path: root/faith/kazani_rhema.rst

Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží
###############################################

.. role:: language-el

:date: 2024-07-07T09:30:00
:category: faith
:tags: sermon, czech, listening, Bible

(toto kázání bylo předneseno_ 7. července 2024 ve sboru ČCE v Braníce)

    Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží.

    -- Římanům 10,17 BKR

Přemýšlel jsem o tom, co Vám budu tento rok říkat, když se mi
dostal do ruky `blog post bratra Dana Drápala`_, kde si stěžuje
na rozmnožení druhu křesťanů, které nazývá „volnými radikály“.
Lidé, kteří se během Covidové krize připojovali jenom pomocí
Internetu a po jejím skončení se nevrátili do skutečného
společenství Církve, ale stále pokračují v takto napůl nezávislém
stylu polokontaktu s Církví. Navíc, jak žijí v částečné izolaci,
nejsou dostatečně konfrontováni s názory ostatních a stávají se
stále více radikálnějšími, odtud druhá část jeho termínu.

Příčiny a průběh tohoto jevu jsou pravděpodobně u každého sboru
a člena církve odlišné, ale obávám se, že s něčím podobným se
můžeme setkat ve většině sborů a to nejenom v Česku. Poměry
v mezinárodním sboru v Praze jsou jistě značně odlišné nežli
jinde, ale my rozhodně vidíme velký pokles v pravidelné účasti na
bohoslužbách post-Covid, a protože jsme křesťané kategorie B, tak
i pokles příjmů, což je poněkud problém.

Neznám vůbec žádné údaje od katolíků, takže si vůbec nejsem jist,
jak moc je to relevantní, ale když jsem o tomhle přemýšlel,
vrátil jsem se automaticky k dnešnímu verši z epištoly Římanům.
Podle mého jedním z problémů evangelických společenství je, že
jsem se natolik upnuli na kázání jako nejvyšší, často jedinou
přijatelnou, formu bohoslužeb, že nám zastínila vše ostatní. Může
za toto přesvědčení už Luther nebo je to dílem až teprve jeho
následovníků? Nevím, ale co vím je, že v současné době, kdy pro
naslouchání kázání už opravdu není potřebné sedět v kostele,
mnoho lidí má pocit, že se nemusejí zvedat ze svého gauče a mohou
si raději poslechnout vše na YouTube, Facebooku nebo kde, a
přitom mít papuče na nohou a hrneček svého kafe v ruce.

Stala se mi zvláštní věc, když jsem si hledal český překlad
tohoto verše (původně jsem si dělal tuto studii v angličtině, kde
většina překladů více méně odpovídá kralickému textu, který je
nejvíce doslovný). Nalezl jsem toto:

    CEP: Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření
    Kristova.

    B21: Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo
    Kristovo.

    CSP: Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo
    Kristovo.

Z původně jasného a čistého kralického překladu jsme najednou
u jakýchsi podivných tanců na konci verše.

Řeknu ještě, jaký mám s tímto veršem vztah já. Navštěvuji silně
misijní sbor (konec konců náš farář je misionář z Ameriky a
většina misionářů, kteří přicházejí do Prahy nebo do Česka, jde
první neděli k nám do sboru) a proto jsem na tento verš slyšel
mnohokrát téměř stejné kázání. Víra je ze slyšení, tudíž naší
nešťastní nevěřící spoluobčané musí od nás slyšet to Slovo (něco
jako zvěst o spasení skrze Pána Ježíše Krista), které jim budeme
zvěstovat.  A v Česku je tak málo věřících, protože vy, čeští
křesťané, jste líní a dost jim to slovo nezvěstujete. Kdybyste
více studovali Slovo (tedy Písmo Svaté), tak byste i vy byli
více plni víry a nestyděli byste se zvěstovat a bylo by tu více
křesťanů.  Posluchači se poslušně zastydí a u některých ten stud
dojde tak daleko, že se dokonce vybičují i k tomu, že se pokusí
o nějakou pouliční misii nebo něco podobného. To nedopadne s
žádnými zásadními výsledky, a tak se kromě poškozeného sebevědomí
posluchačů nic nezmění.

