path: root/literature/harry-potter-odpoved-brachovi.rst

Harry Potter … poznámky jako odpověď 
####################################

:date: 2017-02-18 12:24:13+0100 
:category: literature 
:tags: harryPotter, review, czech, feminism

Argonantus napsal poměrně rozsáhlou recenzi_ všech románů Harryho 
Pottera. Pokusím se zachovat starověce a dodat dostatečně dlouhé 
citace, aby to dávalo smysl.

.. _recenzi: 
    https://matej.ceplovi.cz/cizi/HarryPotter.html

.. contents:: Obsah 
    :backlinks: entry

.. sectnum:: 
    :suffix: .

 
Ingredience stylu 
=================

    Harry Potter vypadá velmi jednolitě, ale už v prvním díle šlo 
    postřehnout základní ingredience, ze kterých je zhotoven. 
    Všechny z nich jsou britské, solidní a tradiční.

    1. Dobrodružné vyprávění (á la Stevenson, třeba) — například 
       to, že děj se musí řítit jako utržený výtah; že se věci 
       řeší s lehkostí (nejde o žalozpěvy nad padlým hrdinou, ale 
       o akci, akci a další akci...).

    2. Dětská dobrodružství (třeba Arthur Ransome nebo Stopka 
       & spol.) — děti, které se ztratily, které se v noci 
       schovávají někde, kde by být rozhodně neměly, děti, 
       prožívající dobrodružství v rámci svých možností.

    3. Detektivka

To je velice hezká charakteristika, ta detektivka a Stevenson 
jsou jasné, ten Ransome mě nenapadl, ale určitě to tam je. A ano, 
to je také důvodem, proč skoro všechny knihy skončí na ošetřovně 
(kromě posledního dílu, protože předpokládám, že ošetřovna je 
zcela zdemolovaná, a vysvětlení už proběhlo). Nejde jenom 
o ošetřování zraněných, ale právě i o to Poirotovské vysvětlení 
co se to vlastně doopravdy dělo.

Mimochodem tato struktura je zcela narušena v Harry Potterovi 
a prokletém dítěti (což je jedním z mnoha důvodů, proč tuto hru 
nepovažuji za kanonickou) [#]_: detektivka zcela chybí (i když 
jedním z hlavních hrdinů je profesionální detektiv, tak ve 
chvíli, kdy by měl, tak najednou neví, jak vyšetřovat), 
dobrodružného vyprávění je málo a je zcela zpackané a dětská 
dobrodružství jsou dost osekaná (např. většina Potterových dětí 
se vůbec nevyskytují, i když děj probíhá v Hogwarts během jejich 
studií). Všechno překrývá mimořádně špatně napsaný pokus o sci-fi 
postavený na přemisťování v čase což, jak každý odborník na 
sci-fi ví, je žádost o malér. O putování v čase toho sci-fisti 
napřemýšleli spoustu, jsou stohy různých teorií jak to má 
fungovat (třeba krátký návrat v čase ve Vězni z Azkabanu je 
„`Causal loop`_“, kdy se nemění minulost, protože při návratu 
z budoucnosti se jenom doplní akce, které by jinak v minulosti 
chyběly … zde zejména, Harryho vypuštění Patrona, kterým 
zachránil sebe a Siriuse, a společné osvobození Klofana, které to 
všechno umožní). Zároveň je ale shoda mezi všemi sci-fisty, že 
zápletky postavené na putování v čase (včetně alternativních 
vesmírů a všech těchhle krámů) jsou většinou tak neskutečně 
zamotané a složité, že soužití se složitým mechanismem cestování 
v čase pohřbí jakékoli pokusy o skutečný příběh, a navíc díry 
v zápletce jsou téměř nevyhnutelné. Nebudu prozrazovat více 
nežli, že autoři hry (kterým podle mého nebyla J K Rowlingová, ta 
to jenom podepsala z komerčních důvodů) si buď těchto problémů 
nebyli vědomi a nebo se s nimi prostě nedokázali popasovat. 
Výsledek je katastrofa.  Přitom je známo, že Rowlingová samotná 
`o tomhle všem ví`_ a že schválně obraceč času použila pouze 
jednou, pošoupla se jenom o tři hodiny do stejného vesmíru a že 
potom v Bitvě na Oddělení záhad všechny zbývající obraceče času 
nechala schválně zlikvidovat, aby už se s nima nemusela 
otravovat.

.. [#] Nemohu si odpustit jednu reakci_ z redditu: „Do not pity 
    the dead, Harry. Pity the living, and above all, the people 
    who watched this play.“

.. _`Causal loop`: 
    https://en.wikipedia.org/wiki/Causal_loop

.. _`o tomhle všem ví`: 
    http://pottermore.wikia.com/wiki/Time-Turner

.. _reakci: 
    https://www.reddit.com/r/harrypotter/comments/4nc1hj/spoilers_cursed_child_megathread_part_2/d45ruh6/

Argonantus k tomu ještě dodává pochybnosti o překladu. Jako  
člověk, který nejprve všechny knihy četl v originále, mohu jenom  
potvrdit, že překlad je jednak nekonzistentní (ano, „diadém“ v.   
„tiára“), jednak dost mizerný, ztrácí třeba spoustu šťávy a někde  
vytváří strašné tvary (fakt nějaký současný mládežník dobrovolně  
prohlásí o klukovi s holkou, že se „muchlají“? Svět se musel  
obrátit ke zlému od dob, kdy se mě to týkalo).

Konstrukce kouzelnického vesmíru 
================================

    Rowlingová je tak specificky britská, jak jen je možno. Je 
    docela možné, že nečetla nikdy žádnou jinou knihu, než 
    anglickou.

Ehm, její máma byla (poloviční nebo úplná) Francouzka, takže je 
bilingvální, její dědeček získal v první světové válce Croix de 
Guerre za statečnost, předtím nežli šla studovat klasiky, tak 
byla studentkou francouzštiny na anglické univerzitě (s rokem 
studia v Paříži). Takže je to ještě horší: anglickou ignoranci 
o čemkoli na druhé straně Kanálu kombinuje s francouzskou 
arogancí, která nepotřebuje vědět nic za svými humny, protože tam 
není nic zajímavého. Jo a rok a půl žila v Portu, ale je dost 
možné, že tam nečetla nic jiného nežli Jane Austenovou 
a Dickense.

S tím souvisí naprosto hrůzné problémy, do kterých se dostávám, 
ve chvíli, kdy se snažím rozpracovat Rowlingovský svět v Čechách. 
Tak například Kruval se také jmenuje Durmstrang-Institut für 
Zauberei, je lokalizován někde v severním Norsku nebo Švédsku, 
jeho loď má na plachtě ruského imperiálního (nebo možná 
byzantského) orla, jeho studenti tančí kozáčka, a dvě 
nejvýznamnější figury se jmenují Viktor Krum (Bulhar) a Igor 
Karkaroff (a nikdo nemá sebemenší představu odkud *ten* je, ale 
jeho turecko-ruské jméno `možná pochází`_ nepřímo ze Silmarllionu). 
Jo a na celé světě je jenom jedenáct kouzelnických škol (včetně 
jedné v Africe, USA, Japonsku a Brazílii a tří z Ohnivého 
poháru). A nikdo se nikdy nezmiňuje o tom, že by třeba Němci měli 
nějakou (jinou?) školu (nebo byl třeba Nurmengard původně německá 
škola na německé straně Šumavy?). Co si z toho mám zatraceně 
vybrat? Že celá Evropa od Řecka a Portugalska přes Střední Evropu 
až po Skandinávii a Rusko studuje někde ve Švédsku za polárním 
kruhem? A co ruský Koldovstorec [Колдовсторец], který je někde 
kdo ví kde (jediné co o nich víme je, že tam kdysi (?) nebo stále 
hráli (hrají?) famfrpál na celých stromech místo pouhých košťat 
a že odtamtud pocházel jeden z vítězů mezinárodní soutěže 
v lektvarech).

.. _`možná pochází`: 
    http://harrypotter.wikia.com/wiki/Igor_Karkaroff#Etymology

Když tenhle zmatek porovnám s Tolkienovým světem, kde byly 
vyřešeny i ty fáze měsíce, tak je mi smutno. Navíc ještě svět 
v jednadvacátém století přeje kouzelníkům podstatně méně nežli 
svět někdy kolem roku 1000 BC (nebo kdy se odehrává Pán prstenů). 
Nebylo tak strašné psát o devadesátých letech dvacátého století 
a o hradu, kde neměli elektřinu (takže žádný telefon, televizi) 
a většina toho se dala nahradit vhodným kouzlením. Ale 
v jednadvacátém století máme Internet, mobily a počítače a pokud 
se jich vzdáme, tak najednou ta magie nevypadá jako tak úžasná, 
ale jako spíše hodně chudá příbuzná mudlovského světa. K čemu mít 
očarované Patronovo kouzlo, když mám Jabber a Whatsapp? A fakt 
brk a pergamen (300 ovcí na jednu Bibli; předpokládám, že ty 
jejich pergameny jsou ve skutečnosti nějaké kouzelné náhrady, 
protože s nimi zacházejí jak s nejlevnějším papírem)? A jak se 
živí těch několik set lidí na Hogwarts, když Gampův zákon 
elementárního přeměňování zabraňuje vytvářet jídlo? To si nikdo 
nevšimne, že do zříceniny hradu míří denně náklaďáky s proviantem 
(předpokládám, že to je také důvodem chybějící elektřiny; vysoký 
záhadný odběr elektřiny z britské elektrické sítě by se blbě 
utajoval)? A tak. Zlatý Tolkien.

Tak jsem nakonec v zoufalství pozdvihl prapor (původně ne můj) 
Druidské školy vysoké magie v Budči_ a předpokládám, že se k ní 
kouzelničtí Angličané neznají, protože se trochu stydí za to, že 
všichni tři zakladatelé Hogwarts pocházejí původně z ní. Helga, 
později provdaná Hufflepuf, byla původně ředitelkou na Budči, 
a matkou spoluzakladatelky Hogwarts, Albis, nejznámější ředitel 
budečské školy z pátého století AD byl praotcem rodu Griffindorů, 
zakladatel rodu Ravenclaw byl hned druhorozeným synem kněžny 
Libuše, a dědečci Salazara Slytherina byli Tunna a Gommon, vrazi 
knězny Ludmily (ta byla pochopitelně velečarodejnicí pětadvacáté 
úrovně, která ale kouzla zavrhla po obrácení se na křesťanství). 
Zároveň ale budu muset pozici českých kouzelníků značně vyhrotit 
v opozici proti anglickým zvykům („my jsme to takhle dělali, když 
v Bradavicích vládli akorát vlci a lišky“) a zároveň je musím 
značně smířit se současným světem.

.. _Budči: 
    http://budec.net/budec/node/16

Právo a kouzelníci a také o vzdělávání 
======================================

Když už jsme u nadávání na problémy Harryho Pottera ve dvacátém 
a jednadvacátém století. Narazil jsem na nádherný sborník_ „Harry 
Potter and the Law“. Čtení mě znovu upozornilo na hrůzy, které 
jsem se tak nějak snažil ignorovat, když jsem si četl knihy 
poprvé. Zcela nezadržitelný byl můj záchvat hrůzy, když jsem četl 
tento rozhovor:

    „Ministerstvo není pravomocně příslušné k tomu, aby 
    vylučovalo studenty z Bradavic, Korneliusi, jak jsem vám 
    připomněl už druhého srpna večer,“ odpověděl Brumbál. „A nemá 
    ani právo zabrat hůlku někomu, komu nebylo jeho provinění 
    prokázáno, jak jsem vám rovněž večer druhého srpna připomněl. 
    V tom obdivuhodném spěchu, s nímž jste chtěl zajistit včasný 
    průchod spravedlnosti, jste zřejmě, byť nepochybně neúmyslně, 
    sám několik zákonů přehlédl.“

    „Zákony se dají změnit!“ štěkl vztekle Popletal.

    -- Harry Potter a Fénixův řád, kapitola osmá, str. 142

.. _sborník: 
    https://ssrn.com/abstract=829344 

Dočetl jsem sem, a okamžitě mě napadlo, že myšlenka vlády práva 
je něco, co se Rowlingová mohla naučit i když studovala svoje 
klasiky, protože to je naprostý základ jak u Aristotela tak 
pochopitelně celého římského práva. Ministr magie, který zároveň 
předsedá soudnímu jednání a vydává dekrety (Madam Maxime možná 
mohla přečíst a pak šířit mezi kouzelníky knihu od jejího krajana 
Montesqieua o dělbě mocí) a veřejně deklaruje, že má v úmyslu 
měnit zákony podle toho, jak se mu to hodí pro jeho soudní 
rozhodování, je něco dost neuvěřitelného. Řekl bych, že i tatíček 
Stalin by měl lehce potíže něco takového veřejně vyhlásit (byť to 
samozřejmě dělal).

Mimochodem, stejný Kornelius Popletal se o dvě knihy předem 
dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele v souběhu 
s vraždou (nejsem si jist jak kvalifikovat mozkomorův polibek, 
ale většina kouzelníků se tváří, že to je minimálně jako 
usmrcení) a pravděpodobně mařením výkonu úředního rozhodnutí. 
Ano, obětí byl zejména Barty Crouch jr., odsouzený na doživotí do 
Azkabanu, ale to mi stejně nepřipadne jako dostatečné na to, aby 
si ministr jenom tak přivedl mozkomora do školy a nechal 
zlikvidovat jediného svědka toho co se odehrávalo ve škole 
poslední rok. Ale přesto jediným výsledkem je, že se paní 
profesorka McGonagallová strašně naštve, ale jinak se nestane 
vůbec nic. Musím říci, že poté co jsem si přečetl tento kus, 
kouzelnický svět se mi líbil o mnoho méně.

A ještě jedna poznámka ke kouzelnickému světu. Z knihy to není 
jasné, ale pevně doufám, že si Hermiona sebou vzala na vandr 
„Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě“, protože by ji to snad 
mohlo popostrčit k tomu, aby se zamyslela nad tím, jaké 
vzdělávání kouzelnické školy poskytují (a neposkytují). Normální 
mudlovské vzdělávání pro kouzelnické děti v knihách v podstatě 
skončí ve věku jedenácti let (a kdoví jaké vzdělávání dostávají 
mladí kouzelníci předtím, většina jich je vzdělávaná doma 
a nejsem si jist, jestli existují nějaké zkoušky). Pokud tomu 
dobře rozumím, tak od věku 11 výše, už nedostanou jakékoli 
vzdělání v matematice, přírodních vědách (s výjimkou lektvarů, 
omezené botaniky a péče o magické tvory), ale i třeba 
v angličtině, zeměpisu (Rowlingová by ho sama zjevně 
potřebovala), a jakýchkoli společenských vědách (nemluvě 
o sexuální výchově). Při tom se nemohu zbavit dojmu, že tyto 
předměty, ale třeba i právo, psychologie a politologie se nemohou 
moc lišit mezi světem mudlů a kouzelníků (a pokud se liší, tak by 
bylo dobré je poskytovat v modifikované podobě, ne se na to úplně 
vykašlat; a mimochodem, Harry a několik dalších postav [Sirius!] 
by nutně potřeboval nějakou psychoterapii, aby se naučil lépe 
zacházet se svým konstantním vztekem). Nechci se vytahovat, ale 
pokud mohu vědět co je dělba moci, zatímco kouzelníci nemají 
sebemenší představu, co mám na mysli, cítím se o něco lépe jako 
mudla. Jo a taky by někdo mohl vysvětlit Ritě Holoubkové, co je 
to žaloba na ochranu osobnosti, a pořádně ji s několika 
přetáhnout po hřbetě.

Problém Petra Pevensie 
======================

    Mimochodem, při filmování nebo při pokusu převést Pottera do 
    RPG hry tu vznikají neskutečné obtíže. Každý brzy odhalí, že 
    skoro každé kouzlo v Potterovi je **konečné a ultimátní**; 
    technicky je vlastně jedno, jestli trefíte soupeře dětskými 
    kouzly *Petrificus totalus*, *Expeliarmus*, nebo drsnějším 
    *Mdloby na tebe* (*Stupefy*), a nebo konečně zakázanými 
    černými kletbami jako *Avada kedavra*. Souboj skončí po 
    prvním zásahu a protivník je vyřazen; víceméně pak jde 
    vlastně jen o to, kdo „rychleji kliká myší“, pardon, švihá 
    hůlkou. Což činí ve filmech takové problémy, že závěrečná 
    bitva v pátém díle předvedla sice velmi efektní souboje, 
    nicméně se světem Harryho Pottera vlastně nemají nic 
    společného (jak se mění postavy v řítící se kouřová mračna 
    a jaký to má smysl nám zůstane utajeno).

Čistě technicky tady nemá Argonantus pravdu. *Expeliarmus* nikoho 
nezraní, takže pokud se naskytne příležitost, tak je možné sebrat 
zase hůlku a pokračovat (samozřejmě pokud proti Vám právě nestojí 
drahoušek Bellatrix) a ze *Stupefy* se dá také jenom otřepat, byť 
možná to třepání chvilku trvá, a pokud není člověk postarší 
čarodějka a nedostane čtyři najednou do prsou, ale profesorka 
McGonagallová je jediná, kdo je skutečně zraněn pomocí tohoto 
kouzla. A mimochodem, k překladům, *Mdloby na tebe* je sice 
absolutně nepřesný ale krásný překlad *Stupefy*.

*Petrificus totalus* je podle mého prostě chyba. To je natolik 
mocné kouzlo (např. s úspěchem využité jak Harrym tak později 
Hermionou na Antoninu Dolohovovi), že ho rozhodně neměli mít 
v ruce prváci. Ubyla by elegantní scéna s Nevillem, ale podle 
mého je to opravdu jako dávat dětem do ruky AK-47 a nechat je, ať 
si hrají. Nebo mělo mít alespoň nějakou časově omezenou působnost 
nebo něco.

Dostávám se tím ale k jedné věci, která se podle mého málo 
zmiňuje a která se mi na HP knihách velice líbí. Problém 
s fantazy-like literaturou ve které vystupují děti nebo mládež je 
v tom, že ve chvíli, kdy se dostanou do střetu s opravdu vážnými 
nepřáteli, tak najednou musí čtenář uvěřit, že čtrnáctiletý kluk 
(nebo holka) je schopen přemoci samotného Velkého Nepřítele. 
V knihách to častěji projde a čtenář se může tvářit, že si toho 
nevšimnul, ale ve chvíli, kdy se snažili natočit v Narnii, kterak 
Petr Pevensie (tehdy třináctiletý) bojuje s nejmocnější 
čarodějkou na světě, Bílou čarodějnicí, která je mimochodem 
nadlidské velikosti, tak výsledek byl neskonale trapný, 
a v podstatě větší část filmu pro mě potopil. Navíc dětští herci 
jsou dětští herci, protože to jsou dětští herci, a nedokážou hrát 
tak dobře jako dospělí.

