivěji, než odpovídalo pravdě. Avšak její chvála, se sebezapřením
pronesená, pana Collinse vůbec neuspokojila, a tak se musel ujmout
velebení

Její Jasnosti sám.

Sir William se zdržel v Hunsfordu pouze týden, ale to stačilo, aby
odjížděl přesvědčen, že jeho dcera udělala skvělou partii a že takový
manžel a takoví sousedé se hned tak nenajdou. Dokud tu měl pan Collins
sira Williama, trávil každé dopoledne s ním, vozil ho na projížďky ve
dvoukolce, aby ho obeznámil s okolím, ale po jeho odjezdu se život v
rodině vrátil do všedních kolejí. K Elizabethině úlevě tato změna
neznamenala, že by dlela častěji v bratránkově společnosti, neboť
věnoval většinu času od snídaně do večeře práci na zahradě

nebo četbě a psaní ve své pracovně, která měla okna na cestu před domem.
Dámy vysedávaly v zadní místnosti. Elizabeth zprvu udivovalo, že
Charlottě nedává přednost velkému salónu, neboť byl prostornější i
pěkněji zařízený, ale brzy pochopila, že přítelkyně k tomu má moc dobré
důvody, neboť pan Collins by se byl zdržoval mnohem méně ve svém pokoji,
kdyby si byly zvolily přitažlivější prostředí, a velebila Char-lottu,
jak to moudře zařídila. Z tohoto salónku neviděly na cestu a vděčily jen
panu Collinsovi za zprávy, které povozy projely kolem a hlavně kolikrát
byl mezi nimi lehký kočárek slečny de Bourghové, což jim nikdy neopomněl
hlásit, ač se to stávalo téměř denně. Dost často zastavila před farou a
bavila se pár minut s Char-lottou, třebaže se málokdy dala přemluvit,
aby šla dál. Sotva kdy uplynul den, aby pan Collins nezaběhl na
Ro-sings, a zhusta považovala jeho choť

za nutné, aby jej doprovázela; dokud si Elizabeth neuvědomila, že na
panství lady Catherine by se našla ještě jiná teplá místečka, nechápala,

proč jí obětují tolik času. Občas je i Její Jasnost poctila návštěvou a
při této příležitosti jí

neušlo ani to nejmenší, co se odehrávalo v místnosti. Prozkoumala, čím
se zabývají, prohlédla si jejich ruční práce a poradila jim, aby to
dělaly jinak, pohaněla rozmístění nábytku, nachytala služku, jak
lelkuje, a přijala-li nějaké občerstvení, pak zřejmě jen proto, aby se
ujistila, že paní Collinsová kupuje příliš velké kusy masa pro tak málo
lidí. Elizabeth brzy postřehla, že tato vznešená dáma sice nemá na
starosti veřejné blaho v celém hrabství, nicméně že suverénně kraluje ve
své farnosti, kde ji o každé sebenepatrnější těžkosti informuje pan
Collins: a kdykoli dal některý chalup-nik najevo přílišné kverulantství,
nespokojenost nebo chudobu, vplula do vesnice, urovnala spory, umlčela
stížnosti a hubováním je dohnala k spokojenosti a blahobytu.

Radovánky na Rosingsu se opakovaly asi dvakrát týdně, a až na to,
že nyní postrádali sira Williama a že se tedy karty hrály pouze
u jediného stolku, probíhaly všechny tyto návštěvy přesně jako
první. Jiných společenských událostí bylo pramálo, neboť většina
sousedních rodin se pohybovala ve sféře nad poměry manželů
Collinsových. To však Elizabeth příliš nevadilo a celkem trávila
čas dost příjemně: těšila se z chvilek, kdy si mohla nerušené
povídat se Charlottou, a počasí bylo na tuto roční dobu nadobyčej
pěkné, takže si užila i přírody. Zatímco ostatní odešli na
audienci k lady Catherine, vydávala se nejraději na procházku do
aleje z jedné strany ohraničující park; byla tam pěkná chráněná
stezka, kterou si zřejmě neoblíbil nikdo kromě jí a kde se cítila
v bezpečí před zvídavostí lady Catherine. Prvních čtrnáct dní
jejího pobytu uběhlo v klidu a míru jako voda. Blížily se
velikonoce a po Květné neděli očekávali na zámku návštěvu, což
byla v tak malém rodinném kruhu významná událost. Elizabeth se
doslechla krátce po svém příjezdu, že za pár neděl má přibýt pan
Darcy, a třebaže by byla dala přednost komukoli jinému z okruhu
svých známých, přece uvítala, že přibude nová tvář na zámeckých
večírcích, a hodlala se pobavit tím, že bude pátrat, jsou-li
úklady slečny Bingleyové skutečně beznadějné, což musí vysvitnout
z jeho chování k sestřence, kterou mu lady Catherine zřejmě
určila, neboť hovořila o jeho nastávající návštěvě s velikým
zadostiučiněním, vylíčila jim ho v nejlepším světle a dočista ji
popudilo, když zvěděla, že se s ním jak Elizabeth, tak slečna
Lucasová už mnohokrát setkaly. Na faře byli o jeho příjezdu
okamžitě zpraveni, neboť pan Collins se procházel celé dopoledne
kolem vrátnice na hunsfordské cestě, aby mu nic neušlo, a jakmile
jim vysekl poklonu, když povoz zatáčel do parku, hned odspěchal
sdělit tuto velezajímavou novinku doma. Nazítří se vydal bez
prodlení na zámek přivítat návštěvu. A tam musel pozdravit
synovce dva, neboť pan Darcy s sebou přivezl ještě plukovníka
Fitzwilliama, mladšího syna svého strýce lorda -, a k údivu celé
společnosti ho oba pánové doprovodili až domů.  Charlotte
zahlédla z okna manželovy pracovny, jak přecházejí přes cestu,
okamžitě letěla do druhé místnosti, aby oznámila děvčatům, jaká
pocta je čeká a dodala:

„Za tuto pozornost mohu poděkovat tobě, Elizo. Mne by pan Darcy
tak rychle nevyhledal.“ Elizabeth měla sotva čas ji tuto
lichotivou domněnku vyvrátit, a už oznamoval zvonek jejich
příchod a krátce nato vstoupili všichni tři pánové do pokoje.
Plukovník Fitzwilliam, který překročil práh první, byl asi
třicetiletý muž, žádný krasavec, avšak postavou i vystupováním
skutečný šlechtic. Pan Darcy byl stejný jako předtím
v Hertfordshiru — pozdravil rezervovaně jako vždy paní
Collinsovou, a ať už v něm její přítelkyně vyvolávala jakékoli
pocity, stanul jí tváří v tvář zřejmě s naprostým klidem.
Elizabeth mu beze slova udělala pukrlátko. Plukovník Fitzwilliam
se okamžitě rozhovořil s ducha-plností a lehkostí světáckého
kavalíra a bavil příjemně celou společnost; jeho bratranec
prohodil něco o domě a o zahradě k pani Collinsové a pak seděl
hezkou chvíli, aniž na někoho promluvil. Teprve pak v něm slušné
způsoby převládly natolik, že se dotázal Elizabeth, jak se daří
její rodině. Odpověděla mu případným způsobem a po chvilkovém
odmlčení dodala: „Moje nejstarší sestra je teď už tři měsíce
v Londýně. Nepotkal jste ji tam náhodou?“

Věděla moc dobře, že ne, ale byla zvědavá, jestli dá najevo, že je mu
známo, jak se Bingleyovi zachovali k Jane, a měla dojem, že se zatvářil
trochu rozpačitě, když jí odpovídal, že bohužel neměl to štěstí a se
slečnou Bennetovou se nesetkal. Víc o tom nehovořili a pánové
se krátce nato rozloučili.

Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký obdiv a
všechny dámy se domnívaly, že díky jemu budou návštěvy na zámku mnohem
zábavnější. Uplynulo však několik dní, než jim odtamtud přišlo další
pozvání, neboť pokud měli na Rosingsu hosty, nikdoje nepotřeboval, a
teprve na velikonoční neděli, téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim
dostalo té cti, a to je lady Catherine pouze v kostele vyzvala, aby se u
nich večer ukázali. Celý ten týden ji i její dceru sotva zahlédli.
Plukovník Fitzwilliam zašel během té doby na faru několikrát, ale pana
Darcyho viděli jen v kostele.

Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili k panstvu v
zámeckém salónu. Její Jasnost je přijala milostivě, ale bylo zřejmé, že
už jí jejich společnost není tak vítaná, jako když tu nemá nikoho
jiného; byla skutečně zcela zaujata svými synovci a bavila se s nimi,
zvláště s Darcym, mnohem víc než s ostatními.

Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo vidět, že má z jejich přítomnosti
upřímnou radost; na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení vítané, a krom
toho se mu velice líbila roztomilá
přítelkyně paní Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile o
Kentu a Hertfordshiru,-o cestování i o pobytu doma, o nových knihách i o
hudbě, že se Elizabeth v tomto salónu ještě
nikdy ani zpola tak nepobavila. Hovořili živě a zaujatě, až to vzbudilo
pozornost lady Catherine i pana Darcyho. Ten na ně zakrátko vrhal časté
zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný zájem,
když bez dlouhých okolků zvolala:

„Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to vykládáte
slečně Bennetové?

Řekněte mi to taky.“

„Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko,“ odpověděl, když už nebylo
vyhnutí.

„O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů mému
srdci nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit. V celé Anglii
by se myslím našlo málo lidí, kteří
by se dokázali z hudby tak těšit a projevovali větší přirozené nadání
než já. Kdybych se byla učila, bývala bych v hudbě vynikla. A právě tak
Anně, kdyby jí křehké zdraví nebránilo mít hodiny. Věřím, že by hrála
dokonale. Jak pokračuje Georgiana, Darcy?“ Pan Darcy chválil sestřino
umění s láskyplným zaujetím.

„To ráda slyším, že se tak činí,“ řekla lady Catherine. „Vyřiďte jí ode
mne prosím, že to rozhodně nikam nepřivede, nebude-li pořádně cvičit.“

„Ujišťuji vás, tetinko, že jí té rady není třeba. Cvičí velmi
pravidelně.“

„Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát, tak jí
ještě zvlášť domluvím, aby cvičení na žádný pád nezanedbávala. Říkávám
často mladým slečnám, že bez pravidelného cvičení to v hudbě nikam
nedotáhnou. Už kolikrát jsem to říkala i tuhle slečně
Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude víc cvičit; u Collinsových sice není klavír, ale nemám nic proti tomu, a to jsem jí také říkala, aby chodila sem a cvičila na klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v tom křídle by přece nikomu nepřekážela.“ Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou nevychovaností a neodpověděl. Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam Elizabeth, že mu slíbila zahrát, a ona bez váhání zasedla ke klavíru. Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla první píseň do půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem, ten se však po chvíli zvedl, zamířil rozvážným krokem, jako obvykle, ke
klavíru a postavil se tak, že hleděl půvabné pianistce přímo do tváře.
Elizabeth zpozorovala jeho počínání a při první vhodné pauze se k němu
obrátila se šelmovským úsměvem.

„Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně přišel? Ale
já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně
paličatá, a když na mne někdo za-dupe, schválně neuteču. Zkusí-li mě
někdo vyděsit, dodá mi tím odvahy.“

„Nebudu vyvracet vaši domněnku,“ odpověděl, „protože ve skutečnosti
jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už
natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci,
které si vůbec nemyslíte.“

Elizabeth se upřímně rozesmála nad tím, jak ji vystihl, a pravila
plukovníku Fitzwilliamovi:

„Váš bratránek mě představil v pěkném světle a díky jemu mi teď už
neuvěříte ani slůvko. Mám velkou smůlu, že jsem se tu setkala s někým,
kdo může tak dokonale odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí,
kde jsem doufala se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi
nekavalírské, pane Darcy, vyzrazovat všechny mé prohřešky z
Hertfordshiru — a dovolte, abych dodala, že také velmi nemoudré t-neboť
mě to ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že vaše
příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše.“

„Nebojím se vás,“ pravil s úsměvem.

„Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí,“ zvolal plukovník
Fitzwilliam, „tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí.“

„Zvíte to tedy, ale připravte se na něco strašlivého. Musím vám sdělit,
že jsem ho poprvé
spatřila v Hertfordshiru na plese, a na tomto plese — co byste tomu
řekl? Odtančil jen čtyři kousky. Přináším nerada špatné zprávy — ale je
tomu tak. Odtančil jen čtyři kousky, ačkoli byl nedostatek pánů a hodně
dívek zůstalo sedět, protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane
Darcy.“

„Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyho sestry.“

„Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen. A copak
byste chtěl slyšet teď, plukovníku ? Mé prsty očekávají vaše rozkazy.“

„Snad bych byl učinil lépe,“ pravil Darcy, „kdybych se byl vynasnažil s
někým seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují zájem cizích lidí.“

„Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?“ obrátila se Elizabeth
na plukovníka Fitzwilliama. „Zeptáme se ho, proč rozumný a vzdělaný muž,
který viděl svět, nevzbuzuje zájem cizích lidí?“

„Na to vám dokážu odpovědět sám,“ pravil Fitzwilliam, „a nemusíme se
ptát jeho. Pravý
důvod je ten, že se mu nechce tak dalece namáhat.“

„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil,“ pravil Darcy,
„totiž bavit se nenucené s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi
zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o
jejich starosti, jak to Často vídám.“

„Mé prsty,“ pravila Elizabeth, „se nepohybují po této klávesnici tak
bravurně, jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná ani tak
hbitá, nemám tak výrazný úhoz. Jenže jsem odjakživa předpokládala, že
jsem tím sama vinna, protože se nenamáhám cvičit. Ale nemyslím si, že
bych měla nešikovnější prsty a že bych nebyla schopna se naučit stejně
krásně hrát jako každá druhá.“

Darcy se usmál a řekl: „Máte úplně pravdu. Využíváte svého času mnohem
lépe. Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic vytýkat. Ani
vy, ani já se nepřetvařujeme před cizími lidmi.“

Tu je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří. Elizabeth
se okamžitě rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž, pár minut
naslouchala a pak pravila Darcymu:

„Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a kdyby měla
možnost brát hodiny u některého londýnského profesora. Má docela slušný
prstoklad, třebaže se nadáním nevyrovná
Anně. Anně by hrála skvěle, kdyby jí byl její zdravotní stav dovolil
brát hodiny.“ Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se
připojí k vychvalování své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani jindy u
něho nespatřila žádné příznaky lásky a z jeho chování k slečně
de Bourghové vyvodila tu útěchu pro slečnu Bingleyo-vou, že by si vzal
právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.

Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou
a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném nadání.
Elizabeth to všechno zdvořile snášela a na přání pánů setrvala u klavíru
až do té chvíle, než pro ně předjel kočár Její Jasnosti, aby je dopravil
domů.

Nazítří dopoledne odešla paní Collinsová s Marií zařídit cosi do vesnice
a Elizabeth zůstala sama doma; právě psala Jane, když tuji překvapil
domovní zvonek, neomylná známka toho, že se blíží návštěva. Jelikož
neslyšela kočár, nevylučovala možnost, že by to mohla být lady
Catherine, a tak raději schovala rozepsaný dopis, aby se nemusela obávat
dotěrného vyptávání; tu se však otevřely dveře a k jejímu úžasu vstoupil
do pokoje pan Darcy, a to sám. I on byl zřejmě udiven, že ji zastal
samotnou, a omlouval své nečekané přepadení: prý mu bylo řečeno, že jsou
všechny dámy doma.

Posadili se, a když zodpověděl její zdvořilostní dotazy po rosingském
panstvu, hrozilo zřejmé
nebezpečí, že zavládne smrtelné ticho. Bylo naprosto nutné o něčem
začít, a v této kritické
chvíli si vzpomněla, kdy ho spatřila v Hertfordshiru naposled, a
zvědavá, co jí poví o jejich spěšném odjezdu, poznamenala:

„Jak nečekaně jste všichni opustili Netherfield loni v listopadu, pane
Darcy! Pan Bingley musel být velmi příjemně překvapen, že se s vámi tak
brzy shledal, vždyť pokud si vzpomínám, odjel pouze den před vámi.
Doufám, že se jemu i jeho sestrám dařilo dobře, když
jste se s ním v Londýně loučil?“

„Ano, mají se výborně, děkuji vám.“

Viděla, že se s touto stručnou odpovědí bude muset spokojit, a tak po
malé chvíli dodala:

„Zaslechla jsem něco, že pan Bingley nemá velkou chuť se vů-bec ještě
někdy do Netherfieldu vrátit; je tomu tak?“

„Mně nic takového neříkal, aleje dost pravděpodobné, že tam bude pobývat
jen zřídkakdy. Má
mnoho přátel a je právě v těch letech, kdy člověk mívá čím dál tím víc
přátel i různých zájmů.“

„Hodlá-li trávit na Netherfieldu tak málo času, pak by jeho sousedé
spíš uvítali, kdyby panství pustil, protože by se tam mohla usadit
nějaká rodina natrvalo. Jenže pan Bingley se tam jistě nenastěhoval
kvůli sousedům, ale kvůli sobě, a tak musíme právem očekávat, že si
Netherfield ponechá nebo pustí ze stejného důvodu.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby se odstěhoval, jakmile se mu naskytne jiná
příhodná koupě,“ pravil Darcy.

Elizabeth neodpověděla. Neodvažovala se hovořit dál o jeho příteli, a
protože ji nic jiného nenapadalo, nechala na něm, o čem se budou bavit
dál.

Pochopil a zakrátko začal: „Tohle je zřejmě velmi příhodný dům. Slyšel
jsem, že jej lady Catherine dala celý do pořádku, než se pan Collins
přistěhoval do Hunsfordu.“

„Ano, a jsem si jista, že by jí tento dobrý skutek nikdo neoplatil
hlubší vděčností.“

„Pan Collins měl při volbě životní družky zřejmě šťastnou ruku.“

„Ano, to máte pravdu; jeho přátelé se mohou radovat, že potkal jednu z
mála rozumných žen, které by byly ochotné si ho vzít a navíc schopné
připravit mu spokojený život. Moje přítelkyně má pro něho velké
pochopení — i když nevím, je-li její sňatek s panem Collinsem to
nejmoudřejší, co mohla udělat. Zdá se však, že je úplně spokojena, a
posuzováno z hlediska rozumu, udělala jistě dobrou partii.“

„Musí to být pro ni velmi příjemné, že žije tak blízko svých rodičů a
přátel.“

„Tomu říkáte blízko? Vždyťje to téměř padesát mil.“

„A co je padesát mil na dobré silnici ? Sotva půldenní výlet. Ano, tomu
říkám dost blízko.“

„Nikdy mě dosud nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu z výhod
jejich sňatku,“ zvolala Elizabeth. „Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že
paní Collinsová má rodiče blízko.“

„Tím jen dokazujete svůj vřelý vztah k Hertfordshiru. Pak
vám všechno kromě nejbližšího okolí Longbournu musí připadat daleko.“
Při těchto slovech mu pohrával na rtech zvláštní úsměv a Elizabeth se
domnívala, že chápe proě: asi předpokládá, že myslí na Jane a
Netherfield. Zrudla tedy a odpověděla:

„Netvrdím přece, že je nejmoudřejší, usadí-li se mladí manželé blízko
jejích rodiěů. Velké
nebo malé vzdálenosti jsou relativní a závisí na mnoha okolnostech. V
zámožné rodině, kde cestovní výlohy nehrají roli, není počet mil na
překážku. Jenže tohle není ten případ. Collinsovi mají slušné příjmy,
ale zas ne takové, aby mohli často cestovat — a aby moje přítelkyně měla
pocit, že její rodiče žijí blízko, musela by se ta vzdálenost scvrknout
na polovinu, o tom jsem přesvědčena.“

Pan Darcy si přitáhl židli o kousek k ní a řekl: „Vy sama přece nemáte
důvod k tak vřelým lokálním vztahům. Je vyloučeno, že byste byla celý
život nevytáhla paty z Longbournu.“ Elizabeth se zatvářila překvapeně.
Její návštěvník se vzpamatoval, odsedí si, vzal ze stolu noviny, přelétl
je očima a zeptal se lhostejnějším hlasem:

„Jak se vám líbí v Kentu?“

Rozhovořili se o zdejším okolí, oba v klidných, stručných větách, dokud
je zakrátko nepřerušil příchod Charlotty a její sestry, které se vrátily
z procházky. Nečekané téte á téte je překvapilo. Pan Darcyjim sdělil,
jakým omylem takto přepadl slečnu Bennetovou, zdržel se ještě několik
minut, ale mnoho toho nikomu nepověděl, a pak se rozloučil.

„Co to má znamenat?“ řekla Charlotte, jakmile za ním zapadly dveře.
„Musí být do tebe zamilovaný, milá Elizo, jinak by sem nechodil jako
domů.“

Když jim však Elizabeth vylíčila, s jakou námahou udržovali rozhovor v
proudu, nezdálo se to Charlotte ani při nejlepší vůli pravděpodobné, a
po různých úvahách nakonec dospěly k závěru, že přišel, protože nemá nic
lepšího na práci, což jim připadalo i vzhledem k roční době jako nejpřijatelnější vysvětlení. Příroda dosud neskýtala mnoho možností k povyražení. Na zámku se jim nabízela lady Catherine, knihy a biliár, ale páni nevydrží sedět stále doma, a protože faru měli blízko, vedla k ní příjemná cesta a snad i kvůli jejím obyvatelům se oběma bratrancům od té doby zlíbilo zajít tam téměř denně. Přicházeli v různých dopoledních hodinách, někdy každý zvlášť, jindy spolu a tu a tam i v doprovodu paní tetinky. Všem bylo zřejmé, že je plukovník Fitzwilliam navštěvuje, protože se u nich cítí dobře, a z tohoto důvodu jim byl samozřejmě ještě sympatičtější. Elizabeth připomínal jejího dřívějšího ctitele George Wickhama tím, že také ráda dlela v jeho společnosti a že se mu tak nepokrytě líbila; když je oba srovnávala, shledávala, že plukovník Fitzwilliam sice nemá tak jemné a okouzlující způsoby, ale uznávala, že je pravděpodobně
inteligentnější.

Proč se tu však tak často objevuje pan Darcy, to bylo obtížnější
uhádnout. Jistě ne proto, že by toužil po jejich společnosti, vždyť často seděl deset minut a ani ústa neotevřel, a když konečně promluvil, pak zřejmě spíš z nezbytnosti než z vlastní vůle ~ aby vyhověl požadavkům slušnosti, a ne pro potěšení. Zřídkakdy dělal dojem, že se dobře baví. Paní Collinsová nevěděla, co si o tom myslet. Plukovník Fitzwilliam ho občas škádlil, že dělá hlouposti, a podle toho usoudila, že se obvykle chová jinak, což sama nemohla vědět, protože ho tak dobře neznala; byla by si přála, aby se tato změna dala vysvětlit milostným vzplanutím a předmětem tohoto vzplanutí aby byla její přítelkyně Eliza, a jala se proto usilovně pátrat, aby zjednala jasno. Pozorovala ho, kdykoli přišli na zámek nebo on zavítal na faru, ale bez valného úspěchu, často se na její přítelkyni díval, ale tvářil se přitom nevyzpytatelně. Upíral na ni vážný pohled, ale Charlotte zhusta zapochybovala, zda je v něm i zalíbení; spíš se jí někdy zdálo, že svědčí prostě o roztržitosti.  Několikrát řekla Elizabeth, že se do ní asi zakoukal, ale ta se jí jen vysmála a paní Collinsová nepovažovala za moudré ji v tom utvrzovat, aby v ní nevzbuzovala naděje, které by skončily zklamáním, neboť nezapochybovala ani na okamžik, že by antipatie její přítelkyně rázem vyprchaly, kdyby mohla předpokládat, že ho má v moci.

Ve své starostlivé oddanosti někdy přemítala, jak by dala Elizabeth dohromady s plukovníkem Fitzwilliamem. Byl to rozhodně
přitažlivý muž, v zajištěném postavení. Elizabeth se mu zřejmě líbila,
ale tyto přednosti vyvažovala skutečnost, že pan Darcy měl velký vliv v
církvi a jeho bratranec vůbec žádný.

Na svých toulkách parkem potkala Elizabeth nejednou zcela neočekávaně
pana Darcyho. Považovala to za zvláštní smůlu, že se objevuje tam, kam
málokdo zajde, a hned poprvé mu přímo oznámila, že se právě tudy
nejraději prochází. Jak se to tedy mohlo opakovat, to nechápala. A přece
k tomu došlo, ba i potřetí. Jako by ho vedla vyslovená zlomyslnost nebo
dobrovolné pokání, neboť mu při těchto příležitostech nestačilo, aby se
po několika zdvořilostních frázích a rozpačitém odmlčení rozloučil,
nýbrž považoval skutečně za nutné
vrátit se a doprovodit ji. Přitom toho mnoho nenamluvil a ona se také
příliš nenamáhala, aby ho bavila nebo pozorně naslouchala, avšak při
třetím setkání si uvědomila, že jí klade občas dost zvláštní, nečekané
otázky — jak se jí líbí v Hunsfordu, chodí-li ráda sama na procházku a co
soudí o manželství Collinsových; hovořili o zámku, a tují vysvětloval
něco, s čím nebyla obeznalá, takovým způsobem, jako by předpokládal, že
se tam i ona ubytuje, až příště přijede do Kentu. Vyplývalo to z jeho
slov. Měl snad na mysli plukovníka Fitzwilliama? Elizabeth si to
nedovedla vysvětlit jinak než jako narážku na zájem z oné strany, jestli
mu totiž sama dobře porozuměla. Uvádělo ji to do trapných rozpaků a
vítala s úlevou vrátka v plotě proti faře.

Jednou si na procházce znovu pročítala poslední Janin dopis a přemítala
nad jedním odstavcem, který dokazoval, že jí při psaní asi nebylo do
smíchu, když tu místo aby ji překvapil pan Darcy, vzhlédla a spatřila,
že jí kráčí vstříc plukovník Fitzwilliam. Schovala okamžitě dopis a s
nuceným úsměvem pravila:

„To jsem nevěděla, že někdy zajdete i sem.“

„Obcházím celý park,“ odpověděl, „dělávám to obyčejně každý rok a hodlal
jsem skončit na faře. Půjdete ještě daleko?“

„Ne, chtěla jsem se právě vrátit.“

A skutečně se také otočila a vydali se spolu k faře.

„Tak vy už s konečnou platností v sobotu odjíždíte z Kentu?“

„Ano — pakliže to Darcy opět neodloží. Musím se mu podřídit. Rozloučíme
se, až jemu bude libo.“

„A kdyby mu i na celé věci příliš nezáleželo, udělá mu velkou radost,
když o ní rozhodne. Neznám nikoho, koho by tak těšilo prosazovat svou,
jako pana Darcyho.“

„On skutečně rád rozhoduje,“ odvětil plukovník Fitzwilliam, „ale to není
sám. Má jen k tomu lepší možnosti, neboť je bohatý a ostatní jsou často
chudí. Říkám to procítěně, neboť
druhorozený syn, jak víte, si musí zvykat na odříkání a ústupky.“

„Podle mého názoru si druhorozený hraběcí syn na nic takového zvykat
nemusí. Ruku na srdce — kdyjste si musel něco odříci a kolikrát jste
musel ustoupit? Stalo se vám někdy, že jste neměl dost peněz, abyste si
mohl zajet, kam jste chtěl, nebo si opatřit, co se vám líbilo?“

„Strefila jste se do černého — nemohu skutečně tvrdit, že bych byl
zhusta takto strádal. Ale otázka peněz by mohla být rozhodující ve
vážných záležitostech. Druhorození synové se nemohou oženit, s kým se
jim zlíbí.“

„Ledaže se jim zalíbí bohaté dcerušky, což se, pokud vím, často stává.“

„Nároky, které jsme si zvykli mít, nám příliš svazují ruce, a málokdo z
našeho společenského prostředí se může oženit, aniž pomyslí i na věno.“

„To říká na mou adresu?“ pomyslela si Elizabeth a zrudla, hned se však
vzchopila a škádlivě
se ho zeptala: „A co se tak obvykle platí za druhorozeného hraběcího
syna, smím-li se ptát?
Asi byste se nespokojil s méně než padesáti tisíci, ledaže by byl starší
bratr hodně stonavý.“ Odpověděl jí ve stejném duchu a brzy toto téma
opustili. Aby se mu nezdálo, že je zaražená z toho, co se stalo, povídala
okamžitě dál.

„Váš bratranec si vás vzal s sebou zřejmě hlavně proto, aby měl komu
poroučet; divím se, že se neožení, tím by si zajistil tuto vymoženost
natrvalo. Možná však, že mu prozatím postačí
jeho sestra; jelikož mu byla svěřena do ochrany, může si s ní počít, co
se mu zachce.“

„Mýlíte se,“ pravil plukovník Fitzwilliam, „o tuto výhodu se musí
podělit se mnou. Jsme oba poručníky slečny Darcyové.“

„Skutečně? A jakpak se staráte o svou svěřenku? Dá vám hodně práce?
Mladé dámy v jejím věku bývají někdy svéhlavé, a má-li v žilách pravou
darcyovskou krev, pak se asi nerada podřizuje.“

Zpozorovala, že se na ni po těchto slovech vážně zahleděl, a zeptal se jí
okamžitě, proč se domnívá, že by měli se slečnou Darcyovou starosti, a
to způsobem, který dával tušit, že tak či onak nebude daleko od pravdy.
Odvětila rychle:

„Nemějte obav. V životě jsem o ní nic špatného neslyšela, co já vím,
může to být nejmírnější
stvoření na světě. Jedny moje známé, paní Hurstová a slečna Bingleyová,
ji vychvalovaly až
do nebe. Zmínil jste se myslím o tom, že je také znáte.“

„Znám je trochu. Jejich bratr je příjemný člověk, skutečný kavalír. S
Darcym jsou důvěrní
přátelé.“

„Ano, pravda,“ podotkla Elizabeth suše. „Pan Darcy je vůči panu
Bingleymu laskavost sama a úžasně starostlivě pečuje o jeho blaho.“

„To pečuje! Ano, mám dojem, že o něho skutečně pečuje právě tenkrát, kdy
je toho nejvíc třeba. Cestou sem mi vykládal cosi, z čeho jsem
vyrozuměl, že by mu Bingley měl být skutečně dost zavázán. Ale měl bych
se mu omluvit, neboť vlastně nevím, měl-li na mysli Bingleyho. Jsou to
všechno pouze dohady.“

„Jak to?“

„Šlo o jistý případ — ale Darcy by si jistě nepřál, aby se to rozkřiklo,
protože by z toho mohly být nepříjemnosti, kdyby se to doneslo rodině té
dámy.“

„Můžete se spolehnout, že se nikomu ani slovem nezmíním.“

„Nezapomeňte, že si vlastně vůbec nejsem jist, jde-li o Bingleyho. Řekl
mi jen toto: že nedávno dokázal zachránit přítele před nepříjemnostmi
plynoucími z nerozvážného sňatku, nejmenoval však nikoho a neuváděl
žádné podrobnosti, a mě jen tak napadlo, že to bude Bingley, protože ho
pokládám za mladíka, který by se mohl do něčeho takového zaplést, a
kromě toho spolu strávili celé léto, pokud vím.“

„Řekl vám pan Darcy, z jakých důvodů zasáhl?“

„Vyrozuměl jsem, že rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky.“

„A jakým rafinovaným způsobem ho od ní odloučil?“

„Nevylíčil mi žádné své rafinované triky,“ pravil Fitzwilliam s úsměvem.
„Svěřil mi jen to, cojsem vám právě řekl.“

Elizabeth kráčela mlčky dál a srdce jí překypovalo rozhořčením.
Fitzwilliam ji chvíli pozoroval a pak se jí zeptal, nad čím se tak
hluboce zamyslela.

„Uvažuji o tom, co jste mi vyprávěl,“ pravila. „Nemohu schválit počínání
vašeho bratrance. Jakým právem si tu zahrál na soudce?“

„Vy jste tedy spíše toho názoru, že jeho zákrok nebyl na místě?“

„Nechápu, co ho opravňovalo rozhodovat, zda se přítel zamiloval moudře
či ne, a jak mohl on určit a stanovit, na čem závisí přítelovo životní
štěstí.“ Ovládla se však a dodala: „Jelikož ale neznáme všechny
okolnosti, nebylo by spravedlivé ho odsuzovat. Jistě tu nešlo o žádnou
velkou lásku.“

„To sice není neoprávněný předpoklad, ale bratránkův slavný čin by se
tím jevil v mnohem méně lichotivém světle,“ pravil Fitzwilliam.

Žertoval, alejí to připadalo tak typické pro pana Darcyho, že se na to
ani neodvažovala odpovědět; změnila tedy rázně předmět rozhovoru, a než
došli na faru, bavili se jen o bezvýznamných věcech. Jakmile se
návštěvník rozloučil, uchýlila se do samoty svého pokojíku, aby si mohla
nerušeně promyslet všechno, co vyslechla. Sotva mohla předpokládat, že se to týkalo někoho jiného než lidí, k nimž měla vztah. Přece nemohl na světě existovat ještě někdo, koho by Darcy tak dokonale ovládal. Nikdy nepochybovala, že se zúčastnil tažení proti vztahu Bingleyho k Jane, ale vždy pokládala za hlavního inspirátora a strůjce všeho slečnu Bingleyovou. Jestli si však z ješitnosti nepřisvojuje větší zásluhy, pak je on toho příčinou, jeho pýcha a rozmary jsou příčinou všeho, co Jane musela vytrpět a ještě vytrpí.
Zničil — aspoň dočasně — všechny vyhlídky, že by ta láskyplná, dobrotivá
duše došla svého štěstí, a nikdo nemohl vědět, na jak dlouho jí tak
hrozně ublížil.

„Rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky,“ pravil plukovník Fitzwilliam, a tyto vážné námitky spočívaly pravděpodobně na tom, že jeden její strýček je venkovský advokát a druhý obchodník v Londýně.

„Proti Jane samé by přece nikdo nemohl nic mít,“ říkala si, „vždyťje
roztomilost a dobrota sama! Cituplná, i dost vzdělaná, má dokonalé
vystupování. A jaké výhrady může mít proti tatínkovi, je sice někdy
trochu podivín, ale zná věci. které by ani pan Darcy nemusel přehlížet,
a je obecně\*ctěn a vážen tak, jak on sám patrně jakživ nebude.“ Na matku už nemohla pomyslet s takovou sebedůvěrou, ale nevěřila, že by námitky proti ní byly rozhodující, neboť hrdopýškovi Darcymu jistě spíš vadilo majetkové postavení Janiných příbuzných než jejich pošetilosti, a nakonec dospěla k skálopevnému přesvědčení, že ho k tomu vedla zčásti zlá pýcha a zčásti přání uchovat si Bingleyho pro sestru.

Rozrušení a slzy, v které tyto úvahy vyústily, způsobily, že ji
rozbolela hlava; k večeru se to vystupňovalo do té míry, že ji to — spolu
s nechutí prodlévat ve společnosti pana Darcyho — přivedlo k rozhodnutí
nezúčastnit se návštěvy na zámku, kam byli všichni pozváni na čaj. Když
paní Collinsová seznala, že se skutečně necítí dobře, nenutila ji, aby
šla, a pokoušela se ze všech sil zabránit manželovi, aby ji nutil, avšak
pan Collins nedokázal potlačit obavy, co tomu řekne lady Catherine.

Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit svůj hněv
proti Darcymu, jala se znovu pročítat všechny dopisy, které jí Jane
napsala do Kentu. Nestěžovala si v nich na nic, ani se nevracela k
minulým událostem, ani se jí nesvěřovala, že trpí. Ale každičká řádka
každého dopisu vytvářela celkový dojem, že pisatelka ztratila veselost a
přívětivost, jimiž se dříve vyznačovala, onu duševní rovnováhu, plynoucí
z vlastní spokojenosti i láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy
neopouštěla. Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své
kůži, a to mnohem výrazněji než při prvním čtení. Po ohavném Darcyho
vychloubání, jaké zlo dokázal způsobit, vnímala s větším pochopením
sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí, že jeho návštěva na
Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo, že za necelých
čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že udělá všechno, co sesterská
láska zmůže, aby se brzy vzpamatovala.

Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že se bude muset zároveň rozloučit i s jeho bratrancem, ale plukovník Fitzwilliam jí dal jasně najevo, že nechová vážnější úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.

Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří; příjemněji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jal se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a takto začal:

„Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi
dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji.“

Elizabeth nebyla úžasem mocna slova. Vykulila na něho oči, zrudla,
zarazila se a mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku a hned
následovalo vyznání, co k ní cítí a co už k ní cítil odedávna. Mluvil
krásně, avšak neprodléval jen u citů, které chová ve svém srdci, a
hovořil stejně výmluvně o něze jako o hrdosti. Vylíčil jí procítěně, co
je to pro něho za ponížení, jak se mu ona nemůže rovnat, že zdravým
rozumem musí uznat námitky jeho rodiny proti jeho lásce, což všechno
snad mělo své oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu
mohlo prospět v jejích očích.

Přes svou hlubokou antipatii k němu si uvědomovala, jak je pro ni
lichotivé, že si podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na okamžik
nezaváhala, co mu odpoví, bylo jí zprvu líto, že mu způsobí bolest, až v
ní jeho další slova vyvolala takový hněv, že všechen její soucit
pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí, aby mu dokázala klidně
odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil, jak silný musí být cit, který
se mu přes všechnu snahu nepodařilo přemoci, a vyjádřil naději, že se mu nyní za to dostane odměny a ona přijme ruku, kterou jí nabízí. Viděla na něm jasně při těchto slovech, že ani na okamžik nezapochyboval o příznivé odpovědi. Mluvil sice o úzkosti a pochybnostech, ale jeho tvář vyzařovala dokonalou sebejistotu. Tato okolnost ji ještě více
rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími tvářemi:

„Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit - nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat.“ Pan Darcy se opíral o římsu u krbu a očima jí visel na tváři; zdálo se, že ho její slova stejným dílem překvapila jako zdrtila. Pobledl hněvem a duševní rozrušení se mu zračilo v každém rysu.  Sváděl těžký boj, aby zachoval zdání klidu, a neotevřel rty, dokud si nebyl jist, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo
Elizabeth strašně. Konečně pravil nucené vyrovnaným hlasem:

„A to je všechno, co budu mít tu čest vyslechnout od vás v odpověď! Snad
bych mohl chtít zvědět, proč jsem byl s tak nepatrným úsilím o
ohleduplnost takto odmrštěn. Ale na tom nezáleží.“

„A snad bych se já směla zeptat,“ odpověděla, „proč jste s tak zřejmým
úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své
vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není
tohle dostatečnou omluvou za bezohlednost, jestliže jsem se jí vůbec
dopustila? Jsou tu však i jiné důvody. Sám je dobře znáte. I kdyby mi
city nebránily — kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych vám i byla
nakloněna — myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení
vyslyšet muže, který svým počínáním zničil — snad navždy — štěstí draze
milované sestry?“

Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen okamžik a naslouchal jí dál, aniž se pokusil ji přerušit.

„Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš neoprávněný
a krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se, nemůžete popřít, že hlavně
vaší nebo jedině vaší vinou byli od sebe odloučeni, že kvůli vám lidé
jeho odsoudili pro lehkovážnost a ji stíhají posměchem pro zklamané
naděje a že jste oběma připravil vážné trápení.“

Odmlčela se a pozorovala s nemalým rozhořčením, že jí naslouchá s
výrazem na hony vzdáleným jakékoli známky kajícnosti. Dokonce se na ni
usmíval, jako by nevěřil svému sluchu.

„Můžete popřít, že jste to zavinil?“ opakovala.

S předstíraným klidem jí na to odvětil: „Nemám vůbec v úmyslu popírat,
že jsem učinil všechno, co bylo v mých silách, abych odloučil přítele od
vaší sestry, a že se raduji ze svého úspěchu. Jemu jsem posloužil lépe
než sobě.“

Elizabeth pokládala pod svou důstojnost dát najevo, že slyšela tuto dvornou úvahu, ale její smysl jí neunikl a sotva ji mohl naladit smířlivěji.

„Ale nejsem proti vám zaujata jen kvůli téhle záležitosti.

Už dlouho předtím jsem si o vás utvořila nepříznivé mínění. Před mnoha
měsíci mi odhalil vaši pravou tvář pan Wickham, když mi vylíčil svůj
případ. Co na to řeknete? Jaký pomyslný
přátelský zájem uvedete zde na svou obhajobu? Nebo jaké omyly hodláte
předstírat před ostatními?“

„Projevujete zvláštní zájem o osudy onoho pána,“ řekl Darcy celý rudý a
mnohem méně
klidným tónem.

„Kdo zná jeho neštěstí, tomu nemůže být jeho osud lhostejný.“

„Jeho neštěstí!“ opakoval Darcy pohrdavě. „Ano, skutečně ho potkalo
velké neštěstí.“

„A vaší vinou!“ zvolala Elizabeth procítěně. „Vy jste ho uvrhl do
chudoby — do stísněných poměrů. Vy jste ho připravil o to, co mu bylo
přislíbeno, jakjste věděl. Vaším přispěním přišel v nejlepších letech
života o nezávislost, jaká mu nejen patřila, ale jakou si i zasloužil.
To všechno jste způsobil. A přitom reagujete na zmínku o jeho neštěstí
pohrdáním a ironií!“

„Takové tedy o mně máte mínění!“ zvolal Darcy, který stále přecházel rychlými kroky po místnosti. „Natolik si mne tedy ceníte. Děkuji vám, že jste mi to tak upřímně vyjevila. Z vašeho výpočtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy. Ale snad,“ dodal, přestal přecházet a obrátil se k ní, „byste byla moje prohřešky přehlédla, kdybych byl neurazil vaši hrdost tím, že jsem se vám poctivě přiznal, jaké výhrady mi dlouho bránily uvažovat o vážné známosti. Byla byste potlačila ty hořké výčitky, kdybych vám byl takticky zamlčel, jak jsem se pral sám se sebou, a kdybych vám byl polichotil ujišťováním, že mě k vyznání vede bezmezná, čirá vášeň i rozum i rozvaha, zkrátka všechno. Ale já si ošklivím jakoukoli přetvářku. A nestydím se za pocity, které jsem vám vyjevil. Jsou pochopitelné a oprávněné. Což jste mohla očekávat, že přijmu s radostí vaše pochybné prostředí, že mě potěší vyhlídka na příbuzenstvo, které
žije tak hluboko pod úrovní, na jakou jsem zvyklý já?“

Elizabeth cítila, že její hněv stoupá každým okamžikem, avšak snažila se
ze všech sil ovládnout, když mu odpovídala :

„Mýlíte se, pane Darcy, když se domníváte, že způsob vašeho vyznání na
mne zapůsobil jinak, než že mne ušetřil politování, které by bylo
provázelo mé odmítnutí, kdybyste se byl přitom choval jako pravý
kavalír.“

Viděla, že sebou trhl, ale neodpovídal, a tak pokračovala:

„Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“

Jeho úžas byl opět naprosto nelíčený, pohlížel na ni s výrazem, který
vyjadřoval jak nedůvěru, tak pokoření. Hovořila dál:

„Od samého začátku — snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala, jste mě
svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní, samolibý člověk,
že sobecky přehlížíte city ostatních, a na základě této antipatie
vyrostl v průběhu dalších událostí nepřekonatelný odpor, takže jsem už
měsíc nato věděla, že jste poslední člověk na světě, kterého by mně kdy
mohli vnutit za muže.“

„To postačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity a nezbývá mi,
než se hanbit za to, co jsem k vám cítil já. Promiňte mi, že jsem vás
připravil o tolik času, a dovolte, abych vám na rozloučenou ze srdce
popřál zdraví a štěstí.“

S těmito slovy ji spěšně opustil a v příštím okamžiku slyšela Elizabeth,
jak dole zaklaply domovní dveře a on odchází.

V hlavě jí zavládl bolestný zmatek. Nemohla se udržet na nohou a
skutečně ze slabosti sklesla na židli a dobrou půlhodinku proplakala.
Jak uvažovala o tom, co se zběhlo, rostl její úžas každým okamžikem. Pan
Darcy ji požádal o ruku! Miluje ji už dlouhé měsíce! Tak ji miluje, že
si ji chce vzít přes všechny výhrady, kvůli kterým zabránil sňatku svého
přítele s její sestrou a které mu přece musely připadat nejméně stejně
pádné v jeho vlastním případě. Bylo to téměř neuvěřitelné. Lichotilo jí,
že bezděčně vyvolala tak mocný cit. Ale ta jeho pýcha, ta jeho ohavná
pýcha — jeho nestoudné doznání, co učinil v Janině záležitosti — jeho
neomluvitelná sebejistota, s jakou se k tomu přiznal, třebaže to nemohl
ospravedlnit, necitelný
způsob, jakým vyslovil Wickhamovo jméno, zatímco se vůbec nepokoušel
popřít, že se k němu zachoval krutě — to vše zapudilo soucit, který jeho
náklonnost na okamžik vyvolala. Tonula v rozčilujících úvahách, dokud jí
hrčení zámeckého kočáru nepřipamatovalo, jak málo je s to čelit
pátravému Charlottinu zraku, a nepřimělo ji utéci k sobě do pokoje.
Nazítří se Elizabeth probudila do stejných myšlenek a úvah, jaké jí v
noci konečně uzavřely víčka. Ještě se nevzpamatovala z překvapujících
událostí, nemohla myslet na nic jiného, nedokázala se soustředit na
žádnou práci, a tak se rozhodla dopřát si ihned po snídani vzduchu a
pohybu. Zamířila přímo ke své oblíbené pěšince, ale odradilo ji
pomyšlení, že tam chodívá i pan Darcy, a tak místo aby vešla do
zámeckého parku, zašla k cestě, která odbočovala od mýtnice. Z jedné
strany ji rovněž ohraničoval plot kolem parku a brzy minula jeden ze
zámeckých vchodů.

Prošla dvakrát třikrát tím úsekem a pak ji krásné ráno zlákalo, aby se
zastavila u vrat a zahleděla do parku. Za těch pět týdnů, které už
strávila v Kentu, prodělala příroda velkou změnu a každým dnem se rané
stromy víc a víc zelenaly. Právě se chystala pokračovat v cestě, když tu
zahlédla mužskou postavu mezi keři na pokraji parku; blížil se k ní a
ona v obavě, že by to mohl být pan Darcy, se dala spěšně na ústup. Ale
muž se už přiblížil natolik, že ji zahlédl, přidal rázně do kroku a
zavolal na ni jménem. Poodešla už kousek, ale když
zaslechla, že ji volá, vrátila se opět k vratům, ač hlas prozrazoval,
že je to skutečně Darcy. On už k ní mezitím také dospěl, podal jí dopis,
který od něho bez rozmýšlení přijala, a pravil s povzneseným klidem:
„Chodím tu už hezkou dobu a doufám, že vás potkám. Prokážete mi tu čest
a přečtete si tento dopis?“ Nato se jí lehce uklonil, otočil se a brzy jí
zmizel mezi stromy.Elizabeth otevřela psaní bez radostného očekávání,
ale s velkou zvědavostí, a podivila se ještě víc, když zjistila, že
obálka obsahuje dva archy papíru úplně popsané drobným písmem. I obálka
jich byla plná. Zašla po cestičce kousek dál a začala číst. Dopis byl
datován toho dne ráno v osm hodin na rosingském zámku a stálo v něm:

    Ctěná slečno,

    neznepokojujte se nad tímto dopisem a neobávejte se, že se rozhovořím o
    citech a zopakuji nabídku, která Vás včera večer tak rozhořčila. Nechci
    Vás trápit ani sebe pokořovat tím, že bych prodléval u tužeb, které pro
    klid Vaší duše i mé nelze ani příliš brzy zapomenout; nebylo by třeba
    vynaložit úsilí na sestavení tohoto listu ani na obeznámení s jeho
    obsahem, kdyby má
    čest nevyžadovala, aby byl napsán i pročten. Musíte mi proto prominout,
    že si činím nároky na Vaši pozornost, vím, Že mi nevyhovíte ráda, avšak
    odvolávám se na Váš smysl pro spravedlnost.

    Vznesla jste proti mně včera večer dvě různá obvinění, zdaleka ne
    rovnocenná co do závažnosti. Nejprve jste se zmínila o tom, že bez
    ohledu na city pana Bingleyho a Vaší slečny sestry jsem je od sebe
    odloučil — a za druhé, že jsem neuznal různé nároky pana Wickhama a
    nečestně jsem ho připravil o dobré bydlo a nelidsky mu zničil
    budoucnost. Odmrštit svévolně
    a zlomyslně kamaráda z dětství, uznávaného oblíbence mého otce, mladíka,
    který se sotva mohl spoléhat na něco jiného než na ochranu naší rodiny a
    který vyrůstal v očekávání, Že se mu jí dostane, to by byl skutečně
    těžký přečin, s nímž by se odloučení dvou mladých lidí, jejichž vzájemné
    sympatie spočívaly jen na několikátý denní známosti, sotva dalo
    srovnávat. Doufám však, že budu napříště zproštěn přísného odsouzení,
    jehož se mi včera večer v tak hojné míře dostalo, až si přečtete mé
    zdůvodnění, proč jsem se tak zachoval a co mě k tomu vedlo. Budu-li při
    tomto vysvětlení, které pokládám ve svém zájmu za nezbytné, nucen
    vyjevit názory, jež se Vás snad dotknou, pak nemohu než předem se
    omluvit. Není jiné zbytí a další ospravedlňování by bylo pošetilé.

