Otevřený dopis katolickému příteli
##################################
:date: 2016-11-26T23:34:00
:category: faith
:tags: ecumenism, Catholics, czech
.. zotero-setup::
:style: chicago-author-date
Povídali jsme si trochu o ekumenismu a Večeři Páně (resp.
svátosti Eucharistie; pro zjednodušení dále „Večeře Páně“, ale
nechci se tím nijak evangelicky vymezovat) a když jsem se vrátil
na místo na zbytek programu, tak jsem si uvědomil, že bych Ti
chtěl říci ještě něco. Nechtělo se mi ale otravovat ve zbytku
dne a večera a tak to raději píšu. No a čím déle to píšu, tím
déle mi to trvá a tím větší je to traktát. Ach jo, proč já jenom
nedokážu napsat dvou-odstavcovou úvahu a být spokojen?
Nejdříve ale ještě musím dodat, že jsem si velice všiml a ocenil
prosby o odpuštění P. Kodeta (a velice jsem se s k ní přidával
z naší strany). Pokud ho někdy uvidíš, řekni mu, že mu velice
děkuji.
O „ekumenickém hnutí“
---------------------
Ale teď k tomu o čem jsem chtěl psát původně. Zmínil jsi svoje
rozpaky nad společným slavením Večeře Páně, jestli by to nebylo
pokrytectví, když mezi námi neexistuje skutečná jednota. Myslím
si, že to je velice závažná myšlenka a chtěl bych se s ní
vyjádřit. Nejprve asi zdůraznit, že máš pravdu. V žádném případě
nestojím o ekumenické gesto jenom pro gesto samo, pokud za ním
nestojí skutečné přesvědčení. Jednu z věcí, které skutečně
upřímně nenávidím jsou různé ekumenické akce, kde se sejdou různí
potentáti, hlasitě vyjadřují svoji touhu po jednotě, velice
opatrně se vyhnou čemukoli upřímnému a odcházejí rádi, že to mají
za sebou a mohou si odfajfkovat ekumenické aktivitu. Asi je
dobré, že se alespoň spolu zástupci různých křesťanských skupin
baví, ale to už jsme jednou vyzkoušeli, že se peklo neotevře,
když se sejdou a modlí se spolu příslušníci různých denominací
a mnoho nového od takových setkání nečekám (a samozřejmě je
dobré, pokud se představitelé jednotlivých denominací osobně
znají). Ale mnohem většího skutečně ekumenického pokroku se podle
mého dosáhne, když jeden navštěvuje druhého zatím co ten druhý si
dělá „svoji věc“ a na přítomnost prvního moc nehledí. Proto
zásadně nechodím na žádné ekumenické akce, tak označené, ale
velice se rád se účastním konferencí KChO (už dvacet let).
O dvojí jednotě
---------------
Ale zpět k tomu pokrytectví a skutečné jednotě. Asi tušíš, že si
na katolické tradici (v tom nejširším možném slova smyslu)
mnohého velice vážím. Jsem přesvědčen, že je mnoho co se my
evangelíci můžeme od Vás učit. Ostatně proto těch dvacet let na
Vaše konference jezdím. Proto můj evangelický pocit méněcennosti
vždycky velice zarazí, když narazím na některou oblast
katolického myšlení, kde ta plnost nějak zjevně moc nedorazila.
Onehdy jsem byl šokován, když jsem si uvědomil, že katolická
biblická textová kritika je jenom šedesát let stará, ale co mě
skutečně šokovalo bylo, když jsem studoval (mezi Protestanty)
neslavně proslulý přípis tehdy ještě kardinála Ratzingera
„Dominus Jesus“ :xcite:`[@ratzinger:2000declaration]`. Jeho
začátek je naprosto úžasný (v podstatě potvrzení toho, že není
spasení v nikom jiném nežli v Pánu Ježíši Kristu) a evangelické
srdce se na něm velice potěší. Ale pak následuje kapitola
o církvi a ta je podle mého skutečně příšerná (volně citován
§ 16, „Církev je církví natolik, nakolik je poslušná římského
biskupa“). Pro mě to bylo poněkud trpké vystřízlivění ze snů,
protože jsem došel k přesvědčení, že římskokatolická církev jako
celek (nemluvím o jednotlivých katolících jako jsi ty nebo
P. Kodet) skutečně ani zdaleka doopravdy netouží po smíření
a sjednocení různých křesťanů. Že sice jsme se posunuli o Druhém
Vatikánu, a my evangelíci už nejsme děvky ďáblovy, ale dospěli
jsme pouze k tomu, že jsme bratří odloučení a celý ekumenismus je
konec konců jenom o tom, že se nekatolíci vrátí do lůna matky
jediné samospasitelné. Stále toužím po smíření mezi křesťany
a vynaložím veškeré rozumné úsilí na překonávání hranic mezi
námi, ale už neočekávám, že by snad někdy během mého života došlo
k nějakému výraznějšímu pokroku ve smíření mezi jednotami (resp.
denominacemi; „jednota“ je starý termín Českých Bratří, který je
mi mnohem příjemnější nežli odtažitě technické „denominace“),
protože venkoncem všichni hierarchové (týká se i protestantů)
vypadají, že jsou konec konců nejspokojenější se svým teplým
jistým.
Ale kvůli tomuhle lamentování to nepíšu. Četl jsem si potom
:xcite:`[@ratzinger:2000answers]` rozhovor kardinála Ratzingera
s nějakými německými novináři, kteří také zcela zjevně nevěřili
svým očím, když tu deklaraci četli. Když jsem se z toho dlouho
snažil vytěžit co si vlastně myslel kardinál Ratzinger
o ekumenismu a snažil jsem se na to hledět co možná
nejpozitivnějšíma očima, došel jsem k pro mě překvapivému závěru
a tím se konečně po nekonečně dlouhém úvodu dostávám k tomu, jak
se tohle moje smutnění vlastně týká toho, o čem jsme si povídali.
Zdá se mi, že základem jeho představy o ekumenismu je to, že
chápe jednotu křesťanů pouze jako jednotu institucionální (nebo
organizační) a cokoli jiného se mu zdá být přímým atakem na
zaslíbení Pána Ježíše v Mt 16:18 („brány podsvětí [církev]
nepřemohou“). A já jsem najednou viděl, jak tento důraz na
institucionální sjednocení Těla Kristova, je nesmírně podobný
velmi dávnému postoji mnoha protestantů k ekumenismu (byť tehdy
jenom v rámci protestantských křesťanů; bavíme se zhruba
o osmnáctém století). Důraz na institucionální jednotu vedl
k vzniku několika nových denominací, které doufali spojit
protestantské jednoty do jedné nové. Dopadlo to většinou
pochopitelně jak to dopadnout muselo_, a nejenom že se stávající
jednoty nesjednotily, ale navíc vznikla jednota nová.
Věřím, že se protestanti na základě těchto velice trpkých
zkušeností posunuli ve své eklesiologii. Slyšel jsem to vykládat
na základě Epištoly Efezským. Zajímavá věc na této epištole je,
že zmiňuje dvakrát jednotu. Jednou v Ef 1:10 zmiňuje „jednotu
v Kristu“ a podruhé v Ef 2:18 zmiňuje Jednotu Ducha, která je
způsobena Kristovým prolomením zdí kolem nás. Myšlenka, kterou
jsem k tomu slyšel je, že tyto dvě jednoty nejsou totožné. Ano je
jednota v Duchu, kterou dosáhneme ve chvíli kdy budeme v nebi
(nebo v tisíciletém království, nebo jak to vlastně bude), ale
existuje i současná jednota v Kristu (někdy jsem to slyšel
vykládat s termíny přesně naopak, ale to není tak podstatná,
základní myšlenka byla stejná), která je podobná naší svatosti
v Kristu. Ještě nejsme svatí, ale vírou můžeme předstupovat před
Otce jako očištění od všeho hříchu pro oběť Pána Ježíše Krista.
A stejně tak, ještě nejsme ve viditelné (řekněme třeba
i institucionální) jednotě, ale skrze Pána Ježíše a v Pánu Ježíši
(a jenom v něm) můžeme nalézat svoji křesťanskou jednotu i v této
chvíli.
Velice mě v této souvislosti nadchla promluva_ bratra Aloise
(představeného společenství v Taizé) v Praze. Bavil se tam
o cestách k jednotě (pochopitelně, Taizé je společenství
křesťanské jednoty) a v souvislosti s Večeří Páně vyznal svoji
touhu vidět
Větší eucharistickou pohostinnost těm kdo touží po jednotě
a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost; Eucharistie není
jenom vrchol jednoty je to také cesta k ní; přijměme, že
budeme pokračovat v cestě kterou předem neznáme, zakořenění
v těchto Izaiášových slovech: „slepé povedu cestou již
neznají"; v Ducha svatého vkládáme důvěru že nás povede po
nám ještě neznámých cestách; jeho vnuknutí nás připravuje na
to, abychom se stali věrohodnými svědky jednoty.
Stál jsem tam, poslouchal jeho slova a přemýšlel jsem o tom, jak
je to absurdní, že my protestanti musíme připomínat Vám
katolíkům, že Večeře Páně není jenom připomenutím nějaké dávné
události (totiž zde už existující institucionální jednoty
křesťanů), ale že se v ní setkáváme se skutečně přítomným živým
Kristem, který uzdravuje naše hříchy, včetně naší nejednoty.
Bohužel, jak jsem řekl, nemyslím si, že mezi potentáty existuje
nějaký skutečný zájem na změně a vykročení jednoho k druhému,
takže tahle promluva zcela zapadla a nikdy už jsem takovéto
myšlenky neslyšel (pravděpodobně také nemám tak docela ucho na
tepu katolického světa).
O co vlastně prosíme?
---------------------
Dopustím se ještě jedné myšlenky. Velice často mluvíme o jednotě
křesťanů, ale nikdy mi není jasné jestli ti různí mluvčí mají
nějakou alespoň minimální představu o tom, o co prosíme
(Jakub 4:3, „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte
nedobře …“). Jak nám má Pán Bůh splnit naše prosby, když ani my
nevíme, oč vlastně prosíme? Zkusme to tedy ve stylu negativní
teologie: co není cílem ekumenického hnutí? Pochopitelně jedna
myšlenka, která nikam nevede (a omlouvám se Benediktu XVI. pokud
to tak nemyslel), je že ti druzí budou konečně činit pokání
a vrátí se do lůna matky katolické Církve (resp. že katolíci
konečně prohlédnou a stanou se luterány/kalvinisty/etc.). Slušní
protestanti takovou kravinu asi nikdy otevřeně neřeknou, ale
myslím, že mnozí protestanti si furt myslíme, že konečným řešením
by mělo být cosi rozpaženého jako je současná průměrná
protestantská spiritualita. Existuje mnoho dalších (asi nikdy
nevyslovených) nesmyslů: třeba cosi ve smyslu spirituálního
kompromisu („Vy budete trochu uctívat Panu Marii a my uděláme
celibát nepovinný pro kněze.“) Ale ať je ten seznam jakkoli
dlouhý, nakonec nás vrátí k původní otázce: co si tedy
představujeme jako cestu vpřed (představujeme-li si opravdu
něco)? Neslyšel jsem skutečně moc přemýšlení na toto téma.
Nakonec to asi většinou skončíme u toho Augustinova „Otče, učiň
nás jedno, ale ještě ne teď.“
Moje současná pracovní myšlenka na toto téma vychází z pozorování
toho, jak moc vnější jednoty bylo v prvních stoletích Církve.
Řečeno několika slovy: zas až tak strašně moc ji nebylo. Jenom za
prvních pět šest století života Církve vidím různě rozdílnou
tradici Židovskou, Řeckou, Římskou, Gótskou, Irskou, Církev
Východu [#]_ (a to pomíjím ještě většinu herezí), a ještě jsem se
nedotknul Církve Konstantina a Metoděje na Velké Moravě, která
byla nakonec zlikvidována. Nebo různých předreformačních pokusů
vytvořit alternativní spirituality v rámci stávající instituce
(Valdenští, čeští utraktivsti). Samozřejmě, že tyto různé skupiny
nebyly každá stejně samostatná (nebo opačně řečeno byly různě
začleněné do jednoho institucionálního rámce vedeného
Pentarchií), ale při meditaci nad tímto mnohobarevným kobercem
všeho možného (a to jsem schválně nepokračoval přes Reformaci)
vidím jedinou možnou odpověď na svoje ekumenické otázky. Jedna
instituce centrálně řízená je možná skutečně pouze naší falešnou
představou za kterou když se modlíme dostáváme se někam do krajů
Jakuba 4:3. Což když skutečně Božím plánem pro jeho Tělo je být
barevné a roztodivné, a tím svědectvím o lásce mezi křesťany
(Jan 17:23) má být možná právě to, jak se tyto roztodivné části
mají rády navzájem přes svoji různost (tedy ne nutně ta různost
musí představovat všech 35,000 nebo kolik je teď jednot po světě
až po tu legendární „Jedinou pravou apoštolskou církev, číslo
II.“, která prý dle :xcite:`[@mcclung:1987father]` existovala
v Holandsku).
Myslím, že další cesta vychází z toho halíkovského „už, ale ještě
ne“, ale vidím to spíše morálně nežli filozoficko/theologicky.
On totiž ten absolutismus „nemusíme dělat nic, dokud Pán Bůh
neotevře oči těm zabedněným protestantům a nepřinutí je vrátit se
do lůna matky katolické církve“ (resp. protestantské varianty) je
nesmírně pohodlný. Není potřeba nic dělat, nemusíme slevovat
z představ o vlastní dokonalosti a zároveň se můžeme tvářit
zbožně, že jenom čekáme na to pravé vanutí Ducha Svatého. Museli
bychom začít brát vážně slova sv. Pavla o spojení různých v jedno
aniž se ta různost zlikviduje (jako se muž nemusí stát ženou, nebo
Žid Řekem).
Často mám z různých ekumenických snah pocit, že to je něco, co je
navíc a kde vlastně moc nezáleží jestli se něco reálného změní.
Ano, Pán Ježíš nám říká, že by bylo dobré, abychom byli jedno,
dokonce to snad nějak souvisí se zvěstováním evangelia, tak tedy
odříkáme nějakou tu modlitbu, ale pokud se nic nestane, tak se
halt nic moc nestane a může za to Duch Svatý, že dostatečně
nezavanul. Svoje máme odmodleno, tak co? Mám v téhle věci
obrovský pocit naléhavosti. Viditelná neschopnost křesťanů
spolupracovat nebo např. sdílet Večeři Páně není něco navíc. Není
to něco co můžeme vyřešit „katolickými tempy“ (v příštích pěti
stech letech se to nějak vyřeší), cítím zde veliký pocit
naléhavosti. Každým dnem kdy se v této věci nic neděje
pokračujeme v tom co Židé nazývají „znesvěcení jména Božího“,
každou Večeří Páně (resp. slavením Eucharistie) se dopouštíme
hříchu na Tělu Kristovu, když se ho nemohou účastnit všichni
křesťané.
Po této veliké odbočce se konečně vracím k tomu, co mě napadá ke
společnému sdílení Večeře Páně mezi všemi křesťany. Pokud
skutečně začneme brát tu lásku v různosti vážně (raději se
nebavme o jednotě, protože ta smrdí příliš tou jednotnou
institucí) tak možná zjistíme, že to „už, ale ještě ne“ znamená,
že otázka Večeře Páně by se měla přesunout ze zadního hořáku
úplně dopředu na ten nejsilnější. Najednou se to stává do jisté
míry zkouškou naší ochoty milovat ty Druhé. Skutečně si začínám
myslet, že v současné době nejvěrohodnějším znakem zájmu
o skutečný ekumenismus je zájem o diskusi o možnosti společného
slavení Večeře Páně. Říkám schválně „zájem“, protože chápu, že
i v nejlepším případě to může být jenom proces, který zabere
hodně času, hodně modliteb a hodně společného povídání.
Zejména opět negativní uvažování. O co nestojím. Jak jsem výše
naznačil ve svých úvahách o ekumenismu, nestojím o nějaké
sbližování liturgie nebo praxe vysluhování Večeře Páně. Každý ať
si dělá „svou věc“ po svém. Jedná se mi jenom o to, aby Ti druzí
se mohli účastnit „cizích“ bohoslužeb naplno. Také je mi jasné,
že katolíci mají i některé legitimní výhrady k naprosto
všeobecnému communio (protestantské „Vítán je každý kdo přijal
Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele“). Sice bychom se asi
neshodli na výkladu 1Ko 11:28 („kdo nerozlišuje Tělo Páně“), ale
chápu, že se katolíci vzpírají slavit Večeři Páně s někým, o kom
se domnívají, že není ochoten prokazovat alespoň úctu
k eucharistii a podobně. Takže vidím jako dočasně možné (a
i s tím, že ta dočasnost může být jako dočasná přítomnost
sovětských vojsk) potřeba nějakého potvrzení (či čeho) od
místního biskupa asi jak pro případné účastníky katolické
svátosti Eucharistie, tak pro protestantská společenství, kde by
katolíci chtěli přistupovat k Večeři Páně (případně nějaká plošné
výjimky pro akce typu Konference ChO, kde je mnoho protestantů).
Také je mi jasné, že katoličtí předáci by museli bojovat
s naprosto zuřivou opozicí při jakýchkoli ústupcích ve směru
k protestantům (a zároveň musím přiznat, že asi pro mnoho
protestantů by bylo těžké přijmout cokoli menšího nežli kompletní
kapitulaci ze strany katolíků), ale zároveň se domnívám, že je
někde místo, kdy pro obě strany je třeba říci, že se více sluší
poslouchat Boha nežli lidi (zde míněno konzervativní věřící všech
směrů) a s úctou a láskou ale přesto jasně stát na pravdě.
Tož tak. To je asi pro tuto chvíli všechno, co bych chtěl říci.
Komentáře jsou velice vítány.
Citovaná literatura
-------------------
.. bibliography::
.. _muselo:
https://xkcd.com/927/
.. _promluva:
https://youtu.be/fIQFgqzP444?t=2125
.. [#] :xcite:`[@Jenkins2009]` vypráví půvabnou historii, kterak
Portugalci dopluli na jih Indie a tam našli svato-Tomášské
křesťany (žijící v oblasti minimálně od třetího století AD).
A konverzace probíhala nějak takto: „Když jste tedy křesťané,
jste poslušni biskupa v Řimě?“ „Co je to Řím? My jsme dobře
poslušni patriarchy v Babylóně.“ „Kde že???“ Obávám se, že
tato konverzace nijak moc neprospěla porozumění mezi národy.