Zdá se mi zcela zřejmé, že jak Rowlingová, tak potom filmaři si 
byli těchto nebezpečí zcela vědomi a snažili se proti tomu 
bránit. Jedna z věcí je, že jak v knihách tak zejména ve filmu 
jsou naši tři hlavní hrdinové doslova zavaleni dospělými a často 
mnohem podstatnějšími (a mnohem psychologičtěji zajímavějšími) 
postavami (osazenstvo Hogwarts, Weasleyovi, záporné postavy). 
Kromě dětských herců se ve filmech představili absolutně všichni 
nejlepší herci, kteří jenom v Anglii (resp. ve Velké Británii, 
točíme ve Skotsku) žili. [#]_

.. [#] Situace, kdy Gilderoy Lockharta hraje shakespearovská 
    superstar Kenneth Branagh jenom proto, že původně plánovaný 
    Hugh Grant nebyl k doptání, ilustruje, že opravdu na Harryho 
    použili absolutně všechno, co měli v Británii k dispozici.

Rowlingová šla ještě dále. Jednak je to podle mého jedna 
z nemnoha dětských vícedílných knih, kde hrdinové opravdu stárnou 
(i když Pevensieovi v Narnii také teoreticky stárnou, tak jsou 
v podstatě totožní na začátku jako na konci a pořádně vystupují 
jenom ve třech ze sedmi dílů). Ale kromě toho je zcela zřejmé, že 
žádný z hrdinů se nikdy nestane supermanem (ano, Hermiono [#]_, 
ani superženou). Je třeba tedy zaznamenat obrovský Harryho 
vyučovací talent. Dostal do ruky bandu čtvrťáků (a několika 
mladších a starších), kteří vlivem různých historií neměli 
absolutní žádné cvičení v opravdovém boji (Lupin učil jenom 
obranu proti různé havěti a ostatní … no, ti vlastně nenaučili 
nic; nevím, co je vlastně doopravdy naučil Moody/Barty Crouch 
Jr.). A přesto se mu povedlo vybudovat během několika měsíců 
bojovou jednotku, která byla schopna přežít útok dvojnásobné 
přesily Smrtijedů obsahující i takové těžké váhy jako drahouška 
Bellatrix, Luciuse Malfoye, nebo Antonina Dolohova (a paradoxně 
všechno zachránila nejmladší Ginny, když zdemolovala polovinu 
Odboru tajemství). Sice pak potřebovali zachránit od členů Řádu 
a nakonec i samotného Brumbála, ale stejně přežít ten první útok 
bylo něco, o čem předpokládám většina maturantů z Hogwarts mohla 
jenom snít. Jo a mimochodem skoro všichni studentíci jsou schopni 
vyčarovat Patrona, což je všeobecně pokládáno za téměř vyloučené 
pro studenty jejich věku. Pokud Harry dlouhodobě dělá cokoli 
jiného nežli vyučuje DADA, tak plýtvá svým talentem.

.. [#] Zde (protože mě nenapadá kde jinde) zaznamenám půvabnou 
    fan teorii, že Křivonožka je podobně jako Prašivka také 
    dlouhodobě proměnný animagus a to Regulus Black, který nikdy 
    nezahynul, ale naučil se této magii od bráchy, schoval se 
    před Voldemortem (nebo nějak jako kocour přežil Inferi???). 
    Pak se mu třeba kočičí život natolik zalíbil, že už tak 
    zůstal.

Ale zároveň je stále absolutně jasné, že naši milí studentíci 
jsou absolutně na jiné úrovni nežli to, co potom na Ministerstvu 
předvádí Moody, Lupin, Tonksová & co. a ještě na úplně jiné 
úrovni nežli čím končí Brumbál s Voldym, jejichž závěrečný souboj 
na Ministerstvu je zcela jednoznačně nejvyspělejším soubojem 
v celém Harrym Potterovi. U většiny jejich kouzel vlastně ani 
nechápeme co se děje. Je zcela jasné a nikdo o tom nepochybuje, 
že kdyby se měli proti sobě postavit Harry a Voldemort v rovném 
souboji, ve kterém by nebyli zešvindlované nebo nevěrné hůlky 
apod., tak by Harry dopadl jako ti Kšandičkové z Tvrdolína (viz 
několik krátkých okamžiků, kdy k tomu dojde ve čtvrtém dílu, nebo 
třeba Harryho souboj se Snapem, kde se Harry nezmůže absolutně na 
nic). A na Harryho obranu je pochopitelně třeba dodat, že tu 
závěrečnou bitvu si zešvindloval sám svoji vlastní cílevědomou 
prací (likvidací Horcruxů, získáním vědomostí o hůlkách 
přesahující Voldermortovi, přemožením Draca a konečně samozřejmě 
vlastní ochotou k oběti), ale stejně ani pak to nebylo nic 
podobného jako závěrečný souboj Voldyho s Brumbálem. V závěru 
celé knihy jsou sice nesmírně stateční, omlácení a asi 
i nadprůměrně vzdělaní a zkušení v DADA, ale přece jenom jsou to 
zcela nepopiratelně studenti Hogwarts, nikoli SuperCosi. Takže 
pokud někteří fandové porovnávají na forech Harry Pottera 
s Barbarem Conanem (a tvrdí, že ten druhý je mnohem více cool), 
nemám co dodat. Vůbec nic nepochopili.

Harryho kamarádi a kamarádky 
============================

    Trojice Harry – Ron – Hermiona je nejpevnější jádro všech 
    vztahů, co svět Rowlingové vůbec zná; je to nezničitelná 
    konstanta od chvíle, kdy se tihle tři v Kameni mudrců dali 
    dohromady. Na druhé straně i tahle věc prochází proměnami, 
    a dokonce i krizemi. … Tonksovou zase odzbrojí Siriova 
    tragédie … V nejtěžším a nejsložitějším příběhu, Fénixově 
    řádu, se objevují postavy další. Některé tu už dávno byly, 
    jen skromně čekaly, až si jich děj dostatečně všimne. Neville 
    Longbottom, věčný smolař a nešika. Giny Weasleyová. Lenka 
    Láskorádová.

Na začátek jedna nepodstatná technická drobnost, Tonksovou 
neodzbrojí Siriova smrt ale natvrdlý Lupin, ten Sirius byl podle 
všeho jenom falešná stopa.

Ale jinak k Harryho kamarádům. Jednak to je opět perfektní obrana 
proti syndromu Petra Pevensie, protož ty minimální schopnosti 
a vlastnosti, které prostě jsou nezbytné, se alespoň dají 
rozložit na tři lidi, takže Harry nemusí být zároveň geek, 
sportovec, zachovat si chladnou hlavu a být šíleně odvážný. 
Zvládnou to za něj jiní. Velice dobře hráno.

Dále jsem absolutně nadšený tím, že Harry a Hermiona na konci 
*neskončí* spolu [#]_. Jednak je dobře, že hlavní hrdinka má v sobě 
vyšší cíle nežli být jenom manželkou hlavního hrdiny a jednak 
velice fandím tomu, že se Harry mýlil (tentokráte ten z filmu 
„Když Harry potkal Sally“, nikoli Harry Potter), když tvrdil, že 
muži a ženy nemohou být kamarádi. Je to nesporně těžké a stává se 
to zřídka, ale sám jsem to zažil a je to velice prima. Zde je to 
ve formě bratr-sestra, kdy si navzájem brečí na rameno se svými 
milostnými katastrofami [#]_, a jsem moc rád, že to Rowlingová 
nezkazila tím, že by je nakonec spárovala.

.. [#] Navíc bychom přišli o `takhle 
    <https://youtu.be/z6kuuiHGwbA?t=355>`_ nádherné dialogy: 
    „Hermiono?“ „Ano?“ „Něco Ti musím říct.“ „Nechci abys mi 
    říkal cokoli, co bys mi neřekl, kdybychom neměli být za 
    chvíli zabiti gigantickým hadem. To by všechno jenom 
    pokazilo.“ Nakonec musel být tenhle dialog vymazán, asi 
    proto, že přesně tohle nakonec provedli (první polibek 
    v Tajemné komnatě; ostatně, ve filmu Harry & Ginny dopadli 
    stejně, a Neville alespoň něco takového plánoval pro sebe 
    s Lenkou), ale je to škoda.

.. [#] Zde je jedna z velmi mála vylepšení filmů oproti knihám,  
    kdy Harry s Hermionou si `řeknou  
    <https://youtu.be/ucS3xMZcrHQ>`_ o svých milostných  
    katastrofách. Je opravdu škoda, že tohle v kníze nebylo.

Na druhou stranu, Ginny. Ach jo. Jsem ochoten docela věřit 
Rowlingové, že měla většinu všech sedmi knih rozmyšlených od 
začátku a jenom je potřebovala napsat, ale otázka jak hluboko 
tento plán šel. Protože jinak než změnou plánu si nedokážu 
vysvětlit, že tak hezky nastartovaný příběh princezny zachráněné 
od draka (to má Argonantus pravdu, o to jde a o nic jiného) je 
najednou v třetím a čtvrtém díle kompletně zapomenut [#]_. Ginny 
se vyskytuje pouze v rámci Weasleyovice rodiny o Vánocích etc. 
jinak za celého Vězně z Azkabanu má dvě zmínky, v Ohnivém poháru 
se objevuje jenom kolem Yule Ball, jak se to jmenuje česky?, kde 
byly zjevně zaměstnány úplně všechny holky, co jenom po škole 
byly, až po Pansy Parkinsonovou. Pak si najednou v pátém díle 
Rowlingová uvědomila [#]_, že nemá nikoho pro Harryho (nebo možná 
konečně opustila teorii spárovat ho s Hermionou), tak byla Ginny 
rychle vtažena do Brumbálovy armády, hvězdně zazáří v Odboru 
záhad (to bych ještě zvládal), ale pak se v šestém místě úplně 
odpoutá od reality a je z ní najednou nejkrásnější holka ve 
škole, dokonalá sportovkyně, členka Slughornovy společnosti 
(proč? protože zmlátila kouzlem spolužáka? opravdu?) a já nevím 
co ještě (tohle je trochu jinak ve filmech, kde je zase pro změnu 
superžena z Hermiony a všechny dobré scény Rona a Ginny jsou 
`předhozeny jí`_). Jak všichni oslavují Rowlingovou kvůli 
feministické Hermioně, tak Ginny je zcela anti-feministická, 
jediným smyslem její existence je být manželkou Harryho Pottera 
[#]_.

Přitom je smutné, že ta princezna s drakem byla více méně zcela 
zapomenuta. Jednou z věcí, které mě také rozčilovaly [#]_ bylo, 
že se vlastně nikdy nedozvíme nic o jejím vnitřním životě, že 
nemá absolutně žádný vnitřní vývoj. A přitom by právě ten zážitek 
s drakem dával tolik příležitosti.  Tohle je jeden z mých 
zamilovaných dialogů (pochopitelně, byl příliš dobrý, takže ho 
ve filmech vynechali):

    „Chtěli jsme mluvit *s tebou*, Harry,“ ozvala se Ginny, „ale 
    protože od té doby, co jsme se vrátili, se pořád schováváš …“

    „Nechtěl jsem, aby se mnou někdo mluvil,“ odbyl ji Harry 
    a připadal si čím dál popuzeněji.

    „No, a to právě byla hloupost,“ ohradila se rozčileně Ginny, 
    „alespoň když uvážíš, že já jsem jediná, koho znáš, kdo byl 
    někdy Ty-víš-kým posedlý, a že bych ti mohla povědět, jaké to 
    je.“

    Harry zůstal stát jako opařený, tak silně na něj její slova 
    zapůsobila. Pak se k Ginny prudce obrátil.

    „Zapomněl jsem,“ hlesl.

    „To se tak někdo má,“ utrousila chladně.

    -- Harry Potter a Fénixův řád, kapitola 23, Vánoce na izolaci

Tohle je nejlepší Rowlingová v akci. Uprostřed dialogu v jedné 
řádce najednou hodí granát, kterým jako bychom se propadli do 
hlubin, o kterých jsme ani nevěděli, že existují. My jsme 
*všichni* zapomněli na Ginny a na její zkušenost (a je to 
pochopitelně Rowlingové chyba, protože nás na ní nechala 
zapomenout). A najednou všichni s Harrym zjišťujeme, že vedle nás 
prožívala Ginny život s netušenou úzkostí, s hlubinami, o kterých 
nemáme ponětí. Chce se mi vykřiknout s Ronem „Briliant!“

Ale to je bohužel jediné, co se o těch hlubinách dovíme. Granát 
byl hozen, všichni jsme zalapali po dechu, a tím to končí. 
Znamenal zážitek princezny s drakem kořen celého jejího života? 
Stala se kvůli tomu tak pevnou a odhodlanou, že více méně klidně 
poslala svého kluka na sebevražednou výpravu boje s Voldermortem 
(jejich rozchod po Brumbálově pohřbu)? Nevíme a nikdy se to 
nedozvíme. A Rowlingová nám nikdy nenabídne více nežli letmá 
nahlédnutí jakoby symbolizovaná ve filmu tímhle záběrem_, která 
nikdy nic opravdu nevysvětlí.

.. [#] Nějací obsesouni_ dokonce spočítali, že Ginny se v prvním 
    díle vyskytuje 5-krát, ve druhém 114-krát, ale ve třetím 
    a čtvrtém jenom 17-krát a 46-krát.

.. [#] Dalším příkladem toho, že všechno neměla dokonale 
    promyšlené, je samozřejmě katastrofální Zbělení Levandule 
    Brownové: v prvních dvou filmech hrála Levanduli, která byla 
    tehdy zcela bezvýznamná postava v pozadí, černá herečka 
    Jennifer Smithová, ale ve chvíli, kdy se Rowlingová rozhodla, 
    že se Levandule stane slečnou pro Rona, tak byla přeobsazena 
    bílou herečkou Jessicou Cave, což je Levandule, kterou si 
    všichni pamatujeme.

.. [#] Zde je nutno zmínit fan teorii, že neuvěřitelně náhlý 
    obrat od naprostého nezájmu o Ginny k její absolutní 
    dominanci je způsoben tím, že strčila Harrymu nějaký nápoj 
    lásky. Nechávám jenom jako ilustraci toho, jak i mnoha dalším 
    lidem připadne Ginny neuvěřitelná.

.. _obsesouni: 
    http://www.quibblo.com/quiz/huK3uTO/

.. _`předhozeny jí`: 
    https://www.youtube.com/watch?v=wVBr_TIy9N8

.. [#] V objasnění tohoto problému s Ginny mě pomohl `tento 
    blogpost`_. Problém Výjimečné ženy je něco, co popisuje Ginny 
    až příliš věrně.

.. _záběrem: 
    https://youtu.be/7U3nUVhn9-A?t=6

.. _`tento blogpost`: 
    http://theresabasile.com/wp/2011/07/25/ginny-weasley-the-exceptional-woman/

A pak v sedmém díle je více méně zase zapomenuta (v pozadí dělá 
povstání ve škole a Harry se o ní trochu bojí). Ano, chápu, 
nemohla s nimi jít na vandr za viteály, protože nebyla dospělá 
a měla na sobě hledáček, ale stejně tomu nerozumím. Souvisí to 
také se zjevně velmi anti-feministickým postojem k chození. 
Chození je v Rowlingovic světě na tulení se, na hádání se, ale 
nikdy spolu partneři nedokážou fungovat jako tým. [#]_ I Ron 
s Hermionou, kteří jsou tomu nejblíže, tak se (ze záhadných 
důvodů, všichni čtenáři měli pocit, že už spolu dávno chodí) 
opravdu rozhodnou chodit spolu až úplně nakonec, v Tajmené 
komnatě, kdy nemají na výběr. Co se týče Ginny, tak by pro mě 
nejpřirozenější jako Harryho bylo, že ve chvíli, kdy začnu chodit 
s někým mě osobně tak známým jako je Ginny, která je v podstatě 
totožná s Ronem (protože to je možná jenom ženská náhrada za 
Rona, se kterým Harry nemohl chodit, ale to je jiná otázka), 
takže si Harry může být do značné míry jist jejím charakterem 
(Cho Chang bych asi dal chvíli na ozkoušení), tak bych ji 
samozřejmě vtáhl do vší organizace, plánování a spol. A pokud to 
náhodou Brumbálovi nevyhovuje a chce omezit lov na viteály jenom 
na Tři, tak ať si trhne levou zadní a jde si lovit viteály sám, 
protože láska je důležitější nežli všechny viteály. Ne tak 
Rowlingová. Ginny v podstatě není v sedmém díle nikdy připuštěna 
k žádné akci (kdesi v pozadí cosi vyvádí, co není moc k něčemu 
dobré, ve filmu bylo pro jistotu vypuštěno i to). Ano, Harry má 
„stupidní rytířské důvody“, že se s ní musel veřejně rozejít, ale 
stejně nevím, proč jí nemohl dát pusu ani v soukromí její 
ložnice, a proč ji nemohl drapnout za ruku, když už byli zpátky 
v Hogwarts a nebylo proč se schovávat [#]_. S tím souvisí i Ronův 
útok na Harryho ohledně čistoty jeho úmyslů, ze které jsem měl 
pocit, že jsem se ocitl v blbé parodii na Austenovou (ani ta by 
to nenapsala tak viktoriánsky). Ginny. Ach jo.

.. [#] Možná by si paní Rowlingová měla přečíst „Pět jazyků 
    lásky“ a pochopila by, že společná akce je někdy stejně 
    důležitá jako tulení se.

.. [#] `Scéna <https://youtu.be/z6kuuiHGwbA?t=236>`_ byla z filmu 
    vystřižena, ale stejně to je trapně málo.

A tím se dostáváme k Lence Láskorádové. Rowlingová se kdesi 
přiznala, že ji původně neplánovala tak relativně rozsáhlou, ale 
prostě se tak strašně hezky psala, že se jí natáhla. No 
a výsledek je, že zejména ve srovnání s nemožnou Ginny, je zcela 
vybarvenější a zajímavější partnerkou Harryho, a dokázal bych si 
ji mnohem radostněji představit jako šíleného ale zcela 
použitelného člena eventuální Čtyřky. Její šílenství je do značné 
míry založeno podle mého na docela tragickém a uvěřitelném 
důvodu, že její šílený otec je jediné co jí na tom světě zbylo, 
a tak se kolem něho točí celý její svět. Je podle mého dost 
pravděpodobné, že kdyby měla někoho, ke komu by měla podobnou 
důvěru jako ke svému otci, tak by se možná alespoň trochu 
znormálnila. Někoho, komu by uvěřila, že to myslí dobře, když jí 
vysvětluje, že náhrdelník ze špuntů od máslového ležáku neodežene 
škrnky, ale jenom všechny lidi kolem ní. Prý se Ralfovi 
Scamanderovi (vnukovi legendárního Newta Scamandera), jejímu 
nevýslovně cool manželovi, podařilo ji přesvědčit, že muchlorozí 
chropotálové skutečně neexistují. Zároveň byla ale její úlétlost 
cenná, protože právě to, že byla ochotna věřit v existenci velmi 
podivných magických stvoření, ve které nikdo jiný ochten věřit 
nebyl, ji umožnilo aby se stala velice slavnou magozooložkou.