    Zakrátko nato, co jsem přibyl do Hertfordshiru, jsem postřehl
    — a nebyl jsem sám — že Bingleyho upoutala Vaše starší sestra
    víc než kterákoli jiná dívka z okolí. Ale teprve ten večer,
    kdy se v Netherjieldu konal ples, se mě zmocnily obavy, že
    svůj vztah pojímá vážně. Viděl jsem ho už častokrát předtím
    zamilovaného. Na tom plese jsem si při náhodné poznámce sira
    Williama Lucase poprvé uvědomil — zatímco jsem měl tu čest
    tančit s Vámi, že Bingley svým zájmem o Vaši sestru vzbudil
    obecně mínění, že se budou brát. Sir Lucas o tom hovořil
    s naprostou jistotou, jako by nezbývalo než stanovit datum.
    Od onoho okamžiku jsem si pozorně všímal přítelova počínání
    a dobře jsem viděl, Že jeho náklonnost k slečně B. je daleko
    hlubší než všechno, čeho jsem kdy byl u něho svědkem. I Vaši
    sestru jsem bedlivě pozoroval. Vypadala a chovala se volně,
    vesele a půvabně jako vždy, ale nepostřehl jsem u ní žádné
    známky zvláštní náklonnosti, a toto večerní pátrání mě
    přesvědčilo, že sice ráda přijímá jeho dvoření, ale že ho
    k němu nepodněcuje vlastní citovou spoluúčastí.  Nezmýlila-li
    jste se v tom Vy, pak jsem chybně usuzoval já. Znáte svou
    sestru dokonaleji, a proto je ta druhá eventualita
    pravděpodobnější. Je-li tomu tak a já jsem jí pod vlivem
    mylného dojmu způsobil bolest, pak nejsou Vaše výtky
    nepochopitelné. Ale neváhám prohlásit, že vážná tvář Vaší
    sestry i její celkové vystupování musí v pečlivém
    pozorovateli vyvolat dojem, že je sice milá a přívětivá, avšak
    jejího srdce se hned tak něco nedotkne, /je jsem ochotně
    uvěřil v její lhostejnost, to nepopírám — ale troufám si
    tvrdit, že se obvykle ve svých pozorováních i závěrech
    nenechávám ovlivnit svými přáními nebo obavami; utvořil jsem
    si tento názor z nestranného přesvědčení, i když mi
    z rozumových důvodů vyhovoval.

    Byl jsem proti tomu sňatku nejen z těch důvodů, které, jak
    jsem se Vám včera doznal, jen vášnivá láska dokázala přemoci
    v mém vlastním případě; postavení Vaší rodiny nemohlo ani
    tolik vadit mému příteli jako mně. Ale jsou tu ještě jiné
    neblahé okolnosti — okolnosti trvalého rázu, které platí
    stejnou měrou pro oba případy, jež jsem však dokázal
    pominout, protože jsem je neměl přímo před očima. Musím se
    o nich zmínit, aspoň krátce. Proti příbuzenstvu Vaší paní
    matky lze sice mít námitky, ale zdaleka ne takové jako proti
    nedůstojnému počínání, které ji tak často, ba téměř vždy
    charakterizuje, právě tak jako Vaše tři mladší sestry a občas
    i Vašeho pana otce.  Promiňte. Říkám Vám to s těžkým srdcem.
    Trápí-li Vás poklesky Vašich nejbližších a mrzí tak
    neradostné jejich vypodobnění, nechť je Vám útěchou vědomí,
    že Vy dvě jste se svým chováním zcela vymkly podobnému
    odsouzení a že jste se svou starší sestrou všeobecně uznávány
    a chváleny. Dodám už jen to, že jsem si v průběhu onoho
    večera potvrdil své mínění o všech zúčastněných a uvědomil si
    závažnost pohnutek, které mě už předtím mohly vést k tomu,
    abych ochránil přítele před svazkem podle mého názoru velmi
    neblahým.

    Nazítří pak Bingley odjel z Netherfieldu do Londýna, jak si
    zajisté vzpomenete, a měl v úmyslu se brzy vrátit.

    Nyní Vám chci objasnit své počínání. Jeho sestry byly podobně
    znepokojeny jako já a brzy jsme se o tom dohovořili: všichni jsme si
    uvědomovali, že je třeba bez prodlení zasáhnout, a tak jsme se rozhodli,
    Že se za Bingleym rozjedeme do Londýna. To jsme také učinili — a já
    jsem se okamžitě podjal úkolu objasnit příteli stinné stránky jeho
    volby. Vylíčil jsem mu je co nejdůrazněji a nejzávažněji. Moje námitky
    sice mohly zviklat nebo oddálit jeho rozhodnutí, nedomnívám se však, že
    by 'ho byly nakonec odradily od sňatku, kdybych ho nebyl zároveň
    ujišťoval, což jsem neváhal učinit, že k němu Vaše sestra nic necítí.
    Dosud se domníval, že mu jeho náklonnost upřímně oplácí, ač nikoli
    stejně vřele...

    Bingley je od přírody velmi skromný a spoléhá spíš na můj než na svůj
    vlastní úsudek. Nebylo tedy příliš obtížné ho přesvědčit, že se zmýlil.
    Přimět ho, aby se už nevracel do Hertfordshiru, když tomu uvěřil, nebylo
    však dílem okamžiku. Nemohu si vyčítat, že jsem to všechno učinil. Jen
    na jednu okolnost si v této věci nevzpomínám se zadostiučiněním, a to,
    že jsem se snížil k přetvářce a zamlčel mu, že Vaše sestra dlí v
    Londýně. Věděl jsem o tom právě
    tak jako slečna Bingleyová, její bratr však dodnes nic netuší. Možná že
    by se byli mohli setkat bez nevítaných následků, avšak nezdálo se mi, že
    jeho cit vyhasl natolik, aby ji mohl bez nebezpečí opět spatřit. Snad
    takové tajnůstkářství není důstojné, už se však stalo a stalo se to s
    dobrým úmyslem. — To je vše, co Vám o tom mohu sdělit, a omlouvat se
    nehodlám. Dotkl-li jsem se nešetrně citů Vaší sestry, neučinil jsem to
    úmyslně, a třebaže Vám mé pohnutky mohou připadat nedostačující, nemám
    dosud důvod je zatracovat.

    Pokud jde o ono druhé, vážnější obvinění, že jsem ublížil panu
    Wickhamovi, mohu je vyvrátit jen tím, že Vám předestřu jeho vztahy k
    naší rodině v plné šíři. Nemám tušení, z čeho mě
    konkrétně obvinil, avšak pravdivost toho, co Vám sdělím, Vám může
    dokázat řada nepochybně hodnověrných svědků.

    Pan Wickham je synem velmi úctyhodného člověka, který po
    mnoho let spravoval celé pemberleyské panství a vykonával
    svěřený úkol s takovou svědomitostí, že můj otec přirozeně
    nešetřil uznáním, a zvlášť laskavě pečoval o George Wickhama,
    který byl jeho kmotřencem. Otec ho vydržoval na školách
    a později na universitě v Cambridgi — což byla velmi vítaná
    pomoc, neboť pana Wickhama staršího připravila rozmařilá žena
    o všechno, a nebyl by tedy mohl poskytnout synovi slušné
    vzdělání. Můj otec nejen rád trávil čas ve společnosti tohoto
    mladíka, jenž si svým vystupováním umel odjakživa lidi
    získávat, ale mél o ném i velmi dobré mínění, doufal, že se
    stane pastorem, a hodlal ho v tom podporovat. Já sám jsem už
    před mnoha lety na něho začal pohlížet jinak. Jeho nepěkné
    sklony, bezzásadovost, kterou pečlivě skrýval před zraky
    svého dobrodince, nemohly uniknout mladíku přibližně stejně
    starému, který míval příležitost pozorovat ho v nestřežených
    okamžicích, jakou můj otec mít nemohl. 2jde vyvolám opět Vaši
    nelibost — do jaké míry, to víte nejlépe sama. Aiuž však ve
    Vás pan Wickham vzbudil jakékoli city — i kdybych vytušil
    jejich hloubku, neodvrátilo by mě to od úmyslu odhalit Vám
    jeho pravou povahu, ba spíše by mě to k tomu ještě podnítilo.

    Můj předobrý otec zemřel asi před pěti lety a jeho sympatie
    k panu Wickhamovi přetrvaly až do konce, takže mě ve své
    poslední vůli zvlášť nabádal, abych ho podporoval tak, jak si
    to jeho povolání vyžádá — a bude-li vysvěcen, pak si přál,
    aby mu připadla bohatá fara na našem panství, jakmile se
    uvolní. Odkázal mu rovněž tisíc liber na hotovosti. Jeho otec
    mého dlouho nepřežil, a za půl roku po těchto událostech mi
    pan Wickham napsal a oznámil mi, že se s konečnou platností
    rozhodl nestat se knězem a že to snad nebudu pokládat za
    neskromné, požádá-li o další okamžitou finanční podporu
    namísto odkazu, jehož nebude moci využít. Dodal, že má
    v úmyslu studovat práva, a jistě prý pochopím, že se sotva
    může vydržovat na studiích z úroků tisíci liber. Doufal jsem
    spíš, než věřil, že to myslí vážně, a byl jsem ochoten
    přistoupit na jeho návrh. Domníval jsem se, že se pan Wickham
    na kněze nehodí, a tak jsme se hladce dohodli — on se vzdal
    nároků na podporu v kněžském povolání, kdyby někdy nastaly ty
    okolnosti a mohl se o ni ucházet, a místo toho přijal částku
    tří tisíc liber. Od té chvíle jsem se s ním už nestýkal. Měl
    jsem o něm tak nevalné mínění, Že jsem ho nezval do
    Pemberley, ani jsem nevyhledával jeho společnost v Londýně.
    Domnívám se, že žil převážně tam, avšak studium práv byla
    pouhá záminka, a jelikož si nyní nemusel nic odpírat, vedl
    za-hálčivý, rozmařilý život. Po tři léta jsem o něm téměř
    neměl zpráv, ale pak zesnul obročník z fary, která mu byla
    kdysi přislíbena, a on mě o ni dopisem požádal. Ujišťoval mě,
    a to jsem mu ochotně uvěřil, že je v tísnivé finanční
    situaci. Zjistil prý, že práva jsou příliš nevýnosná, a byl
    skálopevně odhodlán, že se dá vysvětit, přislíbím-li mu
    dotyčnou faru — o čemž, jak se vyjádřil, vůbec nepochybuje,
    neboť si je jist, že nemám závazky k jinému kandidátu a že
    jsem nezapomněl na přání svého ctěného otce. Sotva mi můžete
    mít za zlé, že jsem odmítl jeho žádost a že jsem zamezil, aby
    se opakovala.  Jeho rozhořčení bylo úměrné neutěšenosti jeho
    poměrů — a patrně mě hanobil před lidmi s takovou vehemencí.,
    $ jakou dělal výčitky mně. Po této události jsme se vůbec
    přestali znát. ^čeho žil, to nevím. Avšak loni v létě jsem ho
    musel vzít na vědomí <“ velmi trapných okolností.

    Musím se nyní zmínit o události, kterou si sám ze srdce přeji
    zapomenout a s níž bych se nikomu nesvěřil z žádných méně
    závažných důvodů, než mám nyní. Říkám to proto, že
    nepochybuji o Vaší mlčenlivosti. Sestra, která je o více než
    o deset let mladší, byla svěřena do ochrany synovci mé matky,
    plukovníku Fitzwilliamovi, a mně. Asi před rokem jsme ji
    vzali ze školy a usídlili jsme ji v Londýně; loni v létě
    odjela se svou vychovatelkou do Ramsgate a tam se také
    odebral pan Wickham, bezpochyby záměrně, neboť se ukázalo, že
    se zná z dřívějška s paní Youngeovou, v níž jsme se bohužel
    ošklivě zklamali; s jejím vědomím a pomocí se vetřel v přízeň
    Georgiany, jež si ho ve své bezelstnosti pamatovala jako
    dobrotivého přítele z dětství, až se dala přesvědčit, že se
    do něho zamilovala, a svolila, že s ním uprchne. Bylo jí
    tehdy sotva patnáct, což ji poněkud omlouvá, a když jsem Vám
    led vyjevil její nemoudré počínání, dodávám s radostí, že
    jsem se o tom dozvěděl od ní samé.  Přijel jsem za nimi
    nečekaně den nebo dva před zamýšleným útěkem a Georgiana,
    která nemohla snést pomyšlení, že by mě zarmoutila
    a rozhněvala, neboť ke mně vzhlíží téměř s takovou úctou jako
    k otci, se mi ke všemu přiznala. Umíte si jistě představit,
    jak mi při tom bylo a jak jsem se zachoval. S ohledem na
    sestřinu pověst a její city jsem pana Wickhama nepohnal
    k odpovědnosti veřejně; ale napsal jsem mu, on okamžitě odjel
    a paní Youngeová byla samozřejmě propuštěna. Pan Wickham
    usiloval bezesporu hlavně o věno mé sestry, které obnáší
    třicet tisíc liber, avšak musím předpokládat, že silnou
    pohnutkou byla i touha vyřídit si se mnou účty. Pomsta by to
    bývala skutečně dokonalá.

    Vypsal jsem Vám, slečno, po pravdě všechny události, které se
    nás obou týkají, a neodvrhnete-li to jako smyšlenku, doufám,
    že mě už napříště nebudete obviňovat z krutosti vůči panu
    Wickhamovi. .Nevím, jakým způsobem a za jakých okolností Vás
    obelhal, avšak není se patrné co divit, že se mu to podařilo,
    neboi jste nebyla o dotyčných událostech informována. Nemela
    jste možnost odhalit pravdu, podezíravost Vám není vlastní.

    Snad Vás překvapí, že jsem Vám toto vše neřekl včera večer,
    avšak nebyl jsem svým pánem, nedokázal jsem se rozhodnout, co
    Vám mohu odhalit a co ne. Ovéřte si pravdivost všeho, co jsem
    Vám sdělil, u plukovníka Fitzwilliama, který je mým blízkým
    příbuzným i důvěrným přítelem a navíc jako vykonavatel otcovy
    poslední vůle je do podrobností obeznámen se všemi těmito
    dohodami. Kdybyste z odporu ke mně nepřikládala mým tvrzením
    víry, nemůže Vám stejná příčina bránit, abyste se nesvěřila
    mému bratranci; vynasnažím se najít způsob, jak Vám tento
    list odevzdat do vlastních rukou během dopoledne, abyste
    ještě měla možnost se na něho obrátit.

    Končím přáním, Bůh Vás ochraňuj.

    Váš Fitzwilliam Dany

Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu
opakoval nabídnutí k sňatku; nedovedla si vůbec představit, co by
jí mohl sdělovat. Dychtivě pročítala stránky a jejich obsah v ní
pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů. Sotva by je byla
dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí s to
své počínání něčím omlouvat; neboť
byla pevně přesvědčena, že nemůže uvést na svou omluvu nic, aby se při
tom nepropadl studem. Předem znechucena vším, co by jí mohl sdělit,
začala číst jeho výklad netherfieldských událostí. Četla s tak dychtivou
překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese další
věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala zrakem. Jeho
mínění o sestřině lhostejnosti okamžitě odsoudila jako lež a jeho líčení
skutečných, nejzávažnějších výhrad proti onomu sňatku ji tak rozhněvalo,
že neměla vůbec chuť jeho důvody nestranně posoudit. Nepsal, že by
litoval svého činu, a to jí stačilo, nevyjadřoval se kajícně, ale
povýšeně. Vedla ho jen pýcha a nestoudnost.

Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi a ona
sledovala s poněkud soustředěnější pozorností události, které, měla-li
jim přikláďat víru, musely vyvrátit ochotně
přijaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečné blížily
Wickhamově vlastní verzi jeho životních osuďů — probouzely se v ní ještě
bolestnější a zmatenější pocity. Zmocnil se jí
úžas, zlé tušení, snaď i hrůza. Byla by to ráda všechno rázně odmítla,
znovu a znovu si říkala:

„To není pravda. To ani nemůže být. Určitě lže, jako když
tiskne.“ A když dočetla ďo konce, složila honem ďopis, ačkoli
posleďní stránku nebo ďvě vůbec nevnímala, a umiňovala si, že jej
nebuďe brát vážně, že se na něj už ani nepodívá.

V tomto rozrušení, kdy se jí myšlenky divoce honily hlavou, opět
vykročila; nedokázala však setrvat při svém úmyslu; za pár vteřin
už měla dopis opět rozložený, a kďyž se ukliďnila a ovláďla, jak
nejvíc dokázala, jala se opět probírat zdrcující vylíčení
událostí okolo Wickhama. Snažila se přitom zvážit kažďou větu
a její smysl. Jeho vztahy k pemberleyskému panstvu se jevily
stejně, jak jí je vylíčil on sám, a třebaže přeď-tím neměla úplně
jasnou přeďstavu o ďobrotivosti nebožtíka pana Darcyho,
odpovídalo to docela dobře jeho vlastním slovům. Až potud
potvrzovala jedna výpověď ďruhou, jakmile však dospěla k poslední
vůli, začaly se od sebe náramně lišit. Pamatovala si ještě úplně
přesně, co jí Wickham vykládal o té faře, a když si v duchu
vybavovala, jak jí to doslova říkal, nemohla si neuvědomit, že
jeden nebo druhý hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe
uchlácholila, že se věci mají tak, jak by si přála. Avšak když si
pročetla a znovu se s bedlivou pozorností vrátila k podrobnostem
týkajícím se toho, jak se Wickham vzdal všech nároků na faru
a místo toho přijal ďosti poďstatnou sumu tří tisíc liber,
nemohla nezaváhat. Odložila dopis, zvážila všechny okolnosti
nestranně, jak se domnívala, a uvažovala o pravděpodobnosti obou
výpovědí — a nedospěla k ničemu. Stálo tu jedno slovo proti
druhému. Pročetla list znovu, avšak každá řádka se zdála čím dál
tím jasněji nasvědčovat tomu, že tento případ, který se zdál až
dosud vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho
veliké hanebnosti, se může jevit i v takovém světle, že by se mu
nedalo vytknout vůbec nic.

Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé
rozmařilosti, což jí hluboce otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz,
kterým by to vyvrátila.  Neznala nic z jeho minulosti, než se
objevil u domobraneckého regimentu, kam ho zlákal jistý mladík,
který se s ním setkal náhodou v Londýně a tam prohloubil
předchozí povrchní přátelství. O tom, jak žil dříve, nevěděl
nikdo v Hertfordshiru nic než to, co sám o sobě vykládal. Nikdy
jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru, i kdyby
byla měla tu možnost. Jeho tvář, hlas i způsoby dokazovaly na
první pohled jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na
nějaký jeho dobrý skutek, na nějaký přesvědčivý důkaz jeho
ušlechtilosti nebo dobrosrdečnosti, který by odvrátil útoky pana
Darcyho a vzhledem k převažujícím ctnostem by nasvědčoval spíš
o příležitostných prohřešcích, jak se snažila nazývat to, co pan
Darcy vylíčil jako nechuť k práci a dlouholeté nepravosti. Žádná
taková vzpomínka jí však nepřišla na pomoc.  Měla v živé paměti,
jak šararnantně se choval a promlouval, avšak její paměť mu
nemohla přičíst k dobru nic podstatnějšího, než že se všem
sousedům zamlouval a že mu jeho společenská uhlazenost získala
úctu v důstojnické jídelně. U tohoto bodu prodlela dlouho a pak
opět pokračovala ve čtení. Leč běda: následující pasáž o tom,
jaké úklady nastrojil slečně Darcyové, do jisté mír) potvrzovalo
to, co se odehrálo mezi ní a plukovníkem FitzwiHiamem právě včera
dopoledne; a nakonec byla vyzvána, aby si všechny, podrobnosti
ověřila u samého plukovníka Fitzwilliama, který jí předtím
sdělil, že je zasvěcen do všech bratrancových záležitostí
a o jehož věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Jednu chvíli už
byla téměř rozhodnuta, že se na něho obrátí, avšak zaváhala, když
si představila, jak by byl takový rozhovor trapný, a nakonec ten
nápad vůbec zavrhla, když si uvědomila, že pan Darcy by nikdy
neriskoval lakový návrh, kdyby si nebyl naprosto jist, že mu
bratranec jeho vývody potvrdí.

Pamatovala si úplně přesně, o čem hovořila s Wickhamem ten první
večer u Philipsových. Mnohé výrazy se jí vryly do paměti doslova.
Teprve nyní si uvědomila, že se vůbec neslušelo, aby tohle
všechno vykládal někomu, koho viděl prvně v životě, a divila se,
že ji to dříve nenapadlo. Připadalo jí netaktní upozorňovat na
sebe takovým způsobem jako on, a viděla nesoulad jeho výroků
s jeho činy. Vzpomínala, jak se vychloubal, že se nebojí setkat
s Darcym — ať si Darcy odjede, ale on že nemá, proč by utíkal;
a přitom si to hned příští týden zařídil, aby nemusel být na
netherfieldském plese.  Uvědomila si také, že svůj příběh
nevykládal nikomu než jí, dokud netherfieldské panstvo neodjelo,
avšak hned potom se to rozkřiklo, a žádné zábrany, žádné výhrady
mu nebránily očernit Darcyho co nejvíce, ačkoli ji předtím
ujišťoval, že z úcty k otci nemůže nikdy odhalit pravou tvář
syna.

Jak jinak se jí nyní jevilo všechno, co se ho týkalo! Dvořil se
teď slečně Kingové jen a jen z ohavné zištnosti, a její nikterak
závratné věno už nyní nedokazovalo skromnost jeho tužeb, ale
dychtivost využít první příležitosti. Jeho chování vůči sobě
nedokázala už uspokojivě zdůvodnit: buď se mu dostalo mylných
informací o jejím věnu, anebo vyhovovalo jeho marnivosti
podněcovat sympatie, které mu snad neuváženě dala najevo. Váhavé
pokusy o jeho očistu slábly a slábly, zato pro Darcyho mluvilo
čím dál tím víc věcí: nemohla popřít, že Bingley Jane na její
otázky už dávno ujistil, že je v této věci bez viny; že přes jeho
povýšenost a odpudivé způsoby za celou tu dobu, co ho znala
— a v posledním čase se s ním shodou okolností stýkala tak často,
že se v jistém smyslu obeznámila s jeho povahou — nepostřehla, že
by byl bezzásadový nebo nespravedlivě zaujatý — že by se oddával
volným a nevázaným choutkám; mezi svými přáteli byl ctěn a vážen
— i Wickham hovořil s uznáním o jeho vztahu k sestře a sama ho
často slyšela vyprávět o ní s takovou vřelostí, jaké by bezcitný
člověk nebyl schopen; a kdyby byl učinil to, co mu připisoval
Wickham, kdyby byl tak hrubě pošlapal právo, sotva by to byl
dokázal utajit před světem; kromě toho bylo nepředstavitelné, aby
se člověk toho všeho schopný mohl přátelit s dobrosrdečným panem
Bingleym. Najednou se sama za sebe strašně zastyděla. Nedokázala
pomyslet ani na Darcyho, ani na Wickhama bez výčitek, že se
chovala zaslepeně, nespravedlivě, předpojatě, nesmyslně.

„Jak ohavně jsem si počínala!“ zvolala. „A přitom si tak zakládám
na svém bystrozraku! Tak vyzdvihuji své schopnosti! Jak často
jsem zavrhla Janinu nepředpojatou dobrotivost a řídila se
sebevědomě zbytečnou nedůvěrou! Je to vskutku pokořující objev!
A přitom si to pokoření zasluhuji. Ani zamilovaný by nebyl tak
uboze zaslepený. Mne však zavedla na scestí marnivá pošetilost,
nikoli láska. Lichotilo mi, že mě jeden vyznamenává svou přízní,
urazilo mě, že mě druhý při prvním seznámení přehlíží, a proto
jsem ve všem, co se jich týkalo, dala přednost předsudkům
a hlouposti a zahnala zdravý rozum.  Vždyť jsem až do této chvíle
byla sama proti sobě.“

Bloudila v myšlenkách od sebe k Jane — od Jane k Bingleymu, a tu
si připamatovala, že vysvětlení, jež jí pan Darcy poskytl v tomto
případě, se jí zdálo velmi nedostatečné: i četla znovu. Tentokrát
na ni jeho slova zapůsobila velmi odlišným dojmem. Jak také mohla
v tomto případě odmrštit jeho důvody, když jim v jiném uvěřila?
Prohlašoval, že si vůbec nebyl vědom Janina citového zaujetí,
a ona si nemohla nevzpomenout, jak se na to dívala Charlotte.
Musela rovněž přiznat, že jeho dojem o Jane má své oprávnění.
Věděla, že Janina láska je hluboká, ale že ji málo dává znát a že
se tváří i chová stále vyrovnaně, což nesvědčívá o hlubokém
citovém založení.

Když dospěla k onomu odstavci, kde se zmiňoval o svých
pokořujících, leč oprávněných výhradách vůči její rodině,
zaplavil ji hluboký stud.  Popisoval je příliš výstižně, aby je
mohla vyvrátit, a průběh netherfieldského plesu, jemuž věnoval
zvláštní pozornost, neboť tehdy se v něm utvrdily jeho předchozí
špatné dojmy, měla ona ještě v živější paměti než on. Uznání,
jehož se dostalo sestře a jí, se neminulo účinkem. Zmírnilo,
avšak nemohlo vyvážit skutečnost, že se ostatní z její rodiny
vystavili oprávněnému odsouzení; a když si pomyslela, jaké
zklamání zažila Jane kvůli svým blízkým, a uvažovala, jak
podstatně jim oběma takové nepatřičné chování škodí, pocítila
sklíčenost, jakou dosud nepoznala.  Dvě hodiny chodila onou
pěšinkou a oddávala se všemožným úvahám - zvažovala opět a opět
různé události, odhadovala možnosti a smiřovala se, jak nejlépe
dovedla, s tak nečekanou a významnou změnou, až si uvědomila, jak
je unavená a jak dlouho je už pryč, a zamířila zpátky; když
vcházela do stavení, umiňovala si, že se bude tvářit vesele jako
jindy a že potlačí všechny myšlenky, které by jí bránily
v hovorech.

Okamžitě jí bylo zvěstováno, že tu během její nepřítomnosti byli oba
pánové z Rosingsu; pan Darcy se zdržel jen pár minut, aby se rozloučil,
avšak plukovník Fitzwilliam s nimi poseděl dobrou hodinu a čekal na ni,
dokonce se už téměř také vydal na procházku, aby ji objevil. Elizabeth
jen taktak dokázala předstírat lítost, že se minuli, ale ve skutečnosti
byla ráda. Plukovník Fitzwilliam už ji nezajímal, nemohla myslet na nic
než na svůj dopis. Oba pánové opustili Rosings nazítří dopoledne a pan
Col-lins, jenž vyčkával u vrátnice, aby jim mohl na rozloučení složit
svou poklonu, byl s to odspěchat domů s potěšujícím sdělením, že se oba
zdáli vynacházet při dobrém zdraví a tak dobré mysli, jak jen lze
očekávat po smutném výjevu, jehož byli právě účastni na zámku. Tamtéž
pak odspěchal utěšovat lady Catherine a její dceru a přinesl domů s
velkým zadostiučiněním poselství od Její Jasnosti, že se nudí a že
zatoužila, aby všichni přišli a poobědvali s ní.

Elizabeth nemohla popatřit na lady Catherine a neuvědomit si přitom, že
kdyby byla chtěla, mohla před ni nyní předstoupit jako její budoucí
neteř, a rovněž si nevesele uvědomovala, jak by to bylo Její Jasnost asi
pobouřilo. Co by na to byla řekla? Jak by se byla zachovala?

Těmito otázkami si krátila čas.

Nejprve se hovořilo o tom, že se scházejí ve zmenšeném počtu. „Víte, že
mi to rozdírá srdce?“ pravila lady Catherine.

„Nikdo neprožívá ztrátu přátel tak bolestně jako já. A tyhle mládence
jsem si zvlášť oblíbila a vím, že i oni mne mají v oblibě. — Byli
hluboce nešťastni, že už musí odjet. Ale to jsou vždycky. Drahý
plukovník se ještě jakžtakž držel až do-posledka, avšak Darcy poci-ťoval
loučení skutečně tíživě, snad ještě tíživěji než loni. Má k Rosingsu čím
dál tím vřelejší vztah.“ Pan Collins měl ovšem pohotově kompliment i
narážku, která vyvolala blahosklonný úsměv na matčině i dceřině tváři.

Po večeři poznamenala lady Catherine, že slečna Bennetová se jí dnes zdá
nějaká zaražená, a okamžitě si to sama vysvětlila předpokladem, že se jí
asi nechce ještě domů, a dodala:

„Je-li tomu tak, musíte napsat paní matce a poprosit ji, aby vám
dovolila ještě tu zůstat. Jsem přesvědčená, že paní Collinsová bude vaší
společnosti ráda.“

„Jsem Vaší Jasnosti velice zavázána za laskavé pozvání,“ odvětila
Elizabeth, „není však bohužel v mé moci, abych je využila. Tuto sobotu
musím být v Londýně.“

„Ale vždyť si tu takhle pobudete pouhých šest týdnů. Očekávala jsem, že
se tu zdržíte dva měsíce. Říkala jsem to přece paní Collinsové, ještě
než jste přijeli. Co byste tak pospíchala?

Paní Bennetová vás jistě může ještě čtrnáct dní postrádat.“

„Ale otec nemůže. Psal mi minulý týden, abych se co nejdříve vrátila.“

„Jděte! Když vás může matka postrádat, může i otec. Otcům na dcerách
nikdy moc nezáleží. Kdybyste zůstala ještě celý měsíc, mohla bych jednu
z vás dovézt až do Londýna, hodlám se tam totiž počátkem června na týden
vypravit, a jelikož Dawsonovi nevadí zavazadla na kozlíku, bylo by tam
krásně pro jednu místo — ba, kdyby nastalo chladné počasí, nevadilo by
mi vzít obě, protože nejste ani jedna tlustá.“

„Jste nanejvýš laskavá, Vaše Jasnosti, avšak obávám se, že musíme
dodržet předchozí
úmluvu.“

Lady Catherine se zřejmě vzdala. „Musíte s nimi poslat sluhu, paní
Collinsová. Víte, že vám vždycky řeknu otevřeně, co si myslím, a
nelíbilo by se mi, kdyby dvě dívky cestovaly poštovním dostavníkem bez
doprovodu. Odporuje to vší slušnosti. Musíte to zařídit a někoho s nimi
poslat. Takové
věci mě dokážou rozhořčit na nejvyšší míru. Mladé dívky mají mít vždy
patřičnou ochranu a doprovod, odpovídající jejich společenskému
postavení. Když má neteř Georgiana odjížděla loni v létě do Ramsgate,
vymínila jsem si, že s ní pojedou dva sluhové. Nesluší se, aby se slečna
Darcyová, dcera pana Darcyho z pemberleyského panství a lady Anně, někde
objevila jinak. Já kladu na tyhle věci velký důraz. Musíte poslat se
slečnami Johna, paní Collinsová. Jsem ráda, že jsem na to přivedla řeč,
protože by vám to nesloužilo ke cti, kdybyste je nechala odjet samotné.“

„Můj strýček pro nás pošle lokaje.“

„Tak? — Váš strýček! Drží si tedy lokaje? Jsem ráda, že máte někoho, kdo
na tyhle věci myslí. Kde budete měnit koně? — Aha, no ovšem, v Bromley.
— Řekněte U zvonu mé jméno a ochotně
vás obslouží.“

Lady Catherine měla ještě mnoho otázek v souvislosti s jejich cestou, a
jelikož na všechny sama neodpověděla, bylo nutné ji sledovat, za což jí
Elizabeth byla vděčná, neboť by jinak bývala tak zabraná do svých
myšlenek, že by byla mohla pozapomenout, kde je. Musela odložit úvahy na
chvíle samoty; jakmile se octla někde nerušena, oddávala se jim s velkou
úlevou a neminul den, aby se nevydala sama na procházku a nedopřála si
po libosti trapných vzpomínek.

List pana Darcyho uměla brzy nazpaměť. Dumala nad každou větou a její
vztahy k pisateli doznávaly každou chvíli podstatných změn. Když si
vzpomněla, jakým způsobem k ní
hovořil, probouzelo to v ní stále velké pobouření; když však uvážila,
jak nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na
sebe a bylo jí líto, že musela zklamat jeho city.

Jeho láska zasluhovala vděčnost, jeho celkový charakter úctu,
avšak nemohla se ztotožnit s jeho touhami, ani na okamžik
nezalitovala, že ho odmítla, a vůbec si nepřála, aby se ještě
někdy v životě shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že ji
to mrzelo a trápilo, a neblahé přestupky matky a sester byly
důvodem ještě hlubšího zármutku. Bylo to všechno beznadějné. Otec
se jim vysmíval, ale nikdy se natolik nenamáhal, aby zkrotil
neukázněnost a lehkomyslnost mladších dcer, a matka, která sama
nevěděla, co se patří, neviděla v jejich chování nic špatného.
Elizabeth s Jane se často spojenými silami pokoušely zabránit
Catherine a Lydii v nerozvážnostech, avšak jak mohlo dojít
k nápravě, dokud to matka trpěla a podporovala?

Poddajná a nedůtklivá Catherine, která zcela podléhala Lydiinu
vlivu, se cítila jejich radami vždy dotčena, kdežto svéhlavá
a lehkovážná Lydia je pouštěla jedním uchem tam a druhým ven.
Byly obě hloupé, líné a marnivé.  Dokud bude v Merytonu jediný
důstojník, nepřestanou flirtovat, a jelikož je z Longbournu do
Merytonu jen co by kamenem dohodil, nepřestanou tam běhat.

Těžce na ni doléhaly i starosti ohledně Jane; vysvětlení pana
Darcyho sice očistilo Bingleyho od všeho, co mu vyčítala, ale
uvědomovala si tím výrazněji, co Jane ztratila. Ukázalo se, že ji
měl upřímně rád a že se nezachoval špatně; leda se mu dala snad
vytknout přílišná závislost na úsudku přítele. Věru, kruté bylo
pomyšlení, že Jane se musela vzdát svazku po všech stránkách tak
žádoucího, s tolika výhodami, slibujícího takové štěstí, a to jen
kvůli pošetilému a nedůstojnému počínání vlastní rodiny.

Když k těmto úvahám ještě připočteme odhalení Wickha-movy povahy,
je nabíledni, že dobrá nálada, která ji dříve málokdy opouštěla,
utrpěla vlivem těchto okolností natolik, že sotva dokázala
zachovat aspoň její zdání.

Za onen poslední týden vykonali tolik návštěv na Rosingsu jako
během prvního. Strávili tam i poslední večer a Její Jasnost se
znovu dopodrobna vyptala na všechno ohledně jejich cesty,
poučovala je, jak nejlépe sbalit zavazadla, a kladla jim na srdce
jediný správný způsob, jak složit toalety, s takovým důrazem, že
Maria považovala za nezbytné po návratu bez ohledu na dopolední
práci všechny kufry přerovnat.

Při loučení jim lady Catherine velmi blahosklonně popřála
šťastnou cestu a pozvala je, aby za rok opět zavítaly do
Hunsfordu; a slečna de Bourghová nelitovala námahy, udělala jim
pukrle a oběma podala ruku.

V sobotu ráno se Elizabeth á pan Collins sešli u snídaně několik minut
před příchodem ostatních a on využil té příležitosti, aby ji na
rozloučenou zahrnul zdvořilostmi, které pokládal za nutné.

„Není mi známo, slečno Elizabeth,“ pravil, „zda vám již moje choť
vyjevila, jak velice je vám zavázána, že jste nás ráčila navštívit;
avšak jsem skálopevně přesvědčen, že neopustíte tento dům, aniž se vám
za vaši laskavost dostalo díků. Ujišťuji vás, že jsme si velmi vážili
vaší milé
společnosti. Jsme si vědomi, že náš skromný příbytek může málokoho
lákat. Žijeme prostě, naše pokoje jsou malé a služebnictvo nepočetné,
neoddáváme se světským radovánkám, takže mladé dámě, jako jste vy, musí
Hunsford připadat nudný, avšak věřte mi, že jsme vám vděčni za vaši
blahovůli a že jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abyste svůj
čas u nás netrávila nepříjemně.“

Elizabeth neváhala vyjádřit své díky a ujistila ho, že se jí tu líbilo.
Strávila šest týdnů velmi příjemně, byla šťastná, že viděla Charlottu, a
dostalo se jí tolik laskavé pozornosti, že ona je dlužnicí. Pan Collins
byl spokojen a se slavnostním úsměvem odvětil:

„To slyším s velkou radostí, že svůj pobyt u nás nepokládáte za
nepříjemný. My jsme se zajisté vynasnažili, seč jsme, a naštěstí jsme
byli s to uvést vás do velmi vznešené společnosti a vzhledem k našim
stykům s rosingským panstvem jsme vám mohli dopřát často příjemnou změnu
oproti našemu skromnému domácímu prostředí. Smíme tedy doufat, že vám
návštěva v Hunsfordu nebyla proti mysli. Díky lady Catherine a její
rodině obnáší naše postavení
takové výhody a přednosti, jakými se může honosit málokdo. Viděla jste,
jaké jsou naše vztahy. Viděla jste, že jsme na zámek pravidelně zváni.
Po pravdě řečeno, troufám si prohlásit, že při všech nedostatcích této
skromné fary žádný její obyvatel nezasluhuje soucit, pokud se může těšit
z přátelství zámeckého panstva jako my.“

Slova jen nedostatečně vyjadřovala, čím mu srdce přetékalo, musel se
procházet po pokoji, zatímco Elizabeth se snažila sloučit zdvořilost a
pravdu do několika stručných vět.

„Jistě o nás budete moci podat příznivé zprávy v Hertford-shiru, drahá
sestřenko. Aspoň se odvažuji doufat, že tomu nic nestojí v cestě. Denně
jste byla svědkem, jak lady Catherine zahrnuje paní Collinsovou přízní;
a neodnášíte si tedy, jak věřím, ten dojem, že vaše přítelkyně
prohloupila, když -avšak o tom raději pomlčíme. Dovolte jen, abych vás
ujistil, drahá slečno Elizabeth, že vám ze srdce přeji, abyste byla v
manželství tak šťastná jako my. Drahá Charlotte a já jsme jedno srdce,
jedna duše. Panuje mezi námi podivuhodná shoda v povaze i názorech, jako
bychom si byli předurčeni.“

Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastní jsou ti
manželé, kteří to o sobě
mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla dodat, že je pevně přesvědčena o
jeho spokojenosti a raduje se z toho. Nelitovala však, že další litanie
přerušil příchod ženy, jež je inspirovala. Chudinka Charlotte! Bylo to
truchlivé, zanechat ji v takové společnosti. Avšak zvolila si svůj osud
s očima otevřenýma, a třebaže se očividně nerada loučila s návštěvou,
nezdálo se, že by stála o soucit. Domácnost a hospodyňské starosti, její
drůbež, farnost a všechno, co z toho plynulo, ještě pro ni neztratily
přitažlivost.

Konečně předjel kočár, kufry byly upevněny nahoře, balíčky umístěny
vevnitř a vše bylo přichystáno k odjezdu. Přítelkyně se spolu vřele
rozloučily a pak doprovázel Elizabeth ke kočáru pan Collins; než přešli
zahradu, pověřil ji, aby vyřídila srdečné pozdravy celé své
rodině, přičemž neopomněl dodat, že jim ještě jednou děkuje za laskavé
přijetí loni v zimě, a připojit poručení jemu neznámým manželům
Gardinerovým. Pomohl jí do vozu, pak nastoupila Maria a užuž by byli
zabouchli dveře, když tu jim celý zděšený připomněl, že dosud nic
nevzkázaly dámám z Rosingsu.

„Zajisté však,“ dodal, „si přejete, abych jim vyřídil vaše uctivé
poručení a poděkoval jim za prokázané laskavosti během vašeho pobytu.“

Elizabeth neměla námitek, takže bylo možno dveře přibouchnout, a vůz se
rozjel.

„Dobrý bože!“ zvolala Maria po chvilkovém mlčení, „připadá mi, jako
bychom přijeli včera nebo předevčírem — a přitom jsme toho tolik
zažily!“

„Udalo se opravdu hodně,“ přitakala její družka s povzdechem.

„Devětkrát jsme obědvali na zámku, a kromě toho jsme tam byli dvakrát na
čaj! To budu mít co vypravovat!“

Elizabeth v duchu dodala: „A kolik toho já budu mít co tajit!“ Jejich
cesta proběhla bez klábosení i bez nesnází a za čtyři hodiny od té
chvíle, co opustily Hunsford, zastavil kočár před domem pana Gardinera,
kde se měly několik dní zdržet. Jane vypadala dobře a Elizabeth neměla
mnoho příležitostí rozvažovat nad jejím rozpoložením, protože pro ně
tetinka ve své dobrotě nachystala bohatý program. Ale Jane se s ní měla
vrátit domů a v Longbournu ji bude moci v klidu pozorovat.

Zatím ji to stálo dost velké sebezapření, aby vyčkala až do Longbournu,
než poví sestře o Darcyho vyznání. Vědomí, že je s to jí sdělit novinu,
nad níž Jane užasne a která zároveň tak lichotí těm marnivým představám,
jež rozum ještě neza-pudil, ji velice nutilo k upřímnosti, takže by ji
nebylo zadrželo nic než rozpaky, co všechno vlastně může vyzradit, a
obavy, aby až o tom jednou začne, neopakovala neuváženě něco o Bingleym,
co by mohlo její sestru ještě
víc zarmoutit.

Druhý týden v máji se tedy všechny tři dívky vypravily z londýnské
Gracechurch Street do jistého hertfordshirského městečka, a když se
blížily k hostinci, kde na ně měl čekat kočár pana Benneta, zpozorovaly,
že díky dochvilnosti kočího už Kitty i Lydia vyhlížejí z jídelny v
prvním patře. Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně zaměstnány
nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou
salátu s okurkami. Nejprve přivítaly sestry a pak je vítězoslavně
dovedly ke stolu, kde se skvěla studená pečeně, jakou obvykle skýtají
spíže zájezdních hostinců. „Že je to pěkné? Že jsme vás krásně
překvapily?“ volaly jedna přes druhou.

„Hodlaly jsme vás všechny pohostit,“ dodala Lydia, „ale musíte nám
půjčit nějaké peníze, protože my jsme utratily, co jsme měly, támhle v
tom krámě.“ Pak jim předestřela nákupy.

„Podívejte se, vzala jsem si tenhle čepec. Nezdál se mi ani moc hezký,
ale říkala jsem si, co bych si ho nekoupila. Jakmile se vrátíme domů,
rozpářu ho a uvidím, jestli bych z toho nedala dohromady něco slušného.“

A když sestry čepec odsoudily, že je ošklivý, opáčila zcela lhostejně:
„Hm! Ale ta modistka tam měla ještě dva nebo tři mnohem horší, a až si
koupím kousek saténu v hezčí barvě a ozdobím ho tím, bude docela
ucházející. A krom toho na tom nesejde, co budeme nosit v létě, vždyť v
Merytonu už nebude -ský regiment, za čtrnáct dní odtáhnou.“

„Opravdu?“ zvolala Elizabeth s velkým uspokojením.

„Rozbijí tábor u Brightonu, a já bych tak chtěla, aby nás tam tatínek
všechny zavezl na letní
byt! Není to báječný nápad? Tvrdím, že by to skoro nic nestálo. Dokonce
i maminka by ráda jela. Jen považte, jak se tu jinak budeme celé léto
trápit.“

„Ano,“ pomyslela si Elizabeth, „to by byl báječný nápad, nic jiného
bychom si v této chvíli nemohli přát. Dobrotivé nebe! Lázeňský život v
Brightonu a k tomu vojenský tábor, jakpak by ne, až se zbavíme obležení
jednoho pluku domobrany a merytonských plesů každý měsíc!“

„A teď vám povím novinku,“ prohlásila Lydia, jakmile zasedly k jídlu.
„To budete koukat. Je to dobrá zpráva, báječná zpráva a týká se jistého
pána, kterého všechny zbožňujeme.“ Jane a Elizabeth na sebe pohlédly a
propustily číšníka od stolu. Lydia se zasmála a pravila:

„To jste celé vy, pořád samý takt a ohledy. Nechcete, aby to číšník
slyšel, jako by mu to nebylo jedno! Hádám, že často vyslechne horší věci
než to, co vám chci povědět. Ale je tak ošklivý! Jsem ráda, že zmizel. V
životě jsem neviděla takovou dlouhatánskou bradu. Ale teď
už tu novinu: týká se to drahého Wickhama a bylo by jí škoda pro
číšnické uši, ne?

Wickhamovi už nehrozí nebezpečí, že ho dostane Mary Ringová! To koukáte!
Odjela k strýčkovi do Liverpoolu, odjela nadobro. Wickham je zachráněn.“

„A Mary Kingová je zachráněna!“ dodala Elizabeth. „Zachráněna
před svazkem, který by nebyl zrovna moudrý vzhledem k její
finanční situaci.“

„Udělala velkou hloupost, že odjela, jestli ho měla ráda.“ „Doufám, že
nešlo o vážné city ani z jedné, ani z druhé strany,“ pravila Jane.

„Z jeho určitě ne. Vzala bych na to jed, že o ni nestál, ani co by se za
nehet vešlo — a kdo by taky stál o takovou hloupou pihovatou protivu?“

Elizabeth se zachvěla při pomyšlení, že by sice nebyla schopna vyjádřit
to tak hrubými slovy, avšak že Lydiiny hrubé pocity se málo liší od
těch, jež sama dříve chovala ve svém srdci a pokládala za nepředpojaté!

Jakmile se všechny najedly a starší sestry zaplatily, daly zavolat
kočího a s vynaložením jistého důvtipu se celá společnost se všemi
krabicemi, brašnami a balíčky i s nevítaným přívažkem Lydiiných a
Kittyiných nákupů směstnala v kočáře.

„To jsme tu krásně nacpané,“ jásala Lydia. „Jsem ráda, že jsem si
koupila ten čepec, když pro nic jiného tak pro tu legraci, že
máme ještě jednu kulatou krabici! Tak, a teď se hezky pohodlně
usadíme a budeme si povídat a smát se celou cestu až domů.
Nejdřív nám musíte vylíčit, co jste všechno zažily za tu dobu,
kdy jste byly pryč. Seznámily jste se s nějakými fešáky?
Koketovaly jste? Tolik jsem se těšila, že aspoň jedna ulovíte
manžela, než se vrátíte. Jane bude hnedle stará panna, vždyť už
jí bude pomalu třiadvacet! Páni, to bych se styděla, kdybych se
do třiadvaceti nevdala. Tetinka Philipsová by si tak přála,
abyste se vdaly, to nemáte ani ponětí. Říká, že si Lízá měla vzít
pana Collinse, ale já si myslím, že by s ním nebyla\* žádná
švanda. Páni! Já bych se tak ráda vdala dřív než vy! Pak bych vám
všem mohla dělat gardedámu a vodit vás na plesy. Ach bože! Tuhle
jsme se u Forsterových nasmáli!

Kitty a já jsme k nim byly pozvané na celý den a paní
plukovníkova nám slíbila, že se večer bude tančit (mimochodem,
paní Forsterová a já jsme se ohromně skamarádily!), a tak pozvala
i obě Harringtonova děvčata, ale Harriet byla nemocná, takže Pen
musela přijít sama, a hádejte, co jsme vymyslely! Ustrojily jsme
Chamberlayna do ženských šatů, že se bude jako vydávat za dámu
— nedovedete si představit, jaká to byla legrace. Živá duše o tom
nevěděla, jen plukovník Forster, jeho paní, Kitty a já, no
a ještě tetička, protože jsme si od ní musely vypůjčit šaty; ale
nedovedete si představit, jak mu to slušelo. Denny, Wickham
a Pratt a ještě dva nebo tři důstojníci přišli a vůbec ho
nepoznali. Páni! Já se tak nasmála! A paní Forsterová taky.
Myslela jsem, že z toho budu mít smrt. Proto také začali mužští
něco tušit a za chvíli uhádli, co je.“

Takovými historkami a žertovnými kousky ze společenského života
usilovala Lydia, podporována Kittyinými narážkami a doplňky,
bavit své společnice cestou do Longbournu. Elizabeth se snažila
ji neposlouchat, ale nemohla zabránit, aby každou chvíli nepadlo
Wickhamovo jméno.

Doma se jim dostalo velmi milého přijetí. Paní Bennetová se
radovala, že se Jane vrátila stejně krásná jako dřív, a během
večeře prohlásil pan Bennet nejednou o své vůli Elizabeth:

„Jsem rád, že už jsi zase doma, Lízinko.“

V jídelně se shromáždila početná společnost, neboť se dostavili
téměř všichni členové rodiny Lucasovy, aby přivítali Marii
a vyslechli její zprávy; i byli zaujati velmi mnohostranně : lady
Lucasová se přes celý stůl vyptávala Marie na zdraví a slepice
své nejstarší dcery; paní Bennetová byla v dvojím ohni, neboť
z jedné strany sbírala informace o poslední módě od Jane, která
seděla o hezký kus dál, a nabyté vědomosti předávala na druhou
stranu mladším slečnám Lucasovým; a Lydia hlasitěji než ostatní
dohromady vypočítávala všechny radostné dopolední zážitky
komukoli, kdo byl ochoten jí naslouchat.

„Ach, Mary,“ pravila, „měla jsi jet s námi, to ti byla legrace! Když
jsme jely tam, stáhly jsme s Kitty všechny záclonky a dělaly jsme, že v
kočáru nikdo není, a byly bychom to tak nechaly celou cestu, kdyby se
Kitty nebylo udělalo špatně, a když jsme přijely ke Georgeovi, tak jsme
se myslím zachovaly velice ušlechtile, protože jsme všechna tři děvčata
pozvaly na báječnou studenou přesnídávku, a kdybys byla jela, byly
bychom tě také pozvaly. Na zpáteční cestě
jsme měly takovou legraci! Myslela jsem, že se do toho kočáru v životě
nenacpeme. Div jsem neumřela smíchy. A celou cestu domů jsme se tak
bavily! Povídaly jsme si a smály se tak hlučně, že nás určitě bylo
slyšet na deset mil.“

Na to Mary s vážnou tváří odvětila: „Jsem daleka toho, drahá
sestro, abych podceňovala takové zábavy. Většina ženských duší
v nich nepochybně nalézá zalíbení. Přiznám se však, že mne by
nezlákaly nekonečně raději dám přednost knize.“

Lydia však nevnímala ani slovo z této moudré odpovědi. Málokdy
vydržela dávat pozor déle než půl minuty a Mary zásadně vůbec
neposlouchala.

Odpoledne nutila Lydia ostatní děvčata, aby zašly do Merytonu
a poptaly se, co je nového, avšak Elizabeth se tomuto nápadu
energicky opřela.  Nechtěla, aby se říkalo, že slečny Bennetovy,
sotva přijedou domů, už musí pronásledovat důstojníky. Bránila se
tomu ještě z jiného důvodu.  Hrozila se setkání s Wickhamem
a hodlala je co nejvíce oddálit. Jakou pro ni znamenalo úlevu, že
má pluk odtáhnout, to se nedalo slovy vyjádřit. Do čtrnácti dnů
měli být pryč — a ona doufala, že po jejich odchodu už se kvůli
němu nebude muset trápit. Nestrávila doma ještě mnoho hodin a už
seznala, že záměry ohledné Brightonu, o nichž se zmínila Lydia
v hostinci, jsou častým námětem rozprav mezi rodiči.  Elizabeth
okamžitě odhadla, že otec vůbec nemíní ustoupit, avšak přitom
odpovídal tak neurčitě a dvojsmyslně, že matka, ač často
sklíčena, se přece ještě zcela nevzdala naděje, že by nemohla
nakonec uspět.

Elizabeth už to nevydržela, aby neobeznámila Jane s tím, co se
přihodilo; a když si nejprve umínila, že zamlčí všechny
okolnosti, které se sestry nějak týkaly, vybídla ji nazítří
dopoledne, aby se přichystala na překvapení, a vylíčila jí
v hlavních rysech, co se odehrálo mezi ní a panem Darcym.

Slečna Bennetová se brzy vzpamatovala z úžasu, neboť byla ve své
upřímné sesterské náklonnosti přesvědčena, že Elizabeth není
možno než obdivovat, a její překvapení ustoupilo jiným pocitům.
Litovala pana Darcyho, že se jí vyznal ze svých citů způsobem,
který mu sotva mohl získat sympatie; ale ještě více ji tížila
představa, jak ho asi sestřino odmítnutí muselo zkrušit.

„Jistě nebylo správné, že si byl tak jist úspěchem,“ pravila, „to by se
nemělo přiházet, ale považ, oč krutější pak bylo jeho zklamání!“

„Máš pravdu,“ odvětila Elizabeth, „je mi ho upřímně líto; jsou tu však
ještě jiné citové zdroje, které patrně brzy přehluší jeho vztah ke mně.
Nevytýkáš mi ale, že jsem mu dala košem?“

„Jak bych mohla! Ach, ne ne.““Ale vytkneš mi, že jsem hovořila tak
zaníceně o Wickhamovi?“

„Ne, nevidím v tom nic špatného, žes mu to řekla.“

„Ale uvidíš, až se dozvíš, co se stalo hned druhý den.“

Pověděla jí pak o dopise a opakovala jí obsah všeho, co se týkalo George
Wickhama. To byla velká rána pro chudinku Jane, jež by byla ochotně
prošla svět křížem krážem v dobré víře, že nenajde v celém lidském rodu
tolik špatnosti, kolik se jí zde soustředilo v jedné osobě. Darcyho
očištění ji sice uspokojovalo, avšak nemohlo vyvážit takové poznání.
Snažila se ze všech sil dokázat, že jde o nedorozumění, aby mohla
jednoho zprostit viny, aniž by tím přitížila druhému.

„To nepůjde,“ pravila Elizabeth, „rozhodně se ti nepovede nasadit
svatozář oběma. Vyber si, ale jeden ti musí stačit.

Máš k dispozici jen určité množství šlechetnosti, takže ti vystačí ke
cti a chvále pouze jednoho, a v poslední době se přiklánělo hned na tu,
hned na onu stranu. Já za svou osobu hlasuji spíš pro pana Darcyho, ty
však si čiň, co ti 10.“

Trvalo ale hezkou dobu, než vylákala úsměv na Janině lici.

„Nevzpomínám si, že by mnou bylo kdy něco víc otřáslo,“ pravila. „Že by
byl Wickham takový darebák! To se ani věřit nechce. Chudák pan Darcy.
Jen považ, Lízinko, co všechno musel podstoupit! Zažít takové zklamání a
přitom ještě seznat, že o něm nemáš nejlepší
mínění! A být nucen přiznat takovou věc o vlastní sestře! To je opravdu
přespříliš kruté. Jistě
to sama cítíš také.“

„I ne, lítost a soucit mě opouštějí, když vidím, jak tobě jimi srdce
překypuje. Ty to s ním budeš prožívat s tak vřelou účastí, o tom jsem
přesvědčena, že já budu mít čím dál tím větší
chuť ho pustit z hlavy a už na něho nemyslet. Tvé výlevy mě toho ušetří,
a budeš-li nad ním ještě déle lamentovat, odvrátím se já od něho s
lehkým srdcem.“

„Ubohý Wickham! Tváří se vždy tak dobrosrdečně! A má tak upřímné a
ušlechtilé způsoby!“

„S výchovou těchhle dvou mladíků muselo být rozhodně něco v nepořádku.
Jeden je v míře vrchovaté nadán ušlechtilostí a druhý budí její zdání.“

„Já jsem si nikdy nemyslela, že by pan Darcy takové zdání nebudil, jako
předtím ty.“

„A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku, když
jsem k němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii. V člověku to
utvrdí víru ve vlastní genialitu a dá
mu to takovou příležitost rozehrát svůj vtip, pojme-li k někomu odpor.
Někdo soustavně
hubuje na všechno možné a nedá se to poslouchat, avšak nelze se vytrvale
někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco vtipného.“

„Ale když jsi poprvé četla ten list, Lízinko, jistě jsi to nebrala tak
jako teď.“

„To vskutku ne. Bylo mi z toho dost trapně. A nejen trapně, byla jsem z
toho nešťastná. Přitom jsem si s nikým nemohla
popovídat o tom, co mě tížilo, žádná Jane mě nechlácholila a neříkala,
že jsem se přece jen nechovala tak hrozně slabošsky a domýšlivě a
pošetile, jak vím, že jsem se chovala. Ach! Jak jsi mi chyběla!“

„Škoda, že jsi před panem Darcym mluvila o Wickhamovi tak nezaobaleně.
Vždyť teď se zdá, že si vůbec žádné výtky nezasloužil.“

„Jistěže ne. Obořila jsem se na něho tak nešťastně právě
v důsledku předsudků, v nichž jsem si libovala. Potřebovala bych
se s tebou poradit o jedné věci. Co myslíš, mám či nemám odhalit
před našimi známými Wickhamovu skutečnou povahu?“

Jane Bennetová se zamyslela a pak odvětila: „Nemáme vlastně žádný důvod,
proč bychom ho musely tak strašné pranýřovat. Jak se na to díváš ty?“

„Že bychom se o to vůbec neměly pokoušet. Pan Darcy mě neoprávnil
k tomu, abych jeho informace rozhlásila. Naopak dal najevo, že
všechno, co se týká jeho sestry, je určeno jen pro mne, a kdybych
se snažila vysvětlovat lidem po pravdě, jak se zachoval v těch
ostatních případech, kdo by mi uvěřil? O panu Darcym panuje
obecně tak předpojaté mínění, že by z toho naše dobré merytonské
dušičky měly smrt, kdyby o něm měly začít smýšlet příznivé.
Nedokázala bych je přesvědčit. Wickham zanedlouho odjede, a tudíž
na tom nemůže nikomu záležet, co je to za člověka. Po čase to
možná všechno vyjde najevo a pak se jim vysmějeme, že byli tak
hloupí a ne-prokoukli ho dřív. Ale teď nebudu nikomu nic
vykládat,'“

„Máš pravdu. Kdyby jeho prohřešky vešly ve známost, mohlo by ho
to nadobro zničit. Snad už nyní lituje, čeho se dopustil, a snaží
se napravit svou pověst. Nesmíme ho dohnat k zoufalství.“

Tento rozhovor uklidnit rozbouřenou hladinu Elizabethiny mysli.
Zbavila se dvou tajemství, která ji už čtrnáct dní tížila, a měla
jistotu, že ji Jane ochotně vyposlechne, kdykoli bude mít touhu
si o jedné či druhé věci opět popovídat. Zbývalo ovšem ještě
něco, co se jí z ohleduplnosti neodvážila vyjevit. Nemohla se
odhodlat seznámit sestru s druhou půlkou Dai cyho dopisu, ani ji
ujistit, jak upřímné city k ní choval jeho přítel. Tohle s ní
nemohl nikdo sdílet a ona si uvědomovala, že by z ní obtížné
tajemství mohlo být sňato jen tehdy, až by se oba mladí lidé
domluvili.

„A kdyby tato nepravděpodobná situace nastala, mohla bych jí
povědět jen to, co jí bude mnohem milejší vyslechnout od
Bingleyho samého. Nemám právo přinést zprávy, dokud nepozbudou
všeho smyslu!“

Když se teď opět usadila doma, mohla v klidu pozorovat sestřin
duševní stav. Jane se trápila. Vzpomínala ještě stále něžně
a láskyplně na Bingleyho. Než ho poznala, nikdy si ani
nenamlouvala, že je zamilovaná; měl tedy její cit všechen žár
prvního vzplanutí a vzhledem k jejímu věku a povaze větší
stálost, než jakou se zpravidla vyznačují první lásky; tak vřele
na něj vzpomínala a o tolik se jí zdál převyšovat ostatní muže,
že v sobě musela vzburcovat všechnu moudrou rozvahu i ohled na
své blízké, aby se nepoddávala lítosti, která by byla ohrožovala
její zdraví i jejich klid.

„Poslyš, Lízinko,“ pravila paní Bennetová jednoho dne, „jakpak se
ti teď jeví celá ta smutná Janina záležitost? Já za sebe jsem si
umínila, že se o tom už nikomu ani slůvkem nezmíním, co živa
budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové.  Jen se pořád
nemohu dovědět, jestli se s ním Jane v Londýně sešla.  Každopádně
se ukázal jako pěkný ptáček — a zřejmě už není nejmenší naděje,
že by ho Jane ještě dostala. Neproslýchá se nic o tom, že by sem
na léto zase přijel, a ptala jsem se na to každého, kdo by o tom
mohl něco vědět.“ „Nevěřím, že se ještě do Netherfieldu
nastěhuje.“ „Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí,
ale nepřestanu tvrdit, že se k mé dceři zachoval velice
bezohledně, a na jejím místě bych mu to byla rozhodně netrpěla.
Utěšuje mě jen to, že zlomené srdce přivede Jane do hrobu, a pak
teprve bude litovat, co způsobil!“

Jelikož se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí
na to neodpověděla.

„Tak co, Lízinko,“ navázala matka krátce poté, „Collinsovým se to
žije, viď? Ach, doufám, že jim to vydrží. A jakpak se u nich
vaří? Troufám si tvrdit, že Charlotte se ukáže jako výborná
hospodyně. Jestli je jen zpola tak šetrná jako matka Lucasová,
dají si pěknou sumičku stranou. Ta nevede domácnost rozmařile, na
to dám krk.“

„Ne, to nevede.“

„Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor,
aby se nezadlužili. Takoví se jakživo neocitnou pro peníze
v úzkých. No, ať jim to slouží ke zdraví! Taky si často asi
povídají, jak bude Longbourn jejich, až náš tatínek umře, viď? Už
se tu cítí jako páni, ne, až k tomu jednou dojde.“

„O této věci se těžko mohli zmínit přede mnou.“

„No, vždyť by to bylo do nebe volající, kdyby se byli zmínili,
ale mezi sebou o tom často mluví, to vím určitě. Nu, když to
přenesou přes srdce, žít na panství, které jim zákonitě
nepatří, tím lip. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým
ustanovením v poslední
vůli.“

První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý.
Regiment se chystal odtáhnout z Merytonu a mladé dámy široko
daleko propadaly zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř všude.
Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát
a věnovat se své obvyklé činnosti. Přenešťastná Lydia a Kittyjim
neustále vyčítaly takovou nečitelnost, neboť nedovedly pochopit,
jak někdo z rodiny může mít tak tvrdé srdce.

„Bože na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?“ lamentovaly co chvíli
ve svém hoři.

„Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?“

Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co
sama protrpěla při podobné příležitosti před pětadvaceti lety.

„Pamatuji se,“ pravila, „jak jsem celé dva dny proplakala, když regiment
plukovníka Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí srdce.“

„Mně to zlomí srdce určité,“ řekla Lydia.

„Kéž bychom mohli jet do Brightonu!“ poznamenala paní Bennetová.

„Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak
zatvrzelý!“

„Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!“

„I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře,“
dodávala Kitty. Takovéto nářky zaznívaly bez ustáni longbournským
domem. Elizabeth se pokoušela brát to s humorem, ale veškerý
smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si uvědomovala, jak
oprávněné byly Darcyho výhrady.

Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní
plukovníkova Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji
provázela do Brightonu. Tato nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi
mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji sblížily humor a veselá
nálada; přátelily se tri měsíce a z toho dva důvěrně. Jak byla Lydia
unesena, jak vzývala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou a
zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v
divokém vzrušení, nechala si od všech gratulovat a bez ohledu na
sestřiny pocity se smála a klábosila ještě ztřeštěněji než
jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v salóně metala osudu v tvář obvinění
stejně nelogická jako nerudným tónem pronášená.

„Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou
i mne, když už pozvala Lydii,“ naříkala. „Nejsme sice nejlepší
přítelkyně, ale mám na to stejné právo jako ona, a ještě větší,
protože jsem o dva roky starší.“

Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se
s tím smířila. V Elizabeth vyvolalo to pozvání pocity zcela
odlišné než v její matce nebo Lydii: pro ni zvonil umíráček
jakékoli naději, že Lydia jednou dostane rozum, a třebaže se
takovým počinem vystavovala nenávisti, kdyby vyšel najevo,
považovala za nezbytné potají poprosit otce, aby ji nikam
nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti, jichž se Lydia
vůbec ve svém chování dopouští, poukázala na to, jak málo jí může
být ku prospěchu přátelství s osobou, jako je paní Forsterová,
a oč nerozvážněji si bude počínat po boku takové společnice
v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení než doma.
Vyslechl ji pozorně a pak pravil:

„Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není
naděje, že by to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou
rodinu než při této příležitosti.“

„Kdybyste jen věděl,“ pravila Elizabeth, „jaké trampoty pro nás
pro všechny z toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré
počínání vejde obecně ve známost — ba, jaké už povstaly, pak
byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvědčena.“

„Jaké už povstaly?“ opakoval pan Bennet. „Cože, zapudila ti snad
některého ctitele?

Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček,
který se nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni,
nestojí ani za lítostivou slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch
ubožáků, které odradila Lydiina zbrklost.“

„Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se
tomu kvůli nějakému určitému případu, ale proto, že nám to obecně
neprospívá.  Lydiina divokost a prchlost, její sebejistota
a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou zůstat
bez vlivu na naše postavení, na naši pověst ve společnosti.
Nehněvejte se na mne — ale musím být upřímná. Nedáte-li si vy,
drahý tatíčku, tu námahu a nezkrotíte její překypující
temperament, neudělíte-li jí ponaučení, že jí její nynější zájmy
nevystačí na celý život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě.
Její povaha už bude dotvořena a v šestnácti z ní bude
nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy sebe i svou rodinu zesměšnila
— a navíc koketa, která k tomu nemá než ty nejnižší
a nejprimitivnější předpoklady, která nemá jiné přednosti než
mládí a přijatelný zevnějšek a která ve své hlouposti
a povrchnosti ani trochu nebude s to čelit obecnému opovržení,
jež vyvolá svou zuřivou honbou za pánskou pozorností
a lichotkami. Toto nebezpečí stejně ohrožuje i Kitty. Ta půjde za
Lydií třeba do pekla. Takové marnivé, pošetilé, líné holky
neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý tatíčku, nepokládáte za
možné, že se jim nevyhne a neodsoudí je každý, kdo je pozná, a že
to často nevztáhne i na jejich sestry?“

Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji
láskyplně za ruku a pravil:

„Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane,
bude si vás vážit a ctít; a neublíží vám ani to, že máte dvě
— nebo bych spíš měl říct tři sestry, které za nic nestojí.
V Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu
nepojede. Ať si tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk
a uhlídá ji před nejhorším, a naštěstí je natolik chudá, že jí
sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým
koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou
mnohem přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt
poučí o její vlastní bezvýznamnosti. U ní se už na žádný pád nedá
mnoho zkazit, aniž bychom byli nuceni dát ji doživotně pod
zámek.“

S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit; avšak v jejích
názorech ji nezviklal a odcházela od něho nespokojená a zklamaná.
Neměla však v povaze zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými
úvahami. Byla přesvědčena, že svou povinnost splnila, a aby se
chmuřila nad nevyhnutelnými nepříjemnostmi a zhoršovala všechno
předčasnými obavami, to neodpovídalo její letoře.

Kdyby byly Lydia s matkou Bennetovou zvěděly obsah jejího
rozhovoru s otcem, nebyly by dokázaly vyjádřit své pobouření, ani
kdyby se byly spojily ve své výmluvnosti. Pro Lydiinu dušičku
představovala návštěva v Brightonu nejvyšší možné pozemské
štěstí. Její živá
představivost jí vykreslila, jak po ulicích tohoto bujarého lázeňského
města korzují davy důstojníků. Viděla; jak se kolem ní točí desítky a
ještě víc dosuď neznámých mužů. Viděla vojenské ležení v celé slávě -
jak se v krásně jednotných řadách táhnou stany, překypující
mládím a veselím a oslňující rudou barvou, a k dovršení všeho se viděla
usazená pod stanovým plátnem, jak něžně flirtuje nejméně s šesti
důstojníky najednou. Kdyby byla tušila, že se jí sestra pokusila
překazit takovéto vyhlídky a očekávání, jak by se na to byla zatvářila?

Jen matka by ji byla pochopila, jen ta by byla sdílela podobné pocity.
Lydiin odjezd do Brightonu bylo to jediné, co ji utěšovalo v smutném
přesvědčení, že se tam s ní manžel v životě nevypraví.

Neměly však ani potuchy o tom, co se přihodilo, a tak se oddávaly svému
vytržení s krátkými pauzami až do toho dne, kdy Lydia opouštěla domov.

Elizabeth se měla nyní naposled setkat s panem Wickha-mem. Vídala ho
často od svého návratu, takže ji ta představa už nevzrušovala, a z
důvodů bývalé náklonnosti už vůbec ne. Dokázala dokonce odhalit právě v
té jeho jemnosti, jež ji zprvu okouzlovala, stopy afektovanosti a
stereotypnosti, unavující a znechucující. Nadto se k ní nyní choval tak,
že jí
zavdal docela novou příčinu k nelibosti, neboť brzy dával najevo, že je
hotov se jí dvořit tak jako tenkrát krátce po seznámení, čímž ji -
vzhledem k tomu, co se mezitím přihodilo — jen popudil. Přestala s ním
mít jakoukoli účast, když viděla, že si ji vybral k povrchnímu a
nezávaznému flirtování; soustavně se tomu bránila, a přitom si
uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje svou domněnkou, že ji smí
pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece se zavděčí její
marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu poctí svou přízní.
Poslední den, který prožíval pluk v Merytonu, večeřel spolu s jinými
důstojníky v Longbournu; a Elizabeth měla tak málo chuti rozejít se s
ním v dobrém, že když se jí dotázal, co dělala a jak se měla na návštěvě
v Hunsfordu, zmínila se i o tom, že plukovník Fitzwilliam a pan Darcy
strávili tři týdny na Rosingsu, a zeptala se ho, zná-li onoho druhého
pána. Zdál se nemile překvapen a znepokojen, ale za okamžik se
vzpamatoval, oplatil jí úsměv a odvětil, že se s ním v dřívějších dobách
často vídal; pak poznamenal, že je to noblesní člověk, a zeptal se jí,
jak se jí zamlouval. Ve své odpovědi nešetřila vřelou chválou. S
předstíranou lhostejností krátce nato dodal:

„Jak dlouho jste to říkala, že byl na zámku?“

„Necelé tři neděle.“

„A vídali jste se často?“

„Téměř denně.“

„Chová se docela jinak než jeho bratranec.“

„Ano, docela jinak. Avšak pan Darcy působí sympatičtěji při
bližším seznámení.“

„Skutečně?“ zvolal Wickham a vrhl na ni pohled, který jí nemohl
uniknout. „A smím se zeptat, pěkně prosím — „ Ale zarazil se
a dodal žertovně: „Hovoří pak přívětivěji? Ráčí snad přidat
trochu na zdvořilosti? — neboť se neodvažuji doufat,“ pokračoval
tišším a vážnějším hlasem, „že by se změnil v podstatě.“

„Ne, to ne!“ pravila Elizabeth. „Myslím, že v podstatě se
nemění.“ Při jejích slovech se Wickham tvářil, jako by nevěděl,
jestli je má přijmout s radostí nebo nedůvěřovat skrytému
významu. Něco v jejím výraze ho přimělo naslouchat s nedůvěrou
a úzkostnou pozorností, zatímco pokračovala:

„Když jsem řekla, že působí sympatičtěji při bližším seznámení,
nemyslela jsem to tak, že by se ve svém uvažování nebo chování
nějak zdokonalil, ale že člověk lépe chápe jeho povahu, když ho
blíže pozná.“

Wickhamův neklid se nyní projevil ruměncem a poplašeným pohledem, na
několik minut sé
odmlčel, ale pak setřásl rozpaky, znovu se k ní obrátil a pravil velice
laskavým hlasem:

„Vy, jež znáte tak dobře moje vztahy k panu Darcymu, si jistě dokážete
snadno představit, jak upřímně se musím radovat, že si počíná tak moudře
a zachovává aspoň zdání slušnosti. V
tomto smyslu může být užitečná jeho pýcha — když ne jemu, tedy mnohým ostatním, neboť mu musí zabránit v takových odsouzeníhodných proradnostech, jakými jsem trpěl já. Obávám se jen, že tato obezřelost, o niž tu, jak se domnívám, jde, je vyhrazena jen pro návštěvu u paní tetinky, na jejímž dobrém mínění i názorech mu velmi záleží. Vím, že v její přítomnosti na něm vždy bylo patrné, jaký respekt k ní má, a působí
tu jistě i touha, aby získal ruku slečny de Bourghové, což mu ovšem
zvlášť leží na srdci.“

Elizabeth nedokázala potlačit úsměv, který v ní tato slova vyvolala, ale
odvětila jen lehkou úklonou. Viděla, že jí chce zase vyprávět tu starou
historku o svých křivdách, a ona neměla vůbec náladu ho trpělivě poslouchat. Po zbytek večera zachovával Wickham zdání obvyklé bezstarostnosti, ale vůbec se už nepokoušel vyznamenávat Elizabeth svou pozorností; rozloučili se s oboustrannou zdvořilostí, avšak snad i s oboustranným přáním, aby se už neshledali.

Když hosté odešli, vrátila se i Lydia s paní Forsterovou do
Merytonu, odkud se měly nazítří časně ráno vydat na cestu.
Rozžehnala se s rodinou spíš hlučně než dojemně. Jen Kitty
prolévala slzy, ta však plakala zlostí a závistí.  Paní Bennetová
se rozplývala přáním všeho nejlepšího a zvlášť kladla dceři na
srdce, ať si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se dobře
pobavila — že této rady do puntíku uposlechne, bylo víc než
pravděpodobné; Lydia sama se loučila tak hlučně a radostně, že
ani nezaslechla mírné pozdravy svých sester. Kdyby byla Elizabeth
soudila jen podle poměrů u nich doma, nebyla by si mohla utvořit
příliš lákavé představy o manželském štěstí a rodinné
spokojenosti. Její otec se dal podmanit mládím a půvabem
a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle vyzařují,
a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost v něm brzy
po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl.  Úcta, vážnost
i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném štěstí
přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z těch, kteří zklamáni
z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách, jež
jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní
hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu
byly hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil za pramálo,
ledaže ho občas svou hloupostí a pošetilostí pobavila. Jistě to
není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla přeje vděčit své
ženě, kde se však nedostává schopností poskytovat jiné
rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co je. Elizabeth si
byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel nechová
zrovna nejlépe. Bolelo ji, když to viděla; vážila si však jeho
schopností, byla mu vděčná za příchylnost, kterou jí projevoval,
a tak se snažila nemyslet na to, co nemohla přehlédnout,
a neuvažovat o tom, jak otec bez ohledu na povinnou úctu
k manželce ji nechvályhodným způsobem vystavuje posměchu
vlastních dětí. A nyní pociťovala naléhavěji než jindy, v jak
nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného manželství,
a uvědomovala si procítěněji než dřív, jaké zlo pochází ze
schopností tak neuváženě uplatňovaných; kdyby jich byl moudře
používal, mohly se aspoň dcery umět patřičně chovat, třebas by
byl nedokázal přidat ženě na rozumu. Když si Elizabeth odbyla
radost z Wickhamova odjezdu, marně pátrala, jaké další výhody
skýtá život bez regimentu.  Večírky u známých nebyly tak živé
jako dříve a doma měla matku a sestru, které svými ustavičnými
nářky nad tím, jaká je tu strašná nuda, přivolaly skutečně
chmurnou náladu na celou rodinu; u Kitty zůstávala naděje, že
se jí časem vrátí zdravý rozum v původní vrozené míře, když byla
odstraněna příčina, která jí popletla hlavu, ale nejmladší
sestra, od níž se vzhledem k její povaze mohli nadít horších
věcí, bude patrně utvrzena ve svých nerozvážnostech
a sebejistotě, neboť se octla v dvojnásob nebezpečném prostředí:
v lázních a na manévrech. Celkem vzato tedy shledala, jak už se
to tak stává, že událost, na niž se netrpělivě těšila, jí potom
nepřinesla všechny výhody, které si od ní slibovala. Následkem
toho bylo nutné, aby si stanovila nějaký další mezník jako
počátek pravé blaženosti — nějaký jiný bod, k němuž by se upínaly
její tužby a naděje, neboť bude-li se moci na něco těšit, překoná
zklamání, jež ji právě potkalo, a obrní se proti tomu, jež ji
čeká. Všechny její světlé myšlenky se tedy soustředily na
prázdninovou cestu k jezerům; to byla největší útěcha v těch
nepříjemných chvílích, které vinou matčiny a Kittyiny
rozmrzelosti nevyhnutelně nastávaly; a kdyby byla mohla pojmout
do svých plánů i Jane, nebylo by jim chybělo nic na dokonalosti.

„Vlastně je dobře,“ pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby nic
nechybělo, byla bych jistě zklamána. Tady mě však bude stále provázet
lítost, že Jane není s sebou, a tak mohu doufat, že se mi s velkou
pravděpodobností očekávané potěšení splní. Plány po všech stránkách
dokonalé se neuskutečňují, a nejlepší obrana proti zklamání je nějaký
malý nemilý
detail.“

Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce a Kitty, ale dávala si se svými dopisy na čas a všechny byly krátké. Matce nesdělovala nic jiného, než že se právě vrátily z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla k zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový slunečník, který by ráda popsala podrobněji, ale že už musí letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla do ležení ; a z korespondence se sestrou také nikdo nic nezvěděl — neboť dopisy Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly
tolik podtrhaných slov, že nebylo možno dát je kolovat.

Za čtrnáct dní nebo za tři neděle od jejího odjezdu se do
Longbournu začaly pomalu opět vracet zdraví, veselá mysl
a spokojenost. Všechno se jevilo v příznivějším světle.
Přijížděly rodiny, které strávily zimu v Londýně, nastal čas
letní parády a letních radovánek. Paní Bennetové se vrátilo její
obvyklé hádavé rozpoložení a Kitty se do poloviny června zotavila
natolik, že dokázala vejít do Merytonu, aniž se rozplakala,
a vzhledem k tomuto nadějnému obratu se Elizabeth odvážila
doufat, že by do vánoc mohla být natolik rozumná a snesitelná,
aby nemluvila o důstojnících častěji než jednou denně, ledaže by
nějakým krutým a zlomyslným řízením vyslalo ministerstvo války do
Merytonu další regiment. Stanovený počátek cesty na sever se
rychle blížil a k datu odjezdu zbývalo jen čtrnáct dní, když tu
přišel od paní Gardi-nerové dopis, který plánovaný výlet odložil
i omezil. Panu Gardinerovi nedovolí obchodní záležitosti opustit
Londýn až o čtrnáct dní později v červenci a do měsíce se musí
opět vrátit domů, takže jim zůstává příliš krátká doba na to, aby
se vydali tak daleko a shlédli toho tolik, jak původně zamýšleli,
anebo by museli příliš pospíchat a neměli by takové pohodlí, jaké
chtějí mít; jsou proto nuceni upustit od jezer a nahradit je méně
náročnou cestou, a nemají tedy nyní v úmyslu zajet dále na sever
než do Derbyshiru. V tomto hrabství je toho dost k vidění, aby se
ty necelé tři neděle zabavili, a paní Gardine-rová k němu má
zvlášť vřelé vztahy. Městečko, kde strávila několik roků a kde se
měli na pár dní usídlit, ji patrně lákalo stejně mocně jako
vyhlášené krásy Matlocku, Chatsworthu, Dovedalu nebo Peaku.
Elizabeth byla hluboce zklamaná; tolik se těšila, že uvidí
proslulá severoanglická jezera, a měla i teď dojem, že by na to
bylo času dost. Musela se však podřídit a neměla v povaze se
trápit, a tak zklamání brzy překonala.

Zmínka o Derbyshiru vyvolala řadu úvah. Nebylo možné vidět to
slovo napsané a nevzpomenout si na pemberleyské panství a jeho
majitele.  „Přece mohu beztrestně navštívit jeho kraj,“ říkala
si, „a uloupit tam nějakou vápencovou zkamenělinu, aniž mě
postřehne.“ čas očekávání se tedy zdvojnásobil. Do strýčkova
a tetiččina příjezdu zbývaly ještě čtyři neděle. I ty však
uplynuly a manželé Gardinerovi se konečně objevili v Longbournu
i se svými čtyřmi dětmi, šestiletou a osmiletou holčičkou a dvěma
mladšími chlapci. Děti měly být svěřeny obětavé péči sestřenky
Jane, kterou svorně milovaly a jejíž klidná rozvaha a laskavá
povaha ideálně vyhovovala všem jejich potřebám — aby je někdo
vychovával, hrál si s nimi a měl je rád.

Gardinerovi se zdrželi v Longbournu jen přes noc a nazítří ráno
vyjeli s Elizabeth za poznáním a radovánkami. Jedno jim
zaručovalo příjemnou cestu — snášeli se navzájem výborně, čímž se
rozumí, že jim zdraví i povahové sklony dovolovaly překonávat
nepohodlí, že jim dobrá nálada zdvojnásobovala každý příjemný
zážitek — a že by si ho ve své moudrosti a laskavosti dokázali
i sami připravit, kdyby je okolní svět zklamal.  Toto vyprávění
si neklade za cíl popsat Derbyshire ani žádné z těch
pozoruhodných míst, která navštívili: Oxford, Blenheim, Warwick,
Kenilworth, Birmingham atd. jsou dostatečně známy. Nás zajímá jen
kousek derbyshirského hrabství.

Když tedy obhlédli všechny hlavní místní pozoruhodnosti, zamířili do
městečka Lambtonu, kde paní Gardinerová dříve Žila a kde, jak nedávno
zjistila, ještě bydlí někteří její známí; a Elizabeth se od tetičky
dozvěděla, že Pemberley leží pět mil od Lambtonu. Neměli to přímo na
cestě, avšak nebyla to delší zajíždka než míli nebo dvě. Když se večer
radili, kudy zítra pojedou, vyjádřila paní Gardinerová přání znovu se
tam
podívat. Pan Gardiner prohlásil, že proti tomu není, i obrátili se na
Elizabeth, co tomu říká.

„Nechtěla bys vidět ono místo, o němž jsi už tolik slyšela, milunko?“
pravila tetička. „Místo, které má spojitost s tolika tvými známými?  Wickham tam prožil mládí však víš.“ Elizabeth byla zoufalá. Cítila, že nemá v Pemberley co pohledávat, a byla tedy nucena předstírat, že se jí tam nechce. Musí se přiznat, že už ji panská sídla unavují, viděla jich už tolik, že už ji vůbec nevzrušuje pohled na krásné koberce a saténové záclony. Paní Gardinerovájí vytýkala, že je hloupá. „Kdyby to byla jen krásná stavba a bohatě zařízená,“ pravila, „sama bych o to nestála, ale Pemberley má kouzelné okolí. Patří k němu jedny z nejkrásnějších lesů v zemi.“ Elizabeth už nic neříkala — ale v duchu se s tím nemohla smířit. Okamžitě se jí vybavilo, že by ji mohl Darcy přistihnout, jak si prohlíží jeho panství.  To by nepřežila! Pouhá představa jí vehnala krev do tváří a pomyslela si, že se raději otevřeně dozná tetince, než by to riskovala. Řada okolností však mluvila proti tomu, a tak se nakonec rozhodla, že to použije jako posledního prostředku, až si potají zjistí, jsou-li Darcyovi právě přítomni.

Jakmile se večer uchýlila do svého pokoje, hned se jala vyptávat
pokojské, je-li pemberleyské panství pěkné, kdo je majitelem, a pak s nemalým rozechvěním, je-li panstvo ted v létě doma. Velmi vítaná záporná odpověď na poslední otázku ji zbavila obav, a mohla se tedy oddávat zvědavosti, jak to tam vypadá, a když na to nazítří znovu přišla řeč a znovu se jí dotázali, měla pohotově patřičně lhostejnou odpověd, že tedy dobře, proč ne. I
vypravili se na Pemberley.

Už cestou vyhlížela Elizabeth s nepopiratelným rozechvěním pemberleyské
lesy, a když
konečně zahnuli do vrat, zmocnil se jí velký zmatek.

Zámek obklopoval rozsáhlý park, který obsahoval řadu různých pásem.
Vjeli vchodem na jednom z nejníže poloze-ných míst a hezkou chvíli je
vedla cesta krásným lesem, který se táhl do velké dálky.

Elizabeth mlčela, neboť ji příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky, avšak
neušlo jí ani jedno pozoruhodné místo, kochala se každou vyhlídkou. Asi
půl míle cesta pozvolna stoupala a pak se octli na vršku, kde les končil
a kde okamžitě upoutal návštěvníkovu pozornost pemberleyský zámek na
protějším svahu údolí, kam se cesta dosti prudce svažovala. Byla to
rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená
pásmem lesnatých vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře,
ale zřejmě bez umělého zásahu. Její břehy nebyly ani regulované, ani
přehnaně zdobené. Elizabeth byla okouzlena. V
životě neviděla scenérii, kterou by byla příroda obdařila štědřeji a kde
by byla méně zasáhla necitlivá lidská ruka. I ostatní dali průchod
vřelému obdivu, a v té chvíli měla pocit, že být paní na Pemberley by
přece jen nebylo tak docela k zahození.

Sjeli s kopce a přes most se blížili k vchodu, a zatímco si
prohlíželi zámek zblízka, zmocnily se jí obavy, nesetká-li se tu
s majitelem toho všeho. Hrozila se možnosti, že se pokojská
zmýlila. Požádali, aby si směli zámek prohlédnout, a byli
vpuštěni do vstupní síně, a než se dočkali hospodyně, měla
Elizabeth dost času na úvahy, kde se to vlastně octla. Přišla
hospodyně: starší, na pohled spořádaná žena, mnohem prostší
a mnohem přívětivější, než by byla čekala. Následovali ji do
jídelny. Byla to velká, příjemně řešená síň, skvostně zařízená.
Elizabeth ji letmo přelétla pohledem a přistoupila k oknu, aby se
potěšila vyhlídkou. Lesy lemovaný kopec, odkud přijeli, získal
z odstupu na majestátnosti a lahodil oku. Okolní pozemky skýtaly
ve všech směrech vábný pohled a Elizabeth vnímala se zalíbením
celé panoráma, říčku, stromy roztroušené podél jejích břehů,
údolí táhnoucí se, kam jen oko dohlédlo. Jak procházeli ostatními
pokoji, měnila se přírodní seskupení, ale z každého okna bylo
možno spatřit něco krásného. Všechny pokoje byly vznosné
a působivé, jejich zařízení odpovídalo zámožnosti majitele, ale
Elizabeth obdivovala jeho vkus, že je nedal zařídit přehnaně
honosně a vznešeně, takže působily méně ohromujícím, ale ve
skutečnosti přitažlivějším dojmem než zařízení na Rosingsu.

„A tady jsem mohla být paní,“ pomyslela si. „Tyto místnosti by mi byly
důvěrně známé!

Místo abych šije prohlížela jako cizí návštěvnice, mohla jsem se
z nich těšit jako ze svého domova a strýčka s tetinkou tu uvítat
co své hosty.  Ale ne, — „ vzpamatovala se — „to by nesmělo být,
strýček s tetičkou by pro mne byli ztraceni, nesměla bych šije
pozvat.“ Dobře, že si to uvědomila — zahnala tím něco velmi
podobného lítosti. Byla by se moc ráda ujistila, je-li pán domu
skutečně nepřítomen, ale neměla odvahu se na to hospodyně zeptat.
Posléze však tu otázku vyslovil strýc; poplašeně se odvrátila,
když paní Reynoldsová přitakala a dodala: „Čekáme ho však zítra
a přiveze prý s sebou velkou společnost.“ Jak se Elizabeth
zaradovala, že se jejich cesta shodou okolností nezdržela o ten
den!

Tetička ji nyní upozornila na jistý obrázek. Přistoupila blíž
a spatřila podobiznu pana Wickhama, zavěšenou mezi několika
jinými miniaturami nad krbovou římsou. Tetička se jí s úsměvem
zeptala, jak se jí líbí.  Hospodyně k nim přikročila a sdělila
jim, že je to portrét jednoho mladého pána, jehož otec byl
správcem panství za nebožtíka pana Darcyho, jenž mu dopřál
vzdělání. „Dal se pak na vojnu,“ dodala, „ale bojím se, že se tam
dočista zkazil.“ Paní Gardinerová se na neteř usmála, ale
Elizabeth jí nedokázala úsměv oplatit.

„A tohle,“ pravila paní Reynoldsová a ukázala na jinou miniaturu, „je
náš pán — jako živý. Oba portréty jsou ze stejné doby — asi před osmi
lety.“

„Slyšela jsem už, že váš pán je hezký člověk,“ pravila paní Gardinerová,
když si prohlédla podobiznu, „má zajímavou tvář. Ale vždyť ty nám můžeš
povědět, Lízinko, jestli je to věrná
podoba nebo ne.“

Po tomto sdělení Elizabeth zřejmě stoupla v očích paní Reynoldsové.

„Slečna tedy pana Darcyho zná?“

Elizabeth zrudla a pravila: „Ano, trochu.“

„A vám se nezdá, že je to velký fešák, slečno?“

„Ale ano, jistěže je.“

„Já tedy určitě většího fešáka neznám, ale v galerii nahoře uvidíte
ještě lepší, větší jeho podobiznu. Nebožtík pán bývával v tomto pokoji
nejradši a tyhle miniatury tu zůstaly, jako bývaly tenkrát. Měl je moc
rád.“

Teď Elizabeth pochopila, jak to, že je mezi nimi i Wickham.

Paní Reynoldsováje upozornila na portrét slečny Darcyové jako osmileté
holčičky.

„Je slečna Darcyová stejně přitažlivá jako její bratr?“ zeptal se pan
Gardiner.

„Ach, ano — je to nejroztomilejší dívka na světě, a tak vzdělaná! Celý
den jen hraje a zpívá. Však na ni vedle v pokoji čeká nové piano — právě
je přinesli — koupil jí je náš pán — ona s ním zítra přijede.“

Pan Gardiner, který se vždy choval přirozeně a přívětivě, s ní zapředl
svými otázkami a poznámkami živý rozhovor: paní Reynoldsová buď z
hrdosti nebo z oddanosti zřejmě ráda povídala o zámeckém pánu a jeho
sestře.

„Pobývá pan Darcy často na Pemberley během roku?“

„Ne tak často, jak bych si přála, pane, ale řekla bych, že tu bývá
celkem dobrého půl roku, a slečna Darcyová sem jezďí vžďycky na léto.“ I
„Ledaže se vypraví do Ramsgate,“ pomyslila si Elizabeth.

„Kdyby se váš pán oženil, měla byste ho tu častěji.“

„Máte pravdu, pane, ale pámbůhví, kdy to bude. Nevím, která by byla pro
něho dost dobrá.“ Gardinerovi se usmívali. Elizabeth musela poznamenat:

„To mu jistě slouží ke cti, že o něm tak smýšlíte.“

„Říkám jen čistou pravdu a řekne vám ji každý, kdo ho zná,“ odvětila
průvodkyně. Elizabeth si pomyslela, že to už zachází hezky daleko, a s
rostoucím úžasem vyposlechla, co ještě
hospodyně ďoďala: „V životě jsem od něho neslyšela křivé slovo, a jsem
taďy, co mu byly čtyři roky.“

Tato uznalá slova jí připadala ze všech nejzvláštnější, nejvíc se
vymykala jejím představám. Dosuď byla pevně přesvědčena, že
dobromyslnost není jeho silnou stránkou. Zpozorněla a byla by toho
chtěla slyšet víc; strýček se jí zavděčil, když poznamenal:

„To se dá říct o málokom. Máte štěstí, že sloužíte takovému pánovi.“

„Ano, však já to dobře vím, pane. Kdybych hledala se svíčkou ve dne,
lepšího bych nenašla. Ale já říkám odjakživa, že z dobrosrdečných dětí
vyrostou dobrosrdeční lidé, a on býval nejmilejší, nejlaskavější
chlapeček na světě širém.“

Elizabeth na ni skoro zůstala koukat. „To mluví o panu Darcym?“
pomyslela si.

„Jeho otec býval zlatý člověk,“ pravila paní Gardinerová.

„Máte pravdu, dámo, to býval a syn bude po něm — právě tak laskavý k
chudým.“ Elizabeth poslouchala, divila se, zapochybovala a netrpělivě čekala, co o něm paní Reynoldsová ještě napovídá. Ostatní ji nezajímalo. Zbytečně jí hospodyně vysvětlovala, co který obraz představuje, jak jsou velké pokoje, co stál nábytek. Pana Gardinera bavil její slepý obdiv k zámeckému panstvu, jímž si vysvětloval nebetyčnou chválu
nynějšího majitele, a tak na to opět brzy zavedl řeč; a zatímco stoupali
po hlavním schodišti, vypočítávala ona se zaujetím všechny jeho četné
přednosti.

„Chová se k nájemcům i ke služebnictvu jako nikdo druhý,“ řekla. „Nějako ti dnešní bujní mladí páni, co nemyslí na nic než na vlastní zábavu. Ani jeden podruh, ani jeden sluha vám o něm nepoví nic špatného. Někteří lidé o něm říkají, že je pyšný, ale toho jsem si já nikdy nevšimla. Podle mého snad někdo může mít ten dojem proto, že on tak zbůhdarma neklábosí jako někteří mladí pánové.“

„Do jakého příznivého světla ho to staví?“ pomyslela si Elizabeth.

„Tahle lichotivá podoba,“ zašeptala jí tetinka, jak kráčeli dál, „je v
rozporu s jeho chováním vůči našemu ubohému příteli.“

„Snad jsme byly mylně informovány.“

To sotva, náš zdroj byl přece spolehlivý.“

Když dospěli do prostorné haly nahoře, uvedla je hospodyně do
překrásného salónku, vybaveného s větším půvabem
a lehkostí než dolní síně, a sdělila jim, že pan Darcy právě dal pokoj
znovuzřídit, aby potěšil sestru, která tu ráda prodlévala, když posledně
sídlila v Pemberley.

„Je k sestře velmi ohleduplný, to se mu musí přiznat,“ pravila Elizabeth
a přistoupila k oknu. Paní Reynoldsová si představovala, jak bude slečna
Darcyová nadšena, až sem vejde.

„A to je celý on,“ dodala. „Jak může sestře udělat radost, neváhá ani na
okamžik. Udělal by pro ni všechno na světě.“

Zbývalo ještě prohlédnout si umělecké sbírky a dvě tři hlavní ložnice. V
obrazárně visela řada dobrých obrazů, ale Elizabeth nerozuměla
výtvarnému umění a po tom, co už shlédla dole, si raději prohlédla
několik pastelů slečny Darcyo-vé, jejichž náměty jí připadaly
zajímavější i srozumitelnější. Až ji konečně něco zaujalo — uzřela
věrnou podobiznu pana Darcyho, s úsměvem na tváři, který jí připomněl,
jak se na ni někdy díval. Stála několik minut před tímto portrétem ve
vážném zamyšlení a vrátila se k němu ještě jednou, než opustili galerii.
Paní Reynoldsová jim sdělila, že k němu seděl modelem ještě za života starého pána. V této chvíli se Elizabeth cítila příznivěji nakloněna modelu tohoto portrétu než za celou tu dobu, co se stýkali. Nemohla pominout chválu, jíž ho zahrnovala paní Reynoldsová. Jaké uznání může být cennější než uznání bystré služebné? Uvažovala, kolik lidí mu vděčí za svou spokojenost jakožto bratrovi, majiteli panství, chlebodárci, kolik radosti nebo utrpení může způsobit! — kolik dobrých nebo špatných skutků může vykonat! Všechno, o čem hospodyně začala, svědčilo příznivě o jeho charakteru, a když teď Elizabeth stála před plátnem, na němž byl vypodoben, a vystavila se jeho pohledu, vzpomínala na jeho náklonnost s hlubším pocitem vděčnosti, než v ní kdykoli předtím vyvolal, a nepatřičný způsob, jakým ji vyjádřil, jí připadal méně důležitý.

Když si prohlédli část zámku zpřístupněnou veřejnosti, vrátili se dolů,
rozloučili se s hospodyní a svěřili se zahradníkovi, který na ně čekal u
vchodu.

Jak kráčeli přes trávník k řece, obrátila se Elizabeth a znovu se
zadívala nazpět; i strýček s tetičkou se pozdrželi,
a zatímco dívka uvažovala, z které doby asi zámek pochází, objevil se
nečekaně sám jeho majitel na cestě, která vzadu zatáčela ke konírně.

Octli se sotva na dvacet yardů od sebe a on se objevil tak náhle, že
bylo nemožné, aby ji nespatřil. Jejich pohledy se okamžitě setkaly a
tváře obou zrudly do krve. Zíral na ni strnule a na okamžik se zdálo, že
překvapením není mocen pohybu, ale zakrátko se vzchopil, přistoupil blíž
a oslovil Elizabeth, ne-li s dokonalým sebeovládáním, tedy aspoň s
dokonalou zdvořilostí.

Zprvu se bezděčně odvrátila, ale stanula, když k ní přistoupil, a
přijala jeho pozdravení s rozpaky, které nedokázala překonat. I kdyby
byl jeho zjev a podoba s portrétem, jejž si před chvíli prohlíželi,
zanechaly manžele Gardinerovy na pochybách, koho mají před sebou, pak
zahradníkovo překvapení nad tím, že vidí svého pána, tyto pochyby
okamžitě odstranilo. Stáli kousek stranou, dokud hovořil s neteří, která ve svém překvapení a zmatku téměř nebyla s to pohlédnout mu do tváře a sotva věděla, co mu odpovídá na zdvořilé dotazy, jak se daří rodičům a sestrám. Nemohla se vzpamatovat z toho, jak se změnilo jeho vystupování od té doby, co se minule rozloučili, každá věta, kterou pronesl, zvyšovala její rozpaky, neodbytně ji sužovalo vědomí, jak je to trapné, že ji tu zastihl, takže těch pár minut, jež spolu strávili, patřilo k nejhorším, jaké kdy prožila. Ani jemu zřejmě nebylo volno, nepromlouval svým obvyklým klidným tónem a opakoval své dotazy, kdy opustila domov a jak zavítala do Derbyshiru, tak překotně a spěšně, že to jasně nasvědčovalo o zmatku v jeho hlavě. Nakonec si už zřejmě nedokázal vůbec nic dalšího
vymyslet ; několik okamžiků stál mlčky, pak se vzchopil a rozloučil se.

Ostatní se k ní přidali a hovořili s uznáním o jeho zjevu, ale Elizabeth
z toho ze všeho neslyšela ani slůvko, a zcela zaujata vlastními dojmy je mlčky následovala. Stud a zoufalství ji docela překonaly. Že sem jen chodila, vždyť to bylo to nejhorší a nejneuváženější, co mohla udělat! Musí mu to připadat zcela nevhodné, a doják nelichotivého světla ji to staví v očích tak sebevědomého člověka!
Snad usoudí, že se ho úmyslně snaží znovu na sebe upozornit!

Ach, proč se sem jen vydala? A proč on přijel den předtím, než ho
čekali! Kdyby se byli vypravili jen o deset minut dřív, nebyl by je už
mohl rozeznat, neboť zřejmě právě v tomto okamžiku přijel — právě
sestoupil s koně nebo z kočáru. Znovu a znovu se jí vháněla krev do tváří
při pomyšlení na zlomyslnou náhodu, která je svedla dohromady. A jak se
choval — dočista jinak než dřív — co to má znamenat? Už to překvapení, že ji vůbec vzal na vědomí — a že k ní promlouval tak uctivě, že se jí dotazoval na rodiče! Ještě nikdy v životě ho neviděla tak nestrojeného, ještě nikdy ji neoslovil tak laskavě jako při tomto nečekaném setkání.  Jaký rozdíl proti jejich poslednímu rozhovoru v rosingském parku, kdy jí vložil do rukou onen dopis! Nevěděla, co si o tom má myslet, jak si to
vysvětlit.

Dospěli právě k půvabné pěšině podél vody a každým krokem se před nimi
otvíral úchvatnější
pohled a přibližovala pěknější lesní partie, ale trvalo hezkou chvíli,
než z toho Elizabeth dokázala něco vnímat, a třebaže automaticky
odpovídala, když se na ni obrátil strýc nebo tetička, a zdánlivě
spočívala pohledem na věcech, které jí ukazovali, nerozeznávala nic ze
scenérie před sebou. Dlela v duchu výhradně v oné místnosti
pemberleyského zámku, ať už to byla kterákoli, kde právě byl pan Darcy.
Byla by moc ráda věděla, nač asi zrovna myslí, jak se na ni dívá, a
jestli ji prese všechno stále ještě miluje. Snad k ní byl tak zdvořilý
jen proto, že mu je všechno lhostejné, ale v jeho hlase se přece ozývalo
něco, co nesvědčilo právě o lhostejnosti. Nemohla se rozhodnout, jestli
mu setkání s ní připravilo víc radosti nebo víc utrpení, ale rozhodně
nezůstal nevzrušen.

Nakonec ji však vytrhly z úvah poznámky ostatních, kde že to duchem
bloudí, a pak už se snažila zahnat zdání, že není ve své kůži.

