1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
|
Evangelium království
#####################
:date: 2018-07-29T17:50:48
:category: faith
:tags: sermon, czech
(kázání pronesené ve sboru_ ČCE Praha-Braník, 29. července 2018)
.. _sboru:
http://branik.evangnet.cz/
\
Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží.
A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království;
čiňte pokání a věřte evangeliu.“
-- Marek 1:14-15
Když se zeptám křesťanů na to, co je evangelium, většinou dostanu
celkem okamžitou odpověď ve smyslu toho, co píše apoštol Pavel
v Prvním dopise Korintským, patnácté kapitole:
Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben
a třetí den byl vzkříšen podle Písem.
-- 1. Korintským 15,3b-4
Což je ale zvláštní. Jednoduchá úvaha nám ukáže, že to nemůže být
to, co Ježíš kázal, když chodil po světě. „Jednou až možná budu
ukřižován na kříži, tedy já to ještě nevím, že se tak stane, ale
kdybych to náhodou věděl, a když ve mně potom někdy uvěříte …“.
To zjevně nedává smysl. A proto je dobré si připomínat slovo,
které máme jako základ dnešního kázání. Zde máme doslova napsáno,
co Ježíš měl jako základ svého učení, když chodil po zemi. Takové
jiné evangelium, nebo druhou polovinu evangelia.
Při prvním přečtení vidíme, že Ježíšovo sdělení má tři části:
1. Naplnil se čas
2. Přiblížilo se Boží království
3. Čiňte pokání a věřte evangeliu
Naplnil se čas
--------------
Začátek Ježíšova kázání nás odkazuje k tomu, že se čas naplnil.
K plnosti času jsou dva možné komentáře. Většinou, když slyším
biblické pojednání o čase, tak je to především o pojmech καιρός
a χρόνος a rozdílech mezi nimi. Vzhledem k tomu, že nehodlám
předstírat, že umím řecky, tak se raději budu věnovat druhému
tématu. Totiž o přítomnosti.
Kdykoli se v životě dostanu do těžké nebo nepříjemné situace,
moje první reakce je zatnout zuby, zabrat a doufat, že problém
přejde a bude zase líp. To není samo o sobě úplně špatné, ale
problém je, že většinou mám tendenci odkládat svůj vztah s Pánem
Ježíšem Kristem a Jeho chválu až na ten čas, kdy všechny problémy
budou vyřešeny. Tak nějak mám tendenci si představovat, že ten
opravdový křesťanský život se tak trochu má podobat životu
v lázních. Žádné problémy, tichá hudba, příjemná společnost
a dobré jídlo s vychlazenými nápoji. To je přece to, co nám Pán
Ježíš zaslibuje, když tvrdí, že přišel proto, abychom měli život,
a to život v plnosti, ne?
Náš život se ale málokdy podobá tomu vysněnému životu
v Poděbradech lázních. A tak spíše nežli žít opravdový křesťanský
život ve společenství Pána Ježíše Krista pak mám tendenci se
zaťatými zuby čekat, kdy už konečně všechny moje problémy budou
vyřešeny a kdy už konečně začne ten vysněný život v nebi. Bojím
se, že mnozí takhle, místo aby doopravdy žili,, dokážou jenom
přežít podstatnou část svého života.
Písmo nás na mnoha místech nabádá k přesnému opaku. Žít naplno
život s Pánem Bohem bez ohledu na okolnosti. „Toto je den, který
stvořil Pán, jásejte a radujte se z něho!“, „Nyní je čas
příhodný, nyní je čas spásy!“, nebo dokonce v jazyku Bible
Kralické „kaž Slovo Boží v čas i v nečas“. Pán Ježíš věděl, že se
již čas naplnil, my víme, že už je dokonáno, a tak kázal
evangelium i ve chvíli, kdy byl Jan Křtitel pronásledován a ve
vězení a čekal na smrt a my stejně můžeme žít s Pánem Bohem
i v tomto okamžiku, a ne jen se zatnutými zuby čekat, že se to
jednou zlepší, nebo naopak jenom vzpomínat na to, jak to bylo
krásné, když jsme se jednou s Pánem Bohem potkali.
Přiblížilo se Boží království
-----------------------------
Toto je podle mého samotný základ Ježíšova kázání. Sliboval jsem,
že nebudu předstírat, že rozumím řecky, když to není pravda, ale
teď neodolám pochlubit se tím, co jsem se někde dočetl. Většina
moderních evropských jazyků má prý problém v tom přeložit správně
tvar slova, který my zde máme v minulém čase. Řecký tvar prý není
jednoduchý minulý čas, jako kdyby Království nebeské už bylo tady
a dějiny spásy už skončily. Do jisté míry jistě, prý toto slovo
navazuje na to, co jsme říkali, že se čas naplnil, a nemusíme
tedy jenom doufat, že jednou v budoucnosti snad budeme moci začít
žít s Pánem Bohem, ale zároveň je to slovo aktivní, které
odkazuje k právě probíhajícímu ději. Jako kdyby zároveň
království už tady bylo, ale zároveň ještě teprve přicházelo.
Slyšel jsem přirovnání, že to může vypadat jako kdyby do našeho
normálního světa padaly veliké cákance Božího království; nebo ne
zcela přesný, ale dramatický překlad tohoto výroku, že se
Království Boží prolamuje do našeho světa.
K tomu ostatně také odkazuje Pán Ježíš citovaný v Lukášově
evangeliu (17:21), že Království Boží je mezi námi. Nemusíme ho
hledat někde v exotických končinách světa, ale právě mezi námi,
v našem každodenním životě, se můžeme setkávat s Pánem Bohem.
Čiňte pokání a věřte evangeliu
------------------------------
Důležité je nejenom správně chápat, ale také vědět, co tedy
s daným biblickým slovem máme aktivně dělat. Dovolte mi, abych si
tady pomohl krátkou vzpomínkou.
Když jsem byl kluk, moje babička z matčiny strany, žila na Újezdu
na Malé Straně. Jezdili jsme k ní tehdy poměrně často a většinou
jsme přestupovali na stanici metra Malostranská. Bylo to
s osmdesátých letech a jako mladý teenager jsem tehdy docela
těžce nesl atmosféru zahnívajícího husákovského reálného
socialismu. Proto si pamatuji, jak na mě vždycky zapůsobilo, když
jsem se koukal na vrcholu eskalátorů na Malostranské na
překrásnou sochu Naděje od Matyáše Brauna z Kuksu. I když jsem
tehdy ještě do kostela nechodil a kdybyste se mě zeptali, tak
bych Vám řekl, že v Boha nevěřím, přesto mě pohled na tuto sochu
vždycky připadal jako pohlazení, jako ujištění o tom, že ještě
stále existuje naděje a že jednou bude lépe.
Po mnoha letech jsem se k této soše zase vrátil, když se sbor, do
kterého teď normálně v neděli chodíme, začal scházet
v Malostranské besedě a já se zase můžu každou neděli kochat
pohledem na tuto nádheru. Ten sbor, do kterého chodíme, je
anglicky mluvící a sestává se většinou z cizinců. Mnoho z nich,
když jsem se jich ptal, co je zaujalo na Češích prvního, tak mi
odpověděli, že se lidé na ulicích a v dopravních prostředcích
málo usmívají. Jako kdyby český národ propadl smutku a beznaději.
Věřím tomu. Dokonce bych si troufal tvrdit, že z celé trojice
hlavních křesťanských ctností, víry, naděje a lásky, sice možná
největší je láska, ale řekl bych, že našemu národu nejvíce schází
naděje.
Naděje v to, že naše jednání a naše životy mají smysl. Tolikrát
v historii jsme vyrazili s naději, že už bude lépe, abychom
nakonec zase skončili v nějaké katastrofě (od Reformace, přes
národní obrození, První republiku, porážka nacistického Německa,
osmašedesátý), že už vždycky spíše očekáváme nějakou katastrofu,
nežli vítězství. Pobýval jsem několik let v cizině a znovu
a znovu jsem byl překvapován obrovskou jistotou všech lidí kolem
mě, že jejích jednání povede k očekávanému výsledku, že pomáhají
tomu prolamování se Božího království do normálního světa. Jistě
mnoho bylo možné odbýt s poukazem na povrchní potřebu pozitivního
myšlení, ale když jsem si uvědomil, jak moc žiji ve stínu
středoevropského očekávání katastrofy a marnosti našeho díla,
začal jsem se trochu stydět.
Myslím, že právě v současné celospolečenské situaci, ale
i v našem osobním životě, je pro nás Čechy tady jasné přikázání
„Věřte evangeliu!“. Nemáme očekávat katastrofu, nemáme si myslet,
že náš život stojí za …, ale máme zde přikázáno skutečně očekávat
Království Boží přicházející do našich životů a do našich
okolností a že má cenu tomuto prolamování se pomáhat.
Amen.
|