Čímžto se dostáváme k tomu, že Luna je krásným příkladem toho, že 
opravdu není podstatné, abychom všichni byli normální. Byť lehce 
šílená tak je skutečně mnohem více cool nežli všichni cool lidé 
po škole (a nejenom proto, že na rozdíl od nich bojovala s Harrym 
na Oddělení záhad, jak trefně poznamenal Harry). A že si to tito 
cool lidé nemyslí je opravdu jenom a jenom jejich škoda.

Feminismus v Harry Potterovi 
============================

Mimochodem, ještě k feminismu v Harrym Potterovi. Je zcela 
zřejmé, že feminismus je někde absolutně v základu celého 
kouzelnického světa, jak ho Rowlingová stvořila. Člověka třeba 
napadne, že tento svět je velice pečlivě vytvořený tak, aby v něm 
ženy byly zcela rovnocenné s muži. Veškeré souboje se provozují 
bezkontaktně, náročné fyzické výkony jsou většinou nahrazeny 
kouzly (přemisťováním ap.) a všude vládne taková rovnoprávnost, 
že Holyheadské Harpyje fungují od roku 1203 a Seraphina Picquery 
je rovnou prezidentkou MACUSA ve dvacátých letech dvacátého 
století.

Smutné je, že to je podle mého jenom jedna část feminismu a ta 
druhá je Rowlingovou (a Emou Watsonovou a většinou současného 
světa) zcela potlačena. Nemám nic proti ženám traktoristkám 
a pilotkám stíhacích letadel, ať si užijou taky trochu srandy, 
ale připadne mi velice smutné, že má být nakonec nejvyšší 
ctižádostí žen být jako ne úplně perfektní mužští. Chybí mi 
velice ta druhá část feminismu, která se nesnaží vyrovnat mužům, 
ale poukazuje na to, že svět je smutnější a chudší, když je v něm 
potlačováno a podceňováno to ženské. Ne, nemyslím si, že holčičky 
jsou *jenom* k tomu, aby měly děti (a nevím, jestli to ten chudák 
Žáček fakt takhle myslel), ale připadne mi úžasný zázrak, že je 
mají. A je velice smutné, že se nad tímto zázrakem možná málo 
radujeme a málo je za to doceňujeme.

Nebo třeba s tou rolí žen a *Kinder, Küche und Kirche*. Někdy až  
do konce devatenáctého století byla tato role žen dána ne proto,  
že by je muži tak utiskovali, ale protože muži velice přesně  
věděli, že udržet domácnost v chodu je full-time job pro jejich  
manželku. Do té doby nebylo o feminismu moc řeči, protože  
jakékoli snahy dát ženám jiné naplnění byly zcela nesmyslné,  
protože ženy už byly tak zcela zaměstnány udržováním sebe  
i mužského na živu, v čistotě a tak. A tak mi připadne  
důležitější nežli rozčilovat se nad tím, že se Katharina von Bora  
nemohla věnovat theologii a že o Bibli věděla jenom, co ji naučil  
její manžel, radovat se a oslavovat ji, protože to byla ona, kdo  
se postarala o Martina Luthera, aby mohl fungovat jako  
reformátor. A v tomto případě mi jako feminismus připadne, když  
přestaname oslavovat jenom Martina Luthera (má letos výročí  
mlácení do vrat), ale začneme si všímat, že Reformaci na počátku  
vytvářeli manželé Lutherovi (a spousta studentů, které Katharina  
komandovala, aby udržovali v chodu celý klášter i s pozemky, kde  
všichni bydleli). A že bez Kathariny von Bora by nebylo Luthera.   
Zde prý doslova a do písmene: z té plísně, která rovnoměrně  
prožírala jeho domácnost před svatbou, byl konstantně nemocný.

Bohužel o tomto druhém feminismu nechce Rowlingová nic slyšet. 
Tak jedinou činností hodnou ženy je boj. Když se tak Weasleyovi 
dohadovali co dělat s Ginny, která jediná nebyla plnoletá, tak mi 
připadlo úplně nejjednodušší, aby se zvedla a šla pomáhat Madam 
Pomfreyové s ošetřováním zraněných. Ale to zjevně není činnost 
hodná ženy, takže ji museli propašovat také k bojování. 
A mimochodem to zjevně nebyla činnost hodná ani Madam Pomfreyové, 
protože ta se vykašlala na ošetřování raněných a zlikvidovala 
nějakou Smrtijedku. Člověka tak maně napadá, jestli kdyby se 
věnovala tomu, čemu se věnovat měla, tak nebylo možné zachránit 
některého z těch padesáti lidí, co umřelo během bitvy.

Temné stránky hrdinů románů 
===========================

    V Relikviích smrti pak je proměna dokončena. Brumbál sice 
    není zdaleka tak falešný a ničemný, jak tvrdila Rita 
    Holoubková, ale je to také jenom člověk; má několik vážných 
    slabostí. Problematický vztah k vlastní rodině je jednou 
    z nich; jistá strojová vypočítavost, se kterou připravuje 
    Harryho k jeho závěrečnému úkolu, je druhá a možná ještě 
    nepříjemnější.

Já bych k tomu dodal (a to je asi nejlepší věc v Prokletém 
dítěti) rozhovor, který měl mít Harry s Brumbálovým obrazem. 
Prostě to není fér, tahat někoho do smrtelně nebezpečných situací 
a stále mu lhát o tom, co se děje (neříkání celé pravdy je celá 
lež, jak mě učil můj tatínek). Je jistá pochopitelná snaha malé 
dítě nezatěžovat nadmíru, ale jsem si jist, že Brumbál tu hranici 
velmi vysoce překročil. Jednou se za to Harrymu omlouval (když 
kvůli tomu zemřel Sirius Black, protože tímhle lhaním Harry nikdy 
neměl šanci pochopit závažnost situace), ale pak v tom vesele 
pokračoval. Výsledkem bylo, že Aberforthova obvinění, že „je 
doopravdy zvláštní, že tolik lidí, který měl bratr tak rád, 
skončilo mnohem hůř, než kdyby je nechal na pokoji“, nejsou zas 
až tak daleko od pravdy. Nedělal on to nakonec Brumbál zase 
všechno pro Větší Dobro?

    Neexistuje nikdo, kdo by se nemýlil; každý má nějakou 
    vlastnost, která ho omezuje; paní Weasleyovou svazuje strach 
    o vlastní rodinu, Siria Blacka zase určitá zbrklost, Lupina 
    strach o to, aby někoho dalšího nevtáhl do své nemoci, 
    profesor Moody je zase paranoik, McGonagallová upjatá dáma 
    bez vzletu a Tonksovou nebo pana Weasleyho je vůbec obtížné 
    počítat mezi dospělé.

K tomuhle jenom dvě poznámky. Paní profesorka McGonagallová není  
upjatá dáma bez vzletu, ale něco mnohem zajímavějšího. Rowlingová  
jí později připsala na Pottermore_, že její otec byl mudla  
a presbyteriánský farář. Já si myslím, že to je velice trefné  
pozadí jejího charakteru. Samozřejmě, že takto přísný charakter  
může být velice nesnesitelný, ale ve chvíli kdy je podložen  
i dostatečnou mírou laskavosti (vztah k Harrymu, podpora Sybil  
Trelawnové, i když si o ní myslela, že je napůl podvodnice), tedy  
ve chvíli kdy je přísnost spojená s laskavostí, může být výsledek  
zajímavý (Helen Burnsová by mohla být její babičkou). Na jednu  
stranu neváhá potrestat svoje vlastní studenty, i když se jí  
právě posmíval profesor Snape, že Zmijozel je na tom lépe, ale na  
druhou stranu stejná přísnost ji vede k tomu, že se sama neváhá  
postavit armádě aurorů, kteří bezprávně napadnou Hagrida (i když  
ji to málem stojí život), nebo že seřve v závěru Amycuse Carrowa  
(nebo jak se vlastně skloňuje). A pak je samozřejmě v závěru  
generálka celé obrany Hogwarts. [#]_ Takže rozhodně bych neřekl  
„upjatá dáma bez vzletu“.

.. _Pottermore: 
    https://www.pottermore.com/writing-by-jk-rowling/professor-mcgonagall

.. [#] Včetně předpokládám všemi nejmilovanější `scény 
    <https://youtu.be/gXQ1yNJrVFA>`_.

A ještě bych k tomu přidal Dursleyovi. I když tam je těžké říci, 
jestli patří mezi záporné nebo kladné hrdiny (zmateně zlí???), 
přesto jsou myslím z postav, která stojí za povšimnutí. Jeden 
z jejich klíčových problémů totiž je, že je vidíme pouze očima 
skutečně velice ublíženého ale náctiletého kluka. Nechci nějak 
odvyložit, že neudělali co Harrymu (a vlastně i Dudleymu jak 
správně poznamenává Brumbál) udělali během jeho dětství, ale 
stejně je asi dobré vědět, že jejich život je poněkud složitější, 
a že to co nám Rowlingová předkládá, je něco mezi parodií 
a pomstou. [#]_

.. [#] K tomu ještě zajímavá (zcela nepodložená) fan teorie, že 
    Dursleyovi nenávidí Harryho, protože je vlastně také viteál. 
    Srovnejte co udělalo několikadenní (nebo jak dlouhé) nošení 
    viteálu s Ronem, teď si představte, že něco takového máte 
    celý život doma. Také by to bylo vysvětlení pro iracionální 
    a extrémní vztek, který neustále cloumá Harryho majestátem (a 
    který jinak moc nedává smysl). Samozřejmě, že tato teorie má 
    více dět nežli vysvětluje, ale připadne mi hezká.

\ 

    Excelentní ničemové jsou třeba Lucius Malfoy nebo Bellatrix 
    Lestrangeová. Přesto je najdeme mnohokrát zaskočené, ponížené 
    a v případě Malfoye dokonce úplně poražené. … Snape je sice 
    hodně mocná a důležitá postava pro oba tábory, ale všichni 
    také cítí jeho podivnou dvojakost; vlastně nikdo mu tak úplně 
    nevěří, což zůstane až do konce.

    …

    Tím se dostáváme k Voldemortovi. Je to hlavní padouch, 
    personifikované zlo, protihráč Albuse Brumbála (a potažmo 
    Harryho Pottera). Zná kouzla, o jakých se ostatním ani 
    nesnilo, a jeho hlavní zbraní je dokonalá bezohlednost. 
    A přece – tím, jak postupně vychází najevo jeho lidský 
    příběh, dochází také k jeho oslabení a demýtizaci. Ostatně, 
    nejde dost dobře ignorovat, že pravidelně selhává při 
    střetech s Harrym Potterem.

Jednak k Malfoyovým. Myslím, že jsou trochu lepší nežli, jak se 
jevili. Od chvíle, kdy vypadli ze svého nekonečně bohatého 
a pohodlného světa kouzelnické šlechty (tj. když Lucius skončil 
v Azkabanu), tak asi v podstatě doopravdy přestali kopat za 
Voldermorta a jediným jejich skutečným zájmem bylo vyváznout 
s celou rodinou a zdravou kůží. Rozdíl mezi Narcissou a Bellatrix 
ve chvíli, kdy navštívili Snapea a donutili ho složit 
Neporušitelný slib, mě připadal jasný. Bellatrix jako vždy šílená 
(někteří říkají zamilovaná do Voldermorta) mě připadla v ostrém 
kontrastu k Narcissou, která mi připadla jako vnitřně úplně 
odcizená jakýmkoli Voldemortovým cílům. Nedělá to z nich příliš 
lepší osoby, protože kdyby náhodou vyhrál Voldermort, tak by 
radostně pro zachování své rodiny zůstali na jeho straně, ale 
dělá to z nich mnohem zajímavější osoby. Otázka Narcissiny 
vnitrobrany ve chvíli, kdy lhala Voldermortovi o Harrym, je také 
velice zajímavá. Na jednu stranu její sestra byla Bellatrix, prý 
jedna z nejschopnějších vnitrobrankyň vůbec, takže mohla ségru 
něco naučit. Na druhou stranu možnost, že ji Voldermort jenom 
tupě poslouchal a důvěřoval (když zjevně Luciusovi už nějakou 
dobu nevěřil o moc více nežli to pozdravení) a to právě ve 
chvíli, kdy se jedná o Harryho Pottera, je dost za vlasy 
přitažená.

No, a Snape. Jedna z mnoha věcí, které mě štvaly na Prokletém 
dítěti (viz výše) bylo právě to, že ze Snapea dělali velikého 
hrdinu a mnohem lepšího člověka, nežli skutečně byl. Snape je 
opravdu dost příšerná kreatura, neschopný učitel tyranizující 
svoje studenty, člověk, který nedokázal Harrymu odpustit, že si 
z něho jeho otec dělal srandu (velmi nechutnou, pravda, dokonce 
ho možná schválně ohrozil na životě) před mnoha a mnoha lety. 
Jediné dvě věci, které ho alespoň částečně očišťují, že opravdu 
nekonečně statečně bojoval proti Voldermortovi jako dvojitý agent 
(je zajímavé, že každý kdo je na něj naštvaný ho obviňuje ze 
zbabělosti, což je opravdu unfair), a druhak jako ředitel školy 
chrání studenty před povražděním (což není také málo). Ale to je 
všechno.

Jinak je to člověk, který v HP a Fénixově řádu na rozdíl od 
Harryho absolutně přesně věděl, jak nesmírně důležité je Harryho 
vyučování ve vnitrobraně pro celý kouzelnický svět a přesto 
nedohlédl na to, aby se ji Harry naučil. Navíc na rozdíl od 
Brumbála zcela přesně věděl, že Harryho výuka nevede k ničemu. 
Mohli Harryho s Brumbálem dostatečně vyděsit (např. mu říci tu 
část Věštby, kterou jak Snape tak Voldermort stejně znali, takže 
nešlo o žádné tajemství), aby výuku začal brát vážně. Mohli mu 
zorganizovat cvičení každý druhý den, cokoli. Ale Snape vyúku 
ukončil jenom proto, že Harry viděl jeho studentské ponížení před 
patnácti lety (přičemž se předtím sám prohraboval Harryho 
vzpomínkami na život u Dursleyů)? Tohle není zdravý dospělý 
člověk. A řekl bych, že on tím ze všech kladných lidí nejvíce má 
na rukou krev Siria Blacka.

Navíc Severusova láska k Lily. Naprosto nepopírám sílu lásky, 
„největší z nich je láska“ atp., ale pak mám silné podezření, že 
nesouhlasím s tím, že vztah Snapea k Lily byl láskou. Lily 
Severuse definitivně vyhodila před osmnácti lety a od té doby 
spolu neměli absolutně žádný kontakt. Klidně jsem ochoten věřit, 
že jeho city byly skutečně silné, ale bez jakéhokoli vztahu po 
osmnácti letech bych mluvil spíše o posedlosti nebo něčem 
podobném nežli o lásce. Láska je vztah, láska je o vzájemné 
zranitelnosti, láska je o komunikaci. Nic z toho nebylo (protože 
nemohlo být) přítomno mezi nimi minimálně od jejich jedenácti 
dvanácti let. Nepodceňuji sílu dětské zamilovanosti, ale po skoro 
dvaceti letech odloučenosti, je mi podezřelé, že se s tím dospělý 
člověk nedokáže nějak vyrovnat a fungovat jako normální osoba. 
A nemyslím jenom na to, že „pro jedno kvítí Slunce nesvítí“. 
Vyrovnání se může klidně znamenat, že se rozhodne být nadosmrti 
sám, protože za milovanou ženu není náhrada. To, co předvádí 
Snape, ale není vyrovnanost.

Hledání identity 
================

Ještě k Voldermortovi. Myslím, že jedním z velikých témat celého 
Harryho Pottera je *hledání identity*. Harry se s tím potýká 
celou dobu (jak ve vztahu ke svým rodičům, tak třeba vzhledem ke 
své příslušnosti ke kolejím v Hogwarts, nebo ve Fénixově řádu, 
jestli nezačíná být posedly, resp. nestává se zlým), ale je zde 
i mnoho dalších. Např. se zdá, že jeden z nejdůvěrnějších vztahů 
vzniká tím, že někdo někomu sdělí, že je kouzelník (čarodejnice). 
Tohle vypadá jako, že jeden ze základů vztahu Harryho 
k Hadrigovi, Snapea k Lily, nebo snad dokonce i Brumbála k Tomu 
Radlovi. Ve všech knihách se stále opakuje, že identita ale není 
tak úplně věc, která na nás padne z výšky a je nám dána, ale že 
to je do značné míry *volba*. Svobodná vůle se zdá být stejně 
důležitá pro kouzelníky jako pro mudly.

Zároveň popírání identity je jedním z největších hříchů. V menší 
míře třeba Snapeovo zapírání nebo popírání lásky k Lily (kvůli 
kterému mu možná nebylo tak šílené přidat se k Smrtijedům a potom 
šílený vztah s Harrym), ale základním hříšníkem v tomto oboru je 
pochopitelně Tom Radl, který považuje za snad největší útok na 
svoji osobu, když ho někdo nazve jeho pravým jménem (nehledě 
k tomu, že se celou dobu snaží popřít svůj napůl mudlovský 
původ). A je také jedním ze znaků Harryho nabytí moci nad ním, že 
ho v závěru oslovuje zásadně Tome. Okamžiky, kdy je Voldy zabit, 
jsou podivuhodnou kombinací obou jmen („Voldermort padl naznak 
… Tom Raddle dopadl na podlahu … Voldermort byl mrtvý“), jakoby 
právě ve chvíli kdy umřel, tak byla teprve celá iluze o falešné 
identitě definitivně mrtva?

No a zároveň útok na něčí identitu je jedním z nejstrašnějích 
zločinů. To je samozřejmě podstatou problému mezi Dudleyovými 
a Harrym, protože oni útočí na absolutně všechno co je pro 
Harryho identitu podstatné (jeho rodiče, jeho kouzelnictví, 
kouzelnictví jeho matky, jeho charakter, Hogwarts). Proto je taky 
tak strašná nadávka „mudlovská šmejdka“ a celý problém 
čistokrevného rasismu, protože útočí na samou identitu člověka 
(mimochodem, strašně blbý překlad … z termínu samotného nemá být 
zřejmé, že to je nadávka, protože Hermiona ani nepochopí, že to 
je nadávka … zde opět film ukradl jednu akci Ronovi a předal ji 
bezdúvodně Hermioně).

A samozřejmě o identitě jsou i všechny úvahy o smrti 
a o posmrtném životě. O tom ale pojednáme podrobněji.

O smrti 
=======

    Smrt je zvláštním způsobem komunikace mezi Rowlingovou 
    a Harrym Potterem, a potažmo i čtenářem. O smrti se mluví 
    vlastně od první chvíle; Harryho rodiče byli zavražděni. 
    Zemřeli i další lidé; například profesor Quirrell nebo Frank 
    Bryce. Ovšem málokdy se tak děje v „přímém přenosu“.

    …

    Druhé mimořádné finále si nechala Rowlingová právem až na 
    konec celé ságy. Nejde o nic menšího, než že se **Harry 
    Potter obětuje, aby mohl vstát z mrtvých**. Teprve když se to 
    takto napíše, člověk si uvědomí, o čem je řeč; autorka 
    zamířila do kategorie hrdinů ještě vyšších, než jsou 
    drakobijci. Smrtí prošli Odin, Ježíš Kristus, a nebo také 
    Gandalf.

Jenom technická drobnost: Harry nepovstal z mrtvých, protože 
úplně nezemřel. [#]_ Z hlediska mudlovské medicíny to byla 
klinická smrt, Near-Death-Experience nebo něco takového. 
Z vnějškového hlediska to není tak podstatné, ale jenom se tím 
nenarušuje základní princip, že ze smrti opravdu není žádná ani 
kouzelná cesta zpět. Žádná.

.. [#] A ještě nepodstatnější drobnost: str. 15: „poslední 
    z [viteálů] zničil Regulus Arcturus Black (a také za to 
    zaplatil životem)“. To není pravda, Regulus jenom viteál 
    objevil a dopravil z jeskyně (a zaplatil za to životem). 
    Zničil ho později Ron pomocí čerstvě nalezeného meče.

Půl roku poté, co začala psát první nápady o Harrym Potterovi  
(stále nezaměstnaná svobodná matka), umřela Rowlingové její  
vlastní matka, která jí byla velmi blízká. Po sledování  
v podstatě rozpadajícího se manželství svého otce s umírající  
matkou byl její vztah s otcem značně problematický, řečeno jemně,  
v tomto tisíciletí už snad spolu mluví. Takže ztráta matky pro ni  
byla ještě strašnější nežli už tak hrůzná ztráta matky pro  
kohokoliv jiného. Rowlingová dodnes prohlašuje, že Harry Potter  
je především o vztahu se smrtí. V podstatě všechny knihy  
prolínají úvahy o tom, jestli by nebylo možné smrt nějak obejít,  
jestli existuje život po smrti a tak. Proto také celá historie  
o viteálech, které jsou samozřejmě celé o tom, jak překonat smrt  
lidskými (byť magickými) prostředky. A samozřejmě tím se  
z Harryho Pottera stává rapidně mnohem hlubší psaní nežli  
z veselé Ransomovky prvního dílu.

    Lupin se sice spořádaně vrátil k Tonksové, nicméně na konci 
    oba stejně zahynou. A Tonksová se vrhne do akce za Lupinem, 
    aby zemřela také. Místo jasné odpovědi tu zbyla jen kupa 
    otazníků.

O smrti je samozřejmě také příběh Lupina a Tonksové. Zní to 
samozřejmě strašně banálně, ale nakonec je pravda, že nejlepší 
lék na smrtelnost jsou děti, a že jsou důležitější věci na světě 
nežli přežít. A Lupin v Zakázaném lese výslovně říká, že i když 
je mu líto, že neuvidí svého syna, že pro něj umřel, aby jeho 
svět byl lepší nežli ten s Voldermortem.

Kromě toho mám pocit z tohoto citátu, že chápeš smrt jako trest. 
Myslím, že součástí vyrovnávání se se smrtí je, že smrt je 
součástí normálního života, a úvahy o tom, jestli je nějaký 
posmrtný život (Brmbál: „Pro dobře organizovanou mysl je smrt 
jenom dalším velkým dobrodružstvím.“) Je otázka jak moc skutečně 
Rowlingová něčemu takovému skutečně věří, nebo jestli se tomu 
spíše snaží věřit (ona sama tvrdí, že to je její věčný zápas), 
ale je to jistě součástí filosofie presentované v knihách. Víc je 
na smrti nepříjemné to, že jsme odloučeni od našich blízkých, 
nežli smrt sama.

Víra a Harry Potter 
===================

Ale přes smrt a věci pro které stojí za to umřít, se dostáváme 
k otázce náboženství a Harryho Pottera. Nejprve drobná poznámka: 
je skutečně možné, že mimořádně knihomolná Hermiona z knihomolné 
rodiny, byť sama nevěřící (to si dokážu klidně představit při 
jejím racionalismu), by nevěděla co je zač „Jako poslední 
nepřítel bude přemožena smrt“ resp. ještě známější „Kde poklad 
Tvůj, tam srdce Tvé“? [#]_ Možná by si mohli sednout a trochu se 
nad tím prvním citátem zamyslet, možná by si mohli ušetřit 
spoustu dalších nejasností.

.. [#] Možná je to jenom dalším důkazem toho, že Hermiona je 
    alespoň částečná Židovka, což je velice rozšířená fan teorie 
    (její rodiče zubaři, nejméně nadšeně se účastní slavení 
    Vánoc, jednou možná dokonce mluví s Hagridem o „jejích 
    svátcích“, které snad nejsou Vánocemi ale Chanukou, ostře 
    inteligentní s neovladatelnými rozčepyřenými vlasy).

Kdysi se kdosi podivoval nad nedostatkem náboženství v Tolkienově 
světě. Opravdu je těžké si představit, že by ve skutečnosti 
Aragorn s Théodenem neobětovali nějakému svému bohovi před bitvou 
v Helmově žlebu. Jenže Tolkien byl dosti konzervativní 
předkoncilní katolík, takže mu pohanské náboženství bylo docela 
cizí a do jisté míry pravděpodobně odporné. Ono je to také 
neskutečně těžké, vytvořit pohanské náboženství tak, aby znělo 
vážně a hodnověrně. Dále je zde otázka, kdy vlastně v normálním 
čase se celá historie odehrávala (Tolkien několikrát zdůrazňoval, 
že Středozem není nějaký alternativní vesmír, ale že se odehrává 
na naší planetě Zemi), ale předpokládám, že židokřesťanská 
tradice byla tou dobou v nejlepším případě parta bláznů kdesi 
v Palestině (Abrahám & spol.), takže tu použít také nemohl. Jistě 
mu to pomohlo při prodeji knih nejenom v nevropském prostředí.

No jo, jenže Harry Potter se neodehrává někdy někde dávno 
a kdesi, ale v Británii na konci dvacátého století. A Rowlingová 
(víceméně věrná dcera The Church of Scotland, alespoň tak věrná, 
že do kostela chodí častěji nežli jednou v roce na Vánoce) ho 
přesto napsala zcela stejně jako ten Tolkien. Ale prostě se té 
realitě nemohla ubránit. Tak třeba dlouhá řada lidí je k sobě ve 
vztahu kmotr – kmotřenec, na prvním místě pochopitelně Harry 
a Sirius, ale třeba i Harry – Teddy Lupin, Ron s Hermionou 
– James Potter II, Neville – Albus Potter. No jo, jenže kmotrem 
se člověk nestane jen tak nějak sám o sobě, musí alespoň vědět, 
kterým směrem je kostel, že? Představa Siria Blacka v kostele 
(asi ve sv. Jeronýmu v Godrikově dole) je ale docela 
zneklidňující. Nebo Potterovi jdoucí se tamtéž pomodlit za 
ochranu před Voldym? Hmm. Na druhou stranu měli na hrobě biblický 
citát.

Navíc, celý rok v Hogwarts je rozdělen několika svátky, zejména 
Vánocemi a Velikonocemi. Slaví pochopitelně i Halloween, ale 
třeba ne Samhain. Yule je zmíněn v názvu Yule bálu, ale termín 
byl prý dle Wikipedie natolik pokřesťanštěn, že se prý vyskytuje 
i v normální angličtině (byť lehce starobylé). Na Vánoce je celý 
hrad ověšený ozdobami, stromečky, profesor Kratiknot organizuje 
zpívání koled. A teď mi vysvětlete jak je možné, že nikdo nikdy 
nepředstoupí před studenty a nevysvětlí jim, co vlastně Vánoce 
a Velikonoce znamenají? Nebo se předpokládá, že to všichni vědí? 
Není to náhodou škola, takže by se nemělo moc předpokládat? 
Člověku se začne tlačit na mysl školní kaplan a školní kaple 
(obojí v Británii standard velkých internátních škol) a nějak to 
působí nepřesvědčivě (i když Kratiknota bych viděl jako skvělého 
kaplana nebo alespoň laického kazatele). A samozřejmě Tlustý 
mnich (takže je alespoň teoreticky možné být zároveň mnichem 
a kouzelníkem).

Film ještě přidal do scény na hřbitově v Godrikově dole dialog, 
kdy Hermiona ujišťuje Harryho, že jeho rodiče by byli na 
štědrovečerních bohoslužbách, které probíhají tou dobou v místním 
kostele. Už když jsem to viděl poprvé ve filmu, tak mi to 
připadlo jako pěst na oko a nejsem si jist, jestli to nebyl jenom 
zoufalý předem k nezdaru odsouzený pokus filmařů nějak utěšit 
americké evangelikály (v knize nic takového není).

To, že Harry udělal křížek nad hrobem s kouzelným okem Alastara 
Moodyho asi neznamená nic, je to spíše znamení hrobu, nežli 
cokoli křesťanského. I když je fakt, že ve spojitosti s Moodym mě 
vždycky vytanul na mysli nějaký hodně trhlý a omlácený křižák 
bojující za dobrou věc proti všem pokud třeba.

Kromě toho se k danému tématu vyslovila i Rowlingová. Ve stejném 
ročníku jako Harry je v Havraspáru Anthony Goldstein [#]_. Byl 
členem Brumbálovy armády a bojoval i Bitvě o Hogwarts. Někdo se 
Rowlingové kdesi zeptal, jestli jsou v Hogwarts nějací Židé 
(protože jeho gójská manželka se ho snažila přesvědčit, že je 
jediná čarodějka v rodině), a Rowlingová poukázala_ právě na 
Anthony Goldsteina s tím, že je Žid. Načež se rozpoutala veselá 
rozprava o Kabale, jestli je možné ukecat domácí skřítky, aby 
vařili košer, Bar Mitzvah v Hogwarts, atp. Zároveň (a k tomu se 
už Rowlingová nevyslovila) debata o tom, jestli Padma a Parvati 
Patil jsou muslimky nebo hinduistky (pravděpodobně to druhé, 
protože jejich jména jsou nějak odvozena od Kršny, či co).

V jiném příspěvku_ dokonce Rowlingová výslovně prohlásila, že 
Hogwarts je škola se svobodou vyznání, a že tam jsou studenti 
všech věr (kromě Wicca, protože jejich magie je nekompatibilní).

.. [#] Později se ukázalo, že skutečně je vzdáleně příbuzný 
    s Porpentinou a Queenie Goldsteinovými z Fantastických 
    zvířat.

.. _poukázala: 
    https://twitter.com/jk_rowling/status/544946669448867841

.. _příspěvku: 
    https://twitter.com/jk_rowling/status/544995944404897792

V žádném případě nechci propagovat hrůzy typu „`Hogwarts School 
of Prayer and Miracles`_“ (Krleš!). Dokázal bych si docela klidně 
představit, že kouzelníci po strašidelných zkušenostech 
s (doslovnými) hony na čarodějnice by na křesťanství zahořkli. 
Ale co dělat s těmi křtinami, Vánocemi a Velikonocemi?

.. _`Hogwarts School of Prayer and Miracles`: 
    https://www.fanfiction.net/s/10644439/1/Hogwarts-School-of-Prayer-and-Miracles

Jinak samozřejmě otázka jestli může být kouzelník křesťan je 
velice složitá (píšu na toto téma traktát a ani zdaleka nejsem 
hotov). Klíčová myšlenka je, že čarodějnictví ve Starém zákoně 
(„Čarodějnici nenecháš naživu.“ Ex 22:18) je něco jiného nežli 
kouzelnictví ve světě Harryho Pottera, resp. že se to ze všeho 
nejvíce podobá panu Finchovi a jeho Kwikspellu.

Ještě k bojování a co dál? 
==========================

    Hodně zajímavá je otázka užívání zakázaných kleteb Harry 
    Potterem. Mám dojem, že to úplně nedořešila ani Rowlingová. 
    Harry je skutečně sešle, či spíše zkusí seslat, s nevalnými 
    výsledky, vždy ve chvílích největší zuřivosti; po zabití 
    Siria Blacka ve Fénixově řádu, a po zabití Brumbála v Princi 
    dvojí krve. Čekal jsem automaticky trest v dalším ději; ale 
    nestalo se nic neobvyklého; bylo to odbyto pouhým neúspěchem 
    ve všech případech, stejně jako hodně podezřelé kouzlo 
    Sectumsempra. V Relikviích smrti dojde i na kletbu Imperius, 
    tentokrát úspěšnou, ale opět bez větších následků. 
    Mimochodem, Adava Kedavra nesešle Harry Potter vůbec nikdy.

Cruciatus se mu nakonec jednou povede … když Amycus Carrow plivne 
na profesorku McGonagallovou v havraspárské společenské 
místnosti. Přitom Harry pronese památnou repliku: „Už chápu, co 
mi chtěla Bellatrix říct. Člověk to musí myslet doopravdy vážně.“ 
[#]_

.. [#] Jenom mě u toho napadalo, že Harry už skutečně neměl nic 
    co by dál tajil. Vlastně nebylo důvodu, aby nevysvětlil 
    profesorce McGonagallové, že se ženou za viteály. Voldermort 
    o něm už věděl, věděl co dělá, a nebylo co schovávat.

Já si myslím, že co se týče trestání za neprominutelné kletby, tak 
to bylo během bojů s Voldermortem jako s municí za Druhé světové 
války. Tehdy se také tak úplně nepočítalo, kolik kdo lidí 
zastřelil, a chyba je snadno prominuta. Není to nic moc hezkého, 
ale celkem pochopitelné by to bylo. O použití kletby Crucio na 
Bellatrix a Snapea navíc věděli jenom oni a Harry, a kde není 
žalobce …

    … a v závěrečné scéně na nádraží také nechápu plno věcí. **Co 
    vlastně Harry dělá?** Jaký má další smysl života, který leží 
    skoro celý před ním? Učí obranu proti černé magii, jak by se 
    nabízelo? Je bystrozorem? Co dělá Ginny? Sedí doma a stará se 
    o děti, jako paní Weasleyová? Je tohle dostatečná odpověď 
    a řešení pro toho, kdo pronikl tak daleko do tajů smrti 
    a vzkříšení? Nemělo by z Harryho – nyní už bez nadsázky 
    zázračných – schopností mít také něco jeho okolí?

Z dalších Rowlingových psaní na Pottermore vyplývá, že po 
skončení hlavní války si vyžádal Kingsley Pastorek, nový ministr 
pro magii, skoro všechny bojovníky z Hogwarts (zejména celou 
Brumbálovu armádu a Fénixův řád) jako mimořádné bystrozory na 
ministerstvo, aby mu pomohli vyčistit svět od zbývající havěti 
(např. nikdo ani náznakem nevymyslil, jak *bojovat* s mozkomory, 
jak na ně zaútočit?). Ale co následovalo potom, to nevíme. 
Prokleté dítě (ale všichni už tuší jaký mám postoj k jeho 
kanonicitě) tvrdí, že Harry byl šéf bystrozorů, Hermiona 
ministryní magie (poté co zcela zrevolucionalizovala vztahy se 
domácími skřítky, skřety ap.) a Ginny nejprve profesionální 
hráčkou famfrpálu za Holyheadské Harpyje a potom sportovní 
novinářka. U těch prvních dvou moc nevím. Ani jednoho si nijak 
nedokážu představit jako ministerského úředníka (Hermiona přímo 
řekla, že by ve světě raději dělala něco užitečného, nežli byla 
právníkem). A skutečně si myslím, že po nabytí nějakých 
zkušeností z reálného života, by Harry měl skončit v Bradavicích. 
Jednak je tam nejšťastnější (i když teď už má snad skutečný domov 
s Ginny a dětmi) a jednak si skutečně myslím, že má talent na 
učení.

Ale jinak pokud Ti je „Všechno bylo, jak má být.“ nedostatečný 
závěr všech příběhů Harryho Pottera, tak to se prostě 
s Rowlingovou rozcházíš v názoru. Dávala několikrát jasně najevo, 
že normální život, manželství a výchova děti jsou mnohem 
zásadnější nežli vraždění černokněžníků. A s tím mám tendenci 
souhlasit.

    Nicolas Flamel spořádaně zemřel, aby neohrozil kouzelnický 
    svět. Budiž. Byl starý několik století, takže je to docela 
    možný konec. Ale to, že nejmocnější a ústřední ze všech 
    artefaktů, prsten s kamenem, co křísí mrtvé, leží bez 
    povšimnutí v lese, to je skoro k neuvěření.

Ale, Bilbo, to je přece o tom! Ani Kámen vzkříšení nedokáže 
opravdu nikoho skutečně vzkřísit. Jediným jeho smyslem je, že 
dokázal vzkřísit mrtvé alespoň natolik, že mohli dát Harrymu sílu 
nechat se zabít. Jedině ten, kdo je ochoten umřít, je opravdový 
Pán nad smrtí, ne? [#]_

.. [#] Je hezké připomenout, že odhození Kámenu vzkříšení (což 
    *není* Kámen mudrců Nicolase Flamela) v lese se ukázalo být 
    pněkud problematické. V jedné mé oblíbené fan-fiction “`Inner 
    Demons`_” (varování, že se jedná o dílo nevhodné pro mládež, 
    vřele doporučuji neignorovat, to **není** PG-13), dokonce 
    dojde na vyluxování všeho listí a větviček z dané oblasti 
    Zakázaného lesa za účelem jeho znovunalezení. Ukáže se, že je 
    to jediný možný způsob jak zachránit Harryho z dopadu velice 
    komplikované a ohavné kletby.

.. _`Inner Demons`: 
    https://archiveofourown.org/works/601124/chapters/1083962