summaryrefslogtreecommitdiffstats
path: root/_Ksaft_umirajici_matky_Jednoty_Bratrske_9216.TXT
blob: 64fa060d5fc295cfdf0ed48e396f2efc814fa7c0 (plain) (blame)
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
JAN AMOS KOMENSKÝ
KŠAFT  UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ
Vydal, úvodem a poznámkami opatřil Dr. JOSEF STANĚK
V BRNĚ 1935
NÁKLADEM DĚDICTVÍ HAVLÍČKOVA V BRNĚ, HUSOVA 5
TISKEM  F. OBZINY VE VYŠKOVĚ NA MORAVĚ

Motto: 
"Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil Pán, dědicem činím.  Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,  na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila:
Napřed milost v pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou Mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán."...

Toto dědictví i milost k pravdě Boží čisté jsou jako drahocenné klenoty uloženy hluboko v srdci českého národa. Ukázaly i potvrdily to mimo jiné události let 1968 a 1989. Semeno, které umřelo, aby vzkličilo v pravý čas, chce být rozmnoženo a chystá se vydat hojný užitek.
Nedivíme se již různým proroctvím z celého světa o mimořádné úloze našeho národa a jeho Božího lidu v této době. Český národ má být světlem pro jiné národy!? Zamysleme se proto nad tímto úžasným dědictvím, uvědomme si svoji zodpovědnost a prosme Pána, aby otevřel průduchy své milosti a požehnáni, které zaslíbil v této závěti - Kšaftu.
Nadace J:. A. Komenského Praha

KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ, kterýmžto (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávající) svěřené sobě někdy od Pána Boha poklady mezi syny a dcery a dědice své rozděluje.
Léta Páně 1650.
J. A. K.
Poznámka. Tak zní úplný název spisu. Kšaft znamená tolik co závěť; dokonávající = starý tvar místo novočeského dokonávajíc.

Úvod.
Spis Jana Amosa Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, třeba rozsahem nevelký, přece významem a hodnotou náleží k jeho nejdůležitějším pracím. President Masaryk sám v první kapitole Světové revoluce naznačil, že to bylo slavné proroctví z Kšaftu Komenského, jež mu bylo vodítkem v zahraničním odboji.
Kšaft vznikl po třicetileté válce, jež přinesla českému národu ujařmení pod cizovládou a mírem vestfálským (1648) zmařila naděje našich vyhnanců v návrat do vlasti. Přes všechny sliby švédského kancléře Axela Oxenstierny a přes úpěnlivý list Komenského kancléři před sjednáním míru byli Čechové Švédy opuštěni a na prospěch exulantů se nestalo pranic. Ještě zůstávala slabá naděje, když se válčící strany dohodovaly o provádění míru na počátku roku 1650 v Norimberce, že přece bude pamatováno na české vyhnance. Když však i tato naděje zklamala, chápe Komenský, že Jednota, nemohouc se vrátiti do vlasti, jest odsouzena zaniknout v cizině. Roku 1648 se stal Komenský biskupem Jednoty bratrské v Lešně. Proto počátkem roku 1650 píše jménem své církve tklivý a procítěný Kšaft, kde se Jednota loučí se svými věřícími a také s národem českým. Bylo též třeba dáti členům církve pokyn , jak se mají zachovati v případě, že Jednota zanikne. (Jednota však tehdy ještě nezanikla, neboť téhož roku 1650 bylo rozhodnuto na schůzi v Lešně, aby trvala dále.)
Jaká jest osnova Kšaftu, majícího celkem 20 kapitol, vysvitne nejlépe z připojeného obsahu:

I. Lidé jsou pomíjející: pobudou určitý čas na této zemi a odcházejí. Podobně pomíjejí také království, národové, jazykové, náboženství i církve.
II. Také Jednota bratrská pro hříchy své má zaniknouti. I chce podle příkladu opatrných lidí učiniti poslední pořízeni.
III. Jednota volá své syny, aby se postavili u její smrtelné postele.
IV. (Tato kapitola a také pátá naznačuje osnovu Kšaftu, která je však prolomena mohutným vyvrcholením a závěrem spisu v kapitole 19. a 20., kde se Jednota obrací k českému národu.) Rozdělí si je na číyři zástupy a chce promluviti ke každému z nich zvláště: pak hodlá promluviti i k jiným církvím. Statků pozemských nemá, neboť, měla-li jich něco málo, nepřátelé ji je odňali. Ale má bohatství duchovní a je chce rozděliti mezi své syny a přátele.
V. Ze synů Jednoty jedni, nevěrní, se ji zpronevěřili a opustili ji. Druzí, bázliví, se (na oko) přidali k nepřátelům Jednoty, ale v srdci ještě po ní touží. Třetí, věrní, neochvějně vytrvali při Jednotě v protivenstvích; ale jedni z nich podléhají soužení a stojí před smrti, druzí snad budou zachováni budoucnosti.
VI. Nejprve se Jednota obrací k těm, kteří jí zůstali věrni, a uvádí jako útěchu výroky z Nového i Starého zákona, podle nichž vejdou po smrti do království nebeského. Nemají se rmoutiti pro ztrátu pozemské vlasti.
VII. Bázliví, kteří v těžké zkoušce neobstáli, mají plakati nad sebou jako sv. Petr, když zapřel Krista, a navrátiti se k Jednotě bratrské.
VIII. Jiným ostatkům svého lidu (t. j. nevěrným?) odkazuje Jednota pláč a pokáni a aby se napravili.
IX. Jednota přikazuje svým dítkám pláč pro kněží, kteří zhřešili tím, že dopustili, aby do Jednoty vnikla světská marnost, nádhera a neřesti.
X. Jednota přikazuje pokání a modlitby a postem a pláčem všem svým dítkám, starým i mladým, a také kněžím podle příkladů, zaznamenaných ve Starém zákoně. Dosud takového pokání nečinili. Obrátí-li se aspoň nyní celým srdcem k Bohu, snad ještě bude pro ně vysvobození.
XI. Jednota vzpomíná ctností, které dříve zdobily její příslušníky: byla to láska k Bohu a nenávist k marnosti světské, prostota a upřímnost. Místo jejich zaujala nesvornost, sobectví, pýcha, lakomstvi, lenost, žebravost, čímž uvalena potupa na celý národ. Jednota připomíná, že nežijeme pro život pozemský, nýbrž pro život věčný.
XII. Jednota děkuje Jednotě polské za to, že přijala její dítky, vypuzené z vlasti. Zároveň však žádá, aby vždy byla pamětliva svého původu z Jednoty Bratří českých. Vytýká úpadek kázně v Jednotě polské a zvlášťě zvyk, posílati mládež do cizích škol, kde se odcizuje dobrému, mravnému životu. Jednota polská má se přičiniti o nápravu.
XIII. Zanikne-li Jednota, mají její kazatelé sloužiti kterékoli evangelické církvi; věřící pak se mají připojiti podobně k některé církvi evangelické.
XIV. Jednota se potom obrací k jiným církvím křesťanským, a to především k církvi římské, z níž všechny povstaly. Nebyla však jim matkou, nýbrž macechou. Má činiti pokání a napraviti se; neučiní-li tak, zahyne.
XV. Radostně pozdravuje Jednota církve evangelické, jež jsou pravými nevěstami Kristovými. K Jednotě bratrské poslal Kristus jako družbu J. Husa, k německé jednotě M. Luthera a k helvetské Jana Kalvína.
XVI. Jednota německá (= církev luterská) byla první sestrou Jednoty bratrské. Tato jí odkazuje více řádu a kázně a lepší porozumění článku o ospravedlnění věrou. Má dokončiti dílo Lutherovo a nespokojiti se pouhou věrou, nýbrž konati i dobré skutky.
XVII. Církvi helvetské odkazuje Jednota bratrská více opravdovosti a méně hloubáni o víře, neboť z toho vznikají náboženské sekty bez konce.
XVIII. Všem církvím křesťanským Jednota odkazuje touhu po sjednocení, jehož podmínkou je shoda v podstatných věcech.
XIX. Tato kapitola, v níž se Jednota obrací k českému národu, jejž činí dědicem svých duchovních pokladů, je z celého Kšaftu nejdůležitější. V úvodním odstavci vyslovuje Komenský památné proroctví o obnově české státní samostatnosti (Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu... vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.). Jednota odkazuje milovanému národu:
 1. lásku k čisté boží pravdě,
 2. překlad bible Kralické,
 3. lásku k církevním řádům a kázni,
 4. snahu o sjednocení evangelických církvi českých,
 5. lásku k jazyku mateřskému a
 6. lepší způsob výchovy mládeže.
XX. Na konec se Jednota loučí s národem českým a žehná mu slovy Mojžíšovými. Přeje mu síly, množství mužů, štěstí v boji i v práci. Nepřátelé jeho ať jsou pokořeni!

Píše svůj Kšaft, použil Komenský formy odkazu, závěti: Jednota umírajíc volá k sobě všechny dítky, aby učinila poslední pořízeni o svém duchovním majetku. Vzorem po stránce formální byl Komenskému starozákonní apokryf (= nepravá část bible) „Poručenstvie, t. j. závěť, dvanácti patriarch" (= synů Jakubových), který byl do češtiny přeložen již ve 14. století. Ovšem církevní stanovisko Komenského je velkoryse rozšířeno v 19. kapitole Kšaftu, kde Jednota, nebo vlastně Komenský sám, oslovuje celý český národ, a pohnut až do hlubin duše, vyvrcholuje památným proroctvím naší státní obnovy „po přejití vichřic hněvu". V 20. kapitole pak přistupuje k formě odkazu ještě forma požehnání : Jednota se s národem loučí a žehná mu slovy požehnání Mojžíšova ze Starého zákona, neboť Komenský viděl i v českém národě lid vyvolený a v osudu našich vyhnanců, spatřoval osud Židů, rozprášených do všech úhlů světa.
Kšaft ve shodě s povahou látky je psán slohem vážným, který však nabývá často vzrušeného, ba dramatického rázu. Hojně tu Komenský cituje Starý a Nový zákon, ač ne tolik jako ve spise Truchlivý. Jako v Labyrintu světa i v Kšaftu je místy užito slov přejatých z němčiny.
Původní rukopis Kšaftu není zachován. Máme však 4 opisy z 18. století. První tisk Kšaftu, berlínský, je z roku 1757. V Praze byl spis tištěn teprve roku 1848. Důležitá vydání jsou: vydání spolku bibliofilů z roku 1909 prací Fr. Táborského a Em. Smetánky a s kresbami Ad. Kašpara; vydání Čes. mis. Jednoty z roku 1912 (věrný otisk berlínského); vydání Kobrovo z roku 1917 prací J. V. Nováka ; vydání spolku Komenský v Praze z roku 1918 péči Jana Herbena a s kresbami Fr. Bílka; kritické vydání St. Součka v Reichlově Špalíčku z roku 1927 (k němu přihlíží naše vydání); pak vydání J. V. Klímy z roku 1928 v Praze, Rud. Schamse z raku 1930 v Laichtrově sbírce Světla a j. Německý překlad je dvojí : z roku 1866 a druhý od Dory Peřinové z roku 1907. Holandský překlad je od amsterodamského lékaře R. A. B. Oosterhuise z roku 1928.

-----

I.
Ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne!
Což prohlášeno jest v Písmě božím, že věk jeden pomíjí a jiný nastává, ačkoli země na věky trvá (Kaz. 1, 4), to se splnilo na všech, kteříž byli před námi, a plní na všech nás, kteříž jsme nyní, a plniti bude na všech, kteříž budou po nás: že přicházejíce na svět odtud, odkudž nás vyvodí všemohoucí Pán, z místa mlčení věčného, a pobudouce tu, jak komu odměří čas přebývání jeho na zemi, odcházíme zase tam, kamž nás vede (ó by dovedl!), do místa zůstávání svého. A jakýž v tom způsob jest každého člověka v osobě vlastní, takovýž jest i každé společnosti lidské v domích, městech, královstvích a církvích, že všudy jedno pomíjí a druhé nastává; i nyní co se pod nebem děje, vidíte; pomíjejí a proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství: proto bezpochyby, že nastává jiný věk ; pomíjejí i církve jednoty: proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své (Žalm 104, 30).

-----

II.
Mezi těmi proměnami vidouc já také proměnu svou a scházení i docházení své, že vzata jsouc pro hříchy své v kázeň boží a vypuzena z národu a jazyka svého mezi cizí a již také od sousedů svých (kteříž sobě strojíc pokoj, na mne a vlast mou zapomenuli) opuštěna, takže, potvrdí-li Pán toho, co lidé činí, vidím, že poslouživši já za svého věku vůli boží, usnouti mám (Skutk. 13, 36): učiním tedy, což činiti obyčej mají opatrní podlé světa, že majíc po sobě co pozůstaviti, zříditi hledí dědice a požehnání boží sobě udělené rozděliti mezi ně, aby nebylo v ztrátu aneb roztrhání i aby nenechali po sobě různic. K čemuž i rozkaz boží Ezechíášovi učiněný: „Zřeď dům svůj, nebo umřeš" (Izai. 38, 1) vede, a komukoli od Boha dům svěřen jest, aby bez pořízení ze světa neodcházel, napomíná.

-----

III.
Poďtež tedy, synové moji, postavte se vůkol smrtedlné postele mé a slov mých, kteráž jsem vás zplodila, co mluviti budu, pozorujte: Aj, synové moji, vychovala jsem vás s veselím, tratím vás s kvílením a zámutkem; nebo jste hřešili před pánem Bohem vaším, a co zlého jest, před ním jste činili. Nyní pak co mám učiniti vám? Já vdova jsem a opuštěná; jděte, synové moji, a žádejte ode Pána milosrdenství (2. Ezdr. 2, 3-4)!

-----

IV.
Rozdělím pak sobě vás na čtyři houfy, a promluvě k vám, jednomu každému zástupu, co potřeba, obrátím řeč svou. k jednotám jiných církví, jakožto sestrám svým, starším sebe i mladším, s nimiž a mezi nimiž mne choval Pán, a teď pak před jinými mne volá k sobě, abych mezi vás všecky rozdělila to, což mi z milosrdenství svého svěřil byl Pán. Neb ač zevnitřní způsob můj takový byl, že po všecken čas života mého říkati s apoštolem bylo: „Zlata a stříbra nemám" (Skutk. 3, 6), neměvši na zemi, jako i Pán můj, kde téměř hlavu skloniti; a měla-li jsem co z drobnějších vezdejších věcí, domečků, zborečků, roliček, vinniček, i z toho mne svlékli (vyhnavše mne) jako i Pána mého z roucha jeho, když ho na kříž přibili, rozdělivše to mezi sebe ; ale však mám se čím chlubiti v Kristu Ježíši v božích věcech, kterýž mne obohatil bohatstvím duchovním, aby ve mně přebývalo slovo jeho. Z těch tedy jeho mně do vůle jeho svěřených pokladů odkazovati budu, jak uznávám, že kdo z vás synů a přátel mých čehož potřebuje.

-----

V.
Vás, synové moji, kteréž jsem já zplodila a vypěstovala, ne v jednostejném vidím způsobu; a protož k vám tak jednostejnými slovy promlouvati nemohu, ale rozdílně. Nebo někteří jste se mně a Otci duchů, kterémuž jsem vás zplodila, zpronevěřili, nevytrvavše se mnou v mých pokušeních, ale mne opustivše. Jiní jste trvali, a snad někteří ještě trváte, odpolu, pochlebujíce nepřátelům mým a u ohně jejich se zhřívajíce, vždy však předce ještě po mně, matce své, se ohlédajíce, žádostiví jsouce, kdyby mne byl z moci nepřátel mých vydobyl Pán, ještě do klína mateřského se navrátiti, Jiní jste udatnějšího ducha a následovali jste mne pod křížem klesající vždy předce, obcovati utrpením mým se neliknujíce, i píti spolu se mnou kalich hořkostí, kterýž skrze trpkosti přítomného věku k sladkostem věku budoucího nás vedoucí Pán nalil mně, sobě neošklivíce. Ale opět vás některé vidím buď věkem neb bídami utrápené umdlévati a docházeti; o jiných pak naději sobě činím, že je Pán k dalším časům chová a dochová.

-----

VI.
Vás posavád věrné a v té věrnosti stále trvající a již i konce víry své dobíhající potěšuji potěšením tím, kterýmž potěšil nás převěrný náš Pán, oněmino svatými slovy svými: „Vy jste ti, kteříž jste v mých pokušeních se mnou -zůstali. A jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém" {Luk. 22, 28-30). Potěšení toto přijmetež, ó synové, a nekormuťtež se již více pro ztrátu zemské vlasti a stánků obydlí svého i stánků božích tu na zemi; nebo k slavnějším věcem vede nás ten, kterýž řekl: „Zvěstuj lidu mému, že jim dám království věčného Jeruzaléma, slíbené Izraelovi. A vezmu sobě slávu jejich a dám jim stany věčné, kteréž jsem jim připravil. Dřevo života budou míti místo vonné masti, a nebudou pracovat aniž ustanou (4. Ezdr. 2, 10-12). Hotovi buďte k odplatě království; světlo zajisté ustavičné svítiti bude vám na věčný čas. Utecte jen stínům věku tohoto, přijměte utěšení slávy své" (ibid. v 35. 36), připojeni býti majíce po svém odsud propuštění do zástupu onoho velikého, kteří sťojí před trůnem i před obličejem Beránka, oblečeni v roucho bílé a majíce palmy vítězné v rukou svých; o nichž hlas nebeský dí: „To jsou ti, jenž přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem božím a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho" etc. (Zjev. sv. Jana 7, 9. 14. 15).

-----

VII.
Kteréhožto potěšeni nad svět dražšího (nebo by člověk celý svět získal a duši své uškodil, jakou dá odměnu za duši svou? Mat. 16, 26) že jste se zbavili, vy bázliví a průby své nevystávše, klesli jste, plačte a naříkejte nad sebou! Nebo tak-liž to činěno býti mělo, abyste na čas věříce a v čas pokušení odstupujíce, prokázali se býti z počtu vsátých na skálu a kořenů nemajících (Luk. 8, 13) ? Ach, což nejeden z vás s Petrem říkal: „Pane, bych měl s tebou i na smrt jíti, nespustím se tebe", a kdež jest to? Rozprchli jste se, když na Pána a jeho evanjelium přišla vichřice. Ach; zdaž jste neměli patřiti na předešlé věky, zdali kdo, dověřiv se Pánu, hanby došel, neb zdali kdo, zůstávající v bázni jeho, opuštěn byl a zdali kdo vzýval jej a on pohrdl jim? Běda srdcím strašlivým a rukám oslabeným a hříšníku kráčejícímu dvojími stezkami! Běda srdci oslabenému, nebo nevěří; protož nebude ochráněno! Běda vám, kteříž jste ztratili trpělivost; i což činiti budete, když vás navštíví Pán (Sir. 2, 10-16)?
Rada ještě jest: Čiňte, co po svém pádu učinil Petr: upamatujte se, jděte z paláců biskupových v kout někam, kde se jiní učedlníci kryjí ! Plačte a kvělte nad jiné víc, protože jste hřešili nad jiné víc! Nechcete-li vyjíti hned, dokudž na vás kohouti boží ještě kokrhají a dokud se ještě Pán svázaný, před nepravými soudci svými stojící, ohlédá: kdyžpak? Čekati chcete, až se svědomí jako na Jidáše oboří? Pozdě bude. Dnes, dnes uslyšíte-li ještě hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, ale je obměkčete: pokořte se, napravte se a na cestě pravdy, dokudž na cestě jste, ustanovte se! Takové Petrovy šlépěje k navrácení se po nich do houfu, kterýž jste opustili, odkazuji vám, ó pozbloudilí synové!

-----

VIII.
Vám pak jiným ostatkům lidu Jednoty v jakémkoli ještě počtu zůstávajícím což kšaftem odkazovati mám? Pláč odkazuji, pokání a nápravu před obličejem všemohoucího Pána.

-----

IX.
Pláč poroučím takový, jakýž tam poroučel vší rodině izraelské. Hospodin, když kněží své spálil ohněm v stánku svém, protože obětovali před Hospodinem oheň cizí; kdež Pán Bůh nedal kněžím pozůstalým plakati, ale lid ať pláče (3. Mojž. 10, 1-6). Zhřešiliť jsou i nyní prvorození moji, strážní mezi vámi svatyně mé, vnesše aneb vnésti dopustivše do stánku Jednoty oheň cizí, oheň světské moudrosti, oheň tělesných marností, oheň pýchy, nádhernosti, šperků, bujností, své vůle, lakomství a lhostejnosti etc., a protož aj, zemřeli a mrou před obličejem vašim pro hříchy své; ale vy plačte, nebo rána tato jde na vás i na potomky vaše.

-----

X.
Pokání pak a modlitby takové vám poroučím, jakéž Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého: aby se všickni k Hospodinu obraceli celým srdcem svým a to s postem a s pláčem i s kvílením, roztrhujíce srdce svá, ne jen roucha svá; shromáždění aby se svolalo, aby se shromáždili starci i maličcí i prsí požívající; ženich aby vešel z pokojíka svého a nevěsta ze schrány své; kněží, služebníci Hospodinovi, aby plakali etc. (Joel 2,12-17) ; a jakéž pokání činili za času Asvera v městě Susan, vyhlazení se bojíce, nejedouc ani pijíc ve dne i v noci, a to tři dni (Ester 4, 16), a Ninivitští, od krále až do pastuchy, od lidi až do hovad, od starců až do nemluvňat, nic nečiníce než volali k nebi s postem a s pláčem (Jon. 3,5-8), a opět Židé milosrdnému Pánu s postem a s pláčem a rozprostíráním za tři dni bez přestání se modlivše (2. Mach. 13,12).
Ó synové, posavád jstě se k takovému pokání a vroucnosti při tom neměli, nýbrž dělali jste mnozí jako Judští v rozptýlení svém, že jste i na těch místech, kam vás v den rozehnáni zahnal Pán, hřešili předce a poškvrňovali jména svatosti jeho před obličejem těch, mezi nimiž jste ho měli posvěcovati. Izraelští, poraženi byvše dvakrát toliko, posadili se před Hospodinem, plakali, postili se, oběti obětovali (Soud. 20, 26); vy ne dvakrát, ale víc než dvacetikrát po těch 30 let poraženi byvše, nýbrž padajíce stále do jámy, z niž povstání nebylo a není, nepřišli jste však na to, abyste obzvláštním nějakým způsóbem osvědčili pokání své. A protož ještě aspoň nyní obraťte se celým srdcem svým k Hospodinu; nebo jest milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství svém a kterýž lituje zlého; kdo ví, neobrátí-li se ještě a nebude želeti (Joel 2, 12-14), aby ještě bylo vysvobození, jakož pověděl Hospodin, totiž v ostatcích, kterýchž povolá Hospodin (ibid. v. 32).

-----

XI.
Odkazuji vám i toto: chcete-li ještě užiti ode Pána milosti, vy i potomkové vaši, abyste se k skutečné nápravě statečně měli a na první opuštěnou lásku zase se návrátili. Čím mne byl poctil Pán mimo jiné jednoty a jakými klénoty ozdobil syny a dcery mé, rozpomínám se teprv s pláčem, zbavena toho jsouc.
Nebo vroucí k Bohu a poctě jeho láska, nenávist pak k světu a marnostem jeho, společná všech dítek mých sprostnost a upřímnost k sobě opustila nyní vás; naproti tomu pak nedověra, podhlídání, různíce a sváry, svých věcí hledání, z toho hrdost proti sobě vespolek a různolézení vloudilo se mezi všecky téměř napořád. A to jakož jste doma ještě začali, tak ani v exilium nepřestali, nýbrž v rozptýlení svém tím více se myslí rozptýlili. Někteří dopadše míst, kdež za něco jmíni jste, dali jste se v pýchu a zpínání; a něktcří po lakomství se pustivše, hůř než ve vlasti, i s zapomenutím se na to, proč jste nejpředněji vyšli, totiž slovo boží. Jiní zase v odporný tomu neduh uběhše, dali jste se v marnost, zahálku, lenost, až i na žebrotu, přivodíce skrze to v ošklivost a v pohanění netoliko svůj exulantský los, ale i samy sebe, a což více jest, národ celý. Někteří pak jste ze jha kázně vypřáhli, osazujíc se na těch místech, kdež by vám činiti volno bylo, což by se vidělo.
Ach, dítky, tak-liž pamatujete, k čemu jste povoláni a na jakou cestu navedeni? Ne pro tento život a jeho věci jsme my tu, pout toliko a přidané poutníkům běžné věcí; vlast naše v nebi jest, a takž i obírání naše s nebeskými věcmi býti má. Libán toliko zde jest, Suchot a Saredata, kdež nebeský Šalomoun k věčnému chrámu svému shledávaje a hotově živé dříví a kamení, roubati je a sekati a štípati a tesati a hoblovati a nás, kovy své, rozpouštěti a nádoby sobě příhodné slévati dá, zde před Jordánem, v zemi jílovaté, kdež jen v hlíně se válíme; ale kam s námi věčný Šalomoun náš směřuje, svrchní onen Jeruzalém jest, kdež, dáme-li se zde k vůli jeho formovati dobře, trefovati se všecko bude dobře.

-----

XII.
Zejména ty, dcerko milá, Jednoto polská, kterouž mi Pán Bůh uprostřed dnů života mého, když jsem v síle byla, pro ten cíl (jakž nyní vidím) zploditi dal, abys ty odrostouc chovačkou byla ostatních dítek mých: dobřes učinila, žes je z vlasti vypuzené do klína svého přijala a pěstovala. Odplatiž tobě to Pán a nedopouštějž na tebe opuštění a osiření! Prosím však tebe, pamatuj, z jakéhos kmene pošla, abys révím dobrým vysazenou vinničkou býti hleděla a neproměnila se v plané révi (Izaiáš 5). Řekl tam Kristus o oněch převrhlých: "Praví se býti Židé, a nejsou, ale klamají" (Zjev. 3, 9). Hlediž, aby nebylo řečeno i o tvých: "Praví se býti símě Bratří českých, a nejsou." Čas jest, dcerko milá, abys takové zklamání předcházela; nebo podchází vpravdě, když nejedni synové tvoji tělesně bujnějí, vytahujíce se z jha kázně a libujíce sobě svobodu těla, pohodlí časné a důchody hojné a shromažďování peněz, takže při mnohých pastýřský ouřad obrátil se jen v nájemnictví tak dobře u vás, jako kde jinde; ani zavírati, ani otvírati domu božího darmo, naučili jste se proti boží zápovědi a příkladu otců, za příklady cizími odšedše; i mladí při starších, synové při otcích zůstávajíce, platu chcete a jej béřete. Starší zase co? Naprosto se vidí, že duch otců mých odstoupil od vás, synů mých; nebo jste ztratili klič umění, o němž tam Lasicius psal, že otcové vaši zvláštni byli mistři k zdržování řádu, kázně, svatosti a milosti vnitřní jedněch k druhým, bez zevnitřního moci nucení aneb světského ramene pomoci. Ale s vámi, ó vy moji (tak z polského, jako i z českého i moravského národu), nyní na to přišlo, že ani sebe, ani kněží svých, ani lidu v řádu držeti neumíte, ba ani těch mladých svých; s nimiž abyste sami práce neměli, poslali jste je (a ještě posíláte) do škol cizích, aby je vám vypulerovali, a ti co než divočinu a v obyčejích cizost, v krojích potvorství, v mozku mudrlantství a jiné vše jinak, než Kristova a předků minulých sprostnost vyhledávala, s sebou přinášejíce, dělají jak dělají, až všecko z původu svého vytuchlo a k sobě podoby máloco má. Odkudž i lid a posluchači i patronové větším dílem planí a chladnou a z nemalé částky větrem ledajakéhos pokušení jako stromové pravdivých kořenů prázdní se vyvracejí, takže s vámi vše pomalu umdlévá a pádem hrozí. Upamatujtež se tehdy, synové, dříve než i vás také podvrátí Pán, a skutečnou nápravou a ve všem dobrém obnovou předejděte hněv jeho, aby nepohnul i vašimi svícny s místa jejich!

-----

XIII.
Pakliť pohne a i vám dojíti káže (ten, kterýž od domu božího záčínaje soud, boří, když se mu co nelíbí, až doboří, aby z gruntu stavěl) a skrze to můj řád, kázeň, posloupnost a všecko přisluhování církevní přestane-li, což budete vy, ostatní ostatkové moji, kněží neb z lidu, činiti? Tutoť radu dávám, synové!
Budete-li pozůstávati kteří z kazatelů, kázati a sloužiti již doma komu nemající, služte Kristu, kde můžete, v církvi kterékoli evanjelické, kteráž by služby vaší žádala; jen však na to pamatujte, abyste v sprostnosti mé, v níž jsem vás zplodila a k ní vedla, sebe ostříhajíc, prostřední přímou cestou kráčeli, jedněm proti druhým nepochlebovali a ku potvrzování podešlého mezi nimi různění užívati se nedali, ale raději lásku, svornost a všecko společné dobré v církvi, v lidu pak sobě svěřeném jen víru v Krista čistou a pobožnost horlivou a naději sladkého budoucího věku vzdělávati a tím skutečně, odkudž jste pošli, osvědčovati hleděli.
Vy pak z osiřelých posluchačů, přijde-li na to, abyste přených církevních služeb docházeti více řádem Jednoty nemohli, za radu mějte to, abyste šetřili těch, kteřiž tak chodí, jakož máte příklad na nás (Fil. 3, 17), to jest, kteříž vás néuči na zemi sobě dělati mistrů, otců, vůdců, ale k tomu jedinému, kterýž na nebi jest, mistru, otci, vůdci vedou (Mat. 23, 8); připojíc se k jednotě, v níž pravdu evanjelium Kristova spatříte, modletež se za pokoj její a hledejte vzdělání jejího v dobrém, jakož příkladem dobrým svítíce jiným, tak i modlitbami opravdovými, aby se již aspoň na mně a na vás, synech mých, stavil ten Všemohoucího hněv, kterýž jest na všecko v tak mnohé bludy a roztržky vydané křesťanstvo spravedlivě uveden (3. Mach. 7. 38)!

-----

XIV.
I na vás zapomenouti nemohu, sestry milé, jednoty evanjelické, nýbrž ani na tebe, matko naše, z níž jsme pošly, jednoto římská! Matkous nám byla, ale ses nám v macechu, nýbřž v zubřici dítek svých krev střebající proměnila. Vinšujiť, aby ses v starosti ale upamatovala ku pokání a vyšla z Babylona ohavností svých. V čemž tobě, ač může-liť to co napomoci, odkazuji příklad svůj, kteráž jsem Bohu, nás v zašlostech našich pamatujícímu, dala čest a za světlem slova jeho jdouc, vyšla milosrdenstvím jeho z mrákot modlářství tvého.
Pakli nechceš, nic tobě neodkazuji, leč červa zlého svědomí vnitř; zevnitř pak za svědka proti tobě stavím krev synů mých a jiných svědků Jezukristových, kteréžs pomordovala mezi chrámem a oltářem. Děláš se duchovním Jeruzalémem, a jsiť ovšem, ale podobná Jeruzalému, jakýž byl za času proroků, Krista a apoštolův, k němuž co mluvil na osvědčení jim (Pán), to já tobě odkazuji dědičně: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři prorokův, kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste! Aj, zanechává se dům váš pustý" (Mat. 23, 37). Teď máš ortel svůj, Jeruzaléme Zákona Nového; čekej na sebe exekucí! Synům pak tvým já za dědictví odkazuji právo to, kteréž jím dal Bůh, aby ujmouce se o slávu Otce věčného (jemuž od tebe zplozeni jsou, Ezech. 23, 37), odpor vedli proti tobě, matce své, a dokazovali, že nejsi manželkou jeho, leč odvazuješ smilství svých od tváři své (Oz. 2, 2). Pakli se ani tak nenapravíš a synů svých navrácením se k Otci jejich nepotěšíš, odkazuji králům země, kteříž tě posavád na hřbetě svém nosili, horlivost boží, aby tě v ošklivost vezmouce, jako nečistou spálili ohněm (Zjev. sv. Jana 17, 16).

-----

XV.
K vám také mluvím, sestry milé, kteréž podlé vůle boží (Oz. 2, 2) proti oné matce naší odpor vedete a kteréž jste se (proti vůli zpronevěřilé oné matky naší) zase věčnému choti u víře zasnoubiti daly, jako i já, abychom poznaly Hospodina (Oz. 2, 20). Radujte se spolu se mnou, že nám to z milosti dáno jest pro Krista, abychom netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli (Fil. 1, 29)! Milost, milost, milost stala se nám, že věčný ženich skrze vyslané k nám družby své pozvati dal nás a zasnoubiti sobě za choť svou.
Ke mně poslán byl věrný přítel ženichův (Jan 3, 29), mistr Jan Hus, jehož jsem já svědectví tím raději přijala, že je krví svou zpečetil.
K tobě, Jednoto německá, poslán byl doktor Martin Luther, v duchu a v moci Eliášově (Luk. 1, 17), a tys dobře učinila, žes nepohrdla svíci hořící a svítící, ale radovala ses v podaném světle jeho (Jan 5, 35).
A k tobě, Jednoto helvetská, poslán byl Jan Kalvín, aby tebe zasnoubil a oddal, jako čistou pannu, témuž jednomu muži, Kristu (2. Kor. 11, 2); a tys dobře učinila, že uslyševši hlas hrdličky, povstalas a připravila ses a fíkoví tvé vypustilo holičky své a réví tvé rozkvetlé vydalo vůní svou (Písni 2, 12. 13).
Radujme se v Hospodinu a plésejme v Bohu, Spasiteli svém, kterýž nás oblékl v roucho spasení a pláštěm spravedlnosti přioděl nás, jako nevěstu okrašlující se ozdobami svými (Izai. 61, 10)! Avšak mám ještě já od vás nyní odcházející sestra vaše co mluviti vám, sestry milé, poslechněte mne!

-----

XVI.
Ty, Jednoto německá, bylas mou nejmitejší sestrou, kterouž mi nejprvé, když jsem v samotnosti, své se ohlédala, ku potěšení vzbudil Pán a kterouž jsem já srdečně milovala, ačkoli tvá ke mně láska pro mou sprostnost brzo vychladla. Co jsem nejmilejšího za klénot ode Pána svého sobě odevzdaného měla, toho jsem tobě hned od počátku podávati nepominula, tím se s tebou sděliti žádostivá jsouc; aniž vinšovati přestávám, abych i umírajíc prospěti mohla, a čehoť nejvíc k tvému dobrému vinšuji, za dědictví tobě odkazuji: řádu více, než ho máš, a kázně spořádanější a lepšího rozumu při artikuli o ospravedlnění, bez tak hanebně zlého užívání, jakéž se při synech tvých rozmohlo.
Dobře začal ten, jehož tobě za vůdce tvého z mrákot vyvedení dal Pán; ale nedobře dobrou při vedli, kteříž na místo jeho přišli. Jeho práce po všecken téměř života čas byla bořiti Babylon; aniž jinak býti mohlo (nebo nemohlo dílo lidského stavení trpíno býti na tom místě, kdež se počínalo Nejvyššího město ukazovati, 4. Ezdr. 10, 54). Ale když k stavení Siona přijíti mělo a jeho od práce k odpočinutí povolal Pán, pomocníci, majíce stavěti, nechali tak, a držíce se toho toliko, co on udělal a pokudž udělal, kořist sobě záložili v zbořeninách bydleti. Nebo aniž téměř co jiného máte, kromě co on z papežstva nedobořil, a že státi může, soudil; to paláce vaše, v tom triumfujete. Co jiní, že vybořeno býti ještě musí, soudili a soudí, ani toho dobořovati, ani o tom slyšeti nechcete, nerci-li aby k vystavěni krásného řádu celé církve a založení ho na gruntu jednomyslnosti a vzděláni mu hradby kázně a vyzdvižení bran i zavěšení k ním vrat a závor a zámků s klíči Kristovými přistoupeno bylo, nýbrž počavše duchem, konáte tělem, jako onino jinak horliví Galatští (kap. 3, 3), ačkoli naopak. Oni, počavše křesťanství své věrou, končiti chtěli skutky zákona; vy počavše věrou živou, dokonáváte věrou mrtvou, jakáž bez skutků jest.
Ó přátelé moji, já, v kázni Boha silného postavena jsoucí, učím vás (Job 27, 11) a vinšuji, abyste porozuměli, že známost Krista bez následování Krista a těšení se v evanjelium bez ostříhání zákona lásky, na kteréž jde evanjelium, nic není, než evanjelium zlé užívání a jistý (ačkoli k prvnímu onomu v papežstvu odporný) svod a oklamání.

-----

XVII.
Tobě pak, Jednoto helvetská, kteráž mi za milovnici řádu a kázně přidána byla k mému potěšení, což odkazovati mám ? Úmysl k stálosti, nýbrž k rozhojňování se ve všem dobrém podle poručení Kristova, aby spravedivý ospravedlnil se ještě a svatý posvětil se ještě (Zjev. 22, 11), a zaslíbení jeho, že majícímu bude dáno, aby se rozhojnil (Mat. 13, 12).
Jestližeť tedy, sestro milá, i ty jsi z počtu těch, kterýmž darů a milostí božích nabývati dáno, nechažť přidám i já něco tobě mající: vinš aspoň, abys, domnívajíc se míti něco vzácného, měla vpravdě, a domněním se nesvozujíc, nekrmila se škořepinami, ale pronikla k jádru. Žádám tedy tobě předně v ostřihání pobožnosti a k ní sloužícího řádu kázně jednomyslnosti pilnějšího skutku, aby nebyla barva, ale věc sama. V smyslu pak žádám tobě více sprostnosti, méně hloubání, a šetrnějšího o Bohu a přehlubokých tajemstvích jeho mluvení, než to něktěří z synů tvých činili, skrze což i na roztrhání žalostné sebe a tebe přivedli, srotivše se proti tobě a vespolek: novokřtěnci, sociniáni, arminiáni a jiný mnohotvárný z tebe vyšlý hmyz (zvláště teď v Anglii, když hrůza moci světa popřestala, jak tvoji nových vždycky věci hledající a na ničem se ustanoviti nemohoucí synové smutné a pohoršlivé církvi boží z sebe divadlo, tobě pak zlé u národů jméno učinili, po vrchu leží).
Ó sestro milá, kéž Bůh všechněm synům tvým dá, aby se s Davidem modliti učili : "Sprostnost a upřímnost nechť mne ostříhají" (Žalm 25, 21)!

-----

XVIII.
Všechněm pak spolu jednotám křesťanským odkazuji roztoužení se po jednomyslnosti a smíření se a spojení v víře a lásce k jednotě ducha. Ó byť duch ten, kteréhož mně s počátku hned udělil byl Otec duchů, přijíti mohl na všecky vás, abyste tak srdečně toužily, jak jsem já toužila, po sjednocení vpravdě v křesťanství se všechněmi vzývajícími jméno Kristovo vpravdě! O byť vám Bůh dal trefiti na grunty věcí podstatných, služebných a případných, jako i mně trefiti dal, abyste všickni, oč horliti třeba neb netřeba aneb horliti víc neb méně třeba, rozumějíce, horlení tomu, kteréž jest bez umění a s sebou ne vzdělání, ale zkázu církve nese, vyhýbati a zase, kde zuřivé horlivosti třeba, tu zuřivě pro slávu boží horliti (až do vynaložení na to životů svých) směli! Ó byste se roztoužili všickni po pravdivé účastnosti milosrdenství božího, po pravdivé účastnosti zásluhy Kristovy, po pravdivé účastnosti přesladkých vnitřních darů Ducha svatého, kterýchž se skrze pravdivou víru, pravdivou lásku a pravdivou k Bohu naději dochází, v čemž podstata křesťanství záleží! Těchto pak zase nabývá se přisluhováním od Boha zřízených služebných pomocí: slova, klíčů a svátostí, jejichž moc prokazuje se nejlépe vnitřní mocí Ducha, když se jich sprostně a upřímně, pokorně a důvěrně jakožto podaných od Boha prostředků bez vymyšlených lidmi křtaltů a šperků užívá. Ó kéž všickni rozumíte, co to Pán náš řekl: "Království boží nepřichází patrně, nebo v vás jest" (Luk. 17, 20, 21), item : "Jednoho jest potřebí" (Luk. 10, 42), abyste na to jedno (totiž na tu dobrou stránku, kterouž byla vyvolila Maria, tiše se u noh Páně posadivši a běháni těkání zanechavši) všickni se vynaložíce, někdy aspoň již trefili do toho, čímž by obveseleno bylo srdce Slitovníka našeho, kterýž se za všecky nás tak Otci modlil, "aby (prý) všickni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli" (Jan 17, 21), abyste všickni k domu církve se hlásající byli jeden toliko dům boží, dobře sám v sobě spořádaný a odevšad spojený, a jedna v jednom domu čeládka boží, pod jednostejným řádem božím v svornosti, lásce a pomáhání sobě vespolek stojící jako jedno tělo, ač z mnohých oudů, avšak po všech kloubích přisluhování spojené k vzrůstu a k zdělání svému v lásce (Efez. 4, 16), aby jednou aspoň křešťanské církvi a při tom anjelům čas přišel zpívati: "Aj, jak dobré jest a utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají (Žalm 133)!"

-----

XIX.
Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití víchříc hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó líde český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala. To všecko zcela tobě odkazuji a oddávám, zejména:
Napřed, milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kteřouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu bazilejském, teď pak mocí válečnou ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli, posavád se přidržeti hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá, ujmiž se zase práva svého, jako svého, když tobě milosrdenství prokáže a pravdě své průchod navrátí Pán, slitovník tvůj!
Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu též pravdy boží, aby znajíc Hospodina, hojněji jej poznávati ses snažovala (Oz. 6, 3). A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5, 39), odkazuji tobě za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání; a ač knihy této boží exempláře popálili nepřátelé, kde které dostati mohli, že však milosrdenstvím tohoto Boha, kterýž pořezané a spálené od bezbožného Joakima knihy Jeremiášovy psáti znovu kázal (Jerem. 36) a potrhaný i popálený od Antiocha tyrana Zákon boží (2. Mach. 1, 59) brzy potom, zbudiv pobožného Ptolomea, v jazyk řecký uvésti a národům jiným v známost uvésti dal, i tobě kniha tato boží dochována bude, důvěř se a nepochybuj!
Třetí, poroučímť obzvláště tak zvláštní k církevním řádům a milostné té kázni (kteráž mezi dítkami božími býti má a musí) milost, aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatedlnice, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly ke konání soudu nad neposlušnými přálo. Tu co mně byl z milosti své udělil Pán, nekryla jsem se s tím, na světlo to dáno; uživ, vlasti milá, k svému dobrému i toho, buď jakž u mne bylo, aneb jak nejvzdělavatedlněji vyhledáno býti může z Písem svatých a příkladem prvotní apoštolské církve, neboť na staré grunty stavěti, kdykoli se obnovuje chrám boží, nejbezpečněji (1. Ezdr. 3, 3)!
Čtvrté, odevzdávámť horlivost k sloužení Pánu Bohu a sloužení jemu jedním ramenem, po čemž že jsem já od svého začátku toužila, paměti předků mých i historia od Jana Lasicia o mých věcech sepsaná svědčí. Užíti sic toho jsem zúplna nemohla, kromě že jsem léta 1575 k společné národu svého podobojích konfessí a léta 1610 k společné konsistoři přistoupila. Ale dej Bůh pro milosrdenství své (kterýž vinš já buď životem neb smrtí svou, jak Pán káže, zapečeťuji), aby třetí spojení bylo nejdokonalejší, všech ostatků dítek mých se všechněmi jinými ostatky Čechů věrných, aby dřevo Júdovo a dřevo Efraimovo bylo jedním dřevem v ruce boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!
Páté, odevzdávám tobě také i synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělávání milého našeho a milostného otcovského jazyka, v čemž synů mých bedlivost známá byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáno, že češtiny lepší není jako mezi Bratřími a v knihách jejich. Ale pilněji se na to ještě někteří vydali nyní, teď z vlasti vypuzeni byvše, aby přihotovením knih užitečných a nad předešlý způsob vybroušenějším perem psaných napomohli synům tvým k uvedení tím snáze všeliké ušlechtilé spanilosti ve věcech i v řeči, v moudrosti i výmluvnosti, k šťastnému vynahrazení podešlého teď zpuštění, jakž by jen časy k rozvlažení přivedl Pán. Cokoli tedy toho se nadejde, knih starých neb nových, to od synů mých přijmouc, za své vlastní měj k užití toho, jak nejlépe viděti budeš!
Šesté odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější, zdárnější cvičení, nežli bývalo. Přehlídla jsem já tuto, svěřujíc se cizím, kteří mi syny mé povášnili a pokazili; kdyby se líbilo Bohu navrátiti mne k časům zvolnějším, napraviti bych v tom hleděla; ale sama o sobě naději tratíc, tebe prosím, vlasti milá, s ósvědčováním, abys to napravila. Popracovaliť i v té věci někteří z synů mých a zhotovili pro lepší mládeže cvičení metod, jehož se již chytati začali jiní národové bez rozdílu v náboženství, ale tobě to předně náleží, nezanedbávejž dědictví svého, kteréž tobě odvedou, když čas přijde, synové moji!!
Summou, všecky své pozůstalosti, jako popel po svém shoření, tobě, vlasti milá, poroučím, abys sobě z něho luh k smývání dítek svých špín připravila; jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil.

-----

XX.
Ale což více mluviti? Přestati mi přijde a rozžehnati se s tebou, vlasti milá! Ale jakžpak? Jako Jákob patriarcha, na smrtedlné posteli své žehnaje se s syny svými, a dával jim požehnáni; jako i Mojžíš, odcházeje od lidu svého; z jejichž úst já vezmouc slova, tobě, národe český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina Boha tvého, abys ty předce byl a zůstával ratolestí rostoucí, ratolestí rostoucí podle studnic, ratolestí rostoucí nad zeď. Ačkoli hořkostí naplnili tebe a stříleli na tebe, v tajné nenávistí měvše tě střelci, zůstaniž však v síle lučiště tvé a zsilte se ramena rukou tvých z rukou Mocného Jákobova, od silného Boha, jemuž sloužili otcové tvoji, kterýž spomáhá tobě, a od Všemohoucího, kterýž požehná tobě požehnáním nebeským s hůry, požehnáním propasti ležící hluboko, požehnáním prsů a života! Požehnáni silnější při tobě buď nad požehnání předků mých, až ke končinám pahrbků věčných (1. Mojž. 49, 22 etc.)!
Živ buď, národe posvěcený Bohu, a neumírej; muži tvoji ať jsou bez počtu! Požehnejž, ó Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Slomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé padnou, ale ty po vyvýšenosti jejich šlapati budeš (5. Mojž. 33, 6. 11. 29).

Tvéť, ó Hospodine, spasení, nad lidem tvým požehnání tvé. Sélah.*) (Žalm 3, 9.)

*) Sélah je slovo hebrejské nejasného významu, kterým se zpravidla končí žalmy.

-----

Poznámky.