Zkusme se tedy podívat, co v tomto verši skutečně je, a co jsme
si do něho přidali následně. Nejprve tedy ty podivné tanečky
kolem slova, které kraličtí překládají docela obyčejně jako
„slovo“. Jsou způsobeny tím, že překladatelé bojovali s překladem
řeckého slova :language-el:`rhêma`. Normálně slovo, které
překládáme jako „slovo“ je řecký výraz :language-el:`lógos`
(třeba v prvním verši první kapitoly Janova evangelia, „Na
počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl
Bůh.“).

:language-el:`Lógos` dle Novotného Biblického slovníku „souvisí
se slovesem legein [sbírati; počítati; vypravovati] a jeho
prvotní význam, už v klasické řečtině řídký [vlastně jen ve
složených slovech] je sbírka. […] Snad nejčastější a jistě
v biblické řečtině nejdůležitější je však význam: vypravování,
řeč, slovo. Původ a vedlejší významy tohoto výrazu ukazují, že se
při něm zdůrazňuje hlavně obsahová náplň čili význam slova.“
Mohli bychom říci, že toto slovo má význam prosté jednotky
informace, prostředku vyučování, souvisí se studiem, je vztahově
neutrální.

Naproti tomu :language-el:`rhêma` je mnohem řidčeji užívané. Opět
Novotný tvrdí, že „[s]ouvisí s kořenem er-, ré- = vyslovovati,
říkati, a znamená: rčení, výrok. Dává se při něm tedy důraz spíše
na akt než na význam slova: je to slovo někým v určité situaci
proslovené.“ Zde se nejedná většinou o neutrální slovo jako
jednotku informace, ale osobní promluvení, ve významu „Slovo
Boží“ jako osobní promluvení Pána Boha k člověku.

Co z tohoto výletu do řečtiny, ke kterému se necítím úplně
povolán a jsem si jist, že i v tomto shromáždění jsou lidé, kteří
Koiné na rozdíl ode mě skutečně rozumějí, co z toho tedy můžeme
vyvést? Ano, skutečná víra, která zachraňuje a mění životy,
skutečně pochází ze slyšení, ale nikoli jenom ze slyšení
informací, i když by to třeba byl verš z Janova evangelia 3.16,
nebo Čtyři duchovní zákony spasení. Tím, co skutečně zachraňuje
je Boží promluvení k člověku. Ve chvíli, kdy k nám Pán Bůh
promluví, kdy ho necháme k nám promluvit, se skutečně mohou
změnit životy naše, životy druhých i osudy celých národů.

Čímžto se dostáváme k otázce, jak tedy dosáhnout toho, aby k nám
Pán Bůh takto spasitelsky promluvil? Všichni tušíme, že „Aslan
není ochočený Lev“, takže na pokyn to asi tak úplně nepůjde. Tato
otázka by pochopitelně mohla představovat náplň mnoha kázání,
mnozí věří, že zjišťování odpovědi na tuto otázku je vlastně
náplní celého křesťanského života, takže já se zde omezím jenom
na několik poznámek na toto téma.

Jednak, pro uklidnění evangelických duší, naprosto netvrdím, že
získávání informací o Pánu Bohu, studium Písma Svatého,
poslouchání kázání, že tohle všechno je k ničemu. Naopak, jsem
synem univerzitního profesora, vzdělání si velice cením, a jsem
poněkud zděšený nad tím, jak je úroveň biblické a jiné křesťanské
vzdělanosti tak velice nízká, že často, když slyším nějakého
křesťana promluvit před druhými, musím se násilím držet, abych si
nezačal hlasitě stěžovat. Takže, v žádném případě nikdo nesmí
tvrdit, že bych byl proti vzdělávání, naopak! Ano, vzdělávání,
sebe i druhých, je nesmírně potřebné a jsem velice vděčný
každému, kdo na poli vyučování pracuje. Jenom říkám, že to není
všechno a že to samo o sobě k obrácení nepovede.

Druhá poznámka je, že jsem se právě dopustil přesně stejné chyby,
kterou vidím u mnoha evangelických učitelů při čtení tohoto
verše. Ve chvíli, kdy slyší o Slovu a příležitosti někoho
poučovat, tak zapomenou na všechno a ženou se rovnou na konec
tohoto verše. Přehlédnou při tom úplně, že začátek verše hovoří
o „slyšení“. Víra je ze slyšení. Slyšení, naslouchání je něco, co
je velice podceňovanou disciplínou křesťanského života.

Jsou tací, a jsou to velice zajímaví lidé, kteří tvrdí, že
základním problémem rozkladu současného křesťanstva není
v nedostatku vyučování, ostatně pokud jste se někdy jenom zdálky
přiblížili k Internetu, tak víte, že problémem není nedostatek
ale spíše přebytek dokonalých materiálů k vyučování. Ještě pokud
navíc rozumíte nějakému cizímu jazyku, tak je problémem se v té
záplavě neutopit. Ne, tvrdí, že problémem je nedostatek
**naslouchání**. Existuje mnoho křesťanů zejména vycházejících
z různých mnišských nebo mystických tradic, často inspirovaných
egyptskými a syrskými Pouštními otci prvních století života
Církve, kteří zdůrazňují nutnost ztišení a naslouchání. Tvrdí
a je na tom mnoho pravdy, že problémem toho, proč neslyšíme Boží
:language-el:`rhêma` není to, že by k nám Bůh nemluvil, ale to, že
pro všechnu svoji aktivitu a povídání Ho nepustíme ke slovu.

Navíc to, že víra je ze slyšení jistě zahrnuje i naše naslouchání
druhým. Jsem upřímně přesvědčen, že mnohem více lidí přichází
k Bohu proto, že jim někdo naslouchal, nežli proto, že jim někdo
něco říkal. Tento sbor je plný psychologů, nebo alespoň lidí,
kteří něco o psychologii slyšeli, takže zde význam nasloucháním
druhým snad ani nemusím moc zdůrazňovat.

Zkusím ale na téma poslouchání přidat ještě jednu poznámku, která
mi připadne ne tak často opakovaná. Naslouchání je činnost
převážně pasivní, vzdáváme se kontroly nad průběhem rozhovoru ve
prospěch druhého. A o tomto poměru aktivity a pasivity bych chtěl
chvilku promluvit. Hrdinové evangelického křesťanstva jsou lidé
akce, plánovaného připraveného projektu. Martin Luther, Jan Ámos
Komenský, Jonathan Edwards, George Whitefield, John Wesley,
William Wilberforce, William Booth, Dwight Moody, Charles
Spurgeon, Hudson Taylor, Eric Liddell, Billy Graham, Watchman
Nee, Loren Cunningham, Oral Roberts, Reinhard Bonke, a mnozí
další jsou protestantskými hrdiny, protože něco velikého
vykonali. Naplánovali veliké misijní akce, založili Armádu spásy,
přičinili se k veliké změně ve společnosti (Wilberforce),
založili gigantické dobročinné organizace, byli aktivní a něčeho
velikého dosáhli. Jsou to dozajista vůdcové naší víry, které máme
následovat (Žd 13:7).

Když se ale naše spiritualita upne jenom jedním směrem a zcela
vyřadí všechno jiné, přestane být přínosem a stane se spíše
břemenem. Zkusím to říci tímto krátkým vymyšleným příběhem.
Představte si, že jste členem staršovstva, který dostal na stůl
dvě žádosti o finanční podporu sboru, a vy se k nim máte
vyslovit.

Jedna žádost je od mladičké (devatenáctileté) členky sboru, která
má v plánu vydat se na druhý konec světa a obětovat celý svůj
život tomu, že bude „objímat umírající největší chudáky v ulicích
nejchudšího města na světě“. Nemá v plánu budovat nemocnice,
hospici, nemá za sebou žádnou velikou charitativní organizaci,
jenom je chce obejmout.

Druhá žádost je od staršího, zcela dospělého bratra, který ale
právě kvůli své dospělosti už zažil ledacos špatného v životě.
Pocházel z pohodlně středostavovské rodiny a pohodlně
středostavovského církevního společenství, ale měl v sobě
opravdovou touhu pomoci nejchudším ve světě a proto se se svým
společenstvím dostal do konfliktu a ve víře se rozhodl, že bude
kázat evangelium nejchudším a nejvíce potřebným bez jakékoli
podpory od kohokoli. Ukázalo se ale, že chudí jsou opravdu chudí,
a proto ho nemohli podporovat a musel se své snahy vzdát. Navíc
se začala projevovat jeho duševní nemoc, a proto teď žádá o třetí
šanci. Chtěl by začít malovat, zjevně má určité nadání, ale nemá
žádné formální vzdělání, nikdy žádný svůj obraz neprodal
a vzhledem k tomu, že jeho styl malování je velice nestandardní,
neví, jak moc bude úspěšný. S použitím křišťálové koule mohu
napovědět, že měl pravdu a za celý svůj život prodal jenom jeden
obraz.