Vešli do lesa, na chvíli se rozloučili s řekou a stoupali k vyvýšenině,
odkud v průlinách mezi stromy mohl zrak bloudit v četných kouzelných vyhlídkách na údolí, na protější vršky, hojně zalesněné dlouhými pásy stromů, a tu a tam zachytit i záblesky říčky.  Pan Gardiner vyjádřil přání obejít celý park, ale zároveň i obavy, že by to nespravila krátká procházka.  Zahradník jim sdělil s vítězoslavným úsměvem, že obvod parku měří deset mil. Tím se to rozhodlo a pokračovali v obvyklém okruhu, který je po chvíli opět svedl dolů, a pod převislými větvemi dospěli na břeh říčky, v těchto místech nejužší. Přešli ji po jednoduchém můstku, který znamenitě odpovídal celkovému rázu tohoto místa; příroda tu byla méně přikrášlena než kdekoli jinde, kde dosud byli, údolí se zde tak zužovalo, že propouštělo jen vodní proud a úzkou pěšinku mezi přerostlým mlázim, kteréjej lemovalo. Elizabeth by bývala měla chuť prozkoumat její zákruty, avšak když přešli most a odhadli vzdálenost od zámku, prohlásila paní Gardinerová, která nebyla právě zdatný chodec, že už nemůže, a soustředila se na to, aby se dostala co nejkratší cestou ke kočáru. Její neteř se samozřejmě musela přizpůsobit, a tak se vydali přímo k zámku na druhé straně řeky; postupovali však jen zvolna, neboť pan Gardiner byl vášnivý rybář, ač se tomuto sportu mohl zřídkakdy oddávat, a natolik ho zaujali pstruzi, kteří se občas ve vodě ukázali, a rozhovor s průvodcem na toto téma, že se téměř nehýbal z místa. Na této zdlouhavé procházce je znovu překvapil — a Eliza-bethin úžas nebyl podruhé o nic menší — pan Darcy, jenž se náhle objevil kousek opodál. Elizabeth sice překvapil, ale přece jen se mohla víc připravit na rozhovor než předtím, a tak si umiňovala, že se bude chovat i rozmlouvat docela klidně, má-li skutečně v úmyslu se s nimi střetnout. Na okamžik měla dojem, že asi zabočí na jinou pěšinku.  Zmizel jim totiž v zákrutu z dohledu, ale když jej prošli, stál přímo před nimi. Na první pohled jí bylo zřejmé, že ještě neopustil své nové přívětivé způsoby, a aby se mu vyrovnala co do zdvořilosti, jala se okamžitě, jak se setkali, obdivovat krásu jeho sídla, ale sotva vyslovila slova „rozkošné“ a „okouzlující“, vpadly jí do toho jisté
neblahé vzpomínky a ona si představila, jak by se to dalo zlomyslně
vyložit, že právě ona chválí Pemberley. Zrudla a víc nic neříkala.

Paní Gardinerová kráčela kousek vzadu, a když Elizabeth stanula, zeptal
se jí Darcy, zda by mu prokázala tu čest a představila ho svým přátelům.
Na takovou ohleduplnost nebyla vůbec připravena, a sotva dokázala
potlačit úsměv nad tím, že se chce seznámit právě s lidmi, proti nimž se
bouřila jeho pýcha, když jí nabídl ruku. „Ten bude překvapen, až se
doví, kdo to je,“ pomyslela si. „Zřejmě je pokládá za lidi z nejlepší
společnosti.“ Seznamovací obřad se konal bez prodlení, a když mu
objasnila jejich příbuzenské svazky, po očku na něho pohlédla, aby
zjistila, jak se na to zatváří; očekávala téměř, že se co nejrychleji
vzdálí z tak nevítané společnosti. Že ho jejich vztahy překvapily, bylo
zřejmé: přijal to však odevzdaně, a nejenže se nevzdálil, ale naopak se
s nimi vracel a zapředl rozhovor s panem Gardinerem. Elizabeth se
nemohla neradovat, nemohla potlačit vítězoslávu. Těšilo ji, že pozná
jedny její příbuzné, za které se nemusí Červenat. Naslouchala
pře-pozorně, co se mluví, a jásala nad každým výrazem, nad každou
strýčkovou větou, která svědčila o jeho moudrosti, o jeho taktu, o jeho
vybraných způsobech.

V rozhovoru se brzy dostali na rybaření, a ona slyšela, jak ho Darcy
velmi přívětivě zve, aby si během svého zdejšího pobytu přišel zachytat,
kdy jen bude mít chuť, nabízí se, že mu obstará udice, a upozorňuje ho,
kde na řece je úspěch nejjistější. Paní Gardinerová, která se zavěsila
do Elizabeth, na ni pohlédla s udiveným výrazem. Elizabeth nic neříkala,
ale vrcholně ji to blažilo; věděla, že tahle poklona platí jen jí.
Přesto však tonula ve velkém úžasu a znovu a znovu se v duchu ptala:
„Proč se tak změnil? Co je toho příčina? Jistě to nedělá pro mne — není
možné, aby si kvůli mní osvojil tak milé způ-soby. Přece by ho moje
výtky v Hunsfordu nedokázaly tak změnit. Je vyloučeno, aby mě ještě
miloval.“ Chvíli kráčeli tímto způsobem, obě dámy vpředu, oba páni
vzadu, ale když sestoupili k říčce, aby si prohlédli nějakou zajímavou
vodní rostlinu, udala se v seskupení malá změna. Způsobila ji paní
Gardinerová, která unavena dopolední námahou shledala, že jí Elizabethino
rámě není dostatečnou oporou, a dala proto přednost manželovu. Pan Darcy
se tedy přidružil k její neteři a dál kráčeli spolu. Krátké mlčení první
prolomila dáma. Musela mu sdělit, že se jí dostalo ujištění o jeho
nepřítomnosti, než se rozhodla sem
zavítat, a proto nejprve poznamenala, že asi přijel zcela nečekaně,
„neboť vaše hospodyně,“ dodala, „nám sdělila, že vás rozhodně nečeká
dřív než zítra, a dokonce ještě než jsme odjížděli z Backwellu, nám bylo
řečeno, že do zdejšího kraje asi hned tak nezavítáte.“ Potvrdil, že je to
pravda, a vysvětlil jí, že musel něco vyřídit se správcem, a proto byl
nucen vydat se na cestu o několik hodin dříve než společnost, která ho
provází.

„Přibudou sem zítra zrána,“ pokračoval, „a někteří % nich se k vám budou
hlásit jako staří
známí — pan Bingley se sestrami.“

Elizabeth odpověděla pouze lehkou úklonou. V duchu se jí okamžitě
vybavila scéna, kdy mezi nimi naposled padlo Bingleyho jméno, a pokud
mohla soudit podle zbarvení jeho pleti, nedlel ani on myšlenkami jinde.

„Mezi zítřejšími příchozími je ještě někdo, kdo obzvlášť touží seznámit
se s vámi,“ dodal po krátké odmlce. „Dovolila byste, anebo se osměluji
žádat přespříliš, abych vám během vašeho zdejšího pobytu směl představit
svou sestru?“

Tato žádost ji nesmírně překvapila; byla tak lichotivá, že ani nevěděla,
čím si ji zasloužila. Okamžitě si však uvědomila, že přeje-li si slečna
Darcyová ji poznat, musí to být dílem jejího bratra, a aniž to dále
zkoumala, přijala to s uspokojením; blažilo ji vědomí, že přes všechny
neshody o ní zřejmě nesmýšlí špatně.

Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšleni. Elizabeth nebylo volně u
srdce, to bylo vyloučeno, ale cítila se polichocena a měla radost. Jeho
přání seznámit ji se sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu. Brzy
předešli ostatní o hezký kus, a když stanuli u kočáru, byli manželé
Gardinerovi ještě dobré půl čtvrti míle daleko.

Pozval ji dovnitř — ale ona prohlásila, že není unavena, a zůstali spolu
stát na trávníku. V
takové chvíli mohlo být řečeno mnohé a mlčení bylo velmi trapné.
Pokoušela se zapříst rozhovor, ale každý námět jako by narazil na nějaké
tabu. Konečně si uvědomila, že byla na cestách, a tak se velmi pilně
rozhovořili o Matlocku a Dovedalu. Leč čas i tetinka se pohybovaly vpřed
tak pomalu, že jí už docházela trpělivost i nápády, než ono téte-á-těte
pominulo. Když k nim došel pan Gardiner se svou chotí, dostalo se jim
pozvání, aby šli dál a přijali nějaké občerstvení, odmítli však a obě
strany se rozloučily s vybranou zdvořilostí. Pan Darcy pomohl dámám do
kočáru a Elizabeth se za ním dívala, když odjížděli, jak kráčí zvolna k
zámku.

Strýc s tetou se nyní jali sdělovat své dojmy a oba se shodli na tom, že
daleko převyšuje všechno jejich očekávání.“Chová se jako dokonalý
gentleman, je zdvořilý a přívětivý,“ pravil strýček.

„Je na něm něco trošku majestátního, to ano,“ odvětila tetinka, „ale to
se týká jen jeho zjevu a docela se to k němu hodí. Potvrdila bych teď
to, co říkala hospodyně: i když ho někteří lidé
pokládají za pyšného, já jsem to na něm nezpozorovala.“

„Opravdu mě překvapilo, jak se k nám choval. Byl víc než zdvořilý, byl
skutečně pozorný, a neměl k tomu vlastně důvod. Zná se přece s Elizabeth
jen povrchně.“

„Řeknu ti tedy, Lízinko,“ pravila tetička, „že snad není takový fešák
jako Wickham, nebo spíš
nemá tak hezký obličej, protože jinak má docela příjemné rysy. Ale proč
jsi mi vykládala, že je tak nepříjemný?“

Elizabeth se vykrucovala, jak jen dovedla, říkala, že se jí zamlouval
mnohem víc, když se setkali v Kentu, než předtím a že ho ještě nikdy
neviděla tak přívětivého jako právě dnes.

„Snad je trochu náladový,“ poznamenal strýc. „U vznešených lidí se s tím
často setkáváme, a proto ho nevezmu za slovo ohledně toho rybaření:
třeba si to rozmyslí a někdy jindy by mě ze svých pozemků klidně
vykázal.“

Elizabeth měla pocit, že ho vůbec nepochopili, ale neříkala nic.

„Když jsem ho teď viděla na vlastní oči,“ pokračovala paní Gardinerová,
„vůbec bych neřekla, že by se dokázal k někomu zachovat tak krutě jako k
chudákovi Wickhamovi. Nedělá
dojem špatného člověka. Naopak, má něco milého v rysech kolem úst, když
mluví. A ve tváři se mu zračí důstojnost, která se nezďá svěďčit o
tvrdém srdci. Ale v očích té dobré ženy, která
nás provázela po zámku, je prostě anděl.

Někdy jsem měla co dělat, abych se nesmála. Nebude asi na služebnictvo
přísný a to váží u těch lidí víc než všechny ctnosti.“

Elizabeth viděla, že je nutné, aby nějak ospravedlnila jeho počínání vůči
Wickhamovi, a tak jim co nejopatrněji naznačila, že podle toho, co se
doslechla od jeho kentských příbuzných, vypadá celá záležitost podstatně
jinak, žé se on rozhodně nezachoval tak špatně a Wickham není tak bez
viny, jak jim to líčil v Hertfordshiru.

Na dotvrzení svých slov jim popsala všechny peněžní transakce, které
mezi nimi proběhly, a aniž přímo sdělila, odkud pocházejí tyto
informace, ujistila je, že ze spolehlivého pramene. To všechno sice paní
Gardinerovou velice zajímalo a udivovalo, ale jelikož se právě blížili k
místům, kde kdysi prožila tolik radostných chvil, zapudily milé
vzpomínky všechno ostatní; ukazovala manželovi pozoruhodnosti v okolí a
zaneprázdněna tím neměla na nic jiného ani pomyšlení. Dopolední
procházka ji unavila a sotva pojedli, už se zase vypravila, aby
vyhledala dřívější přátele a strávila krásný večer obnovováním vztahů,
které byly po mnoho let zanedbávány.

Události onoho dne Elizabeth zaujaly tak cele, že novým známým
nevěnovala mnoho pozornosti, nemohla myslet na nic než na pocty, které
jim pan Darcy prokazoval, a hlavně na jeho přání seznámit ji se sestrou,
a opětovně nad tím žasla.

Elizabeth se dohodla s panem Darcym, že jí přivede sestru hned nazítří po
jejím příjezdu do Pemberley, a tak se chystala, že se onoho dopoledne z
hostince nikam nevzdálí. Zmýlila se však ve svém předpokladu, neboť
návštěva se dostavila hned po příjezdu panstva do Lambtonu. Gardinerovi
a Elizabeth si vyšli s novými známými na procházku do okolí a právě
se s onou rodinou vrátili do hostince, aby se převlékli k obědu,
když tu je hrčení kočáru přivábilo k oknu, a oni spatřili, že se po
silnici blíží v dvoukolce pán s dámou. Elizabeth okamžitě poznala jeho
livrej, uhádla, co to znamená, a netajila před příbuznými, že ji to
nemálo udivuje, když jim oznamovala, jakou poctu očekává. Strýček s
tetičkou užasli a z jejích rozpačitých slov spolu s dnešní událostí a
událostmi předchozího dne se jim celá záležitost začala jevit v novém
světle. Dosud neměli důvod k takové domněnce, ale nyní jim připadalo, že
velká pozornost z jeho strany se nedá vysvětlit jinak než něžnými city k
jejich neteři. Zatímco se v duchu obírali těmito novými úvahami, byla
Elizabeth zmítána čím dál tím větším rozrušením. Samotnou ji udivovalo,
že ztrácí klid, ale ke všem ostatním důvodům, které k tomu měla, se
přidružily i obavy, že ji ve svém zaujetí vylíčil sestře přespříliš
příznivě, a protože jí víc než kdy jindy záleželo na tom, aby se
zalíbila, měla přirozeně strach, že se jí to nezdaří.

Odstoupila od okna, aby ji nespatřili; přecházela po pokoji sem a tam a
snažila se nabýt ztracené rovnováhy, ale překvapení a zvědavost, s níž
ji pozorovali strýc s tetičkou, k tomu nijak nepřispívaly.

Slečna Darcyová se dostavila v bratrově doprovodu a velkolepý obřad
proběhl. Elizabeth shledala ke svému údivu, že její nová známá je
přinejmenším stejně na rozpacích jako ona. Co byla v Lambtonu, slyšela
už kolikrát, že slečna Darcyová je nesmírně pyšná, ale po několika
minutách v její přítomnosti dospěla k přesvědčení, že je pouze nesmírně
plachá. Nebyla s to dostat z ní víc než jednoslabičné slůvko.

Slečna Darcyová byla vysoká a statnější než Elizabeth, a třebaže jí bylo
sotva šestnáct, měla vyvinutou postavu, žensky půvabnou. Nebyla snad tak
přitažlivá jako její bratr, ale ve tváři se jí zračil jasný rozum a
přívětivá pohoda a měla nestrojené a jemné způsoby. Elizabeth, jež
očekávala, že se slečna prokáže tak pronikavým a neúhybným bystrozrakem
jako druhdy pan Darcy, se značně ulevilo, když u ní shledala tak odlišné
povahové založení. Zakrátko po příchodu jí Darcy sdělil, že ji přijde
pozdravit i Bingley, a sotva stačila podotknout, že ji to těší, a
připravit se na nového hosta, už zaslechli Bingleyho hbité kroky na
schodech a za okamžik stanul v místnosti i on. Elizabeth se na něho už
dávno nehněvala, ale i kdyby v ní bylo ještě trochu roztrpčení zůstalo,
sotva mohlo obstát před nenucenou srdečností, s jakou vyjádřil radost
nad opětovným setkáním. Vyptával se jí přátelsky, ač jen všeobecně, na
její rodinu a vypadal a rozprávěl stejně upřímně a dobromyslně jako
dřív. Manžele Gardinerovy zajímal tento pán neméně než ji. Už dlouho si
ho přáli poznat. Vlastně
celá shromážděná společnost v nich vzbuzovala živou pozornost.
Podezření, které právě pojali ohledně pana Darcyho a jejich neteře, je
vedlo k tomu, že oba bedlivě, ač v skrytu pozorovali, a z toho, co
viděli, brzy usoudili, že aspoň jeden z obou ví, co je to láska. Jejími
city si jisti nebyli, ale že on překypuje obdivem k ní, bylo nabíledni.

Elizabeth sama byla velice zaneprázdněna. Chtěla proniknout všem hostům
do duše, sama se ovládat a být ke každému z nich milá; v tom posledním,
kde se nejvíce obávala nezdaru, měla nyní největší naději na úspěch,
neboť ti, které chtěla získat, jí byli předem příznivě nakloněni.
Bingley byl hotov, Georgiana se snažila a Darcy by! odhodlán ji
obdivovat. Jakmile spatřila Bingleyho, vzpomněla si přirozeně na sestru;
a ach! jak ráda by byla věděla, zda i jeho myšlenky tam někam
zabloudily. Občas měla dojem, že je zamlklejší než dříve při podobných
příležitostech, a jednou nebo dvakrát s potěšením usoudila, že na ni
hledí, jako by pátral po jisté podobě. V tom se snad mohla mýlit, ale
rozhodně nezapochybovala o jeho vztahu k slečně Darcyové, která jim byla
uvedena jako Janina sokyně. Nevyměnili si spolu ani jeden něžný pohled.
Nepřihodilo se nic, co by opravňovalo naděje jeho sestry. V tom ohledu
se brzy upokojila, a než se rozloučili, měla ve své dychtivosti dvakrát
nebo třikrát dojem, že mu nějaká zmínka připamatovala Jane a že na ni
nevzpomíná bez něžnosti ani bez přání stočit rozhovor tak, aby na ni
zavedl řeč, kdyby mu nechyběla odvaha. Jednu chvíli, kdy se ostatní
bavili mezi sebou, k ní poznamenal hlasem, z něhož se zdála zaznívat
lítost, že „je to už hezky dávno, co se směl naposled těšit z její
společnosti“, a než mu mohla něco odpovědět, dodal: „Je tomu už přes osm
měsíců. Setkali jsme se naposled 26. listopadu, kdy jsme všichni tančili
v Netherfieldu.“

Elizabeth potěšilo, že si to tak přesně pamatuje; a později si našel příležitost zeptat se jí, když je ostatní nerušili, zda jsou nyní všechny její sestry v Longbournu. Ta otázka sama o sobě mnoho neznamenala, právě tak jako předchozí poznámka, ale byly provázeny
pohledem a vysloveny způsobem, který jim dával hlubší význam.

Nepodařilo se jí příliš často věnovat pozornost samému Darcymu, ale kdykoli se na něj přece jen zadívala, viděla, že se stále ještě tváří přívětivě, a všechno, co řekl, bylo tak vzdáleno jakékoli povýšenosti nebo opovržení vůči přítomným, že mohla s jistotou pokládat dokonalé způsoby, jichž byla včera svědkem, za něco aspoň trochu trvalejšího než chvilkový rozmar. Když přihlížela k tomu, jak se snaží získat sympatie a dobré mínění lidí, s nimiž by byl před několika málo měsíci jakékoli styky pokládal za nevhodné — když viděla, jak je pozorný nejen vůči ní, ale právě vůči těm příbuzným, jimiž tak otevřeně opovrhoval, a když si vzpomněla na jejich poslední bouřlivý výstup na hunsfordské faře — byl to tak neuvěřitelný rozdíl a jeho proměna na ni udělala takový dojem, že sotva dokázala potlačit viditelný úžas. Nikdy, ani ve společnosti jeho drahých přátel v Netherfieldu, ani mezi jeho vznešenými příbuznými na Rosingsu, dosud nezažila, že by se tak snažil být milý, že by se tak dokázal oprostit od vědomí vlastní důležitosti a od své neochvějné přezíravosti jako nyní, kdy mu jeho snaha mohla sotva co důležitého přinést a kdy už jen ti noví známí, jimž věnoval takovou pozornost, by byli vzbudili úsměšky a odsouzení jak nether-fieldských, tak rosingských dam. Návštěva se protáhla přes půl hodiny, a když se zvedli k odchodu, aby se rozloučili, vyzval pan Darcy sestru, aby podpořila jeho přání uvítat pana Gardinera s chotí a slečnu Bennetovou během jejich zdejšího pobytu v Pemberley na obědě. Slečna Darcyová sice s ostychem, který nasvědčoval, že není ještě příliš zvyklá zvát hosty, ale ochotně poslechla. Paní Gardinerová pohlédla na neteř, aby zvěděla, zda ona, jíž pozvání platilo především, má chuť je přijmout, ale Elizabeth se koukala stranou. Paní Gardinerová však usoudila, že ten schválně vyhýbavý postoj svědčí spíš o okamžitých rozpacích než o odmítavém postoji, a když viděla, že její manžel, který miloval společnost, by pozvání ochotně přijal, prohlásila, že ráda přijde, a návštěva byla stanovena na pozítří. Bingley vyjádřil radost nad tím, že má jistotu se s Elizabeth ještě shledat, neboť jí toho má mnoho co říci a musí se jí zeptat na leccos o společných hertfordshirských přátelích. Elizabeth si to všechno vyložila jako přání, aby od ní uslyšel něco o sestře, a to ji potěšilo: vzhledem k
této okolnosti i kvůli některým jiným mohla po odchodu návštěvníků
usoudit, že minulou půlhodinu nestrávila nejhůř, ač během té doby
ne-zakoušela zvlášť radostné pocity. Dychtila po samotě a obávala se
strýcova a tetina vyptávání nebo narážek, a tak se zdržela jen tak
dlouho, aby vyslechla jejich uznalý úsudek o Bingleym, a pak se
odspěchala převléci. Neměla však proč se obávat zvědavosti manželů
Gardine-rových; ti by byli ani nechtěli nutit ji ke zpovědi. Bylo jim
zřejmé, že se zná s panem Darcym mnohem důvěrněji, a uhádli, že on je do
ní zamilovaný až po uši. Viděli toho dost, aby si to vyložili po svém,
ale nic, co by je opravňovalo k vyptávání.

Nyní však měli snahu utvořit si o panu Darcym dobré mínění, a od té
doby, co se s ním seznámili, se nenaskytlo nic, co by tomu překáželo.
Nemohli neocenit jeho ohleduplnost; a kdyby byli posuzovali jeho charakter jen podle vlastních zážitků a podle řečí jeho hospodyně a nebrali v úvahu žádné jiné dojmy, byli by Hertfordshirští, kteří ho znali, sotva uvěřili svému sluchu. Teď měli zájem na tom, uvěřit hospodyni, a brzy si uvědomili, že názory služebné, která ho zná od čtyř let a která vůbec dělala dojem slušné paní, není možno lehkovážně pominout. Ani mezi svými lambtonskými přáteli se nedozvěděli nic, co by ho podstatně znevažovalo.

Nikdo mu nemohl vytknout než pýchu, a snad i oprávněně; ne-li, pak by mu
ji určitě
přisoudili obyvatelé tržního městečka, kde se jeho rodina s nikým
nestýkala. Bylo však obecně uznáváno, že je velkomyslný a že hodně
pomáhá chudým.

Pokud jde o Wickhama, zjistili naši cestovatelé zakrátko, že se velké
oblibě zrovna netěší, a třebaže nikdo vlastně neznal podstatu jeho
rozepře se synem jeho mecenáše, věděli moc dobře, že po sobě zanechal
dluhů jako máku, když odjel z Derbyshiru, a že je pan Darcy později
zaplatil.

Zatím Elizabeth zalátala v myšlenkách ještě častěji do pemberley než
včera, a třebaže jí s postupujícím časem večer připadal velmi dlouhý,
přece nestačil na to, aby si určila své vztahy k jednomu člověku v oné
rezidenci, a tak ležela s očima otevřenýma ještě dobré dvě hodiny a
snažila se vyznat sama v sobě. Určitě k němu nechová nenávist. Ne,
nenávist dávno vyprchala a téměř stejně dlouho se už styděla, že k němu
pociťovala antipatii, kterou neváhala tak nazvat. Vzbudil v ní úctu,
když se přesvědčila o jeho ušlechtilých vlastnostech, a ač si to zprvu
přiznávala neochotně, po čase už jí to nebylo tolik proti mysli; nyní se
ta úcta vlivem navýsost lichotivé výpovědi a jeho přívětivosti, jaké se
stala svědkem včera, změnila v něco ještě osobnějšího.

Avšak nad úctou a vážnosti převažoval ještě jeden důvod, který nemohla
pominout. Byla mu vděčná — vděčná nejen za to, že se do ní kdysi
zamiloval, ale že je mu podnes natolik drahá, aby jí dokázal odpustit
nedůtklivý a zbrklý způsob, jakým mu dala košem, i nespravedlivá obvinění, jimiž své odmítnutí provázela. Ten, o němž předpokládala, že se jí bude stranit jako úhlavního nepřítele, ukázal při náhodném setkání, že by se s ní velmi rád stýkal dál, a aniž jí netaktně dával najevo náklonnost nebo se jí nějak vnucoval, usiloval jen o to, aby se zavděčil jejím přátelům, a snažil se, aby se seznámila s jeho sestrou. Že se tak sebevědomý člověk dokázal takhle změnit, to nevzbuzovalo jen úžas, ale i vděk — neboť to musela způsobit láska - vřelá láska, a ta se jí zdála spíše hodná podpory než zavržení, třebaže by nebyla dokázala své pocity jasně definovat. Ctila ho, vážila si ho, byla mu vděčná, upřímně mu přála všechno nejlepší, a jen by byla ráda věděla, zda sama touží,
aby to záviselo na ní, a zda by to přineslo štěstí jemu i jí, kdyby
využila té moci, kterou vycítila, že nad ním ještě má, aby se jí opět
začal dvořit.

Večer se teta s neteří dohodly, že tak mimořádný přátelský zájem, jaký projevila slečna Darcyová tím, že je přišla navštívit hned v den svého příjezdu, neboť přicestovala až před polednem, si zaslouží uznání, a jakkoli jí nemohou oplatit v plné míře, měly by i ony projevit snahu; a že by proto bylo vhodné, kdyby zašly zítra dopoledne na Pemberley složit jí svou poklonu. Na tom se tedy usnesly. — Elizabeth měla radost, avšak když se sama sebe tázala proč, nevzmohla se na kloudnou odpověď.

Pan Gardiner je opustil krátce po snídani. Včera se opět spřádaly
rybářské plány a nakonec si napevno smluvil, že se v poledne se jde s
několika pány z Pemberley. Nyní už byla Elizabeth přesvědčena, že
žárlivost je pravým dů-vodem, proč ji slečna Bingleyová neměla v lásce;
správně tušila, že ani její návštěva na Pemberley jí nebude vhod, a
zvědavě očekávala, jakými roztomilostmi ji ona dáma při opětovném
setkání zahrne. Když přijely, uvedl je sloužící vstupní síní do salónu,
jenž byl obrácen na sever a vytvářel v létě příjemné prostředí. Otevřená
okna vedla do parku a skýtala osvěžující pohled na zalesněné vršky za
domem a nádherné duby a španělské kaštany, roztroušené na přilehlém
trávníku.

Zde je uvítala slečna Darcyová, která dlela ve společnosti paní
Hurstové, slečny Bingleyové a vychovatelky, s níž žila v Londýně.
Georgiana je přijala velmi příznivě, avšak s roz-pačitostí, jež sice
pramenila z plachosti a ze strachu, aby se nedopustila něčeho
nevhodného, avšak snadno mohla vzbudit v lidech, kteří měli pocit
nižšího společenského postavení, dojem, že je pyšná a zachovává si odstup. Paní Gardinerová s neteří ji však chápaly a litovaly. Paní Hurstová a slečna Bingleyová je vzaly na vědomí jen zběžnou úklonou; a když se usadily, zavládlo mlčení, trapné, jak taková mlčení nevyhnutelně bývají. První je přerušila paní Annesleyová, jemná, na první pohled příjemná paní, jež svou snahou udržet rozhovor jakžtakž v chodu dokázala, že má lepší vychování než ostatní přítomné; díky jí a paní Gardinerové a za občasného Elizabethina přispění hovor plynul.
Slečna Darcyová se tvářila, jako by si přála mít tolik kuráže, aby se
jej zúčastnila, a tu a tam se odvážila prohodit kratičkou větu, když
hrozilo nejméně nebezpečí, že ji někdo uslyší.

Elizabeth brzy seznala, že ji slečna Bingleyová nespouští z očí a že
nemůže říci slůvko — a zvlášť slečně Darcyové — aby nebyla bedlivě
sledována. Toto vědomí by jí nebylo zabránilo v pokusech navázat
rozhovor, jenže byly usazeny nepohodne daleko od sebe; na druhé straně jí však nebylo proti mysli, že na ní nespočívá povinnost udržovat zábavu.  Byla cele ponořena do vlastních myšlenek. Očekávala, že každou chvíli vejde některý, z pánů. Přála si a obávala se, že to bude pán domu, a je-li mocnější její obava nebo její přání, sama nevěděla. Seděla takto dobré čtvrt hodiny, aniž zaslechla hlas slečny Bingleyové, až ji náhle vyrušil chladný dotaz, jak se daří rodičům a sestrám. Odvětila stejně lhostejně a krátce a druhá se už neozvala.

Další rozptýlení se jim na této návštěvě naskytlo, když vstoupili sloužící se studenou pečení, zákusky a nejvybranějšími druhy ovoce tohoto ročního období, avšak dříve musela paní Annesleyová vrhnout četné výmluvné pohledy a úsměvy na slečnu Darcyovou, aby jí připomněla její hostitelské povinnosti. Nyní měla společnost zaneprázdnění — a třebaže se nedokázaly rozhovořit, jíst mohly všechny a
krásné pyramidy hroznů, nektarinek a broskví je brzy přilákaly ke stolu.

Zatímco se takto zaměstnávaly, měla Elizabeth příležitost poznat, zda si
spíš přeje, aby se pan Darcy objevil, anebo se toho obává, neboť vešel
do pokoje; a třebaže ještě před chvilkou uvěřila, že by jí to spíš bylo
milé, začala litovat, že se objevil. Strávil právě hezkou chvíli s panem
Gardinerem, jenž se spolu s dvěma nebo třemi pány ze zámku zabavoval u
řeky, ale opustil je, jakmile se dověděl, že jeho dámy hodlají to
dopoledne oplatit Georgianě návštěvu. Jakmile vstoupil, umiňovala si
Elizabeth moudře, že se bude chovat úplně přirozeně a volně — což bylo lehké si umínit, ale těžší dodržet, neboť viděla, že je všichni mají v podezření, a nebylo snad páru očí, které by ho při jeho příchodu zvědavě nesledovaly. Na nikom se však nezračila upřená pozornost tak nezastřeně jako na tváři slečny Bingleyové, ač se celá zalévala úsměvy, kdykoli promluvila k původci toho všeho, neboť žárlivost ji ještě nedohnaia na pokraj zoufalství a její boj o pana Darcyho zdaleka neskončil. Slečna Darcyová se po bratrově příchodu
nutila mnohem víc do řeči, a když Elizabeth viděla, jak mu na tom
záleží, aby se s jeho sestrou sblížily, podporovala všechny konverzační
pokusy, které k tomu směřovaly. Ani slečně Bingleyové to neušlo, a
jelikož hněv bývá špatný rádce, prohodila při první příležitosti se
zdvořilým pohrdáním :

„Poslyšte, slečno Elizo, je to pravda, že -ský pluk odtáhl z Merytonu?
To musela být pro vaši rodinu krutá ztráta.“

Nebyla by se odvážila v Darcyho přítomnosti vyslovit Wickhamovo jméno,
avšak Elizabeth okamžitě pochopila, že právě na něho naráží, a různorodé
vzpomínky ji na okamžik vyvedly z rovnováhy, avšak ovládla se vší mocí,
aby odrazila podlý útok, a odvětila hned věrohodně
lhostejnými slovy.

Přitom bezděčně pohlédla na Darcyho a zjistila, že zrudl a že ji napjatě
pozoruje. Jeho sestra byla tak poplašená, že nedokázala zvednout oči ze
země. Kdyby byla slečna Bingleyová
tušila, jak trýznivou chvíli tím připravila své milované přítelkyni,
byla by bezpochyby od narážek upustila: chtěla však jen připomenout
muže, jemuž je podle jejího mínění Elizabeth nakloněna, aby ji uvedla do
rozpaků nebo aby ji přiměla nějak prozradit svůj cit, a tím jí
uškodila v Darcyho očích, anebo snad chtěla i jeho upamatovat, jak
pošetile a nejapně se některé členky Bennetovy rodiny chovaly, jakmile
se octla na dohled uniforma. Nedoneslo se k ní nikdy ani slovo o tom,
jak se slečna Darcyová zamilovala a hodlala uprchnout. Darcy se s tím
nesvěřil žádné bytosti, před níž to mohl utajit, s výjimkou Elizabeth, a
zvlášť mu záleželo na tom, aby se to nedozvěděli Bingleyho příbuzní, a
to proto, usoudila Elizabeth, že si odedávna přeje, aby se později stali
sestřinými příbuznými. Jistě už nějaké takové záměry osnoval, a třebaže
vědomě nepřipustil, že z toho pramenily jeho snahy odloučit přítele od
Jane, bylo pravděpodobné, že pociťuje starost o Bingleyho blaho tím
bezprostředněji. Elizabethin klid a sebeovládání však brzy uklidnily
jeho rozrušení; a jelikož se slečna Bingleyová, mrzutá a zklamaná,
neodvažovala začít o Wickhamovi otevřeněji, vzpamatovala se po čase i
Georgiana, třebaže ne natolik, aby se zúčastnila hovoru. Její bratr, na
něhož se neodvažovala ani pohlédnout, si v té chvíli vůbec neuvědomil,
co má Elizabeth s tou záležitostí společného, a právě příhoda, která
měla od ní jeho mysl odvrátit, ho k ní ještě
připoutala a dodala mu dobré mysli.

Návštěva nepřetrvala dlouho svrchu zmíněnou otázku a odpověď, a zatímco
je pan Darcy doprovázel ke kočáru, dávala slečna Bingleyová průchod svým
citům tím, že kritizovala Elizabeth, její chování i zevnějšek. Ale
Georgiana se k ní nepřidala. Bratrovo doporučení
stačilo, aby v ní nalezla zalíbení, on se v nikom nemohl mýlit a o
Elizabeth mluvil takovým způsobem, že Georgiana nemohla soudit jinak,
než že je půvabná a roztomilá. Když se Darcy vrátil do salónu, neovládla
se slečna Bingleyová, aby mu nezopakovala něco z toho, co právě
říkala jeho sestře.

„Ta Eliza Bennetová vypadala dnes ale hrozně, pane Darcy,“ prohlásila.
„V životě jsem neviděla, aby se někdo tak změnil jako ona od zimy. Jak
zhnědla a zhrubla! Luisa a já jsme si právě říkaly, že bychom ji ani
nepoznaly.“

Jakkoli se panu Darcymu takový projev málo zamlouval, spokojil se s
chladnou odpovědí, že žádnou změnu nepostřehl, ledaže je trochu opálená
— což se stává, když se cestuje v létě.

„Musím se přiznat,“ nedala si pokoj, „že já za svou osobu jsem ji tedy
nikdy za žádnou krásku nepovažovala. V obličeji je moc hubená, pleť má
matnou a rysy nevýrazné. Její nos je bez osobitosti — profil nijaký.
Zuby ujdou, ale nic zvláštního to zase není, a pokud jde o její oči, o
nichž jsem zaslechla jakousi pochvalnou zmínku, já na nich nikdy nic
mimořádného neviděla. Kouká se ostře a mazaně, a to se mi vůbec
nezamlouvá, a chování má velice sebevědomé, což
vůbec není moderní a působí to nesnesitelně.“

Slečna Bingleyová byla skálopevně přesvědčena, že se Darcymu Elizabeth
líbí, a toto tedy nebyl nejlepší způsob, jak se mu zavděčit; avšak v
zlosti si málokdo počíná moudře, a když na jeho tváři spatřila výraz
nevole, dosáhla toho, oč usilovala. Mlčel však tvrdošíjně, a slečna
Bingleyová, odhodlána přimět ho k odpovědi, pokračovala:

„Pamatuji se, jak nás všechny udivilo, když jsme se s ní v Hertfordshiru
seznámili, že je všeobecně pokládána za krasavici, a ještě si dobře
vzpomínám, jak u nás jednou byli v Netherfieldu na obědě a vy jste potom
řekl: ,Ta že je krásná? To jsem spíš ochoten považovat její matku za
duchaplnou.' Ale pak si vás nějak získala a jeden čas jste ji zřejmě
pokládal za docela přitažlivou.“

„Ano,“ odvětil Darcy, jenž se už neovládl, „ale to bylo jen krátce po
seznámení, a nyní už ji dlouhé měsíce považuji za jednu z nejkrásnějších
žen, s kterými jsem se kdy setkal.“ Nato odešel, a slečna Bingleyová
mohla být spokojená, že ho donutila říct něco, co nezabolelo nikoho než
ji.

Paní Gardinerová a Elizabeth prohovořily po návratu všechno, co se
zběhlo na návštěvě, až na to, co je obě nejvíc zajímalo. Probraly spolu
výrazy a chování všech přítomných, až na onu osobu, která nejvíc poutala
jejich pozornost. Mluvily o jeho sestře, jeho přátelích, jeho domovu,
jeho ovoci — o všem kromě něho, a přitom Elizabeth toužila zvědět, co si o něm paní Gardinerová myslí, a paní Gardinerovou by bylo navýsost uspokojilo, kdyby o něm byla neteř začala.

Když přijeli do Lambtonu, byla Elizabeth velmi zklamaná, že na ni nečeká
dopis od Jane, a stejného zklamání se dožila i nazítří; třetí den však
učinil konec jejím výtkám a ospravedlnil sestru, neboť přišly hned dva
dopisy najednou. První se někde zatoulal a Elizabeth to ani neudivilo,
neboť Jane adresu dokonale popletla.

Právě se vypravovali na procházku, když přišla pošta, a strýček
s tetičkou se vydali ven sami, aby si ji mohla v klidu přečíst.
Zatoulané psaníčko muselo přijít na řadu první; bylo psáno před
pěti dny. Na počátku líčila Jane různé jejich návštěvy a večírky
a sdělovala jí takové zajímavosti, jaké se na venkově obvykle
přiházejí, avšak druhá část, datovaná o den později a psaná
zjevně v rozrušení, obsahovala závažnější zprávy. V listě stálo:

    Mezitím, co jsem Ti toto napsala, drahá Lízinko, se přihodila
    nečekaná, vážná véc, ale nelekej se — jsme všichni zdrávi.
    Musím Ti však sdélit néco ohledně ubohé Lydie. Včera
    o půlnoci, když už jsme se všichni odebrali na lůžko, přišel
    spěšný list od plukovníka Forstera, v němž nám sděluje, že
    Lydia odjela do Skotska s jedním jeho důstojníkem, po pravdě
    řečeno s Wickhamem.  Představ si, jak nás to překvapilo. Jen
    Kitty zřejmě něco takového tušila. Mám o ni velkou starost.
    Tak nemoudrý sňatek z jeho i její strany! Doufejme však, že
    to dobře dopadne a že jsme se v něm zmýlily. Ráda věřím, že
    dokáže provést lehkomyslný a neuvážený kousek, avšak tento
    čin, to nám budiž útěchou, nesvědčí o zlém srdci. Aspoň si ji
    vyvolil nezištně, neboť jistě ví, že jí tatíček nemůže nic
    dát. Ubohá maminka je hluboce zarmoucena. Tatíček to snáší
    statečněji. Jak jsem ráda, že jsme jim neřekly, co jsme se
    o něm doslechly! Musíme na to samy zapomenout. Odjeli asi
    v sobotu o půlnoci, ale začali je postrádat až včera ráno
    v osm. Pak nám okamžitě poslali zprávu.  Představ si,
    Lízinko, že museli projet kolem nás sotva na deset mil.
    Plukovník Forster se domnívá, že je tu můžeme brzy čekat.
    Lydia nechala krátký dopis jeho choti, kde jí sděluje, co
    hodlá učinit. Musím už končit, protože nemohu nechat ubohou
    ma-tinku dlouho samotnou. Bojím se, že z toho ze všeho
    nebudeš moudrá, ale sama sotva vím, co píši.

Když Elizabeth dočetla, nevěnovala dlouhý čas úvahám, a ještě než
si stačila uvědomit vlastní pocity, uchopila druhé psaní,
s napjatou nedočkavostí je roztrhla a hltala jeho řádky: byly
psány o den později než závěr předchozího dopisu.

    Nejdražší sestřičko, touto dobou máš už v ruce můj spěšný
    list, pokusím se nyní psát srozumitelněji a čas na to mi
    nechybí, avšak mám v hlavě takový zmatek, ze nemohu zaručit,
    podaň-li se mi vypovědět Ti všechno po pořádku. Nevím ani,
    jak to mám napsat, milá Lízinko ale nepotěším Tě a odkládat
    se to nedá. Jakkoli nemoudrý se nám zdál sňatek pana Wickhama
    s naší ubohou Lydií, obáváme se nyní, zda k němu skutečně
    došlo, neboť není vůbec jisté, že odjeli do Skotska. Včera
    k nám přibyl plukovník Forster; opustil Brighton předevčírem,
    několik hodin poté, co odeslal onen spěšný list. Ačkoli Lydia
    na svém stručném lístku paní F. výslovně říká, ze mají
    namířeno do Gretna Greenu, naznačil Denny něco v tom smyslu,
    že pochybuje, hodlal-li se tam kdy W. odebrat nebo si vůbec
    Lydii vzít, což se doneslo plukovníku Forsterovi, a ten pln
    obav opustil okamžitě B., aby je vypátral. Vysledoval je bez
    obtíží až do Claphamu, ale nikoli dále, neboť když tam
    přijeli, propustili kočár, který je vezl Z Epsomu,
    a přestoupili do nějakého dostavníku. Pak už víme jen to, že
    je viděli odjíždět směrem na Londýn. Nevím, co si o tom
    myslet. Plukovník Forster se vyptával všude na londýnské
    silnici a pak se rozjel do Hertfordshiru, usilovně po nich
    pátral u každého mýta a v hostincích v Barnetu a Hatfieldu,
    ale neměl úspěch — nikdo neviděl takové lidi projíždět. Je to
    od něho velmi laskavé a ohleduplné, že přijel do Longbournu
    a svěřil se nám se svými obavami způsobem, který svědčí
    o jeho ušlechtilém srdci. Upřímně lituji jeho i paní F., ale
    nikdo jim to nemůže klást za vinu. Drahá Lízinko, jsme úplně
    zdrceni.  Tatíček i matinka se obávají nejhoršího, ale já jej
    nemohu pokládat za takového darebáka. Možná že je pro ně
    Z mnoha důvodů výhodnější, aby se dali tajně oddat ve městě,
    než aby uskutečnili svůj původní úmysl, a i kdyby on pojal
    nečestné úmysly vůči dívce z takové rodiny jako Lydia, což
    bych mohla předpokládat, že ona Ztratila všechnu soudnost
    ?  Vyloučeno ! Plukovník F. však příliš nevěří, Že se vzali,
    a to mě rmoutí; zavrtěl hlavou, když jsem vyjádřila naději,
    a pravil, že se obává, že W. nelze důvěřovat. Ubohá matinka
    je z toho doopravdy nemocná a nevychází ze své ložnice. Kdyby
    se něčím zaměstnala, bylo by to pro ni lépe, avšak toho se
    nemůžeme nadít. Pokud jde o tatíčka, ještě nikdy jsem ho
    neviděla tak rozrušeného. Ubohá Kitty dostala vyhubováno, že
    nic neřekla o jejich známosti, ale byla vázána slibem
    mlčenlivosti, tak se není co divit. Upřímně se raduji, drahá
    Lizinko, že jsi byla těch otřesných výjevů poněkud ušetřena,
    avšak nyní, kdy první rozčilení pominulo, se Ti musím
    přiznat, že velmi toužím po Tvém návratu. Nejsem však tak
    sobecká, abych to vyžadovala, jestli se Ti to nehodí.

    Žij blaze !

    Znovu se chápu pera, abych učinila? co jsem Ti právě řekla,
    že neučiním, avšak vzhledem k okolnostem nevidím vyhnutí než
    poprosit Vás všechny naléhavě, abyste sem co nejrychleji
    přijeli. Znám drahého strýčka a tetinku tak dobře, že se
    nebojím je o to požádat, a strýčka chci poprosit ještě
    o něco. Tatíček se vydává bez prodlení s plukovníkem
    Forsterem do Londýna, aby se je pokusil vypátrat. Opravdu
    nevím, jak to hodlá učinit, avšak ve svém hlubokém bolu
    nebude s to jednat nejúčinnějším a nejuváženějším způsobem
    a plukovník Forster se musí vrátit do Brightonu nejpozději
    zítra večer. V této těžké situaci by mu strýčkova rada
    a pomoc byly nedocenitelnou oporou ; však jistě porozumí, jak
    mi je, a já spoléhám na jeho dobrotu.

„Ach, kde jen ten strýček může být?“ zvolala Elizabeth
a vyskočila z křesla, kde četla, aby se za ním okamžitě rozběhla
a neztratila ani minutku tak drahocenného času; než však dospěla
ke dveřím, lokaj je otevřel a uvedl pana Darcyho. Ten se lekl
její bledosti i prudkého pohybu, avšak než se vzpamatoval
natolik, aby něco řekl, Elizabeth, jež neměla smysl vůbec pro
nic, co se netýkalo Lydie, na něho vychrlila: „Omluvte mě,
prosím, ale nemohu se zdržet. Musím okamžitě najít pana
Gardinera, velice to spěchá, každá minuta je drahá.“

„Dobrý bože! Co se děje?“ zvolal procítěně, i když snad ne podle
všech společenských pravidel, a pak se ovládl: „Nezdržírn vás ani
na okamžik, ale dovolte, abych sám — nebo aby lokaj doběhl pro
pana Gardinera a jeho choť. Asi vám není dobře — nemůžete nikam
chodit.“ Elizabeth zaváhala, ale cítila, že se pod ní nohy chvějí
a že by se zbytečně pokoušela strýce dohonit. Přivolala tedy
lokaje a přikázala mu tak bezdechým hlasem, že jí sotva rozuměl,
aby okamžitě pospíchal pro svého pána a paní.

Když lokaj odešel, usedla, jelikož se nemohla udržet na nohou; a
vypadala tak uboze, že ji Darcy nechtěl nechat samotnou a neudržel se,
aby láskyplně a účastně neřekl: „Dovolte mi, abych vám zavolal komornou.
Nesměl bych vám něco podat, aby se vám ulevilo? — Což
sklenku vína — mohu ji přinést? — Jste vážně chorá.“

„Není třeba, děkuji vám,“ odvětila a ze všech sil se snažila starosti -
právě jsem dostala z Longbournu strašné zprávy.“

Jak se o tom zmínila, propukla v pláč a chvíli ze sebe nedokázala
vypravit ani slovo. Darcy, celý vylekaný, mohl jen něco zakoktat o své
účasti a mlčky soustrastně přihlížet. Konečně
opět promluvila:

„Právě jsem dostala dopis od Jane a v něm takové strašné zprávy.
Nebude to možno před lidmi utajit. Moje nejmladší sestra opustila
své přátele - uprchlá — vydala se všanc — panu Wickhamovi. Odjeli
spolu z Brightonu.  Vy ho dobře znáte, tak si ostatní domyslíte.
Ona nemá
peníze ani vlivné příbuzné, nic, co by ho mohlo zlákat — je ztracena
navždy.“ Darcy strnul úžasem. „Když si pomyslím,“ dodala hlasem plným
rozčilení, „že já jsem tomu mohla zabránit! Vždyť jsem věděla, jaký je.
Kdybych byla sdělila něco z toho — aspoň něco z toho, co jsem se
dověděla — kdybych to byla sdělila našim! Kdyby ho byli prohlédli,
nebylo by se to mohlo stát. Ale teď už je — teď už je pozdě.“

„Jsem upřímně zdrcen,“ pravil Darcy, „zdrcen — otřesen. Avšak je to
jisté — naprosto jisté?“

„Bohužel ano. Opustili spolu Brighton v neděli večer a podařilo se
vysledovat je téměř až do Londýna, tam se však stopy ztrácejí; určitě
nejeli do Skotska.“

„A co se stalo, jaké kroky jste poďnikli, aby byla nalezena?“

„Otec odjel do Londýna a Jane ve svém dopise prosí, aby mu strýček bez
odkladu přispěl na pomoc: doufám, že do půl hodiny odcestujeme. Ale co
se dá udělat — vím dobře, že se nedá
nic dělat. Čím je možné zapůsobit na takového člověka? Jak je vůbec
najdeme? Nemáme nejmenší naději. Je to strašné, ať se na to dívám tak či
tak!“ Darcy mlčky přikývl.

„Když se mně otevřely oči, jaký skutečně je — ach! Kéž bych byla
pochopila, co je mou povinností, kéž bych se toho byla odvážila! Avšak
já to nevěděla — bála jsem se do něčeho zasahovat. Osudný, osudný omyl!“

Darcy neodpovídal. Zdálo se, že sotva vnímá její slova. Přecházel
po místnosti zabrán do úvah; čelo svraštělé, chmurný výraz ve
tváři.  Elizabeth to postřehla a okamžitě pochopila. Klesla
v jeho očích, a jak by také ne, pod vlivem takového prohřešku
v rodině, takové obrovské zaručené ostudy. Nedivila se mu, ani ho
neodsuzovala, avšak vědomí, že teď přemůže svůj cit, jí neutišilo
rozechvěné nitro, nepovzbudilo ji v jejím zoufalství. Na druhou
stranu však právě to jí pomohlo vyznat se ve vlastním srdci
a dosud nikdy si tak upřímně nepřiznala, že by ho mohla milovat,
jako v této chvíli, kdy jakékoli city byly odsouzeny k marnosti.

Vlastní záležitosti na ni sice mohly doléhat, avšak nemohly ji cele
pohltit. Lydia — to ponížení, to neštěstí, které na ně na všechny
přivolala, potlačily jakýkoli osobní zármutek; Elizabeth zabořila tvář
do kapesníku a na všechno ostatní zapomněla; až za několik minut si
uvědomila, kde je a co se děje, když její společník hlasem plným účasti,
avšak i s náznakem zdrženlivosti řekl: „Obávám se, že už si hezkou
chvíli přejete, abych vás nerušil svou přítomností, a nemohu uvést na
svou omluvu nic než upřímný, třebas bezmocný soucit. Kéž by mi nebesa
dopřála, abych vás mohl slovy nebo činy utěšit ve va-Šem velkém žalu!
Avšak nebudu vás trápit marným přáním, jež by mohlo vyvolávat zdání, žé
se ucházím o vaši vděčnost. Tato nešťastná událost bohužel asi způsobí,
že moje sestra nebude mít to potěšení uvítat vás dnes na Pemberley.“

„Zajisté. Omluvte nás laskavě u slečny Darcyové. Řekněte, že jsme se v
naléhavé záležitosti museli okamžitě vrátit. Zamlčte neblahou pravdu co
nejdéle. Vím, že dlouho to být nemůže.“ Ochotněji ujistil, že nic
neprozradí — opět ji politoval v jejím trápení, vyjádřil naději, že to
snad dopadne lépe, než se nyní odvažují doufat, vyprosil si poručení u
jejích příbuzných, rozloučil se s ní vážným pohledem a odešel.

Když ji opustil, uvědomila si Elizabeth, jak je nepravděpodobné, že by
se ještě někdy mohli stýkat tak přátelsky a srdečně jako při těch
několika příležitostech v Derbyshiru; ohlédla se v duchu nazpět na tu
dobu, co se znali, tak bohatou na nedorozumění a různé obraty, a
povzdychla si nad protichůdnými pocity, které v ní nyní vzbuzovaly
touhu, aby ho lépe poznala, zatímco dříve by ho byla s radostí navždy
zavrhla.

Jsou-li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů, pak
se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala. Není-li tomu
však tak — je-li nepřirozené a nelogické, aby láska vy. tryskla
z takových pramenů, oproti tomu, co se často líčí jako následek
prvního pohledu, ještě než on a ona spolu prohodí dvě slova — pak
nelze uvést na její obranu nic než to, že onu druhou metodu
poněkud vyzkoušela na sympatiích k Wickhamovi, a jelikož to
špatně dopadlo, měla snad proč se zajímat o jiné, méně oslňující
vztahy. Každopádně litovala, že odešel, a tento první příklad
toho, jaké následky musí mít Lydiino provinění, ji uvrhl do
hlubokého zoufalství, když uvažovala o celé té neblahé
záležitosti.  Od té chvíle, kdy dočetla Janin druhý dopis, byla
pevně přesvědčena, že Wickham nemá v úmyslu si ji vzít. Nikdo než
Jane, pomyslela si, nemůže věřit takové optimistické iluzi.
Nepřekvapilo ji ani za mák, že se situace takto vyvíjí. Dokud
znala jen obsah prvního dopisu, nevycházela z úžasu — překvapilo
ji, že by si Wickham chtěl vzít dívku, s kterou by nic nevyženil,
a nemohla pochopit, čím ho Lydia dokázala tak upoutat.  Ale pak
se všechno vyvíjelo až příliš logicky. Na takovéhle dobrodružství
její půvab stačil, a i když nepředpokládala, že by s ním Lydia
utekla s vědomím, že se s ní neožení, dovedla si lehko
představit, že ani její ctnost, ani její rozum nejsou dostatečnou
zárukou, že se nedá lehko obloudit.

Dokud byl jeho pluk v Hertfordshiru, nikdy si nepovšimla, že by ho Lydia zvlášť vyznamenávala přízní, ale byla přesvědčena, že stačí projevit o ni zájem a zahoří pro kohokoli. Někdy si oblíbila tohoto důstojníka, pak zas onoho, podle toho, který ji svou dvorností právě víc zaujal. Byla
přelétavá ve svých sympatiích, ale někdo se pro ně vždycky naskytl. Co
škody napáchalo, že na ni doma přísněji nedohlíželi a že ji posuzovali s
falešnou shovívavostí! Ach, jak pronikavě si to teď uvědomovala!

Hořela nedočkavostí, aby už byla doma — aby všechno viděla a slyšela a
podělila se s Jane o starosti, které ted musí spočívat jen na ní, když
je celá rodina vyvedená z míry, otec odjel, matka není schopna nic zařídit a ještě vyžaduje soustavné ošetřování. Ač byla přesvědčena, že Lydii už nic nepomůže, přece se jí zdálo, že strýček by mohl rozhodujícím způsobem zasáhnout, a dokud nevstoupil do pokoje, prožívala ve své netrpělivosti muka. Manželé Gardinerovi poplašeně přiběhli, neboť ze sluhových slov vyrozuměli, že jejich neteř náhle onemocněla; — když je v této starosti upokojila, nedočkavě jim sdělila příčinu svého vzkazu, přečetla jim oba dopisy a s rozechvěním zdůraznila závěr druhého listu, třebaže Lydii neměli nikdy ve zvláštní
oblibě. I pana Gardinera a jeho choť to hluboce sklíčilo. Nešlo jen o
Lydii, ale o ně o všechny, a když dali nejprve průchod svému překvapení
a zděšení, přislíbil pan Gardiner ochotně, že udělá, co bude v jeho
silách. Třebaže od něho Elizabeth nic jiného neočekávala, děkovala mu se
slzami v očích, a jelikož se jejich zájmy ztotožňovaly, dohodli se
rychle o dalším. Hodlali odcestovat co možno nejdříve.

„Ale co panstvo na Pemberley ?“ zvolala paní Gardinerová. „John nám
pověděl, že tu byl pan Darcy, když jsi ho pro nás poslala — je to
pravda?“

„Ano, a už jsem mu řekla, že nebudeme moci svou návštěvu uskutečnit. To
je všechno zařízeno.“

„Co je vlastně zařízeno?“ rozčilovala se v duchu tetička, když
pospíchala do svého pokoje, aby se přichystala na cestu. „Jsou spolu
natolik zadobře, že mu mohla všechno po pravdě
vyjevit? Jen kdybych věděla, jak to vlastně je!“

Toto přání zůstalo oslyšeno, měla však aspoň o čem přemýšlet ve
spěchu a zmatku následující hodiny. Kdyby byla Elizabeth měla
možnost nic nedělat, určitě by bývala přesvědčena, že po tom
otřesu není schopna se do něčeho pustit; avšak měla mnoho věcí na
starosti právě tak jako tetička, včetně toho, že musely napsat
všem svým lambtonským známým a pod nepravdivými záminkami omluvit
svůj náhlý odjezd. Za hodinu však všechno zvládly, a jelikož pan
Gardiner zatím zapravil účet v hostinci, nezbývalo už nic než
vyjet; a tak se Elizabeth po tom strašném dopoledni v době
kratší, než by byla mohla předpokládat, octla v kočáře směřujícím
do Longbournu.

„Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth,“ řekl strýc, když
opouštěli městečko, „a uváží-li se celá věc důkladně ze všech
stran, mám skoro chuť přidat se k názoru tvé starší sestry.
Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík
bezohledně svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez
přátel, a které dokonce dlí na návštěvě v rodině jeho velitele.
Cožpak může předpokládat, že její přátelé nezasáhnou? Nebo že by
se po takové urážce plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit
k pluku? Pokušení je tu neúměrné riziku!“

„Myslíte, že to tak skutečně může být?“ zvolala Elizabeth a na okamžik
se jí rozjasnila tvář.

„Na mou věru, strýček bude mít pravdu,“ pravila pani Gardinerová. „Byl
by to příliš velký
přečin proti slušnosti, cti i proti jeho zájmům, aby si to nerozmyslel.
Takovou špatnost bych přece jen do Wickhama neřekla. Cožpak jsi ho ty
sama, Lízinko, tak úplně zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna ?“

„Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopen
je. Kéž by to bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuji doufat.
Proč by v tom případě nebyli odjeli do Skotska?“

„Předně nic nedokazuje,“ odvětil pan Gardiner, „že do Skotska
neodjeli.“

„Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do
dostavníku!  Kromě toho se nepodařilo zjistit, že by je byl někdo
viděl na barnetské silnici.“

„No dobrá — předpokládejme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam třeba
proto, že se ve velkém městě mohou lépe skrýt. Pravděpodobně nemá ani
jeden, ani druhý mnoho peněz, a tak je možná napadlo, že to bude
levnější, třebas ne tak jednoduché jako ve Skotsku, vzít se v Londýně.“

„Proč by se však skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná
svatba? Ach ne, to nezní
věrohodně. Jeho nejlepší přítel byl přesvědčen, jak Jane píše, že si ji
nechce vzít. Wickham se rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit.
A co je Lydia s to mu poskytnout — co je na ní kromě toho, že je mladá a
veselá — aby kvůli ní zahodil možnost polepšit si výhodným sňatkem ?
Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy, že upadne v
nemilost u pluku, to nedovedu Dosoudit, protože nemám nejmenší tušení,
jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním důvodům, které uvádíte,
nemohu bohužel přikládat takovou závažnost. Lydia bratra, který by
zasáhl, a on může usoudit — vždyť jtce zná a viděl, s jakou lhostejností
a nezájmem přijímá všechno, co se v rodině děje — že ten se nerad vyruší
z klidu,
tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec pod
sluncem.“

„Dokázala by sis ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl pro
všechno jiné než pro svou lásku, že by s ním byla ochotna žít jinak než
v manželství?“

„Vám to připadá a jistě to také je k nevíře,“ odvětila Elizabeth
se slzami v očích, „že sestra může v takové chvíli pochybovat
o její slušnosti a počestnosti. Nevím, co na to říct. Snad jí
křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby
o něčem vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se
nestarala o nic než o zábavy a malichernosti. Naši jí dovolili
lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli názory, s nimiž přišla
do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu -ský pluk, neměla
v hlavě nic než lásku a koketování a důstojníky. Neuvažovala
a nemluvila o ničem jiném, takže — jak bych to vyjádřila — v sobě
pilně rozdmýchávala city, kterých při svém temperamentu beztoho
neměla nedostatek. A všichni víme, že Wickham svým zjevem
i chováním dokáže ženy okouzlit.“

„Ale vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho
takového dopustit.“

„O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě
človíčka, ať už se předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila,
že by něco takového provedl, dokud ji o tom nepřesvědčí důkazy.
Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve skutečnosti
je. Obě víme, že je krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani
čest nic neváží a že je právě tak falešný a zrádný jako
lichometný.“

„A tohle všechno skutečně víte?“ zvolala paní Gardinerová, hoříc
zvědavostí, odkud tyto informace pramení.

„Vím to zcela bezpečně,“ odpověděla Elizabeth a zrudla. „Vyprávěla jsem
vám přece nedávno, jak ohavně se zachoval k panu Darcymu, a když jste
byla posledně v Longbournu, slyšela jste na vlastní uši, jakým způsobem
mluví o člověku který se vůči němu ukázal tak shovívavý a velkorysý. A
jsou tu ještě jiné okolnosti, které nemohu — které nejsou tak důležité,
ale o celé rodině Darcyových vykládal hrozné lži. Podle toho, jak
vylíčil slečnu Darcyovou, jsem byla přesvědčena, že se setkám s pyšnou,
povznesenou, nepříjemnou osobou. Přitom dobře ví, že opak je pravda.
Musí vědět, že je milá a skromná, jako jsme ji poznali my.“

„A Lydia tohle všechno ani netuší? Jak to, že neví, co tobě a Jane
nezůstalo utajeno?“

„Ach ano! — To je na tom právě to nejhorší. Než jsem pobývala
v Kentu, kde jsem se tak často stýkala s pánem Darcym a jeho
bratrancem plukovníkem Fitzwilliamem, sama jsem o tom neměla ani
tušení. A když jsem se vrátila domů, měl -ský regiment za týden
nebo za čtrnáct dní z Merytonu odtáhnout. Za těchto okolností se
ani Jane, jíž jsem to všechno svěřila, ani mně nezdálo nutné
někde něco povídat, neboť nám nepřipadalo, že by mohlo někomu
prospět, kdyby Wickham náhle pozbyl dobré pověsti, jíž se obecně
těšil. A když bylo dohodnuto, že Lydia pojede s paní
Forsterovou, vůbec mi nenapadlo, že bych ji před ním měla
varovat. Ani na mysl mi nepřišlo, že bychom ji svým stanoviskem
uváděly v nebezpečí. Jistě mi uvěříte, jak vzdálena jsem byla
sebemenšího podezření, že by to mohlo mít takové následky.“

„Neměli jste tedy zřejmě důvod se domnívat, když odjížděla do Brightonu,
že se do sebe zamilovali?“

„Vůbec ne. Nevzpomínám si na žádný projev náklonnosti ani z jeho, ani z
její strany; to víte, v rodině, jako je naše, by to jistě neuniklo
pozornosti. Když přijel k pluku, okouzlil ji, ale nás všechny ostatní
také. První dva měsíce po něm bláznila všechna děvčata z Merytonu i
přifařených obcí; ale on ji zvláštní pozorností nevyznamenával, a proto
zakrátko poté, co pro něho divoce a horoucně vzplála, se jí začali líbit
zase jiní důstojníci, kteří se jí víc kořili, a těm věnovala svou
přízeň.“

Ačkoli sotva co nového mohlo zmnožit jejich obavy, naděje a dohady, je
nabíledni, že po celou cestu se rozhovor točil převážně kolem tohoto
zajímavého námětu a že se k němu stále vraceli. Elizabeth nesešel z
mysli ani na okamžik. Nepřipustila to její úzkost a sebeobviňování,
nenalézala ani chvilkový oddech a zapomnění.

Cestovali co nejspěšněji, přenocovali v zájezdním hostinci, takže
dospěli do Longbournu druhý den před polednem.

Elizabeth uklidňovalo aspoň vědomí, že se Jane netrápí ještě i dlouhým
čekáním. Gardinerovic dětičky zpozorovaly kočár a číhaly na schodišti
před domem, až vjede do travnatého dvora, a když zastavil u domovních
vrat, rozzářilo jim radostné překvapení
obličejíky a pak se projevilo v celých jejich tělíčkách poskakováním a
natřásáním, což byla první příjemná skutečnost, která vítala hosty.

Elizabeth seskočila, každému dítěti vlepila rychle pusu a spěchala do
haly, kde se okamžitě
setkala s Jane, která sbíhala se schodů od matčiny ložnice.

Elizabeth ji láskyplně objala, oči obou se zalily slzami a přitom se bez
prodlení vyptávala, zda se nedověděli něco o uprchlících.

„Ještě ne,“ odvětila Jane. „Ale snad se všechno obrátí k lepšímu, když
ted přijel drahý
strýček.“

„Je tatíček v Londýně?“

„Ano, odjel v úterý, jak jsem ti psala.“

„A dostali jste od něho nějaké zprávy?“

„Jen jednou. Poslal mi ve středu pár řádek, že v pořádku dojel a co mám
dělat, neboť o to jsem ho zvlášť prosila. Dodal ještě, že už nebude
psát, dokud nám nebude moci sdělit něco závažnějšího.“

„A co maminka — jak se jí daří? Jak se vůbec daří vám všem?“

„Mamince se daří obstojně, aspoň doufám, třebaže je stále ještě velmi
otřesena. Je nahoře a bude mít velkou radost, až vás všechny uvidí.
Nevychází ještě ze svého salónku. Mary a Kitty jsou chválabohu zdravé.“

„Ale co ty — co ty?“ zvolala Elizabeth. „Jak jsi přepadlá! Co jsi asi
musela prožít!“ Sestra ji však ujistila, že se cítí docela dobře; a
jejich rozhovor, který se odehrával, zatímco se Gardinerovi věnovali
svému potomstvu, byl nyní přerušen příchodem ostatních. Jane běžela
uvítat strýčka s tetičkou a děkovala jim s úsměvy i slzami zároveň.
Jakmile se všichni octli v salóně, padly samozřejmě znovu ty otázky,
které už položila Elizabeth, a i Gardinerovi brzy zjistili, že jim Jane
nemůže povědět nic nového. Její laskavé
srdce se však nevzdávalo optimistických nadějí, a stále počítala ještě s
tím, že všechno dobře skončí, že mohou každý den očekávat dopis buď od
Lydie nebo od otce, který jim všechno vysvětlí a snad oznámí sňatek.

Po několikaminutovém rozhovoru se odebrali do pokojů paní Bennetové a
taje přijala přesně
tak, jak se dalo očekávat, se slzami, lamentacemi a nářkem; svolávala
hromy a blesky na hlavu zlosyna Wickhama, stěžovala si, co vytrpěla a
čím jí kdo ublížil, a obviňovala všechny krom oné osoby, jejíž neuvážené
shovívavosti bylo hlavně třeba klást za vinu omyly její
dcery.

„Jen kdybych byla mohla prosadit svou,“ naříkala, „a kdybych byla
mohla jet do Brightonu s celou rodinou, tak k tomu nemuselo
dojít. Ale Lydia, chudinka zlatá, tam neměla nikoho, kdo by se
o ni staral. Forsterovi ji neměli pustit z očí ani na chvilku!
Jistě šijí vůbec nevšímali a tak podobně, protože Lydia by nic
neprovedla, kdyby ji byli pořádně hlídali.  Vždycky jsem si
o nich myslela, že jim ji nemůžeme svěřit, ale ukřičeli mě, jako
vždycky. Ubohá děvenka zlatá! A teď odjel i pan Bennet, a já to
tuším, že vyzve Wickhama na souboj, až ho najde, a ten ho zabije,
a co si pak počneme? Collinsovi nás odsud vyženou, ještě než jeho
tělo v hrobě vychladne, a jestli se nás ty, bratře, dobrotivě
neujmeš, pak nevím, kam se podějeme.“ Všichni ji chlácholili, aby
si to tak nebrala, a pan Gardiner, když ji nejprve ujistil o své
náklonnosti k ní a její rodině, jí sdělil, že hodlá odcestovat
nazítří do Londýna a že bude všemožně nápomocen panu Bennetovi
v úsilí vypátrat Lydii.

„Nesmíš se zbytečně plašit,“ dodal, „je sice moudré připravit se na
nejhorší, ale zatím k tomu nemáme důvod. Není to ještě ani týden, co
opustili Brighton. Za několik dní už se o nich snad něco dozvíme, a
dokud nemáme jistotu, že si ji nevzal a vzít nehodlá, nesmíme házet
flintu do žita. Jakmile přibudu do města, zajdu za švagrem, přemluvím
ho, aby se přestěhoval k nám, a spolu se pak uradíme, co počít.“

„Ach, drahý bratře!“ odvětila na to paní Bennetová, „nic jiného bych si
ani nemohla přát. Jenom zjisti, jakmile budeš v Londýně, kde mohou být,
a jestli se ještě nevzali, zařiď, aby to udělali. Na svatební šaty ať
nečekají, ale řekni Lydii, že na ně dostane tolik peněz, kolik bude
chtít, a že si je koupí po svatbě. Hlavně ale nesmíš připustit, aby se s
ním pan Bennet utkal v souboji. Vypověz mu, jak jsem na tom bídně — že
strachy div o rozum nepřijdu, třesu se a chvěji po celém těle — v boku
mě píchá a hlava se mi může rozskočit a srdce mi tak tluče, že si
neodpočinu ve dne ani v noci. A že vzkazuji Lydii, mé děvečce zlaté, aby
si ty šaty nevybírala, dokud se se mnou neporadí, protože ona neví, ve
kterém obchodě se nejlépe nakoupí. Ach, bratře, ty máš zlaté srdce! Já
vím, že to všechno dokážeš.“ Pan Gardiner ji znovu ujistil, že jim bude
v této situaci nápomocen, seč mu síly stačí, avšak zároveň jí doporučil,
aby tolik nepodléhala ani růžovým nadějím, ani zoufalství, a tímto
způsobem u ní strávili čas až do chvíle, kdy se podával oběd; pak ji
zanechali hospodyni, která o ni pečovala, když se dcery vzdálily, aby
měla komu vylévat své city. Ač bratr i švagrová měli dojem, že není
nutné, aby se paní Bennetová odlučovala od ostatních, nepokoušeli se jí
to vymlouvat, neboť věděli, že nemá dost rozumu, aby držela jazyk za
zuby před služebnictvem, obsluhujícím u stolu, a pokládali za menší zlo,
když jen jedna duše, spolehlivější a důvěryhodnější než ostatní
vyposlechne její obavy a názory o této věci.

V jídelně se k nim zakrátko přidružily i Mary s Kitty, které se dříve
nemohly objevit, neboť
byly obě příliš zaneprázdněny ve svých pokojích: jedna svou četbou,
druhá zušlechťováním svého zevnějšku.

Vypadaly však dosti klidně a nebyla na nich znát žádná změna, ledaže
ztráta nejmilejší sestry nebo hněv, který se na ni v tomto případě
snesl, zavinily, že Kitty kňourala ještě trochu víc než jindy. Mary se
ovládala natolik, že dokázala s vážnou tváří zašeptat Elizabeth, jakmile
zasedly za stůl:

„Jaká to neblahá příhoda! Patrně se to všude rozkřikne, avšak
musíme zbudovat hráz proti toku záští a zaplavit jedna druhé
zraněnou hruď balzámem sesterské útěchy.“ Když viděla, že se
Elizabeth nemá k tomu, aby jí na to něco odpověděla, dodala:
„Lydia propadla zkáze, avšak my si z toho aspoň můžeme odnést
cenné ponaučení: ztratí-li žena ctnost, nic už jí nepomůže
— jediný chybný krok ji vede k věčnému zatracení — dobrá pověst
je stejně křehká jako vzácná — nemůžeme ani být dost obezřelé ve
vztahu k opovrženíhodnému druhému pohlaví.“

Elizabeth k ní v úžasu zvedla zrak, avšak byla příliš zdrcená,
aby odpovídala. Mary toho nedbala a dále se utěšovala morálními
dedukcemi ze zla, které je potkalo. Odpoledne našly obě starší
sestry příležitost být půl hodinky samy a Elizabeth toho okamžitě
využila k dalším dotazům, na něž Jane ochotně odpovídala. Nejprve si
společně zabědovaly nad neblahými důsledky této události, které
Elizabeth pokládala za téměř nevyhnutelné a Jane nemohla zcela vyloučit,
a pak pokračovaly v úvahách na stále stejné téma: „A teď mi vypověz
všechno, úplně dopodrobna, co jsem ještě neslyšela,“ požádala Elizabeth.
„Co říkal plukovník Forster? Jak to, že Forsterovi předem nic
nevytušili? Museli je přece spolu často vídat.“

„Plukovník Forster se skutečně přiznal, že je často podezíral ze
vzájemných sympatií, hlavně z
Lydiiny strany, ale nebral to tak vážně, aby se nad tím znepokojoval. Je
mi ho tak líto! Choval se k nám nesmírně ohleduplně a laskavě. Chtěl
stejně přijet, aby nás ujistil svou účastí, ještě
než ho vůbec napadlo, že snad nejeli do Skotska, a jakmile se tato obava
vynořila, vydal se okamžitě na cestu.“

„A Denny je tedy přesvědčen, že si ji Wickham nevezme? Byl předem
zasvěcen do jejich plánů? Mluvil plukovník Forster přímo sním?“

„Ano, avšak když se ho dotazoval, popřel Denny, že by o tom byl předem
věděl, a nechtěl říci, co si o tom vlastně myslí. Netvrdil už, že si ji
nevezme — a právě to mě vede k domněnce, že snad předtím jeho slova
někdo špatně pochopil.“

„Než plukovník Forster přijel, nikdo z vás tedy zřejmě ani
nezapochyboval, že jsou svoji.“

„Jak by nás to bylo mohlo vůbec napadnout? Mně to trochu dělalo starosti
— zapochybovala jsem tu a tam, zda s ním sestra bude v manželství
šťastna, protože jsem věděla, že se nechoval vždycky docela pěkně. O
tomhle tatíček s matinkou nevěděli, těm dělalo těžkou hlavu, že je to
tak neuvážený sňatek. Kitty se pak doznala — samozřejmě ji těšilo, že je
moudřejší než my — že jí Lydia v posledním dopise něco takového
naznačovala. Zřejmě věděla už dlouhé týdny, že se mají rádi.“

„Ale ne předtím, než odjeli do Brightonu?“

„Ne, to myslím že ne.“

„A co plukovník Forster, odsuzoval Wickhama? Má představu, co je to ve
skutečnosti za člověka?““Musím přiznat, že nemluvil o Wickhamovi tak
pěkně jako kdysi. Považoval ho za nemoudrého a výstředního. Jakmile se
tato nešťastná událost rozkřikla, začalo se po Merytonu říkat, že tu
zanechal plno dluhů, ale doufám, že to budou jen pomluvy.“

„Ach, Jane, kéž bychom nebyly dělaly takové tajnosti, kéž bychom byly
pověděly, co o něm víme! Tohle by se nebylo muselo stát!“

„Snad by to bývalo moudřejší,“ odpověděla sestra, „ale zdálo se mi
neomluvitelné obvinit někoho z dávných prohřešků, když nevím, zda se od
té doby nezměnil. Měly jsme nejlepší
úmysly.“

„Zapamatoval si plukovník Forster něco z toho dopisu, který Lydia
zanechala pro jeho ženu?“

„Přivezl nám jej přečíst.“

Jane jej vyňala z kabelky a podala Elizabeth. Obsahoval toto sdělení:

    Nejdražší Harrieto,

    to se nasměješ, až zjistíš, že jsem zmizela, sama se musím
    smát, když si představím, jak budete překvapeni, ai mě zítra
    ráno začnete postrádat.  Odjíždím do Gretna Greenu, a jestli
    neuhádneš s kým, budu Tě muset považovat za husičku, protože
    miluju jen jednoho muže na světě, a ten je anděl. Umřela bych
    bez něho, a tak si myslím, ale na tom není nic špatného, když
    odjedeme. Našim nic nepiš, jestli se Ti nechce, protože budou
    tím víc koukat, až ode mne dostanou psaníčko s podpisem
    „Lydia Wickhamová“. To bude povedený žert! Směji se tak, že
    sotva udržím pero v ruce. Prosím, omluv mě u Pratta, že si
    s ním dnes večer nezatančím, jak jsem mu slíbila. Řekni mu,
    že doufám, že mi to promine, až se všechno doví, a řekni mu,
    že si s ním zatančím s největší radostí, až se příště sejdeme
    někde na plese. Pošlu si pro věci, až se vrátím do
    Longbournu, ale byla bych ráda, kdybys řekla Sally, aby
    zašila tu velikánskou trhlinu na těch vyšívaných mušelínových
    šatech, než je zabalí. Žij blaze. Pozdravuj svého manžela.
    Doufám, že nám připijete na šťastnou cestu. — Tvá upřímná
    přítelkyně

    Lydia Bennetová

„Taková lehkovážnost, taková lehkovážnost!“ zvolala Elizabeth,
když dočetla. „Jak může v takové chvíli psát tímhle tónem! Ale
aspoň svědčí ten dopis o tom, že ona se vydávala na cestu
s vážnými úmysly. Ať už ji potom přemluvil k čemukoli, ona se
vědomě do ničeho špatného nepouštěla.  Chudák tatíček! Co ten si
při tom musel myslet!“

„Neviděla jsem ještě nikoho tak z hloubi duše otřeseného. Dobrých
deset minut ze sebe nevypravil slova. Mamince se okamžitě udělalo
špatně a v celém domě zavládl hrozný zmatek!“

„Prosím tě, Jane,“ zvolala Elizabeth, „a zbyla tu jediná služka,
která by to všechno byla do večera podrobně nevěděla?“

„Nevím. Snad ano. Ale je moc těžké, dát v takové chvíli na
všechno pozor.  Maminka měla hysterický záchvat, a třebaže jsem
se ze všech sil snažila jí pomoci, asi jsem neudělala tolik,
kolik jsem mohla. Ale popadla mě taková hrůza z toho, co se může
stát, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí.“

„Bylo toho na tebe moc, že jsi ji sama ošetřovala. Nevypadáš
vůbec dobře. Kéž bych tu byla bývala s tebou! Takhle spočívalo
všechno to trápení a starosti jen na tobě.“

„Mary i Kitty byly moc milé a byly by se se mnou podělily
o všechnu námahu, o tom jsem přesvědčena, ale nechtěla jsem to
ani po jedné, ani po druhé žádat. Kitty je tak štíhlá a křehká
a Mary se tolik učí, že ji nelze vyrušovat, když odpočívá. Tetička
Philipsová k nám přišla v úterý, když tatíček odjel, a byla tak hodná,
že se mnou zůstala až do čtvrtka. Byla to pro nás pro všechny velká
pomoc a útěcha. A lady Lucasová sem zašla ve středu, aby nám projevila
účast, a nabídla se, že sem ona nebo její dcery zaskočí, budeme-li
potřebovat, což od ní bylo moc hezké.“

„Měla si tam radši zůstat,“ zvolala Elizabeth. „Snad to myslela dobře,
ale v takovéhle nešťastné situaci člověk nemůže sousedy ani dost
zanedbávat. Pomoci nemohou, soucit je nesnesitelný. Ať se na nás
vítězoslavně naparují na dálku a dají pokoj.“ Pak se vyptávala, jakým
způsobem hodlá otec postupovat, aby ve městě vypátral svou dceru.

„Chtěl, pokud vím, zajet do Epsomu,“ odvětila Jane, „tam totiž naposled
přepřahali, a vyptávat se postiliónů, jestli by se od nich něco
nedozvěděl. Šlo mu jistě hlavně o to, aby zjistil číslo dostavníku,
který je vezl z CÍaphamu. Podaří-li se nějak vypátrat, před kterým domem
kočí pasažéry vyložil, hodlal se tam poptávat a doufal, že by se
dozvěděl stanoviště i číslo dostavníku. Nevím, nač ještě pomýšlel, ale
on tak spěchal, aby už byl pryč, a byl tak rozrušený, že mi dalo velkou
práci, aby mi pověděl aspoň tohle.“ Celá rodina doufala, že nazítří
dojde nějaká zpráva od pana Benneta, avšak listonoš přišel a nepřinesl
od něho ani řádečku. Znali otce a věděli, že se obvykle jen liknavě a
nerad odhodlává k psaní, avšak nadali se, že za těchto okolností se
přece jen donutí. Nezbytně z toho vyplývalo, že pro ně nemá žádné
dobré noviny, avšak i to by byli rádi věděli najisto. Pan Gardi-ner
čekal jen na poštu a pak se hned vydal na cestu. Když odjel, mohli se v
Longbournu aspoň spolehnout na to, že je bude stále zpravovat, co je
nového, a strýček při rozloučení slíbil, že bude naléhat na pana
Benneta, aby se co nejdříve vrátil domů, čímž velice potěšil svou
sestru, neboť to pokládala za jedinou záruku, že jí manžel nepadne v
souboji.

Paní Gardineroyá hodlala setrvat i s dětmi v Hertfordshiru ještě několik
dní, neboť se domnívala, že svou přítomností neteřím ulehčí. Střídala se
s nimi v ošetřování paní Bennetové, a byla jim velkou útěchou ve volných chvílích. I jejich druhá teta je často navštěvovala a přicházela vždy, jak prohlašovala, s úmyslem je rozptýlit a povzbudit; jelikož však jim pokaždé vylíčila nějaký nový příklad Wickhamovy rozmařilosti a
zbrklosti, opouštěla je obvykle v stísněnější náladě než předtím.

Celý Meryton snaživě očerňoval muže, kterého tu ještě před třemi měsíci
měli za anděla. Šla fáma, že je zadlužen u všech místních obchodníků, a
jeho pletky, vesměs poctěné označením svedení, se probíraly v každé kupecké rodině. Kdekdo o něm prohlašoval, že je to největší zvrhlík pod sluncem, a kdekdo si najednou uvědomoval, že nikdy nedůvěřoval jeho předstírané dobrosrdečnosti. Elizabeth z toho ze všeho sice věřila každému pátému slovu, ale stačilo to, aby se ještě utvrdila v přesvědčení, že je sestra ztracena, a dokonce i Jane, která tomu všemu přikládala ještě méně víry, téměř ztrácela naději, zvláště
když dny uplývaly, a kdyby byli skutečně odjeli do Skotska, kteroužto
možnost ještě úplně nezavrhla, museli by o nich už mít s největší
pravděpodobností nějakou zprávu.

Pan Gardiner odjel z Longbournu v neděli a v úterý od něho jeho choť
dostala psaní; oznamoval jim, že hned po svém příjezdu vyhledal švagra a
přemluvil ho, aby se nastěhoval k němu do Gracechurch Street, že pan
Bennet ještě před jeho příjezdem navštívil Epsom a Clapham, avšak bez
valného výsledku, a že je nyní odhodlán poptávat se ve všech větších hotelích, neboť se mu zdá dost pravděpodobné, že se po příjezdu do Londýna zprvu v některém ubytovali, než si našli byt. Pan Gardiner sám si od tohoto počínání příliš mnoho neslibuje, avšak jelikož si to švagr přeje, hodlá mu v tom pomáhat. Dodal, že pan
Bennet zatím nechce ani slyšet, aby opustil Londýn, a slíbil opět brzy
psát. Dopis měl takovouto doušku:

    Napsal jsem plukovníku Forsterovi a pohádal jsem ho, aby se
    snažil zjistit u pluku od Wickhamových kamarádů, má-li ten
    člověk nějaké příbuzné nebo známé, kteří by mohli vědět, kde
    se asi v Londýně ukrývá.  Najde-li se tam někdo, kdo by byl
    s to nám pomoci, a my bychom získali takovéto vodítko, mohlo
    by to být velmi důležité. Plukovník Forster jistě udělá, co
    je v jeho silách, aby nám vyhověl. Ted mě však napadá, že by
    snad Lízinka spíš než kdokoli jiný mohla vědět, má-li ještě
    nějaké příbuzné.

Elizabeth nezapochybovala ani na chvilku, odkud pramení toto uznání její
informovanosti, avšak neměla možnost poskytnout údaje natolik
uspokojující, jak by to byl strýcův kompliment zasluhoval. Neslyšela
nikdy, že by měl nějaké příbuzenstvo kromě otce a matky, a ti byli oba
už drahně let mrtví. Bylo však možné, že některý kamarád u pluku bude
vědět víc, a třebaže nečekala s důvěrou ve valný výsledek, přece to bylo
něco, nač se mohli upnout. Každý den byl teď v Longbournu naplněn
úzkostí, a tato úzkost vrcholila vždy ráno před příchodem listonoše. Na
dopisy čekali všichni s rozechvěním. Všechno dobré i zlé, co je čeká,
zvědí z dopisů a každý den mohl přinést nějaké důležité zprávy.

Než však se opět ozval pan Gardiner, přišel dopis adresovaný otci z jiné
končiny, a to od pana Collinse; a jelikož Jane dostala pokyn, aby
všechnu poštu v otcově nepřítomnosti otevírala, přečetla i tento.
Elizabeth věděla, jak povedené bývají bratránkovy písemné projevy, a tak
se jí koukala přes rameno a četla s ní. Stálo tam psáno:

    Vážený pane,

    pokládám za svou povinnost (vzhledem k našemu příbuzenskému
    svazku a vzhledem k svému postavení v životě) projevit Vám
    soustrast v osudové rané, jež na Vás nyní doléhá a o níž nás
    včera zpravil Ust Z Hertfordshiru. Přijměte prosím ujišténí,
    vážený pane, že moje chot i já upřímně cítíme s Vámi
    i váženou Vaší rodinou ve chvíli nynějšího neštěstí, které je
    tím horší, že v takovémto případě čas nemá moc zahladit
    stopy. Já ze své strany nebudu skrblit slovy, která by Vás
    mohla povzbudit v tak hrozném neštěstí ~ nebo Vás utěšit za
    okolností, jež víc než kterékoli jiné musí skličovat duši
    rodičovskou. Smrt Vaší dcery by byla ve srovnání s tímto
    hotovým požehnáním. A nanejvýš politováníhodná je skutečnost,
    že lze předpokládat, jak mi moje drahá Charlotte sdělila, že
    nevázanost Vaší dcery pramení z nadměrné shovívavosti;
    zároveň však pro Vaši útěchu i útěchu paní Bennetove jsem
    spíše nakloněn věřit tomu, že je jí špatnost vrozená, jinak
    by se nemohla dopustit takové nehoráznosti v tak mladém věku.
    Ať je tomu však tak či onak, jste hodni nezměrného
    politování, v čemž se mnou souhlasí nejen moje choť, ale
    rovněž i lady Catherine a její dcera, jimž jsem celý případ
    vylíčil.  Připojily se k mému názoru, že chybný krok jedné
    dcery poškodí vyhlídky všech ostatních, neboť jak lady
    Catherine ráčila podotknout, kdo vstoupí ve svazek s takovou
    rodinou ?  Pod tímto zorným úhlem vzpomínám s hlubokým
    zadostiučiněním na jistou příhodu z loňského listopadu, neboť
    kdyby to bylo dopadlo jinak, byl bych teď nutně zapleten do
    Vašich strastí a hanby. Přijměte laskavě moji radu, vážený
    pane, abyste se utěšil, jak nejlépe dovedete, odvrhl od sebe
    nehodné dítě navždy a nechal ji sklízet plody jejího mrzkého
    činu.  Zůstávám, vážený pane, Vám oddaný atd., atd.

Pan Gardiner už nepsal, dokud mu plukovník Forster neodpověděl,
a ani pak jim nemohl sdělit nic příjemného. Nikdo si nevzpomínal,
že by měl Wickham jediného příbuzného, s kterým by udržoval
styky, a bylo jisté, že nikdo z nejbližšího kruhu jeho rodiny už
nežije. Dříve míval hodně přátel, avšak od té doby, co vstoupil
do domobrany, zřejmě s nikým zvlášť důvěrné přátelství
neudržoval. Nevědělo se tedy o nikom, kdo by o něm mohl podat
nějakou zprávu. A jeho beznadějná finanční situace byla pádným
důvodem, aby se skrýval — kromě obavy, aby ho neobjevili Lydiini
příbuzní — neboť právě vyšlo najevo, že po sobě zanechal karetní
dluhy, dosahující značné částky. Plukovník Forster se domníval,
že kdyby se měly zaplatit všechny jeho výdaje v Brightonu, tisíc
liber by to nespravilo. Je dlužen kdekomu ve městě, ale jeho
čestné dluhy jsou ještě daleko hrozivější. Pan Gardiner se
nesnažil utajit tyto skutečnosti před příbuznými. Jane
naslouchala s rostoucí hrůzou.  „Hazardní hráč!“ zvolala. „To je
zcela neočekávané. O tom jsem neměla ani tušení!“ Pan Gardiner
dodával, že mohou uvítat otce doma nazítří, to jest v sobotu.
Zdrcen neúspěchem všeho, co podnikli, podlehl švagrovu naléhání,
aby se vrátil k rodině a nechal na něm, cokoli se naskytne
možnost udělat, aby byli uprchlíci odhaleni. Když to sdělili paní
Bennetove, neprojevila takové uspokojení, jaké její děti
očekávaly vzhledem k tomu, že se předtím tak strachovala
o manželův život.

„Cože, on se vrací domů, a bez chudinky Lydie?“ zvolala. „Přece nemůže
odjet z Londýna, dokud je nenajde. Kdo potom vyzve Wickhama na souboj a
donutí ho, aby si ji vzal, když tam nebude?“

Jelikož paní Gardinerová už hleděla, aby byla doma, domluvily se, že se
ona s dětmi vydá na cestu, jakmile se vrátí pan Bennet. Kočár, v němž
překonali první úsek cesty, přivezl tedy pána domu do Longbournu.

Paní Gardinerová neodjížděla o nic moudřejší ohledně Elizabeth a jejího
přítele z Derbyshiru, než byla předtím. Její neteř před ní sama
nevyslovila jeho jméno a nestalo se ani to, co paní
Gardinerová zpola očekávala, že totiž bude následovat dopis od něho.
Elizabeth nedostala žádnou poštu, která by mohla přicházet z Pemberley.

Vzhledem k neblahým událostem, které postihly rodinu, nemusela
Elizabeth vysvětlovat, proč je tak smutná, a nikdo z toho nic
nevyvozoval, třebaže ona sama se tou dobou už vyznala ve svých
citech a dobře si uvědomovala, že kdyby byla o žádném Darcym
v životě neslyšela, snášela by hrůzu z Lydiiny hanby poněkud
lépe. „Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí,“ říkala si.

Pan Bennet přijel a navenek dělal dojem vyrovnaného filosofa jako vždy.
Byl málomluvný, jako býval stále, nezmínil se o záležitosti, která jej
odvolala z domova, a jeho dcery zprvu neměly odvahu o tom začít samy. Až
když s nimi odpoledne zasedl k čaji, odvážila se Elizabeth zavést na to
řeč;
politovala ho, co všechno musel zakusit, načež on odpověděl [ „Nemluv o
tom. Kdo by za to měl pykat spíš než já? Co jsem si nadrobil, to si
musím sníst.“

„Soudíte se příliš přísně,“ řekla Elizabeth.

„Jen mě před tím varuj. Tohoto prohřešku se lidská povaha často
dopouští. Ne, Lízinko, ať jednou v životě také pocítím, co jsem
zavinil. Nebojím se, že by to vědomí bylo příliš těžkým břemenem.
Však brzy pomine.“

„Domníváte se, že jsou v Londýně?“

„Ano; kde jinde by mohli tak beze stopy zmizet?“

„A Lydia si tak přála podívat se do Londýna,“ dodala Kitty.

„Pak je tedy spokojena,“ odvětil otec suše, „a pobude si tam
patrně delší čas.“ Po krátké odmlce pokračoval:

„Nemám ti za zlé tu květnovou rozmluvu, Lízinko; vzhledem
k vývoji událostí dokazuje, že máš dar velké prozíravosti.“

Vyrušil je příchod slečny Bennetové, která odnášela matce čaj.

„Takový tyjátr je pastva pro oko!“ zvolal. „Dodá to neštěstí aspoň
lesku! Musím to někdy také
zkusit. Zavřu se v knihovně, vezmu si šláfrok a noční čepičku a budu vás
ze všech sil prohánět — nebo s tím snad počkám, až uteče Kitty.“

„Já nikam neuteču, tatíčku,“ řekla Kitty dotčeně. „Kdybych já jela do
Brightonu, uměla bych se chovat lip než Lydia.“

„Ty a do Brightonu! Kdepak, nepustil bych tě ani do Eastbournu, i kdybys
mi nabízela padesát liber! Ne, Kitty, vzal jsem si z toho aspoň poučení,
abych byl opatrnější, a důsledky pocítíš ty. Žádný důstojník mi nesmí
překročit práh ani projít vsí. Plesy jsou přísně zakázány, ledaže tě
bude hlídat některá sestra. Nepustím tě ze stavení, dokud nedokážeš
strávit aspoň
deset minut denně rozumným způsobem.“

Kitty, která vzala tyto pohrůžky doslova, se rozplakala.

„No tak, no tak,“ řekl, „netrap se proto. Budeš-li se vzorně chovat
nejbližších deset let, vezmu tě potom třeba na přehlídku.“

Za dva dny po návratu páně Bennetově se Elizabeth s Jane procházely mezi
keři za domem; vtom spatřily přicházet hospodyni a v domnění, že pro ně
posílá matka, vykročily jí vstříc; jakmile se však octly na dosah, řekla
místo očekávaného vzkazu slečně Bennetové:

„Promiňte, slečny, že ruším, ale myslím si, že snad došla nějaká dobrá
zpráva z města, a tak jsem si dovolila přijít se vás optat.“

„Co vás vede, Hillovko! Nemáme žádnou zprávu z města.“ „Ale, slečinky,“
zvolala v údivu paní Hillová, „cožpak nevíte, že náš pán dostal expres
od pana Gardinera? Už před dobrou půlhodinou přinesl pošťák psaní.“

Obě děvčata se rozběhla a neztrácela čas dlouhými řečmi. Proběhly halou
do ranního pokoje, odtud do knihovny — ale otec nikde; právě ho chtěly
hledat nahoře u matky, když tu jim zastoupil cestu lokaj a pravil:

„Jestli chcete mluvit s pánem, slečny, odešel do hájku.“ Po tomto
sdělení se okamžitě znovu vrátily halou a utíkaly přes trávník za otcem,
který pomalu kráčel k lesíku, rozkládajícímu se za stájemi.

Jane, která nebyla tak lehkonohá ani tak zvyklá běhat jako její sestra,
zůstala brzy pozadu, ale Elizabeth ho rychle doběhla, a sotva dechu
popadajíc, dychtivě zvolala:

„Tatíčku, tatíčku, co jste se dozvěděl? Prý vám píše strýček.“

„Ano, dostal jsem od něho spěšný list.“

„Nu, a co obsahuje, dobré zprávy — nebo špatné?“

„Jaké dobré zprávy bychom mohli čekat?“ řekl a vytáhl
dopis z kapsy. „Ale snad by sis to ráda přečetla.“

Elizabeth mu nedočkavě vytrhla dopis z ruky. Nyní už doběhla i Jane.

„čti nahlas,“ řekl otec, „stále tomu jaksi nerozumím.“

    Drahý švagře,

    Londýn, pondělí 2. srpna

    konečně jsem s to podat Vám zprávu o neteři, a celkem vzato
    nikoli nad zprávu nejhorší. Krátce poté, co jste mě v sobotu
    opustil, se mi podařilo zjistit, kam se v Londýne uchýlili.
    Podrobnosti Vám vylíčím, až se sejdeme, zatím stačí, ze jsme
    je objevili. Mluvil jsem s oběma

„Tedy se přece jen stalo to, več jsem vždy doufala,“ zvolala Jane,
„vzali se!“ Elizabeth četla dál -

    Mluvil jsem s oběma. Nevzali se, a pokud jsem mohl posoudit,
    nic nenasvědčovalo tomu, že by to měli v úmyslu, avšak
    jste-li ochoten převzít závazky, které jsem si Vaším jménem
    dovolil projednat, doufám, Že zanedlouho budou svoji. Není
    k tomu zapotřebí nic jiného, než abyste své dceři smluvně
    zajistil příslušnou částku z oněch pěti tisíc liber, které po
    Vás a po sestře zdědí Vaše děti, a abyste se nadto zavázal
    vyplácet jí do konce svého života sto liber ročně. Na tyto
    podmínky jsem vzhledem k okolnostem bez váhání přistoupil
    Vaším jménem, jak jste mne pověřil. Posílám tento list
    spěšně, abych dostal odpověd bez zbytečné ztráty času. Jistě
    z toho ze všeho vyrozumíte, že poměry pana Wickhama nejsou
    zdaleka tak beznadějné, jak se všeobecně předpokládalo.
    V tomto ohledu jsme se mýlili a já Vám s radostí sděluji, že
    zbude menší částka, až zaplatí všechny své dluhy, kterou bude
    mít připsanou neteř vedle svých vlastních peněz. Dáte-li mi,
    jak předpokládám, plnou moc, abych jednal Vaším jménem až do
    konce, pověřím okamžitě Haggerstona, aby připravil svatební
    smlouvu. Nevidím vůbec důvod, abyste se znovu obtěžoval do
    Londýna; zůstaňte klidně v Long-bournu a spolehněte se, že
    vše pečlivě a starostliví zařídím.  Odepište co nejdříve
    a pošlete mi podrobné pokyny. Pokládám za nejlepší, aby se
    vdávala od nás, a doufáme, že s tím budete souhlasit. Dnes se
    k nám nastěhuje. Napíši Vám znovu, jakmile jednání pokročí.

    Vám oddaný Edw. Gardiner

„Je to možné?“ zvolala Elizabeth, když dočetla. „Opravdu si ji
tedy vezme?“

„Wickham není tak podlý, jak jsme se obávali,“ dodala její sestra.
„Drahý tatíčku, blahopřeji vám.“

„A odpověděl jste už na ten dopis?“ zeptala se Elizabeth.

„Ne, ale musí se to stát co nejdříve.“

Naléhala na něho vší mocí, aby neztrácel čas.

„Ach, tatíčku milý,“ zvolala, „vraťte se domů a okamžitě
odepište.  Uvažte, že v takovémhle případě je každý okamžik
cenný.“

„Dovolte, abych to udělala za vás,“ pravila Jane, „nemáte-li chuť sám
se obtěžovat.“

„Nemám do toho vůbec chuť,“ odpověděl, „ale být to musí.“

„A smím se zeptat -“ řekla Elizabeth; „těm podmínkám zřejmě musíte
vyhovět.“

„Vyhovět! Stydím se jen, že žádá tak málo.“

„A vzít se musí! A přitom je to takový člověk!“

„Ano, ano, vzít se musí. Nedá se nic jiného dělat. Jen bych moc rád
věděl dvě věci: za prvé, kolik peněz na to strýček obětoval, aby to
dokázal, a za druhé, jak mu to kdy dokážu splatit.“

„Jaké peníze? Že by strýček — ?“ zvolala Jane. „Co tím chcete říct,
tatíčku?“

„Chci tím říct, že žádný chlap se zdravým rozumem by si nevzal Lydii za
takový pakatel, jako je stovka ročně během mého života a padesát, až tu
nebudu.“

„Máte určitě pravdu,“ řekla Elizabeth. „Že mě to dřív nenapadlo. Dluhy
zaplaceny a ještě něco zůstává! Ano, to je jistě strýčkova zásluha. Ach,
ten laskavý, dobrotivý strýček! Bojím se, že jsme mu způsobili značné
nesnáze. To nespravila malá částka.“

„Jistěže ne,“ pravil otec; „Wickham by byl blázen, aby šel pod deset
tisíc. Nerad bych si to o něm myslel hned z kraje našeho příbuzenství.“

„Deset tisíc liber! Chraň pámbu! Vždyť bychom mu nemohli splatit ani
polovinu!“ Na to pan Bennet neodpověděl a všichni tři kráčeli mlčky a
hluboce zamyšleni ke stavení. Otec odešel do knihovny psát, děvčata se
uchýlila do ranního salónku.

„Přece jen se tedy vezmou,“ zvolala Elizabeth, když za nimi zapadly
dveře. „Jak je to na světě
divně zařízeno! Za tohle mu máme být vděčni! Máme se radovat, že si ji
vezme, ačkoli spolu sotva mohou být šťastni a ačkoli je to tak
bezcharakterní člověk. Ach, Lydie!“

„Utěšuje mě pomyšlení, že by si přece Lydii nevzal, kdyby ji neměl
upřímně rád,“ pravila Jane. „Možná že mu drahý strýček trochu vypomohl,
ale nemohu uvěřit, že šlo o deset tisíc liber nebo o nějakou podobnou
vysokou částku. Gardine-rovi mají přece vlastní děti a snad se jim ještě
nějaké narodí. Jak by mohl strýček postrádat třeba jen pět tisíc?“

„Jestli se někdy dozvíme, jaké měl Wickham dluhy,“ pravila Elizabeth, „a
kolik dostala sestra upsáno, budeme si moci přesně spočítat, co pro ně
udělal strýc Gardiner, protože Wickham nemá ani groš. Takový čin jim ani
nemůžeme oplatit. Jaká je to od strýčka i od tetičky oběť, že si ji
vezmou k sobě, že jí poskytnou svou záštitu a morální podporu! Co je
proti tomu dlouholetá vděčnost! Touhle dobou už je vlastně u nich!
Nezastydí-li se až do hloubi duše před takovou dobrotou, nezaslouží si
být šťastná. Že se vůbec dokáže podívat tetičce do očí!“

„Musíme se vynasnažit zapomenout, co všechno tomu předcházelo,“
řekla Jane. „Doufám a věřím, že spolu nakonec přece jen budou šťastni.
Je svolný si ji vzít, a tím podle mého přece jen dokázal, že se umoudřil.
Vzájemná náklonnost na ně bude mít blahodárný vliv; pevně
doufám, že se v tichosti někde usadí a budou žít tak rozumně, až se po
čase na jejich pošetilosti z mládí zapomene.“

„Chovali se tak, že na to ani ty, ani já, ani ostatní jakživi
nezapomenou,“ odpověděla Elizabeth. „Na to není ani pomyšlení.“

Teprve nyní napadlo děvčatům, že jejich matka se vší pravděpodobností
nemá ani tušení, co se přihodilo. Běžely proto do knihovny zeptat se
otce, zda si nepřeje, aby ji o tom zpravily. Psal, a aniž pozvedl oči,
odvětil chladně:

„Jak chcete.“

„Smíme si vzít strýčkův dopis a přečíst jí jej?“

„Vezměte si, co chcete, a zmizte.“

Elizabeth vzala list z psacího stolu a spolu kráčely nahoru. Jak Mary
tak Kitty seděly u paní
Bennetové, dozví se to tedy všechny najednou. Oznámily matce stručně, že přinášejí dobré zprávy, a pak jí dopis přečetly nahlas. Paní Bennetová z toho byla celá pryč. Jakmile Jane dospěla k páně Gardinero-vu sdělení, že snad zanedlouho budou svoji, projevila radost, která se s každou větou bouřlivěji stup-ňovala. Brzy podlehla tak prudkému hnutí mysli z nadšení, jak byla předtím rozčiléna ze zármutku a starostí. Jí stačilo vědomí, že vdává dceru. Nepřipouštěla si obavy o
její spokojenost, nezadržovala ji trapná vzpomínka na její přečin.

„Má děvenko zlatá, moje Lydinko!“ volala. „To mám radost! Tak ona se
bude vdávat! — Znovu se s ní shledám! — V šestnácti už bude paní! — Já
mám tak dobrého, laskavého bratra!

Vždyť jsem to věděla. — Věděla jsem, že všechno zařídí ! Jak ráda bych
ji tu měla! A drahého Wickhama ovšem také! Ale co šaty, svatební šaty?
Musím o tom okamžitě napsat švagrové. Lízinko, běž za tatínkem, děvenko,
a zeptej se ho, kolik jí na to dá. Ne, počkej, půjdu sama. Zazvoň na
Hillovku, Kitty. Jsem za minutku notová. Má děvenka zlatá, moje Lydinka
— to bude radosti, až ji tu budeme zase mít!“

Ve snaze usměrnit poněkud tyto mocné výlevy, vynasnažila se ji nejstarší
dcera upozornit, že celá rodina je nyní panu Gardinerovi zavázána.

„Neboť jen strýčkovu laskavému přispění vděčíme za to, že to všechno tak
dobře dopadlo,“ dodala. „Jsme přesvědčeni, že s velkou obětavostí panu
Wickhamovi finančně vypomohl.“

„Nu, a co na tom?“ odvětila matka, „kdopak by pro ni měl něco udělat,
ne-li vlastní strýc?

Kdyby neměl rodinu, zdědila bych po něm přece všechno já a moje děti;
však je to poprvé, kdy jsme ho něco stáli, kromě občasných dárků. Ach,
já mám takovou radost! Zakrátko budu mít vdanou dceru. Paní Wickhamová!  - Nezní to roztomile? A to jí bylo v červenci teprve šestnáct. Jane, děvenko moje, jsem tak rozrušená, že neudržím pero v ruce; napíšeš za mě, já ti budu diktovat. Domluvím se s tatínkem o penězích až potom, ale různé
věci je třeba objednat bez otálení.“

I oddala se podrobným úvahám, týkajícím se kartounu, mušelínu a batistu,
a byla by si toho v dopise naporoučela hezkou spoustu, kdyby ji byla
Jane s velkou námahou ne-přemluvila, aby raději vyčkala, až bude mít
možnost poradit se s otcem. Jeden den už nehraje žádnou roli,
vysvětlovala, a matka ve své radosti neprojevovala takovou tvrdošíjnost
jako obvykle. Krom toho se jí v hlavě rodily další záměry.

„Zajedu do Merytonu,“ prohlásila, „jen co se obléknu a sdělím tu dobrou,
šťastnou zprávu sestře Philipsové. A na zpáteční cestě se mohu stavit u
lady Lucasové a u paní Longové. Kitty, seběhni dolů a zavolej mi kočár.
Projížďka na čerstvém vzduchu mi určitě prospěje. Nechcete některá něco
v Merytonu, děvčata? Á, tady máme Hillovku! Slyšela jste už tu novinu,
milá Hillovko? Slečna Lydia se bude vdávat a vy dostanete mísu punče,
aby vám bylo na svatbě veselo.“

Paní Hillová se hned dala slyšet, že má velkou radost. Elizabeth přijímala s ostatními její blahopřání, až se jí z té komedie udělalo špatně a musela se uchýlit do
svého pokoje, aby si to mohla v klidu rozvážit.

Chudák Lydia je na tom v nejlepším případě dost bledě, a to musí být
ještě ráda, že to nedopadlo hůř. O tom byla přesvědčena, a jakkoli jí
rozum říkal, že sestra nemá do budoucna naději ani na trvalé štěstí, ani
na nadbytek světských statků, přece si uvědomovala, že ve srovnání s
tím, co jí hrozilo ještě před dvěma hodinami, jsou na tom všichni
podstatně lépe. Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často říkával, že by neměl utrácet celý důchod, ale že by měl dát každoročně něco stranou, aby jednou lépe zaopatřil své děti a manželku, pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval palčivěji než kdy jindy. Kdyby byl býval natolik prozíravý, nemusela Lydia vděčit strýci za problematickou počestnost a dobré jméno, jež se jí teď zakoupilo, a uspokojení z toho, že se podařilo dohnat jednoho z nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k sňatku s ní, se mohli oddávat na patřičné adrese. Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k neblahému konci pro všechny zúčastněné výhradně na účet jeho švagra, a umiňoval si pevně, že se vynasnaží
zjistit, jakou částku do toho vložil, a že ji co nejdříve zapraví.

Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné šetřit,
neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. y\\ jakmile
tento syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského
panství, čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřeny. Postupně
však místo očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer;
ještě řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová
přesvědčena, že i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje,
bylo pozdě, aby se začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla
dobrá hospodyně a nezadlužili se jen proto, že si její manžel
důsledně přál nebýt na nikom závislý. Paní Bennetová dostala
věnem pět tisíc liber a svatební smlouva stanovila, že mají být
připsány jí a dětem. Ponechávala však rodičům na vůli, jakým
způsobem děti podělí. Tuto otázku bylo vzhledem k Lydii nyní
třeba vyřešit, a pan Bennet souhlasil bez váhání s návrhem, který
dostal. Slovy stručnými, ale plnými vděku a uznání za švagrovu
laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas s tím, co zařídil,
a vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům, které jeho jménem
učinil.  Rozhodně nepředpokládal, že bude možno donutit Wickhama
ke svatbě s tak nepatrným vynaložením peněz a námahy z jeho
strany jako v tomto případě.  Na té stovce, co jim ročně zaplatí,
ať tratí deset liber; vezme-li se v úvahu její strava, kapesné
a časté peněžní dary, které dostávala matčiným prostřednictvím,
stála ho Lydia přibližně také tolik.

Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo
obtěžovat, neboť si právě nepřál nic jiného, než aby měl s celou
tou záležitostí co nejméně společného. Když se v něm vybil první
hněv, který ho dohnal k tomu, že ji tak horečně hledal, vrátila
se mu přirozeně jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě
odeslal: trvávalo mu sice vždy dlouho, než se přiměl k vyřízení
nějaké obchodní záležitosti, ale pak se jí zbavil co nejrychleji.
Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží švagrovi, ale na
Lydii byl stále tak rozezlen, že jí nic nevzkázal. Dobrá zpráva
se zčerstva rozšířila po domě a s přiměřenou rychlostí i po
okolí. Tam vzbudila přiměřenou reakci. Zajisté by se bylo dalo
zajímavěji rozprávět o tom, jak slečnu Lydii Bennetovou pohltilo
městské bahno, anebo v příznivějším případě, jak byla odloučena
od světa na nějakou venkovskou samotu. Ale i její svatba byla
vděčným tématem a všechny jedovaté staré čarodějnice z Merytonu,
které jí předtím sladce přály jen to nejlepší, mohly i za
změněných okolností vytrvat v stejném duchu, neboť byly
přesvědčeny, že se po boku takového manžela stejně řítí do zkázy.

Paní Bennetová čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, ale v tento
šťastný den opět zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela
rodinné tabule.  Nepřipustila, aby nějaký pocit studu ochromil
její vítězoslávu. Cíl, k němž spěla od Janiných šestnáctých
narozenin, totiž dceřiny vdavky, se jí jevil na dosah, a její
myšlenky i slova se soustřeďovaly výhradně na ony nezbytné
průvodní jevy všech velkolepých svateb, jako jsou jemné mušelíny,
nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby objevila
vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu
finanční situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako
nevyhovující pro malou rozlohu nebo nevýstavnost.

„Haye Park by ušel,“ uvažovala nahlas, „kdyby jej Gouldingovi
pustili - anebo ten velký dům u Stoku, kdyby měl prostornější
salóny; ale Ashworth je příliš daleko! Mít ji na deset mil od
sebe, to bych nepřipustila, a v Pulvisově je zase hrozné
podkroví.“ Před služebnictvem ji její manžel nechal vypovídat bez
přerušení. Jakmile však odešli, pravil jí: „Než nastěhujete svého
zetě s dcerou do některého nebo jedenkaždého z těchto domů, paní
manželko, musí být mezi námi jasno v jedné věci: do jednoho
zdejšího domu je jim přístup navždy odepřen. Nebudu podporovat
jejich nezodpovědnost tím, že bych je přijal v Longbournu.“ Toto
prohlášení mělo vzápětí dlouhou výměnu názorů, ale pan Bennet byl
neústupný. Brzy se přenesla i na jiné pole a paní Bennetová
seznala k svému úžasu a zděšení, že její manžel není ochoten
obětovat ani libru na dceřiny toalety. Odmítl projevit jí při
této příležitosti jakkoli náklonnost. Paní Bennetová to prostě
nechápala. Že se nechá tak unést hněvem, aby odmítl dceři výsadu,
bez níž se sňatek sotva dá pokládat za pravoplatný, to by byla
ani ve snu nepokládala za možné. Prožívala mnohem citelnější
hanbu nad tím, že dcera nepůjde k oltáři v nové toaletě, než nad
skutečností, že s Wickhamem utekla a žila s ním čtrnáct dní, než
před oltář vů-bec předstoupila. Elizabeth nyní ze srdce litovala,
že se v zoufalé chvíli svěřila Darcymu s obavami o sestru;
jelikož jejich útěk bude zakrátko patřičně zakončen sňatkem,
mohli mít naději, že se předcházející trapné okolnosti
nerozkřiknou mimo okruh přímých účastníků. Neobávala se, že by se
jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl. Málokomu by byla
svěřila tajemství v tak pevné důvěře a zároveň by ji bylo
u málokoho tak pokořovalo vědomí, že je zpraven o sestřině
poklesku — i když nepředpokládala, že by jí to osobně nějak
ublížilo, neboť každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela
nepřekonatelná propast. I kdyby se byla Lydia provdala zcela
počestným způ-sobem, nedalo se očekávat, že by se pan Darcy
přiženil do rodiny, kde ke všem ostatním výhradám nyní ještě
přibude velmi úzký příbuzenský svazek s mužem, jímž tak oprávněně
pohrdá.

Neudivovalo ji, že před tím vším couvne. V Derbyshiru ji svým
počínáním přesvědčil, že se snaží získat její náklonnost, ale
nyní nemohla logicky doufat, že by jeho cit přežil takovou ránu.
Pokořovalo ji to, rmoutilo, kála se, ačkoli jí nebylo jasné
z čeho. Žárlila na jeho dobré mínění, teď když už nesměla doufat,
že by pro ni mohlo něco znamenat.  Chtěla vědět, co dělá, ač
neměla nejmenší naději na nějakou zprávu. Byla si jista, že s ním
mohla šťastně žít, když už nebylo pravděpodobné, že se ještě
někdy shledají. Jak by triumfoval, pomyslela si často, kdyby
věděl, že ona, která ho před pouhými čtyřmi měsíci pyšně
odmrštila, by ho nyní ráda a vděčně vyslechla! — Byl velkorysý,
o tom nepochybovala, nejvelkorysejší z mužů, ale byl jen
smrtelník, a proto by musel triumfovat.

Pochopila teď, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově nejlépe
hodil. Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale právě proto by
nezklamal její představy. Její bezprostřednost a temperament by byly
zmírnily jeho strohost a příznivě ovlivnily jeho způsoby, a jí by byla
jeho logická mysl, vědomosti a životní zkušenosti přinesly ještě
důležitější užitek. Nebylo jim však souzeno; aby svým příkladným
soužitím poučili žasnoucí zástupy, co je to manželské štěstí. Vylučoval
to zcela jinak zaměřený svazek, k němuž mělo zakrátko v jejich rodině
dojít. Odkud se Wickhamovi a Lydii dostane podpory, která by jim
zaručovala aspoň jakous takous nezávislost, to si nedovedla představit.
Jak mizivou naději na trvalou spokojenost má však pár, který svedla
vášeň silnější než jejich ctnost, to si mohla moc dobře domyslet. Pan
Gardiner švagrovi brzy opět napsal. Páně Bennetovy projevy vděčnosti
krátce odbyl, znovu ho ujistil, že je hotov podat pomocnou ruku komukoli
z jeho rodiny, a nakonec důrazně
prosil, aby se už o té věci před ním nezmiňoval. Hlavním účelem jeho
listu bylo sdělení, že se pan Wickham rozhodl vystoupit z domobrany.

    Sám jsem o to velice usiloval, psal dále, jakmile došlo
    k dohodě o sňatku. Snad se se mnou ztotožníte v názoru, že
    bude jednat v zájmu svém i v zájmu neteřiné, opustí-li onen
    pluk. Pan Wickham zamýšlí vstoupit do pravidelné armády
    a někteří jeho dřívější přátelé jsou schopni a ochotni mu
    v tom pomoci. Má slíbenou hodnost praporečníka v pluku
    generála -, který byl nyní odvelen na sever, Zdá se mi
    výhodné, aby byli co nejdále odsud. On slibuje hory doly
    a snad lze doufat, že v neznámém prostředí bude oběma víc
    záležet na uchování dobré pověsti a že si budou počínat
    rozvážněji. Vypsal jsem už plukovníku Forsterovi, na čem jsme
    se dohodli, a požádal ho, aby uchlácholil všechny Wickhamovy
    věřitele v Brightonu i okolí a slíbil jim brzké vyrovnání
    dluhů, za což jsem se sám zaručil. Byl byste tak laskav
    a obtěžoval se ujistit podobným způsobem jeho merytonské
    věřitele? Přikládám seznam podle jeho vlastního doznání;
    doufám aspoň, že nic nezamlčel. Haggerston postupuje podle
    našich pokynů a všechno bude do týdne vyřízeno. Potom odjedou
    k jeho pluku, ledaže by se předtím směli zastavit
    v Longbournu, a neteř se svěřila mé choti, že by vás všechny
    ještě velmi ráda spatřila, než opustí tyto kraje. Daň se jí
    dobře a prosila mě, abych vyřídil uctivé poručení Vám a její
    matce.

    S úctou Váš E. Gardiner

Pan Bennet i jeho dcery si uvědomovali stejně jasně jako pan Gardiner
všechny výhody spojené s Wickhamovým odchodem z domobrany. Nikoli však
paní Bennetová. Byla hluboce zklamána, že se má Lydia odstěhovat na
sever, právě když se s ní hodlala tak těšit a pyšnit, neboť neupustila
od svého záměru usídlit je v Hertfordshiru, a kromě toho pokládala za
velkou škodu odtrhnout Lydii od pluku, kde každého zná a kde získala
tolik přátel.

„Mají se s paní Forsterovou tak rády,“ pravila, „že je to hřích, poslat
ji pryč! A někteří mladíci se jí tam přece také zamlouvali. Možná že v
pluku generála — nejsou tak milí důstojníci.“ Na dceřinu žádost, neboť
tak se tomu dalo rozumět, aby se s ní rodina usmířila, než se vydá

na sever, reagoval otec zprvu jednoznačně záporně. Ale Jane s Elizabeth
se domluvily, že by se sestře ulehčilo a pomohlo by jí napravit
reputaci, kdyby ji po sňatku rodiče přijali doma, a orodovaly za ni tedy
tak vytrvale a přitom tak rozvážně a mírně, aby jí dovolil přijet i s
manželem hned po svatbě do Longbournu, že nakonec uznal jejich vývody a
vyhověl jim. I bylo matce Bennetové dopřáno, aby hrdě předvedla sousedům
vdanou dceru, než bude zapuzena na sever. Pan Bennet napsal tedy
švagrovi, že svoluje, aby přijeli, a bylo dohodnuto, že se hned po
svatebním obřadu vydají do Longbournu. Elizabeth udivovalo, že Wickham
souhlasí s tímto plánem; co se jí týkalo, bylo setkání s Wickhamem to
poslední, co si přála. Nadešel sestřin svatební den a Jane s Elizabeth
podléhaly patrně daleko většímu rozrušení než
nevěsta sama. Poslali jim naproti kočár do — a očekávali je k večeři.
Starší sestry Bennetovy se hrozily jejich příjezdu, zvláště Jane, která
přisuzovala Lydii ty pocity, které by byla prožívala ona, kdyby se byla
tak provinila, a nyní trpěla při pomyšlení, co sestra asi zakouší.
Přijeli. Celá rodina se shromáždila v ranním salónku, aby je uvítala.
Široký úsměv pokrýval tváře paní Bennetové, když
kočár zastavoval před vraty, její manžel zůstával neotřesitelně
zachmuřen, dcery vylekané, ustarané, rozpačité.

Lydiin hlas zahlaholil v hale, dveře se rozletěly, vběhla do místnosti.
Matka jí vykročila vstříc, objala ji a celá blažená ji vítala; pro
Wickhama, který následoval svou choť, měla pohotově stisk ruky i sladký
úsměv a čile jim blahopřála: zřejmě neměla nejmenší
pochybnosti o jejich budoucím štěstí. Pan Bennet, k němuž pak
přistoupili, je nepřijal zdaleka tak srdečně. Zatvářil se ještě přísněji
a sotva pohnul rty. Bezstarostná sebejistota mladých novomanželů jej
skutečně pobouřila. Elizabeth byla znechucena, dokonce i Jane to
otřáslo. Lydia se ani za mák nezměnila — zůstávala nespoutaná,
panovačná, divoká, hlučná a nezastrašena. Pobíhala od sestry k sestře,
aby jí blahopřály, a když se konečně všichni usadili, rozhlížela se
dychtivě po pokoji, všimla si nějaké drobné změny a se smíchem
poznamenala, že už uplynulo hodně vody, co tu byla naposled.

Wickham neprojevoval o nic větší stísněnost než ona, ale uměl být vždy
tak příjemný, že kdyby se jeho charakteru ani jeho ženitbě nedalo nic
vytknout, byl by je svými úsměvy a sladkými řečičkami, jimiž se
přihlašoval do rodiny, dočista okouzlil. Elizabeth předtím přece jen
nepředpokládala, že by tuto situaci zvládl s takovou bravurou, ale ted
si sedla a umiňovala si v duchu, že napříště už nebude počítat se žádnou
hranicí pro drzosti drzého člověka. Ona se červenala a Jane se
červenala, kdežto tváře těch dvou, kteří zavinili jejich rozpaky,
nedoznaly změny.

V rozhovoru nedocházelo k trapným odmlkám. Nevěsta i její matka měly
řečí jako vody a Wickham, který shodou okolností seděl vedle Elizabeth,
se začal vyptávat na okolní známé s dobrosrdečnou pohodou, kterou ve
svých odpovědích nedokázala napodobit. Oba měli zřejmě
mimořádně šťastné povahy. Žádná vzpomínka z minulosti je netížila a
Lydia sama od sebe zaváděla rozhovor na věci, o nichž by se její sestry
nebyly zmínily ani za živý svět.

„Jen si představte, že jsem tu tři měsíce nebyla!“ zvolala. „Mně to tedy
připadá sotva jako čtrnáct dní, ale že se za tu dobu stalo věcí! Můj ty
světe, to by mě bylo ani ve snu nenapadlo, že si s sebou přivedu
manžela, až se vrátím! Ačkoli jsem si myslela, že by to byla velká
legrace.“

Otec pozdvihl zrak, Jane prožívala muka, Elizabeth pohlédla
výmluvně na Lydii, ale ta nikdy neviděla ani neslyšela nic, co
se jí nehodilo do krámu, a vesele pokračovala: „Poslyšte, mamičko,
jestlipak tady lidé vědí, že jsem se dnes vdávala? Měla jsem
strach, že snad ne, a když jsme míjeli bryčku s Williamem
Gouldingem, řekla jsem si, že mu to musím dát najevo, a tak jsem
spustila okénko, stáhla rukavičku a položila ruku na rám, aby
viděl prsten, a usmívala jsem se na něho a kynula mu ze všech
sil.“

Elizabeth už to nemohla vydržet. Vyskočila a vyběhla z místnosti
a nevrátila se už, dokud neslyšela, že procházejí halou do
jídelny.  Připojila se k nim ještě včas, aby zaslechla, jak Lydia
s dramatickou okázalostí přistupuje k místu po matčině pravici
a říká nejstarší sestře:

„Ale, Jane, ted sem musíš pustit mě a posunout se níž, protože já
jsem vdaná žena!“ Nedalo se předpokládat, že se Lydia časem za
své počínání zastydí, když si z něho zpočátku nic nedělá. Čím dál
tím víc rozvazovala a měla lepší náladu. Byla by chtěla navštívit
paní
Philipsovou, Lucasovy a ostatní sousedy, a slyšet, jak ji všichni
titulují „paní Wickhamová“; zatím aspoň odběhla po večeři ukázat
prstýnek a chlubit se svými vdavkami paní Hillové a oběma služkám.

„Nu, matinko,“ řekla, když se všichni vrátili do ranního salónku,
„jakpak se vám líbí můj manžel? Není to kouzelný muž? Vím dobře, že mi
ho všechny sestry závidí. Doufám, že budou mít aspoň zpola takové štěstí
jako já. Musí jet všechny do Brightonu. Tam nezůstávají
děvčata na ocet. škoda, že jsme se tam nevypravili všichni, mamičko!“

„To je pravda, a kdyby bývalo po mém, tak jsme jeli. Ale, drahá
Lydinko, víš, co se mi nelíbí — že se chystáte do takové dálky. Musí to být?“

„Ach božínku, musí, ale to nevadí. Vy i tatíček a všechna děvčata k nám
přijedete na návštěvu. Celou zimu strávíme v Newcastlu a jistě tam budou
báječné plesy a já bych se postarala všem o dobré partnery.“

„Přijedu s největší radostí,“ řekla matka.

„Ano, a až odjedete, můžete mi tam jednu nebo dvě děvčata nechat, a já
jim určitě do jara seženu manžely.“

„Děkuji ti předem za svůj podíl tvého laskavého pozvání ale mně se
příliš nezamlouvá
způsob, jakým ty sháníš manžely,“ pravila Elizabeth.

Novomanželé se mohli zdržet v Longbournu nanejvýš deset dní. Než
odjížděli z Londýna, dostal Wickham jmenování a měl se do čtrnácti dnů
hlásit u pluku.

Nikdo nelitoval, že jejich návštěva tak brzy skončí, krom paní
Bennetové, a ta využívala každé chvíle a pilně jezdila s dcerou po
návštěvách a pořádala obden domácí večírky. Tyto večírky vítala celá
rodina; ani ti její členové, kteří uměli přemýšlet, ani ti, kteří si
toho nedopřávali, neměli chuť trávit večery jen tak mezi sebou.

Wickhamova láska k Lydii, jak Elizabeth předpokládala, se
nevyrovnala Lydiině lásce k němu. Nemusela je ani příliš
pozorovat, aby se jí potvrdilo to, co si logicky domyslela: že
spíš její náklonnost než jeho byla podnětem společného útěku;
a byla by se divila, proč se s ní vůbec pouštěl do tohoto
dobrodružství, když ji vášnivě nemiloval, kdyby nebyla
přesvědčena, že neviděl jiné východisko ze své neutěšené finanční
situace než zmizet, a tu při své povaze neodolal příležitosti mít
na cestu společnici.

Lydia byla do něho vášnivě zamilovaná. Říkala o něm za každou druhou
větou „můj drahoušek Wickham“ a nikdo se mu nevyrovnal. On uměl všechno
na světě nejlépe; byla přesvědčena, že na prvního září zastřelí víc
ptáků než kdokoli široko daleko. Jednou, krátce po jejich příjezdu,
seděla s oběma staršími sestrami a tu pravila k Elizabeth:

„Tobé, Lízo, jsem myslím ještě nevyprávěla, jakou jsme měli svatbu.
Nebyla jsi u toho, když
jsem to líčila matince a ostatním. Nejsi zvědavá, jak všechno
probíhalo?“

„Ne, to nejsem,“ odpověděla Elizabeth. „Mám pocit, že čím méně se o tom
bude mluvit, tím lépe.“

„Jú, ty jsi protivná! Ale já ti to stejně povím. Brali jsme se, to už
víš, u Svatého Klementa, protože Wickham bydlel v té farnosti. Bylo
domluveno, že se tam všichni sejdeme v jedenáct hodin. Strýc s tetou
měli přijet se mnou, ostatní na nás měli čekat až tam. No, a tak nadešlo
ono pondělí ráno a já byla celá bez sebe. Měla jsem strach, aby do toho
ještě něco nepřišlo a abychom to nemuseli odložit, to bych si byla snad
zoufala. A celou tu dobu, co jsem se strojila, u mě stála teta a mluvila
do mě a kázala mi jak pan farář. Já ale slyšela tak každé
desáté slovo, protože jsem pořád myslela, jak jistě uhádneš, na svého
drahouška Wickhama. Byla bych moc ráda věděla, jestli se bude ženit v
tom modrém kabátě. Snídaně tedy byla v deset jako obvykle. Myslela jsem,
že snad nikdy nedojíme. Mimochodem — musím ti ještě
povědět, že se strýc i teta celou tu dobu, co jsem u nich byla, ke mně
chovali prostě příšerně. Nebudeš tomu věřit, ale já nevytáhla paty ze
stavení, ačkoliv jsem u nich strávila čtrnáct dní. Ani jeden večírek,
ani jednou do společnosti, ničehož nic. Je pravda, že v Londýně touhle
dobou není sezóna, ale aspoň malá scéna hrála. Zkrátka a dobře, kočár
předjel a v tu chvíli odvolal strýčka ten strašný člověk, nějaký pan
Stone, v obchodní záležitosti. A to víš, když ti dva dají hlavy
dohromady, tak to nebere konce. Do mě jako když hrom uhodí, nevěděla
jsem, co si počnu, protože mě strýček měl vést k oltáři, a kdybychom se
byli opozdili, nebyli bychom ten den přišli na řadu. Naštěstí se za
deset minut vrátil a mohli jsme jet. Teprve dodatečně jsem si uvědomila,
že kdyby se byl přece zdržel, nebyli bychom vlastně museli oddavky
odkládat, protože za něj mohl zaskočit pan Darcy.“

„Pan Darcy!“ opakovala Elizabeth nanejvýš udivena.

„Ano — on měl přijít s Wickhamem, víš? Ach, jejej! Já zapomněla! O
tomhle jsem neměla ani špitnout. Slíbila jsem jim to na svou čest! Co
tomu Wickham řekne? Nadělali s tím takové
tajnosti!“

„Je-li to tajnost, neříkej o tom už ani slova,“ pravila Jane. „Můžeš si
být jista, že o tom nechci nic vědět.“

„Ano, samozřejmě,“ pravila Elizabeth, ačkoli zvědavostí jen hořela,
„nebudeme se tě vůbec na nic ptát.“

„Děkuji vám,“ pravila Lydia, „protože kdybyste na mně vyzvídaly, určitě
bych vám všechno vyslepičila, a Wickham by se strašně zlobil.“

Když projevila takovou ochotu nechat se vyzpovídat, musela Elizabeth
vyloučit využití
nabízené možnosti tím, že utekla. Nemohla však připustit, aby nevěděla,
jak se věci mají, anebo aspoň nedokázala po tom už nepátrat. Pan Darcy
přišel sestře na svatbu! Právě tedy do prostředí a mezi lidi, kde měl
jistě nejméně co pohledávat a kam se mu také vůbec nemohlo chtít. V
mozku se jí vynořovaly nečekané a za vlasy přitažené domněnky, co za tím
vězí, ale všechny zavrhla. Ty, které by jí byly nejlépe vyhovovaly,
jelikož stavěly jeho počínání do nejušlechtilejšího světla, se jí zdály
nejméně pravděpodobné. Nesnesla takové napětí; popadla spěšně dopisní
papír a obrátila se na tetičku s krátkou prosbou, aby jí vysvětlila, co
Lydia nakousla, je-li to možné bez porušení tajemství, které to vše
obestírá.

    Jistě si umíte představit, psala, jaká zvědavost mé pojala,
    když jsem zvěděla, ze člověk, který nemá k naší rodině žádné
    vztahy, který je nám poměrně cizí, se zúčastnil tohoto
    obřadu. Prosím vás, odepište mi obratem a vysvětlete mi to
    — ledaže to ze závažných důvodů musí zůstat utajeno, jak se
    zřejmě domnívá Lydia; v tom případě by mi nezbývalo než se
    spokojit s tím, že nebudu patřit k zasvěceným.

„Já bych se s tím ale stejně nespokojila,'' dodala v duchu, když
dopsala, „a jestli mi to, drahá tetinko, nesdělíte počestným
způsobem, budu nucena se uchýlit k trikům a lsti, abych se do
dozvěděla.“

Jane měla tak vyvinutý smysl pro čest, že by se nebyla zmínila
před Elizabeth o tom, co Lydia prořekla, a Elizabeth tomu byla
ráda: dokud nesezná, zda její dotaz bude zodpovězen anebo ne,
nepotřebovala žádnou důvěrnici.

Elizabeth však byla uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak
to vůbec jen šlo. Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do
malého hájku, kde si byla nejspíš jista, že ji nikdo nevyruší,
usedla na lavičku a chystala se dosáhnout svého, neboť obálka
byla tak objemná, že bylo vyloučeno, aby obsahovala jen
odmítnutí.

    Londýn 6. září

    Drahá neteři,

    právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé
    dopoledne tomu, abych Ti jej zodpověděla, neboť co Ti chci
    sdělit, se nedá vypsat několika řádky. •-Musím se přiznat, že
    mě Tvá prosba překvapila: od Tebe bych ji byla očekávala
    nejméně. Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze říci, že jsem
    takový dotaz právě z Tvé strany nepokládala za nutný.
    Nepřeješ-li si mi porozumět, pak mi promiň mou vtíravost.
    Strýčka Tvé psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby byl
    nepředpokládal, že jsi celé věci účastná, nebyl by se zajisté
    zachoval tak, jak se zachoval. Avšak nejsi-li skutečně
    zasvěcena a nic nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšírněji.

    Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za
    strýčkem velmi nečekaný host. Byl to pan Darcy a prodlel
    u něho několik hodin.  Rozloučil se, než jsem přijela, takže
    moje zvědavost nepodstoupila takovou zkoušku jako asi Tvá.
    Přišel sdělit manželovi, že objevil Tvou sestru s Wickhamem,
    že je navštívil a s oběma hovořil — s Wickhamem několikrát,
    s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že odcestoval z Derbyshiru
    den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je
    vypátral. Prý to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá
    za vinu, že málokdo věděl o Wickhamově bezcharakternosti,
    a jen tak se mohlo stát, že se do něho slušné děvče
    zamilovalo a věnovalo mu svou důvěru. Velkoryse přisoudil
    všechno své mylně pojaté hrdosti a přiznal se, že pokládá pod
    svou důstojnost své soukromé počiny nějak veřejně
    zdůvodňovat. Domníval se, že charakter mluví sám za sebe.
    Nyní prý považuje za nevyhnutelné, aby zasáhl a pokusil se
    napravit neštěstí, k němuž sám přispěl. I kdyby ho byly vedly
    nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si jista, že by mu
    sloužily ke cti.  Strávil několik dní ve městě, než se mu
    podařilo je objevit, ale měl nějaké vodítko, o němž jsme my
    nemohli vědět, a také z tohoto druhého důvodu se za námi
    vypravil.

    Existuje nějaká žena, jistá paní Toungeová, která kdysi byla
    u slečny Darcyovéjako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu
    propuštěna, přesné důvody neuváděl. Ta se pak usadila ve
    velkém domě na Edwardově ulici a živí se pronajímáním pokojů.
    Věděl, že tato paní Toungeová je Wickhamova oddaná
    přítelkyně, a proto se za ní vypravil, jakmile přibyl do
    města. Uplynuly však dva tři dny, než z ní dostal, co
    potřeboval. Zřejmě nechtéla porušit dané slovo bez úplaty
    nebo tučného bakšiše neboť skutečně věděla, kde se její
    přítel zdržuje. Nakonec však od ní náš milý návštěvník získal
    informace, které potřeboval. Usadili se v ulici. Mluvil
    s Wickhamem a potom trval na tom, že musí promluvit
    i s Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji, aby
    opustila tento potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům,
    jakmile by byli ochotni se jí ujmout, přičemž jí nabízel
    všemožnou pomoc, ^jistil však. Že Lydia je pevně odhodlána
    setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc nestála,
    nechtěla ani slyšet, aby opustila Wickhama, byla si jista, že
    si ji dříve nebo později vezme, a kdy to bude, na tom jí
    příliš nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak
    nezbývalo, jak usoudil, nic jiného než urychlená svatba, což,
    jak při prvním rozhovoru s Wickhamem bez obtíží zjistil,
    neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal se, že musel opustit
    pluk kvůli velmi naléhavým čestným dluhům, a neváhal svalovat
    veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku jen na
    její poblázněnost. Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl
    jasnou představu, co bude dělat. Že prý musí někam odjet, ale
    kam, to nevěděl, zato věděl, že nemá být z čeho živ. Pan
    Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení nevzal.
    Ačkoli pan Bennet není patrně příliš zámožný, něco by pro ně
    udělat mohl a každopádně by si sňatkem polepšil. L odpovědi
    na jeho otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová naději
    vyženit mnohem podstatnější věno někde v cizině. Vzhledem
    k okolnostem však nebyl nepřístupný pokušení okamžité pomoci.

    Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu
    složitých otázek.  Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl
    dostat, ale nakonec byl přece jakžtakž, přiveden k rozumu.
    Jakmile pan Darcy tedy všechno dohodl s ním, chtěl
    bezprodleně zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer,
    než jsem přijela. Ale manžel nebyl pro nikoho doma a pan
    Darcy nadto zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že nazítří
    odjíždí z města.  Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se
    strýčkem než s panem Bennetem, a odložil tedy bez dlouhého
    rozvažování svou návštěvu, až Tvůj otec odjede. Sluhovi
    nesdělil jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze věděli, že
    strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti. V sobotu se
    dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma,
    a jak jsem už řekla, měli toho mnoho co projednávat.

    Sešli se znovu v neděli, a tu jsem ho viděla i já. Ke konečné
    dohodě dospěli však až v pondělí, a potom byl okamžitě
    odeslán spěšný dopis do Longbournu. Náš návštěvník však
    tvrdohlavě prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, ze má
    skutečně ve své povaze jeden závažný nedostatek, a to
    tvrdohlavost. Za různých okolností bylo už proti němu
    vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se
    podniknout nic, co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a
    to neříkám, abych Vás zavázala k vděčnosti, proto se o tom
    nezmiňuj), že strýček byl ochoten převzít všechny závazky.
    Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani pán, ani dáma,
    jichž se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit,
    a místo aby směl pomoci své neteři, byl nucen pouze přisvojit
    si cizí zásluhy, což se mu skutečně příčilo, a proto věřím,
    že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém dopise
    požádala o vysvětlení, které ho zbaví cizího peří a odvrátí
    vděčnost tam, kam právem náleží. Ale, Lízinko, tohle je
    určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.

    Víš už asi dost přesně, co se udělalo pro oba mladé lidi.
    — Pan Darcy zaplatí jeho dluhy, které značně přesahují tisíc
    liber, dalších tisíc dá navíc k jejímu věnu připsat na ni
    a koupí mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z příčiny,
    kterou jsem už svrchu uvedla. Prý to Způsobil on — vinou své
    přezíravosti a nedostatkem nutných ohledů — Že Wickham
    dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho zjednal
    přístup a pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco
    je, ačkoli pochybuji, že by jeho přezíravost nebo přezíravost
    kdokoli jiného mohla zavinit takovou věc. Ale ujišťuji Tě,
    drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné argumenty byly
    zůstaly bez odezvy a strýček by byl neustoupil, kdyby se
    nedomníval, že se do toho vložil ještě z jiného důvodu.

    Když jsme to všechno zařídili, vrátil se ke svým známým,
    kteří dleli ještě na Pemberley, ale domluvili jsme se, že
    přijede znova do Londýna na svatbu, kdy se měly všechny
    finanční dohody pravoplatně uzavřít.

    Nyní víš tedy vše. Toto odhalení Tě muselo podle Tvých slov
    velice překvapit, doufám však, že nikoli nemile. Lydia se
    přestěhovala k nám, Wickham měl dveře otevřené. On se choval
    přesně tak, jak jsem ho znala z Hertfordshiru;
    a nepostěžovala bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu dobu,
    co strávila u nás, kdyby z Janina dopisu z minulé středy
    nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně a že Tě
    proto svými slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí
    promlouvala do duše a vysvětlovala jí, jak hanebně se
    zachovala a jaké trápení vám všem Způsobila. Jestli něco
    z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, protop zaručeně
    vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak
    jsem si vzpomněla na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim
    jsem to s ní vydržela.

    Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila,
    zúčastnil se oddavků. Druhý den u nás večeřel a hodlal opět
    opustit město ve středu nebo ve čtvrtek. Nebudeš-li se na mne
    příliš, hněvat, drahá Lízin-ko, využiji této příležitosti
    a svěřím se Ti (dřív jsem si netroufala), že se mi moc líbí.
    Choval se k nám v každém ohledu stejně přátelsky, jako když
    jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá se mi jeho rozvaha
    i jeho názory; potřeboval by jen dívat se na svět trochu
    veseleji, ale to ho může naučit žena, vezme-li si tu pravou.
    Je to ale šibal, sotva kdy se o Tobě zmíní. Ale šibalové jsou
    ted v módě.

    Promiň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš
    daleko, nebo mě aspoň nezatrať natolik, že bych nesměla
    přijet do P. Nebudu mít pokoj, dokud si neprohlédnu celý
    park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký faeton s párkem
    roztomilých malých poníků. Musím končit, děti mě volají už
    dobré půl hodiny.

    Tvá milující teta

    J M. Gardinerova

Obsah tohoto listu Elizabeth značně rozrušil a bylo nesnadné
určit, zda v ní převládají pocity radostné či právě opačné.
V nejistotě ji už dříve napadala mlhavá a neurčitá podezření, že
Darcy nějakým způsobem přispěl k sestřinu sňatku, ale sotva se je
odvažovala domýšlet, aby se neoddávala iluzím příliš krásným na
to, aby byly pravdivé, a zároveň z obav před trapnými pocity
závazků, kdyby se ukázaly oprávněné; a nyní se její domněnky
v tak nečekaném rozsahu potvrdily ! Odjel úmyslně do města hned
po nich, podstoupil nesnáze a pokoření, provázející takové
pátrání, musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již
zavrhl, a byl nucen se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž
se navždy rozešel ve zlém, dohadovat se s ním, přemlouvat ho
a nakonec uplatit, když mu bylo zatěžko vyslovit pouhé jeho
jméno. A to všechno udělal pro děvče, které ho nijak nezajímalo
a jehož si nemohl vážit. Srdce jí
napovídalo, že to udělal pro ni. Tato naděje však zakrátko pohasla, když
usoudila, že nemá
tolik sebevědomí, aby si mohla být jista, že ji miluje, ji, která ho
jednou odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat zcela
přirozený odpor proti příbuzenskému svazku s Wickhamem. — VVickham, můj
švagr! — Každičká špetka pýchy se v něm musí
vzbouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom nebylo sporu -
bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal. Ale uvedl
jisté důvody pro svůj zákrok — a ty důvody nebyly tak nepravděpodobné.
Docela dobře si mohl myslet, že se dopustil chyby; byl velkorysý a měl
možnost svou velkorysost projevit, a třebaže odmítala předpoklad, že by
ona byla hlavní pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek
náklonnosti přispěl k tomu, aby zasáhl v případě, který podstatně
ohrožoval její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji trápilo vědomí, že
jsou zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu. Vděčí
mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna, prostě za
všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy podpořila
nepříznivé mínění, že utrousila peprnou poznámku, proti němu namířenou.
Sama ted byla pokořena, ale na něho byla hrdá. Hrdá, že tenkrát, kdy šlo
o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší já. Pročítala tetiččina pochvalná
slova znovu a znovu. Nepovažovala je za zcela dostačující, ale těšila
ji, uvědomovala si dokonce, že jí působí radost, ač provázenou i lítostí,
tetina a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si. Z
jejího úkrytu i jejích úvah ji vyrušily něčí kroky; než mohla zabočit na
jinou stezku, octl se po jejím boku Wickham.

„Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá
švagrová,“ řekl, když se k ní přidružil.

„To ano,“ odvětila s úsměvem, „není tím však ještě řečeno, že by takové
vyrušení muselo přijít nevhod.“

„Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa poutalo
přátelství, a nyní se ještě utužilo.“

„To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?“

„Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Merytonu. Tak jsem se
od vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně navštívila
Pemberley, drahá švagrová.“ Přisvědčila.

„Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne
přemohlo dojetí, jinak bych se tam mohl zastavit na cestě do
Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka
Reynoldsová, ta mě měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám
o mně nezmínila, že?“

„Ano, zmínila.“

„A co říkala?“

„Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam — zkazil. To víte, na
takovou dálku se věci někdy jeví ve zvláštním světle.“

„Zajisté,“ odvětil a kousl se do rtů.

Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli pravil:

„Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně — Darcyho.
Potkali jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam asi dělal.“

„Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou,“ pravila
Elizabeth.  „V této roční době ho tam musel vylákat nějaký
mimořádný důvod.“

„Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu?
Vyrozuměl jsem u Gardinerových, že ano.“

„Setkala; seznámil nás se svou sestrou.“

„Líbila se vám?“

„Velice.“

„Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně
změnila k svému prospěchu. Když jsem ji viděl naposled, nezdála
se mít pro to valné předpoklady. Jsem moc rád, že se vám líbila.
Doufám, že z ní bude dobrý člověk.“

„To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta.“

„Neprojížděli jste jistou vsí zvanou Kympton?“

„Nic mi to jméno neříká.“

„Zmiňuji se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl
dostat.  Rozkošné místečko! — A ta krásná fara! Bylo by mi to tam
vyhovovalo po všech stránkách.“

„Jak by se vám bylo zamlouvalo kázat věřícím?“

„Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých
povinností a brzy bych to byl zvládl bez velké námahy. Člověk nemá
naříkat, tolik bych ale o to býval stál! Takový klid a mír, to je moje
představa šťastného života. Nebylo mi to však souzeno. Zmínil se vám
někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala v Kentu?“

„Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení poslední
vůle bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary bylo ponecháno
na vůli nynějšího majitele panství.“

„Skutečně? — Ano, něco pravdy na tom je; snad si vzpomenete, že jsem vám
to také říkal, když
jsme o tom prvně hovořili.“

„A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské
poslání nezdálo tak lákavé jako nyní — že jste sám prohlásil, že
farářem nikdy nebudete a že se ta záležitost rozhodla podle
toho.“

„Skutečně? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si vzpomeňte,
co jsem vám říkal, když jsme si o tom tenkrát poprvé povídali.“

Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčela rychle, aby se ho zbavila,
a jelikož ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla mu s přívětivým
úsměvem:

„Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme
tedy rozmíšek o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se,
doufám, vždy a ve všem shodneme.“ Vztáhla k němu ručku, on ji
s okázalou galantností políbil, ačkoli sotva věděl, kam s očima,
a společně vešli dovnitř.

Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už
neobtěžoval ho podrobněji rozvádět, ani k tomu ne-podněcoval svou drahou
švagrovou Elizabeth: ta ke své radosti zjistila, že mu toho řekla dost,
aby už mlčel.

Brzy nadešel onen den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní
Bennetová byla nucena se smířit s odloučením jistě aspoň ročním,
jelikožjejí choť neschválil zamýšlenou návštěvu celé
rodiny v Newcastlu.

„Ach, Lydinko, má děvenko drahá,“ vzlykala, „kdy já tě zase uvidím?“

„Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo za tři roky.“

„Piš mi hodně často, milunko.“

„Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik
času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci.“

Pan Wickham se loučil procítěněji než jeho ženuška. Rozdával úsměvy,
oslňoval mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou roztomilost.

„Tak šaramantního pána abys pohledal,“ pravil pan Bennet, jakmile je měl
z domu. „Culí se a zubí, vrhá cukr-bliky na všechny strany. Vsadím se,
že ani sir William Lucas nedokáže sehnat tak cenného a vynikajícího
zetě.“

Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou dcery.

„Často si myslívám,“ podotkla, „že to nejhorší, co nás může potkat, je
rozloučení s našimi nejbližšími, člověk si potom připadá jako ztracený.“

„To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru,“ pravila Elizabeth.
„Aspoň si nyní budete více vážit nás svobodných.“

„To není pravda, Lydia mě neopustila, že se vdala, ale jen proto, že
pluk jejího manžela je v takové dálce. Kdyby sloužil někde blíž,
nemusela tak brzy odjet.“ Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato
událost, brzy zapudily a do žil jí vlily nový život řeči, které se v té
době rozšířily po okolí. Netherfieldská hospodyně dostala příkaz, aby
všechno připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu několik
týdnů na honech. Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu zbavená.
Koukala po Jane, usmívala se a pak zas vrtěla hlavou.

„I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zas
přijede!“ (Přišla jí to totiž oznámit paní Philipsová.) „To je
dobře. Tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo. Pro nás je
to cizí člověk, a co mne se týká, do smrti ho nechci vidět.
Jestli se mu ale líbí v Netherfieldu, ať si poslouží. Kdoví, co
se ještě může stát. Ale nám to může být jedno.  Víš přece,
sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už ani
slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?“

„Můžeš se na to spolehnout,“ odvětila návštěvnice, „protože paní
Nicholsová byla včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť
jsem za ní vyběhla, abych se dověděla něco bližšího, a ona
tvrdila, že je to zaručená pravda. Přijede nejpozději ve čtvrtek,
pravděpodobně už ve středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala
maso na středu, a povídala, že má tři tucty kachen zrovna tak na
pekáč.“

Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho příjezdu
a nezačervenat se přitom.

Už dlouhé měsíce nepadlo mezi ní a Elizabeth jeho jméno; jakmile
se však nyní octly samy, řeklají: „Všimla jsem si, že po mně
pokukuješ, Lízinko, když nám tetička sdělovala, co se povídá,
a vím, že jsem se tvářila rozpačitě, ale nesmíš mě podezírat
z žádných pošetilostí. Zrudla jsem, protože jsem věděla, že se na
mne budete koukat. Ujišťuji tě, že pro mne ta zpráva nic
neznamená, ani štěstí, ani žal. Jsem jen ráda, že přijíždí sám,
neboť v tom případě ho budeme vídat méně často. Nevadilo by mi to
kvůli mně, ale děsím se poznámek ostatních lidí.“

Elizabeth nevěděla, co si o tom myslet. Kdyby se s ním nebyla
setkala v Derbyshiru, byla by mohla předpokládat, že sem skutečně
může přijet za udávaným účelem, ale ona věřila, že si na Jane
stále ještě myslí, a uvažovala, zda je pravděpodobnější, že sem
jede se svolením svého přítele, anebo že se mu hrdinně opřel.

„Má to, chudák, těžké,“ pomyslela si občas. „Nemůže přijet na
panství, které si pravoplatně najal, aby okolo toho hned
nevzniklo plno dohadů. Aspoň ode mne má mít svatý pokoj.“ Když
se jí sestra svěřovala, s jakými pocity hledí vstříc jeho
příjezdu, myslela to jistě upřímně, přesto však Elizabeth viděla,
že není v její moci se s tím tak lehce vyrovnat. Byla neklidná,
roztěkaná, což u ní bylo dost nezvyklé.

Situace, o níž se její rodiče tak procítěně dohadovali před rokem,
přišla znovu na přetřes.

„Jakmile se pan Bingley objeví, půjdete ho samozřejmě uvítat, milý
choti,“ pravila paní
Bennetová.

„To tedy nepůjdu. Vloni jste mě přinutila, abych ho navštívil,
a slibovala jste, když za ním zajdu, že si vezme některou
z našich děvčat.  Ale nic z toho nebylo, a já tam nepoběžím znovu
jak s keserem.“

I jala se paní manželka dokládat, že všichni ostatní pánové budou
pokládat za svou samozřejmou povinnost projevit mu úctu u příležitosti
jeho příjezdu.

„Takové móresy se mi z duše protiví,“ pravil. „Zatouží-li po naší
společnosti, ať se namáhá
sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi příliš drahý, abych běhal po
sousedech, kdykoli si zamanou někam odjet nebo se vrátit.“

„Jak myslíte, ale nevymluvíte mi, že je to do nebe volající neslušnost ho
nenavštívit. Já ho každopádně pozvu na oběd a bašta. Stejně už musíme v
brzké době pohostit paní Longovou a Gouldingovy. To by nás bylo
dohromady třináct, a s ním bychom se právě tak vešli ke stolu.“ Když se
tedy tímto plánem utěšila, hned se dokázala lépe smířit s manželovou
neochotou, ačkoli jí připadalo strašné, že se všichni sousedé uvidí s
panem Bingleym dříve než oni. Den jeho příjezdu se blížil.

„Začínám litovat, že vůbec přijede,“ svěřila se Jane sestře. „Nevadilo
by mi to, dokázala bych se s ním beze všeho setkat, ale nevím, jak
vydržím ty věčné řeči kolem toho. Maminka to myslí dobře, ale netuší -
nikdo si to nemůže představit — jak mě její slova mučí. Budu přešťastná,
až jeho pobyt v Netherfieldu skončí!“

„Ráda bych tě nějak utěšila,“ odpověděla Elizabeth, „ale není to v mé
moci. To víš, nemohu ti kázat o trpělivosti, čímž se obvykle trpící
utěšují, protože jsi už stejně nadlidsky trpělivá.“ Pan Bingley přijel.
Paní Bennetová o tom byla za přispění služebnictva okamžitě zpravena,
takže se mohla rozčilovat a trápit nedočkavostí co nejdéle. Počítala,
kolik dní musí nechat uplynout, než mu bude moci poslat pozvání -
neviděla před sebou žádnou možnost, jak se s ním sejít dřív. Avšak
třetího dne od jeho příjezdu do Hertfordshiru spatřila zrána z okna své
šatny, že vjíždí do dvora a míří ke stavení.

Okamžitě zburcovala dcery, aby se podílely na její radosti. Jane zůstala
nepohnutě sedět za stolem, ale Elizabeth, aby
vyhověla matce, přistoupila k oknu — vykoukla ven — uviděla po jeho boku
pana Darcyho a usedla opět vedle sestry. Jede s ním cizí pán, matinko,“
řekla Kitty. „Kdopak to asi je?“

„Snad nějaký známý, děvenko, copak já vím!“

„Jejdanáčku!“ řekla Kitty, „že on je to ten chlapík, co tu s ním byl
tenkrát — jakpak se jmenoval — ten nafoukaný dlouhán.“

„Dobrotivé nebe! Pan Darcy! — Je to on, na mou duši. Nu, kterýkoli
přítel pana Bingleyho je u nás vždy vítán, ale jinak se přiznám bez
mučení, že je mi tenhle člověk už na pohled protivný.“

Jane se zahleděla na Elizabeth udiveně a starostlivě. Nevěděla
toho mnoho o jejich setkání v Derbyshiru, a proto cítila se
sestrou, které první setkání od onoho vysvětlujícího dopisu jistě
nepřijde zalehko. Obě seděly jako na jehlách. Každá prožívala
rozpaky té druhé a ovšem i své vlastní, a ani nevnímaly, že matka
zatím rozvádí dál, jak je jí protivný pan Darcy, a že je
rozhodnuta jednat s ním zdvořile jen proto, že je to přítel pana
Bingleyho. Elizabeth však prožívala mnohem různorodější muka, než
si Jane mohla představit, neboť ještě nenalezla dost odvahy, aby
ji seznámila s dopisem paní Gardinerové a aby se jí svěřila, jak
se změnily její city k němu. Pro Jane to byl člověk, kterého
sestra odmítla a podceňovala, ale nemohla vědět, že je mu celá
rodina zavázána za velké dobrodiní a že ji k němu poutají city
ne-li tak něžné jako Janiny k Bingleymu, pak jistě stejně mocné
a pochopitelné. Ze přijel — že přijel do Netherfieldu a do
Longbournu, že ji z vlastní vůle znovu vyhledává, to ji
překvapilo téměř stejně, jako když se v Derbyshiru poprvé
přesvědčila o jeho změněném chovám.

Barva, která jí vymizela z tváří, se na půl minuty vrátila v sytějším
odstínu a radostný úsměv jí rozzářil oči, když na ono časové údobí
uvěřila, že jeho náklonnost a touha nepohasly. Nemohla však v této víře
vytrvat.

„Uvidím, jak si bude počínat,“ říkala si, „pak bude dost času dělat si
nějaké naděje.“ Soustředila se usilovně na práci, snažila se uklidnit a
neodvažovala se ani oči pozvednout, dokud jí je starostlivé účastenství
neobrátilo k sestřině tváři, když se sluha přiblížil ke dveřím. Jane
byla trochu bledší než jindy, ale vypadala vyrovnanější, než Elizabeth
očekávala. Když
se páni objevil^ zrůžověla, uvítala je však docela sebejistě a jejímu
chování se nedalo nic vytknout, ani stopu výčitky nedala najevo, ani
snahu se zalíbit.

Elizabeth promluvila, co nejméně jí dobrý mrav dovoloval, a chopila se
znovu svého vyšívání
se zaujetím, které v ní málokdy probouzelo. Jen jedinkrát se odvážila
pohlédnout na Darcyho. Vypadal vážně jako vždy a jí připadal spíš
takový, jako býval v Hertfordshiru, než jak ho znávala v Pemberley. Snad
mu v přítomnosti její matky nebylo tak volně jako v přítomnosti strýce s
tetou. Bylo to bolestné, ale nikoli nepravděpodobné.

I na Bingleyho se zadívala a v mžiku postřehla, že se tváří jak
radostně, tak rozpačitě. Paní Bennetová ho přivítala tak líbezně,
že se za ni obě dcery musely stydět, zvlášť když srovnávaly,
s jakým chladem a formální zdvořilostí pozdravila a oslovila jeho
přítele. Elizabeth především trápilo a mrzelo její nezdvořáctví,
neboť věděla, že jí zachránil oblíbenou dceru před nevyhnutelnou
zkázou a že by tedy měl právo na její vděčnost. Darcy se
Elizabeth zeptal, jak se daří manželům Gardinerovým — čímž ji
uvedl do značných rozpaků — a pak už sotva promluvil. Neseděl
vedle ní a to snad bylo příčinou jeho zamlklosti, ale
v Derbyshiru to vypadalo jinak. Tam se bavil s jejími příbuznými,
nemohl-li hovořit s ní. Ale nyní ubíhaly dlouhé minuty, aniž se
ozval, a když tu a tam už nemohla potlačit zvědavost a pozvedla
k němu oči, zjistila, že stejnou pozornost jako jí věnuje i Jane
a zhusta hledí do prázdna nebo klopí oči k zemi. Měla dojem, že
je zamyšlenější a že už se tak nesnaží zavděčit se jí, jako když
se setkali posledně.  Pocítila zklamání, a hněvala se proto na
sebe.

„Co jiného se dalo čekat?“ říkala si. „Ale proč sem jezdil?“ Neměla chuť
se bavit s nikým jiným než s ním, a aby na něho promluvila, k tomu jí
chyběla odvaha. Pozeptala se ho na sestru a na víc se nevzmohla.

„Hodně vody uběhlo, co jste u nás nebyl, pane Bingleyi,“ řekla paní
Bennetová. Uznal to bez zdráhání. „Už jsem měla strach, že se sem vůbec
nevrátíte. Dočista se povídalo, že na podzim Netherfield pustíte, ale
doufám, že to není pravda. Leccos se tady v okolí
změnilo, co jste tu byl naposled. Slečna Lucasová se vdala a
odstěhovala. A naše nejmladší. Snad jste se o tom doslechl nebo jste to
četl v novinách. Vím, že se to objevilo v Timesech a Courieru, ale
bohužel nebylo to oznámení pořádně sepsané. Stálo tam jen ,Pan George
Wickham s chotí Lydií, rozenou Bennetovou, oznamují svůj sňatek', a ani
slovíčko o tom, kdo je její otec nebo kde bydlí, ničehož nic. Dával to
tam bratr Gardiner a divím se, jak to mohl tak poplést, četl jste to?“

Bingley přitakal a pogratuloval jí. Elizabeth se neodvažovala pozvednout
oči. Nevěděla tudíž, jak se na to tváří pan Darcy.

„Každá matka je samozřejmě ráda, když se dcera dobře vdá,“ pokračovala
paní Bennetová,

„ale přitom je to pro mne velká rána, pane Bingleyi, že ji ztrácím.
Odstěhovali se do Newcastlu, to je prý až někde daleko na severu, a
zůstanou tam pánbůhví jak dlouho. On tam slouží u pluku; asi jste už
slyšel, že odešel z domobrany a je ted v armádě. Má ještě, chválabohu,
dobré přátele, ač ne tolik, kolik by si jich zasloužil.“ Elizabeth, jež
věděla, že tohle platí Darcymu, umírala studem a sotva dokázala zůstat
sedět. Nic jiného by ji však nebylo dokázalo tak účinně přimět, aby se
sama rozhovořila, a tak se honem zeptala Bingleyho, hodlá-li na venkově
pobýt delší dobu. Počítá prý s několika týdny.

„Až postřílíte všechny svoje koroptve, pane Bingleyi,“ řekla matka
Bennetová, „račte přijít sem a střílejte v revíru mého chotě, jak vám
libo. Jistě vám s radostí vyjde vstříc a přenechá
vám naše nejlepší hejna.“

Taková přehnaná, vemlouvavá ochota jen zvyšovala Elizabethino utrpení.
Kdyby jim opět zasvitla taková růžová naděje, jaké se oddávali před
rokem, zase by všechno skončilo stejným zklamáním, o tom byla
přesvědčena. V té chvíli měla
pocit, že ani dlouholetá blaženost by nevyvážila trapné situace, jimž
ona a Jane musí čelit.

„Přeji si už jen jediné: abych se ani s ním, ani s jeho přítelem už
nikdy nemusela sejít. Jakou radost by mi museli způsobit svou
přítomností, aby vyvážila tahle muka! Kéž už je v životě
nespatřím!“

V jejím utrpení, které nemohla vyvážit dlouholetá blaženost, se jí však
zakrátko podstatně
ulevilo, když postřehla, jak sestřin bývalý ctitel opět podléhá její
kráse. Když přišel, promluvil s ní sotva pár slov, ale každou minutu
jako by ho víc a víc přitahovala. Zjišťoval, že je stejně
líbezná jako vloni — a právě tak milá a upřímná, jen snad zamlklejší.
Jane se však snažila, aby na ni nepostřehl žádnou změnu, a měla dojem,
že se jí podařilo rozprávět stejně živě jako dřív. Měla však mnoho o čem
přemítat, a tak si někdy ani neuvědomila, že se odmlčela. Když se pánové
zvedli, aby se odporoučeli, neopomněla je paní Bennetová zdvořile
pozvat, aby jim prokázali tu čest a v brzké budoucnosti u nich v
Longbournu poobědvali.

„Dlužíte mi ještě návštěvu, pane Bingleyi,“ dodala. „Než jste loni v
zimě odjížděl, slíbil jste mi, že vás smím pozvat k rodinnému obědu, až
se vrátíte. Vidíte, že jsem na to nezapomněla, ale stejně jste mě
zklamal, že jste se už nevrátil a nedodržel, co jste slíbil.“ Na to se
Bingley zatvářil trochu přihlouple a zamumlal něco v tom smyslu, jak ho
mrzí, že mu v tom obchodní záležitosti zabránily. Pak odešli.

Paní Bennetová měla velkou chuť je vyzvat, aby se zdrželi na večeři hned
ten den, ale rozmyslela si to: vařilo se u nich sice vždycky dobře, ale
pro muže, jemuž kladla tak důležité
nástrahy, a pro zmlsaného hrdopýška s desetitisícovým důchodem pokládala
dva chody za nezbytné.

Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla Elizabeth na čerstvý vzduch, aby
se vzpamatovala — čili aby zahnala chmury úvahami, které je bezpečně
přivolají. Pan Darcy ji svým počínáním udivil i zklamal.

„Jestli sem přijel jenom mlčet a tvářit se vážně a lhostejně,“ říkala si
v duchu, „proč sem vůbec jezdil?“

Nedokázala si to vyložit tak, aby ji to potěšilo.

„K strýčkovi a tetičce v Londýně dokázal být stále stejně milý a
pozorný, proč tedy ne ke mně? Bojí-li se mě, proč sem chodí? Nestojí-li
už o mě, proč mlčí? Proč mě takhle trápí?

Pustím ho zkrátka z hlavy.“

Své odhodlání na krátký čas nedobrovolně dodržela, protože ji dohonila
sestra, z jejíhož
radostného výrazu bylo lze soudit, že ji návštěva uspokojila víc než
Elizabeth.

„První setkání mám za sebou, a ted jsem docela klidná,“ pravila.
„Dokázala jsem to, a napříště
už mě jeho příchod nemůže uvést do rozpaků. Jsem ráda, že přijde v úterý
na oběd; aspoň
všichni uvidí, že se s ním běžně stýkám jako s obyčejným známým.“

„Ano, přímo s nadobyčej obyčejným,“ odvětila Elizabeth s úsměvem. „Jane,
Jane, dej si dobrý
pozor!“

„Ale, Lízinko, přece si nemyslíš, že bych byla ještě tak pošetilá, aby
mi hrozilo nějaké
nebezpečí.“

„I myslím: hrozí ti velikánské nebezpečí, že se do tebe znovu zamiluje
až po uši.“ S pány se až do úterka neviděli, a paní Bennetová zatím
pilně spřádala blažené vidiny, které
Bingley za půl hodiny svou dobrou náladou a slušností znovu probudil k
životu. V úterý se shromáždila v Longbournu početná společnost a oba
nejdůležitější hosté dorazili jako praví sportovci v dobrém čase. Když
se objevili v jídelně, čekala Elizabeth napjatě, zaujme-li Bingley to
místo, které si při všech dřívějších společenských příležitostech vždy
vyhradil, totiž po boku její sestry. Její předvídavou matku to rovněž
napadlo, a proto ho zapomněla uvést ke stolu sama. Sotva překročil práh,
jako by zaváhal, ale Jane náhodou vzhlédla, náhodou se usmála a to
stačilo — usedl vedle ní.

Elizabeth se vítězoslavně zadívala na jeho přítele. Ušlechtile to
přehlédl, což by si byla mohla vykládat tak, že dal Bingleymu své
požehnání, kdyby byla nepostřehla, že i on vzhlédl k panu Darcymu a
poplašeně se na něho zašklíbil.

Při večeři se dvořil Jane sice trochu zdrženlivěji než předtím, ale
Elizabeth usoudila, že kdyby se jim do toho nikdo nemíchal, došli by oba
brzy svého štěstí.

Neodvažovala se vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry, ale přece ji to
potěšilo. Však to byl také jediný důvod k spokojenosti, protože jinak se
jí nic nedařilo. Pan Darcy seděl až na druhém konci stolu po boku její
matky. Věděla, že z toho mají oba pramalou radost a že se jeden druhému
nezavděčí. Na tu dálku nemohla slyšet, co si povídají, ale viděla, jak
zřídka něco prohodili, a vždy jen nějakou chladnou zdvořilostní frázi,
čím byla její matka k němu nemilostivější, tím víc tížilo Elizabeth
vědomí, co mu dluhují, a znovu a znovu si říkala, že by dala všechno na
světě, kdyby mu směla říci, že. jeho laskavý skutek nezůstal v rodině
bez povšimnutí a bez odezvy.

Stále doufala, že se během večera naskytne příležitost, která je svede
dohromady, že doba návštěvy nemůže uplynout, aniž budou mít možnost
promluvit víc než těch pár slovná
uvítanou při jeho příchodu. Byla nesvá a náladová a doba, než se páni
objevili opět v salónu, se jí zdála tak únavná a nudná, že sotva
dokázala zachovat zdání zdvořilosti. Vzhlížela k jejich návratu jako k
rozhodujícímu bodu, na němž závisí, zda se večer pro ni vydaří, anebo
ne.

„Jestli mě ani pak nevyhledá, vzdám se navždy vší naděje,“ říkala si.
Páni se dostavili a na okamžik to vypadalo, že se její toužebné přání
vyplní, avšak běda!

Dámy se semkly kolem stolu, kde Jane odebírala šálky s čajem a Elizabeth
nalévala kávu, v tak sevřeném útvaru, že tam nezbylo kousíček místa, kam
by se dala vsunout židle. A když se páni blížili, vmáčkla se k ní ještě
jedna dívka a tišeji pošeptala:

„Až muži přijdou a budou chtít rozptýlit naše šiky, nedejme se! Nechceme
je tady, viď?“ Darcy odešel na druhý konec místnosti. Sledovala ho
pohledem, záviděla každému, s kým promluvil, sotva se dokázala přimět,
aby dolévala hostům kávu, a zuřila na sebe, že je tak hloupá.

„Muž, který dostal jednou košem! Jak jsem si já blázen mohla namlouvat,
že mě nepřestane milovat? Cožpak by se vůbec mohlo stát, že by v takovém
případě některý mužský
nepřekonal svou slabost a stejnou ženu požádal o ruku podruhé? Žádná
urážka jimi nemůže tak otřást!“

Trochu ji však povzbudilo, že jí sám přišel vrátit šálek od kávy;
využila té příležitosti a zeptala se ho: „Zdalipak pobývá vaše sestřička
dosud na Pemberley?“ „Ano, zůstane tam až
do vánoc.“ „A docela sama? Všichni přátelé už ji opustili?“ „Je s ní
paní Annesleyová. Ostatní
odjeli už před třemi nedělemi do Scarboroughu.“

Nedokázala si vzpomenout na nic, co by mu ještě řekla; snad by se bylo
jemu dařilo lépe, kdyby se byl chtěl rozpovídat. On však stál u ní a
hezkou chvíli mlčel, až konečně jedna ze slečen opět Elizabeth něco
pošeptala, a tu se vrátil.

Když se po čajování začaly roznášet karetní stolky a dámy se zvedly,
Elizabeth opět zadoufala, že se k ní brzy přidruží, ale všechny její
naděje zmařila matka Bennetová, která se ho zmocnila, protože
potřebovala hráče do whistu, a než se nadál, usadila ho ke kartám. Byli
tedy na zbytek večera uvězněni u rozličných stolků a jí zbyla už jen ta
útěcha, že jeho oči stále bloudí napříč pokojem za ní, a proto hraje
stejně mizerně jako ona sama. Paní Bennetová hodlala zdržet ještě oba
pány z Netherfieldu na večeři, ale naneštěstí jim předjel kočár dřív
než ostatním hostům, takže k tomu neměla příležitost.

„Nu, děvčata,“ pravila, jakmile za posledním hostem zapadly
dveře, „copak tomu říkáte? Já tvrdím, že se dnešek po všech
stránkách vydařil. Vystrojit takovou hostinu hned tak někdo
nedokáže! Zvěřina byla přece jako dort — všichni mi říkali, že
tak masitá kýta se nevidí každý den. Polévka byla padesátkrát
chutnější než ta, co jsme měli minulý týden u Lucasových; i pan
Darcy uznal, že se koroptvičky jen rozplývají na jazyku, a ten má
jistě nejméně dva nebo tři francouzské kuchaře. A tobě jak to
dneska slušelo, Janinko, rná děvečko zlatá! I paní Longová to
přiznala, když jsem ji na to upozornila. A víš, co ještě
povídala?,Uvidíte, paní Bennetová, že ta ještě toho Bingleyho
užene!' To povídala. Však tvrdím odjakživa, že paní Longová je
moc hodná ženská — a její neteře jsou slušná děvčata a žádné
krásky: mně se ohromně zamlouvají.“ Krátce a dobře, paní
Bennetová překypovala dobrou náladou. Viděla, jak se má Bingley
k Jane, a to ji stačilo utvrdit v dobré víře, že jí přece jen
neunikne; když šlo o blaho rodiny a události se vyvíjely k její
spokojenosti, dokázala se oddávat tak fantastickým představám, že
ji velmi zklamalo, když se hned nazítří nedostavil a nepožádal
o ruku.

„Byl to příjemný večer,“ řekla Jane Elizabeth. „Sešli se lidé, kteří se
shodli a dobře pobavili. Doufám, že se budem všichni scházet častěji.“
Elizabeth se usmála.

„Nebuď taková, Lízinko. Nesmíš mě podezírat. Netrap mě! Ujišťuji tě, že
jsem si z toho ze všeho vzala ponaučení a že si s ním teď ráda povídám,
protože je to takový milý a rozumný
mládenec, a na nic jiného přitom nemyslím. Přesvědčil mě svým chováním,
že neměl vůbec v úmyslu vzbudit ve mně nějaké hlubší city. Má prostě tu
přednost, že umí lépe promluvit a dokáže vystupovat mnohem sympatičtěji
než ostatní muži.“

„Jsi krutá,“ odvětila jí sestra. „Nechceš mi dovolit, abych se usmála, a
každým slovem mě k tomu podněcuješ.“

„Někdy je to tak těžké, aby ti lidé uvěřili!“

„A jindy tak vyloučené!“

„Proč mi chceš namluvit, že cítím víc, než doznávám?“

„Na tuhle otázku ti asi nedokážu odpovědět. Každý ochotně rozdává rady,
i když jeho ponaučení nestojí za fajfku tabáku. Odpusť mi to, a trváš-li
na svém tvrzení, nemohu ti už dál dělat důvěrnici.“

Za několik dní po této společenské události se pan Bingley znovu
objevil, a sám. Přítel prý
odjel zrána do Londýna, ale vrátí se opět asi za deset dní. Seděl u nich
přibližně hodinu a překypoval dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala,
aby se zdržel na oběd, avšak on se dlouze omlouval, že už slíbil někam
přijít.

„Snad budeme mít víc štěstí, až se tu příště zastavíte,“ pravila. Bude
mu potěšením, kdykoli atd. atd., a jestliže dovolí,
využije její laskavosti velmi brzy.

„Hodilo by se vám to zítra?“

„Ano, zítra mi v tom nic nebrání,“ přijal ochotně pozvání. Dostavil se,
a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla ještě oblečena. Paní
Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje v županu a s rozčesanými vlasy:
„Pospěš si, Jane, má
děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady — pan Bingley je tady. Opravdu
už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s
oblékáním. Slečnu Lízinku dočešeš až
potom.“

„Přijdeme dolů, jakmile se upravíme,“ pravila Jane, „ale řekla bych, že
nejdřív by mohla být hotova Kitty, protože se už strojí přes půl
hodiny.“

„Kitty ať jde k šípku! Co ta s tím má co společného? Dělej, dělej!
Kdepak máš šerpu, děvenko?“

Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla jít přivítat,
dokud ji nedoprovodí
některá sestra.

Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po čaji se
pan Bennet podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary odešla nahoru
cvičit. Když dvě z pěti překážek takto padly, seděla paní Bennetová a
mrkala na Elizabeth a Catherine, avšak dlouho bezvýsledně. Elizabeth
dělala, že nic nevidí, až si toho konečně všimla Kitty a nevinně se
zeptala: „Co je, matinko? Proč na mě pořád mrkáte? Přejete si něco?“

„Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe.“

Pět minut seděla klidně, ale pak to už nemohla vydržet, aby
promarnila tak krásnou příležitost, zničehonic vstala a vyzvala
Kitty: „Pojď sem, děvenko, musím ti něco říct,“ a vyvedla ji
z místnosti. Jane okamžitě dala Elizabeth pohledem najevo, jak je
jí taková očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala
ji, aby aspoň ona vytrvala. Za pár minut pootevřela paní
Bennetová dveře a zavolala: „Lízinko, děvenko, musím ti něco
říct.“ Elizabeth nezbývalo než uposlechnout. „Měly bychom je také
nechat chvilku o samotě, nemyslíš,“ řekla matka, jakmile vyšla do
haly. „Sedneme si s Kitty u mne v šatně.“ Elizabeth se
nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale, dokud se Kitty
neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salónu.

Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl
okouzlující, až na to, že se nedal přimět k roli oficiálního nápadníka
její dcery. Svou nenuceností a dobrou náladou příjemně pozvedl večerní
atmosféru a snášel matčinu nevhodnou podbízivost a poslouchal její
pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera byla upřímně vděčná.

Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si smluvil -
hlavně s paní
Bennetovou — že si nazítří po ránu přijde zastřílet s jejím manželem. Od
té chvíle už Jane nemluvila o obyčejném známém. Nezmínila se o něm
sestře ani slovem, avšak Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich
vztah rychle dospěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy
vrátil ve stanovené době. Zároveň však měla silné
podezření, že se to všechno děje s vědomím onoho pána.

Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé
dopoledne, jak bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než by byl
očekával. Bingley nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže nezavdával otci
příčinu k posměškům či k opovržlivému mlčení, a ten byl na oplátku
mnohem sdílnější a méně podivínský než obvykle. Přivedl hosta samosebou
na oběd a odpoledne rozehrála opět paní Bennetová svůj důvtip, aby od
něho a od své dcery všechny odehnala. Elizabeth
si potřebovala napsat dopis, a tak se hned po čaji odebrala do ranního
salónku: jelikož se všichni ostatní chystali zasednout ke kartám,
nepředpokládala, že jí bude třeba, aby mařila matčiny úklady.

Když list dopsala a vrátila se do salónu, zjistila však k svému nemalému
úžasu, že ji matka patrně přece jen trumfla. Otevřela dveře a spatřila,
že její sestra a Bingley stojí spolu u krbu zcela zabráni v důležitý
rozhovor, a i kdyby jí tento samotný fakt nebýval podezřelý, pak jí
všechno muselo být jasné z toho, jak se oba zatvářili, jak se otočili a
spěšně od sebe odstoupili. Přivedla je do trapné situace, ale svou
pokládala za ještě horší. Nikdo z nich nepromluvil ani slovíčko a
Elizabeth se už chtěla obrátit a odejít, když tu Bingley, který se
předtím stejně jako Jane rychle posadil, zase vyskočil, pošeptal dívce
několik slov a vyběhl z místnosti.

Jane by byla nepřenesla přes srdce tajit před Elizabeth něco, co jí
mohlo způsobit radost, a tak ji hned objala a s hlubokým pohnutím
doznala, že je nejblaženější stvoření na zeměkouli.

„Jsem tak nesmírně šťastná!“ dodala, „až příliš šťastná. Nezaslouženě.
Proč právě já, a ne ti druzí!“

Elizabeth jí blahopřála s tak upřímnou a vřelou radostí, že ji ani
nemohla vyjádřit slovy. Každá laskavá věta vzdouvala v Janině srdci nové
vlny štěstí. Nedopřála si však v této chvíli, aby zůstala se sestrou a
vypověděla jí aspoň polovinu toho, co musela nezbytně zvědět.

„Půjdu bez prodlení za matinkou,“ zvolala. „Projevovala o mne tolik
láskyplné péče, že ji nemohu nechávat v nejistotě, a nechci, aby se to
dozvěděla od někoho jiného než ode mne. On už šel k tatíčkovi. Ach,
Lízinko, mít to vědomí, že moje zpráva tak potěší celou mou milovanou
rodinu! To je větší štěstí, než mohu unést!“

Pospíchala za matkou, která předtím úmyslně přerušila karetní partii a
seděla nahoře s Kitty. Elizabeth osaměla a s úsměvem si říkala, jak
rychle a lehce se vyřešila záležitost, která je dlouhé měsíce tolik
trápila a tížila.

„A tím končí úzkostlivé opatrnictví jeho přítele!“ říkala si.

„A falešné úskoky jeho sester! Končí šťastně, rozumně a moudře!“ Po
krátké chvíli vešel opět Bingley, jehož rozhovor s otcem byl stručný a k
věci.

„Kde je vaše sestřička?“ chtěl vědět hned, jakmile otevřel dveře.

„Odběhla za maminkou nahoru. Myslím, že tu bude každou chvíli.“ Zavřel
za sebou, přistoupil k ní a hlásil se o blahopřání a o právo na
sesterskou přízeň. Elizabeth upřímně a s radostí doznala, jak ji těší
vyhlídka na jejich budoucí svazek. Stiskli si vřele ruce, a než se Jane
objevila, musela vyslechnout dlouhé litanie o tom, jak je blažený a jaká
je její sestra úžasná; a třebaže ji posuzoval zamilovanýma očima, věřila
Elizabeth pevně, že mají všechny reálné předpoklady pro to, aby jejich
štěstí bylo trvalé, protože spočívalo na vzácném vzájemném porozumění a
ještě vzácnějších Janiných povahových vlastnostech, a protože se oba
citově i názorově výborně shodovali.

Toho večera vládla v celé rodině šťastná pohoda. Blaženství,
které Jane zaplavovalo duši, jí rozzářilo tvář něhou, takže se
zdála krásnější než kdy jindy. Kitty se hihňala a uculovala
a doufala, že brzy přijde řada na ni. Paní Bennetová měla stále
dojem, že ještě dost procítěně nevyjádřila svůj souhlas
a požehnání, ačkoli Bingleymu už půl hodiny nic jiného
nevykládala, a když se k nim pan Bennet před večeří přidružil,
bylo mu na hlase i na chování znát, že má velkou radost.

Nezmínil se o tom ale ani slůvkem, dokud se host nerozloučil;
jakmile však odešel, obrátil se k dceři a pravil:

„Gratuluji ti, Jane. Myslím, že s ním budeš mít hezký život.“ Jane se mu
vrhla kolem krku, políbila ho a děkovala mu za jeho dobrotu.

„Jsi hodné děvče,“ odvětil, „a mě upřímně těší, že se tak dobře
vdáš.  Nepochybuji o tom, že ti s ním bude dobře. Jste si
povahově dost blízcí.  Máte v sobě oba tolik poddajnosti, že
jaktěživo nedospějete k žádnému rozhodnutí, tolik
dobromyslnosti, že vás každý sluha ošidí, a tolik velkorysosti,
že budete vždycky hospodařit nad poměry.“

„To snad ne, tatíčku. Nedovedu si představit, že bych se já naučila
zacházet nešetrně a lehkomyslně s penězi.“

„Hospodařit nad poměry! Co to povídáte, drahý choti?“ zvolala paní
Bennetová. „Vždyť musí
mít čtyři nebo pět tisíc ročně, a kdoví jestli ne víc.“ Pak se obrátila
na dceru. „Ach, Jane, má
děvenko zlatá, jediná, já ti mám takovou radost, že určitě celou noc ani
oka nezamhouřím. Byla jsem přesvědčena, že to tak dopadne. Vždycky jsem
říkala, že k tomu nakonec dojde. Věděla jsem, že nejsi krásná jen tak
pro nic za nic. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkala, hned jak jsem
ho poprvé spatřila, když se loni nastěhoval do Hertfordshiru, že vy dva
jste pro sebe jako stvořeni. Takový fešák se hned tak nevidí!“

Na Wickhama s Lydií docela zapomněla. Jane jí teď byla ze všech
dětí zdaleka nejmilejší. O žádné jiné v této chvíli nedbala.
Mladší sestry se u Jane brzy začaly hlásit o privileje, které by
jim v budoucnu mohla zajistit. Mary si zamlouvala právo používat
netherfieldskou knihovnu a Kitty žadonila, aby se tam každou zimu
konalo několik plesů.

Od tohoto dne byl samozřejmě Bingley v Longbournu denním hostem — často
se objevil už
před snídaní a vždy se zdržel ještě po večeři — ledaže ho nějaký hlupák
ze sousedství, kterému ani nemohl přijít na jméno, pozval na oběd a on
nepokládal za možné odříci. Jane teď vůbec neměla čas si se sestrou
pohovořit; neboť dokud tu byl on, neměla oči pro nikoho jiného; avšak
Elizabeth zjistila, že může být oběma velmi užitečná ve chvilkách
odluky, jimž se přece jen někdy nelze vyhnout. Musela-li Jane někam
odběhnout, pověsil se vždy na paty Elizabeth, aby si o Jane mohl
popovídat, co srdce ráčí, a jakmile Bingley odešel, vyhledala Jane
pravidelně stejný pramen útěchy.

„Tolik mě potěšil,“ řekla jednou večer, „když mi vyprávěl, jak
letos na jaře neměl ani tušení, že jsem v Londýně. Nepovažovala
jsem to za možné.“

„Já si to myslela,“ odvětila Elizabeth. „Jak ti to ale vysvětlil?“

„Způsobily to všechno jeho sestry. Rozhodně nepřály jeho známosti se
mnou, čemuž se nelze divit, neboť se mohl oženit
po mnoha stránkách výhodněji. Ale až poznají, jak pevně věřím, že jejich
bratr je se mnou spokojený, pak se s tím časem smíří a opět se sblížíme,
třebaže už nikdy nemůžeme být takovými přítelkyněmi jako kdysi.“

„Tohle je nejnemilosrdnější prohlášení, které jsi kdy v mé přítomnosti
pronesla,“ odpověděla Elizabeth. „Jen tak dál! Mrzelo by mě, kdybych
viděla, že znovu sedáš na vějiěku slečně
Bingleyové a jejím falešným medovým řečem!“

„Věřila bys tomu, Lízinko, že už mě doopravdy miloval, když loni v
listopadu odjížděl, a nevrátil se sem jen proto, že nevěřil, že bych ho
já mohla mít ráda.“

„V tom trošku pochybil, to je jisté, ale svědčí to zase o jeho příkladné
skromnosti.“ Načež Jane ovšem spustila dlouhé chvalozpěvy na jeho
ostýchavost a podceňování vlastních předností.

Elizabeth vzala s potěšením na vědomí, že neprozradil, jakou roli tu
sehrál jeho přítel; dobrosrdečná Jane se sice neuměla na nikoho hněvat,
ale takováto okolnost by v ní přece jen vyvolala zaujatost proti němu, o
tom byla přesvědčena.

„Já jsem přece nejšťastnější stvoření pod sluncem,“ vzdychala Jane.
„Ach, Lízinko, proč to bylo právě mně z celé naší rodiny dopřáno, právě
mně! Kéž bys i ty poznala takové blaho !

Kéž by vůbec byl druhý takový muž pro tebe!“

„I kdybys mi předhodila čtyřicet takových mužů, nedokázala bych prožívat
to, co ty. Já
nemám tvou povahu a tvé dobré srdce a nedokážu být tak šťastná. Ne, ne,
jen se o mne nestarej, snad mi osud bude milostiv a pošle mi do cesty
ještě jednou nějakého pana Collinse.“

Nezůstalo přirozeně nadlouho tajemstvím, jak se mají věci v Longbournu.
Paní Bennetová
měla přece právo pošeptat novinku paní Philipsové, a ta se už bez
dovolení podjala úkolu učinit totéž u všech sousedek v Merytonu.

Veřejné mínění označilo rázem Bennetovy za nejšťastnější lidi na světě,
ač ještě před několika týdny, když se Lydia spustila s důstojníkem,
bylo nad slunce jasnější, že to u nich špatně skončí.

Uplynul asi týden od Janina zasnoubení s Bingleym; oba mladí lidé seděli
jednou zrána s její
matkou a sestrami v jídelně, když tu zaslechli pod okny hrčení kol a
viděli, že u vchodu zastavuje čtyřspřeží.

Na návštěvy bylo ještě příliš časně a kromě toho jim povoz
nepřipadal povědomý ze sousedství. Táhli jej poštovní koně
a nepoznávali ani kočár, ani livrej lokajů na kozlíku. Jelikož
však bylo zřejmé, že k nim někdo jede, vyzval okamžitě Bingley
slečnu Bennetovou, aby se vyhnuli dotěrnému vetřelci a šli se
raději projít do háječku. Jane mu vyhověla a zbylé tři dámy byly
vydány napospas své zvědavosti, dokud se dveře neotevřely
a návštěva nevstoupila. Byla to lady Catherine de Bourghová.

Všechny tři byly ovšem připraveny na nějaké překvapení, avšak v tomto
případě předčila skutečnost veškerá očekávání — a paní Bennetová s
Kitty, které ji neznaly, neužasly zdaleka do té míry jako Elizabeth.
Lady Catherine vplula do místnosti způsobem ještě majestátnějším než
obvykle, odpověděla na Elizabethin pozdrav nepatrným přikývnutím a beze
slova se usadila. Elizabeth zašeptala matce, kdo to přichází, když se
Její Jasnost objevila na prahu, avšak dáma neprojevovala přání seznámit
se s přítomnými.

Paní Bennetová se dosud nevzpamatovala z ohromení, avšak lichotilo jí,
že má tak vznešenou návštěvu, a proto ji přivítala s vybranou
zdvořilostí. Dáma chvíli seděla mlčky a pak prohodila velmi přezíravě k
Elizabeth:

„Doufám, že jste zdráva, slečno Bennetová. Tato dáma je zřejmě vaše
matka, ne?“ Elizabeth odvětila s nejvyšší možnou stručností, že ano.

„A tohle je asi některá z vašich sester?“

„Ano, Vaše Jasnosti,“ ujala se slova paní Bennetová, přešťastná, že si
popovídá s lady Catherine. „To je naše předposlední dcerka: nejmladší se
nedávno vdávala a nejstarší se prochází někde s mládencem, jenž asi brzo
bude patřit do rodiny.“

„Máte tu velice malý park,“ opáčila lady Catherine po krátké odmlce.

„S Rosingsem se jistě ani porovnat nedá, lady Catherine, avšak ujišťuji
vás, že je mnohem rozlehlejší než park sira Williama Lucase.“

„Tohle je nešikovně položený salón, jak tu můžete v létě odpoledne
vydržet, vždyť okna vedou přímo na západ!“

Paní Bennetová ji ujistila, že tu po obědě nikdy nesedávají, a dodala:

„Dovolte, Vaše Jasnosti, abych se vás pozeptala, jak se daří panu
Collinsovi a jeho choti?“

„Dobře, viděla jsem je předevčírem večer.“

Elizabeth předpokládala, že jí nyní předá dopis od Charlotty, neboť v
tom viděla jediné
možné vysvětlení její návštěvy. Žádný dopis se však neobjevil, a tak si
lámala hlavu dál. Paní Bennetová nabízela přezdvořile Její Jasnosti
občerstvení, avšak lady Catherine s velkou rozhodností a pramalou
zdvořilostí odmítla cokoli pojíst, vstala a obrátila se na Elizabeth:

„Zdá se, že máte tamhle za trávníkem docela slušné keře, slečno
Bennetová. Ráda bych se tam podívala, kdybyste byla tak laskavá a
doprovodila mě.“

„Jen jdi, děvenko, a proveď její Jasnost po cestičkách. Snad by
se jí zamlouvalo v poustevně.“ Elizabeth poslechla, odběhla si do
pokoje pro slunečník a vedla urozenou návštěvu dolů. Cestou se
pozdržely v hale, neboť lady Catherine otevřela dveře do jídelny
a do salónu, krátce je přehlédla, prozkoumala, prohlásila, že
dělají docela slušný dojem, a kráčela dál. Její kočár stál ještě
před vchodem a Elizabeth si všimla, že v něm sedí její komorná.
Mlčky se ubíraly vyštěrkovanou cestičkou směrem k hájku;
Elizabeth si umínila, že se nebude namáhat udržovat v proudu
rozhovor s osobou, která se chová tak nadobyčej urážlivě
a nepříjemně.

„Jak jsem si kdy mohla myslet, že je jí synovec podobný?“ říkala si,
když na ni hleděla. Jakmile se octly mezi stromy, ujala se lady
Catherine slova následujícím způsobem:

„Nejste určitě na pochybách, proč jsem se za vámi rozjela, slečno
Bennetová. Muselo vám to napovědět vaše srdce, vaše svědomí.“

Elizabeth na ni hleděla v nelíčeném údivu.

„Mýlíte se, Vaše Jasnosti. Marně celou tu dobu uvažuji, čemu máme
děkovat za čest, kterou jste nám prokázala.“

„Měla byste už vědět, slečno Bennetová,“ opáčila vznešená dáma
rozzlobeně, „že se mnou si nikdo nezahrává. Chcete-li však být
neupřímná, já taková nebudu. Byla jsem odjakživa proslulá svou
upřímností a otevřeností a při projednávání tak důležité
záležitosti od ní samozřejmě neupustím. Před dvěma dny se mi
donesla nanejvýš pobuřující zvěst. Bylo mi řečeno, že nejen vaše
sestra udělá velmi výhodnou partii, ale že i vy, že slečna
Elizabeth Bennetová pravděpodobně zakrátko nato stane před
oltářem s mým synovcem — s mým vlastním synovcem — s panem
Darcym. Vím sice, že je to nestydatá pomluva — neurazila bych ho
natolik, abych začala uvažovat, zda na tom něco není, ale přesto
jsem se rozhodla sem okamžitě zajet a sdělit vám své stanovisko.“

Elizabeth zrudla překvapením i pobouřením. „Pokládáte-li to za
vyloučené,“ řekla, „pak se divím, že jste se obtěžovala tak
daleko. Co tím Vaše Jasnost vlastně sleduje?“

„Trvám na tom, aby takové zvěsti byly veřejně popřeny.“

„Tím, že jste přijela do Longbournu a navštívila mě a mou
rodinu,“ odvětila Elizabeth chladně, „je spíše podnítíte, než
vyvrátíte, pokud tedy vůbec kolují.“

„Pokud kolují! Vy tedy předstíráte, že o tom nic nevíte? Cožpak
to pilně nešíříte sami? Nevíte snad, co se o vás povídá?“

„Nikdy jsem nic takového neslyšela.“

„A můžete rovněž prohlásit, že se to nezakládá na pravdě?“

„Nemohu se pochlubit takovou dávkou upřímnosti jako Vaše Jasnost. Může
se stát, že se mě
zeptáte na něco, nač nebudu mít chuť odpovídat.“

„To je neslýchané! Slečno Bennetová, trvám na tom, abyste mi vyhověla.
Snad vám — můj synovec — nenabídl ruku?“

„Vaše Jasnost sama prohlásila, že je to vyloučeno.“

„Mělo by to být, musí to být vyloučeno, pokud si zachová zdravý
rozum. Ale vy jste ho mohla lákat a mámit, až v chvilkovém
poblouznění zapomněl, čím je povinován sobě a své rodině. Mohla
jste ho svést.“

„Je-li tomu tak, pak bych byla sama proti sobě, abych se k tomu
doznala.“

„Slečno Bennetová, víte, koho máte před sebou? Nejsem zvyklá na
takový tón. Jsem pomalu jeho nejbližší příbuzná na světě a mám
právo znát všechny jeho záležitosti.“

„Ale nemáte právo znát moje, a takovýmhle způsobem mě rozhodně
nepřimějete, abych se vám s něčím svěřovala.“

„Aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: sňatek, o nějž máte tu
drzost usilovat, se nikdy neuskuteční. Ne, nikdy. Pan Darcy je
zasnouben s mou dcerou. A teď jsem zvědavá, co na to řeknete.“

„Jen tolik: v tom případě přece nemáte důvod předpokládat, že
nabídne ruku mně.“ Lady Catherine na okamžik zaváhala a pak
pravila:

„Jsou zasnoubeni trochu zvláštním způsobem. Byli si určeni od
dětství.  Já i jeho matka jsme si to upřímně přály, slibovaly
jsme si to, když ještě leželi v kolébkách, a nyní, kdy by tužba
obou sester měla být splněna jejich sňatkem, by to zmařila osoba
tak málo urozená jako vy, tak bezvýznamná, která nemá k naší
rodině žádný vztah! Cožpak neberete v úvahu přání jeho blízkých
— a samozřejmě předpokládané zasnoubení se slečnou de Bourghovou?
Cožpak nemáte ani špetku smyslu pro to, co se sluší a patří?
Neslyšela jste, jak jsem říkala, že mu byla od nejútlejšího
dětství předurčena jeho sestřenka ?“

„Slyšela, a slyšela jsem to už dřív. Ale co je mi po tom?
Nestojí-li mému sňatku s vaším synovcem v cestě žádné jiné
překážky, pak mě od něho zajisté neodradí vědomí, že si jeho
matka s tetou kdysi přály, aby si vzal slečnu de Bourghovou.
Udělaly jste, co bylo ve vašich silách, když jste se mezi sebou
domluvily, uskutečnění vašeho přání však závisí na někom jiném.
Nemiluje-li pan Darcy svou sestřenku a nepokládá-li ji za svou
nevěstu, proč by si nesměl vybrat jinou dívku? A budu-li to já,
proč bych ho nesměla vyslyšet?“

„Protože by to bylo proti vší cti, slušnosti a rozumu i proti
jeho zájmům. Ano, slečno Bennetová, i proti jeho vlastním zájmům:
snad si nemyslíte, že se ho rodina a přátelé nezřeknou, jestliže
zlolajně zkřížíte jejich plány? Všichni jeho lidé vás budou
odsuzovat, přehlížet, nenávidět. Váš sňatek bude pokládán za
pohanu rodu, nikdy nepřejde nikomu přes rty vaše jméno.“

„To jsou těžké tresty,“ odvětila Elizabeth, „avšak manželství
s panem Darcym přináší tolik mimořádných lákavých výhod, že by
žádná, celkem vzato, nemusela litovat.“

„Zarputilé, svéhlavé děvče! Styďte se! To je dík za to, jak jsem
vás na jaře přijala? Nejste mi ničím povinována? Posaďme se. Je
vám snad jasné, slečno Bennetová, že jsem k vám přijela pevně
odhodlána dosáhnout svého a nic mne od toho neodvrátí. Nejsem
zvyklá podřizovat se cizím rozmarům.  Nesnáším, aby se mi
nevyhovělo.“

„Vaše Jasnost se tedy octla v politováníhodné situaci, ale já se
tím necítím nijak vázána.“

„Co si to dovolujete, mne přerušovat! Vyslechněte mne mlčky. Má
dcera a můj synovec jsou pro sebe jako stvořeni. Pocházejí po
matce ze stejného vznešeného rodu a po otci z úctyhodných,
počestných a starobylých, ač nešlechtických rodin. Oba mají
značné jmění. Jsou si zaslíbeni, protože si to přeje každý
příslušník obou rodin, a co tomu brání? Opovážlivá ctižádost
děvčete bez příbuzenstva a bez přátel, bez peněz. To že mám
strpět? Ne, ne, toho bohdá nebude! Kdybyste věděla, co je pro vás
dobré, tak byste si nepřála opustit prostředí, v němž jste
vyrostla.“

„Nedomnívám se, že bych to prostředí opustila, kdybych se
provdala za vašeho synovce. On je gentleman stejně jako můj otec:
v tom jsme si rovni.“

„Ano, váš otec je gentleman, ale kdo byla vaše matka? Kdo jsou
vaši strýcové a tety?

Nemyslete si, že o nich nic nevím.“

„Ať o nich víte cokoli,“ řekla Elizabeth, „když to nevadí vašemu
synovci, nevím, proč by to mělo vadit vám.“

„Řekněte mi krátce a jasně: jste zasnoubeni?“

Elizabeth by byla neodpovídala na tuto otázku jen kvůli lady
Catherine, avšak když si to rozvážila, považovala za svou
povinnost doznat: „Ne, nejsme.“ Tím lady Catherine zřejmě
potěšila.

„A slíbíte mi, že k takovému zasnoubení nikdy nedojde?“

„Nic takového vám neslíbím.“

„Divím se vám, slečno Bennetová, a odsuzuji vás. Počítala jsem,
že se setkám s rozumnějším děvčetem. Ale nenamlouvejte si, že já
někdy ustoupím. Neodjedu, dokud mi neslíbíte, oč jsem vás
žádala.“

„Buďte ujištěna, že vám to neslíbím nikdy. Nenechám se zastrašit
a dohnat k něčemu tak naprosto neodůvodněnému. Přejete si, aby si
pan Darcy vzal vaši dceru, ale i kdybych vám dala požadovaný
slib, přispěla bych tím nějak k uskutečnění jejich sňatku? Má-li
mě rád a já ho odmítnu, myslíte, že si pak spíš zamiluje svou
sestřenku? Dovolte, abych vám sdělila, lady Catherine, že všechny
argumenty, jimiž jste podpořila svou neobvyklou žádost, byly
právě tak nepatřičné jako ta žádost neuvážená. Odhadla jste
naprosto nesprávně mou povahu, když předpokládáte, že na mě platí
takovéto prostředky. Jak dalece se zavděčíte svému synovci tím,
že se mícháte do jeho záležitostí, to nemohu posoudit, ale míchat
se do mých nemáte právo. Prosila bych vás tedy, abych v té věci
už nebyla vystavena dalšímu obtěžování.“

„Jen ne tak hr, slečinko. Ještě zdaleka jsem neskončila. Ke všem
výhradám proti vám, které jsem už uvedla, musím připojit ještě
jednu. Nejsou mi neznámy podrobnosti o tom, že vaše sestra
nestydatě utekla s důstojníkem. Vím všechno, i to, že si ji ten
mladík vzal po dlouhém dohadování, až když si ho váš otec se
strýcem koupili. A takovou má mít můj synovec v rodině? A její
manžel, jehož otec býval u Darcyových správcem, by mu měl být
švagrem?

Dobrý bože na nebesích — jak si to představujete? Což je možno tak
pokálet stíny Pemberley?“

„Ted už nemůžete mít na srdci nic,“ odvětila Elizabeth vzdorně.
„Urazila jste mne vším myslitelným způsobem. Musím vás požádat,
abychom se vrátily.“

Povstala, než domluvila. I lady Catherine se zvedla a vykročily
zpět.  Její Jasnost byla na nejvyšší míru pobouřena.

„Nezáleží vám na dobrém jménu a postavení mého synovce? Zlé,
sobecké stvoření! Cožpak si nejste vědoma toho, že ho svazek
s vámi znemožní před celým světem?“

„Nemám už, co bych k tomu dodala, lady Catherine. Moje stanovisko
znáte.“

„Jste tedy odhodlána jít přes mrtvoly?“

„Nic takového jsem neřekla. Jsem pouze odhodlána zachovat se tak,
jak mi to podle mého mínění nejlépe vyhovuje, a neskládat účty
vám ani jiné osobě mně tak dokonale cizí.“

„Dobrá. Odmítáte mi tedy vyhovět. Odmítáte ohlížet se na závazky,
čest a vděčnost. Jste pevně odhodlána zničit ho před jeho přáteli
a vystavit ho na posměch celému světu.“

„Proti jakým závazkům, cti nebo vděčnosti jsem se v tomto případě
provinila?“ zeptala se Elizabeth. „Můj sňatek s panem Darcym by
neporušil zásady spojované s těmito pojmy. Pokud jde o to, že
bych rozhněvala jeho příbuzné nebo ho znemožnila před světem
— kdyby jeho rodina náš sňatek skutečně tak přijala, netrápila
bych se proto ani na okamžik — l svět je tak moudrý, že má
důležitější starosti než podporovat malicherné roznášky.“

„Takhle se na to tedy díváte! To je tedy vaše konečné rozhodnutí!
Nu dobrá. Už je mi jasné, co bude potřeba. Jen si nepředstavujte,
slečno Bennetová, že vaše ctižádost někdy dojde ukojení. Přijela
jsem vás vyzkoušet. Doufala jsem, že budete rozumná, ale já
prosadím svou, na to se můžete spolehnout.“

Takto a podobně promlouvala lady Catherine, dokud nedošly
k dvířkům kočáru; pak se rychle ještě obrátila a dodala:

„Neloučím se s vámi, slečno Bennetová, nevyřizujte žádné poručení
paní matce. Nezasluhujete tolik zdvořilosti. Rozhněvala jste mě
na nejvyšší míru.“ Elizabeth neodpověděla, nepozvala vznešenou
dámu dál, ale sama odcházela beze slova domů. Zaslechla, jak se
kočár rozjíždí, až když stoupala po schodišti. Její matka jí
vyšla vstříc z šatny a netrpělivě se vyptávala, proč se lady
Catherine ještě nevrátila a neodpočinula si.

