path: root/faith/kazani_modus_moribundi.rst

Kázání o smrti Církve
#####################

:date: 2021-08-01T09:30:00 
:category: faith
:tags: sermon, czech

(kázání, silně krácené pronesené ve sboru_ ČCE Praha-Braník, 1.
srpna 2021)

.. _sboru:
    http://branik.evangnet.cz/

Introit: 

| Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého! / Amen
| Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
| Chvalte Hospodina, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
| Zpívejte Hospodinu, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
| Skrze Krista, našeho Pána / Amen

Žalm 91

1. píseň: žalm 91 Kdo ochrany Nejvyššího

Vstupní modlitba

1. čtení: Jan 8:31-38

2. píseň: 469, 1-5

2. čtení: 1Ko 3:1-15

Ještě jednou, dobré ráno. Pro ty, kdo už mě neznají, mé jméno je 
Matěj Cepl a v tomto sboru jsem uvěřil a dlouhou dobu, skoro
deset let, jsem byl tohoto sboru členem. Starší sboru mě
požádali, abych ho dnes zastal.

V roce 1976 byla možná nejtemnější doba z celé normalizace po
roce 1968. Likvidace jakýchkoli zbytků svobodné společnosti byla
už více méně dokonána a ještě se stále neobjevili žádné zárodky
disidentských společenství. Neříkám to proto, abych předstíral,
že o té době něco vím osobně, bylo mi pět let, ale proto, že
v tomto roce katolický teolog, původně profesor etiky na
theologické fakultě, poté dlouholetý vězeň komunistických žalářů
padesátých let, který z nich odcházel s posudkem, že “úkolu
převýchovy nebylo dosaženo, vězeň odchází z vězení stejný, jako
do něj přišel”, poté jeden z čelních představitelů hnutí
pokoncilní obnovy a poté opět jeden z vůdců katolického disentu,
Oto Mádr, sepsal článek, který byl posléze přeložen do češtiny
jako “Modus moriendi církve” (Studie, 69 (1980) 265-269). Zmiňuji
ho v kázání v evangelickém kostele jednak proto, že mi byl
posledních několik let inspirací k přemýšlení o současném stavu
církve a jednak proto, abych ze slušnosti vrátil to, že tento
článek byl inspirován a cituje slavnou knihu Jana Ámose
Komenského “Kšaft umírající matky Jendoty Bratrské”.

Také zmiňuji temnou dobu nejhlubší normalizace proto, že právě
tato doba vedla Mádra k přemýšlení o možnosti zániku církve.
Je přitažlivé a populární zamýšlet se nad vznikem církve a nad
procesem evangelizace a zakládání sborů v krajině, kde žádné
nejsou. Je opět populární zabývat se organizací a prací živé
nádherné církve v plném životu. Málokdo se ale zamýšlí nad církví
umírající a jak se v rámci takové církve chovat. A přesto
k zániku církve dochází.

Pochopitelně, že věříme slovu našeho Pána, že Církev jako celek,
nevěsta Kristova nikdy nezahyne a ani brány pekelné ji
nepřemohou. Ale to neznamená, že jednotlivé části církve
v jednotlivých národech nebo jejich podskupiny nemohou zemřít.
Jedním z center starověké Církve v římské říši byla severní
Afrika. Dala Církvi některé z největších theologů všech dob
Tertuliána, Cypriána, Lactantia a pochopitelně zejména svatého
Augustýna. Po nájezdu muslimů v sedmém a osmém století tam
v podstatě nezůstalo kromě nepatrných výjimek nic.

V současné době vyšly knihy, které se zabývají dříve zcela
opomíjenou Církví Východu. Nemluvím o současné pravoslavné
Církvi, ta mělo počátky stále ještě v bývalé římské říši. Mluvím
o společenstvích křesťanů, kteří přebývali na východ od
Jeruzaléma a právě v Africe. Je neuvěřitelné, jak málo o nich
víme, uvážíme-li co všechno dokázali. Zdá se, že ještě někdy do
dvanáctého století žilo více křesťanů na východ od Jeruzaléma
nežli na západ od něj a přesto v podstatě veškeré naše přemýšlení
o Církvi se zabývá těmi, kteří nalézali svoje kořeny v bývalé
Římské říši. Věděli jste, že zhruba ve stejné době, kdy se svatý
Patrik a jeho přátelé dopracovávali k nejzápadnějším výspám
Evropy v Irsku, se pravděpodobně někteří křesťanští misionáři
v Číně (ano, tou dobou byli křesťanští misionáři v Číně)
dopracovali k Tichému oceánu? Víte, že ještě před narozením
Mohameda byl ustanoven křesťanský biskup v Medině? Opět z těchto
společenství zůstali jenom naprosto nepatrné zbytky
a v posledních několika letech se jejich počet ještě radikálně
snížil vyhnáním většiny arabských křesťanů z Blízkého Východu.

A to ještě nezmiňuji některé dobře započaté misijní pokusy, které
nakonec špatně skončily. První se na mysl tane případ japonských
křesťanů, kteří byli kompletně zlikvidováni, jak nám nedávno
připomenul film *„Mlčení“*. Pro české evangelíky ještě
zajímavější, a pro většinu z nás zcela neznámou, byla misie
Ochranovské Jednoty bratrské v Austrálii, která tam pracovala
ještě dlouhá léta před masovým osidlováním kontinentu anglickými
trestanci. Na rozdíl od genocidy, která následovala, přistupovali
členové Jednoty k místním domorodcům s opravdovou křesťanskou
láskou a opravdu se jim podařilo vytvořit několik křesťanských
sborů. Ve chvíli, kdy se ale plně započala rasistická genocida
anglických osadníků, tak svoje bratry ve víře neopustili a i když
jako běloši se mohli přidat na druhou stranu, neustoupili a celá
misijní snaha zanikla spolu s domorodými kmeny, kteří ji
naplňovali.

Co můžeme říci o těchto křesťanech? Je to, že středoevropská
Církev ještě existuje a ta africká ne (nebo stará japonská,
Církev se samozřejmě do Japonska posléze zase vrátila), nějakým
důkazem toho, že my jsme lepší křesťané nežli křesťané v Severní
Africe v osmém století po Kristu? Jistě ne. I když jsou
historici, kteří promýšlejí důvody toho, proč Církev třeba
v dnešním Tunisku a Alžírsku zmizela téměř okamžitě a egyptská
koptská církev je dodnes přítomna jako znak toho, že v těch
prvních bylo něco v nepořádku, je to složitá
historicko-eklesiologická diskuse, kterou teď asi nebudeme
rozviřovat.

Vrátíme-li se do našich vod a hájů, dokážeme identifikovat něco,
co by evropští (a v současné době američtí) křesťané udělali
špatně, něco čím zavinili téměř kompletní sekularizaci Evropy
a dnes se znovu rozvíjející další vlnu sekularizace Severní
Ameriky? Je to provokativní otázka a nevím, jestli na ní někdo má
dobrou odpověď. Já rozhodně ne.

Jsou jistě věci, na které v dějinách evropské Církve nejsme
pyšní: přílišné spojení s politikou (příkladů je příliš mnoho,
abych je zde vytahoval) nebo s nacionalismem, neochotu pustit se
do aktivnějšího dialogu s nastupující vědou, přílišné trvání na
dávno přežitých vnějších formách, obecné ignorování znamení času
a mnoho dalšího. Bylo ale něco z toho takového rázu, že kdyby se
evropští křesťané zachovali jinak, dokázalo by to zvrátit obecný
trend sekularizace? Nevím.

---

Přesuňme se ale od neslavné minulosti k podobně neslavné
přítomnosti. Letos probíhalo opět sčítání lidu, které obsahovalo
i dotazy na náboženskou příslušnost. Bohužel zatím ještě nemáme
ani předběžné výsledky (alespoň pokud se nemýlím), tak si pomůžu
daty deset let starými:


.. image:: {static}/images/CCE_age_structure.svg
   :width: 50%
   :align: center
   :alt: Věková struktura ČCE

Toto je graf věkové struktury ČCE v roce 2011 podle tehdejšího
sčítání obyvatelstva. Jednotlivé vrstvy jsou jednotlivé věkové
skupiny.

Nemusíte být demografy, aby Vám nebylo jasné, že toto je graf
velice nezdravé věkové struktury s tendencí vymírat. Obecně, graf
rostoucí populace má vypadat jako trojúhelník se základnou dole,
tohle je přesně opačné, graf populace, která se zmenšuje. Další
analýza je pochopitelně možná, třeba by asi bylo možné odhadnout,
v jakém stavu nastane nový stav rovnováhy a kdy, ale to je
rozhodně mimo rámec tohoto kázání. Podstatné pro nás je to, že
situace v české církvi je špatná a není nikde moc naděje na její
přirozené zlepšení (podobné nebo ještě horší grafy je možné
nalézt ve všech českých denominacích s jenom malými výjimkami
u malých evangelikálních denominací).

A i co se týče zlepšení nadpřirozených tak moc naděje nevidím,
protože vrácení české církve na rostoucí trajektorii by
vyžadovalo probuzení v řádu alespoň welšského probuzení z počátku
dvacátého století, což je ale pohříchu jedno z největších
probuzení v dějinách, takže asi těžko můžeme plánovat další
rozvoj Církve v Česku na jeho základě.

---

Není to hezká situace. Dovolte mi představit dvě reakce na tuto
situaci, které mě velice rozčilují a které vidím všude kolem
sebe.

Pohybuji se více v probuzeneckých kruzích, takže nejčastější
reakce na to, když někdo poukáže na neutěšenou situaci české
Církve je jednak obviňování (velice slušné, od mých mezinárodních
přátel) nebo sebeobviňování (od mých českých přátel): „Ano,
situace Církve v Česku je strašná a je to všechno naše vina!
Kdybychom jenom více svědčili Pánu Bohu nevěřícím, bylo by lépe
a určitě by přišlo probuzení, které by celou situaci zachránilo!“
Vidím z těchto postojů dva výsledky: podle mého drtivě
převažující je špatné svědomí posluchačů a všeobecný pocit odporu
nad sebou, což mi nepřipadne moc křesťanská reakce. Nebo zvýšená
potřeba aktivity. Neříkám, že to je probuzené jenom špatným
svědomím, ale vidím v kruzích kde se pohybuji mnoho velice
prospěšné práce, která mě stále ještě ohromuje. Ano, mnoho lidí,
kteří přijedou do Prahy jako misionáři, jsou už sami zapáleni
a připraveni pracovat, ale máme ve sboru lidi, kteří pracují
s roztodivnými skupinami potřebných v Čechách. Lidi, kteří vedou
modlitební společenství a chvály veřejné nebo jenom pro církevní
potřebu. Ale potkal jsem v našem sboru i lidi, kteří přijeli do
Prahy z nějakého jiného důvodu (často studovat na českých
univerzitách), ale Pán Bůh se jich někde dotknul a odjížděli
z Česka jako misionáři nebo s jiným povoláním sloužit Pánu Bohu
na plný úvazek. Jsou to všechno úžasné Boží skutky, ale přes
všechnu radost, kterou z toho pociťuji, musím smutně
zkonstatovat, že i když mnohé z těchto služeb skutečně pomáhají
nevěřícím poznávat Boha takový jaký skutečně je, ani jedna z nich
pravděpodobně nepřinese probuzení, které by skutečně změnilo
charakter křesťanství v tomto národě.

Druhou reakci už neznám tak podrobně, protože se v příslušných
kruzích nepohybuji, zaznamenal jsem spíše její náznaky, ale od
několika evangelických lidí, často i osobně velice nasazených pro
Pána Boha, jsem zaznamenal cosi, co bych mohl velice brutálně
shrnout do prohlášení: „Jenom abychom udrželi ten provoz církve
tady a doufejme, že dokud neumřu, tak tady bude alespoň nějaký
sbor, kam bych mohl v neděli chodit na bohoslužby. Co bude dále,
to moc nevím.“ Je v tom spousta pesimismu a typické české
beznaděje. „Stejně se nemá smysl o něco snažit, protože to stejně
dobře nedopadne a někdo nám to zkazí.“

----

Když si tedy řekneme s Frodo Pytlíkem z Tolkienova Pána Prstenů:
„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo za mých časů…“ musíme slyšet
odpověď, kterou mu dal moudrý čaroděj Gandalf: „Já také … Ale my
o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat
s časem, který nám byl dán…"

Co tedy uděláme s časem, který nám byl dán? Rozhodně si myslím,
že ani jedna z těchto reakcí nevede k ničemu dobrému. Oboje se
v podstatě hlavně snaží vidět skutečnou situaci a raději se
utíkají k sebeodsouzení nebo k beznaději, jenom aby se nemuseli
vyrovnávat se skutečnou situací tak jak je. Ale přitom obě
stanoviska zapomínají na to, že jenom Pravda nás osvobodí!

Ale to není jediný problém těchto dvou stanovisek a možná právě
v rozmotání tohoto dalšího problému vede cesta k nápravě. Svatý
Pavel nás přísně nabádá, že se nemáme nechat vést myšlením světa,
protože myšlení světa je nepřátelstvím vůči Bohu (Římanům 8:7).
Myslím, že jednou z takovýchto myšlenek světa, která se vsunula
do našeho myšlení, aniž bychom si to řádně uvědomovali je
představa, že kvalita lidského života se měří úspěchem. Kvalita
farářského života se měří tím, kolik má jeho sbor členů a jak
roste. A stejně tak, kvalita křesťanského národa se měří tím,
kolik má lidí a jak roste. A když si už nemůžeme vážit úspěchu
vlastního, tak se alespoň schováme za úspěchy jiných a hlasitě
oslavujeme, jak jsme vyhnali Holanďany z mistrovství světa ve
fotbale, i když ve skutečnosti žádný z nás se ani nehnul z gauče.
Je to všechno naprosto špatně.

    „Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce
    Božích tajemství. // Od správce se žádá jen jedno - aby byl
    shledán věrným.“ (1Ko 4:1n B21)

Všimněte si kolik našich otců a matek ve víře (Heb 11) byli
z vnějšího hlediska vlastně neúspěšní a světem zapomenutí.

Naše práce pro Krista je určitě užitečná a řádná, ale na konec
„Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh.“
(1Ko 3:6) Není naším úkolem a odpovědností spasit český národ, to
už udělal Pán Ježíš Kristus na kříži.

Naším úkolem je být věrný.

    Kdo vystoupí na horu Hospodinovu, kdo stane na místě jeho
    svatosti? // Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo se
    neoddává marnostem a nepřísahá falešně. (Ž 24:3n)

Je to velice nebezpečné, když hledáme svoje ospravedlnění, svoji
hodnotu v úspěchu Církve, protože úspěch v Božím světě je vždy
něco velice odlišného od úspěchu světského.

Co z toho vybereme pro naše další rozmýšlení o budoucnosti české
Církve? Snažíme se jenom se ošidit omlouváním si vlastní
nedostatečnosti tím, že se snažíme povážlivý stav české Církve
bagatelizovat? Opravdu si to nemyslím. 

Naopak, právě ve chvíli, kdy si přestaneme namlouvat, že
budoucnost naší Církve by mohl být jiný nežli jaký asi bude, když
se konečně dobereme toho, co je naše odpovědnost a co naše
odpovědnost skutečně není. Nemusíme nalézat marnost našeho
usilování, které zcela jistě nedokáže změnit demografický vývoj
české Církve, protože víme, že to není náš problém. My máme být
věrní a pravdiví v tom, co děláme.

Ve chvíli, kdy si přestaneme zoufat, jak je naše situace
beznadějná, můžeme se konečně začít soustředit na to, že ten
člověk před námi potřebuje, abychom vyslechli jeho bolest, že
stojí za to jít si promluvit s jedním bezdomovcem nebo pozvat
prostitutky z Perlové ulice na štědrovečerní večeři (což
provozovala po léta jedna sestra z našeho sboru), že stojí za to
přeložit Komenského Kšaft do angličtiny, aby si i jiní mohli vzít
poučení z jeho moudrosti. Kdyby to teď nebylo tak nemódní, řekl
bych, že bychom se měli vrátit k masarykovské práci drobné.

„Věrný je ten, který nás povolal; on to také učiní.“
(1.Tes.5,24).

AMEN

3. píseň: EZ 399 - V sjití tomto pravme sobě

Ohlášky – má služba, člen staršovstva,
bude napsaný na nástěnce vedle kanceláře


4. píseň EZ 648 (dodatek) Kristus je má síla i spasení …

Přímluvná modlitba + Otče náš;


3. čtení = poslání

    Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží
    království, odpověděl jim: "Boží království nepřichází
    zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!' anebo: ‚Je tam.' Boží
    království už je přece mezi vámi!"

    -- Lukáš 17:20-21

požehnání
s rukama rozepjatýma

| Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
| ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
| ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.«
| s rukama sepjatýma
| V Kristu Ježíši, našem Pánu, jemuž sláva i císařství navěky
| Amen

.. vim: spelllang=cs