V prvním případě jste asi poznali o koho se jedná, křesťanský
život druhého je mnohem méně známý, ale kdo z Vás mi opravdu
upřímně řekne, že by se rozhodl peníze sboru věnovat na
kteréhokoli z těchto žadatelů? Já rozhodně ne. A tak nám můžu
pogratulovat, náš sbor nebude z těch, kdo by podpořili začínající
Matku Terezu z Kalkaty, ani v bídě a osobních problémech se
topícího Vincenta van Gogha (ano, také jsem nevěděl, že byl ve
svém mládí velmi nadšeným protestantským misionářem). Ale právě
on je jeden z mnoha příkladů toho, jak protestanti ve svém
zaměření na aktivitu a účelně vynaložené prostředky, se zcela
minuli s opravdovým uměním. Problém je, že opravdové umění
doopravdy nemá žádný účel, a tak opravdoví umělci velmi často
nenacházejí v protestantských sborech oporu.

Je zajímavé, že když se zamyslíte nad dějinami opravdu velikého
umění, tak mezi nimi najdete velice málo protestantů. V klasické
hudbě v podstatě jenom Bacha a ten byl luterán (kteří měli vždy
k umění velice zvláštní vztah, díky Lutherovi) a navíc v podstatě
veškerého jeho zakázky byli pro katolické zákazníky. Když se
ptali Johnnyho Cashe, který byl zcela jistě hluboce věřícím
protestantem a zároveň umělcem, který změnil tvář jednoho druhu
hudby k nepoznání, v jeho posledním rozhovoru ptali, zdali je
křesťanským umělcem, tak se značným zděšením v hlase odpověděl, že
v žádném případě, je jenom umělcem, který je také křesťanem.
Obávám se, že rozuměl pod křesťanským umění to, co ve skutečnosti
opravdovým uměním asi ani není, ale jenom nástrojem jak pomoci
církevnímu shromáždění v bohoslužbách a krášlení kostelů.

Umění se zdá být svým charakterem mnohem bližší židovskému (a
katolickému!) chápání svátosti a oběti. Na druhém břehu Vltavy,
na Hradčanech, do nedávna byl katolický klášter Bosých
Karmelitek, jejichž podstata života je, že se zavřou do kláštera,
který svým vzhledem nejvíce ze všeho připomíná vězení, a po zbytek
života v něm zůstanou zavřené a modlí se za svět. Mohu Vám
zaručit, že jakékoli prostředky na ně vynaložíte budou mít ve
viditelném světě nulovou návratnost, ale ony věří, že právě těmi
modlitbami Bůh změní celý svět. Netvrdím, že je mi jejich
spiritualita blízká, nebo že bych se radoval, kdyby se moje dcera
chtěla do něčeho takového pustit, ale uznávám tuto tradici jako
starobylou a jistě hodnou našeho respektu.

Ale právě tím, jak je taková tradice pasivního naslouchání pro
evangelíky zcela nepochopitelná, se mi do srdce vkrádá obava, že
jako protestanti něco míjíme a o něco přicházíme.

Je samozřejmě mnoho dalších způsobů jak více naslouchat Božímu
promluvení, :language-el:`rhêma`, teď jsem zmínil jenom to, co mi
táhlo hlavou, ale základ je společný, nemůžeme se jim naučit o
samotě.  Nemůžeme se naučit naslouchat druhým o samotě, nemůžeme
se naučit obětovat pro druhé o samotě, nemůžeme se naučit milovat
o samotě. Měli bychom více zdůrazňovat, že smyslem křesťanského
společenství je to společenství: s Bohem i s lidmi. Společné
modlitby, chvály, přímluvy, Večeře Páně, i to drbání po kostele.

Amen.

.. _předneseno:
   https://www.youtube.com/live/EtzdJCAJ7hk

.. _`blog post bratra Dana Drápala`:
   http://dan-drapal.cz/pribyva-volnych-radikalu/