„Neměla chuť jít dál,“ odpověděla dcera, „nechtěla se už
zdržovat.“

„To je feš dáma! A jak to bylo od ní milé, že se tu stavěla!
Vždyť nám vlastně přišla jen říct, že se Collinsovým daří dobře.
Asi někam cestuje, a když projížděla Merytonem, napadlo ji, že by
za tebou mohla zajet. Nic zvláštního ti přece nechtěla, vid,
Lízinko?“

Tu musela Elizabeth trošku zalhat, neboť sdělit matce obsah
rozhovoru bylo vyloučeno. Elizabeth se jen pomalu vzpamatovávala
z deprese, do níž ji tato podivná návštěva uvrhla; zprvu
nedokázala dlouhé hodiny myslet na nic jiného. Lady Catherine
zřejmě podstoupila namáhavou cestu z Rosingsu jen a jen za tím
účelem, aby zrušila její domnělé zasnoubení s panem Darcym. Byl
to logický počin, to musela přiznat, ale nedovedla si představit,
odkud se jí to doneslo, až si uvědomila, že on je důvěrný přítel
Bingleyho a ona Janina sestra, a když má jedna dvojice před
svatbou, hledají se hned další následovníci, a to patrně stačilo.
Sama si přece v duchu říkala, že se po sestřině svatbě budou
vídat častěji. A sousedé z Lucasova (neboť usoudila, že díky
jejich stykům s Collinsovými se o tom mohla dozvědět lady
Catherine) jen pokládali zajisté a bezprostřední to, o čem ona
uvažovala jako o možnosti někdy v budoucnu.

Jak tak znovu přemítala o slovech lady Catherine, nemohla se
zbavit obav, jaké následky to může mít, vytrvá-li ve svém tažení.
Elizabeth napadlo, zda se snad neobrátí na synovce, když tak
zdůrazňovala své odhodlání zabránit jejich sňatku, a jak to na
něho zapůsobí, až mu předestře všechny tragické následky jeho
zaslepenosti, to se neodvažovala posoudit. Nevěděla, nakolik má
tetu rád a zda mu záleží na jejím úsudku, ale dalo se přirozeně
předpokládat, že si váží Její Jasnosti mnohem víc, než byla s to
ona, a až mu teta vylíčí všechno utrpení, jež ho čeká po boku
takové osoby, a že se přižení do rodiny hluboko pod svou úroveň,
zasáhne ho patrně na nejcitlivějším místě. On přece přikládá
zachování důstojnosti velkou váhu a argumenty, které se Elizabeth
zdály směšné a za vlasy přitažené, jemu mohou připadat v jádře
rozumné a řádně uvážené. Není-li dosud rozhodnut, jak se někdy
domnívala, pak rady a zapřísahání tak blízké příbuzné mohou
odstranit nejistotu a utvrdit ho v přesvědčení, že jeho blaženost
spočívá v neposkvrněné cti. V tom případě se sem už nevrátí. Lady
Catherine ho může navštívit na zpáteční cestě v Londýně a on
nedodrží svůj slib Bingleymu, že za ním ještě přijede do
Netherfieldu.

„Dostane-li tedy jeho přítel během několika dní omluvný dopis,“
uvažovala nakonec, „budu vědět, jak si to vyložit. Pak bude
odzvoněno očekávání i nadějím, že v lásce vytrvá. Nedokáže-li než
mě litovat, když by mohl získat mou lásku a ruku, přestanu já
brzy všeho litovat vůbec.“

Celá rodina se nelíčené podivila, když se dozvěděli, kdo je to
přijel navštívit, ale naštěstí přijali výklad, jenž uspokojil
zvědavost paní Bennetové, a nikdo Elizabeth kvůli tomu příliš
neškádlil.

Nazítří dopoledne jí vyšel z knihovny vstříc otec s dopisem
v ruce, právě když scházela ze schodů.

„Zrovna se jdu podívat, kde vězíš, Lízinko,“ řekl. „Pojd ke mně.“
Následovala ho, stále zvědavější, co jí chce říci, neboť
předpokládala, že to nějak souvisí s dopisem, který třímal
v ruce. Náhle ji napadlo, že mu mohla napsat lady Catherine,
a s obavami hleděla vstříc nevyhnutelnému vysvětlování.

Došla za otcem až ke krbu a oba se posadili. Pak jí sdělil:

„Dnes ráno přišlo psaní, jež mne značně překvapilo. Jelikož se to
týká hlavně tebe, měla bys znát jeho obsah. Nevěděl jsem, že budu
vdávat dvě dcery. Dovol, abych ti pogratuloval k tak skvělé
partii.“

Elizabeth zrudla až za uši, neboť ji v tom okamžiku napadlo, že
otci asi napsal synovec, nikoli teta, a nevěděla, má-li se
radovat, že se vůbec vyjádřil, anebo urazit, že nenapsal spíše
jí; avšak otec už pokračoval:

„Tváříš se provinile. Děvčata se pravidelně v takovýchhle věcech
nadobyčej bystře vyznají, ale vsadil bych se, že tentokrát ani
tvůj důvtip nepostačí a že jméno svého ctitele neuhádneš. Píše mi
totiž pan Collins.“

„Pan Collins? Co ten s tím má co společného?“

„Samozřejmě že opět jednou trefil hřebík přímo na hlavičku.
V úvodu mi nejprve blahopřeje k nadcházejícímu sňatku mé
nejstarší dcery, o němž se dověděl od nějaké upovídané dobré duše
od Lucasových. Ale nechci tě dlouho napínat a tak ti nebudu číst,
co k této věci říká. Tebe se týká až následující:

    Když jsem tedy vyjádřil upřímné přání všeho nejlepšího jménem
    své choti i jménem svým u příležitosti této radostné
    skutečnosti, dovolte, abych se krátce zmínil ještě o jedné
    věci, o níž jsme informováni ze stejného pramene. Předpokládá
    se, že Vaše dcera Elizabeth si neponechá dlouho své dívčí
    jméno, až se ho její sestra vzdá, a že průvodce životem,
    jehož si vyvolila, jest jednou z nejvýše postavených
    osobností, k níž je možno vzhlížet v této zemi.

Nu tak, jestlipak uhádneš, Lízinko, koho tím pan Collins myslí?

    Tomuto mladému pánovi se dostalo všeho, čeho si jen lidské
    srdce může zdát — má značný majetek, vznešené příbuzenstvo
    i vlivné styky. Přes všechna tato lákavá pokušení mi dovolte,
    abych varoval sestřenku Elizabeth i Vás před zlými následky,
    jaké by vzápětí vyvolal neuvážený souhlas s nabídkou onoho
    pána, jíž ovšem budete chtít okamžitě využít.

Víš tedy, Lízinko, o koho jde? Ale ted to vyjde najevo:

    Píši Vám tato varovná slova, neboť máme důvody se domnívat,
    že jeho tetinka, lady Catherine de Bourghová, tento sňatek
    neschvaluje.

Tak vidíš, tím ženichem je pan Darcy! Nu, mám dojem, Lízinko, že se mi
podařilo tě skutečně
překvapit. Pan Collins ani Lucasovi si z celého okruhu tvých známých
nemohli vybrat člověka, jehož jméno by je spíš usvědčilo ze lži! Pan
Darcy, jenž se na žádnou ženu ani nepodívá, aby proti ní neměl plno
výhrad, ajenž si tebe sotva všiml, co se znáte? Je to rozkošné.“

Elizabeth se snažila přizpůsobit otcově žertovné náladě, ale
vzmohla se jen na jediný nucený úsměv. Ještě nikdy jí jeho
vtipkování nepřišlo tak zatěžko jako teď.

„Tobě to nepřipadá směšné?“

„Ach ano, ale čtěte prosím dál.“

    Když jsem se včera večer zmínil o jejich pravděpodobném
    sňatku před Její Jasností, okamžitě se k tomu vyjádřila a se
    svou obvyklou blahosklonností dala najevo, že má výhrady
    proti sestřenčině rodině.  Odmítá tedy dát souhlas k této,
    jak se ráčila vyjádřit, neslýchané pohaně. Pokládal jsem za
    svou povinnost, zpravit o tom sestřenku co nejdříve, aby ona
    i její urozený ctitel věděli, čemu jest jim čelit, a aby
    překotně nevstupovali do manželství, nedostalo-li se jim
    k tomu patřičného požehnání.

Pan Collins dále dodává:

    Upřímně se raduji, že se Vám podařilo smutný případ sestřenky
    Lydie tak šikovně ututlat, a jen mi dělá starosti, že se tak
    rozkřiklo, jak spolu žili ještě před svatbou.  Nemohu však
    nedbat povinnosti, již mi ukládá můj úřad, a zamlčet Vám, jak
    mne udivilo, že jste hned po svatbě mladé novomanžele vpustil
    do Longbournu. Je to podporování neřesti, a kdybych já byl
    longbournským farářem, byl bych se proti tomu rázně ohradil.
    Zajisté jste povinen jako křestan odpouštět, ale měl jste
    přikázat, že Vám nesmí na oči, a nedovolit, aby se před Vámi
    vyslovila jejich jména.

Takhle si on tedy představuje křesťanské odpuštění. Pak už se jen
rozepisuje o požehnaném stavu své drahé Charlotty a o tom, že
očekávají olivovou ratolístku. Ale, Lízinko, ty se tváříš, jako
by tě to nepobavilo. Nejsi přece taková netýkavka, aby sis hrála
na uraženou pro trochu klepů. Proč bychom byli na světě, než
abychom poskytovali povyražení svým bližním a na oplátku se opět
sami na jejich účet zasmáli?“

„Ne, ne!“ zvolala Elizabeth. „Mám z toho velkou švandu, ale je to
takový nesmysl!“

„Ba právě — a. proto je to tak zábavné. Kdyby si byli vybrali
nějakého jiného muže, nebylo by to ani zdaleka tak podařené;
avšak jeho naprostá lhostejnost a tvoje výslovné antipatie
ukazují jejich nebetyčnou pošetilost. Ač se mi tak příčí
písemnosti, nevzdal bych se korespondence s panem Collinsem ani
za nic. Ne, když čtu listy pana Collinse, musím mu dát přednost
i před Wickhamem, jakkoli si cením nestydatosti a pokrytectví
tohoto svého zetě. A prosím tě, Lízinko, co říkala lady Catherine
těmto zvěstem? Přijela za tebou, aby ti odepřela souhlas?“

Na tuto otázku odpověděla pouze smíchem, a jelikož otec nic
netušil, netrápil ji dalšími otázkami. Ještě nikdy Elizabeth tak
těžko nepředstírala, co necítila. Musela se smát, ač by se byla
nejraději rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho
lhostejnosti; nezbývalo jí než uvažovat, jak může být tak slepý,
anebo se obávat, zda snad místo toho, že on postřehl příliš málo,
si ona nedomýšlí příliš mnoho.

Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth
zpola očekávala, byl s to přivést ho s sebou do Longbournu za
několik dní po návštěvě lady Catherine. Pánové se dostavili hned
zrána, a než měla paní Bennetová možnost sdělit Darcymu, že se
seznámila s jeho paní tetinkou, čehož se Elizabeth neustále
strachovala, navrhl Bingley, jenž chtěl mít Jane pro sebe, aby se
šli projít. Všichni souhlasili. Paní Bennetová na procházky
nechodila, Mary na to nikdy neměla čas, ale ostatních pět se
vydalo ven. Bingley a Jane se však brzy dali předběhnout.
Opožďovali se vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se
bavili, jak umějí.

Rozhovor vázl: Kitty se v Darcyho přítomnosti cítila zaražená, Elizabeth
v duchu dospívala k zoufalému odhodlání a on snad také.

Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií, a jelikož
Elizabeth nepokládala za nutné, aby se toho zúčastnili všichni,
vykročila s ním srdnatě sama, když je Kitty opustila. Nyní nadešla
vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a než tedy měla čas pozbýt
odvahy, řekla mu:

„Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy, která
mi leží na srdci, zachovám se bezohledně k vám. Nemohu už déle mlčet a
nepoděkovat vám za bezpříkladnou laskavost, s níž jste se ujal případu
mé nešťastné sestry. Od té chvíle, co o tom vím, nemyslím na nic jiného
než jak vám vyjádřit svou vděčnost. Kdyby to bylo známo i ostatním
členům naší rodiny, nemluvila bych pouze za sebe.“

„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která
vás při mylném výkladu mohla zarmoutit,“ odpověděl Darcy
překvapeně a procítěně. „Netušil jsem, že paní Gardinerové lze
tak málo důvěřovat.“

„Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti prořekla,
a já jsem si samozřejmě nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala
všechny podrobnosti. Dovolte, abych vám ještě jednou ze srdce
poděkovala jménem celé rodiny za vaši velkorysost, za to, že jste
se podjal tak namáhavého úkolu a podstoupil tolik nepříjemností,
abyste je našel.“

„Chcete-li mi poděkovat,“ odpověděl, „poděkujte mi jen za sebe.
Nezapírám, že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání, abych vám
vrátil klid a spokojenost. Ale vaše rodina mi není vůbec zavázána. Vážím
si jich, ale doznávám, že jsem při tom myslel jen na vás.“ Elizabeth
tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala vypravit ani slova.
Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si
se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte
mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním
se už o tom do konce svých dní.“ Elizabeth chápala, jak je mu v takové
situaci těžko a nedobře, a proto se přemohla a bez otálení, ač ne příliš
souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné
doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova.
Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě nikdy
nepocítil, i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece rozumně, jak se
dá očekávat u muže bezmezně zamilovaného. Kdyby mu byla Elizabeth
dokázala pohlédnout do očí, byla by viděla, jak se mu tvář rozzářila a
zkrásněla blahem, takto však mohla jen naslouchat, co jí říká o své
lásce, a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí jeho cit připadal
cennější.

Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si
toho tolik co povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu
jinému. Brzy se dozvěděla, že za to, jak se krásně domluvili,
vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na zpáteční
cestě navštívila v Londýně a vypověděla mu, proč se rozjela do
Longbournu a jak u Elizabeth pořídila: opakovala mu důrazně každý
její výrok, jenž podle mínění Její Jasnosti zvláště svědčil
o Elizabethině nestydaté troufalosti, v domnění, že tímto
vylíčením dosáhne svého a že jí synovec slíbí to, co ona slíbit
odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to však mělo zcela opačný
účinek.

„Dala mi naději, jíž jsem se předtím neodvážil oddávat. Znal jsem
vaši povahu natolik, abych si mohl být jist, že kdybyste bývala
ještě stále rozhodně a neoblomně zaujata proti mně, byla byste to
doznala lady Catherine zcela otevřeně a upřímně.“

Elizabeth zrudla a zasmála se: „Ano, víte toho o mé upřímnosti
dost, abyste mě pokládal za schopnou všeho. Když jsem vás tak
hrozně znectila přímo do očí, proč bych to neudí lála před vaším
příbuzenstvem?“

„Co jste mi řekla, co bych byl nezasluhoval ? Vaše obvinění sice
postrádala podstaty, protože vznikla z mylných předpokladů, ale zachoval
jsem se k vám tak, že jsem zasluhoval přísné
výtky. Mé počínání nelze omluvit. Je mi hrozně, když si na to vzpomenu.“

„Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil,“ řekla Elizabeth.
„Myslím, že by se bylo oběma dalo leccos vytknout. Od té doby jsme však
doufám oba pokročili v ohleduplnosti.“

„Nemohu se přes to tak lehce přenést. Dodnes mě nevýslovně trápí, když
si uvědomím, co jsem tenkrát říkal — jak jsem uvažoval, jak jsem si
počínal, jaké výrazy jsem volil. Nikdy nezapomenu na vaše výstižné
pokárání: Kdybyste se byl zachoval jako pravý kavalír. Doslova tak jste
to řekla. Nevíte, nemáte ani tušení, jak mě ta slova mučila — i když
jsem až po čase dokázal natolik rozumně uvažovat, že jsem uznal jejich
oprávněnost, to přiznávám.“

„Ani ve snu by mě bylo nenapadlo, že na vás tak zapůsobí. Vů-bec jsem
nečekala, že si je tak vezmete k srdci.“

„Nepochybujte o tom. Tenkrát jste mě považovala za bez-citného darebáka,
to vím. Nikdy nezapomenu, jak jste se zatvářila, když jste říkala:
Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“

„Ach, neopakujte mi má tehdejší slova. Zažeňme vzpomínky. Ujišťuji vás,
že se za to už
dlouho upřímně hanbím.“

Darcy se zmínil o svém dopise. „Začala jste pak už brzy o mně smýšlet
lépe?“ chtěl vědět.

„Uvěřila jste tomu, co jsem tam psal?“ Vylíčila mu, jak na ni dopis
zapůsobil a jak se postupně zbavovala dřívější předpojatosti.

„Věděl jsem,“ řekl, „že vás moje slova zabolí, ale nebylo vyhnutí.
Doufám, že jste ten dopis zničila. Byla tam taková pasáž — hlavně v
úvodu — za nic na světě bych nechtěl, abyste si ji mohla znovu přečíst.
Za některé výrazy byste mě mohla právem nenávidět.“

„Dopis samozřejmě spálím, domníváte-li se, že by ohrožoval mou
náklonnost k vám; můžeme sice oba oprávněně předpokládat, že mé názory
nejsou zcela neměnné, ale doufám, že je přece jen nestřídám tak rychle,
jak by se podle toho zdálo.“

„Věřil jsem, když jsem psal ten list,“ odpověděl Darcy, „že už jsem
dokonale klidný a že se ovládám, avšak nyní jsem přesvědčen, že jsem jej
psal ve velkém roztrpčení.“

„Snad ze začátku, ale rozhodně ne ke konci. Závěr je nanejvýš milosrdný.
Ale nemyslete už
na ten dopis. Jak pisatel, tak adresátka byli jiní lidé, takže by měli
zapomenout na všechny nepříjemné okolnosti, které jej provázely. Musíte
si přivlastnit něco z mé životní filosofie: Ohlížej se nazpět jen tehdy,
přináší-li ti to potěšení.“

„Taková filosofie se na vás vůbec nehodí. Vaše vzpomínky musí být tak
dokonale prosty výčitek, že vás potěší nikoli po filosofických úvahách,
ale — a to je mnohem lepší — bez uvažování. Jenže u mne je tomu jinak.
Dotírají na mne bolestné vzpomínky, které nemohu — a ani bych neměl
zapudit. Celý život jsem byl sobec — ve svém počínání, i když ne ve
svých zásadách. V dětství mě učili, co je správné, ale neučili mě
přemáhat své povahové nedostatky. Vštěpovali mi dobré zásady, ale
dovolili mi, abych je uplatňoval pyšně a sebevědomě. Rodiče bohužel
neměli jiného syna, dlouhá léta jsem byl vlastně jedináček, a tak mě
rozmazlovali, třebaže to byli hodní lidé, zvlášť otec byl nesmírně
laskavý a dobrosrdečný, a přimhuřovali obě oči nad mou panovačností a
sobeckostí, ba dokonce ji ještě podporovali a utvrzovali mě v názoru, že
na lidech mimo naši rodinu nezáleží, že jsme jim nadřazeni, duševně
nadřazeni, a proto lepší. Skutečně jsem tomu vířil anebo se aspoň snažil
uvěřit, od svých osmi do osmadvaceti let a věřil bych tomu dodnes, nebýt
vás, má krásná, má nejdražší

Elizabeth! Vděčím vám za vše. Dala jste mi lekci, zprvu jistě
trudnou, ale nadmíru prospěšnou. Vy jste mne patřičně pokořila.
Šel jsem za vámi, a vůbec jsem nezapochyboval, jak mé vyznání
přijmete. Ukázala jste mi, že veškerá má důležitost není dost
důležitá pro ženu, která za něco stojí.“

„Byl jste tedy přesvědčen, že vás vyslyším?“

„Skálopevně. Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že
toužíte, abych se vám vyznal.“

„Musela jsem ten dojem svým chováním vyvolat, ale ujišťuji vás, že
neúmyslně. Nikdy jsem vám nic nepředstírala, ale snad tu a tam ve své
zbrklosti přeháním. Jak jste mne po onom večeru asi nenáviděl!“

„Vás a nenávidět! Možná že jsem se zprvu na vás hněval, ale ten hněv se
brzy obrátil na správnou adresu.“

„Bojím se vás téměř zeptat, co jste si o mně pomyslel, když jsme se tak
střetli v Pemberley. Zlobil jste se, že jsem se tam objevila?“

„Jistěže ne, pouze mě to překvapilo.“

„Nemohlo vás to překvapit víc, než mě překvapilo to, že jste mě vůbec
vzal na vědomí. Svědomí mi říkalo, že si nezasloužím žádné zvláštní
ohledy, a přiznám se, že jsem vůbec nečekala tolik mimořádné
pozornosti.“

„Snažil jsem se tenkrát být k vám co nejpozornější, protože jsem
vám chtěl naznačit, že mě minulé události nezatvrdily; doufal
jsem, že mi trochu odpustíte a zmírníte své antipatie, až
uvidíte, že jsem si vaše výtky vzal k srdci. Jak brzy jsem chtěl
ještě něco víc, to už nevím, ale řekl bych, že asi za půl hodiny
poté, co jsem vás spatřil.“

Vyprávěl jí pak, jakou měla Georgiana radost, že se spřátelily, a jak
byla zklamaná, že musela tak narychlo odjet; tím se přirozeně dostali na
příčinu onoho odjezdu a ona se dozvěděla, jak se rozhodl hned ještě v
onom hostinci opustit Derbyshire a pátrat po její sestře a že se tvářil
tak vážně a zaraženě jen a jen proto, že byl ponořen do úvah o té věci.
Znovu mu projevila vděčnost, ale bylo to pro oba příliš trapné téma, aby
při něm setrvali. Ušli pomalým krokem několik mil, příliš zaneprázdněni,
aby si to uvědomili, až se nakonec podívali na hodinky a zjistili, že už
měli být doma.

„Kam se jen poděli Bingley s Jane?“ Tato otázka obrátila
pozornost k oné dvojici. Darcy se radoval z jejich zasnoubení;
přítel ho o tom okamžitě zpravil.

„Ráda bych věděla, zda vás to překvapilo?“ zeptala se Elizabeth.

„Ani trochu. Když jsem odjížděl, tušil jsem, že k tomu dojde co
nevidět.“

„To tedy znamená, že jste svolil. Však jsem si to hned myslela.“ A
třebaže se takovému výkladu bránil, bylo očividné, že hádá dobře.

„Ten večer, než jsem odjížděl do Londýna, jsem udělal to, co jsem
měl udělat už dávno: vyzpovídal jsem se mu,“ řekl. „Vylíčil jsem
mu všechno, co se přihodilo, a proč se nyní můj tehdejší zákrok
jeví jako naprosto neoprávněný a nesmyslný. Velmi ho to
překvapilo. Neměl o tom ani tušení. Řekl jsem mu také, že jsem se
pravděpodobně zmýlil, když jsem tenkrát tvrdil, že pro vaši
sestru nic neznamená; a jelikož bylo nabíledni, že k ní chová
stále stejně vřelé city, nepochyboval jsem o tom, že spolu dojdou
štěstí.“

Elizabeth nemohla potlačit pousmání nad tím, jak lehce dokáže přítele
ovlivnit.

„Řekl jste mu, že ho miluje, na základě vlastního pozorování, anebo jste
uvěřil tomu, co jsem vám sdělila na jaře?“

„Přesvědčil jsem se o tom sám. Pozoroval jsem ji bedlivě během obou
posledních návštěv a viděl jsem, že ho má ráda.“

„A on zřejmě plně uvěřil vašemu ujištění.“

„Ano. Bingley je nesmírně skromný a nerafinovaný člověk. Nemá dost
sebedůvěry, aby se v tak důležité záležitosti spolehl jen na vlastní
úsudek, ale mně důvěřuje, a proto šlo všechno hladce. Musel jsem se mu
doznat ještě k jedné věci, která ho na čas, a to právem, rozzlobila.
Nemohl jsem mu zamlčet, že vaše sestra dlela v zimě tři měsíce v Londýně
— že jsem o tom věděl a úmyslně mu to zatajil. Hněval se na mne, ale
myslím si, že jen tak dlouho, dokud se neujistil o citech vaší sestry.
Teď už mi všechno odpustil.“ Elizabeth by byla ráda poznamenala, že pan
Bingley je skvělý přítel — nedocenitelný, když se uváží, jak lehce si dá
poroučet, ale zarazila se včas. Uvědomila si, že ještě neumí přijímat
škádlení a že je trochu brzy na to, aby s tím začínala. Hovořil o
Bingleyho budoucím štěstí, které se nevyrovná jen jeho vlastnímu, dokud
se opět nevrátili do Longbournu. V hale se rozešli.

„Kampak jste se to ztratili, Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile
Elizabeth vkročila do místnosti, a ostatní kolem stolu se k ní
připojili. Elizabeth se nevzmohla na jinou odpověď, než že zašli tak
daleko, až si spletla cestu. Zrudla při těchto slovech, avšak ani tím,
ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.

Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci se
smáli a povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze projevovat
své city bouřlivým veselím a Elizabeth ve svém rozrušení a zmatku spíš
védéla o svém štěstí, než aby je už prožívala; kromě
bezprostředních rozpakují v tom bránily ještě jiné závažné okolnosti.
Představovala si, co všichni řeknou, až se to dozvědí, uvědomovala si,
že se krom Jane nikomu nezamlouvá, a obávala se, že u ostatních může jít
o vyslovený odpor, jímž neotřese ani jeho bohatství a urozenost.

Před spaním si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost zcela cizí,
ale tentokrát ji vůbec nechtěla brát vážně.

„Žertuješ, Lízinko, to není možné! — Že ses zasnoubila s panem Darcym! -
Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu.“

„To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje: kdo mi uvěří,
ne-li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda.
On mě stále ještě miluje a zasnoubili jsme se.“

Jane na ni hleděla nedůvěřivě. „Ale, Lízinko, vždyť je to vyloučené.
Vím, jak je ti protivný.“

„Nic nevíš. Na to na všechno už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív tolik
nemilovala. Ale v takovýchto případech je dobrá paměť vážným prohřeškem.
Od této chvíle na to sama navždy zapomenu.“

Slečna Bennetová na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji znovu a co
nejdůrazněji ujišťovala, že je to pravda.

„Bože na nebesích! Je to možné?“ zvolala Jane. „Nu, nezbývá než
ti uvěřit. Drahá, milá sestřičko, jak ráda bych ti — a také ti
z celého srdce blahopřeji — ale jsi jista — nezlob se na mne, že
se ptám — jsi docela jista, že s ním budeš šťastna?“

„O tom není nejmenší pochyby. Už jsme se dohodli, že z nás bude
nejšťastnější pár na zeměkouli. Ale máš z toho radost, Jane? Jak se ti
bude takový švagr zamlouvat?“

„Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme o tom
uvažovali, ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít. A máš ho
opravdu dost ráda? Ach, Lízinko, dělej, co se ti zlíbí, jen se probůh
nevdávej bez lásky. Jsi docela jista, že k němu cítíš to, co bys měla?“

„Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti všechno
vypovím.“

„Jakto?“

„Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Teď se na mne
rozhněváš, viď?“

„Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně
promluvit. Nevytáčej se a řekni mi všechno, co ještě nevím. Prozradíš
mi, kdy ses do něho zamilovala?“

„Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to
začalo. Ale myslím, že jsem ho milovala od té chvíle, kdy jsem
uzřela jeho krásné panství v Pemberley.“ Další naléhání, aby
mluvila vážně, však nezůstalo neoslyšeno, a Jane se brzy
upokojila, když ji sestra slavnostně ujistila o svých citech.
Jakmile překonala své pochyby, o nic jiného už jí nešlo.

„Teď už jsem spokojená,“ pravila, „protože budeš stejně šťastná
jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už
proto, že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má
místo v mém srdci hned po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi,
Lízinko, pěkná šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi mi nevyprávěla,
co se všechno zběhlo v Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se to
dovědět z jiného pramene, ne od tebe.“ Elizabeth jí vysvětlila,
proč o tom nemluvila. Nechtěla se zmiňovat o Bingleym a její
city k jeho příteli byly tak neujasněné, že jí přišlo zatěžko
o něm hovořit. Ale teď už před ní nechce tajit, jak se podílel na
Lydiině svatbě. Všechno jí vylíčila a povídaly si pak až dlouho
do noci.

„Dobrotivý bože!“ zvolala nazítří ráno paní Bennetová, která
držela stráž u okna. „Že si náš drahý Bingley vede s sebou zas
toho pana Darcyho! Co si myslí, že se pořád tak vnucuje? To ho
nenapadne, že by mohl jít střílet nebo něco a neobtěžovat nás
věčně svou společností? Co s ním? Lízinko, budeš ho muset zase
odvést na procházku, aby Bingleymu nepřekážel.“ Elizabeth sotva
dokázala zachovat vážnou tvář, jak jí tento příkaz přišel vhod,
ale přitom ji hluboce ranilo, že se o něm matka vždy takhle
vyjadřuje.

Jakmile vstoupili, zahleděl se na ni Bingley tak výmluvně
a stiskl jí ruku tak vřele, že nepochybovala o jeho zasvěcenosti.
Krátce nato poznamenal hlasitě: „Paní Bennetová, nemáte tu někde
ještě nějakou cestičku, kde by Lízinka mohla dneska zase
zabloudit?“

„Radila bych panu Darcymu, Líze a Kitty, aby teď dopoledne
vystoupili na kopec Oakham. Je to pěkná dlouhá procházka a pan
Darcy ještě neviděl, jaký je odtamtud krásný rozhled.“

„To se skvěle hodí,“ odpověděl Bingley, „ale jsem si jist, že by
to Kitty příliš unavilo. Viďte, Kitty?“

Kitty doznala, že by raději zůstala doma, pan Darcy prohlásil, že ho
vyhlídka z kopce velmi láká, Elizabeth mlčky přitakala. Zatímco se
nahoře strojila, přišla-za ní paní Bennetová a řekla:

„Je mi tě líto, Lízinko, že si musíš vzít sama na starost toho
protivného člověka. Ale snad ti to nebude příliš proti mysli: děláš to
kvůli Jane, to víš, a bavit ho moc nemusíš. Tu a tam na něho promluv a
víc se nenamáhej.“

Na procházce se domluvili, že požádá večer pana Benneta o její
ruku.  Elizabeth si vyhradila, že matku poprosí o svolení sama.
Nemohla předvídat, jak to matka přijme, a měla vážné pochyby, zda
všechno jeho bohatství a urozenost vyváží její odpor k němu. Ať
už se však tomu sňatku bouřlivě vzepře anebo se bouřlivě
zaraduje, jedno bylo jisté, že její počínání sotva bude dělat
čest jejímu rozumu, a pro Elizabeth bylo stejně nesnesitelné, aby
Darcy byl svědkem jejích prvních radostných výlevů jako prvního
hromobití jejího nesouhlasu. Jakmile se večer pan Bennet uchýlil
do své pracovny, viděla, že Darcy vstává a kráčí tam za ním,
a tento pohled ji hluboce rozrušil. Neobávala se jeho nesouhlasu,
ale trápilo ji, že z toho bude nešťastný, že ona, jeho nejmilejší
dcera, mu svým vyvoleným způsobí starosti, a tak seděla jako na
jehlách, dokud se pan Darcy opět neobjevil: pohlédla na něho,
viděla, že se usmívá, a trochu se jí tím ulevilo. Za pár minut
přistoupil ke stolku, kde s Kitty seděly, a pod záminkou, že
obdivuje její ruční práci, jí zašeptal: „Jděte za panem otcem, je
v knihovně a přeje si s vámi mluvit.“ Okamžitě se zvedla.

Otec přecházel po místnosti a tvářil se vážně a ustaraně.

„Co to vyvádíš, Lízinko?“ řekl. „Zbláznila ses, že ses s nim
zasnoubila?  Cožpak ti odjakživa nebyl protivný?“

Jak si teď přála, aby si byla utvářela své názory uváženěji a aby
je byla vyjadřovala umírněněji! Byla by si mohla ušetřit trapné
vysvětlování a odůvodňování, leč nebylo vyhnutí, a tak ho zmateně
ujišťovala o svých citech k panu Darcymu.

„Čili jinými slovy, jsi rozhodnuta ho mít. Je bohatý, to je
pravda, a koupí ti víc skvělých toalet a skvělých kočárů než
Bingley Jane. Ale stačí ti to ke štěstí?“

„Nic jiného by vám tedy nevadilo než pomyšlení, že ho nemiluji?“
zeptala se Elizabeth.

„Vůbec nic. Všichni ho považujeme za povýšeného, nepříjemného
člověka, ale na tom by vůbec nezáleželo, kdybys ho měla ráda.“

„Ale já ho přece mám ráda,“ odpověděla se slzami v očích, „miluji
ho.  Není ani trochu povýšený. Je dobrý a přívětivý. Vy ho vůbec
neznáte, a tak mě prosím vás nemučte a nemluvte o něm takhle.“

„Má moje svolení, Lízinko,“ řekl otec. „Člověku, jako je on, bych
se skutečně neopovážil odepřít nic, oč se mu uráčilo požádat.
Dávám nyní svolení i tobě, trváš-li na tom, že si ho chceš vzít.
Ale dej si poradit a ještě si to rozmysli. Znám tvou povahu,
Lízinko. Vím, že nebudeš žít spokojeně a ani to nedokážeš
předstírat, nebudeš-li si svého muže upřímně vážit — nebudeš-li
k němu s úctou vzhlížet. Tvá temperamentní letora by tě
v neharmonickém svazku uvedla do velkého nebezpečí. Sotva bys
unikla hanbě a utrpení. Drahé dítě, nedopusť, abych se dožil té
tragédie, že bys právě ty nemohla svého druha respektovat. Nevíš,
co děláš.“ Elizabethino dojetí vzrůstalo: odpověděla mu vážně
a pohnutě, ale trvalo to dlouho a musela ho znovu a znovu
ujišťovat, že se Darcymu zaslíbila ze svobodné vůle, líčit mu,
jak si postupně názor na něho opravila, a prohlašovat s naprostou
jistotou, že u něho nejde o chvilkové vzplanutí, ale že jeho
láska podstoupila za dlouhé měsíce řadu těžkých zkoušek,
a s důrazem vypočítávat všechny jeho přednosti, než se jí
podařilo, aby otec překonal nedůvěru a smířil se s budoucím
zetěm.

„Nu dobře, holčičko,“ prohlásil nakonec. „Už nic neříkám. Je-li
tomu tak, pak si tě zasluhuje. Nemohl bych se s tebou, se svou
drahou Lízinkou, rozloučit kvůli někomu, kdo by tě nebyl hoden.“
Aby dokreslila příznivý obraz, vyprávěla mu pak, jak se pan Darcy
dobrovolně ujal Lydie. Vyslechl ji s velkým úžasem.

„Dnes večer se dějí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho
zásluha - on na to dal peníze, přiměl Wickhama k ženitbě,
zaplatil mu dluhy a koupil jmenování! Tím lépe. Ušetřím si tak
spoustu nepříjemností i výdajů. Kdyby to býval zařídil strýček,
byl bych mu to musel zaplatit a také bych to byl udělal, ale
tihle vášnivě zamilovaní ženiši berou všecko na sebe. Zítra mu
řeknu, že se s ním vyrovnám, on bude blouznit o tobě a vykládat,
jak tě miluje, a tím celá ta záležitost skončí.“ Pak si vzpomněl,
jak ji před několika dny přivedl do rozpaků, když jí přečetl
dopis od pana Collinse, a začal si ji kvůli tomu dobírat; nakonec
ji propustil a vyprovodil ji ke dveřím se slovy: „Jestli si ještě
nějaký mládenec přijde říct o Mary nebo Kitty, pošli ho za mnou,
že mám právě čas.“ Elizabeth spadl těžký kámen ze srdce; uchýlila
se na půl hodinky do svého pokoje, aby si v klidu všechno
rozvážila, a pak už se dokázala docela vyrovnaně přidružit
k ostatním. Čas bujarého veselí ještě nenadešel, ale večer ubíhal
pokojně, když se už nemusela ničeho závažného obávat, a příjemná
nenucenost a důvěrné sblížení vyžaduje delší dobu.

Když se matka Bennetová večer odebrala do své šatny, zašla za ní
a oznámila jí důležitou novinu. Ta na ni měla zcela zvláštní
účinek: když ji paní Bennetová vyslechla, zůstala zprvu sedět
jako opařená a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Trvalo
hezky dlouhou dobu, než pochopila, co to slyší, ačkoli se jinak
nedalo říct, že by neměla bystrý postřeh pro cokoli, co přinášelo
rodině výhody nebo co mohlo souviset s vdavkami některé dcery.
Konečně se poněkud vzpamatovala, vstala, zase si sedla, spínala
ruce a křižovala se.

„Dobrotivá nebesa! Matičko boží! Co to slyším! I propáníčka! Pan
Darcy!  Kdo by si to byl pomyslil? Lízinko, ty můj miláčku! Jaká
budeš bohatá a vznešená! Ty peníze na útratu, ty šperky, ty
kočáry, co budeš mít Jane se ti nemůže rovnat — ani v nejmenším.
Mám takovou radost — jsem z toho celá pryč. Takový šaramantní
člověk! — Takový krasavec! Tak urostlý!

Má zlatá Lízinko, jen se na mne nezlob, že mi byl předtím tak
protivný.  Snad mi to promine. Lízinko, děvenko drahá! Dům
v Londýně! Všechno to nejlepší! Tři dcery vdané! Deset tisíc
ročně! Dobrý bože, co si počnu?  Mně jde z toho hlava kolem!“

Tím byla Elizabeth tedy zbavena nejistoty ohledně souhlasu. Byla
ráda, že je jediným očitým svědkem těchto výlevů, a brzy se
vzdálila. Nebyla však ve svém pokoji ještě ani tři minuty a už
tam matka vnikla za ní.

„Děvenko zlatá,“ zvolala, „já na to musím pořád myslet! Deset
tisíc ročně a kdoví, jestli ne víc. To je partie jako nějaký
lord. A zvláštní povolení! Ty budeš a musíš mít na svatbu
zvláštní povolení! Má beruško malá, hlavně mi pověz, co pan Darcy
nejraději jí, abychom to měli zítra k obědu.“

Tohle bylo výstražné znamení, jak si matka bude vůči onomu pánovi
počínat, a Elizabeth zjistila, že i v případě, kdy je skálopevně
jista jeho vřelou láskou a ani souhlas rodičů nechybí, má si
stále ještě co přát. Avšak druhý den proběhlo všechno mnohem
lépe, než očekávala, neboť v paní Bennetové vzbuzoval její
budoucí zeť naštěstí takovou bázeň, že si na něho netroufla sama
promluvit, ledaže mu mohla prokázat nějakou úsluhu nebo projevit
souhlas s jeho názory.

Elizabeth s radostí přihlížela, jak se její otec namáhá, aby se
sblížili, a pan Bennet ji zakrátko ujistil, že si ho čím dál tím
více váží.

„Obdivuji hluboce všechny své zetě,“ pravil. „Mým oblíbencem
zůstane asi Wickham, ale domnívám se, že tvého manžela budu mít
stejně rád jako Janina.“ Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá
nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní
vlastně zamiloval. „Jak vás to vůbec napadlo?“ zeptala se. „Když
už jste jednou začal, dovedu pochopit, že jste v tom krásně
pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?“

„Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to
způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než
jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal.“

„Mé kráse jste hned rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby — chovala
jsem se k vám vždycky jen o chloupek lépe než nezdvořácky a promluvila
jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak.
Ne, buďte upřímný: že se vám líbily mé nezpůsoby?“

„Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila.“

„Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak.
Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem
a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým
slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby
se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem
si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl
byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně
tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce
jste hluboce opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili.
Vidíte — ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to
tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčena, že je to
logické vysvětlení. Vždyť o mně nic dobrého nevíte -Ť ale na to
se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje.“

„Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala
nemocnou Jane v Netherfieldu?“

„Zlatá Jane! Kdo by to byl pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně
vynášejte až do nebes. Vezměte si mé dobré vlastnosti pod ochranná
křídla a zveličujte je, co můžete, a já na oplátku využiji každé
příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila; začnu s tím hned a
zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak těžko odhodlával k činu ?
Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás
obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám
na mně vůbec nezáleželo?“

„Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla.“

„Ale já jsem se styděla.“

„Já též.“

„Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět.“

„Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal.“

„Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já že jsem
natolik chytrá, abych ji uznala! Jen bych ráda věděla, jak dlouho byste
byl váhal, kdyby to bylo záleželo jen na vás!

Ráda bych jen věděla, kdy byste se byl vyslovil, kdybych se vás
nezeptala! Mé odhodlání poděkovat vám za laskavost prokázanou
Lydii mělo dozajista velký účinek — až příliš velký, jak se
obávám; neboť kde se to octne morálka, když naše blaženost závisí
na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom přece vůbec
zmiňovat. To je strašné.“

„Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožena. Lady Catherine
způsobila svým neoprávněným úsilím nás rozloučit, že jsem se
zbavil pochyb.  Nevděčím svému štěstí za to, že jste dychtila
projevit mi vděčnost.  Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete
vstříc. Teta mi svým sdělením vrátila naději a byl jsem odhodlán
bez prodlení získat jistotu.“

„Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit
— neboť ona je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste
vlastně přijel do Netherfieldu ? Jen proto, abyste se chodil do
Longbournu stydět? Anebo jste měl závažnější úmysly?“

„Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit,
pokud to bude možné, mám-li naději, že byste kdy mohla opětovat
mou náklonnost. Ale zdůvodňoval jsem to — i sám sobě-tak, že se
chci přesvědčit, má-li vaše sestra Bingleyho ještě ráda, a v tom
případě se mu doznat k tomu, k čemu jsem se mu mezitím už
doznal.“

„Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?“

„Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš času než odvahy, Elizabeth.
Ale měl bych to udělat, a dáte-li mi dopisní papír, udělám to
hned.“

„Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych k vám
a obdivovala bych váš rukopis jako kdysi jistá slečna. Ale mám
také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat.“ Elizabeth se totiž
nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje
její vztahy k panu Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její
dlouhý dopis, a když pro ni nyní měla zprávu, o níž věděla, že ji
velice potěší, téměř se zastyděla, když si uvědomila, že strýček
s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a napsala
toto:

    Nejdražší tetinko,

    byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo,
    za Vaše milé, dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech
    okolností, ale abych se Vám přiznala, byla jsem příliš mrzutá
    na psaní. Předpokládala jste víc, než bylo pravda. Ale nyní
    si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu své
    obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká,
    a pokud si nepomyslíte, že už mám po svatbé, nemůžete se
    příliš splést. Musíte mi zase brzy napsat a vychválit ho
    ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že
    jste nejeli ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak
    pošetilá a přát si to! S těmi poníky je to jedinečný nápad.
    Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě.
    Možná že už to jiní lidé prohlašovali přede mnou, ale nikdo
    tak oprávněné. Jsem dokonce i šťastnější než Jane, ta se
    pouze usmívá, kdežto já se směji.  Pan Darcy na Vás vzpomíná
    s vřelou láskou, pokud ji právě nemusí věnovat mně. Máte
    všichni přijet na vánoce do Pemberley.

    Vaše atd.

Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud jinak, a ještě
jinak zněla odpověď pana Benneta na poslední dopis páně Collinsův:

    Vážený pane,

    budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se
    zakrátko provdá za pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak
    nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych stranil synovci, kouká
    z něho víc.

    Vám oddaný atd.

Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou
láskou a neupřímností. Napsala dokonce při té příležitosti
i Jane, aby vyjádřila svou radost a zopakovala bývalá ujištění
o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo ji to,
a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět mnohem
přívětivěji, než věděla, že si zasluhuje. Slečna Darcyová
projevila při podobné příležitosti stejně upřímnou radost,
s jakou jí to bratr oznámil, čtyři stránky dopisního papíru
nestačily pojmout její nadšení i vroucí přání, aby se s Elizabeth
sblížily jako sestry. Než stačila přijít odpověď od pana Collinse
nebo blahopřání Elizabeth od jeho choti, dozvěděli se
u Bennetových, že Collinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy
pochopili důvod jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak
rozběsnila nad obsahem synovcova dopisu, že Charlotte, která se
ze zasnoubení srdečně radovala, pokládala za nejmoudřejší
vyklidit pozice, dokud se bouře nepře-žene. Elizabeth uvítala
přítelkyni právě nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si
někdy při jejich setkání říkala, že je to potěšení draze
zaplacené, když viděla, jak je Darcy vystavován nezakrytému
otrockému lísání Charlottina manžela. Snášel to však
s obdivuhodným klidem. Dokázal i poměrně vyrovnaně vyslechnout
sira Williama Lucase, když mu blahopřál k získání převzácného
klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni často setkají
u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo mimovolným
gestem, ale až potom, co se sir William ztratil z dohledu. Právě
tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární paní
Philipsovou, a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako v její
sestře, takže s ním neklábosila tak důvěrně jako s dobromyslným
Bingleym, přesto na něho nedokázala promluvit, aby neřekla něco
nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale na
společenské uhlazenosti jí nepřidala. Elizabeth dělala, co bylo
v jejích silách, aby ho obou dam co nejvíc uchránila, nejraději
by ho byla měla stále jen pro sebe nebo k němu pustila jen ty
členy své rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali, a třebaže
trapné situace, které při tom vyvstávaly, byly stinnou stránkou
jejich zasnoubení, podněcovaly tím víc budoucí naděje; těšila se
už nedočkavě, až se zbaví společnosti, která jim oběma tak málo
vyhovovala, a octnou se v pohodlí a přepychu jejich rodinného
sídla na Pemberley.

Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den,
kdy se zbavila svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší
a hrdostí potom navštěvovala paní Bingleyovou a vykládala o paní
Darcyové, lze si snadno domyslet. Kéž by se — v zájmu její rodiny
— dalo říct, že když se splnilo její vroucí přání a tolik jejích
děvčat bylo dobře zaopatřeno, mělo to na ni ten žádoucí účinek,
že se z ní stala nadosmrti rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale
kdopak ví, třeba by si byl její manžel nezvykl, kdyby bylo
rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou podobu, a tak bylo
dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a pošetilostem
napořád.

Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo; náklonnost
k ní ho vylákala z domova častěji, než by co jiného bylo
dokázalo. Rád jezdil do Pemberley, a zvlášť tehdy, když ho vůbec
nečekali.

Bingley s Jane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že
její matka a merytonské příbuzenstvo jsou takto příliš blízko
i pro jeho dobromyslnou povahu a její laskavé srdce. Splnil pak
nejvroucnější přání svých sester: koupil si panství v hrabství
hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth krom jiných šťastných
okolností ještě sídlily pouhých třicet mil od sebe.

Kitty měla nyní tu velkou výhodu, že pobývala většinou u jedné
nebo druhé starší sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to,
jež dosud znala, jí nesmírně prospělo. Nebyla tak nepoddajná jako
Lydia, a když se vymanila z Lydiina vlivu a sestry se jí věnovaly
a dohlížely na ni, zbavila se do jisté míry své ufňukanosti,
hloupých nápadů a nepěkných zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě
chráněna dalšího neblahého Lydiina působení, a třebaže ji paní
Wickhamová často zvala na návštěvu a slibovala jí bály
a mládence, nepřipustil otec nikdy, aby jela.

Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve
své honbě za vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být
chvilku sama.  Mary už nemohla tak utíkat před světskými zájmy,
ale stále ještě horlila o mravnosti po každé návštěvě: jelikož ji
však už netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral
ji otec, že se těm změnám podvoluje docela ráda. Zato Wickhama
s Lydií se svatby jejích sester příliš nedotkly. On snášel se
stoickým klidem vědomí, že Elizabeth musí nyní zvědět o jeho
falši a nevděku vše, co jí snad až dosud zůstávalo skryto,
a přese všechno, co se stalo, neztrácel naději, že by se Darcy
dal pohnout k tomu, aby mu pomohl udělat kariéru a finančně ho
zabezpečil. Z blahopřání, které poslala Lydia Elizabeth ke
svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho choť se takové naděje
nevzdává. Dopis zněl:

    Drahá Lízinko,

    přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ-li pana Darcyho aspoň
    zpola lak jako já svého drahouška Wickhama, musíš být velmi
    šťastná. Teší mne, že budeš tak bohatá, a až nebudeš mít co
    na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se
    určité moc rád dostal ke dvoru, a já mám dojem, že na tom
    nebudeme finančně tak, abychom se obešli bez výpomoci. Přijal
    by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň tři čtyři
    stovky roční; ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu, je-li Ti to
    proti mysli.

    Tvá atd.

Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto
stylizovala svou odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už
neopakovaly. Podporovala je však, pokud mohla, a z toho, co
ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to dalo tak nazvat,
jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí
při jejich marnotratnosti a bezstarostnosti o budoucnost na
živobytí, to věděla od prvopočátku, a také kdykoli se stěhovali,
obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim trochu vypomohly
vyrovnat dluhy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli
propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se
stěhovali z místa na místo a hledali, kde by se dalo lacině žít,
ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost k ní se brzy
změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své
mládí a vychování byla Lydia i nadále práva pověsti, kterou si
vydobyla svými vdavkami. Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na
Pemberley, přesto mu kvůli Elizabeth i nadále pomáhal v kariéře.
Lydia je občas navštívila, když si její manžel odjel vyhodit
z kopýtka do Londýna nebo do Bathu, a u Bingleyových se oba často
zabydleli na takovou dobu, že to bylo moc i na Bingleyho slunnou
bezelstnost a časem zauvažoval, jak by se jim mělo naznačit, aby
se už rozloučili.

Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil, jelikož však
pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley,
překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív,
obskakovala Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím
a prokazovala Elizabeth veškerou povinnou úctu.

Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou se
sžily právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly se mít
navzájem tolik rády, jak se snažily. Georgiana Elizabeth hluboce
obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se zděšením, jak
čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval odjakživa takový
respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se s
ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo Se jí ponaučení, které jí dosud
nikdo neudělil. Díky Elizabeth počala chápat, že žena si může k svému
manželovi dovolit věci, které by bratr u sestry téměř o deset let mladší
vždy nepřipustil.

Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, popustila
uzdu své vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své
záměry oznámil, použila tak silných výrazů, zvlášť na adresu
Elizabeth, že veškeré styky na čas ustaly. Ale nakonec ho
Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní;
teta ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, bud
z lásky k němu, nebo ze zvědavosti, jak si jeho žena vede,
a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na Pemberley,
třebaže jeho háje byly pokáleny nejen přítomností takové paní,
nýbrž i návštěvami jejího londýnského strýce a tety.
S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali.  Darcy je měl stejně
rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali,
jak jsou jim zavázáni za to, že ji přivezli do Derbyshiru a tím
způsobili, že se našli.

.. vim: set spell spelllang=cs: