K Brexitu, vlastenectví a demokracii
####################################
:date: 1970-01-01T00:00:00
:status: draft
:category: faith
:tags: euro, EU, politics, blogcomment, czech
V tomto okamžiku to vypadá, že absolutně všichni obyvatelé planety Země,
zejména pokud žijí někde v blízkosti Evropy, cítí potřebu se vyslovit
k příčinám, následkům a všemu možnému ohledně vystoupení Spojeného
(zatím :)) Království z Evropské unie. Vzhledem k tomu, že jsem sám
spíše zmaten nežli co jiného z celé situace, omezoval jsem se sám zatím
jenom na několik komentářů pod blogpostem_ na hodně obskurních webech
(First Things).
Bylo potřeba Dana Drápala aby napsal svoji reakci_ na Brexit, abych
zjistil, že je několik věcí, které jsou natolik zajímavé, že bych se
k nim rád vyjádřil. Dan píše hodně o vlastenectví a nacionalismu
a připadne mi, že se brání proti (většinou levicové?) tendenci
ztotožňovat vlastenectví s nacionalismem a odmítání obého jako
zhoubného:
Uvedu zdánlivě marginální příklad: Během stále ještě probíhajícího
mistrovství Evropy v kopané vyzvala jedna skupina německých
zelených, aby fanoušci nenosili německé vlajky. A měli transparent
„Patriotismus = Nazionalismus“. *Já považuji za jednu ze základních
potřeb každého normálního člověka potřebu někam patřit, být součástí
něčeho.* … Jsem hrdý na svůj národ, ale netvrdím, že je lepší než
ostatní, a kdyby se můj národ pokoušel potlačit jiné národy, byl
bych na něj méně hrdý a v rámci svých možností bych usiloval o to,
aby tak nečinil. *Pokud ovšem někdo klade rovnítko mezi patriotismus
a nacionalismus, pak jsem nacionalista.*
Cílem tohoto článku je vyjádřit moje stanovisko, že **rozhodně mezi
vlastenectvím a nacionalismem rozdíl vidím**. A má jediná nejistota
ohledně Danova článku spočívala v tom, že mi v něm chyběly nějaké nápady
ohledně takovéhoto rozlišení. Pokusím se tedy přispět svoji troškou do
mlýna.
Dovolím si osobní vzpomínku. Pamatuji si, jak můj otec, který byl
hluboce přesvědčený kosmopolita a anti-vlastenec, se rozčiloval, že
rozlišování mezi vlastenectvím a nacionalismem je jenom příznakem
intelektuální nepoctivosti (pro něho asi v podstatě nejstrašnější možný
hřích), protože když se nám to líbí, tak to nazveme vlastenectvím,
a když ne, nacionalismem, ale je to stále stejná věc, „kmenové instinkty
[tribal instincts]“. Chci tím říci, že i když s tímto postojem mého otce
nesouhlasím, přesto mu hluboce rozumím, a jsa synem svého otce
vlastenectví nikdy neznamenalo v mém životě nic naprosto zásadního.
Zažil jsem několik zcela skvělých okamžiků prodchnutých vlastenectvím
(Boris Rösner mávající gigantickou československou vlajkou nad průvodem
míjejícím Národní divadlo 17. listopadu 1989 a následné demonstrace
během Listopadu ’89 mezi nimi velice vyčnívají), jsem si jist, že
z větší části byly tyto okamžiky zcela pozitivní, ale zároveň si
pamatuji, jak na mě padala hrůza, když dav skandoval (spíše ze strachu
přesvědčující sám sebe, nežli z hlubokého přesvědčení) že “V jednotě je
síla”. Možná v tom byla moje nejistota kolem jakékoli síly, ale první co
mi v té chvíli napadalo bylo, že kdyby se někomu podařilo této obrovské
akumulované síly zmocnit, tento dav by klidně provedl něco strašlivého,
a zároveň, že toto skandování by se ladně vyjímalo na Castrových
demonstracích v Havaně.
Chci tím říci, že k vlastenectví přicházím nikoli z pozice nadšeného
vlastence, ale z pozice člověka, který si je hluboce nejistý svým city
v této věci. Přirozeným začátkem mých úvah o vlastenectví mi připadne
kniha C. S. Lewise “`Čtyři lásky`_”. Kniha obsahuje mnoho zajímavého,
ale kdybych se dopustil nehorázného zjednodušení tak bych řekl, že její
myšlenku je možno shrnout do dvou základních citátů. Lewis jednak cituje
`Denise de Rougemont`_ “láska přestane být démonem jedině tehdy,
přestane-li být bohem” (resp. používá pozitivní verzi tohoto výroku, že
“[láska] se stává démonem, jakmile začíná být bohem”). Z pozitivní
strany pak cituje Tomáše Akvinského, že “[…] milost neničí přirozenosti,
nýbrž ji zdokonaluje” (Tomáš Akvinský, `Summa Theologica, I q. 1 a. 8 ad
2`_)
Co se týče rozdílu mezi vlastenectvím a nacionalismem, tak je zřejmě ten
první citát důležitější. Láska k vlasti, vděčnost za díla našich předků
(v mém případě třeba českých reformátorů nebo stavitelů krásných českých
hradů a kostelů, ale, buďme upřímní, i třeba za dobré pivo), radost
z toho, že můžeme pokračovat v jejich šlépějích, to jsou dozajista dobré
věci, protože jsou v zásadě aplikací vděčnosti, obdivu nad krásou,
a formou lásky, pro kterou Lewis používá termín Storge (στοργή). Ale
tato láska je láskou podle řádu (`1Ko 14:40`_) jenom tehdy, když není
cílem, ale jenom nás provází ke skutečným cílům, kterými jsou láska
k Bohu a k bližnímu. Ve chvíli kdy se nám tato láska stane důležitější
nežli na příklad láska k bližnímu stává se oním Rougemontovým démonem,
který nás má tendenci zabít. A ano, zdá se, že skutečně dokonalé lásce
k bližnímu se učíme budováním na základě přirozené lásky k naším
nejbližším, ale rozhodně u tohoto přirozeného začátku nesmíme skončit
a nesmí nám zakrývat dokonalejší lásku i k bližním, kteří jsou nám
přirozeně vzdálenější.
Dokonce bych šel i dále. Domnívám se, že jedním ze základních zdrojů
současné problematické situace je, že jsme nepěstovali a nezabývali se
něčím co bych nazval Evropské vlastenectví. Nemohu si neodpustit ještě
jednu osobní vzpomínku. Pět a půl roku jsme žili a studovali s manželkou
(a následně i s dcerou) ve Spojených státech. Pamatuji si, jak pro mě
vždycky intenzivní pocit “Už jsem zpátky doma!” nastal ve chvíli, kdy
jsme přistáli na nějakém evropském letišti (dokonce i na Heathrow!).
Najednou jsem věděl, že jsem ve světě, kde vědí něco o historii, mají
poživatelný chleba a kafe se dá pít (no, kromě toho Heahtrow; ale opět,
protože jsem Evropan, vím, že pud sebezáchovy mi velí v Anglii pít čaj
a ne kafe). Samozřejmě, že tento pocit domova se ještě více
zintenzivnil, když jsme přistáli v Ruzyni, těšil jsem se rodiče,
příbuzné, přátelé, ale velice přesně si pamatuji, že relativně mi ten
rozdíl připadl menší, nežli když jsme přistáli v tom Frankfurtu,
Londýně, nebo Paříži. Zvláštní na tom je, že vlastně ani nevím jestli
tenhle pocit zažívá při příletu do Evropy někdo jiný, protože o vztahu
k Evropě se nějak nemluví. Já vlastně ani nevím, jestli jsou kolem mě
ještě nějací další lidé, kteří by si přiznali, že se cítí v mnohém jako
evropští vlastenci.
Možná, že to je právě část problému, že se o evropské vlastenectví nikdo
nezajímá. Jediný, kdo něco takového občas pronese, jsou někteří
katoličtí představitelé (bývalý papež Benedikt, kardinál Vlk, nedávno
Tomáš Halík) a bohužel ti, když něco takového tvrdí, tak to většinou zní
nejspíše ze všeho jako, že se snaží protlačit ze starých tradic alespoň
trochu svého vlivu do jinak zcela agnostického světa a jako takoví jsou
(po právu?) zahnáni do své pokračující bezvýznamnosti. Po Brexitu se
hodně mluví o tom, že jednou z příčin je, že britští (nejenom) politici
těch čtyřicet let téměř nepřetržitě nadávali na “Brusel” a schovávali za
něj všechna nepříjemná rozhodnutí, která museli udělat. Není tedy divu,
pokračuje tato téze, že normální britský volič je přesvědčen, že Brusel
je něco odporného, co mu konstantně ubližuje (průběžná otázka tehdy
ještě reportéra Borise Johnsona v Bruselu: „Tak co je nového a proč je
to zlé pro Británii? [So what is going on and why is it bad for
Britain?]“). Je to dozajista pravda, a je také pravda že čeští politici
(a obávám se, že i většina ostatních evropských) jsou v tomto směru
jenom o poznání rozumnější.
Mnohem horší mi ale připadne, že nikdo se neodváží povstat a pochválit
Evropskou unii za mnoho dobrého co pro nás členství v EU znamená.
Málokterý český politik pochopitelně řekne, že polozločinecké gangy
ovládající české politické moře jsou do té míry do jaké jsou drženy na
uzdě díky dozoru dospělých z Bruselu. Málokdo ví, že Česká republika je
`osmý největší dovozce do Německa`_ (v absolutních číslech, ne na hlavu)
a předstihujeme nejenom Velkou Británii, ale třeba i Rakousko (tlachy
našeho pana prezidenta o obchodu s Čínou jsou o to absurdnější, že
jenom s Bavorskem_ máme větší obchod nežli `s Ruskem a Čínou dohromady`_).
Je samozřejmě dobré připomínat obrovské investice (často asi spíše dary)
Evropské unie do české infrastruktury (např. dvakrát postavené čističky
odpadních vod) a nemalý vliv dohledu Evropské unie na zabránění alespoň
některým mafiánským rozkrádáním veřejného majetku (na druhou stranu,
veliké granty z EU možná takovéto zločinecké mafie podporují, kdo ví).
Je třeba neustále zdůrazňovat, že podobně jako za bolševika neexistuje
rozdělení na hodné *my* a zlé *oni*, tak neexistujeme *my* dobří, kteří
jsou sužováni zlým *Bruselem*. My jsme Brusel!
A ano, jistě i tento obrázek:
.. image:: {filename}/images/Wars_in_Europe.png
:align: center
:target: https://twitter.com/EUfiene/status/746041225237630976
:alt: Periods of peace and war in the European history
Čtu si teď hodně starou historii (raný středověk, po pádu Římské říše,
a konec prvního tisíciletí) a tak nějak na mě padá pocit, že mír
a blahobyt, kterého se nám posledních padesát let dostalo, není něco
samozřejmého, a že není až tak složité nějakou pitomostí o tato
požehnání přijít. A je neuvěřitelné, jak marxisté byli mimo … vývoj
dějin skutečně není automatický a zákonitý. Někdy skutečně stačí
mimořádně hloupé rozhodnutí nějakého jednotlivce a věci se mohou začít
posunovat velice rychle velice špatným směrem.
Jednu věc musím zdůraznit, protože by mohlo dojít k nedorozumění. Když
se prohlašuji za evropského vlastence (což nikterak nevylučuje byť
značně umírněného vlastence českého; a ano, kolik bylo skutečných
nadšených vlastenců československých?), když se tedy prohlašuji za
evropského vlastence, nikterak tím netvrdím, že Evropská unie je
v současné chvíli v pořádku. Obludná Společná zemědělská politika, to co
se eufemisticky nazývá „demokratický deficit“ (a co je ve své podstatě
tak zmatené, že u toho eufemismu raději zůstanu), šílenství Eura (jsem
pro přijetí Eura ale jenom a pouze poté co z Euroklubu vystoupí Řecko?),
i ty nešťastné banány jsou reálné problémy, které musí Evropská unie
nějak vyřešit. Jenže, jak správně vysvětluje Chesterton
v „`Ortodoxii`_“, Pimlico nikdy nemůže být nejprve napraveno a potom
teprve milováno. Jediný, kdo může napravit něco tak děsného, musí Pimlico
nejprve milovat, zcela iracionálně a nezištně. Připadne mi zvlášť
smutné, že zjevně britští politici si tohoto podle mého nejangličtějšího
ze všech Angličanů nikdy nepřečetli. Mohli by se poučit.
A skutečně je potřeba Pimlico milovat nezištně. Zkušenost posledních
čtyřiceti let britského členství v Evropské unii (resp. EHK) nám
ukazuje, že ve chvíli, kdy se snažíme v nenáviděném Pimlicu přežít
a rychle ho přeměnit, aby v něm život pro nás začal být snesitelný,
nikdy nebudeme mít ochotu ho skutečně změnit. Budeme se snažit se od něj
spíše nějak izolovat, získat si nějaké výjimky, aby hrůza Pimlica na nás
příliš nedoléhala, a ve skutečnosti pro jeho skutečnou nápravu neuděláme
mnoho. Nejprve je třeba Pimlico **přijmout takového jaké je** a teprve
potom s ním můžeme užitečně žít a snad i doufat v jeho nápravu.
Nevím, jak podporovat evropské vlastenectví, a je mi jasné, že opakování
materiálních výhod členství v EU nikoho k vlasteneckému citu nedovede.
Ostatně svůj pocit domova jsem také nezískal nějakým rozumovým
argumentem. Je mi jasné, že to je asi nejspíše něco, co se musí vyvíjet
velice dlouho, v řádu generací, ale rozhodně bych si myslel, že bychom
o evropské vlastenectví měli usilovat, a neměli bychom kompletně
rezignovat na snahy podpořit je nějakými organizovanými aktivitami. Je
vidět, že některé věci fungují. Vzájemné výměny studentů asi zjevně
způsobily, že mladší Evropané jsou přesvědčeni o nezbytnosti existence
Evropské unie. Bohužel, výměny důchodců neexistují. Každopádně bychom se
ale měli věnovat vymýšlení a podpoře jakýchkoli rozumných aktivit
podporujících evropskou vzájemnost. Existuje něco lepšího nežli
polodebilní Eurovision Song Contest?
Ještě dvě drobné poznámky. Dan Drápal napsal ve svém článku:
Český národ – podobně jako jakýkoli jiný evropský národ – potřebuje
osobnosti, které jsou šlechetné a které milují spravedlnost
a pravdu. Pokud nepovstanou a pokud jim nebudeme naslouchat, budeme
stát pouze před volbou mezi těmi, kteří bourají přirozený řád,
a těmi, kteří neznají nic než zlobu a nenávist.
Určitě by se nějaké takové osobnosti hodily, ale pokud se nestane
zázrak, tak jich nějak moc velký příval neočekávám. Naštěstí si ale
řekněme pithartovsky myslím, že náš budoucí osud není úplně závislý na
nějakých mimořádně altruistických osobnostech (a doufám, že si to Dan ve
skutečnosti nemyslí). Myslím, že spíše nežli „přetěžovat morálku“
potřebujeme docela normální politiku_, dělanou docela normálními
politiky, kteří se nebudou chovat jako sebestřední idioti. Což bohužel
v současném Česku občas skutečně spíše vypadá jako zázrak.
A ještě jedna věc, která mě přivádí do nekončícího údivu. I jenom
ledabylé pozorování vývoje posledních let mi ukázalo velice jasně, že
jednokolové celonárodní hlasování prostou většinou je velice nebezpečná
věc, protože voliči téměř automaticky volí v prvním kolem jenom na
základě okamžitého instinktu, často jenom z okamžité potřeby to “těm
pánům nahoře osolit”. Rozumné prezidentské volby musí být dvoukolové,
aby se zamezilo těmto impulzivním výkřikům. Kdyby tomu tak nebylo, tak
prezidentem Francie už byl několikrát třeba Jean-Marie Le Pen,
v Rakousko Jörg Heider. Ze stejných důvodů (a také proto, že bychom měli
dávat v nejistotě přednost zachování stávajících poměrů) mi připadne
samozřejmé, že třeba i hlasování v parlamentu o ústavních zákonech (a to
je hlasování profesionály, kteří by měli mít chladnější hlavu a lepší
úsudek) musí být kvalifikovanou většinou. Natož tak zásadní rozhodnutí
jako Brexit, které bez možnosti rozumné nápravy může změnit osud země na
hodně dlouho, ne-li navždy. Jak je jenom možné, že ti převzdělaní
odchovanci Etonů, Oxfordů a kdovíčeho ještě na něco tak primitivního
nepřišli a nenařídili alespoň tu kvalifikovanou většinu, je naprosto
neuvěřitelné. I odhlédneme-li od naprosté neodpovědnosti nařízení celého
referenda, jeho nemožný způsob provedení je věc, kterou bych opravdu
panu Cameronovi & spol. za rámeček nepověsil. Nerozumím.
.. _blogpostem:
http://www.firstthings.com/web-exclusives/2016/06/very-well-alone
.. _reakci:
http://dan-drapal.cz/index.php/cz/politicke-clanky/389-suverenni-rozhodnuti
.. _`Čtyři lásky`:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources?isbn=80-85495-56-2
.. _`Denise de Rougemont`:
https://en.wikipedia.org/wiki/Denis_de_Rougemont
.. _`Následování Krista`:
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1sledov%C3%A1n%C3%AD_Krista
.. _`Summa Theologica, I q. 1 a. 8 ad 2`:
http://summa.op.cz/sth.php?&A=8
.. _`1Ko 14:40`:
http://www.crosswire.org/study/passagestudy.jsp?key=I+Corinthians+14%3A40#cv
.. _`Ortodoxii`:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources?isbn=80-900802-4-3
.. _politiku:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Special:BookSources?isbn=80-200-1328-8
.. _`osmý největší dovozce do Německa`:
https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/NationalEconomyEnvironment/ForeignTrade/TradingPartners/Current.html
.. _Bavorskem:
http://www.mzv.cz/public/63/3c/58/1804694_1459330_tabulka_komplet.png
.. _`s Ruskem a Čínou dohromady`:
http://download.mpo.cz/get/52730/60035/632117/priloha001.pdf