Kapitola I. Ve jméno (4. pád) - novočesky: ve jménu (6. pád). Zkratka Kaz. znamená knihu Kazatel ze Starého zákona. - Pomíjejí i církve jednoty - jednoty = nom. plurálu, církve = gen. sing., přívlastek k podst. jménu jednoty.
Kapitola II. Scházení a docházení = hynutí a zanikání. - V kázeň boží = v trestáni boží. - Strojíc pokoj = strojíce mír. - Na mne a vlast mou zapomenuli, rozuměj při míru vestfálském. - Zkratka Skutk. znamená Skutky apoštolské, část Nového záhona. - Podlé světa = podle světa, t. j. ve věcech světských. - Majíc = majíce. - Zřeď dům můj - zřid. - Zkratka Izai. znamená proroctví Izaiášs proroka. - Bez pořízení - bez závěti.
Kapitola III. Podtež m. pojďtež - Zámutkem = novočes. zármutkem. - Ode Pána (archaismus) - novočes. od Pána = od Boha. - Zkratka Ezdr. znamená knihu Ezdrášovu ze Starého zákona.
Kapitola IV. Promluvě, správně: promluvíc. - Mladší sestry = církev luterská a kalvínská, starší sestra = církev podobojí. - Svěřil byl = čas předminulý. - Zevnitřní způsob = vnější stav. - Říkati s apoštolem, rozuměj: se sv. Petrem. - Zborečků, správně sborečků; sbor = bratrský chrám. - Aby ve mně přebývalo slovo jeho, t. j. abych byla pravou církví Kristovou, jež se řídí jeho slovem.
Kapitola V. Vás... ne v jednostejném vidím způsobu = nevidím vás v stejném způsobu n. stejně jednati. - Otci duchů = Bohu. - Odpolu = zpola. - Předce = přece. - Obcovati utrpením mým se neliknujíce = neváhajíce se sdíleti o má utrpení - Docházeti = umírati.
Kapitola VI. Konce víry své dobíhající = cíle víry své, t. j. věčné spásy, docházející, - Zkratka Luk. znamená evangelium sv.Lukáše. - Stánků božích = chrámů. - Dřevo života = strom života věčného. - Vonná mast, kterou se natírali hodovníci, znamená tu tolik co život pozemský. - Aniž ustanou = a neunaví se. - Odplata království - království = genitiv vysvětlovací, vysvětluje, jaká odplata se tu myslí, totiž že budou odměněni královstvím božím. - Zkratka ibidem (lat.) = tamtéž; etc. = et cetera, a tak dále. - Beránek = Kristus.
Kapitola VII. Průba = zkouška. - Vsátých na skálu = vsetých na skálu (vzato z podobenství Kristova o zrní, jež padlo na skálu). - Vichřice = porážka bělohorská. - Dověřiv se Pánu = důvěřuje v Pána. - V bázni jeho - jeho = gen. dějového předmětu: báti se Boha. - Srdcím strašlivým = bázlivým. - Zkratka Sir. znamená knihu Sirachovu ze Starého zákona. - Když vás navštíví Pán, rozuměj křížkem, soužením. - Čiňte, co po svém pádu učinil Petr = narážka na sv. Petra, který zapřel Krista třikráte, než kohout dvakráte zakokrhal. - Z paláců biskupových, totiž nejvyššího kněze židovského, kde Petr zapřel Krista - zde se paláci míní církev římská. - Kvělte = kvilte. - Kdyžpak ? - doplň: vyjdete. - Až se svědomí jako na Jidáše oboří - narážka na Jidáše, který se pro výčitky svědomí oběsil. - Na cestě pravdy ustanovte se = rozhodněte se pro pravou víru!
Kapitola VIII. *** nic ***
Kapitola IX. Když kněží své spálil ohněm, t. j. zahubil bleskem dva nejstarší syny Aronovy: že obětovali... oheň cizí = že pálili oběť bez příkazu Hospodinova. = Zkratka 3. Mojž. znamená třetí knihu Mojžíšovu. - Prvorození, strážní = kněží bratrští. - Oheň ... své vůle, t, j. svévolnosti.
Kapitola X. Prsí požívající = kojenci. - Ze schrány = z příbytku. - Zkratka Joel znamená proroctví proroka Joele; Ester = kniha Ester; Jon. = proroctví proroka Jonáše; 2. Mach. = 2. kniha Makabejská; Soud. = kniha Soudců. - Za časů Asvera (totiž perského krále Asvera = Ahasvera neboli Xerxa); v městě Susan - míní se perské Susy. - Nejedouc ani pijíc = nejedouce ani nepijíce. - Rozprostírání = padáni na zemi. - Júdští v rozptýlení svém = Židé byli rozptýleni mezi cizí národy. - Dvacetikrát (archaismus) = dvacetkrát; po těch 30 let, t. j, za války 30 leté. - Lítostivý = slitovný, kdo se slitovává. - V ostatcích = ve zbývajících příslušnících Jednoty.
Kapitola XI. Abyste... na první opuštěnou lásku zase se navrátili = abyste se vrátili k prvotnímu milováni Boha. - Mimo jiné jednoty = nad jiné j. - Sprostnost = prostota. - Nedověra = nedůvěra; podhlídání = podezírání; svých věcí hledáni = sobectví; různolezení = nesvornost. - Exilium = vyhnanství. - Kdež za něco jmíni jste, t. j. považováni jste = kde máte nějakou vážnost. - Zpínání = vypínání. - Odporný = opačný. - Osazujíc se = osazujíce se. - Libán = pohoří Libanon, odkud Šalomoun bral dříví na stavbu chrámu; Suchot a Saredata = města u Jordánu, kde se lily nádoby pro chrám Šalomounův. - Nebeský Šalomoun = Bůh. - V hlíně se valíme, t. j. v neřestech. - Svrchní onen Jeruzalém = nebe.
Kapitola XII. Chovačkou = chůvou. - Révi = révoví. - Převrhlý = odpadlý. - Praví se býti = praví, že jsou. - Podchází vpravdě = nastavá vskutku takové zklamání. - Darmo = zadarmo. - Lasicius = polský šlechtic Jan Lasicki (1534-1605) napsal pochvalný spis o Jednotě bratrské. - Zdržováni řádu = udržování ř. - Milosti = lásky, - Vypulerovali = vytříbili. - Všecko z původu svého vytuchlo = všecko pozbylo původního rázu. - Patronové = ochráncové. - Stromové pravdivých kořenů prázdní = stromy bez pravých kořenů.
Kapitola XIII. Dojíti = zaniknouti. - Posloupnost, rozuměj posloupnost kněží od dob apoštolských. - Ostatní ostatkové, ostatní (z polštiny) = poslední. - Ostříhajíc = ostřihajíce. - Potvrzování podešlého různění = utvrzování vzniklé různosti. - Osiřalý = osiřelý. - Zkratka Fil. znamená epištolu sv. Pavla k Filipenským; Mat. = evangelium sv. Matouše. - Připojíc se k jednotě = připojíce se k církvi. - Aby se ... stavil hněv = aby se zastavil hněv.
Kapitola XIV. Nýbrž v zubřici = ba v zubřici (vlastně by tu mělo státi: tygřici); ozubru litevském se bájilo, že zle spořádá svá mládata, dotkl-li se jich člověk. - V starosti ale = v stáří aspoň. - V zašlostech = v neřestech. - Modlářství - uctívání obrazů svatých a p. - Mezi chrámem a oltářem - narážka na proroka Zachariáše, jejž Židé ukamenovali v chrámě, protože káral jejich modlářství. - Mordéř = vrah. - Exekuci = provedení rozsudku.- Zkratka Ezech. znamená proroka Ezechiele. - Horlivost boží = horlivost v službě boží.
Kapitola XV. Věčnému choti = Kristu. - Zkratka Jan = evangelium sv. Jana; Luk. = evangelium sv. Lukáše; Kor. = epištola sv. Pavla ke Korintským; Písni, rozuměj Píseň písní. - M. Luther se přirovnává k proroku Eliášovi. - Fikoví vypustilo holičky své, t. j, nezralé fíky.
Kapitola XVI. V samotnosti = v osamocenosti. - Artikul = článek víry. - Babylon = církev římská; Sion = pravá církev Kristova. - Jeho od práce k odpočinutí povolal Pán = Luthera... k smrti. - Vyzdvižení bran = vystavění bran. - Galatští - viz epištolu sv. Pavla ke Galatským. - Jsouci = jsouc. - Známost Krista = znalost Krista a jeho učení. - V evangelium = v evangeliu. = Ostříhání zákona lásky, na kteréž jde evangelium = k němuž (t. j. k ostříhání) směřuje evangelium. - Evanjelium zlé užívání - evanjelium je tu genitiv. - Svod = blud.
Kapitola XVII. Aby se rozhojnil = aby měl ještě více. - Přidám... tobě mající = přidám ti, ač máš. - Domněním se nesvozujíc, t. j. nedávajíc se svésti. - Nekrmila se skořepinami = povrchnostmi. Větu, jež se začíná slovem Žádám, sluší seřaditi takto: Žádám tedy tobě předně pilnějšího skutku jednomyslnosti (= pilnějšího projevování svornosti) v ostříháni pobožnosti a k ní sloužícího řádu kázně. - Aby nebyla barva = aby nebyl jen povrch. - V smyslu = pokud se týče věrouky. - Sociniáni = sekta, kterou založil Ital Sozzini v 16. století v Polsku a jež zavrhla víru v sv. Trojici. - Arminiáni = kalvinská sekta, kterou založil Jakub Arminius v 16. století v Holandsku a jež zavrhla nauku o předurčení. - Když hrůza moci světa (v Anglii) popřestala = narážka na konec monarchie a začátek anglické republiky roku 1649. - Po vrchu leží = je jasné.
Kapitola XVIII. Otec duchů = Bůh. - Grunty = základy. - Věci služebné jsou (viz níže v kapitole XVIII): 1. slovo, t. j. úřad kazatelský - 2. klíče = úřad kněžský - 3. svátosti - Věci případné, t. j. vedlejší, nepodstatné, na př. obřady. - Směli = odvažovali se. - Bez křtaltů a šperků = bez nádhery obřadů. - Item = rovněž tak. - Maria poslouchala slova Kristova, sedíc u jeho nohou, zatím co její sestra, pečlivá Marta, Pána horlivě obsluhovala (viz evangelia). - Hlásající se = hlásící se.
Kapitola XIX. Milost = láska. - S pomocníkem svým = mistrem Jeronymem. - Antikrist = církev římská. - Teď pak = za války třicetileté. - Též pravdy boží = téže pravdy boží. - Do patnácte let bible Kralická byla přeložena v l. 1579-93. - Vlastně = správně.- Joakim byl král judský kolem r. 600 př. Kr. - Antiochos a Ptolemaios v tomto pořadí - toť omyl Komenského: Antiochos IV. Epifanes vládl v Syrii v l. 175-164 př. Kr., Ptolemaios v Egyptě v l. 285-247 př. Kr. - Aby se Kristu přálo nejen kazatedlnice (genitiv), nejen oltáře (rovněž), ale jako králi i trůnu a berly (gen.) - Uživ... toho = užij toho. - Jedním ramenem = jednotně. - Paměti předků mých = Akta Jednoty. - Dřevo Júdovo znamená jižní říši židovskou, dřevo Efraimovo pak severní. - Snažnost = píle. - Pulerování = třibení. - Podešlého = nastalého. - Nadejde se = najde se. - Přehlídla jsem já tuto = chybila jsem tuto. - K časům zvolnějším, t. j. lepším. - S osvědčováním = se zapřísaháním. - Někteří z synů mých, t. j. Komenský. - Metod, masculinum, zpravidla: metoda (způsob vyučování). - Summou = úhrnem. - Luh = louh.
Kapitola XX. Střelci = nepřátelé. - Mocného Jákobova = Boha Jákobova. - Požehnání nebeské s hůry = dešť; požehnáni propasti ležící hluboko = hojnost studní. - Rytěřování = bojování. - Slomuj = lámej! - Ledví, ledviny = sídlo mužné síly. - Izraeli = národe vyvolený (zde český). - Pavéza = štít.

Přetiskla a vydala Nadace J.A. Komenského
Praha 1995