summaryrefslogtreecommitdiffstats
path: root/pycha_a_predsudek.rst
blob: 01b3eb723f586c7a32fcb504fafe37f226ab6f27 (plain) (blame)
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
269
270
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318
319
320
321
322
323
324
325
326
327
328
329
330
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
347
348
349
350
351
352
353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
363
364
365
366
367
368
369
370
371
372
373
374
375
376
377
378
379
380
381
382
383
384
385
386
387
388
389
390
391
392
393
394
395
396
397
398
399
400
401
402
403
404
405
406
407
408
409
410
411
412
413
414
415
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429
430
431
432
433
434
435
436
437
438
439
440
441
442
443
444
445
446
447
448
449
450
451
452
453
454
455
456
457
458
459
460
461
462
463
464
465
466
467
468
469
470
471
472
473
474
475
476
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
490
491
492
493
494
495
496
497
498
499
500
501
502
503
504
505
506
507
508
509
510
511
512
513
514
515
516
517
518
519
520
521
522
523
524
525
526
527
528
529
530
531
532
533
534
535
536
537
538
539
540
541
542
543
544
545
546
547
548
549
550
551
552
553
554
555
556
557
558
559
560
561
562
563
564
565
566
567
568
569
570
571
572
573
574
575
576
577
578
579
580
581
582
583
584
585
586
587
588
589
590
591
592
593
594
595
596
597
598
599
600
601
602
603
604
605
606
607
608
609
610
611
612
613
614
615
616
617
618
619
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632
633
634
635
636
637
638
639
640
641
642
643
644
645
646
647
648
649
650
651
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
663
664
665
666
667
668
669
670
671
672
673
674
675
676
677
678
679
680
681
682
683
684
685
686
687
688
689
690
691
692
693
694
695
696
697
698
699
700
701
702
703
704
705
706
707
708
709
710
711
712
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
726
727
728
729
730
731
732
733
734
735
736
737
738
739
740
741
742
743
744
745
746
747
748
749
750
751
752
753
754
755
756
757
758
759
760
761
762
763
764
765
766
767
768
769
770
771
772
773
774
775
776
777
778
779
780
781
782
783
784
785
786
787
788
789
790
791
792
793
794
795
796
797
798
799
800
801
802
803
804
805
806
807
808
809
810
811
812
813
814
815
816
817
818
819
820
821
822
823
824
825
826
827
828
829
830
831
832
833
834
835
836
837
838
839
840
841
842
843
844
845
846
847
848
849
850
851
852
853
854
855
856
857
858
859
860
861
862
863
864
865
866
867
868
869
870
871
872
873
874
875
876
877
878
879
880
881
882
883
884
885
886
887
888
889
890
891
892
893
894
895
896
897
898
899
900
901
902
903
904
905
906
907
908
909
910
911
912
913
914
915
916
917
918
919
920
921
922
923
924
925
926
927
928
929
930
931
932
933
934
935
936
937
938
939
940
941
942
943
944
945
946
947
948
949
950
951
952
953
954
955
956
957
958
959
960
961
962
963
964
965
966
967
968
969
970
971
972
973
974
975
976
977
978
979
980
981
982
983
984
985
986
987
988
989
990
991
992
993
994
995
996
997
998
999
1000
1001
1002
1003
1004
1005
1006
1007
1008
1009
1010
1011
1012
1013
1014
1015
1016
1017
1018
1019
1020
1021
1022
1023
1024
1025
1026
1027
1028
1029
1030
1031
1032
1033
1034
1035
1036
1037
1038
1039
1040
1041
1042
1043
1044
1045
1046
1047
1048
1049
1050
1051
1052
1053
1054
1055
1056
1057
1058
1059
1060
1061
1062
1063
1064
1065
1066
1067
1068
1069
1070
1071
1072
1073
1074
1075
1076
1077
1078
1079
1080
1081
1082
1083
1084
1085
1086
1087
1088
1089
1090
1091
1092
1093
1094
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1103
1104
1105
1106
1107
1108
1109
1110
1111
1112
1113
1114
1115
1116
1117
1118
1119
1120
1121
1122
1123
1124
1125
1126
1127
1128
1129
1130
1131
1132
1133
1134
1135
1136
1137
1138
1139
1140
1141
1142
1143
1144
1145
1146
1147
1148
1149
1150
1151
1152
1153
1154
1155
1156
1157
1158
1159
1160
1161
1162
1163
1164
1165
1166
1167
1168
1169
1170
1171
1172
1173
1174
1175
1176
1177
1178
1179
1180
1181
1182
1183
1184
1185
1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
1193
1194
1195
1196
1197
1198
1199
1200
1201
1202
1203
1204
1205
1206
1207
1208
1209
1210
1211
1212
1213
1214
1215
1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1223
1224
1225
1226
1227
1228
1229
1230
1231
1232
1233
1234
1235
1236
1237
1238
1239
1240
1241
1242
1243
1244
1245
1246
1247
1248
1249
1250
1251
1252
1253
1254
1255
1256
1257
1258
1259
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1266
1267
1268
1269
1270
1271
1272
1273
1274
1275
1276
1277
1278
1279
1280
1281
1282
1283
1284
1285
1286
1287
1288
1289
1290
1291
1292
1293
1294
1295
1296
1297
1298
1299
1300
1301
1302
1303
1304
1305
1306
1307
1308
1309
1310
1311
1312
1313
1314
1315
1316
1317
1318
1319
1320
1321
1322
1323
1324
1325
1326
1327
1328
1329
1330
1331
1332
1333
1334
1335
1336
1337
1338
1339
1340
1341
1342
1343
1344
1345
1346
1347
1348
1349
1350
1351
1352
1353
1354
1355
1356
1357
1358
1359
1360
1361
1362
1363
1364
1365
1366
1367
1368
1369
1370
1371
1372
1373
1374
1375
1376
1377
1378
1379
1380
1381
1382
1383
1384
1385
1386
1387
1388
1389
1390
1391
1392
1393
1394
1395
1396
1397
1398
1399
1400
1401
1402
1403
1404
1405
1406
1407
1408
1409
1410
1411
1412
1413
1414
1415
1416
1417
1418
1419
1420
1421
1422
1423
1424
1425
1426
1427
1428
1429
1430
1431
1432
1433
1434
1435
1436
1437
1438
1439
1440
1441
1442
1443
1444
1445
1446
1447
1448
1449
1450
1451
1452
1453
1454
1455
1456
1457
1458
1459
1460
1461
1462
1463
1464
1465
1466
1467
1468
1469
1470
1471
1472
1473
1474
1475
1476
1477
1478
1479
1480
1481
1482
1483
1484
1485
1486
1487
1488
1489
1490
1491
1492
1493
1494
1495
1496
1497
1498
1499
1500
1501
1502
1503
1504
1505
1506
1507
1508
1509
1510
1511
1512
1513
1514
1515
1516
1517
1518
1519
1520
1521
1522
1523
1524
1525
1526
1527
1528
1529
1530
1531
1532
1533
1534
1535
1536
1537
1538
1539
1540
1541
1542
1543
1544
1545
1546
1547
1548
1549
1550
1551
1552
1553
1554
1555
1556
1557
1558
1559
1560
1561
1562
1563
1564
1565
1566
1567
1568
1569
1570
1571
1572
1573
1574
1575
1576
1577
1578
1579
1580
1581
1582
1583
1584
1585
1586
1587
1588
1589
1590
1591
1592
1593
1594
1595
1596
1597
1598
1599
1600
1601
1602
1603
1604
1605
1606
1607
1608
1609
1610
1611
1612
1613
1614
1615
1616
1617
1618
1619
1620
1621
1622
1623
1624
1625
1626
1627
1628
1629
1630
1631
1632
1633
1634
1635
1636
1637
1638
1639
1640
1641
1642
1643
1644
1645
1646
1647
1648
1649
1650
1651
1652
1653
1654
1655
1656
1657
1658
1659
1660
1661
1662
1663
1664
1665
1666
1667
1668
1669
1670
1671
1672
1673
1674
1675
1676
1677
1678
1679
1680
1681
1682
1683
1684
1685
1686
1687
1688
1689
1690
1691
1692
1693
1694
1695
1696
1697
1698
1699
1700
1701
1702
1703
1704
1705
1706
1707
1708
1709
1710
1711
1712
1713
1714
1715
1716
1717
1718
1719
1720
1721
1722
1723
1724
1725
1726
1727
1728
1729
1730
1731
1732
1733
1734
1735
1736
1737
1738
1739
1740
1741
1742
1743
1744
1745
1746
1747
1748
1749
1750
1751
1752
1753
1754
1755
1756
1757
1758
1759
1760
1761
1762
1763
1764
1765
1766
1767
1768
1769
1770
1771
1772
1773
1774
1775
1776
1777
1778
1779
1780
1781
1782
1783
1784
1785
1786
1787
1788
1789
1790
1791
1792
1793
1794
1795
1796
1797
1798
1799
1800
1801
1802
1803
1804
1805
1806
1807
1808
1809
1810
1811
1812
1813
1814
1815
1816
1817
1818
1819
1820
1821
1822
1823
1824
1825
1826
1827
1828
1829
1830
1831
1832
1833
1834
1835
1836
1837
1838
1839
1840
1841
1842
1843
1844
1845
1846
1847
1848
1849
1850
1851
1852
1853
1854
1855
1856
1857
1858
1859
1860
1861
1862
1863
1864
1865
1866
1867
1868
1869
1870
1871
1872
1873
1874
1875
1876
1877
1878
1879
1880
1881
1882
1883
1884
1885
1886
1887
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1894
1895
1896
1897
1898
1899
1900
1901
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1908
1909
1910
1911
1912
1913
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
1937
1938
1939
1940
1941
1942
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
1956
1957
1958
1959
1960
1961
1962
1963
1964
1965
1966
1967
1968
1969
1970
1971
1972
1973
1974
1975
1976
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2020
2021
2022
2023
2024
2025
2026
2027
2028
2029
2030
2031
2032
2033
2034
2035
2036
2037
2038
2039
2040
2041
2042
2043
2044
2045
2046
2047
2048
2049
2050
2051
2052
2053
2054
2055
2056
2057
2058
2059
2060
2061
2062
2063
2064
2065
2066
2067
2068
2069
2070
2071
2072
2073
2074
2075
2076
2077
2078
2079
2080
2081
2082
2083
2084
2085
2086
2087
2088
2089
2090
2091
2092
2093
2094
2095
2096
2097
2098
2099
2100
2101
2102
2103
2104
2105
2106
2107
2108
2109
2110
2111
2112
2113
2114
2115
2116
2117
2118
2119
2120
2121
2122
2123
2124
2125
2126
2127
2128
2129
2130
2131
2132
2133
2134
2135
2136
2137
2138
2139
2140
2141
2142
2143
2144
2145
2146
2147
2148
2149
2150
2151
2152
2153
2154
2155
2156
2157
2158
2159
2160
2161
2162
2163
2164
2165
2166
2167
2168
2169
2170
2171
2172
2173
2174
2175
2176
2177
2178
2179
2180
2181
2182
2183
2184
2185
2186
2187
2188
2189
2190
2191
2192
2193
2194
2195
2196
2197
2198
2199
2200
2201
2202
2203
2204
2205
2206
2207
2208
2209
2210
2211
2212
2213
2214
2215
2216
2217
2218
2219
2220
2221
2222
2223
2224
2225
2226
2227
2228
2229
2230
2231
2232
2233
2234
2235
2236
2237
2238
2239
2240
2241
2242
2243
2244
2245
2246
2247
2248
2249
2250
2251
2252
2253
2254
2255
2256
2257
2258
2259
2260
2261
2262
2263
2264
2265
2266
2267
2268
2269
2270
2271
2272
2273
2274
2275
2276
2277
2278
2279
2280
2281
2282
2283
2284
2285
2286
2287
2288
2289
2290
2291
2292
2293
2294
2295
2296
2297
2298
2299
2300
2301
2302
2303
2304
2305
2306
2307
2308
2309
2310
2311
2312
2313
2314
2315
2316
2317
2318
2319
2320
2321
2322
2323
2324
2325
2326
2327
2328
2329
2330
2331
2332
2333
2334
2335
2336
2337
2338
2339
2340
2341
2342
2343
2344
2345
2346
2347
2348
2349
2350
2351
2352
2353
2354
2355
2356
2357
2358
2359
2360
2361
2362
2363
2364
2365
2366
2367
2368
2369
2370
2371
2372
2373
2374
2375
2376
2377
2378
2379
2380
2381
2382
2383
2384
2385
2386
2387
2388
2389
2390
2391
2392
2393
2394
2395
2396
2397
2398
2399
2400
2401
2402
2403
2404
2405
2406
2407
2408
2409
2410
2411
2412
2413
2414
2415
2416
2417
2418
2419
2420
2421
2422
2423
2424
2425
2426
2427
2428
2429
2430
2431
2432
2433
2434
2435
2436
2437
2438
2439
2440
2441
2442
2443
2444
2445
2446
2447
2448
2449
2450
2451
2452
2453
2454
2455
2456
2457
2458
2459
2460
2461
2462
2463
2464
2465
2466
2467
2468
2469
2470
2471
2472
2473
2474
2475
2476
2477
2478
2479
2480
2481
2482
2483
2484
2485
2486
2487
2488
2489
2490
2491
2492
2493
2494
2495
2496
2497
2498
2499
2500
2501
2502
2503
2504
2505
2506
2507
2508
2509
2510
2511
2512
2513
2514
2515
2516
2517
2518
2519
2520
2521
2522
2523
2524
2525
2526
2527
2528
2529
2530
2531
2532
2533
2534
2535
2536
2537
2538
2539
2540
2541
2542
2543
2544
2545
2546
2547
2548
2549
2550
2551
2552
2553
2554
2555
2556
2557
2558
2559
2560
2561
2562
2563
2564
2565
2566
2567
2568
2569
2570
2571
2572
2573
2574
2575
2576
2577
2578
2579
2580
2581
2582
2583
2584
2585
2586
2587
2588
2589
2590
2591
2592
2593
2594
2595
2596
2597
2598
2599
2600
2601
2602
2603
2604
2605
2606
2607
2608
2609
2610
2611
2612
2613
2614
2615
2616
2617
2618
2619
2620
2621
2622
2623
2624
2625
2626
2627
2628
2629
2630
2631
2632
2633
2634
2635
2636
2637
2638
2639
2640
2641
2642
2643
2644
2645
2646
2647
2648
2649
2650
2651
2652
2653
2654
2655
2656
2657
2658
2659
2660
2661
2662
2663
2664
2665
2666
2667
2668
2669
2670
2671
2672
2673
2674
2675
2676
2677
2678
2679
2680
2681
2682
2683
2684
2685
2686
2687
2688
2689
2690
2691
2692
2693
2694
2695
2696
2697
2698
2699
2700
2701
2702
2703
2704
2705
2706
2707
2708
2709
2710
2711
2712
2713
2714
2715
2716
2717
2718
2719
2720
2721
2722
2723
2724
2725
2726
2727
2728
2729
2730
2731
2732
2733
2734
2735
2736
2737
2738
2739
2740
2741
2742
2743
2744
2745
2746
2747
2748
2749
2750
2751
2752
2753
2754
2755
2756
2757
2758
2759
2760
2761
2762
2763
2764
2765
2766
2767
2768
2769
2770
2771
2772
2773
2774
2775
2776
2777
2778
2779
2780
2781
2782
2783
2784
2785
2786
2787
2788
2789
2790
2791
2792
2793
2794
2795
2796
2797
2798
2799
2800
2801
2802
2803
2804
2805
2806
2807
2808
2809
2810
2811
2812
2813
2814
2815
2816
2817
2818
2819
2820
2821
2822
2823
2824
2825
2826
2827
2828
2829
2830
2831
2832
2833
2834
2835
2836
2837
2838
2839
2840
2841
2842
2843
2844
2845
2846
2847
2848
2849
2850
2851
2852
2853
2854
2855
2856
2857
2858
2859
2860
2861
2862
2863
2864
2865
2866
2867
2868
2869
2870
2871
2872
2873
2874
2875
2876
2877
2878
2879
2880
2881
2882
2883
2884
2885
2886
2887
2888
2889
2890
2891
2892
2893
2894
2895
2896
2897
2898
2899
2900
2901
2902
2903
2904
2905
2906
2907
2908
2909
2910
2911
2912
2913
2914
2915
2916
2917
2918
2919
2920
2921
2922
2923
2924
2925
2926
2927
2928
2929
2930
2931
2932
2933
2934
2935
2936
2937
2938
2939
2940
2941
2942
2943
2944
2945
2946
2947
2948
2949
2950
2951
2952
2953
2954
2955
2956
2957
2958
2959
2960
2961
2962
2963
2964
2965
2966
2967
2968
2969
2970
2971
2972
2973
2974
2975
2976
2977
2978
2979
2980
2981
2982
2983
2984
2985
2986
2987
2988
2989
2990
2991
2992
2993
2994
2995
2996
2997
2998
2999
3000
3001
3002
3003
3004
3005
3006
3007
3008
3009
3010
3011
3012
3013
3014
3015
3016
3017
3018
3019
3020
3021
3022
3023
3024
3025
3026
3027
3028
3029
3030
3031
3032
3033
3034
3035
3036
3037
3038
3039
3040
3041
3042
3043
3044
3045
3046
3047
3048
3049
3050
3051
3052
3053
3054
3055
3056
3057
3058
3059
3060
3061
3062
3063
3064
3065
3066
3067
3068
3069
3070
3071
3072
3073
3074
3075
3076
3077
3078
3079
3080
3081
3082
3083
3084
3085
3086
3087
3088
3089
3090
3091
3092
3093
3094
3095
3096
3097
3098
3099
3100
3101
3102
3103
3104
3105
3106
3107
3108
3109
3110
3111
3112
3113
3114
3115
3116
3117
3118
3119
3120
3121
3122
3123
3124
3125
3126
3127
3128
3129
3130
3131
3132
3133
3134
3135
3136
3137
3138
3139
3140
3141
3142
3143
3144
3145
3146
3147
3148
3149
3150
3151
3152
3153
3154
3155
3156
3157
3158
3159
3160
3161
3162
3163
3164
3165
3166
3167
3168
3169
3170
3171
3172
3173
3174
3175
3176
3177
3178
3179
3180
3181
3182
3183
3184
3185
3186
3187
3188
3189
3190
3191
3192
3193
3194
3195
3196
3197
3198
3199
3200
3201
3202
3203
3204
3205
3206
3207
3208
3209
3210
3211
3212
3213
3214
3215
3216
3217
3218
3219
3220
3221
3222
3223
3224
3225
3226
3227
3228
3229
3230
3231
3232
3233
3234
3235
3236
3237
3238
3239
3240
3241
3242
3243
3244
3245
3246
3247
3248
3249
3250
3251
3252
3253
3254
3255
3256
3257
3258
3259
3260
3261
3262
3263
3264
3265
3266
3267
3268
3269
3270
3271
3272
3273
3274
3275
3276
3277
3278
3279
3280
3281
3282
3283
3284
3285
3286
3287
3288
3289
3290
3291
3292
3293
3294
3295
3296
3297
3298
3299
3300
3301
3302
3303
3304
3305
3306
3307
3308
3309
3310
3311
3312
3313
3314
3315
3316
3317
3318
3319
3320
3321
3322
3323
3324
3325
3326
3327
3328
3329
3330
3331
3332
3333
3334
3335
3336
3337
3338
3339
3340
3341
3342
3343
3344
3345
3346
3347
3348
3349
3350
3351
3352
3353
3354
3355
3356
3357
3358
3359
3360
3361
3362
3363
3364
3365
3366
3367
3368
3369
3370
3371
3372
3373
3374
3375
3376
3377
3378
3379
3380
3381
3382
3383
3384
3385
3386
3387
3388
3389
3390
3391
3392
3393
3394
3395
3396
3397
3398
3399
3400
3401
3402
3403
3404
3405
3406
3407
3408
3409
3410
3411
3412
3413
3414
3415
3416
3417
3418
3419
3420
3421
3422
3423
3424
3425
3426
3427
3428
3429
3430
3431
3432
3433
3434
3435
3436
3437
3438
3439
3440
3441
3442
3443
3444
3445
3446
3447
3448
3449
3450
3451
3452
3453
3454
3455
3456
3457
3458
3459
3460
3461
3462
3463
3464
3465
3466
3467
3468
3469
3470
3471
3472
3473
3474
3475
3476
3477
3478
3479
3480
3481
3482
3483
3484
3485
3486
3487
3488
3489
3490
3491
3492
3493
3494
3495
3496
3497
3498
3499
3500
3501
3502
3503
3504
3505
3506
3507
3508
3509
3510
3511
3512
3513
3514
3515
3516
3517
3518
3519
3520
3521
3522
3523
3524
3525
3526
3527
3528
3529
3530
3531
3532
3533
3534
3535
3536
3537
3538
3539
3540
3541
3542
3543
3544
3545
3546
3547
3548
3549
3550
3551
3552
3553
3554
3555
3556
3557
3558
3559
3560
3561
3562
3563
3564
3565
3566
3567
3568
3569
3570
3571
3572
3573
3574
3575
3576
3577
3578
3579
3580
3581
3582
3583
3584
3585
3586
3587
3588
3589
3590
3591
3592
3593
3594
3595
3596
3597
3598
3599
3600
3601
3602
3603
3604
3605
3606
3607
3608
3609
3610
3611
3612
3613
3614
3615
3616
3617
3618
3619
3620
3621
3622
3623
3624
3625
3626
3627
3628
3629
3630
3631
3632
3633
3634
3635
3636
3637
3638
3639
3640
3641
3642
3643
3644
3645
3646
3647
3648
3649
3650
3651
3652
3653
3654
3655
3656
3657
3658
3659
3660
3661
3662
3663
3664
3665
3666
3667
3668
3669
3670
3671
3672
3673
3674
3675
3676
3677
3678
3679
3680
3681
3682
3683
3684
3685
3686
3687
3688
3689
3690
3691
3692
3693
3694
3695
3696
3697
3698
3699
3700
3701
3702
3703
3704
3705
3706
3707
3708
3709
3710
3711
3712
3713
3714
3715
3716
3717
3718
3719
3720
3721
3722
3723
3724
3725
3726
3727
3728
3729
3730
3731
3732
3733
3734
3735
3736
3737
3738
3739
3740
3741
3742
3743
3744
3745
3746
3747
3748
3749
3750
3751
3752
3753
3754
3755
3756
3757
3758
3759
3760
3761
3762
3763
3764
3765
3766
3767
3768
3769
3770
3771
3772
3773
3774
3775
3776
3777
3778
3779
3780
3781
3782
3783
3784
3785
3786
3787
3788
3789
3790
3791
3792
3793
3794
3795
3796
3797
3798
3799
3800
3801
3802
3803
3804
3805
3806
3807
3808
3809
3810
3811
3812
3813
3814
3815
3816
3817
3818
3819
3820
3821
3822
3823
3824
3825
3826
3827
3828
3829
3830
3831
3832
3833
3834
3835
3836
3837
3838
3839
3840
3841
3842
3843
3844
3845
3846
3847
3848
3849
3850
3851
3852
3853
3854
3855
3856
3857
3858
3859
3860
3861
3862
3863
3864
3865
3866
3867
3868
3869
3870
3871
3872
3873
3874
3875
3876
3877
3878
3879
3880
3881
3882
3883
3884
3885
3886
3887
3888
3889
3890
3891
3892
3893
3894
3895
3896
3897
3898
3899
3900
3901
3902
3903
3904
3905
3906
3907
3908
3909
3910
3911
3912
3913
3914
3915
3916
3917
3918
3919
3920
3921
3922
3923
3924
3925
3926
3927
3928
3929
3930
3931
3932
3933
3934
3935
3936
3937
3938
3939
3940
3941
3942
3943
3944
3945
3946
3947
3948
3949
3950
3951
3952
3953
3954
3955
3956
3957
3958
3959
3960
3961
3962
3963
3964
3965
3966
3967
3968
3969
3970
3971
3972
3973
3974
3975
3976
3977
3978
3979
3980
3981
3982
3983
3984
3985
3986
3987
3988
3989
3990
3991
3992
3993
3994
3995
3996
3997
3998
3999
4000
4001
4002
4003
4004
4005
4006
4007
4008
4009
4010
4011
4012
4013
4014
4015
4016
4017
4018
4019
4020
4021
4022
4023
4024
4025
4026
4027
4028
4029
4030
4031
4032
4033
4034
4035
4036
4037
4038
4039
4040
4041
4042
4043
4044
4045
4046
4047
4048
4049
4050
4051
4052
4053
4054
4055
4056
4057
4058
4059
4060
4061
4062
4063
4064
4065
4066
4067
4068
4069
4070
4071
4072
4073
4074
4075
4076
4077
4078
4079
4080
4081
4082
4083
4084
4085
4086
4087
4088
4089
4090
4091
4092
4093
4094
4095
4096
4097
4098
4099
4100
4101
4102
4103
4104
4105
4106
4107
4108
4109
4110
4111
4112
4113
4114
4115
4116
4117
4118
4119
4120
4121
4122
4123
4124
4125
4126
4127
4128
4129
4130
4131
4132
4133
4134
4135
4136
4137
4138
4139
4140
4141
4142
4143
4144
4145
4146
4147
4148
4149
4150
4151
4152
4153
4154
4155
4156
4157
4158
4159
4160
4161
4162
4163
4164
4165
4166
4167
4168
4169
4170
4171
4172
4173
4174
4175
4176
4177
4178
4179
4180
4181
4182
4183
4184
4185
4186
4187
4188
4189
4190
4191
4192
4193
4194
4195
4196
4197
4198
4199
4200
4201
4202
4203
4204
4205
4206
4207
4208
4209
4210
4211
4212
4213
4214
4215
4216
4217
4218
4219
4220
4221
4222
4223
4224
4225
4226
4227
4228
4229
4230
4231
4232
4233
4234
4235
4236
4237
4238
4239
4240
4241
4242
4243
4244
4245
4246
4247
4248
4249
4250
4251
4252
4253
4254
4255
4256
4257
4258
4259
4260
4261
4262
4263
4264
4265
4266
4267
4268
4269
4270
4271
4272
4273
4274
4275
4276
4277
4278
4279
4280
4281
4282
4283
4284
4285
4286
4287
4288
4289
4290
4291
4292
4293
4294
4295
4296
4297
4298
4299
4300
4301
4302
4303
4304
4305
4306
4307
4308
4309
4310
4311
4312
4313
4314
4315
4316
4317
4318
4319
4320
4321
4322
4323
4324
4325
4326
4327
4328
4329
4330
4331
4332
4333
4334
4335
4336
4337
4338
4339
4340
4341
4342
4343
4344
4345
4346
4347
4348
4349
4350
4351
4352
4353
4354
4355
4356
4357
4358
4359
4360
4361
4362
4363
4364
4365
4366
4367
4368
4369
4370
4371
4372
4373
4374
4375
4376
4377
4378
4379
4380
4381
4382
4383
4384
4385
4386
4387
4388
4389
4390
4391
4392
4393
4394
4395
4396
4397
4398
4399
4400
4401
4402
4403
4404
4405
4406
4407
4408
4409
4410
4411
4412
4413
4414
4415
4416
4417
4418
4419
4420
4421
4422
4423
4424
4425
4426
4427
4428
4429
4430
4431
4432
4433
4434
4435
4436
4437
4438
4439
4440
4441
4442
4443
4444
4445
4446
4447
4448
4449
4450
4451
4452
4453
4454
4455
4456
4457
4458
4459
4460
4461
4462
4463
4464
4465
4466
4467
4468
4469
4470
4471
4472
4473
4474
4475
4476
4477
4478
4479
4480
4481
4482
4483
4484
4485
4486
4487
4488
4489
4490
4491
4492
4493
4494
4495
4496
4497
4498
4499
4500
4501
4502
4503
4504
4505
4506
4507
4508
4509
4510
4511
4512
4513
4514
4515
4516
4517
4518
4519
4520
4521
4522
4523
4524
4525
4526
4527
4528
4529
4530
4531
4532
4533
4534
4535
4536
4537
4538
4539
4540
4541
4542
4543
4544
4545
4546
4547
4548
4549
4550
4551
4552
4553
4554
4555
4556
4557
4558
4559
4560
4561
4562
4563
4564
4565
4566
4567
4568
4569
4570
4571
4572
4573
4574
4575
4576
4577
4578
4579
4580
4581
4582
4583
4584
4585
4586
4587
4588
4589
4590
4591
4592
4593
4594
4595
4596
4597
4598
4599
4600
4601
4602
4603
4604
4605
4606
4607
4608
4609
4610
4611
4612
4613
4614
4615
4616
4617
4618
4619
4620
4621
4622
4623
4624
4625
4626
4627
4628
4629
4630
4631
4632
4633
4634
4635
4636
4637
4638
4639
4640
4641
4642
4643
4644
4645
4646
4647
4648
4649
4650
4651
4652
4653
4654
4655
4656
4657
4658
4659
4660
4661
4662
4663
4664
4665
4666
4667
4668
4669
4670
4671
4672
4673
4674
4675
4676
4677
4678
4679
4680
4681
4682
4683
4684
4685
4686
4687
4688
4689
4690
4691
4692
4693
4694
4695
4696
4697
4698
4699
4700
4701
4702
4703
4704
4705
4706
4707
4708
4709
4710
4711
4712
4713
4714
4715
4716
4717
4718
4719
4720
4721
4722
4723
4724
4725
4726
4727
4728
4729
4730
4731
4732
4733
4734
4735
4736
4737
4738
4739
4740
4741
4742
4743
4744
4745
4746
4747
4748
4749
4750
4751
4752
4753
4754
4755
4756
4757
4758
4759
4760
4761
4762
4763
4764
4765
4766
4767
4768
4769
4770
4771
4772
4773
4774
4775
4776
4777
4778
4779
4780
4781
4782
4783
4784
4785
4786
4787
4788
4789
4790
4791
4792
4793
4794
4795
4796
4797
4798
4799
4800
4801
4802
4803
4804
4805
4806
4807
4808
4809
4810
4811
4812
4813
4814
4815
4816
4817
4818
4819
4820
4821
4822
4823
4824
4825
4826
4827
4828
4829
4830
4831
4832
4833
4834
4835
4836
4837
4838
4839
4840
4841
4842
4843
4844
4845
4846
4847
4848
4849
4850
4851
4852
4853
4854
4855
4856
4857
4858
4859
4860
4861
4862
4863
4864
4865
4866
4867
4868
4869
4870
4871
4872
4873
4874
4875
4876
4877
4878
4879
4880
4881
4882
4883
4884
4885
4886
4887
4888
4889
4890
4891
4892
4893
4894
4895
4896
4897
4898
4899
4900
4901
4902
4903
4904
4905
4906
4907
4908
4909
4910
4911
4912
4913
4914
4915
4916
4917
4918
4919
4920
4921
4922
4923
4924
4925
4926
4927
4928
4929
4930
4931
4932
4933
4934
4935
4936
4937
4938
4939
4940
4941
4942
4943
4944
4945
4946
4947
4948
4949
4950
4951
4952
4953
4954
4955
4956
4957
4958
4959
4960
4961
4962
4963
4964
4965
4966
4967
4968
4969
4970
4971
4972
4973
4974
4975
4976
4977
4978
4979
4980
4981
4982
4983
4984
4985
4986
4987
4988
4989
4990
4991
4992
4993
4994
4995
4996
4997
4998
4999
5000
5001
5002
5003
5004
5005
5006
5007
5008
5009
5010
5011
5012
5013
5014
5015
5016
5017
5018
5019
5020
5021
5022
5023
5024
5025
5026
5027
5028
5029
5030
5031
5032
5033
5034
5035
5036
5037
5038
5039
5040
5041
5042
5043
5044
5045
5046
5047
5048
5049
5050
5051
5052
5053
5054
5055
5056
5057
5058
5059
5060
5061
5062
5063
5064
5065
5066
5067
5068
5069
5070
5071
5072
5073
5074
5075
5076
5077
5078
5079
5080
5081
5082
5083
5084
5085
5086
5087
5088
5089
5090
5091
5092
5093
5094
5095
5096
5097
5098
5099
5100
5101
5102
5103
5104
5105
5106
5107
5108
5109
5110
5111
5112
5113
5114
5115
5116
5117
5118
5119
5120
5121
5122
5123
5124
5125
5126
5127
5128
5129
5130
5131
5132
5133
5134
5135
5136
5137
5138
5139
5140
5141
5142
5143
5144
5145
5146
5147
5148
5149
5150
5151
5152
5153
5154
5155
5156
5157
5158
5159
5160
5161
5162
5163
5164
5165
5166
5167
5168
5169
5170
5171
5172
5173
5174
5175
5176
5177
5178
5179
5180
5181
5182
5183
5184
5185
5186
5187
5188
5189
5190
5191
5192
5193
5194
5195
5196
5197
5198
5199
5200
5201
5202
5203
5204
5205
5206
5207
5208
5209
5210
5211
5212
5213
5214
5215
5216
5217
5218
5219
5220
5221
5222
5223
5224
5225
5226
5227
5228
5229
5230
5231
5232
5233
5234
5235
5236
5237
5238
5239
5240
5241
5242
5243
5244
5245
5246
5247
5248
5249
5250
5251
5252
5253
5254
5255
5256
5257
5258
5259
5260
5261
5262
5263
5264
5265
5266
5267
5268
5269
5270
5271
5272
5273
5274
5275
5276
5277
5278
5279
5280
5281
5282
5283
5284
5285
5286
5287
5288
5289
5290
5291
5292
5293
5294
5295
5296
5297
5298
5299
5300
5301
5302
5303
5304
5305
5306
5307
5308
5309
5310
5311
5312
5313
5314
5315
5316
5317
5318
5319
5320
5321
5322
5323
5324
5325
5326
5327
5328
5329
5330
5331
5332
5333
5334
5335
5336
5337
5338
5339
5340
5341
5342
5343
5344
5345
5346
5347
5348
5349
5350
5351
5352
5353
5354
5355
5356
5357
5358
5359
5360
5361
5362
5363
5364
5365
5366
5367
5368
5369
5370
5371
5372
5373
5374
5375
5376
5377
5378
5379
5380
5381
5382
5383
5384
5385
5386
5387
5388
5389
5390
5391
5392
5393
5394
5395
5396
5397
5398
5399
5400
5401
5402
5403
5404
5405
5406
5407
5408
5409
5410
5411
5412
5413
5414
5415
5416
5417
5418
5419
5420
5421
5422
5423
5424
5425
5426
5427
5428
5429
5430
5431
5432
5433
5434
5435
5436
5437
5438
5439
5440
5441
5442
5443
5444
5445
5446
5447
5448
5449
5450
5451
5452
5453
5454
5455
5456
5457
5458
5459
5460
5461
5462
5463
5464
5465
5466
5467
5468
5469
5470
5471
5472
5473
5474
5475
5476
5477
5478
5479
5480
5481
5482
5483
5484
5485
5486
5487
5488
5489
5490
5491
5492
5493
5494
5495
5496
5497
5498
5499
5500
5501
5502
5503
5504
5505
5506
5507
5508
5509
5510
5511
5512
5513
5514
5515
5516
5517
5518
5519
5520
5521
5522
5523
5524
5525
5526
5527
5528
5529
5530
5531
5532
5533
5534
5535
5536
5537
5538
5539
5540
5541
5542
5543
5544
5545
5546
5547
5548
5549
5550
5551
5552
5553
5554
5555
5556
5557
5558
5559
5560
5561
5562
5563
5564
5565
5566
5567
5568
5569
5570
5571
5572
5573
5574
5575
5576
5577
5578
5579
5580
5581
5582
5583
5584
5585
5586
5587
5588
5589
5590
5591
5592
5593
5594
5595
5596
5597
5598
5599
5600
5601
5602
5603
5604
5605
5606
5607
5608
5609
5610
5611
5612
5613
5614
5615
5616
5617
5618
5619
5620
5621
5622
5623
5624
5625
5626
5627
5628
5629
5630
5631
5632
5633
5634
5635
5636
5637
5638
5639
5640
5641
5642
5643
5644
5645
5646
5647
5648
5649
5650
5651
5652
5653
5654
5655
5656
5657
5658
5659
5660
5661
5662
5663
5664
5665
5666
5667
5668
5669
5670
5671
5672
5673
5674
5675
5676
5677
5678
5679
5680
5681
5682
5683
5684
5685
5686
5687
5688
5689
5690
5691
5692
5693
5694
5695
5696
5697
5698
5699
5700
5701
5702
5703
5704
5705
5706
5707
5708
5709
5710
5711
5712
5713
5714
5715
5716
5717
5718
5719
5720
5721
5722
5723
5724
5725
5726
5727
5728
5729
5730
5731
5732
5733
5734
5735
5736
5737
5738
5739
5740
5741
5742
5743
5744
5745
5746
5747
5748
5749
5750
5751
5752
5753
5754
5755
5756
5757
5758
5759
5760
5761
5762
5763
5764
5765
5766
5767
5768
5769
5770
5771
5772
5773
5774
5775
5776
5777
5778
5779
5780
5781
5782
5783
5784
5785
5786
5787
5788
5789
5790
5791
5792
5793
5794
5795
5796
5797
5798
5799
5800
5801
5802
5803
5804
5805
5806
5807
5808
5809
5810
5811
5812
5813
5814
5815
5816
5817
5818
5819
5820
5821
5822
5823
5824
5825
5826
5827
5828
5829
5830
5831
5832
5833
5834
5835
5836
5837
5838
5839
5840
5841
5842
5843
5844
5845
5846
5847
5848
5849
5850
5851
5852
5853
5854
5855
5856
5857
5858
5859
5860
5861
5862
5863
5864
5865
5866
5867
5868
5869
5870
5871
5872
5873
5874
5875
5876
5877
5878
5879
5880
5881
5882
5883
5884
5885
5886
5887
5888
5889
5890
5891
5892
5893
5894
5895
5896
5897
5898
5899
5900
5901
5902
5903
5904
5905
5906
5907
5908
5909
5910
5911
5912
5913
5914
5915
5916
5917
5918
5919
5920
5921
5922
5923
5924
5925
5926
5927
5928
5929
5930
5931
5932
5933
5934
5935
5936
5937
5938
5939
5940
5941
5942
5943
5944
5945
5946
5947
5948
5949
5950
5951
5952
5953
5954
5955
5956
5957
5958
5959
5960
5961
5962
5963
5964
5965
5966
5967
5968
5969
5970
5971
5972
5973
5974
5975
5976
5977
5978
5979
5980
5981
5982
5983
5984
5985
5986
5987
5988
5989
5990
5991
5992
5993
5994
5995
5996
5997
5998
5999
6000
6001
6002
6003
6004
6005
6006
6007
6008
6009
6010
6011
6012
6013
6014
6015
6016
6017
6018
6019
6020
6021
6022
6023
6024
6025
6026
6027
6028
6029
6030
6031
6032
6033
6034
6035
6036
6037
6038
6039
6040
6041
6042
6043
6044
6045
6046
6047
6048
6049
6050
6051
6052
6053
6054
6055
6056
6057
6058
6059
6060
6061
6062
6063
6064
6065
6066
6067
6068
6069
6070
6071
6072
6073
6074
6075
6076
6077
6078
6079
6080
6081
6082
6083
6084
6085
6086
6087
6088
6089
6090
6091
6092
6093
6094
6095
6096
6097
6098
6099
6100
6101
6102
6103
6104
6105
6106
6107
6108
6109
6110
6111
6112
6113
6114
6115
6116
6117
6118
6119
6120
6121
6122
6123
6124
6125
6126
6127
6128
6129
6130
6131
6132
6133
6134
6135
6136
6137
6138
6139
6140
6141
6142
6143
6144
6145
6146
6147
6148
6149
6150
6151
6152
6153
6154
6155
6156
6157
6158
6159
6160
6161
6162
6163
6164
6165
6166
6167
6168
6169
6170
6171
6172
6173
6174
6175
6176
6177
6178
6179
6180
6181
6182
6183
6184
6185
6186
6187
6188
6189
6190
6191
6192
6193
6194
6195
6196
6197
6198
6199
6200
6201
6202
6203
6204
6205
6206
6207
6208
6209
6210
6211
6212
6213
6214
6215
6216
6217
6218
6219
6220
6221
6222
6223
6224
6225
6226
6227
6228
6229
6230
6231
6232
6233
6234
6235
6236
6237
6238
6239
6240
6241
6242
6243
6244
6245
6246
6247
6248
6249
6250
6251
6252
6253
6254
6255
6256
6257
6258
6259
6260
6261
6262
6263
6264
6265
6266
6267
6268
6269
6270
6271
6272
6273
6274
6275
6276
6277
6278
6279
6280
6281
6282
6283
6284
6285
6286
6287
6288
6289
6290
6291
6292
6293
6294
6295
6296
6297
6298
6299
6300
6301
6302
6303
6304
6305
6306
6307
6308
6309
6310
6311
6312
6313
6314
6315
6316
6317
6318
6319
6320
6321
6322
6323
6324
6325
6326
6327
6328
6329
6330
6331
6332
6333
6334
6335
6336
6337
6338
6339
6340
6341
6342
6343
6344
6345
6346
6347
6348
6349
6350
6351
6352
6353
6354
6355
6356
6357
6358
6359
6360
6361
6362
6363
6364
6365
6366
6367
6368
6369
6370
6371
6372
6373
6374
6375
6376
6377
6378
6379
6380
6381
6382
6383
6384
6385
6386
6387
6388
6389
6390
6391
6392
6393
6394
6395
6396
6397
6398
6399
6400
6401
6402
6403
6404
6405
6406
6407
6408
6409
6410
6411
6412
6413
6414
6415
6416
6417
6418
6419
6420
6421
6422
6423
6424
6425
6426
6427
6428
6429
6430
6431
6432
6433
6434
6435
6436
6437
6438
6439
6440
6441
6442
6443
6444
6445
6446
6447
6448
6449
6450
6451
6452
6453
6454
6455
6456
6457
6458
6459
6460
6461
6462
6463
6464
6465
6466
6467
6468
6469
6470
6471
6472
6473
6474
6475
6476
6477
6478
6479
6480
6481
6482
6483
6484
6485
6486
6487
6488
6489
6490
6491
6492
6493
6494
6495
6496
6497
6498
6499
6500
6501
6502
6503
6504
6505
6506
6507
6508
6509
6510
6511
6512
6513
6514
6515
6516
6517
6518
6519
6520
6521
6522
6523
6524
6525
6526
6527
6528
6529
6530
6531
6532
6533
6534
6535
6536
6537
6538
6539
6540
6541
6542
6543
6544
6545
6546
6547
6548
6549
6550
6551
6552
6553
6554
6555
6556
6557
6558
6559
6560
6561
6562
6563
6564
6565
6566
6567
6568
6569
6570
6571
6572
6573
6574
6575
6576
6577
6578
6579
6580
6581
6582
6583
6584
6585
6586
6587
6588
6589
6590
6591
6592
6593
6594
6595
6596
6597
6598
6599
6600
6601
6602
6603
6604
6605
6606
6607
6608
6609
6610
6611
6612
6613
6614
6615
6616
6617
6618
6619
6620
6621
6622
6623
6624
6625
6626
6627
6628
6629
6630
6631
6632
6633
6634
6635
6636
6637
6638
6639
6640
6641
6642
6643
6644
6645
6646
6647
6648
6649
6650
6651
6652
6653
6654
6655
6656
6657
6658
6659
6660
6661
6662
6663
6664
6665
6666
6667
6668
6669
6670
6671
6672
6673
6674
6675
6676
6677
6678
6679
6680
6681
6682
6683
6684
6685
6686
6687
6688
6689
6690
6691
6692
6693
6694
6695
6696
6697
6698
6699
6700
6701
6702
6703
6704
6705
6706
6707
6708
6709
6710
6711
6712
6713
6714
6715
6716
6717
6718
6719
6720
6721
6722
6723
6724
6725
6726
6727
6728
6729
6730
6731
6732
6733
6734
6735
6736
6737
6738
6739
6740
6741
6742
6743
6744
6745
6746
6747
6748
6749
6750
6751
6752
6753
6754
6755
6756
6757
6758
6759
6760
6761
6762
6763
6764
6765
6766
6767
6768
6769
6770
6771
6772
6773
6774
6775
6776
6777
6778
6779
6780
6781
6782
6783
6784
6785
6786
6787
6788
6789
6790
6791
6792
6793
6794
6795
6796
6797
6798
6799
6800
6801
6802
6803
6804
6805
6806
6807
6808
6809
6810
6811
6812
6813
6814
6815
6816
6817
6818
6819
6820
6821
6822
6823
6824
6825
6826
6827
6828
6829
6830
6831
6832
6833
6834
6835
6836
6837
6838
6839
6840
6841
6842
6843
6844
6845
6846
6847
6848
6849
6850
6851
6852
6853
6854
6855
6856
6857
6858
6859
6860
6861
6862
6863
6864
6865
6866
6867
6868
6869
6870
6871
6872
6873
6874
6875
6876
6877
6878
6879
6880
6881
6882
6883
6884
6885
6886
6887
6888
6889
6890
6891
6892
6893
6894
6895
6896
6897
6898
6899
6900
6901
6902
6903
6904
6905
6906
6907
6908
6909
6910
6911
6912
6913
6914
6915
6916
6917
6918
6919
6920
6921
6922
6923
6924
6925
6926
6927
6928
6929
6930
6931
6932
6933
6934
6935
6936
6937
6938
6939
6940
6941
6942
6943
6944
6945
6946
6947
6948
6949
6950
6951
6952
6953
6954
6955
6956
6957
6958
6959
6960
6961
6962
6963
6964
6965
6966
6967
6968
6969
6970
6971
6972
6973
6974
6975
6976
6977
6978
6979
6980
6981
6982
6983
6984
6985
6986
6987
6988
6989
6990
6991
6992
6993
6994
6995
6996
6997
6998
6999
7000
7001
7002
7003
7004
7005
7006
7007
7008
7009
7010
7011
7012
7013
7014
7015
7016
7017
7018
7019
7020
7021
7022
7023
7024
7025
7026
7027
7028
7029
7030
7031
7032
7033
7034
7035
7036
7037
7038
7039
7040
7041
7042
7043
7044
7045
7046
7047
7048
7049
7050
7051
7052
7053
7054
7055
7056
7057
7058
7059
7060
7061
7062
7063
7064
7065
7066
7067
7068
7069
7070
7071
7072
7073
7074
7075
7076
7077
7078
7079
7080
7081
7082
7083
7084
7085
7086
7087
7088
7089
7090
7091
7092
7093
7094
7095
7096
7097
7098
7099
7100
7101
7102
7103
7104
7105
7106
7107
7108
7109
7110
7111
7112
7113
7114
7115
7116
7117
7118
7119
7120
7121
7122
7123
7124
7125
7126
7127
7128
7129
7130
7131
7132
7133
7134
7135
7136
7137
7138
7139
7140
7141
7142
7143
7144
7145
7146
7147
7148
7149
7150
7151
7152
7153
7154
7155
7156
7157
7158
7159
7160
7161
7162
7163
7164
7165
7166
7167
7168
7169
7170
7171
7172
7173
7174
7175
7176
7177
7178
7179
7180
7181
7182
7183
7184
7185
7186
7187
7188
7189
7190
7191
7192
7193
7194
7195
7196
7197
7198
7199
7200
7201
7202
7203
7204
7205
7206
7207
7208
7209
7210
7211
7212
7213
7214
7215
7216
7217
7218
7219
7220
7221
7222
7223
7224
7225
7226
7227
7228
7229
7230
7231
7232
7233
7234
7235
7236
7237
7238
7239
7240
7241
7242
7243
7244
7245
7246
7247
7248
7249
7250
7251
7252
7253
7254
7255
7256
7257
7258
7259
7260
7261
7262
7263
7264
7265
7266
7267
7268
7269
7270
7271
7272
7273
7274
7275
7276
7277
7278
7279
7280
7281
7282
7283
7284
7285
7286
7287
7288
7289
7290
7291
7292
7293
7294
7295
7296
7297
7298
7299
7300
7301
7302
7303
7304
7305
7306
7307
7308
7309
7310
7311
7312
7313
7314
7315
7316
7317
7318
7319
7320
7321
7322
7323
7324
7325
7326
7327
7328
7329
7330
7331
7332
7333
7334
7335
7336
7337
7338
7339
7340
7341
7342
7343
7344
7345
7346
7347
7348
7349
7350
7351
7352
7353
7354
7355
7356
7357
7358
7359
7360
7361
7362
7363
7364
7365
7366
7367
7368
7369
7370
7371
7372
7373
7374
7375
7376
7377
7378
7379
7380
7381
7382
7383
7384
7385
7386
7387
7388
7389
7390
7391
7392
7393
7394
7395
7396
7397
7398
7399
7400
7401
7402
7403
7404
7405
7406
7407
7408
7409
7410
7411
7412
7413
7414
7415
7416
7417
7418
7419
7420
7421
7422
7423
7424
7425
7426
7427
7428
7429
7430
7431
7432
7433
7434
7435
7436
7437
7438
7439
7440
7441
7442
7443
7444
7445
7446
7447
7448
7449
7450
7451
7452
7453
7454
7455
7456
7457
7458
7459
7460
7461
7462
7463
7464
7465
7466
7467
7468
7469
7470
7471
7472
7473
7474
7475
7476
7477
7478
7479
7480
7481
7482
7483
7484
7485
7486
7487
7488
7489
7490
7491
7492
7493
7494
7495
7496
7497
7498
7499
7500
7501
7502
7503
7504
7505
7506
7507
7508
7509
7510
7511
7512
7513
7514
7515
7516
7517
7518
7519
7520
7521
7522
7523
7524
7525
7526
7527
7528
7529
7530
7531
7532
7533
7534
7535
7536
7537
7538
7539
7540
7541
7542
7543
7544
7545
7546
7547
7548
7549
7550
7551
7552
7553
7554
7555
7556
7557
7558
7559
7560
7561
7562
7563
7564
7565
7566
7567
7568
7569
7570
7571
7572
7573
7574
7575
7576
7577
7578
7579
7580
7581
7582
7583
7584
7585
7586
7587
7588
7589
7590
7591
7592
7593
7594
7595
7596
7597
7598
7599
7600
7601
7602
7603
7604
7605
7606
7607
7608
7609
7610
7611
7612
7613
7614
7615
7616
7617
7618
7619
7620
7621
7622
7623
7624
7625
7626
7627
7628
7629
7630
7631
7632
7633
7634
7635
7636
7637
7638
7639
7640
7641
7642
7643
7644
7645
7646
7647
7648
7649
7650
7651
7652
7653
7654
7655
7656
7657
7658
7659
7660
7661
7662
7663
7664
7665
7666
7667
7668
7669
7670
7671
7672
7673
7674
7675
7676
7677
7678
7679
7680
7681
7682
7683
7684
7685
7686
7687
7688
7689
7690
7691
7692
7693
7694
7695
7696
7697
7698
7699
7700
7701
7702
7703
7704
7705
7706
7707
7708
7709
7710
7711
7712
7713
7714
7715
7716
7717
7718
7719
7720
7721
7722
7723
7724
7725
7726
7727
7728
7729
7730
7731
7732
7733
7734
7735
7736
7737
7738
7739
7740
7741
7742
7743
7744
7745
7746
7747
7748
7749
7750
7751
7752
7753
7754
7755
7756
7757
7758
7759
7760
7761
7762
7763
7764
7765
7766
7767
7768
7769
7770
7771
7772
7773
7774
7775
7776
7777
7778
7779
7780
7781
7782
7783
7784
7785
7786
7787
7788
7789
7790
7791
7792
7793
7794
7795
7796
7797
7798
7799
7800
7801
7802
7803
7804
7805
7806
7807
7808
7809
7810
7811
7812
7813
7814
7815
7816
7817
7818
7819
7820
7821
7822
7823
7824
7825
7826
7827
7828
7829
7830
7831
7832
7833
7834
7835
7836
7837
7838
7839
7840
7841
7842
7843
7844
7845
7846
7847
7848
7849
7850
7851
7852
7853
7854
7855
7856
7857
7858
7859
7860
7861
7862
7863
7864
7865
7866
7867
7868
7869
7870
7871
7872
7873
7874
7875
7876
7877
7878
7879
7880
7881
7882
7883
7884
7885
7886
7887
7888
7889
7890
7891
7892
7893
7894
7895
7896
7897
7898
7899
7900
7901
7902
7903
7904
7905
7906
7907
7908
7909
7910
7911
7912
7913
7914
7915
7916
7917
7918
7919
7920
7921
7922
7923
7924
7925
7926
7927
7928
7929
7930
7931
7932
7933
7934
7935
7936
7937
7938
7939
7940
7941
7942
7943
7944
7945
7946
7947
7948
7949
7950
7951
7952
7953
7954
7955
7956
7957
7958
7959
7960
7961
7962
7963
7964
7965
7966
7967
7968
7969
7970
7971
7972
7973
7974
7975
7976
7977
7978
7979
7980
7981
7982
7983
7984
7985
7986
7987
7988
7989
7990
7991
7992
7993
7994
7995
7996
7997
7998
7999
8000
8001
8002
8003
8004
8005
8006
8007
8008
8009
8010
8011
8012
8013
8014
8015
8016
8017
8018
8019
8020
8021
8022
8023
8024
8025
8026
8027
8028
8029
8030
8031
8032
8033
8034
8035
8036
8037
8038
8039
8040
8041
8042
8043
8044
8045
8046
8047
8048
8049
8050
8051
8052
8053
8054
8055
8056
8057
8058
8059
8060
8061
8062
8063
8064
8065
8066
8067
8068
8069
8070
8071
8072
8073
8074
8075
8076
8077
8078
8079
8080
8081
8082
8083
8084
8085
8086
8087
8088
8089
8090
8091
8092
8093
8094
8095
8096
8097
8098
8099
8100
8101
8102
8103
8104
8105
8106
8107
8108
8109
8110
8111
8112
8113
8114
8115
8116
8117
8118
8119
8120
8121
8122
8123
8124
8125
8126
8127
8128
8129
8130
8131
8132
8133
8134
8135
8136
8137
8138
8139
8140
8141
8142
8143
8144
8145
8146
8147
8148
8149
8150
8151
8152
8153
8154
8155
8156
8157
8158
8159
8160
8161
8162
8163
8164
8165
8166
8167
8168
8169
8170
8171
8172
8173
8174
8175
8176
8177
8178
8179
8180
8181
8182
8183
8184
8185
8186
8187
8188
8189
8190
8191
8192
8193
8194
8195
8196
8197
8198
8199
8200
8201
8202
8203
8204
8205
8206
8207
8208
8209
8210
8211
8212
8213
8214
8215
8216
8217
8218
8219
8220
8221
8222
8223
8224
8225
8226
8227
8228
8229
8230
8231
8232
8233
8234
8235
8236
8237
8238
8239
8240
8241
8242
8243
8244
8245
8246
8247
8248
8249
8250
8251
8252
8253
8254
8255
8256
8257
8258
8259
8260
8261
8262
8263
8264
8265
8266
8267
8268
8269
8270
8271
8272
8273
8274
8275
8276
8277
8278
8279
8280
8281
8282
8283
8284
8285
8286
8287
8288
8289
8290
8291
8292
8293
8294
8295
8296
8297
8298
8299
8300
8301
8302
8303
8304
8305
8306
8307
8308
8309
8310
8311
8312
8313
8314
8315
8316
8317
8318
8319
8320
8321
8322
8323
8324
8325
8326
8327
8328
8329
8330
8331
8332
8333
8334
8335
8336
8337
8338
8339
8340
8341
8342
8343
8344
8345
8346
8347
8348
8349
8350
8351
8352
8353
8354
8355
8356
8357
8358
8359
8360
8361
8362
8363
8364
8365
8366
8367
8368
8369
8370
8371
8372
8373
8374
8375
8376
8377
8378
8379
8380
8381
8382
8383
8384
8385
8386
8387
8388
8389
8390
8391
8392
8393
8394
8395
8396
8397
8398
8399
8400
8401
8402
8403
8404
8405
8406
8407
8408
8409
8410
8411
8412
8413
8414
8415
8416
8417
8418
8419
8420
8421
8422
8423
8424
8425
8426
8427
8428
8429
8430
8431
8432
8433
8434
8435
8436
8437
8438
8439
8440
8441
8442
8443
8444
8445
8446
8447
8448
8449
8450
8451
8452
8453
8454
8455
8456
8457
8458
8459
8460
8461
8462
8463
8464
8465
8466
8467
8468
8469
8470
8471
8472
8473
8474
8475
8476
8477
8478
8479
8480
8481
8482
8483
8484
8485
8486
8487
8488
8489
8490
8491
8492
8493
8494
8495
8496
8497
8498
8499
8500
8501
8502
8503
8504
8505
8506
8507
8508
8509
8510
8511
8512
8513
8514
8515
8516
8517
8518
8519
8520
8521
8522
8523
8524
8525
8526
8527
8528
8529
8530
8531
8532
8533
8534
8535
8536
8537
8538
8539
8540
8541
8542
8543
8544
8545
8546
8547
8548
8549
8550
8551
8552
8553
8554
8555
8556
8557
8558
8559
8560
8561
8562
8563
8564
8565
8566
8567
8568
8569
8570
8571
8572
8573
8574
8575
8576
8577
8578
8579
8580
8581
8582
8583
8584
8585
8586
8587
8588
8589
8590
8591
8592
8593
8594
8595
8596
8597
8598
8599
8600
8601
8602
8603
8604
8605
8606
8607
8608
8609
8610
8611
8612
8613
8614
8615
8616
8617
8618
8619
8620
8621
8622
8623
8624
8625
8626
8627
8628
8629
8630
8631
8632
8633
8634
8635
8636
8637
8638
8639
8640
8641
8642
8643
8644
8645
8646
8647
8648
8649
8650
8651
8652
8653
8654
8655
8656
8657
8658
8659
8660
8661
8662
8663
8664
8665
8666
8667
8668
8669
8670
8671
8672
8673
8674
8675
8676
8677
8678
8679
8680
8681
8682
8683
8684
8685
8686
8687
8688
8689
8690
8691
8692
8693
8694
8695
8696
8697
8698
8699
8700
8701
8702
8703
8704
8705
8706
8707
8708
8709
8710
8711
8712
8713
8714
8715
8716
8717
8718
8719
8720
8721
8722
8723
8724
8725
8726
8727
8728
8729
8730
8731
8732
8733
8734
8735
8736
8737
8738
8739
8740
8741
8742
8743
8744
8745
8746
8747
8748
8749
8750
8751
8752
8753
8754
8755
8756
8757
8758
8759
8760
8761
8762
8763
8764
8765
8766
8767
8768
8769
8770
8771
8772
8773
8774
8775
8776
8777
8778
8779
8780
8781
8782
8783
8784
8785
8786
8787
8788
8789
8790
8791
8792
8793
8794
8795
8796
8797
8798
8799
8800
8801
8802
8803
8804
8805
8806
8807
8808
8809
8810
8811
8812
8813
8814
8815
8816
8817
8818
8819
8820
8821
8822
8823
8824
8825
8826
8827
8828
8829
8830
8831
8832
8833
8834
8835
8836
8837
8838
8839
8840
8841
8842
8843
8844
8845
8846
8847
8848
8849
8850
8851
8852
8853
8854
8855
8856
8857
8858
8859
8860
8861
8862
8863
8864
8865
8866
8867
8868
8869
8870
8871
8872
8873
8874
8875
8876
8877
8878
8879
8880
8881
8882
8883
8884
8885
8886
8887
8888
8889
8890
8891
8892
8893
8894
8895
8896
8897
8898
8899
8900
8901
8902
8903
8904
8905
8906
8907
8908
8909
8910
8911
8912
8913
8914
8915
8916
8917
8918
8919
8920
8921
8922
8923
8924
8925
8926
8927
8928
8929
8930
8931
8932
8933
8934
8935
8936
8937
8938
8939
8940
8941
8942
8943
8944
8945
8946
8947
8948
8949
8950
8951
8952
8953
8954
8955
8956
8957
8958
8959
8960
8961
8962
8963
8964
8965
8966
8967
8968
8969
8970
8971
8972
8973
8974
8975
8976
8977
8978
8979
8980
8981
8982
8983
8984
8985
8986
8987
8988
8989
8990
8991
8992
8993
8994
8995
8996
8997
8998
8999
9000
9001
9002
9003
9004
9005
9006
9007
9008
9009
9010
9011
9012
9013
9014
9015
9016
9017
9018
9019
9020
9021
9022
9023
9024
9025
9026
9027
9028
9029
9030
9031
9032
9033
9034
9035
9036
9037
9038
9039
9040
9041
9042
9043
9044
9045
9046
9047
9048
9049
9050
9051
9052
9053
9054
9055
9056
9057
9058
9059
9060
9061
9062
9063
9064
9065
9066
9067
9068
9069
9070
9071
9072
9073
9074
9075
9076
9077
9078
9079
9080
9081
9082
9083
9084
9085
9086
9087
9088
9089
9090
9091
9092
9093
9094
9095
9096
9097
9098
9099
9100
9101
9102
9103
9104
9105
9106
9107
9108
9109
9110
9111
9112
9113
9114
9115
9116
9117
9118
9119
9120
9121
9122
9123
9124
9125
9126
9127
9128
9129
9130
9131
9132
9133
9134
9135
9136
9137
9138
9139
9140
9141
9142
9143
9144
9145
9146
9147
9148
9149
9150
9151
9152
9153
9154
9155
9156
9157
9158
9159
9160
9161
9162
9163
9164
9165
9166
9167
9168
9169
9170
9171
9172
9173
9174
9175
9176
9177
9178
9179
9180
9181
9182
9183
9184
9185
9186
9187
9188
9189
9190
9191
9192
9193
9194
9195
9196
9197
9198
9199
9200
9201
9202
9203
9204
9205
9206
9207
9208
9209
9210
9211
9212
9213
9214
9215
9216
9217
9218
9219
9220
9221
9222
9223
9224
9225
9226
9227
9228
9229
9230
9231
9232
9233
9234
9235
9236
9237
9238
9239
9240
9241
9242
9243
9244
9245
9246
9247
9248
9249
9250
9251
9252
9253
9254
9255
9256
9257
9258
9259
9260
9261
9262
9263
9264
9265
9266
9267
9268
9269
9270
9271
9272
9273
9274
9275
9276
9277
9278
9279
9280
9281
9282
9283
9284
9285
9286
9287
9288
9289
9290
9291
9292
9293
9294
9295
9296
9297
9298
9299
9300
9301
9302
9303
9304
9305
9306
9307
9308
9309
9310
9311
9312
9313
9314
9315
9316
9317
9318
9319
9320
9321
9322
9323
9324
9325
9326
9327
9328
9329
9330
9331
9332
9333
9334
9335
9336
9337
9338
9339
9340
9341
9342
9343
9344
9345
9346
9347
9348
9349
9350
9351
9352
9353
9354
9355
9356
9357
9358
9359
9360
9361
9362
9363
9364
9365
9366
9367
9368
9369
9370
9371
9372
9373
9374
9375
9376
9377
9378
9379
9380
9381
9382
9383
9384
9385
9386
9387
9388
9389
9390
9391
9392
9393
9394
9395
9396
9397
9398
9399
9400
9401
9402
9403
9404
9405
9406
9407
9408
9409
9410
9411
9412
9413
9414
9415
9416
9417
9418
9419
9420
9421
9422
9423
9424
9425
9426
9427
9428
9429
9430
9431
9432
9433
9434
9435
9436
9437
9438
9439
9440
9441
9442
9443
9444
9445
9446
9447
9448
9449
9450
9451
9452
9453
9454
9455
9456
9457
9458
9459
9460
9461
9462
9463
9464
9465
9466
9467
9468
9469
9470
9471
9472
9473
9474
9475
9476
9477
9478
9479
9480
9481
9482
9483
9484
9485
9486
9487
9488
9489
9490
9491
9492
9493
9494
9495
9496
9497
9498
9499
9500
9501
9502
9503
9504
9505
9506
9507
9508
9509
9510
9511
9512
9513
9514
9515
9516
9517
9518
9519
9520
9521
9522
9523
9524
9525
9526
9527
9528
9529
9530
9531
9532
9533
9534
9535
9536
9537
9538
9539
9540
9541
9542
9543
9544
9545
9546
9547
9548
9549
9550
9551
9552
9553
9554
9555
9556
9557
9558
9559
9560
9561
9562
9563
9564
9565
9566
9567
9568
9569
9570
9571
9572
9573
9574
9575
9576
9577
9578
9579
9580
9581
9582
9583
9584
9585
9586
9587
9588
9589
9590
9591
9592
9593
9594
9595
9596
9597
9598
9599
9600
9601
9602
9603
9604
9605
9606
9607
9608
9609
9610
9611
9612
9613
9614
9615
9616
9617
9618
9619
9620
9621
9622
9623
9624
9625
9626
9627
9628
9629
9630
9631
9632
9633
9634
9635
9636
9637
9638
9639
9640
9641
9642
9643
9644
9645
9646
9647
9648
9649
9650
9651
9652
9653
9654
9655
9656
9657
9658
9659
9660
9661
9662
9663
9664
9665
9666
9667
9668
9669
9670
9671
9672
9673
9674
9675
9676
9677
9678
9679
9680
9681
9682
9683
9684
9685
9686
9687
9688
9689
9690
9691
9692
9693
9694
9695
9696
9697
9698
9699
9700
9701
9702
9703
9704
9705
9706
9707
9708
9709
9710
9711
9712
9713
9714
9715
9716
9717
9718
9719
9720
9721
9722
9723
9724
9725
9726
9727
9728
9729
9730
9731
9732
9733
9734
9735
9736
9737
9738
9739
9740
9741
9742
9743
9744
9745
9746
9747
9748
9749
9750
9751
9752
9753
9754
9755
9756
9757
9758
9759
9760
9761
9762
9763
9764
9765
9766
9767
9768
9769
9770
9771
9772
9773
9774
9775
9776
9777
9778
9779
9780
9781
9782
9783
9784
9785
9786
9787
9788
9789
9790
9791
9792
9793
9794
9795
9796
9797
9798
9799
9800
9801
9802
9803
9804
9805
9806
9807
9808
9809
9810
9811
9812
9813
9814
9815
9816
9817
9818
9819
9820
9821
9822
9823
9824
9825
9826
9827
9828
9829
9830
9831
9832
9833
9834
9835
9836
9837
9838
9839
9840
9841
9842
9843
9844
9845
9846
9847
9848
9849
9850
9851
9852
9853
9854
9855
9856
9857
9858
9859
9860
9861
9862
9863
9864
9865
9866
9867
9868
9869
9870
9871
9872
9873
9874
9875
9876
9877
9878
9879
9880
9881
9882
9883
9884
9885
9886
9887
9888
9889
9890
9891
9892
9893
9894
9895
9896
9897
9898
9899
9900
9901
9902
9903
9904
9905
9906
9907
9908
9909
9910
9911
9912
9913
9914
9915
9916
9917
9918
9919
9920
9921
9922
9923
9924
9925
9926
9927
9928
9929
9930
9931
9932
9933
9934
9935
9936
9937
9938
9939
9940
9941
9942
9943
9944
9945
9946
9947
9948
9949
9950
9951
9952
9953
9954
9955
9956
9957
9958
9959
9960
9961
9962
9963
9964
9965
9966
9967
9968
9969
9970
9971
9972
9973
9974
9975
9976
9977
9978
9979
9980
9981
9982
9983
9984
9985
9986
9987
9988
9989
9990
9991
9992
9993
9994
9995
9996
9997
9998
9999
10000
10001
10002
10003
10004
10005
10006
10007
10008
10009
10010
10011
10012
10013
10014
10015
10016
10017
10018
10019
10020
10021
10022
10023
10024
10025
10026
10027
10028
10029
10030
10031
10032
10033
10034
10035
10036
10037
10038
10039
10040
10041
10042
10043
10044
10045
10046
10047
10048
10049
10050
10051
10052
10053
10054
10055
10056
10057
10058
10059
10060
10061
10062
10063
10064
10065
10066
10067
10068
10069
10070
10071
10072
10073
10074
10075
10076
10077
10078
10079
10080
10081
10082
10083
10084
10085
10086
10087
10088
10089
10090
10091
10092
10093
10094
10095
10096
10097
10098
10099
10100
10101
10102
10103
10104
10105
10106
10107
10108
10109
10110
10111
10112
10113
10114
10115
10116
10117
10118
10119
10120
10121
10122
10123
10124
10125
10126
10127
10128
10129
10130
10131
10132
10133
10134
10135
10136
10137
10138
10139
10140
10141
10142
10143
10144
10145
10146
10147
10148
10149
10150
10151
10152
10153
10154
10155
10156
10157
10158
10159
10160
10161
10162
10163
10164
10165
10166
10167
10168
10169
10170
10171
10172
10173
10174
10175
10176
10177
10178
10179
10180
10181
10182
10183
10184
10185
10186
10187
10188
10189
10190
10191
10192
10193
10194
10195
10196
10197
10198
10199
10200
10201
10202
10203
10204
10205
10206
10207
10208
10209
10210
10211
10212
10213
10214
10215
10216
10217
10218
10219
10220
10221
10222
10223
10224
10225
10226
10227
10228
10229
10230
10231
10232
10233
10234
10235
10236
10237
10238
10239
10240
10241
10242
10243
10244
10245
10246
10247
10248
10249
10250
10251
10252
10253
10254
10255
10256
10257
10258
10259
10260
10261
10262
10263
10264
10265
10266
10267
10268
10269
10270
10271
10272
10273
10274
10275
10276
10277
10278
10279
10280
10281
10282
10283
10284
10285
10286
10287
10288
10289
10290
10291
10292
10293
10294
10295
10296
10297
10298
10299
10300
10301
10302
10303
10304
10305
10306
10307
10308
10309
10310
10311
10312
10313
10314
10315
10316
10317
10318
10319
10320
10321
10322
10323
10324
10325
10326
10327
10328
10329
10330
10331
10332
10333
10334
10335
10336
10337
10338
10339
10340
10341
10342
10343
10344
10345
10346
10347
10348
10349
10350
10351
10352
10353
10354
10355
10356
10357
10358
10359
10360
10361
10362
10363
10364
10365
10366
10367
10368
10369
10370
10371
10372
10373
10374
10375
10376
10377
10378
10379
10380
10381
10382
10383
10384
10385
10386
10387
10388
10389
10390
10391
10392
10393
10394
10395
10396
10397
10398
10399
10400
10401
10402
10403
10404
10405
10406
10407
10408
10409
10410
10411
10412
10413
10414
10415
10416
10417
10418
10419
10420
10421
10422
10423
10424
10425
10426
10427
10428
10429
10430
10431
10432
10433
10434
10435
10436
10437
10438
10439
10440
10441
10442
10443
10444
10445
10446
10447
10448
10449
10450
10451
10452
10453
10454
10455
10456
10457
10458
10459
10460
10461
10462
10463
10464
10465
10466
10467
10468
10469
10470
10471
10472
10473
10474
10475
10476
10477
10478
10479
10480
10481
10482
10483
10484
10485
10486
10487
10488
10489
10490
10491
10492
10493
10494
10495
10496
10497
10498
10499
10500
10501
10502
10503
10504
10505
10506
10507
10508
10509
10510
10511
10512
10513
10514
10515
10516
10517
10518
10519
10520
10521
10522
10523
10524
10525
10526
10527
10528
10529
10530
10531
10532
10533
10534
10535
10536
10537
10538
10539
10540
10541
10542
10543
10544
10545
10546
10547
10548
10549
10550
10551
10552
10553
10554
10555
10556
10557
10558
10559
10560
10561
10562
10563
10564
10565
10566
10567
10568
10569
10570
10571
10572
10573
10574
10575
10576
10577
10578
10579
10580
10581
10582
10583
10584
10585
10586
10587
10588
10589
10590
10591
10592
10593
10594
10595
10596
10597
10598
10599
10600
10601
10602
10603
10604
10605
10606
10607
10608
10609
10610
10611
10612
10613
10614
10615
10616
10617
10618
10619
10620
10621
10622
10623
10624
10625
10626
10627
10628
10629
10630
10631
10632
10633
10634
10635
10636
10637
10638
10639
10640
10641
10642
10643
10644
10645
10646
10647
10648
10649
10650
10651
10652
10653
10654
10655
10656
10657
10658
10659
10660
10661
10662
10663
10664
10665
10666
10667
10668
10669
10670
10671
10672
10673
10674
10675
10676
10677
10678
10679
10680
10681
10682
10683
10684
10685
10686
10687
10688
10689
10690
10691
10692
10693
10694
10695
10696
10697
10698
10699
10700
10701
10702
10703
10704
10705
10706
10707
10708
10709
10710
10711
10712
10713
10714
10715
10716
10717
10718
10719
10720
10721
10722
10723
10724
10725
10726
10727
10728
10729
10730
10731
10732
10733
10734
10735
10736
10737
10738
10739
10740
10741
10742
10743
10744
10745
10746
10747
10748
10749
10750
10751
10752
10753
10754
10755
10756
10757
10758
10759
10760
10761
10762
10763
10764
10765
10766
10767
10768
10769
10770
10771
10772
10773
10774
10775
10776
10777
10778
10779
10780
10781
10782
10783
10784
10785
10786
10787
10788
10789
10790
10791
10792
10793
10794
10795
10796
10797
10798
10799
10800
10801
10802
10803
10804
10805
10806
10807
10808
10809
10810
10811
10812
10813
10814
10815
10816
10817
10818
10819
10820
10821
10822
10823
10824
10825
10826
10827
10828
10829
10830
10831
10832
10833
10834
10835
10836
10837
10838
10839
10840
10841
10842
10843
10844
10845
10846
10847
10848
10849
10850
10851
10852
10853
10854
10855
10856
10857
10858
10859
10860
10861
10862
10863
10864
10865
10866
10867
10868
10869
10870
10871
10872
10873
10874
10875
10876
10877
10878
10879
10880
10881
10882
10883
10884
10885
10886
10887
10888
10889
10890
10891
10892
10893
10894
10895
10896
10897
10898
10899
10900
10901
10902
10903
10904
10905
10906
10907
10908
10909
10910
10911
10912
10913
10914
10915
10916
10917
10918
10919
10920
10921
10922
10923
10924
10925
10926
10927
10928
10929
10930
10931
10932
10933
10934
10935
10936
10937
10938
10939
10940
10941
10942
10943
10944
10945
10946
10947
10948
10949
10950
10951
10952
10953
10954
10955
10956
10957
10958
10959
10960
10961
10962
10963
10964
10965
10966
10967
10968
10969
10970
10971
10972
10973
10974
10975
10976
10977
10978
10979
10980
10981
10982
10983
10984
10985
10986
10987
10988
10989
10990
10991
10992
10993
10994
10995
10996
10997
10998
10999
11000
11001
11002
11003
11004
11005
11006
11007
11008
11009
11010
11011
11012
11013
11014
11015
11016
11017
11018
11019
11020
11021
11022
11023
11024
11025
11026
11027
11028
11029
11030
11031
11032
11033
11034
11035
11036
11037
11038
11039
11040
11041
11042
11043
11044
11045
11046
11047
11048
11049
11050
11051
11052
11053
11054
11055
11056
11057
11058
11059
11060
11061
11062
11063
11064
11065
11066
11067
11068
11069
11070
11071
11072
11073
11074
11075
11076
11077
11078
11079
11080
11081
11082
11083
11084
11085
11086
11087
11088
11089
11090
11091
11092
11093
11094
11095
11096
11097
11098
11099
11100
11101
11102
11103
11104
11105
11106
11107
11108
11109
11110
11111
11112
11113
11114
11115
11116
11117
11118
11119
11120
11121
11122
11123
11124
11125
11126
11127
11128
11129
11130
11131
11132
11133
11134
11135
11136
11137
11138
11139
11140
11141
11142
11143
11144
11145
11146
11147
11148
11149
11150
11151
11152
11153
11154
11155
11156
11157
11158
11159
11160
11161
11162
11163
11164
11165
11166
11167
11168
11169
11170
11171
11172
11173
11174
11175
11176
11177
11178
11179
11180
11181
11182
11183
11184
11185
11186
11187
11188
11189
11190
11191
11192
11193
11194
11195
11196
11197
11198
11199
11200
11201
11202
11203
11204
11205
11206
11207
11208
11209
11210
11211
11212
11213
11214
11215
11216
11217
11218
11219
11220
11221
11222
11223
11224
11225
11226
11227
11228
11229
11230
11231
11232
11233
11234
11235
11236
11237
11238
11239
11240
11241
11242
11243
11244
11245
11246
11247
11248
11249
11250
11251
11252
11253
11254
11255
11256
11257
11258
11259
11260
11261
11262
11263
11264
11265
11266
11267
11268
11269
11270
11271
11272
11273
11274
11275
11276
11277
11278
11279
11280
11281
11282
11283
11284
11285
11286
11287
11288
11289
11290
11291
11292
11293
11294
11295
11296
11297
11298
11299
11300
11301
11302
11303
11304
11305
11306
11307
11308
11309
11310
11311
11312
11313
11314
11315
11316
11317
11318
11319
11320
11321
11322
11323
11324
11325
11326
11327
11328
11329
11330
11331
11332
11333
11334
11335
11336
11337
11338
11339
11340
11341
11342
11343
11344
11345
11346
11347
11348
11349
11350
11351
11352
11353
11354
11355
11356
11357
11358
11359
11360
11361
11362
11363
11364
11365
11366
11367
11368
11369
11370
11371
11372
11373
11374
11375
11376
11377
11378
11379
11380
11381
11382
11383
11384
11385
11386
11387
11388
11389
11390
11391
11392
11393
11394
11395
11396
11397
11398
11399
11400
11401
11402
11403
11404
11405
11406
11407
11408
11409
11410
11411
11412
11413
11414
11415
11416
11417
11418
11419
11420
11421
11422
11423
11424
11425
11426
11427
11428
11429
11430
11431
11432
11433
11434
11435
11436
11437
11438
11439
11440
11441
11442
11443
11444
11445
11446
11447
11448
11449
11450
11451
11452
11453
11454
11455
11456
11457
11458
11459
11460
11461
11462
11463
11464
11465
11466
11467
11468
11469
11470
11471
11472
11473
11474
11475
11476
11477
11478
11479
11480
11481
11482
11483
11484
11485
11486
11487
11488
11489
11490
11491
11492
11493
11494
11495
11496
11497
11498
11499
11500
11501
11502
11503
11504
11505
11506
11507
11508
11509
11510
11511
11512
11513
11514
11515
11516
11517
11518
11519
11520
11521
11522
11523
11524
11525
11526
11527
11528
11529
11530
11531
11532
11533
11534
11535
11536
11537
11538
11539
11540
11541
11542
11543
11544
11545
11546
11547
11548
11549
11550
11551
11552
11553
11554
11555
11556
11557
11558
11559
11560
11561
11562
11563
11564
11565
11566
11567
11568
11569
11570
11571
11572
11573
11574
11575
11576
11577
11578
11579
11580
11581
11582
11583
11584
11585
11586
11587
11588
11589
11590
11591
11592
11593
11594
11595
11596
11597
11598
11599
11600
11601
11602
11603
11604
11605
11606
11607
11608
11609
11610
11611
11612
11613
11614
11615
11616
11617
11618
11619
11620
11621
11622
11623
11624
11625
11626
11627
11628
11629
11630
11631
11632
11633
11634
11635
11636
11637
11638
11639
11640
11641
11642
11643
11644
11645
11646
11647
11648
11649
11650
11651
11652
11653
11654
11655
11656
11657
11658
11659
11660
11661
11662
11663
11664
11665
11666
11667
11668
11669
11670
11671
11672
11673
11674
11675
11676
11677
11678
11679
11680
11681
11682
11683
11684
11685
11686
11687
11688
11689
11690
11691
11692
11693
11694
11695
11696
11697
11698
11699
11700
11701
11702
11703
11704
11705
11706
11707
11708
11709
11710
11711
11712
11713
11714
11715
11716
11717
11718
11719
11720
11721
11722
11723
11724
11725
11726
11727
11728
11729
11730
11731
11732
11733
11734
11735
11736
11737
11738
11739
11740
11741
11742
11743
11744
11745
11746
11747
11748
11749
11750
11751
11752
11753
11754
11755
11756
11757
11758
11759
11760
11761
11762
11763
11764
11765
11766
11767
11768
11769
11770
11771
11772
11773
11774
11775
11776
11777
11778
11779
11780
11781
11782
11783
11784
11785
11786
11787
11788
11789
11790
11791
11792
11793
11794
11795
11796
11797
11798
11799
11800
11801
11802
11803
11804
11805
11806
11807
11808
11809
11810
11811
11812
11813
11814
11815
11816
11817
11818
11819
11820
11821
11822
11823
11824
11825
11826
11827
11828
11829
11830
11831
11832
11833
11834
11835
11836
11837
11838
11839
11840
11841
11842
11843
11844
11845
11846
11847
11848
11849
11850
11851
11852
11853
11854
11855
11856
11857
11858
11859
11860
11861
11862
11863
11864
11865
11866
11867
11868
11869
11870
11871
11872
11873
11874
11875
11876
11877
11878
11879
11880
11881
11882
11883
11884
11885
11886
11887
11888
11889
11890
11891
11892
11893
11894
11895
11896
11897
11898
11899
11900
11901
11902
11903
11904
11905
11906
11907
11908
11909
11910
11911
11912
11913
11914
11915
11916
11917
11918
11919
11920
11921
11922
11923
11924
11925
11926
11927
11928
11929
11930
11931
11932
11933
11934
11935
11936
11937
11938
11939
11940
11941
11942
11943
11944
11945
11946
11947
11948
11949
11950
11951
11952
11953
11954
11955
11956
11957
11958
11959
11960
11961
11962
11963
11964
11965
11966
11967
11968
11969
11970
11971
11972
11973
11974
11975
11976
11977
11978
11979
11980
11981
11982
11983
11984
11985
11986
11987
11988
11989
11990
11991
11992
11993
11994
11995
11996
11997
11998
11999
12000
12001
12002
12003
12004
12005
12006
12007
12008
12009
12010
12011
12012
12013
12014
12015
12016
12017
12018
12019
12020
12021
12022
12023
12024
12025
12026
12027
12028
12029
12030
12031
12032
12033
12034
12035
12036
12037
12038
12039
12040
12041
12042
12043
12044
12045
12046
12047
12048
12049
12050
12051
12052
12053
12054
12055
12056
12057
12058
12059
12060
12061
12062
12063
12064
12065
12066
12067
12068
12069
12070
12071
12072
12073
12074
12075
12076
12077
12078
12079
12080
12081
12082
12083
12084
12085
12086
12087
12088
12089
12090
12091
12092
12093
12094
12095
12096
12097
12098
12099
12100
12101
12102
12103
12104
12105
12106
12107
12108
12109
12110
12111
12112
12113
12114
12115
12116
12117
12118
12119
12120
12121
12122
12123
12124
12125
12126
12127
12128
12129
12130
12131
12132
12133
12134
12135
12136
12137
12138
12139
12140
12141
12142
12143
12144
12145
12146
12147
12148
12149
12150
12151
12152
12153
12154
12155
12156
12157
12158
12159
12160
12161
12162
12163
12164
12165
12166
12167
12168
12169
12170
12171
12172
12173
12174
12175
12176
12177
12178
12179
12180
12181
12182
12183
12184
12185
12186
12187
12188
12189
12190
12191
12192
12193
12194
12195
12196
12197
12198
12199
12200
12201
12202
12203
12204
12205
12206
12207
12208
12209
12210
12211
12212
12213
12214
12215
12216
12217
12218
12219
12220
12221
12222
12223
12224
12225
12226
12227
12228
12229
12230
12231
12232
12233
12234
12235
12236
12237
12238
12239
12240
12241
12242
12243
12244
12245
12246
12247
12248
12249
12250
12251
12252
12253
12254
12255
12256
12257
12258
12259
12260
12261
12262
12263
12264
12265
12266
12267
12268
12269
12270
12271
12272
12273
12274
12275
12276
12277
12278
12279
12280
12281
12282
12283
12284
12285
12286
12287
12288
12289
12290
12291
12292
12293
12294
12295
12296
12297
12298
12299
12300
12301
12302
12303
12304
12305
12306
12307
12308
12309
12310
12311
12312
12313
12314
12315
12316
12317
12318
12319
12320
12321
12322
12323
12324
12325
12326
12327
12328
12329
12330
12331
12332
12333
12334
12335
12336
12337
12338
12339
12340
12341
12342
12343
12344
12345
12346
12347
12348
12349
12350
12351
12352
12353
12354
12355
12356
12357
12358
12359
12360
12361
12362
12363
12364
12365
12366
12367
12368
12369
12370
12371
12372
12373
12374
12375
12376
12377
12378
12379
12380
12381
12382
12383
12384
12385
12386
12387
12388
12389
12390
12391
12392
12393
12394
12395
12396
12397
12398
12399
12400
12401
12402
12403
12404
12405
12406
12407
12408
12409
12410
12411
12412
12413
12414
12415
12416
12417
12418
12419
12420
12421
12422
12423
12424
12425
12426
12427
12428
12429
12430
12431
12432
12433
12434
12435
12436
12437
12438
12439
12440
12441
12442
12443
12444
12445
12446
12447
12448
12449
12450
12451
12452
12453
12454
12455
12456
12457
12458
12459
12460
12461
12462
12463
12464
12465
12466
12467
12468
12469
12470
12471
12472
12473
12474
12475
12476
12477
12478
12479
12480
12481
12482
12483
12484
12485
12486
12487
12488
12489
12490
12491
12492
12493
12494
12495
12496
12497
12498
12499
12500
12501
12502
12503
12504
12505
12506
12507
12508
12509
12510
12511
12512
12513
12514
12515
12516
12517
12518
12519
12520
12521
12522
12523
12524
12525
12526
12527
12528
12529
12530
12531
12532
12533
12534
12535
12536
12537
12538
12539
12540
12541
12542
12543
12544
12545
12546
12547
12548
12549
12550
12551
12552
12553
12554
12555
12556
12557
12558
12559
12560
12561
12562
12563
12564
12565
12566
12567
12568
12569
12570
12571
12572
12573
12574
12575
12576
12577
12578
12579
12580
12581
12582
12583
12584
12585
12586
12587
12588
12589
12590
12591
12592
12593
12594
12595
12596
12597
12598
12599
12600
12601
12602
12603
12604
12605
12606
12607
12608
12609
12610
12611
12612
12613
12614
12615
12616
12617
12618
12619
12620
12621
12622
12623
12624
12625
12626
12627
12628
12629
12630
12631
12632
12633
12634
12635
12636
12637
12638
12639
12640
12641
12642
12643
12644
12645
12646
12647
12648
12649
12650
12651
12652
12653
12654
12655
12656
12657
12658
12659
12660
12661
12662
12663
12664
12665
12666
12667
12668
12669
12670
12671
12672
12673
12674
12675
12676
12677
12678
12679
12680
12681
12682
12683
12684
12685
12686
12687
12688
12689
12690
12691
12692
12693
12694
12695
12696
12697
12698
12699
12700
12701
12702
12703
12704
12705
12706
12707
12708
12709
12710
12711
12712
12713
12714
12715
12716
12717
12718
12719
12720
12721
12722
12723
12724
12725
12726
12727
12728
12729
12730
12731
12732
12733
12734
12735
12736
12737
12738
12739
12740
12741
12742
12743
12744
12745
12746
12747
12748
12749
12750
12751
12752
12753
12754
12755
12756
12757
12758
12759
12760
12761
12762
12763
12764
12765
12766
12767
12768
12769
12770
12771
12772
12773
12774
12775
12776
12777
12778
12779
12780
12781
12782
12783
12784
12785
12786
12787
12788
12789
12790
12791
12792
12793
12794
12795
12796
12797
12798
12799
12800
12801
12802
12803
12804
12805
12806
12807
12808
12809
12810
12811
12812
12813
12814
12815
12816
12817
12818
12819
12820
12821
12822
12823
12824
12825
12826
12827
12828
12829
12830
12831
12832
12833
12834
12835
12836
12837
12838
12839
12840
12841
12842
12843
12844
12845
12846
12847
12848
12849
12850
12851
12852
12853
12854
12855
12856
12857
12858
12859
12860
12861
12862
12863
12864
12865
12866
12867
12868
12869
12870
12871
12872
12873
12874
12875
12876
12877
12878
12879
12880
12881
12882
12883
12884
12885
12886
12887
12888
12889
12890
12891
12892
12893
12894
12895
12896
12897
12898
12899
12900
12901
12902
12903
12904
12905
12906
12907
12908
12909
12910
12911
12912
12913
12914
12915
12916
12917
12918
12919
12920
12921
12922
12923
12924
12925
12926
12927
12928
12929
12930
12931
12932
12933
12934
12935
12936
12937
12938
12939
12940
12941
12942
12943
12944
12945
12946
12947
12948
12949
12950
12951
12952
12953
12954
12955
12956
12957
12958
12959
12960
12961
12962
12963
12964
12965
12966
12967
12968
12969
12970
12971
12972
12973
12974
12975
12976
12977
12978
12979
12980
12981
12982
Pýcha a předsudek
#################

Jane Austenová

Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který
má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.

A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak
zakořeněn v myslích sousedních rodin, že jej považují za
pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají
možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami
v tomto ohledu.

„Drahý manželi,“ pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi,
„zdalipak už víte, že netherfieldské panství dostane konečně
nájemce?“

Pan Bennet odvětil, že nikoli.

„Už je tomu tak,“ pokračovala, „právě se odtamtud vrátila paní
Longová a všechno mi to vypověděla.“

Pan Bennet na to nic neříkal.

„Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?“ zvolala jeho choť
netrpělivě.

„Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás
vyslechnout.“ Tato pobídka stačila.

„Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká,
že pánem na Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní
Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se
čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem Morrisem
okamžitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem
a část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne.“

„Jak se jmenuje?“

„Bingley.“

„Je ženatý nebo svobodný?“

„Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak
zámožný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše
děvčata!“

„Jak to? Co je jim po tom?“

„Že mě můžete tak zlobit, drahý choti,“ odvětila paní Bennetová. „Víte
dobře, že pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal.“

„Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?“

„Z toho důvodu! Jak můžete říci takovou hloupost! Ale není přece vůbec
vyloučeno, že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho okamžitě,
jakmile přijede, musíte navštívit.“

„To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama, anebo je
pošlete bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší, protože vás žádná
půvabem nepředčí, a třeba byste se panu Bingleymu nejlépe líbila vy.“

„I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak nyní si
už na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých dcer dbala na
vlastní krásu.“

„V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát.“

„Nic naplat, drahý manželi, musíte se vypravit a pana Bingleyho po
sousedsku přivítat, až

sem přibude.“

„Ujišťuji vás, že o to ani za mák nestojím.“

„Nezapomínejte, že máte dcery. Považte, jaká by to byla partie pro jednu
z nich! Sir William a lady Lucasová za ním chtějí rozhodně zajít, a to
výhradně z onoho důvodu; víte přece, že jinak nové lidi nenavštěvují.
Není vyhnutí, musíte to učinit, protože jinak bychom tam nemohly my.“

„Načpak takové cavyky! Jsem si jist, že vás pan Bingley rád uvidí, a já
vám dám s sebou krátký průvodní dopis, že ochotně svoluji, aby si vzal,
kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval za mou rozmilou Lízinku.“

„Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší než ostatní, a
já tvrdím, že není

zdaleka tak krásná jako Jane a ani zdaleka tak veselá a příjemná jako
Lydia. Jenže vyjí

odjakživa nadržujete.“

„Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku,“ odpověděl. „Jsou hloupé a
pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinkaje přece jen trochu čipernější
než její sestry.“

„Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost,
když mě můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!“

„Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné spřátelen. Vždyť
mi je ohleduplně

připomínáte už dobrých dvacet let.“

„Och, vy nevíte, co mě už stály utrpení.“

„Doufám, že to překonáte a že se dožijete toho, jak mladíci s
čtyřtisícovými důchody zaplavují náš kraj.“

„Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo dvacet, když
je nechcete navštívit.“

„Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte, milá
choti.“ Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost
i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani za třiadvacet let
společného života neměla ještě prokouknutého.

Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla to žena
s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním a náladové povahy.
Když jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na pomyslnou neurózu. Jejím
životním cílem bylo vyvdat dcery a mezitím se utěšovala návštěvami a
novinkami.

Pan Bennet šel mezi prvními složit poklonu panu Bingleymu. Od
prvopočátku se s ním hodlal seznámit, ačkoli manželku nepřestával
ujišťovat, že nikam nepůjde; však se o tom dozvěděla až večer po
vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto: Všiml si, že jeho
druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic
poznamenal:

„Doufám, že se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko.“

„Jak můžeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí,“ odvětila
matka nahněvaně, „když

ho nesmíme navštívit.“

„Zapomínáte, že se s ním setkáme ve společnosti, maminko,“ řekla
Elizabeth, „a že nám ho paní Longová slíbila představit.“

„Nevěřím, že by to paní Longová doopravdy udělala. Má

přece sama dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ženská a mně byla
odjakživa protivná.“

„Mně rovněž,“ pravil pan Bennet. „Rád vidím, že na ni v této věci
nespoléháte.“ Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít
špatnou náladu na jedné dceři.

„Pro rány boží, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy!
Drásá mi to uši!“

„Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně,“ řekl otec, „a vybere si vždy
nepravou chvíli.“

„Nekašlu přece pro zábavu,“ odpověděla Kitty dotčeně. „Kdy má být příští
ples, Lízinko?“

„Od zítřka za čtrnáct dní.“

„Ba, pravda,“ zvolala matka Bennetová, „a paní Longová se vrátí až den
předtím, takže nám pana Bingleyho nebude moci představit, protože ho
sama ještě nebude znát.“

„Snad tedy, milá manželko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni a
představit jí pana Bingleyho sy“

„Vyloučeno, choti, vyloučeno, vždyť jsem se s ním sama ještě
neseznámila, jak mě můžete tak škádlit?“

„Vážím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená. Cožpak
lze za čtrnáct dní

poznat, jak se náš nový známý vybarví? Avšak netroufneme-li si my,
troufne si někdo jiný, neboť paní Longové a jejím neteřím se musí
koneckonců též dostat příležitosti; a jelikož ío ona bude pokládat za
laskavost, musím se toho ujmout sám, nemáte-li vy chuť prokázat jí tu
službu.“

Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: „Nesmysl,
nesmysl!“

„Co znamená to důrazné popření?“ zvolal otec. „Považujete způsob
představování a význam, jenž se mu přikládá, za nesmysl? V tom bych s
vámi nemohl zcela souhlasit. Co o tom soudíš

ty, Mary? Jsi dívka filosoficky založená, čteš tlusté knihy a děláš si z
nich výpisky, pokud je mi známo.“

Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic
vzpomenout.

„Zatímco se Mary soustřeďuje,“ pokračoval, „vraťme se k panu Bingleymu.“

„Mám pana Bingleyho až po krk!“ zvolala jeho choť.

„To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl tušil dnes
ráno, nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale když už jsem u něho
jednou byl, nemůžeme ho dost dobře ignorovat.“

Rodina žasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad paní
Bennetová, ačkoli se jala prohlašovat, hned jak první vlna radosti
opadla, že od něho celou tu dobu nic jiného nečekala.

„Vy jste zlatý člověk, nejdražší manželi! Však já dobře věděla, že mi
nakonec vyhovíte. Byla jsem si jista, že máte naše děvčata příliš rád,
abyste zanedbal takovou možnost. Ach, to jste mi udělal radost! Ale že
se vám to povedlo: sebral jste se dopoledne a šel, a nezmínil jste se o
tom ani slovíčkem, až teď.“

„Nu, Kitty, nadále už můžeš kašlat, co srdce ráčí,“ řekl pan Bennet a
při těchto slovech se zvedl a odcházel, neboť ho unavovaly ženiny
radostné výlevy.

„Máte skvělého otce, děvčata,“ pravila matka, když za ním zapadly dveře.
„Nevím, jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo konečně i mně. V
našem věku to už není nic příjemného, seznamovat se každý den s novými
lidmi, to vám povídám, ale co bychom neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko
moje, jseš sice nejmladší, ale řekla bych, že si s tebou pan Bingley na
příštím plese zatančí.“

„Hm, já se ho neleknu,“ prohlásila Lydia rozhodně. „Nejmladší jsem, ale
zato jsem největší.“ Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho
oplatí Bingley panu Bennetovi návštěvu, a dohaďováním, kdy ho budou moci
pozvat na oběd.

Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla - a všech pět dcer ji
přitom všempžně

podporovalo - nedokázala vy-páčit ze svého chotě dostatečný popis pana
Bingleyho. Volily rozličnou taktiku - nezastřené dotazování, lstivé
předpoklady i vzdálené narážky, on však ze všech kliček vyklouzl, a tak
jim nakonec nezbývalo než se spokojit s informacemi z druhé

ruky, které jim poskytla jejich sousedka lady Luca-sová. Její hlášení
bylo navýsost uspokojující. Sir William jím byl nadšen. Je prý docela
mladý, okouzlujícího zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá
zú-častnit příštího společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo
znít nadějněji? Záliba v tanci je prvním krůčkem k tomu, aby se tu
zamiloval; a tak leckterá dívka snila o dobytí jeho srdce.

„Kdybych se dožila toho, že by jedna z našich děvčat byla paní na
Netherfieldu,“ pravila paní

Bennetová manželovi, „a ostatní se stejně dobře vdaly, tak už bych si
nic jiného nepřála.“ Za několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi
návštěvu a seděl s ním asi deset minut v knihovně. Doufal, že se přitom
naskytne příležitost k seznámení se slečnami, o jejichž půvabu už toho
mnoho slyšel, avšak musel se spokojit pouze s otcem. Dámy na tom byly o
něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit, že má na sobě modrý
kabátec a že přijel na černém koni.

Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová již
dumala, které chody by její kuchyni nejvíce sloužily ke cti, když tu
přišla odpověď, jež vše zhatila. Pana Bingleyho volají neodkladné
záležitosti nazítří do Londýna, a tak s velkou lítostí sděluje, že není
s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní Bennetová byla úplně vyvedena
z míry. Nedovedla si představit, co naléhavého by mohl mít na práci ve
městě tak krátce poté, co přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy,
zda snad nepoletuje stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v
Netherfieldu pořádně neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila
domněnkou, že snad odjel do Londýna jen pro tu velkou společnost, co
hodlá přivést na ples, a brzy přišla zpráva, že s panem Bingleym přijede
dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak velký počet dam, avšak den
před plesem se trochu utěšily, když zvěděly, že jich s sebou přivezl ne
dvanáct, ale jen šest - pět sester a jednu sestřenici. Nakonec však do
tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná společnost - pan Bingley, jeho
dvě sestry, manžel starší z nich a ještě jeden mladý pán.

Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář a přátelské,
nestrojené vystupování. Jeho sestry byly půvabné a dělaly dojem dam
velkého světa. Pan Hurst, jeho švagr, vypadal pouze urozeně, avšak jeho
přítel pan Darcy brzy vzbudil všeobecnou pozornost svou urostlou,
vysokou postavou, čistými rysy, hrdým držením a zprávou, která šla od
úst k ústům za pět minut poté, co vstoupil do sálu, že má totiž jmění
vynášející deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák, dámy
usoudily, že je mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu večera k
němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem, až jeho chování

zavdalo příčinu k všeobecnému rozčarování a veškeré nadšení vyprchalo,
neboť společnost shledala, že je pyšný, že mu nejsou dost vznešení a že
se tu nebaví, a pak už ho ani rozlehlé

statky v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný
zevnějšek a aby svému příteli nedosahoval ani po kotníky.

Pan Bingley. se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě se
bavil, nevynechal ani jeden kousek, byl smutný, že ples už končí, a
zmínil se o tom, že musí také uspořádat podobný večer v Netherfieldu.
Taková zlatá povaha mluví sama za sebe. Jaký rozdíl oproti jeho příteli!
Pan Darcy si zatančil pouze jednou s paní Hurstovou a jednou se slečnou
Bingleyovou, nepřál si být představen žádné jiné dámě a strávil zbytek
večera tím, že se procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko s někým
ze svých přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější,
nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu ještě

kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová, která nejen
neschvalovala jeho celkové vystupování, ale navíc byla pobouřena tím, že
se opovržlivě vyjádřil o jedné její

dceři.

Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky
prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli poblíž, takže
zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenž opustil na několik
minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.

„Pojď, Darcy,“ pravil, „musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že tu tak
hloupě postáváš. Měl bys tančit.“

„Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře svou
partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry
jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl hotový trest.“

„Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!“ zvolal Bingley. „Na mou
věru, co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami
za jediný večer; několik je jich tu přece velmi hezkých.“

„S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty“ řekl pan Darcy a
pohlédl na nejstarší

slečnu Bennetovou.

„Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za
tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi půvabná a jistě i
velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice představí.“

„Která to je?“ ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth; když se
setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil: „Ušla by, ale
není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení; kromě toho nemám chuť
vyznamenávat svou pozorností mladé dámy, které jiní

muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech se okouzlovat
jejími úsměvy a nemař čas se mnou.“

Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam Elizabeth
s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu barvitě svým známým,
neboť měla živou, veselou povahu a každá směšná příhoda ji dokázala
pobavit.

Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem toho, že
její nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv netherfieldského panstva.
Pan Bingley ji dvakrát vyzval k tanci a jeho sestry jí projevily přízeň.
Jane to těšilo stejnějako matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth
vycítila, že má Jane radost. Mary zaslechla, jak kdosi vykládá slečně
Bingleyo-vé, že ona je nejvzdělanější dívka široko daleko, a Catherine s
Lydií měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim zatím při
plesech stačilo k blaženosti. Vracely se tedy do Longbournu, vsi, kde
žili a kde byli nejváženější rodinou, v růžové náladě. Zjistily, že pan
Bennet dosud bdí. Nad knihou zapomínal na čas a tentokrát byl velmi
zvědavý, jak probíhal večer, kterému předcházely tak vzrušené dohady.
Očekával spíš, že nový soused zklame naděje jeho choti, ale brzy
zjistil, že tentokrát je mu vyslechnout jiné dojmy.

„Ach, drahý manželi,“ začala, sotva překročila práh, „bavily jsme se
výborně, byl to nádherný

ples. Jane budila takový obdiv, že si to ani neumíte představit. Každý
říkal, jak jí to krásně

sluší, a panu Bingleymu se musela moc líbit, protože s ní tančil
dvakrát. Jen považte, drahý

choti, doopravdy s ní tančil dvakrát! Pro žádnou jinou nepřišel znovu.
Nejprve požádal o tanec slečnu Lucasovou. Byla jsem zoufalá, když proti
sobě stanuli, ale zřejmě se mu vůbec nelíbila, komu by se také mohla
líbit, no ne, a asi ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy,
kdo to je, dal se představit a o příští tanec požádal ji. Třetí kousek
tančil se slečnou Kingovou, čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane
a šestý s Lí-zinkou a s Boulangerovou.“

„Kdyby měl trochu soucitu se mnou“ zvolal její manžel netrpělivě, „nebyl
by tolik tancoval!

Pro boha živého, přestaňte už vypočítávat jeho tanečnice! Kéž by si byl
podvrkl kotník hned v prvním kole!“

„Je to okouzlující člověk, můj drahý,“ vedla paní Bennetová svou.
„Takový krasavec! A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak neuvidí. Ty
elegantní toalety! Řekla bych, že jen krajka na sukni paní Hurstové -“

Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu žádnou parádu
nepopisovala. Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného a vylíčila mu
rozhořčeně a trochu nadsazeně otřesnou nevychovanost pana Darcyho.

„Ale ujišťuji vás,“ dodala, „že na tom Lízinka netratí, když jemu
nepadla do oka, protože je to velmi nepříjemný, odporný člověk a nestojí
za to, aby se mu vycházelo vstříc. Ta povznesenost a to sebevědomí, no,
něco nesnesitelného. Přešel sem, přešel tam a představoval si, jak
všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby si s ní zatančil! Měl jste
tam být, milý

muži, a zmrazit ho pohledem, jak vy to umíte. Mně je ten člověk
nesnesitelný.“ Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho,
avšak když se octla s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, zeji velice
zaujal.

„Takhle si představuji mladého člověka,“ pravila, „rozumného,
příjemného, veselého; nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu! Chová se
nenucené a přitom dokonale uhlazeně!\*'

„A je dokonce i hezký,“ odpověděla Elizabeth, „což by mládenci rovněž
měli být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez vady.“

„Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Nečekala jsem
takovou poklonu.“

„Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe poklona
vždycky překvapí, mne nikdy. Přirozeně že měl chuť si s tebou ještě
zatančit. Není slepý, aby si nevšiml, že jsi pětkrát krásnější než
kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí být ještě dvorný. Ne, je
skutečně velice milý a dávám ti svolení, aby se ti líbil. Však už se ti
líbili mnohem hloupější muži.“

„Ale Lízinko!“

„Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o každém to nejlepší. Nikdy
nevidíš na nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět dobrotivý a
laskavý. Ještě jsem nezažila, že bys o někom řekla něco nepříjemného.“

„Nechci nikoho neuváženě odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si
myslím.“

„To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úžas. Jsi přece dost rozumná, a
přitom tak slepě

přehlížíš pošetilosti a hlouposti ostatních! Předstíraná upřímnost je
častý jev - člověk se s ní

setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání a bez
postranních úmyslů - vzít si z povahy každého člověka jen ty dobré rysy
a ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet - to dokážeš jen ty. Tobě
se tedy zamlouvají i sestry toho člověka, což? Ty však nemají tak
šťastnou povahu jako on.“

„Jistěže ne, aspoň ne na první pohled. Ale když si s nimi povídáš, jsou
velmi milé. Slečna Bingleyová se nastěhuje k bratrovi a povede mu
domácnost; a musela bych se moc mýlit, kdybychom v ní nezískali
roztomilou sousedku.“

Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala; na večírku
Bingleyovy sestry rozhodně nevyvinuly žádné úsilí, aby byly k někomu
milé, a jelikož Elizabeth měla víc bystrozraku a méně poddajnosti v
povaze než její sestra, a nadto její mínění neovlivňoval žádný osobní
zájem, neviděla, proč by jim měla být nějak obzvlášť nakloněna. Jistěže
to byly jemné dámy, nechyběl jim vtip, když byly dobře naložené,
dokázaly se chovat přívětivě, když

jim na tom záleželo, ale byly pyšné a sobecké. Měly jistý půvab,
vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních soukromých londýnských
penzionátů, každá vlastnila dvacet tisíc liber, zvykly si utrácet víc,
než si mohly dovolit, a stýkaly se s urozenými lidmi. Měly tedy všechny
předpoklady k tomu, aby si toho o sobě myslely mnoho a o ostatních
pramálo. Pocházely z vážené severo-anglické rodiny, kterážto skutečnost
se jim vtiskla do paměti hlouběji než ta, že za svůj majetek i za
majetek svého bratra vděčí obchodnímu podnikání. Pan Bingley zdědil
téměř stotisícové jmění po otci, jenž si za ně hodlal koupit panství,
ale zemřel dřív, než tak učinil. Pan Bingley chtěl otcův úmysl
uskutečnit a někdy už se rozhodoval pro to které hrabství, ale jelikož
měl nyní dobrý dům a právo na šlechtické sídlo, domnívali se jeho
přátelé, kteří dobře znali jeho bezstarostnou povahu, že asi stráví
zbytek života na Netherfieldu a koupi panství přenechá další generaci.

Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních statcích; a
třebaže šije nyní pouze pronajal, nebylo slečně Bingleyové proti mysli
ujmout se úlohy domácí paní - stejně jako paní

Hurstová, jež se provdala za muže spíše urozeného než zámožného, ochotně
považovala jeho domov za svůj, kdykoli sejí to hodilo. Pan Bingley byl
sotva dva roky plnoletý, když ho náhodné doporučení upozornilo na
Netherfield. Zajel tam a prohlédl si všechno za půl hodiny

- líbila se mu poloha i rozmístění hlavních pokojů, uvěřil, co k chvále
panství říkal majitel, a na místě si jej pronajal.

S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe povahově
značně lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým nekomplikovaným,
otevřeným a poddajným založením, přestože žádná letora nemohla být
vzdálenější jeho vlastní, jež mu zřejmě docela vyhovovala. Bingley věřil
skálopevně v Darcyho náklonnost a jeho mínění si velmi vážil. Darcy měl
větší rozhled než jeho druh. Bingley se rozhodně nevyzna-čoval
zaostalostí, ale Darcy byl chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený a
vybíravý a jeho vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie.
V tomto ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley
kamkoli, všude ho měli rádi, kdežto Darcy soustavně někoho urážel.

Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný. Bingley
jakživ ještě

neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani tolik hezkých děvčat, každý
byl k němu milý a pozorný, všichni se chovali přátelsky a nestrojeně, za
chvíli se tu cítil jako doma, a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl
nemohl být podle něho krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek,
které měly stejně daleko ke kráse jako k představám, co se sluší, nikdo
ho ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu neprokázal žádnou pozornost, nikdo
ho nepobavil. Uznal, že slečna Bennetová je hezká, ale prý se příliš
často usmívá.

Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno - přesto však o
ní hovořily s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, že je roztomilá a že
by se s ní docela rády spřátelily. Slečna Bennetová byla tedy puncovaná
na roztomilou a jejich bratr se považoval po tomto uznání za oprávněna
myslet na ni po libosti.

Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli

Bennetovi obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se

původně zabýval obchodováním v městě Merytonu, domohl

se slušného jmění, a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král

jeho žádost a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad
až příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní
podnikání, tak život v malém tržním městě; dal vale tomu i onomu a
odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení, zvaného
nyní

Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám o vlastní
důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas výlučně v
zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu u něho nepřineslo
povýšení co do chování, naopak, byl ke každému velmi ohleduplný. Z

tohoto člověka, od přírody nevýbojného, přátelského a ochotného, učinilo
představení u dvora galantního kavalíra. Lady Lucasová byla po všech
stránkách výborná paní, jen snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své
sousedce paní Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z
nich, rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší
Elizabethinou přítelkyní.

Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Benne-tovy nesešly a
nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné události dostavily mladé
sousedky do Longbournu, aby slyšely a byly slyšány.

„Ty jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko,“ podotkla paní
Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebe-ovládáním. „Tebe vyzval pan
Bingley k tanci první.“

„Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe.“

„To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát. Skutečně by
se podle toho mohlo usuzovat, že se mu zalíbila - i já sama mám tušení,
že to tak nějak bude - něco se mi doneslo - ale už si přesně nevzpomínám
- týkalo se to pana Robinsona.“

„Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem
Robinsonem; nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu
zamlouvají merytonské společenské večírky, ajestli nemyslí, zeje tu
spousta půvabných dívek, a která že je podle jeho mínění

nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku: ,Určitě nejstarší
slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec sporu.' „

„Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě - vypadá to,

jako by - přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš.“

„Jájsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo,“ pravila
Charlotte. „Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako jeho přítel, viď?
- Chudinka Eliza! - Slyšet, že jenom ujde!11

„Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho
nezpůsoby trápit! Takový

nepříjemný člověk, bylo by hotové neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní
Longová mi včera vykládala, že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani
ústa neotevřel.“

„Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?“ zeptala se Jane. „Sama
jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří.“

„I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí v Nether-fieldu, a
tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale paní Longová povídala, jak
se zdál celý rozhněvaný, že na něj promluvila.“

„Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá,“ pravila
Jane, „leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak neobyčejně srdečný.“

„Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně srdečný, byl
by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím vězí: všichni
říkají, zeje to velký hrdopýšek, a doslechl se, hádám, že paní Longová
nemá vlastní kočár a že přijela na bál v drožce.“

„Ze se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo,“ řekla slečna
Lucasová, „ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou.“

„Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko,“ radila jí
matka.

„Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě
nezatančím.“

„U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle va-dívá,“ uvažovala
slečna Lucasová.

„V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík, z
dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko
cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit.“

„Máš úplnou pravdu,“ odvětila Elizabeth, „i já bych mu ochotně prominula
jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou.“

„Pýchaje velmi častá nectnost, pokud vím,“ ujala se slova Mary, která si
zakládala na rozšafných názorech. „Jsem si jista, že se s ní zhusta
setkáme, neboť lidská přirozenost k ní

tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení
pramenící z té či oné

vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí,
ač se obě tato slova užívají často promiskue. Hrdý člověk nemusí být
ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha
toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“

„Kdybych měl tolik, co pan Darcy,“ zvolal jeden mladý pán Lucas, který
doprovázel sestry,

„držel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych
smečku loveckých psů a každý den bych vypil celou láhev vína.“

„To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo,“ řekla paní Bennetová,
„a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala.“

Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by to
přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.

Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam z
Netherfieldu. Tato návštěva byla brzy patřičně opětována. Příjemné
způsoby slečny Bennetové nalezly milost v očích paní Hurstové i slečny
Bingleyové, a třebaže usoudily, že matka Bennetová je nesnesitelná a
mladší dcery nestojí za to, aby s nimi člověk slovo ztratil, vyjádřily
přání sblížit se s oběma staršími. Jane přijímala jejich blahosklonnost
s velkou radostí; avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke
každému chovají, její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně
nadchnout, ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane - pokud se to tak
dalo nazvat - nebyla bez ceny, neboť byla patťně odezvou obdivu, který k
ní choval jejich bratr. Kdykoli se setkali, bylo nabíledni, že ho
skutečně zaujala, a stejně tak viděla, že se v Jane prohlubují

sympatie,

které v ní vzbudil na první pohled, a zeje na nejlepší cestě, aby se do
něho zamilovala až po uši; s radostí si však uvědomovala, že okolní svět
to asi hned tak nepostřehne, neboť Jane v sobě spojovala schopnost
hlubokého citu s vyrovnanou povahou a neměnnou přívětivostí, což

ji mohlo uchránit od dotěrného podezírání. Jednou se o tom zmínila své
přítelkyni slečně

Lucasové.

„Snad je to příjemné,“ odvětila Charlotte, „když v takovémto případě
dokáže lidi obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté nebezpečí, bude-li
se tak velice ovládat. Utají-li žena znamenitě své

city i před tím, komu patří, může se stát, že propase příležitost ho k
sobě připoutat, a pak jí

bude chabou útěchou, že se o tom lidé nedozvěděli. Myslím si, že každý
vztah roste i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a že není moudré k
tomu nepřihlédnout. Je přece možné

projevit zájem - přirozeně, že dáváme některým lidem přednost před
jinými - ale málokdo má

odvahu doopravdy se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní. V
devíti případech z deseti by žena udělala lépe, kdyby dala najevo víc
lásky, než skutečně cítí. Tvá sestra se Bingleymu bezesporu líbí, avšak
může zůstat jen u toho líbení, jestli mu ona trochu nevyjde vstříc.“

„Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna. Když
mné nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být dokonalý hlupák,
aby je nepostřehl.“

„Nezapomeň, Elizo, že nezná Janiny vlastnosti tak jako ty.“

„Má-li však dívka mládence v srdci a nesnaží se to před ním skrývat,
musí to přece poznat.“

„Snad ano, jsou-li spolu dost často. Bingley a Jane se sice setkávají
poměrně pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé hodiny, vídají se ve
společnosti mezi mnoha jinými dámami a pány, nemají možnost, aby se
celou tu dobu bavili jen spolu. Jane by proto měla co nejlépe využít
každé chvíle, kdy se ji podaří upoutat jeho pozornost. Až ho bude mít
jistého, pak bude dost času zamilovat se do něho, co srdce ráčí.“

„Tvůj recept má mnoho do sebe,“ odpověděla Elizabeth, „kdyby nešlo o nic
jiného než o to, dobře se vdát; kdybych byla odhodlána za každou cenu
ulovit bohatého ženicha, anebo vůbec ženicha, pak bych se jím zajisté
řídila. Jenže tohle Jane nechce, a nejedná tedy cílevědomě. Přece si
dosud nemůže být jista ani hloubkou své náklonnosti, ani je-li to
náklonnost rozumná. Vždyť se seznámili sotva před čtrnácti dny.
Čtyřikrát s ním tančila v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v
jeho sídle, čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu
ještě ani nemohla dobře poznat jeho povahu.“

„Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze večeřela,
byla by nanejvýš

poznala, má-li chuť k jídlu; nezapomínej však, že spolu také strávili
čtyři večery - a čtyři večery mohou znamenat mnoho.“

„Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, že oba dávají
přednost whistu před obchodem; ale pokud jde o důležitější vlastnosti,
sotva byli s to odhalit něco podstatného.“

„Ať tak či tak,“ pravila Charlotte, „přeji Jane z celého srdce to
nejlepší a myslím si, že by měla stejnou naději být s ním šťastná, kdyby
se vdávala zítra, jako kdyby zkoumala jeho povahu od jara do zimy.
Manželství je vždycky sázka do lutrie. Ať obě strany sebelépe poznají
své založení, ať se sobě povahově sebevíc podobají, jejich spokojenost
tím zaručena není. Vždycky se po svatbě ukáže tolik růzností, že jim to
vrchovatě postačí k trápení; raději nechtěj nic vědět o případných
nedostatcích osoby, po jejímž boku máš strávit život.“

„Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, že to
není správné a že by ses podle toho sama nikdy neřídila.“

Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře,
nenapadlo Elizabeth ani ve snu, že oči jeho přítele spočívají s patrným
zájmem na ní. Zpočátku byl pan Darcy sotva ochoten připustit, zeje
hezká; na plese si ji jen chladně měřil, a když se příště setkali,
pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny její nedostatky. Sotva však
objasnil sobě i svým přátelům, že nemá ve tváři jediný poutavý rys, už
se mu začalo zdát, zejí výrazné černé oči dodávají neobyčejnou
oduševnělost. Po tomto objevu následovaly vzápětí jiné, stejně
zdrcující. Třebaže odkryl kritickým zrakem nejeden prohřešek proti
symetrii v jejích liniích, přece byl nucen přiznat, že má lehkonohou
postavičku, příjemnou na pohled; ač tvrdil, že by její způsoby neobstály
v nejvyšších společenských kruzích, přece ho zaujaly svou nenucenou
hravostí. O tom o všem ona neměla ani zdání - proti ni to byl člověk,
který se k nikomu nesnažil být přívětivý a který ji nepokládal za dosti
přitažlivou, aby si s ní zatančil. Dostal chuť poznat ji blíž a jako
první krok k rozhovoru s ní sledoval, jak hovoří s jinými. Toho si už
všimla. Stalo se to na Lucasově, kde se shromáždila početná společnost.

„Jak si to pan Darcy představuje?“ pravila Charlottě. „Poslouchá, co si
povídám s plukovníkem Forsterem!“ „Na to ti může dát odpověď pouze pan
Darcy sám.“ „Jestli nepřestane, dám mu najevo, že jsem to postřehla, na
to ať vezme jed. Jemu není nic svaté, a nebudu-li k němu sama
prostořeká, dostanu z něho za chvíli strach.“ Vzápětí se k nim blížil,
ač se nezdálo, že by měl v úmyslu zapříst s nimi rozhovor, a tu slečna
Lucasová vyzvala přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímž popíchla
Elizabeth natolik, že se k němu obrátila se slovy:

„Že jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane Darcy,
když jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás uspořádal v Merytonu
ples?“

„Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří všechny
dámy vehementně.“

„Soudíte nás přísně.“

„Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji,“ řekla slečna
Lucasová. „Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to znamená.“

„Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš, abych
zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost zakládala na
hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale takto bych skutečně
mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří jsou zvyklí slýchat přední
umělce.“ Slečna Lucasová však nechtěla slyšet žádné vytáčky, a tak se
Elizabeth podvolila: „Nu dobrá, když jinak nedáš.“ Pohlédla chmurně na
pana Darcyho a dodala: „Máme u nás

takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná: ,Šetřte dechem, milí
braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím se tedy podle toho, abych
nemusela lapat po dechu při písničce.“ Poslouchala se příjemně, přestože
skutečně neměla vynikající hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla
vyhovět několika hostům, žádajícím, aby ještě přidala, už ji s velkou
chutí

vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat nejméně
hezká, a proto si zakládala na svých znalostech a dovednostech a čekala
vždy netrpělivě na příležitost, aby se s nimi pochlubila před ostatními.

Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice
vzbuzovala píli, ale zároveň

i sklon ke karatelství a přehnanému sebevědomí, což by se bylo projevilo
nepříznivě i na dokonalejším vystoupení, než bylo její. Přirozené a
neafektované Elizabeth naslouchali posluchači s větším potěšením,
třebaže nehrála zpola tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci
dlouhého koncertu vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými
písničkami, přednesenými na žádost jejích mladších sester, které se s
chlapci Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu
místnosti.

Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým
marněním večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit, a byl natolik
zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přítomnost sira Williama
Lucase po svém boku, dokud jej sir William takto neoslovil:

„Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece jen nic
nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za nejrozkošnější
rozptýlení.“

„Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, zeje oblíben na celém světě, a
to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí tančit.“

Sir William se jen usmál. „Váš přítel je pravým mistrem v tomto oboru,“
dodal, když byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se připojil k
tanečníkům, „a vůbec nepochybuji, že i vy v něm vynikáte.“

„Snad jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane.“

„Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často u dvora?“

„To jsem ještě nikdy neučinil.“

„Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?“ „Snažím se
vždycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli prostředí.“

„Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?“

Pan Darcy se uklonil.

„I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo - neboť
miluji vznešenou společnost - avšak nebyl jsem si jist, zda by lady
Lucasové dělal městský vzduch dobře.“ Odmlčel se a čekal na odpověď, leč
jeho společník nebyl v hovorné náladě, a jelikož se k nim právě blížila
Elizabeth, napadlo ho, že ukáže, jak se chová pravý kavalír, a oslovil
ji:

„Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane Darcy,
abych vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu. Vím, že
neodmítnete tančit, když před vámi stane taková krasavice.“ Vzal ji za
ruku a byl by ji vložil do dlaně panu Darcymu, jehož to sice velmi
překvapilo, avšak vůbec by se byl nezdráhal, jenže Elizabeth se už
vzpamatovala, vyprostila si ruku a trochu zajíkavě pronesla k siru
Williamovi:

„Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, že chodím po
sále a hledám si tanečníka.“

Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu čest,
avšak marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira Williama ji
nezviklalo v jejím rozhodnutí.

„Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat mi
potěšení vás pozorovat; a třebaže tento pán nebývá tomuto rozptýlení
obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli, věnovat mu příští
půlhodinku.“

„Pan Darcy je příliš zdvořilý,“ usmála se Elizabeth.

„To vskutku je, avšak uvážíme-li, jaké má k tomu pohnutky, nemůžeme se
divit jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti takové tanečnici?“

Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji v Darcyho
očích nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho takto vytrhla
slečna Bingleyová:

„Že uhádnu, o čem dumáte?“

„O tom si dovolím pochybovat.“

„Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto
způsobem - a v takové

společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se tak
nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost - jak jsou tu všichni
bezvýznamní a na jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak
byste je svým břitkým jazykem popsal vy!“

„Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral
jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou
rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky.“

Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět,
které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil
neohroženě:

„Slečně Elizabeth Bennetové.“

„Slečně Elizabeth Bennetové!“ opakovala slečna Bingleyová. „Nestačím
žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi prosím, kdy vám budeme
smět blahopřát?“

„Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými kroky,
v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě. Věděl jsem, že se
zeptáte na to blahopřání.“

„Ne, ne, myslíte-li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete mít
skutečně okouzlující

tchyni a z pemberleyského zámku se vám samozřejmě ani nehne.“

Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a když ji svým
klidem přesvědčil, že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem ještě
dlouho.

Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku vynášejícího dva
tisíce liber ročně; na neštěstí pro jeho dcery měl však podle poslední
vůle připadnout vzdálenému příbuznému, neboť manželé Bennetovi neměli
dědice mužského pohlaví; panino věno sice víc než

dostatečně odpovídalo jejímu společenskému nivo, sotva však mohlo
vyvážit nevýhodné

ustanovení, týkající se vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem
v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber.

Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse, který po
něm převzal kancelář, a bratra, jenž vlastnil váženou obchodní firmu v
Londýně.

Víska Longbourn ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny
Bennetovy velmi příhodné; třikrát čtyřikrát za týden zatoužily vypravit
se tam a složit poklonu paní tetince i modistce sídlící přes ulici. Se
zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě nejmladší dcery, Lydia a
Catherine: byly mnohem naivnější než jejich sestry, a když se nic
lepšího ne-naskytlo, stačila vycházka do Merytonu, aby se dopoledne
zabavily a večer měly o čem povídat; třebaže venkov neoplýval
zajímavostmi, u tetinky se vždycky dozvěděly něco nového. V současné

době však měly postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do
kraje nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdržet přes
zimu a v Merytonu se usídlil štáb. Návštěvy u paní Philipsové se nyní
staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně

obohacovaly slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků.
Nebylo už

tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly seznamovat s
důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě navštívil a tímto
činem odkryl svým neteřím pramen dosud nepoznaného štěstí. Nebavily se o
ničem než o důstojnících, a ožilá-li paní Bennetová

nápadně při sebemenší zmínce o velkém jmění pana Bingleyho, pak v očích
jejích dcer nestálo za pozornost ve srovnání s nárameníky praporčíků.

Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma a pak
přísně poznamenal:

„Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: že jste největší husy
široko daleko. Měl jsem ten dojem už delší dobu, ale teď se mi
potvrdil.“

Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic
nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a že by ho během
dneška velice ráda spatřila, neboť odjíždí

zítra ráno do Londýna.

„Udivuje mě, milý choti,“ pravila paní Bennetová, „že dokážete jen tak
beze všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla nějaké děti
urážet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty své.““Jsou-li mé děti
hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě posoudit.“

„Ano - naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá.“

„Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory rozcházejí.
Doufal jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak v této věci s vámi
nemohu souhlasit, neboť pokládám obě

naše mladší dcery za neobyčejně pošetilé.“

„Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla ten rozum
co jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak, troufám si
tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic víc než nás dva dnes.
Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát také líbil - vlastně se
mi v hloubi duše líbí podnes - a kdyby se nějaký ztepilý mladý plukovník
s pěti nebo šesti tisíci ročně zajímal o některou mou dceru, neřekla
bych ne. Však jsem si onehdy večer u sira Williama pomyslela, že
plukovníku Forsterovi uniforma náramně sluší.“

„Matinko,“ zvolala Lydia, „paní tetinka povídala, že plukovník Forster
ani kapitán Carter už

nechodívají tak často k slečně Watsonové, jako když sem přijeli, a zeje
nyní vídá otálet v Clarkově knihovně.“

Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji příchod
lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu Bennetovou a
čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně oči, a zatímco dcera
četla, útočila na ni otázkami:

„Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom psaníčku?
Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko.“

„Je to od slečny Bingleyové,“ řekla Jane a přečetla dopis nahlas. Drahá
přítelkyně,

neslitujete-li se nad námi a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou,
vystavíte nás nebezpečí, že se budeme do smrti nenávidít, neboť dvé

ženy nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec
nepohádaly. Vydejte se na cestu co možná nejdříve. Bratr a náš host
večeří s důstojníky mimo domov. Vaše

Caroline Bingleyová

„S důstojníky!“ zvolala Lydia. „To je mi divné, že o tom paní tetinka
nic neříkala.“

„Večeří mimo domov,“ podotkla paní Bennetová, „to je velká smůla.“

„Smím si vzít kočár?“ zeptala se Jane.

„Ale ne, děvenko, jeď raději na koni; déšť je na spadnutí a pak se budeš
muset zdržet do rána.“

„Vymyslelajste si to pěkně,“ řekla Elizabeth“ Jen kdybyste měla jistotu,
že se nenabídnou dovézt ji domů.“

„Och! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu a Hurstovi
nemají k svému kočáru koně.“

„Já bych ale mnohem raději jela v kočáře.“

„Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na
statku, viďte, manželi?“

„Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než vyje můžete postrádat.“

„Budete-li je však potřebovat dnes, zavděčíte se matince,“ podotkla
Elizabeth. Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet, že se dnes bez
nich neobejde; Jane se musela vydat na cestu koňmo a matka ji
vyprovázela ke dveřím a radostně při tom předpovídala špatné počasí.
Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela, začalo hustě pršet. Sestry
se o Jane strachovaly, ale matka se radovala. Celý večer lilo jako z
konve a Jane se skutečně nemohla vrátit.

„To jsem měla doopravdy skvělý nápad,“ pochvalovala si paní Bennetová
nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to do příštího rána
ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě její důvtip mít. Sotva se
nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu pro Elizabeth tento list: Milá
Lízinko !

Necítím se dnes ráno nijak ve své kůži - asi v důsledku toho, že jsem
včera tak hrozné

promokla. Moje laskavé přítekyně nechtějí ani slyšet o tom, že bych se
vydala na zpáteční

cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že mi zavolají
pana Jonese - tak abyste se nepolekali, až uslyšíte, že u mne byl - bolí
mě hlava a v krku, ale jinak to snad nebude tak zlé.

Tvá atd.

„Vidíte, paní,“ řekl pan Bennet. když Elizabeth přečetla nahlas Janin
list. „Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci - zemře-li - bude vám útěchou
vědomí, že se jí to stalo při pronásledování

pana Bingleyho a na váš příkaz.“

„I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou o ni
obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším pořádku.
Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít kočár.“

Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se do
Netherfieldu vypravit; jelikož kočár nebyl k maní a na koni ona
nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní se svým
úmyslem.

„Jak tě může taková hloupost napadnout!“ zvolala matka. „Jen považ toho
bláta! Jak bys vypadala, než bys tam došla ?“

„Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde.“

„To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?“ zeptal
se otec.

„Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková vzdálenost,
mám-li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři míle. Do večera jsem
zpátky.“

„Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost,“ pronesla Mary. „Avšak
každé citové hnutí

se má podřídit vládě rozumu, a dle mého mínění by vynaložená námaha měla
vždy být úměrná požadavkům.“

„Doprovodíme tě až do Merytonu,“ nabídly se Catherine s Lydií. V
Merytonu se rozloučily; mladší sestry se vydaly za některou důstojnickou
paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama: rychlými kroky minula
jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky a skákala přes kaluže s
netrpělivým elánem, až se octla na dohled netherfieldského domu s
unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami a s tvářemi rozpálenými
namáhavým výkonem. Uvedli ji do ranního salónku, kde právě všichni krom
Jane dleli a kdejejí příchod vyvolal velké překvapení. Paní Hursto-vá
ani slečna Bingleyová nemohly uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak
nepříznivého počasí a sama samotinká; Elizabeth nabyla dojmu, zejí proto
hluboce opovrhují. Přestoji přijaly s velkou blahosklonností, zatímco
uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než blahosklonnost:
přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil jen pár slov, pan Hurst
mlčky přihlížel, První pozoroval s obdivem, jak jí po přestálé námaze
jiskřivě planou tváře, a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace
skutečně vyžadovala, aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu;
druhý neměl zájem než o snídani. Na své dotazy po sestřině stavu
nedostala příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaže
neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit svůj
pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, zeji k ní bez dalších průtahů
zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma nevylekala a zbytečně
nezatěžovala, nenaznačila ve svém listě, jak velice by jí taková

návštěva přišla vhod, měla velkou radost, že ji vidí. Nebylo jí ale
příliš do řeči, a když je slečna Bingleyová zanechala o samotě,
vypravila ze sebe jen pár slov o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak
je jim zavázaná. Elizabeth ji mlčky ošetřovala. Po snídani se dostavily
obě hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější

mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé. Přišel
apatykář, prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, že se vážně
nachladila a že bude třeba přikročit k léčení. Doporučil, aby ulehla, a
slíbil nějakou medicínu. Jeho rady bylo ihned uposlechnuto, neboť Jane
horečka stoupala a rozbolela ji hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na
okamžik a také obě dámy proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikož
páni odešli, neměly vlastně nic jiného na práci. Když odbila třetí,
cítila Elizabeth, že je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada to
také

řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji musela dlouho
přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový zármutek, že odchází, až
byla slečna Bingleyová nucena změnit nabídku kočáru v pozvání, aby zatím
zůstala v Netherfieldu. Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se
vypravil sluha, aby seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl
nějaké šaty a prádlo.

V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla Elizabeth
pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji všichni zahrnuli a z
nichž k její radosti vynikaly právě páně

Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou odpověď.
Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry slyšely, opakovaly
třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je to nepříjemné, takhle se
nastydnout, a že ony samy mají ke stonání velký oďpor; načež to pustily
z hlavy. Elizabeth viděla, že je Jane vůbec nezajímá, pokud není
přítomna, a s chutí se opět poddala svým dřívějším antipatiím.

Z celé společnosti sejí skutečně zamlouval jen jejich bratr. Zjevně měl
o Jane starost a jí samé

se tak mile věnoval, že se trochu přestala cítit jako vetřelec, za
jakého ji ostatní podle jejího soudu zjevně považovali. Kromě něho si jí
sotva kdo povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujata panem Dar-cym,
její sestra neméně a pan Hurst, pojehož boku seděla, byl velice pohodlný
pán, který se zajímal jen o jídlo, pití a o karty, a jakmile vyzvěděl,
že dává přednost jednoduché ďomácí stravě před ragú, neměl už, o čem by
s ní hovořil. Hned po večeři se odebrala k Jane, a sotva za sebou
zavřela dveře, už ji slečna Bingleyová

začala pomlouvat. Konstatovala, že má přímo hrozné způsoby, něco mezi
povýšeností a drsností, že neumí promluvit, že není krásná ani
elegantní, že nemá vkus. Paní Hurstová

sdílela tyto názory a dodala:

„Zkrátka, nic nemluví pro ni, až na to, že má dobré nohy. Do smrti
nezapomenu, jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala doopravdy jako
divoženka.“

„Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych zachovala
vážnou tvář. Co je to za nesmysl, vůbec sem chodit! Proč musí ona letět
přes pole a louky, když se nastydne její

sestra? A jaké měla vlasy, tak rozcuchané a rozevláté!“

„Ano, a ta její spodnička! Doufám, že sis všimla její spodničky, měla ji
určitě nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si sukni, aby to
nebylo vidět, jenže to nebylo nic platné.“

„Snad to popisuješ přesně, Louiso,“ pravil Bingley, „ale já nic takového
nepostřehl. Připadalo mi, že to slečně Elizabeth Bennetové moc sluší,
když sem dnes ráno přišla. Jestli měla nebo neměla špinavou spodničku,
toho jsem si nevšiml.“

„ Vám to ale nemohlo ujít, že, pane Darcy,“ pravila slečna Bingleyová.
„Domnívám se, že byste si nepřál, aby se vaše sestra takto předvedla.“

„Zajisté že ne.“

„Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po kotníky
v blátě a sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle mého to svědčí
jedině o zavrženíhodném pocitu přezíravé

volnosti a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běžně
setkáváme na malém městě.“

„Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti,“ pravil Bingley.

„Obávám se, pane Darcy,“ podotkla slečna Bingleyová polohlasně, „že toto
dobrodružství

poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným očím.“

„Ale vůbec ne,“ odvětil. „Tělesná námaha jim dodala lesku.“ Nato
zavládlo krátké ticho, až paní Hurstová opět začala:

„Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče a přála bych
jí z celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, že vzhledem k jejímu
otci a matce a vzhledem k celému jejímu pochybnému příbuzenstvu o tom
nemůže být ani řeči.“

„Sama jsi mi přece říkala, pokud se nemýlím, že jejich strýc je v
Merytonu advokátem.“

„Ano, a mají ještě jednoho strýčinka, ale toho bys musel hledat mezi
krámy na Cheapside.“

„Penězi k nezaplacení!“ dodala její sestra a obě se srdečně rozesmály.

„Kdyby měly po strýci v každém krámě na Cheapside,“ zvolal Bingley,
„neubralo by jim to vůbec na osobním kouzlu.“

„Snižuje to však podstatně pravděpodobnost, že by si je vzal muž v
dobrém postavení,“ odvětil Darcy.

Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele
souhlasily a ještě hezkou chvíli se dobře bavily na účet pochybného
příbuzenstva své drahé přítelkyně. Pak opustily jídelnu a s obnovenou
něžností se odebraly do pokoje nemocné a seděly u ní, dokud nebylo
oznámeno, že se podává káva. Janin stav se stále spíš horšil, než
lepšil, a Elizabeth se od ní nehnula ani na krok až do pozdních hodin,
kdy k její úlevě pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti než s
potěšením odhodlala sejít dolů. Když vkročila do salónu, zastihla celou
společnost u karet; vyzvali ji hned, aby se k nim přidala, ale odmítla,
neboť

tušila, že se hraje o vysoké částky, vymluvila se na sestru a
prohlásila, že si tu chvilku, kdy může zůstat v salóně, ukrátí čtením.
Pan Hurst se na ni překvapivě zahleděl.

„Dáváte knize přednost před kartami?“ zeptal se. „Zvláštní.“

„Slečna Eliza Bennetová,“ pravila slečna Bingleyová, „opovrhuje kartami.
Je to velká

čtenářka a nic jiného ji netěší.“

„Nazasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení,“ bránila se
Elizabeth. „Nejsem velká

čtenářka a těší mě ještě leccos jiného.“

„Vím, že vás těší, když můžete posloužit sestře,“ pravil Bingley, „a
potěší vás ještě víc, až se bohdá brzy uzdraví.“

Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němž leželo
několik knih. Okamžitě se nabídl, zejí donese další, pokud jeho knihovna
stačí.

„Škoda že nejsem bohatěji zásoben, měl bych se čím chlubit a vy byste si
lépe vybrala, ale jsem příliš pohodlný; nemám mnoho knih, a přitom je
jich pořád víc, než kdy přečtu.“ Elizabeth ho ujistila, že jí úplně
postačí ty, které jsou v pokoji.

„Udivuje mne, že papá zůstavil tak málo knih,“ pravila slečna
Bingleyová. „Jakou rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley, pane
Darcy!“

„Měla by být dobrá,“ odvětil, „je dílem několika generací.“

„I vy sám o ni máte velkou zásluhu, vždyť stále kupujete nové knihy.“

„Nechápu, jak v dnešní době někdo může zanedbávat rodinnou knihovnu.“

„Zanedbávat! Jsem si jista, že vy nezanedbáváte nic, co přispívá k
rozkvětu vašeho vznešeného sídla. Kéž by tvůj dům, Charlesi, až si ho
postavíš, byl zpola tak rozkošný jako Pemberley!“

„Také bych si to přál.“

„Radila bych ti ale vážně, abys koupil něco nedaleko Pemberley a vzal si
je za vzor. V celé

Anglii není tak krásně jako v Derbyshiru.“

„Ze srdce rád, koupil bych třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy prodal.“

„Mluvím o tom, co je ve skutečnosti možné.“

„Na mou věru, Caroline, řekl bych, že ve skutečnosti je spíš možné
Pemberley koupit než

okopírovat.“

Elizabeth zaujal rozhovor natolik, že se nemohla soustředit na čtení;
odložila tedy knihu, přikročila ke karetnímu stolku, posadila se mezi
pana Bingleyho a jeho starší sestru a přihlížela hře.

„Vyrostla slečna Darcyová hodně od jara? Bude už tak veliká jako já?“
zeptala se slečna Bingleyová.

„Řekl bych, že ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo ještě trochu
větší.“

„Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si mne
byla tak podmanila. Taková tvář, takové

chování! A jak je vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně.“

„Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik trpělivosti, aby
byly všechny tak vzdělané,“ pravil Bingley.

„Že jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?“

„Ano, podle mého všechny. Každá maluje stolky, vyšívá zástěny, háčkuje
kabelky. Sotva bych mohl jmenovat dívku, jež by toto vše neovládala, a
vím určitě, že jsem ještě nezažil, aby mi o některé neřekli hned
napoprvé, zeje velmi vzdělaná.“

„Charakterizoval jsi až příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod pojmem
,vzdělaná',“ pravil Darcy. „Připojuje se pře-často k jménu ženy, která
šije nezasloužila ničím než tím, že háčkuje kabelky nebo vyšívá zástěny.
Avšak nemohu sdílet tvé vysoké mínění o ženách obecně. Mezi všemi svými
známými bych našel sotva půl tuctu žen, které bych mohl uctít přídomkem

,vzdělaná'.“

„Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista,“ pravila slečna
Bingleyová.

„V tom“ případě,“ poznamenala Elizabeth, „musíte od ženy vyžadovat velmi
mnoho, než ji uznáte za vzdělanou.“

„Ano, vyžaduji od ní skutečně velmi mnoho.“

„Jakpak by ne!“ zvolalajeho věrná ozvěna. „Za vzdělanou je možno
považovat jen tu ženu, která ční vysoko nad běžný průměr. Musí umět
skutečně dobře hrát, zpívat, kreslit a tančit, musí znát cizí řeči, aby
byla toho označení hodná, a navíc musí mít ještě něco, co se projeví v
jejím držení i v její chůzi, v zabarvení jejího hlasu i v tónu jejího
oslovení a volbě výrazů, jinak si toto označení plně nezaslouží.“

„Toto všechno musí mít,“ dodal Darcy, „a navíc ducha zušlechtěného
hojnou četbou.“

„To už se nedivím, že znáte pouze šest vzdělaných žen. Spíše se divím,
že znáte vůbec néjakou.“

„Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, že pochybujete,
je-li to možné?“

„Já takovou ženu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by v sobě
spojovala takové

schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste právě vylíčil.“ i Jak paní
Hurstová, tak slečna Bingleyová se jaly protestovat, že o tom pochybuje
neoprávněně, a tvrdily, že ony znají řadu žen, které splňují všechny
tyto předpoklady, ale tu zasáhl pan Hurst a trpce si stěžoval, že
nesledují, co se děje. Tím tedy výměna názorů skončila a Elizabeth
zakrátko nato odešla z pokoje.

Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: „Eliza
Bennetová patří k těm dívkám, které se snaží vzbudit zájem druhého
pohlaví tím, že snižují své vlastní. Na mnohé

muže to zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a ubohý trik.“

„ Všechny triky, k nimž se slečny občas uchylují, aby na sebe
upozornily, jsou bezpochyby ubohé,“ konstatoval Darcy, jemuž byla její
poznámka určena. „Jakékoli jednání s úskoč-nými záměry je
opovrženíhodné.“

Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak toto
téma dále nerozvíjela.

Elizabeth se mezi ně znovu dostavila, ale jenom aby jim sdělila, že se
sestře přitížilo a že ji nemůže opustit. Bingley chtěl okamžitě poslat
pro pana Jonese, zatímco jeho sestry, přesvědčeny, že rady venkovského
apatykáře nebudou mnoho co platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z
Londýna některý věhlasný lékař. O tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale
návrh jejich bratra neodmítala; nakonec se dohodli, že časně ráno pošlou
pro pana Jonese, jestli se stav slečny Benne-tové nějak podstatně
nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry prohlašovaly, že jsou
zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím, že zapěly několik duet,
zatímco on nemohl dát svým citům jiný průchod, než že nařídil hospodyni,
aby všemožně pečovala o nemocnou dámu i její sestru. .

Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu s úlevou
seznala, zeje s to dát jakžtakž uklidňující odpověď služce, kterou pan
Bingley časně vyslal, aby se přeptala, a o něco později dvěma elegantním
dámám, komorným to jeho sester. Přes tento obrat k lepšímu však
projevila přání poslat matce do Longbournu list, aby Jane navštívila a
sama posoudila, co by se mělo stát. Okamžitě byl vypraven posel s
dopisem a paní Bennetová se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila.
Objevila se v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších
dcer.

Kdyby byla paní Bennetová zvěděla, že Jane hrozí zjevné nebezpečí, byla
by bývala zoufalá, jakmile ji však uklidnilo zjištění, že nejde o
smrtelnou nemoc, nemela už zájem na tom, aby se dcera co nejdříve
vystonala, neboť uzdravením by její pobyt v Netherfieldu patrně skončil.
Nechtěla proto ani slyšet, když Jane žádala, aby ji dopravili domů, a
ani apaty-kář, který se tou dobou dostavil, to nedoporučoval. Chvíli
seděli všichni u Jane, pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do
ranního salónku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan
Bingley jí spěchal vstříc a vyjádřil naději, že nezastihla slečnu dceru
v horším stavu, než

očekávala.

„Ach, v mnohem horším, drahý pane,“ zněla její odpověď. „Je jí tak
špatně, že si ji nemůžeme odvést. Pan Jones říká, že na převoz není ani
pomyšlení. Budeme nuceni zneužívat ještě na krátký čas vaší laskavosti.“

„Jaký převoz?“ zvolal Bingley. „To nesmí nikoho ani napadnout. Jsem si
jist, že by to sestra nepřipustila.“

„Ujišťuji vás, madam,“ pronesla slečna Bingleyová s chladnou
zdvořilostí, „že se slečně

Bennetové u nás dostane všestranné péče.“

Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.

„Nedovedu si představit,“ dodala, „jak by to s ní skončilo, kdyby
neupadla do té zlé nemoci u dobrých přátel, vždyť chudinka hrozně
zakouší, ale ona snáší všechno trpělivě jako ovečka, to je celá ona, s
tak mírnou povahou jsem se co živa ještě nesetkala, často říkávám našim
druhým děvčatům, zejí se nemohou rovnat. Máte to tu rozkošně zařízené,
pane Bingley, a krásný výhled na vyštěrkovanou cestičku u vchodu. Neznám
pěknější venkovské sídlo než

Netherfield. Nebudete odsud doufám pospíchat, třebaže jste je najal jen
nakrátko.“

„Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte,“ odvětil, „a kdybych se tudíž
rozhodl opustit Netherfield, byl bych za pět minut připraven na cestu.
Zatím však na odjezd vůbec nepomýšlím.“

„Přesně to bych od vás očekávala,“ řekla Elizabeth.

„Začínáte mě tedy chápat, viďte?“ zvolal a obrátil se k ní.

„Ale ano, rozumím vám dokonale.“

„Kéž bych to mohl považovat za kompliment z vaší strany, avšak obávám
se, zeje spíše politováníhodné, mít povahu tak snadno přístupnou zrakům
ostatních.“

„To je věcí názoru. Nic nedokazuje, že by hluboká a složitá povaha .byla
více nebo méně

hodná úcty než taková jako vaše.“

„Pamatuj, kde jsi, Lízinko,“ zvolala její matka, „a nedovoluj si to, co
si smíš dovolit doma.“

„Netušil jsem,“ nedal se vyrušit Bingley, „že jste tak bystrá
pozorovatelka lidských duší. Taková pozorování musí být zábavná.“

„Ano, ale nejzábavnější jsou složité povahy. To je bezesporu jejich
předností.“

„Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková pozorování,“
pravil Darcy.

„Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále stejné
společnosti.“

„Avšak lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde vždy.“

„To je pravda pravdoucí,“ prohlásila důrazně paní Benne-tová, uražena
tónem, jakým hovořil o venkovském prostředí. „Ujišťuji vás, že se to
děje na venkově právě tak často jako ve městě.“

Všichni přítomní se zatvářili překvapeně; Darcy se na ni na okamžik
zahleděl a pak se mlčky odvrátil. V domnění, že před ní bezpodmínečně
kapituloval, využívala paní Benne-tová svého triumfu.

„Nedovedu si představit, jaké přednosti by mohl mít Londýn oproti
venkovu, krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne je venkov mnohem
přitažlivější, nezdá se vám, pane Bingley?“

„Jsem-li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce,“

odpověděl, „ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych
dokázal žít spokojeně

tu i onde.“

„Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi,“ a pohlédla
na Darcyho,

„venkov zřejmě k srdci nepřirostl.“

„Jistě se mýlíte, matinko,“ řekla Elizabeth, celá rudá z matčiných řečí.
„Neporozuměla jste dobře panu Darcymu. Vždyť on pouze podotkl, že na
venkově se člověk nesetká s tolika různými lidmi jako ve městě, a v tom
se nemýlí, to musíte uznat.“

„Zajisté, děvenko, vždyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde
venkovská obec, kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako u nás. My
aspoň navštěvujeme dobré dva tucty rodin.“ Jen z ohledu na Elizabeth
dokázal Bingley zachovat vážnou tvář. Jeho sestra nebyla tak jemnocitná

a obrátila se na pana Darcyho s výmluvným úsměvem. Elizabeth, aby
odvedla matčinu pozornost jinam, se honem zeptala, navštívila-li
Charlotte Lucasová v její nepřítomnosti Longbourn.

„Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je velice
příjemný pán, nezdá se vám, pane Bingley? Nóbl člověk, a přitom tak
pozorný a přívětivý! Má dobré slovo pro každého. Na tom se podle mého
mínění pozná pravý gentleman, ale kdo se pokládá za tak důležitého, že
na člověka ani nepromluví, ten má o vznešenosti mylnou představu.“
„Zdržela se Charlotte na večeři?“

„Ne, pospíchala domů. Myslím, že musela ještě péci biskupský chlebíček.
Tedy já za svou osobu si vždy držím takové služebnictvo, které rozumí
své práci, a své dcery vychovávám jinak, pane Bingley. Ale v tom si
každý musí poradit sám a Lucasová děvčata jsou hodná a pořádná, to mi
věřte. Jenomže bohužel krásy nikomu nepobraly. Ne že by mi snad
Charlotte připadala úplné ošklivá - ale ji máme ovšem nejraději.“

„Zdá se to velmi milá mladá dáma,“ pravil Bingley.

„Ach, to ano, zajisté - avšak musíte přiznat, že půvabná

zrovna není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává,

že mi závidí Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem,

to jistě ne, ale Jane - krásnější děvče neuvidíte každý den.

Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský úsudek.
Byli jsme jednou u mého bratra Gardinera v Londýně - to bylo Jane sotva
patnáct - a tam se do ní jeden pán zamiloval až po uši. Švagrová říkala,
zeji určitě požádá o ruku, než odjedeme. Tedy - nedošlo k tomu, snad si
myslel, že je příliš mladá. Ale napsal na ni nějaké verše a byly to moc
krásné

verše.“

„A tím jeho láska dohasla,“ vpadla netrpělivě Elizabeth. „Mám dojem, že
tímto způsobem zchladl už mnohý žhavý cit. Ráda bych věděla, kdo první
přišel na to, jak účinně poezie zdusí

milostný žár!“

„Měl jsem vždycky dojem, že poezie lásku podněcuje,“ řekl Darcy.

„Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech okolností.
Jde-li však o povrchní, lehkovážnou náklonnost, může ji jeden dobrý
sonet dočista vyřídit, o tom jsem přesvědčena.“ Darcy se pouze usmál, a
v chvilkovém odmlčení, které následovalo, se Elizabeth chvěla, aby se
matka opět neznemožnila. Byla by ráda sama něco řekla, ale nic ji
nenapadlo, až paní

Bennetová přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu za
laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, že je obtěžuje ještě i
Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně

míněnou zdvořilostí a přiměl i svou mladší sestru, aby pronesla pár
vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti proti
mysli, ale paní Bennetová byla spokojena a krátce nato požádala, aby
předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší dcery, aby se dožadovaly
pozornosti. Obě děvčata si během celé návštěvy spolu šuškala, a výsledek
jejich porady byl ten, že nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim
sliboval, když se tu usadil, že uspořádá

ples.

Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk, s jemnou
pletí a šibalským pohledem; matka ji měla ze všech dětí nejraději, a
proto ji uvedla do společnosti velmi mladou. Vyznačovala se až
živočišným temperamentem a vrozenou sebedůvěrou, což v ní

dvorní důstojníci, zlákaní bohatými tabulemi u jejího strýčka i jejími
vlastními nestro-jenými půvaby, ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí
tedy

odvaha, přednést petici ohledně plesu, bez okolků upamato-vala pana
Bingleyho na jeho slib a dodala, že by to byla neslýchaná hanebnost,
kdyby jej nesplnil. Odpověď na tento útok byla rajskou hudbou pro uši
paní Bennetové:

„Ujišťuji vás, že jsem hotov kdykoli svůj slib dodržet, a až se vaše
sestřička uzdraví, určíte sama den, bude-li vám libo. Ale jistě byste
nechtěla tančit, dokud ona stůně.“ Lydia vyjádřila své uspokojení. „Ano,
ovšem - raději počkáme, až se Jane vyzdraví. Do té

doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu. A až vy uspořádáte
ples,“ dodala, „nedám jim pokoj, dokud oni neuspořádají důstojnický.
Řeknu plukovníku Forsterovi, že se na nejinak všichni budou dívat skrz
prsty.“

Paní Bennetová s dcerami odjela, Elizabeth se okamžitě odebrala k Janinu
lůžku, a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu možnost zhodnotit
výstup celé rodiny; onoho pána však nebylo možno přimět, aby odsoudil i
ji, a to přes vtipkování slečny Bingleyové o něčích krásných očích.

Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna
Bingleyová strávily dopoledne pár hodin u lůžka nemocné, jež se pomalu
začínala zotavovat, a večer se Elizabeth přidružila k společnosti v
salóně. Karetní stolek však nepřišel na pořad. Pan Darcy psal dopis,
slečna Bingleyová se mu usadila po boku, aby sledovala, jak mu to jde, a
neustále ho vyrušovala různými vzkazy pro jeho sestru. Pan Hurst a pan
Bingley se zabavili piquetem a paní

Hurstová přihlížela hře.

Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se odehrávalo
mezi Darcym a jeho společnicí. Neustálé vychvalování oné dámy, ať už se
týkalo jeho rukopisu, rovných řádků

nebo obsažnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání přijímal,
vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru na ně na
oba.

„Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost.“ Tohle
nechal bez odpovědi:

„Jak neobyčejně rychle píšete!“

„Mýlíte se. Píši spíše pomalu.“

„Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních dopisů! Ty
nesnáším.“

„Pak je tedy dobře, zeje musím psát já a ne vy.“

„Prosím vyřiďte sestřičce, zeji toužím znovu spatřit.“

„Už jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála.“

„Obávám se, že se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je při-říznout? Zacházím
s pery mimořádně

zručně.“

„Děkuji vám, ale já si zásadně vlastní pera upravuji sám.“

„Jak to jen dokážete, psát tak stejnoměrně?“ Mlčel.

„Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, že už tak pěkně hraje na harfu, a
sdělte jí, prosím, že mě dočista uchvátil její krásný návrh na stolek a
že jej považuji za mnohem lepší než návrh slečny Grantleyové.“

„Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi tady už
dost místa, abych se o tom mohl náležitě rozepsat.“

„Ach, to nevadí! Vždyť se v lednu shledáme. A to jí píšete pokaždé
taková okouzlující dlouhá

psaníčka, pane Darcy?“

„Dlouhá obvykle bývají, a jsou-li okouzlující, to nemohu sám posoudit.“

„Já mám tu zkušenost, že ten, kdo bez obtíží sestaví dlouhý list,
zpravidla jej také napíše dobře.“

„Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline,“ zvolal její bratr.
„Vždyť Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci s vyhledáváním
učených slov. Viď, kamaráde?“

„Náš způsob vyjadřování se podstatně liší.“

„Ach, Charles píše tak nedbale, že si to ani představit nelze!“ zvolala
slečna Bingleyová.

„Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaže.“

„Mně přicházejí myšlenky tak rychle, že nemám čas je pořádně zachytit, a
tak se stává, že adresát nenajde často v mém dopise vůbec žádné
myšlenky.“

„Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi,“ pravila Elizabeth.

„Zdánlivá pokora bývá velkeidamná,“ poznamenal Darcy. „Bývá často
vyvolána lhostejností

k mínění druhých a někdy v sobě tají i skryté vychloubání.“

„A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev pokory?“

„Skryté vychloubání; jsi totiž ve skutečnosti hrdý na chyby ve svých
dopisech, neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku myšlenek a
ledabylého provedení, což pokládáš za věc ne-li chvályhodnou, tedy aspoň
vysoce zajímavou. Muž činu oceňuje vždy svou rychlost a málokdy
zauvažuje nad nedostatky svého počínání. Dnes dopoledne jsi prohlásil
před paní

Bennetovou, že bys byl za pět minut přichystán vyrazit, kdyby ses
rozhodl opustit Netherfield, a chtěls tím vyvolat její uznání a obdiv,
avšak co je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává
řadu nevyřízených věcí a nepřinese žádný užitek nikomu, tebe
nevyjímajíc?“

„Ne, ne,“ zvolal Bingley, „chceš ode mne příliš mnoho, požaduješ-li,
abych si ještě večer pamatoval všechny hlouposti, které jsem vypustil z
úst dopoledne. A přitom tě ujišťuji na svou čest, že jsem vědomě nic
nepravdivého nepředstíral, ba že to nepředstírám ani v této chvíli.
Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval nepatřičnou zbrklost proto, abych se
dělal zajímavým před dámami.“

„Rád věřím, žes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, že bys
skutečně tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha okolnostech tak
jako každý druhý; i kdyby ses už

vyšvihl do sedla a nějaký přítel ti řekl: ,Zdrž se ještě do příštího
týdne, Bingleyi,'

pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys - a kdyby ještě něco namítal,
zůstal bys možná i měsíc.“

„Tím však pouze dokazujete, že pan Bingley nedoceňuje vlastní povahu,“
zvolala Elizabeth.

„Stavíte ho do příznivějšího světla, než se staví sám.“

„Velice mi lichotíte,“ řekl Bingley, „když chápete slova mého přítele
jako uznání mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, že jste si to
vyložila zcela jinak, než onen pán zamýšlel, neboť on by si mne jistě
víc vážil, kdybych v takové situaci rázně odmítl a odcválal co
nejrychleji pryč.“

„Domnívá se snad pan Darcy, že byste neuvážené rozhodnutí napravil,
kdybyste na něm neústupně setrval?“

„To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe.“

„Očekáváš, že budu hájit názory, jež jsi mi přisoudil, ale k nimž se já
sám nehlásím. I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto případu, slečno
Bennetová, nesmíte zapomínat, že ten přítel, jenž si přál, aby se vrátil
do tohoto domu, si to pouze přál, požádal ho o to, aniž

uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět.“

„Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví-li člověk příteli ochotně, bez
přemlouvání.“

„Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro
druhého.“

„Zdá se, že vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti, pane
Darcy. Člověk často vyhoví žadateli z ohleduplnosti ještě dříve, než ho
pádné důvody přesvědčí o rozumnosti požadavku. A to nemám na mysli jen
tu předpokládanou příhodu s panem Bingleym. Snad bychom měli vyčkat, až
nastane, než budeme posuzovat, zda se při tom zachoval moudře. Avšak
vezměme si nějaký obecný, běžný případ, kdy přítel žádá přítele, aby
změnil jakési nepříliš důležité rozhodnutí; odsuzoval byste takového
člověka, že vyhověl prosbě a nečekal na dlouhé přemlouvání?“

„Nebylo by užitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma
stanovili trochu přesněji, jak důležitáje daná žádost a jak důvěrné
přátelství poutá zúčastněné strany?“

„Vřele souhlasím,“ zvolal Bingley. „Stanovme všechny podrobnosti a
hlavně nezapomeňte na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna názorů na
závažnosti mnohem víc, než tušíte, slečno Bennetová. Ujišťuji vás, že
kdyby Darcy nebyl o tolik větší a silnější než já, nectil bych ho ani
zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám většího bručouna, než je Darcy
za určitých okolností a na určitých místech, a to zvláště v jeho
vlastním sídle za nedělních večerů, když nemá co na práci.“ Pan Darcy se
usmál, ale Elizabeth měla dojem, že se ho to trochu dotklo, a proto se
nerozesmála. Slečna Bingleyová se procítěně vzbouřila proti takové

urážce a vytkla bratrovi, že plácá nesmysly.

„Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi,“ pravil jeho přítel. „Nelíbí se ti,
když si lidé vyměňují

názory, a chceš nás umlčet.“

„Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš podobají hádkám. Kdybyste se
slečnou Bennetovou počkali, až odejdu, byl bych vám velmi zavázán, a pak
si o mně můžete říkat, cokoli chcete.“

„Oč žádáte, není z mé strany žádná oběť,“ pravila Elizabeth, „a pan
Darcy by snad měl raději dopsat svůj dopis.“

Pak Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.

Když se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth, aby
dopřály společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se radostně vrhla ke
klavíru; ze zdvořilosti požádala Elizabeth, aby koncert zahájila, když
ta však stejně zdvořile, leč rozhodněji odmítla, usedla za nástroj sama.

Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se takto
zaměstnávaly, nemohla si Elizabeth, probírajíc se hudebními publikacemi,
které ležely na desce nástroje, nepovšimnout, že z ní pan Darcy téměř
oka nespustí. Nedovedla si představit, že by se mohla takové

osobnosti zalíbit, ale že byji pozoroval, jelikožje mu nesympatická, to
bylo vysvětlení ještě

nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla k jinému vysvětlení, než že
ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje s jeho představami o
patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní vyskytuje ve větší míře
než u ostatních přítomných. Tento závěr ji nemrzel. Nezaujal ji natolik,
aby jí záleželo na jeho dobrém mínění.

Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová posluchače
živou skotskou melodií; a tu přistoupil pan Darcy k Elizabeth a pravil
jí:

„Nepociťujete chuť využít této příležitosti a zatančit si kolo, slečno?“
Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením opakoval svou
otázku.

„Ale já vás slyšela,“ řekla, „jen jsem honem nevěděla, co na to
odpovědět. Vím, že ode mne chcete slyšet přitakání,

abych vám poskytla potěšení vyjádřit se opovržlivě o mých zálibách; já
se však zpravidla nedovedu zříci toho, abych takovéto záměry nepřekazila
a nezabránila chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se proto sdělit vám, že
vůbec nemám chuť zatančit si kolo - a nyní se posmívejte, troufáte-li
si.“ „Věru že si netroufám.“ Elizabeth jeho galantní odpověď překvapila,
neboť spíš očekávala, že se urazí; měla však ve svých způsobech něco tak
milého a čtveračivého, že se na ni málokdo vůbec dokázal rozzlobit, a
Darcyho dosud žádná žena neokouzlila tak jako ona. Říkal si v duchu, že
nebýt jejího nemožného příbuzenstva, byla by jeho svoboda vážně
ohrožena. Slečna Bingleyová toho viděla, nebo se domnívala vidět dost,
aby začala žárlit, a velkou starost o uzdravení její drahé přítelkyně
Jane nyní znovu oživilo přání zbavit se co nejrychleji Elizabeth.

Snažila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, že hovořila o
jejich předpokládaném sňatku, a vymýšlela, co by mu přispělo ke štěstí.

„Doufám,“ pravila, když se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři na
zahradě, „že své paní

tchyni, až budete mít to potěšení ji tak nazývat, taktně naznačíte, že v
jejím případě mlčeti je zlato, a vyhoví-li vám, pak se zaměřte na to,
aby obě mladší děvčata tak nepronásledovaladůstojníky. A smím-li se
zmínit o jedné delikátní věci - snažte se vždy zarazit svou dámu včas,
než překročí snesitelnou míru ješitnosti a im-pertinence, což sejí

občas stává.“

„Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?“

„Ach ano! - Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana strýčka a
tetinky Philipsových do galerie předků na Pemberley. Pověste je vedle
pana soudce, svého prastrýce. Jsou přece kolegové, víte, ač poněkud
různého zaměření. Jen svou drahou Elizabeth si nesmíte dát portrétovat,
neboť který malíř by vystihl ty krásné oči?“

„Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar a barvu a ty
její neobyčejně jemné

řasy by bylo možno zpo-dobnit.“

V tom okamžiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth v
doprovodu paní Hurstové.

„Netušila jsem, že máte v úmyslu se projít,“ soukala ze sebe rozpačitě
slečna Bingleyová v obavách, zeji slyšely.

„Zachovali jste se k nám velice nepěkně,“ odvětila paní Hurstová,
„utekli jste a nic jste neřekli, že se chystáte ven.“

Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala Elizabeth
kráčet dál samotnou. Cestička nebyla širší než pro tři. Pan Darcy chtěl
napravit jejich bezohlednost a okamžitě

prohlásil:

„Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní cestu.“
Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich společnosti,
proto se zasmála a odvětila:

„Ne, nejen zůstaňte, kdejste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc hezkou na
pohled, čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na shledanou.“

Odběhla vesele a na své toulce si radostně říkala, že za den za dva bude
opět doma. Jane už se natolik zotavila, že měla v úmyslu vyjít večer na
hodinku ze svého pokoje. Jakmile se dámy zvedly od stolu, běžela
Elizabeth za sestrou, a když se ujistila, že je dobře vyzbrojena proti
chladu, doprovodila ji do salónu, kde ji její přítelkyně uvítaly
mnohomluvně

projevovanou radostí; Elizabeth je dosud nikdy neviděla v tak milostivé
náladě jako během oné hodiny, než se objevili páni. Uměly skutečně
udržovat rozhovor v proudu. Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení,
vykládat anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat svým
známým.

Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich
pozornosti; slečna Bingleyová

upjala okamžitě oči

k Darcymu a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se
obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení, i pan
Hurst se uklonil a pravil, že „je tomu velmi rád“, ale až Bingley ji
uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval radostí a pozorností. První
půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí neuškodila změna prostředí,
a na jeho naléhání si musela přesednout k ohni z druhé strany, aby byla
dále od dveří. Potom se k ní

posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth, skloněná nad
prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou radostí.

Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek - leč nadarmo.
Vyšpehovala potají, že pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst
na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, že nikdo hrát nehodlá,
a snad i oprávněně, neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na
nic jiného, co by si mohl počít, než se natáhnout na pohovku a
podřimovat. Darcy si vzal knížku, slečna Bingleyová učinila totéž a paní
Hurstová, jež si pro ukráceni dlouhé

chvíle hlavně pohrávala se svými náramky a prsteny, se tu a tam
připojila k rozhovoru svého bratra s Jane Bennetovou.

Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana
Darcyhojako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu
koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil,
stručněji odpovídal a četl dál. Zcela vyčerpána snahou ponořit se do
knihy, kterou si zvolila jen proto, že ležela vedle jeho, zívla nakonec
mocně a pravila:

„Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení nad
čtení. Všechno ostatní

znudí člověka dřív než kniha. Nesnesla bych, abych neměla prvotřídní
knihovnu, až budu bydlet ve vlastním domě.“Nikdo nereagoval. Znovu tedy
zívla, odhodila knihu a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila;
tu zaslechla, že její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu
a pravila:

„Jen tak mimochodem, Charlesi - ty vážně uvažuješ o tom, uspořádat v
Netherfieldu ples?

Než o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys vypátral,
zda o to přítomné

panstvo stojí; velice bych se podivila, kdybys mezi námi nenašel nikoho,
pro něhož by ples byl spíše utrpením než zábavou.“

„Myslíš-li Darcyho,“ ohradil se její bratr, „ten si může jít lehnout,
ještě než tanec začne, budeli si přát, ale jinak je to hotová věc, a
jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky.“

„Mně by se plesy lépe zamlouvaly,“ odvětila, „kdyby probíhaly jinak, ale
obvykle bývá

taková večerní sešlost nevýslovně nezáživná. Bylo by přece mnohem
rozumnější oddávat se duchaplným rozhovorům než tanci.“

„Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže by to
zase nebyl ples.“ Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce nato vstala a
jala se procházet po pokoji. Měla elegantní postavu a pěknou chůzi,
avšak Darcy, jemuž to bylo určeno, zůstával neochvějně

zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě k jednomu pokusu a
takto oslovila Elizabeth:

„Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého příkladu a
projít se po pokoji. Ujišťuji vás, zeje to velmi osvěžující po dlouhém
prodlévání v jedné pozici.“ Elizabeth to překvapilo, ale souhlasila
okamžitě. A slečna Bingleyová dosáhla pravého účelu svého zdvořilého
pozvání: pan Darcy vzhlédl. Uvědomoval si stejně dobře jako Elizabeth,
že přátelská pozornost z té strany znamená něco mimořádného, a bezděčně
zaklapl knihu. Byl okamžitě vyzván, aby se k nim přidružil, avšak odmítl
s podotknutím, že podle jeho mínění

mohou mít jen dva důvody pro společnou procházku po pokoji, a kdyby se k
nim připojil, v obou případech by jim překážel. Jak to myslí? umírá
zvědavostí, co tím chce říct - a zeptala se Elizabeth, zda mu rozumí.

„Vůbec ne,“ zněla odpověď, „ale můžete si být jista, že nás hodlá přísně
soudit a že mu tyto záměry nejjistěji překazíme, když se ho nebudeme na
nic vyptávat.“ Slečna Bingleyová však nebyla s to mařit panu Darcymu
nějaké záměry, a tak trvala na svém, aby objasnil, o jaké důvody jde.

„Nemám nic proti tomu, vám je objasnit,“ pravil, jakmile ho pustila ke
slovu. „Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, že

spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit, anebo
dobře víte, že při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe vyniknou - v
prvním případě bych vám skutečně překážel a v druhém případě vás mohu
lépe obdivovat ze svého křesla zde u krbu.“

„Vy nezbedníku!“ zvolala slečna Bingleyová. „V životě jsem neslyšela
takovou ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?“

„Nic lehčího, máte-li do toho chuť,“ řekla Elizabeth. „Kdekdo může
trýznit a trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu. Jste důvěrně
spřáteleni, jistě znáte jeho slabé stránky.“

„Neznám je, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového neodhalilo. Jak
chcete škádlit člověka tak vyrovnaného a du-chapřítomného? Ne, ne -
obávám se, že by nás dokázal zahnat do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím
vás, samy bychom se zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně.
Pan Darcy si může gratulovat.“

„Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!“ zvolala Elizabeth. „To je
ojedinělá výsada, doufám však, že ojedinělá zůstane, neboť bych to těžce
nesla, kdybych měla mnoho takových známých. Já moc ráda žertuji.“

„Slečna Bingleyová mi přisoudila výjimečnější postavení, než odpovídá
skutečnosti,“ pravil.

„Sebemoudřejší a sebe-ušlechtilejší člověk - dokonce i jeho nejmoudřejší
a nejušlechtilejší

činy - mohou být vystaveny posměškům těch, jimž nic není svaté.“

„Jsou zajisté i takoví šprýmaři,“ odvětila Elizabeth, „k tém se však
doufám nečítám. Doufám, že se nikdy nevy-smívám tornu, co je moudré a
ušlechtilé. Avšak pošetilosti a nesmysly, rozmary a vrtkavost mi
skutečné připadají směšné, to doznávám, a na jejich účet se ráda
pobavím, kdykoli se k tomu naskytne příležitost obávám se však, že nic z
toho nelze přičítat vám.“

„Úplně se jich nedokáže vyvarovat snad žádný smrtelník. Ale snažil jsem
se celý život vyhýbat chybám, které často svádějí k zesměšňování.“

„Jako třeba marnivost nebo pýcha.“

„Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha - duševně
nadprůměrný člověk dokáže přece udržet pýchu na uzdě.“

Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.

„Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím-li se,“ pravila slečna
Bingleyová. „Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?“

„Uznávám bez výhrady, že pan Darcy nemá nejmenší chybičky. Sám se k tomu
otevřeně

přiznal.“

„Ne,“ pravil Darcy, „nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám chyb až
dost, ale doufám, že mezi nimi není pokrytectví. Nemohl bych se zaručit,
že zachovám moudrou rozvahu za všech okolností - nedokážu se vždy
přizpůsobit, aspoň ne natolik, nakolik to okolní svět vyžaduje.
Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky ostatních tak rychle, jak by bylo
třeba, ani na urážky vůči své osobě. Nedám se zviklat ve svém mínění,
kdykoliv mi je někdo vyvrací. Snad by to někdo nazval umíněností.
Ztratím-li o někom dobré mínění, ztratím je navždy.“

„Toje skutečná chyba!“ zvolala Elizabeth. „Neotřesitelná předpojatost je
povahový kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou stránku dobře. S tím
nejsou žádné žerty. Jste přede mnou bezpečen.“

„Domnívám se, že každá povaha má svou stinnou stránku - nějaký vrozený
nedostatek, který

se nedá překonat sebelepším vzděláním.“

„A vaším nedostatkem je sklon mít k lidem odpor.“

„A vaším,“ odvětil s úsměvem, „je záměrně zkreslovat, co se řekne.“

„Věnujme se trochu hudbě,“ navrhla slečna Bingleyová, neboť jí
nevyhovoval rozhovor, jehož

se neúčastnila. „Nebudeš se zlobit, vyrušíme-li pana Hursta, Louiso?“
Jelikož paní Hurstová nic nenamítala, byl klavír otevřen a Darcy toho po
krátké úvaze přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho
nebezpečné věnovat se Elizabeth. Obě sestry se dohodly, že nazítří ráno
napíše Elizabeth matce a požádá ji, aby pro ně do večera poslali kočár.
Paní Bennetová však usoudila, že by její dcery měly pobýt v Netherřieldu
až do úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila na celý týden, a
nemohla se smířit s tím, že by je měla uvítat doma dřív. Odpověděla jim
tedy, že kočár bude volný nejdříve v úterý, a připojila doušku, že
bude-li je pan Bingley a jeho sestry zdržovat, ona se bez nich docela
dobře obejde. Elizabeth však byla pevně rozhodnuta už déle nezůstávat,
neočekávala ani, že by je k tomu někdo přemlouval, naopak, že by to
považovali za zbytečné obtěžování, a proto naléhala na Jane, aby si
půjčily Bingleyův kočár; nakonec se dohodly, že zpraví ostatní

o svém úmyslu rozloučit se téhož odpoledne a požádají zároveň o kočár.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti, a naléhání, aby se
zdržely aspoň až do zítřka, bylo natolik výmluvné, že Jane podlehla a
jejich odjezd byl tedy odložen do zítřka. Slečna Bingleyová pak
litovala, že je zdržovala, neboť žárlivost a antipatie, jež v ní

vyvolávala jedna sestra, zdaleka převyšovaly náklonnost k sestře druhé.
Pán domu vyslechl s nepředstíraným zármutkem, že je chtějí tak brzy
opustit, a opětovně se snažil přesvědčit slečnu Bennetovou, že by jí to
mohlo uškodit, že se ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala
zviklat, když se domnívala, že jedná správně.

Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod - Elizabeth už byla v Netherfieldu
příliš dlouho. Přitahovala ho víc, než mu bylo milo - a slečna
Bingleyová se k ní nechovala pěkně a jeho škádlila víc než jindy. Umínil
si moudře, že bude zvlášť pečlivě dbát, aby nyní už nedal najevo
sebemenší známku obdivu, nic, co by mohlo vyvolat naděje, že má jeho
srdce ve své

moci; uvědomoval si, že získala-li takový dojem, pak jej musí svým
chováním za poslední

den velmi názorně potvrdit, anebo vyvrátit. Věren svému předsevzetí s ní
za celou sobotu promluvil sotva deset slov, a třebaže se jednou ocitli
na půl 54

hodiny o samotě, věnoval se usilovně své knize a ani na ni nepohlédl. A
tak v neděli po ranních bohoslužbách došlo k rozloučení, které téměř
všichni vítali, čím víc se přibližovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny
Bingleyové vůči Elizabeth i její náklonnost kJane; tu ujiš-ťovala při
odjezdu, zejí bude vždy potěšením shledat se s ní, ať v Longbournu, ať v
Netherfieldu, něžněji, objala, a dokonce i její sestře podala ruku.
Elizabeth se odporoučela z této společnosti s velkou chutí.

Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení nad
jejich příjezdem, vytýkala jim, že neměly dělat panstvu takové těžkosti
a že se Jane jistě zase nastydla. Zato otec rodiny, ač je uvítal
stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou radost, protože je doma
postrádal. Večerní povídání v kruhu rodinném postrádalo živost a téměř
všechen smysl, když

se ho neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly Mary ponořenou jako obvykle
do studia teorie harmonie a lidských povah ; musely obdivovat nové
výpisky a vyposlechnout čerstvá

povrchní mravní ponaučení. Catherine a Lydiajim nachystaly novinky
docela jiného druhu. Od minulé středy se toho u pluku mnoho zběhlo i
mnoho napovídalo: několik důstojníků bylo u strýčka na večeři, jeden
voják byl zmrskán a kolují řeči o tom, že se plukovník Forster bude
ženit.

„Doufám, že jste na dnešek poručila dobrý oběd, má drahá,“ pravil pan
Bennet nazítří u snídaně své choti, „neboť se domnívám, že se dnes v
poledne nesejdeme pouze v úzkém kruhu rodinném.“

„A kdo by tu měl být, manželi? Na mou věru, nevím o žádné návštěvě,
ledaže by se tu náhodou zastavila Charlotte Lucasová, a pro ni jsou naše
obědy až dost dobré. Pochybuji, že by měla často takové doma.“

„Návštěva, o níž hovořím, je pán, cizí pán.“

Paní Bennetové zajiskřilo v očích. „Cizí pán! Že on to bude pan Bingley!
Ale, Jane - ani slůvkem se nezmínit, i ty šel-mičko jedna! Nu, pana
Bingleyho uvítám jistě nesmírně ráda. Jen kdyby - můj ty bože! to je
malér! Dnes nebude k dostání ryba. Zazvoň, Lydie, děvenko zlatá, musím
si okamžitě promluvit s Hillovkou.“

„Není to pan Bingley,“ pravil její manžel, „ale pán, kterého jsem ještě
v životě neviděl.“ Jeho slova vzbudila všeobecný údiv a způsobila, že
měl to potěšení být zahrnut zvědavými otázkami své choti a pěti dcer
najednou.

Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.

„Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny jsem na
něj odpověděl, neboť

jsem to považoval za záležitost delikátní, jíž bude třeba od počátku
věnovat pozornost. Pisatelem je pan Collins, můj bratránek, jenž vás po
mé smrti může vyhnat z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí.“

„Ach, drahý manželi,“ zvolala jeho choť, „nedrásejte mi srdce takovými
slovy! Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to největší
nespravedlnost pod sluncem, že vaše panství

nezdědí vaše děti, a já na vašem místě bych se byla už dávno vynasnažila
něco v té věci učinit.“

Jane s Elizabeth se pokusily objasnit jí znovu ustanovení osudné
poslední vůle. Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou nebyla
rozumná řeč a nadále hořce lamentovala, jaká je to nespravedlnost
vydědit pět dcer a připsat jmění člověku, do kterého stejně nikomu nic
není.

„Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou vinu, že
zdědí Longbourn. Dovolíte-li, přečtu jeho dopis, a snad k němu budete
milosrdnější, až uslyšíte, jak se vyjádřil.“

„Ne, to jistě nebudu; pokládám to za nehoráznou drzost, že si vám vůbec
troufá psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele. Proč s vámi
nesetrvá ve při jako jeho nebožtík otec?“

„Ba právě, proč; ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak hned
zvíte.“ Hunsford u Westerhamu, Kent dne 15. října

Vážený pane !

Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem, mne vždy
velice trápily a od té doby, kdy mi k mému žalu odešel, jsem si často
prával, abych mohl překlenout propast mezi námi, avšak nějaký čas mi v
tom bránily jisté pochybnosti, neboť jsem se obával, zda by to
nevypadalo jako neúcta kjeho památce, kdybych se sblížil s někým, s nímž
on odjakživa ráčil být znepřátelen. - „Slyšíte to, paní choti.“ - Nyní
jsem se však už v té věci rozhodl, neboť

jsem byl o velikonocích vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi té
cti, že mne přijala pod svou ochranu Její Jasnost lady Catherine de
Bourghová, vdova po siru Lewisi de Bourghovi, jejíž štědrostí mi byla
udělena prebenda na výnosné faře na jejím panství, a tam nyní budu ze
všech svých sil a schopností usilovat o to, abych se ve vší úctě a
pokoře zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu hotov vykonávat
služby a obřady, jaké stanoví anglikánská

církev. Nadto považuji za svou kněžskou povinnost přinášet a rozšiřovat
mír ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě toho všeho
si dovoluji předpokládat, že mé

poselství dobré vůle je počin chvályhodný, a že Vy pak laskavě
přehlédnete skutečnost, že jsem dědicem longbournského panství a
neodmítnete z onoho důvodu mnou nabízenou olivovou ratolest. Nemohu než
tíživě pociťovat, že mou vinou jsou neblaze stiženy Vaše milé

dcerušky, pokorně žádám, aby mi bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, že jsem
hotov jim to vynahradit, seč budu s to - leč o tom později. Kdybyste
neměl námitek přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit Vás a
Vaši rodinu v pondělí 18. listopadu před polednem a zneužít Vaší
pohostinnosti až do příští soboty, neboť lady Catherine nenamítá nic
proti tomu, abych se občas i v neděli vzdálil, zajistím-li ovšem, aby
některý jiný kněz převzal toho dne mé povinnosti.

Prosím Vás, vážený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení paní choti a
dceruškám, a zůstávám s přáním všeho nejlepšího

Vám oddaný William Collins.

„Před polednem tedy můžeme očekávat onoho posla míru,“ pravil pan Bennet
a složil dopis.

„Zdá se to velice zdvořilý a svědomitý mládenec, na mou věru, a vůbec
nepochybuji o tom, že z našeho seznámení může vzejít užitek, zvláště
bude-li lady Catherine tak blahovolná a dovolí

mu, aby nás znovu navštívil.“

„O našich děvčatech to ale píše docela rozumně, a jestli si přeje nějak
se jim odškodnit, nebudu mu v tom bránit,“ řekla paní Bennetová.

„Je těžké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč jsme
podle jeho mínění

ošizeny, nicméně mu takové přání slouží ke cti,“ pravila Jane. Elizabeth
se zdála nejpozoruhodnější jeho mimořádná uctivost vůči lady Catherine a
jeho laskavé odhodlání křtít, se-zdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli
k tomu bude povolán.

„To musí být ale divný člověk,“ pravila. „Jak strojeně se vyjadřuje! Já
se v něm nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá, že bude dědit? Jistě
by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, že má v hlavě všechno v
pořádku, tatíčku?“

„Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, zeje tomu právě
naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a naduto-sti, což vypadá slibně.
Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí.“

„Pokud jde o stylizaci,“ pravila Mary, „nevěděla bych, co mu vytknout.
Narážka na olivovou ratolest není snad zcela původní, ale zní dobře.“

Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla sebemenší
naděje, že by se jejich bratranec objevil v šarlatové uniformě, a je už
kolik týdnů netěšila společnost mužů jinak oděných.

Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její předpojatost
a chystala se na návštěvu s vyrovnaností, která jejího manžela i dcery
udivovala.

Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou rodinou
velmi zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale dámy se s ním
rozpovídaly dost ochotně a pan Collins nepotřeboval příliš povzbuzovat,
ani nejevil sklon k zamlklosti. Byl to vysoký, otylý mladý

muž, asi pětadvacetiletý. Tvářil se vážně a důstojně a choval se velmi
strojeně. Sotva se usadil, už blahopřál paní Bennetové k tak roztomilé
rodince, pravil, že už mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v
tomto případě že pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, že
všechny se časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči
nenalezly sice pravou odezvu u všech jeho posluchaček, avšak paní
Bennetová, jíž nebyl nikdy kompliment proti mysli, odvětila ochotně:

„Jste velmi laskav, na mou věru, a přála bych si z celého srdce, abyste
měl pravdu, protože jinak se octnou v málo záviděníhodné situaci. Na
světě je to někdy divně zařízeno.“

„Narážíte snad na poslední vůli, týkající se tohoto panství?“

„Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše ubohá
děvčata, to musíte uznat. Ne že bych to kladla za vinu vám, vím, že se
takové věci v životě přiházejí. Kdopak může vědět, jaké ustanovení bude
obsahovat ta či ona poslední vůle?“

„Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé
půvabné sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám se však,
abyste to nepokládali za příliš dotěrné a předčasné. Ujišťuji však
přítomné mladé dámy, že jsem přijel hotov se jim kořit. Víc prozatím
neřeknu, snad až se lépe poznáme - „

Přerušilo ho oznámení, že se podává oběd, a dívky se na sebe usmály. Pan
Collins se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si halu, jídelnu a
všechny kusy nábytku a pochválil je; jeho uznalá slova by byla pohnula
osrdím paní Bennetové, nebýt hrozného podezření, že to všechno přehlíží
jako budoucí majitel. Vychválil do nebe i tabuli, když na ni přišla
řada, a přál si zvědět, která z jeho půvabných sestřenic tak ovládá
kuchařské umění. Tu ho však paní

Bennetová rázně vyvedla z omylu a ujistila ho, že jsou s to držet si
dobrou kuchařku a že její

dcery nemají v kuchyni co pohledávat. Omlouval se, že sejí dotkl.
Mírnějším tónem ho ujistila, že vůbec ne, avšak on se omlouval dál ještě
aspoň čtvrt hodiny. Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak když
se služebnictvo vzdálilo, pokládal za vhodné zapříst s hostem rozhovor a
zvolil téma z oblasti, o které předpokládal, že v ní host vynikne, a
podotkl, že mu byl osud zřejmě přízniv co do mecenášky. Pan Bennet
nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady Catherine de Bourghová
vyslechne milostivě každé jeho přání, stará se ohleduplně o jeho
pohodlí. Pan Collins ji výmluvně velebil. Hovořil-li o ní, vyjadřoval se
ještě pompézněji než jindy a s navýsost důležitou tváří jim oznámil, že
dosud nikdy nebyl svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala rri
tak vlídně a blahosklonně

- jako vůči němu lady Catherine. Zlíbilo sejí milostivě se vyjádřit o
obou kázáních, která měl tu čest před ní proslovit. Také už ho dvakrát
pozvala na večeři do zámku Rosings, však právě

v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil počet hráčů v quadrille.
Říkává se o ní často, že je pyšná, ale vůči němu byla vždy
blaho-sklonnost sama. Hovoří s ním jako s kterýmkoli jiným pánem,
nenamítá nic proti tomu, aby se zúčastnil společenského života ve
farnosti nebo aby na týden na čtrnáct dní odjel na návštěvu k příbuzným.
Projevila o něho vlídný zájem do té míry, že mu poradila, aby se co
nejdříve oženil, do-káže-li si ovšem ženu rozumně vybrat, a jednou
dokonce navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrady všechno,
co tam zařizoval, ba sama mu laskavě něco poradila - aby si dal udělat
poličky do jedné skříně v podkroví.

„To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné,“ řekla paní Bennetová.
„Bude to nějaká milá

dáma, a to se bohužel o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to do
zámku daleko, pane Collinsi?“

„Zahrada, v níž stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od
rosingského parku, kde sídlí

Její Jasnost.“

„Neříkaljste, zeje vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?“

„Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění.“

„Pak je na tom lépe než většina děvčat,“ zvolala paní Bennetová a
potřásla hlavou.“ A jaká j e ta slečna ? Je krásná ?'

„Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká, že
slečna de Bourghová

předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou, neboť její rysy svědčí o
urozeném původu. Naneštěstí je dosti stonavá, což jí zabránilo rozvinout
schopnosti a dosáhnout takového vzdělání, jak by jinak byla jistě
dokázala, což mi sdělila její domácí učitelka, která u nich dosud dlí.
Ale není vůbec nepřístupná a často se milostivě projíždí v kočárku s
poníkem právě

kolem mého skromného obydlí.“

„Byla už představena u dvora? Nevzpomínám si, že bych byla četla její
jméno mezi dvorními dámami.“

„Její nepevné zdraví jí bohužel nedovolí pobývat ve městě a zapříčiňuje,
že se královskému dvoru nedostává převzácného klenotu, jakjsem sám
jednou lady Catherine řekl. Její Jasnosti se to přirovnání zřejmě
líbilo, a dovedete si představit, zeji rád zahrnuji co nejčastěji
drobnými taktními lichotkami, které nejsou žádné dámě proti mysli. Již
častěji jsem poznamenal k lady Catherine, že její okouzlující dceruška
je rozená vévod-kyně a že ani v nejvznešenějších kruzích by nestála
skromně stranou, nýbrž zářila nade všemi. - Takové

maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají, a já jsem se rozhodl, že budu
zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tom směru vždy pozorný.“

„Odhadl jste situaci dobře,“ pravil pan Bennet. „Ještě štěstí, že máte
povahu na takovéto taktní

komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem
okamžité inspirace nebo zda se jim naučíte předem?“

„Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu
sestavuji zvučné

poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání
co možná největší

bezprostřednosti.''

Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se ukázal
tak nebetyčný

hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal s upřímnou rozkoší, ač přitom
zachovával vážnou tvář, a kromě toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své
potěšení s nikým nesdílel. Ještě než přinesli čaj, měl toho pan Bennet
však až nad

hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salónu a po čaji ho sám rychle
vyzval, aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně souhlasil, a tak mu
přinesli knihu. Jakmile ji však spatřil (všechno naznačovalo, že je
půjčena z veřejné knihovny), ucouvl a s omluvami vysvětloval, že romány
on nečte. Kitty na něho vyvalila oči, Lydia se hlasitě podivila.
Přinesli tedy jiné

knihy a po delších úvahách si zvolil Fordyceova Kázání. Lydia zalapala
po dechu, když

svazek otevřel, a sotva dočetl slavnostním a velmi monotónním hlasem
třetí stránku, přerušila ho slovy:

„Jestlipak víte, matinko, že pan strýček Philips chce propustit
Richarda, a jestli to udělá, nastoupí Richard u plukovníka Forstera.
Paní tetinka mi to sama v sobotu řekla. Zajdu zítra do Merytonu a zeptám
se, jak to dopadlo, a kdy se vrátí pan Denny z Londýna.“ Obě starší
sestry napomenuly Lydii, aby držela jazyk za zuby, avšak pan Collins,
hluboce uražen, odložil knihu a pravil:

„Již častěji jsem postřehl, že kniha vážnějšího zaměření zpravidla mladé
dámy nezajímá, ač

byla psána jen a jen pro jejich dobro. Přiznávám, že mě to překvapuje -
neboť nic jim nemůže být tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však
již déle milé sestřence vnucovat.“ Nato se obrátil k panu Bennetovi a
vyzval ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet souhlasil a poznamenal,
že činí moudře, když nechá děvčata, aby se zabavila po svém vlastním
pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se zdvořile omlouvaly, že
ho Lydia přerušila, slibovaly, že se to už nestane, vrátí-li se ke
čtení; pan Collins je sice nejprve ujistil, že se na sestřenku nehněvá,
že její chování nepovažuje za urážku své osoby, ale pak se usadil s
panem Bennetem u jiného stolku a připravil se ke hře.

Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš
nevyvážilo ani vzdělání, ani společenská uhlaze-nost; většinu života
strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem, a třebaže
studoval na universitě, skládal pouze zkoušky a nezískal tam žádné

užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka a vychoval ho tak původně k
velké pokoře, kterou však nyní už značně zastínilo sebevědomí ducha
zaostalého a málo používaného a pocity vyplývající z náhlého a
nečekaného blahobytu. Šťastnou náhodou se nachomýtl lady Catherine de
Bourghové právě ve chvíli, kdy se uvolnila hunsfordská fara; úcta k
jejímu vznešenému rodu, zbožný obdiv, s nímž vzhlížel ke své mecenášce,
spolu s velikým sebevědomím a značnou důvěrou ve své teologické
vědomosti i schopnosti vládnout farnosti co její duchovní pastýř - to
vše se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou, domýšlivou i poddajnou
zároveň. Jelikož teď získal slušné obydlí a víc než dostatečný příjem,
chtěl se oženit a s longbournskou rodinou se chtěl smířit hlavně proto,
že si zamýšlel vybrat za ženujednu z Bennetovic dcer, shledá-li je
skutečně tak milé a půvabné, jak se o nich všeobecně říkalo. Tímto
způsobem hodlal děvčata odškodnit - vynahradit jim, že zdědí

panství jejich otce, a považoval to za záměr výborný, chvályhodný a
bohabojný, i mimořádně

laskavý a nesobecký ze své strany.

Své úmysly nezměnil, když sestřenky spatřil na vlastní oči. Krásná tvář
Jane Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila a podpořila zásadu o
přednosti prvorozených; první večer padla volba na ni. Nazítří ráno však
došlo ke změně, již způsobilo čtvrthodinové téte á téte s paní

Bennetovou před snídaní; řeč se nejprve točila kolem jeho fary, nato
sejí samozřejmě přiznal, že by pro ni rád v Longbournu našel paní, což
ona přijala se souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak
zároveň vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. „Za mladší dcery
nemůže mluvit - není s to mu s určitostí nic říci - neví o žádných
závazcích - ale nejstarší dcera - musí se mu o tom koneckonců zmínit -
cítí, že mu

to musí naznačit - se pravděpodobně co nejdříve zasnoubí.“

Pan Collins tedy nepotřeboval než zaměnit Jane za Elizabeth - což mu
nezpůsobilo žádné

těžkosti, a paní Bennetová kula železo, dokud bylo žhavé. Elizabeth
stejně následovala Jane co do pořadí i co do krásy, a tak ji tedy
nahradila ona.

Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, že bude mít
vkrátku dvě dcery vdané, a člověk, jemuž ještě včera nemohla přijít na
jméno, se nyní hřál na výsluní její přízně. Nezapomnělo se na Lydiin
úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom Mary se chystaly jít
také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky doprovodil; stál totiž velice
o to, aby se ho zbavil a mohl se nerušené uchýlit do své pracovny, kam
ho pan Collins následoval hned po snídani údajně proto, aby se tam
trvale usadil s jedním z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve
skutečnosti panu Bennetovi neustále vykládal o svém domě a zahradě v
Hunsfordu. Taková situace vyváděla pana Benneta docela z míry. Byl
zvyklý mít ve své pracovně klid a pokoj; byl připraven na pošetilosti a
bláznivé nápady ve všech ostatních místnostech v domě, jak jednou sdělil
Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou ohleduplností doporučil
panu Collinsovi, aby se šel projít s jeho dcerami, a pan Collins, jenž
byl ve skutečnosti jistě

lepší chodec než čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal se
ven. Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností z jeho
strany a zdvořilých odpovědí

jeho sestřenek. Jakmile vkročili do městečka, přestal pro mladší sestry
existovat. Šmejdily očima na všechny strany, nejdou-li někde důstojníci,
a z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důležitého než skutečně
elegantní klobouk nebo mušelín úplně nového vzorku za výlohou.

Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně vyhlížející
pán, který na sebe rázem soustředil zájem všech mladých dam. Jeho ještě
neznaly, zato důstojník, s nímž korzoval, byl právě onen pan Denny, na
jehož návrat z Londýna se přišla Lydia pozeptat, a ten sejim uklonil.
Všechny upoutal zjev neznámého, všechny uvažovaly, kdo by to mohl být, a
Kitty s Lydií, pevně odhodlány to za každou cenu zjistit,

vykročily v čele ostatních přes ulici pod záminkou, že chtějí vejít do
obchodu na protější

straně, a šťastnou náhodou vstoupily na chodník v tom okamžiku, kdy oba
pánové na zpáteční

cestě dospěli právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil na kus
řeči a požádal o dovolení, abyjim směl představit svého přítele pana
Wickhama, jenž s ním včera přijel z Londýna proto, aby k jeho velké
radosti rozmnožil řady jejich pluku. Takže bylo všechno v nejlepším
pořádku, neboť cizímu pánovi chyběly k dokonalosti už jen důstojnické

nárameníky. Jeho zjev mluvil pro něj, byl to člověk po všech stránkách
neobyčejně přitažlivý, urostlý, s krásnými rysy a uhlazenými způsoby. Po
představení projevil lichotivou ochotu se bavit - a přitom způsobem
naprosto korektním a nestrojeným; všichni tu spolu stáli a příjemně

rozmlouvali, dokud je nevy-rušil klapot koň-ských kopyt a nespatřili
Darcyho s Bingleym na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili
přímo k nim a zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl Bingley,
hlavním předmětem pozornosti slečna Bennetová. Pravil, že je právě na
cestě do Longbournu, aby se pozeptal, jak se jí daří. Pan Darcy to
úklonou potvrdil, a zrovna si umiňoval, že nesmí mít oči jen pro
Elizabeth, když tu upoutal jeho pozornost cizí

muž, a Elizabeth, která náhodou v té chvíli k oběma vzhlédla, užasla,
jak na ně to setkání

zapůsobilo. Oba změnili barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se
za několik okamžiků dotkl okraje klobouku - kterýžto pozdrav pan Darcy
sotva znatelně opětoval. Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit,
nedovedla potlačit svou zvědavost. Po chvíli se pan Bingley, jenž zřejmě
nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval s přítelem v cestě.

Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny až k Philipsovým před dům
a tam se s úklonou rozloučili, třebaže slečna Lydia velice naléhala, aby
šli dál, a třebaže se paní

Philipsová vyklonila z okna v salóně a hlasitě pozvání opakovala.

Paní Philipsová vždycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě
starší, které u ní v poslední

době nebyly; výmluvně jim líčila, jak ji překvapilo, že se tak nečekaně
vrátily domů, což by byla ani nevěděla, neboť nepřijely Bennetovic
kočárem, kdyby nebyla náhodou potkala na ulici famula pana Jonese a ten
jí neřekl, že nemají posílat žádnou medicínu do Netherfieldu, protože
slečny Bennetovy už odjely; načež věnovala pozornost panu Collinsovi,
jehož jí Jane představila. Přijala ho s vybranou zdvořilostí, což jí on
v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, že k ní vtrhl, aniž měl tu
čest ji znát, osměluje se však doufat, že mu to nebude mít příliš za zlé
vzhledem k jeho příbuzenským svazkům s mladými dámami, díky nimž má to
potěšení před ní stanout. Paní Phi-lipsová byla úplně překonána tak
nebetyčně dokonalými způsoby, avšak zájem o jednoho cizího pána
vystřídalo brzy vzrušení a dotazy ohledně

druhého; nemohla o něm bohužel sdělit neteřím nic víc než to, co už
věděly, že ho totiž

přivezl pan Denny z Londýna a že má sloužit u domobraneckého pluku jako
poručík. Pozoruje ho už dobrou hodinu, pravila, jak se prochází po ulici
sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na scéně, byly by se
Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně; naneštěstí však prošlo
pod oknem pouze několik jiných důstojníků, kteří se ve srovnání s novým
objevem náhle jevili jen jako „nezajímaví hlupáci“. Neteří z nich měli
přijít k Philipsovým druhý den na večeři a paní tetinka slíbila, že
vyšle svého manžela, aby se s panem Wickhamem seznámil a rovněž ho
pozval, dostaví-li se v plném počtu i Longbournští. S tím všichni
souhlasili a paní Philipsová prohlásila, že se jen trochu pobaví a
zasmějí nad lotem a pak že jim nachystá něco teplého k večeři. Vyhlídka
na takový zážitek všechny rozveselila a loučili se tedy v růžové náladě.
Pan Collins se ještě jednou omluvil, než vykročil z pokoje, a dostalo se
mu stejně zdvořilého ujištění, že omluv není třeba. Na zpáteční cestě
vylíčila Elizabeth Jane, čeho byla svědkem při setkání obou pánů. Jane
by byla brala v ochranu jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se
bylo zdálo, že se něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však
jejich zvláštní počínání vysvětlit o nic víc než

její sestra.

Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, že velebil
zdvořilé přijetí a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, že krom lady
Catherine a její dcery se ještě nesetkal s tak společenskou dámou, neboť
ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale nadto ho výslovně

pozvala druhý den na večeři, přestože do té chvíle neměl tu čest ji
znát. Jistě to lze zčásti přičítat jeho vztahům k rodině Bennetových,
avšak stejně se k němu ještě v životě nikdo nechoval tak pozorně.

Jelikož nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila s paní
tetinkou, a úzkostlivý pan Collins, jenž pro samé ohledy nechtěl nechat
manžele Bennetovy samotné ani jeden večer během své návštěvy, narazil na
skálopevný protichůdný názor, dovezl ho kočár s pěti sestřenkami v
patřičnou dobu do Merytonu; když děvčata vstoupila do salónu,
vyposlechla s radostí zprávu, že pan Wickham přijal strýčkovo pozvání a
že se už dostavil. Po tomto sdělení se všichni rozesadili a pan Collins,
jenž měl možnost se v klidu porozhlédnout a obdivovat, byl natolik
uchvácen rozlohou bytu a zařízením, že si - podle vlastních slov -
připadal, jako by se octl v malém ranním salónku na Rosingsu, kde
panstvo v létě snídává; tímto příměrem se paní Philipsové zprvu příliš
nezavděčil, avšak když jí náležitě

vysvětlil, co je to rosingský zámek a kdo je to jeho majitelka - když
vyposlechla popis jednoho z přijímacích salónů lady Catherine a
dozvěděla se, že pouze komín od krbu přišel na osm set liber - pak
teprve ocenila, jakou poklonu jí složil, a nebyla by se už bránila ani
porovnání se zámeckým pokojem pro služku.

Až do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou
hostitelku blaženým líčením lady Catherine i jejího sídla v celé jejicH
velikoleposti, přerušovaným jen občasnou pochvalnou zmínkou o jeho
vlastním skromném obydlí a o tom, jak šije přestavuje a zařizuje. Paní
Philipsová mu s velkým zájmem popřávala sluchu, měla o něm čím dál tím
lepší mínění

a dospívala k pevnému odhodlání, že o tom

při první příležitosti dopodrobna zpraví všechny sousedky. Dívkám, které
neměly chuť

poslouchat bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu
byl klavír, a prohlížet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby na
římse u krbu, připadalo čekání nesnesitelně

dlouhé. Přece však jednou skončilo. Páni se blížili, a když pan Wickham
vstoupil, uvědomila si Elizabeth, že obdiv“ s nímž na něho při prvním
setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech zcela
oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec mimořádně
slušní a přijatelní chlapíci, a nejlepší z nich byli právě přítomní,
avšak pan Wickham je všechny zastiňoval svým zjevem, postavou, způsoby,
chůzí, právě tak jako oni zastiňovali širokolícího, břichatého strýce
Philipse, z něhož táhlo portské, jak za nimi vstoupil do pokoje.

Pan Wickham byl ten šťastný, na něhož se upíral snad každý ženský
pohled, a Elizabeth byla ta šťastná, po jejímž boku nakonec usedl; a
zapředl rozhovor způsobem tak přátelským - ač se jeho slova týkala jen
deštivé noci a pravděpodobnosti, zda vlhké období ještě potrvá, že
Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu, nudnému, fádnímu tématu může
obratný řečník dodat na zajímavosti.

S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan
Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro
děvčata přestal vůbec existovat; avšak paní

Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její hostitelské
pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou a bábovkou.

Když přišly na pořad karetní stolky, měl příležitost prokázat jí
protislužbu tím, že zasedl k partii whistu.

„Nehraji dosud příliš dobře,“ pravil, „avšak rád se pocvičím, neboť to
při svém postavení - „ Paní Philipsová mu byla velmi zavázána, že
doplnil počet hráčů, ale neměla čas vyslechnout celé zdů-vodnění až do
konce.

Pan Wickham whist nehrál a byl dchotně a s radostí uvítán u druhého
stolu, kde zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve se octl v
nebezpečí, že ho zcela uchvátí Lydia, neboť jejímu jazýčku se málokdy
našel soupeř, jenže stejně hbitá byla i v lotu a brzy ji oblíbená hra
zaujala natolik, že dychtivě

sázela a hlásila se o výhry a nikomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pan
Wickham měl tedy možnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra
dovolovala, a Elizabeth mu s potěšením naslouchala, ač měla pramálo
naděje, že se od něho dozví to, co by ji bylo zajímalo nejvíc, totiž
něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvažovala se ani zmínku o něm
utrousit. Její

zvědavost však byla nečekaně uspokojena. Pan Wickham o tom začal sám.
Zeptal se, jak daleko je z Merytonu do Netherfieldu, a když mu to
pověděla, dotázal se váhavě, jak dlouho už tam pan Darcy dlí.

„Snad měsíc,“ pravila Elizabeth, a jelikož nechtěla toto téma ještě
opustit, dodala: „Slyšela jsem, že má v Derbyshiru značný majetek.“

„Ano,“ pravil Wickham, „má nádherné panství. Vynáší mu ročně čistých
deset tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl poskytnout
přesnější údaje než já, neboť jsem byl s touto rodinou zvláštním
způsobem ve styku od útlého dětství.“

Elizabeth nepotlačila výraz údivu.

„Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboťjste
pravděpodobně postřehla, jak chladnějsme se včera pozdravili. Stýkáte se
s panem Darcym často?“

„častěji, nežje mi milé,“ zvolala Elizabeth procítěně. „Žila jsem s ním
čtyři dny pod jednou střechou a byl mi velmi nesympatický.“

„Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu oprávněn.
Znám ho už příliš

dlouho a příliš dobře, abych ho mohl posuzovat spravedlivě. Nedokázal
bych zůstat nestranný. Domnívám se však, že vaše mínění by většinu lidí
překvapilo - a snad byste se k němu také jinde nedoznala tak otevřeně.
Tady jste v kruhu rodinném.“

„Ujišťuji vás, že bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně jako
zde v kterékoli sousední rodině kromě na Netherfieldu. Pan Darcy není v
Hertfordshiru vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým povýšeným
vystupováním. Nikdo vám o něm neřekne nic příznivějšího.“

„Nemohu předstírat, že mě to mrzí,“ řekl Wickham po krátkém odmlčení.
„Každému, tedy i jemu, se má dostat ocenení podle zásluhy, avšakjemu se
to, pokud vím, často nestává. Lidé

bývají zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností, anebo je zastraší svými
vznešenými a panovačnými způsoby, takže o něm soudí tak, jak si on sám
přeje být posuzován.“

„Já ho znám sice jen povrchně, ale považuji ho za člověka s velmi
nepříjemnou povahou.“ Wickham jen zavrtěl hlavou.

„Rád bych věděl,“ pravil při další příležitosti, „hodlá-li pobývat v
těchto končinách ještě delší

dobu.“

„To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, že by se chystal
odjet. Doufám, že vaše plány, týkající se zdejšího pluku, nebudou
ovlivněny jeho pobytem na Netherfieldu.“

„Ach ne, to ne - já před ním utíkat nemusím. Bude-li si přát, aby mě
neměl na očích, musí

odjet on. Nejsme spolu zadobře, každé setkání s ním je pro mne utrpením,
ale nemám důvod, proč bych se mu měl vyhýbat, kromě toho, co může zvědět
celý svět - že se ke mně zachoval velice špatně a že bohuželje takový,
jaký je. Starý pan Darcy, jeho otec, dej mu pámbůh věčnou slávu, byl
nejlepší člověk na světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy
nemyslel tak dobře jako on a já nemohu ani pohlédnout na mladého pana
Darcyho, aby mi tisíce krásných vzpomínek nedrásalo duši. Zachoval se ke
mně neslýchané, avšak věřím upřímně, že bych mu dokázal odpustit všechno
jiné spíš než to, že zklamal přání svého otce a znesvětil jeho památku.“

Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala s
napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.

Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Mery-tonu a jeho
okolí, o společenském životě. Zdálo se, že vše, co dosud viděl, na něho
udělalo nejlepší dojem a zvláště nešetřil decentními, leč nezastřenými
poklonami na adresu mery-tonské společnosti.

„Těšil jsem se, že budu často pobývat ve společnosti, v dobré
společnosti, a hlavně z tohoto důvodu jsem vstoupil do domobrany. Věděl
jsem, že jde o proslulý pluk, kde se příjemně

slouží, a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil jeho nynější
stanoviště a lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichž se jim v
Merytonu dostalo. Přiznám se vám, že se bez společnosti neobejdu. Poznal
jsem už v životě lecjaká

zklamání a mám povahu, která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat
a žít mezi lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností
jsem si zvolil tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou božím - připravoval
jsem se na to od dětství - a dnes bych byl usazen na krásné

faře s tučnou prebendou, kdyby se to bylo zlíbilo pánovi, o němž jsme
právě hovořili.“

„Skutečně?“

„Ano - nebožtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, že mám dostat
nejlepší faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi za kmotra a měl
mě nesmírně rád. Jeho dobrota se ani slovy vylíčit nedá! Chtěl mě dobře
zaopatřit a jistě se domníval, že tak učinil, ale když se fara uvolnila,
dostal ji někdo jiný.“

„Dobrý bože!“ zvolala Elizabeth, „jak je to možné? Cožpak to jde, nedbat
poslední vůle? Proč

jste si nepodal žalobu?“

„Příslušná pasáž byla v poslední vůli formulována trošinku nejasně,
takže jsem se nemohl dovolávat zákonů, čestný člověk nemohl mít pochyb o
úmyslech starého pána, leč panu Darcymu se zlíbilo o nich pochybovat -
nebo šije vykládat jako přání závislé na jistých okolnostech - a tvrdil,
že jsem pozbyl veškerých nároků pro svou lehkomyslnost a výstřednosti -
to už se vždycky něco najde. Jisté je, že se fara před dvěma lety
uvolnila, právě

když jsem dosáhl věku, abych mohl být vysvěcen, a zeji dostal jiný; a
stejně jisté je, že si nemohu nic vyčítat, a nevím, co bych byl provedl,
abych si tohle zasloužil. Jsem člověk temperamentní a neopatrný, snad
jsem mu někdy řekl do oči příliš otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho
horšího si nejsem vědom. Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě

nenávidí.“

„Neslýchané! Zasloužil by veřejně zostudit.“

„Dříve nebo později tomu jistě neujde - avšak nikoli Z mého popudu.
Dokud je mi drahá

památka jeho otce, nemohu se mu postavit ani odhalit jeho pravou tvář.“
Za tato slova si ho Elizabeth vážila, a když je říkal, připadal jí
krásnější než dřív.

„Ale co ho k tomu vedlo?“ zeptala se po chvíli. „Z jakého důvodu se k
vám zachoval tak krutě?“

„Cítí ke mně nenávist - nenávist, jejíž původ musím do

jisté míry hledat v žárlivosti. Kdyby si mě nebyl zesnulý pan Darcy
tolik oblíbil, byl by mě

jeho syn snášel lépe: ale vřelé city, které ke mně pan Darcy starší
choval, ho popuzovaly a dráždily, pokud vím, již od útlého věku. Neměl
na to povahu, aby v tomhle snesl soka, - soka, jemuž byla často dána
přednost.“

„Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného - ačkoli mi nebyl
sympatický, nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen dojem, že
pohrdá svými bližními bez rozdílu, avšak nenapadlo mě, že by se dokázal
snížit k tak zlomyslné pomstě, k takové nespravedlnosti, k takové
nelidskosti jako vůči vám.“

Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: „Vzpomínám si
však, jak se jednoho dne v Netherřieldu honosil nesmiřitelností svého
hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít hroznou povahu.“

„V tomto případě si nechci osobovat právo soudit,“ odvětil Wickham.
„Sotva bych to dokázal nezaujatě.“

Elizabeth se znovu hluboce zamyslila a pak zauvažovala nahlas: „Že se
mohl tak zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci svého otce!“ Byla
by mohla dodat: „A k mládenci jako vy, který už svým zjevem vzbuzuje
sympatie na první pohled!“ avšak spokojila se stylizací:

„Vždyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve stejném prostředí,
jak jste mi, nemýlímli se, vyprávěl, a všechno vás muselo sbližovat!“

„Narodili jsme se ve stejné farnosti, v jednom zámeckém parku, dětství
jsme valnou většinou strávili spolu, bydleli jsme pod jednou střechou,
stejně jsme se zabavovali, rodiče o nás stejně

pečovali. Můj otec zprvu zastával to povolání, jehož je váš pan strýček
tak vynikajícím představitelem, avšak vzdal se vlastní praxe, aby mohl
být užitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela správě darcyovského
panství. Pan Darcy si ho velice vážil a pokládal ho za svého blízkého,
důvěrného přítele. Často prohlašoval, zeje mému otci velmi zavázán za
to, jak pečlivě řídí jeho hospodářství, a když otec ležel na smrtelném
loži a on mu dobrovolně

sliboval, že se o mne postará, vedla ho k tomu jistě stejně vděčnost k
němu jako náklonnost ke mně.“

„Neuvěřitelné!“ zvolala Elizabeth. „A neslýchané! Divím se, že ho aspoň
jeho známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě vyrovnal. Že aspoň
kvůli tomu, když už ne pro nic jiného, není příliš povznesen nad podvod
- neboť jinak to nazvat nelze.“

„Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je řízeno
pýchou - a pýcha mu už často byla dobrým rádcem. Poutá ho k ctnosti úže
než kterákoli jiná vlastnost. Jenže nikdo z nás nejedná podle stále
stejné šablony a v mém případě působily ještě mocnější podněty než

pýcha.“

„Cožpak ho taková odsouzeníhodná vlastnost jako pýcha mohla někdy vést k
dobrému?“ •

„Ale ano. Často se z té příčiny zachoval velkomyslně a štědře -
neskrblil penězi, stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal svým
deputátníkům, ulehčoval chudým. To všechno způsobuje rodinná pýcha,
synovská pýcha - neboť on je velmi pyšný na to, co jeho nebožtík otec
dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit svéjméno, neztratit oblibu
mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je také pyšný na svou sestru, do
jisté míry ji snad i miluje, a proto se o ni laskavě a pečlivě stará:
všichni ho chválí jako dobrého a pozorného bratra.“

„Jaká je ta slečna Darcyová?“

Potřásl hlavou. „Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě srdce,
mám-li o někom z Darcyových mluvit jinak než s uznáním. Avšak ona se
příliš podobá bratrovi, je nadmíru pyšná. Jako malá holčička byla
rozkošná, přítulná; oblíbila si mě a já ji dlouhé hodiny bavil svými
kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je krásná, je jí asi patnáct nebo
šestnáct, a pokud vím, je všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce žije
v Londýně pod péčí a ochranou soukromé učitelky.“

Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se odmlčeli,
až Elizabeth, která

se nemohla nevrátit ještě jednou k počáteční rozmluvě, pravila:

„Udivuje mě, že se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleym! Jak se může
ten dobrosrdečný

pan Bingley, jenž se mi skutečně zdá sympatický, sblížit právě s takovým
člověkem? Vždyť

se k sobě vů-bec nehodí! - Znáte se s panem Bingleym?“

„Ne, neznám.“

„Je to velice družný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani netuší,
jaký je pan Darcy ve skutečnosti.“

„Snad to netuší - ale pan Darcy umí být příjemný, když mu na tom záleží.
Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka, uzná-li vás za
hodná svého zájmu. Ve společnosti lidí

z jeho společenských kruhů je zcela jiný než mezi méně majetnými. Pýchy
se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný, spravedlivý,
upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý - podle té které peněženky a
osobnosti.“

Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáždili u druhého stolu a
pan Colfins zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní Philipsovou.
Posledně jmenovaná dáma se k němu obrátila s obvyklým dotazem, měl-li ve
hře štěstí. Ukázalo se, že nikoli, že prohrál všechny partie; když však
paní Philipsová vyjádřila své politování nad touto skutečností,
ujišťoval ji s přehnaným důrazem, že mu na tom nezáleží, on že na
penězích nelpí, a prosil ji, aby tomu nepřikládala význam.

„Vím dobře, drahá madam,“ pravil, „že člověk, jenž usedá ke karetnímu
stolku, je v jistém smyslu hříčkou náhody - a já zaujímám naštěstí
takové postavení, že si kvůli pěti šilinkům nemusím dělat těžkou hlavu.
Každý by to zajisté říci nemohl, avšak díky lady Catherine de Bourghové
mi není třeba dbát na maličkosti.“

Tato slova upoutala zájem pana Wickhama, i pozoroval chvíli pana
Collinse a pak se zeptal tiše Elizabeth, je-li její příbuzný přítelem
rodiny de Bourghových.

„Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých služeb,“
odvětila. „Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji nezná
dlouho.“

„Víte ovšem, že lady Anně Darcyová byla sestrou lady Catherine de
Bourghové, a že je tudíž

pan Darcy synovcem lady Catherine.“

„Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady Catherine,
slyšela jsem. o ní

předevčírem poprvé v životě.“

„Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička

a všeobecně panuje přesvědčení, že ona a její bratranec obě panství
spojí.“ Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení
na chudinku slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy, marná a
zbytečná náklonnost k jeho sestře i projevy obdivu k němu samému, je-li
již předurčen jiné.

„Pan Collins,“ pravila, „velebí lady Catherine i její dceru, kudy chodí,
avšak podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla dojmu, že se
nechává strhnout svou vděčností a že jeho mecenáška je ve skutečnosti
arogantní a sobecká osoba.“

„Myslím, že se vůbec nemýlíte,“ odvětil Wickham, „neviděl jsem ji už
řadu let, ale velmi dobře se pamatuji, že jsem ji nikdy neměl rád a že
se chovala vždy panovačně a beztaktně. Říkává se o ní, zeje nadmíru
chytrá a rozumná, avšak já se domnívám, že tuto reputaci získala jednak
díky svému rodu a bohatství, pak díky svému vladařskému vystupování, a
konečně

vlivem svého pyšného synovce, jenž předpokládá, že každý z jeho blízkých
je nadán mimořádnými duševními schopnostmi.“

Elizabeth uznala, že jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně, a bavili
se spolu dál k oboustranné spokojenosti, dokud večeře neukončila karetní
partie a nedala příležitost i ostatním dámám podílet se na dvornosti
pana Wickhama. Při bujarém stolování u Philipsových se sotva dalo
duchaplně konverzovat, avšak jeho způsoby našly zalíbení v očích všech.
Cokoli řekl, bylo řečeno dobře, cokoli učinil, učinil s půvabem. Než
večírek skončil, měla ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů
nemyslela než na pana Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však
vůbec možnost se o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být
ani chvilku zticha. Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála a
kolikrát prohrála, a než pan Collins stačil vypovědět, jak si váží
přátelského přijetí manželů

Philipsových, než znovu kdekoho ujistil, že si ze své prohry v kartách
vůbec nic nedělá, než

vypočítal všechny chody večeře a několikrát se omluvil, že se sestřenky
kvůli němu musí

tísnit, stál už kočár dávno před vraty v Longbournu.

Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem
Wickhamem. Jane ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem - nemohla se
smířit s myšlenkou, že by byl pan Darcy tak málo hoden přátelství pana
Bingleyho; na druhé straně však při své povaze nedokázala pochybovat o
věrohodnosti na pohled tak sympatického mladého muže, jako byl Wickham.
Pouhá možnost, že byl skutečně vystaven takovému protivenství, v ní
vzbuzovala vřelý

soucit, a tak nezbývalo než si zachovat dobré mínění o obou, obhajovat
každého zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu to, co se nedalo
vysvětlit jinak.

„Jsem přesvědčena, že se oba stali obětí nedorozumění,“ pravila. „Jak k
tomu došlo, to nemůžeme tušit. Snad zasáhl nějaký prostředník tak, že se
jeden druhému jevili v klamném světle. Nemůžeme si, krátce a dobře,
domýšlet, jaké příčiny a okolnosti je znesvářily, aniž na toho či onoho
svalíme odpovědnost.“

„V tom máš tedy pravdu - ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty
prostředníky, co do té

záležitosti zasahovali, milá Jane. Je třeba si něco vymyslet, neboť
jinak budeme muset někoho odsoudit.“

„Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen považ,
drahá Lízinko, jaké

podivné světlo by to vrhlo na pana Darcyho, kdyby se ukázalo, že se
takhle zachoval k oblíbenci svého otce, jehož přislíbil zaopatřit. To je
vyloučené. Nikdo, komu lidskost není

cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho nebyl schopen. Cožpak by se v
něm jeho důvěrní

přátele'-mohli tak strašně mýlit? - Ne, to ne!“

„Dovedu si mnohem spíše představit, že bylo zneužito důvěry pana
Bingleyho, než že by si byl pan Wickham vymyslel takovou historku, jako
mi včera o sobě vyprávěl; měl pohotově

fakta, všechno. Pan Darcy ji ostatně může vyvrátit, není-li pravdivá.
Ale říkal to s tak upřímným pohledem!“ „Je to těžká věc - hrozná. Jeden
neví, co si o tom myslet.“ „Promiň, ale jeden ví přesně, co si o tom
myslet.“

Jane si však byla jista jen jedním - že se pan Bingley, bylo-li skutečně
zneužito jeho důvěry - octne v trapné situaci, až se to rozkřikne.

Rozhovor obou dívek, jenž se odehrával v parku, přerušil příjezd právě
některých zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je přišli osobně
pozvat na dlouho očekávaný

nether-fieldský ples, který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele
pozdravily svou drahou přítelkyni, tvrdily, že ji už neviděly dlouhé
věky, a opětovně se dotazovaly, co dělala od té

doby, kdy se rozloučily. Ostatním členům rodiny nevěnovaly téměř
pozornost, paní

Bennetovou přehlížely, pokud to jen šlo, s Elizabeth sotva prohodily pár
slov, na ostatní

vůbec nepromluvily. Zakrátko opět odjely - zvedly se tak rychle, že
bratra úplně zmátly, a odspěchaly, jako by užuž chtěly být z dosahu
zdvořilosti matky Bennetové. Netherfieldský bál byl pro všechny ženy v
rodině představou nadobyčej lákavou. Paní

Bennetová ráčila usoudit, že pan Bingley pořádá ples na počest její
nejstarší dcery, a zvlášť jí

polichotilo, zeje přišel pozvat osobně, místo aby poslal formální
pozvánku. Jane si v duchu kreslila, jak krásný večer stráví ve
společnosti obou svých přítelkyň, zahrnována pozornostmi jejich bratra;
Elizabeth se těšila, že protančí noc s panem Wickhamem a že jí pan Darcy
svými pohledy i chováním všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii
nezáviselo štěstí ani tak na určité

události nebo určité osobě, ačkoli obě, stejně jako Elizabeth, hodlaly
tančit převážně s panem Wickhamem, nebyl to však jediný partner, jenž je
mohl uspokojit, a ples je každopádně ples. Dokonce i Mary ujistila
ostatní, zejí to není proti mysli.

„Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená,“ pravila. „Nepovažuji to
za oběť, tu a tam si večer vyjít. Každý je společnosti něčím povinován:
a kromě toho se i já přikláním k názoru, zeje ku prospěchu občas se
pobavit a rozptýlit.“

Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření, že se
dokonce ani nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho jinak příliš
často nepromluvila, a zeptala se ho, přijme-li pozvání pana Bingleyho, a
zda bude v kladném případě pokládat za vhodné, aby se sám zúčastnil
zábavy, dosti ji překvapilo, když zjistila, že proti tomu nemá výhrad,
že hodlá

tančit a vůbec se neobává nelibosti arcibiskupa ani lady Catherine de
Bourghové.

„Ujišťuji vás, že takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem pro
váženou společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi cizí i
námitky proti tanci a doufám, že budu mít tu čest odvést do kola během
večera všechny své půvabné sestřenky, a při této příležitosti bych chtěl
poprosit vás, slečno Elizabeth, abyste mi zadala první dva kousky -
věřím, že sestřenka Jane pochopí, proč jsem požádal první vás, a nebude
si to vykládat jako projev neúcty ke své osobě.“

Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se už, že zahájí ples s
panem Wickhamem, a teď se jí uváže na krk pan Collins! Dosud nikdy se jí
dobrá nálada tak nevyplatila. Nedalo se však nic dělat. Odsunula svou a
Wickhamovu blaženost na dobu pozdější a přitakala panu Collinsovi, jak
nejpřívětivěji dokázala. Jeho galantnost ji těšila tím méně, když ji
napadlo, neskrývá-li se za ní něco víc. Poprvé jí svitlo podezření, že
snad ona je ta vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na
hunsfordské faře a zaskakovat do počtu u karetních stolků

na rosingském zámku, nenaskytnou-li se vítanější hosté. A brzy se její
neblahé tušení utvrdilo v jistotu, když viděla, jak je k ní čím dál
pozornější, jak se často pokouší složit poklonu jejímu vtipu a
temperamentu, a třebaže ji takovéto účinky jejího osobního kouzla víc
překvapovaly, než těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, že jí je
tento budoucí ženich velmi vítán. Elizabeth její narážky raději
pomíjela, neboť si byla dobře vědoma, že jakákoli odpověď musí

mít vzápětí vážné různice. Pan Collins ji třeba ani o ruku nepožádá, a
dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu mrzutosti.

Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům, jako byl
netherfieldský

ples, byly by se mladší slečny Bennetovy octly v strašné situaci, neboť
ode dne, kdy přišlo pozvání, až do dne, kdy se ples konal, trvaly takové
lijáky, že se ani jednou nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je
tedy ani tetinka, ani páni dů-stojníci, ani novinky - vždyť i čajové
růžičky pro tu událost musel přivézt posel.

Rovněž Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, když jí počasí zcela
znemožnilo prohlubovat přátelství s panem Wickhamem, a nic než ples
příští úterý by nebylo umožnilo Kitty s Lydií přečkat takový pátek,
sobotu, neděli a pondělí.

Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu a marně
se rozhlížela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi, jí ani na mysl
nepřišlo, že by nemusel být přítomen. Věřila ve shledání s jistotou
neotřesenou určitými úvahami, které by ji byly mohly docela logicky
zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy a s velkým elánem se
připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci, které ještě nebyly ztečeny,
přesvědčena, že jich nezbývá tolik, aby to nestačila během jednoho
večera. Okamžitě však pojala strašlivé podezření, že ho pan Bingley
opomněl, když zval důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaže se
ukázalo, že to docela tak nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny,
jeho přítel, na něhož se Lydia dychtivě

obrátila, a sdělil jim, že pan Wickham musel včera odjet za obchodními
záležitostmi do Londýna a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným
úsměvem:

„Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nebyly daly odložit, kdyby
se nebyl chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému.“

Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth neušel, a
jelikož Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla v tom nemalý
důkaz, že se od prvopočátku nemýlila, a její

antipatie k němu se tak vyhrotily právě prožitým zklamáním, že mu sotva
dokázala jakžtakž

slušně odpovědět na zdvořilé dotazy, s nimiž k ní vzápětí přikročil.
Bude-li k Darcymu pozorná, vlídná a trpělivá, ublíží tím Wickhamovi.
Byla odhodlána vůbec se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak
nemilostivě, že to div neodpykal ještě i Bingley, jehož zaslepená

náklonnost ji dráždila.

Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl
večer zkažený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce
Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla, a brzy dokázala přejít v
rozhovoru na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva
tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy.
Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor,
často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do
takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než
odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí. Zatančila si
pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a
zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k
Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji
překvapil svým oslovením, že mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla
jak. Odešel od nich okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou
malou duchapřítomnost. Charlottě seji snažila utěšit. „Uvidíš, že se
ukáže jako milý společník.“

„Chraň bůh! To by byl hrozný malér! Aby se ukázal jako milý společník
člověk, jehož jsi odhodlána nenávidět! To mi nesmíš přát.“

Když hudba spustila a Darcy se blížil, abyji odvedl do kola, Charlottě
ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, že sejí
líbí Wickham, se nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát
důležitější. Elizabeth neodpověděla a zaujala místo v řadě proti němu,
dosud tonouc v úžasu, jaké cti sejí to dostává, a pohledy sousedů jí
napovídaly, že není

ve svém úžasu sama. Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth
nabyla dojmu, že mají

oba tance promlčet; nejprve si řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale
náhle usoudila, že vytrestá svého tanečníka víc, když ho přiměje k
rozhovoru, a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po
několika minutách ho oslovila podruhé: „Teď je řada na vás, abyste něco
řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci, a vy byste měl
tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě.“

Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.

„Výborně. Taková odpověd zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že
soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však
můžeme mlčet.“

„Hovoříváte tedy zpravidla při tanci?“

„Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte. Vypadalo by to
podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak kvůli některým lidem
by měla být stanovena taková

konverzační pravidla, aby jim to dalo co nejmenší námahu.“

„Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo vhod mně?“

„Tak i tak,“ odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: „Postřehla jsem totiž
už dávno, že jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští,
odměření, neradi něco řekneme, ledaže se odhodláme pronést nějakou
moudrost, která všechny přítomné ohromí a přejde na potomstvo s
gloriolou přísloví.“

„Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem sijist,“
pravil. „Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to
bezpochyby považujete za věrný portrét.“

„Nemohu posuzovat vlastní dílo.“

Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak sejí
zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Mery-tonu. Přitakala, a
protože nedokázala odolat pokušení, dodala: „Když

jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním pánem.“
Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než jindy, avšak
neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost,
nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen odhodlal a úsečně
prohodil: „Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými způ-soby, že lehce
navazuje přátelství; je-li stejně schopen šije udržet, tím si nejsem tak
jist.“

„Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství,“ odvětila Elizabeth
důrazně, „a následky ponese asi celý život.“

Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma rozhovoru.
V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas, jenž hodlal projít
tanečními páry na druhou stranu místnosti; jakmile však zpozoroval pana
Darcyho, zastavil se

a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu i k jeho
tanečnici.

„Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak dokonalého
tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem tohoto umění. Dovolte
však, abych zdůraznil, že vaše půvabná

partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit naději, že
budeme mít to potěšení

vás takto často vídat, až dojde k jistému příjemnému překvapení, viďte,
slečno Elizo?“(A ukázal očima na její sestru a Bingley-ho.) „Blahopřání
se jen pohrnou. Obracím se na vás, pane Darcy - nechci vás však déle
zdržovat, drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v
zábavě s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne také
hledí

vyčítavě.“

Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka sira
Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila a pozoroval teď s velmi
vážnou tváří Bingleyho a Jane, kteří

spolu tančili. Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se
slovy: „Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir
William přerušil.“

„Myslím, že jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit v tomhle
sále dvojici, která

by si toho měla méně co říci. Vyzkoušeli jsme už neúspěšně dva nebo tři
náměty; opravdu nevím, o čem bychom si ještě povídali.“

„Co byste říkala knihám?“ zeptal se s úsměvem.

„Knihám - ale ne! Jsem si jista, že si nevybíráme stejné knihy, ani je
nečteme se stejnými pocity.“

„Mrzí mě, že si to myslíte, avšak je-li tomu tak, pak je o námět
postaráno. Můžeme porovnávat své rozdílné názory.“

„Ne - nemohu se bavit o knihách na plese - to mám vždy plnou hlavu
jiných věcí.“

„Zajímá vás tedy při takovéto příležitosti vždy jen přítomnost?“ zeptal
se s pochybovačným pohledem.

„Ano, vždy,“ odpověděla bez uvažování, neboť zabloudila v myšlenkách
daleko, jak brzy ukázala její další slova: „Vzpomínám si, jak jste
jednou říkal, pane Darcy, že těžko dokážete odpustit, a jste-li proti
někomu zaujat, nemá naději, že by si

vás usmířil. Předpokládám však, že pečlivě všechno zvážíte, než-si o
někom takový názor utvoříte.“

„To ano,“ řekl rozhodným hlasem.

„Nedáte se zaslepit předsudky?“

„Doufám, že ne.“

„Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát, aby
soudili spravedlivě.“

„Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?“

„Tvořím si jen náčrt vaší povahy,“ odvětila tónem, který se snažil
přejít do lehčí polohy.

„Snažím seji pochopit.“

„A jak se vám to daří?“

Zavrtěla hlavou. „Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás tolik
protichůdností, že z toho vůbec nejsem moudrá.“

„Rád věřím,“ pravil vážně, „že se o mně povídají různé věci; přál bych
si jen, slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj portrét,
neboť mám důvod se obávat, že by výsledek nesloužil ke cti vám ani mně.“

„Neučiním-li to však dnes, nebudu k tomu třeba mít už nikdy
příležitost.“

„Rozhodně vám nechci překážet v rozptýlení,“ odvětil chladně. Na to už
nic neřekla, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba plni
trpkosti, ač nikoli ve stejné míře, neboť Darcy k ní

choval ve své hrudi natolik mocný cit, že ji za chvíli dokázal zprostit
viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.

Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bin-gleyová a oslovila
ji s výrazem sotva společensky přijatelného opovržení: „Tak vás prý,
slečno Elizo, okouzlil George Wickham!

Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na tisíc věcí, a z
toho seznávám, že ten mladý muž ke ivým četným sdělením zapomněl
připojit ještě jedno, že je :otiž synem starého Wickhama, bývalého
správce nebožtíka >ana Darcyho. Dovolte však, abych vám přátelsky
poradila, ,e všechny jeho řeči nesmíte pokládat za bernou minci,
na-ííklad je lež jako věž, že se k němu pan Darcy špatně zachoval,
naopak, jednal s ním vždy s mimořádnou laskavostí a George Wickham mu
oplatil neslýchané hanebným způsobem. Nevím o tom nic bližšího, ale vím
velmi dobře, že na tom pan Darcy nenese nejmenší vinu, že nesnáší ani
zmínku o Georgi Wickhamovi, a třebaže ho můj bratr nemohl dost dobře
vyloučit, když zval důstojníky, byl velmi rád, když shledal, že se
odklidil z cesty. Je to od něho velká drzost, že sem na venkov vůbec
přijel, divím se, kde sebere tu troufalost. Je mi líto, slečno Elizo, že
před vámi musela být odhalena vina vašeho oblíbence, uváží-li se však, z
jaké rodiny pochází, sotva se od něho dá čekat něco lepšího.“

„Jeho proviněním je podle vás jeho rodina,“ řekla rozhněvaná Elizabeth,
„neboťjste ho nenařkla z ničeho horšího, než že jeho otec byl
hospodářským správcem pana Darcyho, a o této skutečnosti mě, buďte
ujištěna, zpravil sám.“

„Tak to pardon,“ odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se
odvrátila. „Promiňte, že jsem se do toho vložila, myslela jsem to
dobře.“

„Nestoudná osobo!“ říkala si Elizabeth v duchu. „Jsi na velkém omylu,
domníváš-li se, že mě

může zviklat takový nízký útok. Nevidím v tom nic jiného než tvou
vlastní úmyslnou neinformovanost a Darcyho podlost.“ Vyhledala pak svou
nejstarší sestru, která slíbila, že se na to vyptá Bingleyho. Janejí
vykročila vstříc se sladkým a blaženým úsměvem a její šťastně

rozzářený obličej jasně dokazoval, zeji průběh večera uspokojuje.
Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamžiku Wickhamova pře,
odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní

ustoupilo do pozadí naději, že Jane je na nejlepší cestě ke štěstí.

„Chci se tě zeptat,“ pravila s úsměvem o nic méně radostným, než byl
sestřin, „co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale snad ses příliš dobře
bavila, abys myslela na někoho třetího, a v tom případě ti to ráda
promíjím.“

„Ne,“ odpověděla Jane, „nezapomněla jsem na něho, avšak nemohu ti sdělit
nic důležitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho případu, neví,
čím si vlastně pohněval pana Darcyho, aleje ochoten se zaručit, že se
jeho přítel zachoval správně, bezúhonně a čestně, a je naprosto
přesvědčen, že si pan Wickham vůbec nezasloužil takové ohledy, jaké k
němu pan Darcy měl, a musím bohužel říct, že on ani jeho 84

sestra nelíčí pana Wickhama v dobrém světle. Obávám se, že jednal velmi
nemoudře a že si ho pan Darcy právem přestal vážit.“

„Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?“ „Ne, viděl ho poprvé v
životě onehdy dopoledne v Merytonu.“

„Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co však
říkal o té faře?“

„Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy
nejednou vyprávěl, ale domnívá se, že mu byla odkázána jen za určitých
podmínek.“

„Nepochybuji vůbec o tom, že to pan Bingley myslí upřímně,“ pravila
Elizabeth procítěně,

„musíš mi však prominout, že mi pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley
obratně hájí přítele, to přiznávám, avšak nezná všechny okolnosti tohoto
případu, a co zná, to se dověděl právě od onoho přítele, a proto nemám
zatím důvod změnit své původní mínění o obou pánech.“ Převedla rozhovor
na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth s potěšením
vyslechla, že se Jane skromně poddává radostné naději, že není Bingleymu
lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji utvrdila v té dobré důvěře. Když
se k nim pak Bingley sám připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu
Lucasovou; najejí dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila
odpovědět, neboť k nim přiběhl pan Collins a vysoce vzrušen jim sdělil,
že právě měl to štěstí

a učinil důležitý objev.

„Zvláštní náhodou jsem zjistil,“ pravil, „zeje zde v tomto sále přítomen
blízký příbuzný mé

mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám onen pán zmínil v rozhovoru s
mladou dámou, která

zde zastupuje paní domu, o své sestřenici slečně de Bourghové a o její
matce lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to byl
pomyslel, že se v této společnosti setkám se synovcem lady Catherine de
Bourghové! Jsem velmi vděčný, že jsem to objevil zavčas, abych mu mohl
složit svou uctivou poklonu, což hned teď učiním; doufám, že mi promine,
že se tak nestalo již dříve. Neměl jsem povědomost o jeho příbuzenských
svazcích, a to mi budiž

omluvou.“

„Přece neoslovíte pana Darcyho, když jste mu nebyl představen!“

„Ovšemže ano. Omluvím se mu, že jsem tak neučinil dřív. Domnívám se, že
ten pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit, že Její Jasnost
se vynacházela dobře ještě před šestidny.“

Elizabeth se ho všemožně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat, ujišťovala
ho, že to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou drzost, být osloven
cizím pánem, a ne za projev úcty ke své tetě, že není vůbec nutné, aby
si jeden druhého všímali, a kdyby přece, pak že je na panu Darcym
jakožto bohatším a urozenějším, aby o něho projevil zájem. Na panu
Collinsovi bylo vidět, že je odhodlán prosadit svou za všech okolností,
a když domluvila, odpověděl takto: „Drahá

slečno Elizabeth, chovám velikou úctu k vašemu vynikajícímu úsudku o
všech záležitostech v dosahu vašeho chápání, avšak dovolte mi
podotknout, že je velký rozdíl mezi stávajícími pravidly, jimiž se řídí
příslušníci světských stavů, a pravidly, jimiž se řídí duchovní; rád
bych zdůraznil - s vaším dovolením - že dle mého názoru je duchovní stav
roven nejvznešenějším stavům našeho království - je-li zároveň provázen
patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit, abych se
v tomto případě řídil tím, co mi káže svědomí, a učinil to, co pokládám
za svou povinnost. Odpusťte mi prosím, že nevyužiji dobrodiní vašich
rad, jimiž

jsem hotov se provždy řídit v jiných věcech, třebaže v tomto případě
vzhledem k svému vzdělání a dlouholetému studiu se považuji za
povolanějšího posoudit, co je správné a co nikoli, než mladá dáma jako
vy.“ S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit na pana Darcyho. Elizabeth
se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení, a viděla, že se značným
údivem. Její bratranec předeslal své řeči hlubokou poklonu, a třebaže
nemohla pochytit slova, měla pocit, že je slyší všechna, a podle rtů
rozeznávala výrazyjako „omlouvám se“, „Hunsford“ a

„lady Catherine de Bourghová“. Zlobilo ji, že se zesměšňuje před takovým
člověkem. Pan Darcy na něho patřil s nelíčeným úžasem, a když mu konečně
pan Collins dal možnost odpovědět, řekl mu pár chladně zdvořilých slov.
To však pana

Collinse neodradilo od dalšího monologu, a opovržení pána Darcyho zřejmě
podstatně

vzrostlo při tomto druhém výlevu, po němž se lehce uklonil a odešel. Pan
Collins se pak vrátil k Elizabeth.

„Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehož se mi dostalo,“
pravil. „Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně potěšila. Odpověděl
mi velmi zdvořile, a dokonce mi složil poklonu slovy, že zná rozšafnost
lady Catherine a soudí tudíž, že by si neoblíbila člověka, jenž by toho
nebyl hoden. To vyjádřil krásně. Udělal na mne skutečně ve všem všudy
nejlepší dojem.“

Jelikož Elizabeth už nerozptylovaly žádné vlastní zájmy, věnovala nyní
pozornost výhradně

své sestře a Bingleymu a to, co se zračilo jejím očím, v ní vyvolalo tak
příjemné úvahy, že byla téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v
duchu jako paní právě tohoto domu, prožívající manželské štěstí, jaké
přináší jen pravá láska, a měla pocit, že by se za těchto okolností
mohla dokonce i vynasnažit oblíbit si obě Bingleyho sestry. Seznala, že
myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a umiňovala si, že se
neodváží do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš mnoho.
Považovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, když

byla při večeři usazena přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení
seznala, že matka hovoří s touto osobou (byla to lady Lucasová)
mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, že si pan Bingley
Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její nevyčerpatelné

výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala výhody tohoto sňatku.
Předně ji blažilo, že je to tak okouzlující mladý muž, tak zámožný a že
bydlí jen na tři míle od nich; dále ji těšilo vědomí, že si obě jeho
sestry Jane tak zamilovaly a že jsou jistě tomuto svazku nakloněny
nejméně tak jako ona. Nadto se tím otvírají slibné vyhlídky jejím
mladším dcerám, neboť když Jane udělá takovou partii, jistě se tím i jim
naskytne možnost seznámit se s jinými bohatými mladíky, a konečně jí
byla příjemná představa, že vdaná dcera bude moci dělat gardedámu svým
sestrám a ona už nebude nucena chodit do společnosti častěji, než se jí

zachce. Dobrý mrav vyžadoval, aby tato okolnost byla v jejím věku
pokládána za radostnou, avšak o nikom se nedalo s tak malou
pravděpodobností předpokládat, že bude ochotně trávit večery doma, jako
o paní Bennetové, a to bez ohledu na věk. Nakonec popřála lady Lucasové

upřímně a ze srdce, aby i ona dosáhla podobné blaženosti, očividně a
vítězoslavně

přesvědčena, že na to nemá nejmenší naději.

Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov anebo ji
aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně hlaholivě; bylo jí
nevýslovně trapně při pomyšlení, že téměř

všechno slyší pan Darcy, jenž seděl proti nim. Ale matka ji vyhubovala,
že plácá hlouposti.

„Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud vím,
nejsme mu povinováni žádnými zvláštními ohledy, abychom nesměli říkat,
co on sám snad nerad slyší.“

„Pro boha živého, ne tak nahlas, paní máti! - Co z toho budete mít, když
pana Darcyho urazíte? - Tím se jeho příteli nezavděčíte!“

Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým dojmům
stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením.
Nemohla si pomoci, musela po očku pozorovat pana Darcyho, třebaže jí
každý pohled potvrzoval to, čeho se obávala; nedíval se sice stále na
její matku, ale dával na ni dobrý pozor. Výraz jeho tváře přešel od
hlubokého opovržení k neproniknutelné vážnosti.

Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci, a lady
Lucasová, která už

hezkou chvíli zívala při vypočítávání rozkoší, jež jí samé nebyly
souzeny, se mohla v klidu utěšit nad šunkou a kuřetem. Elizabeth začala
ožívat. Avšak toto pokojné období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po
večeři přišla řeč na zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary
po nepatrné pobídce chystá přítomné obla-žit. Četnými výmluvnými pohledy
a němými prosbami se ji snažila odradit, aby nepodlehla své slabosti,
ale vše nadarmo; Mary jí

nechtěla rozumět, nemohla si nechat ujít tak vítanou příležitost k
uplatnění a začala zpívat. Elizabeth na ni upírala zrak, s trýznivými
pocity absolvovala spolu s ní jednu strofu za druhou a její netrpělivost
podstoupila další trudnou zkoušku, neboť když Mary od stolu děkovali,
padla i zmínka

o tom, že snad budou mít ještě to potěšení šiji poslechnout, a ona sotva
po půlminutové pauze začala znovu. Mary postrádala schopnosti pro
takovéto vystoupení, měla slabý hlas a strojené

způ-soby. Elizabeth prožívala muka. Obrátila se na Jane, aby viděla, jak
ta to snáší, ale Jane se docela klidně bavila s Bingleym. Pohlédla na
jeho sestry a viděla, že si vyměňují výsměšné

pohledy, a na Darcyho, jehož neproniknutelný vážný výraz však nedoznal
změny. Vyhledala tedy očima otce a němě ho poprosila, aby zasáhl a
nenechal Mary koncertovat celý večer. Pochopil, a když Mary skončila
druhou píseň, pravil nahlas: „To by snad už stačilo, děvenko. Potěšila
jsi nás už dost. Ať mají také ostatní slečny možnost ukázat, co umějí.“
Mary sice předstírala, že neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo.
Elizabeth ji litovala, že musela vyslechnout taková slova, a otce, zeje
musel pronést, a se strachem uvažovala, že svou úzkostlivostí nikomu
neprospěla. Společnost mezitím vybízela ostatní dámy, aby něco
předvedly.

„Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat,“ pravil pan Collins, „pak bych
se s velkou radostí

zavděčil ve společnosti písničkou, neboť pokládám hudbu za nevinnou
zábavu, zcela vhodnou i pro stav duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze,
který věnuje hudbě příliš mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné
věci. Duchovní pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí
dohodnout na takových desátkách, které by jemu přinášely užitek a
nevadily jeho pánovi. Pak si musí psát vlastní kázání, a to už mu
nezbude nadmíru času na farníky a na udržování a zlepšování fary, neboť
je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání. Rovněž
nepovažuji za malicherné dbát, aby se ke každému choval ohleduplně a
bohabojně, především však k těm, jimž vděčí za své zabezpečení. Ne, této
povinnosti ho nelze zprostit, a právě tak neobstojí v mých očích ten,
kdo by opomněl příležitost prokázat svou úctu komukoli, kdoje s onou
rodinou spřízněn.“ Uklona směrem k panu Darcymu zakončila projev, jenž
byl pronesen tak hlasitě, že jej vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně
koukali, jiní se usmívali, ale nikdo z něho asi neměl větší legraci než
sám pan Bennet, zatímco jeho choť

docela vážně

pana Collinse pochválila za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala
k lady Lucasové, zeje to mimořádně chytrý a solidní mladík.

Elizabeth měla dojem, že kdyby se byli doma předem domluvili, jak se
během večera co nejvíc znemožnit, nebyli by mohli sehrát své role s
větší vervou a větším úspěchem; byla jen ráda kvůli Jane, že Bingleyho
pozornosti ledacos ušlo a že snad není tak jemnocitný, aby příliš trpěl
pošetilostmi, jichž si nemohl nepovšimnout. Však stačilo, že obě jeho
sestry a Darcy mají tolik příležitosti tropit si šašky z jejího
příbuzenstva, a jenom nevěděla, dráždí-li ji více jeho mlčenlivé
opovržení anebo jejich urážlivé úsměvy.

Zbytek večera jí poskytl málo povyražení. Pan Collins sejí vytrvale
držel a škádlil ji, a třebaže se mu už nepodařilo přemluvit ji, aby si s
ním zatančila, zabránil jí, aby tančila s jinými. Marně ho prosila, aby
se nevěnoval jenom jí, a nabízela mu, že ho představí kterékoli přítomné
dívce. Ujistil ji, že mu na tanci vůbec nezáleží, že mu leží na srdci
jen jedno, totiž

zalíbit sejí vybranou dvorností, a že tedy úmyslně setrvá celý večer v
její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit. Ještě že měla
oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se k nim často přidružila
a dobromyslně na sebe brala břímě zábavy s panem Collinsem. Také se tím
zprostila dalších urážlivých pozorností ze strany pana Darcyho, jenž
často stanul zcela sám v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal
navázat s ní rozhovor. Domnívala se, že to zavinily její narážky na pana
Wickhama, a byla tomu ráda.

Longbournští odjížděli poslední ze všech hostů a díky manévrování paní
Bennetové museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po odchodu ostatních,
čímž měli dost času pozorovat, jak rádi by jim někteří z
netherfieldského panstva už viděli záda. Paní Hurstová se sestrou sotva
otevřely ústa, leda aby si postěžovaly na únavu, a dávaly zřetelně
najevo, že už by chtěly mít svůj dům pro sebe. Mařily každý pokus paní
Bennetové o rozhovor a svou netečností nakazily celou společnost;
nepomáhaly ani dlouhé výlevy pana Collinse, jenž skládal poklony panu
Bingleymu a jeho sestrám, jak vznešenou zábavu uspořádali a jak
neobyčejně zdvořile a pohostinně přijímají hosty. Darcy mlčel jako
zařezaný. Pan Bennet rovněž nic neříkal a měl z celého výjevu švandu.
Pan Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili jenom
spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní Hurstová
nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš unavená, aby
pronesla víc než občas nějaké to

„páni, jak já bych spala!“, provázené pořádným zívnutím.

Když se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Benneto-vá přezdvořile
naději, že snad brzy budou mít to potěšení uvítat celou rodinu v
Longbournu, a obrátila seještě zvlášť na pana Bingleyho, aby ho
ujistila, že jim způsobí velkou radost, po-obědvá-li někdy u nich v
kruhu rodinném, a že nemusí čekat na pozvání. Pan Bingley přijal
radostně a vděčně a pravil, že toho využije při nejbližší příležitosti a
přijde jí složit svou poklonu, až se vrátí z Londýna, kam se musí zítra
nakrátko odebrat.

Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům v blažené
jistotě, že zbývá už

jen zařídit některé nezbytnosti jako svatební smlouvu, nový kočár a
svatební šaty, a do tří

nebo čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu. Že jí druhou
dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou jistotou a se
značným,ač ne tak opojným potěšením. K

Elizabeth měla ze všech dětí nejchladnější vztah, a třebaže pan Collins
byla pro ni partie až

dost dobrá, zastiňoval ho ovšem zcela pan Bingley a Netherfield.

Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins požádal
formálně o ruku. Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikož musel svou
návštěvu v sobotu ukončit; vůbec nezapochyboval, zda ho snad nečeká
nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš patřičným způsobem, se všemi
okolky, jež pokládal v tomto případě za nezbytné. Po snídani zastal paní
Bennetovou ve společnosti Elizabeth a jedné z mladších sester a obrátil

se k ní s těmito slovy: „Směl bych vás poprosit, vážená madam, aby se mi
dostalo té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila,
promluvit si s ní během dopoledne mezi čtyřma očima?“

Než se Elizabeth vzmohla na něco jiného než překvapením zrudnout,
odvětila paní Bennetová

čiperně: „I propáníčka - ano - samozřejmě. To je pro Lízinku velké
štěstí. Jistěže neodmítne. Pojď, Kitty, potřebuji, abys mi s něčím
pomohla.“ Posbírala vyšívání a už spěchala pryč, když

tu Elizabeth zvolala:

„Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan Collins mi
to jistě promine. Nemůže mi chtít nic, co by nemohl kdokoli slyšet. Nebo
odejdu sama.“

„Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen si tu pěkně zůstaň.“

A jelikož se jí zdálo, že by Elizabeth, zosobněné utrpení a rozpaky,
mohla uskutečnit své

zaječí úmysly, dodala: „Poroučím ti, Lízo, abys tu zůstala a vyslechla
pana Collinse.“ Takového příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout - a po
krátké úvaze si uvědomila, že bude nejmoudřejší, když si to co nejdříve
a co nejklidněji odbude; znovu tedy usedla a pilně

se zabrala do šití, aby nedala najevo své pocity, které kolísaly mezi
zoufalstvím a chutí

vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se vzďálily, a jakmile za nimi
zapadly dveře, spustil pan Collins:

„Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, že váš ostych vás nijak nesnižuje, ba
ještě vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání vás v mých očích
spíše šlechtí než naopak, avšak dovolte, abych vás ujistil, že vaše
ctěná matinka svoluje, abych k vám směl takto promluvit. Sotva můžete
být na pochybách, co tím sleduji, jakkoli vám přirozená ostýchavost snad
zahaluje mé

úmysly tajemným závojem: dvořil jsem se vám příliš ne-zastřeně, abyste
to nebyla postřehla. Téměř od první chvíle, kdy jsem vstoupil do tohoto
domu, padla má volba na vás jakožto na budoucí družku mého života. Než
se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné, abych vám vysvětlil,
proč jsem se rozhodl oženit - a především proč jsem přijel do
Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí choť, neboť tak tomu ve
skutečnosti bylo.“ Představa, jak je pan Collins, ten pompézní panák,
unášen svými city, přivedla Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu; nemohla
proto využít krátké odmlky k tomu, aby ho přerušila, a on pokračoval:

„Chci se oženit za prvé proto, že dle mého názoru má každý kněz v
zajištěném postavení

(jako já) jít své farnosti příkladem i v manželském životě; za druhé
proto, že je to dle mého přesvědčení jistá cesta k blaženosti; a za
třetí - avšak snad jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení
převznešené dámy, již mám tu čest zvát svou ochránkyní. Již dvakrát
milostivě

ráčila věnovat této věci svou pozornost (aniž jsem ji o to žádal!), a
právě onoho sobotního večera, než jsem odjel z Hunsfordu - mezi dvěma
partiemi quadrilly, zatímco paní Jenkinsová

upravovala slečně de Bourghové podnožku pod nohama, mi řekla: ,Ožeňte
se, pane Collinsi. Farářjako vy má být ženatý. Vyberte si rozumně,
vyberte si ženu ze slušné rodiny, z ohledu ke mně a také kvůli sobě,
nějakou takovou šikovnou osůbku, aby k něčemu byla, ne zvyklou kdoví na
co, ale aby dovedla s malým příjmem šetrně hospodařit. To vám radím já.
Najděte si takovou ženu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a já ji
přijdu navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat,
že nepokládám milostivé přijetí, jehož se vám dostane ze strany lady
Catherine de Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi, jež vám mohu
nabídnout. Shledáte, že její vystupování předčí vše, co jsem s to vám
vylíčit, a ani v ní

myslím nevzbudí nelibost váš vtip a temperament, zvlášť budou-li
zmírněny málomluvností a respektem, jímž na vás její vznešenost
nevyhnutelně zapůsobí. Tolik tedy, pokud jďe o můj kladný vztah k
manželství obecně; zbývá doďat, proč jsem obrátil svůj zrak k
Long-bournu a neporozhlédl se u nás doma, kde, to vás ujišťuji, žije
řada milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem
ctěném panu otci (kéž však ještě drahně let mezi námi pobude!), a tak
jsem se cítil zavázán zvolit si za manželku některou z jeho dcer, aby na
tom rodina nebyla tak škodná, až nastane ten truchlivý okamžik - k němuž
však, jak jsem už podotkl, nemusí

ještě kolik let dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si
předpokládat, že mě nijak nesníží

ve vašich

očích. A nyní už mi nezbývá než ujistit vás procítěnými slovy o svých
vášnivých citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleží, a nic takového také
nebudu po vašem panu otci požadovat, neboť jsem si dobře vědom toho, že
by mi nemohl vyhovět a že vy sama nemáte nárok na nic jiného než na těch
tisíc liber, uložených na čtyřprocentní úrok, které máte zdědit po
matce. O

tomto bodě tedy naprosto pomlčím a můžete být klidná, že vám to nikdy
ani slůvkem nevyčtu, až budeme svoji.“

Bylo už naprosto nutné ho zarazit.

„Postupujete příliš rychle, vážený pane,“ vpadla mu do řeči Elizabeth.
„Zapomínáte, že jsem vám ještě nedala odpověď. Dovolte, abych tak
učinila bez prodlení. Přijměte díky za čest, kterou jste mi prokázal.
Uvědomuji si dokonale, jak je pro mne vaše nabídka lichotivá, avšak
nemohu jinak než ji odmítnout.“

„Není to pro mne nic nového,“ pravil pan Collins a bohorovně máchl
rukou, „že mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muže, jehož v hloubi srdce
hodlají vyslyšet, když jim vyzná lásku poprvé, a že to někdy opakují i
podruhé a dokonce potřetí. Nebudu se tedy rmoutit nad tím, co jste právě
řekla, a budu doufat, že si vás zanedlouho povedu k oltáři.“

„Ale, pane,“ zvolala Elizabeth, „jak byste mohl v něco takového doufat
po tom, co jsem vám řekla? Ujišťuji vás, že nejsem jako ony mladé dámy
(jsou-li vůbec takové mladé dámy), které

se odváží vsadit své štěstí na to, zeje nápadník požádá o ruku znovu. Já
myslím své odmítnutí

naprosto vážně. Nemohla bych s vámi být šťastna a jsem si jista, že jsem
ta poslední osoba na světě, s kterou byste mohl být šťasten vy. Kdyby mě
znala vaše uctívaná lady Catherine, jistě

by seznala, že jsem všestranně nezpůsobilá k tomu, abych se stala vaší
životní družkou.“

„Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet - „ odpověděl pan
Collins zcela vážně, „ale já si nedovedu představit, co by vám Její
Jasnost mohla vytknout. Ujišťuji vás, zejí vylíčím v nejpříznivějším
světle vaši skromnost, hospodárnost a ostatní vaše podmanivé vlastnosti,
až

budu mít tu čest opět stanout v její přítomnosti.“

„Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval, pane
Collinsi. Musíte dovolit, abych to sama posoudila, a musíte mě
respektovat natolik, abyste mi uvěřil. Přeji vám, abyste byl hodně
šťastný a hodně bohatý, a tím, že odmítnu vaši ruku, učiním pro to vše,
co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě upokojíte své
svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek převezmete longbournské
panství, až ztratí pána. Můžeme tedy oba považovat tuto záležitost za
uzavřenou, a to s konečnou platností.“ Přitom vstávala, a byla by se
vzdálila z místnosti, kdyby ji byl pan Collins nezadržel těmito slovy:

„Až budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od vás
doufám příznivější

odpověď, než jste mi právě dala. Jsem dalek toho obviňovat vás z
krutosti, neboť vím, že krásné pohlaví už z tradičního zvyku odmítá
první vyznání, a možná že v tom, co jste právě

řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné s jemnou ženskou
duší.“

„No ne, pane Collinsi,“ zvolala Elizabeth teď už procítěně, ,jestli se
vám moje slova mohou jevit jako povzbuzení, pak na mou duši nevím, jak
bych vás měla odmítnout, abyste tomu uvěřil.“

„Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval
samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova. Vedou mě
k tomu, stručně řečeno, tyto důvody : Nezdá se mi, že bych vás nebyl
hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám nemůže připadat nelákavá.
Mé postavení, mé vztahy k rodině de Bourghových, příbuzenské svazky s
vámi - to všechno jsou okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch;
a nadále byste měla uvážit, že není vůbec jisté, zda vás - přes vaše
četné půvaby - vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte bohužel tak
nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší krásou
a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru, že své
odmítnutí nemyslíte vážně, a vysvětluji šije tak, že děláte drahoty,
abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to koketivé

dámy mívají ve zvyku.“

„Ale já vás na mou duši ujišťuji, že je mi cizí koketérie, která spočívá
v trápení slušného člověka. Byla bych mnohem

raději, kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral vážně to, co vám říkám.
Jsem vám hluboce zavázána za čest, kterou jste mi svou nabídkou
prokázal, avšak je naprosto vyloučeno, abych ji přijala. Nedokázala bych
se k tomu přimět. Jak jinak vám to mám ještě povědět?

Nepovažujte mě za koketku, která vás chce trápit, ale za rozumnou osobu,
která vám upřímně

sděluje, co cítí.“

„Jste provždy okouzlující!“ zvolal s neobratnou dvorností. „Až bude moje
nabídka podložena výslovným souhlasem a autoritou vašich velevážených
pánů rodičů, jistě nebudete trvat na svém odmítavém stanovisku, o tom
jsem přesvědčen.“

Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth už slov, a
proto se neprodleně

mlčky vzdálila; umiňovala si, že kdyby měl i nadále považovat opakované
odmítání za lichotivé povzbuzení, požádá o přispění otce, jehož
odmítnutí může mít svou povahou větší

váhu a jehož počínání si aspoň nebude moci mylně vykládat jako milostnou
hravost koketní

dámy.

Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce v
odloučenosti, neboť paní

Bennetová číhala v chodbě na ukončení audience, a jakmile spatřila, že
Eiizabeth otevřela dveře a utíká po schodech nahoru, vešla do jídelny a
se srdcem radostí překypujícím blahopřála jemu i sobě k jejich
nadcházejícímu úzkému svazku. Pan Collins přijímal a opětoval tato
blahopřání stejně procítěně, načež se jí jal líčit podrobnosti
rozhovoru: projevil pevnou víru, že má všechny důvody být spokojen,
neboť sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu
a vrozeného jemnocitu.

Toto sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí bv se byla dala
přesvědčit, že ho její

dcera odmítá, aby si ho ještě více připoutala, avšak neodvažovala se
tomu věřit a nedokázala své obavy před ním zatajit.

„Však ona Lízá přijde k rozumu, pane Gollinsi, na to se můžete
spolehnout,“ dodala.

„Promluvím si s ní hned teď. Vždyť by byla sama proti sobě, holkajedna
bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím.“

„Odpusťte, že vás přerušuji, madam,“ zvolal pan Collins, „je-li však
skutečně bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví, jestli by to
tedy byla ta pravá pro muže v mém postavení, neboť já ovšem toužím po
šťastném svazku manželském. Trvá-li na tom, že mě

nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do ničeho nenutili, neboť
vykazuje-li ve své

povaze takové nedostatky, sotva bych s ní mohl být opravdu šťasten.“

„Ale vyjste mi špatně rozuměl, pane Collinsi,“ zvolala paní Bennetová
poplašeně. „Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchhle věcech. Jinak je
to nejmírnější dívenka na světě. Půjdu hned za manželem ajistě se s ní
brzy domluvíme.“

A dřív než se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem, vrazila
do knihovny a spustila: „Tady jste, choti, musí m s vámi hned mluvit, v
domě je všechno vzhůru nohama. J.děte a poručte Líze, aby si vzala pana
Collinse, protože ona ho nechce, a jestli si nepospíšíte, tak si to
rozmyslí i on a nebude chtítjY.“

„Promiňte, ale já vám nerozumím,“ pravil pan Bennet, když skončila. „Oč
vlastně jde?“

„O pana Collinse a o Lízu. Lízá prohlašuje, že si pana Collinse nevezme,
a on už začíná říkat, že si nevezme Lízu.“

„A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné.“

„Promluvte s Lížou. Řekněte jí, že si přejete, aby si ho vzala.“

„Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím.“

Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se
dostavila do knihovny.

„Pojď dál, děvenko,“ vyzval ji pan Bennet, když stanula na prahu. „Dal
jsem tě zavolat v důležité věci. Bylo mi řečeno, že tě pan Collins
požádal o ruku. Je tomu tak?“ Elizabeth přitakala. „No dobrá - a tys
jeho nabídku odmítla?“

„Ano, tatíčku.“

„Dobrá. Tím se dostáváme kjádru celé věci. Naše maminka trvá na tom, že
ho musíš vyslyšet. Je to tak, paní manželko?“

„Ano, anebo mi už nesmí na oči.“

„Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš jednoho
z rodičů. Nevezmeš-li si pana Collinse, nesmíš matce na oči, a vezmeš-li
si ho, nesmíš na oči mné.“ Elizabeth nemohla potlačit úsměv nad takovým
závěrem po takovém úvodu, avšak paní

Bennetová, která si namlouvala, že se její manžel bude dívat na celou
věc tak, jak jí to vyhovuje, byla velice zklamaná.

„Jak to, co to má znamenat, pane manželi ? Slíbil jste mi, že jí
poručíte, aby si ho vzala.“

„Drahá choti,“ odpověděl pan Bennet, „chtěl bych vás požádat o dvě malé
laskavosti. Předně

mi dovolte, abych v této záležitosti směl užívat vlastního rozumu, a za
druhé vlastní pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdřív
knihovnu opět pro sebe.“ Paní Bennetová se však přes zklamání, jež jí
připravil manžel, ještě nevzdávala. Znovu a znovu útočila na Elizabeth,
hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhrožovala. Pokoušela se získat na
svou stranu Jane, leč tajemně a mírně odmítla zasahovat; Elizabeth
odrážela její

útoky chvíli s vážnou tváří, chvíli se smíchem a žerty. Třebaže volila
různou taktiku, nezakolísala ani na okamžik ve svém rozhodnutí.

Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo. Přehnané
sebevědomí mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně sestřenka odmítla, a
stejně tím zranila pouze jeho hrdost. Jeho láska k ní byla zcela
pomyslná, a když si představil, zejí matka vytýkala ony vlastnosti možná
oprávněně, nelitoval už vůbec ničeho.

Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotte Lucasová
s úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla v hale, letěla k ní
a polohlasně jí sdělovala: „To je báječné, že jdeš, u nás ti je dnes
taková legrace! Co myslíš, že se dopoledne nestalo? Pan Collins požádal
Lízu o ruku a ona mu dala košem.“

Než na to stačila Charlotte něco říci, přiběhla k nim Kitty a sdělila jí
touž novinku, a jakmile vstoupily do salónu, kde paní Bennetová seděla o
samotě, začala i ona rozhovor na toto téma, hledala u slečny Lucasové
pochopení a žádala ji,

aby svou kamarádku Lízu přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé
rodiny. „Zkuste to, drahá slečno Charlottko,“ dodala smutně. „Nikdo není
při mně, nikdo se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé
nervy.“

Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane s Elizabeth. „

„Vidíte, tady ji máte,“ pokračovala paní Bennetová. „Tváří se, jako by
neuměla do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy, než kdybychom
žili na druhém konci světa. Hlavně že prosadila svou. Ale já ti něco
povím, slečinko - jestli budeš takhle rozdávat koše každému ženichovi,
tak zůstaneš starou pannou - a to bych ráda věděla, kdo se o tebe
postará, až tatíčka nebude. Já to nedokáži - a varuji tě předem. Ode
dneška jsem s tebou skoncovala. Řekla jsem ti už v knihovně, že mi
nesmíš na oči, a to víš, že slovo dodržím. S neposlušnými dětmi se
nebavím. Když je na tom někdo s nervy tak jako já, bolí ho každé slovo.
Nikdo netuší, co já

už vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo nenaříká, toho nikdo
nepolituje.“ Dcery naslouchaly tomuto výlevu mlčky, neboť správně
usuzovaly, že by ji jenom víc podráždily, kdyby se jí pokoušely něco
rozmluvit nebo ji chlácholit. Vykládala tedy dál bez přerušení, dokud se
k nim nepřidružil pan Collins, který veplul do místnosti ještě
důstojněji než jindy; jakmile ho uzřela, řekla děvčatům: „A tedsi přeji,
abyste už držely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme
s panem Collinsem.“

Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty; Lydia však
nehodlala vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu zdržel
nejprve pan Collins, jenž sejí přezdvořile a podrobně vyptával, jak se
daří jí a její rodině, a pak také trochu zvědavost; poodešla tedy k oknu
a dělala, že neposlouchá. Paní Bennetová zahájila ohlášený rozhovor
bolestným zvoláním: „Ach, pane Collinsi!“

„Drahá paní Bennetová,“ odvětil, „zahalme tuto záležitost navždy závojem
mlčení. Nemám vůbec v úmyslu,“ pokračoval hlasem, v němž zřetelně
zaznívala zlost, „činit výčitky vaší

slečně dceři. Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné zlo, a
zvláště to platí pro muže, který měl to štěstí a dosáhl životního
úspěchu v tak mladém věku jako já. Věřím, že přijmu svůj los s pokorou,
hlavně snad i díky určitým pochybám, bylo-li by mi to ku štěstí, kdyby
mi byla má půvabná sestřenka podala svou ručku; neboť jsem se zhusta
přesvědčil o tpm, že jsme ochotni podrobit se zlu, když se nám odepřené
blaho začínájevit v méně lákavém světle. Nebudete to doufám považovat za
projev neúcty vůči rodině Bennetových, drahá

madam, přestanu-li se ucházet o přízeň slečny dcery, aniž jsem měl tu
čest požádat vás a pana Benneta, abyste mě v námluvách podpořili svou
rodičovskou autoritou. Leckdo by mi snad mohl vytýkat, že jsem se
nezachoval správně, když jsem přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a
nikoli ze rtů vašich. Všichni jsme lidé chybující. Měl jsem dobrou snahu
od začátku až do konce. Hodlal jsem zde nalézt milou životní družku,
přičemž jsem měl na mysli blaho celé

vaší rodiny, a jestliže by se dalo něco vytknout mému postupu, dovolte,
abych vás tímto poprosil za prominutí.“

Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth se
musela už pouze přenášet přes trapné pocity, jímž se člověk v tomto
případě nevyhne, a občasné roztrpčené

narážky matčiny. Dotyčný pán pak nedával průchod svým citům ani rozpaky,
ani zoufalstvím, ani tím, že by sejí stranil, leč škrobeným chováním a
opovržlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá dvornost, která
nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle soustředila na slečnu
Lucasovou. Ta mu trpělivě naslouchala k pochopitelné úlevě všech,
především své přítelkyně.

Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém roztrpčení ani v
stížnostech na svůj zdravotní stav. I pan Col-lins setrvával v póze
uražené hrdosti. Elizabeth doufala, že ho hněv přiměje k předčasnému
odjezdu, on však zřejmě nehodlal pozměnit původní plány. Stanovil, že
odjede v sobotu, a do soboty se také chystal zůstat.

Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptaly, jestli se
už vrátil pan Wickham, a zabědovaly si, že se nezúčastnil
netherfieldského plesu. Objevil se, jen vkročily do města, doprovodil je
k paní tetince a tam do nejmenších podrobností probrali, jak ho to
mrzelo a jak se trápil, a ony jak si o něho dělaly starost. Elizabeth
však dobrovolně svěřil, že skutečně

odjel, poněvadž to uznal za nutné.

„Čím víc se ples přibližoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru, že by
bylo lépe se s panem Darcym nesetkat - že by snad bylo nad mé síly
prodlévat s ním po tolik hodin v téže místnosti, v téže společnosti, a
že by mohlo dojít k výjevům, které by nemusely být nepříjemné pouze
mně.“

Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně pohovořit, jakož
i dát průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť Wickham a ještě jeden
důstojník je doprovázeli zpět do Longbournu a během této cesty se
věnoval jen a jen jí. Byla jeho doprovodu dvojnásob ráda: za prvé jí to
lichotilo a za druhé to byla jedinečná příležitost představit ho otci a
matce. Zakrátko po návratu přinesl posel z Netherfieldu dopis pro slečnu
Jane Bennetovou a ta jej okamžitě otevřela. Obsahoval malý arch
elegantního ručního papíru, hustě popsaného úhledným a plynulým dámským
rukopisem; Elizabeth viděla, že na sestru velmi za-účinkoval a že při
četbě prodlévá nad některými pasážemi. Jane se však brzy ovládla,
schovala psaní a snažila se vmísit do rozhovoru a být veselá, jako by se
nic nestalo; ale Elizabeth to znepokojovalo, takže odpovídala roztržitě
dokonce i Wickhamovi, a jakmile se oba páni odporoučeli, dala jí Jane
očima znamení, aby ji následovala nahoru. Když se ocitly ve svém pokoji,
vytáhla Jane dopis a pravila: „Píše mi Caroline Bingleyová a obsah
jejího sdělení mě

velmi překvapuje. Panstvo opustilo Netherfield, v této chvíli už jsou na
cestě do Londýna - a nemají v úmyslu se sem vrátit. Poslyš, co tu
stojí.“

Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, že se právě rozhodli
odjet okamžitě za bratrem do Londýna a že už dnes povečeří v Grosvenor
Street,'kde má pan Hurst dům. Dále tam bylo doslovně: Nechci předstírat,
že se s Hertfordshirem loučím nerada; budu postrádat jen jedno, a to
Vaši milou společnost, drahá přítelkyně, doufejme však, že se někdy v
budoucnu opět naskytne vítaná příležitost hojně pěstovat příjemné
vzájemné styky ; do té

doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější a nejupřímnější
dopisy. Vtom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila Elizabeth vnímat tyto
afektované projevy příliš pozorně, a třebaže ji náhlý odjezd překvapil,
neviděla v tom ještě důvod k žalu; nedalo se předpokládat, že by jejich
nepřítomnost zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane
přestane pociťovat ztrátu jejich společnosti, až se bude těšit ze
společnosti jeho, o tom byla přesvědčena.

„To je škoda,“ pravila po krátké odmlce, „že ses nemohla rozloučit se
svými přítelkyněmi, než

odjely. Neměly bychom však doufat, že ta vítaná příležitost, na niž se
slečna Bingleyová tak těší, nadejde dřív, než si myslí, a že se příjemné
vzájemné styky přítelkyň změní v ještě hlubší

vztahy sesterské ? Však ono se jim nepovede Bingleyho v Londýně
zadržet.“

„Caroline píše zcela jednoznačně, že nikdo z nich se tuto zimu už do
Hertfordshiru nevrátí. Přečtu ti to:

Bratr odjížděl včera, přesvědčen, že se mu podaří vyřídit záležitosti,
jež ho odvolaly do Londýna, za tři čtyři dny; my jsme si však jisti, že
je to nemožné, a kromě toho se domníváme, že Charles nebude mít chuť
honem Londýn opustit, když už tam jednou bude, a proto jsme usoudili, že
bude nejmoudřejší rozjet se za ním, aby nebyl nucen trávit volné

chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí už přijeli na zimní
sezónu; byla bych šťastná, kdybych se dozvěděla, že se i Vy přidáte k
této veselé společnosti, avšak obávám se, že je to zcela vyloučeno. Ze
srdce doufám, že vánoce v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jež

toto roční období obvykle přináší, a vaši ctitelé tak početní, že ani
nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něž vás připravíme.

„Je tedy zřejmé,“ pravila Jane, „že se sem letos v zimě už nevrátí.“

„Zřejmé je jen to, že by to slečna Bingleyová nerada viděla.1'

„Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to ještě
nevíš všechno. Přečtu ti pasáž, která mě vskutku zabolela. Před tebou
nechci nic zatajovat. Pan Dany by se rád opět setkal se sestrou, a abych
se vám přiznala, i my se na ni těšíme stejně

nedočkavě. Jsem přesvědčena, že Georgianě Darcyové se hned tak která
nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání; a vřelé city, jež v Louise i
ve mně vyvolala, rozkvetou snad ještě

více vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvažujeme se doufat, že s ní
zakrátko budeme spřízněny. Nevím, jestli jsem se Vám někdy zmínila o
tom, jak pohlížíme na tuto záležitost, avšak nechci odjet, aniž se Vám s
tím svěřím, a věřím, že nebudete pokládat naše naděje za neoprávněné.
Bratr ji vždy velice obdivoval a nyní bude mít zhusta příležitost vídat
ji v intimním přátelském prostředí; její příbuzenstvo si přeje tento
svazek právě tak jako jeho a věřím, že nejsem zaslepena sesterskými
city, když se domnívám, že Charles má všechny předpoklady pro to, aby si
dokázal podmanit ženské srdce. Při tolika příznivých okolnostech a
žádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi, že dojde k
události, která tak mnohé srdce potěší?

„Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile dočetla.
„Může být něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline výslovně, že ani
neočekává, ani si nepřeje, abychom byly jednou švagrové, že nepochybuje
o bratrově lhostejnosti vůči mně, a jestli uhádla, jaké city chovám já k
němu, hodlá mě (což je od ní velmi laskavé) varovat včas. Může tomu
někdo rozumět jinak?“

„To může, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?“

„Zajisté.“

„Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, že se její bratr do
tebe zamiloval, a přitom si přeje, aby si vzal slečnu Darcyovou. Vydá se
za ním do města, protože doufá, že ho tam udrží, a tobě se pokouší
namluvit, že o tebe nestojí.“

Jane zavrtěla hlavou.

„Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl pospolu, ten
nemůže pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová nejméně. Tak hloupá
zase není. Kdyby o ni pan Darcy projevil jen zpola takový zájem, dala by
si šít svatební šaty. Ale věci se mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí
ani dost vznešení, a kromě toho by ráda dohodila bratrovi slečnu
Darcyovou - také proto, že si představuje, jak by jí

jedna svatba v rodině ulehčila dosažení druhé. Nemá to špatně vymyšleno
a patrně by sejí to podařilo, kdyby jí nestála v cestě slečna de
Bourghová. Jenom nebuď, drahá Jane, tak bezelstně důvěřivá, a když ti
slečna Bingleyová vykládá, jak její bratr obdivuje slečnu Darcyovou,
nesmíš z toho usoudit, že pro tebe hoří méně, než když se s tebou v
úterý loučil; nedá si přece od sestry nabulíkovat, že nemiluje tebe, ale
její přítelkyni.“

„Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se mi tvým
výkladem dost ulevilo,“ odvětila Jane. „Avšak já vím, že jí křivdíš.
Caroline by nedokázala záměrně někoho klamat, a mně zbývá jediná naděje,
že se sama mýlí.“

„Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, když si to nechceš
nechat vymluvit po mém. Rozhodně se drž toho, že se mýlí. Splníš tím
svou povinnost vůči ní a nemusíš už být smutná.“

„Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře dopadlo,
cožpak bych mohla podat ruku muži, jehož sestry a všichni přátelé si
přejí, aby si vzal jinou?“

„To si musíš rozhodnout sama,“ řekla Elizabeth, „a jestli po zralé úvaze
shledáš, že by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám, než blažilo být
jeho ženou, pak ti radím, abys ho rozhodně

odmrštila.“

„Jak můžeš tak mluvit?“ řekla Jane a trošku se pousmála. „Jistě víš, že
jakkoli by mě jejich nesouhlas mrzel, neváhala bych ani na okamžik.“

„Nepředpokládala jsem, že bys váhala, ale v tom případě tě nemusím
příliš litovat.“

„Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset
rozhodovat. Za půl roku se může stát tisíc věcí!“

Elizabeth opovržlivě zamítla myšlenku, že by se už nevrátil. Domnívala
se, že si to pouze přeje předpojatá Caroline, a nepokládala za možné, že
by její přání, ať jakkoli nezastřeně nebo rafinovaně prosazované, mohlo
ovlivnit mladíka, jenž není na nikom závislý. Zdůvodnila sestře svůj
názor, jak nejpádněji uměla, a brzy s radostí viděla, že to na ni
příznivě

zaúčinkovalo. Jane neměla

sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas
ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, že se
Bingley vrátí do Netherfieldu a její

vroucí touha dojde splnění.

Smluvily se, že obeznámí paní Bennetovou s odjezdem netherfieldského
panstva, ale zeji nepoplaší úvahami, jak se zachová pán domu; avšak i
neúplná zpráva vyvolala velké starosti a lamentace, jaká je to škoda, že
dámy musely odjet právě teď, když se všichni začali tak slibně

sbližovat. Naříkala hezkou dobu, ale pak se utěšila tím, že pan Bingley
jistě co nevidět přijede a co nevidět bude v Longbournu obědvat, a
skončila spokojeným prohlášením, že byl sice pozván jen k rodinné
tabuli, ale že si na ní dá zvlášť záležet a že budou mít rozhodně dva
chody.

Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a opět byla slečna Charlotte tak
hodná, že se téměř

celou dobu nechala bavit panem Collinsem. Elizabeth jí za to v příhodné
chvíli poděkovala.

„Udržuješ ho v dobré náladě,“ pravila, „a já jsem ti za to zavázána víc,
než můžu vypovědět.“ Charlotte ujistila přítelkyni, zejí s radostí
prokáže tu službu a zejí to nic neudělá, když mu obětuje trochu času. To
od ní bylo vskutku milé, avšak Charlotte hodlala zajít ve své

laskavosti dál, než mohla Elizabeth tušit: chránila ji proti případným
obnoveným galantnostem pana Collinse tím, že se snažila upoutat jeho
pozornost sama. Takový zájem tedy na tom měla slečna Lu-casová a všechno
se vyvíjelo tak příznivě, že by si bývala večer při loučení byla téměř
jista úspěchem, kdyby nebyl muse! odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To
však podceňovala ohnivost jeho temperamentu a jeho nezávislou
rozhodnost, neboť se s obdivuhodnou šikovností vyplížil nazítří ráno z
domu Bennetových a spěchal do Lucasova, aby sejí vrhl k nohám. Vyvinul
velké úsilí, aby si ho sestřenice nevšimly, neboť byl přesvědčen, že by
nezapochybovaly o cíli jeho cesty, kdyby ho

spatřily, a on neměl chuť je zasvětit do svých úmyslů, dokud jim nebude
moci zároveň

oznámit, že uspěl: nepochyboval o tom sice příliš, a právem, neboť
Charlotte se k němu chovala dost povzbudivě, avšak středeční
dobrodružství přece jen otřáslo jeho sebedůvěrou. Dostalo se mu však
velmi lichotivého přijetí. Slečna Lucasová ho spatřila z okna v prvním
patře kráčet k domu a okamžitě se mu vydala naproti, aby ho jako náhodou
potkala na pěšince. Sotva se však nadálá, zeji tam čeká tolik lásky a
tolik řečí. Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově
možné, se dohodli k oboustranné

spokojenosti; a když vcházeli do domu, naléhal na ni se vší vážností,
aby určila den, jenž ho učiní nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a
třebaže se neslušelo, aby dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla,
neměla v úmyslu zahrávat si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikož ho
příroda obdařila nadměrnou dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, že
by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála
protahovat; a Charlotte, jež ho vyslyšela jedině z čisté a nezištné
touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout tohoto zaopatření co
nejdříve.

Pan Collins požádal okamžitě sira Williama a lady Lucaso-vou o ruku
jejich dcery a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl už nyní takové
živobytí, že byl pro jejich dceru nanejvýš

žádoucí partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla
naděje na budoucí

majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve nevídaný zájem, jak je na
tom pan Bennet se zdravím, a sir William s rozhodností prohlásil, že
jakmile pan Collins převezme longbournské

panství, bude se slušet, aby byl i s chotí představen u dvora. Zkrátka a
dobře, celá rodina se nad touto událostí hluboce zaradovala. Mladší
dcery se těšily, že budou uvedeny do společnosti o rok o dva dříve, než
dosud mohly doufat, bratři se zbavili strachu, že Charlotte zůstane
starou pannou. Charlotte sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní
měla čas všechno si rozvážit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly.
Pan Collins samozřejmě nebyl ani rozumný, ani milý člověk, jeho
společnost jí nebyla dvakrát příjemná a jeho vřelé city k ní

jistě víc než pomyslné. Bude však mít manžela. Charlotte nestála valně
ani o muže, ani o manželství, ale přesto by se byla ráda vdala: vždyť to
bylo jediné počestné zaopatření

pro vzdělané mladé dámy s nepatrným jměním; a třebaže jí s ním asi
nekyne závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní
měla, a jelikož jí už bylo sedmadvacet a krásy nikomu nepobrala,
považovala to za velké štěstí. Jen ji mrzelo, že svým počinem asi
překvapí

Elizabeth Bennetovou, neboť si své přítelkyně vážila víc než kohokoli
jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to vyčte, a třebaže ji v jejím
rozhodnutí nemůže zviklat, bude ji bolet vědomí, zejí to neschvaluje.
Rozhodla se, zeji o tom zpraví sama, a proto uložila panu Collinsovi,
aby se u Benne-tových o ničem ani slůvkem nezmínil, až se vrátí na oběd.
Slíbil jí

ovšem poslušně, že zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou práci,
neboť jeho dlouhá

nepřítomnost vzbudila zvědavost, vyjádřenou řadou velmi přímočarých
otázek, z nichž

vykličkoval jen s vynaložením velké obratnosti a usilovného sebezapření,
neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svém úspěšném milování.

Jelikož se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě s někým s
rodiny setkal, odehrálo se obřadné loučení večer, než se dámy odebraly
na lože. Paní Bennetová ho s velkou zdvořilostí a srdečností ujistila,
že ho v Longbournu vždy rádi uvítají, jakmile mu ostatní

povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.

„Drahá madam,“ pravil, „přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi srdce
jsem doufal, že se mi ho dostane, a buďte ujištěna, že ho využiji, jak
nejdříve budu moci.“ Všichni strnuli údivem a pan Bennet, jenž vůbec
netoužil po brzkém shledání, rychle pravil:

„Neobáváte se však, drahý pane, že se to lady Catherine nemusí
zamlouvat? Raději zanedbávejte své příbuzné, než abyste si proti sobě
popudil svou paní.“

„Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, vážený pane,“
odvětil pan Collins.

„Buďte však ujištěn, že bych nepodnikl nic závažného bez svolení Její
Jasnosti.“

„člověk ani nemůže být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste v ní
nevzbudil nelibost, a shledáte-li, že byste se vystavoval takovému
nebezpečí, kdybyste nás opět navštívil, což

pokládám za velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a budte si
jist, že my se neurazíme.“

„Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, velevážený
pane, a ubezpečuji vás, že ode mne co nejdříve obdržíte děkovný list za
tento projev ohleduplnosti, jakož i za všechny ostatní, jichž se mi
dostalo během mého pobytu v Hertfordshiru. Mé krásné

sestřenky, neloučím se s vámi sice na tak dlouho, aby toho bylo
zapotřebí, přesto však si dovolím popřát vám hodně zdraví a
spokojenosti, sestřenku Elizabeth nevyjímaje.“ Dámy mu patřičně oplatily
jeho zdvořilosti a vzdálily se, všechny stejně udiveny nad tím, že je
hodlá zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu byla ráda rozuměla
tak, že se chce dvořit některé z mladších děvčat, a uvažovala, zda by se
Mary dala přemluvit, aby ho vyslyšela. Měla o něm mnohem lepší mínění
než ostatní, některé jeho monology ji zaujaly svou rozšafností, a
třebaže sejí nevyrovnal inteligencí, měla dojem, že by se mohl vyvinout
v příjemného společníka, kdyby byl přidržován k četbě a měl před očima
její světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne všechny takovéto naděje
padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová a mezi čtyřma očima
sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo. Elizabeth v posledních dnech
už také napadlo, jestli si pan Collins nenamlouvá, že miluje její

přítelkyni, ale že by nalezl u Charlotte pochopení, to sejí zdálo téměř
stejně vyloučené, jako že by ho vyslyšela sama, a byla proto tak
ohromena, že v první chvíli zvolala snad trochu netaktně:

„Ty že ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to přece
nemyslíš vážně !“ Když se jí slečna Lucasová svěřovala, nutila se do
klidu, ale takováto nezaobalená výčitka jí

na okamžik přece jen otřásla, ačkoli vlastně něco podobného očekávala.
Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla:

„Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Považuješ za vyloučené, aby
některá žena měla o panu Collinsovi dobré mínění, jen proto, že se u
tebe nesetkal s úspěchem?“ Avšak Elizabeth se už ovládla a s vynaložením
velkého úsilí dokázala jakžtakž věrohodně

ujistit přítelkyni, že se raduje z budoucího příbuzenského svazku a zejí
přeje, aby byla hodně

šťastná.

„Chápu tvé pocity,“ odvětila Charlotte. „Jistě tě to překvapuje, a hodně
překvapuje - vždyť

zcela nedávno nabídl pan Collins ruku tobě. Ale až si v klidu všechno
uvážíš, pak doufám moje jednání pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a
nikdy jsem nebyla. Nechci nic jiného než slušné zaopatření, a když se
vezme v úvahu povaha pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se
domnívám, že mám větší naději na spokojený život po jeho boku než valná
většina lidí

před vstupem do stavu manželského.“

Elizabeth odvětila tichounce „zajisté,“ a po trapné odmlce se vrátily k
ostatním. Charlotte se dlouho nezdržela a zanechala Elizabeth úvahám o
tom, co právě zvěděla. Trvalo jí dlouho, než se dokázala aspoň trochu
smířit s představou tak nesourodého manželství. Že pan Collins během tří
dnů nabídne ruku dvěma paním svého srdce, to ji neudivovalo ani zdaleka
tak jako skutečnost, že byl nyní vyslyšen. Uvědomovala si už dávno, že
Charlotte pohlíží na manželství jinak než ona, avšak nebyla by pokládala
za možné, že v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé city
hmotnému prospěchu. Charlotte jako manželka pana Collinse - jaká

ponižující představa! A k bolestnému zklamání, že se její přítelkyně tak
zaprodala, se přidružila neodbytná obava, že je vyloučené, aby jí
vyvolený úděl přinesl aspoň jakous takous spokojenost.

Elizabeth seděla v salóně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho, co se
právě dozvěděla, a uvažovala, smí-li to sdělit ostatním, když tu se
dostavil sám sir William Lucas, aby na přání

své dcery oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil četnými
komplimenty a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami,
a pak sdělil svou novinu poslu-chačstvu nejen užaslému, ale zcela
nevěřícímu: paní Bennew

tová spíše vytrvale než zdvořile prohlašovala, že se jistě mýlí, a
Lydia, jako vždy bezohledná

a prostořeká, mu vpadla do řeči:

„Ježíšku na křížku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte, že si
pan Collins chce namluvit naši Lízu?“

Nic než trpělivost šlechtice ode dvora by nebylo dokázalo překonat
takové přijetí bez roztržky, avšak sir William díky dobrému vychování
všechno vydržel; požádal je sice, aby nepochybovaly o pravdivosti jeho
zprávy, ale jinak vyslechl jejich netaktnosti s obdivuhodným
sebeovládáním.

Elizabeth si uvědomila, že je na ní, aby ho vysvobodila z této
nepříjemné situace; zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala, že se
jí už předtím Charlotte sama svěřila; snažila se zarazit matku a sestru
v jejich projevech tím, že siru Williamovi se vší vážností blahopřála, v
čemž ji duchapří-tomně podpořila Jane, a že se rozhovořila o dobrých
stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je pan Collins hodný člověk, a že
Hunsford leží tak příhodně blízko Londýna.

Dokud se sir William zdržel, byla paní Bennetová z toho překvapení
vlastně sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se odporoučel, dala
svým citům průchod. Předně trvala na tom, že tomu všemu vůbec nevěří, za
druhé dokazovala, že pan Collins upadl do léčky, za třetí vyjádřila
přesvědčení, že spolu nebudou šťastni a že - za čtvrté - z toho mračna
ještě

nemusí pršet. Hlavně však si nedala vymluvit dvě věci: předně, že
příčinou všech trampot je Elizabeth, a za druhé, že se k ní všichni
zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla až do večera.
Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden, než dokázala
promluvit na Elizabeth, aby ji nehubovala, musel uplynout měsíc, než si
zas mohla popovídat se sirem Williamem nebo jeho ženou a neurážet je
přitom, a než trochu odpustila jejich dceři, na to potřebovala těch
měsíců několik.

Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm
nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné:
těší ho prý, když vidí, že Charlotte Lucasová, kterou považoval za
jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější

než jeho dcera!

Jane přiznala, zeji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak spíš
než údiv vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni, a na rozdíl od
Elizabeth to nepokládala za vyloučené. Kitty s Lydií ani ve snu
nenapadlo slečně Lucasové závidět, vždyť pan Collins nebyl než

farář; pro ně to byla pouze novinka, kterou mohou vykládat po Merytonu.
Lady Lucasová nemohla potlačit triumfální pocit, že nyní ona může
rozvíjet před paní

Bennetovou příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii; jezdila do
Longbournu častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé
pohledy paní Bennetové a její zlé poznámky by byly komukoli jinému
zkazily náladu.

Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takže spolu o
sňatku nehovořily; a Elizabeth byla přesvědčena, že už mezi nimi
nezavládne bývalá důvěra. Zklamána Charlottou, upjala se s větší láskou
k nejstarší sestře, bezelstné ajemné, o níž byla přesvědčena, zeji
nemůže zklamat, a o jejíž štěstí si dělala den ze dne větší starosti,
neboť Bingley už byl týden pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl
vrátit.

Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi může čekat odpověď.
V úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný dopis od pana
Collinse; bylo v něm tolik zavázanosti a vděčnosti, že by to bylo
odpovídalo spíš ročnímu pobytu v jejich domě. A když učinil zadost
tomuto bodu, sdělil jim dále s převýmluvným nadšením, jaké štěstí ho
potkalo v podobě

opětované náklonnosti jejich roztomilé sousedky slečny Lucasové, a
vysvětlil, že z touhy po její milé společnosti ochotně vyhoví laskavému
pozvání, aby opět zavítal do Longbournu: doufá, zeje všechny znovu
spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý vřele schvaluje
jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co nejdříve, kteréžto přání
zajisté bude pro jeho drahou Charlotte rozkazem, takže brzy určí onen
den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem.

Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala
milostivě. Ba právě naopak, jala se před manželem dlouze lamentovat. Jak
to prý, že se usadí v Longbournu, a ne na Lucasově? Jí se to nehodí, aby
se kvůli němu obtěžovala.

Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví, a zamilovaní
bývají vůbec nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše hořekovala a
přestávala jen proto, aby mohla dát průchod zoufalství nad pokračující
nepřítomností pana Bingleyho.

I Jane s Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za dnem a
stále nic nevěděly, ledaže se po Merytonu jeden čas říkalo, že Bingley
se už v zimě do Netherfieldu nevrátí, kteréžto zvěsti paní Bennetovou
velmi pobuřovaly, a neopomněla je nikdy vyvracet jako ohavnou pomluvu.

Dokonce i Elizabeth se počala obávat - nikoli jeho nezájmu - ale toho,
že se jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna. Jakkoli
nerada by byla připustila, že Janino štěstí je ohroženo a že se její
milý ukázal proradný a nestálý, přece se toho podezření nemohla zbavit.
Obávala se, že společné úsilí jeho necitelných sester a panovačného
přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec
zvítězí nad jeho náklonností. Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla
hůř než Elizabeth, ať se však trápila sebevíc, snažila se nedat to na
sobě znát, a proto se mezi sebou o tom ani nezmínily. Takovým jemnocitem
se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla hodinka, aby si na
Bingleyho nevzpomněla, aby nevykládala, jak netrpělivě čeká na jeho
příjezd, a nedotírala na Jane, zeji tedy pěkně oklamal, jestli se už
nevrátí. Jen díky své svaté trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně
snášet.

Pan Collins se objevil, přesný jako hodiny, od pondělka za čtrnáct dní,
avšak v Longbournu se mu nedostalo ani zdaleka tak milostivého přijetí,
jako když přijel poprvé. Ve svém blaženém rozpoložení však nevyžadoval
příliš pozornosti a naštěstí pro všechny ho láska zaneprazdňovala
natolik, že příbuzné zanedbával. Ve dne pobýval většinou na Lucasově a
někdy se vrátil do Longbournu právě včas, aby se omluvil za svou
nepřítomnost, než se rodina odebrala na lože.

Paní Bennetová se octla skutečně v politováníhodné situaci. Sebemenší
zmínka o chystané

svatbě ji uvrhala do bezedného zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní
určitě mluvilo. Hnusil se jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s
žárlivostí a odporem jakožto na budoucí paní

svého domu. Kdykoli je

Charlotte přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování kdy už to tu
převezme, kdykoli řekla něco po straně panu CoUinsovi, už byla
přesvědčena, že hovoří o longbournském panství a chystá se, jak ji i s
dcerami vyžene z domu, jen co pan Bennet zavře oči. Stěžovala si na to
trpce svému choti.

„Věřte mi, manželi,“ pravila, „nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením,
že Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, iejá budu
nucena ustoupit jí z cesty, že se dožiji toho, aby taková převzala moje
místo!“

„Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v
nejlepší. Snad nám bude dopřáno, že já přežiji vás.“

Tím paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tudíž místo odpovědi naříkala dál.

„Nemohu na to ani pomyslet, že celé tohle panství bude jejich. Nebýt té
poslední vůle, vůbec by mi to nevadilo.“

„Co by vám nevadilo?“

„Nic by mi nevadilo.“

„Buďme tedy rádi, že jste neupadla do takové flegmatičnosti.“

„Jak mám být ráda při takovéhle poslední vůli, pane manželi? Že může mít
někdo to svědomí

a vydědit vlastní dcery, to nepochopím, a všechno kvůli panu CoUinsovi!
Proč by to ze všech lidí měl dostat právě on?“

„Odpověď na tuto otázku přenechám vám,“ pravil pan Bennet. Slečna
Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned první věta
obsahovala sdělení, že se všichni usadili na zimu v Londýně, a v závěru
vyřizovala bratrovu omluvu, že se neměl čas osobně rozloučit s přáteli,
než opustil Hertfordshire. Naděje tedy nadobro pohasly, a když Jane
dokázala pokračovat ve čtení, nenalezla v dopise krom ujišťování o
vřelých

sympatiích pisatelčiných nic, co by ji bylo mohlo potěšit. Hlavním
obsahem bylo velebení

slečny Darcyové. Caroline opět popsala její přečetné půvaby, radostně se
chvástala, jak se sblížily, a neváhala předpovědět, že se splní přání, s
nímž se Jane svěřila v minulém dopise. S

potěšením jí rovněž sdělovala, že se bratr usídlil u pana Darcyho, a
uchvácena probrala úmysly onoho pána ohledně nového zařízení.

Jane sdělila Elizabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej vyslechla
s tichým rozhořčením. Kolísala ve svém nitru mezi starostí o sestru a
hněvem vůči ostatním. Nevěřila ani na okamžik Carolininu ujišťování, že
se její bratr zakoukal do slečny Darcyové. Že má upřímně rád Jane, o tom
byla přesvědčena stejně jako dříve, ale jakkoli jí býval vždy
sympatický, musela se na něho hněvat, ba téměř jím opovrhovat pro jeho
poddajnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, která umožňuje vypočítavým
přátelům, aby si s ním dělali, co jim libo, a jeho dožene k tomu, že
obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen jeho
štěstí, mohl by si s ním koneckonců zahrávat, jak by uznal za dobré, ale
šlo i o její sestru, a toho si přece musel být i on sám vědom. Zkrátka a
dobře, na toto téma by byla mohla rozvíjet dalekosáhlé úvahy, jenže ty
by stejně nikam nevedly. Nalámala si s tím hlavu dost a dost, ale ať už
Bingleyho láska vyprchala nebo ustoupila nátlaku přátel, ať si byl vědom
Janiných citů

nebo je nepostřehl - mohlo to sice podstatně ovlivnit její mínění o něm,
avšak sestra na tom byla v tom či onom případě stejně, její klid byl ten
tam.

Den dva musel uplynout, než Jane sebrala odvahu pohovořit si s Elizabeth
o svém soužení; až

jednou, když je paní Bennetová opustila po delší tirádě o Netherfieldu a
jeho pánu než

obvykle, Jane už nemohla mlčet:

„Ach, kéž by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá o něm
stále dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím si stěžovat.
Nemůže to dlouho trvat. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív.“

Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale neříkala
nic.

„Nevěříš mi,“ pravila Jane a lehce zrudla, „ale nemáš proč. Budu na něho
možná vzpomínat, protože to byl nejmilejší muž, s kterým jsem se kdy
setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat, ani se čeho obávat,
nemám mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli tomu se nemusím trápit.
Potřebuji jen trochu času - jistě se budu snažit ze všech sil, abych se
z toho vymanila.“

Vyrovnanějším hlasem dodala: „Už nyní mi může být útěchou, že jsem si
pouze něco mylně

namlouvala a že jsem tím neublížila nikomu než sobě.“

„Drahá Jane!“ zvolala Elizabeth. „Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš v sobě
andělskou snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na to říct.
Připadá mi, že jsem tě nikdy dost nedocenila, ani tě

nemilovala tak, jak by sis byla zasluhovala.“

Jane vehementně popírala, že by jí patřila taková chvála, a sváděla
všechno na vřelý sesterský

cit.

„Nikoli,“ pravila Elizabeth, „to by nebylo spravedlivé. Ty se snažíš
připisovat každému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu-li o někom něco
nepěkného. A když prohlásím, že jsi jediný

dokonalý člověk, tak se tomu bráníš. Jen se neobávej, že to přeženu, že
si přisvojím tvou výsadu, obhlížet celý svět růžovými brýlemi. Není toho
třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch, o nichž
smýšlím s úctou, čím víc poznávám svět, tím méně se mi zamlouvá: den ze
dne se mi znovu potvrzuje, že lidská povaha je nestálá a že se sotva
mohu spolehnout na zdánlivé hodnoty a moudrost. Nedávno jsem se s tím
znovu setkala ve dvou případech; o prvním pomlčím a druhým jsou
Charlottiny vdavky. Je to nepochopitelné! Ať se na to díváš z té či oné
stránky, je to nepochopitelné.“

„Nesmíš to brát takhle, drahá Lízinko. Vždyť by ses utrápila. Musíš vzít
v úvahu, že Charlotte má pro to jiné předpoklady i jinou povahu, a to je
důležité. Považ, jaký je pan Collins čestný

člověk a Charlotte rozvážná, vyrovnaná povaha. Nezapomeň, zeje z početné
rodiny, zeje to pro ni skutečně výhodná partie, a snaž se doufat - v
zájmu všech zúčastněných - že k bratranci cítí aspoň trochu úcty a
oddanosti.“

„Kvůli tobě jsem ochotna vynasnažit se doufat v holé nemožnosti, ale
nevím, komu taková

víra prospěje. Kdybych si měla myslet, zeje mu Charlotte oddána, získala
bych jenom horší

mínění o jejím rozumu, než mám teď o jejím charakteru. Přece víš zrovna
tak dobře jako já, milá Jane, že pan Collins je nafoukaný, škrobený,
omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, že děvče,
které si ho dokáže vzít, nejedná bez postranních úmyslů. Neměla bys ji
hájit, třebaže je to Charlotte Lucasová. Přece nemůžeš kvůli jediné
osobě změnit pojmy jako zásadovost a poctivost a nezkusíš namluvit'sobě
nebo mně, že sobectví je rozšafnost a strčit hlavu do písku znamená
zajištěnou spokojenost.“

„Musím ti vytknout, že užíváš o obou příliš silných výrazů,“
odvětilajane. „Uznáš to doufám sama, až uvidíš, že jsou spolu šťastni.
Ale nechme toho. Mělajsi na mysli ještě něco. Zmínila ses přece o dvou
případech. Nemohu předstírat, že ti nerozumím, ale snažně tě prosím,
drahá

Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej a neříkej, že už o něm dobře
nesmýšlíš, to by mě hrozně

bolelo. Člověk nesmí vždycky honem předpokládat, že mu druhý ublížil
úmyslně. Nemůžeme chtít, aby se temperamentní mládenec choval vždy
obezřetně a zdrženlivě. Často nás mylně

zavádí vlastní domýšlivost. Ženy připisují někdy dvornosti větší význam,
než ve skutečnosti má.“ „A muži se starají, aby se to tak jevilo.“
„Klamou-li úmyslně, nelze je ospravedlňovat, avšak mám pocit, že na
světě ani nemůže být tolik úmyslných nástrah, jak si někteří lidé

představují.“

„Nepředpokládám, že by ti byl Bingley úmyslně kladl nástrahy,“ pravila
Elizabeth, „avšak i když člověk nezamýšlí nic zlého a nechce nikomu
ublížit, může dojít k nedorozumění, může z toho vzniknout trápení. Stačí
k tomu lehkovážnost, málo ohledů na city druhých, nedostatek
rozhodnosti.“

„A ty mu přičítáš některou tuto vlastnost?“ „Ano, všechny dohromady.
Kdybych to však měla rozvádět, řekla bych, co si myslím o lidech, které
ctíš, a ty se na mne rozhněváš. Přeruš mě

proto, dokud je čas.“

„Stále si tedy myslíš, zeje to dílo jeho sester?“ „Ano, sester
podporovaných přítelem.“

„Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde jen o
jeho budoucí štěstí, a má-li rád mě, nemůže být šťasten s jinou.“

„Vycházíš z falešného předpokladu. Může jim jít ještě o mnoho jiných
věcí než o jeho budoucí štěstí, například o rozmnožení majetku a výhodné
styky, o to, aby získal nevěstu bohatší, vznešenější a pyšnější, než jsi
ty.“

„Přejí „i bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna Darcyová,“
odvětilajane, „ale třeba z lepších pohnutek, než jim připisuješ. Znají
ji mnohem déle než mne, není tedy divu, že je jim bližší. Ať už by však
samy chtěly cokoli, není pravděpodobné, že by odporovaly bratrovu přání.
Která sestra by si něco takového dovolila, pokud by k tomu neměla
skutečně vážné

důvody? Kdyby se domnívaly, že mě má rád, nesnažily by se nás rozloučit,
a ani by se jim to v tomto případě nezdařilo. Říkáš, že mě miluje, ale
pak by se byli všichni zachovali divně a nepěkně, a já bych z toho
musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým výkladem. Nestydím se, že
jsem se zmýlila - aspoň mě to zdaleka tak nebolí, jako kdybych si měla
myslet něco ošklivého o něm a o jeho sestrách. Dovol mi, abych si to
vyložila způsobem co nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným.“

Elizabeth jí nemohla nevyhovět, a od této chvíle mezi nimi o Bingleym
téměř nepadla zmínka.

Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, že se
nenavrací, a třebaže jí to Elizabeth den co den znovu jasně
vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje, že by si tím přestala lámat hlavu.
Dcera se ji snažila přesvědčit o tom, Čemu sama nevěřila, totiž že v něm
Jane vzbudila jen nehlu-boký, přelétavý zájem, a proto se jí dvořil, a
že mu sešla z mysli, jakmile mu sešla z očí. Paní Bennetová sice pokaždé
připustila pravděpodobnost takového výkladu, ale stejně jí to Elizabeth
musela opakovat každý den. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, že v
létě musí pan Bingley znovu přijet.

Pan Bennet posuzoval tuto záležitost zcela jinak. „Nu, Lízinko,“ pravil
jí jednoho dne, „tvá

sestra je nešťastně zamilovaná, jak koukám. Vyřid, zejí blahopřeji.
Děvčata nic na světě tak netěší - tedy krom vdavek - než se tu a tam
nešťastně zamilovat. Má aspoň o čem dumat a v očích jejích družek jí to
dodává na zajímavosti. Kdypak přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš
dlouho líbit, že tě Jane trumfla. Teďje k tomu výborná příležitost. V
Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny zdejší slečny.
Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by tě ošálil jaksepatří.“

„Děkuji vám, tatíčku, ale mně postačí menší fešák. Nemůže mít každá
takové štěstí jako Jane.“

„To je pravda,“ pravil pan Bennet, „než útěchou nám budiž, že máte
milující matku, která

každé takové příležitosti využije do krajnosti.“

Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná protivenství u
některých členů

rodiny Bennetovy vyvolala, byla přítomnost pana Wickhama. Vídali se s
ním často a k jeho ostatním přednostem přistoupila nyní i skutečnost, že
se těšil obecné oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích
vůči panu Darcymu, o tom, jak mu ublížil, bylo už všude známo a veřejně
přetřásáno, a sousedé s potěšením vzpomínali, jak jim byl pan Darcy
odjakživa protivný, ještě dávno předtím, než se tohle dozvěděli.

Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, že se tu
mohou vyskytovat nějaké

polehčující okolnosti, jež hertfordshirská společnost nezná, a ve své
mírnosti a nepředpojatosti vždy prosila o pochopení, zdůrazňovala
možnost omylu - ale všichni ostatní

odsoudili Darcyhojako nejhoršího vyvrhela.

Po týdenních hodech lásky a blažených plánů do budoucna nadešla sobota a
vyrvala pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty. Bolest z
rozloučení však mohla být aspoň u něho zmírněna pilnými přípravami na
nevěstin příjezd, neboť měl odůvodněnou naději, že krátce po jeho příští
návštěvě v Hert-fordshiru nadejde onen den, kdy se stane nejšťastnějším
člověkem pod sluncem. Se svými příbuznými v Longbournu se rozloučil
právě tak obřadně

jako předtím, opět popřál svým půvabným sestřenkám hodně zdraví a
spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný dopis.

Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého bratra a
švagrovou, kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na vánoce. Pan
Gardiner byl rozumný, chytrý a ušlechtilý muž, jenž značně převyšoval
svou sestru vrozenou inteligencí i vzděláním. Netherfieldské dámy by
byly sotva svým očím uvěřily, že člověk, který se živí obchodem a bydlí
na dohled svých skladišť, se umí chovat ve společnosti tak vybraně a být
tak příjemným společníkem. Paní

Gardinerová, která byla mnohem mladší než paní Bennetová s paní
Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní dáma a všechny její
longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť s oběma staršími ji poutala
upřímná vzájemná náklonnost. Často už ji v Londýně navštívily. Po svém
příjezdu se paní Gardinerová především musela věnovat předávání dárků a
zpráv o poslední módě. Když toto absolvovala, připadla jí méně činorodá
úloha. Bylo na ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala
vylíčit své trampoty a postěžovat si na četná

bezpráví. Stala se jim všem řada křivd od té doby, co se neviděli. Kolem
dvou děvčat se už

točili ženiši, ale nakonec z toho nic nebylo.

„Na Jane se nezlobím,“ pokračovala, „Jane by byla pana Bingleyho
ulovila, kdyby to bylo šlo, ale Lízá! Ach, drahá švegruše, jen si
představte, že mohla být touhle dobou paní Collinsovou, kdyby nebyla tak
umíněná. Tu v té místnosti ji požádal o ruku a ona mu dala košem.
Následkem toho bude mít lady Lucasová dřív vdanou dceru než já, a naše
děvčata jsou z longbournského panství stejně vyděděna jako předtím.
Lucasovi kují ohavné pikle. Snaží se urvat, co se dá. Nerada to o nich
říkám, aleje to tak. Jsem z toho celá pryč, upadla jsem do nemoci,
protože mi vlastní rodina kazí mé záměry a protože mám takové sousedy,
že myslí v první řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem ale moc ráda, že jste
nás právě v tomhle čase přijeli navštívit, a udělala jste mi velkou
radost tím, co jste vykládala o dlouhých rukávech.“ Paní Gardinerová
byla už s těmito událostmi v hlavních rysech obeznámena z dopisů

vyměňovaných mezi ní a Jane i Elizabeth, a tak švagrové jen něco zběžně
odpověděla a ze soucitu s neteřemi zavedla rozhovor jinam. Když se pak
octla s Elizabeth o samotě, vrátila se k tomu znovu. „Zdá se, že by to
bývala pro Jane dobrá partie,“ pravila. „Škoda, že se to rozešlo. Ale to
se často stává. Takový mladík, jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár
týdnů

do hezkého děvčete, pak je náhoda rozloučí a on na ni zapomene.
Podobných případů je na tucty.“

„Toje svým způsobem výborná útěcha,“ pravila Elizabeth, „jenže nám bude
sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda. Nestává se přece
často, že by předpojatí přátelé dokázali, aby nezávislý mladý muž
zapomněl na děvče, které ještě před několika dny vášnivě miloval.“

„Jenže výraz jako ,vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný a
neurčitý, že si z něho nemohu utvořit jasnou představu. Charakterizujeme
jím právě tak často sympatie, které vypučí půl hodiny po seznámení, jako
skutečný, silný cit.. Prosím té, jak vášnivé ji pan Bingley miloval?“

„Neviděla jsem ještě v životě výraznější náklonnost, začal zanedbávat
ostatní lidi a od ní se nemohl odtrhnout. Pokaždé, když se setkali, to
bylo nápadnější a zřetelnější. Na plese, který

sám uspořádal, se dvě tři slečny urazily, zeje neprovedl, a já sama jsem
ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Což mohly být nadějnější
příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem mocného milostného zaujetí?“

„Ale ano - takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě asi šlo.
Chudák Jane! Je mi jí

líto, protože jí při její povaze může chvíli trvat, než se přes to
přenese. Mělo to raději postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala
žertovat, a tak by tě to přebolelo dřív. Myslíš, že by se dala
přemluvit, aby se s námi rozjela do Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby
změnila prostředí - snad si právě potřebuje odpočinout od domova.“
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčena, že sestra
ochotně svolí.

„Jen bych nerada,“ dodala paní Gardinerová, „aby s tím spojovala tajné
naděje ohledně onoho mladého muže. Bydlíme na druhém konci města,
stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme málokdy do
společnosti; je tedy velmi nepravděpodobné, že by se setkali, leda by ji
přímo přišel navštívit.“

„Toje zcela vyloučeno, neboťje pod dozorem svého přítele, a pan Darcy mu
rozhodně

nedovolí, aby vyhledal Jane na takovéto adrese. Drahá tetinko, jak si to
vůbec představujete?

Pan Darcy možná někde zaslechl, že existují taková místa jako
Gracechurch Street, ale jistě

by mu nestačily desítky očistných lázní, aby ze sebe smyl tu pohanu,
kdyby tam vkročil, a pan Bingley se bez něho nikam nehne.“

„Tím lépe. Doufám, že se už nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho
sestrou? Ta bude nucena ji navštívit.“

„Uvidíte, že s ní přeruší veškeré styky.“

A třebaže si dávala záležet, aby toto tvrzení vyznělo hodně přesvědčivě,
právě tak jako její

zajímavá teorie o tom, že se Bingley s Jane nebude smět setkat, ležel jí
tento případ tolik na srdci, až nakonec po dlouhých úvahách dospěla k
názoru, že to přece jen není zcela vyloučeno. Bylo by možné - a někdy to
dokonce považovala za pravděpodobné - že Bingley opět vzplane a že vliv
jeho přátel úspěšně zastíní mnohem přirozenější vliv Janina půvabu. Jane
Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí a nemyslela přitom na
Bingleyovy v jiném smyslu, než že by snad mohla tu a tam strávit
dopoledne s Carolinou, když s nimi bratr nebydlí pod jednou střechou a
není tedy nebezpečí, že by se setkali. Gardinerovi pobyli v Longbournu
týden a Philipsovi, Lucasovi a důstojníci se postarali o to, aby
neuplynul ani den bez společenských událostí. Paní Bennetová se tak
obětavě starala bratrovi a švagrové o zábavu, že ani jednou nezasedli v
klidu k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli
nějací důstojníci - a mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan Wickham,
jehož Elizabeth před tetičkou tak vychválila, až jí to bylo podezřelé, a
při těchto příležitostech oba bedlivě pozorovala. Z toho, co viděla,
usoudila, že nejde ani u jednoho, ani u druhého o vážný cit, ale že jsou
si

zřejmě navzájem sympatičtí, a to do té míry, zeji to zneklidnilo, a
umínila si, že si o tom s Elizabeth pohovoří, než odjede z
Hertfordshiru, a zejí domluví, aby zanechala tak nevýhodné

známosti.

Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního důvodu,
nezávislého na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo dvanácti lety, ještě
než se vdala, žila delší čas právě v onom derbyshirském kraji, odkud
pocházel i on. Objevili tudíž mnoho společných známých, a třebaže tam
Wickham málokdy zavítal za posledních pět let, to jest od smrti starého
pana Darcyho, přece jí mohl poskytnout čerstvější zprávy o jejích
bývalých přátelích. Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře
nebožtíka pana Darcyho podle vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj
rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky na Pemberley s detaily, jež jí
popsal on, a když skládala svůj hold charakteru zesnulého majitele,
potěšila jeho i své srdce. Když se obeznámila s historkou o tom, jak se
k němu nynější pan Darcy zachoval, snažila se rozpomenout, co se
vykládalo o onom pánovi, dokud byl ještě malý, a nakonec sejí

zdálo, že ho určitě slýchávala líčit jako velmi pyšného, nevlídného
chlapce. Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně a
laskavě při první vhodné

příležitosti, kdy ji zastala samotnou. Nejprve jí poctivě sdělila, co si
o tom myslí, a pak takto pokračovala:

„Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho dů-vodu, že
ti k tomu neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně. Na tvém místě bych
si skutečně dala pozor. Nezapleť se a neusiluj zaplést jeho do citového
vztahu, který by byl v dané situaci - bez finančního zabezpečení - tak
velice nemoudrý. Nemám proti nému osobné ani to nejmenší - je to
zajímavý mladý muž, a kdyby měl to jmění, které by mít měl,

nevím, koho bych ti mohla přát lepšího. Takto se však nemůžeš řídit jen
svými romantickými představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, že ho
budeš umět využít. Vím, že tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu
a vzorné chování. Nesmíš ho zklamat.“

„To jsou vážná slova, drahá tetinko.“

„Ano, a doufám, zeje také vážně vezmeš.“

„Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama také.
Nezamiluje se do mne, dokáži-li mu v tom zabránit.“

„Už zase žertuješ, Elizabeth!“

„Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama
nezamilovala, ne, určitě ne. Aleje to beze vší pochyby nejpříjemnější
muž, jakého jsem kdy poznala, a kdyby se do mne opravdu zakoukal -
myslím, že bude lépe, když se tak nestane. Vidím, že by to byla
nerozvážnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice si vážím tatíčkova dobrého
mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho měla zklamat. Tatíčkovi se však pan
Wickham líbí. Krátce a dobře, drahá

tetinko, bylo by mi moc líto, kdybych vám někomu způsobila starosti,
vidíme však denně, že zamilovaným mladým lidem málokdy zabrání
nedostatek peněz ve vytváření hlubších vztahů

- jak vám tedy mohu slíbit, že budu moudřejší než moji vrstevníci,
upadnu-li do pokušení, ajak vůbec mohu vědět, zeje moudré se mu bránit?
Mohla bych vám slíbit jedině to, že nebudu pospíchat. Neuvěřím překotně,
že já jsem ta ze všech vyvolená. Až se setkáme, nebudu si nic přát.
Udělám prostě, co je v mých silách.“

„Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň mámě
nepřipomínej, aby ho pozvala.“

„Jako onehdy,“ pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. „Ale nemyslete
si, že sem stále dochází tak často. To kvůli vám byl tento týden
tolikrát zván. Maminka má utkvělou představu, jak víte, že musí svým
přátelům neustále předhazovat nějaké návštěvy. Ale vážně - na mou čest
se zkusím chovat tak, jak to považuji za nejmoudřejší: stačí vám to?“
Tetička ji ujistila, že ano. Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu
a s tím se rozešly, vzácný příklad toho, že i v těchto

věcech je možno poradit, aniž to dotyčný rádci zazlívá.

Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru opět
pan Collins, jelikož

se však usadil u Luca-sových, nezpůsobil tím paní Bennetové žádné velké
těžkosti. Jeho sňatek se rychle blížil a ona se s ním touto dobou už
smířila natolik, že jej pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát
nevraživě prohlásila, že by „jim přála, aby spolu dokázali být šťastni“.
Ve čtvrtek měla být svatba a ve středu se přišla slečna Lucasová

rozloučit; když se zvedla k odchodu, Elizabeth, v trapných rozpacích z
matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama upřímně dojata, ji
doprovázela z pokoje. Když spolu sešly dolů, pravila Charlotte:

„Věřím, že mi často napíšeš, Elizo.“

„Na to se můžeš spolehnout.“

„Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?“

„Doufám, že se uvidíme hodně často v Hertfordshiru.“

„Myslím, že si ted pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, že přijedeš
do Hunsfordu.“ Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoli ji taková návštěva
vůbec nelákala.

„Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu,“ dodala Charlotte.
„Byla bych ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš, Elizo, že mi budeš
stejně vítaná jako oni.“ I byla svatba: nevěsta se ženichem odjeli hned
z kostela do Kentu a každý toho mnoho napovídal a vyslechl o oné
události, jak to tak bývá. Přítelkyně se Elizabeth brzy ozvala a psaly
si tak často a pravidelně jako jindy: aby však psaly stejně důvěrně, to
už nebylo možné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, že je
veta po věrném přátelství, a třebaže si umínila nezanedbávat písemný
styk, dělala to spíš kvůli minulým než přítomným vztahům. Zprvu všichni
dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli pochopitelně zvědaví, co
bude psát o novém domově, zda se jí bude zamlouvat lady Catherine,
odváží-li se tvrdit, že je šťastna; když pak byly její dopisy
předčítány, měla Elizabeth dojem, že se Charlotte o všem vyjadřuje
přesně tak, jak se dalo předpokládat. Psala optimisticky, zdálo se, zeje
obklopěna vším pohodlím, nezmiňovala se o ničem, co by nebyla mohla
pochválit. Dům, zařízení, okolí, cesty

- všechno jí vyhovovalo a lady Catherine se k ní chovala, velmi
přátelsky a blahovolně. Byl to páně Collinsův Hunsford a zámek Rosings v
střízlivějším podání. Elizabeth pochopila, že musí počkat, až se tam
sama vypraví, chce-li se dozvědět plnou pravdu. Jane už napsala sestře z
Londýna několik řádků, že šťastně dojeli, a Elizabeth doufala, že příští
dopis už bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.

Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze odměněna,
jak už netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve městě týden a
Caroline se ještě neohlásila ani osobně, ani písemně. Vysvětlovala si to
však tím, že se asi poslední dopis přítelkyni z Longbournu nešťastnou
náhodou ztratil.

Tetinka má zítra cestu nikam poblíž Grosvenor Street, psala dál. Využiji
tedy té příležitosti a navštívím je.Napsala znovu, když zamýšlenou
návštěvu vykonala a mluvila se slečnou Bingleyovou. Caroline mi
připadala trochu nesvá, psala doslova, ale byla ráda, že mě vidí, a
vyčítala mi, že jsem jí svůj příjezd neoznámila. Měla jsem tedy pravdu:
můj poslední dopis nedostala. Vyptávala jsem se ovšem, co dělá její
bratr. Daří se mu dobře, aleje tak zaneprázdněn u pana Darcyho, že ho
ani příliš často nevidí. Zjistila jsem, že čekají slečnu Darcyovou k
obědu. Byla bych ji ráda poznala. Nezdrželajsem se dlouho, protože se
Caroline a paní Hurstová někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.

Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji v přesvědčení, že
přítomnost sestry ve městě by mohl Bingley odhalit jen čirou náhodou.

Uběhly čtyři týdny, a Jane se s ním dosud nesetkala. Snažila se namluvit
sama sobě, že jí na tom nezáleží, avšak nemohla si už zastírat nezájem
slečny Bingleyové. čtrnáct dní byla kvůli ní každé dopoledne doma a
každý večer si pro ni vymyslela novou omluvu; pak se konečně

návštěvnice objevila, ale zdržela se jen krátce a byla vůbec jako
vyměněná, takže Jane už

nemohla setrvat ve svém sebeklamu. Dopis, který při této příležitosti
napsala sestře, je dostatečným důkazem jejího rozpoložení.

Má rozmilá Lízinko,

musím se Ti přiznat, že jsem byla hloupá, když jsem véřila v přátelství
slečny Bingleyové, ale Ty se jisté nebudeš vítézoslavné naparovat svým
bystrozrakem. Ačkoli Ti tedy události daly za pravdu, nesmíš mé, drahá
sestřičko, pokládat za nepolepšitelnou, tvrdím-li i nadále, Že její

chování opravňovalo stejné mou důvěru jako tvé podezírání. Nedovedu
pochopit, proč vlastně

usilovala o to, abychom se sblížily, a kdyby se všechno opakovalo, vím,
že bych se dala znovu ošálit. Caro-line mi oplatila návštěvu až včera, a
za celou tu dobu se neozvala ani lístečkem, ani řádečkem. Když se
konečně objevila, bylo na ní znát, že ji to netěší; omluvila se zběžně,
jen aby se neřeklo, že nepřišla dřív, nezmínila se ani slůvkem, že by mě
ráda zase viděla, a byla po všech stránkách tak změněná, že jsem si po
jejím odchodu umínila ji více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto
ji lituji. Vyznamenávala mě svou pozorností zřejmě z nedobrého úmyslu;
mohu právem říci, že jsme se spřátelily z jejího popudu. Lituji ji,
neboť si musí být vědoma, že se zachovala nepěkně, a jsem přesvědčena,
že to udělala jen ze starosti o bratra. Nechci se o tom rozepisovat: ty
i já víme, že si dělá starosti zbytečně, nemůže-li však jinak, pak to
vysvětluje její chování ke mně; je po zásluze drahý jejímu srdci a
veškeré její

obavy o něj jsou přirozené a chvályhodné. Přesto mě udivuje, že ji tyto
obavy dosud neopustily, neboi kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě
už dávno a dávno vyhledal. Jistě

ví, že jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí naznačila, a přitom, když ji
poslouchám, mám takový dojem, jako by se snažila sama sebe ubezpečit, že
je okouzlen slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se
neobávala ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct, že to ve
mně vzbuzuje podezření z nějakého uskoku. Ale pokusím se zapudit všechny
bolestné úvahy a budu myslet jen na to, z čeho se mohu radovat - z tvé
příchylnosti a z velké dobroty drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy.
Slečna Bingleyová říkala něco o tom, že se už do Netherfieldu nevrátí,
že dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad abychom se o tom raději
nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, že přišly tak dobré zprávy od přátel z
Hunsfordu. Jen se k nim rozjed se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti
tam bude líbit. Líbá Tě atd.

Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak sejí vrátila dobrá nálada, když si
uvědomila, že se Jane už

nedá klamat, aspoň

sestrou ne. Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála,
aby se začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvažovala, tím horší
mínění nabývala o jeho charakteru; a za trest mu přála, aby se skutečně
brzy oženil se sestrou pana Darcyho, protože by to tak bylo i pro Jane
nejlepší a protože by podle líčení pana Wickhama musel brzy z hloubi
duše litovat, čeho se vzdal.

Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně tohoto
pána a dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni měla zprávy,
které se zamlouvaly spíše tetičce než jí. Jeho zjevný zájem ochladí, už
sejí nedvořil, točil se kolem jiné. Elizabeth to neušlo, ale pozorovala
a popisovala to bez velkého utrpení. Hloub do srdce sejí nezapsal a její
marnivosti stačilo vědomí, že by ona bývala jeho vyvolená, kdyby to byly
majetkové poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé dámě, jež
ho okouzlila především nedávno získanými deseti tisíci librami; avšak
Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá, než když šlo o
Charlottu, ho nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti. Ba právě
naopak, připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na světě, a jelikož
mohla předpokládat, že ho to stálo jisté úsilí, než

sejí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, že jednal moudře a v zájmu jich
obou, a upřímně mu přála, aby došel štěstí.

Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po vylíčení
okolností připsala do dopisu: Jsem si ted jista, drahá tetinko, že jsem
ho doopravdy nemilovala, neboť kdybych byla poznala ten čistý a
povznášející cit, musela bych si nyní hnusit i jeho jméno a přát mu jen
to nejhorší. Avšak já nejen vzpomínám na něho v dobrém, ale dokonce ani
nic nevyčítám slečně

Kingové. Vůbec kní necítím nenávist a dokážu uznat, že to může být velmi
slušné děvče. Láska v tom nehraje roli. Má opatrnost přinesla ovoce, a
třebaže bych jako zoufalá zhrzená

milenka získala v očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho, Že
na sebe neupozorním. Za proslulost se někdy musí zaplatit příliš vysoká
cena. Kitty a Lydia si berou jeho zradu mnohem víc k srdci než já. Jsou
mladé a světa neznalé a neobjevily ještě zdrcující

skutečnost, Žefešáci musí mít právě tak z čeho žít jako obyčejní mužští.
Bez větších vzrušení, než byla tato, a bez zajímavějších rozptýlení než
procházky do Merytonu - někdy blátivé, jindy mrazivé - uběhl v
Longbournu leden a únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v
Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet, ale shledala, že Charlotte na
tom nápadu lpí, a postupně se i jí začal jevit lákavější a
přijatelnější. Odloučení

podnítilo touhu vidět opět Charlottu a zmírnilo její averzi vůči panu
Collinsovi. Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma vzhledem k
pošetilé matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla
změna vítána už sama o sobě. Cestou se také bude moci stavit u Jane a
zkrátka a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla by jej velmi
nerada odkládala. Nenaskytly se však žádné překážky a pouť probíhala
podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se přidružila k siru
Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program se zavčas vylepšil
jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď k dokonalosti už nechybělo
nic. Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude
jistě postrádat; vždyť byl nakonec tak smutný, zeji požádal, aby mu
psala, a dokonce jí téměř slíbil, zejí také odepíše. S

panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé - on ještě o poznání vřeleji.
Jeho nynější

námluvy mu nevymazaly z paměti, že Elizabeth byla první dívka, která ho
zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala ho, které
se dvořil; při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi může
očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se v
názoru na ni - jakož i v názoru na kohokoli jiného - vždy a všude
shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost a zájem, že se k
němu cítila navždy poutána hlubokými sympatiemi a opouštěla ho v
přesvědčení, že ať svobodný, ať ženatý, vždycky to pro ni bude člověk
navýsost milý a příjemný.

Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila.
Sir William Lucas ani jeho dcera Maria, dobro-srdečná, ale po otci
nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co by stálo za pozornost, a
Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako skřípotu
kočárových per. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala už
příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do Šlechtického
stavu ani o svém přijetí u dvora, co by už nebyla slyšela, a jeho
galantnosti byly stejně otřepané jako jeho informace. Do Londýna to bylo
pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Když
předjeli před dům Gardi-nerových, stála Jane v salónu u okna a vyhlížela
je, a jak vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth šiji pátravě
prohlížela a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě a půvabně jako
vždy. Nahoře na schodech stál houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik
těšili na sestřenku, že nevydrželi čekat v salóně, ale jelikož ji delší

dobu neviděli, styděli se jí běžet naproti. Všude vládla radost a
pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně : zprvu v ruchu nákupů, večer v
divadle.

Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se
rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, když se při
podrobném vyptávání dozvěděla, že Jane se sice všemožně snaží být dobré
mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však předpokládat, že sejí
to zanedlouho podaří překonat docela. Paní Gardinerovájí rovněž

podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch Street a
opakovala jí různé

rozhovory s Jane během té doby, z nichž vysvítalo, že s ní sestra sama
přerušila styky. Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro
Wickha-movu zradu a blahopřála jí, že to tak srdnatě snáší.

„Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?“ dodala. „Nerada
bych si o našem příteli myslela, že je pro-spěchář.“

„Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchář-stvím a
obezřetností při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost a kde začíná
ziskuchtivost? O vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě,
protože by to nebylo moudré, a teď, když se snaží získat děvče, které má

pouhých deset tisíc, uvažujete, jestli není prospěchář.“

„Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom utvořím svůj
názor.“

„Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic
špatného.“

„Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze.“

„Ne - a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám věno, z
jakého důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé, které se mu
nelíbilo?“

„Připadá mi to beztaktní, začít sejí dvořit tak brzy po tom, co to vešlo
ve známost.“'

„Muž v tíživé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které ostatní
zachovávají. Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?“

„Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že sejí něčeho
nedostává - rozumu nebo citu.“

„Nu dobrá,“ prohlásila Elizabeth, „jak si přejete. On je tedy zištný a
ona pošetilá.“

„Ne, Lízinko, takhle si to nepřeji. Nerada bych si myslela něco špatného
o mladíkovi, který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš.“

„ Ach, je-li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné
mínění o derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé z
Hertfordshiru nejsou o mnoho lepší. Mám jich až

po krk. Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu nemůže chlubit
ani jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic po
něm není. Vlastnějen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi stýkali.“

„Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze zklamání.“
Než se po představení odloučily, zažila radostné překvapení, neboťji
tetička pozvala, aby strýce a ji doprovázela v létě na cestách, které
hodlali podniknout pro své potěšení.

„Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až ke
skotským jezerům,“ pravila paní Gardinerová.

Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth více do noty; přijala
pozvání na místě a vděčně. „Milovaná tetičko,“ zvolala nadšeně, „jak
jsem blažená a přešťastná! Nalila jste mi novou krev do žil, dodala jste
mi chuti do života. Sbohem, zklamání a smutku! Co jsou muži ve srovnání

se skalami a horami? Ach, jak dlouho budeme na cestě! A až se konečně
vrátíme, nepřijedeme jako ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic
nepamatují. Budeme vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme
viděli. Jezera, hory a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až

se pokusíme popsat nějakou scenérii, nezačneme tím, že se pohádáme, kde
to vlastně je. Ať

jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než u většiny
cestovatelů!“ S čímkoli se druhý den na své pouti setkali, všechno
připadalo Elizabeth nové a zajímavé; měla výbornou náladu, neboť se
přesvědčila na vlastní oči, že sestra dobře vypadá, přestala se tedy
obávat o její zdraví, a zamýšlená cesta na sever jí byla trvalým zdrojem
radosti. Jakmile zahnuli ze silnice na odbočku k Hunsfordu, vyhlíželi
faru a očekávali ji za každým zákrutem. Cesta byla z jedné strany
ohraničena plotem rosingského parku. Elizabeth se usmála, když si
vzpomněla, co všechno už slyšela o tamním panstvu.

Konečně faru poznali: zahrada svažující se k cestě, v zahradě stavení,
zelené kůly a živý plot - všechno nasvědčovalo tomu, že budou co nevidět
na místě. Pan Collins s Charlottou se objevili ve dveřích, povoz
zastavil před nízkými vrátky, od nichž vedla nedlouhá, štěrkem vysypaná
cestička k domu. Honem vystoupili z kočáru a octli se na ní za všeobecné
radosti ze shledání, úsměvů a úklon. Paní Collinsová přítelkyni vřele
uvítala a Elizabeth byla čím dál tím raději, že se za ní vypravila, když
viděla, jakou jí její návštěva způsobila radost. Postřehla okamžitě, že
bratránek nezměnil ani v manželství své způsoby: byl stále tak škrobeně

přezdvořilý a zdržel ji pár minut u vrátek, než sejí vyptal a vyslechl,
jak se daří její rodině. Pak už je bez dalších okolků - krom upozornění,
jak je vchod hezky upraven - uvedl do stavení, a jakmile vstoupili do
salónu, přivítal je s okázalou strojeností

podruhé ve svém skromném obydlí a jako ozvěna opakoval po své ženě
všechny nabídky občerstvení.

Elizabeth byla připravena, že ho spatří na vrcholku slávy, a když jim
předváděl rozlehlé

místnosti, zařízení a nábytek, nemohla se zbýt dojmu, že se obrací
především na ni, jako by si přál, aby pochopila, co ztratila svým
odmítnutím. Ačkoli to tu všechno vypadalo útulně a pohodlně, přesto se
mu nemohla zavděčit ani jediným kajícným povzdechem, a spíš hleděla s
údivem, jak se její přítelkyně může tvářit vesele vedle takového
partnera. Když pan Collins pronesl nějakou moudrost, která mohla být
jeho ženě trapná, bezděčně ji vyhledávala pohledem. Tu a tam postřehla
lehký ruměnec, ale většinou Charlotte moudře dělala, že neslyší. Nejprve
zůstali sedět v salóně, dokud se dost nenaobdivovali každičkému kusu
zařízení, od vitríny až po mříž u krbu, načež vylíčili celou cestu a
všechno, co se zběhlo v Londýně, a pak je pan Collins vyzval, aby se
prošli po zahradě, velké a pěkně upravené, o jejíž vzhled sám pečoval.
Zahradničení bylo jednou z jeho nejpřijatelnějších zálib a Elizabeth
oceňovala Charlottino sebeovládání, když vykládala, že je to činnost
zdraví prospěšná a že ho v ní všemožně podporuje. Vodil je po cestičkách
sem i tam, sotva jim dovolil popadnout dech, aby mohli chválit tak, jak
očekával, a předkládal jim každý pohled s tak podrobnými komentáři, že
se všechna krása vytratila. Vypočítával pole v různých směrech, věděl,
kolik je stromů i v nejvzdálenějším hájku. Leč ze všech krás, jimiž se
mohla chlubit jeho zahrada, ba i širé okolí a celé království, nic se
nevyrovnalo pohledu na Rosings, který se otvíral mezi stromy na kraji
parku přímo proti faře. Byla to krásná nová budova, půvabně zasazená do
svažujícího se terénu.

Pan Collins je hodlal vést ze zahrady kolem svých dvou luk, ale dámy
neměly střevíčky vhodné do jinovatky, a proto se vrátily, a jeho
doprovázel dál pouze sir William. Charlotte zatím prováděla sestru a
přítelkyni po domě a byla asi ráda, že má možnost jim ho ukázat bez
manželova přispění. Nebyl velký, ale dobře stavěný a pohodlný, všechno
bylo zařízeno útulně

a příhodně, což Elizabeth považovala výlučně za Charlottinu zásluhu.
Jakmile se z obrazu vytratil pan Collins,

bylo tu skutečně nadmíru příjemné prostředí a podle toho, s jakým
neskrývaným potěšením se tu Charlotte pohybovala, vycítila Elizabeth, že
se vytrácí často.

Byla už zpravena, že lady Catherine dosud dlí na venkově. Přišla na to
řeč opět u večeře, kdy se k ní pan Collins přitočil se slovy:

„Ano, slečno Elizabeth, budete mít tu čest spatřit lady Catherine tuto
neděli v kostele, a nemusím ani zdůrazňovat, že si vás zcela podmaní. Je
vlídnost a blahosklonnost sama a nepochybně po bohoslužbě poctí i vás
svou pozorností. Snad se nezmýlím, když řeknu, že všechna pozvání, jimiž
nás poctí během vašeho pobytu u nás, budou zahrnovat i vás a švegruši
Marii. Vyznamenává drahou Charlottu svou přízní. Večeří-váme v Rosingsu
dvakrát týdně a nikdy nám nedovolí odebrat se domů pěšky. Pravidelně se
vracíváme v jejím kočáru, lépe řečeno v jednom z jejích kočárů, neboť
jich vlastní několik.“

„Lady Catherine je skutečně velmi úctyhodná a rozumná dáma,“ dodala
Charlotte, „a ke svým sousedům nanejvýš pozorná.“

„Máte svatou pravdu, má drahá, to říkám také. Ona je z těch vzácných
žen, které člověk ani nemůže dost ctít.“

V průběhu večera hovořili hlavně o tom, co je nového v Hertfordshiru,
vyprávěli si znovu, co si už sdělili v dopisech, a když se rozešli a
Elizabeth se octla o samotě ve svém pokoji, obírala se úvahami, do jaké
míry je Charlotte spokojená, snažila se pochopit, jakými prostředky
ovlivňuje a kde sebere tu sílu snášet svého manžela, a musela uznat, že
to všechno dělá

obdivuhodně. Snažila se rovněž odhadnout, jak bude její návštěva
probíhat, zda bude klidný

průběh všedních dní často přerušován nevítanými zásahy pana Collinse a
radovánkami s rosingským panstvem. Živá obrazotvornost jí to všechno
brzy vykreslila. Nazítří se právě ve svém pokoji vypravovala na
procházku, když tu zničehonic zaslechla randál, jako by v domácnosti
náhle propuklo zemětřesení; zpozorněla a po chvilce slyšela, že někdo
letí po schodech a hlasitěji volá. Otevřela dveře a na odpočívadle se
srazila s Marií, která rozčilením sotva dechu popadajíc ze sebe
vyrazila:

„Jemináčku, Elizo, proboha tě prosím, utíkej dolů do jídelny, to něco
uvidíš. Neřeknu ti co. Pospěš si, rychle!“

Marně Elizabeth vyzvídala: Maria jí nechtěla nic prozradit, a tak
utíkaly do jídelny, odkud vedla okna na zahradu, aby spatřily ten div
divoucí, a sice faetón před vrátky a dvě dámy v něm.

„A to je všechno?“ zvolala Elizabeth. „Já čekala, že nejmíň vepři vnikli
do zahrady, a ona je tu jen lady Catherine s dcerou!“

„Kdepak, děvenko!“ zhrozila se Maria jejího omylu, „to není lady
Catherine. Ta starší je paní

Jenkinsová, co u nich žije, a ta druhá je slečna de Bourghová. Jen se na
ni podívej! Taková

nepatrná osůbka. Kdo by si to byl pomyslel, že může být tak malá a
hubená!“

„To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru venku.
Pročpak nejde dál?“

„Ona Charlotte povídala, že se to stane jen málokdy. Když slečna de
Bourghová zajde dovnitř, je to u ní důkaz zcela mimořádné přízně.“

„Zamlouvá se mi,“ prohlásila Elizabeth, která si na něco vzpomněla.
„Vypadá stonavá a hádavá. Ano, ta se k němu bude hodit. To bude pro něj
ta pravá.“ Pan Collins i Charlotte stáli oba u vrátek a bavili se s
dámami ; sir William trčel v domovních dveřích, zcela překonán
vznešeností před sebou, ukláněl se, jakmile slečna de Bourghová

ráčila pohlédnout směrem k němu, kterážto scéna Elizabeth náramně
bavila. Konečně si všechno pověděli, dámy odjely, ostatní se vrátili do
domu. Jakmile pan Collins zahlédl obě děvčata, hned se jim jal blahopřát
k jejich šťastnému údělu, což Charlotte vysvětlila oznámením, že jsou
všichni pozváni nazítří do Rosingsu na oběd. Tímto pozváním byl triumf
páně Collinsův dovršen. Nic mu nemohlo přijít více vhod než

možnost předvést ohromeným hostům vznešenost své paní a ukázat jim, jak
si váží jeho i jeho choti; a že mu k tomu dala příležitost nečekaně
brzy, to pokládal za takový dů-kaz její

blahovůle, že pro to ani nenalézal dost obdivuhodných slov.

„Přiznávám se,“ pravil, „že by mě bylo vůbec nepřekvapilo, kdyby nás
byla Její Jasnost pozvala v neděli na čaj a kdybychom byli směli strávit
ten večer na rosingském zámku. Znám její dobrotu a tušil jsem tedy, že k
něčemu takovému dojde. Avšak kdo by byl čekal takovouto pozornost? Kdo
by si byl pomyslel, že nás pozve na oběd bezprostředně po vašem příjezdu
a že to pozvání bude platit celé společnosti!“

„Mne tato okolnost tolik nepřekvapuje,“ odvětil sir William, „neboť jsem
díky svému postavení měl už v životě možnost mnohokrát poznat mravy
opravdové šlechty. U dvora nejsou případy takových vybraných způsobů
nijak neobvyklé.“Nazítří se nehovořilo o ničem jiném - aspoň během
dopoledne - než o jejich návštěvě na zámku. Pan Collins je pečlivě

poučoval, co je čeká, aby je pohled na nádherné sály, houfy služebnictva
a vzácné pokrmy nevyvedl docela z míry.

Když se dámy odcházely upravit, pravil Elizabeth: „Nedělejte si starosti
o svůj zevnějšek, drahá sestřenko, lady Catherine od nás vů-bec
nevyžaduje, abychom chodili tak elegantně

oblečeni, jak přísluší jí a její dceři. Radil bych vám, abyste si na
sebe vzala prostě to, co máte nejlepšího - více není třeba. Lady
Catherine si o vás nepomyslí nic špatného, přijdete-li v prostém úboru.
Přeje si, aby jistý stavovský odstup zůstával zachován.“ Zatímco se
strojily, přiběhl dvakrát nebo třikrát k jednotlivým dveřím, vybízel je,
aby si pospíšily, neboť lady Catherine nerada na někoho s obědem čeká.
Tak velkolepý obraz Její

Jasnosti a zámeckého života docela vyděsil Marii Lucasovou,

která nebyla zvyklá se pohybovat ve vznešené společnosti, takže
očekávala svůj výstup na Rosingsu s nemenší trémou než její otec své
představení u královského dvora. Počasí jim přálo, a tak se jim šlo tu
půl míli přes park velmi příjemně. Každý park má něco do sebe a vždycky
je nač se dívat; i Elizabeth se tu leccos líbilo, třebaže nedokázala
upadnout do takového vytržení, jaké pan Collins nad tímto výjevem
předpokládal, a sotva na ni příliš

zapůsobilo, když se jal počítat okna v předním traktu a vyčíslil, co dal
sir Lewis de Bourgh za sklenářské práce.

Jak stoupali po schodech do haly, zmocňovala se Marie čím dál tím větší
panika a ani sir William nevypadal docela klidně. Elizabeth neztrácela
odvahu. Neslyšela, že by lady Catherine vynikala tak geniálními
schopnostmi nebo zázračnými ctnostmi, aby ji to vyvedlo z míry, a pouhé
vznešenosti, založené na penězích a urozeném původu, se troufala
postavit bez zachvění.

Ze vstupní haly, kde je pan Collins s uchváceným výrazem upozornil na
velkolepý prostor a dokončené ornamenty, je sloužící doprovodili
předpokojem do salónu, kde dlela lady Catherine, její dcera a paní
Jenkinsová. Její Jasnost ráčila vstát, aby je přivítala, a jelikož se
paní Collinsová dohodla s manželem, že hosty představí sama, odehrálo se
to přijatelným způsobem, bez omlouvání a děkování, které by on byl
pokládal za nezbytné. Sir William pobýval sice už na královském dvoře,
ale vznešenost, jež ho obklopovala, ho tak dokonale ohromila, že se
sotva odvážil hluboce uklonit a pak mlčky přijal místo; jeho dcera,
strachy polomrtvá, usedla na krajíček židle a nevěděla, co s očima.
Elizabeth zjistila, že ji tento výjev nevyvedl z míry, takže mohla
klidně pozorovat tři dámy před sebou. Lady Catherine byla vysoká, statná
paní s výraznými rysy, které kdysi mohly mít svůj půvab. Neoplývala
přívětivostí, ani neuvítala hosty tak, že by zapomněli na své podřadné
postavení. Její vznešenost se nevyznačovala ledovým mlčením, ale cokoli
řekla, to bylo proneseno tak autoritativním tónem a s takovým vědomím
vlastní důležitosti, že si Elizabeth okamžitě

vzpomněla na pana Wickhama, a z toho, co za ten

den zažila, usoudila, zeje lady Catherine přesně taková, jak on ji
líčil. Jakmile si prohlédla matku, jejíž tvář jí hned připomněla něco z
Darcyho, zahleděla se na dceru a užasla téměř stejně jako Maria, zeje
tak malá a hubená. Ani postavou, ani tváří nebyla po matce. Slečna de
Bourghová vypadala pobledle a nezdravě, její tvář nebyla ošklivá, ale
docela bezvýrazná; téměř nemluvila, jen tu a tam něco zašeptala paní
Jenkinsové, která se nevyznačovala ničím zvláštním a věnovala veškerou
svou pozornost slečniným slovům a nařizování stínítka, aby jí nešlo
světlo do očí.

Lady Catherine jim dopřála několik minut posezení, pak je odeslala k
jednomu oknu, aby se mohli obdivovat výhledu, přičemž je pan Collins v
roli průvodce zvlášť upozorňoval na všechny krásy a lady Catherine jim
laskavě sdělila, že až v létě bude ten pohled skutečně stát za to.

Oběd byl opravdu bohatý, podávalo ho tolik sloužících a měl tolik chodů,
kolik jim pan Collins sliboval, a jak rovněž předpokládal, usadila ho
Její Jasnost proti sobě na opačném konci stolu a on se tam tvářil, jako
by mu už život nemohl poskytnout vzácnější dary. Porcoval maso, jedl a
velebil pohotově a z hloubi duše, každý chod pochválil nejprve on a pak
sir William, jenž se už vzpamatoval natolik, že dokázal opakovat všechno
po svém zeťovi, až

se Elizabeth divila, jak to lady Catherine snese. Ale lady Catherine se
svým bezmezným obdivem zřejmě zavděčili, usmívala se milostivě, a
zvláště tehdy, když říkali, že některý

pokrm ještě nikdy nejedli. Společnost se příliš neoddávala konverzaci.
Elizabeth byla hotova se rozhovořit, jakmile by se k tomu naskytla
příležitost, ale seděla mezi Charlottou a slečnou de Bourghovou - jedna
byla zaneprázdněna posloucháním lady Catherine a slečna de Bourghová na
ni za celý oběd ani slůvko nepromluvila. Paní Jenkinsová se hlavně

zaměstnávala pozorováním, jak málo slečna de Bourghová jí, nutila ji
ochutnat to či ono a vyjadřovala starost, není-li indisponována. Maria
by se nebyla odvážila špitnout ani za živý

svět a pánové pouze jedli a chválili.

Když se dámy vrátily do salónu, nezbývalo jim nic jiného než naslouchat
lady Catherine, která se neodmlčela ani na

okamžik, dokud nebyla podávána káva; pronášela své názory způsobem, z
něhož vysvítalo, že není zvyklá, aby jí kdokoli v čemkoli odporoval.
Vyptávala se Charlotty nezastřeně a do všech podrobností na její
domácnost, dávala jí četné rady, jak si počínat a jak má vypadat život
tak malé rodiny jako její, poučila ji o chovu dobytka i drůbeže.
Elizabeth shledala, že žádná maličkost není pod úrovní zájmu této dámy
velkého světa, jen když jí poskytne příležitost poroučet druhým. Během
rozhovoru s paní Collinsovou se obracela s četnými dotazy i na Marii a
Elizabeth, ale především na Elizabeth, o jejíž rodině toho věděla
nejméně

a která jí, jak sdělila paní Col-linsové, připadala jako velmi jemná a
půvabná dívka. Vyptala se jí v průběhu večera, kolik má sester, jsou-li
mladší nebo starší, zda jsou všechny hezké, jakého se jim dostalo
vzdělání, co má její otec za kočár a jak se jmenovala matka za svobodna.
Elizabeth měla její otázky za velmi netaktní, ale odpovídala s chladným
klidem. Lady Catherine poté poznamenala:

„Panství vašeho pana otce má zdědit pan Collins, pokud vím. Kvůli vám,“
obrátila se na Charlottu, „jsem tomu ráda, ale jinak nevidím důvod, proč
by dcery neměly dědit. V rodině

sira Lewise de Bourgha proti tomu nebyly námitky. Umíte hrát a zpívat,
slečno Bennetová?“

„Ano,“ trochu.“

„Vskutku? Pak nás jistě oblažíte - tedy, až se to bude hodit. Máme tu
prvotřídní nástroj, určitě

lepší než - Jednou jej vyzkoušíte. Umějí i vaše sestry hrát a zpívat?“

„Jedna ano.“

„Proč se nenaučily všechny? Měly se tomu naučit. Slečny Webbsovy umějí
všechny hrát a jejich otec není tak zámožný jako váš. Umíte kreslit?“

„Ne, vůbec ne.“

„Cože, a vaše sestry?“

„Ani jedna.“

„To je zvláštní. Zřejmě jste k tomu neměly příležitost. Paní matka s
vámi měla jezdit na jaře do Londýna a tam vás nechat učit.“

„Matinka by to byla jistě ráda učinila, ale můj otec Londýn nesnáší.“

„Máte ještě vychovatelku?“

„Nikdy jsme žádnou neměly.“

„Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět dcer bez
vychovatelky!

To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně, než vás
všechny vzdělala.“ Elizabeth sotva dokázala potlačit úsměv, když ji
ujišťovala, že tomu tak nebylo.

„Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Vaše výchova musela být
zanedbána, když jste neměly vychovatelku.“

„Snad ano, ve srovnání s jinými rodinami, avšak ty z nás, které měly do
učení chuť, nepostrádaly možnosti. Byly jsme vedeny k tomu, abychom
četly, a domácí učitelé nám dávali hodiny, jak bylo třeba. Ty, kterým se
do učení nechtělo, nemusely dělat nic.“

„Ano, jistě, ale tomu by byla právě vychovatelka zabránila, a kdybych
byla znala vaši paní

matku, byla bych jí důrazně poradila, aby šiji vzala. Říkávám odjakživa,
že nikdo nedosáhne vzdělání bez pravidelného a dlouhodobého vyučování, a
na to je nejlepší vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem já
už v této věci vypomohla. Těší mě, když mohu některou slečnu dobře
umístit, čtyři neteře paní Jenkinsové mají mou zásluhou skvělá místa a
tuhle nedávno jsem zase doporučila jednu slečnu, o níž jsem se doslechla
pouhou náhodou, a ta rodina je jí nadšena. Říkala jsem vám už, paní
Collinsová, že mě včera navštívila lady Metcalfová, aby mi poděkovala?
Slečna Popova prý je poklad. ,Našla jste mi hotový poklad, lady
Catherine,' povídala. Chodí už vaše mladší sestry do společnosti, slečno
Bennetová?“

„Ano, lady Catherine, všechny.“

„Všechny! - Jakže, všech pět najednou? To je divné. A vy jste
druhorozená. - Mladší chodí do společnosti, než se starší vdají! - Vaše
mladší sestry musí být přece velmi mladičké.“

„Ano, nejmladší není ještě šestnáct. Taje skutečně asi příliš mladá na
společenský život. Ale já si myslím, že by to bylo vůči mladším sestrám
nespravedlivé, kdyby jim měly být odepřeny zábavy a radovánky jen proto,
že starší nemají

možnost nebo chuť honem se vdávat. Ta poslední má přece stejné právo
užívat mládí jako ta první. A aby se jí v tom zabraňovalo jen z takového
důvodu! To by sotva prospělo sesterským vztahům a ušlechtilým citům.“

„Poslyšte,“ pravila Její Jasnost, „vy máte ale velmi vyhraněné názory na
tak mladou dívku. Kolikpak je vám?“

„Vzhledem k tomu, že má tři dospělé mladší sestry, může Vaše Jasnost
stěží očekávat, že bych se k tomu doznala.“

Na lady Catherine byl znát úžas, že se jí nedostalo přímé odpovědi, a
Elizabeth měla dojem, zeje první osoba, která se kdy odvážila uchýlit k
žertu před její urozenou beztaktností.

„Určitě vám není přes dvacet, takže svůj věk nemusíte tajit.“

„Bude mi jedenadvacet.“

Přidružili se k nim opět pánové a po čaji došlo na karetní stolky. Lady
Catherine, sir William a manželé Collinsovi zasedli k partii quadrilly,
a jelikož slečna de Bourghová dostala chuť

zahrát si cassino, měly obě dívky tu čest, že pomohly paní Jenkinsové
doplnit počet hráčů. Byla to zcela absolutně a dokonale nudná partie.
Sotva padlo slovo, které by se netýkalo hry, ledaže paní Jenkinsová
vyjádřila obavy, aby slečně de Bourghové nebylo zima nebo horko, aby
světlo nebylo příliš prudké nebo tlumené. Mnohem více se toho dělo u
sousedního stolu. Většinou bylo slyšet lady Catherine i-vytýkala svým
třem partnerům chyby nebojím líčila nějakou veselou příhodu, kterou
zažila. Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke všemu, co Její
Jasnost řekla, děkoval za každou dobrou kartu a omlouval se, když se mu
zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc. Sir William toho mnoho
nenapovídal. Ukládal si do paměti žertovné historky a vznešená jména.

Když si lady Catherine a její dcera po libosti zahrály, zvedli se
všichni od stolků, paní

Collinsové byl nabídnut kočár, což vděčně přijala, a sluha pro něj
okamžitě odspěchal. Společnost se shromáždila u krbu, aby vyslechla,
jaké počasí určila lady Catherine na zítřek. Od tohoto zdroje poučení je
odehnal příjezd kočáru; za četných projevů díků páně

Collinsových a za neméně četných úklon sira Williama se rozloučili.
Jakmile se dal kočár do pohybu, už se vyptával bratránek Elizabeth, co
tedy říká Rosingsu, a kvůli Charlottě se vyslovila o návštěvě
příznivěji, než odpovídalo pravdě. Avšak její chvála, se sebezapřením
pronesená, pana Collinse vůbec neuspokojila, a tak se musel ujmout
velebení

Její Jasnosti sám.

Sir William se zdržel v Hunsfordu pouze týden, ale to stačilo, aby
odjížděl přesvědčen, že jeho dcera udělala skvělou partii a že takový
manžel a takoví sousedé se hned tak nenajdou. Dokud tu měl pan Collins
sira Williama, trávil každé dopoledne s ním, vozil ho na projížďky ve
dvoukolce, aby ho obeznámil s okolím, ale po jeho odjezdu se život v
rodině vrátil do všedních kolejí. K Elizabethině úlevě tato změna
neznamenala, že by dlela častěji v bratránkově společnosti, neboť
věnoval většinu času od snídaně do večeře práci na zahradě

nebo četbě a psaní ve své pracovně, která měla okna na cestu před domem.
Dámy vysedávaly v zadní místnosti. Elizabeth zprvu udivovalo, že
Charlottě nedává přednost velkému salónu, neboť byl prostornější i
pěkněji zařízený, ale brzy pochopila, že přítelkyně k tomu má moc dobré
důvody, neboť pan Collins by se byl zdržoval mnohem méně ve svém pokoji,
kdyby si byly zvolily přitažlivější prostředí, a velebila Char-lottu,
jak to moudře zařídila. Z tohoto salónku neviděly na cestu a vděčily jen
panu Collinsovi za zprávy, které povozy projely kolem a hlavně kolikrát
byl mezi nimi lehký kočárek slečny de Bourghové, což jim nikdy neopomněl
hlásit, ač se to stávalo téměř denně. Dost často zastavila před farou a
bavila se pár minut s Char-lottou, třebaže se málokdy dala přemluvit,
aby šla dál. Sotva kdy uplynul den, aby pan Collins nezaběhl na
Ro-sings, a zhusta považovala jeho choť

za nutné, aby jej doprovázela; dokud si Elizabeth neuvědomila, že na
panství lady Catherine by se našla ještě jiná teplá místečka, nechápala,

proč jí obětují tolik času. Občas je i Její Jasnost poctila návštěvou a
při této příležitosti jí

neušlo ani to nejmenší, co se odehrávalo v místnosti. Prozkoumala, čím
se zabývají, prohlédla si jejich ruční práce a poradila jim, aby to
dělaly jinak, pohaněla rozmístění nábytku, nachytala služku, jak
lelkuje, a přijala-li nějaké občerstvení, pak zřejmě jen proto, aby se
ujistila, že paní Collinsová kupuje příliš velké kusy masa pro tak málo
lidí. Elizabeth brzy postřehla, že tato vznešená dáma sice nemá na
starosti veřejné blaho v celém hrabství, nicméně že suverénně kraluje ve
své farnosti, kde ji o každé sebenepatrnější těžkosti informuje pan
Collins: a kdykoli dal některý chalup-nik najevo přílišné kverulantství,
nespokojenost nebo chudobu, vplula do vesnice, urovnala spory, umlčela
stížnosti a hubováním je dohnala k spokojenosti a blahobytu.

Radovánky na Rosingsu se opakovaly asi dvakrát týdně, a až na to, že
nyní postrádali sira Williama a že se tedy karty hrály pouze u jediného
stolku, probíhaly všechny tyto návštěvy přesně jako první. Jiných
společenských událostí bylo pramálo, neboť většina sousedních rodin se
pohybovala ve sféře nad poměry manželů Collinsových. To však Elizabeth
příliš

nevadilo a celkem trávila čas dost příjemně: těšila se z chvilek, kdy si
mohla nerušené povídat se Charlottou, a počasí bylo na tuto roční dobu
nadobyčej pěkné, takže si užila i přírody. Zatímco ostatní odešli na
audienci k lady Catherine, vydávala se nejraději na procházku do aleje z
jedné strany ohraničující park; byla tam pěkná chráněná stezka, kterou
si zřejmě

neoblíbil nikdo kromě jí a kde se cítila v bezpečí před zvídavostí lady
Catherine. Prvních čtrnáct dní jejího pobytu uběhlo v klidu a míru jako
voda. Blížily se velikonoce a po Květné neděli očekávali na zámku
návštěvu, což byla v tak malém rodinném kruhu významná

událost. Elizabeth se doslechla krátce po svém příjezdu, že za pár neděl
má přibýt pan Darcy, a třebaže by byla dala přednost komukoli jinému z
okruhu svých známých, přece uvítala, že přibude nová tvář na zámeckých
večírcích, a hodlala se pobavit tím, že bude pátrat, jsou-li úklady
slečny Bingleyové skutečně beznadějné, což musí vysvitnout z jeho
chování k sestřence, kterou mu lady Catherine zřejmě určila, neboť
hovořila o jeho nastávající

návštěvě s velikým zadostiučiněním, vylíčila jim ho v nejlepším světle a
dočista ji popudilo, když zvěděla, že se s ním jak Elizabeth, tak slečna
Lu-casová už mnohokrát setkaly. Na faře byli o jeho příjezdu okamžitě
zpraveni, neboť pan Collins se procházel celé

dopoledne kolem vrátnice na huns-fordské cestě, aby mu nic neušlo,
ajakrnile jim vysekl poklonu, když povoz zatáčel do parku, hned
odspěchal sdělit tuto velezajímavou novinku doma. Nazítří se vydal bez
prodlení na zámek přivítat návštěvu. A tam musel pozdravit synovce dva,
neboť pan Darcy s sebou přivezl ještě plukovníka Fitzwilliama, mladšího
syna svého strýce lorda -, a k údivu celé společnosti ho oba pánové
doprovodili až domů. Charlotte zahlédla z okna manželovy pracovny, jak
přecházejí přes cestu, okamžitě letěla do druhé

místnosti, aby oznámila děvčatům, jaká pocta je čeká a dodala:

„Za tuto pozornost mohu poděkovat tobě, Elizo. Mne by pan Darcy tak
rychle nevyhledal.“ Elizabeth měla sotva čas ji tuto lichotivou domněnku
vyvrátit, a už oznamoval zvonek jejich příchod a krátce nato vstoupili
všichni tři pánové do pokoje. Plukovník Fitzwilliam, který

překročil práh první, byl asi třicetiletý muž, žádný krasavec, avšak
postavou i vystupováním skutečný šlechtic. Pan Darcy byl stejný jako
předtím v Hertfordshiru - pozdravil rezervovaně

jako vždy paní Collinsovou, a ať už v něm její přítelkyně vyvolávala
jakékoli pocity, stanul jí

tváří v tvář zřejmě s naprostým klidem. Elizabeth mu beze slova udělala
pukrlátko. Plukovník Fitzwilliam se okamžitě rozhovořil s ducha-plností
a lehkostí světáckého kavalíra a bavil příjemně celou společnost; jeho
bratranec prohodil něco o domě a o zahradě k pani Collinsové a pak seděl
hezkou chvíli, aniž na někoho promluvil. Teprve pak v něm slušné

způsoby převládly natolik, že se dotázal Elizabeth, jak se daří její
rodině. Odpověděla mu případným způsobem a po chvilkovém odmlčení
dodala: „Moje nejstarší sestra je teď už tři měsíce v Londýně. Nepotkal
jste ji tam náhodou?“

Věděla moc dobře, že ne, ale byla zvědavá, jestli dá najevo, že je mu
známo, jak se Bingleyovi zachovali k Jane, a měla dojem, že se zatvářil
trochu rozpačitě, když jí odpovídal, že bohužel neměl to štěstí a se
slečnou Bennetovou se nesetkal. Víc o tom nehovořili a pánové

se krátce nato rozloučili.

Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký obdiv a
všechny dámy se domnívaly, že díky jemu budou návštěvy na zámku mnohem
zábavnější. Uplynulo však několik dní, než jim odtamtud přišlo další
pozvání, neboť pokud měli na Rosingsu hosty, nikdoje nepotřeboval, a
teprve na velikonoční neděli, téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim
dostalo té cti, a to je lady Catherine pouze v kostele vyzvala, aby se u
nich večer ukázali. Celý ten týden ji i její dceru sotva zahlédli.
Plukovník Fitzwilliam zašel během té doby na faru několikrát, ale pana
Darcyho viděli jen v kostele.

Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili k panstvu v
zámeckém salónu. Její Jasnost je přijala milostivě, ale bylo zřejmé, že
už jí jejich společnost není tak vítaná, jako když tu nemá nikoho
jiného; byla skutečně zcela zaujata svými synovci a bavila se s nimi,
zvláště s Darcym, mnohem víc než s ostatními.

Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo vidět, že má z jejich přítomnosti
upřímnou radost; na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení vítané, a krom
toho se mu velice líbila roztomilá

přítelkyně paní Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile o
Kentu a Hertfordshiru,-o cestování i o pobytu doma, o nových knihách i o
hudbě, že se Elizabeth v tomto salónu ještě

nikdy ani zpola tak nepobavila. Hovořili živě a zaujatě, až to vzbudilo
pozornost lady Catherine i pana Darcyho. Ten na ně zakrátko vrhal časté
zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný zájem,
když bez dlouhých okolků zvolala:

„Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to vykládáte
slečně Bennetové?

Řekněte mi to taky.“

„Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko,“ odpověděl, když už nebylo
vyhnutí.

„O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů mému
srdci nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit. V celé Anglii
by se myslím našlo málo lidí, kteří

by se dokázali z hudby tak těšit a projevovali větší přirozené nadání
než já. Kdybych se byla učila, bývala bych v hudbě vynikla. A právě tak
Anně, kdyby jí křehké zdraví nebránilo mít hodiny. Věřím, že by hrála
dokonale. Jak pokračuje Georgiana, Darcy?“ Pan Darcy chválil sestřino
umění s láskyplným zaujetím.

„To ráda slyším, že se tak činí,“ řekla lady Catherine. „Vyřiďte jí ode
mne prosím, že to rozhodně nikam nepřivede, nebude-li pořádně cvičit.“

„Ujišťuji vás, tetinko, zejí té rady není třeba. Cvičí velmi
pravidelně.“

„Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát, tak jí
ještě zvlášť domluvím, aby cvičení na žádný pád nezanedbávala. Říkávám
často mladým slečnám, že bez pravidelného cvičení to v hudbě nikam
nedotáhnou. Už kolikrát jsem to říkala i tuhle slečně

Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude víc cvičit; u
Collinsových sice není

klavír, ale nemám nic proti tomu, a to jsem jí také říkala, aby chodila
sem a cvičila na klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v tom křídle by
přece nikomu nepřekážela.“ Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou
nevychovaností a neodpověděl. Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam
Elizabeth, že mu slíbila zahrát, a ona bez váhání

zasedla ke klavíru. Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla
první píseň do půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem,
ten se však po chvíli zvedl, zamířil rozvážným krokem, jako obvykle, ke
klavíru a postavil se tak, že hleděl půvabné pianistce přímo do tváře.
Elizabeth zpozorovala jeho počínání a při první vhodné pauze se k němu
obrátila se šelmovským úsměvem.

„Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně přišel? Ale
já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně
paličatá, a když na mne někdo za-dupe, schválně neuteču. Zkusí-li mě
někdo vyděsit, dodá mi tím odvahy.“

„Nebudu vyvracet vaši domněnku,“ odpověděl, „protože ve skutečnosti
jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už
natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci,
které si vůbec nemyslíte.“

Elizabeth se upřímně rozesmála nad tím, jak ji vystihl, a pravila
plukovníku Fitzwilliamovi:

„Váš bratránek mě představil v pěkném světle a díky jemu mi teď už
neuvěříte ani slůvko. Mám velkou smůlu, že jsem se tu setkala s někým,
kdo může tak dokonale odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí,
kde jsem doufala se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi
nekavalírské, pane Darcy, vyzrazovat všechny mé prohřešky z
Hertfordshiru - a dovolte, abych dodala, že také velmi nemoudré t-neboť
mě to ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že vaše
příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše.“

„Nebojím se vás,“ pravil s úsměvem.

„Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí,“ zvolal plukovník
Fitzwilliam, „tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí.“

„Zvíte to tedy, ale připravte se na něco strašlivého. Musím vám sdělit,
že jsem ho poprvé

spatřila v Hertfordshiru na plese, a na tomto plese - co byste tomu
řekl? Odtančil jen čtyři kousky. Přináším nerada špatné zprávy - ale je
tomu tak. Odtančil jen čtyři kousky, ačkoli byl nedostatek pánů a hodně
dívek zůstalo sedět, protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane
Darcy.“

„Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyho sestry.“

„Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen. A copak
byste chtěl slyšet teď, plukovníku ? Mé prsty očekávají vaše rozkazy.“

„Snad bych byl učinil lépe,“ pravil Darcy, „kdybych se byl vynasnažil s
někým seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují zájem cizích lidí.“

„Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?“ obrátila se Elizabeth
na plukovníka Fitzwilliama. „Zeptáme se ho, proč rozumný a vzdělaný muž,
který viděl svět, nevzbuzuje zájem cizích lidí?“

„Na to vám dokážu odpovědět sám,“ pravil Fitzwilliam, „a nemusíme se
ptát jeho. Pravý

důvod je ten, že se mu nechce tak dalece namáhat.“

„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil,“ pravil Darcy,
„totiž bavit se nenucené s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi
zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o
jejich starosti, jak to Často vídám.“

„Mé prsty,“ pravila Elizabeth, „se nepohybují po této klávesnici tak
bravurně, jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná ani tak
hbitá, nemám tak výrazný úhoz. Jenže jsem odjakživa předpokládala, že
jsem tím sama vinna, protože se nenamáhám cvičit. Ale nemyslím si, že
bych měla nešikovnější prsty a že bych nebyla schopna se naučit stejně

krásně hrát jako každá druhá.“

Darcy se usmál a řekl: „Máte úplně pravdu. Využíváte svého času mnohem
lépe. Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic vytýkat. Ani
vy, ani já se nepřetvařujeme před cizími lidmi.“

Tu je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří. Elizabeth
se okamžitě rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž, pár minut
naslouchala a pak pravila Darcymu:

„Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a kdyby měla
možnost brát hodiny u některého londýnského profesora. Má docela slušný
prstoklad, třebaže se nadáním nevyrovná

Anně. Anně by hrála skvěle, kdyby jí byl její zdravotní stav dovolil
brát hodiny.“ Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se
připojí k vychvalování své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani jindy u
něho nespatřila žádné příznaky lásky a z jeho chování k slečně

de Bourghové vyvodila tu útěchu pro slečnu Bingleyo-vou, že by si vzal
právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.

Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou

a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném nadání.
Elizabeth to všechno zdvořile snášela a na přání pánů setrvala u klavíru
až do té chvíle, než pro ně předjel kočár Její Jasnosti, aby je dopravil
domů.

Nazítří dopoledne odešla paní Collinsová s Marií zařídit cosi do vesnice
a Elizabeth zůstala sama doma; právě psala Jane, když tuji překvapil
domovní zvonek, neomylná známka toho, že se blíží návštěva. Jelikož
neslyšela kočár, nevylučovala možnost, že by to mohla být lady
Catherine, a tak raději schovala rozepsaný dopis, aby se nemusela obávat
dotěrného vyptávání; tu se však otevřely dveře a k jejímu úžasu vstoupil
do pokoje pan Darcy, a to sám. I on byl zřejmě udiven, zeji zastal
samotnou, a omlouval své nečekané přepadení: prý mu bylo řečeno, že jsou
všechny dámy doma.

Posadili se, a když zodpověděl její zdvořilostní dotazy po rosingském
panstvu, hrozilo zřejmé

nebezpečí, že zavládne smrtelné ticho. Bylo naprosto nutné o něčem
začít, a v této kritické

chvíli si vzpomněla, kdy ho spatřila v Hertfordshiru naposled, a
zvědavá, co jí poví o jejich spěšném odjezdu, poznamenala:

„Jak nečekaně jste všichni opustili Netherfield loni v listopadu, pane
Darcy! Pan Bingley musel být velmi příjemně překvapen, že se s vámi tak
brzy shledal, vždyť pokud si vzpomínám, odjel pouze den před vámi.
Doufám, že se jemu i jeho sestrám dařilo dobře, když

jste se s ním v Londýně loučil?“

„Ano, mají se výborně, děkuji vám.“

Viděla, že se s touto stručnou odpovědí bude muset spokojit, a tak po
malé chvíli dodala:

„Zaslechla jsem něco, že pan Bingley nemá velkou chuť se vů-bec ještě
někdy do Netherfieldu vrátit; je tomu tak?“

„Mně nic takového neříkal, aleje dost pravděpodobné, že tam bude pobývat
jen zřídkakdy. Má

mnoho přátel a je právě v těch letech, kdy člověk mívá čím dál tím víc
přátel i různých zájmů.“

„,Hodlá-li trávit na Netherfieldu tak málo času, pak by jeho sousedé
spíš uvítali, kdyby panství pustil, protože by se tam mohla usadit
nějaká rodina natrvalo. Jenže pan Bingley se tam jistě nenastěhoval
kvůli sousedům, ale kvůli sobě, a tak musíme právem očekávat, že si
Netherfield ponechá nebo pustí ze stejného důvodu.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby se odstěhoval, jakmile se mu naskytne jiná
příhodná koupě,“ pravil Darcy.

Elizabeth neodpověděla. Neodvažovala se hovořit dál o jeho příteli, a
protože ji nic jiného nenapadalo, nechala na něm, o čem se budou bavit
dál.

Pochopil a zakrátko začal: „Tohle je zřejmě velmi příhodný dům. Slyšel
jsem, že jej lady Catherine dala celý do pořádku, než se pan Collins
přistěhoval do Hunsfordu.“

„Ano, a jsem si jista, že by jí tento dobrý skutek nikdo neoplatil
hlubší vděčností.“

„Pan Collins měl při volbě životní družky zřejmě šťastnou ruku.“

„Ano, to máte pravdu; jeho přátelé se mohou radovat, že potkal jednu z
mála rozumných žen, které by byly ochotné si ho vzít a navíc schopné
připravit mu spokojený život. Moje přítelkyně má pro něho velké
pochopení - i když nevím, je-li její sňatek s panem Collinsem to
nejmoudřejší, co mohla udělat. Zdá se však, že je úplně spokojena, a
posuzováno z hlediska rozumu, udělala jistě dobrou partii.“

„Musí to být pro ni velmi příjemné, že žije tak blízko svých rodičů a
přátel.“

„Tomu říkáte blízko? Vždyťje to téměř padesát mil.“

„A co je padesát mil na dobré silnici ? Sotva půldenní výlet. Ano, tomu
říkám dost blízko.“

„Nikdy mě dosud nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu z výhod
jejich sňatku,“ zvolala Elizabeth. „Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že
paní Collinsová má rodiče blízko.“

„Tím jen dokazujete svůj vřelý vztah k Hertfordshiru. Pak

vám všechno kromě nejbližšího okolí Longbournu musí připadat daleko.“
Při těchto slovech mu pohrával na rtech zvláštní úsměv a Elizabeth se
domnívala, že chápe proě: asi předpokládá, že myslí na Jane a
Netherfield. Zrudla tedy a odpověděla:

„Netvrdím přece, že je nejmoudřejší, usadí-li se mladí manželé blízko
jejích rodiěů. Velké

nebo malé vzdálenosti jsou relativní a závisí na mnoha okolnostech. V
zámožné rodině, kde cestovní výlohy nehrají roli, není počet mil na
překážku. Jenže tohle není ten případ. Collinsovi mají slušné příjmy,
ale zas ne takové, aby mohli často cestovat - a aby moje přítelkyně měla
pocit, že její rodiče žijí blízko, musela by se ta vzdálenost scvrknout
na polovinu, o tom jsem přesvědčena.“

Pan Darcy si přitáhl židli o kousek k ní a řekl: „Vy sama přece nemáte
důvod k tak vřelým lokálním vztahům. Je vyloučeno, že byste byla celý
život nevytáhla paty z Longbournu.“ Elizabeth se zatvářila překvapeně.
Její návštěvník se vzpamatoval, odsedí si, vzal ze stolu noviny, přelétl
je očima a zeptal se lhostejnějším hlasem:

„Jak se vám líbí v Kentu?“

Rozhovořili se o zdejším okolí, oba v klidných, stručných větách, dokud
je zakrátko nepřerušil příchod Charlotty a její sestry, které se vrátily
z procházky. Nečekané téte á téte je překvapilo. Pan Darcyjim sdělil,
jakým omylem takto přepadl slečnu Bennetovou, zdržel se ještě několik
minut, ale mnoho toho nikomu nepověděl, a pak se rozloučil.

„Co to má znamenat?“ řekla Charlotte, jakmile za ním zapadly dveře.
„Musí být do tebe zamilovaný, milá Elizo, jinak by sem nechodil jako
domů.“

Když jim však Elizabeth vylíčila, s jakou námahou udržovali rozhovor v
proudu, nezdálo se to Charlotte ani při nejlepší vůli pravděpodobné, a
po různých úvahách nakonec dospěly k závěru, že přišel, protože nemá nic
lepšího na práci, což jim připadalo i vzhledem k roční

době jako nejpřijatelnější vysvětlení. Příroda dosud neskýtala mnoho
možností k povyražení. Na zámku se jim nabízela lady Catherine,

knihy a biliár, ale páni nevydrží sedět stále doma, a protože faru měli
blízko, vedla k ní

příjemná cesta a snad i kvůli jejím obyvatelům se oběma bratrancům od té
doby zlíbilo zajít tam téměř denně. Přicházeli v různých dopoledních
hodinách, někdy každý zvlášť, jindy spolu a tu a tam i v doprovodu paní
tetinky. Všem bylo zřejmé, zeje plukovník Fitzwilliam navštěvuje,
protože se u nich cítí dobře, a z tohoto důvodu jim byl samozřejmě ještě

sympatičtější. Elizabeth připomínal jejího dřívějšího ctitele George
Wickhama tím, že také

ráda dlela v jeho společnosti a že se mu tak nepokrytě líbila; když je
oba srovnávala, shledávala, že plukovník Fitzwilliam sice nemá tak jemné
a okouzlující způsoby, ale uznávala, že je pravděpodobně
inteligentnější.

Proč se tu však tak často objevuje pan Darcy, to bylo obtížnější
uhádnout. Jistě ne proto, že by toužil po jejich společnosti, vždyť
často seděl deset minut a ani ústa neotevřel, a když

konečně promluvil, pak zřejmě spíš z nezbytnosti než z vlastní vůle ~
aby vyhověl požadavkům slušnosti, a ne pro potěšení. Zřídkakdy dělal
dojem, že se dobře baví. Paní

Collinsová nevěděla, co si o tom myslet. Plukovník Fitzwilliam ho občas
škádlil, že dělá

hlouposti, a podle toho usoudila, že se obvykle chová jinak, což sama
nemohla vědět, protože ho tak dobře neznala; byla by si přála, aby se
tato změna dala vysvětlit milostným vzplanutím a předmětem tohoto
vzplanutí aby byla její přítelkyně Eliza, a jala se proto usilovně
pátrat, aby zjednala jasno. Pozorovala ho, kdykoli přišli na zámek nebo
on zavítal na faru, ale bez valného úspěchu, často se na její přítelkyni
díval, ale tvářil se přitom nevyzpytatelně. Upíral na ni vážný pohled,
ale Charlotte zhusta zapochybovala, zda je v něm i zalíbení; spíš se jí

někdy zdálo, že svědčí prostě o roztržitosti.

Několikrát řekla Elizabeth, že se do ní asi zakoukal, ale ta se jí jen
vysmála a paní Collinsová

nepovažovala za moudré ji v tom utvrzovat, aby v ní nevzbuzovala naděje,
které by skončily zklamáním, neboť nezapochybovala ani na okamžik, že by
antipatie její přítelkyně rázem vyprchaly, kdyby mohla předpokládat, že
ho má v moci.

Ve své starostlivé oddanosti někdy přemítala, jak by dala

Elizabeth dohromady s plukovníkem Fitzwilliamem. Byl to rozhodně
přitažlivý muž, v zajištěném postavení. Elizabeth se mu zřejmě líbila,
ale tyto přednosti vyvažovala skutečnost, že pan Darcy měl velký vliv v
církvi a jeho bratranec vůbec žádný.

Na svých toulkách parkem potkala Elizabeth nejednou zcela neočekávaně
pana Darcyho. Považovala to za zvláštní smůlu, že se objevuje tam, kam
málokdo zajde, a hned poprvé mu přímo oznámila, že se právě tudy
nejraději prochází. Jak se to tedy mohlo opakovat, to nechápala. A přece
k tomu došlo, ba i potřetí. Jako by ho vedla vyslovená zlomyslnost nebo
dobrovolné pokání, neboť mu při těchto příležitostech nestačilo, aby se
po několika zdvořilostních frázích a rozpačitém odmlčení rozloučil,
nýbrž považoval skutečně za nutné

vrátit se a doprovodit ji. Přitom toho mnoho nenamluvil a ona se také
příliš nenamáhala, aby ho bavila nebo pozorně naslouchala, avšak při
třetím setkání si uvědomila, že jí klade občas dost zvláštní, nečekané
otázky - jak sejí líbí v Hunsfordu, chodí-li ráda sama na procházku a co
soudí o manželství Collinsových; hovořili o zámku, a tují vysvětloval
něco, s čím nebyla obeznalá, takovým způsobem, jako by předpokládal, že
se tam i ona ubytuje, až příště přijede do Kentu. Vyplývalo to z jeho
slov. Měl snad na mysli plukovníka Fitzwilliama? Elizabeth si to
nedovedla vysvětlit jinak než jako narážku na zájem z oné strany, jestli
mu totiž sama dobře porozuměla. Uvádělo ji to do trapných rozpaků a
vítala s úlevou vrátka v plotě proti faře.

Jednou si na procházce znovu pročítala poslední Janin dopis a přemítala
nad jedním odstavcem, který dokazoval, že jí při psaní asi nebylo do
smíchu, když tu místo aby ji překvapil pan Darcy, vzhlédla a spatřila,
že jí kráčí vstříc plukovník Fitzwilliam. Schovala okamžitě dopis a s
nuceným úsměvem pravila:

„To jsem nevěděla, že někdy zajdete i sem.“

„Obcházím celý park,“ odpověděl, „dělávám to obyčejně každý rok a hodlal
jsem skončit na faře. Půjdete ještě daleko?“

„Ne, chtěla jsem se právě vrátit.“

A skutečně se také otočila a vydali se spolu k faře.

„Tak vy už s konečnou platností v sobotu odjíždíte z Kentu?“

„Ano - pakliže to Darcy opět neodloží. Musím se mu podřídit. Rozloučíme
se, až jemu bude libo.“

„A kdyby mu i na celé věci příliš nezáleželo, udělá mu velkou radost,
když o ní rozhodne. Neznám nikoho, koho by tak těšilo prosazovat svou,
jako pana Darcyho.“

„On skutečně rád rozhoduje,“ odvětil plukovník Fitzwilliam, „ale to není
sám. Má jen k tomu lepší možnosti, neboť je bohatý a ostatní jsou často
chudí. Říkám to procítěně, neboť

druhorozený syn, jak víte, si musí zvykat na odříkání a ústupky.“

„Podle mého názoru si druhorozený hraběcí syn na nic takového zvykat
nemusí. Ruku na srdce - kdyjste si musel něco odříci a kolikrát jste
musel ustoupit? Stalo se vám někdy, že jste neměl dost peněz, abyste si
mohl zajet, kam jste chtěl, nebo si opatřit, co se vám líbilo?“

„Strefila jste se do černého - nemohu skutečně tvrdit, že bych byl
zhusta takto strádal. Ale otázka peněz by mohla být rozhodující ve
vážných záležitostech. Druhorození synové se nemohou oženit, s kým se
jim zlíbí.“

„Ledaže se jim zalíbí bohaté dcerušky, což se, pokud vím, často stává.“

„Nároky, které jsme si zvykli mít, nám příliš svazují ruce, a málokdo z
našeho společenského prostředí se může oženit, aniž pomyslí i na věno.“

„To říká na mou adresu?“ pomyslela si Elizabeth a zrudla, hned se však
vzchopila a škádlivě

se ho zeptala: „A co se tak obvykle platí za druhorozeného hraběcího
syna, smím-li se ptát?

Asi byste se nespokojil s méně než padesáti tisíci, ledaže by byl starší
bratr hodně stonavý.“ Odpověděl jí ve stejném duchu a brzy toto téma
opustili. Aby se mu nezdálo, zeje zaražená z toho, co se stalo, povídala
okamžitě dál.

„Váš bratranec si vás vzal s sebou zřejmě hlavně proto, aby měl komu
poroučet; divím se, že se neožení, tím by si zajistil tuto vymoženost
natrvalo. Možná však, že mu prozatím postačí

jeho sestra; jelikož mu byla svěřena do ochrany, může si s ní počít, co
se mu zachce.“

„Mýlíte se,“ pravil plukovník Fitzwilliam, „o tuto výhodu se musí
podělit se mnou. Jsme oba poručníky slečny Dar-cyové.“

„Skutečně? A jakpak se staráte o svou svěřenku? Dá vám hodně práce ?
Mladé dámy v jejím věku bývají někdy svéhlavé, a má-li v žilách pravou
darcyovskou krev, pak se asi nerada podřizuje.“

Zpozorovala, že se na ni po těchto slovech vážně zahleděl, a zeptal sejí
okamžitě, proč se domnívá, že by měli se slečnou Darcyovou starosti, a
to způsobem, který dával tušit, že tak či onak nebude daleko od pravdy.
Odvětila rychle:

„Nemějte obav. V životě jsem o ní nic špatného neslyšela, co já vím,
může to být nejmírnější

stvoření na světě. Jedny moje známé, paní Hurstová a slečna Bingleyová,
ji vychvalovaly až

do nebe. Zmínil jste se myslím o tom, že je také znáte.“

„Znám je trochu. Jejich bratr je příjemný člověk, skutečný kavalír. S
Darcym jsou důvěrní

přátelé.“

„Ano, pravda,“ podotkla Elizabeth suše. „Pan Darcy je vůči panu
Bingleymu laskavost sama a úžasně starostlivě pečuje o jeho blaho.“

„To pečuje! Ano, mám dojem, že o něho skutečně pečuje právě tenkrát, kdy
je toho nejvíc třeba. Cestou sem mi vykládal cosi, z čeho jsem
vyrozuměl, že by mu Bingley měl být skutečně dost zavázán. Ale měl bych
se mu omluvit, neboť vlastně nevím, měl-li na mysli Bingleyho. Jsou to
všechno pouze dohady.“

„Jak to?“

„Šlo o jistý případ - ale Darcy by si jistě nepřál, aby se to rozkřiklo,
protože by z toho mohly být nepříjemnosti, kdyby se to doneslo rodině té
dámy.“

„Můžete se spolehnout, že se nikomu ani slovem nezmíním.“

„Nezapomeňte, že si vlastně vůbec nejsem jist, jde-li o Bingleyho. Řekl
mi jen toto: že nedávno dokázal zachránit přítele před nepříjemnostmi
plynoucími z nerozvážného sňatku, nejmenoval však nikoho a neuváděl
žádné podrobnosti, a mě jen tak napadlo, že to bude Bingley, protože ho
pokládám za mladíka, který by se mohl do něčeho takového zaplést, a
kromě toho spolu strávili celé léto, pokud vím.“

„Řekl vám pan Darcy, z jakých důvodů zasáhl?“

„Vyrozuměl jsem, že rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky.“

„A jakým rafinovaným způsobem ho od ní odloučil?“

„Nevylíčil mi žádné své rafinované triky,“ pravil Fitzwilliam s úsměvem.
„Svěřil mi jen to, cojsem vám právě řekl.“

Elizabeth kráčela mlčky dál a srdce jí překypovalo rozhořčením.
Fitzwilliam ji chvíli pozoroval a pak sejí zeptal, nad čím se tak
hluboce zamyslela.

„Uvažuji o tom, co jste mi vyprávěl,“ pravila. „Nemohu schválit počínání
vašeho bratrance. Jakým právem si tu zahrál na soudce?“

„Vy jste tedy spíše toho názoru, že jeho zákrok nebyl na místě?“

„Nechápu, co ho opravňovalo rozhodovat, zda se přítel zamiloval moudře
či ne, a jak mohl on určit a stanovit, na čem závisí přítelovo životní
štěstí.“ Ovládla se však a dodala: „Jelikož ale neznáme všechny
okolnosti, nebylo by spravedlivé ho odsuzovat. Jistě tu nešlo o žádnou
velkou lásku.“

„To sice není neoprávněný předpoklad, ale bratránkův slavný čin by se
tím jevil v mnohem méně lichotivém světle,“ pravil Fitzwilliam.

Žertoval, alejí to připadalo tak typické pro pana Darcyho, že se na to
ani neodvažovala odpovědět; změnila tedy rázně předmět rozhovoru, a než
došli na faru, bavili se jen o bezvýznamných věcech. Jakmile se
návštěvník rozloučil, uchýlila se do samoty svého pokojíku, aby si mohla
nerušeně promyslet všechno, co vyslechla. Sotva mohla předpokládat, že
se to týkalo někoho jiného než lidí, k nimž měla vztah. Přece nemohl na
světě existovat ještě někdo, koho by Darcy tak dokonale ovládal. Nikdy
nepochybovala, že se zúčastnil tažení

proti

vztahu Bingleyho k Jane, ale vždy pokládala za hlavního inspirátora a
strůjce všeho slečnu Bingleyovou. Jestli si však z ješitnosti
nepřisvojuje větší zásluhy, pak je on toho příčinou, jeho pýcha a
rozmary jsou příčinou všeho, co Jane musela vytrpět a ještě vytrpí.
Zničil - aspoň dočasně - všechny vyhlídky, že by ta láskyplná, dobrotivá
duše došla svého štěstí, a nikdo nemohl vědět, na jak dlouho jí tak
hrozně ublížil.

„Rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky,“ pravil plukovník
Fitzwilliam, a tyto vážné

námitky spočívaly pravděpodobně na tom, že jeden její strýček je
venkovský advokát a druhý

obchodník v Londýně.

„Proti Jane samé by přece nikdo nemohl nic mít,“ říkala si, „vždyťje
roztomilost a dobrota sama! Cituplná, i dost vzdělaná, má dokonalé
vystupování. A jaké výhrady může mít proti tatínkovi, je sice někdy
trochu podivín, ale zná věci. které by ani pan Darcy nemusel přehlížet,
a je obecně\*ctěn a vážen tak, jak on sám patrně jakživ nebude.“ Na
matku už nemohla pomyslet s takovou sebedůvěrou, ale nevěřila, že by
námitky proti ní byly rozhodující, neboť

hrdopýškovi Darcymu jistě spíš vadilo majetkové postavení Janiných
příbuzných než jejich pošetilosti, a nakonec dospěla k skálopevnému
přesvědčení, že ho k tomu vedla zčásti zlá

pýcha a zčásti přání uchovat si Bingleyho pro sestru.

Rozrušení a slzy, v které tyto úvahy vyústily, způsobily, že ji
rozbolela hlava; k večeru se to vystupňovalo do té míry, zeji to - spolu
s nechutí prodlévat ve společnosti pana Darcyho - přivedlo k rozhodnutí
nezúčastnit se návštěvy na zámku, kam byli všichni pozváni na čaj. Když
paní Collinsová seznala, že se skutečně necítí dobře, nenutila ji, aby
šla, a pokoušela se ze všech sil zabránit manželovi, aby ji nutil, avšak
pan Collins nedokázal potlačit obavy, co tomu řekne lady Catherine.

Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit svůj hněv
proti Darcymu, jala se znovu pročítat všechny dopisy, které jí Jane
napsala do Kentu. Nestěžovala si v nich na nic, ani se nevracela k
minulým událostem, ani sejí nesvěřovala, že trpí. Ale každičká řádka
každého dopisu vytvářela celkový dojem, že pisatelka ztratila veselost a
přívětivost, jimiž se dříve vyznačovala, onu duševní rovnováhu, plynoucí
z vlastní spokojenosti i láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy
neopouštěla. Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své

kůži, a to mnohem výrazněji než při prvním čtení. Po ohavném Darcyho
vychloubání, jaké zlo dokázal způsobit, vnímala s větším pochopením
sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí, že jeho návštěva na
Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo, že za necelých
čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že udělá všechno, co sesterská
láska zmůže, aby se brzy vzpamatovala.

Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že se
bude muset zároveň

rozloučit i s jeho bratrancem, ale plukovník Fitzwilliam jí dal jasně
najevo, že nechová

vážnější úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.

Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří; příjemněji
vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť
už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní

sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a
její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila
na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví,
jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala
mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jal se
přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po
několikaminutovém odmlčení k ní

rozčileně přistoupil a takto začal:

„Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi
dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji.“

Elizabeth nebyla úžasem mocna slova. Vykulila na něho oči, zrudla,
zarazila se a mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku a hned
následovalo vyznání, co k ní cítí a co už k ní cítil odedávna. Mluvil
krásně, avšak neprodléval jen u citů, které chová ve svém srdci, a
hovořil stejně výmluvně o něze jako o hrdosti. Vylíčil jí procítěně, co
je to pro něho za ponížení, jak se mu ona nemůže rovnat, že zdravým
rozumem musí uznat námitky jeho rodiny proti jeho lásce, což všechno
snad mělo své oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu
mohlo prospět v jejích očích.

Přes svou hlubokou antipatii k němu si uvědomovala, jak je pro ni
lichotivé, že si podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na okamžik
nezaváhala, co mu odpoví, bylo jí zprvu líto, že mu způsobí bolest, až v
ní jeho další slova vyvolala takový hněv, že všechen její soucit
pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí, aby mu dokázala klidně
odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil, jak silný musí být cit, který
se mu přes všechnu snahu nepodařilo přemoci, a vyjádřil naději, že se mu
nyní za to dostane odměny a ona přijme ruku, kterou jí

nabízí. Viděla na něm jasně při těchto slovech, že ani na okamžik
nezapochyboval o příznivé

odpovědi. Mluvil sice o úzkosti a pochybnostech, ale jeho tvář
vyzařovala dokonalou sebejistotu. Tato okolnost ji ještě více
rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími tvářemi:

„Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost
za vyznané city, ať

jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a
kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit
- nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své
vůli. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto
neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které
vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po
tomto rozhovoru překonat.“ Pan Darcy se opíral o římsu u krbu a očima jí
visel na tváři; zdálo se, že ho její slova stejným dílem překvapila jako
zdrtila. Pobledl hněvem a duševní rozrušení se mu zračilo v každém rysu.
Sváděl těžký boj, aby zachoval zdání klidu,

a neotevřel rty, dokud si nebyl jist, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo
Elizabeth strašně. Konečně pravil nucené vyrovnaným hlasem:

„A to je všechno, co budu mít tu čest vyslechnout od vás v odpověď! Snad
bych mohl chtít zvědět, proč jsem byl s tak nepatrným úsilím o
ohleduplnost takto odmrštěn. Ale na tom nezáleží.“

„A snad bych se já směla zeptat,“ odpověděla, „proč jste s tak zřejmým
úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své
vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není
tohle dostatečnou omluvou za bezohlednost, jestliže jsem sejí vůbec
dopustila? Jsou tu však i jiné důvody. Sám je dobře znáte. I kdyby mi
city nebránily - kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych vám i byla
nakloněna - myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení
vyslyšet muže, který svým počínáním zničil - snad navždy - štěstí draze
milované sestry?“

Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen okamžik a
naslouchal jí dál, aniž

se pokusil ji přerušit.

„Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš neoprávněný
a krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se, nemůžete popřít, že hlavně
vaší nebo jedině vaší vinou byli od sebe odloučeni, že kvůli vám lidé
jeho odsoudili pro lehkovážnost a ji stíhají posměchem pro zklamané
naděje a že jste oběma připravil vážné trápení.“

Odmlčela se a pozorovala s nemalým rozhořčením, že jí naslouchá s
výrazem na hony vzdáleným jakékoli známky kajícnosti. Dokonce se na ni
usmíval, jako by nevěřil svému sluchu.

„Můžete popřít, že jste to zavinil?“ opakovala.

S předstíraným klidem jí na to odvětil: „Nemám vůbec v úmyslu popírat,
že jsem učinil všechno, co bylo v mých silách, abych odloučil přítele od
vaší sestry, a že se raduji ze svého úspěchu. Jemu jsem posloužil lépe
než sobě.“

Elizabeth pokládala pod svou důstojnost dát najevo, že slyšela tuto
dvornou úvahu, ale její

smysl jí neunikl a sotva ji mohl naladit smířlivěji.

„Ale nejsem proti vám zaujata jen kvůli téhle záležitosti.

Už dlouho předtím jsem si o vás utvořila nepříznivé mínění. Před mnoha
měsíci mi odhalil vaši pravou tvář pan Wickham, když mi vylíčil svůj
případ. Co na to řeknete? Jaký pomyslný

přátelský zájem uvedete zde na svou obhajobu? Nebo jaké omyly hodláte
předstírat před ostatními?“

„Projevujete zvláštní zájem o osudy onoho pána,“ řekl Darcy celý rudý a
mnohem méně

klidným tónem.

„Kdo zná jeho neštěstí, tomu nemůže být jeho osud lhostejný.“

„Jeho neštěstí!“ opakoval Darcy pohrdavě. „Ano, skutečně ho potkalo
velké neštěstí.“

„A vaší vinou!“ zvolala Elizabeth procítěně. „Vy jste ho uvrhl do
chudoby - do stísněných poměrů. Vy jste ho připravil o to, co mu bylo
přislíbeno, jakjste věděl. Vaším přispěním přišel v nejlepších letech
života o nezávislost, jaká mu nejen patřila, ale jakou si i zasloužil.
To všechno jste způsobil. A přitom reagujete na zmínku o jeho neštěstí
pohrdáním a ironií!“

„Takové tedy o mně máte mínění!“ zvolal Darcy, který stále přecházel
rychlými kroky po místnosti. „Natolik si mne tedy ceníte. Děkuji vám, že
jste mi to tak upřímně vyjevila. Z

vašeho výpočtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy. Ale snad,“ dodal,
přestal přecházet a obrátil se k ní, „byste byla moje prohřešky
přehlédla, kdybych byl neurazil vaši hrdost tím, že jsem se vám poctivě
přiznal, jaké výhrady mi dlouho bránily uvažovat o vážné známosti. Byla
byste potlačila ty hořké výčitky, kdybych vám byl takticky zamlčel, jak
jsem se pral sám se sebou, a kdybych vám byl polichotil ujišťováním, že
mě k vyznání vede bezmezná, čirá vášeň

i rozum i rozvaha, zkrátka všechno. Ale já si ošklivím jakoukoli
přetvářku. A nestydím se za pocity, které jsem vám vyjevil. Jsou
pochopitelné a oprávněné. Což jste mohla očekávat, že přijmu s radostí
vaše pochybné prostředí, že mě potěší vyhlídka na příbuzenstvo, které
žije tak hluboko pod úrovní, na jakou jsem zvyklý já?“

Elizabeth cítila, že její hněv stoupá každým okamžikem, avšak snažila se
ze všech sil ovládnout, když mu odpovídala :

„Mýlíte se, pane Darcy, když se domníváte, že způsob vašeho vyznání na
mne zapůsobil jinak, než že mne ušetřil politování, které by bylo
provázelo mé odmítnutí, kdybyste se byl přitom choval jako pravý
kavalír.“

Viděla, že sebou trhl, ale neodpovídal, a tak pokračovala:

„Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“

Jeho úžas byl opět naprosto nelíčený, pohlížel na ni s výrazem, který
vyjadřoval jak nedůvěru, tak pokoření. Hovořila dál:

„Od samého začátku - snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala, jste mě
svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní, samolibý člověk,
že sobecky přehlížíte city ostatních, a na základě této antipatie
vyrostl v průběhu dalších událostí nepřekonatelný odpor, takže jsem už
měsíc nato věděla, že jste poslední člověk na světě, kterého by mně kdy
mohli vnutit za muže.“

„To postačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity a nezbývá mi,
než se hanbit za to, co jsem k vám cítil já. Promiňte mi, že jsem vás
připravil o tolik času, a dovolte, abych vám na rozloučenou ze srdce
popřál zdraví a štěstí.“

S těmito slovy ji spěšně opustil a v příštím okamžiku slyšela Elizabeth,
jak dole zaklaply domovní dveře a on odchází.

V hlavě jí zavládl bolestný zmatek. Nemohla se udržet na nohou a
skutečně ze slabosti sklesla na židli a dobrou půlhodinku proplakala.
Jak uvažovala o tom, co se zběhlo, rostl její úžas každým okamžikem. Pan
Darcy ji požádal o ruku! Miluje ji už dlouhé měsíce! Tak ji miluje, že
šiji chce vzít přes všechny výhrady, kvůli kterým zabránil sňatku svého
přítele s její sestrou a které mu přece musely připadat nejméně stejně
pádné v jeho vlastním případě. Bylo to téměř neuvěřitelné. Lichotilo jí,
že bezděčně vyvolala tak mocný cit. Ale ta jeho pýcha, ta jeho ohavná
pýcha - jeho nestoudné doznání, co učinil v Janině záležitosti - jeho
neomluvitelná sebejistota, s jakou se k tomu přiznal, třebaže to nemohl
ospravedlnit, necitelný

způsob, jakým vyslovil Wickhamovo jméno, zatímco se vůbec nepokoušel
popřít, že se k němu zachoval krutě - to vše zapudilo soucit, který jeho
náklonnost na okamžik vyvolala. Tonula v rozčilujících úvahách, dokud jí
hrčení zámeckého kočáru nepřipamatovalo, jak málo je s to čelit
pátravému Charlottinu zraku, a nepřimělo ji utéci k sobě do pokoje.
Nazítří se Elizabeth probudila do stejných myšlenek a úvah, jaké jí v
noci konečně uzavřely víčka. Ještě se nevzpamatovala z překvapujících
událostí, nemohla myslet na nic jiného, nedokázala se soustředit na
žádnou práci, a tak se rozhodla dopřát si ihned po snídani vzduchu a
pohybu. Zamířila přímo ke své oblíbené pěšince, ale odradilo ji
pomyšlení, že tam chodívá i pan Darcy, a tak místo aby vešla do
zámeckého parku, zašla k cestě, která odbočovala od mýtnice. Z jedné
strany ji rovněž ohraničoval plot kolem parku a brzy minula jeden ze
zámeckých vchodů.

Prošla dvakrát třikrát tím úsekem a pak ji krásné ráno zlákalo, aby se
zastavila u vrat a zahleděla do parku. Za těch pět týdnů, které už
strávila v Kentu, prodělala příroda velkou změnu a každým dnem se rané
stromy víc a víc zelenaly. Právě se chystala pokračovat v cestě, když tu
zahlédla mužskou postavu mezi keři na pokraji parku; blížil se k ní a
ona v obavě, že by to mohl být pan Darcy, se dala spěšně na ústup. Ale
muž se už přiblížil natolik, že ji zahlédl, přidal rázně do kroku a
zavolal na ni jménem. Poodešla už kousek, ale když

zaslechla, že ji volá, vrátila se opět k vratům, ač hlas prozrazoval,
zeje to skutečně Darcy. On už k ní mezitím také dospěl, podal jí dopis,
který od něho bez rozmýšlení přijala, a pravil s povzneseným klidem:
„Chodím tu už hezkou dobu a doufám, že vás potkám. Prokážete mi tu čest
a přečtete si tento dopis?“ Nato sejí lehce uklonil, otočil se a brzy jí
zmizel mezi stromy.Elizabeth otevřela psaní bez radostného očekávání,
ale s velkou zvědavostí, a podivila se ještě víc, když zjistila, že
obálka obsahuje dva archy papíru úplně popsané drobným písmem. I obálka
jich byla plná. Zašla po cestičce kousek dál a začala číst. Dopis byl
datován toho dne ráno v osm hodin na rosingském zámku a stálo v něm:

Ctěná slečno,

neznepokojujte se nad tímto dopisem a neobávejte se, že se rozhovořím o
citech a zopakuji nabídku, která Vás včera večer tak rozhořčila. Nechci
Vás trápit ani sebe pokořovat tím, že bych prodléval u tužeb, které pro
klid Vaší duše i mé nelze ani příliš brzy zapomenout; nebylo by třeba
vynaložit úsilí na sestavení tohoto listu ani na obeznámení s jeho
obsahem, kdyby má

čest nevyžadovala, aby byl napsán i pročten. Musíte mi proto prominout,
že si činím nároky na Vaši pozornost, vím, Že mi nevyhovíte ráda, avšak
odvolávám se na Váš smysl pro spravedlnost.

Vznesla jste proti mně včera večer dvě různá obvinění, zdaleka ne
rovnocenná co do závažnosti. Nejprve jste se zmínila o tom, že bez
ohledu na city pana Bingleyho a Vaší slečny sestry jsem je od sebe
odloučil - a za druhé, že jsem neuznal různé nároky pana Wickhama a
nečestně jsem ho připravil o dobré bydlo a nelidsky mu zničil
budoucnost. Odmrštit svévolně

a zlomyslně kamaráda z dětství, uznávaného oblíbence mého otce, mladíka,
který se sotva mohl spoléhat na něco jiného než na ochranu naší rodiny a
který vyrůstal v očekávání, Že se mu jí dostane, to by byl skutečně
těžký přečin, s nímž by se odloučení dvou mladých lidí, jejichž vzájemné
sympatie spočívaly jen na několikátý denní známosti, sotva dalo
srovnávat. Doufám však, že budu napříště zproštěn přísného odsouzení,
jehož se mi včera večer v tak hojné míře dostalo, až si přečtete mé
zdůvodnění, proč jsem se tak zachoval a co mě k tomu vedlo. Budu-li při
tomto vysvětlení, které pokládám ve svém zájmu za nezbytné, nucen
vyjevit názory, jež se Vás snad dotknou, pak nemohu než předem se
omluvit. Není jiné zbytí a další ospravedlňování by bylo pošetilé.

Zakrátko nato, co jsem přibyl do Hertfordshiru, jsem postřehl - a nebyl
jsem sám - že Bingleyho upoutala Vaše starší sestra víc než kterákoli
jiná dívka z okolí. Ale teprve ten večer, kdy se v Netherjieldu konal
ples, se mě zmocnily obavy, že svůj vztah pojímá vážně. Viděl jsem ho už
častokrát předtím zamilovaného. Na tom plese jsem si při náhodné

poznámce sira Williama Lucase poprvé uvědomil - zatímco jsem měl tu čest
tančit s Vámi, že Bingley svým zájmem o Vaši

sestru vzbudil obecně mínění, že se budou brát. Sir Lucas o tom hovořil
s naprostou jistotou, jako by nezbývalo než stanovit datum. Od onoho
okamžiku jsem si pozorně všímal přítelova počínání a dobře jsem viděl,
Že jeho náklonnost k slečně B. je daleko hlubší než všechno, čeho jsem
kdy byl u něho svědkem. I Vaši sestru jsem bedlivě pozoroval. Vypadala a
chovala se volně, vesele a půvabně jako vždy, ale nepostřehl jsem u ní
žádné známky zvláštní

náklonnosti, a toto večerní pátrání mě přesvědčilo, že sice ráda přijímá
jeho dvoření, ale že ho k němu nepodněcuje vlastní citovou spoluúčastí.
Nezmýlila-li jste se v tom Vy, pak jsem chybně usuzoval já. Znáte svou
sestru dokonaleji, a proto je ta druhá eventualita pravděpodobnější.
Je-li tomu tak a já jsem jí pod vlivem mylného dojmu způsobil bolest,
pak nejsou Vaše výtky nepochopitelné. Ale neváhám prohlásit, že vážná
tvář Vaší sestry i její

celkové vystupování musí v pečlivém pozorovateli vyvolat dojem, Zeje
sice milá a přívětivá, avšak jejího srdce se hned tak něco nedotkne, /je
jsem ochotně uvěřil v její lhostejnost, to nepopírám - ale troufám si
tvrdit, že se obvykle ve svých pozorováních i závěrech nenechávám
ovlivnit svými přáními nebo obavami; utvořil jsem si tento názor z
nestranného přesvědčení, i když mi z rozumových důvodů vyhovoval.

Byl jsem proti tomu sňatku nejen z těch důvodů, které, jak jsem se Vám
včera doznal, jen vášnivá láska dokázala přemoci v mém vlastním případě;
postavení Vaší rodiny nemohlo ani tolik vadit mému příteli jako mně. Ale
jsou tu ještě jiné neblahé okolnosti - okolnosti trvalého rázu, které
platí stejnou měrou pro oba případy, jež jsem však dokázal pominout,
protože jsem je neměl přímo před očima. Musím se o nich zmínit, aspoň
krátce. Proti příbuzenstvu Vaší

paní matky lze sice mít námitky, ale zdaleka ne takové jako proti
nedůstojnému počínání, které ji tak často, ba téměř vždy charakterizuje,
právě tak jako Vaše tři mladší sestry a občas i Vašeho pana otce.
Promiňte. Říkám Vám to s těžkým srdcem. Trápí-li Vás poklesky Vašich
nejbližších a mrzí tak neradostné jejich vypodobnění, nechť je Vám
útěchou vědomí, že Vy dvě jste se svým chováním zcela vymkly podobnému
odsouzení a že jste se svou starší sestrou všeobecně uznávány a
chváleny. Dodám už jen to, že jsem si v prů-běhu onoho večera potvrdil
své mínění o všech zúčastněných a uvědomil si závažnost pohnutek, které
mě už

předtím mohly vést k tomu, abych ochránil přítele před svazkem podle
mého názoru velmi neblahým.

Nazítří pak Bingley odjel z Netherfieldu do Londýna, jak si zajisté
vzpomenete, a měl v úmyslu se brzy vrátit.

Nyní Vám chci objasnit své počínání. Jeho sestry byly podobně
znepokojeny jako já a brzy jsme se o tom dohovořili: všichni jsme si
uvědomovali, zeje třeba bez prodlení zasáhnout, a tak jsme se rozhodli,
Že se za Bingleym rozjedeme do Londýna. To jsme také učinili - a já

jsem se okamžitě podjal úkolu objasnit příteli stinné stránky jeho
volby. Vylíčil jsem mu je co nejdůrazněji a nejzávažněji. Moje námitky
sice mohly zviklat nebo oddálit jeho rozhodnutí, nedomnívám se však, že
by 'ho byly nakonec odradily od sňatku, kdybych ho nebyl zároveň

ujišťoval, což jsem neváhal učinit, že k němu Vaše sestra nic necítí.
Dosud se domníval, že mu jeho náklonnost upřímně oplácí, ač nikoli
stejně vřele...

Bingley je od přírody velmi skromný a spoléhá spíš na můj než na svůj
vlastní úsudek. Nebylo tedy příliš obtížné ho přesvědčit, že se zmýlil.
Přimět ho, aby se už nevracel do Hertfordshiru, když tomu uvěřil, nebylo
však dílem okamžiku. Nemohu si vyčítat, že jsem to všechno učinil. Jen
na jednu okolnost si v této věci nevzpomínám se zadostiučiněním, a to,
že jsem se snížil k přetvářce a zamlčel mu, že Vaše sestra dlí v
Londýně. Věděl jsem o tom právě

tak jako slečna Bingleyová, její bratr však dodnes nic netuší. Možná že
by se byli mohli setkat bez nevítaných následků, avšak nezdálo se mi, že
jeho cit vyhasl natolik, aby ji mohl bez nebezpečí opět spatřit. Snad
takové tajnůstkářství není důstojné, už se však stalo a stalo se to s
dobrým úmyslem. - To je vše, co Vám o tom mohu sdělit, a omlouvat se
nehodlám. Dotkl-li jsem se nešetrně citů Vaší sestry, neučinil jsem to
úmyslně, a třebaže Vám mé pohnutky mohou připadat nedostačující, nemám
dosud důvod je zatracovat.

Pokud jde o ono druhé, vážnější obvinění, že jsem ublížil panu
Wickhamovi, mohu je vyvrátit jen tím, že Vám předestřu jeho vztahy k
naší rodině v plné šíři. Nemám tušení, z čeho mě

konkrétně obvinil, avšak pravdivost toho, co Vám sdělím, Vám může
dokázat řada nepochybně hodnověrných svědků.

Pan Wickhamje synem velmi úctyhodného člověka, který po mnoho let
spravoval celé

pemberleyské panství a vykonával svěřený úkol s takovou svědomitostí, že
můj otec přirozeně

nešetřil uznáním, a zvlášť laskavě pečoval o George Wickhama, který byl
jeho kmotřencem. Otec ho vydržoval na školách a později na universitě v
Cambridgi - což

byla velmi vítaná pomoc, neboi pana Wickhama staršího připravila
rozmařilá žena o všechno, a nebyl by tedy mohl poskytnout synovi slušné
vzdělání. Můj otec nejen rád trávil čas ve společnosti tohoto mladíka,
jenž si svým vystupováním umel odjakživa lidi získávat, ale mél o ném i
velmi dobré mínění, doufal, že se stane pastorem, a hodlal ho v tom
podporovat. Já

sám jsem už před mnoha lety na něho začal pohlížet jinak. Jeho nepěkné
sklony, bezzásadovost, kterou pečlivě skrýval před zraky svého
dobrodince, nemohly uniknout mladíku přibližně stejně starému, který
míval příležitost pozorovat ho v nestřežených okamžicích, jakou můj otec
mít nemohl. 2jde vyvolám opět Vaši nelibost - do jaké míry, to víte
nejlépe sama. Aiuž však ve Vás pan Wickham vzbudil jakékoli city - i
kdybych vytušil jejich hloubku, neodvrátilo by mě to od úmyslu odhalit
Vám jeho pravou povahu, ba spíše by mě to k tomu ještě podnítilo.

Můj předobrý otec zemřel asi před pěti lety a jeho sympatie k panu
Wickhamovi přetrvaly až

do konce, takže mě ve své poslední vůli Zvlášť nabádal, abych ho
podporoval tak, jak si to jeho povolání vyžádá - a bude-li vysvěcen, pak
si přál, aby mu připadla bohatá fara na našem panství, jakmile se
uvolní. Odkázal mu rovněž tisíc liber na hotovosti. Jeho otec mého
dlouho nepřežil, a za půl roku po těchto událostech mi pan Wickham
napsal a oznámil mi, že se s konečnou platností rozhodl nestat se knězem
a že to snad nebudu pokládat za neskromné, požádá-li o další okamžitou
finanční podporu namísto odkazu, jehož nebude moci využít. Dodal, že má
v úmyslu studovat práva, a jistě prý pochopím, že se sotva může
vydržovat na studiích z úroků tisíci liber. Doufal jsem spíš, než věřil,
že to myslí vážně, a byl jsem ochoten přistoupit na jeho návrh. Domníval
jsem se, že se pan Wickham na kněze nehodí, a tak jsme se hladce dohodli
- on se vzdal nároků na podporu v kněžském povolání, kdyby někdy nastaly
ty okolnosti a mohl se o ni ucházet, a místo toho přijal částku tří
tisíc liber. Od té chvíle jsem se s ním už nestýkal. Měl jsem o něm tak
nevalné mínění, Že jsem ho nezval do Pemberley, ani jsem nevyhledával
jeho společnost v Londýně. Domnívám se, že žil převážně tam, avšak
studium práv byla pouhá záminka, a jelikož si nyní nemusel nic odpírat,
vedl za-hálčivý, rozmařilý život. Po tři léta jsem o něm téměř neměl
zpráv, ale pak zesnul obročník z fary, která mu byla kdysi přislíbena, a
on mě o ni dopisem požádal. Ujišťoval mě, a to jsem mu ochotně uvěřil,
že je v tísnivé finanční situaci. Zjistil prý, že práva jsou příliš
nevýnosná, a byl skálopevně odhodlán, že se dá vysvětit, přislíbím-li mu
dotyčnou faru - o čemž, jak se vyjádřil, vůbec nepochybuje, neboť si je
jist, že nemám závazky k jinému kandidátu a že jsem nezapomněl na přání
svého ctěného otce. Sotva mi můžete mít za zlé, že jsem odmítl jeho
žádost a že jsem zamezil, aby se opakovala. Jeho rozhořčení bylo úměrné
neutěšenosti jeho poměrů - a patrně mě hanobil před lidmi s takovou
vehemencí., $ jakou dělal výčitky mně. Po této události jsme se vůbec
přestali znát. ^čeho žil, to nevím. Avšak loni v létě jsem ho musel vzít
na vědomí <“ velmi trapných okolností.

Musím se nyní zmínit o události, kterou si sám ze srdce přeji zapomenout
a s níž bych se nikomu nesvěřil z žádných méně závažných důvodů, než mám
nyní. Říkám to proto, že nepochybuji o Vaší mlčenlivosti. Sestra, která
je o více než o deset let mladší, byla svěřena do ochrany synovci mé
matky, plukovníku Fitzwilliamovi, a mně. Asi před rokem jsme ji vzali ze
školy a usídlili jsme ji v Londýně; loni v létě odjela se svou
vychovatelkou do Ramsgate a tam se také odebral pan Wickham, bezpochyby
záměrně, neboť se ukázalo, že se zná z dřívějška s paní Youngeovou, v
níž jsme se bohužel ošklivě zklamali; s jejím vědomím a pomocí se vetřel
v přízeň Georgiany, jež si ho ve své bezelstnosti pamatovala jako
dobrotivého přítele z dětství, až se dala přesvědčit, že se do něho
zamilovala, a svolila, že s ním uprchne. Bylo jí tehdy sotva patnáct,
což ji poněkud omlouvá, a když jsem Vám led vyjevil její nemoudré
počínání, dodávám s radostí, že jsem se o tom dozvěděl od ní samé.
Přijel jsem za nimi nečekaně den nebo dva před Zamýšleným útěkem a
Georgiana, která

nemohla snést pomyšlení, že by mě zarmoutila a rozhněvala, neboť ke mně
vzhlíží téměř s takovou úctou jako k otci, se mi ke všemu přiznala.
Umíte si jistě představit, jak mi při tom bylo a jak jsem se zachoval. S
ohledem na sestřinu pověst a její city jsem pana Wickhama nepohnal k
odpovědnosti veřejně; ale napsal jsem mu, on okamžitě odjel a paní
Youngeová

byla samozřejmě propuštěna. Pan Wickham usiloval bezesporu hlavně o věno
mé sestry, které

obnáší třicet tisíc liber, avšak musím předpokládat, že silnou pohnutkou
byla i touha vyřídit si se mnou účty. Pomsta by to bývala skutečně
dokonalá.

Vypsal jsem Vám, slečno, po pravdě všechny události, které se nás obou
týkají, a neodvrhnete-li to jako smyšlenku, doufám, že mě už napříště
nebudete obviňovat z krutosti vůči panu Wickhamovi. .Nevím, jakým
způsobem a za jakých okolností Vás obelhal, avšak není se

patrné co divit, že se mu to podařilo, neboi jste nebyla o dotyčných
událostech informována. Nemela jste možnost odhalit pravdu, podezíravost
Vám není vlastní.

Snad Vás překvapí, že jsem Vám toto vše neřekl včera večer, avšak nebyl
jsem svým pánem, nedokázal jsem se rozhodnout, co Vám mohu odhalit a co
ne. Ovéřte si pravdivost všeho, co jsem Vám sdělil, u plukovníka
Fitzwilliama, který je mým blízkým příbuzným i důvěrným přítelem a navíc
jako vykonavatel otcovy poslední vůle je do podrobností obeznámen se
všemi těmito dohodami. Kdybyste z odporu ke mně nepřikládala mým
tvrzením víry, nemůže Vám stejná příčina bránit, abyste se nesvěřila
mému bratranci; vynasnažím se najít způsob, jak Vám tento list odevzdat
do vlastních rukou během dopoledne, abyste ještě měla možnost se na něho
obrátit.

Končím přáním, Bůh Vás ochraňuj.

Váš Fitzwilliam Dany

Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu
opakoval nabídnutí k sňatku; nedovedla si vůbec představit, co by jí
mohl sdělovat. Dychtivě pročítala stránky a jejich obsah v ní
pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů. Sotva by je byla
dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí s to své
počínání něčím omlouvat; neboť

byla pevně přesvědčena, že nemůže uvést na svou omluvu nic, aby se při
tom nepropadl studem. Předem znechucena vším, co by jí mohl sdělit,
začala číst jeho výklad netherfieldských událostí. Četla s tak dychtivou
překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese další
věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala zrakem. Jeho
mínění o sestřině lhostejnosti okamžitě odsoudila jako lež a jeho líčení
skutečných, nejzávažnějších výhrad proti onomu sňatku ji tak rozhněvalo,
že neměla vůbec chuť jeho důvody nestranně posoudit. Nepsal, že by
litoval svého činu, a to jí stačilo, nevyjadřoval se kajícně, ale
povýšeně. Vedla ho jen pýcha a nestoudnost.

Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi a ona
sledovala s poněkud soustředěnější pozorností události, které, měla-li
jim přikláďat víru, musely vyvrátit ochotně

přijaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečné blížily
Wickhamově vlastní verzi jeho životních osuďů - probouzely se v ní ještě
bolestnější a zmatenější pocity. Zmocnil sejí

úžas, zlé tušení, snaď i hrůza. Byla by to ráda všechno rázně odmítla,
znovu a znovu si říkala:

„To není pravďa. To ani nemůže být. Určitě lže, jako když tiskne.“ A
když dočetla ďo konce, složila honem ďopis, ačkoli posleďní stránku nebo
ďvě vůbec nevnímala, a umiňo-vala si, že jej nebuďe brát vážně, že se na
něj už ani nepodívá.

V tomto rozrušení, kdy sejí myšlenky divoce honily hlavou, opět
vykročila; nedokázala však setrvat při svém úmyslu; za pár vteřin už
měla dopis opět rozložený, a kďyž se ukliďnila a ovláďla, jak nejvíc
dokázala, jala se opět probírat zdrcující vylíčení událostí okolo
Wickhama. Snažila se přitom zvážit kažďou větu a její smysl. Jeho vztahy
k pemberleyskému panstvu se jevily stejně, jak jí je vylíčil on sám, a
třebaže přeď-tím neměla úplně jasnou přeďstavu o ďobrotivosti nebožtíka
pana Darcyho, odpovídalo to docela dobře jeho vlastním slovům. Až

potud potvrzovalajedna výpověď ďruhou, jakmile však dospěla k poslední
vůli, začaly se od sebe náramně lišit. Pamatovala si ještě úplně přesně,
co jí Wickham vykládal o té faře, a když

si v duchu vybavovala, jak jí to doslova říkal, nemohla si neuvědomit,
že jeden nebo druhý

hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe uchlácholila, že se věci mají
tak, jak by si přála. Avšak když si pročetla a znovu se s bedlivou
pozorností vrátila k podrobnostem týkajícím se toho, jak se Wickham
vzdal všech nároků na faru a místo toho přijal ďosti poďstatnou sumu tří
tisíc liber, nemohla nezaváhat. Odložila dopis, zvážila všechny
okolnosti nestranně, jak se domnívala, a uvažovala o pravděpodobnosti
obou výpovědí - a nedospěla k ničemu. Stálo tu jedno slovo proti
druhému. Pročetla list znovu, avšak každá řádka se zdála čím dál tím
jasněji nasvědčovat tomu, že tento případ, který se zdál až dosud
vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho veliké
hanebnosti, se může jevit i v takovém světle, že by se mu nedalo
vytknout vůbec nic.

Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé rozmařilosti, což
jí hluboce otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz, kterým by to vyvrátila.
Neznala nic z jeho minulosti, než se objevil u domobraneckého regimentu,
kam ho zlákal jistý mladík, který se s ním setkal náhodou v Londýně a
tam prohloubil předchozí povrchní přátelství. O tom, jak žil dříve,
nevěděl nikdo v Hertfordshiru nic než to, co sám o sobě vykládal. Nikdy
jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru, i kdyby byla
měla tu možnost. Jeho tvář, hlas i způsoby dokazovaly na první pohled
jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na nějaký jeho dobrý
skutek, na nějaký přesvědčivý důkaz jeho ušlechtilosti nebo
dobrosrdečnosti, který by odvrátil útoky pana Darcyho a vzhledem k
převažujícím ctnostem by nasvědčoval spíš o příležitostných prohřešcích,
jak se snažila nazývat to, co pan Darcy vylíčil jako nechuť k práci a
dlouholeté nepravosti. Žádná taková vzpomínka jí však nepřišla na pomoc.
Měla v živé paměti, jak šararnantně se choval a promlouval, avšak její
paměť mu nemohla přičíst k dobru nic podstatnějšího, než že se všem
sousedům zamlouval a že mu jeho společenská uhlazenost získala úctu v
důstojnické jídelně. U tohoto bodu prodlela dlouho a pak opět
pokračovala ve čtení. Leč běda: následující pasáž o tom, jaké úklady
nastrojil slečně

Darcyové, do jisté mír) potvrzovalo to, co se odehrálo mezi ní a
plukovníkem FitzwiHiamem právě včera dopoledne; a nakonec byla vyzvána,
aby si všechny, podrobnosti ověřila u samého plukovníka Fitzwilliama,
který jí předtím sdělil, že je zasvěcen do všech bratrancových
záležitostí a o jehož věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Jednu chvíli
už

byla téměř rozhodnuta, že se na něho obrátí, avšak zaváhala, když si
představila, jak by byl takový rozhovor trapný, a nakonec ten nápad
vůbec zavrhla, když si. uvědomila, že pan Darcy by nikdy neriskoval
lakový návrh, kdyby si nebyl naprosto jist, že mu bratranec jeho vývody
potvrdí.

Pamatovala si úplně přesně, o čem hovořila s Wickhamem ten první večer u
Philipsových. Mnohé výrazy se jí vryly do

paměti doslova. Teprve nyní si uvědomila, že se vůbec neslušelo, aby
tohle všechno vykládal někomu, koho viděl prvně v životě, a divila se,
že ji to dříve nenapadlo. Připadalo jí netaktní

upozorňovat na sebe takovým způsobem jako on, a viděla nesoulad jeho
výroků s jeho činy. Vzpomínala, jak se vychloubal, že se nebojí setkat s
Darcym - ať si Darcy odjede, ale on že nemá, proč by utíkal; a přitom si
to hned příští týden zařídil, aby nemusel být na netherfieldském plese.
Uvědomila si také, že svůj příběh nevykládal nikomu než jí, dokud
netherfieldské panstvo neodjelo, avšak hned potom se to rozkřiklo, a
žádné zábrany, žádné

výhrady mu nebránily očernit Darcyho co nejvíce, ačkoli ji předtím
ujišťoval, že z úcty k otci nemůže nikdy odhalit pravou tvář syna.

Jak jinak sejí nyní jevilo všechno, co se ho týkalo! Dvořil se teď
slečně Kingovéjen a jen z ohavné zištnosti, a její nikterak závratné
věno už nyní nedokazovalo skromnost jeho tužeb, ale dychtivost využít
první příležitosti. Jeho chování vůči sobě nedokázala už uspokojivě

zdůvodnit: buď se mu dostalo mylných informací o jejím věnu, anebo
vyhovovalo jeho marnivosti podněcovat sympatie, které mu snad neuváženě
dala najevo. Váhavé pokusy o jeho očistu slábly a slábly, zato pro
Darcyho mluvilo čím dál tím víc věcí: nemohla popřít, že Bingley Jane na
její otázky už dávno ujistil, že je v této věci bez viny; že přes jeho
povýšenost a odpudivé způsoby za celou tu dobu, co ho znala - a v
posledním čase se s ním shodou okolností stýkala tak často, že se v
jistém smyslu obeznámila s jeho povahou - nepostřehla, že by byl
bezzása-dový nebo nespravedlivě zaujatý - že by se oddával volným a
nevázaným choutkám; mezi svými přáteli byl ctěn a vážen - i Wickham
hovořil s uznáním o jeho vztahu k sestře a sama ho často slyšela
vyprávět o ní s takovou vřelostí, jaké by bez-citný člověk nebyl
schopen; a kdyby byl učinil to, co mu připisoval Wickham, kdyby byl tak
hrubě pošlapal právo, sotva by to byl dokázal utajit před světem; kromě
toho bylo nepředstavitelné, aby se člověk toho všeho schopný mohl
přátelit s dobrosrdečným panem Bingleym. Najednou se sama za sebe
strašně zastyděla. Nedokázala pomyslet ani na Darcyho, ani na Wickhama
bez výčitek, že

se chovala zaslepeně, nespravedlivě, předpojatě, nesmyslně.

„Jak ohavně jsem si počínala!“ zvolala. „A přitom si tak zakládám na
svém bystrozraku! Tak vyzdvihuji své schopnosti! Jak často jsem zavrhla
Janinu nepředpojatou dobrotivost a řídila se sebevědomě zbytečnou
nedůvěrou! Je to vskutku pokořující objev! A přitom si to pokoření

zasluhuji. Ani zamilovaný by nebyl tak uboze zaslepený. Mne však zavedla
na scestí marnivá

pošetilost, nikoli láska. Lichotilo mi, že mě jeden vyznamenává svou
přízní, urazilo mě, že mě

druhý při prvním seznámení přehlíží, a protojsem ve všem, co se jich
týkalo, dala přednost předsudkům a hlouposti a zahnala zdravý rozum.
Vždyť jsem až do této chvíle byla sama proti sobě.“

Bloudila v myšlenkách od sebe k Jane - od Jane k Bin-gleymu, a tu si
připamatovala, že vysvětlení, jež jí pan Darcy poskytl v tomto případě,
se jí zdálo velmi nedostatečné: i četla znovu. Tentokrát na ni jeho
slova zapůsobila velmi odlišným dojmem. Jak také mohla v tomto případě
odmrštit jeho důvody, když jim v jiném uvěřila? Prohlašoval, že si vůbec
nebyl vědom Janina citového zaujetí, a ona si nemohla nevzpomenout, jak
se na to dívala Charlotte. Musela rovněž přiznat, že jeho dojem o Jane
má své oprávnění. Věděla, že Janina láskaje hluboká, ale zeji málo dává
znát a že se tváří i chová stále vyrovnaně, což nesvědčívá o hlubokém
citovém založení.

Když dospěla k onomu odstavci, kde se zmiňoval o svých pokořujících, leč
oprávněných výhradách vůči její rodině, zaplavil ji hluboký stud.
Popisoval je příliš výstižně, aby je mohla vyvrátit, a prů-běh
netherfieldského plesu, jemuž věnoval zvláštní pozornost, neboť tehdy se
v něm utvrdily jeho předchozí špatné dojmy, měla ona ještě v živější
paměti než on. Uznání, jehož se dostalo sestře a jí, se neminulo
účinkem. Zmírnilo, avšak nemohlo vyvážit skutečnost, že se ostatní z
její rodiny vystavili oprávněnému odsouzení; a když si pomyslela, jaké
zklamání zažila Jane kvůli svým blízkým, a uvažovala, jak podstatně jim
oběma takové

nepatřičné chování škodí, pocítila sklíčenost, jakou dosud nepoznala.
Dvě hodiny chodila onou pěšinkou a oddávala se všemožným úvahám -
zvažovala opět a opět různé události, odhadovala možnosti a smiřovala
se, jak nejlépe dovedla, s tak nečekanou a významnou změnou, až si
uvědomila, jak je unavená a jak dlouho je už pryč, a zamířila zpátky;
když vcházela do stavení, umiňovala si, že se bude tvářit vesele jako
jindy a že potlačí

všechny myšlenky, které by jí bránily v hovorech.

Okamžitě jí bylo zvěstováno, že tu během její nepřítomnosti byli oba
pánové z Rosingsu; pan Darcy se zdržel jen pár minut, aby se rozloučil,
avšak plukovník Fitzwilliam s nimi poseděl dobrou hodinu a čekal na ni,
dokonce se už téměř také vydal na procházku, aby ji objevil. Elizabeth
jen taktak dokázala předstírat lítost, že se minuli, ale ve skutečnosti
byla ráda. Plukovník Fitzwilliam už ji nezajímal, nemohla myslet na nic
než na svůj dopis. Oba pánové opustili Rosings nazítří dopoledne a pan
Col-lins, jenž vyčkával u vrátnice, aby jim mohl na rozloučení složit
svou poklonu, byl s to odspěchat domů s potěšujícím sdělením, že se oba
zdáli vynacházet při dobrém zdraví a tak dobré mysli, jak jen lze
očekávat po smutném výjevu, jehož byli právě účastni na zámku. Tamtéž
pak odspěchal utěšovat lady Catherine a její dceru a přinesl domů s
velkým zadostiučiněním poselství od Její Jasnosti, že se nudí a že
zatoužila, aby všichni přišli a poobědvali s ní.

Elizabeth nemohla popatřit na lady Catherine a neuvědomit si přitom, že
kdyby byla chtěla, mohla před ni nyní předstoupit jako její budoucí
neteř, a rovněž si nevesele uvědomovala, jak by to bylo Její Jasnost asi
pobouřilo. Co by na to byla řekla? Jak by se byla zachovala?

Těmito otázkami si krátila čas.

Nejprve se hovořilo o tom, že se scházejí ve zmenšeném počtu. „Víte, že
mi to rozdírá srdce?“ pravila lady Catherine.

„Nikdo neprožívá ztrátu přátel tak bolestně jako já. A tyhle mládence
jsem si zvlášť oblíbila a vím, že i oni mne mají v oblibě. - Byli
hluboce nešťastni, že už musí odjet. Ale to jsou vždycky. Drahý
plukovník se ještě jakžtakž držel až do-posledka, avšak Darcy poci-ťoval
loučení skutečně tíživě, snad ještě tíživěji než loni. Má k Rosingsu čím
dál tím vřelejší vztah.“ Pan Collins měl ovšem pohotově kompliment i
narážku, která vyvolala blahosklonný úsměv na matčině i dceřině tváři.

Po večeři poznamenala lady Catherine, že slečna Bennetová se jí dnes zdá
nějaká zaražená, a okamžitě si to sama vysvětlila předpokladem, že sejí
asi nechce ještě domů, a dodala:

„Je-li tomu tak, musíte napsat paní matce a poprosit ji, aby vám
dovolila ještě tu zůstat. Jsem přesvědčená, že paní Collinsová bude vaší
společnosti ráda.“

„Jsem Vaší Jasnosti velice zavázána za laskavé pozvání,“ odvětila
Elizabeth, „není však bohužel v mé moci, abych je využila. Tuto sobotu
musím být v Londýně.“

„Ale vždyť si tu takhle pobudete pouhých šest týdnů. Očekávala jsem, že
se tu zdržíte dva měsíce. Říkala jsem to přece paní Collinsové, ještě
než jste přijeli. Co byste tak pospíchala?

Paní Bennetová vás jistě může ještě čtrnáct dní postrádat.“

„Ale otec nemůže. Psal mi minulý týden, abych se co nejdříve vrátila.“

„Jděte! Když vás může matka postrádat, může i otec. Otcům na dcerách
nikdy moc nezáleží. Kdybyste zůstala ještě celý měsíc, mohla bych jednu
z vás dovézt až do Londýna, hodlám se tam totiž počátkem června na týden
vypravit, a jelikož Dawsonovi nevadí zavazadla na kozlíku, bylo by tam
krásně pro jednu místo - ba, kdyby nastalo chladné počasí, nevadilo by
mi vzít obě, protože nejste ani jedna tlustá.“

„Jste nanejvýš laskavá, Vaše Jasnosti, avšak obávám se, že musíme
dodržet předchozí

úmluvu.“

Lady Catherine se zřejmě vzdala. „Musíte s nimi poslat sluhu, paní
Collinsová. Víte, že vám vždycky řeknu otevřeně, co si myslím, a
nelíbilo by se mi, kdyby dvě dívky cestovaly poštovním dostavníkem bez
doprovodu. Odporuje to vší slušnosti. Musíte to zařídit a někoho s nimi
poslat. Takové

věci mě dokážou rozhořčit na nejvyšší míru. Mladé dívky mají mít vždy
patřičnou ochranu a doprovod, odpovídající jejich společenskému
postavení. Když má neteř Georgiana odjížděla loni v létě do Ramsgate,
vymínila jsem si, že s ní pojedou dva sluhové. Nesluší se, aby se slečna
Darcyová, dcera pana Darcyho z pemberleyského panství a lady Anně, někde
objevila jinak. Já kladu na tyhle věci velký důraz. Musíte poslat se
slečnami Johna, paní Collinsová. Jsem ráda, že jsem na to přivedla řeč,
protože by vám to nesloužilo ke cti, kdybyste je nechala odjet samotné.“

„Můj strýček pro nás pošle lokaje.“

„Tak? - Váš strýček! Drží si tedy lokaje? Jsem ráda, že máte někoho, kdo
na tyhle věci myslí. Kde budete měnit koně? - Aha, no ovšem, v Bromley.
- Řekněte U zvonu mé jméno a ochotně

vás obslouží.“

Lady Catherine měla ještě mnoho otázek v souvislosti s jejich cestou, a
jelikož na všechny sama neodpověděla, bylo nutné ji sledovat, za což jí
Elizabeth byla vděčná, neboť by jinak bývala tak zabraná do svých
myšlenek, že by byla mohla pozapomenout, kde je. Musela odložit úvahy na
chvíle samoty; jakmile se octla někde nerušena, oddávala se jim s velkou
úlevou a neminul den, aby se nevydala sama na procházku a nedopřála si
po libosti trapných vzpomínek.

List pana Darcyho uměla brzy nazpaměť. Dumala nad každou větou a její
vztahy k pisateli doznávaly každou chvíli podstatných změn. Když si
vzpomněla, jakým způsobem k ní

hovořil, probouzelo to v ní stále velké pobouření; když však uvážila,
jak nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na
sebe a bylo jí líto, že musela zklamat jeho city.

Jeho láska zasluhovala vděčnost, jeho celkový charakter úctu, avšak
nemohla se ztotožnit s jeho touhami, ani na okamžik nezalitovala, že ho
odmítla, a vůbec si nepřála, aby se ještě

někdy v životě shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že ji to
mrzelo a trápilo, a neblahé

přestupky matky a sester byly důvodem ještě hlubšího zármutku. Bylo to
všechno beznadějné. Otec se jim vysmíval, ale nikdy se natolik
nenamáhal, aby zkrotil neukázněnost a lehkomyslnost mladších

dcer, a matka, která sama nevěděla, co se patří, neviděla v jejich
chování nic špatného. Elizabeth s Jane se často spojenými silami
pokoušely zabránit Catherine a Lydii v nerozvážnostech, avšak jak mohlo
dojít k nápravě, dokud to matka trpěla a podporovala?

Poddajná a nedůtklivá Catherine, která zcela podléhala Lydiinu vlivu, se
cítila jejich radami vždy dotčena, kdežto svéhlavá a lehkovážná Lydia je
pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Byly obě hloupé, líné a marnivé.
Dokud bude v Merytonu jediný důstojník, nepřestanou flirtovat, a jelikož
je z Longbournu do Merytonu jen co by kamenem dohodil, nepřestanou tam
běhat.

Těžce na ni doléhaly i starosti ohledně Jane; vysvětlení pana Darcyho
sice očistilo Bingleyho od všeho, co mu vyčítala, ale uvědomovala si tím
výrazněji, co Jane ztratila. Ukázalo se, že ji měl upřímně rád a že se
nezachoval špatně; leda se mu dala snad vytknout přílišná závislost na
úsudku přítele. Věru, kruté bylo pomyšlení, že Jane se musela vzdát
svazku po všech stránkách tak žádoucího, s tolika výhodami, slibujícího
takové štěstí, a to jen kvůli pošetilému a nedůstojnému počínání vlastní
rodiny.

Když k těmto úvahám ještě připočteme odhalení Wickha-movy povahy, je
nabíledni, že dobrá

nálada, která ji dříve málokdy opouštěla, utrpěla vlivem těchto
okolností natolik, že sotva dokázala zachovat aspoň její zdání.

Za onen poslední týden vykonali tolik návštěv na Rosingsu jako během
prvního. Strávili tam i poslední večer a Její Jasnost se znovu
dopodrobna vyptala na všechno ohledně jejich cesty, poučovala je, jak
nejlépe sbalit zavazadla, a kladla jim na srdce jediný správný způsob,
jak složit toalety, s takovým důrazem, že Maria považovala za nezbytné
po návratu bez ohledu na dopolední práci všechny kufry přerovnat.

Při loučení jim lady Catherine velmi blahosklonně popřála šťastnou cestu
a pozvala je, aby za rok opět zavítaly do Hunsfordu; a slečna de
Bourghová nelitovala námahy, udělala jim pukrle a oběma podala ruku.

V sobotu ráno se Elizabeth á pan Collins sešli u snídaně několik minut
před příchodem ostatních a on využil té příležitosti, aby ji na
rozloučenou zahrnul zdvořilostmi, které pokládal za nutné.

„Není mi známo, slečno Elizabeth,“ pravil, „zda vám již moje choť
vyjevila, jak velice je vám zavázána, že jste nás ráčila navštívit;
avšak jsem skálopevně přesvědčen, že neopustíte tento dům, aniž se vám
za vaši laskavost dostalo díků. Ujišťuji vás, že jsme si velmi vážili
vaší milé

společnosti. Jsme si vědomi, že náš skromný příbytek může málokoho
lákat. Žijeme prostě, naše pokoje jsou malé a služebnictvo nepočetné,
neoddáváme se světským radovánkám, takže mladé dámě, jako jste vy, musí
Hunsford připadat nudný, avšak věřte mi, že jsme vám vděčni za vaši
blahovůli a že jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abyste svůj
čas u nás netrávila nepříjemně.“

Elizabeth neváhala vyjádřit své díky a ujistila ho, že sejí tu líbilo.
Strávila šest týdnů velmi příjemně, byla šťastná, že viděla Charlottu, a
dostalo se jí tolik laskavé pozornosti, že ona je dlužnicí. Pan Collins
byl spokojen a se slavnostním úsměvem odvětil:

„To slyším s velkou radostí, že svůj pobyt u nás nepokládáte za
nepříjemný. My jsme se zajisté vynasnažili, seč jsme, a naštěstí jsme
byli s to uvést vás do velmi vznešené společnosti a vzhledem k našim
stykům s rosingským panstvem jsme vám mohli dopřát často příjemnou změnu
oproti našemu skromnému domácímu prostředí. Smíme tedy doufat, že vám
návštěva v Hunsfordu nebyla proti mysli. Díky lady Catherine a její
rodině obnáší naše postavení

takové výhody a přednosti, jakými se může honosit málokdo. Viděla jste,
jaké jsou naše vztahy. Viděla jste, že jsme na zámek pravidelně zváni.
Po pravdě řečeno, troufám si prohlásit, že při všech nedostatcích této
skromné fary žádný její obyvatel nezasluhuje soucit, pokud se může těšit
z přátelství zámeckého panstva jako my.“

Slova jen nedostatečně vyjadřovala, čím mu srdce přetékalo, musel se
procházet po pokoji, zatímco Elizabeth se snažila sloučit zdvořilost a
pravdu do několika stručných vět.

„Jistě o nás budete moci podat příznivé zprávy v Hertford-shiru, drahá
sestřenko. Aspoň se odvažuji doufat, že tomu nic nestojí v cestě. Denně
jste byla svědkem, jak lady Catherine zahrnuje paní Collinsovou přízní;
a neodnášíte si tedy, jak věřím, ten dojem, že vaše přítelkyně
prohloupila, když -avšak o tom raději pomlčíme. Dovolte jen, abych vás
ujistil, drahá slečno Elizabeth, že vám ze srdce přeji, abyste byla v
manželství tak šťastná jako my. Drahá Charlotte a já jsme jedno srdce,
jedna duše. Panuje mezi námi podivuhodná shoda v povaze i názorech, jako
bychom si byli předurčeni.“

Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastní jsou ti
manželé, kteří to o sobě

mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla dodat, že je pevně přesvědčena o
jeho spokojenosti a raduje se z toho. Nelitovala však, že další litanie
přerušil příchod ženy, jež je inspirovala. Chudinka Charlotte! Bylo to
truchlivé, zanechat ji v takové společnosti. Avšak zvolila si svůj osud
s očima otevřenýma, a třebaže se očividně nerada loučila s návštěvou,
nezdálo se, že by stála o soucit. Domácnost a hospodyňské starosti, její
drůbež, farnost a všechno, co z toho plynulo, ještě pro ni neztratily
přitažlivost.

Konečně předjel kočár, kufry byly upevněny nahoře, balíčky umístěny
vevnitř a vše bylo přichystáno k odjezdu. Přítelkyně se spolu vřele
rozloučily a pak doprovázel Elizabeth ke kočáru pan Collins; než přešli
zahradu, pověřil ji, aby vyřídila srdečné pozdravy celé své

rodině, přičemž neopomněl dodat, že jim ještě jednou děkuje za laskavé
přijetí loni v zimě, a připojit poručení jemu neznámým manželům
Gardinerovým. Pomohl jí do vozu, pak nastoupila Maria a užuž by byli
zabouchli dveře, když tu jim celý zděšený připomněl, že dosud nic
nevzkázaly dámám z Rosingsu.

„Zajisté však,“ dodal, „si přejete, abych jim vyřídil vaše uctivé
poručení a poděkoval jim za prokázané laskavosti během vašeho pobytu.“

Elizabeth neměla námitek, takže bylo možno dveře přibouchnout, a vůz se
rozjel.

„Dobrý bože!“ zvolala Maria po chvilkovém mlčení, „připadá mi, jako
bychom přijeli včera nebo předevčírem - a přitom jsme toho tolik
zažily!“

„Udalo se opravdu hodně,“ přitakala její družka s povzdechem.

„Devětkrát jsme obědvali na zámku, a kromě toho jsme tam byli dvakrát na
čaj! To budu mít co vypravovat!“

Elizabeth v duchu dodala: „A kolik toho já budu mít co tajit!“ Jejich
cesta proběhla bez klábosení i bez nesnází a za čtyři hodiny od té
chvíle, co opustily Hunsford, zastavil kočár před domem pana Gardinera,
kde se měly několik dní zdržet. Jane vypadala dobře a Elizabeth neměla
mnoho příležitostí rozvažovat nad jejím rozpoložením, protože pro ně
tetinka ve své dobrotě nachystala bohatý program. Ale Jane se s ní měla
vrátit domů a v Longbournu ji bude moci v klidu pozorovat.

Zatím ji to stálo dost velké sebezapření, aby vyčkala až do Longbournu,
než poví sestře o Darcyho vyznání. Vědomí, že je s to jí sdělit novinu,
nad níž Jane užasne a která zároveň tak lichotí těm marnivým představám,
jež rozum ještě neza-pudil, ji velice nutilo k upřímnosti, takže by ji
nebylo zadrželo nic než rozpaky, co všechno vlastně může vyzradit, a
obavy, aby až o tom jednou začne, neopakovala neuváženě něco o Bingleym,
co by mohlo její sestru ještě

víc zarmoutit.

Druhý týden v máji se tedy všechny tři dívky vypravily z londýnské
Gracechurch Street do jistého hertfordshirského městečka, a když se
blížily k hostinci, kde na ně měl čekat kočár pana Benneta, zpozorovaly,
že díky dochvilnosti kočího už Kitty i Lydia vyhlížejí z jídelny v
prvním patře. Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně zaměstnány
nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou
salátu s okurkami. Nejprve přivítaly sestry a pak je vítězoslavně
dovedly ke stolu, kde se skvěla studená pečeně, jakou obvykle skýtají
spíže zájezdních hostinců. „Že je to pěkné? Že jsme vás krásně

překvapily?“ volaly jedna přes druhou.

„Hodlaly jsme vás všechny pohostit,“ dodala Lydia, „ale musíte nám
půjčit nějaké peníze, protože my jsme utratily, co jsme měly, támhle v
tom krámě.“ Pak jim předestřela nákupy.

„Podívejte se, vzala jsem si tenhle čepec. Nezdál se mi ani moc hezký,
ale říkala jsem si, co bych si ho nekoupila. Jakmile se vrátíme domů,
rozpářu ho a uvidím, jestli bych z toho nedala dohromady něco slušného.“

A když sestry čepec odsoudily, zeje ošklivý, opáčila zcela lhostejně:
„Hm! Ale ta modistka tam měla ještě dva nebo tři mnohem horší, a až si
koupím kousek saténu v hezčí barvě a ozdobím ho tím, bude docela
ucházející. A krom toho na tom nesejde, co budeme nosit v létě, vždyť v
Merytonu už nebude -ský regiment, za čtrnáct dní odtáhnou.“

„Opravdu?“ zvolala Elizabeth s velkým uspokojením.

„Rozbijí tábor u Brightonu, a já bych tak chtěla, aby nás tam tatínek
všechny zavezl na letní

byt! Není to báječný nápad? Tvrdím, že by to skoro nic nestálo. Dokonce
i maminka by ráda jela. Jen považte, jak se tu jinak budeme celé léto
trápit.“

„Ano,“ pomyslela si Elizabeth, „to by byl báječný nápad, nic jiného
bychom si v této chvíli nemohli přát. Dobrotivé nebe! Lázeňský život v
Brightonu a k tomu vojenský tábor, jakpak by ne, až se zbavíme obležení
jednoho pluku domobrany a merytonských plesů každý měsíc!“

„A teď vám povím novinku,“ prohlásila Lydia, jakmile zasedly k jídlu.
„To budete koukat. Je to dobrá zpráva, báječná zpráva a týká se jistého
pána, kterého všechny zbožňujeme.“ Jane a Elizabeth na sebe pohlédly a
propustily číšníka od stolu. Lydia se zasmála a pravila:

„To jste celé vy, pořád samý takt a ohledy. Nechcete, aby to číšník
slyšel, jako by mu to nebylo jedno! Hádám, že často vyslechne horší věci
než to, co vám chci povědět. Ale je tak ošklivý! Jsem ráda, že zmizel. V
životě jsem neviděla takovou dlouhatánskou bradu. Ale teď

už tu novinu: týká se to drahého Wickhama a bylo by jí škoda pro
číšnické uši, ne?

Wickhamovi už nehrozí nebezpečí, že ho dostane Mary Ringová! To koukáte!
Odjela k strýčkovi do Liverpoolu, odjela nadobro. Wickham je zachráněn.“

„A Mary Kingováje zachráněna!“ dodala Elizabeth. „Zachráněna před
svazkem, který by nebyl zrovna moudrý vzhledem k její finanční situaci.“

„Udělala velkou hloupost, že odjela, jestli ho měla ráda.“ „Doufám, že
nešlo o vážné city ani z jedné, ani z druhé strany,“ pravila Jane.

„Z jeho určitě ne. Vzala bych na to jed, že o ni nestál, ani co by se za
nehet vešlo - a kdo by taky stál o takovou hloupou pihovatou protivu?“

Elizabeth se zachvěla při pomyšlení, že by sice nebyla schopna vyjádřit
to tak hrubými slovy, avšak že Lydiiny hrubé pocity se málo liší od
těch, jež sama dříve chovala ve svém srdci a pokládala za nepředpojaté!

Jakmile se všechny najedly a starší sestry zaplatily, daly zavolat
kočího a s vynaložením jistého důvtipu se celá společnost se všemi
krabicemi, brašnami a balíčky i s nevítaným přívažkem Lydiiných a
Kittyiných nákupů směstnala v kočáře.

„To jsme tu krásně nacpané,“ jásala Lydia. „Jsem ráda, že jsem si
koupila ten čepec, když pro nic jiného tak pro tu legraci, že máme ještě
jednu kulatou krabici! Tak, a teď se hezky pohodlně usadíme a budeme si
povídat a smát se celou cestu až domů. Nejdřív nám musíte vylíčit, co
jste všechno zažily za tu dobu, kdy jste byly pryč. Seznámily jste se s
nějakými fešáky? Koketovaly jste? Tolik jsem se těšila, že aspoň jedna
ulovíte manžela, než se vrátíte. Jane bude hnedle stará panna, vždyť už
jí bude pomalu třiadvacet! Páni, to bych se styděla, kdybych se do
třiadvaceti nevdala. Tetinka Phi-lipsová by si tak přála, abyste se
vdaly, to nemáte ani ponětí. Říká, že si Lízá měla vzít pana Collinse,
ale já si myslím, že by s ním nebyla\* žádná švanda. Páni! Já bych se
tak ráda vdala dřív než vy! Pak bych vám všem mohla dělat gardedámu a
vodit vás na plesy. Ach bože! Tuhle jsme se u Forstero-vých nasmáli!

Kitty a já jsme k nim byly pozvané na celý den a paní plukovníkova nám
slíbila, že se večer bude tančit (mimochodem, paní Forsterová a já jsme
se ohromně skamarádily!), a tak pozvala i obě Harringtonova děvčata, ale
Harriet byla nemocná, takže Pen musela přijít sama, a hádejte, co jsme
vymyslely! Ustrojily jsme Chamberlayna do ženských šatů, že se bude jako
vydávat za dámu - nedovedete si představit, jaká to byla legrace. Živá
duše o tom nevěděla, jen plukovník Forster, jeho paní, Kitty a já, no a
ještě tetička, protože jsme si od ní musely vypůjčit šaty; ale
nedovedete si představit, jak mu to slušelo. Denny, Wickham a Pratt a
ještě

dva nebo tři důstojníci přišli a vůbec ho nepoznali. Páni! Já se tak
nasmála! A paní Forsterová

taky. Myslela jsem, že z toho budu mít smrt. Proto také začali mužští
něco tušit a za chvíli uhádli, co je.“

Takovými historkami a žertovnými kousky ze společenského života
usilovala Lydia, podporována Kittyinými narážkami a doplňky, bavit své
společnice cestou do Long-bournu. Elizabeth se snažila ji neposlouchat,
ale nemohla zabránit, aby každou chvíli nepadlo Wickhamovo jméno.

Doma se jim dostalo velmi milého přijetí. Paní Bennetová se radovala, že
se Jane vrátila stejně krásná jako dřív, a během večeře prohlásil pan
Bennet nejednou o své vůli Elizabeth:

„Jsem rád, že už jsi zase doma, Lízinko.“

V jídelně se shromáždila početná společnost, neboť se dostavili téměř
všichni členové rodiny Lucasovy, aby přivítali Marii a vyslechli její
zprávy; i byli zaujati velmi mnohostranně : lady Lucasová se přes celý
stůl vyptávala Marie na zdraví a slepice své nejstarší dcery; paní

Bennetová byla v dvojím ohni, neboť z jedné strany sbírala informace o
poslední módě od Jane, která seděla o hezký kus dál, a nabyté vědomosti
předávala na druhou stranu mladším slečnám Lucasovým; a Lydia hlasitěji
než ostatní dohromady vypočítávala všechny radostné

dopolední zážitky komukoli, kdo byl ochoten jí naslouchat.

„Ach, Mary,“ pravila, „měla jsi jet s námi, to ti byla legrace! Když
jsme jely tam, stáhly jsme s Kitty všechny záclonky a dělaly jsme, že v
kočáru nikdo není, a byly bychom to tak nechaly celou cestu, kdyby se
Kitty nebylo udělalo špatně, a když jsme přijely ke Georgeovi, tak jsme
se myslím zachovaly velice ušlechtile, protože jsme všechna tři děvčata
pozvaly na báječnou studenou přesnídávku, a kdybys byla jela, byly
bychom tě také pozvaly. Na zpáteční cestě

jsme měly takovou legraci! Myslela jsem, že se do toho kočáru v životě
nenacpeme. Div jsem neumřela smíchy. A celou cestu domů jsme se tak
bavily! Povídaly jsme si a smály se tak hlučně, že nás určitě bylo
slyšet na deset mil.''

Na to Mary s vážnou tváří odvětila: „Jsem daleka toho, drahá sestro,
abych podceňovala takové zábavy. Většina ženských duší v nich nepochybně
nalézá zalíbení. Přiznám se však, že mne by nezíákaly nekonečně raději
dám přednost knize.“

Lydia však nevnímala ani slovo z této moudré odpovědi. Málokdy vydržela
dávat pozor déle než půl minuty a Mary zásadně vůbec neposlouchala.

Odpoledne nutila Lydia ostatní děvčata, aby zašly do Merytonu a poptaly
se, co je nového, avšak Elizabeth se tomuto nápadu energicky opřela.
Nechtěla, aby se říkalo, že slečny Bennetovy, sotva přijedou domů, už
musí pronásledovat důstojníky. Bránila se tomu ještě z jiného důvodu.
Hrozila se setkání s Wickhamem a hodlala je co nejvíce oddálit. Jakou
pro ni znamenalo úlevu, že má pluk odtáhnout, to se nedalo slovy
vyjádřit. Do čtrnácti dnů měli být pryč - a ona doufala, že po jejich
odchodu už se kvůli němu nebude muset trápit. Nestrávila doma ještě
mnoho hodin a už seznala, že záměry ohledné Brightonu, o nichž se
zmínila Lydia v hostinci, jsou častým námětem rozprav mezi rodiči.
Elizabeth okamžitě

odhadla, že otec vůbec nemíní ustoupit, avšak přitom odpovídal tak
neurčitě a dvojsmyslně, že matka, ač často sklíčena, se přece ještě
zcela nevzdala naděje, že by nemohla nakonec uspět.

Elizabeth už to nevydržela, aby neobeznámila Jane s tím, co se
přihodilo; a když si nejprve umínila, že zamlčí všechny okolnosti, které
se sestry nějak týkaly, vybídla ji nazítří

dopoledne, aby se přichystala na překvapení, a vylíčila jí v hlavních
rysech, co se odehrálo mezi ní a panem Darcym.

Slečna Bennetová se brzy vzpamatovala z úžasu, neboť byla ve své upřímné
sesterské

náklonnosti přesvědčena, že Elizabeth není možno než obdivovat, a její
překvapení ustoupilo jiným pocitům. Litovala pana Darcyho, že se jí
vyznal ze svých citů způsobem, který mu sotva mohl získat sympatie; ale
ještě více ji tížila představa, jak ho asi sestřino odmítnutí

muselo zkrušit.

„Jistě nebylo správné, že si byl tak jist úspěchem,“ pravila, „to by se
nemělo přiházet, ale považ, oč krutější pak bylo jeho zklamání!“

„Máš pravdu,“ odvětila Elizabeth, „je mi ho upřímně líto; jsou tu však
ještě jiné citové zdroje, které patrně brzy přehluší jeho vztah ke mně.
Nevytýkáš mi ale, že jsem mu dala košem?“

„Jak bych mohla! Ach, ne ne.““Ale vytkneš mi, že jsem hovořila tak
zaníceně o Wickhamovi?“

„Ne, nevidím v tom nic špatného, žes mu to řekla.“

„Ale uvidíš, až se dozvíš, co se stalo hned druhý den.“

Pověděla jí pak o dopise a opakovala jí obsah všeho, co se týkalo George
Wickhama. To byla velká rána pro chudinku Jane, jež by byla ochotně
prošla svět křížem krážem v dobré víře, že nenajde v celém lidském rodu
tolik špatnosti, kolik se jí zde soustředilo v jedné osobě. Darcyho
očištění ji sice uspokojovalo, avšak nemohlo vyvážit takové poznání.
Snažila se ze všech sil dokázat, že jde o nedorozumění, aby mohla
jednoho zprostit viny, aniž by tím přitížila druhému.

„To nepůjde,“ pravila Elizabeth, „rozhodně se ti nepovede nasadit
svatozář oběma. Vyber si, ale jeden ti musí stačit.

Máš k dispozici jen určité množství šlechetnosti, takže ti vystačí ke
cti a chvále pouze jednoho, a v poslední době se přiklánělo hned na tu,
hned na onu stranu. Já za svou osobu hlasuji spíš pro pana Darcyho, ty
však si čiň, co ti 10.“

Trvalo ale hezkou dobu, než vylákala úsměv na Janině lici.

„Nevzpomínám si, že by mnou bylo kdy něco víc otřáslo,“ pravila. „Že by
byl Wickham takový darebák! To se ani věřit nechce. Chudák pan Darcy.
Jen považ, Lízinko, co všechno musel podstoupit! Zažít takové zklamání a
přitom ještě seznat, že o něm nemáš nejlepší

mínění! A být nucen přiznat takovou věc o vlastní sestře! To je opravdu
přespříliš kruté. Jistě

to sama cítíš také.“

„I ne, lítost a soucit mě opouštějí, když vidím, jak tobě jimi srdce
překypuje. Ty to s ním budeš prožívat s tak vřelou účastí, o tom jsem
přesvědčena, že já budu mít čím dál tím větší

chuť ho pustit z hlavy a už na něho nemyslet. Tvé výlevy mě toho ušetří,
a budeš-li nad ním ještě déle lamentovat, odvrátím se já od něho s
lehkým srdcem.“

„Ubohý Wickham! Tváří se vždy tak dobrosrdečně! A má tak upřímné a
ušlechtilé způsoby!“

„S výchovou těchhle dvou mladíků muselo být rozhodně něco v nepořádku.
Jeden je v míře vrchovaté nadán ušlechtilostí a druhý budí její zdání.“

„Já jsem si nikdy nemyslela, že by pan Darcy takové zdání nebudil, jako
předtím ty.“

„A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku, když
jsem k němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii. V člověku to
utvrdí víru ve vlastní genialitu a dá

mu to takovou příležitost rozehrát svůj vtip, pojme-li k někomu odpor.
Někdo soustavně

hubuje na všechno možné a nedá se to poslouchat, avšak nelze se vytrvale
někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco vtipného.“

„Ale když jsi poprvé četla ten list, Lízinko, jistě jsi to nebrala tak
jako teď.“

„To vskutku ne. Bylo mi z toho dost trapně. A nejen trapně, byla jsem z
toho nešťastná. Přitom jsem si s nikým nemohla

popovídat o tom, co mě tížilo, žádná Jane mě nechlácholila a neříkala,
že jsem se přece jen nechovala tak hrozně slabošsky a domýšlivě a
pošetile, jak vím, že jsem se chovala. Ach! Jak jsi mi chyběla!“

„Škoda, že jsi před panem Darcym mluvila o Wickhamovi tak nezaobaleně.
Vždyť teď se zdá, že si vůbec žádné výtky nezasloužil.“

„Jistěže ne. Obořila jsem se na něho tak nešťastně právě v dů-sledku
předsudků, v nichž jsem si libovala. Potřebovala bych se s tebou poradit
o jedné věci. Co myslíš, mám či nemám odhalit před našimi známými
VVickhamovu skutečnou povahu?“

Jane Bennetová se zamyslela a pak odvětila: „Nemáme vlastně žádný důvod,
proč bychom ho musely tak strašné pranýřovat. Jak se na to díváš ty?“

„Že bychom se o to vůbec neměly pokoušet. Pan Darcy mě neoprávnil k
tomu, abych jeho informace rozhlásila. Naopak dal najevo, že všechno, co
se týká jeho sestry, je určeno jen pro mne, a kdybych se snažila
vysvětlovat lidem po pravdě, jak se zachoval v těch ostatních případech,
kdo by mi uvěřil? O panu Darcym panuje obecně tak předpojaté mínění, že
by z toho naše dobré merytonské dušičky měly smrt, kdyby o něm měly
začít smýšlet příznivé. Nedokázala bych je přesvědčit. Wickham
zanedlouho odjede, a tudíž na tom nemůže nikomu záležet, co je to za
člověka. Po čase to možná všechno vyjde najevo a pak se jim vysmějeme,
že byli tak hloupí a ne-prokoukli ho dřív. Ale teď nebudu nikomu nic
vykládat,'“

„Máš pravdu. Kdyby jeho prohřešky vešly ve známost, mohlo by ho to
nadobro zničit. Snad už nyní lituje, čeho se dopustil, a snaží se
napravit svou pověst. Nesmíme ho dohnat k zoufalství.“

Tento rozhovor uklidnit rozbouřenou hladinu Elizabethiny mysli. Zbavila
se dvou tajemství, která ji už čtrnáct dní tížila, a měla jistotu, že ji
Jane ochotně vyposlechne, kdykoli bude mít touhu si o jedné či druhé
věci opět popovídat. Zbývalo ovšem ještě něco, co se jí z ohleduplnosti
neodvážila vyjevit. Nemohla se odhodlat seznámit sestru s druhou půlkou
Dai cyho dopisu, ani ji ujistit, jak upřímné city k ní choval jeho
přítel. Tohle s ní nemohl nikdo sdílet a ona si uvědomovala, že by z ní
obtížné tajemství

mohlo být sňato jen tehdy, až by se oba mladí lidé domluvili.

„A kdyby tato nepravděpodobná situace nastala, mohla bych jí povědět jen
to, co jí bude mnohem milejší vyslechnout od Bingleyho samého. Nemám
právo přinést zprávy, dokud nepozbudou všeho smyslu!“

Když se teď opět usaďila doma, mohla v klidu pozorovat sestřin duševní
stav. Jane se trápila. Vzpomínala ještě stále něžně a láskyplně na
Bingleyho. Než ho poznala, nikdy si ani nenamlouvala, zeje zamilovaná;
měl tedy její cit všechen žár prvního vzplanutí a vzhledem k jejímu věku
a povaze větší stálost, než jakou se zpravidla vyznačují první lásky;
tak vřele na něj vzpomínala a o tolik se jí zdál převyšovat ostatní
muže, že v sobě musela vzburcovat všechnu moudrou rozvahu i ohled na své
blízké, aby se nepoddávala lítosti, která by byla ohrožovala její zdraví
i jejich klid.

„Poslyš, Lízinko,“ pravila paní Bennetová jednoho dne, „jakpak se ti
ted]tví celá ta smutná

Janina záležitost? Já za sebe jsem si umínila, že se o tom už nikomu ani
slůvkem nezmíním, co živa budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové.
Jen se pořád nemohu dovědět, jestli se s ním Jane v Londýně sešla.
Každopádně se ukázal jako pěkný ptáček - a zřejmě už není

nejmenší naděje, že by ho Jane ještě dostala. Neproslýchá se nic o tom,
že by sem na léto zase přijel, a ptala jsem se na to každého, kdo by o
tom mohl něco vědět.“ „Nevěřím, že se ještě do Netherfieldu nastěhuje.“
„Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí, ale nepřestanu
tvrdit, že se k mé dceři zachoval velice bezohledně, a na jejím místě
bych mu to byla rozhodně netrpěla. Utěšuje mě jen to, že zlomené srdce
přivede Jane do hrobu, a pak teprve bude litovat, co způsobil!“

Jelikož se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí na to
neodpověděla.

„Tak co, Lízinko,“ navázala matka krátce poté, „Collinso-vým se to žije,
viď? Ach, doufám, že jim to vydrží. A jakpak se u nich vaří? Troufám si
tvrdit, že Charlotte se ukáže jako výborná hospodyně. Jestli je jen
zpola tak šetrná jako matka

Lucasová, dají si pěknou sumičku stranou. Ta-nevede domácnost rozmařile,
na to dám krk.“

„Ne, to nevede.“

„Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor, aby se
nezadlužili. Takoví

se jakživo neocitnou pro peníze v úzkých. No, ať jim to slouží ke
zdraví! Taky si často asi povídají, jak bude Longbourn jejich, až náš
tatínek umře, viď? Už se tu cítí jako páni, ne, až k tomu jednou dojde.“

„O této věci se těžko mohli zmínit přede mnou.“

„No, vždyť by to bylo do nebe volající, kdyby se byli zmínili, ale mezi
sebou o tom často mluví, to vím určitě. Nu, když to přenesou přes srdce,
žít na panství, které jim zákonitě

nepatří, tím lip. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým
ustanovením v poslední

vůli.“

První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý. Regiment se
chystal odtáhnout z Merytonu a mladé dámy široko daleko propadaly
zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř

všude. Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát
a věnovat se své obvyklé

činnosti. Přenešťastná Lydia a Kittyjim neustále vyčítaly takovou
nečitelnost, neboť

nedovedly pochopit, jak někdo z rodiny může mít tak tvrdé srdce.

„Bože na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?“ lamentovaly co chvíli
ve svém hoři.

„Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?“

Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co sama
protrpěla při podobné

příležitosti před pětadvaceti lety.

„Pamatuji se,“ pravila, „jak jsem celé dva dny proplakala, když regiment
plukovníka Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí srdce.“

„Mně to zlomí srdce určité,“ řekla Lydia.

„Kéž bychom mohli jet do Brightonu!“ poznamenala paní Bennetová.

„Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak
zatvrzelý!“

„Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!“

„I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře,“ dodávala
Kitty. Takovéto nářky zaznívaly bezustáni longbournským domem. Elizabeth
se pokoušela brát to s humorem, ale veškerý smysl pro legraci potlačil
stud. Znovu si uvědomovala, jak oprávněné

byly Darcyho výhrady.

Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní
plukovníkova Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji
provázela do Brightonu. Tato nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi
mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji sblížily humor a veselá
nálada; přátelily se tri měsíce a z toho dva důvěrně. Jak byla Lydia
unesena, jak vzývala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou a
zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v
divokém vzrušení, nechala si od všech gratulovat a bez ohledu na
sestřiny pocity se smála a klábosila ještě ztřeštěněji než

jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v salóně metala osudu v tvář obvinění
stejně nelogická jako nerudným tónem pronášená.

„Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou i mne, když
už pozvala Lydii,“ naříkala. „Nejsme sice nejlepší přítelkyně, ale mám
na to stejné právo jako ona, a ještě

větší, protože jsem o dva roky starší.“ i

Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se s tím
smířila. V Elizabeth vyvolalo to pozvání pocity zcela odlišné než v její
matce nebo Lydii: pro ni zvonil umíráček jakékoli naději, že Lydia
jednou dostane rozum, a třebaže se takovým počinem vystavovala
nenávisti, kdyby vyšel najevo, považovala za nezbytné potají poprosit
otce, aby ji nikam nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti, jichž
se Lydia vůbec ve svém chování

dopouští, poukázala na to, jak málo jí může být ku prospěchu přátelství
s osobou, jako je paní

Forsterová, a oč nerozvážněji si bude počínat po boku

takové společnice v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení
než doma. Vyslechl ji pozorně a pak pravil:

„Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není
naděje, že by to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou rodinu
než při této příležitosti.“

„Kdybyste jen věděl,“ pravila Elizabeth, „jaké trampoty pro nás pro
všechny z toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré počínání
vejde obecně ve známost - ba, jaké

už povstaly, pak byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvědčena.“

„Jaké už povstaly?“ opakoval pan Bennet. „Cože, zapudila ti snad
některého ctitele?

Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček, který se
nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni, nestojí ani za
lítostivou slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch ubožáků, které odradila
Lydiina zbrklost.“

„Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se tomu
kvůli nějakému určitému případu, ale proto, že nám to obecně neprospívá.
Lydiina divokost a prchlost, její

sebejistota a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou
zůstat bez vlivu na naše postavení, na naši pověst ve společnosti.
Nehněvejte se na mne - ale musím být upřímná. Nedáte-li si vy, drahý
tatíčku, tu námahu a nezkro-títe její překypující temperament,
neudělíte-li jí ponaučení, že jí její nynější zájmy nevystačí na celý
život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě. Její povaha už bude
dotvořena a v šestnácti z ní bude nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy
sebe i svou rodinu zesměšnila - a navíc koketa, která k tomu nemá než ty
nejnižší a nejprimitivnější předpoklady, která nemá jiné přednosti než

mládí a přijatelný zevnějšek a která ve své hlouposti a povrchnosti ani
trochu nebude s to čelit obecnému opovržení, jež vyvolá svou zuřivou
honbou za pánskou pozorností a lichotkami. Toto nebezpečí stejně
ohrožuje i Kitty. Ta půjde za Lydií třeba do pekla. Takové marnivé,
pošetilé, líné holky neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý tatíčku,
nepokládáte za možné, že se jim nevyhne a neodsoudí je každý, kdo je
pozná, a že to často nevztáhne i na jejich sestry?“

Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji
láskyplně za ruku a pravil:

„Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane, bude si
vás vážit a ctít; a neublíží vám ani to, že máte dvě - nebo bych spíš
měl říct tři sestry, které za nic nestojí. V

Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu nepojede. Ať si
tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk a uhlídá ji před
nejhorším, a naštěstí je natolik chudá, že jí

sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým
koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou mnohem
přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský

pobyt poučí o její vlastní bezvýznamnosti. U ní se už na žádný pád nedá
mnoho zkazit, aniž

bychom byli nuceni dát ji doživotně pod zámek.“

S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit; avšak v jejích názorech
ji nezviklal a odcházela od něho nespokojená a zklamaná. Neměla však v
povaze zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými úvahami. Byla přesvědčena,
že svou povinnost splnila, a aby se chmuřila nad nevyhnutelnými
nepříjemnostmi a zhoršovala všechno předčasnými obavami, to neodpovídalo
její letoře.

Kdyby byly Lydia s matkou Bennetovou zvěděly obsah jejího rozhovoru s
otcem, nebyly by dokázaly vyjádřit své pobouření, ani kdyby se byly
spojily ve své výmluvnosti. Pro Lydiinu dušičku představovala návštěva v
Brightonu nejvyšší možné pozemské štěstí. Její živá

představivost jí vykreslila, jak po ulicích tohoto bujarého lázeň-ského
města korzují davy důstojníků. Viděla; jak se kolem ní točí desítky a
ještě víc dosuď neznámých mužů. Viděla vojenské ležení v celé slávě -
jak se v krásně jednotných řadách táhnou stany, překypující

mládím a veselím a oslňující rudou barvou, a k dovršení všeho se viděla
usazená pod stanovým plátnem, jak něžně flirtuje nejméně s šesti
důstojníky najednou. Kdyby byla tušila, že se jí sestra pokusila
překazit takovéto vyhlídky a očekávání, jak by se na to byla zatvářila?

Jen matka by ji byla pochopila, jen ta by byla sdílela podobné pocity.
Lydiin odjezd do Brightonu bylo to jediné, co ji utěšovalo v smutném
přesvědčení, že se tam s ní manžel v životě nevypraví.

Neměly však ani potuchy o tom, co se přihodilo, a tak se oddávaly svému
vytržení s krátkými pauzami až do toho dne, kdy Lydia opouštěla domov.

Elizabeth se měla nyní naposled setkat s panem Wickha-mem. Vídala ho
často od svého návratu, takže ji ta představa už nevzrušovala, a z
důvodů bývalé náklonnosti už vůbec ne. Dokázala dokonce odhalit právě v
té jeho jemnosti, jež ji zprvu okouzlovala, stopy afektovanosti a
stereotypnosti, unavující a znechucující. Nadto se k ní nyní choval tak,
že jí

zavdal docela novou příčinu k nelibosti, neboť brzy dával najevo, zeje
hotov sejí dvořit tak jako tenkrát krátce po seznámení, čímž ji -
vzhledem k tomu, co se mezitím přihodilo - jen popudil. Přestala s ním
mít jakoukoli účast, když viděla, že si ji vybral k povrchnímu a
nezávaznému flirtování; soustavně se tomu bránila, a přitom si
uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje svou domněnkou, zeji smí
pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece se zavděčí její
marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu poctí svou přízní.
Poslední den, který prožíval pluk v Merytonu, večeřel spolu s jinými
důstojníky v Longbournu; a Elizabeth měla tak málo chuti rozejít se s
ním v dobrém, že když sejí dotázal, co dělala a jak se měla na návštěvě
v Hunsfordu, zmínila se i o tom, že plukovník Fitzwilliam a pan Darcy
strávili tři týdny na Rosingsu, a zeptala se ho, zná-li onoho druhého
pána. Zdál se nemile překvapen a znepokojen, ale za okamžik se
vzpamatoval, oplatil jí úsměv a odvětil, že se s ním v dřívějších dobách
často vídal; pak poznamenal, zeje to noblesní člověk, a zeptal se jí,
jak sejí zamlouval. Ve své odpovědi nešetřila vřelou chválou. S
předstíranou lhostejností krátce nato dodal:

„Jak dlouho jste to říkala, že byl na zámku?“

„Necelé tři neděle.“

„A vídali jste se často?“

„Téměř denně.“

„Chová se docela jinak než jeho bratranec.“

„Ano, docela jinak. Avšak pan Darcy působí sympatičtěji při bližším
seznámení.“

„Skutečně?“ zvolal Wickham a vrhl na ni pohled, který jí nemohl
uniknout. „A smím se zeptat, pěkně prosím - „ Ale zarazil se a dodal
žertovně: „Hovoří pak přívětivěji? Ráčí snad přidat trochu na
zdvořilosti? - neboť se neodvažuji doufat,“ pokračoval tišším a
vážnějším hlasem, „že by se změnil v podstatě.“

„Ne, to ne!“ pravila Elizabeth. „Myslím, že v podstatě se nemění.“ Při
jejích slovech se Wickham tvářil, jako by nevěděl, jestli je má přijmout
s radostí nebo nedůvěřovat skrytému významu. Něco v jejím výraze ho
přimělo naslouchat s nedůvěrou a úzkostnou pozorností, zatímco
pokračovala:

„Když jsem řekla, že působí sympatičtěji při bližším seznámení,
nemyslela jsem to tak, že by se ve svém uvažování nebo chování nějak
zdokonalil, ale že člověk lépe chápe jeho povahu, když ho blíže pozná.“

Wickhamův neklid se nyní projevil ruměncem a poplašeným pohledem, na
několik minut sé

odmlčel, ale pak setřásl rozpaky, znovu se k ní obrátil a pravil velice
laskavým hlasem:

„Vy, jež znáte tak dobře moje vztahy k panu Darcymu, si jistě dokážete
snadno představit, jak upřímně se musím radovat, že si počíná tak moudře
a zachovává aspoň zdání slušnosti. V

tomto smyslu může být užitečná jeho pýcha - když ne jemu, tedy mnohým
ostatním, neboť

mu musí zabránit v takových odsouzeníhodných proradnostech, jakými jsem
trpěl já. Obávám se jen, že tato obezřelost, o niž tu, jak se domnívám,
jde, je vyhrazena jen pro návštěvu u paní

tetinky, na jejímž dobrém mínění i názorech mu velmi záleží. Vím, že v
její přítomnosti na něm vždy bylo patrné, jaký respekt k ní má, a působí
tu jistě i touha, aby získal ruku slečny de Bourg-hové, což mu ovšem
zvlášť leží na srdci.“

Elizabeth nedokázala potlačit úsměv, který v ní tato slova vyvolala, ale
odvětila jen lehkou úklonou. Viděla, zejí chce zase vyprávět tu starou
historku o svých křivdách, a ona neměla vůbec náladu ho trpělivě
poslouchat. Po zbytek večera zachovával Wickham zdání obvyklé

bezstarostnosti, ale vůbec se už nepokoušel vyznamenávat Elizabeth svou
pozorností; rozloučili se s oboustrannou zdvořilostí, avšak snad i s
oboustranným přáním, aby se už

neshledali.

Když hosté odešli, vrátila se i Lydia s paní Forsterovou do Merytonu,
odkud se měly nazítří

časně ráno vydat na cestu. Rozžehnala se s rodinou spíš hlučně než
dojemně. Jen Kitty prolévala slzy, ta však plakala zlostí a závistí.
Paní Bennetová se rozplývala přáním všeho nejlepšího a zvlášť kladla
dceři na srdce, ať si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se dobře
pobavila - že této rady do puntíku uposlechne, bylo víc než
pravděpodobné; Lydia sama se loučila tak hlučně a radostně, že ani
nezaslechla mírné pozdravy svých sester. Kdyby byla Elizabeth soudila
jen podle poměrů u nich doma, nebyla by si mohla utvořit příliš

lákavé představy o manželském štěstí a rodinné spokojenosti. Její otec
se dal podmanit mládím a pů-vabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a
půvab obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a
úzkoprsost v něm brzy po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl.
Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném
štěstí přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z těch, kteří zklamáni z
vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách, jež jsou až
příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní

hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu byly
hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil za pramálo, ledaže ho občas
svou hloupostí a pošetilostí pobavila. Jistě to není ta blaženost, za
jakou si muž zpravidla přeje vděčit své ženě, kde se však nedostává
schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím,
co je. Elizabeth si byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel
nechová zrovna nejlépe. Bolelo ji, když to viděla; vážila si však jeho
schopností, byla mu vděčná za příchylnost, kterou jí projevoval, a tak
se snažila nemyslet na to, co nemohla přehlédnout, a neuvažovat o tom,
jak otec bez ohledu na povinnou úctu k manželce ji nechvályhodným
způsobem vystavuje posměchu vlastních dětí. A nyní pociťovala naléhavěji
než jindy, v jak nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného
manželství, a uvědomovala si procítěněji než dřív, jaké zlo pochází ze
schopností tak neuváženě uplatňovaných; kdyby jich byl moudře používal,
mohly se aspoň dcery umět patřičně chovat, třebas by byl nedokázal
přidat ženě na rozumu. Když si Elizabeth odbyla radost z Wickhamova
odjezdu, marně pátrala, jaké další výhody skýtá život bez regimentu.
Večírky u známých nebyly tak živé jako dříve a doma měla matku a sestru,
které svými ustavičnými nářky nad tím, jaká je tu strašná nuda,
přivolaly skutečně

chmurnou náladu na celou rodinu; u Kitty zůstávala naděje, že sejí časem
vrátí zdravý rozum v původní vrozené míře, když byla odstraněna příčina,
která jí popletla hlavu, ale nejmladší

sestra, od níž se vzhledem k její povaze mohli nadít horších věcí, bude
patrně utvrzena ve svých nerozvážnostech a sebejistotě, neboť se octla v
dvojnásob nebezpečném prostředí: v lázních a na manévrech. Celkem vzato
tedy shledala, jak už se to tak stává, že událost, na niž

se netrpělivě těšila, jí potom nepřinesla všechny výhody, které si od ní
slibovala. Následkem toho bylo nutné, aby si stanovila nějaký další
mezník jako počátek pravé blaženosti - nějaký

jiný bod, k němuž by se upínaly její tužby a naděje, neboť bude-li se
moci na něco těšit, překoná zklamání, jež ji právě potkalo, a obrní se
proti tomu, jež ji čeká. Všechny její světlé

myšlenky se tedy soustředily na prázdninovou cestu k jezerům; to byla
největší útěcha v těch nepříjemných chvílích, které vinou matčiny a
Kittyiny rozmr-zelosti nevyhnutelně nastávaly; a kdyby byla mohla
pojmout do svých plánů i Jane, nebylo by jim chybělo nic na dokonalosti.

„Vlastně je dobře,“ pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby nic
nechybělo, byla bych jistě zklamána. Tady mě však bude stále provázet
lítost, že Jane není s sebou, a tak mohu doufat, že se mi s velkou
pravděpodobností očekávané potěšení splní. Plány po všech stránkách
dokonalé se neuskutečňují, a nejlepší obrana proti zklamání je nějaký
malý nemilý

detail.“

Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce a
Kitty, ale dávala si se svými dopisy na čas a všechny byly krátké. Matce
nesdělovala nic jiného, než že se právě

vrátily z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla k
zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový slunečník, který
by ráda popsala podrobněji, ale že už musí

letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla do ležení ; a z
korespondence se sestrou také

nikdo nic nezvěděl - neboť dopisy Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly
tolik podtr-haných slov, že nebylo možno dát je kolovat.

Za čtrnáct dní nebo za tři neděle od jejího odjezdu se do Longbournu
začaly pomalu opět vracet zdraví, veselá mysl a spokojenost. Všechno se
jevilo v příznivějším světle. Přijížděly rodiny, které strávily zimu v
Londýně, nastal čas letní parády a letních radovánek. Paní

Bennetové se vrátilo její obvyklé hádavé rozpoložení a Kitty se do
poloviny června zotavila natolik, že dokázala vejít do Merytonu, aniž se
rozplakala, a vzhledem k tomuto nadějnému obratu se Elizabeth odvážila
doufat, že by do vánoc mohla být natolik rozumná a snesitelná, aby
nemluvila o důstojnících častěji než jednou denně, ledaže by nějakým
krutým a zlomyslným řízením vyslalo ministerstvo války do Merytonu další
regiment. Stanovený počátek cesty na sever se rychle blížil a k datu
odjezdu zbývalo jen čtrnáct dní, když tu přišel od paní Gardi-nerové
dopis, který plánovaný výlet odložil i omezil. Panu Gardinerovi nedovolí
obchodní záležitosti opustit Londýn až o čtrnáct dní později v červenci
a do měsíce se musí opět vrátit domů, takže jim zůstává příliš krátká
doba na to, aby se vydali tak daleko a shlédli toho tolik, jak původně
zamýšleli, anebo by museli příliš pospíchat a neměli by takové pohodlí,
jaké chtějí mít; jsou proto nuceni upustit od jezer a nahradit je méně
náročnou cestou, a nemají tedy nyní v úmyslu zajet dále na sever než do
Derbyshiru. V

tomto hrabství je toho dost k vidění, aby se ty necelé tři neděle
zabavili, a paní Gardine-rová k němu má zvlášť vřelé vztahy. Městečko,
kde strávila několik roků a kde se měli na pár dní

usídlit, ji patrně lákalo

stejně mocně jako vyhlášené krásy Matlocku, Chatsworthu, Dovedalu nebo
Peaku. Elizabeth byla hluboce zklamaná; tolik se těšila, že uvidí
proslulá severoanglická jezera, a měla i teď dojem, že by na to bylo
času dost. Musela se však podřídit a neměla v povaze se trápit, a tak
zklamání brzy překonala.

Zmínka o Derbyshiru vyvolala řadu úvah. Nebylo možné vidět to slovo
napsané a nevzpomenout si na pemberleyské panství a jeho majitele.
„Přece mohu beztrestně navštívit jeho kraj,“ říkala si, „a uloupit tam
nějakou vápencovou zkamenělinu, aniž mě postřehne.“ čas očekávání se
tedy zdvojnásobil. Do strýčkova a tetič-čina příjezdu zbývaly ještě
čtyři neděle. I ty však uplynuly a manželé Gardinerovi se konečně
objevili v Longbournu i se svými čtyřmi dětmi, šestiletou a osmiletou
holčičkou a dvěma mladšími chlapci. Děti měly být svěřeny obětavé péči
sestřenky Jane, kterou svorně milovaly a jejíž klidná rozvaha a laskavá
povaha ideálně vyhovovala všem jejich potřebám - aby je někdo
vychovával, hrál si s nimi a měl je rád.

Gardinerovi se zdrželi v Longbournu jen přes noc a nazítří ráno vyjeli s
Elizabeth za poznáním a radovánkami. Jedno jim zaručovalo příjemnou
cestu - snášeli se navzájem výborně, čímž se rozumí, že jim zdraví i
povahové sklony dovolovaly překonávat nepohodlí, že jim dobrá nálada
zdvojnásobovala každý příjemný zážitek - a že by si ho ve své moudrosti
a laskavosti dokázali i sami připravit, kdyby je okolní svět zklamal.
Toto vyprávění si neklade za cíl popsat Derbyshire ani žádné z těch
pozoruhodných míst, která navštívili: Oxford, Blenheim, Warwick,
Kenilworth, Birmingham atd. jsou dostatečně známy. Nás zajímá jen kousek
derbyshirského hrabství.

Když tedy obhlédli všechny hlavní místní pozoruhodnosti, zamířili do
městečka Lambtonu, kde paní Gardinerová dříve Žila a kde, jak nedávno
zjistila, ještě bydlí někteří její známí; a Elizabeth se od tetičky
dozvěděla, že Pemberley leží pět mil od Lambtonu. Neměli to přímo na
cestě, avšak nebyla to delší zajíždka než míli nebo dvě. Když se večer
radili, kudy zítra pojedou, vyjádřila paní Gardinerová přání znovu se
tam

podívat. Pan Gardiner prohlásil, že proti tomu není, i obrátili se na
Elizabeth, co tomu říká.

„Nechtěla bys vidět ono místo, o němž jsi už tolik slyšela, milunko?“
pravila tetička. „Místo, které má spojitost s tolika tvými známými?
Wickham tam prožil mládí však víš.“ Elizabeth byla zoufalá. Cítila, že
nemá v Pemberley co pohledávat, a byla tedy nucena předstírat, že sejí
tam nechce. Musí se přiznat, že už ji panská sídla unavují, viděla jich
už

tolik, že už ji vůbec nevzrušuje pohled na krásné koberce a saténové
záclony. Paní Gardinerovájí vytýkala, zeje hloupá. „Kdyby to byla jen
krásná stavba a bohatě

zařízená,“ pravila, „sama bych o to nestála, ale Pemberley má kouzelné
okolí. Patří k němu jedny z nejkrásnějších lesů v zemi.“ Elizabeth už
nic neříkala - ale v duchu se s tím nemohla smířit. Okamžitě se jí
vybavilo, že by ji mohl Darcy přistihnout, jak si prohlíží jeho panství.
To by nepřežila! Pouhá představa jí vehnala krev do tváří a pomyslela
si, že se raději otevřeně

dozná tetince, než by to riskovala. Řada okolností však mluvila proti
tomu, a tak se nakonec rozhodla, že to použije jako posledního
prostředku, až si potají zjistí, jsou-li Darcyovi právě

přítomni.

Jakmile se večer uchýlila do svého pokoje, hned se jala vyptávat
pokojské, je-li pemberleyské

panství pěkné, kdo je majitelem, a pak s nemalým rozechvěním, je-li
panstvo ted v létě doma. Velmi vítaná záporná odpověď na poslední otázku
ji zbavila obav, a mohla se tedy oddávat zvědavosti, jak to tam vypadá,
a když na to nazítří znovu přišla řeč a znovu se jí dotázali, měla
pohotově patřičně lhostejnou odpověd, že tedy dobře, proč ne. I
vypravili se na Pemberley.

Už cestou vyhlížela Elizabeth s nepopiratelným rozechvěním pemberleyské
lesy, a když

konečně zahnuli do vrat, zmocnil se jí velký zmatek.

Zámek obklopoval rozsáhlý park, který obsahoval řadu různých pásem.
Vjeli vchodem na jednom z nejníže poloze-ných míst a hezkou chvíli je
vedla cesta krásným lesem, který se táhl do velké dálky.

Elizabeth mlčela, neboť ji příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky, avšak
neušlo jí ani jedno pozoruhodné místo, kochala se každou vyhlídkou. Asi
půl míle cesta pozvolna stoupala a pak se octli na vršku, kde les končil
a kde okamžitě upoutal návštěvníkovu pozornost pemberleyský zámek na
protějším svahu údolí, kam se cesta dosti prudce svažovala. Byla to
rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená
pásmem lesnatých vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře,
ale zřejmě bez umělého zásahu. Její břehy nebyly ani regulované, ani
přehnaně zdobené. Elizabeth byla okouzlena. V

životě neviděla scenérii, kterou by byla příroda obdařila štědřeji a kde
by byla méně zasáhla necitlivá lidská ruka. I ostatní dali průchod
vřelému obdivu, a v té chvíli měla pocit, že být paní na Pemberley by
přece jen nebylo tak docela k zahození.

Sjeli s kopce a přes most se blížili k vchodu, a zatímco si prohlíželi
zámek zblízka, zmocnily se jí obavy, nesetká-li se tu s majitelem toho
všeho. Hrozila se možnosti, že se pokojská

zmýlila. Požádali, aby si směli zámek prohlédnout, a byli vpuštěni do
vstupní síně, a než se dočkali hospodyně, měla Elizabeth dost času na
úvahy, kde se to vlastně octla. Přišla hospodyně: starší, na pohled
spořádaná žena, mnohem prostší a mnohem přívětivější, než by byla
čekala. Následovali ji do jídelny. Byla to velká, příjemně řešená síň,
skvostně

zařízená. Elizabeth ji letmo přelétla pohledem a přistoupila k oknu, aby
se potěšila vyhlídkou. Lesy lemovaný kopec, odkud přijeli, získal z
odstupu na majestátnosti a lahodil oku. Okolní

pozemky skýtaly ve všech směrech vábný pohled a Elizabeth vnímala se
zalíbením celé

panoráma, říčku, stromy roztroušené podél jejích břehů, údolí táhnoucí
se, kam jen oko dohlédlo. Jak procházeli ostatními pokoji, měnila se
přírodní seskupení, ale z každého okna bylo možno spatřit něco krásného.
Všechny pokoje byly vznosné a působivé, jejich zařízení

odpovídalo zámožnosti majitele, ale Elizabeth obdivovala jeho vkus, zeje
nedal zařídit přehnaně honosně a vznešeně, takže působily méně
ohromujícím, ale ve skutečnosti přitažlivějším dojmem než zařízení na
Rosingsu.

„A tady jsem mohla být paní,“ pomyslela si. „Tyto místnosti by mi byly
důvěrně známé!

Místo abych šije prohlížela jako cizí návštěvnice, mohla jsem se z nich
těšit jako ze svého domova a strýčka s tetinkou tu uvítat co své hosty.
Ale ne, - „ vzpamatovala se - „to by nesmělo být, strýček s tetičkou by
pro mne byli ztraceni, nesměla bych šije pozvat.“ Dobře, že si to
uvědomila - zahnala tím něco velmi podobného lítosti. Byla by se moc
ráda ujistila, je-li pán domu skutečně nepřítomen, ale neměla odvahu se
na to hospodyně zeptat. Posléze však tu otázku vyslovil strýc; poplašeně
se odvrátila, když paní Reynoldsová přitakala a dodala: „Čekáme ho však
zítra a přiveze prý s sebou velkou společnost.“ Jak se Elizabeth
zaradovala, že se jejich cesta shodou okolností ne-zdržela o ten den!

Tetička ji nyní upozornila na jistý obrázek. Přistoupila blíž a spatřila
podobiznu pana Wickhama, zavěšenou mezi několika jinými miniaturami nad
krbovou římsou. Tetička se jí s úsměvem zeptala, jak sejí líbí.
Hospodyně k nim přikročila a sdělila jim, že je to portrét jednoho
mladého pána, jehož otec byl správcem panství za nebožtíka pana Darcyho,
jenž mu dopřál vzdělání. „Dal se pak na vojnu,“ dodala, „ale bojím se,
že se tam dočista zkazil.“ Paní Gardinerová se na neteř usmála, ale
Elizabeth jí nedokázala úsměv oplatit.

„A tohle,“ pravila paní Reynoldsová a ukázala na jinou miniaturu, „je
náš pán - jako živý. Oba portréty jsou ze stejné doby - asi před osmi
lety.“

„Slyšela jsem už, že váš pán je hezký člověk,“ pravila paní Gardinerová,
když si prohlédla podobiznu, „má zajímavou tvář. Ale vždyť ty nám můžeš
povědět, Lízinko, jestli je to věrná

podoba nebo ne.“

Po tomto sdělení Elizabeth zřejmě stoupla v očích paní Reynoldsové.

„Slečna tedy pana Darcyho zná?“

Elizabeth zrudla a pravila: „Ano, trochu.“

„A vám se nezdá, zeje to velký fešák, slečno?“

„Ale ano, jistěže je.“

„Já tedy určitě většího fešáka neznám, ale v galerii nahoře uvidíte
ještě lepší, větší jeho podobiznu. Nebožtík pán bývával v tomto pokoji
nejradši a tyhle miniatury tu zůstaly, jako bývaly tenkrát. Měl je moc
rád.“

Teď Elizabeth pochopila, jak to, zeje mezi nimi i Wickham.

Paní Reynoldsováje upozornila na portrét slečny Darcyové jako osmileté
holčičky.

„Je slečna Darcyová stejně přitažlivá jako její bratr?“ zeptal se pan
Gardiner.

„Ach, ano - je to nejroztomilejší dívka na světě, a tak vzdělaná! Celý
den jen hraje a zpívá. Však na ni vedle v pokoji čeká nové piano - právě
je přinesli - koupil jí je náš pán - ona s ním zítra přijede.“

Pan Gardiner, který se vždy choval přirozeně a přívětivě, s ní zapředl
svými otázkami a poznámkami živý rozhovor: paní Reynoldsová buď z
hrdosti nebo z oddanosti zřejmě ráda povídala o zámeckém pánu a jeho
sestře.

„Pobývá pan Darcy často na Pemberley během roku?“

„Ne tak často, jak bych si přála, pane, ale řekla bych, že tu bývá
celkem dobrého půl roku, a slečna Darcyová sem jezďí vžďycky na léto.“ I
„Ledaže se vypraví do Ramsgate,“ pomyslila si Elizabeth.

„Kdyby se váš pán oženil, měla byste ho tu častěji.“

„Máte pravdu, pane, ale pámbůhví, kdy to bude. Nevím, která by byla pro
něho dost dobrá.“ Gardinerovi se usmívali. Elizabeth musela poznamenat:

„To mu jistě slouží ke cti, že o něm tak smýšlíte.“

„Říkám jen čistou pravdu a řekne vám ji každý, kdo ho zná,“ odvětila
průvodkyně. Elizabeth si pomyslela, že to už zachází hezky daleko, a s
rostoucím úžasem vyposlechla, co ještě

hospodyně ďoďala: „V životě jsem od něho neslyšela křivé slovo, a jsem
taďy, co mu byly čtyři roky.“

Tato uznalá slova jí připaďala ze všech nejzvláštnější, nejvíc se
vymykala jejím představám. Dosuď byla pevně přesvědčena, že
dobromyslnost není jeho silnou stránkou. Zpozorněla a byla by toho
chtěla slyšet víc; strýček sejí zavděčil, když poznamenal:

„To se dá říct o málokom. Máte štěstí, že sloužíte takovému pánovi.“

„Ano, však já to dobře vím, pane. Kdybych hledala se svíčkou ve dne,
lepšího bych nenašla. Ale já říkám odjakživa, že z dobrosrdečných dětí
vyrostou dobrosrdeční lidé, a on býval nejmilejší, nejlaskavější
chlapeček na světě širém.“

Elizabeth na ni skoro zůstala koukat. „To mluví o panu Darcym?“
pomyslela si.

„Jeho otec býval zlatý člověk,“ pravila paní Gardinerová.

„Máte pravdu, dámo, to býval a syn bude po něm - právě tak laskavý k
chudým.“ Elizabeth poslouchala, divila se, zapochybovala a netrpělivě
čekala, co o něm paní

Reynoldsová ještě napovídá. Ostatní ji nezajímalo. Zbytečně jí hospodyně
vysvětlovala, co který obraz představuje, jak jsou velké pokoje, co stál
nábytek. Pana Gardinera bavil její slepý

obdiv k zámeckému panstvu, jímž si vysvětloval nebetyčnou chválu
nynějšího majitele, a tak na to opět brzy zavedl řeč; a zatímco stoupali
po hlavním schodišti, vypočítávala ona se zaujetím všechny jeho četné
přednosti.

„Chová se k nájemcům i ke služebnictvu jako nikdo druhý,“ řekla. „Nějako
ti dnešní bujní

mladí páni, co nemyslí na nic než na vlastní zábavu. Ani jeden podruh,
ani jeden sluha vám o něm nepoví nic špatného. Někteří lidé o něm
říkají, že je pyšný, ale toho jsem si já nikdy nevšimla. Podle mého snad
někdo může mít ten dojem proto, že on tak zbůhdarma neklá-bosí

jako někteří mladí pánové.“

„Do jakého příznivého světla ho to staví?“ pomyslela si Elizabeth.

„Tahle lichotivá podoba,“ zašeptala jí tetinka, jak kráčeli dál, „je v
rozporu s jeho chováním vůči našemu ubohému příteli.“

„Snad jsme byly mylně informovány.“

To sotva, náš zdroj byl přece spolehlivý.“

Když dospěli do prostorné haly nahoře, uvedla je hospodyně do
překrásného salónku, vybaveného s větším půvabem

a lehkostí než dolní síně, a sdělila jim, že pan Darcy právě dal pokoj
znovuzřídit, aby potěšil sestru, která tu ráda prodlévala, když posledně
sídlila v Pemberley.

„Je k sestře velmi ohleduplný, to se mu musí přiznat,“ pravila Elizabeth
a přistoupila k oknu. Paní Reynoldsová si představovala, jak bude slečna
Darcyo-vá nadšena, až sem vejde.

„A to je celý on,“ dodala. „Jak může sestře udělat radost, neváhá ani na
okamžik. Udělal by pro ni všechno na světě.“

Zbývalo ještě prohlédnout si umělecké sbírky a dvě tři hlavní ložnice. V
obrazárně visela řada dobrých obrazů, ale Elizabeth nerozuměla
výtvarnému umění a po tom, co už shlédla dole, si raději prohlédla
několik pastelů slečny Darcyo-vé, jejichž náměty jí připadaly
zajímavější i srozumitelnější. Až ji konečně něco zaujalo - uzřela
věrnou podobiznu pana Darcyho, s úsměvem na tváři, který jí připomněl,
jak se na ni někdy díval. Stála několik minut před tímto portrétem ve
vážném zamyšlení a vrátila se k němu ještě jednou, než opustili galerii.
Paní

Reynoldsová jim sdělila, že k němu seděl modelem ještě za života starého
pána. V této chvíli se Elizabeth cítila příznivěji nakloněna modelu
tohoto portrétu než za celou tu dobu, co se stýkali. Nemohla pominout
chválu, jíž ho zahrnovala paní Reynoldsová. Jaké

uznání může být cennější než uznání bystré služebné? Uvažovala, kolik
lidí mu vděčí za svou spokojenost jakožto bratrovi, majiteli panství,
chlebodárci, kolik radosti nebo utrpení může způsobit! - kolik dobrých
nebo špatných skutků může vykonat! Všechno, o čem hospodyně

začala, svědčilo příznivě o jeho charakteru, a když teď Elizabeth stála
před plátnem, na němž

byl vypodoben, a vystavila se jeho pohledu, vzpomínala na jeho
náklonnost s hlubším pocitem vděčnosti, než v ní kdykoli předtím
vyvolal, a nepatřičný způsob, jakým ji vyjádřil, jí

připadal méně důležitý.

Když si prohlédli část zámku zpřístupněnou veřejnosti, vrátili se dolů,
rozloučili se s hospodyní a svěřili se zahradníkovi, který na ně čekal u
vchodu.

Jak kráčeli přes trávník k řece, obrátila se Elizabeth a znovu se
zadívala nazpět; i strýček s tetičkou se pozdrželi,

a zatímco dívka uvažovala, z které doby asi zámek pochází, objevil se
nečekaně sám jeho majitel na cestě, která vzadu zatáčela ke konírně.

Octli se sotva na dvacet yardů od sebe a on se objevil tak náhle, že
bylo nemožné, aby ji nespatřil. Jejich pohledy se okamžitě setkaly a
tváře obou zrudly do krve. Zíral na ni strnule a na okamžik se zdálo, že
překvapením není mocen pohybu, ale zakrátko se vzchopil, přistoupil blíž
a oslovil Elizabeth, ne-li s dokonalým sebeovládáním, tedy aspoň s
dokonalou zdvořilostí.

Zprvu se bezděčně odvrátila, ale stanula, když k ní přistoupil, a
přijala jeho pozdravení s rozpaky, které nedokázala překonat. I kdyby
byl jeho zjev a podoba s portrétem, jejž si před chvíli prohlíželi,
zanechaly manžele Gardinerovy na pochybách, koho mají před sebou, pak
zahradníkovo překvapení nad tím, že vidí svého pána, tyto pochyby
okamžitě odstranilo. Stáli kousek stranou, dokud hovořil s neteří, která
ve svém překvapení a zmatku téměř nebyla s to pohlédnout mu do tváře a
sotva věděla, co mu odpovídá na zdvořilé dotazy, jak se daří

rodičům a sestrám. Nemohla se vzpamatovat z toho, jak se změnilo jeho
vystupování od té

doby, co se minule rozloučili, každá věta, kterou pronesl, zvyšovala
její rozpaky, neodbytně ji sužovalo vědomí, jak je to trapné, že ji tu
zastihl, takže těch pár minut, jež spolu strávili, patřilo k nejhorším,
jaké kdy prožila. Ani jemu zřejmě nebylo volno, nepromlouval svým
obvyklým klidným tónem a opakoval své dotazy, kdy opustila domov a jak
zavítala do Derbyshiru, tak překotně a spěšně, že to jasně nasvědčovalo
o zmatku v jeho hlavě. Nakonec si už zřejmě nedokázal vůbec nic dalšího
vymyslet ; několik okamžiků stál mlčky, pak se vzchopil a rozloučil se.

Ostatní se k ní přidali a hovořili s uznáním o jeho zjevu, ale Elizabeth
z toho ze všeho neslyšela ani slůvko, a zcela zaujata vlastními dojmy je
mlčky následovala. Stud a zoufalství

ji docela překonaly. Že sem jen chodila, vždyť to bylo to nejhorší a
nejneuváženější, co mohla udělat! Musí mu to připadat zcela nevhodné, a
doják nelichotivého světla ji to staví v očích tak sebevědomého člověka!
Snad usoudí, že se ho úmyslně snaží znovu na sebe upozornit!

Ach, proč se sem jen vydala? A proč on přijel den předtím, než ho
čekali! Kdyby se byli vypravili jen o deset minut dřív, nebyl by je už
mohl rozeznat, neboť zřejmě právě v tomto okamžiku přijel - právě
sestoupil s koně nebo z kočáru. Znovu a znovu sejí vháněla krev do tváří
při pomyšlení na zlomyslnou náhodu, která je svedla dohromady. A jak se
choval - dočista jinak než dřív - co to má znamenat? Už to překvapení,
zeji vůbec vzal na vědomí - a že k ní promlouval tak uctivě, že se jí
dotazoval na rodiče! Ještě nikdy v životě ho neviděla tak nestrojeného,
ještě nikdy ji neoslovil tak laskavě jako při tomto nečekaném setkání.
Jaký

rozdíl proti jejich poslednímu rozhovoru v ro-singském parku, kdy jí
vložil do rukou onen dopis! Nevěděla, co si o tom má myslet, jak si to
vysvětlit.

Dospěli právě k půvabné pěšině podél vody a každým krokem se před nimi
otvíral úchvatnější

pohled a přibližovala pěknější lesní partie, ale trvalo hezkou chvíli,
než z toho Elizabeth dokázala něco vnímat, a třebaže automaticky
odpovídala, když se na ni obrátil strýc nebo tetička, a zdánlivě
spočívala pohledem na věcech, které jí ukazovali, nerozeznávala nic ze
scenérie před sebou. Dlela v duchu výhradně v oné místnosti
pemberleyského zámku, ať už to byla kterákoli, kde právě byl pan Darcy.
Byla by moc ráda věděla, nač asi zrovna myslí, jak se na ni dívá, a
jestli ji prese všechno stále ještě miluje. Snad k ní byl tak zdvořilý
jen proto, že mu je všechno lhostejné, ale v jeho hlase se přece ozývalo
něco, co nesvědčilo právě o lhostejnosti. Nemohla se rozhodnout, jestli
mu setkání s ní připravilo víc radosti nebo víc utrpení, ale rozhodně
nezůstal nevzrušen.

Nakonec ji však vytrhly z úvah poznámky ostatních, kde že to duchem
bloudí, a pak už se snažila zahnat zdání, že není ve své kůži.

Vešli do lesa, na chvíli se rozloučili s řekou a stoupali k vyvý-šenině,
odkud v průlinách mezi stromy mohl zrak bloudit v četných kouzelných
vyhlídkách na údolí, na protější vršky, hojně

zalesněné dlouhými pásy stromů, a tu a tam zachytit i záblesky říčky.
Pan Gardiner vyjádřil přání obejít celý

park, ale zároveň i obavy, že by to nespravila krátká procházka.
Zahradník jim sdělil s vítězoslavným úsměvem, že obvod parku měří deset
mil. Tím se to rozhodlo a pokračovali v obvyklém okruhu, který je po
chvíli opět svedl dolů, a pod převislými větvemi dospěli na břeh říčky,
v těchto místech nejužší. Přešli ji po jednoduchém můstku, který
znamenitě odpovídal celkovému rázu tohoto místa; příroda tu byla méně
přikrášlena než kdekoli jinde, kde dosud byli, údolí se zde tak
zužovalo, že propouštělo jen vodní proud a úzkou pěšinku mezi přerostlým
mlázim, kteréjej lemovalo. Elizabeth by bývala měla chuť prozkoumat její

zákruty, avšak když přešli most a odhadli vzdálenost od zámku,
prohlásila paní Gardinerová, která nebyla právě zdatný chodec, že už
nemůže, a soustředila se na to, aby se dostala co nejkratší cestou ke
kočáru. Její neteř se samozřejmě musela přizpůsobit, a tak se vydali
přímo k zámku na druhé straně řeky; postupovali však jen zvolna, neboť
pan Gardiner byl vášnivý

rybář, ač se tomuto sportu mohl zřídkakdy oddávat, a natolik ho zaujali
pstruzi, kteří se občas ve vodě ukázali, a rozhovor s průvodcem na toto
téma, že se téměř nehýbal z místa. Na této zdlouhavé procházce je znovu
překvapil - a Eliza-bethin úžas nebyl podruhé o nic menší - pan Darcy,
jenž se náhle objevil kousek opodál. Elizabeth sice překvapil, ale přece
jen se mohla víc připravit na rozhovor než předtím, a tak si umiňovala,
že se bude chovat i rozmlouvat docela klidně, má-li skutečně v úmyslu se
s nimi střetnout. Na okamžik měla dojem, že asi zabočí na jinou pěšinku.
Zmizel jim totiž v zákrutu z dohledu, ale když jej prošli, stál přímo
před nimi. Na první pohled jí bylo zřejmé, že ještě neopustil své nové

přívětivé způsoby, a aby se mu vyrovnala co do zdvořilosti, jala se
okamžitě, jak se setkali, obdivovat krásu jeho sídla, ale sotva
vyslovila slova „rozkošné“ a „okouzlující“, vpadly jí do toho jisté
neblahé vzpomínky a ona si představila, jak by se to dalo zlomyslně
vyložit, že právě ona chválí Pemberley. Zrudla a víc nic neříkala.

Paní Gardinerová kráčela kousek vzadu, a když Elizabeth stanula, zeptal
sejí Darcy, zda by mu prokázala tu čest a představila ho svým přátelům.
Na takovou ohleduplnost nebyla vůbec připravena, a sotva dokázala
potlačit úsměv nad tím, že se chce seznámit právě s lidmi, proti nimž se
bouřila jeho pýcha, když jí nabídl ruku. „Ten bude překvapen, až se
doví, kdo to je,“ pomyslela si. „Zřejmě je pokládá za lidi z nejlepší
společnosti.“ Seznamovací obřad se konal bez prodlení, a když mu
objasnila jejich příbuzenské svazky, po očku na něho pohlédla, aby
zjistila, jak se na to zatváří; očekávala téměř, že se co nejrychleji
vzdálí z tak nevítané společnosti. Že ho jejich vztahy překvapily, bylo
zřejmé: přijal to však odevzdaně, a nejenže se nevzdálil, ale naopak se
s nimi vracel a zapředl rozhovor s panem Gardinerem. Elizabeth se
nemohla neradovat, nemohla potlačit vítězoslávu. Těšilo ji, že pozná
jedny její příbuzné, za které se nemusí Červenat. Naslouchala
pře-pozorně, co se mluví, a jásala nad každým výrazem, nad každou
strýčkovou větou, která svědčila o jeho moudrosti, o jeho taktu, o jeho
vybraných způsobech.

V rozhovoru se brzy dostali na rybaření, a ona slyšela, jak ho Darcy
velmi přívětivě zve, aby si během svého zdejšího pobytu přišel zachytat,
kdy jen bude mít chuť, nabízí se, že mu obstará udice, a upozorňuje ho,
kde na řece je úspěch nejjistější. Paní Gardinerová, která se zavěsila
do Elizabeth, na ni pohlédla s udiveným výrazem. Elizabeth nic neříkala,
ale vrcholně ji to blažilo; věděla, že tahle poklona platí jen jí.
Přesto však tonula ve velkém úžasu a znovu a znovu se v duchu ptala:
„Proč se tak změnil? Co je toho příčina? Jistě to nedělá pro mne - není
možné, aby si kvůli mní osvojil tak milé způ-soby. Přece by ho moje
výtky v Hunsfordu nedokázaly tak změnit. Je vyloučeno, aby mě ještě
miloval.“ Chvíli kráčeli tímto způsobem, obě dámy vpředu, oba páni
vzadu, ale když sestoupili k říčce, aby si prohlédli nějakou zajímavou
vodní rostlinu, udala se v seskupení malá změna. Způsobila ji paní
Gardinerová, která unavena dopolední námahou shledala, zejí Elizabethino
rámě není dostatečnou oporou, a dala proto přednost manželovu. Pan Darcy
se tedy přidružil k její neteři a dál kráčeli spolu. Krátké mlčení první
prolomila dáma. Musela mu sdělit, že se jí dostalo ujištění o jeho
nepřítomnosti, než se rozhodla sem

zavítat, a proto nejprve poznamenala, že asi přijel zcela nečekaně,
„neboť vaše hospodyně,“ dodala, „nám sdělila, že vás rozhodně nečeká
dřív než zítra, a dokonce ještě než jsme odjížděli z Backwellu, nám bylo
řečeno, že do zdejšího kraje asi hned tak nezavítáte.“ Potvrdil, zeje to
pravda, a vysvětlil jí, že musel něco vyřídit se správcem, a proto byl
nucen vydat se na cestu o několik hodin dříve než společnost, která ho
provází.

„Přibudou sem zítra zrána,“ pokračoval, „a někteří % nich se k vám budou
hlásit jako staří

známí - pan Bingley se sestrami.“

Elizabeth odpověděla pouze lehkou úklonou. V duchu sejí okamžitě
vybavila scéna, kdy mezi nimi naposled padlo Bingleyho jméno, a pokud
mohla soudit podle zbarvení jeho pleti, nedlel ani on myšlenkami jinde.

„Mezi zítřejšími příchozími je ještě někdo, kdo obzvlášť touží seznámit
se s vámi,“ dodal po krátké odmlce. „Dovolila byste, anebo se osměluji
žádat přespříliš, abych vám během vašeho zdejšího pobytu směl představit
svou sestru?“

Tato žádost ji nesmírně překvapila; byla tak lichotivá, že ani nevěděla,
čím si ji zasloužila. Okamžitě si však uvědomila, že přeje-li si slečna
Darcyová ji poznat, musí to být dílem jejího bratra, a aniž to dále
zkoumala, přijala to s uspokojením; blažilo ji vědomí, že přes všechny
neshody o ní zřejmě nesmýšlí špatně.

Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšleni. Elizabeth nebylo volně u
srdce, to bylo vyloučeno, ale cítila se polichocena a měla radost. Jeho
přání seznámit ji se sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu. Brzy
předešli ostatní o hezký kus, a když stanuli u kočáru, byli manželé
Gardinerovi ještě dobré půl čtvrti míle daleko.

Pozval ji dovnitř - ale ona prohlásila, že není unavena, a zůstali spolu
stát na trávníku. V

takové chvíli mohlo být řečeno mnohé a mlčení bylo velmi trapné.
Pokoušela se zapříst rozhovor, ale každý námět jako by narazil na nějaké
tabu. Konečně si uvědomila, že byla na cestách, a tak se velmi pilně
rozhovořili o Matlocku a Dovedalu. Leč čas i tetinka se pohybovaly vpřed
tak pomalu, že jí už docházela trpělivost i nápády, než ono téte-á-těte
pominulo. Když k nim došel pan Gardiner se svou chotí, dostalo se jim
pozvání, aby šli dál a přijali nějaké občerstvení, odmítli však a obě
strany se rozloučily s vybranou zdvořilostí. Pan Darcy pomohl dámám do
kočáru a Elizabeth se za ním dívala, když odjížděli, jak kráčí zvolna k
zámku.

Strýc s tetou se nyní jali sdělovat své dojmy a oba se shodli na tom, že
daleko převyšuje všechno jejich očekávání.“Chová se jako dokonalý
gentleman, je zdvořilý a přívětivý,“ pravil strýček.

„Je na něm něco trošku majestátního, to ano,“ odvětila tetinka, „ale to
se týká jen jeho zjevu a docela se to k němu hodí. Potvrdila bych teď
to, co říkala hospodyně: i když ho někteří lidé

pokládají za pyšného, já jsem to na něm nezpozorovala.“

„Opravdu mě překvapilo, jak se k nám choval. Byl víc než zdvořilý, byl
skutečně pozorný, a neměl k tomu vlastně důvod. Zná se přece s Elizabeth
jen povrchně.“

„Řeknu ti tedy, Lízinko,“ pravila tetička, „že snad není takový fešák
jako Wickham, nebo spíš

nemá tak hezký obličej, protože jinak má docela příjemné rysy. Ale proč
jsi mi vykládala, zeje tak nepříjemný?“

Elizabeth se vykrucovala, jak jen dovedla, říkala, že se jí zamlouval
mnohem víc, když se setkali v Kentu, než předtím a že ho ještě nikdy
neviděla tak přívětivého jako právě dnes.

„Snad je trochu náladový,“ poznamenal strýc. „U vznešených lidí se s tím
často setkáváme, a proto ho nevezmu za slovo ohledně toho rybaření:
třeba si to rozmyslí a někdy jindy by mě ze svých pozemků klidně
vykázal.“

Elizabeth měla pocit, že ho vůbec nepochopili, ale neříkala nic.

„Když jsem ho teď viděla na vlastní oči,“ pokračovala paní Gardinerová,
„vůbec bych neřekla, že by se dokázal k někomu zachovat tak krutě jako k
chudákovi Wickhamovi. Nedělá

dojem špatného člověka. Naopak, má něco milého v rysech kolem úst, když
mluví. A ve tváři se mu zračí důstojnost, která se nezďá svěďčit o
tvrdém srdci. Ale v očích té dobré ženy, která

nás provázela po zámku, je prostě anděl.

Někdy jsem měla co dělat, abych se nesmála. Nebude asi na služebnictvo
přísný a to váží u těch lidí víc než všechny ctnosti.“

Elizabeth viděla, zeje nutné, aby nějak ospravedlnila jeho počínání vůči
Wickhamovi, a tak jim co nejopatrněji naznačila, že podle toho, co se
doslechla od jeho kentských příbuzných, vypadá celá záležitost podstatně
jinak, žé se on rozhodně nezachoval tak špatně a Wickham není tak bez
viny, jak jim to líčil v Hertfordshiru.

Na dotvrzení svých slov jim popsala všechny peněžní transakce, které
mezi nimi proběhly, a aniž přímo sdělila, odkud pocházejí tyto
informace, ujistila je, že ze spolehlivého pramene. To všechno sice paní
Gardinerovou velice zajímalo a udivovalo, ale jelikož se právě blížili k
místům, kde kdysi prožila tolik radostných chvil, zapudily milé
vzpomínky všechno ostatní; ukazovala manželovi pozoruhodnosti v okolí a
zaneprázdněna tím neměla na nic jiného ani pomyšlení. Dopolední
procházka ji unavila a sotva pojedli, už se zase vypravila, aby
vyhledala dřívější přátele a strávila krásný večer obnovováním vztahů,
které byly po mnoho let zanedbávány.

Události onoho dne Elizabeth zaujaly tak cele, že novým známým
nevěnovala mnoho pozornosti, nemohla myslet na nic než na pocty, které
jim pan Darcy prokazoval, a hlavně na jeho přání seznámit ji se sestrou,
a opětovně nad tím žasla.

Elizabeth se dohodla s panem Darcym, zejí přivede sestru hned nazítří po
jejím příjezdu do Pemberley, a tak se chystala, že se onoho dopoledne z
hostince nikam nevzdálí. Zmýlila se však ve svém předpokladu, neboť
návštěva se dostavila hned po příjezdu panstva do Lambtonu. Gardinerovi
a Elizabeth si vyšli s novými známými na procházku do okolí a právě

se s onou rodinou vrátili do hostince, aby se převlékli k obědu,

když tu je hrčení kočáru přivábilo k oknu, a oni spatřili, že se po
silnici blíží v dvoukolce pán s dámou. Elizabeth okamžitě poznala jeho
livrej, uhádla, co to znamená, a netajila před příbuznými, že ji to
nemálo udivuje, když jim oznamovala, jakou poctu očekává. Strýček s
tetičkou užasli a z jejích rozpačitých slov spolu s dnešní událostí a
událostmi předchozího dne se jim celá záležitost začala jevit v novém
světle. Dosud neměli důvod k takové domněnce, ale nyní jim připadalo, že
velká pozornost z jeho strany se nedá vysvětlit jinak než něžnými city k
jejich neteři. Zatímco se v duchu obírali těmito novými úvahami, byla
Elizabeth zmítána čím dál tím větším rozrušením. Samotnou ji udivovalo,
že ztrácí klid, ale ke všem ostatním dů-vodům, které k tomu měla, se
přidružily i obavy, zeji ve svém zaujetí vylíčil sestře přespříliš
příznivě, a protože jí víc než kdy jindy záleželo na tom, aby se
zalíbila, měla přirozeně strach, že sejí to nezdaří.

Odstoupila od okna, aby ji nespatřili; přecházela po pokoji sem a tam a
snažila se nabýt ztracené rovnováhy, ale překvapení a zvědavost, s níž
ji pozorovali strýc s tetičkou, k tomu nijak nepřispívaly.

Slečna Darcyová se dostavila v bratrově doprovodu a velkolepý obřad
proběhl. Elizabeth shledala ke svému údivu, že její nová známá je
přinejmenším stejně na rozpacích jako ona. Co byla v Lambtonu, slyšela
už kolikrát, že slečna Darcyová je nesmírně pyšná, ale po několika
minutách v její přítomnosti dospěla k přesvědčení, že je pouze nesmírně
plachá. Nebyla s to dostat z ní víc než jednoslabičné slůvko.

Slečna Darcyová byla vysoká a statnější než Elizabeth, a třebaže jí bylo
sotva šestnáct, měla vyvinutou postavu, žensky půvabnou. Nebyla snad tak
přitažlivá jako její bratr, ale ve tváři se jí zračil jasný rozum a
přívětivá pohoda a měla nestrojené a jemné způsoby. Elizabeth, jež

očekávala, že se slečna prokáže tak pronikavým a neúhybným bystrozrakem
jako druhdy pan Darcy, se značně ulevilo, když u ní shledala tak odlišné
povahové založení. Zakrátko po příchodu jí Darcy sdělil, zeji přijde
pozdravit i Bingley, a sotva stačila podotknout, že ji to těší, a
připravit se na nového hosta, už zaslechli Bingleyho hbité kroky na
schodech a za okamžik stanul v místnosti i on. Elizabeth se na něho už
dávno nehněvala, ale i kdyby v ní bylo ještě trochu roztrpčení zůstalo,
sotva mohlo obstát před nenucenou srdečností, s jakou vyjádřil radost
nad opětovným setkáním. Vyptával sejí přátelsky, ač jen všeobecně, na
její rodinu a vypadal a rozprávěl stejně upřímně a dobromyslně jako
dřív. Manžele Gardinerovy zajímal tento pán neméně než ji. Už dlouho si
ho přáli poznat. Vlastně

celá shromážděná společnost v nich vzbuzovala živou pozornost.
Podezření, které právě pojali ohledně pana Darcyho a jejich neteře, je
vedlo k tomu, že oba bedlivě, ač v skrytu pozorovali, a z toho, co
viděli, brzy usoudili, že aspoň jeden z obou ví, co je to láska. Jejími
city si jisti nebyli, ale že on překypuje obdivem k ní, bylo nabíledni.

Elizabeth sama byla velice zaneprázdněna. Chtěla proniknout všem hostům
do duše, sama se ovládat a být ke každému z nich milá; v tom posledním,
kde se nejvíce obávala nezdaru, měla nyní největší naději na úspěch,
neboť ti, které chtěla získat, jí byli předem příznivě nakloněni.
Bingley byl hotov, Georgiana se snažila a Darcy by! odhodlán ji
obdivovat. Jakmile spatřila Bingleyho, vzpomněla si přirozeně na sestru;
a ach! jak ráda by byla věděla, zda i jeho myšlenky tam někam
zabloudily. Občas měla dojem, že je zamlklejší než dříve při podobných
příležitostech, a jednou nebo dvakrát s potěšením usoudila, že na ni
hledí, jako by pátral po jisté podobě. V tom se snad mohla mýlit, ale
rozhodně nezapochybovala o jeho vztahu k slečně Darcyové, která jim byla
uvedena jako Janina sokyně. Nevyměnili si spolu ani jeden něžný pohled.
Nepřihodilo se nic, co by opravňovalo naděje jeho sestry. V tom ohledu
se brzy upokojila, a než se rozloučili, měla ve své dychtivosti dvakrát
nebo třikrát dojem, že mu nějaká zmínka připamatovala Jane a že na ni
nevzpomíná bez něžnosti ani bez přání stočit rozhovor tak, aby na ni
zavedl řeč, kdyby mu nechyběla odvaha. Jednu chvíli, kdy se ostatní
bavili mezi sebou, k ní poznamenal hlasem, z něhož se zdála zaznívat
lítost, že „je to už hezky dávno, co se směl naposled těšit z její
společnosti“, a než mu mohla něco odpovědět, dodal: „Je tomu už přes osm
měsíců. Setkali jsme se naposled 26. listopadu, kdy jsme všichni tančili
v Nether-fieldu.“

Elizabeth potěšilo, že si to tak přesně pamatuje; a později si našel
příležitost zeptat se jí, když

je ostatní nerušili, zda jsou nyní všechny její sestry v Longbournu. Ta
otázka sama o sobě

mnoho neznamenala, právě tak jako předchozí poznámka, ale byly provázeny
pohledem a vysloveny způsobem, který jim dával hlubší význam.

Nepodařilo se jí příliš často věnovat pozornost samému Darcymu, ale
kdykoli se na něj přece jen zadívala, viděla, že se stále ještě tváří
přívětivě, a všechno, co řekl, bylo tak vzdáleno jakékoli povýšenosti
nebo opovržení vůči přítomným, že mohla s jistotou pokládat dokonalé

způsoby, jichž byla včera svědkem, za něco aspoň trochu trvalejšího než
chvilkový rozmar. Když přihlížela k tomu, jak se snaží získat sympatie a
dobré mínění lidí, s nimiž by byl před několika málo měsíci jakékoli
styky pokládal za nevhodné - když viděla, jak je pozorný nejen vůči ní,
ale právě vůči těm příbuzným, jimiž tak otevřeně opovrhoval, a když si
vzpomněla na jejich poslední bouřlivý výstup na hunsfordské faře - byl
to tak neuvěřitelný rozdíl a jeho proměna na ni udělala takový dojem, že
sotva dokázala potlačit viditelný úžas. Nikdy, ani ve společnosti jeho
drahých přátel v Netherfieldu, ani mezi jeho vznešenými příbuznými na
Rosingsu, dosud nezažila, že by se tak snažil být milý, že by se tak
dokázal oprostit od vědomí vlastní důležitosti a od své neochvějné
přezíravosti jako nyní, kdy mu jeho snaha mohla sotva co důležitého
přinést a kdy už jen ti noví známí, jimž věnoval takovou pozornost, by
byli vzbudili úsměšky a odsouzení jak nether-fieldských, tak rosingských
dam. Návštěva se protáhla přes půl hodiny, a když se zvedli k odchodu,
aby se rozloučili, vyzval pan Darcy sestru, aby podpořila jeho přání
uvítat pana Gardinera s chotí a slečnu Bennetovou během jejich zdejšího
pobytu v Pemberley na obědě. Slečna Darcyová sice s ostychem, který

nasvědčoval, že není ještě příliš zvyklá zvát hosty, ale ochotně
poslechla. Paní Gardinerová

pohlédla na neteř, aby zvěděla, zda ona,

jíž pozvání platilo především, má chuť je přijmout, ale Elizabeth se
koukala stranou. Paní

Gardinerová však usoudila, že ten schválně vyhýbavý postoj svědčí spíš o
okamžitých rozpacích než o odmítavém postoji, a když viděla, že její
manžel, který miloval společnost, by pozvání ochotně přijal, prohlásila,
že ráda přijde, a návštěva byla stanovena na pozítří. Bingley vyjádřil
radost nad tím, že má jistotu se s Elizabeth ještě shledat, neboť jí
toho má

mnoho co říci a musí sejí zeptat na leccos o společných
hertfordshirských přátelích. Elizabeth si to všechno vyložila jako
přání, aby od ní uslyšel něco o sestře, a to ji potěšilo: vzhledem k
této okolnosti i kvůli některým jiným mohla po odchodu návštěvníků
usoudit, že minulou půlhodinu nestrávila nejhůř, ač během té doby
ne-zakoušela zvlášť radostné pocity. Dychtila po samotě a obávala se
strýcova a tetina vyptávání nebo narážek, a tak se zdržela jen tak
dlouho, aby vyslechla jejich uznalý úsudek o Bingleym, a pak se
odspěchala převléci. Neměla však proč se obávat zvědavosti manželů
Gardine-rových; ti by byli ani nechtěli nutit ji ke zpovědi. Bylo jim
zřejmé, že se zná s panem Darcym mnohem důvěrněji, a uhádli, že on je do
ní zamilovaný až po uši. Viděli toho dost, aby si to vyložili po svém,
ale nic, co by je opravňovalo k vyptávání.

Nyní však měli snahu utvořit si o panu Darcym dobré mínění, a od té
doby, co se s ním seznámili, se nenaskytlo nic, co by tomu překáželo.
Nemohli neocenit jeho ohleduplnost; a kdyby byli posuzovali jeho
charakter jen podle vlastních zážitků a podle řečí jeho hospodyně

a nebrali v úvahu žádné jiné dojmy, byli by Hertfordshirští, kteří ho
znali, sotva uvěřili svému sluchu. Teď měli zájem na tom, uvěřit
hospodyni, a brzy si uvědomili, že názory služebné, která ho zná od čtyř
let a která vůbec dělala dojem slušné paní, není možno lehkovážně

pominout. Ani mezi svými lambtonskými přáteli se nedozvěděli nic, co by
ho podstatně

znevažovalo.

Nikdo mu nemohl vytknout než pýchu, a snad i oprávněně; ne-li, pak by mu
ji určitě

přisoudili obyvatelé tržního městečka, kde se jeho rodina s nikým
nestýkala. Bylo však obecně uznáváno, že je velkomyslný a že hodně
pomáhá chudým.

Pokud jde o Wickhama, zjistili naši cestovatelé zakrátko, že se velké
oblibě zrovna netěší, a třebaže nikdo vlastně neznal podstatu jeho
rozepře se synem jeho mecenáše, věděli moc dobře, že po sobě zanechal
dluhů jako máku, když odjel z Derbyshiru, a že je pan Darcy později
zaplatil.

Zatím Elizabeth zalátala v myšlenkách ještě častěji do pemberley než
včera, a třebaže jí s postupujícím časem večer připadal velmi dlouhý,
přece nestačil na to, aby si určila své vztahy k jednomu člověku v oné
rezidenci, a tak ležela s očima otevřenýma ještě dobré dvě hodiny a
snažila se vyznat sama v sobě. Určitě k němu nechová nenávist. Ne,
nenávist dávno vyprchala a téměř stejně dlouho se už styděla, že k němu
pociťovala antipatii, kterou neváhala tak nazvat. Vzbudil v ní úctu,
když se přesvědčila o jeho ušlechtilých vlastnostech, a ač si to zprvu
přiznávala neochotně, po čase už jí to nebylo tolik proti mysli; nyní se
ta úcta vlivem navýsost lichotivé výpovědi a jeho přívětivosti, jaké se
stala svědkem včera, změnila v něco ještě osobnějšího.

Avšak nad úctou a vážnosti převažoval ještě jeden důvod, který nemohla
pominout. Byla mu vděčná - vděčná nejen za to, že se do ní kdysi
zamiloval, ale že je mu podnes natolik drahá, aby jí dokázal odpustit
nedůtklivý a zbrklý způsob, jakým mu dala košem, i nespravedlivá

obvinění, jimiž své odmítnutí provázela. Ten, o němž předpokládala, že
se jí bude stranit jako úhlavního nepřítele, ukázal při náhodném
setkání, že by se s ní velmi rád stýkal dál, a aniž jí

netaktně dával najevo náklonnost nebo se jí nějak vnucoval, usiloval jen
o to, aby se zavděčil jejím přátelům, a snažil se, aby se seznámila s
jeho sestrou. Že se tak sebevědomý člověk dokázal takhle změnit, to
nevzbuzovalo jen úžas, ale i vděk - neboť to musela způsobit láska -
vřelá láska, a ta sejí zdála spíše hodná podpory než zavržení, třebaže
by nebyla dokázala své

pocity jasně definovat. Ctila ho, vážila si ho, byla mu vděčná, upřímně
mu přála všechno nejlepší, a jen by byla ráda věděla, zda sama touží,
aby to záviselo na ní, a zda by to přineslo štěstí jemu i jí, kdyby
využila té moci, kterou vycítila, že nad ním ještě má, aby sejí opět
začal dvořit.

Večer se teta s neteří dohodly, že tak mimořádný přátelský

zájem, jaký projevila slečna Darcyová tím, zeje přišla navštívit hned v
den svého příjezdu, neboť přicestovala až před polednem, si zaslouží
uznání, a jakkoli jí nemohou oplatit v plné

míře, měly by i ony projevit snahu; a že by proto bylo vhodné, kdyby
zašly zítra dopoledne na Pemberley složit jí svou poklonu. Na tom se
tedy usnesly. - Elizabeth měla radost, avšak když

se sama sebe tázala proč, nevzmohla se na kloudnou odpověď.

Pan Gardiner je opustil krátce po snídani. Včera se opět spřádaly
rybářské plány a nakonec si napevno smluvil, že se v poledne sejde s
několika pány z Pemberley. Nyní už byla Elizabeth přesvědčena, že
žárlivost je pravým dů-vodem, proč ji slečna Bingleyová neměla v lásce;
správně tušila, že ani její návštěva na Pemberley jí nebude vhod, a
zvědavě očekávala, jakými roztomilostmi ji ona dáma při opětovném
setkání zahrne. Když přijely, uvedl je sloužící vstupní síní do salónu,
jenž byl obrácen na sever a vytvářel v létě příjemné prostředí. Otevřená
okna vedla do parku a skýtala osvěžující pohled na zalesněné vršky za
domem a nádherné duby a španělské kaštany, roztroušené na přilehlém
trávníku.

Zde je uvítala slečna Darcyová, která dlela ve společnosti paní
Hurstové, slečny Bingleyové a vychovatelky, s níž žila v Londýně.
Georgiana je přijala velmi příznivě, avšak s roz-pačitostí, jež sice
pramenila z plachosti a ze strachu, aby se nedopustila něčeho
nevhodného, avšak snadno mohla vzbudit v lidech, kteří měli pocit
nižšího společenského postavení, dojem, zeje pyšná a zachovává si
odstup. Paní Gardinerová s neteří ji však chápaly a litovaly. Paní
Hurstová a slečna Bingleyová je vzaly na vědomí jen zběžnou úklonou; a
když se usadily, zavládlo mlčení, trapné, jak taková mlčení nevyhnutelně
bývají. První je přerušila paní

Annesleyová, jemná, na první pohled příjemná paní, jež svou snahou
udržet rozhovor jakžtakž

v chodu dokázala, že má lepší vychování než ostatní přítomné; díky jí a
paní Gardine-rové a za občasného Elizabethina přispění hovor plynul.
Slečna Darcyová se tvářila, jako by si přála mít tolik kuráže, aby se
jej zúčastnila, a tu a tam se odvážila prohodit kratičkou větu, když

hrozilo nejméně nebezpečí, zeji někdo uslyší.

Elizabeth brzy seznala, že ji slečna Bingleyová nespouští z očí a že
nemůže říci slůvko - a zvlášť slečně Darcyové - aby nebyla bedlivě
sledována. Toto vědomí by jí nebylo zabránilo v pokusech navázat
rozhovor, jenže byly usazeny nepohodne daleko od sebe; na druhé straně
jí

však nebylo proti mysli, že na ní nespočívá povinnost udržovat zábavu.
Byla cele ponořena do vlastních myšlenek. Očekávala, že každou chvíli
vejde některý, z pánů. Přála si a obávala se, že to bude pán domu, a
je-li mocnější její obava nebo její přání, sama nevěděla. Seděla takto
dobré čtvrt hodiny, aniž zaslechla hlas slečny Bingleyové, až ji náhle
vyrušil chladný dotaz, jak se daří rodičům a sestrám. Odvětila stejně
lhostejně a krátce a druhá

se už neozvala.

Další rozptýlení se jim na této návštěvě naskytlo, když vstoupili
sloužící se studenou pečení, zákusky a nejvybranějšími druhy ovoce
tohoto ročního období, avšak dříve musela paní

Annesleyová vrhnout četné výmluvné pohledy a úsměvy na slečnu Darcyovou,
aby jí

připomněla její hostitelské povinnosti. Nyní měla společnost
zaneprázdnění - a třebaže se nedokázaly rozhovořit, jíst mohly všechny a
krásné pyramidy hroznů, nektarinek a broskví je brzy přilákaly ke stolu.

Zatímco se takto zaměstnávaly, měla Elizabeth příležitost poznat, zda si
spíš přeje, aby se pan Darcy objevil, anebo se toho obává, neboť vešel
do pokoje; a třebaže ještě před chvilkou uvěřila, že by jí to spíš bylo
milé, začala litovat, že se objevil. Strávil právě hezkou chvíli s panem
Gardinerem, jenž se spolu s dvěma nebo třemi pány ze zámku zabavoval u
řeky, ale opustil je, jakmile se dověděl, že jeho dámy hodlají to
dopoledne oplatit Georgianě návštěvu. Jakmile vstoupil, umiňovala si
Elizabeth moudře, že se bude chovat úplně přirozeně a volně - což bylo
lehké si umínit, ale těžší dodržet, neboť viděla, že je všichni mají v
podezření, a nebylo snad páru očí, které by ho při jeho příchodu zvědavě

nesledovaly. Na nikom se však nezračila upřená pozornost tak nezastřeně
jako na tváři slečny Bingleyové, ač se celá zalévala úsměvy, kdykoli
promluvila k původci toho všeho, neboť

žárlivost ji ještě nedohnaia na pokraj zoufalství a její boj o pana
Darcyho zdaleka neskončil. Slečna Darcyová se po bratrově příchodu
nutila mnohem víc do řeči, a když Elizabeth viděla, jak mu na tom
záleží, aby se s jeho sestrou sblížily, podporovala všechny konverzační
pokusy, které k tomu směřovaly. Ani slečně Bingleyové to neušlo, a
jelikož hněv bývá špatný rádce, prohodila při první příležitosti se
zdvořilým pohrdáním :

„Poslyšte, slečno Elizo, je to pravda, že -ský pluk odtáhl z Merytonu?
To musela být pro vaši rodinu krutá ztráta.“

Nebyla by se odvážila v Darcyho přítomnosti vyslovit Wickhamovo jméno,
avšak Elizabeth okamžitě pochopila, že právě na něho naráží, a různorodé
vzpomínky ji na okamžik vyvedly z rovnováhy, avšak ovládla se vší mocí,
aby odrazila podlý útok, a odvětila hned věrohodně

lhostejnými slovy.

Přitom bezděčně pohlédla na Darcyho a zjistila, že zrudl a zeji napjatě
pozoruje. Jeho sestra byla tak poplašená, že nedokázala zvednout oči ze
země. Kdyby byla slečna Bingleyová

tušila, jak trýznivou chvíli tím připravila své milované přítelkyni,
byla by bezpochyby od narážek upustila: chtěla však jen připomenout
muže, jemuž je podle jejího mínění Elizabeth nakloněna, aby ji uvedla do
rozpaků nebo aby ji přiměla nějak prozradit svůj cit, a tím jí

uškodila v Darcyho očích, anebo snad chtěla i jeho upamatovat, jak
pošetile a nejapně se některé členky Bennetovy rodiny chovaly, jakmile
se octla na dohled uniforma. Nedoneslo se k ní nikdy ani slovo o tom,
jak se slečna Darcyová zamilovala a hodlala uprchnout. Darcy se s tím
nesvěřil žádné bytosti, před níž to mohl utajit, s výjimkou Elizabeth, a
zvlášť mu záleželo na tom, aby se to nedozvěděli Bingleyho příbuzní, a
to proto, usoudila Elizabeth, že si odedávna přeje, aby se později stali
sestřinými příbuznými. Jistě už nějaké takové záměry osnoval, a třebaže
vědomě nepřipustil, že z toho pramenily jeho snahy odloučit přítele od
Jane, bylo pravděpodobné, že pociťuje starost o Bingleyho blaho tím
bezprostředněji. Elizabethin klid a sebeovládání však brzy uklidnily
jeho rozrušení; a jelikož se slečna Bingleyová, mrzutá a zklamaná,
neodvažovala začít o Wickhamovi otevřeněji, vzpamatovala se po čase i
Georgiana, třebaže ne natolik, aby se zúčastnila hovoru. Její bratr, na
něhož se neodvažovala ani pohlédnout, si v té chvíli vůbec neuvědomil,
co má Elizabeth s tou záležitostí společného, a právě příhoda, která
měla od ní jeho mysl odvrátit, ho k ní ještě

připoutala a dodala mu dobré mysli.

Návštěva nepřetrvala dlouho svrchu zmíněnou otázku a odpověď, a zatímco
je pan Darcy doprovázel ke kočáru, dávala slečna Bingleyová průchod svým
citům tím, že kritizovala Elizabeth, její chování i zevnějšek. Ale
Georgiana se k ní nepřidala. Bratrovo doporučení

stačilo, aby v ní nalezla zalíbení, on se v nikom nemohl mýlit a o
Elizabeth mluvil takovým způsobem, že Georgiana nemohla soudit jinak,
než zeje půvabná a roztomilá. Když se Darcy vrátil do salónu, neovládla
se slečna Bingleyová, aby mu nezopakovala něco z toho, co právě

říkala jeho sestře.

„Ta Eliza Bennetová vypadala dnes ale hrozně, pane Darcy,“ prohlásila.
„V životě jsem neviděla, aby se někdo tak změnil jako ona od zimy. Jak
zhnědla a zhrubla! Luisa a já jsme si právě říkaly, že bychom ji ani
nepoznaly.“

Jakkoli se panu Darcymu takový projev málo zamlouval, spokojil se s
chladnou odpovědí, že žádnou změnu nepostřehl, ledaže je trochu opálená
- což se stává, když se cestuje v létě.

„Musím se přiznat,“ nedala si pokoj, „že já za svou osobu jsem ji tedy
nikdy za žádnou krásku nepovažovala. V obličeji je moc hubená, pleť má
matnou a rysy nevýrazné. Její nos je bez osobitosti - profil nijaký.
Zuby ujdou, ale nic zvláštního to zase není, a pokud jde o její oči, o
nichž jsem zaslechla jakousi pochvalnou zmínku, já na nich nikdy nic
mimořádného neviděla. Kouká se ostře a mazaně, a to se mi vůbec
nezamlouvá, a chování má velice sebevědomé, což

vů-bec není moderní a působí to nesnesitelně.“

Slečna Bingleyová byla skálopevně přesvědčena, že se Dar-cymu Elizabeth
líbí, a toto tedy nebyl nejlepší způsob, jak se mu zavděčit; avšak v
zlosti si málokdo počíná moudře, a když na jeho tváři spatřila výraz
nevole, dosáhla toho, oč usilovala. Mlčel však tvrdošíjně, a slečna
Bingleyová, odhodlána přimět ho k odpovědi, pokračovala:

„Pamatuji se, jak nás všechny udivilo, když jsme se s ní v Hertfordshiru
seznámili, zeje všeobecně pokládána za krasavici, a ještě si dobře
vzpomínám, jak u nás jednou byli v Netherfieldu na obědě a vy jste potom
řekl: ,Ta že je krásná? To jsem spíš ochoten považovat její matku za
duchaplnou.' Ale pak si vás nějak získala a jeden čas jste ji zřejmě
pokládal za docela přitažlivou.“

„Ano,“ odvětil Darcy, jenž se už neovládl, „ale to bylo jen krátce po
seznámení, a nyní už ji dlouhé měsíce považuji za jednu z nejkrásnějších
žen, s kterými jsem se kdy setkal.“ Nato odešel, a slečna Bingleyová
mohla být spokojená, že ho donutila říct něco, co nezabolelo nikoho než
ji.

Paní Gardinerová a Elizabeth prohovořily po návratu všechno, co se
zběhlo na návštěvě, až na to, co je obě nejvíc zajímalo. Probraly spolu
výrazy a chování všech přítomných, až na onu osobu, která nejvíc poutala
jejich pozornost. Mluvily o jeho sestře, jeho přátelích, jeho domovu,
jeho ovoci - o všem kromě něho, a přitom Elizabeth toužila zvědět, co si
o něm paní

Gardinerová myslí, a paní Gardinerovou by bylo navýsost uspokojilo,
kdyby o něm byla neteř

začala.

Když přijeli do Lambtonu, byla Elizabeth velmi zklamaná, že na ni nečeká
dopis od Jane, a stejného zklamání se dožila i nazítří; třetí den však
učinil konec jejím výtkám a ospravedlnil sestru, neboť přišly hned dva
dopisy najednou. První se někde zatoulal a Elizabeth to ani neudivilo,
neboť Jane adresu dokonale popletla.

Právě se vypravovali na procházku, když přišla pošta, a strýček s
tetičkou se vydali ven sami, aby šiji mohla v klidu přečíst. Zatoulané
psaníčko muselo přijít na řadu první; bylo psáno před pěti dny. Na
počátku líčila Jane různé jejich návštěvy a večírky a sdělovala jí
takové

zajímavosti, jaké se na venkově obvykle přiházejí, avšak druhá část,
datovaná o den později a psaná zjevně v rozrušení, obsahovala závažnější
zprávy. V listě stálo: Mezitím, co jsem Ti toto napsala, drahá Lízinko,
se přihodila nečekaná, vážná véc, ale nelekej se - jsme všichni zdrávi.
Musím Ti však sdélit néco ohledně ubohé Lydie. Včera o půlnoci, když už
jsme se všichni odebrali na lůžko, přišel spěšný list od plukovníka
Forstera, v němž

nám sděluje, že Lydia odjela do Skotska s jedním jeho důstojníkem, po
pravdě řečeno s Wickhamem. Představ si, jak nás to překvapilo. Jen Kitty
zřejmě něco takového tušila. Mám o ni velkou starost. Tak nemoudrý
sňatek z jeho i její strany! Doufejme však, že to dobře dopadne a že
jsme se v něm zmýlily. Ráda věřím, že dokáže provést lehkomyslný a
neuvážený kousek, avšak tento čin, to nám budiž útěchou, nesvědčí o zlém
srdci. Aspoň šiji vyvolil nezištně, neboť jistě ví, zejí tatíček nemůže
nic dát. Ubohá maminka je hluboce zarmoucena. Tatíček to snáší
statečněji. Jak jsem ráda, že jsme jim neřekly, co jsme se o něm
doslechly! Musíme na to samy zapomenout. Odjeli asi v sobotu o půlnoci,
ale začali je postrádat až včera ráno v osm. Pak nám okamžitě poslali
zprávu. Představ si, Lízinko, že museli projet kolem nás sotva na deset
mil. Plukovník Forster se domnívá, zeje tu můžeme brzy čekat. Lydia
nechala krátký dopis jeho choti, kde jí sděluje, co hodlá učinit. Musím
už

končit, protože nemohu nechat ubohou ma-tinku dlouho samotnou. Bojím se,
že z toho ze všeho nebudeš moudrá, ale sama sotva vím, co píši.Když
Elizabeth dočetla, nevěnovala dlouhý čas úvahám, a ještě než si stačila
uvědomit vlastní pocity, uchopila druhé psaní, s napjatou nedočkavostí
je roztrhla a hltala jeho řádky: byly psány o den později než závěr
předchozího dopisu.

Nejdražší sestřičko, touto dobou máš už v ruce můj spěšný list, pokusím
se nyní psát srozumitelněji a čas na to mi nechybí, avšak mám

v hlavě takový zmatek, ze nemohu zaručit, podaň-li se mi vypovědět Ti
všechno po pořádku. Nevím ani, jak to mám napsat, milá Lízinko ale
nepotěším Tě a odkládat se to nedá. Jakkoli nemoudrý se nám zdál sňatek
pana Wickhama s naší ubohou Lydií, obáváme se nyní, zda k němu skutečně
došlo, neboť není vůbec jisté, že odjeli do Skotska. Včera k nám přibyl
plukovník Forster; opustil Brighton předevčírem, několik hodin poté, co
odeslal onen spěšný

list. Ačkoli Lydia na svém stručném lístku paní F. výslovně říká, ze
mají namířeno do Gretna Greenu, naznačil Denny něco v tom smyslu, že
pochybuje, hodlal-li se tam kdy W. odebrat nebo si vůbec Lydii vzít, což
se doneslo plukovníku Forsterovi, a ten pln obav opustil okamžitě B.,
aby je vypátral. Vysledoval je bez obtíží až do Claphamu, ale nikoli
dále, neboť

když tam přijeli, propustili kočár, který je vezl Z Epsomu, a
přestoupili do nějakého dostavníku. Pak už víme jen to, zeje viděli
odjíždět směrem na Londýn. Nevím, co si o tom myslet. Plukovník Forster
se vyptával všude na londýnské silnici a pak se rozjel do Hertfordshiru,
usilovně po nich pátral u každého mýta a v hostincích v Barnetu a
Hatfieldu, ale neměl úspěch - nikdo neviděl takové lidi projíždět. Je to
od něho velmi laskavé a ohleduplné, že přijel do Longbournu a svěřil se
nám se svými obavami způsobem, který

svědčí o jeho ušlechtilém srdci. Upřímně lituji jeho i paní F., ale
nikdo jim to nemůže klást za vinu. Drahá Lízinko, jsme úplně zdrceni.
Tatíček i matinka se obávají nejhoršího, ale já jej nemohu pokládat za
takového darebáka. Možná zeje pro ně Z mnoha důvodů výhodnější, aby se
dali tajně oddat ve městě, než aby uskutečnili svůj původní úmysl, a i
kdyby on pojal nečestné úmysly vůči dívce z takové rodiny jako Lydia,
což bych mohla předpokládat, že ona Ztratila všechnu soudnost ?
Vyloučeno ! Plukovník F. však příliš nevěří, Že se vzali, a to mě

rmoutí; zavrtěl hlavou, když jsem vyjádřila naději, a pravil, že se
obává, že W. nelze důvěřovat. Ubohá matinka je z toho doopravdy nemocná
a nevychází ze své ložnice. Kdyby se něčím zaměstnala, bylo by to pro ni
lépe, avšak toho se nemůžeme nadít. Pokud jde o tatíčka, ještě nikdy
jsem ho neviděla tak rozrušeného. Ubohá Kitty dostala vyhubováno, že nic
neřekla o jejich známosti, ale byla vázána slibem mlčenlivosti, tak se
není co divit. Upřímně

se raduji, drahá Li-zinko, že jsi byla těch otřesných výjevů poněkud
ušetřena, avšak nyní, kdy první rozčilení pominulo, se Ti musím přiznat,
že velmi toužím po Tvém návratu. Nejsem však tak sobecká, abych to
vyžadovala, jestli se Ti to nehodí. Žij blaze !

Znovu se chápu pera, abych učinila? co jsem Ti právě řekla, že neučiním,
avšak vzhledem k okolnostem nevidím vyhnutí než poprosit Vás všechny
naléhavě, abyste sem co nejrychleji přijeli. Znám drahého strýčka a
tetinku tak dobře, že se nebojím je o to požádat, a strýčka chci
poprosit ještě o něco. Tatíček se vydává bez prodlení s plukovníkem
Forsterem do Londýna, aby seje pokusil vypátrat. Opravdu nevím, jak to
hodlá učinit, avšak ve svém hlubokém bolu nebude s to jednat
nejúčinnějším a nejuváženějším způsobem a plukovník Forster se musí

vrátit do Brightonu nejpozději zítra večer. V této těžké situaci by mu
strýčkova rada a pomoc byly nedocenitelnou oporou ; však jistě porozumí,
jak mi je, a já spoléhám na jeho dobrotu.

„Ach, kde jen ten strýček může být?“ zvolala Elizabeth a vyskočila z
křesla, kde četla, aby se za ním okamžitě rozběhla a neztratila ani
minutku tak drahocenného času; než však dospěla ke dveřím, lokaj je
otevřel a uvedl pana Darcyho. Ten se lekl její bledosti i prudkého
pohybu, avšak než se vzpamatoval natolik, aby něco řekl, Elizabeth, jež
neměla smysl vůbec pro nic, co se netýkalo Lydie, na něho vychrlila:
„Omluvte mě, prosím, ale nemohu se zdržet. Musím okamžitě najít pana
Gardinera, velice to spěchá, každá minuta je drahá.“

„Dobrý bože! Co se děje?“ zvolal procítěně, i když snad ne podle všech
společenských pravidel, a pak se ovládl: „Ne-zdržírn vás ani na okamžik,
ale dovolte, abych sám - nebo aby lokaj doběhl pro pana Gardinera a jeho
choť. Asi vám není dobře - nemůžete nikam chodit.“ Elizabeth zaváhala,
ale cítila, že se pod ní nohy chvějí a že by se zbytečně pokoušela
strýce dohonit. Přivolala tedy lokaje a přikázala mu tak bezdechým
hlasem, že jí sotva rozuměl, aby okamžitě pospíchal pro svého pána a
paní.

Když lokaj odešel, usedla, jelikož se nemohla udržet na nohou; a
vypadala tak uboze, zeji Darcy nechtěl nechat samotnou a neudržel se,
aby láskyplně a účastně neřekl: „Dovolte mi, abych vám zavolal komornou.
Nesměl bych vám něco podat, aby se vám ulevilo? - Což

sklenku vína - mohu ji přinést? - Jste vážně chorá.“

„Není třeba, děkuji vám,“ odvětila a ze všech sil se snažila starosti -
právě jsem dostala z Longbournu strašné zprávy.“

Jak se o tom zmínila, propukla v pláč a chvíli ze sebe nedokázala
vypravit ani slovo. Darcy, celý vylekaný, mohl jen něco zakoktat o své
účasti a mlčky soustrastně přihlížet. Konečně

opět promluvila:

„Právě jsem dostala dopis od Jane a v něm takové strašné zprávy. Nebude
to možno před lidmi utajit. Moje nejmladší sestra opustila své přátele -
uprchlá - vydala se všanc - panu Wickhamovi. Odjeli spolu z Brightonu.
Vy ho dobře znáte, tak si ostatní domyslíte. Ona nemá

peníze ani vlivné příbuzné, nic, co by ho mohlo zlákat - je ztracena
navždy.“ Darcy strnul úžasem. „Když si pomyslím,“ dodala hlasem plným
rozčilení, „že já jsem tomu mohla zabránit! Vždyť jsem věděla, jaký je.
Kdybych byla sdělila něco z toho - aspoň něco z toho, co jsem se
dověděla - kdybych to byla sdělila našim! Kdyby ho byli prohlédli,
nebylo by se to mohlo stát. Ale teď už je - teď už je pozdě.“

„Jsem upřímně zdrcen,“ pravil Darcy, „zdrcen - otřesen. Avšak je to
jisté - naprosto jisté?“

„Bohužel ano. Opustili spolu Brighton v neděli večer a podařilo se
vysledovat je téměř až do Londýna, tam se však stopy ztrácejí; určitě
nejeli do Skotska.“

„A co se stalo, jaké krokyjste poďnikli, aby byla nalezena?“

„Otec odjel do Londýna a Jane ve svém dopise prosí, aby mu strýček bez
odkladu přispěl na pomoc: doufám, že do půl hodiny odcestujeme. Ale co
se dá udělat - vím dobře, že se nedá

nic dělat. Čím je možné zapůsobit na takového člověka? Jak je vůbec
najdeme? Nemáme nejmenší naději. Je to strašné, ať se na to dívám tak či
tak!“ Darcy mlčky přikývl.

„Když se mně otevřely oči, jaký skutečně je - ach! Kéž bych byla
pochopila, co je mou povinností, kéž bych se toho byla odvážila! Avšak
já to nevěděla - bála jsem se do něčeho zasahovat. Osudný, osudný omyl!“

Darcy neodpovídal. Zdálo se, že sotva vnímá její slova. Přecházel po
místnosti zabrán do úvah; čelo svraštělé, chmurný výraz ve tváři.
Elizabeth to postřehla a okamžitě pochopila. Klesla v jeho očích, a jak
by také ne, pod vlivem takového prohřešku v rodině, takové

obrovské zaručené ostudy. Nedivila se mu, ani ho neodsuzovala, avšak
vědomí, že teď

přemůže svůj cit, jí neutišilo rozechvěné nitro, nepovzbudilo ji v jejím
zoufalství. Na druhou stranu však právě to jí pomohlo vyznat se ve
vlastním srdci a dosud nikdy si tak upřímně

nepřiznala, že by ho mohla milovat, jako v této chvíli, kdy jakékoli
city byly odsouzeny k marnosti.

Vlastní záležitosti na ni sice mohly doléhat, avšak nemohly ji cele
pohltit. Lydia - to ponížení, to neštěstí, které na ně na všechny
přivolala, potlačily jakýkoli osobní zármutek; Elizabeth zabořila tvář
do kapesníku a na všechno ostatní zapomněla; až za několik minut si
uvědomila, kde je a co se děje, když její společník hlasem plným účasti,
avšak i s náznakem zdrženlivosti řekl: „Obávám se, že už si hezkou
chvíli přejete, abych vás nerušil svou přítomností, a nemohu uvést na
svou omluvu nic než upřímný, třebas bezmocný soucit. Kéž by mi nebesa
dopřála, abych vás mohl slovy nebo činy utěšit ve va-Šem velkém žalu!
Avšak nebudu vás trápit marným přáním, jež by mohlo vyvolávat zdání, žé
se ucházím o vaši vděčnost. Tato nešťastná událost bohužel asi způsobí,
že moje sestra nebude mít to potěšení uvítat vás dnes na Pemberley.“

„Zajisté. Omluvte nás laskavě u slečny Darcyové. Řekněte, že jsme se v
naléhavé záležitosti museli okamžitě vrátit. Zamlčte neblahou pravdu co
nejdéle. Vím, že dlouho to být nemůže.“ Ochotněji ujistil, že nic
neprozradí - opět ji politoval v jejím trápení, vyjádřil naději, že to
snad dopadne lépe, než se nyní odvažují doufat, vyprosil si poručení u
jejích příbuzných, rozloučil se s ní vážným pohledem a odešel.

Když ji opustil, uvědomila si Elizabeth, jak je nepravděpodobné, že by
se ještě někdy mohli stýkat tak přátelsky a srdečně jako při těch
několika příležitostech v Derbyshiru; ohlédla se v duchu nazpět na tu
dobu, co se znali, tak bohatou na nedorozumění a různé obraty, a
povzdychla si nad protichůdnými pocity, které v ní nyní vzbuzovaly
touhu, aby ho lépe poznala, zatímco dříve by ho byla s radostí navždy
zavrhla.

Jsou-li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů,

pak se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala. Není-li tomu však
tak - je-li nepřirozené a nelogické, aby láska vy. tryskla z takových
pramenů, oproti tomu, co se často líčí jako následek prvního pohledu,
ještě než on a ona spolu prohodí dvě slova - pak nelze uvést na její

obranu nic než to, že onu druhou metodu poněkud vyzkoušela na sympatiích
k Wickha-movi, a jelikož to špatně dopadlo, měla snad proč se zajímat o
jiné, méně oslňující vztahy. Každopádně litovala, že odešel, a tento
první příklad toho, jaké následky musí mít Lydiino provinění, ji uvrhl
do hlubokého zoufalství, když uvažovala o celé té neblahé záležitosti.
Od té chvíle, kdy dočetla Janin druhý dopis, byla pevně přesvědčena, že
Wickham nemá v úmyslu si ji vzít. Nikdo než Jane, pomyslela si, nemůže
věřit takové optimistické iluzi. Nepřekvapilo ji ani za mák, že se
situace takto vyvíjí. Dokud znala jen obsah prvního dopisu, nevycházela
z úžasu - překvapilo ji, že by si Wickham chtěl vzít dívku, s kterou by
nic nevyženil, a nemohla pochopit, čím ho Lydia dokázala tak upoutat.
Ale pak se všechno vyvíjelo až příliš logicky. Na takovéhle
dobrodružství její půvab stačil, a i když

nepředpokládala, že by s ním Lydia utekla s vědomím, že se s ní neožení,
dovedla si lehko představit, že ani její ctnost, ani její rozum nejsou
dostatečnou zárukou, že se nedá lehko obloudit.

Dokud byl jeho pluk v Hertfordshiru, nikdy si nepovšimla, že by ho Lydia
zvlášť

vyznamenávala přízní, ale byla přesvědčena, že stačí projevit o ni zájem
a zahoří pro kohokoli. Někdy si oblíbila tohoto důstojníka, pak zas
onoho, podle toho, který ji svou dvorností právě víc zaujal. Byla
přelétavá ve svých sympatiích, ale někdo se pro ně vždycky naskytl. Co
škody napáchalo, že na ni doma přísněji nedohlíželi a že ji posuzovali s
falešnou shovívavostí! Ach, jak pronikavě si to teď uvědomovala!

Hořela nedočkavostí, aby už byla doma - aby všechno viděla a slyšela a
podělila se s Jane o starosti, které ted musí spočívat jen na ní, když
je celá rodina vyvedená z míry, otec odjel, matka není schopna nic
zařídit a ještě vyžaduje soustavné ošetřování. Ač byla přesvědčena, že
Lydii už nic nepomůže, přece sejí zdálo, že strýček by mohl rozhodujícím
způsobem zasáhnout, a dokud nevstoupil do pokoje, prožívala ve své
netrpělivosti muka. Manželé Gardinerovi poplašeně přiběhli, neboť ze
sluhových slov vyrozuměli, že jejich neteř

náhle onemocněla; - když je v této starosti upokojila, nedočkavě jim
sdělila příčinu svého vzkazu, přečetla jim oba dopisy a s rozechvěním
zdůraznila závěr druhého listu, třebaže Lydii neměli nikdy ve zvláštní
oblibě. I pana Gardinera a jeho choť to hluboce sklíčilo. Nešlo jen o
Lydii, ale o ně o všechny, a když dali nejprve průchod svému překvapení
a zděšení, přislíbil pan Gardiner ochotně, že udělá, co bude v jeho
silách. Třebaže od něho Elizabeth nic jiného neočekávala, děkovala mu se
slzami v očích, a jelikož se jejich zájmy ztotožňovaly, dohodli se
rychle o dalším. Hodlali odcestovat co možno nejdříve.

„Ale co panstvo na Pemberley ?“ zvolala paní Gardinerová. „John nám
pověděl, že tu byl pan Darcy, když jsi ho pro nás poslala - je to
pravda?“

„Ano, a už jsem mu řekla, že nebudeme moci svou návštěvu uskutečnit. To
je všechno zařízeno.“

„Co je vlastně zařízeno?“ rozčilovala se v duchu tetička, když
pospíchala do svého pokoje, aby se přichystala na cestu. „Jsou spolu
natolik zadobře, že mu mohla všechno po pravdě

vyjevit? Jen kdybych věděla, jak to vlastně je!“

Toto přání zůstalo oslyšeno, měla však aspoň o čem přemýšlet ve spěchu a
zmatku následující

hodiny. Kdyby byla Elizabeth měla možnost nic nedělat, určitě by bývala
přesvědčena, že po tom otřesu není schopna se do něčeho pustit; avšak
měla mnoho věcí na starosti právě tak jako tetička, včetně toho, že
musely napsat všem svým lambtonským známým a pod nepravdivými záminkami
omluvit svůj náhlý odjezd. Za hodinu však všechno zvládly, a jelikož pan
Gardiner zatím zapravil účet v hostinci, nezbývalo už nic než vyjet; a
tak se Elizabeth po tom strašném dopoledni v době kratší, než by byla
mohla předpokládat, octla v kočáře směřujícím do Longbournu.

„Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth,“ řekl strýc, když opouštěli
městečko, „a uváží-li se celá

věc důkladně ze všech stran, mám skoro chuť přidat se k názoru tvé
starší sestry. Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík
bezohledně svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez přátel, a
které dokonce dlí na návštěvě v rodině jeho velitele. Cožpak může
předpokládat, že její přátelé nezasáhnou? Nebo že by se po takové urážce
plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit k pluku? Pokušení je tu
neúměrné riziku!“

„Myslíte, že to tak skutečně může být?“ zvolala Elizabeth a na okamžik
sejí rozjasnila tvář.

„Na mou věru, strýček bude mít pravdu,“ pravila pani Gardinerová. „Byl
by to příliš velký

přečin proti slušnosti, cti i proti jeho zájmům, aby si to nerozmyslel.
Takovou špatnost bych přece jen do Wickhama neřekla. Cožpak jsi ho ty
sama, Lízinko, tak úplně zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna ?“

„Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopenje. Kéž
by to bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuji doufat. Proč by v tom
případě nebyli odjeli do Skotska?“

„Předně nic nedokazuje,“ odvětil pan Gardiner, „že do Skotska neodjeli.“

„Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do dostavníku!
Kromě toho se nepodařilo zjistit, že by je byl někdo viděl na barnetské
silnici.“

„No dobrá - předpokládejme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam třeba
proto, že se ve velkém městě mohou lépe skrýt. Pravděpodobně nemá ani
jeden, ani druhý mnoho peněz, a tak je možná napadlo, že to bude
levnější, třebas ne tak jednoduché jako ve Skotsku, vzít se v Londýně.“

„Proč by se však skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná
svatba? Ach ne, to nezní

věrohodně. Jeho nejlepší přítel byl přesvědčen, jak Jane píše, že si ji
nechce vzít. Wickham se rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit.
A co je Lydia s to mu poskytnout - co je na ní kromě toho, zeje mladá a
veselá - aby kvůli ní zahodil možnost polepšit si výhodným sňatkem ?
Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy, že upadne v
nemilost u pluku, to nedovedu Dosoudit, protože nemám nejmenší tušení,
jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním důvodům, které uvádíte,
nemohu bohužel přikládat takovou závažnost. Lydia bratra, který by
zasáhl, a on může usoudit - vždyť jtce zná a viděl, s jakou lhostejností
a nezájmem přijímá všechno, co se v rodině děje - že ten se nerad vyruší
z klidu,

tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec pod
sluncem.“

„Dokázala by sis ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl pro
všechno jiné než pro svou lásku, že by s ním byla ochotna žít jinak než
v manželství?“

„Vám to připadá a jistě to také je k nevíře,“ odvětila Elizabeth se
slzami v očích, „že sestra může v takové chvíli pochybovat o její
slušnosti a počestnosti. Nevím, co na to říct. Snad jí

křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby o něčem
vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se nestarala o nic
než o zábavy a malichernosti. Naši jí

dovolili lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli názory, s nimiž
přišla do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu -ský pluk, neměla v
hlavě nic než lásku a koketování a důstojníky. Neuvažovala a nemluvila o
ničem jiném, takže - jak bych to vyjádřila - v sobě pilně

rozdmýchávala city, kterých při svém temperamentu beztoho neměla
nedostatek. A všichni víme, že Wickham svým zjevem i chováním dokáže
ženy okouzlit.“

„Ale vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho takového
dopustit.“

„O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě človíčka, ať už
se předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila, že by něco takového
provedl, dokud ji o tom nepřesvědčí

důkazy. Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve skutečnosti
je. Obě víme, zeje krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani čest nic
neváží a zeje právě tak falešný a zrádný jako lichometný.“

„A tohle všechno skutečně víte?“ zvolala paní Gardine-rová, hoříc
zvědavostí, odkud tyto informace pramení.

„Vím to zcela bezpečně,“ odpověděla Elizabeth a zrudla. „Vyprávěla jsem
vám přece nedávno, jak ohavně se zachoval k panu Darcymu, a když jste
byla posledně v Longbournu, slyšela jste na vlastní uši, jakým způsobem
mluví o člověku který se vůči němu ukázal tak shovívavý a velkorysý. A
jsou tu ještě jiné okolnosti, které nemohu - které nejsou tak důležité,
ale o celé rodině Darcyových vykládal hrozné lži. Podle toho, jak
vylíčil slečnu Darcyovou, jsem byla přesvědčena, že se setkám s pyšnou,
povznesenou, nepříjemnou osobou. Přitom dobře ví, že opak je pravda.
Musí vědět, že je milá a skromná, jako jsme ji poznali my.“

„A Lydia tohle všechno ani netuší? Jak to, že neví, co tobě a Jane
nezůstalo utajeno?“

„Ach ano! - To je na tom právě to nejhorší. Než jsem pobývala v Kentu,
kde jsem se tak často stýkala s pánem Darcym a jeho bratrancem
plukovníkem Fitzwilliamem, sama jsem o tom neměla ani tušení. A když
jsem se vrátila domů, měl -ský regiment za týden nebo za čtrnáct dní z
Merytonu odtáhnout. Za těchto okolností se ani Jane, jíž jsem to všechno
svěřila, ani mně nezdálo nutné někde něco povídat, neboť nám
nepřipadalo, že by mohlo někomu prospět, kdyby Wickham náhle pozbyl
dobré pověsti, jíž se obecně těšil. A když bylo dohodnuto, že Lydia
pojede s paní Forste-rovou, vůbec mi nenapadlo, že bych ji před ním měla
varovat. Ani na mysl mi nepřišlo, že bychom ji svým stanoviskem uváděly
v nebezpečí. Jistě mi uvěříte, jak vzdálena jsem byla sebemenšího
podezření, že by to mohlo mít takové následky.“

„Neměli jste tedy zřejmě důvod se domnívat, když odjížděla do Brightonu,
že se do sebe zamilovali?“

„Vůbec ne. Nevzpomínám si na žádný projev náklonnosti ani z jeho, ani z
její strany; to víte, v rodině, jako je naše, by to jistě neuniklo
pozornosti. Když přijel k pluku, okouzlil ji, ale nás všechny ostatní
také. První dva měsíce po něm bláznila všechna děvčata z Merytonu i
přifařených obcí; ale on ji zvláštní pozorností nevyznamenával, a proto
zakrátko poté, co pro něho divoce a horoucně vzplála, se jí začali líbit
zase jiní důstojníci, kteří se jí víc kořili, a těm věnovala svou
přízeň.“

Ačkoli sotva co nového mohlo zmnožit jejich obavy, naděje a dohady, je
nabíledni, že po celou cestu se rozhovor točil převážně kolem tohoto
zajímavého námětu a že se k němu stále vraceli. Elizabeth nesešel z
mysli ani na okamžik. Nepřipustila to její úzkost a sebeobviňování,
nenalézala ani chvilkový oddech a zapomnění.

Cestovali co nejspěšněji, přenocovali v zájezdním hostinci, takže
dospěli do Longbournu druhý den před polednem.

Elizabeth uklidňovalo aspoň vědomí, že se Jane netrápí ještě i dlouhým
čekáním. Gardinerovic dětičky zpozorovaly kočár a číhaly na schodišti
před domem, až vjede do travnatého dvora, a když zastavil u domovních
vrat, rozzářilo jim radostné překvapení

obličejíky a pak se projevilo v celých jejich tělíčkách poskakováním a
natřásáním, což byla první příjemná skutečnost, která vítala hosty.

Elizabeth seskočila, každému dítěti vlepila rychle pusu a spěchala do
haly, kde se okamžitě

setkala s Jane, která sbíhala se schodů od matčiny ložnice.

Elizabeth ji láskyplně objala, oči obou se zalily slzami a přitom se bez
prodlení vyptávala, zda se nedověděli něco o uprchlících.

„Ještě ne,“ odvětila Jane. „Ale snad se všechno obrátí k lepšímu, když
ted přijel drahý

strýček.“

„Je tatíček v Londýně?“

„Ano, odjel v úterý, jak jsem ti psala.“

„A dostali jste od něho nějaké zprávy?“

„Jen jednou. Poslal mi ve středu pár řádek, že v pořádku dojel a co mám
dělat, neboť o to jsem ho zvlášť prosila. Dodal ještě, že už nebude
psát, dokud nám nebude moci sdělit něco závažnějšího.“

„A co maminka - jak se jí daří? Jak se vůbec daří vám všem?“

„Mamince se daří obstojně, aspoň doufám, třebaže je stále ještě velmi
otřesena. Je nahoře a bude mít velkou radost, až vás všechny uvidí.
Nevychází ještě ze svého salónku. Mary a Kitty jsou chválabohu zdravé.“

„Ale co ty - co ty?“ zvolala Elizabeth. „Jak jsi přepadlá! Co jsi asi
musela prožít!“ Sestra ji však ujistila, že se cítí docela dobře; a
jejich rozhovor, který se odehrával, zatímco se Gardinerovi věnovali
svému potomstvu, byl nyní přerušen příchodem ostatních. Jane běžela
uvítat strýčka s tetičkou a děkovala jim s úsměvy i slzami zároveň.
Jakmile se všichni octli v salóně, padly samozřejmě znovu ty otázky,
které už položila Elizabeth, a i Gardinerovi brzy zjistili, že jim Jane
nemůže povědět nic nového. Její laskavé

srdce se však nevzdávalo optimistických nadějí, a stále počítala ještě s
tím, že všechno dobře skončí, že mohou každý den očekávat dopis buď od
Lydie nebo od otce, který jim všechno vysvětlí a snad oznámí sňatek.

Po několikaminutovém rozhovoru se odebrali do pokojů paní Bennetové a
taje přijala přesně

tak, jak se dalo očekávat, se slzami, lamentacemi a nářkem; svolávala
hromy a blesky na hlavu zlosyna Wickhama, stěžovala si, co vytrpěla a
čím jí kdo ublížil, a obviňovala všechny krom oné osoby, jejíž neuvážené
shovívavosti bylo hlavně třeba klást za vinu omyly její

dcery.

„Jen kdybych byla mohla prosadit svou,“ naříkala, „a kdybych byla mohla
jet do Brightonu s celou rodinou, tak k tomu nemuselo dojít. Ale Lydia,
chudinka zlatá, tam neměla nikoho, kdo by se o ni staral. Forsterovi ji
neměli pustit z očí ani na chvilku! Jistě šijí vůbec nevšímali a tak
podobně, protože Lydia by nic neprovedla, kdyby ji byli pořádně hlídali.
Vždycky jsem si o nich myslela, že jim ji nemů-žeme svěřit, ale ukřičeli
mě, jako vždycky. Ubohá děvenka zlatá! A teď odjel i pan Bennet, a já to
tuším, že vyzve Wickhama na souboj, až ho najde, a ten ho zabije, a co
si pak počneme? Collinsovi nás odsud vyženou, ještě než jeho tělo v
hrobě

vychladne, a jestli se nás ty, bratře, dobrotivě neujmeš, pak nevím, kam
se podějeme.“ Všichni ji chlácholili, aby si to tak nebrala, a pan
Gardiner, když ji nejprve ujistil o své

náklonnosti k ní a její rodině, jí sdělil, že hodlá odcestovat nazítří
do Londýna a že bude všemožně nápomocen panu Bennetovi v úsilí vypátrat
Lydii.

„Nesmíš se zbytečně plašit,“ dodal, „je sice moudré připravit se na
nejhorší, ale zatím k tomu nemáme důvod. Není to ještě ani týden, co
opustili Brighton. Za několik dní už se o nich snad něco dozvíme, a
dokud nemáme jistotu, že si ji nevzal a vzít nehodlá, nesmíme házet
flintu do žita. Jakmile přibudu do města, zajdu za švagrem, přemluvím
ho, aby se přestěhoval k nám, a spolu se pak uradíme, co počít.“

„Ach, drahý bratře!“ odvětila na to paní Bennetová, „nic jiného bych si
ani nemohla přát. Jenom zjisti, jakmile budeš v Londýně, kde mohou být,
a jestli se ještě nevzali, zařiď, aby to udělali. Na svatební šaty ať
nečekají, ale řekni Lydii, že na ně dostane tolik peněz, kolik bude
chtít, a že si je koupí po svatbě. Hlavně ale nesmíš připustit, aby se s
ním pan Bennet utkal v souboji. Vypověz mu, jak jsem na tom bídně - že
strachy div o rozum nepřijdu, třesu se a chvěji po celém těle - v boku
mě píchá a hlava se mi může rozskočit a srdce mi tak tluče, že si
neodpočinu ve dne ani v noci. A že vzkazuji Lydii, mé děvečce zlaté, aby
si ty šaty nevybírala, dokud se se mnou neporadí, protože ona neví, ve
kterém obchodě se nejlépe nakoupí. Ach, bratře, ty máš zlaté srdce! Já
vím, že to všechno dokážeš.“ Pan Gardiner ji znovu ujistil, že jim bude
v této situaci nápomocen, seč mu síly stačí, avšak zároveň jí doporučil,
aby tolik nepodléhala ani růžovým nadějím, ani zoufalství, a tímto
způsobem u ní strávili čas až do chvíle, kdy se podával oběd; pak ji
zanechali hospodyni, která o ni pečovala, když se dcery vzdálily, aby
měla komu vylévat své city. Ač bratr i švagrová měli dojem, že není
nutné, aby se paní Bennetová odlučovala od ostatních, nepokoušeli se jí
to vymlouvat, neboť věděli, že nemá dost rozumu, aby držela jazyk za
zuby před služebnictvem, obsluhujícím u stolu, a pokládali za menší zlo,
když jen jedna duše, spolehlivější a důvěryhodnější než ostatní
vyposlechne její obavy a názory o této věci.

V jídelně se k nim zakrátko přidružily i Mary s Kitty, které se dříve
nemohly objevit, neboť

byly obě příliš zaneprázdněny ve svých pokojích: jedna svou četbou,
druhá zušlechťováním svého zevnějšku.

Vypadaly však dosti klidně a nebyla na nich znát žádná změna, ledaže
ztráta nejmilejší sestry nebo hněv, který se na ni v tomto případě
snesl, zavinily, že Kitty kňourala ještě trochu víc než jindy. Mary se
ovládala natolik, že dokázala s vážnou tváří zašeptat Elizabeth, jakmile
zasedly za stůl:

„Jaká to neblahá příhoda! Patrně se to všude rozkřikne, avšak musíme
zbudovat hráz proti toku záští a zaplavit jedna druhé zraněnou hruď
balzámem sesterské útěchy.“ Když viděla, že se Elizabeth nemá k tomu,
aby jí na to něco odpověděla, dodala: „Lydia propadla zkáze, avšak my si
z toho aspoň můžeme odnést cenné ponaučení: ztratí-li žena ctnost, nic
už jí nepomůže - jediný chybný krok ji vede k věčnému zatracení - dobrá
pověst je stejně křehká jako vzácná - nemůžeme ani být dost obezřelé ve
vztahu k opovr-ženíhodnému druhému pohlaví.“

Elizabeth k ní v úžasu zvedla zrak, avšak byla příliš zdrcená, aby
odpovídala. Mary toho nedbala a dále se utěšovala morálními dedukcemi ze
zla, které je potkalo. Odpoledne našly obě starší sestry příležitost být
půl hodinky samy a Elizabeth toho okamžitě

využila k dalším dotazům, na něž Jane ochotně odpovídala. Nejprve si
společně zabědovaly nad neblahými důsledky této události, které
Elizabeth pokládala za téměř nevyhnutelné a Jane nemohla zcela vyloučit,
a pak pokračovaly v úvahách na stále stejné téma: „A teď mi vypověz
všechno, úplně dopodrobna, co jsem ještě neslyšela,“ požádala Elizabeth.
„Co říkal plukovník Forster? Jak to, že Forsterovi předem nic
nevytušili? Museli je přece spolu často vídat.“

„Plukovník Forster se skutečně přiznal, zeje často podezíral ze
vzájemných sympatií, hlavně 2

Lydiiny strany, ale nebral to tak vážně, aby se nad tím znepokojoval. Je
mi ho tak líto! Choval se k nám nesmírně ohleduplně a laskavě. Chtěl
stejně přijet, aby nás ujistil svou účastí, ještě

než ho vůbec napadlo, že snad nejeli do Skotska, a jakmile se tato obava
vynořila, vydal se okamžitě na cestu.“

„A Denny je tedy přesvědčen, že šiji Wickham nevezme? Byl předem
zasvěcen do jejich plánů? Mluvil plukovník Forster přímo sním?“

„Ano, avšak když se ho dotazoval, popřel Denny, že by 0 tom byl předem
věděl, a nechtěl říci, co si o tom vlastně myslí. Netvrdil už, že si ji
nevezme - a právě to mě vede k domněnce, že snad předtím jeho slova
někdo špatně pochopil.“

„Než plukovník Forster přijel, nikdo z vás tedy zřejmě ani

nezapochyboval, že jsou svoji.“

„Jak by nás to bylo mohlo vůbec napadnout? Mně to trochu dělalo starosti
- zapochybovala jsem tu a tam, zda s ním sestra bude v manželství
šťastna, protože jsem věděla, že se nechoval vždycky docela pěkně. O
tomhle tatíček s ma-tinkou nevěděli, těm dělalo těžkou hlavu, zeje to
tak neuvážený sňatek. Kitty se pak doznala - samozřejmě ji těšilo, zeje
moudřejší než my - že jí Lydia v posledním dopise něco takového
naznačovala. Zřejmě věděla už dlouhé týdny, že se mají rádi.“

„Ale ne předtím, než odjeli do Brightonu?“

„Ne, to myslím že ne.“

„A co plukovník Forster, odsuzoval Wickhama? Má představu, co je to ve
skutečnosti za člověka?““Musím přiznat, že nemluvil o Wickhamovi tak
pěkně jako kdysi. Považoval ho za nemoudrého a výstředního. Jakmile se
tato nešťastná událost rozkřikla, začalo se po Merytonu říkat, že tu
zanechal plno dluhů, ale doufám, že to budou jen pomluvy.“

„Ach, Jane, kéž bychom nebyly dělaly takové tajnosti, kéž bychom byly
pověděly, co o něm víme! Tohle by se nebylo muselo stát!“

„Snad by to bývalo moudřejší,“ odpověděla sestra, „ale zdálo se mi
neomluvitelné obvinit někoho z dávných prohřešků, když nevím, zda se od
té doby nezměnil. Měly jsme nejlepší

úmysly.“

„Zapamatoval si plukovník Forster něco z toho dopisu, který Lydia
zanechala pro jeho ženu?“

„Přivezl nám jej přečíst.“

Jane jej vyňala z kabelky a podala Elizabeth. Obsahoval toto sdělení:
Nejdražší Harrieto,

to se nasměješ, až zjistíš, že jsem zmizela, sama se musím smát, když si
představím, jak budete překvapeni, ai mě zítra ráno začnete postrádat.
Odjíždím do Gretna Greenu, a jestli neuhádneš s kým, budu Tě muset
považovat za husičku, protože miluju jen jednoho muže na světě, a ten je
anděl. Umřela bych bez něho, a tak si myslím, le na tom není nic
špatného, když odjedeme. Našim nic nepiš, jestli se Ti nechce, protože
budou tím víc koukat, až ode mne dostanou psaníiko s podpisem „Lydia
Wickhamová“. To bude povedený žert! Směji se tak, že sotva udržím pero v
ruce. Prosím, omluv mě u Pratta, že si s ním dnes večer nezatančím, jak
jsem mu slíbila. Řekni mu, že doufám, že mi to promine, až se všechno
doví, a řekni mu, že si s ním zatančím s největší radostí, až se příště
sejdeme někde na plese. Pošlu si pro věci, až se vrátím do Longbournu,
ale byla bych ráda, kdybys řekla Sally, aby zašila tu velikánskou
trhlinu na těch vyšívaných mušelínových šatech, než je zabalí. %ij
blaze. Pozdravuj svého manžela. Doufám, že nám připijete na šťastnou
cestu. - Tvá upřímná

přítelkyně

Lydia Bennetová

„Taková lehkovážnost, taková lehkovážnost!“ zvolala Elizabeth, když
dočetla. „Jak může v takové chvíli psát tímhle tónem! Ale aspoň svědčí
ten dopis o tom, že ona se vydávala na cestu s vážnými úmysly. Ať už ji
potom přemluvil k čemukoli, ona se vědomě do ničeho špatného nepouštěla.
Chudák tatíček! Co ten si při tom musel myslet!“

„Neviděla jsem ještě nikoho tak z hloubi duše otřeseného. Dobrých deset
minut ze sebe nevypravil slova. Mamince se okamžitě udělalo špatně a v
celém domě zavládl hrozný

zmatek!“

„Prosím tě, Jane,“ zvolala Elizabeth, „a zbyla tu jediná služka, která
by to všechno byla do večera podrobně nevěděla?“

„Nevím. Snad ano. Aleje moc těžké, dát v takové chvíli na všechno pozor.
Maminka měla hysterický záchvat, a třebaže jsem se ze všech sil snažila
jí pomoci, asi jsem neudělala tolik, kolik jsem mohla. Ale popadla mě
taková hrůza z toho, co se může stát, že jsem nevěděla, kde mi hlava
stojí.“

„Bylo toho na tebe moc, že jsi ji sama ošetřovala. Nevypadáš vůbec
dobře. Kéž bych tu byla bývala s tebou! Takhle spočívalo všechno to
trápení a starosti jen na tobě.“

„Mary i Kitty byly moc milé a byly by se se mnou podělily o všechnu
námahu, o tom jsem přesvědčena, ale nechtěla jsem to ani po jedné, ani
po druhé žádat. Kitty je tak štíhlá a křehká

a Mary se tolik učí, že ji nelze vyrušovat, když odpočívá. Tetička
Philipsová k nám přišla v úterý, když tatíček odjel, a byla tak hodná,
že se mnou zůstala až do čtvrtka. Byla to pro nás pro všechny velká
pomoc a útěcha. A lady Lucasová sem zašla ve středu, aby nám projevila
účast, a nabídla se, že sem ona nebo její dcery zaskočí, budeme-li
potřebovat, což od ní bylo moc hezké.“

„Měla si tam radši zůstat,“ zvolala Elizabeth. „Snad to myslela dobře,
ale v takovéhle nešťastné situaci člověk nemůže sousedy ani dost
zanedbávat. Pomoci nemohou, soucit je nesnesitelný. Ať se na nás
vítězoslavně naparují na dálku a dají pokoj.“ Pak se vyptávala, jakým
způsobem hodlá otec postupovat, aby ve městě vypátral svou dceru.

„Chtěl, pokud vím, zajet do Epsomu,“ odvětila Jane, „tam totiž naposled
přepřahali, a vyptávat se postiliónů, jestli by se od nich něco
nedozvěděl. Šlo mu jistě hlavně o to, aby zjistil číslo dostavníku,
který je vezl z CÍaphamu. Podaří-li se nějak vypátrat, před kterým domem
kočí pasažéry vyložil, hodlal se tam poptávat a doufal, že by se
dozvěděl stanoviště i číslo dostavníku. Nevím, nač ještě pomýšlel, ale
on tak spěchal, aby už byl pryč, a byl tak rozrušený, že mi dalo velkou
práci, aby mi pověděl aspoň tohle.“ Celá rodina doufala, že nazítří
dojde nějaká zpráva od pana Benneta, avšak listonoš přišel a nepřinesl
od něho ani řádečku. Znali otce a věděli, že se obvykle jen liknavě a
nerad odhodlává k psaní, avšak nadali se, že za těchto okolností se
přece jen donutí. Nezbytně z toho vyplývalo, že pro ně nemá žádné

dobré noviny, avšak i to by byli rádi věděli najisto. Pan Gardi-ner
čekal jen na poštu a pak se hned vydal na cestu. Když odjel, mohli se v
Longbournu aspoň spolehnout na to, že je bude stále zpravovat, co je
nového, a strýček při rozloučení slíbil, že bude naléhat na pana
Benneta, aby se co nejdříve vrátil domů, čímž velice potěšil svou
sestru, neboť to pokládala za jedinou záruku, zejí manžel nepadne v
souboji.

Paní Gardineroyá hodlala setrvat i s dětmi v Hertfordshiru ještě několik
dní, neboť se domnívala, že svou přítomností neteřím ulehčí. Střídala se
s nimi v ošetřování paní

Bennetové, a byla jim velkou útěchou ve volných chvílích. I jejich druhá
teta je často navštěvovala a přicházela vždy, jak prohlašovala, s
úmyslem je rozptýlit a povzbudit; jelikož

však jim pokaždé vylíčila nějaký nový příklad Wickhamovy rozmařilosti a
zbrklosti, opouštěla je obvykle v stísněnější náladě než předtím.

Celý Meryton snaživě očerňoval muže, kterého tu ještě před třemi měsíci
měli za anděla. Šla fáma, že je zadlužen u všech místních obchodníků, a
jeho pletky, vesměs poctěné označením svedení, se probíraly v každé
kupecké rodině. Kdekdo o něm prohlašoval, že je to největší

zvrhlík pod sluncem, a kdekdo si najednou uvědomoval, že nikdy
nedůvěřoval jeho předstírané dobrosrdečnosti. Elizabeth z toho ze všeho
sice věřila každému pátému slovu, ale stačilo to, aby se ještě utvrdila
v přesvědčení, zeje sestra ztracena, a dokonce i Jane, která

tomu všemu přikládala ještě méně víry, téměř ztrácela naději, zvláště
když dny uplývaly, a kdyby byli skutečně odjeli do Skotska, kteroužto
možnost ještě úplně nezavrhla, museli by o nich už mít s největší
pravděpodobností nějakou zprávu.

Pan Gardiner odjel z Longbournu v neděli a v úterý od něho jeho choť
dostala psaní; oznamoval jim, že hned po svém příjezdu vyhledal švagra a
přemluvil ho, aby se nastěhoval k němu do Gracechurch Street, že pan
Bennet ještě před jeho příjezdem navštívil Epsom a Clapham, avšak bez
valného výsledku, a že je nyní odhodlán poptávat se ve všech větších
hotelích, neboť se mu zdá dost pravděpodobné, že se po příjezdu do
Londýna zprvu v některém ubytovali, než si našli

byt. Pan Gardiner sám si od tohoto počínání příliš mnoho neslibuje,
avšak jelikož si to švagr přeje, hodlá mu v tom pomáhat. Dodal, že pan
Bennet zatím nechce ani slyšet, aby opustil Londýn, a slíbil opět brzy
psát. Dopis měl takovouto doušku:

Napsal jsem plukovníku Forsterovi a pohádal jsem ho, aby se snažil
zjistit u pluku od Wickhamových kamarádů, má-li ten člověk nějaké
příbuzné nebo známé, kteří by mohli vědět, kde se asi v Londýně ukrývá.
Najde-li se tam někdo, kdo by byl s to nám pomoci, a my bychom získali
takovéto vodítko, mohlo by to být velmi důležité. Plukovník Forster
jistě

udělá, co je v jeho silách, aby nám vyhověl. Ted mě však napadá, že by
snad Lízinka spíš než

kdokoli jiný mohla vědět, má-li ještě nějaké příbuzné.

Elizabeth nezapochybovala ani na chvilku, odkud pramení toto uznání její
informovanosti, avšak neměla možnost poskytnout údaje natolik
uspokojující, jak by to byl strýcův kompliment zasluhoval. Neslyšela
nikdy, že by měl nějaké příbuzenstvo kromě otce a matky, a ti byli oba
už drahně let mrtví. Bylo však možné, že některý kamarád u pluku bude
vědět víc, a třebaže nečekala s důvěrou ve valný výsledek, přece to bylo
něco, nač se mohli upnout. Každý den byl teď v Longbournu naplněn
úzkostí, a tato úzkost vrcholila vždy ráno před příchodem listonoše. Na
dopisy čekali všichni s rozechvěním. Všechno dobré i zlé, co je čeká,
zvědí z dopisů a každý den mohl přinést nějaké důležité zprávy.

Než však se opět ozval pan Gardiner, přišel dopis adresovaný otci z jiné
končiny, a to od pana Collinse; a jelikož Jane dostala pokyn, aby
všechnu poštu v otcově nepřítomnosti otevírala, přečetla i tento.
Elizabeth věděla, jak povedené bývají bratránkovy písemné projevy, a tak
se jí koukala přes rameno a četla s ní. Stálo tam psáno:

Vážený pane,

pokládám za svou povinnost (vzhledem k našemu příbuzenskému svazku a
vzhledem k svému postavení v životě) projevit Vám soustrast

v osudové rané, jež na Vás nyní doléhá a o níž nás včera zpravil Ust Z
Hertfordshiru. Přijměte prosím ujišténí, vážený pane, že moje chot i já
upřímně cítíme s Vámi i váženou Vaší rodinou ve chvíli nynějšího
neštěstí, které je tím horší, že v takovémto případě čas nemá moc
zahladit stopy. Já ze své strany nebudu skrblit slovy, která by Vás
mohla povzbudit v tak hrozném neštěstí ~ nebo Vás utěšit za okolností,
jež víc než kterékoli jiné musí skličovat duši rodičovskou. Smrt Vaší
dcery by byla ve srovnání s tímto hotovým požehnáním. A nanejvýš

politováníhodná je skutečnost, že lze předpokládat, jak mi moje drahá
Charlotte sdělila, že nevázanost Vaší dcery pramení z nadměrné
shovívavosti; zároveň však pro Vaši útěchu i útěchu paní Bennetove jsem
spíše nakloněn věřit tomu, že je jí špatnost vrozená, jinak by se
nemohla dopustit takové nehoráznosti v tak mladém věku. Atje tomu však
tak či onak, jste hodni nezměrného politování, v čemž se mnou souhlasí
nejen moje choť, ale rovněž i lady Catherine a její dcera, jimž jsem
celý případ vylíčil. Připojily se k mému názoru, že chybný

krok jedné dcery poškodí vyhlídky všech ostatních, neboť jak lady
Catherine ráčila podotknout, kdo vstoupí ve svazek s takovou rodinou ?
Pod tímto zorným úhlem vzpomínám s hlubokým zadostiučiněním na jistou
příhodu z loňského listopadu, nebot'kdyby to bylo dopadlo jinak, byl
bych ted nutně zapleten do Vašich strastí a hanby. Přijměte laskavě moji
radu, vážený pane, abyste se utěšil, jak nejlépe dovedete, odvrhl od
sebe nehodné dítě navždy a nechal ji sklízet plody jejího mrzkého činu.
Zůstávám, vážený pane, Vám oddaný atd., atd.

Pan Gardiner už nepsal, dokud mu plukovník Forster neodpověděl, a ani
pak jim nemohl sdělit nic příjemného. Nikdo si nevzpomínal, že by měl
Wickham jediného příbuzného, s kterým by udržoval styky, a bylo jisté,
že nikdo z nejbližšího kruhu jeho rodiny už nežije. Dříve míval hodně
přátel, avšak od té doby, co vstoupil do domobrany, zřejmě s nikým
zvlášť

důvěrné přátelství neudržoval. Nevědělo se tedy o nikom, kdo by o něm
mohl podat nějakou zprávu. Ajeho beznadějná finanční situace byla pádným
důvodem, aby se skrýval - kromě

obavy, aby ho neobjevili Lydiini příbuzní - neboť právě vyšlo najevo, že
po sobě zanechal karetní dluhy, dosahující značné částky. Plukovník
Forster se domníval, že kdyby se měly zaplatit všechny jeho výdaje v
Brightonu, tisíc liber

by to nespravilo. Je dlužen kdekomu ve městě, ale jeho čestné

I dluhy jsou ještě daleko hrozivější. Pan Gardiner se nesnažil utajit
tyto skutečnosti před příbuznými. Jane naslouchala s rostoucí hrůzou.
„Hazardní hráč!“ zvolala. „To je zcela neočekávané. O tom jsem neměla
ani tušení!“ Pan Gardiner dodával, že mohou uvítat otce doma nazítří, to
jest v sobotu. Zdrcen neúspěchem všeho, co podnikli, podlehl švagrovu
naléhání, aby se vrátil k rodině a nechal na něm, cokoli se naskytne
možnost udělat, aby byli uprchlíci odhaleni. Když to sdělili paní
Bennetove, neprojevila takové uspokojení, jaké její

děti očekávaly vzhledem k tomu, že se předtím tak strachovala o manželův
život.

„Cože, on se vrací domů, a bez chudinky Lydie?“ zvolala. „Přece nemůže
odjet z Londýna, dokud je nenajde. Kdo potom vyzve Wickhama na souboj a
donutí ho, aby šiji vzal, když tam nebude?“

Jelikož paní Gardinerová už hleděla, aby byla doma, domluvily se, že se
ona s dětmi vydá na cestu, jakmile se vrátí pan Bennet. Kočár, v němž
překonali první úsek cesty, přivezl tedy pána domu do Longbournu.

Paní Gardinerová neodjížděla o nic moudřejší ohledně Elizabeth a jejího
přítele z Derbyshiru, než byla předtím. Její neteř před ní sama
nevyslovila jeho jméno a nestalo se ani to, co paní

Gardinerová zpola očekávala, že totiž bude následovat dopis od něho.
Elizabeth nedostala žádnou poštu, která by mohla přicházet z Pemberley.

Vzhledem k neblahým událostem, které postihly rodinu, nemusela Elizabeth
vysvětlovat, proč

je tak smutná, a nikdo Z toho nic nevyvozoval, třebaže ona sama se tou
dobou už vyznala ve svých citech a dobře si uvědomovala, že kdyby byla o
žádném Darcym v životě neslyšela, snášela by hrůzu z Lydiiny hanby
poněkud lépe. „Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí,“ říkala si.

Pan Bennet přijel a navenek dělal dojem vyrovnaného filosofa jako vždy.
Byl málomluvný, jako býval stále, nezmínil se o záležitosti, která jej
odvolala z domova, a jeho dcery zprvu neměly odvahu o tom začít samy. Až
když s nimi odpoledne zasedl k čaji, odvážila se Elizabeth zavést na to
řeč;

politovala ho, co všechno musel zakusit, načež on odpověděl [ „Nemluv o
tom. Kdo by za to měl pykat spíš než já? Co jsem si nadrobil, to si
musím sníst.“

„Soudíte se příliš přísně,“ řekla Elizabeth.

„Jen mě před tím varuj. Tohoto prohřešku se lidská povaha často
dopouští. Ne, Lízinko, ať

jednou v životě také pocítím, co jsem zavinil. Nebojím se, že by to
vědomí bylo příliš těžkým břemenem. Však brzy pomine.“

„Domníváte se, že jsou v Londýně?“

„Ano; kde jinde by mohli tak beze stopy zmizet?“

„A Lydia si tak přála podívat se do Londýna,“ dodala Kitty.

„Pakje tedy spokojena,“ odvětil otec suše, „a pobude si tam patrně delší
čas.“ Po krátké odmlce pokračoval:

„Nemám ti za zlé tu květnovou rozmluvu, Lízinko; vzhledem k vývoji
událostí dokazuje, že máš dar velké prozíravosti.“

Vyrušil je příchod slečny Bennetové, která odnášela matce čaj.

„Takový tyjátr je pastva pro oko!“ zvolal. „Dodá to neštěstí aspoň
lesku! Musím to někdy také

zkusit. Zavřu se v knihovně, vezmu si šláfrok a noční čepičku a budu vás
ze všech sil prohánět - nebo s tím snad počkám, až uteče Kitty.“

„Já nikam neuteču, tatíčku,“ řekla Kitty dotčeně. „Kdybych já jela do
Brightonu, uměla bych se chovat lip než Lydia.“

„Ty a do Brightonu! Kdepak, nepustil bych tě ani do Eastbournu, i kdybys
mi nabízela padesát liber! Ne, Kitty, vzal jsem si z toho aspoň poučení,
abych byl opatrnější, a důsledky pocítíš ty. Žádný důstojník mi nesmí
překročit práh ani projít vsí. Plesy jsou přísně zakázány, ledaže tě
bude hlídat některá sestra. Nepustím tě ze stavení, dokud nedokážeš
strávit aspoň

deset minut denně rozumným způ-sobem.“

Kitty, která vzala tyto pohrůžky doslova, se rozplakala.

„No tak, no tak,“ řekl, „netrap se proto. Budeš-li se vzorně chovat
nejbližších deset let, vezmu tě potom třeba na přehlídku.“

Za dva dny po návratu páně Bennetově se Elizabeth s Jane procházely mezi
keři za domem; vtom spatřily přicházet hospodyni a v domnění, že pro ně
posílá matka, vykročily jí vstříc; jakmile se však octly na dosah, řekla
místo očekávaného vzkazu slečně Bennetové:

„Promiňte, slečny, že ruším, ale myslím si, že snad došla nějaká dobrá
zpráva z města, a tak jsem si dovolila přijít se vás optat.“

„Co vás vede, Hillovko! Nemáme žádnou zprávu z města.“ „Ale, slečinky,“
zvolala v údivu paní Hillová, „cožpak nevíte, že náš pán dostal expres
od pana Gardinera? Už před dobrou půlhodinou přinesl pošťák psaní.“

Obě děvčata se rozběhla a neztrácela čas dlouhými řečmi. Proběhly halou
do ranního pokoje, odtud do knihovny - ale otec nikde; právě ho chtěly
hledat nahoře u matky, když tu jim zastoupil cestu lokaj a pravil:

„Jestli chcete mluvit s pánem, slečny, odešel do hájku.“ Po tomto
sdělení se okamžitě znovu vrátily halou a utíkaly přes trávník za otcem,
který pomalu kráčel k lesíku, rozkládajícímu se za stájemi.

Jáne, která nebyla tak lehkonohá ani tak zvyklá běhat jako její sestra,
zůstala brzy pozadu, ale Elizabeth ho rychle doběhla, a sotva dechu
popadajíc, dychtivě zvolala:

„Tatíčku, tatíčku, co jste se dozvěděl? Prý vám píše strýček.“

„Ano, dostal jsem od něho spěšný list.“

„Nu, a co obsahuje, dobré zprávy - nebo špatné?“

„Jaké dobré zprávy bychom mohli čekat?“ řekl a vytáhl

dopis z kapsy. „Ale snad by sis to ráda přečetla.“

Elizabeth mu nedočkavě vytrhla dopis z ruky. Nyní už doběhla i Jane.

„čti nahlas,“ řekl otec, „stále tomu jaksi nerozumím.“ Drahý švagre,
Londýn, pondělí 2. srpna

konečně jsem s to podat Vám zprávu o neteři, a celkem vzato nikoli nad
zprávu nejhorší. Krátce poté, co jste mě v sobotu opustil, se mi

podařilo zjistit, kam se v Londýne uchýlili. Podrobnosti Vám vylíčím, až
se sejdeme, zatím stačí, ze jsme je objevili. Mluvil jsem s oběma

„Tedy se přece jen stalo to, več jsem vždy doufala,“ zvolala Jane,
„vzali se!“ Elizabeth četla dál -

Mluvil jsem s oběma. Nevzali se, a pokud jsem mohl posoudit, nic
nenasvědčovalo tomu, že by to měli v úmyslu, avšak jste-li ochoten
převzít závazky, které jsem si Vaším jménem dovolil projednat, doufám,
Že zanedlouho budou svoji. Není k tomu zapotřebí nic jiného, než

abyste své dceři smluvně zajistil příslušnou částku z oněch pěti tisíc
liber, které po Vás a po sestře zdědí Vaše děti, a abyste se nadto
zavázal vyplácet jí do konce svého života sto liber ročně. Na tyto
podmínky jsem vzhledem k okolnostem bez váhání přistoupil Vaším jménem,
jak jste mne pověřil. Posílám tento list spěšně, abych dostal odpověd
bez zbytečné ztráty času. Jistě z toho ze všeho vyrozumíte, že poměry
pana Wickhama nejsou zdaleka tak beznadějné, jak se všeobecně
předpokládalo. V tomto ohledu jsme se mýlili a já Vám s radostí sděluji,
že zbude menší částka, až zaplatí všechny své dluhy, kterou bude mít
připsanou neteř vedle svých vlastních peněz. Dáte-li mi, jak
předpokládám, plnou moc, abych jednal Vaším jménem až do konce, pověřím
okamžitě Haggerstona, aby připravil svatební smlouvu. Nevidím vůbec
důvod, abyste se znovu obtěžoval do Londýna; zůstaňte klidně v
Long-bournu a spolehněte se, že vše pečlivě a starostliví zařídím.
Odepište co nejdříve a pošlete mi podrobné pokyny. Pokládám za nejlepší,
aby se vdávala od nás, a doufáme, že s tím budete souhlasit. Dnes se k
nám nastěhuje. Napíši Vám znovu, jakmile jednání pokročí.

Vám oddaný Edw. Gardiner

„Je to možné?“ zvolala Elizabeth, když dočetla. „Opravdu šiji tedy
vezme?“

„Wickham není tak podlý, jak jsme se obávali,“ dodala její sestra.
„Drahý tatíčku, blahopřeji vám.“

„A odpověděl jste už na ten dopis?“ zeptala se Elizabeth.

„Ne, ale musí se to stát co nejdříve.“

Naléhala na něho vší mocí, aby neztrácel čas.

„Ach, tatíčku milý,“ zvolala, „vraťte se domů a okamžitě odepište.
Uvažte, že v takovémhle případě je každý okamžik cenný.“

„Dovolte, abych to udělala za vás,“ pravila Jane, „nemá-te-li chuť sám
se obtěžovat.“

„Nemám do toho vůbec chuť,“ odpověděl, „ale být to musí.“

„A smím se zeptat -“ řekla Elizabeth; „těm podmínkám zřejmě musíte
vyhovět.“

„Vyhovět! Stydím se jen, že žádá tak málo.“ „A vzít se musí! A přitom je
to takový člověk!“

„Ano, ano, vzít se musí. Nedá se nic jiného dělat. Jen bych moc rád
věděl dvě věci: za prvé, kolik peněz na to strýček obětoval, aby to
dokázal, a za druhé, jak mu to kdy dokážu splatit.“

„Jaké peníze? Že by strýček - ?“ zvolala Jane. „Co tím chcete říct,
tatíčku?“

„Chci tím říct, že žádný chlap se zdravým rozumem by si nevzal Lydii za
takový pakatel, jako je stovka ročně během mého života a padesát, až tu
nebudu.“

„Máte určitě pravdu,“ řekla Elizabeth. „Že mě to dřív nenapadlo. Dluhy
zaplaceny a ještě něco zůstává! Ano, to je jistě strýčkova zásluha. Ach,
ten laskavý, dobrotivý strýček! Bojím se, že jsme mu způsobili značné
nesnáze. To nespravila malá částka.“

„Jistěže ne,“ pravil otec; „Wickham by byl blázen, aby šel pod deset
tisíc. Nerad bych si to o něm myslel hned z kraje našeho příbuzenství.“

„Deset tisíc liber! Chraň pámbu! Vždyť bychom mu nemohli splatit ani
polovinu!“ Na to pan Bennet neodpověděl a všichni tři kráčeli mlčky a
hluboce zamyšleni ke stavení. Otec odešel do knihovny psát, děvčata se
uchýlila do ranního salónku.

„Přece jen se tedy vezmou,“ zvolala Elizabeth, když za nimi zapadly
dveře. „Jak je to na světě

divně zařízeno! Za tohle mu máme být vděčni! Máme se radovat, že šiji
vezme, ačkoli spolu sotva mohou být šťastni a ačkoli je to tak
bezcharakterní člověk. Ach, Lydie!“

„Utěšuje mě pomyšlení, že by si přece Lydii nevzal, kdyby ji neměl
upřímně rád,“ pravila Jane. „Možná že mu drahý strýček trochu vypomohl,
ale nemohu uvěřit, že šlo o deset tisíc liber nebo o nějakou podobnou
vysokou částku. Gardine-rovi mají přece vlastní děti a snad se jim ještě
nějaké narodí. Jak by mohl strýček postrádat třeba jen pět tisíc?“

„Jestli se někdy dozvíme, jaké měl Wickham dluhy,“ pravila Elizabeth, „a
kolik dostala sestra upsáno, budeme si moci přesně spočítat, co pro ně
udělal strýc Gardiner, protože Wickham nemá ani groš. Takový čin jim ani
nemůžeme oplatit. Jaká je to od strýčka i od tetičky oběť, že šiji
vezmou k sobě, zejí poskytnou svou záštitu a morální podporu! Co je
proti tomu dlouholetá vděčnost! Touhle dobou už je vlastně u nich!
Nezastydí-li se až do hloubi duše před takovou dobrotou, nezaslouží si
být šťastná. Že se vůbec dokáže podívat tetičce do očí!“

„Musíme se vynasnažit zapomenout, co všechno tomu předcházelo,“
řekla.Jane. „Doufám a věřím, že spolu nakonec přece jen budou šťastni.
Je svolný šiji vzít, a tím podle mého přece jen dokázal, že se umoudřil.
Vzájemná náklonnost na ně bude mít blahodárný vliv; pevně

doufám, že se v tichosti někde usadí a budou žít tak rozumně, až se po
čase na jejich pošetilosti z mládí zapomene.“

„Chovali se tak, že na to ani ty, ani já, ani ostatní jakživi
nezapomenou,“ odpověděla Elizabeth. „Na to není ani pomyšlení.“

Teprve nyní napadlo děvčatům, že jejich matka se vší pravděpodobností
nemá ani tušení, co se přihodilo. Běžely proto do knihovny zeptat se
otce, zda si nepřeje, aby ji o tom zpravily. Psal, a aniž pozvedl oči,
odvětil chladně:

„Jak chcete.“

„Smíme si vzít strýčkův dopis a přečíst jí jej?“

„Vezměte si, co chcete, a zmizte.“

Elizabeth vzala list z psacího stolu a spolu kráčely nahoru. Jak Mary
tak Kitty seděly u paní

Bennetové, dozví se to tedy všechny najednou. Oznámily matce stručně, že
přinášejí dobré

zprávy, a pak jí dopis přečetly nahlas. Paní Bennetová z toho byla celá
pryč. Jakmile Jane dospěla k páně Gardinero-vu sdělení, že snad
zanedlouho budou svoji, projevila radost, která

se s každou větou bouřlivěji stup-ňovala. Brzy podlehla tak prudkému
hnutí mysli z nadšení, jak byla předtím rozčiléna ze zármutku a
starostí. Jí stačilo vědomí, že vdává dceru. Nepřipouštěla si obavy o
její spokojenost, nezadržovala ji trapná vzpomínka na její přečin.

„Má děvenko zlatá, moje Lydinko!“ volala. „To mám radost! Tak ona se
bude vdávat! - Znovu se s ní shledám! - V šestnácti už bude paní! - Já
mám tak dobrého, laskavého bratra!

Vždyť jsem to věděla. - Věděla jsem, že všechno zařídí ! Jak ráda bych
ji tu měla! A drahého Wickhama ovšem také! Ale co šaty, svatební šaty?
Musím o tom okamžitě napsat švagrové. Lízinko, běž za tatínkem, děvenko,
a zeptej se ho, kolik jí na to dá. Ne, počkej, půjdu sama. Zazvoň na
Hillovku, Kitty. Jsem za minutku notová. Má děvenka zlatá, moje Lydinka
- to bude radosti, až ji tu budeme zase mít!“

Ve snaze usměrnit poněkud tyto mocné výlevy, vynasnažila se ji nejstarší
dcera upozornit, že celá rodina je nyní panu Gardinerovi zavázána.

„Neboť jen strýčkovu laskavému přispění vděčíme za to, že to všechno tak
dobře dopadlo,“ dodala. „Jsme přesvědčeni, že s velkou obětavostí panu
Wickhamovi finančně vypomohl.“

„Nu, a co na tom?“ odvětila matka, „kdopak by pro ni měl něco udělat,
ne-li vlastní strýc?

Kdyby neměl rodinu, zdědila bych po něm přece všechno já a moje děti;
však je to poprvé, kdy jsme ho něco stáli, kromě občasných dárků. Ach,
já mám takovou radost! Zakrátko budu mít vdanou dceru. Paní Wickhamová!
- Nezní to roztomile? A to jí bylo v červenci teprve šestnáct. Jane,
děvenko moje, jsem tak rozrušená, že neudržím pero v ruce; napíšeš za
mě, já

ti budu diktovat. Domluvím se s tatínkem o penězích až potom, ale různé
věci je třeba objednat bez otálení.“

I oddala se podrobným úvahám, týkajícím se kartounu, mušelínu a batistu,
a byla by si toho v dopise naporoučela hezkou spoustu, kdyby ji byla
Jane s velkou námahou ne-přemluvila, aby raději vyčkala, až bude mít
možnost poradit se s otcem. Jeden den už nehraje žádnou roli,
vysvětlovala, a matka ve své radosti neprojevovala takovou tvrdošíjnost
jako obvykle. Krom toho se jí v hlavě rodily další záměry.

„Zajedu do Merytonu,“ prohlásila, „jen co se obléknu a sdělím tu dobrou,
šťastnou zprávu sestře Philipsové. A na zpáteční cestě se mohu stavit u
lady Lucasové a u paní Lon-gové. Kitty, seběhni dolů a zavolej mi kočár.
Projížďka na čerstvém vzduchu mi určitě prospěje. Nechcete některá něco
v Merytonu, děvčata? Á, tady máme Hillovku! Slyšela jste už tu novinu,
milá Hillovko? Slečna Lydia se bude vdávat a vy dostanete mísu punče,
aby vám bylo na svatbě veselo.“

Paní Hillová se hned dala slyšet, že má velkou radost. Elizabeth
přijímala s ostatními její

blahopřání, až se jí z té komedie udělalo špatně a musela se uchýlit do
svého pokoje, aby si to mohla v klidu rozvážit.

Chudák Lydia je na tom v nejlepším případě dost bledě, a to musí být
ještě ráda, že to nedopadlo hůř. O tom byla přesvědčena, a jakkoli jí
rozum říkal, že sestra nemá do budoucna naději ani na trvalé štěstí, ani
na nadbytek světských statků, přece si uvědomovala, že ve srovnání s
tím, co jí hrozilo ještě před dvěma hodinami, jsou na tom všichni
podstatně lépe. Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často
říkával, že by neměl utrácet celý

důchod, ale že by měl dát každoročně něco stranou, aby jednou lépe
zaopatřil své děti a manželku, pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval
palčivěji než kdy jindy. Kdyby byl býval natolik prozíravý, nemusela
Lydia vděčit strýci za problematickou počestnost a dobré jméno, jež sejí
teď zakoupilo, a uspokojení z toho, že se podařilo dohnat jednoho z
nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k sňatku s ní, se mohli
oddávat na patřičné adrese. Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k
neblahému konci pro všechny zúčastněné

výhradně na účet jeho švagra, a umiňoval si pevně, že se vynasnaží
zjistit, jakou částku do toho vložil, a že ji co nejdříve zapraví.

Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné

šetřit, neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. y\\ jakmile
tento syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství,
čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřeny. Postupně však místo
očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer; ještě řadu let po
Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena, že i on přijde. Když
se nakonec už

vzdali naděje, bylo pozdě, aby se začali uskrovňovat. Paní Bennetová
nebyla dobrá

hospodyně a nezadlužili se jen proto, že si její manžel důsledně přál
nebýt na nikom závislý. Paní Bennetová dostala věnem pět tisíc liber a
svatební smlouva stanovila, že mají být připsány jí a dětem. Ponechávala
však rodičům na vůli, jakým způsobem děti podělí. Tuto otázku bylo
vzhledem k Lydii nyní třeba vyřešit, a pan Bennet souhlasil bez váhání s
návrhem, který dostal. Slovy stručnými, ale plnými vděku a uznání za
švagrovu laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas s tím, co zařídil,
a vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům, které jeho jménem učinil.
Rozhodně nepředpokládal, že bude možno donutit Wickhama ke svatbě s tak
nepatrným vynaložením peněz a námahy z jeho strany jako v tomto případě.
Na té stovce, co jim ročně zaplatí, ať tratí deset liber; vezme-li se v
úvahu její strava, kapesné a časté peněžní dary, které dostávala
matčiným prostřednictvím, stála ho Lydia přibližně také tolik.

Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo obtěžovat,
neboť si právě

nepřál nic jiného, než aby měl s celou tou záležitostí co nejméně
společného. Když se v něm vybil první hněv, který ho dohnal k tomu, že
ji tak horečně hledal, vrátila se mu přirozeně

jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě odeslal: trvávalo mu sice vždy
dlouho, než se přiměl k vyřízení nějaké obchodní záležitosti, ale pak se
jí zbavil co nejrychleji. Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží
švagrovi, ale na Lydii byl stále tak rozezlen, zejí nic nevzkázal. Dobrá
zpráva se zčerstva rozšířila po domě a s přiměřenou rychlostí i po
okolí. Tam vzbudila přiměřenou reakci. Zajisté by se bylo dalo
zajímavěji rozprávět o tom, jak slečnu Lydii Bennetovou pohltilo městské
bahno, anebo v příznivějším případě, jak byla odloučena od světa na
nějakou venkovskou

samotu. Ale i její svatba byla vděčným tématem a všechny jedovaté staré
čarodějnice z Merytonu, které jí předtím sladce přály jen to nejlepší,
mohly i za změněných okolností

vytrvat v stejném duchu, neboť byly přesvědčeny, že se po boku takového
manžela stejně řítí

do zkázy.

Paní Bennetová čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, ale v tento šťastný
den opět zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela rodinné tabule.
Nepřipustila, aby nějaký pocit studu ochromil její vítězoslávu. Cíl, k
němž spěla od Janiných šestnáctých narozenin, totiž dceřiny vdavky, se
jí jevil na dosah, a její myšlenky i slova se soustřeďovaly výhradně na
ony nezbytné průvodní jevy všech velkolepých svateb, jako jsou jemné
mušelíny, nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby
objevila vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu
finanční situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako nevyhovující
pro malou rozlohu nebo nevýstavnost.

„Haye Park by ušel,“ uvažovala nahlas, „kdyby jej Goul-dingovi pustili -
anebo ten velký dům u Stoku, kdyby měl prostornější salóny; ale Ashworth
je příliš daleko! Mít ji na deset mil od sebe, to bych nepřipustila, a v
Pulvisově je zase hrozné podkroví.“ Před služebnictvem ji její

manžel nechal vypovídat bez přerušení. Jakmile však odešli, pravil jí:
„Než nastěhujete svého zetě s dcerou do některého nebo jedenkaž-dého z
těchto domů, paní manželko, musí být mezi námi jasno v jedné věci: do
jednoho zdejšího domu je jim přístup navždy odepřen. Nebudu podporovat
jejich nezodpovědnost tím, že bych je přijal v Longbournu.“ Toto
prohlášení mělo vzápětí dlouhou výměnu názorů, ale pan Bennet byl
neústupný. Brzy se přenesla i na jiné pole a paní Bennetová seznala k
svému úžasu a zděšení, že její manžel není

ochoten obětovat ani libru na dceřiny toalety. Odmítl projevit jí při
této příležitosti jakkoli náklonnost. Paní Bennetová to prostě
nechápala. Že se nechá tak unést hněvem, aby odmítl dceři výsadu, bez
níž se sňatek sotva dá pokládat za pravoplatný, to by byla ani ve snu
nepokládala za možné. Prožívala mnohem citelnější hanbu nad tím, že
dcera nepůjde k oltáři v nové toaletě, než nad skutečností, že

s Wickhamem utekla a žila s ním čtrnáct dní, než před oltář vů-bec
předstoupila. Elizabeth nyní ze srdce litovala, že se v zoufalé chvíli
svěřila Darcymu s obavami o sestru; jelikož jejich útěk bude zakrátko
patřičně zakončen sňatkem, mohli mít naději, že se předcházející trapné
okolnosti nerozkřiknou mimo okruh přímých účastníků. Neobávala se, že by
se jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl. Málokomu by byla svěřila
tajemství v tak pevné důvěře a zároveň by ji bylo u málokoho tak
pokořovalo vědomí, že je zpraven o sestřině poklesku - i když
nepředpokládala, že by jí to osobně nějak ublížilo, neboť

každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela nepřekonatelná propast. I kdyby
se byla Lydia provdala zcela počestným způ-sobem, nedalo se očekávat, že
by se pan Darcy přiženil do rodiny, kde ke všem ostatním výhradám nyní
ještě přibude velmi úzký příbuzenský svazek s mužem, jímž tak oprávněně
pohrdá.

Neudivovalo ji, že před tím vším couvne. V Derbyshiru ji svým počínáním
přesvědčil, že se snaží získat její náklonnost, ale nyní nemohla logicky
doufat, že by jeho cit přežil takovou ránu. Pokořovalo ji to, rmoutilo,
kála se, ačkoli jí nebylo jasné z čeho. Žárlila na jeho dobré

mínění, teď když už nesměla doufat, že by pro ni mohlo něco znamenat.
Chtěla vědět, co dělá, ač neměla nejmenší naději na nějakou zprávu. Byla
si jista, že s ním mohla šťastně žít, když

už nebylo pravděpodobné, že se ještě někdy shledají. Jak by triumfoval,
pomyslela si často, kdyby věděl, že ona, která ho před pouhými čtyřmi
měsíci pyšně odmrštila, by ho nyní ráda a vděčně vyslechla! - Byl
velkorysý, o tom nepochybovala, nejvelkorysejší z mužů, ale byl jen
smrtelník, a proto by musel triumfovat.

Pochopila teď, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově nejlépe
hodil. Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale právě proto by
nezklamal její představy. Její bezprostřednost a temperament by byly
zmírnily jeho strohost a příznivě ovlivnily jeho způsoby, a jí by byla
jeho logická mysl, vědomosti a životní zkušenosti přinesly ještě
důležitější užitek. Nebylo jim však souzeno; aby svým příkladným
soužitím poučili žasnoucí zástupy, co je to manželské štěstí. Vylučoval

to zcela jinak zaměřený svazek, k němuž mělo zakrátko v jejich rodině
dojít. Odkud se Wickhamovi a Lydii dostane podpory, která by jim
zaručovala aspoň jakous takous nezávislost, to si nedovedla představit.
Jak mizivou naději na trvalou spokojenost má však pár, který svedla
vášeň silnější než jejich ctnost, to si mohla moc dobře domyslet. Pan
Gardiner švagrovi brzy opět napsal. Páně Bennetovy projevy vděčnosti
krátce odbyl, znovu ho ujistil, zeje hotov podat pomocnou ruku komukoli
z jeho rodiny, a nakonec důrazně

prosil, aby se už o té věci před ním nezmiňoval. Hlavním účelem jeho
listu bylo sdělení, že se pan Wickham rozhodl vystoupit z domobrany.

Sám jsem o to velice usiloval, psal dále, jakmile došlo k dohodě o
sňatku. Snad se se mnou ztotožníte v názoru, že bude jednat v zájmu svém
i v zájmu netefiné, opustí-li onen pluk. Pan Wickham zamýšlí vstoupit do
pravidelné armády a někteří jeho dřívější přátelé jsou schopni a ochotni
mu v tom pomoci. Má slíbenou hodnost praporečníka v pluku generála -,
který byl nyní odvelen na sever, Zdá se mi výhodné, aby byli co nejdále
odsud. On slibuje hory doly a snad lze doufat, že v neznámém prostředí
bude oběma víc záležet na uchování dobré pověsti a že si budou počínat
rozvážněji. Vypsal jsem už plukovníku Forsterovi, na čem jsme se
dohodli, a požádal ho, aby uchlácholil všechny Wickhamovy věřitele v
Brightonu i okolí a slíbil jim brzké vyrovnání dluhů, za což jsem se sám
zaručil. Byl byste tak laskav a obtěžoval se ujistit podobným způsobem
jeho merytonské věřitele? Přikládám seznam podle jeho vlastního doznání;
doufám aspoň, že nic neza-mlčel. Haggerston postupuje podle našich
pokynů a všechno bude do týdne vyřízeno. Potom odjedou k jeho pluku,
ledaže by se předtím směli zastavit v Longbournu, a neteř se svěřila mé
choti, že by vás všechny ještě velmi ráda spatřila, než opustí tyto
kraje. Daň sejí dobře a prosila mě, abych vyřídil uctivé poručení Vám a
její matce.

S úctou Váš E. Gardiner

Pan Bennet i jeho dcery si uvědomovali stejně jasně jako pan Gardiner
všechny výhody spojené s Wickhamovým odchodem z domobrany. Nikoli však
paní Bennetová. Byla hluboce zklamána, že se má Lydia odstěhovat na
sever, právě když se s ní hodlala tak těšit a pyšnit, neboť neupustila
od svého záměru usídlit je v Hertfordshiru, a kromě toho pokládala za
velkou škodu odtrhnout Lydii od pluku, kde každého zná a kde získala
tolik přátel.

„Mají se s paní Forsterovou tak rády,“ pravila, „že je to hřích, poslat
ji pryč! A někteří mladíci se jí tam přece také zamlouvali. Možná že v
pluku generála - nejsou tak milí důstojníci.“ Na dceřinu žádost, neboť
tak se tomu dalo rozumět, aby se s ní rodina usmířila, než se vydá

na sever, reagoval otec zprvu jednoznačně záporně. Ale Jane s Elizabeth
se domluvily, že by se sestře ulehčilo a pomohlo by jí napravit
reputaci, kdyby ji po sňatku rodiče přijali doma, a orodovaly za ni tedy
tak vytrvale a přitom tak rozvážně a mírně, aby jí dovolil přijet i s
manželem hned po svatbě do Longbournu, že nakonec uznal jejich vývody a
vyhověl jim. I bylo matce Bennetové dopřáno, aby hrdě předvedla sousedům
vdanou dceru, než bude zapuzena na sever. Pan Bennet napsal tedy
švagrovi, že svoluje, aby přijeli, a bylo dohodnuto, že se hned po
svatebním obřadu vydají do Longbournu. Elizabeth udivovalo, že Wickham
souhlasí s tímto plánem; co sejí týkalo, bylo setkání s Wickhamem to
poslední, co si přála. Nadešel sestřin svatební den a Jane s Elizabeth
podléhaly patrně daleko většímu rozrušení než

nevěsta sama. Poslali jim naproti kočár do - a očekávali je k večeři.
Starší sestry Bennetovy se hrozily jejich příjezdu, zvláště Jane, která
přisuzovala Lydii ty pocity, které by byla prožívala ona, kdyby se byla
tak provinila, a nyní trpěla při pomyšlení, co sestra asi zakouší.
Přijeli. Celá rodina se shromáždila v ranním salónku, aby je uvítala.
Široký úsměv pokrýval tváře paní Bennetové, když

kočár zastavoval před vraty, její manžel zůstával neotřesitelně
zachmuřen, dcery vylekané, ustarané, rozpačité.

Lydiin hlas zahlaholil v hale, dveře se rozletěly, vběhla do místnosti.
Matka jí vykročila vstříc, objala ji a celá blažená ji vítala; pro
Wickhama, který následoval svou choť, měla pohotově stisk ruky i sladký
úsměv a čile jim blahopřála: zřejmě neměla nejmenší

pochybnosti o jejich budoucím štěstí. Pan Bennet, k němuž pak
přistoupili, je nepřijal zdaleka tak srdečně. Zatvářil se ještě přísněji
a sotva pohnul rty. Bezstarostná sebejistota mladých novomanželů jej
skutečně pobouřila. Elizabeth byla znechucena, dokonce i Jane to
otřáslo. Lydia se ani za mák nezměnila - zůstávala nespoutaná,
panovačná, divoká, hlučná a nezastrašena. Pobíhala od sestry k sestře,
aby jí blahopřály, a když se konečně všichni usadili, rozhlížela se
dychtivě po pokoji, všimla si nějaké drobné změny a se smíchem
poznamenala, že už uplynulo hodně vody, co tu byla naposled.

Wickham neprojevoval o nic větší stísněnost než ona, ale uměl být vždy
tak příjemný, že kdyby se jeho charakteru ani jeho ženitbě nedalo nic
vytknout, byl by je svými úsměvy a sladkými řečičkami, jimiž se
přihlašoval do rodiny, dočista okouzlil. Elizabeth předtím přece jen
nepředpokládala, že by tuto situaci zvládl s takovou bravurou, ale ted
si sedla a umiňovala si v duchu, že napříště už nebude počítat se žádnou
hranicí pro drzosti drzého člověka. Ona se červenala a Jane se
červenala, kdežto tváře těch dvou, kteří zavinili jejich rozpaky,
nedoznaly změny.

V rozhovoru nedocházelo k trapným odmlkám. Nevěsta i její matka měly
řečí jako vody a Wickham, který shodou okolností seděl vedle Elizabeth,
se začal vyptávat na okolní známé s dobrosrdečnou pohodou, kterou ve
svých odpovědích nedokázala napodobit. Oba měli zřejmě

mimořádně šťastné povahy. Žádná vzpomínka z minulosti je netížila a
Lydia sama od sebe zaváděla rozhovor na věci, o nichž by se její sestry
nebyly zmínily ani za živý svět.

„Jen si představte, že jsem tu tři měsíce nebyla!“ zvolala. „Mně to tedy
připadá sotva jako čtrnáct dní, ale že se za tu dobu stalo věcí! Můj ty
světe, to by mě bylo ani ve snu nenapadlo, že si s sebou přivedu
manžela, až se vrátím! Ačkoli isem si myslela, že by to byla velká

legrace.“

Otec pozdvihl zrak, Jane prožívala muka, Elizabeth pohlédla výmluvně na
Lydii, ale ta nikdy neviděla ani neslyšela nic, co sejí nehodilo do
krámu, a vesele pokračovala: „Poslyšte, mamičko, jestlipak tady lidé
vědí, že jsem se dnes vdávala? Měla jsem strach, že snad ne, a když jsme
míjeli bryčku s Williamem Gouldingem, řekla jsem si, že mu to musím dát
najevo, a tak jsem spustila okénko, stáhla rukavičku a položila ruku na
rám, aby viděl prsten, a usmívala jsem se na něho a kynula mu ze všech
sil.“

Elizabeth už to nemohla vydržet. Vyskočila a vyběhla z místnosti a
nevrátila se už, dokud neslyšela, že procházejí halou do jídelny.
Připojila se k nim ještě včas, aby zaslechla, jak Lydia s dramatickou
okázalostí přistupuje k místu po matčině pravici a říká nejstarší
sestře:

„Ale, Jane, ted sem musíš pustit mě a posunout se níž, protože já jsem
vdaná žena!“ Nedalo se předpokládat, že se Lydia časem za své počínání
zastydí, když si z něho zpočátku nic nedělá. Čím dál tím víc rozvazovala
a měla lepší náladu. Byla by chtěla navštívit paní

Philipsovou, Lucasovy a ostatní sousedy, a slyšet, jak ji všichni
titulují „paní Wickhamová“; zatím aspoň odběhla po večeři ukázat
prstýnek a chlubit se svými vdavkami paní Hillové a oběma služkám.

„Nu, matinko,“ řekla, když se všichni vrátili do ranního salónku,
„jakpak se vám líbí můj manžel? Není to kouzelný muž? Vím dobře, že mi
ho všechny sestry závidí. Doufám, že budou mít aspoň zpola takové štěstí
jako já. Musí jet všechny do Brightonu. Tam nezůstávají

děvčata na ocet. škoda, že jsme se tam nevypravili všichni, mamičko!“

„To je pravda, a kdyby bývalo po mém, tak jsme jeli. Ale, drahá Lydinko,
víš, co se mi nelíbí

- že se chystáte do takové dálky. Musí to být?“

„Ach božínku, musí, ale to nevadí. Vy i tatíček a všechna děvčata k nám
přijedete na návštěvu. Celou zimu strávíme v Newcastlu a jistě tam budou
báječné plesy a já bych se postarala všem o dobré partnery.“

„Přijedu s největší radostí,“ řekla matka.

„Ano, a až odjedete, můžete mi tam jednu nebo dvě děvčata nechat, a já
jim určitě do jara seženu manžely.“

„Děkuji ti předem za svůj podíl tvého laskavého pozvání ale mně se
příliš nezamlouvá

způsob, jakým ty sháníš manžely,“ pravila Elizabeth.

Novomanželé se mohli zdržet v Longbournu nanejvýš deset dní. Než
odjížděli z Londýna, dostal Wickham jmenování a měl se do čtrnácti dnů
hlásit u pluku.

Nikdo nelitoval, že jejich návštěva tak brzy skončí, krom paní
Bennetové, a ta využívala každé chvíle a pilně jezdila s dcerou po
návštěvách a pořádala obden domácí večírky. Tyto večírky vítala celá
rodina; ani ti její členové, kteří uměli přemýšlet, ani ti, kteří si
toho nedopřávali, neměli chuť trávit večery jen tak mezi sebou.

Wickhamova láska k Lydii, jak Elizabeth předpokládala, se nevyrovnala
Lydiině lásce k němu. Nemusela je ani příliš pozorovat, aby se jí
potvrdilo to, co si logicky domyslela: že spíš

její náklonnost než jeho byla podnětem společného útěku; a byla by se
divila, proč se s ní

vůbec pouštěl do tohoto dobrodružství, když ji vášnivě nemiloval, kdyby
nebyla přesvědčena, že neviděl jiné východisko ze své neutěšené finanční
situace než zmizet, a tu při své povaze neodolal příležitosti mít na
cestu společnici.

Lydia byla do něho vášnivě zamilovaná. Říkala o něm za každou druhou
větou „můj drahoušek Wickham“ a nikdo se mu nevyrovnal. On uměl všechno
na světě nejlépe; byla přesvědčena, že na prvního září zastřelí víc
ptáků než kdokoli široko daleko. Jednou, krátce po jejich příjezdu,
seděla s oběma staršími sestrami a tu pravila k Elizabeth:

„Tobé, Lízo, jsem myslím ještě nevyprávěla, jakou jsme měli svatbu.
Nebyla jsi u toho, když

jsem to líčila matince a ostatním. Nejsi zvědavá, jak všechno
probíhalo?“

„Ne, to nejsem,“ odpověděla Elizabeth. „Mám pocit, že čím méně se o tom
bude mluvit, tím lépe.“

„Jú, ty jsi protivná! Ale já ti to stejně povím. Brali jsme se, to už
víš, u Svatého Klementa, protože Wickham bydlel v té farnosti. Bylo
domluveno, že se tam všichni sejdeme v jedenáct hodin. Strýc s tetou
měli přijet se mnou, ostatní na nás měli čekat až tam. No, a tak nadešlo
ono pondělí ráno a já byla celá bez sebe. Měla jsem strach, aby do toho
ještě něco nepřišlo a abychom to nemuseli odložit, to bych si byla snad
zoufala. A celou tu dobu, co jsem se strojila, u mě stála teta a mluvila
do mě a kázala mi jak pan farář. Já ale slyšela tak každé

desáté slovo, protože jsem pořád myslela, jak jistě uhádneš, na svého
drahouška Wickhama. Byla bych moc ráda věděla, jestli se bude ženit v
tom modrém kabátě. Snídaně tedy byla v deset jako obvykle. Myslela jsem,
že snad nikdy nedojíme. Mimochodem - musím ti ještě

povědět, že se strýc i teta celou tu dobu, co jsem u nich byla, ke mně
chovali prostě příšerně. Nebudeš tomu věřit, ale já nevytáhla paty ze
stavení, ačkoliv jsem u nich strávila čtrnáct dní. Ani jeden večírek,
ani jednou do společnosti, ničehož nic. Je pravda, že v Londýně touhle
dobou není sezóna, ale aspoň malá scéna hrála. Zkrátka a dobře, kočár
předjel a v tu chvíli odvolal strýčka ten strašný člověk, nějaký pan
Stone, v obchodní záležitosti. A to víš, když ti dva dají hlavy
dohromady, tak to nebere konce. Do mě jako když hrom uhodí, nevěděla
jsem, co si počnu, protože mě strýček měl vést k oltáři, a kdybychom se
byli opozdili, nebyli bychom ten den přišli na řadu. Naštěstí se za
deset minut vrátil a mohli jsme jet. Teprve dodatečně jsem si uvědomila,
že kdyby se byl přece zdržel, nebyli bychom vlastně museli oddavky
odkládat, protože za něj mohl zaskočit pan Darcy.“

„Pan Darcy !•“ opakovala Elizabeth nanejvýš udivena.

„Ano - on měl přijít s Wickhamem, víš? Ach, jejej! Já zapomněla! O
tomhle jsem neměla ani špitnout. Slíbila jsem jim to na svou čest! Co
tomu Wickham řekne? Nadělali s tím takové

tajnosti!“

„Je-li to tajnost, neříkej o tom už ani slova,“ pravila Jane. >,Můžeš si
být jista, že o tom nechci nic vědět.“

„Ano, samozřejmě,“ pravila Elizabeth, ačkoli zvědavostí jen hořela,
„nebudeme se tě vůbec na nic ptát.“

„Děkuji vám,“ pravila Lydia, „protože kdybyste na mně vyzvídaly, určitě
bych vám všechno vyslepičila, a Wickham by se strašně zlobil.“

Když projevila takovou ochotu nechat se vyzpovídat, mu-sela Elizabeth
vyloučit využití

nabízené možnosti tím, že utekla. Nemohla však připustit, aby nevěděla,
jak se věci mají, anebo aspoň nedokázala po tom už nepátrat. Pan Darcy
přišel sestře na svatbu! Právě tedy do prostředí a mezi lidi, kde měl
jistě nejméně co pohledávat a kam se mu také vůbec nemohlo chtít. V
mozku sejí vynořovaly nečekané a za vlasy přitažené domněnky, co za tím
vězí, ale všechny zavrhla. Ty, které by jí byly nejlépe vyhovovaly,
jelikož stavěly jeho počínání do nejušlechtilejšího světla, sejí zdály
nejméně pravděpodobné. Nesnesla takové napětí; popadla spěšně dopisní
papír a obrátila se na tetičku s krátkou prosbou, aby jí vysvětlila, co
Lydia nakousla, je-li to možné bez porušení tajemství, které to vše
obestírá. Jistě si umíte představit, psala, jaká zvědavost mé pojala,
když jsem zvěděla, ze člověk, který

nemá k naší rodině žádné vztahy, který je nám poměrně cizí, se zúčastnil
tohoto obřadu. Prosím vás, odepište mi obratem a vysvětlete mi to -
ledaže to ze závažných důvodů musí

zůstat utajeno, jak se zřejmě domnívá Lydia; v tom případě by mi
nezbývalo než se spokojit s tím, že nebudu patřit k zasvěceným.

„Já bych se s tím ale stejně nespokojila,'' dodala v duchu, když
dopsala, „a jestli mi to, drahá

tetinko, nesdělíte počestným způsobem, budu nucena se uchýlit k trikům a
lsti, abych se do dozvěděla.“

Jane měla tak vyvinutý smysl pro čest, že by se nebyla zmínila před
Elizabeth o tom, co Lydia prořekla, a Elizabeth tomu byla ráda: dokud
nesezná, zda její dotaz bude zodpovězen anebo ne, nepotřebovala žádnou
důvěrnici.

Elizabeth však byla uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak to vůbec
jen šlo. Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do malého hájku,
kde si byla nejspíš jista, že ji nikdo nevyruší, usedla na lavičku a
chystala se dosáhnout

svého, neboť obálka byla tak objemná, že bylo vyloučeno, aby obsahovala
jen odmítnutí. Londýn 6. září

Drahá neteři,

právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé dopoledne tomu,
abych Ti jej zodpověděla, neboť co Ti chci sdělit, se nedá vypsat
několika řádky. •-Musím se přiznat, že mě Tvá prosba překvapila: od Tebe
bych ji byla očekávala nejméně. Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze
říci, že jsem takový dotaz právě z Tvé strany nepokládala za nutný.
Nepřeješ-li si mi porozumět, pak mi promiň mou vtíravost. Strýčka Tvé
psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby byl nepředpokládal, že jsi
celé věci účastná, nebyl by se zajisté

zachoval tak, jak se zachoval. Avšak nejsi-li skutečně zasvěcena a nic
nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšírněji.

Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za strýčkem
velmi nečekaný host. Byl to pan Darcy a prodlel u něho několik hodin.
Rozloučil se, než jsem přijela, takže moje zvědavost nepodstou-pila
takovou zkoušku jako asi Tvá. Přišel sdělit manželovi, že objevil Tvou
sestru s Wickhamem, že je navštívil a s oběma hovořil - s Wickhamem
několikrát, s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že odcestoval z Derbyshiru
den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je vypátral. Prý
to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá

za vinu, že málokdo věděl o Wickhamově bezcharakternosti, a jen tak se
mohlo stát, že se do něho slušné děvče zamilovalo a věnovalo mu svou
důvěru. Velkoryse přisoudil všechno své

mylně pojaté hrdosti a přiznal se, že pokládá pod svou důstojnost své
soukromé počiny nějak veřejně zdůvodňovat. Domníval se, že charakter
mluví sám za sebe. Nyní prý považuje za nevyhnutelné, aby zasáhl a
pokusil se napravit neštěstí, k němuž sám přispěl. I kdyby ho byly vedly
nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si jista, že by mu sloužily ke cti.
Strávil několik dní ve městě, než se mu podařilo je objevit, ale měl
nějaké vodítko, o němž jsme my nemohli vědět, a také z tohoto druhého
důvodu se za námi vypravil.

Existuje nějaká žena, jistá paní Toungeová, která kdysi byla u slečny
Darcyovéjako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu propuštěna, přesné
důvody neuváděl. Ta se pak usadila ve velkém domě na Edwardově ulici a
živí se pronajímáním pokojů. Věděl, že tato paní

Toungeová je Wickhamova oddaná přítelkyně, a proto se za ní vypravil,
jakmile přibyl do města. Uplynuly však dva tři dny, než Z ní dostal, co
potřebo, val. přejme nechtéla porušit dané slovo bez úplaty nebo tučného
bakšiše neboť skutečně věděla, kde se její přítel zdržuje. Nakonec však
od ní náš milý návštěvník získal informace, které potřeboval. Usadili se
v ulici. Mluvil s Wickhamem a potom trval na tom, že musí promluvit i s
Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji, aby opustila tento
potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům, jakmile by byli ochotni
sejí ujmout, přičemž jí nabízel všemožnou pomoc, ^jistil však. Že Lydia
je pevně odhodlána setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc
nestála, nechtěla ani slyšet, aby opustila Wickhama, byla si jista, že
šiji dříve nebo později vezme, a kdy to bude, na tom jí příliš
nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak nezbývalo, jak usoudil,
nic jiného než urychlená svatba, což, jak při prvním rozhovoru s
Wickhamem bez obtíží zjistil, neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal
se, že musel opustit pluk kvůli velmi naléhavým čestným dluhům, a
neváhal svalovat veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku
jen na její poblázněnost. Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl jasnou
představu, co bude dělat. Le prý musí někam odjet, ale kam, to nevěděl,
zato věděl, že nemá

být z čeho živ. Pan Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení
nevzal. Ačkoli pan Bennet není patrně příliš zámožný, něco by pro ně
udělat mohl a každopádně by si sňatkem polepšil. L odpovědi na jeho
otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová naději vyženit mnohem
podstatnější věno někde v cizině. Vzhledem k okolnostem však nebyl
nepřístupný

pokušení okamžité pomoci.

Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu složitých otázek.
Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl dostat, ale nakonec byl přece
jakžtakž, přiveden k rozumu. Jakmile pan Darcy tedy všechno dohodl s
ním, chtěl bezprodleně zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer,
než jsem přijela. Ale manžel nebyl pro nikoho doma a pan Darcy nadto
zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že nazítří odjíždí Z města.
Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se strýčkem než s panem Bennetem, a
odložil tedy bez dlouhého rozvažování svou návštěvu, až Tvůj otec
odjede. Sluhovi nesdělil jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze
věděli, že strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti. V sobotu se
dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma, a jak jsem
už řekla, měli toho mnoho co projednávat.

Sešli se znovu v neděli, a tu jsem ho viděla i já. Ke konečné dohodě
dospěli však až v pondělí, a potom byl okamžitě odeslán spěšný dopis do
]\_,ongbournu. Náš návštěvník však tvrdohlavě

prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, ze má skutečně ve své povaze jeden
závažný

nedostatek, a to tvrdohlavost. La různých okolností bylo už proti němu
vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se podniknout nic,
co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a to neříkám, abych Vás
zavázala k vděčnosti, proto se o tom nezmiňuj), že strýček byl ochoten
převzít všechny závazky. Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani
pán, ani dáma, jichž se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit,
a místo aby směl pomoci své

neteři, byl nucen pouze přisvojit si cizí zásluhy, což se mu skutečně
příčilo, a proto věřím, že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém
dopise požádala o vysvětlení, které ho zbaví

cizího peří a odvrátí vděčnost tam, kam právem náleží. Ale, Lí-zinko,
tohle je určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.

Víš už asi dost přesně, co se udělalo pro oba mladé lidi. - Pan Darcy
zaplatí jeho dluhy, které

značně přesahují tisíc liber, dalších tisíc dá navíc k jejímu věnu
připsat na ni a koupí mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z
příčiny, kterou jsem už svrchu uvedla. Prý to Způsobil on

- vinou své přezíravosti a nedostatkem nutných ohledů - Že Wickham
dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho zjednal přístup a
pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco je, ačkoli pochybuji,
že by jeho přezíravost nebo přezíravost koholi jiného mohla zavinit
takovou věc. Ale ujišťuji Tě, drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné
argumenty byly zůstaly bez odezvy a strýček by byl neustoupil, kdyby se
nedomníval, že se do toho vložil ještě z jiného důvodu.

Když jsme to všechno zařídili, vrátil se ke svým známým, kteří dleli
ještě na Pemberley, ale domluvili jsme se, že přijede znova do Londýna
na svatbu, kdy se měly všechny finanční

dohody pravoplatně uzavřít.

Nyní víš tedy vše. Toto odhalení Tě muselo podle Tvých slov velice
překvapit, doufám však, že nikoli nemile. Lydia se přestěhovala k nám,
Wickham měl dveře otevřené. On se choval přesně tak, jak jsem ho znala z
Hertfordshiru; a nepostěžovala bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu
dobu, co strávila u nás, kdyby z Janina dopisu z minulé středy
nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně a že Tě proto svými
slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí promlouvala do duše a
vysvětlovala jí, jak hanebně se zachovala a jaké trápení vám všem
Způsobila. Jestli něco z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, protop
zaručeně vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak
jsem si vzpomněla na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim jsem to s
ní vydržela.

Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila, zúčastnil
se oddavků. Druhý den u nás večeřel a hodlal opět opustit město ve
středu nebo ve čtvrtek. Nebudeš-li se na mne příliš, hněvat, drahá
Lízin-ko, využiji této příležitosti a svěřím se Ti (dřív jsem si
netroufala), že se mi moc líbí. Choval se k nám v každém ohledu stejně
přátelsky, jako když jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá se mi jeho
rozvaha i jeho názory; potřeboval by jen dívat se na svět trochu
veseleji, ale to ho může naučit žena, vezme-li si tu pravou. Je to ale
šibal, sotva kdy se o Tobě zmíní. Ale šibalové jsou ted v módě.

Promiň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš daleko,
nebo mě aspoň nezatrat natolik, že bych nesměla přijet do P. Nebudu mít
pokoj, dokud si neprohlédnu celý park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký
faeton s párkem roztomilých malých poníků. Musím končit, děti mě volají
už dobré půl hodiny.

Tvá milující teta

J M. Gardinerova

Obsah tohoto listu Elizabeth značně rozrušil a bylo nesnadné určit, zda
v ní převládají pocity radostné či právě opačné. V nejistotě ji už dříve
napadala mlhavá a neurčitá podezření, že Darcy nějakým způsobem přispěl
k sestřinu sňatku, ale sotva seje odvažovala domýšlet, aby se neoddávala
iluzím příliš krásným na to, aby byly pravdivé, a zároveň z obav před
trapnými pocity závazků, kdyby se ukázaly oprávněné; a nyní se její
domněnky v tak nečekaném rozsahu potvrdily ! Odjel úmyslně do města hned
po nich, podstoupil nesnáze a pokoření, provázející takové pátrání,
musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již zavrhl, a byl
nucen se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž se navždy rozešel ve
zlém, dohadovat se s ním, přemlouvat ho a nakonec uplatit, když mu bylo
zatěžko vyslovit pouhé jeho jméno. A to všechno udělal pro děvče, které
ho nijak nezajímalo a jehož si nemohl vážit. Srdce jí

napovídalo, že to udělal pro ni. Tato naděje však zakrátko pohasla, když
usoudila, že nemá

tolik sebevědomí, aby si mohla být jista, zeji miluje, ji, která ho
jednou odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat zcela
přirozený odpor proti příbuzenskému svazku s Wickhamem. - VVickham, můj
švagr! - Každičká špetka pýchy se v něm musí

vzbouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom nebylo sporu -
bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal. Ale uvedl
jisté důvody pro svůj zákrok - a ty důvody nebyly tak nepravděpodobné.
Docela dobře si mohl myslet, že se dopustil chyby; byl velkorysý a měl
možnost svou velkorysost projevit, a třebaže odmítala předpoklad, že by
ona byla hlavní pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek
náklonnosti přispěl k tomu, aby zasáhl v případě, který podstatně
ohrožoval její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji trápilo vědomí, že
jsou zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu. Vděčí
mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna, prostě za
všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy podpořila
nepříznivé mínění, že utrousila peprnou poznámku, proti němu namířenou.
Sama ted byla pokořena, ale na něho byla hrdá. Hrdá, že tenkrát, kdy šlo
o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší já. Pročítala tetiččina pochvalná
slova znovu a znovu. Nepovažovala je za zcela dostačující, ale těšila
ji, uvědomovala si dokonce, zejí působí radost, ač provázenou i lítostí,
tetina a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si. Z
jejího úkrytu i jejích úvah ji vyrušily něčí kroky; než mohla zabočit na
jinou stezku, octl se pojejím boku Wickham.

„Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá švagrová,“
řekl, když se k ní

přidružil.

„To ano,“ odvětila s úsměvem, „není tím však ještě řečeno, že by takové
vyrušení muselo přijít nevhod.“

„Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa poutalo
přátelství, a nyní se ještě utužilo.“

„To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?“

„Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Mery-tonu. Tak jsem se
od vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně navštívila
Pemberley, drahá švagrová.“ Přisvědčila.

„Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne přemohlo
dojetí, jinak bych se tam mohl zastavit na

cestě do Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka
Reynoldsová, ta mě

měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám o mně nezmínila, že?“

„Ano, zmínila.“

„A co říkala?“

„Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam - zkazil. To víte, na
takovou dálku se věci někdy jeví ve zvláštním světle.“

„Zajisté,“ odvětil a kousl se do rtů.

Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli pravil:

„Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně - Darcyho.
Potkali jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam asi dělal.“

„Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou,“ pravila Elizabeth.
„V této roční době

ho tam musel vylákat nějaký mimořádný důvod.“

„Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu?
Vyrozuměl jsem u Gardinerových, že ano.“

„Setkala; seznámil nás se svou sestrou.“

„Líbila se vám?“

„Velice.“

„Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně změnila k
svému prospěchu. Když

jsem ji viděl naposled, nezdála se mít pro to valné předpoklady. Jsem
moc rád, že se vám líbila. Doufám, že z ní bude dobrý člověk.“

„To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta.“

„Neprojížděli jste jistou vsí zvanou Kympton?“

„Nic mi to jméno neříká.“

„Zmiňuji se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl dostat.
Rozkošné místečko! - A ta krásná fara! Bylo by mi to tam vyhovovalo po
všech stránkách.“

„Jak by se vám bylo zamlouvalo kázat věřícím?“

„Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých
povinností a brzy bych to byl zvládl bez velké námahy. Člověk nemá
naříkat, tolik bych ale o to býval stál! Takový klid a mír, to je moje
představa šťastného života. Nebylo mi to však souzeno. Zmínil se vám
někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala v Kentu?“

„Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení poslední
vůle bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary bylo ponecháno
na vůli nynějšího majitele panství.“

„Skutečně? - Ano, něco pravdy na tom je; snad si vzpomenete, že jsem vám
to také říkal, když

jsme o tom prvně hovořili.“

„A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské poslání
nezdálo1:ak lákavé

jako nyní - že jste sám prohlásil, že farářem nikdy nebudete a že se ta
záležitost rozhodla podle toho.“

„Skutečně? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si vzpomeňte,
co jsem vám říkal, když jsme si o tom tenkrát poprvé povídali.“

Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčela rychle, aby se ho zbavila,
a jelikož ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla mu s přívětivým
úsměvem:

„Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme tedy
rozmíšek o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se, doufám, vždy a
ve všem shodneme.“ Vztáhla k němu ručku, on ji s okázalou galantností
políbil, ačkoli sotva věděl, kam s očima, a společně vešli dovnitř.

Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už
neobtěžoval ho podrobněji rozvádět, ani k tomu ne-podněcoval svou drahou
švagrovou Elizabeth: ta ke své radosti zjistila, že mu toho řekla dost,
aby už mlčel.

Brzy nadešel onen den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní
Bennetová byla nucena se smířit s odloučením jistě aspoň ročním,
jelikožjejí choť neschválil zamýšlenou návštěvu celé

rodiny v Newcastlu.

„Ach, Lydinko, má děvenko drahá,“ vzlykala, „kdy já tě zase uvidím?“

„Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo za tři roky.“

„Piš mi hodně často, milunko.“

„Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik
času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci.“

Pan Wickham se loučil procítěněji než jeho ženuška. Rozdával úsměvy,
oslňoval mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou roztomilost.

„Tak šaramantního pána abys pohledal,“ pravil pan Bennet, jakmile je měl
z domu. „Culí se a zubí, vrhá cukr-bliky na všechny strany. Vsadím se,
že ani sir William Lucas nedokáže sehnat tak cenného a vynikajícího
zetě.“

Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou dcery.

„často si myslívám,“ podotkla, „že to nejhorší, co nás může potkat, je
rozloučení s našimi nejbližšími, člověk si potom připadá jako ztracený.“

„To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru,“ pravila Elizabeth.
„Aspoň si nyní budete více vážit nás svobodných.“

„To není pravda, Lydia mě neopustila, že se vdala, ale jen proto, že
pluk jejího manžela je v takové dálce. Kdyby sloužil někde blíž,
nemusela tak brzy odjet.“ Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato
událost, brzy zapudily a do žil jí vlily nový život řeči, které se v té
době rozšířily po okolí. Netherfieldská hospodyně dostala příkaz, aby
všechno připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu několik
týdnů na honech. Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu zbavená.
Koukala po Jane, usmívala se a pak zas vrtěla hlavou.

„I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zas přijede!“
(Přišla jí to totiž oznámit paní Philipsová.) „To je dobře. Tedy ne že
by mi na tom nějak zvlášť záleželo. Pro nás je to cizí člověk, a co mne
se týká, do smrti ho nechci vidět. Jestli se mu ale líbí v Netherfieldu,
ať

si poslouží. Kdoví, co se ještě může stát. Ale nám to může být jedno.
Víš přece, sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už ani
slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?“

„Můžeš se na to spolehnout,“ odvětila návštěvnice, „protože paní
Nicholsová byla včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť jsem za
ní vyběhla, abych se dověděla něco bližšího, a ona tvrdila, zeje to
zaručená pravda. Přijede nejpozději ve čtvrtek, pravděpodobně už ve
středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala maso na středu, a povídala,
že má tři tucty kachen zrovna tak na pekáč.“

Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho příjezdu
a nezačervenat se přitom.

Už dlouhé měsíce nepadlo mezi ní a Elizabeth jeho jméno; jakmile se však
nyní octly samy, řeklají: „Všimla jsem si, že po mně pokukuješ, Lízinko,
když nám tetička sdělovala, co se povídá, a vím, že jsem se tvářila
rozpačitě, ale nesmíš mě podezírat z žádných pošetilostí. Zrudla jsem,
protože jsem věděla, že se na mne budete koukat. Ujišťuji tě, že pro mne
ta zpráva nic neznamená, ani štěstí, ani žal. Jsem jen ráda, že přijíždí
sám, neboť v tom případě

ho budeme vídat méně často. Nevadilo by mi to kvůli mně, ale děsím se
poznámek ostatních lidí.“

Elizabeth nevěděla, co si o tom myslet. Kdyby se s ním nebyla setkala v
Derbyshiru, byla by mohla předpokládat, že sem skutečně může přijet za
udávaným účelem, ale ona věřila, že si na Jane stále ještě myslí, a
uvažovala, zda je pravděpodobnější, že sem jede se svolením svého
přítele, anebo že se mu hrdinně opřel.

„Má to, chudák, těžké,“ pomyslela si občas. „Nemůže přijet na panství,
které si pravoplatně

najal, aby okolo toho hned nevzniklo plno dohadů. Aspoň ode mne má mít
svatý pokoj.“ Když sejí sestra svěřovala, s jakými pocity hledí vstříc
jeho příjezdu, myslela to jistě upřímně, přesto však Elizabeth viděla,
že není v její moci se s tím tak lehce vyrovnat. Byla neklidná,
roztěkaná, což u ní bylo dost nezvyklé.

Situace, o níž se její rodiče tak procítěně dohadovali před rokem,
přišla znovu na přetřes.

„Jakmile se pan Bingley objeví, půjdete ho samozřejmě uvítat, milý
choti,“ pravila paní

Bennetová.

„To tedy nepůjdu. Vlonijste mě přinutila, abych ho navštívil, a
slibovala jste, když za ním zajdu, že si vezme některou z našich děvčat.
Ale nic z toho nebylo, a já tam nepoběžím znovu jak s keserem.“

I jala se paní manželka dokládat, že všichni ostatní pánové budou
pokládat za svou samozřejmou povinnost projevit mu úctu u příležitosti
jeho příjezdu.

„Takové móresy se mi z duše protiví,“ pravil. „Zatouží-li po naší
společnosti, ať se namáhá

sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi příliš drahý, abych běhal po
sousedech, kdykoli si zamanou někam odjet nebo se vrátit.“

„Jak myslíte, ale nevymluvíte mi, zeje to do nebe volající neslušnost ho
nenavštívit. Já ho každopádně pozvu na oběd a bašta. Stejně už musíme v
brzké době pohostit paní Longo-vou a Gouldingovy. To by nás bylo
dohromady třináct, a s ním bychom se právě tak vešli ke stolu.“ Když se
tedy tímto plánem utěšila, hned se dokázala lépe smířit s manželovou
neochotou, ačkoli jí připadalo strašné, že se všichni sousedé uvidí s
panem Bingleym dříve než oni. Den jeho příjezdu se blížil.

„Začínám litovat, že vůbec přijede,“ svěřila se Jane sestře. „Nevadilo
by mi to, dokázala bych se s ním beze všeho setkat, ale nevím, jak
vydržím ty věčné řeči kolem toho. Maminka to myslí dobře, ale netuší -
nikdo si to nemůže představit - jak mě její slova mučí. Budu přešťastná,
až jeho pobyt v Nether-fieldu skončí!“

„Ráda bych tě nějak utěšila,“ odpověděla Elizabeth, „ale není to v mé
moci. To víš, nemohu ti kázat o trpělivosti, čímž se obvykle trpící
utěšují, protože jsi už stejně nadlidsky trpělivá.“ Pan Bingley přijel.
Paní Bennetová o tom byla za přispění služebnictva okamžitě zpravena,
takže se mohla rozčilovat a trápit nedočkavostí co nejdéle. Počítala,
kolik dní musí nechat uplynout, než mu bude moci poslat pozvání -
neviděla před sebou žádnou možnost, jak se s ním sejít dřív. Avšak
třetího dne od jeho příjezdu do Hertfordshiru spatřila zrána z okna své

šatny, že vjíždí do dvora a míří ke stavení.

Okamžitě zburcovala dcery, aby se podílely na její radosti. Jane zůstala
nepohnutě sedět za stolem, ale Elizabeth, aby

vyhověla matce, přistoupila k oknu - vykoukla ven - uviděla po jeho boku
pana Darcyho a usedla opět vedle sestry. Jede s ním cizí pán, matinko,“
řekla Kitty. „Kdopak to asi je?“

„Snad nějaký známý, děvenko, copak já vím!“

„Jejdanáčku!“ řekla Kitty, „že on je to ten chlapík, co tu s ním byl
tenkrát - jakpak se jmenoval - ten nafoukaný dlouhán.“

„Dobrotivé nebe! Pan Darcy! - Je to on, na mou duši. Nu, kterýkoli
přítel pana Bingleyho je u nás vždy vítán, ale jinak se přiznám bez
mučení, že je mi tenhle člověk už na pohled protivný.“

Jane se zahleděla na Elizabeth udiveně a starostlivě. Nevěděla toho
mnoho o jejich setkání v Derbyshiru, a proto cítila se sestrou, které
první setkání od onoho vysvětlujícího dopisu jistě

nepřijde zalehko. Obě seděly jako na jehlách. Každá prožívala rozpaky té
druhé a ovšem i své

vlastní, a ani nevnímaly, že matka zatím rozvádí dál, jak je jí protivný
pan Darcy, a zeje rozhodnuta jednat s ním zdvořile jen proto, že je to
přítel pana Bingleyho. Elizabeth však prožívala mnohem různorodější
muka, než si Jane mohla představit, neboť

ještě nenalezla dost odvahy, aby ji seznámila s dopisem paní Gardinerové
a aby se jí svěřila, jak se změnily její city k němu. Pro Jane to byl
člověk, kterého sestra odmítla a podceňovala, ale nemohla vědět, zeje mu
celá rodina zavázána za velké dobrodiní a že ji k němu poutají

city ne-li tak něžné jakoJaniny k Bingleymu, pak jistě stejně mocné a
pochopitelné. Ze přijel - že přijel do Netherfieldu a do Longbournu, že
ji z vlastní vůle znovu vyhledává, to ji překvapilo téměř stejně, jako
když se v Derbyshiru poprvé přesvědčila o jeho změněném chovám.

Barva, která jí vymizela z tváří, se na půl minuty vrátila v sytějším
odstínu a radostný úsměv jí rozzářil oči, když na ono časové údobí
uvěřila, že jeho náklonnost a touha nepohasly. Nemohla však v této víře
vytrvat.

„Uvidím, jak si bude počínat,“ říkala si, „pak bude dost času dělat si
nějaké naděje.“ Soustředila se usilovně na práci, snažila se uklidnit a
neodvažovala se ani oči pozvednout, dokud jí je starostlivé účastenství
neobrátilo k sestřině tváři, když se sluha přiblížil ke dveřím. Jane
byla trochu bledší než jindy, ale vypadala vyrovnanější, než Elizabeth
očekávala. Když

se páni objevil^ zrůžověla, uvítala je však docela sebejistě a jejímu
chování se nedalo nic vytknout, ani stopu výčitky nedala najevo, ani
snahu se zalíbit.

Elizabeth promluvila, co nejméně jí dobrý mrav dovoloval, a chopila se
znovu svého vyšívání

se zaujetím, které v ní málokdy probouzelo. Jen jedinkrát se odvážila
pohlédnout na Darcyho. Vypadal vážně jako vždy a jí připadal spíš
takový, jako býval v Hertfordshiru, než jak ho znávala v Pemberley. Snad
mu v přítomnosti její matky nebylo tak volně jako v přítomnosti strýce s
tetou. Bylo to bolestné, ale nikoli nepravděpodobné.

I na Bingleyho se zadívala a v mžiku postřehla, že se tváří jak
radostně, tak rozpačitě. Paní

Bennetová ho přivítala tak líbezně, že se za ni obě dcery musely stydět,
zvlášť když

srovnávaly, s jakým chladem a formální zdvořilostí pozdravila a oslovila
jeho přítele. Elizabeth především trápilo a mrzelo její nezdvořáctví,
neboť věděla, zejí zachránil oblíbenou dceru před nevyhnutelnou zkázou a
že by tedy měl právo na její vděčnost. Darcy se Elizabeth zeptal, jak se
daří manželům Gardine-rovým - čímž ji uvedl do značných rozpaků - a pak
už sotva promluvil. Neseděl vedle ní a to snad bylo příčinou jeho
za-mlklosti, ale v Derbyshiru to vypadalo jinak. Tam se bavil s jejími
příbuznými, nemohl-li hovořit s ní. Ale nyní ubíhaly dlouhé minuty, aniž
se ozval, a když tu a tam už nemohla potlačit zvědavost a pozvedla k
němu oči, zjistila, že stejnou pozornost jako jí věnuje i Jane a zhusta
hledí do prázdna nebo klopí oči k zemi. Měla dojem, zeje zamyšlenější a
že už se tak nesnaží zavděčit se jí, jako když se setkali posledně.
Pocítila zklamání, a hněvala se proto na sebe.

„Co jiného se dalo čekat?“ říkala si. „Ale proč sem jezdil?“ Neměla chuť
se bavit s nikým jiným než s ním, a aby na něho promluvila, k tomu jí
chyběla odvaha. Pozeptala se ho na sestru a na víc se nevzmohla.

„Hodně vody uběhlo, co jste u nás nebyl, pane Bingleyi,“ řekla paní
Bennetová. Uznal to bez zdráhání. „Už jsem měla strach, že se sem vůbec
nevrátíte. Dočista se povídalo, že na podzim Nether-field pustíte, ale
doufám, že to není pravda. Leccos se tady v okolí

změnilo, co jste tu byl naposled. Slečna Lucasová se vdala a
odstěhovala. A naše nejmladší. Snad jste se o tom doslechl nebo jste to
četl v novinách. Vím, že se to objevilo v Timesech a Courieru, ale
bohužel nebylo to oznámení pořádně sepsané. Stálo tam jen ,Pan George
Wickham s chotí Lydií, rozenou Bennetovou, oznamují svůj sňatek', a ani
slovíčko o tom, kdo je její otec nebo kde bydlí, ničehož nic. Dával to
tam bratr Gardiner a divím se, jak to mohl tak poplést, četl jste to?“

Bingley přitakal a pogratuloval jí. Elizabeth se neodvažovala pozvednout
oči. Nevěděla tudíž, jak se na to tváří pan Darcy.

„Každá matka je samozřejmě ráda, když se dcera dobře vdá,“ pokračovala
paní Bennetová,

„ale přitom je to pro mne velká rána, pane Bingleyi, že ji ztrácím.
Odstěhovali se do Newcastlu, to je prý až někde daleko na severu, a
zůstanou tam pánbůhví jak dlouho. On tam slouží u pluku; asi jste už
slyšel, že odešel z domobrany a je ted v armádě. Má ještě, chválabohu,
dobré přátele, ač ne tolik, kolik by si jich zasloužil.“ Elizabeth, jež
věděla, že tohle platí Darcymu, umírala studem a sotva dokázala zůstat
sedět. Nic jiného by ji však nebylo dokázalo tak účinně přimět, aby se
sama rozhovořila, a tak se honem zeptala Bingleyho, hodlá-li na venkově
pobýt delší dobu. Počítá prý s několika týdny.

„Až postřílíte všechny svoje koroptve, pane Bingleyi,“ řekla matka
Bennetová, „račte přijít sem a střílejte v revíru mého chotě, jak vám
libo. Jistě vám s radostí vyjde vstříc a přenechá

vám naše nejlepší hejna.“

Taková přehnaná, vemlouvavá ochota jen zvyšovala Eli-zabethino utrpení.
Kdyby jim opět zasvitla taková růžová naděje, jaké se oddávali před
rokem, zase by všechno skončilo stejným zklamáním, o tom byla
přesvědčena. V té chvíli měla

pocit, že ani dlouholetá blaženost by nevyvážila trapné situace, jimž
ona a Jane musí čelit.

„Přeji si už jen jediné: abych se ani s ním, ani s jeho přítelem už
nikdy nemusela sejít. Jakou radost by mi museli způsobit svou
přítomností, aby vyvážila tahle muka! Kéž už je v životě

nespatřím!“

V jejím utrpení, které nemohla vyvážit dlouholetá blaženost, sejí však
zakrátko podstatně

ulevilo, když postřehla, jak sestřin bývalý ctitel opět podléhá její
kráse. Když přišel, promluvil s ní sotva pár slov, ale každou minutu
jako by ho víc a víc přitahovala. Zjišťoval, zeje stejně

líbezná jako vloni - a právě tak milá a upřímná, jen snad zamlklejší.
Jane se však snažila, aby na ni nepostřehl žádnou změnu, a měla dojem,
že se jí podařilo rozprávět stejně živě jako dřív. Měla však mnoho o čem
přemítat, a tak si někdy ani neuvědomila, že se odmlčela. Když se pánové
zvedli, aby se odporoučeli, neopomněla je paní Bennetová zdvořile
pozvat, aby jim prokázali tu čest a v brzké budoucnosti u nich v
Longbournu poobědvali.

„Dlužíte mi ještě návštěvu, pane Bingleyi,“ dodala. „Než jste loni v
zimě odjížděl, slíbil jste mi, že vás smím pozvat k rodinnému obědu, až
se vrátíte. Vidíte, že jsem na to nezapomněla, ale stejně jste mě
zklamal, že jste se už nevrátil a nedodržel, co jste slíbil.“ Na to se
Bingley zatvářil trochu přihlouple a zamumlal něco v tom smyslu, jak ho
mrzí, že mu v tom obchodní záležitosti zabránily. Pak odešli.

Paní Bennetová měla velkou chuť je vyzvat, aby se zdrželi na večeři hned
ten den, ale rozmyslela si to: vařilo se u nich sice vždycky dobře, ale
pro muže, jemuž kladla tak důležité

nástrahy, a pro zmlsaného hrdopýška s desetitisícovým důchodem pokládala
dva chody za nezbytné.

Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla Elizabeth na čerstvý vzduch, aby
se vzpamatovala - čili aby zahnala chmury úvahami, které je bezpečně
přivolají. Pan Darcy ji svým počínáním udivil i zklamal.

„Jestli sem přijel jenom mlčet a tvářit se vážně a lhostejně,“ říkala si
v duchu, „proč sem vůbec jezdil?“

Nedokázala si to vyložit tak, aby ji to potěšilo.

„K strýčkovi a tetičce v Londýně dokázal být stále stejně milý a
pozorný, proč tedy ne ke mně? Bojí-li se mě, proč sem chodí? Nestojí-li
už o mě, proč mlčí? Proč mě takhle trápí?

Pustím ho zkrátka z hlavy.“

Své odhodlání na krátký čas nedobrovolně dodržela, protože ji dohonila
sestra, z jejíhož

radostného výrazu bylo lze soudit, že ji návštěva uspokojila víc než
Elizabeth.

„První setkání mám za sebou, a ted jsem docela klidná,“ pravila.
„Dokázala jsem to, a napříště

už mě jeho příchod nemůže uvést do rozpaků. Jsem ráda, že přijde v úterý
na oběd; aspoň

všichni uvidí, že se s ním běžně stýkám jako s obyčejným známým.“

„Ano, přímo s nadobyčej obyčejným,“ odvětila Elizabeth s úsměvem. „Jane,
Jane, dej si dobrý

pozor!“

„Ale, Lízinko, přece si nemyslíš, že bych byla ještě tak pošetilá, aby
mi hrozilo nějaké

nebezpečí.“

„I myslím: hrozí ti velikánské nebezpečí, že se do tebe znovu zamiluje
až po uši.“ S pány se až do úterka neviděli, a paní Bennetová zatím
pilně spřádala blažené vidiny, které

Bingley za půl hodiny svou dobrou náladou a slušností znovu probudil k
životu. V úterý se shromáždila v Longbournu početná společnost a oba
nejdůležitější hosté dorazili jako praví sportovci v dobrém čase. Když
se objevili v jídelně, čekala Elizabeth napjatě, zaujme-li Bingley to
místo, které si při všech dřívějších společenských příležitostech vždy
vyhradil, totiž po boku její sestry. Její předvídavou matku to rovněž
napadlo, a proto ho zapomněla uvést ke stolu sama. Sotva překročil práh,
jako by zaváhal, ale Jane náhodou vzhlédla, náhodou se usmála a to
stačilo - usedl vedle ní.

Elizabeth se vítězoslavně zadívala na jeho přítele. Ušlechtile to
přehlédl, což by si byla mohla vykládat tak, že dal Bingleymu své
požehnání, kdyby byla nepostřehla, že i on vzhlédl k panu Darcymu a
poplašeně se na něho zašklíbil.

Při večeři se dvořil Jane sice trochu zdrženlivěji než předtím, ale
Elizabeth usoudila, že kdyby se jim do toho nikdo nemíchal, došli by oba
brzy svého štěstí.

Neodvažovala se vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry, ale přece ji to
potěšilo. Však to byl také jediný důvod k spokojenosti, protože jinak se
jí nic nedařilo. Pan Darcy seděl až na druhém konci stolu po boku její
matky. Věděla, že z toho mají oba pramalou radost a že se jeden druhému
nezavděčí. Na tu dálku nemohla slyšet, co si povídají, ale viděla, jak
zřídka něco prohodili, a vždy jen nějakou chladnou zdvořilostní frázi,
čím byla její matka k němu nemilostivější, tím víc tížilo Elizabeth
vědomí, co mu dluhují, a znovu a znovu si říkala, že by dala všechno na
světě, kdyby mu směla říci, že. jeho laskavý skutek nezůstal v rodině
bez povšimnutí a bez odezvy.

Stále doufala, že se během večera naskytne příležitost, která je svede
dohromady, že doba návštěvy nemůže uplynout, aniž budou mít možnost
promluvit víc než těch pár slovná

uvítanou při jeho příchodu. Byla nesvá a náladová a doba, než se páni
objevili opět v salónu, se jí zdála tak únavná a nudná, že sotva
dokázala zachovat zdání zdvořilosti. Vzhlížela k jejich návratu jako k
rozhodujícímu bodu, na němž závisí, zda se večer pro ni vydaří, anebo
ne.

„Jestli mě ani pak nevyhledá, vzdám se navždy vší naděje,'' říkala si.
Páni se dostavili a na okamžik to vypadalo, že se její toužebné přání
vyplní, avšak běda!

Dámy se semkly kolem stolu, kde Jane odebírala šálky s čajem a Elizabeth
nalévala kávu, v tak sevřeném útvaru, že tam nezbylo kousíček místa, kam
by se dala vsunout židle. A když se páni blížili, vmáčkla se k ní ještě
jedna dívka a tišeji pošeptala:

„Až muži přijdou a budou chtít rozptýlit naše šiky, nedejme se! Nechceme
je tady, viď?“ Darcy odešel na druhý konec místnosti. Sledovala ho
pohledem, záviděla každému, s kým promluvil, sotva se dokázala přimět,
aby dolévala hostům kávu, a zuřila na sebe, zeje tak hloupá.

„Muž, který dostal jednou košem! Jak jsem si já blázen mohla namlouvat,
že mě nepřestane milovat? Cožpak by se vůbec mohlo stát, že by v takovém
případě některý mužský

nepřekonal svou slabost a stejnou ženu požádal o ruku podruhé? Žádná
urážka jimi nemůže tak otřást!“

Trochu ji však povzbudilo, že jí sám přišel vrátit šálek od kávy;
využila té příležitosti a zeptala se ho: „Zdalipak pobývá vaše sestřička
dosud na Pemberley?“ „Ano, zůstane tam až

do vánoc.“ „A docela sama? Všichni přátelé už ji opustili?“ „Je s ní
paní Annesleyová. Ostatní

odjeli už před třemi nedělemi do Scarboroughu.“

Nedokázala si vzpomenout na nic, co by mu ještě řekla; snad by se bylo
jemu dařilo lépe, kdyby se byl chtěl rozpovídat. On však stál u ní a
hezkou chvíli mlčel, až konečně jedna ze slečen opět Elizabeth něco
pošeptala, a tu se vrátil.

Když se po čajování začaly roznášet karetní stolky a dámy se zvedly,
Elizabeth opět zadoufala, že se k ní brzy přidruží, ale všechny její
naděje zmařila matka Bennetová, která se ho zmocnila, protože
potřebovala hráče do whistu, a než se nadál, usadila ho ke kartám. Byli
tedy na zbytek večera uvězněni u rozličných stolků a jí zbyla už jen ta
útěcha, že jeho oči stále bloudí napříč pokojem za ní, a proto hraje
stejně mizerně jako ona sama. Paní Bennetová hodlala zdržet ještě oba
pány z Nether-fieldu na večeři, ale naneštěstí jim předjel kočár dřív
než ostatním hostům, takže k tomu neměla příležitost.

„Nu, děvčata,“ pravila, jakmile za posledním hostem zapadly dveře,
„copak tomu říkáte? Já

tvrdím, že se dnešek po všech stránkách vydařil. Vystrojit takovou
hostinu hned tak někdo nedokáže! Zvěřina byla přece jako dort - všichni
mi říkali, že tak masitá kýta se nevidí každý

den. Polévka byla

padesátkrát chutnější než ta, co jsme měli minulý týden u Lucasových; i
pan Darcy uznal, že se koroptvičky jen rozplývají na jazyku, a ten má
jistě nejméně dva nebo tři francouzské

kuchaře. A tobě jak to dneska slušelo, Janinko, rná děvečko zlatá! I
paní Longová to přiznala, když jsem ji na to upozornila. A víš, co ještě
povídala?,Uvidíte, paní Bennetová, že ta ještě

toho Bingleyho užene!' To povídala. Však tvrdím odjakživa, že paní
Longová je moc hodná

ženská - a její neteře jsou slušná děvčata a žádné krásky: mně se
ohromně zamlouvají.“ Krátce a dobře, paní Bennetová překypovala dobrou
náladou. Viděla, jak se má Bingley k Jane, a to ji stačilo utvrdit v
dobré víře, zejí přece jen neunikne; když šlo o blaho rodiny a události
se vyvíjely kjejí spokojenosti, dokázala se oddávat tak fantastickým
představám, že ji velmi zklamalo, když se hned nazítří nedostavil a
nepožádal o ruku.

„Byl to příjemný večer,“ řekla Jane Elizabeth. „Sešli se lidé, kteří se
shodli a dobře pobavili. Doufám, že se budem všichni scházet častěji.“
Elizabeth se usmála.

„Nebuď taková, Lízinko. Nesmíš mě podezírat. Netrap mě! Ujišťuji tě, že
jsem si z toho ze všeho vzala ponaučení a že si s ním teď ráda povídám,
protože je to takový milý a rozumný

mládenec, a na nic jiného přitom nemyslím. Přesvědčil mě svým chováním,
že neměl vůbec v úmyslu vzbudit ve mně nějaké hlubší city. Má prostě tu
přednost, že umí lépe promluvit a dokáže vystupovat mnohem sympatičtěji
než ostatní muži.“

„Jsi krutá,“ odvětila jí sestra. „Nechceš mi dovolit, abych se usmála, a
každým slovem mě k tomu podněcuješ.“

„Někdy je to tak těžké, aby ti lidé uvěřili!“

„Ajindy tak vyloučené!“

„Proč mi chceš namluvit, že cítím víc, než doznávám?“

„Na tuhle otázku ti asi nedokážu odpovědět. Každý ochotně rozdává rady,
i když jeho ponaučení nestojí za fajfku tabáku. Odpusť mi to, a trváš-li
na svém tvrzení, nemohu ti už dál dělat důvěrnici.“

Za několik dní po této společenské události se pan Bingley znovu
objevil, a sám. Přítel prý

odjel zrána do Londýna, ale vrátí se opět asi za deset dní. Seděl u nich
přibližně hodinu a překypoval dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala,
aby se zdržel na oběd, avšak on se dlouze omlouval, že už slíbil někam
přijít.

„Snad budeme mít víc štěstí, až se tu příště zastavíte,“ pravila. Bude
mu potěšením, kdykoli atd. atd., a jestliže dovolí,

využije její laskavosti velmi brzy.

„Hodilo by se vám to zítra?“

„Ano, zítra mi v tom nic nebrání,“ přijal ochotně pozvání. Dostavil se,
a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla ještě oblečena. Paní

Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje v županu a s rozčesanými vlasy:
„Pospěš si, Jane, má

děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady - pan Bingley je tady. Opravdu
už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s
oblékáním. Slečnu Lízinku dočešeš až

potom.“

„Přijdeme dolů, jakmile se upravíme,“ pravila Jane, „ale řekla bych, že
nejdřív by mohla být hotova Kitty, protože se už strojí přes půl
hodiny.“

„Kitty ať jde k šípku! Co ta s tím má co společného? Dělej, dělej !
Kdepak máš šerpu, děvenko?“

Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla jít přivítat,
dokud ji nedoprovodí

některá sestra.

Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po čaji se
pan Bennet podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary odešla nahoru
cvičit. Když dvě z pěti překážek takto padly, seděla paní Bennetová a
mrkala na Elizabeth a Catherine, avšak dlouho bezvýsledně. Elizabeth
dělala, že nic nevidí, až si toho konečně všimla Kitty a nevinně se
zeptala: „Co je, matinko? Proč na mě pořád mrkáte? Přejete si něco?“

„Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe.“

Pět minut seděla klidně, ale pak to už nemohla vydržet, aby promarnila
tak krásnou příležitost, zničehonic vstala a vyzvala Kitty: „Pojď sem,
děvenko, musím ti něco říct,“ a vyvedla ji z místnosti. Jane okamžitě
dala Elizabeth pohledem najevo, jak je jí taková

očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala ji, aby aspoň ona
vytrvala. Za pár minut pootevřela paní Bennetová dveře a zavolala:
„Lízinko, děvenko, musím ti něco říct.“ Elizabeth nezbývalo než
uposlechnout. „Měly bychom je také nechat chvilku o samotě, nemyslíš,“
řekla matka, jakmile vyšla do haly. „Sedneme si s Kitty u mne v šatně.“
Elizabeth se nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale, dokud se
Kitty neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salónu.

Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl
okouzlující, až na to, že se nedal přimět k roli oficiálního nápadníka
její dcery. Svou nenuceností a dobrou náladou příjemně pozvedl večerní
atmosféru a snášel matčinu nevhodnou podbízivost a poslouchal její

pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera byla upřímně vděčná.

Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si smluvil -
hlavně s paní

Bennetovou - že si nazítří po ránu přijde zastřílet s jejím manželem. Od
té chvíle už Jane nemluvila o obyčejném známém. Nezmínila se o něm
sestře ani slovem, avšak Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich
vztah rychle dospěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy
vrátil ve stanovené době. Zároveň však měla silné

podezření, že se to všechno děje s vědomím onoho pána.

Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé
dopoledne, jak bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než by byl
očekával. Bingley nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže nezavdával otci
příčinu k posměškům či k opovržlivému mlčení, a ten byl na oplátku
mnohem sdílnější a méně podivínský než obvykle. Přivedl hosta samosebou
na oběd a odpoledne rozehrála opět paní Bennetová svůj důvtip, aby od
něho a od své dcery všechny odehnala. Elizabeth

si potřebovala napsat dopis, a tak se hned po čaji odebrala do ranního
salónku: jelikož se všichni ostatní chystali zasednout ke kartám,
nepředpokládala, že jí bude třeba, aby mařila matčiny úklady.

Když list dopsala a vrátila se do salónu, zjistila však k svému nemalému
úžasu, že ji matka patrně přece jen trumfla. Otevřela dveře a spatřila,
že její sestra a Bingley stojí spolu u krbu zcela zabráni v důležitý
rozhovor, a i kdyby jí tento samotný fakt nebýval podezřelý, pak jí

všechno muselo být jasné z toho, jak se oba zatvářili, jak se otočili a
spěšně od sebe odstoupili. Přivedla je do trapné situace, ale svou
pokládala za ještě horší. Nikdo z nich nepromluvil ani slovíčko a
Elizabeth se už chtěla obrátit a odejít, když tu Bingley, který se
předtím stejně jako Jane rychle posadil, zase vyskočil, pošeptal dívce
několik slov a vyběhl z místnosti.

Jane by byla nepřenesla přes srdce tajit před Elizabeth něco, co jí
mohlo způsobit radost, a tak ji hned objala a s hlubokým pohnutím
doznala, že je nejblaženější stvoření na zeměkouli.

„Jsem tak nesmírně šťastná!“ dodala, „až příliš šťastná. Nezaslouženě.
Proč právě já, a ne ti druzí!“

Elizabeth jí blahopřála s tak upřímnou a vřelou radostí, že ji ani
nemohla vyjádřit slovy. Každá laskavá věta vzdouvala v Janině srdci nové
vlny štěstí. Nedopřála si však v této chvíli, aby zůstala se sestrou a
vypověděla jí aspoň polovinu toho, co musela nezbytně zvědět.

„Půjdu bez prodlení za matinkou,“ zvolala. „Projevovala o mne tolik
láskyplné péče, zeji nemohu nechávat v nejistotě, a nechci, aby se to
dozvěděla od někoho jiného než ode mne. On už šel k tatíčkovi. Ach,
Lízinko, mít to vědomí, že moje zpráva tak potěší celou mou milovanou
rodinu! To je větší štěstí, než mohu unést!“

Pospíchala za matkou, která předtím úmyslně přerušila karetní partii a
seděla nahoře s Kitty. Elizabeth osaměla a s úsměvem si říkala, jak
rychle a lehce se vyřešila záležitost, která je dlouhé měsíce tolik
trápila a tížila.

„A tím končí úzkostlivé opatrnictví jeho přítele!“ říkala si.

„A falešné uskoky jeho sester! Končí šťastně, rozumně a moudře!“ Po
krátké chvíli vešel opět Bingley, jehož rozhovor s otcem byl stručný a k
věci.

„Kde je vaše sestřička?“ chtěl vědět hned, jakmile otevřel dveře.

„Odběhla za maminkou nahoru. Myslím, že tu bude každou chvíli.“ Zavřel
za sebou, přistoupil k ní a hlásil se o blahopřání a o právo na
sesterskou přízeň. Elizabeth upřímně a s radostí doznala, jak ji těší
vyhlídka na jejich budoucí svazek. Stiskli si vřele ruce, a než se Jane
objevila, musela vyslechnout dlouhé litanie o tom, jak je blažený a jaká
je její sestra úžasná; a třebaže ji posuzoval zamilovanýma očima, věřila
Elizabeth pevně, že mají všechny reálné předpoklady pro to, aby jejich
štěstí bylo trvalé, protože spočívalo na vzácném vzájemném porozumění a
ještě vzácnějších Janiných povahových vlastnostech, a protože se oba
citově i názorově výborně shodovali.

Toho večera vládla v celé rodině šťastná pohoda. Blaženství, které Jane
zaplavovalo duši, jí

rozzářilo tvář něhou, takže se zdála krásnější než kdy jindy. Kitty se
hihňala a uculovala a doufala, že brzy přijde řada na ni. Paní Bennetová
měla stále dojem, že ještě dost procítěně

nevyjádřila svůj souhlas a požehnání, ačkoli Bingleymu už půl hodiny nic
jiného nevykládala, a když se k nim pan Bennet před večeří přidružil,
bylo mu na hlase i na chování znát, že má

velkou radost.

Nezmínil se o tom ale ani slůvkem, dokud se host nerozloučil ; jakmile
však odešel, obrátil se k dceři a pravil:

„Gratuluji ti, Jane. Myslím, že s ním budeš mít hezký život.“ Jane se mu
vrhla kolem krku, políbila ho a děkovala mu za jeho dobrotu.

„Jsi hodné děvče,“ odvětil, „a mě upřímně těší, že se tak dobře vdáš.
Nepochybuji o tom, že ti s ním bude dobře. Jste si povahově dost blízcí.
Máte v sobě oba tolik poddajnosti, že jaktěživo nedospějete k žádnému
rozhodnutí, tolik dobro-myslnosti, že vás každý sluha ošidí, a tolik
velkorysosti, že budete vždycky hospodařit nad poměry.“

„To snad ne, tatíčku. Nedovedu si představit, že bych se já naučila
zacházet nešetrně a lehkomyslně s penězi.“

„Hospodařit nad poměry! Co to povídáte, drahý choti?“ zvolala paní
Bennetová. „Vždyť musí

mít čtyři nebo pět tisíc ročně, a kdoví jestli ne víc.“ Pak se obrátila
na dceru. „Ach, Jane, má

děvenko zlatá, jediná, já ti mám takovou radost, že určitě celou noc ani
oka nezamhouřím. Byla jsem přesvědčena, že to tak dopadne. Vždycky jsem
říkala, že k tomu nakonec dojde. Věděla jsem, že nejsi krásná jen tak
pro nic za nic. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkala, hned jak jsem
ho poprvé spatřila, když se loni nastěhoval do Hertford-shiru, že vy dva
jste pro sebe jako stvořeni. Takový fešák se hned tak nevidí!“

Na Wickhama s Lydií docela zapomněla. Jane jí teď byla ze všech dětí
zdaleka nejmilejší. O

žádné jiné v této chvíli nedbala. Mladší sestry se u Jane brzy začaly
hlásit o privileje, které by jim v budoucnu mohla zajistit. Mary si
zamlouvala právo používat netherfieldskou knihovnu a Kitty žadonila, aby
se tam každou zimu konalo několik plesů.

Od tohoto dne byl samozřejmě Bingley v Longbournu denním hostem - často
se objevil už

před snídaní a vždy se zdržel ještě po večeři - ledaže ho nějaký hlupák
ze sousedství, kterému ani nemohl přijít na jméno, pozval na oběd a on
nepokládal za možné odříci. Jane teď vůbec neměla čas si se sestrou
pohovořit; neboť dokud tu byl on, neměla oči pro nikoho jiného; avšak
Elizabeth zjistila, že může být oběma velmi užitečná ve chvilkách
odluky, jimž se přece jen někdy nelze vyhnout. Musela-li Jane někam
odběhnout, pověsil se vždy na paty Elizabeth, aby si o Jane mohl
popovídat, co srdce ráčí, a jakmile Bingley odešel, vyhledala Jane
pravidelně stejný pramen útěchy.

„Tolik mě potěšil,“ řeklajednou večer, „když mi vyprávěl, jak letos na
jaře neměl ani tušení, že jsem v Londýně. Nepovažovala jsem to za
možné.“

„Já si to myslela,“ odvětila Elizabeth. „Jak ti to ale vysvětlil?“

„Způsobily to všechno jeho sestry. Rozhodně nepřály jeho známosti se
mnou, čemuž se nelze divit, neboť se mohl oženit

po mnoha stránkách výhodněji. Ale až poznají, jak pevně věřím, že jejich
bratr je se mnou spokojený, pak se s tím časem smíří a opět se sblížíme,
třebaže už nikdy nemůžeme být takovými přítelkyněmi jako kdysi.“

„Tohle je nejnemilosrdnější prohlášení, které jsi kdy v mé přítomnosti
pronesla,“ odpověděla Elizabeth. „Jen tak dál! Mrzelo by mě, kdybych
viděla, že znovu sedáš na vějiěku slečně

Bingleyové a jejím falešným medovým řečem!“

„Věřila bys tomu, Lízinko, že už mě doopravdy miloval, když loni v
listopadu odjížděl, a nevrátil se sem jen proto, že nevěřil, že bych ho
já mohla mít ráda.“

„V tom trošku pochybil, to je jisté, ale svědčí to zase o jeho příkladné
skromnosti.“ Načež Jane ovšem spustila dlouhé chvalozpěvy na jeho
ostýchavost a podceňování vlastních předností.

Elizabeth vzala s potěšením na vědomí, že neprozradil, jakou roli tu
sehrál jeho přítel; dobrosrdečná Jane se sice neuměla na nikoho hněvat,
ale takováto okolnost by v ní přece jen vyvolala zaujatost proti němu, o
tom byla přesvědčena.

„Já jsem přece nejšťastnější stvoření pod sluncem,“ vzdychala Jane.
„Ach, Lízinko, proč to bylo právě mně z celé naší rodiny dopřáno, právě
mně! Kéž bys i ty poznala takové blaho !

Kéž by vůbec byl druhý takový muž pro tebe!“

„I kdybys mi předhodila čtyřicet takových mužů, nedokázala bych prožívat
to, co ty. Já

nemám tvou povahu a tvé dobré srdce a nedokážu být tak šťastná. Ne, ne,
jen se o mne nestarej, snad mi osud bude milostiv a pošle mi do cesty
ještě jednou nějakého pana Collinse.“

Nezůstalo přirozeně nadlouho tajemstvím, jak se mají věci v Longbournu.
Paní Bennetová

měla přece právo pošeptat novinku paní Philipsové, a ta se už bez
dovolení podjala úkolu učinit totéž u všech sousedek v Merytonu.

Veřejné mínění označilo rázem Bennetovy za nejšťastnější lidi na světě,
ač ještě před několika týdny, když se Lydia spustila s dů-stojníkem,
bylo nad slunce jasnější, že to u nich špatně skončí.

Uplynul asi týden od Janina zasnoubení s Bingleym; oba mladí lidé seděli
jednou zrána s její

matkou a sestrami v jídelně, když tu zaslechli pod okny hrčení kol a
viděli, že u vchodu zastavuje čtyřspřeží.

Na návštěvy bylo ještě příliš časně a kromě toho jim povoz nepřipadal
povědomý ze sousedství. Táhli jej poštovní koně a nepoznávali ani kočár,
ani livrej lokajů na kozlíku. Jelikož však bylo zřejmé, že k nim někdo
jede, vyzval okamžitě Bingley slečnu Bennetovou, aby se vyhnuli
dotěrnému vetřelci a šli se raději projít do háječku. Jane mu vyhověla a
zbylé

tři dámy byly vydány napospas své zvědavosti, dokud se dveře neotevřely
a návštěva nevstoupila. Byla to lady Catherine de Bourghová.

Všechny tři byly ovšem připraveny na nějaké překvapení, avšak v tomto
případě předčila skutečnost veškerá očekávání - a paní Bennetová s
Kitty, které ji neznaly, neužasly zdaleka do té míry jako Elizabeth.
Lady Catherine vplula do místnosti způsobem ještě majestátnějším než

obvykle, odpověděla na Elizabethin pozdrav nepatrným přikývnutím a beze
slova se usadila. Elizabeth zašeptala matce, kdo to přichází, když se
Její Jasnost objevila na prahu, avšak dáma neprojevovala přání seznámit
se s přítomnými.

Paní Bennetová se dosud nevzpamatovala z ohromení, avšak lichotilo jí,
že má tak vznešenou návštěvu, a proto ji přivítala s vybranou
zdvořilostí. Dáma chvíli seděla mlčky a pak prohodila velmi přezíravě k
Elizabeth:

„Doufám, že jste zdráva, slečno Bennetová. Tato dáma je zřejmě vaše
matka, ne?“ Elizabeth odvětila s nejvyšší možnou stručností, že ano.

„A tohle je asi některá z vašich sester?“

„Ano, Vaše Jasnosti,“ ujala se slova paní Bennetová, přešťastná, že si
popovídá s lady Catherine. „To je naše předposlední dcerka: nejmladší se
nedávno vdávala a nejstarší se prochází někde s mládencem, jenž asi brzo
bude patřit do rodiny.“

„Máte tu velice malý park,“ opáčila lady Catherine p0 krátké odmlce.

„S Rosingsem se jistě ani porovnat nedá, lady Catherine, avšak ujišťuji
vás, že je mnohem rozlehlejší než park sira Williama Lucase.“

„Tohle je nešikovně položený salón, jak tu můžete v létě odpoledne
vydržet, vždyť okna vedou přímo na západ!“

Paní Bennetová ji ujistila, že tu po obědě nikdy nesedávají, a dodala:

„Dovolte, Vaše Jasnosti, abych se vás pozeptala, jak se daří panu
Collinsovi a jeho choti?“

„Dobře, viděla jsem je předevčírem večer.“

Elizabeth předpokládala, že jí nyní předá dopis od Char-lotty, neboť v
tom viděla jediné

možné vysvětlení její návštěvy. Žádný dopis se však neobjevil, a tak si
lámala hlavu dál. Paní Bennetová nabízela přezdvořile Její Jasnosti
občerstvení, avšak lady Catherine s velkou rozhodností a pramalou
zdvořilostí odmítla cokoli pojíst, vstala a obrátila se na Elizabeth:

„Zdá se, že máte tamhle za trávníkem docela slušné keře, slečno
Bennetová. Ráda bych se tam podívala, kdybyste byla tak laskavá a
doprovodila mě.“

„Jenjdi, děvenko, a proveďjejí Jasnost po cestičkách. Snad by sejí
zamlouvalo v poustevně.“ Elizabeth poslechla, odběhla si do pokoje pro
slunečník a vedla urozenou návštěvu dolů. Cestou se pozdržely v hale,
neboť lady Catherine otevřela dveře do jídelny a do salónu, krátce je
přehlédla, prozkoumala, prohlásila, že dělají docela slušný dojem, a
kráčela dál. Její kočár stál ještě před vchodem a Elizabeth si všimla,
že v něm sedí její komorná. Mlčky se ubíraly vyštěrkovanou cestičkou
směrem k hájku; Elizabeth si umínila, že se nebude namáhat udržovat v
proudu rozhovor s osobou, která se chová tak nadobyčej urážlivě a
nepříjemně.

„Jak jsem si kdy mohla myslet, že je jí synovec podobný?“ říkala si,
když na ni hleděla. Jakmile se octly mezi stromy, ujala se lady
Catherine slova následujícím způsobem:

„Nejste určitě na pochybách, proč jsem se za vámi rozjela, slečno
Bennetová. Muselo vám to napovědět vaše srdce, vaše svědomí.“

Elizabeth na ni hleděla v nelíčeném údivu.

„Mýlíte se, Vaše Jasnosti. Marně celou tu dobu uvažuji, čemu máme
děkovat za čest, kterou jste nám prokázala.“

„Měla byste už vědět, slečno Bennetová,“ opáčila vznešená dáma
rozzlobeně, „že se mnou si nikdo nezahrává. Chcete-li však být
neupřímná, já taková nebudu. Byla jsem odjakživa proslulá svou
upřímností a otevřeností a při projednávání tak důležité záležitosti od
ní

samozřejmě neupustím. Před dvěma dny se mi donesla nanejvýš pobuřující
zvěst. Bylo mi řečeno, že nejen vaše sestra udělá velmi výhodnou partii,
ale že i vy, že slečna Elizabeth Bennetová pravděpodobně zakrátko nato
stane před oltářem s mým synovcem - s mým vlastním synovcem - s panem
Darcym. Vím sice, že je to nestydatá pomluva - neurazila bych ho
natolik, abych začala uvažovat, zda na tom něco není, ale přesto jsem se
rozhodla sem okamžitě zajet a sdělit vám své stanovisko.“

Elizabeth zrudla překvapením i pobouřením. „Pokládáte-li to za
vyloučené,“ řekla, „pak se divím, že jste se obtěžovala tak daleko. Co
tím Vaše Jasnost vlastně sleduje?“

„Trvám na tom, aby takové zvěsti byly veřejně popřeny.“

„Tím, že jste přijela do Longbournu a navštívila mě a mou rodinu,“
odvětila Elizabeth chladně, „je spíše podnítíte, než vyvrátíte, pokud
tedy vůbec kolují.“

„Pokud kolují! Vy tedy předstíráte, že o tom nic nevíte? Cožpak to pilně
nešíříte sami? Nevíte snad, co se o vás povídá?“

„Nikdy jsem nic takového neslyšela.“

„A můžete rovněž prohlásit, že se to nezakládá na pravdé?“

„Nemohu se pochlubit takovou dávkou upřímnosti jako Vaše Jasnost. Může
se stát, že se mě

zeptáte na něco, nač nebudu mít chuť odpovídat.“

„To je neslýchané! Slečno Bennetová, trvám na tom, abyste mi vyhověla.
Snad vám - můj synovec - nenabídl ruku?“

„Vaše Jasnost sama prohlásila, že je to vyloučeno.“

„Mělo by to být, musí to být vyloučeno, pokud si zachová

zdravý rozum. Ale vy jste ho mohla lákat a mámit, až v chvil-kovem
poblouznění zapomněl, čím je povinován sobě a své rodině. Mohla jste ho
svést.“

„Je-li tomu tak, pak bych byla sama proti sobě, abych se k tomu
doznala.“

„Slečno Bennetová, víte, koho máte před sebou? Nejsem zvyklá na takový
tón. Jsem pomalu jeho nejbližší příbuzná na světě a mám právo znát
všechny jeho záležitosti.“

„Ale nemáte právo znát moje, a takovýmhle způsobem mě rozhodně
nepřimějete, abych se vám s něčím svěřovala.“

„Aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: sňatek, o nějž máte tu drzost
usilovat, se nikdy neuskuteční. Ne, nikdy. Pan Darcy je zasnouben s mou
dcerou. A teď jsem zvědavá, co na to řeknete.“

„Jen tolik: v tom případě přece nemáte důvod předpokládat, že nabídne
ruku mně.“ Lady Catherine na okamžik zaváhala a pak pravila:

„Jsou zasnoubeni trochu zvláštním způsobem. Byli si určeni od dětství.
Já i jeho matka jsme si to upřímně přály, slibovaly jsme si to, když
ještě leželi v kolébkách, a nyní, kdy by tužba obou sester měla být
splněna jejich sňatkem, by to zmařila osoba tak málo urozená jako vy,
tak bezvýznamná, která nemá k naší rodině žádný vztah! Cožpak neberete v
úvahu přání jeho blízkých - a samozřejmě předpokládané zasnoubení se
slečnou de Bourghovou? Cožpak nemáte ani špetku smyslu pro to, co se
sluší a patří? Neslyšela jste, jak jsem říkala, že mu byla od
nejútlejšího dětství předurčena jeho sestřenka ?“

„Slyšela, a slyšela jsem to už dřív. Ale co je mi po tom? Nestojí-li
mému sňatku s vaším synovcem v cestě žádné jiné překážky, pak mě od něho
zajisté neodradí vědomí, že si jeho matka s tetou kdysi přály, aby si
vzal slečnu de Bourghovou. Udělaly jste, co bylo ve vašich silách, když
jste se mezi sebou domluvily, uskutečnění vašeho přání však závisí na
někom jiném. Nemiluje-li pan Darcy svou sestřenku a nepokládá-li ji za
svou nevěstu, proč by si nesměl vybrat jinou dívku? A budu-li to já,
proč bych ho nesměla vyslyšet?“

„Protože by to bylo proti vší cti, slušnosti a rozumu i proti jeho
zájmům. Ano, slečno Bennetová, i proti jeho vlastním

zájmům: snad si nemyslíte, že se ho rodina a přátelé nezřek-nou,
jestliže zlolajně zkřížíte jejich plány? Všichni jeho lidé vás budou
odsuzovat, přehlížet, nenávidět. Váš sňatek bude pokládán za pohanu
rodu, nikdy nepřejde nikomu přes rty vaŠejméno.“

„To jsou těžké tresty,“ odvětila Elizabeth, „avšak manželství s panem
Darcym přináší tolik mimořádných lákavých výhod, že by žádná, celkem
vzato, nemusela litovat.“

„Zarputilé, svéhlavé děvče! Styďte se! To je dík za to, jak jsem vás na
jaře přijala? Nejste mi ničím povinována? Posaďme se. Je vám snad jasné,
slečno Bennetová, že jsem k vám přijela pevně odhodlána dosáhnout svého
a nic mne od toho neodvrátí. Nejsem zvyklá podřizovat se cizím rozmarům.
Nesnáším, aby se mi nevyhovělo.“

„Vaše Jasnost se tedy octla v politováníhodné situaci, ale já se tím
necítím nijak vázána.“

„Co si to dovolujete, mne přerušovat! Vyslechněte mne mlčky. Má dcera a
můj synovec jsou pro sebe jako stvořeni. Pocházejí po matce ze stejného
vznešeného rodu a po otci z úctyhodných, počestných a starobylých, ač
nešlechtických rodin. Oba mají značné jmění. Jsou si zaslíbeni, protože
si to přeje každý příslušník obou rodin, a co tomu brání? Opovážlivá

ctižádost děvčete bez příbuzenstva a bez přátel, bez peněz. To že mám
strpět? Ne, ne, toho bohdá nebude! Kdybyste věděla, co je pro vás dobré,
tak byste si nepřála opustit prostředí, v němž jste vyrostla.“

„Nedomnívám se, že bych to prostředí opustila, kdybych se provdala za
vašeho synovce. On je gentleman stejně jako můj otec: v tom jsme si
rovni.“

„Ano, váš otec je gentleman, ale kdo byla vaše matka? Kdo jsou vaši
strýcové a tety?

Nemyslete si, že o nich nic nevím.“

„Ať o nich víte cokoli,“ řekla Elizabeth, „když to nevadí vašemu
synovci, nevím, proč by to mělo vadit vám.“

„Řekněte mi krátce a jasně: jste zasnoubeni?“

Elizabeth by byla neodpovídala na tuto otázku jen kvůli lady Catherine,
avšak když si to rozvážila, považovala za svou povinnost doznat: „Ne,
nejsme.“ Tím lady Catherine zřejmě potěšila.

„A slíbíte mi, že k takovému zasnoubení nikdy nedojde?“

„Nic takového vám neslíbím.“

„Divím se vám, slečno Bennetová, a odsuzuji vás. Počítala jsem, že se
setkám s rozumnějším děvčetem. Ale nenamlou-vejte si, že já někdy
ustoupím. Neodjedu, dokud mi neslíbíte, oč

jsem vás žádala.“

„Buďte ujištěna, že vám to neslíbím nikdy. Nenechám se zastrašit a
dohnat k něčemu tak naprosto neodůvodněnému. Přejete si, aby si pan
Darcy vzal vaši dceru, ale i kdybych vám dala požadovaný slib, přispěla
bych tím nějak k uskutečnění jejich sňatku? Má-li mě rád a já

ho odmítnu, myslíte, že si pak spíš zamiluje svou sestřenku? Dovolte,
abych vám sdělila, lady Catherine, že všechny argumenty, jimiž jste
podpořila svou neobvyklou žádost, byly právě tak nepatřičné jako ta
žádost neuvážená. Odhadla jste naprosto nesprávně mou povahu, když

předpokládáte, že na mě platí takovéto prostředky. Jak dalece se
zavděčíte svému synovci tím, že se mícháte do jeho záležitostí, to
nemohu posoudit, ale míchat se do mých nemáte právo. Prosila bych vás
tedy, abych v té věci už nebyla vystavena dalšímu obtěžování.“

„Jen ne tak hr, slečinko. Ještě zdaleka jsem neskončila. Ke všem
výhradám proti vám, které

jsem už uvedla, musím připojit ještě jednu. Nejsou mi neznámy
podrobnosti o tom, že vaše sestra nestydatě utekla s důstojníkem. Vím
všechno, i to, že šiji ten mladík vzal po dlouhém dohadování, až když si
ho váš otec se strýcem koupili. A takovou má mít můj synovec v rodině? A
její manžel, jehož otec býval u Darcyových správcem, by mu měl být
švagrem?

Dobrý bože na nebesích - jak si to představujete? Což je možno tak
pokálet stíny Pemberley?“

„Ted už nemůžete mít na srdci nic,“ odvětila Elizabeth vzdorně. „Urazila
jste mne vším myslitelným způsobem. Musím vás požádat, abychom se
vrátily.“

Povstala, než domluvila. I lady Catherine se zvedla a vykročily zpět.
Její Jasnost byla na nejvyšší míru pobouřena.

„Nezáleží vám na dobrém jménu a postavení mého synovce? Zlé, sobecké
stvoření! Cožpak si nejste vědoma toho, že ho svazek s vámi znemožní
před celým světem?“

„Nemám už, co bych k tomu dodala, lady Catherine. Moje stanovisko
znáte.“

„Jste tedy odhodlána jít přes mrtvoly?“

„Nic takového jsem neřekla. Jsem pouze odhodlána zachovat se tak, jak mi
to podle mého mínění nejlépe vyhovuje, a neskládat účty vám ani jiné
osobě mně tak dokonale cizí.“

„Dobrá. Odmítáte mi tedy vyhovět. Odmítáte ohlížet se na závazky, čest a
vděčnost. Jste pevně odhodlána zničit ho před jeho přáteli a vystavit ho
na posměch celému světu.“

„Proti jakým závazkům, cti nebo vděčnosti jsem se v tomto ařípadě
provinila?“ zeptala se Elizabeth. „Můj sňatek s pa-lem Darcym by
neporušil zásady spojované s těmito pojmy. pokud jde o to, že bych
rozhněvala jeho příbuzné nebo ho znemožnila před světem - kdyby jeho
rodina náš sňatek skutečně tak přijala, netrápila bych se proto ani na
okamžik - l svět je tak moudrý, že má důležitější starosti než
podporovat lalicherné roznášky.“

„Takhle se na to tedy díváte! To je tedy vaše konečné roz-íodnutí! Nu
dobrá. Už je mi jasné, co bude potřeba. Jen si íepředstavujte, slečno
Bennetová, že vaše ctižádost někdy iojde ukojení. Přijela jsem vás
vyzkoušet. Doufala jsem, že budete rozumná, ale já prosadím svou, na to
se můžete spolehnout.“

Takto a podobně promlouvala lady Catherine, dokud nedošly k dvířkům
kočáru; pak se rychle ještě obrátila a dodala:

„Neloučím se s vámi, slečno Bennetová, nevyřizujte žádné poručení paní
matce. Nezasluhujete tolik zdvořilosti. Rozhněvala jste mě na nejvyšší
míru.“ Elizabeth neodpověděla, nepozvala vznešenou dámu dál, ale sama
odcházela beze slova domů. Zaslechla, jak se kočár rozjíždí, až když
stoupala po schodišti. Její matka jí vyšla vstříc z šatny a netrpělivě
se vyptávala, proč se lady Catherine ještě nevrátila a neodpočinula si.

„Neměla chuť jít dál,“ odpověděla dcera, „nechtěla se už zdržovat.“

„To je feš dáma! A jak to bylo od ní milé, že se tu stavěla! Vždyť nám
vlastně přišla jen říct, že se Collinsovým daří

dobře. Asi někam cestuje, a když projížděla Merytonem, napadlo ji, že by
za tebou mohla zajet. Nic zvláštního ti přece nechtěla, vid, Lízinko?“

Tu musela Elizabeth trošku zalhat, neboť sdělit matce obsah rozhovoru
bylo vyloučeno. Elizabeth se jen pomalu vzpamatovávala z deprese, do níž
ji tato podivná návštěva uvrhla; zprvu nedokázala dlouhé hodiny myslet
na nic jiného. Lady Catherine zřejmě podstoupila namáhavou cestu z
Rosingsu jen a jen za tím účelem, aby zrušila její domnělé zasnoubení s
panem Darcym. Byl to logický počin, to musela přiznat, ale nedovedla si
představit, odkud sejí to doneslo, až si uvědomila, že on je důvěrný
přítel Bingleyho a ona Janina sestra, a když

má jedna dvojice před svatbou, hledají se hned další následovníci, a to
patrně stačilo. Sama si přece v duchu říkala, že se po sestřině svatbě
budou vídat častěji. A sousedé z Lucasova (neboť usoudila, že díky
jejich stykům s Collinsovými se o tom mohla dozvědět lady Catherine) jen
pokládali zajisté a bezprostřední to, o čem ona uvažovala jako o
možnosti někdy v budoucnu.

Jak tak znovu přemítala o slovech lady Catherine, nemohla se zbavit
obav, jaké následky to může mít, vytrvá-li ve svém tažení. Elizabeth
napadlo, zda se snad neobrátí na synovce, když

tak zdůraz-ňovala své odhodlání zabránit jejich sňatku, a jak to na něho
zapůsobí, až mu předestře všechny tragické následky jeho zaslepenosti,
to se neodvažovala posoudit. Nevěděla, nakolik má tetu rád a zda mu
záleží na jejím úsudku, ale dalo se přirozeně

předpokládat, že si váží Její Jasnosti mnohem víc, než byla s to ona, a
až mu teta vylíčí

všechno utrpení, jež ho čeká po boku takové osoby, a že se přižení do
rodiny hluboko pod svou úroveň, zasáhne ho patrně na nejcitlivějším
místě. On přece přikládá zachování

důstojnosti velkou váhu a argumenty, které se Elizabeth zdály směšné

a za vlasy přitažené, jemu mohou připadat v jádře rozumné a řádně
uvážené. Není-li dosud rozhodnut, jak se někdy domnívala, pak rady a
zapřísahání tak blízké příbuzné

mohou odstranit nejistotu a utvrdit ho v přesvědčení, že jeho blaženost
spočívá v neposkvrněné cti. V tom případě se sem už nevrátí. Lady
Catherine ho může navštívit na zpáteční cestě v Londýně a on nedodrží
svůj slib Bingleymu, že za ním ještě přijede do Nether-fieldu.

„Dostane-li tedy jeho přítel během několika dní omluvný dopis,“
uvažovala nakonec, „budu vědět, jak si to vyložit. Pak bude odzvoněno
očekávání i nadějím, že v lásce vytrvá. Nedokáže-li než mě litovat, když
by mohl získat mou lásku a ruku, přestanu já brzy všeho litovat vůbec.“

Celá rodina se nelíčené podivila, když se dozvěděli, kdo je to přijel
navštívit, ale naštěstí

přijali výklad, jenž uspokojil zvědavost paní Bennetové, a nikdo
Elizabeth kvůli tomu příliš

neškádlil.

Nazítří dopoledne jí vyšel z knihovny vstříc otec s dopisem v ruce,
právě když scházela ze schodů.

„Zrovna se jdu podívat, kde vězíš, Lízinko,“ řekl. „Pojd ke mně.“
Následovala ho, stále zvědavější, co jí chce říci, neboť předpokládala,
že to nějak souvisí s dopisem, který třímal v ruce. Náhle ji napadlo, že
mu mohla napsat lady Catherine, a s obavami hleděla vstříc
nevyhnutelnému vysvětlování.

Došla za otcem až ke krbu a oba se posadili. Pak jí sdělil:

„Dnes ráno přišlo psaní, jež mne značně překvapilo. Jelikož se to týká
hlavně tebe, měla bys znát jeho obsah. Nevěděl jsem, že budu vdávat dvě
dcery. Dovol, abych ti pogratu-loval k tak skvělé partii.“

Elizabeth zrudla až za uši, neboť ji v tom okamžiku napadlo, že otci asi
napsal synovec, nikoli teta, a nevěděla, má-li se radovat, že se vůbec
vyjádřil, anebo urazit, že nenapsal spíše jí; avšak otec už pokračoval:

„Tváříš se provinile. Děvčata se pravidelně v takovýchhle věcech
nadobyčej bystře vyznají, ale vsadil bych se, že tentokrát ani tvůj
důvtip nepostačí a že jméno svého ctitele neuhádneš. Píše mi totiž pan
Collins.“

„Pan Collins? Co ten s tím má co společného?“

„Samozřejmě že opět jednou trefil hřebík přímo na hlavičku. V úvodu mi
nejprve blahopřeje k nadcházejícímu sňatku mé nejstarší dcery, o němž se
dověděl od nějaké upovídané dobré duše od Lucasových. Ale nechci tě
dlouho napínat a tak ti nebudu číst, co k této věci říká. Tebe se týká
až následující : Když jsem tedy vyjádřil upřímné přání všeho nejlepšího
jménem své

choti i jménem svým u příležitosti této radostné skutečnosti, dovolte,
abych se krátce zmínil ještě o jedné věci, o níž jsme informováni ze
stejného pramene. Předpokládá se, že Vaše dcera Elizabeth si neponechá
dlouho své dívčí jméno, až se ho její sestra vzdá, a že průvodce
životem, jehož si vyvolila, jest jednou z nejvýše postavených osobností,
k níž je možno vzhlížet v této zemi.

Nu tak, jestlipak uhádneš, Lízinko, koho tím pan Collins myslí ? Tomuto
mladému pánovi se dostalo všeho, čeho si jen lidské srdce může zdát - má
značný majetek, vznešené příbuzenstvo i vlivné styky. Přes všechna tato
lákavá pokušení mi dovolte, abych varoval sestřenku Elizabeth i Vás před
zlými následky, jaké by vzápětí vyvolal neuvážený souhlas s nabídkou
onoho pána, jíž ovšem budete chtít okamžitě využít.

Víš tedy, Lízinko, o koho jde? Ale ted to vyjde najevo: Píši Vám tato
varovná slova, neboť

máme důvody se domnívat, že jeho tetinka, lady Catherine de Bourghová,
tento sňatek neschvaluje.

Tak vidíš, tím ženichem je pan Darcy! Nu, mám dojem, Lízinko, že se mi
podařilo tě skutečně

překvapit. Pan Collins ani Lucasovi si z celého okruhu tvých známých
nemohli vybrat člověka, jehož jméno by je spíš usvědčilo ze lži! Pan
Darcy, jenž se na žádnou ženu ani nepodívá, aby proti ní neměl plno
výhrad, ajenž si tebe sotva všiml, co se znáte? Je to rozkošné.“

Elizabeth se snažila přizpůsobit otcově žertovné náladě, ale vzmohla se
jen na jediný nucený

úsměv. Ještě nikdy jí jeho vtipkování nepřišlo tak zatěžko jako ted.

„Tobě to nepřipadá směšné?“

„Ach ano, ale čtěte prosím dál.“

Když jsem se včera večer zmínil o jejich pravděpodobném sňatku

před Její Jasností, okamžitě se k tomu vyjádřila a se svou obvyklou
blahosklonností dala najevo, že má výhrady proti sestřenčině rodině.
Odmítá tedy dát souhlas k této, jak se ráčila vyjádřit, neslýchané
pohaně. Pokládal jsem za svou povinnost, zpravit o tom sestřenku co
nejdříve, aby ona i její urozený ctitel věděli, čemu jest jim čelit, a
aby překotně nevstupovali do manželství, nedostalo-li se jim k tomu
patřičného požehnání. Pan Collins dále dodává: Upřímně se raduji, že se
Vám podařilo smutný případ sestřenky Lydie tak šikovně ututlat, a jen mi
dělá starosti, že se tak rozkřiklo,jak spolu žili ještě před svatbou.
Nemohu však nedbat povinnosti, již mi ukládá můj úřad, a zamlčet Vám,
jak mne udivilo, že jste hned po svatbě

mladé novomanžele vpustil do Longbournu. Je to podporování neřesti, a
kdybych já byl longbournským farářem, byl bych se proti tomu rázně
ohradil. Zajisté jste povinen jako křestan odpouštět, ale měl jste
přikázat, že Vám nesmí na oči, a nedovolit, aby se před Vámi vyslovila
jejich jména. Takhle si on tedy představuje křesťanské odpuštění. Pak už
se jen rozepisuje o požehnaném stavu své drahé Charlotty a o tom, že
očekávají olivovou ratolístku. Ale, Lízinko, ty se tváříš, jako by tě to
nepobavilo. Nejsi přece taková netýkavka, aby sis hrála na uraženou pro
trochu klepů. Proč bychom byli na světě, než abychom poskytovali
povyražení svým bližním a na oplátku se opět sami na jejich účet
zasmáli?“

„Ne, ne!“ zvolala Elizabeth. „Mám z toho velkou švandu, aleje to takový
nesmysl!“

„Ba právě - a. proto je to tak zábavné. Kdyby si byli vybrali nějakého
jiného muže, nebylo by to ani zdaleka tak podařené; avšak jeho naprostá
lhostejnost a tvoje výslovné antipatie ukazují

jejich nebetyčnou pošetilost. Ač se mi tak příčí písemnosti, nevzdal
bych se korespondence s panem Collinsem ani za nic. Ne, když čtu listy
pana Collinse, musím mu dát přednost i před Wickhamem, jakkoli si cením
nestydatosti a pokrytectví tohoto svého zetě. A prosím tě, Lízinko, co
říkala lady Catherine těmto zvěstem? Přijela za tebou, aby ti odepřela
souhlas?“ Na tuto otázku odpověděla pouze smíchem, a jelikož otec nic
netušil, netrápil ji dalšími otázkami. Ještě nikdy Elizabeth tak těžko
nepředstírala, co necítila. Musela se smát, ač by se byla nejraději
rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho lhostejnosti;
nezbývalo jí

než uvažovat, jak může být tak slepý, anebo se obávat, zda snad místo
toho, že on postřehl příliš málo, si ona nedomýšlí příliš mnoho.

Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth zpola
očekávala, byl s to přivést ho s sebou do Long-bournu za několik dní po
návštěvě lady Catherine. Pánové se dostavili hned zrána, a než měla paní
Bennetová možnost sdělit Darcymu, že se seznámila s jeho paní tetinkou,
čehož se Elizabeth neustále strachovala, navrhl Bingley, jenž chtěl mít
Jane pro sebe, aby se šli projít. Všichni souhlasili. Paní Bennetová na
procházky nechodila, Mary na to nikdy neměla čas, ale ostatních pět se
vydalo ven. Bingley a Jane se však brzy dali předběhnout. Opožďovali se
vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se bavili, jak umějí.

Rozhovor vázl: Kitty se v Darcyho přítomnosti cítila zaražená, Elizabeth
v duchu dospívala k zoufalému odhodlání a on snad také.

Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií, a jelikož
Elizabeth nepokládala za nutné, aby se toho zúčastnili všichni,
vykročila s ním srdnatě sama, když je Kitty opustila. Nyní nadešla
vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a než tedy měla čas pozbýt
odvahy, řekla mu:

„Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy, která
mi leží na srdci, zachovám se bezohledně k vám. Nemohu už déle mlčet a
nepoděkovat vám za bezpříkladnou laskavost, s níž jste se ujal případu
mé nešťastné sestry. Od té chvíle, co o tom vím, nemyslím na nic jiného
než jak vám vyjádřit svou vděčnost. Kdyby to bylo známo i ostatním
členům naší rodiny, nemluvila bych pouze za sebe.“

„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která vás při
mylném výkladu mohla zarmoutit,“ odpověděl

Darcy překvapeně a procítěně. „Netušil jsem, že paní Gardi-nerové lze
tak málo důvěřovat.“

„Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti pro-řekla, a já
jsem si samozřejmě

nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala všechny podrobnosti. Dovolte, abych
vám ještě jednou ze srdce poděkovala jménem celé rodiny za vaši
velkorysost, za to, že jste se podjal tak namáhavého úkolu a podstoupil
tolik nepříjemností, abyste je našel.“

„Chcete-li mi poděkovat,“ odpověděl, „poděkujte mi jen za sebe.
Nezapírám, že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání, abych vám
vrátil klid a spokojenost. Ale vaše rodina mi není vůbec zavázána. Vážím
si jich, ale doznávám, že jsem při tom myslel jen na vás.“ Elizabeth
tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala vypravit ani slova.
Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si
se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte
mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním
se už o tom do konce svých dní.“ Elizabeth chápala, jak je mu v takové
situaci těžko a nedobře, a proto se přemohla a bez otálení, ač ne příliš
souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné

doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova.
Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě nikdy
nepocítil, i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece rozumně, jak se
dá očekávat u muže bezmezně zamilovaného. Kdyby mu byla Elizabeth
dokázala pohlédnout do očí, byla by viděla, jak se mu tvář rozzářila a
zkrásněla blahem, takto však mohla jen naslouchat, co jí říká o své
lásce, a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí jeho cit připadal
cennější.

Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si toho
tolik co povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu jinému. Brzy se
dozvěděla, že za to, jak se krásně

domluvili, vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na zpáteční
cestě navštívila v Londýně a vypověděla mu, proč se rozjela do
Longbournu a jak u Elizabeth pořídila: opakovala mu důrazně každý její
výrok, jenž podle mínění Její Jasnosti zvláště svědčil o Elizabethině
nestydaté troufalosti, v domnění, že tímto vylíčením dosáhne svého a
zejí

synovec slíbí to, co ona slíbit odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to
však mělo zcela opačný účinek.

„Dala mi naději, jíž jsem se předtím neodvážil oddávat. Znal jsem vaši
povahu natolik, abych si mohl být jist, že kdybyste bývala ještě stále
rozhodně a neoblomně zaujata proti mně, byla byste to doznala lady
Catherine zcela otevřeně a upřímně.“

Elizabeth zrudla a zasmála se: „Ano, víte toho o mé upřímnosti dost,
abyste mě pokládal za schopnou všeho. Když jsem vás tak hrozně znectila
přímo do očí, proč bych to neudí lála před vaším příbuzenstvem?“

„Co jste mi řekla, co bych byl nezasluhoval ? Vaše obvinění sice
postrádala podstaty, protože vznikla z mylných předpokladů, ale zachoval
jsem se k vám tak, že jsem zasluhoval přísné

výtky. Mé počínání nelze omluvit. Je mi hrozně, když si na to vzpomenu.“

„Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil,“ řekla Elizabeth.
„Myslím, že by se bylo oběma dalo leccos vytknout. Od té doby jsme však
doufám oba pokročili v ohleduplnosti.“

„Nemohu se přes to tak lehce přenést. Dodnes mě nevýslovně trápí, když
si uvědomím, co jsem tenkrát říkal - jak jsem uvažoval, jak jsem si
počínal, jaké výrazy jsem volil. Nikdy nezapomenu na vaše výstižné
pokárání: Kdybyste se byl zachoval jako pravý kavalír. Doslova tak jste
to řekla. Nevíte, nemáte ani tušení, jak mě ta slova mučila - i když
jsem až po čase dokázal natolik rozumně uvažovat, že jsem uznal jejich
oprávněnost, to přiznávám.“

„Ani ve snu by mě bylo nenapadlo, že na vás tak zapůsobí. Vů-bec jsem
nečekala, že si je tak vezmete k srdci.“

„Nepochybujte o tom. Tenkrát jste mě považovala za bez-citného darebáka,
to vím. Nikdy nezapomenu, jak jste se zatvářila, když jste říkala:
Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“

„Ach, neopakujte mi má tehdejší slova. Zažeňme vzpomínky. Ujišťuji vás,
že se za to už

dlouho upřímně hanbím.“

Darcy se zmínil o svém dopise. „Začala jste pak už brzy o mně smýšlet
lépe?“ chtěl vědět.

„Uvěřila jste tomu, co jsem tam psal?“ Vylíčila mu, jak na ni dopis
zapůsobil a jak se postupně zbavovala dřívější předpojatosti.

„Věděl jsem,“ řekl, „že vás moje slova zabolí, ale nebylo vyhnutí.
Doufám, že jste ten dopis zničila. Byla tam taková pasáž - hlavně v
úvodu - za nic na světě bych nechtěl, abyste šiji mohla znovu přečíst.
Za některé výrazy byste mě mohla právem nenávidět.“

„Dopis samozřejmě spálím, domníváte-li se, že by ohrožoval mou
náklonnost k vám; můžeme sice oba oprávněně předpokládat, že mé názory
nejsou zcela neměnné, ale doufám, že je přece jen nestřídám tak rychle,
jak by se podle toho zdálo.“

„Věřil jsem, když jsem psal ten list,“ odpověděl Darcy, „že už jsem
dokonale klidný a že se ovládám, avšak nyní jsem přesvědčen, že jsem jej
psal ve velkém roztrpčení.“

„Snad ze začátku, ale rozhodně ne ke konci. Závěr je nanejvýš milosrdný.
Ale nemyslete už

na ten dopis. Jak pisatel, tak adresátka byli jiní lidé, takže by měli
zapomenout na všechny nepříjemné okolnosti, které jej provázely. Musíte
si přivlastnit něco z mé životní filosofie: Ohlížej se nazpět jen tehdy,
přináší-li ti to potěšení.“

„Taková filosofie se na vás vůbec nehodí. Vaše vzpomínky musí být tak
dokonale prosty výčitek, že vás potěší nikoli po filosofických úvahách,
ale - a to je mnohem lepší - bez uvažování. Jenže u mne je tomu jinak.
Dotírají na mne bolestné vzpomínky, které nemohu - a ani bych neměl
zapudit. Celý život jsem byl sobec - ve svém počínání, i když ne ve
svých zásadách. V dětství mě učili, co je správné, ale neučili mě
přemáhat své povahové nedostatky. Vštěpovali mi dobré zásady, ale
dovolili mi, abych je uplatňoval pyšně a sebevědomě. Rodiče bohužel
neměli jiného syna, dlouhá léta jsem byl vlastně jedináiek, a tak mě
rozmazlovali, třebaže to byli hodní lidé, zvlášť otec byl nesmírně
laskavý a dobrosrdečný, a při-mhuřovali obě oči nad mou panovačností a
sobeckostí, ba dokonce ji ještě podporovali a utvrzovali mě v názoru, že
na lidech mimo naši rodinu nezáleží, že jsme jim nadřazeni, duševně
nadřazeni, a proto lepší. Skutečně jsem tomu vířil anebo se aspoň snažil
uvěřit, od svých osmi do osmadvaceti let a věřil bych tomu dodnes, nebýt
vás, má krásná, má nejdražší

Elizabeth! Vděčím vám za vše. Dala jste mi lekci, zprvu jistě trudnou,
ale nadmíru prospěšnou. Vy jste mne patřičně pokořila. Šel jsem za vámi,
a vůbec jsem nezapochyboval, jak mé vyznání přijmete. Ukázalajste mi, že
veškerá má důležitost není dost důležitá pro ženu, která za něco stojí.“

„Byl jste tedy přesvědčen, že vás vyslyším?“

„Skálopevně. Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že
toužíte, abych se vám vyznal.“

„Musela jsem ten dojem svým chováním vyvolat, ale ujišťuji vás, že
neúmyslně. Nikdy jsem vám nic nepředstírala, ale snad tu a tam ve své
zbrklosti přeháním. Jak jste mne po onom večeru asi nenáviděl!“

„Vás a nenávidět! Možná že jsem se zprvu na vás hněval, ale ten hněv se
brzy obrátil na správnou adresu.“

„Bojím se vás téměř zeptat, co jste si o mně pomyslel, když jsme se tak
střetli v Pemberley. Zlobil jste se, že jsem se tam objevila?“

„Jistěže ne, pouze mě to překvapilo.“

„Nemohlo vás to překvapit víc, než mě překvapilo to, že jste mě vůbec
vzal na vědomí. Svědomí mi říkalo, že si nezasloužím žádné zvláštní
ohledy, a přiznám se, že jsem vůbec nečekala tolik mimořádné
pozornosti.“

„Snažil jsem se tenkrát být k vám co nejpozornější, protože jsem vám
chtěl naznačit, že mě

minulé události nezatvrdily; doufal jsem, že mi trochu odpustíte a
zmírníte své antipatie, až

uvidíte, že jsem si vaše výtky vzal k srdci. Jak brzy jsem chtěl ještě
něco víc, to už nevím, ale řekl bych, že asi za půl hodiny poté, co jsem
vás spatřil.“

Vyprávěl jí pak, jakou měla Georgiana radost, že se spřátelily, a jak
byla zklamaná, že musela tak narychlo odjet; tím se přirozeně dostali na
příčinu onoho odjezdu a ona se dozvěděla, jak se rozhodl hned ještě v
onom hostinci opustit Derbyshire a pátrat po její sestře a že se tvářil
tak vážně a zaraženě jen a jen proto, že byl ponořen do úvah o té věci.
Znovu mu projevila vděčnost, ale bylo to pro oba příliš trapné téma, aby
při něm setrvali. Ušli pomalým krokem několik mil, příliš zaneprázdněni,
aby si to uvědomili, až se nakonec podívali na hodinky a zjistili, že už
měli být doma.

„Kam se jen poděli Bingley s Jane?“ Tato otázka obrátila pozornost k oné
dvojici. Darcy se radoval z jejich zasnoubení; přítel ho o tom okamžitě
zpravil.

„Ráda bych věděla, zda vás to překvapilo?“ zeptala se Elizabeth.

„Ani trochu. Když jsem odjížděl, tušil jsem, že k tomu dojde co
nevidět.“

„To tedy znamená, že jste svolil. Však jsem si to hned myslela.“ A
třebaže se takovému výkladu bránil, bylo očividné, že hádá dobře.

„Ten večer, než jsem odjížděl do Londýna, jsem udělal to, co jsem měl
udělat už dávno: vyzpovídal jsem se mu,“ řekl. „Vylíčil jsem mu všechno,
co se přihodilo, a proč se nyní můj tehdejší zákrok jeví jako naprosto
neoprávněný a nesmyslný. Velmi ho to překvapilo. Neměl o tom ani tušení.
Řekl jsem mu také, že jsem se pravděpodobně zmýlil, když jsem tenkrát
tvrdil, že pro vaši sestru nic neznamená; a jelikož bylo nabíledni, že k
ní chová stále stejně

vřelé city, nepochyboval jsem o tom, že spolu dojdou štěstí.“

Elizabeth nemohla potlačit pousmání nad tím, jak lehce dokáže přítele
ovlivnit.

„Řekl jste mu, že ho miluje, na základě vlastního pozorování, anebo jste
uvěřil tomu, co jsem vám sdělila na jaře?“

„Přesvědčil jsem se o tom sám. Pozoroval jsem ji bedlivě během obou
posledních návštěv a viděl jsem, že ho má ráda.“

„A on zřejmě plně uvěřil vašemu ujištění.“

„Ano. Bingley je nesmírně skromný a nerafinovaný člověk. Nemá dost
sebedůvěry, aby se v tak důležité záležitosti spolehl jen na vlastní
úsudek, ale mně důvěřuje, a proto šlo všechno hladce. Musel jsem se mu
doznat ještě k jedné věci, která ho na čas, a to právem, rozzlobila.
Nemohl jsem mu zamlčet, že vaše sestra dlela v zimě tři měsíce v Londýně
- že jsem o tom věděl a úmyslně mu to zatajil. Hněval se na mne, ale
myslím si, že jen tak dlouho, dokud se neujistil o citech vaší sestry.
Teď už mi všechno odpustil.“ Elizabeth by byla ráda poznamenala, že pan
Bingley je skvělý přítel - nedocenitelný, když se uváží, jak lehce si dá
poroučet, ale zarazila se včas. Uvědomila si, že ještě neumí přijímat
škádlení a zeje trochu brzy na to, aby s tím začínala. Hovořil o
Bingleyho budoucím štěstí, které se nevyrovná jen jeho vlastnímu, dokud
se opět nevrátili do Longbournu. V hale se rozešli.

„Kampak jste se to ztratili, Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile
Elizabeth vkročila do místnosti, a ostatní kolem stolu se k ní
připojili. Elizabeth se nevzmohla na jinou odpověď, než že zašli tak
daleko, až si spletla cestu. Zrudla při těchto slovech, avšak ani tím,
ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.

Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci se
smáli a povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze projevovat
své city bouřlivým veselím a Elizabeth ve svém rozrušení a zmatku spíš
védéla o svém štěstí, než aby je už prožívala; kromě

bezprostředních rozpakují v tom bránily ještě jiné závažné okolnosti.
Představovala si, co všichni řeknou, až se to dozvědí, uvědomovala si,
že se krom Jane nikomu nezamlouvá, a obávala se, že u ostatních může jít
o vyslovený odpor, jímž neotřese ani jeho bohatství a urozenost.

Před spaním si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost zcela cizí,
ale tentokrát ji vůbec nechtěla brát vážně.

„Žertuješ, Lízinko, to není možné! - Že ses zasnoubila s panem Darcym! -
Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu.“

„To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje: kdo

mi uvěří, ne-li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda.
On mě stále ještě

miluje a zasnoubili jsme se.“

Jane na ni hleděla nedůvěřivě. „Ale, Lízinko, vždyť je to vyloučené.
Vím, jak je ti protivný.“

„Nic nevíš. Na to na všechno už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív tolik
nemilovala. Ale v takovýchto případech je dobrá paměť vážným prohřeškem.
Od této chvíle na to sama navždy zapomenu.“

Slečna Bennetová na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji znovu a co
nejdůrazněji ujišťovala, že je to pravda.

„Bože na nebesích! Je to možné?“ zvolala Jane. „Nu, nezbývá než ti
uvěřit. Drahá, milá

sestřičko, jak ráda bych ti - a také ti z celého srdce blahopřeji - ale
jsi jista - nezlob se na mne, že se ptám - jsi docela jista, že s ním
budeš šťastna?“

„O tom není nejmenší pochyby. Už jsme se dohodli, že z nás bude
nejšťastnější pár na zeměkouli. Ale máš z toho radost, Jane? Jak se ti
bude takový švagr zamlouvat?“

„Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme o tom
uvažovali, ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít. A máš ho
opravdu dost ráda? Ach, Lízinko, dělej, co se ti zlíbí, jen se probůh
nevdávej bez lásky. Jsi docela jista, že k němu cítíš to, co bys měla?“

„Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti všechno
vypovím.“

„Jakto?“

„Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Ted se na mne
rozhněváš, viď?“

„Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně
promluvit. Nevytáčej se a řekni mi všechno, co ještě nevím. Prozradíš
mi, kdy ses do něho zamilovala?“

„Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to začalo. Ale
myslím, že jsem ho milovala od té chvíle, kdy jsem uzřela jeho krásné
panství v Pemberley.“ Další naléhání, aby mluvila vážně, však nezůstalo
neosly-šeno, a Jane se brzy upokojila, když

ji sestra slavnostně ujistila o svých citech. Jakmile překonala své
pochyby, o nic jiného už jí

nešlo.

„Teď už jsem spokojená,“ pravila, „protože budeš stejně

šťastná jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už
proto, že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má místo v
mém srdci hned po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi, Lízinko, pěkná
šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi mi nevyprávěla, co se všechno zběhlo v
Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se to dovědět z jiného pramene, ne
od tebe.“ Elizabeth jí vysvětlila, proč o tom nemluvila. Nechtěla se
zmi-ňovat o Bingleym a její city k jeho příteli byly tak neujasněné, že
jí přišlo zatěžko o něm hovořit. Ale teď už před ní nechce tajit, jak se
podílel na Lydiině svatbě. Všechno jí vylíčila a povídaly si pak až
dlouho do noci.

„Dobrotivý bože!“ zvolala nazítří ráno paní Bennetová, která držela
stráž u okna. „Že si náš

drahý Bingley vede s sebou zas toho pana Darcyho! Co si myslí, že se
pořád tak vnucuje? To ho nenapadne, že by mohl jít střílet nebo něco a
neobtěžovat nás věčně svou společností? Co s ním? Lízinko, budeš ho
muset zase odvést na procházku, aby Bingleymu nepřekážel.“ Elizabeth
sotva dokázala zachovat vážnou tvář, jak jí tento příkaz přišel vhod,
ale přitom ji hluboce ranilo, že se o něm matka vždy takhle vyjadřuje.

Jakmile vstoupili, zahleděl se na ni Bingley tak výmluvně a stiskl jí
ruku tak vřele, že nepochybovala o jeho zasvěce-nosti. Krátce nato
poznamenal hlasitě: „Paní Bennetová, nemáte tu někde ještě nějakou
cestičku, kde by Lízinka mohla dneska zase zabloudit?“

„Radila bych panu Darcymu, Líze a Kitty, aby teď dopoledne vystoupili na
kopec Oakham. Je to pěkná dlouhá procházka a pan Darcy ještě neviděl,
jaký je odtamtud krásný rozhled.“

„To se skvěle hodí,“ odpověděl Bingley, „ale jsem si jist, že by to
Kitty příliš unavilo. Viďte,Kitty?“

Kitty doznala, že by raději zůstala doma, pan Darcy prohlásil, že ho
vyhlídka z kopce velmi láká, Elizabeth mlčky přitakala. Zatímco se
nahoře strojila, přišla-za ní paní Bennetová a řekla:

„Je mi tě líto, Lízinko, že si musíš vzít sama na starost toho
protivného člověka. Ale snad ti to nebude příliš proti mysli: děláš to
kvůli Jane, to víš, a bavit ho moc nemusíš. Tu a tam na něho promluv a
víc se nenamáhej.“

Na procházce se domluvili, že požádá večer pana Benneta o její ruku.
Elizabeth si vyhradila, že matku poprosí o svolení sama. Nemohla
předvídat, jak to matka přijme, a měla vážné

pochyby, zda všechno jeho bohatství a urozenost vyváží její odpor k
němu. Ať už se však tomu sňatku bouřlivě vzepře anebo se bouřlivě
zaraduje, jedno bylo jisté, že její počínání

sotva bude dělat čest jejímu rozumu, a pro Elizabeth bylo stejně
nesnesitelné, aby Darcy byl svědkem jejích prvních radostných výlevů
jako prvního hromobití jejího nesouhlasu. Jakmile se večer pan Bennet
uchýlil do své pracovny, viděla, že Darcy vstává a kráčí tam za ním, a
tento pohled ji hluboce rozrušil. Neobávala se jeho nesouhlasu, ale
trápilo ji, že z toho bude nešťastný, že ona, jeho nejmilejší dcera, mu
svým vyvoleným způsobí starosti, a tak seděla jako na jehlách, dokud se
pan Darcy opět neobjevil: pohlédla na něho, viděla, že se usmívá, a
trochu se jí tím ulevilo. Za pár minut přistoupil ke stolku, kde s Kitty
seděly, a pod záminkou, že obdivuje její ruční práci, jí zašeptal:
„Jděte za panem otcem, je v knihovně a přeje si s vámi mluvit.“ Okamžitě
se zvedla.

Otec přecházel po místnosti a tvářil se vážně a ustaraně.

„Co to vyvádíš, Lízinko?“ řekl. „Zbláznila ses, že ses s nim zasnoubila?
Cožpak ti odjakživa nebyl protivný?“

Jak si teď přála, aby si byla utvářela své názory uváženěji a aby je
byla vyjadřovala umírněněji! Byla by si mohla ušetřit trapné
vysvětlování a odůvodňování, leč nebylo vyhnutí, a tak ho zmateně
ujišťovala o svých citech k panu Darcymu.

„čili jinými slovy, jsi rozhodnuta ho mít. Je bohatý, to je pravda, a
koupí ti víc skvělých toalet a skvělých kočárů než Bingley Jane. Ale
stačí ti to ke štěstí?“

„Nic jiného by vám tedy nevadilo než pomyšlení, že ho nemiluji?“ zeptala
se Elizabeth.

„Vůbec nic. Všichni ho považujeme za povýšeného, nepříjemného člověka,
ale na tom by vůbec nezáleželo, kdybys ho měla ráda.“

„Ale já ho přece mám ráda,“ odpověděla se slzami v očích, „miluji ho.
Není ani trochu povýšený. Je dobrý a přívětivý. Vy ho vůbec neznáte, a
tak mě prosím vás nemučte a nemluvte o něm takhle.“

„Má moje svolení, Lízinko,“ řekl otec. „Člověku, jako je on, bych se
skutečně neopovážil odepřít nic, oč se mu uráčilo požádat. Dávám nyní
svolení i tobě, trváš-li na tom, že si ho chceš vzít. Ale dej si poradit
a ještě si to rozmysli. Znám tvou povahu, Lízinko. Vím, že nebudeš žít
spokojeně a ani to nedokážeš předstírat, nebudeš-li si svého muže
upřímně vážit - nebudeš-li k němu s úctou vzhlížet. Tvá temperamentní
le-tora by tě v neharmonickém svazku uvedla do velkého nebezpečí. Sotva
bys unikla hanbě a utrpení. Drahé dítě, nedopusť, abych se dožil té
tragédie, že bys právě ty nemohla svého druha respektovat. Nevíš, co
děláš.“ Elizabethino dojetí vzrůstalo: odpověděla mu vážně a pohnutě,
ale trvalo to dlouho a musela ho znovu a znovu ujišťovat, že se Darcymu
zaslíbila ze svobodné vůle, líčit mu, jak si postupně názor na něho
opravila, a prohlašovat s naprostou jistotou, že u něho nejde o
chvilkové vzplanutí, ale že jeho láska podstoupila za dlouhé měsíce řadu
těžkých zkoušek, a s důrazem vypočítávat všechny jeho přednosti, než
sejí podařilo, aby otec překonal nedůvěru a smířil se s budoucím zetěm.

„Nu dobře, holčičko,“ prohlásil nakonec. „Už nic neříkám. Je-li tomu
tak, pak si tě zasluhuje. Nemohl bych se s tebou, se svou drahou
Lízinkou, rozloučit kvůli někomu, kdo by tě nebyl hoden.“ Aby dokreslila
příznivý obraz, vyprávěla mu pak, jak se pan Darcy dobrovolně ujal
Lydie. Vyslechl ji s velkým úžasem.

„Dnes večer se dějí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho zásluha -
on na to dal peníze, přiměl Wickhama k ženitbě, zaplatil mu dluhy a
koupil jmenování! Tím lépe. Ušetřím si tak spoustu nepříjemností i
výdajů. Kdyby to býval zařídil strýček, byl bych mu to musel zaplatit a
také bych to byl udělal, ale tihle vášnivě zamilovaní ženiši berou
všecko na sebe. Zítra mu řeknu, že se s ním vyrovnám, on bude blouznit o
tobě a vykládat, jak tě miluje, a tím celá ta záležitost skončí.“ Pak si
vzpomněl, jak ji před několika dny přivedl do rozpaků, když jí

přečetl dopis od pana Collinse, a začal si ji kvůli tomu dobírat;
nakonec ji propustil a vyprovodil ji ke dveřím se slovy: „Jestli si
ještě nějaký mládenec přijde říct o Mary nebo Kitty, pošli ho za mnou,
že mám právě čas.“ Elizabeth spadl těžký kámen ze srdce; uchýlila se na
půl hodinky do svého pokoje, aby si v klidu všechno rozvážila, a pak už
se dokázala docela vyrovnaně přidružit k ostatním. Čas bujarého veselí
ještě nenadešel, ale večer ubíhal pokojně, když se už nemusela ničeho
závažného obávat, a příjemná nenucenost a důvěrné sblížení

vyžaduje delší dobu.

Když se matka Bennetová večer odebrala do své šatny, zašla za ní a
oznámila jí důležitou novinu. Ta na ni měla zcela zvláštní účinek: když
ji paní Bennetová vyslechla, zůstala zprvu sedět jako opařená a
nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Trvalo hezky dlouhou dobu, než

pochopila, co to slyší, ačkoli se jinak nedalo říct, že by neměla bystrý
postřeh pro cokoli, co přinášelo rodině výhody nebo co mohlo souviset s
vdavkami některé dcery. Konečně se poněkud vzpamatovala, vstala, zase si
sedla, spínala ruce a křižovala se.

„Dobrotivá nebesa! Matičko boží! Co to slyším! I propá-níčka! Pan Darcy!
Kdo by si to byl pomyslil? Lízinko, ty můj miláčku! Jaká budeš bohatá a
vznešená! Ty peníze na útratu, ty šperky, ty kočáry, co budeš mít '.Jane
se ti nemůže rovnat - ani v nejmenším. Mám takovou radost - jsem z toho
celá pryč. Takový šaramantní člověk! - Takový krasavec! Tak urostlý!

Má zlatá Lízinko, jen se na mne nezlob, že mi byl předtím tak protivný.
Snad mi to promine. Lízinko, děvenko drahá! Dům v Londýně! Všechno to
nejlepší! Tři dcery vdané! Deset tisíc ročně! Dobrý bože, co si počnu?
Mně jde z toho hlava kolem!“

Tím byla Elizabeth tedy zbavena nejistoty ohledně souhlasu. Byla ráda,
že je jediným očitým svědkem těchto výlevů, a brzy se vzdálila. Nebyla
však ve svém pokoji ještě ani tři minuty a už tam matka vnikla za ní.

„Děvenko zlatá,“ zvolala, „já na to musím pořád myslet! Deset tisíc
ročně a kdoví, jestli ne víc. To je partie jako nějaký lord. A zvláštní
povolení! Ty budeš a musíš mít na svatbu zvláštní povolení! Má beruško
malá, hlavně mi pověz, co pan Darcy nejraději jí, abychom to měli zítra
k obědu.“

Tohle bylo výstražné znamení, jak si matka bude vůči onomu pánovi
počínat, a Elizabeth zjistila, že i v případě, kdy je skálopevně jista
jeho vřelou láskou a ani souhlas rodičů nechybí, má si stále ještě co
přát. Avšak druhý den proběhlo všechno mnohem lépe, než očekávala, neboť
v paní Bennetové vzbuzoval její budoucí zeť naštěstí takovou bázeň, že
si na něho netroufla sama promluvit, ledaže mu mohla prokázat nějakou
úsluhu nebo projevit souhlas s jeho názory.

Elizabeth s radostí přihlížela, jak se její otec namáhá, aby se
sblížili, a pan Bennet ji zakrátko ujistil, že si ho čím dál tím více
váží.

„Obdivuji hluboce všechny své zetě,“ pravil. „Mým oblíbencem zůstane asi
Wickham, ale domnívám se, že tvého manžela budu mít stejně rád jako
Janina.“ Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá nálada a chtěla po
Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. „Jak vás to vůbec napadlo?“ zeptala se. „Když už jste
jednou začal, dovedu pochopit, že jste v tom krásně pokračoval, ale co
to poprvé vyvolalo?“

„Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to
způsobilo. Je to už příliš

dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem
začal.“

„Mé kráse jste hned rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby - chovala
jsem se k vám vždycky jen o chloupek lépe než nezdvořácky a promluvila
jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak.
Ne, buďte upřímný: že se vám líbily mé nezpůsoby?“

„Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila.“

„Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží

nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvoři-lůstkami,
obdivem a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým
slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám
zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala
právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl byste mě za to
nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně tajit, máte
ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste hluboce
opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte - ušetřila jsem
vám námahu se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem,
začínám být přesvědčena, zeje to logické vysvětlení. Vždyť o mně nic
dobrého nevíte -Ť ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje.“

„Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala
nemocnou Jane v Netherfieldu?“

„Zlatá Jane! Kdo by to byl pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně
vynášejte až do nebes. Vezměte si mé dobré vlastnosti pod ochranná
křídla a zveličujte je, co můžete, a já na oplátku využiji každé
příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila; začnu s tím hned a
zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak těžko odhodlával k činu ?
Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás
obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám
na mně vůbec nezáleželo?“

„Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla.“

„Ale já jsem se styděla.“

„Já též.“

„Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět.“

„Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal.“

„Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já že jsem
natolik chytrá, abych ji uznala! Jen bych ráda věděla, jak dlouho byste
byl váhal, kdyby to bylo záleželo jen na vás!

Ráda bych jen věděla, kdy byste se byl vyslovil, kdybych se vás
nezeptala! Mé odhodlání

poděkovat vám za laskavost prokázanou Lydii mělo dozajista velký účinek
- až příliš velký, jak se obávám; neboť kde se to octne morálka, když

naše blaženost závisí na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom
přece vůbec zmiňovat. To je strašné.“

„Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožena. Lady Cathe-rine způsobila
svým neoprávněným úsilím nás rozloučit, že jsem se zbavil pochyb.
Nevděčím svému štěstí za to, že jste dychtila projevit mi vděčnost.
Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete vstříc. Teta mi svým sdělením
vrátila naději a byl jsem odhodlán bez prodlení získat jistotu.“

„Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit - neboť
ona je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste vlastně přijel do
Netherfieldu ? Jen proto, abyste se chodil do Longbournu stydět? Anebo
jste měl závažnější úmysly?“

„Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit, pokud
to bude možné, mám-li naději, že byste kdy mohla opětovat mou
náklonnost. Ale zdůvodňoval jsem to - i sám sobě-tak, že se chci
přesvědčit, má-li vaše sestra Bingleyho ještě ráda, a v tom případě se
mu doznat k tomu, k čemu jsem se mu mezitím už doznal.“

„Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?“

„Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš času než odvahy, Elizabeth. Ale měl
bych to udělat, a dáte-li mi dopisní papír, udělám to hned.“

„Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych k vám
a obdivovala bych váš rukopis jako kdysi jistá slečna. Ale mám
také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat.“ Elizabeth se totiž
nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje
její vztahy k panu Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její
dlouhý dopis, a když pro ni nyní měla zprávu, o níž věděla, že ji
velice potěší, téměř se zastyděla, když si uvědomila, že strýček
s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a napsala
toto:

    Nejdražší tetinko,

    byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo,
    za Vaše milé, dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech
    okolností, ale abych se Vám přiznala, byla jsem příliš mrzutá
    na psaní.  Předpokládala jste víc, než bylo pravda. Ale nyní
    si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu své
    obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká,
    a pokud si nepomyslíte, že už mám po svatbé, nemůžete se
    příliš splést.  Musíte mi zase brzy napsat a vychválit ho
    ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že
    jste nejeli ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak
    pošetilá a přát si to! S těmi poníky je to jedinečný nápad.
    Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě.
    Možná že už to jiní lidé prohlašovali přede mnou, ale nikdo
    tak oprávněné. Jsem dokonce i šťastnější než Jane, ta se
    pouze usmívá, kdežto já se směji.  Pan Darcy na Vás vzpomíná
    s vřelou láskou, pokud ji právě nemusí věnovat mně. Máte
    všichni přijet na vánoce do Pemberley.

    Vaše atd.

Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud jinak, a ještě
jinak zněla odpověď pana Benneta na poslední dopis páně Collinsův:

    Vážený pane,

    budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se
    zakrátko provdá za pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak
    nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych stranil synovci, kouká
    z něho víc.

    Vám oddaný atd.

Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou
láskou a neupřímností. Napsala dokonce při té příležitosti
i Jane, aby vyjádřila svou radost a zopakovala bývalá ujištění
o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo ji to,
a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět mnohem
přívětivěji, než věděla, že si zasluhuje. Slečna Darcyová
projevila při podobné příležitosti stejně upřímnou radost,
s jakou jí to bratr oznámil, čtyři stránky dopisního papíru
nestačily pojmout její nadšení i vroucí přání, aby se s Elizabeth
sblížily jako sestry. Než stačila přijít odpověď od pana Collinse
nebo blahopřání Elizabeth od jeho choti, dozvěděli se
u Bennetových, že Collinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy
pochopili důvod jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak
rozběsnila nad obsahem synovcova dopisu, že Charlotte, která se
ze zasnoubení srdečně radovala, pokládala za nejmoudřejší
vyklidit pozice, dokud se bouře nepře-žene. Elizabeth uvítala
přítelkyni právě nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si
někdy při jejich setkání říkala, že je to potěšení draze
zaplacené, když viděla, jak je Darcy vystavován nezakrytému
otrockému lísání Charlottina manžela. Snášel to však
s obdivuhodným klidem. Dokázal i poměrně vyrovnaně vyslechnout
sira Williama Lucase, když mu blahopřál k získání převzácného
klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni často setkají
u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo mimovolným
gestem, ale až potom, co se sir William ztratil z dohledu. Právě
tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární paní
Philipsovou, a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako v její
sestře, takže s ním neklábosila tak důvěrně jako s dobromyslným
Bingleym, přesto na něho nedokázala promluvit, aby neřekla něco
nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale na
společenské uhlazenosti jí nepřidala. Elizabeth dělala, co bylo
v jejích silách, aby ho obou dam co nejvíc uchránila, nejraději
by ho byla měla stále jen pro sebe nebo k němu pustila jen ty
členy své rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali, a třebaže
trapné situace, které při tom vyvstávaly, byly stinnou stránkou
jejich zasnoubení, podněcovaly tím víc budoucí naděje; těšila se
už nedočkavě, až se zbaví společnosti, která jim oběma tak málo
vyhovovala, a octnou se v pohodlí a přepychu jejich rodinného
sídla na Pemberley.

Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den, kdy se
zbavila svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší a hrdostí
potom navštěvovala paní Bingleyo-vou a vykládala o paní Darcyové, lze si
snadno domyslet. Kéž by se - v zájmu její rodiny - dalo říct, že když se
splnilo její vroucí přání a tolik jejích děvčat bylo dobře zaopatřeno,
mělo to na ni ten žádoucí účinek, že se z ní stala nadosmrti

rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale kdopak ví, třeba by si byl její
manžel nezvykl, kdyby bylo rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou
podobu, a tak bylo dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a
pošetilostem napořád.

Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo; náklonnost k ní ho
vylákala z domova častěji, než by co jiného bylo dokázalo. Rád jezdil do
Pemberley, a zvlášť tehdy, když ho vůbec nečekali.

Bingley sjane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že její
matka a merytonské

příbuzenstvo jsou takto příliš blízko i pro jeho dobromyslnou povahu a
její laskavé srdce. Splnil pak nejvroucnější přání svých sester: koupil
si panství v hrabství hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth krom
jiných šťastných okolností ještě sídlily pouhých třicet mil od sebe.

K.itty měla nyní tu velkou výhodu, že pobývala většinou u jedné nebo
druhé starší sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to, jež dosud
znala, jí nesmírně prospělo. Nebyla tak nepoddajná jako Lydia, a když se
vymanila z Lydiina vlivu a sestry se jí věnovaly a dohlížely na ni,
zbavila se do jisté míry své ufnukanosti, hloupých nápadů a nepěkných
zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě chráněna dalšího neblahého Lydiina
působení, a třebaže ji paní

Wickhamová často zvala na návštěvu a slibovala jí bály a mládence,
nepřipustil otec nikdy, aby jela.

Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve své
honbě za vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být chvilku sama.
Mary už nemohla tak utíkat před světskými zájmy, ale stále ještě horlila
o mravnosti po každé návštěvě: jelikož ji však už

netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral ji otec, že se
těm změnám pod-voluje docela ráda.Zato Wickhama s Lydií se svatby jejích
sester příliš nedotkly. On snášel se stoickým klidem vědomí, že
Elizabeth musí nyní zvědět o jeho falši a nevděku vše, co jí snad až
dosud zůstávalo skryto, a prese všechno, co se stalo, neztrácel naději,
že by se Darcy dal pohnout k tomu, aby mu pomohl udělat kariéru a
finančně ho zabezpečil. Z blahopřání, které poslala Lydia Elizabeth ke
svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho choť se takové naděje nevzdává. Dopis
zněl:

    Drahá Lízinko,

    přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ-li pana Darcyho aspoň
    zpola lak jako já svého drahouška Wickhama, musíš být velmi
    šťastná. Teší mne, že budeš tak bohatá, a až nebudeš mít co
    na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se
    určité moc rád dostal ke dvoru, a já mám dojem, že na tom
    nebudeme finančně tak, abychom se obešli bez výpomoci. Přijal
    by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň tři čtyři
    stovky roční; ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu,je-li Ti to
    proti mysli.

    Tvá atd.

Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto
stylizovala svou odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už
neopakovaly. Podporovala je však, pokud mohla, a z toho, co
ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to dalo tak nazvat,
jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí
při jejich marnotratnosti a bezstarostnosti o budoucnost na
živobytí, to věděla od prvopočátku, a také kdykoli se stěhovali,
obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim trochu vypomohly
vyrovnat dluhy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli
propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se
stěhovali z místa na místo a hledali, kde by se dalo lacině žít,
ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost k ní se brzy
změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své
mládí a vychování byla Lydia i nadále práva pověsti, kterou si
vydobyla svými vdavkami. Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na
Pemberley, přesto mu kvůli Elizabeth i nadále pomáhal v kariéře.
Lydia je občas navštívila, když si její manžel odjel vyhodit
z kopýtka do Londýna nebo do Bathu, a u Bingleyových se oba často
zabydleli na takovou dobu, že to bylo moc i na Bingleyho slunnou
bezelstnost a časem zauvažoval, jak by se jim mělo naznačit, aby
se už rozloučili.

Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil, jelikož však
pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley,
překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív,
obskakovala Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím
a prokazovala Elizabeth veškerou povinnou úctu.

Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou se
sžily právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly se mít
navzájem tolik rády, jak se snažily. Georgiana Elizabeth hluboce
obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se zděšením, jak
čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval odjakživa takový
respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se s
ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo Se jí ponaučení, které jí dosud
nikdo neudělil. Díky Elizabeth počala chápat, že žena si může k svému
manželovi dovolit věci, které by bratr u sestry téměř o deset let mladší
vždy nepřipustil.

Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, popustila
uzdu své vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své
záměry oznámil, použila tak silných výrazů, zvlášť na adresu
Elizabeth, že veškeré styky na čas ustaly. Ale nakonec ho
Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní;
teta ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, bud
z lásky k němu, nebo ze zvědavosti, jak si jeho žena vede,
a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na Pemberley,
třebaže jeho háje byly pokáleny nejen přítomností takové paní,
nýbrž i návštěvami jejího londýnského strýce a tety.
S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali.  Darcy je měl stejně
rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali,
jak jsou jim zavázáni za to, že ji přivezli do Derbyshiru a tím
způsobili, že se našli.

.. vim: set spell spelllang=cs: