path: root/pycha_a_predsudek.rst

Pýcha a předsudek
#################

:author: Jane Austenová

Kapitola 1
----------

Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který
má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.

A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak
zakořeněn v myslích sousedních rodin, že jej považují za
pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají
možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami
v tomto ohledu.

„Drahý manželi,“ pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi,
„zdalipak už víte, že netherfieldské panství dostane konečně
nájemce?“

Pan Bennet odvětil, že nikoli.

„Už je tomu tak,“ pokračovala, „právě se odtamtud vrátila paní
Longová a všechno mi to vypověděla.“

Pan Bennet na to nic neříkal.

„Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?“ zvolala jeho choť
netrpělivě.

„Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás
vyslechnout.“ Tato pobídka stačila.

„Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká,
že pánem na Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní
Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se
čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem Morrisem
okamžitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem
a část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne.“

„Jak se jmenuje?“

„Bingley.“

„Je ženatý nebo svobodný?“

„Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak
zámožný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše
děvčata!“

„Jak to? Co je jim po tom?“

„Že mě můžete tak zlobit, drahý choti,“ odvětila paní Bennetová.
„Víte dobře, že pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal.“

„Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?“

„Z toho důvodu! Jak můžete říci takovou hloupost! Ale není přece
vůbec vyloučeno, že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho
okamžitě, jakmile přijede, musíte navštívit.“

„To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama,
anebo je pošlete bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší,
protože vás žádná půvabem nepředčí, a třeba byste se panu
Bingleymu nejlépe líbila vy.“

„I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak
nyní si už na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých
dcer dbala na vlastní krásu.“

„V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát.“

„Nic naplat, drahý manželi, musíte se vypravit a pana Bingleyho
po sousedsku přivítat, až sem přibude.“

„Ujišťuji vás, že o to ani za mák nestojím.“

„Nezapomínejte, že máte dcery. Považte, jaká by to byla partie
pro jednu z nich! Sir William a lady Lucasová za ním chtějí
rozhodně zajít, a to výhradně z onoho důvodu; víte přece, že
jinak nové lidi nenavštěvují.  Není vyhnutí, musíte to učinit,
protože jinak bychom tam nemohly my.“

„Načpak takové cavyky! Jsem si jist, že vás pan Bingley rád
uvidí, a já vám dám s sebou krátký průvodní dopis, že ochotně
svoluji, aby si vzal, kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval
za mou rozmilou Lízinku.“

„Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší než
ostatní, a já tvrdím, že není zdaleka tak krásná jako Jane a ani
zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia. Jenže vy jí odjakživa
nadržujete.“

„Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku,“ odpověděl. „Jsou hloupé
a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinkaje přece jen trochu
čipernější než její sestry.“

„Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte
radost, když mě můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé
nervy!“

„Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné
spřátelen. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet
let.“

„Och, vy nevíte, co mě už stály utrpení.“

„Doufám, že to překonáte a že se dožijete toho, jak mladíci
s čtyřtisícovými důchody zaplavují náš kraj.“

„Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo
dvacet, když je nechcete navštívit.“

„Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte,
milá choti.“ Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus,
uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani
za třiadvacet let společného života neměla ještě prokouknutého.

Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla
to žena s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním
a náladové povahy.  Když jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na
pomyslnou neurózu. Jejím životním cílem bylo vyvdat dcery
a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami.

Kapitola 2
----------

Pan Bennet šel mezi prvními složit poklonu panu Bingleymu. Od
prvopočátku se s ním hodlal seznámit, ačkoli manželku nepřestával
ujišťovat, že nikam nepůjde; však se o tom dozvěděla až večer po
vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto: Všiml si, že jeho
druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic
poznamenal:

„Doufám, že se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko.“

„Jak můžeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí,“ odvětila
matka nahněvaně, „když ho nesmíme navštívit.“

„Zapomínáte, že se s ním setkáme ve společnosti, maminko,“ řekla
Elizabeth, „a že nám ho paní Longová slíbila představit.“

„Nevěřím, že by to paní Longová doopravdy udělala. Má přece sama
dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ženská a mně byla odjakživa
protivná.“

„Mně rovněž,“ pravil pan Bennet. „Rád vidím, že na ni v této věci
nespoléháte.“ Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít
špatnou náladu na jedné dceři.

„Pro rány boží, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy!
Drásá mi to uši!“

„Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně,“ řekl otec, „a vybere
si vždy nepravou chvíli.“

„Nekašlu přece pro zábavu,“ odpověděla Kitty dotčeně. „Kdy má být
příští ples, Lízinko?“

„Od zítřka za čtrnáct dní.“

„Ba, pravda,“ zvolala matka Bennetová, „a paní Longová se vrátí
až den předtím, takže nám pana Bingleyho nebude moci představit,
protože ho sama ještě nebude znát.“

„Snad tedy, milá manželko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni
a představit jí pana Bingleyho sama.“

„Vyloučeno, choti, vyloučeno, vždyť jsem se s ním sama ještě
neseznámila, jak mě můžete tak škádlit?“

„Vážím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená.
Cožpak lze za čtrnáct dní poznat, jak se náš nový známý vybarví?
Avšak netroufneme-li si my, troufne si někdo jiný, neboť paní
Longové a jejím neteřím se musí koneckonců též dostat
příležitosti; a jelikož to ona bude pokládat za laskavost, musím
se toho ujmout sám, nemáte-li vy chuť prokázat jí tu službu.“

Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: „Nesmysl,
nesmysl!“

„Co znamená to důrazné popření?“ zvolal otec. „Považujete způsob
představování a význam, jenž se mu přikládá, za nesmysl? V tom
bych s vámi nemohl zcela souhlasit. Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi
dívka filosoficky založená, čteš tlusté knihy a děláš si z nich
výpisky, pokud je mi známo.“

Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic
vzpomenout.

„Zatímco se Mary soustřeďuje,“ pokračoval, „vraťme se k panu
Bingleymu.“

„Mám pana Bingleyho až po krk!“ zvolala jeho choť.

„To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl
tušil dnes ráno, nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale
když už jsem u něho jednou byl, nemůžeme ho dost dobře
ignorovat.“

Rodina žasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad
paní Bennetová, ačkoli se jala prohlašovat, hned jak první vlna
radosti opadla, že od něho celou tu dobu nic jiného nečekala.

„Vy jste zlatý člověk, nejdražší manželi! Však já dobře věděla,
že mi nakonec vyhovíte. Byla jsem si jista, že máte naše děvčata
příliš rád, abyste zanedbal takovou možnost. Ach, to jste mi
udělal radost! Ale že se vám to povedlo: sebral jste se dopoledne
a šel, a nezmínil jste se o tom ani slovíčkem, až teď.“

„Nu, Kitty, nadále už můžeš kašlat, co srdce ráčí,“ řekl pan
Bennet a při těchto slovech se zvedl a odcházel, neboť ho
unavovaly ženiny radostné výlevy.

„Máte skvělého otce, děvčata,“ pravila matka, když za ním zapadly
dveře.  „Nevím, jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo
konečně i mně. V našem věku to už není nic příjemného, seznamovat
se každý den s novými lidmi, to vám povídám, ale co bychom
neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko moje, jseš sice nejmladší,
ale řekla bych, že si s tebou pan Bingley na příštím plese
zatančí.“

„Hm, já se ho neleknu,“ prohlásila Lydia rozhodně. „Nejmladší
jsem, ale zato jsem největší.“

Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho oplatí Bingley panu
Bennetovi návštěvu, a dohaďováním, kdy ho budou moci pozvat na
oběd.

Kapitola 3
----------

Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla — a všech pět dcer
ji přitom všempžně podporovalo — nedokázala vypáčit ze svého
chotě dostatečný popis pana Bingleyho. Volily rozličnou taktiku —
nezastřené dotazování, lstivé předpoklady i vzdálené narážky, on
však ze všech kliček vyklouzl, a tak jim nakonec nezbývalo než se
spokojit s informacemi z druhé ruky, které jim poskytla jejich
sousedka lady Lucasová. Její hlášení bylo navýsost uspokojující.
Sir William jím byl nadšen. Je prý docela mladý, okouzlujícího
zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá zúčastnit
příštího společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo znít
nadějněji? Záliba v tanci je prvním krůčkem k tomu, aby se tu
zamiloval; a tak leckterá dívka snila o dobytí jeho srdce.

„Kdybych se dožila toho, že by jedna z našich děvčat byla paní na
Netherfieldu,“ pravila paní Bennetová manželovi, „a ostatní se
stejně dobře vdaly, tak už bych si nic jiného nepřála.“ Za
několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a seděl
s ním asi deset minut v knihovně. Doufal, že se přitom naskytne
příležitost k seznámení se slečnami, o jejichž půvabu už toho
mnoho slyšel, avšak musel se spokojit pouze s otcem. Dámy na tom
byly o něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit, že má
na sobě modrý kabátec a že přijel na černém koni.

Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová
již dumala, které chody by její kuchyni nejvíce sloužily ke cti,
když tu přišla odpověď, jež vše zhatila. Pana Bingleyho volají
neodkladné záležitosti nazítří do Londýna, a tak s velkou lítostí
sděluje, že není s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní
Bennetová byla úplně vyvedena z míry. Nedovedla si představit, co
naléhavého by mohl mít na práci ve městě tak krátce poté, co
přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy, zda snad nepoletuje
stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v Netherfieldu pořádně
neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila domněnkou, že snad
odjel do Londýna jen pro tu velkou společnost, co hodlá přivést
na ples, a brzy přišla zpráva, že s panem Bingleym přijede
dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak velký počet dam, avšak
den před plesem se trochu utěšily, když zvěděly, že jich s sebou
přivezl ne dvanáct, ale jen šest — pět sester a jednu sestřenici.
Nakonec však do tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná
společnost — pan Bingley, jeho dvě sestry, manžel starší z nich
a ještě jeden mladý pán.

Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář
a přátelské, nestrojené vystupování. Jeho sestry byly půvabné
a dělaly dojem dam velkého světa. Pan Hurst, jeho švagr, vypadal
pouze urozeně, avšak jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil
všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými
rysy, hrdým držením a zprávou, která šla od úst k ústům za pět
minut poté, co vstoupil do sálu, že má totiž jmění vynášející
deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák, dámy
usoudily, že je mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu
večera k němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem, až jeho chování
zavdalo příčinu k všeobecnému rozčarování a veškeré nadšení
vyprchalo, neboť společnost shledala, že je pyšný, že mu nejsou
dost vznešení a že se tu nebaví, a pak už ho ani rozlehlé statky
v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný
zevnějšek a aby svému příteli nedosahoval ani po kotníky.

Pan Bingley se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě
se bavil, nevynechal ani jeden kousek, byl smutný, že ples už
končí, a zmínil se o tom, že musí také uspořádat podobný večer
v Netherfieldu. Taková zlatá povaha mluví sama za sebe. Jaký
rozdíl oproti jeho příteli!  Pan Darcy si zatančil pouze jednou
s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být
představen žádné jiné dámě a strávil zbytek večera tím, že se
procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko s někým ze svých
přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější,
nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu
ještě kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová,
která nejen neschvalovala jeho celkové vystupování, ale navíc
byla pobouřena tím, že se opovržlivě vyjádřil o jedné její dceři.

Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva
kousky prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli
poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenž
opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.

„Pojď, Darcy,“ pravil, „musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že
tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit.“

„Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře
svou partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné.
Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl
hotový trest.“

„Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!“ zvolal Bingley.
„Na mou věru, co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika
příjemnými dívkami za jediný večer; několik je jich tu přece
velmi hezkých.“

„S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty“ řekl pan Darcy
a pohlédl na nejstarší slečnu Bennetovou.

„Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale
přímo za tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi
půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice
představí.“

„Která to je?“ ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth;
když se setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil:
„Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení;
kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností mladé dámy,
které jiní muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech
se okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou.“

Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam
Elizabeth s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu
barvitě svým známým, neboť měla živou, veselou povahu a každá
směšná příhoda ji dokázala pobavit.

Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem
toho, že její nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv
netherfieldského panstva.  Pan Bingley ji dvakrát vyzval k tanci
a jeho sestry jí projevily přízeň.  Jane to těšilo stejně jako
matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth vycítila, že má Jane
radost. Mary zaslechla, jak kdosi vykládá slečně Bingleyové, že
ona je nejvzdělanější dívka široko daleko, a Catherine s Lydií
měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim zatím
při plesech stačilo k blaženosti. Vracely se tedy do Longbournu,
vsi, kde žili a kde byli nejváženější rodinou, v růžové náladě.
Zjistily, že pan Bennet dosud bdí. Nad knihou zapomínal na čas
a tentokrát byl velmi zvědavý, jak probíhal večer, kterému
předcházely tak vzrušené dohady.  Očekával spíš, že nový soused
zklame naděje jeho choti, ale brzy zjistil, že tentokrát je mu
vyslechnout jiné dojmy.

„Ach, drahý manželi,“ začala, sotva překročila práh, „bavily jsme
se výborně, byl to nádherný ples. Jane budila takový obdiv, že si
to ani neumíte představit. Každý říkal, jak jí to krásně sluší,
a panu Bingleymu se musela moc líbit, protože s ní tančil
dvakrát. Jen považte, drahý choti, doopravdy s ní tančil dvakrát!
Pro žádnou jinou nepřišel znovu.  Nejprve požádal o tanec slečnu
Lucasovou. Byla jsem zoufalá, když proti sobě stanuli, ale zřejmě
se mu vůbec nelíbila, komu by se také mohla líbit, no ne, a asi
ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy, kdo to je, dal
se představit a o příští tanec požádal ji. Třetí kousek tančil se
slečnou Kingovou, čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane
a šestý s Lízinkou a s Boulangerovou.“

„Kdyby měl trochu soucitu se mnou“ zvolal její manžel netrpělivě,
„nebyl by tolik tancoval!  Pro boha živého, přestaňte už
vypočítávat jeho tanečnice! Kéž by si byl podvrkl kotník hned
v prvním kole!“

„Je to okouzlující člověk, můj drahý,“ vedla paní Bennetová svou.
„Takový krasavec! A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak
neuvidí. Ty elegantní toalety! Řekla bych, že jen krajka na sukni
paní Hurstové -“

Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu žádnou
parádu nepopisovala. Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného
a vylíčila mu rozhořčeně a trochu nadsazeně otřesnou
nevychovanost pana Darcyho.

„Ale ujišťuji vás,“ dodala, „že na tom Lízinka netratí, když jemu
nepadla do oka, protože je to velmi nepříjemný, odporný člověk
a nestojí za to, aby se mu vycházelo vstříc. Ta povznesenost a to
sebevědomí, no, něco nesnesitelného. Přešel sem, přešel tam
a představoval si, jak všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby
si s ní zatančil! Měl jste tam být, milý muži, a zmrazit ho
pohledem, jak vy to umíte. Mně je ten člověk nesnesitelný.“


Kapitola 4
----------

Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho, avšak
když se octla s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, že ji
velice zaujal.

„Takhle si představuji mladého člověka,“ pravila, „rozumného,
příjemného, veselého; nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu!
Chová se nenucené a přitom dokonale uhlazeně!“

„A je dokonce i hezký,“ odpověděla Elizabeth, „což by mládenci
rovněž měli být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez
vady.“

„Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Nečekala
jsem takovou poklonu.“

„Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe
poklona vždycky překvapí, mne nikdy. Přirozeně že měl chuť si
s tebou ještě zatančit. Není slepý, aby si nevšiml, že jsi
pětkrát krásnější než kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí
být ještě dvorný. Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení,
aby se ti líbil. Však už se ti líbili mnohem hloupější muži.“

„Ale Lízinko!“

„Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o každém to nejlepší.
Nikdy nevidíš na nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět
dobrotivý a laskavý. Ještě jsem nezažila, že bys o někom řekla
něco nepříjemného.“

„Nechci nikoho neuváženě odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si
myslím.“

„To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úžas. Jsi přece dost
rozumná, a přitom tak slepě přehlížíš pošetilosti a hlouposti
ostatních! Předstíraná upřímnost je častý jev — člověk se s ní
setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání
a bez postranních úmyslů — vzít si z povahy každého člověka jen
ty dobré rysy a ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet — to
dokážeš jen ty. Tobě se tedy zamlouvají i sestry toho člověka,
což? Ty však nemají tak šťastnou povahu jako on.“

„Jistěže ne, aspoň ne na první pohled. Ale když si s nimi
povídáš, jsou velmi milé. Slečna Bingleyová se nastěhuje
k bratrovi a povede mu domácnost; a musela bych se moc mýlit,
kdybychom v ní nezískali roztomilou sousedku.“

Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala; na
večírku Bingleyovy sestry rozhodně nevyvinuly žádné úsilí, aby
byly k někomu milé, a jelikož Elizabeth měla víc bystrozraku
a méně poddajnosti v povaze než její sestra, a nadto její mínění
neovlivňoval žádný osobní zájem, neviděla, proč by jim měla být
nějak obzvlášť nakloněna. Jistěže to byly jemné dámy, nechyběl
jim vtip, když byly dobře naložené, dokázaly se chovat přívětivě,
když jim na tom záleželo, ale byly pyšné a sobecké. Měly jistý
půvab, vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních soukromých
londýnských penzionátů, každá vlastnila dvacet tisíc liber,
zvykly si utrácet víc, než si mohly dovolit, a stýkaly se
s urozenými lidmi. Měly tedy všechny předpoklady k tomu, aby si
toho o sobě myslely mnoho a o ostatních pramálo. Pocházely
z vážené severoanglické rodiny, kterážto skutečnost se jim
vtiskla do paměti hlouběji než ta, že za svůj majetek i za
majetek svého bratra vděčí obchodnímu podnikání. Pan Bingley
zdědil téměř stotisícové jmění po otci, jenž si za ně hodlal
koupit panství, ale zemřel dřív, než tak učinil. Pan Bingley
chtěl otcův úmysl uskutečnit a někdy už se rozhodoval pro to
které hrabství, ale jelikož měl nyní dobrý dům a právo na
šlechtické sídlo, domnívali se jeho přátelé, kteří dobře znali
jeho bezstarostnou povahu, že asi stráví zbytek života na
Netherfieldu a koupi panství přenechá další generaci.

Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních
statcích; a třebaže si je nyní pouze pronajal, nebylo slečně
Bingleyové proti mysli ujmout se úlohy domácí paní — stejně jako
paní Hurstová, jež se provdala za muže spíše urozeného než
zámožného, ochotně považovala jeho domov za svůj, kdykoli se jí to
hodilo. Pan Bingley byl sotva dva roky plnoletý, když ho náhodné
doporučení upozornilo na Netherfield. Zajel tam a prohlédl si
všechno za půl hodiny - líbila se mu poloha i rozmístění hlavních
pokojů, uvěřil, co k chvále panství říkal majitel, a na místě si
jej pronajal.

S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe
povahově značně lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým
nekomplikovaným, otevřeným a poddajným založením, přestože žádná
letora nemohla být vzdálenější jeho vlastní, jež mu zřejmě docela
vyhovovala. Bingley věřil skálopevně v Darcyho náklonnost a jeho
mínění si velmi vážil. Darcy měl větší rozhled než jeho druh.
Bingley se rozhodně nevyznačoval zaostalostí, ale Darcy byl
chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený a vybíravý a jeho
vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie.  V tomto
ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley kamkoli,
všude ho měli rádi, kdežto Darcy soustavně někoho urážel.

Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný.
Bingley jakživ ještě neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani
tolik hezkých děvčat, každý byl k němu milý a pozorný, všichni se
chovali přátelsky a nestrojeně, za chvíli se tu cítil jako doma,
a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl nemohl být podle něho
krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek, které měly
stejně daleko ke kráse jako k představám, co se sluší, nikdo ho
ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu neprokázal žádnou pozornost,
nikdo ho nepobavil. Uznal, že slečna Bennetová je hezká, ale prý
se příliš často usmívá.

Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno — přesto
však o ní hovořily s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, že je
roztomilá a že by se s ní docela rády spřátelily. Slečna
Bennetová byla tedy puncovaná na roztomilou a jejich bratr se
považoval po tomto uznání za oprávněna myslet na ni po libosti.

Kapitola 5
----------

Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli Bennetovi
obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se původně zabýval
obchodováním v městě Merytonu, domohl se slušného jmění,
a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král jeho žádost
a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad až
příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní
podnikání, tak život v malém tržním městě; dal vale tomu i onomu
a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení,
zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám
o vlastní důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas
výlučně v zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu
u něho nepřineslo povýšení co do chování, naopak, byl ke každému
velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od přírody nevýbojného,
přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního
kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen
snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní
Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z nich,
rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší
Elizabethinou přítelkyní.

Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Bennetovy
nesešly a nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné
události dostavily mladé sousedky do Longbournu, aby slyšely
a byly slyšeny.

„*Ty* jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko,“ podotkla
paní Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebe-ovládáním.
„*Tebe* vyzval pan Bingley k tanci první.“

„Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe.“

„To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát.
Skutečně by se podle toho mohlo usuzovat, že se mu zalíbila
— i já sama mám tušení, že to tak nějak bude — něco se mi doneslo
— ale už si přesně nevzpomínám - týkalo se to pana Robinsona.“

„Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem
Robinsonem; nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak
se mu zamlouvají merytonské společenské večírky, a jestli
nemyslí, že je tu spousta půvabných dívek, a která že je podle
jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku:
,Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec
sporu.‘

„Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě — vypadá to,
jako by — přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš.“

„Já jsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo,“
pravila Charlotte. „Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako
jeho přítel, viď?
— Chudinka Eliza! — Slyšet, že jenom *ujde*.“

„Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho
nezpůsoby trápit! Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové
neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní Longová mi včera vykládala,
že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neotevřel.“

„Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?“ zeptala se
Jane. „Sama jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří.“

„I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí
v Netherfieldu, a tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale
paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný, že na něj
promluvila.“

„Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá,“
pravila Jane, „leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak
neobyčejně srdečný.“

„Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně
srdečný, byl by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím
vězí: všichni říkají, že je to velký hrdopýšek, a doslechl se,
hádám, že paní Longová nemá vlastní kočár a že přijela na bál
v drožce.“

„Že se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo,“ řekla slečna
Lucasová, „ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou.“

„Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko,“ radila jí
matka.

„Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě
nezatančím.“

„U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle vadívá,“
uvažovala slečna Lucasová.

„V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík,
z dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko
cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit.“

„Máš úplnou pravdu,“ odvětila Elizabeth, „i já bych mu ochotně prominula
jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou.“

„Pýcha je velmi častá nectnost, pokud vím,“ ujala se slova Mary,
která si zakládala na rozšafných názorech. „Jsem si jista, že se
s ní zhusta setkáme, neboť lidská přirozenost k ní tíhne,
a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení
pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je
rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často navzájem
pletou. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš
toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby
si o nás mysleli druzí.“

„Kdybych měl tolik, co pan Darcy,“ zvolal jeden mladý pán Lucas,
který doprovázel sestry, „držel bych nos ještě výš a z nikoho
bych si nic nedělal. Choval bych smečku loveckých psů a každý den
bych vypil celou láhev vína.“

„To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo,“ řekla paní
Bennetová, „a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev
vzala.“

Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by
to přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva
nezvedla.

Kapitola 6
----------

Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam
z Netherfieldu. Tato návštěva byla brzy patřičně opětována.
Příjemné způsoby slečny Bennetové nalezly milost v očích paní
Hurstové i slečny Bingleyové, a třebaže usoudily, že matka
Bennetová je nesnesitelná a mladší dcery nestojí za to, aby
s nimi člověk slovo ztratil, vyjádřily přání sblížit se s oběma
staršími. Jane přijímala jejich blahosklonnost s velkou radostí;
avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke každému chovají,
její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně nadchnout,
ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane — pokud se to tak
dalo nazvat — nebyla bez ceny, neboť byla patrně odezvou obdivu,
který k ní choval jejich bratr. Kdykoli se setkali, bylo
nabíledni, že ho skutečně zaujala, a stejně tak viděla, že se
v Jane prohlubují sympatie, které v ní vzbudil na první pohled,
a že je na nejlepší cestě, aby se do něho zamilovala až po uši;
s radostí si však uvědomovala, že okolní svět to asi hned tak
nepostřehne, neboť Jane v sobě spojovala schopnost hlubokého citu
s vyrovnanou povahou a neměnnou přívětivostí, což ji mohlo
uchránit od dotěrného podezírání. Jednou se o tom zmínila své
přítelkyni slečně Lucasové.

„Snad je to příjemné,“ odvětila Charlotte, „když v takovémto
případě dokáže lidi obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté
nebezpečí, bude-li se tak velice ovládat. Utají-li žena znamenitě
své city i před tím, komu patří, může se stát, že propase
příležitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, že
se o tom lidé nedozvěděli. Myslím si, že každý vztah roste
i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a že není moudré k tomu
nepřihlédnout. Je přece možné projevit zájem — přirozeně, že
dáváme některým lidem přednost před jinými — ale málokdo má
odvahu doopravdy se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní.
V devíti případech z deseti by žena udělala lépe, kdyby dala
najevo víc lásky, než skutečně cítí. Tvá sestra se Bingleymu
bezesporu líbí, avšak může zůstat jen u toho líbení, jestli mu
ona trochu nevyjde vstříc.“

„Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna.
Když mně nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být
dokonalý hlupák, aby je nepostřehl.“

„Nezapomeň, Elizo, že nezná Janiny vlastnosti tak jako ty.“

„Má-li však dívka mládence v srdci a nesnaží se to před ním
skrývat, musí to přece poznat.“

„Snad ano, jsou-li spolu dost často. Bingley a Jane se sice
setkávají poměrně pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé
hodiny, vídají se ve společnosti mezi mnoha jinými dámami a pány,
nemají možnost, aby se celou tu dobu bavili jen spolu. Jane by
proto měla co nejlépe využít každé chvíle, kdy se ji podaří
upoutat jeho pozornost. Až ho bude mít jistého, pak bude dost
času zamilovat se do něho, co srdce ráčí.“

„Tvůj recept má mnoho do sebe,“ odpověděla Elizabeth, „kdyby
nešlo o nic jiného než o to, dobře se vdát; kdybych byla
odhodlána za každou cenu ulovit bohatého ženicha, anebo vůbec
ženicha, pak bych se jím zajisté řídila. Jenže tohle Jane nechce,
a nejedná tedy cílevědomě. Přece si dosud nemůže být jista ani
hloubkou své náklonnosti, ani je-li to náklonnost rozumná. Vždyť
se seznámili sotva před čtrnácti dny.  Čtyřikrát s ním tančila
v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v jeho sídle,
čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu ještě
ani nemohla dobře poznat jeho povahu.“

„Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze
večeřela, byla by nanejvýš poznala, má-li chuť k jídlu;
nezapomínej však, že spolu také strávili čtyři večery — a čtyři
večery mohou znamenat mnoho.“

„Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, že oba
dávají přednost whistu před obchodem; ale pokud jde o důležitější
vlastnosti, sotva byli s to odhalit něco podstatného.“

„Ať tak či tak,“ pravila Charlotte, „přeji Jane z celého srdce to
nejlepší a myslím si, že by měla stejnou naději být s ním
šťastná, kdyby se vdávala zítra, jako kdyby zkoumala jeho povahu
od jara do zimy.  Manželství je vždycky sázka do loterie. Ať obě
strany sebelépe poznají své založení, ať se sobě povahově sebevíc
podobají, jejich spokojenost tím zaručena není. Vždycky se po
svatbě ukáže tolik růzností, že jim to vrchovatě postačí
k trápení; raději nechtěj nic vědět o případných nedostatcích
osoby, po jejímž boku máš strávit život.“

„Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, že
to není správné a že by ses podle toho sama nikdy neřídila.“

Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře,
nenapadlo Elizabeth ani ve snu, že oči jeho přítele spočívají
s patrným zájmem na ní. Zpočátku byl pan Darcy sotva ochoten
připustit, že je hezká; na plese si ji jen chladně měřil, a když
se příště setkali, pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny
její nedostatky. Sotva však objasnil sobě i svým přátelům, že
nemá ve tváři jediný poutavý rys, už se mu začalo zdát, že jí
výrazné černé oči dodávají neobyčejnou oduševnělost. Po tomto
objevu následovaly vzápětí jiné, stejně zdrcující. Třebaže odkryl
kritickým zrakem nejeden prohřešek proti symetrii v jejích
liniích, přece byl nucen přiznat, že má lehkonohou postavičku,
příjemnou na pohled; ač tvrdil, že by její způsoby neobstály
v nejvyšších společenských kruzích, přece ho zaujaly svou
nenucenou hravostí. O tom o všem ona neměla ani zdání — proti ni
to byl člověk, který se k nikomu nesnažil být přívětivý a který
ji nepokládal za dosti přitažlivou, aby si s ní zatančil. Dostal
chuť poznat ji blíž a jako první krok k rozhovoru s ní sledoval,
jak hovoří s jinými. Toho si už všimla. Stalo se to na Lucasově,
kde se shromáždila početná společnost.

„Jak si to pan Darcy představuje?“ pravila Charlottě. „Poslouchá,
co si povídám s plukovníkem Forsterem!“ „Na to ti může dát
odpověď pouze pan Darcy sám.“ „Jestli nepřestane, dám mu najevo,
že jsem to postřehla, na to ať vezme jed. Jemu není nic svaté,
a nebudu-li k němu sama prostořeká, dostanu z něho za chvíli
strach.“ Vzápětí se k nim blížil, ač se nezdálo, že by měl
v úmyslu zapříst s nimi rozhovor, a tu slečna Lucasová vyzvala
přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímž popíchla Elizabeth natolik,
že se k němu obrátila se slovy:

„Že jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane
Darcy, když jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás
uspořádal v Merytonu ples?“

„Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří
všechny dámy vehementně.“

„Soudíte nás přísně.“

„Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji,“ řekla
slečna Lucasová. „Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to
znamená.“

„Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš,
abych zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost
zakládala na hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale
takto bych skutečně mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří
jsou zvyklí slýchat přední umělce.“ Slečna Lucasová však nechtěla
slyšet žádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: „Nu dobrá,
když jinak nedáš.“ Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala:
„Máme u nás takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná:
,Šetřte dechem, milí braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím
se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu při písničce.“
Poslouchala se příjemně, přestože skutečně neměla vynikající
hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla vyhovět několika
hostům, žádajícím, aby ještě přidala, už ji s velkou chutí
vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat
nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech
a dovednostech a čekala vždy netrpělivě na příležitost, aby se
s nimi pochlubila před ostatními.

Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice
vzbuzovala píli, ale zároveň i sklon ke karatelství a přehnanému
sebevědomí, což by se bylo projevilo nepříznivě i na dokonalejším
vystoupení, než bylo její. Přirozené a neafektované Elizabeth
naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaže nehrála zpola
tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci dlouhého koncertu
vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými písničkami,
přednesenými na žádost jejích mladších sester, které se s chlapci
Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu
místnosti.

Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým
marněním večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit, a byl
natolik zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přítomnost
sira Williama Lucase po svém boku, dokud jej sir William takto
neoslovil:

„Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece
jen nic nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za
nejrozkošnější rozptýlení.“

„Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, že je oblíben na celém
světě, a to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí
tančit.“

Sir William se jen usmál. „Váš přítel je pravým mistrem v tomto
oboru,“ dodal, když byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se
připojil k tanečníkům, „a vůbec nepochybuji, že i vy v něm
vynikáte.“

„Snad jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane.“

„Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často
u dvora?“

„To jsem ještě nikdy neučinil.“

„Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?“
„Snažím se vždycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli
prostředí.“

„Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?“

Pan Darcy se uklonil.

„I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo
— neboť miluji vznešenou společnost — avšak nebyl jsem si jist,
zda by lady Lucasové dělal městský vzduch dobře.“ Odmlčel se
a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě,
a jelikož se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho, že ukáže,
jak se chová pravý kavalír, a oslovil ji:

„Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane
Darcy, abych vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu.
Vím, že neodmítnete tančit, když před vámi stane taková
krasavice.“ Vzal ji za ruku a byl by ji vložil do dlaně panu
Darcymu, jehož to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se byl
nezdráhal, jenže Elizabeth se už vzpamatovala, vyprostila si ruku
a trochu zajíkavě pronesla k siru Williamovi:

„Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, že
chodím po sále a hledám si tanečníka.“

Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu
čest, avšak marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira
Williama ji nezviklalo v jejím rozhodnutí.

„Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat
mi potěšení vás pozorovat; a třebaže tento pán nebývá tomuto
rozptýlení obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli, věnovat
mu příští půlhodinku.“

„Pan Darcy je příliš zdvořilý,“ usmála se Elizabeth.

„To vskutku je, avšak uvážíme-li, jaké má k tomu pohnutky,
nemůžeme se divit jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti
takové tanečnici?“

Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji
v Darcyho očích nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho
takto vytrhla slečna Bingleyová:

„Že uhádnu, o čem dumáte?“

„O tom si dovolím pochybovat.“

„Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů
tímto způsobem — a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi
zajedno. Už dávno jsem se tak nenudila! Všude ten nevkus a ta
hlučnost — jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si
hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým
jazykem popsal vy!“

„Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti.
Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal
jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné
dívčí tvářičky.“

Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si
zvědět, které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan
Darcy odvětil neohroženě:

„Slečně Elizabeth Bennetové.“

„Slečně Elizabeth Bennetové!“ opakovala slečna Bingleyová.
„Nestačím žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi
prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?“

„Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými
kroky, v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě.
Věděl jsem, že se zeptáte na to blahopřání.“

„Ne, ne, myslíte-li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete
mít skutečně okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám
samozřejmě ani nehne.“

Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a když ji
svým klidem přesvědčil, že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem
ještě dlouho.


Kapitola 7
----------

Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku
vynášejícího dva tisíce liber ročně; na neštěstí pro jeho dcery
měl však podle poslední vůle připadnout vzdálenému příbuznému,
neboť manželé Bennetovi neměli dědice mužského pohlaví; panino
věno sice víc než dostatečně odpovídalo jejímu společenskému
nivo, sotva však mohlo vyvážit nevýhodné ustanovení, týkající se
vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu
a odkázal jí čtyři tisíce liber.

Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse,
který po něm převzal kancelář, a bratra, jenž vlastnil váženou
obchodní firmu v Londýně.

Víska Longbourn ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny
Bennetovy velmi příhodné; třikrát čtyřikrát za týden zatoužily
vypravit se tam a složit poklonu paní tetince i modistce sídlící
přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě
nejmladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější než
jejich sestry, a když se nic lepšího ne-naskytlo, stačila
vycházka do Merytonu, aby se dopoledne zabavily a večer měly
o čem povídat; třebaže venkov neoplýval zajímavostmi, u tetinky
se vždycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly
postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje
nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdržet přes
zimu a v Merytonu se usídlil štáb. Návštěvy u paní Philipsové se
nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně obohacovaly
slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků.
Nebylo už tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly
seznamovat s důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě
navštívil a tímto činem odkryl svým neteřím pramen dosud
nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem než o důstojnících,
a ožilá-li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém
jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo za
pozornost ve srovnání s nárameníky praporčíků.

Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma
a pak přísně poznamenal:

„Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: že jste největší
husy široko daleko. Měl jsem ten dojem už delší dobu, ale teď se
mi potvrdil.“

Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic
nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a že by ho
během dneška velice ráda spatřila, neboť odjíždí zítra ráno do
Londýna.

„Udivuje mě, milý choti,“ pravila paní Bennetová, „že dokážete
jen tak beze všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla
nějaké děti urážet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty
své.““Jsou-li mé děti hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě
posoudit.“

„Ano — naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá.“

„Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory
rozcházejí.  Doufal jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak
v této věci s vámi nemohu souhlasit, neboť pokládám obě naše
mladší dcery za neobyčejně pošetilé.“

„Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla
ten rozum co jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak,
troufám si tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic víc než
nás dva dnes.  Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát
také líbil — vlastně se mi v hloubi duše líbí podnes — a kdyby se
nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně
zajímal o některou mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si
onehdy večer u sira Williama pomyslela, že plukovníku Forsterovi
uniforma náramně sluší.“

„Matinko,“ zvolala Lydia, „paní tetinka povídala, že plukovník
Forster ani kapitán Carter už nechodívají tak často k slečně
Watsonové, jako když sem přijeli, a že je nyní vídá otálet
v Clarkově knihovně.“

Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji
příchod lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu
Bennetovou a čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně
oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami:

„Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom
psaníčku?  Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko.“

„Je to od slečny Bingleyové,“ řekla Jane a přečetla dopis nahlas.

    Drahá přítelkyně, neslitujete-li se nad námi
    a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte nás
    nebezpečí, že se budeme do smrti nenávidět, neboť dvě ženy
    nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec
    nepohádaly. Vydejte se na cestu co možná nejdříve. Bratr
    a náš host večeří s důstojníky mimo domov.  Vaše

    Caroline Bingleyová

„S důstojníky!“ zvolala Lydia. „To je mi divné, že o tom paní
tetinka nic neříkala.“

„Večeří mimo domov,“ podotkla paní Bennetová, „to je velká
smůla.“

„Smím si vzít kočár?“ zeptala se Jane.

„Ale ne, děvenko, jeď raději na koni; déšť je na spadnutí a pak
se budeš muset zdržet do rána.“

„Vymyslela jste si to pěkně,“ řekla Elizabeth „Jen kdybyste měla
jistotu, že se nenabídnou dovézt ji domů.“

„Och! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu
a Hurstovi nemají k svému kočáru koně.“

„Já bych ale mnohem raději jela v kočáře.“

„Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na
statku, viďte, manželi?“

„Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než vyje můžete
postrádat.“

„Budete-li je však potřebovat dnes, zavděčíte se matince,“
podotkla Elizabeth. Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet,
že se dnes bez nich neobejde; Jane se musela vydat na cestu koňmo
a matka ji vyprovázela ke dveřím a radostně při tom předpovídala
špatné počasí.  Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela,
začalo hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se
radovala. Celý večer lilo jako z konve a Jane se skutečně nemohla
vrátit.

„To jsem měla doopravdy skvělý nápad,“ pochvalovala si paní
Bennetová nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to
do příštího rána ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě
její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu
pro Elizabeth tento list:

    Milá Lízinko!

    Necítím se dnes ráno nijak ve své kůži — asi v důsledku toho,
    že jsem včera tak hrozné promokla. Moje laskavé přítelkyně
    nechtějí ani slyšet o tom, že bych se vydala na zpáteční
    cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že
    mi zavolají pana Jonese — tak abyste se nepolekali, až
    uslyšíte, že u mne byl — bolí mě hlava a v krku, ale jinak to
    snad nebude tak zlé.

    Tvá atd.

„Vidíte, paní,“ řekl pan Bennet. Když Elizabeth přečetla nahlas
Janin list. „Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci — zemře-li — bude
vám útěchou vědomí, že se jí to stalo při pronásledování pana
Bingleyho a na váš příkaz.“

„I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou
o ni obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším
pořádku.  Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít
kočár.“

Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se
do Netherfieldu vypravit; jelikož kočár nebyl k mání a na koni
ona nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní
se svým úmyslem.

„Jak tě může taková hloupost napadnout!“ zvolala matka. „Jen považ toho
bláta! Jak bys vypadala, než bys tam došla?“

„Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde.“

„To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?“
zeptal se otec.

„Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková
vzdálenost, mám-li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři
míle. Do večera jsem zpátky.“

„Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost,“ pronesla Mary.
„Avšak každé citové hnutí se má podřídit vládě rozumu, a dle mého
mínění by vynaložená námaha měla vždy být úměrná požadavkům.“

„Doprovodíme tě až do Merytonu,“ nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily; mladší sestry se vydaly za některou
důstojnickou paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama:
rychlými kroky minula jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky
a skákala přes kaluže s netrpělivým elánem, až se octla na dohled
netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami
a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem. Uvedli ji do ranního
salónku, kde právě všichni krom Jane dleli a kde její příchod
vyvolal velké překvapení. Paní Hurstová ani slečna Bingleyová
nemohly uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého
počasí a sama samotinká; Elizabeth nabyla dojmu, že jí proto
hluboce opovrhují. Přesto ji přijaly s velkou blahosklonností,
zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než
blahosklonnost: přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil
jen pár slov, pan Hurst mlčky přihlížel, První pozoroval
s obdivem, jak jí po přestálé námaze jiskřivě planou tváře,
a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace skutečně vyžadovala,
aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu; druhý neměl
zájem než o snídani. Na své dotazy po sestřině stavu nedostala
příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaže
neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit
svůj pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, že ji k ní bez dalších
průtahů zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma
nevylekala a zbytečně nezatěžovala, nenaznačila ve svém listě,
jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou radost,
že ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a když je slečna
Bingleyová zanechala o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov
o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je jim zavázaná.
Elizabeth ji mlčky ošetřovala. Po snídani se dostavily obě
hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější
mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé.
Přišel apatykář, prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, že
se vážně nachladila a že bude třeba přikročit k léčení.
Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady bylo
ihned uposlechnuto, neboť Jane horečka stoupala a rozbolela ji
hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na okamžik a také obě dámy
proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikož páni odešli,
neměly vlastně nic jiného na práci. Když odbila třetí, cítila
Elizabeth, že je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada to
také řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji
musela dlouho přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový
zármutek, že odchází, až byla slečna Bingleyová nucena změnit
nabídku kočáru v pozvání, aby zatím zůstala v Netherfieldu.
Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se vypravil sluha, aby
seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl nějaké šaty
a prádlo.

Kapitola 8
----------

V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla
Elizabeth pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji
všichni zahrnuli a z nichž k její radosti vynikaly právě páně
Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou
odpověď.  Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry
slyšely, opakovaly třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je
to nepříjemné, takhle se nastydnout, a že ony samy mají ke
stonání velký odpor; načež to pustily z hlavy. Elizabeth viděla,
že je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět
poddala svým dřívějším antipatiím.

Z celé společnosti se jí skutečně zamlouval jen jejich bratr.
Zjevně měl o Jane starost a jí samé se tak mile věnoval, že se
trochu přestala cítit jako vetřelec, za jakého ji ostatní podle
jejího soudu zjevně považovali. Kromě něho si jí sotva kdo
povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujata panem Darcym, její
sestra neméně a pan Hurst, po jehož boku seděla, byl velice
pohodlný pán, který se zajímal jen o jídlo, pití a o karty,
a jakmile vyzvěděl, že dává přednost jednoduché domácí stravě
před ragú, neměl už, o čem by s ní hovořil. Hned po večeři se
odebrala k Jane, a sotva za sebou zavřela dveře, už ji slečna
Bingleyová začala pomlouvat. Konstatovala, že má přímo hrozné
způsoby, něco mezi povýšeností a drsností, že neumí promluvit, že
není krásná ani elegantní, že nemá vkus. Paní Hurstová sdílela
tyto názory a dodala:

„Zkrátka, nic nemluví pro ni, až na to, že má dobré nohy. Do
smrti nezapomenu, jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala
doopravdy jako divoženka.“

„Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych
zachovala vážnou tvář. Co je to za nesmysl, vůbec sem chodit!
Proč musí ona letět přes pole a louky, když se nastydne její
sestra? A jaké měla vlasy, tak rozcuchané a rozevláté!“

„Ano, a ta její spodnička! Doufám, že sis všimla její spodničky,
měla ji určitě nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si
sukni, aby to nebylo vidět, jenže to nebylo nic platné.“

„Snad to popisuješ přesně, Louiso,“ pravil Bingley, „ale já nic
takového nepostřehl. Připadalo mi, že to slečně Elizabeth
Bennetové moc sluší, když sem dnes ráno přišla. Jestli měla nebo
neměla špinavou spodničku, toho jsem si nevšiml.“

„Vám to ale nemohlo ujít, že, pane Darcy,“ pravila slečna
Bingleyová. „Domnívám se, že byste si nepřál, aby se vaše sestra
takto předvedla.“

„Zajisté že ne.“

„Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po
kotníky v blátě a sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle
mého to svědčí jedině o zavrženíhodném pocitu přezíravé volnosti
a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běžně
setkáváme na malém městě.“

„Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti,“ pravil Bingley.

„Obávám se, pane Darcy,“ podotkla slečna Bingleyová polohlasně,
„že toto dobrodružství poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným
očím.“

„Ale vůbec ne,“ odvětil. „Tělesná námaha jim dodala lesku.“ Nato
zavládlo krátké ticho, až paní Hurstová opět začala:

„Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče
a přála bych jí z celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, že
vzhledem k jejímu otci a matce a vzhledem k celému jejímu
pochybnému příbuzenstvu o tom nemůže být ani řeči.“

„Sama jsi mi přece říkala, pokud se nemýlím, že jejich strýc je
v Merytonu advokátem.“

„Ano, a mají ještě jednoho strýčinka, ale toho bys musel hledat
mezi krámy na Cheapside.“

„Penězi k nezaplacení!“ dodala její sestra a obě se srdečně
rozesmály.

„Kdyby měly po strýci v každém krámě na Cheapside,“ zvolal
Bingley, „neubralo by jim to vůbec na osobním kouzlu.“

„Snižuje to však podstatně pravděpodobnost, že by si je vzal muž
v dobrém postavení,“ odvětil Darcy.

Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele
souhlasily a ještě hezkou chvíli se dobře bavily na účet
pochybného příbuzenstva své drahé přítelkyně. Pak opustily
jídelnu a s obnovenou něžností se odebraly do pokoje nemocné
a seděly u ní, dokud nebylo oznámeno, že se podává káva. Janin
stav se stále spíš horšil, než lepšil, a Elizabeth se od ní
nehnula ani na krok až do pozdních hodin, kdy k její úlevě
pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti než s potěšením
odhodlala sejít dolů. Když vkročila do salónu, zastihla celou
společnost u karet; vyzvali ji hned, aby se k nim přidala, ale
odmítla, neboť tušila, že se hraje o vysoké částky, vymluvila se
na sestru a prohlásila, že si tu chvilku, kdy může zůstat
v salonně, ukrátí čtením.  Pan Hurst se na ni překvapivě
zahleděl.

„Dáváte knize přednost před kartami?“ zeptal se. „Zvláštní.“

„Slečna Eliza Bennetová,“ pravila slečna Bingleyová, „opovrhuje
kartami.  Je to velká čtenářka a nic jiného ji netěší.“

„Nezasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení,“ bránila
se Elizabeth. „Nejsem velká čtenářka a těší mě ještě leccos
jiného.“

„Vím, že vás těší, když můžete posloužit sestře,“ pravil Bingley,
„a potěší vás ještě víc, až se bohdá brzy uzdraví.“

Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němž
leželo několik knih. Okamžitě se nabídl, že jí donese další, pokud
jeho knihovna stačí.

„Škoda že nejsem bohatěji zásoben, měl bych se čím chlubit a vy
byste si lépe vybrala, ale jsem příliš pohodlný; nemám mnoho
knih, a přitom je jich pořád víc, než kdy přečtu.“ Elizabeth ho
ujistila, že jí úplně postačí ty, které jsou v pokoji.

„Udivuje mne, že papá zůstavil tak málo knih,“ pravila slečna
Bingleyová. „Jakou rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley,
pane Darcy!“

„Měla by být dobrá,“ odvětil, „je dílem několika generací.“

„I vy sám o ni máte velkou zásluhu, vždyť stále kupujete nové
knihy.“

„Nechápu, jak v dnešní době někdo může zanedbávat rodinnou
knihovnu.“

„Zanedbávat! Jsem si jista, že vy nezanedbáváte nic, co přispívá
k rozkvětu vašeho vznešeného sídla. Kéž by tvůj dům, Charlesi, až
si ho postavíš, byl zpola tak rozkošný jako Pemberley!“

„Také bych si to přál.“

„Radila bych ti ale vážně, abys koupil něco nedaleko Pemberley
a vzal si je za vzor. V celé Anglii není tak krásně jako
v Derbyshiru.“

„Ze srdce rád, koupil bych třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy
prodal.“

„Mluvím o tom, co je ve skutečnosti možné.“

„Na mou věru, Caroline, řekl bych, že ve skutečnosti je spíš
možné Pemberley koupit než okopírovat.“

Elizabeth zaujal rozhovor natolik, že se nemohla soustředit na
čtení; odložila tedy knihu, přikročila ke karetnímu stolku,
posadila se mezi pana Bingleyho a jeho starší sestru a přihlížela
hře.

„Vyrostla slečna Darcyová hodně od jara? Bude už tak veliká jako
já?“ zeptala se slečna Bingleyová.

„Řekl bych, že ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo ještě
trochu větší.“

„Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si
mne byla tak podmanila. Taková tvář, takové chování! A jak je
vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně.“

„Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik
trpělivosti, aby byly všechny tak vzdělané,“ pravil Bingley.

„Že jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?“

„Ano, podle mého všechny. Každá maluje stolky, vyšívá zástěny,
háčkuje kabelky. Sotva bych mohl jmenovat dívku, jež by toto vše
neovládala, a vím určitě, že jsem ještě nezažil, aby mi o některé
neřekli hned napoprvé, že je velmi vzdělaná.“

„Charakterizoval jsi až příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod
pojmem ,vzdělaná',“ pravil Darcy. „Připojuje se přečasto k jménu
ženy, která šije nezasloužila ničím než tím, že háčkuje kabelky
nebo vyšívá zástěny.  Avšak nemohu sdílet tvé vysoké mínění
o ženách obecně. Mezi všemi svými známými bych našel sotva půl
tuctu žen, které bych mohl uctít přídomkem ,vzdělaná'.“

„Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista,“ pravila
slečna Bingleyová.

„V tom případě,“ poznamenala Elizabeth, „musíte od ženy vyžadovat
velmi mnoho, než ji uznáte za vzdělanou.“

„Ano, vyžaduji od ní skutečně velmi mnoho.“

„Jakpak by ne!“ zvolala jeho věrná ozvěna. „Za vzdělanou je možno
považovat jen tu ženu, která ční vysoko nad běžný průměr. Musí
umět skutečně dobře hrát, zpívat, kreslit a tančit, musí znát
cizí řeči, aby byla toho označení hodná, a navíc musí mít ještě
něco, co se projeví v jejím držení i v její chůzi, v zabarvení
jejího hlasu i v tónu jejího oslovení a volbě výrazů, jinak si
toto označení plně nezaslouží.“

„Toto všechno musí mít,“ dodal Darcy, „a navíc ducha
zušlechtěného hojnou četbou.“

„To už se nedivím, že znáte pouze šest vzdělaných žen. Spíše se
divím, že znáte vůbec nějakou.“

„Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, že
pochybujete, je-li to možné?“

„Já takovou ženu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by
v sobě spojovala takové schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste
právě vylíčil.“ i Jak paní Hurstová, tak slečna Bingleyová se
jaly protestovat, že o tom pochybuje neoprávněně, a tvrdily, že
ony znají řadu žen, které splňují všechny tyto předpoklady, ale
tu zasáhl pan Hurst a trpce si stěžoval, že nesledují, co se
děje. Tím tedy výměna názorů skončila a Elizabeth zakrátko nato
odešla z pokoje.

Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: „Eliza
Bennetová patří k těm dívkám, které se snaží vzbudit zájem
druhého pohlaví tím, že snižují své vlastní. Na mnohé muže to
zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a ubohý trik.“

„Všechny triky, k nimž se slečny občas uchylují, aby na sebe
upozornily, jsou bezpochyby ubohé,“ konstatoval Darcy, jemuž byla
její poznámka určena. „Jakékoli jednání s úskočnými záměry je
opovrženíhodné.“

Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak
toto téma dále nerozvíjela.

Elizabeth se mezi ně znovu dostavila, ale jenom aby jim sdělila,
že se sestře přitížilo a že ji nemůže opustit. Bingley chtěl
okamžitě poslat pro pana Jonese, zatímco jeho sestry,
přesvědčeny, že rady venkovského apatykáře nebudou mnoho co
platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z Londýna některý
věhlasný lékař. O tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale návrh
jejich bratra neodmítala; nakonec se dohodli, že časně ráno
pošlou pro pana Jonese, jestli se stav slečny Bennetové nějak
podstatně nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry
prohlašovaly, že jsou zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím,
že zapěly několik duet, zatímco on nemohl dát svým citům jiný
průchod, než že nařídil hospodyni, aby všemožně pečovala
o nemocnou dámu i její sestru.

Kapitola 9
----------

Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu
s úlevou seznala, že je s to dát jakžtakž uklidňující odpověď
služce, kterou pan Bingley časně vyslal, aby se přeptala,
a o něco později dvěma elegantním dámám, komorným to jeho sester.
Přes tento obrat k lepšímu však projevila přání poslat matce do
Longbournu list, aby Jane navštívila a sama posoudila, co by se
mělo stát. Okamžitě byl vypraven posel s dopisem a paní Bennetová
se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila.  Objevila se
v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších dcer.

Kdyby byla paní Bennetová zvěděla, že Jane hrozí zjevné
nebezpečí, byla by bývala zoufalá, jakmile ji však uklidnilo
zjištění, že nejde o smrtelnou nemoc, neměla už zájem na tom, aby
se dcera co nejdříve vystonala, neboť uzdravením by její pobyt
v Netherfieldu patrně skončil.  Nechtěla proto ani slyšet, když
Jane žádala, aby ji dopravili domů, a ani apatykář, který se tou
dobou dostavil, to nedoporučoval. Chvíli seděli všichni u Jane,
pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do ranního
salónku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan
Bingley jí spěchal vstříc a vyjádřil naději, že nezastihla slečnu
dceru v horším stavu, než očekávala.

„Ach, v mnohem horším, drahý pane,“ zněla její odpověď. „Je jí
tak špatně, že si ji nemůžeme odvést. Pan Jones říká, že na
převoz není ani pomyšlení. Budeme nuceni zneužívat ještě na
krátký čas vaší laskavosti.“

„Jaký převoz?“ zvolal Bingley. „To nesmí nikoho ani napadnout.
Jsem si jist, že by to sestra nepřipustila.“

„Ujišťuji vás, madam,“ pronesla slečna Bingleyová s chladnou
zdvořilostí, „že se slečně Bennetové u nás dostane všestranné
péče.“

Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.

„Nedovedu si představit,“ dodala, „jak by to s ní skončilo, kdyby
neupadla do té zlé nemoci u dobrých přátel, vždyť chudinka hrozně
zakouší, ale ona snáší všechno trpělivě jako ovečka, to je celá
ona, s tak mírnou povahou jsem se co živa ještě nesetkala, často
říkávám našim druhým děvčatům, že jí se nemohou rovnat. Máte to tu
rozkošně zařízené, pane Bingley, a krásný výhled na vyštěrkovanou
cestičku u vchodu. Neznám pěknější venkovské sídlo než
Netherfield. Nebudete odsud doufám pospíchat, třebaže jste je
najal jen nakrátko.“

„Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte,“ odvětil, „a kdybych se
tudíž rozhodl opustit Netherfield, byl bych za pět minut
připraven na cestu.  Zatím však na odjezd vůbec nepomýšlím.“

„Přesně to bych od vás očekávala,“ řekla Elizabeth.

„Začínáte mě tedy chápat, viďte?“ zvolal a obrátil se k ní.

„Ale ano, rozumím vám dokonale.“

„Kéž bych to mohl považovat za kompliment z vaší strany, avšak
obávám se, že je spíše politováníhodné, mít povahu tak snadno
přístupnou zrakům ostatních.“

„To je věcí názoru. Nic nedokazuje, že by hluboká a složitá
povaha byla více nebo méně hodná úcty než taková jako vaše.“

„Pamatuj, kde jsi, Lízinko,“ zvolala její matka, „a nedovoluj si
to, co si smíš dovolit doma.“

„Netušil jsem,“ nedal se vyrušit Bingley, „že jste tak bystrá
pozorovatelka lidských duší. Taková pozorování musí být zábavná.“

„Ano, ale nejzábavnější jsou složité povahy. To je bezesporu
jejich předností.“

„Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková
pozorování,“ pravil Darcy.

„Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále
stejné společnosti.“

„Avšak lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde
vždy.“

„To je pravda pravdoucí,“ prohlásila důrazně paní Bennetová,
uražena tónem, jakým hovořil o venkovském prostředí. „Ujišťuji
vás, že se to děje na venkově právě tak často jako ve městě.“

Všichni přítomní se zatvářili překvapeně; Darcy se na ni na
okamžik zahleděl a pak se mlčky odvrátil. V domnění, že před ní
bezpodmínečně kapituloval, využívala paní Bennetová svého
triumfu.

„Nedovedu si představit, jaké přednosti by mohl mít Londýn oproti
venkovu, krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne je venkov
mnohem přitažlivější, nezdá se vám, pane Bingley?“

„Jsem-li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce,“ odpověděl,
„ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych
dokázal žít spokojeně tu i onde.“

„Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi,“
a pohlédla na Darcyho, „venkov zřejmě k srdci nepřirostl.“

„Jistě se mýlíte, matinko,“ řekla Elizabeth, celá rudá
z matčiných řečí.  „Neporozuměla jste dobře panu Darcymu. Vždyť
on pouze podotkl, že na venkově se člověk nesetká s tolika
různými lidmi jako ve městě, a v tom se nemýlí, to musíte uznat.“

„Zajisté, děvenko, vždyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde
venkovská obec, kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako
u nás. My aspoň navštěvujeme dobré dva tucty rodin.“ Jen z ohledu
na Elizabeth dokázal Bingley zachovat vážnou tvář. Jeho sestra
nebyla tak jemnocitná a obrátila se na pana Darcyho s výmluvným
úsměvem. Elizabeth, aby odvedla matčinu pozornost jinam, se honem
zeptala, navštívila-li Charlotte Lucasová v její nepřítomnosti
Longbourn.

„Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je
velice příjemný pán, nezdá se vám, pane Bingley? Nóbl člověk,
a přitom tak pozorný a přívětivý! Má dobré slovo pro každého. Na
tom se podle mého mínění pozná pravý gentleman, ale kdo se
pokládá za tak důležitého, že na člověka ani nepromluví, ten má
o vznešenosti mylnou představu.“ „Zdržela se Charlotte na
večeři?“

„Ne, pospíchala domů. Myslím, že musela ještě péci biskupský
chlebíček.  Tedy já za svou osobu si vždy držím takové
služebnictvo, které rozumí své práci, a své dcery vychovávám
jinak, pane Bingley. Ale v tom si každý musí poradit sám
a Lucasová děvčata jsou hodná a pořádná, to mi věřte. Jenomže
bohužel krásy nikomu nepobraly. Ne že by mi snad Charlotte
připadala úplné ošklivá — ale ji máme ovšem nejraději.“

„Zdá se to velmi milá mladá dáma,“ pravil Bingley.

„Ach, to ano, zajisté — avšak musíte přiznat, že půvabná zrovna
není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává, že mi závidí
Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem, to jistě ne,
ale Jane — krásnější děvče neuvidíte každý den.

Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský
úsudek.  Byli jsme jednou u mého bratra Gardinera v Londýně — to
bylo Jane sotva patnáct — a tam se do ní jeden pán zamiloval až
po uši. Švagrová říkala, že ji určitě požádá o ruku, než
odjedeme.  Tedy — nedošlo k tomu, snad si myslel, že je příliš
mladá. Ale napsal na ni nějaké verše a byly to moc krásné verše.“

„A tím jeho láska dohasla,“ vpadla netrpělivě Elizabeth. „Mám
dojem, že tímto způsobem zchladl už mnohý žhavý cit. Ráda bych
věděla, kdo první přišel na to, jak účinně poezie zdusí milostný
žár!“

„Měl jsem vždycky dojem, že poezie lásku podněcuje,“ řekl Darcy.

„Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech
okolností.  Jde-li však o povrchní, lehkovážnou náklonnost, může
ji jeden dobrý sonet dočista vyřídit, o tom jsem přesvědčena.“
Darcy se pouze usmál, a v chvilkovém odmlčení, které následovalo,
se Elizabeth chvěla, aby se matka opět neznemožnila. Byla by ráda
sama něco řekla, ale nic ji nenapadlo, až paní Bennetová
přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu za
laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, že je obtěžuje
ještě i Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně míněnou
zdvořilostí a přiměl i svou mladší sestru, aby pronesla pár
vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti
proti mysli, ale paní Bennetová byla spokojena a krátce nato
požádala, aby předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší
dcery, aby se dožadovaly pozornosti. Obě děvčata si během celé
návštěvy spolu šuškala, a výsledek jejich porady byl ten, že
nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim sliboval, když se tu
usadil, že uspořádá ples.

Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk,
s jemnou pletí a šibalským pohledem; matka ji měla ze všech dětí
nejraději, a proto ji uvedla do společnosti velmi mladou.
Vyznačovala se až živočišným temperamentem a vrozenou
sebedůvěrou, což v ní dvorní důstojníci, zlákaní bohatými
tabulemi u jejího strýčka i jejími vlastními nestrojenými půvaby,
ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí tedy odvaha, přednést
petici ohledně plesu, bez okolků upamatovala pana Bingleyho na
jeho slib a dodala, že by to byla neslýchaná hanebnost, kdyby jej
nesplnil. Odpověď na tento útok byla rajskou hudbou pro uši paní
Bennetové:

„Ujišťuji vás, že jsem hotov kdykoli svůj slib dodržet, a až se
vaše sestřička uzdraví, určíte sama den, bude-li vám libo. Ale
jistě byste nechtěla tančit, dokud ona stůně.“ Lydia vyjádřila
své uspokojení. „Ano, ovšem — raději počkáme, až se Jane
vyzdraví. Do té doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu.
A až vy uspořádáte ples,“ dodala, „nedám jim pokoj, dokud oni
neuspořádají důstojnický. Řeknu plukovníku Forsterovi, že se na
nejinak všichni budou dívat skrz prsty.“

Paní Bennetová s dcerami odjela, Elizabeth se okamžitě odebrala
k Janinu lůžku, a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu možnost
zhodnotit výstup celé rodiny; onoho pána však nebylo možno
přimět, aby odsoudil i ji, a to přes vtipkování slečny Bingleyové
o něčích krásných očích.

Kapitola 10
-----------

Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna
Bingleyová strávily dopoledne pár hodin u lůžka nemocné, jež se
pomalu začínala zotavovat, a večer se Elizabeth přidružila
k společnosti v salóně. Karetní stolek však nepřišel na pořad.
Pan Darcy psal dopis, slečna Bingleyová se mu usadila po boku,
aby sledovala, jak mu to jde, a neustále ho vyrušovala různými
vzkazy pro jeho sestru. Pan Hurst a pan Bingley se zabavili
piquetem a paní Hurstová přihlížela hře.

Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se
odehrávalo mezi Darcym a jeho společnicí. Neustálé vychvalování
oné dámy, ať už se týkalo jeho rukopisu, rovných řádků nebo
obsažnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání přijímal,
vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru
na ně na oba.

„Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost.“
Tohle nechal bez odpovědi:

„Jak neobyčejně rychle píšete!“

„Mýlíte se. Píši spíše pomalu.“

„Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních dopisů!
Ty nesnáším.“

„Pak je tedy dobře, že je musím psát já a ne vy.“

„Prosím vyřiďte sestřičce, že ji toužím znovu spatřit.“

„Už jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála.“

„Obávám se, že se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je přiříznout?
Zacházím s pery mimořádně zručně.“

„Děkuji vám, ale já si zásadně vlastní pera upravuji sám.“

„Jak to jen dokážete, psát tak stejnoměrně?“ Mlčel.

„Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, že už tak pěkně hraje na
harfu, a sdělte jí, prosím, že mě dočista uchvátil její krásný
návrh na stolek a že jej považuji za mnohem lepší než návrh
slečny Grantleyové.“

„Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi
tady už dost místa, abych se o tom mohl náležitě rozepsat.“

„Ach, to nevadí! Vždyť se v lednu shledáme. A to jí píšete
pokaždé taková okouzlující dlouhá psaníčka, pane Darcy?“

„Dlouhá obvykle bývají, a jsou-li okouzlující, to nemohu sám
posoudit.“

„Já mám tu zkušenost, že ten, kdo bez obtíží sestaví dlouhý list,
zpravidla jej také napíše dobře.“

„Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline,“ zvolal její
bratr. „Vždyť Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci
s vyhledáváním učených slov. Viď, kamaráde?“

„Náš způsob vyjadřování se podstatně liší.“

„Ach, Charles píše tak nedbale, že si to ani představit nelze!“
zvolala slečna Bingleyová.

„Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaže.“

„Mně přicházejí myšlenky tak rychle, že nemám čas je pořádně
zachytit, a tak se stává, že adresát nenajde často v mém dopise
vůbec žádné myšlenky.“

„Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi,“ pravila
Elizabeth.

„Zdánlivá pokora bývá velice klamná,“ poznamenal Darcy. „Bývá
často vyvolána lhostejností k mínění druhých a někdy v sobě tají
i skryté vychloubání.“

„A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev
pokory?“

„Skryté vychloubání; jsi totiž ve skutečnosti hrdý na chyby ve
svých dopisech, neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku
myšlenek a ledabylého provedení, což pokládáš za věc ne-li
chvályhodnou, tedy aspoň vysoce zajímavou. Muž činu oceňuje vždy
svou rychlost a málokdy zauvažuje nad nedostatky svého počínání.
Dnes dopoledne jsi prohlásil před paní Bennetovou, že bys byl za
pět minut přichystán vyrazit, kdyby ses rozhodl opustit
Netherfield, a chtěls tím vyvolat její uznání a obdiv, avšak co
je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává řadu
nevyřízených věcí a nepřinese žádný užitek nikomu, tebe
nevyjímajíc?“

„Ne, ne,“ zvolal Bingley, „chceš ode mne příliš mnoho,
požaduješ-li, abych si ještě večer pamatoval všechny hlouposti,
které jsem vypustil z úst dopoledne. A přitom tě ujišťuji na svou
čest, že jsem vědomě nic nepravdivého nepředstíral, ba že to
nepředstírám ani v této chvíli.  Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval
nepatřičnou zbrklost proto, abych se dělal zajímavým před
dámami.“

„Rád věřím, žes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, že
bys skutečně tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha
okolnostech tak jako každý druhý; i kdyby ses už vyšvihl do sedla
a nějaký přítel ti řekl: ,Zdrž se ještě do příštího týdne,
Bingleyi,' pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys — a kdyby
ještě něco namítal, zůstal bys možná i měsíc.“

„Tím však pouze dokazujete, že pan Bingley nedoceňuje vlastní
povahu,“ zvolala Elizabeth.

„Stavíte ho do příznivějšího světla, než se staví sám.“

„Velice mi lichotíte,“ řekl Bingley, „když chápete slova mého
přítele jako uznání mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, že
jste si to vyložila zcela jinak, než onen pán zamýšlel, neboť on
by si mne jistě víc vážil, kdybych v takové situaci rázně odmítl
a odcválal co nejrychleji pryč.“

„Domnívá se snad pan Darcy, že byste neuvážené rozhodnutí
napravil, kdybyste na něm neústupně setrval?“

„To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe.“

„Očekáváš, že budu hájit názory, jež jsi mi přisoudil, ale k nimž
se já sám nehlásím. I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto
případu, slečno Bennetová, nesmíte zapomínat, že ten přítel, jenž
si přál, aby se vrátil do tohoto domu, si to pouze přál, požádal
ho o to, aniž uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět.“

„Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví-li člověk příteli ochotně, bez
přemlouvání.“

„Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro
druhého.“

„Zdá se, že vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti,
pane Darcy. Člověk často vyhoví žadateli z ohleduplnosti ještě
dříve, než ho pádné důvody přesvědčí o rozumnosti požadavku. A to
nemám na mysli jen tu předpokládanou příhodu s panem Bingleym.
Snad bychom měli vyčkat, až nastane, než budeme posuzovat, zda se
při tom zachoval moudře. Avšak vezměme si nějaký obecný, běžný
případ, kdy přítel žádá přítele, aby změnil jakési nepříliš
důležité rozhodnutí; odsuzoval byste takového člověka, že vyhověl
prosbě a nečekal na dlouhé přemlouvání?“

„Nebylo by užitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma
stanovili trochu přesněji, jak důležitá je daná žádost a jak
důvěrné přátelství poutá zúčastněné strany?“

„Vřele souhlasím,“ zvolal Bingley. „Stanovme všechny podrobnosti
a hlavně nezapomeňte na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna
názorů na závažnosti mnohem víc, než tušíte, slečno Bennetová.
Ujišťuji vás, že kdyby Darcy nebyl o tolik větší a silnější než
já, nectil bych ho ani zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám
většího bručouna, než je Darcy za určitých okolností a na
určitých místech, a to zvláště v jeho vlastním sídle za nedělních
večerů, když nemá co na práci.“ Pan Darcy se usmál, ale Elizabeth
měla dojem, že se ho to trochu dotklo, a proto se nerozesmála.
Slečna Bingleyová se procítěně vzbouřila proti takové urážce
a vytkla bratrovi, že plácá nesmysly.

„Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi,“ pravil jeho přítel. „Nelíbí
se ti, když si lidé vyměňují názory, a chceš nás umlčet.“

„Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš podobají hádkám.
Kdybyste se slečnou Bennetovou počkali, až odejdu, byl bych vám
velmi zavázán, a pak si o mně můžete říkat, cokoli chcete.“

„Oč žádáte, není z mé strany žádná oběť,“ pravila Elizabeth, „a
pan Darcy by snad měl raději dopsat svůj dopis.“

Pak Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.

Když se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth,
aby dopřály společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se
radostně vrhla ke klavíru; ze zdvořilosti požádala Elizabeth, aby
koncert zahájila, když ta však stejně zdvořile, leč rozhodněji
odmítla, usedla za nástroj sama.

Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se
takto zaměstnávaly, nemohla si Elizabeth, probírajíc se hudebními
publikacemi, které ležely na desce nástroje, nepovšimnout, že
z ní pan Darcy téměř oka nespustí. Nedovedla si představit, že by
se mohla takové osobnosti zalíbit, ale že by ji pozoroval,
jelikož je mu nesympatická, to bylo vysvětlení ještě
nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla k jinému vysvětlení,
než že ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje s jeho
představami o patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní
vyskytuje ve větší míře než u ostatních přítomných. Tento závěr
ji nemrzel. Nezaujal ji natolik, aby jí záleželo na jeho dobrém
mínění.

Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová
posluchače živou skotskou melodií; a tu přistoupil pan Darcy
k Elizabeth a pravil jí:

„Nepociťujete chuť využít této příležitosti a zatančit si kolo,
slečno?“ Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením
opakoval svou otázku.

„Ale já vás slyšela,“ řekla, „jen jsem honem nevěděla, co na to
odpovědět. Vím, že ode mne chcete slyšet přitakání, abych vám
poskytla potěšení vyjádřit se opovržlivě o mých zálibách; já se
však zpravidla nedovedu zříci toho, abych takovéto záměry
nepřekazila a nezabránila chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se
proto sdělit vám, že vůbec nemám chuť zatančit si kolo — a nyní
se posmívejte, troufáte-li si.“ „Věru že si netroufám.“ Elizabeth
jeho galantní odpověď překvapila, neboť spíš očekávala, že se
urazí; měla však ve svých způsobech něco tak milého
a čtveračivého, že se na ni málokdo vůbec dokázal rozzlobit,
a Darcyho dosud žádná žena neokouzlila tak jako ona. Říkal si
v duchu, že nebýt jejího nemožného příbuzenstva, byla by jeho
svoboda vážně ohrožena. Slečna Bingleyová toho viděla, nebo se
domnívala vidět dost, aby začala žárlit, a velkou starost
o uzdravení její drahé přítelkyně Jane nyní znovu oživilo přání
zbavit se co nejrychleji Elizabeth.

Snažila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, že
hovořila o jejich předpokládaném sňatku, a vymýšlela, co by mu
přispělo ke štěstí.

„Doufám,“ pravila, když se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři
na zahradě, „že své paní tchyni, až budete mít to potěšení ji tak
nazývat, taktně naznačíte, že v jejím případě mlčeti je zlato,
a vyhoví-li vám, pak se zaměřte na to, aby obě mladší děvčata tak
nepronásledovala důstojníky. A smím-li se zmínit o jedné
delikátní věci — snažte se vždy zarazit svou dámu včas, než
překročí snesitelnou míru ješitnosti a impertinence, což se jí
občas stává.“

„Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?“

„Ach ano! — Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana
strýčka a tetinky Philipsových do galerie předků na Pemberley.
Pověste je vedle pana soudce, svého prastrýce. Jsou přece
kolegové, víte, ač poněkud různého zaměření. Jen svou drahou
Elizabeth si nesmíte dát portrétovat, neboť který malíř by
vystihl ty krásné oči?“

„Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar
a barvu a ty její neobyčejně jemné řasy by bylo možno zpodobnit.“

V tom okamžiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth
v doprovodu paní Hurstové.

„Netušila jsem, že máte v úmyslu se projít,“ soukala ze sebe
rozpačitě slečna Bingleyová v obavách, že ji slyšely.

„Zachovali jste se k nám velice nepěkně,“ odvětila paní Hurstová,
„utekli jste a nic jste neřekli, že se chystáte ven.“

Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala
Elizabeth kráčet dál samotnou. Cestička nebyla širší než pro tři.
Pan Darcy chtěl napravit jejich bezohlednost a okamžitě
prohlásil:

„Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní
cestu.“ Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich
společnosti, proto se zasmála a odvětila:

„Ne, nejen zůstaňte, kde jste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc
hezkou na pohled, čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na
shledanou.“

Odběhla vesele a na své toulce si radostně říkala, že za den za
dva bude opět doma. Jane už se natolik zotavila, že měla v úmyslu
vyjít večer na hodinku ze svého pokoje.

Kapitola 11
-----------

Jakmile se dámy zvedly od stolu, běžela Elizabeth za sestrou,
a když se ujistila, že je dobře vyzbrojena proti chladu,
doprovodila ji do salónu, kde ji její přítelkyně uvítaly
mnohomluvně projevovanou radostí; Elizabeth je dosud nikdy
neviděla v tak milostivé náladě jako během oné hodiny, než se
objevili páni. Uměly skutečně udržovat rozhovor v proudu.
Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení, vykládat anekdoty se
smyslem pro humor a duchaplně se posmívat svým známým.

Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich
pozornosti; slečna Bingleyová upjala okamžitě oči k Darcymu
a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se
obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení,
i pan Hurst se uklonil a pravil, že „je tomu velmi rád“, ale až
Bingley ji uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval radostí
a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí
neuškodila změna prostředí, a na jeho naléhání si musela
přesednout k ohni z druhé strany, aby byla dále od dveří. Potom
se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth,
skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou
radostí.

Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek — leč
nadarmo.  Vyšpehovala potají, že pan Darcy nemá do karet chuť,
a tak se pan Hurst na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila
ho, že nikdo hrát nehodlá, a snad i oprávněně, neboť ostatní
k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na nic jiného, co by si mohl
počít, než se natáhnout na pohovku a podřimovat. Darcy si vzal
knížku, slečna Bingleyová učinila totéž a paní Hurstová, jež si
pro ukráceni dlouhé chvíle hlavně pohrávala se svými náramky
a prsteny, se tu a tam připojila k rozhovoru svého bratra s Jane
Bennetovou.

Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na
četbu pana Darcyho jako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco
dotazovala nebo mu koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět,
aby se rozhovořil, stručněji odpovídal a četl dál. Zcela
vyčerpána snahou ponořit se do knihy, kterou si zvolila jen
proto, že ležela vedle jeho, zívla nakonec mocně a pravila:

„Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení
nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív než kniha. Nesnesla
bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, až budu bydlet ve
vlastním domě.“Nikdo nereagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu
a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila; tu zaslechla,
že její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu
a pravila:

„Jen tak mimochodem, Charlesi — ty vážně uvažuješ o tom,
uspořádat v Netherfieldu ples?

Než o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys
vypátral, zda o to přítomné panstvo stojí; velice bych se
podivila, kdybys mezi námi nenašel nikoho, pro něhož by ples byl
spíše utrpením než zábavou.“

„Myslíš-li Darcyho,“ ohradil se její bratr, „ten si může jít
lehnout, ještě než tanec začne, bude-li si přát, ale jinak je to
hotová věc, a jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu
rozesílat pozvánky.“

„Mně by se plesy lépe zamlouvaly,“ odvětila, „kdyby probíhaly
jinak, ale obvykle bývá taková večerní sešlost nevýslovně
nezáživná. Bylo by přece mnohem rozumnější oddávat se duchaplným
rozhovorům než tanci.“

„Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže
by to zase nebyl ples.“ Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce
nato vstala a jala se procházet po pokoji. Měla elegantní postavu
a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuž to bylo určeno, zůstával
neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě
k jednomu pokusu a takto oslovila Elizabeth:

„Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého
příkladu a projít se po pokoji. Ujišťuji vás, že je to velmi
osvěžující po dlouhém prodlévání v jedné pozici.“ Elizabeth to
překvapilo, ale souhlasila okamžitě. A slečna Bingleyová dosáhla
pravého účelu svého zdvořilého pozvání: pan Darcy vzhlédl.
Uvědomoval si stejně dobře jako Elizabeth, že přátelská pozornost
z té strany znamená něco mimořádného, a bezděčně zaklapl knihu.
Byl okamžitě vyzván, aby se k nim přidružil, avšak odmítl
s podotknutím, že podle jeho mínění mohou mít jen dva důvody pro
společnou procházku po pokoji, a kdyby se k nim připojil, v obou
případech by jim překážel. Jak to myslí? Umírá zvědavostí, co tím
chce říct — a zeptala se Elizabeth, zda mu rozumí.

„Vůbec ne,“ zněla odpověď, „ale můžete si být jista, že nás hodlá
přísně soudit a že mu tyto záměry nejjistěji překazíme, když se
ho nebudeme na nic vyptávat.“ Slečna Bingleyová však nebyla s to
mařit panu Darcymu nějaké záměry, a tak trvala na svém, aby
objasnil, o jaké důvody jde.

„Nemám nic proti tomu, vám je objasnit,“ pravil, jakmile ho
pustila ke slovu. „Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, že
spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit,
anebo dobře víte, že při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe
vyniknou — v prvním případě bych vám skutečně překážel a v druhém
případě vás mohu lépe obdivovat ze svého křesla zde u krbu.“

„Vy nezbedníku!“ zvolala slečna Bingleyová. „V životě jsem
neslyšela takovou ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?“

„Nic lehčího, máte-li do toho chuť,“ řekla Elizabeth. „Kdekdo
může trýznit a trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu.
Jste důvěrně spřáteleni, jistě znáte jeho slabé stránky.“

„Neznám je, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového
neodhalilo. Jak chcete škádlit člověka tak vyrovnaného
a duchapřítomného? Ne, ne - obávám se, že by nás dokázal zahnat
do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím vás, samy bychom se
zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně.  Pan Darcy si
může gratulovat.“

„Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!“ zvolala Elizabeth. „To je
ojedinělá výsada, doufám však, že ojedinělá zůstane, neboť bych
to těžce nesla, kdybych měla mnoho takových známých. Já moc ráda
žertuji.“

„Slečna Bingleyová mi přisoudila výjimečnější postavení, než
odpovídá skutečnosti,“ pravil.

„Sebemoudřejší a sebeušlechtilejší člověk — dokonce i jeho
nejmoudřejší a nejušlechtilejší činy — mohou být vystaveny
posměškům těch, jimž nic není svaté.“

„Jsou zajisté i takoví šprýmaři,“ odvětila Elizabeth, „k těm se
však doufám nečítám. Doufám, že se nikdy nevysmívám tomu, co je
moudré a ušlechtilé. Avšak pošetilosti a nesmysly, rozmary
a vrtkavost mi skutečné připadají směšné, to doznávám, a na
jejich účet se ráda pobavím, kdykoli se k tomu naskytne
příležitost obávám se však, že nic z toho nelze přičítat vám.“

„Úplně se jich nedokáže vyvarovat snad žádný smrtelník. Ale
snažil jsem se celý život vyhýbat chybám, které často svádějí
k zesměšňování.“

„Jako třeba marnivost nebo pýcha.“

„Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha — duševně
nadprůměrný člověk dokáže přece udržet pýchu na uzdě.“

Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.

„Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím-li se,“ pravila slečna
Bingleyová. „Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?“

„Uznávám bez výhrady, že pan Darcy nemá nejmenší chybičky. Sám se
k tomu otevřeně přiznal.“

„Ne,“ pravil Darcy, „nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám
chyb až dost, ale doufám, že mezi nimi není pokrytectví. Nemohl
bych se zaručit, že zachovám moudrou rozvahu za všech okolností
— nedokážu se vždy přizpůsobit, aspoň ne natolik, nakolik to
okolní svět vyžaduje.  Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky
ostatních tak rychle, jak by bylo třeba, ani na urážky vůči své
osobě. Nedám se zviklat ve svém mínění, kdykoliv mi je někdo
vyvrací. Snad by to někdo nazval umíněností.  Ztratím-li o někom
dobré mínění, ztratím je navždy.“

„To je skutečná chyba!“ zvolala Elizabeth. „Neotřesitelná
předpojatost je povahový kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou
stránku dobře. S tím nejsou žádné žerty. Jste přede mnou
bezpečen.“

„Domnívám se, že každá povaha má svou stinnou stránku — nějaký
vrozený nedostatek, který se nedá překonat sebelepším vzděláním.“

„A vaším nedostatkem je sklon mít k lidem odpor.“

„A vaším,“ odvětil s úsměvem, „je záměrně zkreslovat, co se
řekne.“

„Věnujme se trochu hudbě,“ navrhla slečna Bingleyová, neboť jí
nevyhovoval rozhovor, jehož se neúčastnila. „Nebudeš se zlobit,
vyrušíme-li pana Hursta, Louiso?“ Jelikož paní Hurstová nic
nenamítala, byl klavír otevřen a Darcy toho po krátké úvaze
přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho nebezpečné
věnovat se Elizabeth.

Kapitola 12
-----------

Obě sestry se dohodly, že nazítří ráno napíše Elizabeth matce
a požádá ji, aby pro ně do večera poslali kočár. Paní Bennetová
však usoudila, že by její dcery měly pobýt v Netherfieldu až do
úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila na celý týden,
a nemohla se smířit s tím, že by je měla uvítat doma dřív.
Odpověděla jim tedy, že kočár bude volný nejdříve v úterý,
a připojila doušku, že bude-li je pan Bingley a jeho sestry
zdržovat, ona se bez nich docela dobře obejde. Elizabeth však
byla pevně rozhodnuta už déle nezůstávat, neočekávala ani, že by
je k tomu někdo přemlouval, naopak, že by to považovali za
zbytečné obtěžování, a proto naléhala na Jane, aby si půjčily
Bingleyův kočár; nakonec se dohodly, že zpraví ostatní o svém
úmyslu rozloučit se téhož odpoledne a požádají zároveň o kočár.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti, a naléhání,
aby se zdržely aspoň až do zítřka, bylo natolik výmluvné, že Jane
podlehla a jejich odjezd byl tedy odložen do zítřka. Slečna
Bingleyová pak litovala, že je zdržovala, neboť žárlivost
a antipatie, jež v ní vyvolávala jedna sestra, zdaleka
převyšovaly náklonnost k sestře druhé.  Pán domu vyslechl
s nepředstíraným zármutkem, že je chtějí tak brzy opustit,
a opětovně se snažil přesvědčit slečnu Bennetovou, že by jí to
mohlo uškodit, že se ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala
zviklat, když se domnívala, že jedná správně.

Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod — Elizabeth už byla
v Netherfieldu příliš dlouho. Přitahovala ho víc, než mu bylo
milo — a slečna Bingleyová se k ní nechovala pěkně a jeho
škádlila víc než jindy. Umínil si moudře, že bude zvlášť pečlivě
dbát, aby nyní už nedal najevo sebemenší známku obdivu, nic, co
by mohlo vyvolat naděje, že má jeho srdce ve své moci; uvědomoval
si, že získala-li takový dojem, pak jej musí svým chováním za
poslední den velmi názorně potvrdit, anebo vyvrátit. Věren svému
předsevzetí s ní za celou sobotu promluvil sotva deset slov,
a třebaže se jednou ocitli na půl 54 hodiny o samotě, věnoval se
usilovně své knize a ani na ni nepohlédl. A tak v neděli po
ranních bohoslužbách došlo k rozloučení, které téměř všichni
vítali, čím víc se přibližovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny
Bingleyové vůči Elizabeth i její náklonnost k Jane; tu ujišťovala
při odjezdu, že jí bude vždy potěšením shledat se s ní, ať
v Longbournu, ať v Netherfieldu, něžněji, objala, a dokonce
i její sestře podala ruku.  Elizabeth se odporoučela z této
společnosti s velkou chutí.

Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení
nad jejich příjezdem, vytýkala jim, že neměly dělat panstvu
takové těžkosti a že se Jane jistě zase nastydla. Zato otec
rodiny, ač je uvítal stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou
radost, protože je doma postrádal. Večerní povídání v kruhu
rodinném postrádalo živost a téměř všechen smysl, když se ho
neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly Mary ponořenou jako obvykle
do studia teorie harmonie a lidských povah ; musely obdivovat
nové výpisky a vyposlechnout čerstvá povrchní mravní ponaučení.
Catherine a Lydia jim nachystaly novinky docela jiného druhu. Od
minulé středy se toho u pluku mnoho zběhlo i mnoho napovídalo:
několik důstojníků bylo u strýčka na večeři, jeden voják byl
zmrskán a kolují řeči o tom, že se plukovník Forster bude ženit.

Kapitola 13
-----------

„Doufám, že jste na dnešek poručila dobrý oběd, má drahá,“ pravil
pan Bennet nazítří u snídaně své choti, „neboť se domnívám, že se
dnes v poledne nesejdeme pouze v úzkém kruhu rodinném.“

„A kdo by tu měl být, manželi? Na mou věru, nevím o žádné
návštěvě, ledaže by se tu náhodou zastavila Charlotte Lucasová,
a pro ni jsou naše obědy až dost dobré. Pochybuji, že by měla
často takové doma.“

„Návštěva, o níž hovořím, je pán, cizí pán.“

Paní Bennetové zajiskřilo v očích. „Cizí pán! Že on to bude pan
Bingley!  Ale, Jane — ani slůvkem se nezmínit, i ty šelmičko
jedna! Nu, pana Bingleyho uvítám jistě nesmírně ráda. Jen kdyby
— můj ty bože! To je malér! Dnes nebude k dostání ryba. Zazvoň,
Lydie, děvenko zlatá, musím si okamžitě promluvit s Hillovkou.“

„Není to pan Bingley,“ pravil její manžel, „ale pán, kterého jsem
ještě v životě neviděl.“ Jeho slova vzbudila všeobecný údiv
a způsobila, že měl to potěšení být zahrnut zvědavými otázkami
své choti a pěti dcer najednou.

Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.

„Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny
jsem na něj odpověděl, neboť jsem to považoval za záležitost
delikátní, jíž bude třeba od počátku věnovat pozornost. Pisatelem
je pan Collins, můj bratránek, jenž vás po mé smrti může vyhnat
z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí.“

„Ach, drahý manželi,“ zvolala jeho choť, „nedrásejte mi srdce
takovými slovy! Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to
největší nespravedlnost pod sluncem, že vaše panství nezdědí vaše
děti, a já na vašem místě bych se byla už dávno vynasnažila něco
v té věci učinit.“

Jane s Elizabeth se pokusily objasnit jí znovu ustanovení osudné
poslední vůle. Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou
nebyla rozumná řeč a nadále hořce lamentovala, jaká je to
nespravedlnost vydědit pět dcer a připsat jmění člověku, do
kterého stejně nikomu nic není.

„Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou
vinu, že zdědí Longbourn. Dovolíte-li, přečtu jeho dopis, a snad
k němu budete milosrdnější, až uslyšíte, jak se vyjádřil.“

„Ne, to jistě nebudu; pokládám to za nehoráznou drzost, že si vám
vůbec troufá psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele.
Proč s vámi nesetrvá ve při jako jeho nebožtík otec?“

„Ba právě, proč; ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak
hned zvíte.“

    Hunsford u Westerhamu, Kent dne 15. října

    Vážený pane !

    Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem,
    mne vždy velice trápily a od té doby, kdy mi k mému žalu
    odešel, jsem si často prával, abych mohl překlenout propast
    mezi námi, avšak nějaký čas mi v tom bránily jisté
    pochybnosti, neboť jsem se obával, zda by to nevypadalo jako
    neúcta k jeho památce, kdybych se sblížil s někým, s nímž on
    odjakživa ráčil být znepřátelen. —

„Slyšíte to, paní choti.“

    — Nyní jsem se však už v té věci rozhodl, neboť jsem byl
    o velikonocích vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi
    té cti, že mne přijala pod svou ochranu Její Jasnost lady
    Catherine de Bourghová, vdova po siru Lewisi de Bourghovi,
    jejíž štědrostí mi byla udělena prebenda na výnosné faře na
    jejím panství, a tam nyní budu ze všech svých sil
    a schopností usilovat o to, abych se ve vší úctě a pokoře
    zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu hotov vykonávat
    služby a obřady, jaké stanoví anglikánská církev. Nadto
    považuji za svou kněžskou povinnost přinášet a rozšiřovat mír
    ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě toho
    všeho si dovoluji předpokládat, že mé poselství dobré vůle je
    počin chvályhodný, a že Vy pak laskavě přehlédnete
    skutečnost, že jsem dědicem longbournského panství
    a neodmítnete z onoho důvodu mnou nabízenou olivovou
    ratolest. Nemohu než tíživě pociťovat, že mou vinou jsou
    neblaze stiženy Vaše milé dcerušky, pokorně žádám, aby mi
    bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, že jsem hotov jim to
    vynahradit, seč budu s to — leč o tom později. Kdybyste neměl
    námitek přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit
    Vás a Vaši rodinu v pondělí 18. listopadu před polednem
    a zneužít Vaší pohostinnosti až do příští soboty, neboť lady
    Catherine nenamítá nic proti tomu, abych se občas i v neděli
    vzdálil, zajistím-li ovšem, aby některý jiný kněz převzal
    toho dne mé povinnosti.

    Prosím Vás, vážený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení
    paní choti a dceruškám, a zůstávám s přáním všeho nejlepšího

    Vám oddaný William Collins

„Před polednem tedy můžeme očekávat onoho posla míru,“ pravil pan
Bennet a složil dopis.

„Zdá se to velice zdvořilý a svědomitý mládenec, na mou věru,
a vůbec nepochybuji o tom, že z našeho seznámení může vzejít
užitek, zvláště bude-li lady Catherine tak blahovolná a dovolí
mu, aby nás znovu navštívil.“

„O našich děvčatech to ale píše docela rozumně, a jestli si přeje
nějak se jim odškodnit, nebudu mu v tom bránit,“ řekla paní
Bennetová.

„Je těžké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč
jsme podle jeho mínění ošizeny, nicméně mu takové přání slouží ke
cti,“ pravila Jane. Elizabeth se zdála nejpozoruhodnější jeho
mimořádná uctivost vůči lady Catherine a jeho laskavé odhodlání
křtít, se-zdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli k tomu bude
povolán.

„To musí být ale divný člověk,“ pravila. „Jak strojeně se
vyjadřuje! Já se v něm nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá,
že bude dědit? Jistě by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl.
Myslíte, že má v hlavě všechno v pořádku, tatíčku?“

„Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, že je tomu
právě naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a nadutosti, což
vypadá slibně.  Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí.“

„Pokud jde o stylizaci,“ pravila Mary, „nevěděla bych, co mu
vytknout.  Narážka na olivovou ratolest není snad zcela původní,
ale zní dobře.“

Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla
sebemenší naděje, že by se jejich bratranec objevil v šarlatové
uniformě, a je už kolik týdnů netěšila společnost mužů jinak
oděných.

Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její
předpojatost a chystala se na návštěvu s vyrovnaností, která
jejího manžela i dcery udivovala.

Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou
rodinou velmi zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale
dámy se s ním rozpovídaly dost ochotně a pan Collins nepotřeboval
příliš povzbuzovat, ani nejevil sklon k zamlklosti. Byl to
vysoký, otylý mladý muž, asi pětadvacetiletý. Tvářil se vážně
a důstojně a choval se velmi strojeně. Sotva se usadil, už
blahopřál paní Bennetové k tak roztomilé rodince, pravil, že už
mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v tomto případě že
pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, že všechny se
časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči nenalezly
sice pravou odezvu u všech jeho posluchaček, avšak paní
Bennetová, jíž nebyl nikdy kompliment proti mysli, odvětila
ochotně:

„Jste velmi laskav, na mou věru, a přála bych si z celého srdce,
abyste měl pravdu, protože jinak se octnou v málo záviděníhodné
situaci. Na světě je to někdy divně zařízeno.“

„Narážíte snad na poslední vůli, týkající se tohoto panství?“

„Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše
ubohá děvčata, to musíte uznat. Ne že bych to kladla za vinu vám,
vím, že se takové věci v životě přiházejí. Kdopak může vědět,
jaké ustanovení bude obsahovat ta či ona poslední vůle?“

„Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé
půvabné sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám
se však, abyste to nepokládali za příliš dotěrné a předčasné.
Ujišťuji však přítomné mladé dámy, že jsem přijel hotov se jim
kořit. Víc prozatím neřeknu, snad až se lépe poznáme — „

Přerušilo ho oznámení, že se podává oběd, a dívky se na sebe
usmály. Pan Collins se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si
halu, jídelnu a všechny kusy nábytku a pochválil je; jeho uznalá
slova by byla pohnula osrdím paní Bennetové, nebýt hrozného
podezření, že to všechno přehlíží jako budoucí majitel. Vychválil
do nebe i tabuli, když na ni přišla řada, a přál si zvědět, která
z jeho půvabných sestřenic tak ovládá kuchařské umění. Tu ho však
paní Bennetová rázně vyvedla z omylu a ujistila ho, že jsou s to
držet si dobrou kuchařku a že její dcery nemají v kuchyni co
pohledávat. Omlouval se, že se jí dotkl.  Mírnějším tónem ho
ujistila, že vůbec ne, avšak on se omlouval dál ještě aspoň čtvrt
hodiny.

Kapitola 14
-----------

Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak když se
služebnictvo vzdálilo, pokládal za vhodné zapříst s hostem
rozhovor a zvolil téma z oblasti, o které předpokládal, že v ní
host vynikne, a podotkl, že mu byl osud zřejmě přízniv co do
mecenášky. Pan Bennet nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady
Catherine de Bourghová vyslechne milostivě každé jeho přání,
stará se ohleduplně o jeho pohodlí. Pan Collins ji výmluvně
velebil. Hovořil-li o ní, vyjadřoval se ještě pompézněji než
jindy a s navýsost důležitou tváří jim oznámil, že dosud nikdy
nebyl svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala — tak
vlídně a blahosklonně — jako vůči němu lady Catherine. Zlíbilo se
jí milostivě se vyjádřit o obou kázáních, která měl tu čest před
ní proslovit. Také už ho dvakrát pozvala na večeři do zámku
Rosings, však právě v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil
počet hráčů v quadrille.  Říkává se o ní často, že je pyšná, ale
vůči němu byla vždy blahosklonnost sama. Hovoří s ním jako
s kterýmkoli jiným pánem, nenamítá nic proti tomu, aby se
zúčastnil společenského života ve farnosti nebo aby na týden na
čtrnáct dní odjel na návštěvu k příbuzným.  Projevila o něho
vlídný zájem do té míry, že mu poradila, aby se co nejdříve
oženil, do-káže-li si ovšem ženu rozumně vybrat, a jednou dokonce
navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrady všechno, co
tam zařizoval, ba sama mu laskavě něco poradila — aby si dal
udělat poličky do jedné skříně v podkroví.

„To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné,“ řekla paní
Bennetová.  „Bude to nějaká milá dáma, a to se bohužel
o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to do zámku daleko,
pane Collinsi?“

„Zahrada, v níž stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od
rosingského parku, kde sídlí Její Jasnost.“

„Neříkal jste, že je vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?“

„Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění.“

„Pak je na tom lépe než většina děvčat,“ zvolala paní Bennetová
a potřásla hlavou.“ A jaká je ta slečna? Je krásná ?'

„Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká,
že slečna de Bourghová předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou,
neboť její rysy svědčí o urozeném původu. Naneštěstí je dosti
stonavá, což jí zabránilo rozvinout schopnosti a dosáhnout
takového vzdělání, jak by jinak byla jistě dokázala, což mi
sdělila její domácí učitelka, která u nich dosud dlí.  Ale není
vůbec nepřístupná a často se milostivě projíždí v kočárku
s poníkem právě kolem mého skromného obydlí.“

„Byla už představena u dvora? Nevzpomínám si, že bych byla četla
její jméno mezi dvorními dámami.“

„Její nepevné zdraví jí bohužel nedovolí pobývat ve městě
a zapříčiňuje, že se královskému dvoru nedostává převzácného
klenotu, jak jsem sám jednou lady Catherine řekl. Její Jasnosti
se to přirovnání zřejmě líbilo, a dovedete si představit, že ji
rád zahrnuji co nejčastěji drobnými taktními lichotkami, které
nejsou žádné dámě proti mysli. Již častěji jsem poznamenal k lady
Catherine, že její okouzlující dceruška je rozená vévodkyně a že
ani v nejvznešenějších kruzích by nestála skromně stranou, nýbrž
zářila nade všemi. — Takové maličkosti se Její Jasnosti
zamlouvají, a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát,
abych k ní byl v tom směru vždy pozorný.“

„Odhadl jste situaci dobře,“ pravil pan Bennet. „Ještě štěstí, že
máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat,
zda jsou tyto lichotky výsledkem okamžité inspirace nebo zda se
jim naučíte předem?“

„Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro
zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli,
snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší
bezprostřednosti.“

Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se
ukázal tak nebetyčný hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal
s upřímnou rozkoší, ač přitom zachovával vážnou tvář, a kromě
toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení s nikým
nesdílel. Ještě než přinesli čaj, měl toho pan Bennet však až nad
hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salónu a po čaji ho sám
rychle vyzval, aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně
souhlasil, a tak mu přinesli knihu. Jakmile ji však spatřil
(všechno naznačovalo, že je půjčena z veřejné knihovny), ucouvl
a s omluvami vysvětloval, že romány on nečte. Kitty na něho
vyvalila oči, Lydia se hlasitě podivila.  Přinesli tedy jiné
knihy a po delších úvahách si zvolil Fordyceova Kázání. Lydia
zalapala po dechu, když svazek otevřel, a sotva dočetl
slavnostním a velmi monotónním hlasem třetí stránku, přerušila ho
slovy:

„Jestlipak víte, matinko, že pan strýček Philips chce propustit
Richarda, a jestli to udělá, nastoupí Richard u plukovníka
Forstera.  Paní tetinka mi to sama v sobotu řekla. Zajdu zítra do
Merytonu a zeptám se, jak to dopadlo, a kdy se vrátí pan Denny
z Londýna.“ Obě starší sestry napomenuly Lydii, aby držela jazyk
za zuby, avšak pan Collins, hluboce uražen, odložil knihu
a pravil:

„Již častěji jsem postřehl, že kniha vážnějšího zaměření
zpravidla mladé dámy nezajímá, ač byla psána jen a jen pro jejich
dobro. Přiznávám, že mě to překvapuje - neboť nic jim nemůže být
tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však již déle milé
sestřence vnucovat.“ Nato se obrátil k panu Bennetovi a vyzval
ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet souhlasil a poznamenal,
že činí moudře, když nechá děvčata, aby se zabavila po svém
vlastním pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se
zdvořile omlouvaly, že ho Lydia přerušila, slibovaly, že se to už
nestane, vrátí-li se ke čtení; pan Collins je sice nejprve
ujistil, že se na sestřenku nehněvá, že její chování nepovažuje
za urážku své osoby, ale pak se usadil s panem Bennetem u jiného
stolku a připravil se ke hře.

Kapitola 15
-----------

Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš
nevyvážilo ani vzdělání, ani společenská uhlazenost; většinu
života strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem,
a třebaže studoval na universitě, skládal pouze zkoušky
a nezískal tam žádné užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka
a vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní už
značně zastínilo sebevědomí ducha zaostalého a málo používaného
a pocity vyplývající z náhlého a nečekaného blahobytu. Šťastnou
náhodou se nachomýtl lady Catherine de Bourghové právě ve chvíli,
kdy se uvolnila hunsfordská fara; úcta k jejímu vznešenému rodu,
zbožný obdiv, s nímž vzhlížel ke své mecenášce, spolu s velikým
sebevědomím a značnou důvěrou ve své teologické vědomosti
i schopnosti vládnout farnosti co její duchovní pastýř — to vše
se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou, domýšlivou
i poddajnou zároveň. Jelikož teď získal slušné obydlí a víc než
dostatečný příjem, chtěl se oženit a s longbournskou rodinou se
chtěl smířit hlavně proto, že si zamýšlel vybrat za ženu jednu
z Bennetovic dcer, shledá-li je skutečně tak milé a půvabné, jak
se o nich všeobecně říkalo. Tímto způsobem hodlal děvčata
odškodnit — vynahradit jim, že zdědí panství jejich otce,
a považoval to za záměr výborný, chvályhodný a bohabojný,
i mimořádně laskavý a nesobecký ze své strany.

Své úmysly nezměnil, když sestřenky spatřil na vlastní oči.
Krásná tvář Jane Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila
a podpořila zásadu o přednosti prvorozených; první večer padla
volba na ni. Nazítří ráno však došlo ke změně, již způsobilo
čtvrthodinové téte á téte s paní Bennetovou před snídaní; řeč se
nejprve točila kolem jeho fary, nato se jí samozřejmě přiznal, že
by pro ni rád v Longbournu našel paní, což ona přijala se
souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak zároveň
vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. „Za mladší dcery
nemůže mluvit — není s to mu s určitostí nic říci — neví
o žádných závazcích — ale nejstarší dcera — musí se mu o tom
koneckonců zmínit - cítí, že mu to musí naznačit — se
pravděpodobně co nejdříve zasnoubí.“

Pan Collins tedy nepotřeboval než zaměnit Jane za Elizabeth — což
mu nezpůsobilo žádné těžkosti, a paní Bennetová kula železo,
dokud bylo žhavé. Elizabeth stejně následovala Jane co do pořadí
i co do krásy, a tak ji tedy nahradila ona.

Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, že bude
mít vkrátku dvě dcery vdané, a člověk, jemuž ještě včera nemohla
přijít na jméno, se nyní hřál na výsluní její přízně. Nezapomnělo
se na Lydiin úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom
Mary se chystaly jít také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky
doprovodil; stál totiž velice o to, aby se ho zbavil a mohl se
nerušené uchýlit do své pracovny, kam ho pan Collins následoval
hned po snídani údajně proto, aby se tam trvale usadil s jedním
z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve skutečnosti panu
Bennetovi neustále vykládal o svém domě a zahradě v Hunsfordu.
Taková situace vyváděla pana Benneta docela z míry. Byl zvyklý
mít ve své pracovně klid a pokoj; byl připraven na pošetilosti
a bláznivé nápady ve všech ostatních místnostech v domě, jak
jednou sdělil Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou
ohleduplností doporučil panu Collinsovi, aby se šel projít s jeho
dcerami, a pan Collins, jenž byl ve skutečnosti jistě lepší
chodec než čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal
se ven. Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností
z jeho strany a zdvořilých odpovědí jeho sestřenek. Jakmile
vkročili do městečka, přestal pro mladší sestry existovat.
Šmejdily očima na všechny strany, nejdou-li někde důstojníci,
a z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důležitého než
skutečně elegantní klobouk nebo mušelín úplně nového vzorku za
výlohou.

Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně
vyhlížející pán, který na sebe rázem soustředil zájem všech
mladých dam. Jeho ještě neznaly, zato důstojník, s nímž korzoval,
byl právě onen pan Denny, na jehož návrat z Londýna se přišla
Lydia pozeptat, a ten se jim uklonil.  Všechny upoutal zjev
neznámého, všechny uvažovaly, kdo by to mohl být, a Kitty
s Lydií, pevně odhodlány to za každou cenu zjistit, vykročily
v čele ostatních přes ulici pod záminkou, že chtějí vejít do
obchodu na protější straně, a šťastnou náhodou vstoupily na
chodník v tom okamžiku, kdy oba pánové na zpáteční cestě dospěli
právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil na kus řeči
a požádal o dovolení, aby jim směl představit svého přítele pana
Wickhama, jenž s ním včera přijel z Londýna proto, aby k jeho
velké radosti rozmnožil řady jejich pluku. Takže bylo všechno
v nejlepším pořádku, neboť cizímu pánovi chyběly k dokonalosti už
jen důstojnické nárameníky. Jeho zjev mluvil pro něj, byl to
člověk po všech stránkách neobyčejně přitažlivý, urostlý,
s krásnými rysy a uhlazenými způsoby. Po představení projevil
lichotivou ochotu se bavit — a přitom způsobem naprosto korektním
a nestrojeným; všichni tu spolu stáli a příjemně rozmlouvali,
dokud je nevyrušil klapot koňských kopyt a nespatřili Darcyho
s Bingleym na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili
přímo k nim a zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl
Bingley, hlavním předmětem pozornosti slečna Bennetová. Pravil,
že je právě na cestě do Longbournu, aby se pozeptal, jak se jí
daří. Pan Darcy to úklonou potvrdil, a zrovna si umiňoval, že
nesmí mít oči jen pro Elizabeth, když tu upoutal jeho pozornost
cizí muž, a Elizabeth, která náhodou v té chvíli k oběma
vzhlédla, užasla, jak na ně to setkání zapůsobilo. Oba změnili
barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se za několik
okamžiků dotkl okraje klobouku — kterýžto pozdrav pan Darcy sotva
znatelně opětoval. Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit,
nedovedla potlačit svou zvědavost. Po chvíli se pan Bingley, jenž
zřejmě nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval
s přítelem v cestě.

Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny až k Philipsovým
před dům a tam se s úklonou rozloučili, třebaže slečna Lydia
velice naléhala, aby šli dál, a třebaže se paní Philipsová
vyklonila z okna v salóně a hlasitě pozvání opakovala.

Paní Philipsová vždycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě
starší, které u ní v poslední době nebyly; výmluvně jim líčila,
jak ji překvapilo, že se tak nečekaně vrátily domů, což by byla
ani nevěděla, neboť nepřijely Bennetovic kočárem, kdyby nebyla
náhodou potkala na ulici famula pana Jonese a ten jí neřekl, že
nemají posílat žádnou medicínu do Netherfieldu, protože slečny
Bennetovy už odjely; načež věnovala pozornost panu Collinsovi,
jehož jí Jane představila. Přijala ho s vybranou zdvořilostí, což
jí on v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, že k ní vtrhl,
aniž měl tu čest ji znát, osměluje se však doufat, že mu to
nebude mít příliš za zlé vzhledem k jeho příbuzenským svazkům
s mladými dámami, díky nimž má to potěšení před ní stanout. Paní
Philipsová byla úplně překonána tak nebetyčně dokonalými způsoby,
avšak zájem o jednoho cizího pána vystřídalo brzy vzrušení
a dotazy ohledně druhého; nemohla o něm bohužel sdělit neteřím
nic víc než to, co už věděly, že ho totiž přivezl pan Denny
z Londýna a že má sloužit u domobraneckého pluku jako poručík.
Pozoruje ho už dobrou hodinu, pravila, jak se prochází po ulici
sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na scéně,
byly by se Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně;
naneštěstí však prošlo pod oknem pouze několik jiných důstojníků,
kteří se ve srovnání s novým objevem náhle jevili jen jako
„nezajímaví hlupáci“. Neteří z nich měli přijít k Philipsovým
druhý den na večeři a paní tetinka slíbila, že vyšle svého
manžela, aby se s panem Wickhamem seznámil a rovněž ho pozval,
dostaví-li se v plném počtu i Longbournští. S tím všichni
souhlasili a paní Philipsová prohlásila, že se jen trochu pobaví
a zasmějí nad lotem a pak že jim nachystá něco teplého k večeři.
Vyhlídka na takový zážitek všechny rozveselila a loučili se tedy
v růžové náladě.  Pan Collins se ještě jednou omluvil, než
vykročil z pokoje, a dostalo se mu stejně zdvořilého ujištění, že
omluv není třeba. Na zpáteční cestě vylíčila Elizabeth Jane, čeho
byla svědkem při setkání obou pánů. Jane by byla brala v ochranu
jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se bylo zdálo, že se
něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však jejich
zvláštní počínání vysvětlit o nic víc než její sestra.

Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, že velebil
zdvořilé přijetí a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, že krom lady
Catherine a její dcery se ještě nesetkal s tak společenskou
dámou, neboť ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale nadto ho
výslovně pozvala druhý den na večeři, přestože do té chvíle neměl
tu čest ji znát. Jistě to lze zčásti přičítat jeho vztahům
k rodině Bennetových, avšak stejně se k němu ještě v životě nikdo
nechoval tak pozorně.

Kapitola 16
-----------

Jelikož nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila
s paní tetinkou, a úzkostlivý pan Collins, jenž pro samé ohledy
nechtěl nechat manžele Bennetovy samotné ani jeden večer během
své návštěvy, narazil na skálopevný protichůdný názor, dovezl ho
kočár s pěti sestřenkami v patřičnou dobu do Merytonu; když
děvčata vstoupila do salónu, vyposlechla s radostí zprávu, že pan
Wickham přijal strýčkovo pozvání a že se už dostavil. Po tomto
sdělení se všichni rozesadili a pan Collins, jenž měl možnost se
v klidu porozhlédnout a obdivovat, byl natolik uchvácen rozlohou
bytu a zařízením, že si — podle vlastních slov - připadal, jako
by se octl v malém ranním salónku na Rosingsu, kde panstvo v létě
snídává; tímto příměrem se paní Philipsové zprvu příliš
nezavděčil, avšak když jí náležitě vysvětlil, co je to rosingský
zámek a kdo je to jeho majitelka — když vyposlechla popis jednoho
z přijímacích salónů lady Catherine a dozvěděla se, že pouze
komín od krbu přišel na osm set liber — pak teprve ocenila, jakou
poklonu jí složil, a nebyla by se už bránila ani porovnání se
zámeckým pokojem pro služku.

Až do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou
hostitelku blaženým líčením lady Catherine i jejího sídla v celé
jejich velkoleposti, přerušovaným jen občasnou pochvalnou
zmínkou o jeho vlastním skromném obydlí a o tom, jak šije
přestavuje a zařizuje. Paní Philipsová mu s velkým zájmem
popřávala sluchu, měla o něm čím dál tím lepší mínění a dospívala
k pevnému odhodlání, že o tom při první příležitosti dopodrobna
zpraví všechny sousedky. Dívkám, které neměly chuť poslouchat
bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu byl
klavír, a prohlížet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby
na římse u krbu, připadalo čekání nesnesitelně dlouhé. Přece však
jednou skončilo. Páni se blížili, a když pan Wickham vstoupil,
uvědomila si Elizabeth, že obdiv“ s nímž na něho při prvním
setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech
zcela oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec
mimořádně slušní a přijatelní chlapíci, a nejlepší z nich byli
právě přítomní, avšak pan Wickham je všechny zastiňoval svým
zjevem, postavou, způsoby, chůzí, právě tak jako oni zastiňovali
širokolícího, břichatého strýce Philipse, z něhož táhlo portské,
jak za nimi vstoupil do pokoje.

Pan Wickham byl ten šťastný, na něhož se upíral snad každý ženský
pohled, a Elizabeth byla ta šťastná, po jejímž boku nakonec
usedl; a zapředl rozhovor způsobem tak přátelským — ač se jeho
slova týkala jen deštivé noci a pravděpodobnosti, zda vlhké
období ještě potrvá, že Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu,
nudnému, fádnímu tématu může obratný řečník dodat na zajímavosti.

S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem
pan Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty
a pro děvčata přestal vůbec existovat; avšak paní

Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její
hostitelské pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou
a bábovkou.

Když přišly na pořad karetní stolky, měl příležitost prokázat jí
protislužbu tím, že zasedl k partii whistu.

„Nehraji dosud příliš dobře,“ pravil, „avšak rád se pocvičím,
neboť to při svém postavení — „ Paní Philipsová mu byla velmi
zavázána, že doplnil počet hráčů, ale neměla čas vyslechnout celé
zdůvodnění až do konce.

Pan Wickham whist nehrál a byl ochotně a s radostí uvítán
u druhého stolu, kde zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve
se ocitl v nebezpečí, že ho zcela uchvátí Lydia, neboť jejímu
jazýčku se málokdy našel soupeř, jenže stejně hbitá byla i v lotu
a brzy ji oblíbená hra zaujala natolik, že dychtivě sázela
a hlásila se o výhry a nikomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pan
Wickham měl tedy možnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra
dovolovala, a Elizabeth mu s potěšením naslouchala, ač měla
pramálo naděje, že se od něho dozví to, co by ji bylo zajímalo
nejvíc, totiž něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvažovala se
ani zmínku o něm utrousit. Její zvědavost však byla nečekaně
uspokojena. Pan Wickham o tom začal sám.  Zeptal se, jak daleko
je z Merytonu do Netherfieldu, a když mu to pověděla, dotázal se
váhavě, jak dlouho už tam pan Darcy dlí.

„Snad měsíc,“ pravila Elizabeth, a jelikož nechtěla toto téma
ještě opustit, dodala: „Slyšela jsem, že má v Derbyshiru značný
majetek.“

„Ano,“ pravil Wickham, „má nádherné panství. Vynáší mu ročně
čistých deset tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl
poskytnout přesnější údaje než já, neboť jsem byl s touto rodinou
zvláštním způsobem ve styku od útlého dětství.“

Elizabeth nepotlačila výraz údivu.

„Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboť jste
pravděpodobně postřehla, jak chladně jsme se včera pozdravili.
Stýkáte se s panem Darcym často?“

„Častěji, než je mi milé,“ zvolala Elizabeth procítěně. „Žila
jsem s ním čtyři dny pod jednou střechou a byl mi velmi
nesympatický.“

„Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu
oprávněn.  Znám ho už příliš dlouho a příliš dobře, abych ho mohl
posuzovat spravedlivě. Nedokázal bych zůstat nestranný. Domnívám
se však, že vaše mínění by většinu lidí překvapilo — a snad byste
se k němu také jinde nedoznala tak otevřeně.  Tady jste v kruhu
rodinném.“

„Ujišťuji vás, že bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně
jako zde v kterékoli sousední rodině kromě na Netherfieldu. Pan
Darcy není v Hertfordshiru vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým
povýšeným vystupováním. Nikdo vám o něm neřekne nic
příznivějšího.“

„Nemohu předstírat, že mě to mrzí,“ řekl Wickham po krátkém
odmlčení.  „Každému, tedy i jemu, se má dostat ocenění podle
zásluhy, avšak jemu se to, pokud vím, často nestává. Lidé bývají
zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností, anebo je zastraší svými
vznešenými a panovačnými způsoby, takže o něm soudí tak, jak si
on sám přeje být posuzován.“

„Já ho znám sice jen povrchně, ale považuji ho za člověka s velmi
nepříjemnou povahou.“ Wickham jen zavrtěl hlavou.

„Rád bych věděl,“ pravil při další příležitosti, „hodlá-li
pobývat v těchto končinách ještě delší dobu.“

„To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, že by se
chystal odjet. Doufám, že vaše plány, týkající se zdejšího pluku,
nebudou ovlivněny jeho pobytem na Netherfieldu.“

„Ach ne, to ne — já před ním utíkat nemusím. Bude-li si přát, aby
mě neměl na očích, musí odjet on. Nejsme spolu zadobře, každé
setkání s ním je pro mne utrpením, ale nemám důvod, proč bych se
mu měl vyhýbat, kromě toho, co může zvědět celý svět — že se ke
mně zachoval velice špatně a že bohužel je takový, jaký je. Starý
pan Darcy, jeho otec, dej mu pámbůh věčnou slávu, byl nejlepší
člověk na světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy
nemyslel tak dobře jako on a já nemohu ani pohlédnout na mladého
pana Darcyho, aby mi tisíce krásných vzpomínek nedrásalo duši.
Zachoval se ke mně neslýchané, avšak věřím upřímně, že bych mu
dokázal odpustit všechno jiné spíš než to, že zklamal přání svého
otce a znesvětil jeho památku.“

Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala
s napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.

Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Merytonu a jeho
okolí, o společenském životě. Zdálo se, že vše, co dosud viděl,
na něho udělalo nejlepší dojem a zvláště nešetřil decentními, leč
nezastřenými poklonami na adresu merytonské společnosti.

„Těšil jsem se, že budu často pobývat ve společnosti, v dobré
společnosti, a hlavně z tohoto důvodu jsem vstoupil do domobrany.
Věděl jsem, že jde o proslulý pluk, kde se příjemně slouží,
a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil jeho nynější
stanoviště a lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichž se
jim v Merytonu dostalo. Přiznám se vám, že se bez společnosti
neobejdu. Poznal jsem už v životě lecjaká zklamání a mám povahu,
která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat a žít mezi
lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností jsem
si zvolil tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou božím — připravoval
jsem se na to od dětství — a dnes bych byl usazen na krásné faře
s tučnou prebendou, kdyby se to bylo zlíbilo pánovi, o němž jsme
právě hovořili.“

„Skutečně?“

„Ano — nebožtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, že mám
dostat nejlepší faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi
za kmotra a měl mě nesmírně rád. Jeho dobrota se ani slovy
vylíčit nedá! Chtěl mě dobře zaopatřit a jistě se domníval, že
tak učinil, ale když se fara uvolnila, dostal ji někdo jiný.“

„Dobrý bože!“ zvolala Elizabeth, „jak je to možné? Cožpak to jde,
nedbat poslední vůle? Proč jste si nepodal žalobu?“

„Příslušná pasáž byla v poslední vůli formulována trošinku
nejasně, takže jsem se nemohl dovolávat zákonů, čestný člověk
nemohl mít pochyb o úmyslech starého pána, leč panu Darcymu se
zlíbilo o nich pochybovat - nebo šije vykládat jako přání závislé
na jistých okolnostech — a tvrdil, že jsem pozbyl veškerých
nároků pro svou lehkomyslnost a výstřednosti - to už se vždycky
něco najde. Jisté je, že se fara před dvěma lety uvolnila, právě
když jsem dosáhl věku, abych mohl být vysvěcen, a že ji dostal
jiný; a stejně jisté je, že si nemohu nic vyčítat, a nevím, co
bych byl provedl, abych si tohle zasloužil. Jsem člověk
temperamentní a neopatrný, snad jsem mu někdy řekl do oči příliš
otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho horšího si nejsem vědom.
Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě nenávidí.“

„Neslýchané! Zasloužil by veřejně zostudit.“

„Dříve nebo později tomu jistě neujde — avšak nikoli Z mého
popudu. Dokud je mi drahá památka jeho otce, nemohu se mu
postavit ani odhalit jeho pravou tvář.“ Za tato slova si ho
Elizabeth vážila, a když je říkal, připadal jí krásnější než
dřív.

„Ale co ho k tomu vedlo?“ zeptala se po chvíli. „Z jakého důvodu
se k vám zachoval tak krutě?“

„Cítí ke mně nenávist — nenávist, jejíž původ musím do jisté míry
hledat v žárlivosti. Kdyby si mě nebyl zesnulý pan Darcy tolik
oblíbil, byl by mě jeho syn snášel lépe: ale vřelé city, které ke
mně pan Darcy starší choval, ho popuzovaly a dráždily, pokud vím,
již od útlého věku. Neměl na to povahu, aby v tomhle snesl soka,
— soka, jemuž byla často dána přednost.“

„Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného — ačkoli mi nebyl
sympatický, nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen
dojem, že pohrdá svými bližními bez rozdílu, avšak nenapadlo mě,
že by se dokázal snížit k tak zlomyslné pomstě, k takové
nespravedlnosti, k takové nelidskosti jako vůči vám.“

Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: „Vzpomínám
si však, jak se jednoho dne v Netherfieldu honosil
nesmiřitelností svého hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít
hroznou povahu.“

„V tomto případě si nechci osobovat právo soudit,“ odvětil
Wickham.  „Sotva bych to dokázal nezaujatě.“

Elizabeth se znovu hluboce zamyslila a pak zauvažovala nahlas:
„Že se mohl tak zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci
svého otce!“ Byla by mohla dodat: „A k mládenci jako vy, který už
svým zjevem vzbuzuje sympatie na první pohled!“ avšak spokojila
se stylizací:

„Vždyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve stejném
prostředí, jak jste mi, nemýlím-li se, vyprávěl, a všechno vás
muselo sbližovat!“

„Narodili jsme se ve stejné farnosti, v jednom zámeckém parku,
dětství jsme valnou většinou strávili spolu, bydleli jsme pod
jednou střechou, stejně jsme se zabavovali, rodiče o nás stejně
pečovali. Můj otec zprvu zastával to povolání, jehož je váš pan
strýček tak vynikajícím představitelem, avšak vzdal se vlastní
praxe, aby mohl být užitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela
správě darcyovského panství. Pan Darcy si ho velice vážil
a pokládal ho za svého blízkého, důvěrného přítele. Často
prohlašoval, že je mému otci velmi zavázán za to, jak pečlivě
řídí jeho hospodářství, a když otec ležel na smrtelném loži a on
mu dobrovolně sliboval, že se o mne postará, vedla ho k tomu
jistě stejně vděčnost k němu jako náklonnost ke mně.“

„Neuvěřitelné!“ zvolala Elizabeth. „A neslýchané! Divím se, že ho
aspoň jeho známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě
vyrovnal. Že aspoň kvůli tomu, když už ne pro nic jiného, není
příliš povznesen nad podvod — neboť jinak to nazvat nelze.“

„Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je
řízeno pýchou — a pýcha mu už často byla dobrým rádcem. Poutá ho
k ctnosti úže než kterákoli jiná vlastnost. Jenže nikdo z nás
nejedná podle stále stejné šablony a v mém případě působily ještě
mocnější podněty než pýcha.“

„Cožpak ho taková odsouzeníhodná vlastnost jako pýcha mohla někdy
vést k dobrému?“ •

„Ale ano. Často se z té příčiny zachoval velkomyslně a štědře
— neskrblil penězi, stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal
svým deputátníkům, ulehčoval chudým. To všechno způsobuje rodinná
pýcha, synovská pýcha — neboť on je velmi pyšný na to, co jeho
nebožtík otec dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit své
jméno, neztratit oblibu mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je
také pyšný na svou sestru, do jisté míry ji snad i miluje,
a proto se o ni laskavě a pečlivě stará: všichni ho chválí jako
dobrého a pozorného bratra.“

„Jaká je ta slečna Darcyová?“

Potřásl hlavou. „Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě
srdce, mám-li o někom z Darcyových mluvit jinak než s uznáním.
Avšak ona se příliš podobá bratrovi, je nadmíru pyšná. Jako malá
holčička byla rozkošná, přítulná; oblíbila si mě a já ji dlouhé
hodiny bavil svými kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je
krásná, je jí asi patnáct nebo šestnáct, a pokud vím, je
všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce žije v Londýně pod péčí
a ochranou soukromé učitelky.“

Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se
odmlčeli, až Elizabeth, která se nemohla nevrátit ještě jednou
k počáteční rozmluvě, pravila:

„Udivuje mě, že se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleym! Jak se
může ten dobrosrdečný pan Bingley, jenž se mi skutečně zdá
sympatický, sblížit právě s takovým člověkem? Vždyť se k sobě
vůbec nehodí! — Znáte se s panem Bingleym?“

„Ne, neznám.“

„Je to velice družný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani
netuší, jaký je pan Darcy ve skutečnosti.“

„Snad to netuší — ale pan Darcy umí být příjemný, když mu na tom
záleží.  Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka,
uzná-li vás za hodná svého zájmu. Ve společnosti lidí z jeho
společenských kruhů je zcela jiný než mezi méně majetnými. Pýchy
se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný,
spravedlivý, upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý — podle
té které peněženky a osobnosti.“

Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáždili u druhého
stolu a pan Colfins zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní
Philipsovou.  Posledně jmenovaná dáma se k němu obrátila
s obvyklým dotazem, měl-li ve hře štěstí. Ukázalo se, že nikoli,
že prohrál všechny partie; když však paní Philipsová vyjádřila
své politování nad touto skutečností, ujišťoval ji s přehnaným
důrazem, že mu na tom nezáleží, on že na penězích nelpí, a prosil
ji, aby tomu nepřikládala význam.

„Vím dobře, drahá madam,“ pravil, „že člověk, jenž usedá ke
karetnímu stolku, je v jistém smyslu hříčkou náhody — a já
zaujímám naštěstí takové postavení, že si kvůli pěti šilinkům
nemusím dělat těžkou hlavu.  Každý by to zajisté říci nemohl,
avšak díky lady Catherine de Bourghové mi není třeba dbát na
maličkosti.“

Tato slova upoutala zájem pana Wickhama, i pozoroval chvíli pana
Collinse a pak se zeptal tiše Elizabeth, je-li její příbuzný
přítelem rodiny de Bourghových.

„Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých služeb,“
odvětila. „Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji
nezná dlouho.“

„Víte ovšem, že lady Anně Darcyová byla sestrou lady Catherine de
Bourghové, a že je tudíž pan Darcy synovcem lady Catherine.“

„Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady
Catherine, slyšela jsem o ní předevčírem poprvé v životě.“

„Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička a všeobecně
panuje přesvědčení, že ona a její bratranec obě panství spojí.“
Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení
na chudinku slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy,
marná a zbytečná náklonnost k jeho sestře i projevy obdivu k němu
samému, je-li již předurčen jiné.

„Pan Collins,“ pravila, „velebí lady Catherine i její dceru, kudy
chodí, avšak podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla
dojmu, že se nechává strhnout svou vděčností a že jeho mecenáška
je ve skutečnosti arogantní a sobecká osoba.“

„Myslím, že se vůbec nemýlíte,“ odvětil Wickham, „neviděl jsem ji
už řadu let, ale velmi dobře se pamatuji, že jsem ji nikdy neměl
rád a že se chovala vždy panovačně a beztaktně. Říkává se o ní,
že je nadmíru chytrá a rozumná, avšak já se domnívám, že tuto
reputaci získala jednak díky svému rodu a bohatství, pak díky
svému vladařskému vystupování, a konečně vlivem svého pyšného
synovce, jenž předpokládá, že každý z jeho blízkých je nadán
mimořádnými duševními schopnostmi.“

Elizabeth uznala, že jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně,
a bavili se spolu dál k oboustranné spokojenosti, dokud večeře
neukončila karetní partie a nedala příležitost i ostatním dámám
podílet se na dvornosti pana Wickhama. Při bujarém stolování
u Philipsových se sotva dalo duchaplně konverzovat, avšak jeho
způsoby našly zalíbení v očích všech.  Cokoli řekl, bylo řečeno
dobře, cokoli učinil, učinil s půvabem. Než večírek skončil, měla
ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů nemyslela než na pana
Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však vůbec možnost se
o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být ani
chvilku zticha. Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála
a kolikrát prohrála, a než pan Collins stačil vypovědět, jak si
váží přátelského přijetí manželů Philipsových, než znovu kdekoho
ujistil, že si ze své prohry v kartách vůbec nic nedělá, než
vypočítal všechny chody večeře a několikrát se omluvil, že se
sestřenky kvůli němu musí tísnit, stál už kočár dávno před vraty
v Longbournu.

Kapitola 17
-----------

Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem
Wickhamem. Jane ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem
— nemohla se smířit s myšlenkou, že by byl pan Darcy tak málo
hoden přátelství pana Bingleyho; na druhé straně však při své
povaze nedokázala pochybovat o věrohodnosti na pohled tak
sympatického mladého muže, jako byl Wickham.  Pouhá možnost, že
byl skutečně vystaven takovému protivenství, v ní vzbuzovala
vřelý soucit, a tak nezbývalo než si zachovat dobré mínění
o obou, obhajovat každého zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu
to, co se nedalo vysvětlit jinak.

„Jsem přesvědčena, že se oba stali obětí nedorozumění,“ pravila.
„Jak k tomu došlo, to nemůžeme tušit. Snad zasáhl nějaký
prostředník tak, že se jeden druhému jevili v klamném světle.
Nemůžeme si, krátce a dobře, domýšlet, jaké příčiny a okolnosti
je znesvářily, aniž na toho či onoho svalíme odpovědnost.“

„V tom máš tedy pravdu — ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty
prostředníky, co do té záležitosti zasahovali, milá Jane. Je
třeba si něco vymyslet, neboť jinak budeme muset někoho
odsoudit.“

„Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen
považ, drahá Lízinko, jaké podivné světlo by to vrhlo na pana
Darcyho, kdyby se ukázalo, že se takhle zachoval k oblíbenci
svého otce, jehož přislíbil zaopatřit. To je vyloučené. Nikdo,
komu lidskost není cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho
nebyl schopen. Cožpak by se v něm jeho důvěrní přátele'-mohli tak
strašně mýlit? — Ne, to ne!“

„Dovedu si mnohem spíše představit, že bylo zneužito důvěry pana
Bingleyho, než že by si byl pan Wickham vymyslel takovou
historku, jako mi včera o sobě vyprávěl; měl pohotově fakta,
všechno. Pan Darcy ji ostatně může vyvrátit, není-li pravdivá.
Ale říkal to s tak upřímným pohledem!“ „Je to těžká věc — hrozná.
Jeden neví, co si o tom myslet.“ „Promiň, ale jeden ví přesně, co
si o tom myslet.“

Jane si však byla jista jen jedním — že se pan Bingley, bylo-li
skutečně zneužito jeho důvěry — octne v trapné situaci, až se to
rozkřikne.

Rozhovor obou dívek, jenž se odehrával v parku, přerušil příjezd
právě některých zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je
přišli osobně pozvat na dlouho očekávaný netherfieldský ples,
který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele pozdravily svou
drahou přítelkyni, tvrdily, že ji už neviděly dlouhé věky,
a opětovně se dotazovaly, co dělala od té doby, kdy se
rozloučily. Ostatním členům rodiny nevěnovaly téměř pozornost,
paní Bennetovou přehlížely, pokud to jen šlo, s Elizabeth sotva
prohodily pár slov, na ostatní vůbec nepromluvily. Zakrátko opět
odjely — zvedly se tak rychle, že bratra úplně zmátly,
a odspěchaly, jako by užuž chtěly být z dosahu zdvořilosti matky
Bennetové. Netherfieldský bál byl pro všechny ženy v rodině
představou nadobyčej lákavou. Paní Bennetová ráčila usoudit, že
pan Bingley pořádá ples na počest její nejstarší dcery, a zvlášť
jí polichotilo, že je přišel pozvat osobně, místo aby poslal
formální pozvánku. Jane si v duchu kreslila, jak krásný večer
stráví ve společnosti obou svých přítelkyň, zahrnována
pozornostmi jejich bratra; Elizabeth se těšila, že protančí noc
s panem Wickhamem a že jí pan Darcy svými pohledy i chováním
všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii nezáviselo štěstí ani tak
na určité události nebo určité osobě, ačkoli obě, stejně jako
Elizabeth, hodlaly tančit převážně s panem Wickhamem, nebyl to
však jediný partner, jenž je mohl uspokojit, a ples je každopádně
ples. Dokonce i Mary ujistila ostatní, že jí to není proti mysli.

„Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená,“ pravila.
„Nepovažuji to za oběť, tu a tam si večer vyjít. Každý je
společnosti něčím povinován: a kromě toho se i já přikláním
k názoru, že je ku prospěchu občas se pobavit a rozptýlit.“

Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření,
že se dokonce ani nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho
jinak příliš často nepromluvila, a zeptala se ho, přijme-li
pozvání pana Bingleyho, a zda bude v kladném případě pokládat za
vhodné, aby se sám zúčastnil zábavy, dosti ji překvapilo, když
zjistila, že proti tomu nemá výhrad, že hodlá tančit a vůbec se
neobává nelibosti arcibiskupa ani lady Catherine de Bourghové.

„Ujišťuji vás, že takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem
pro váženou společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi
cizí i námitky proti tanci a doufám, že budu mít tu čest odvést
do kola během večera všechny své půvabné sestřenky, a při této
příležitosti bych chtěl poprosit vás, slečno Elizabeth, abyste mi
zadala první dva kousky - věřím, že sestřenka Jane pochopí, proč
jsem požádal první vás, a nebude si to vykládat jako projev
neúcty ke své osobě.“

Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se už, že zahájí ples
s panem Wickhamem, a teď se jí uváže na krk pan Collins! Dosud
nikdy se jí dobrá nálada tak nevyplatila. Nedalo se však nic
dělat. Odsunula svou a Wickhamovu blaženost na dobu pozdější
a přitakala panu Collinsovi, jak nejpřívětivěji dokázala. Jeho
galantnost ji těšila tím méně, když ji napadlo, neskrývá-li se za
ní něco víc. Poprvé jí svitlo podezření, že snad ona je ta
vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na hunsfordské faře
a zaskakovat do počtu u karetních stolků na rosingském zámku,
nenaskytnou-li se vítanější hosté. A brzy se její neblahé tušení
utvrdilo v jistotu, když viděla, jak je k ní čím dál pozornější,
jak se často pokouší složit poklonu jejímu vtipu a temperamentu,
a třebaže ji takovéto účinky jejího osobního kouzla víc
překvapovaly, než těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, že
jí je tento budoucí ženich velmi vítán. Elizabeth její narážky
raději pomíjela, neboť si byla dobře vědoma, že jakákoli odpověď
musí mít vzápětí vážné různice. Pan Collins ji třeba ani o ruku
nepožádá, a dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu
mrzutosti.

Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům,
jako byl netherfieldský ples, byly by se mladší slečny Bennetovy
octly v strašné situaci, neboť ode dne, kdy přišlo pozvání, až do
dne, kdy se ples konal, trvaly takové lijáky, že se ani jednou
nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je tedy ani tetinka,
ani páni důstojníci, ani novinky — vždyť i čajové růžičky pro tu
událost musel přivézt posel.

Rovněž Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, když jí
počasí zcela znemožnilo prohlubovat přátelství s panem Wickhamem,
a nic než ples příští úterý by nebylo umožnilo Kitty s Lydií
přečkat takový pátek, sobotu, neděli a pondělí.

Kapitola 18
-----------

Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu
a marně se rozhlížela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi,
jí ani na mysl nepřišlo, že by nemusel být přítomen. Věřila ve
shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami, které by ji
byly mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy
a s velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci,
které ještě nebyly ztečeny, přesvědčena, že jich nezbývá tolik,
aby to nestačila během jednoho večera. Okamžitě však pojala
strašlivé podezření, že ho pan Bingley opomněl, když zval
důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaže se ukázalo, že
to docela tak nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, jeho
přítel, na něhož se Lydia dychtivě obrátila, a sdělil jim, že pan
Wickham musel včera odjet za obchodními záležitostmi do Londýna
a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným úsměvem:

„Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nebyly daly odložit,
kdyby se nebyl chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému.“

Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth
neušel, a jelikož Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla
v tom nemalý důkaz, že se od prvopočátku nemýlila, a její
antipatie k němu se tak vyhrotily právě prožitým zklamáním, že mu
sotva dokázala jakžtakž slušně odpovědět na zdvořilé dotazy,
s nimiž k ní vzápětí přikročil.  Bude-li k Darcymu pozorná,
vlídná a trpělivá, ublíží tím Wickhamovi.  Byla odhodlána vůbec
se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak nemilostivě, že to
div neodpykal ještě i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji
dráždila.

Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro
ni byl večer zkažený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho.
Vylila si srdce Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla,
a brzy dokázala přejít v rozhovoru na svého podivného bratránka
a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do
zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy.  Nešikovný a pompézní pan
Collins se omlouval, místo aby dával pozor, často vykročil
opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do takových
nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než
odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí.
Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním
o Wickhamovi a zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když
dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové; z rozhovoru je
nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením, že
mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla jak. Odešel od nich
okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou malou
duchapřítomnost. Charlottě se ji snažila utěšit. „Uvidíš, že se
ukáže jako milý společník.“

„Chraň bůh! To by byl hrozný malér! Aby se ukázal jako milý
společník člověk, jehož jsi odhodlána nenávidět! To mi nesmíš
přát.“

Když hudba spustila a Darcy se blížil, aby ji odvedl do kola,
Charlottě ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa
a kvůli tomu, že se jí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně
k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla
a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti
se jí to dostává, a pohledy sousedů jí napovídaly, že není ve
svém úžasu sama. Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až
Elizabeth nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet; nejprve si
řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že
vytrestá svého tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovoru,
a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po
několika minutách ho oslovila podruhé: „Teď je řada na vás,
abyste něco řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov
o tanci, a vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu
párů na parketě.“

Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.

„Výborně. Taková odpověď zatím postačí. Snad vám za chvíli
sdělím, že soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do
té doby však můžeme mlčet.“

„Hovoříváte tedy zpravidla při tanci?“

„Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte.
Vypadalo by to podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak
kvůli některým lidem by měla být stanovena taková konverzační
pravidla, aby jim to dalo co nejmenší námahu.“

„Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo
vhod mně?“

„Tak i tak,“ odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: „Postřehla
jsem totiž už dávno, že jsme si povahově velmi podobní. Jsme
stejně nespolečenští, odměření, neradi něco řekneme, ledaže se
odhodláme pronést nějakou moudrost, která všechny přítomné ohromí
a přejde na potomstvo s gloriolou přísloví.“

„Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem si
jist,“ pravil. „Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci.
Vy to bezpochyby považujete za věrný portrét.“

„Nemohu posuzovat vlastní dílo.“

Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak se
jí zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Merytonu.
Přitakala, a protože nedokázala odolat pokušení, dodala: „Když
jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním
pánem.“ Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než
jindy, avšak neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala
svou zbabělost, nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen
odhodlal a úsečně prohodil: „Pan Wickham je obdařen tak
vemlouvavými způsoby, že lehce navazuje přátelství; je-li stejně
schopen šije udržet, tím si nejsem tak jist.“

„Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství,“ odvětila
Elizabeth důrazně, „a následky ponese asi celý život.“

Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma
rozhovoru.  V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas,
jenž hodlal projít tanečními páry na druhou stranu místnosti;
jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se
a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu
i k jeho tanečnici.

„Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak
dokonalého tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem
tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil, že vaše půvabná
partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit
naději, že budeme mít to potěšení vás takto často vídat, až dojde
k jistému příjemnému překvapení, viďte, slečno Elizo?“ (A ukázal
očima na její sestru a Bingleyho.) „Blahopřání se jen pohrnou.
Obracím se na vás, pane Darcy — nechci vás však déle zdržovat,
drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v zábavě
s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne také
hledí vyčítavě.“

Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka
sira Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila a pozoroval
teď s velmi vážnou tváří Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili.
Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se slovy:
„Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir
William přerušil.“

„Myslím, že jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit
v tomhle sále dvojici, která by si toho měla méně co říci.
Vyzkoušeli jsme už neúspěšně dva nebo tři náměty; opravdu nevím,
o čem bychom si ještě povídali.“

„Co byste říkala knihám?“ zeptal se s úsměvem.

„Knihám — ale ne! Jsem si jista, že si nevybíráme stejné knihy,
ani je nečteme se stejnými pocity.“

„Mrzí mě, že si to myslíte, avšak je-li tomu tak, pak je o námět
postaráno. Můžeme porovnávat své rozdílné názory.“

„Ne — nemohu se bavit o knihách na plese — to mám vždy plnou
hlavu jiných věcí.“

„Zajímá vás tedy při takovéto příležitosti vždy jen přítomnost?“
zeptal se s pochybovačným pohledem.

„Ano, vždy,“ odpověděla bez uvažování, neboť zabloudila
v myšlenkách daleko, jak brzy ukázala její další slova:
„Vzpomínám si, jak jste jednou říkal, pane Darcy, že těžko
dokážete odpustit, a jste-li proti někomu zaujat, nemá naději, že
by si vás usmířil. Předpokládám však, že pečlivě všechno zvážíte,
než-si o někom takový názor utvoříte.“

„To ano,“ řekl rozhodným hlasem.

„Nedáte se zaslepit předsudky?“

„Doufám, že ne.“

„Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát,
aby soudili spravedlivě.“

„Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?“

„Tvořím si jen náčrt vaší povahy,“ odvětila tónem, který se
snažil přejít do lehčí polohy.

„Snažím se ji pochopit.“

„A jak se vám to daří?“

Zavrtěla hlavou. „Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás
tolik protichůdností, že z toho vůbec nejsem moudrá.“

„Rád věřím,“ pravil vážně, „že se o mně povídají různé věci; přál
bych si jen, slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj
portrét, neboť mám důvod se obávat, že by výsledek nesloužil ke
cti vám ani mně.“

„Neučiním-li to však dnes, nebudu k tomu třeba mít už nikdy
příležitost.“

„Rozhodně vám nechci překážet v rozptýlení,“ odvětil chladně. Na
to už nic neřekla, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba
plni trpkosti, ač nikoli ve stejné míře, neboť Darcy k ní choval
ve své hrudi natolik mocný cit, že ji za chvíli dokázal zprostit
viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.

Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bingleyová
a oslovila ji s výrazem sotva společensky přijatelného opovržení:
„Tak vás prý, slečno Elizo, okouzlil George Wickham!

Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na tisíc věcí,
a z toho seznávám, že ten mladý muž ke svým četným sdělením
zapomněl připojit ještě jedno, že je totiž synem starého
Wickhama, bývalého správce nebožtíka pana Darcyho. Dovolte však,
abych vám přátelsky poradila, že všechny jeho řeči nesmíte
pokládat za bernou minci, například je lež jako věž, že se k němu
pan Darcy špatně zachoval, naopak, jednal s ním vždy s mimořádnou
laskavostí a George Wickham mu oplatil neslýchané hanebným
způsobem. Nevím o tom nic bližšího, ale vím velmi dobře, že na
tom pan Darcy nenese nejmenší vinu, že nesnáší ani zmínku
o Georgi Wickhamovi, a třebaže ho můj bratr nemohl dost dobře
vyloučit, když zval důstojníky, byl velmi rád, když shledal, že
se odklidil z cesty. Je to od něho velká drzost, že sem na venkov
vůbec přijel, divím se, kde sebere tu troufalost. Je mi líto,
slečno Elizo, že před vámi musela být odhalena vina vašeho
oblíbence, uváží-li se však, z jaké rodiny pochází, sotva se od
něho dá čekat něco lepšího.“

„Jeho proviněním je podle vás jeho rodina,“ řekla rozhněvaná
Elizabeth, „neboť jste ho nenařkla z ničeho horšího, než že jeho
otec byl hospodářským správcem pana Darcyho, a o této skutečnosti
mě, buďte ujištěna, zpravil sám.“

„Tak to pardon,“ odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se
odvrátila. „Promiňte, že jsem se do toho vložila, myslela jsem to
dobře.“

„Nestoudná osobo!“ říkala si Elizabeth v duchu. „Jsi na velkém
omylu, domníváš-li se, že mě může zviklat takový nízký útok.
Nevidím v tom nic jiného než tvou vlastní úmyslnou
neinformovanost a Darcyho podlost.“ Vyhledala pak svou nejstarší
sestru, která slíbila, že se na to vyptá Bingleyho. Jane jí
vykročila vstříc se sladkým a blaženým úsměvem a její šťastně
rozzářený obličej jasně dokazoval, že ji průběh večera
uspokojuje.  Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamžiku
Wickhamova pře, odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní
ustoupilo do pozadí naději, že Jane je na nejlepší cestě ke
štěstí.

„Chci se tě zeptat,“ pravila s úsměvem o nic méně radostným, než
byl sestřin, „co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale snad ses
příliš dobře bavila, abys myslela na někoho třetího, a v tom
případě ti to ráda promíjím.“

„Ne,“ odpověděla Jane, „nezapomněla jsem na něho, avšak nemohu ti
sdělit nic důležitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho
případu, neví, čím si vlastně pohněval pana Darcyho, aleje
ochoten se zaručit, že se jeho přítel zachoval správně, bezúhonně
a čestně, a je naprosto přesvědčen, že si pan Wickham vůbec
nezasloužil takové ohledy, jaké k němu pan Darcy měl, a musím
bohužel říct, že on ani jeho sestra nelíčí pana Wickhama v dobrém
světle. Obávám se, že jednal velmi nemoudře a že si ho pan Darcy
právem přestal vážit.“

„Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?“ „Ne, viděl ho
poprvé v životě onehdy dopoledne v Merytonu.“

„Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co
však říkal o té faře?“

„Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy
nejednou vyprávěl, ale domnívá se, že mu byla odkázána jen za
určitých podmínek.“

„Nepochybuji vůbec o tom, že to pan Bingley myslí upřímně,“
pravila Elizabeth procítěně, „musíš mi však prominout, že mi
pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley obratně hájí přítele, to
přiznávám, avšak nezná všechny okolnosti tohoto případu, a co
zná, to se dověděl právě od onoho přítele, a proto nemám zatím
důvod změnit své původní mínění o obou pánech.“ Převedla rozhovor
na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth
s potěšením vyslechla, že se Jane skromně poddává radostné
naději, že není Bingleymu lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji
utvrdila v té dobré důvěře. Když se k nim pak Bingley sám
připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu Lucasovou; na její
dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila odpovědět, neboť
k nim přiběhl pan Collins a vysoce vzrušen jim sdělil, že právě
měl to štěstí a učinil důležitý objev.

„Zvláštní náhodou jsem zjistil,“ pravil, „že je zde v tomto sále
přítomen blízký příbuzný mé mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám
onen pán zmínil v rozhovoru s mladou dámou, která zde zastupuje
paní domu, o své sestřenici slečně de Bourghové a o její matce
lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to byl
pomyslel, že se v této společnosti setkám se synovcem lady
Catherine de Bourghové! Jsem velmi vděčný, že jsem to objevil
zavčas, abych mu mohl složit svou uctivou poklonu, což hned teď
učiním; doufám, že mi promine, že se tak nestalo již dříve. Neměl
jsem povědomost o jeho příbuzenských svazcích, a to mi budiž
omluvou.“

„Přece neoslovíte pana Darcyho, když jste mu nebyl představen!“

„Ovšemže ano. Omluvím se mu, že jsem tak neučinil dřív. Domnívám
se, že ten pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit,
že Její Jasnost se vynacházela dobře ještě před šesti dny.“

Elizabeth se ho všemožně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat,
ujišťovala ho, že to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou
drzost, být osloven cizím pánem, a ne za projev úcty ke své tetě,
že není vůbec nutné, aby si jeden druhého všímali, a kdyby přece,
pak že je na panu Darcym jakožto bohatším a urozenějším, aby
o něho projevil zájem. Na panu Collinsovi bylo vidět, že je
odhodlán prosadit svou za všech okolností, a když domluvila,
odpověděl takto: „Drahá slečno Elizabeth, chovám velikou úctu
k vašemu vynikajícímu úsudku o všech záležitostech v dosahu
vašeho chápání, avšak dovolte mi podotknout, že je velký rozdíl
mezi stávajícími pravidly, jimiž se řídí příslušníci světských
stavů, a pravidly, jimiž se řídí duchovní; rád bych zdůraznil
— s vaším dovolením — že dle mého názoru je duchovní stav roven
nejvznešenějším stavům našeho království — je-li zároveň provázen
patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit,
abych se v tomto případě řídil tím, co mi káže svědomí, a učinil
to, co pokládám za svou povinnost. Odpusťte mi prosím, že
nevyužiji dobrodiní vašich rad, jimiž jsem hotov se provždy řídit
v jiných věcech, třebaže v tomto případě vzhledem k svému
vzdělání a dlouholetému studiu se považuji za povolanějšího
posoudit, co je správné a co nikoli, než mladá dáma jako vy.“
S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit na pana Darcyho.
Elizabeth se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení,
a viděla, že se značným údivem. Její bratranec předeslal své řeči
hlubokou poklonu, a třebaže nemohla pochytit slova, měla pocit,
že je slyší všechna, a podle rtů rozeznávala výrazy jako
„omlouvám se“, „Hunsford“ a „lady Catherine de Bourghová“.
Zlobilo ji, že se zesměšňuje před takovým člověkem. Pan Darcy na
něho patřil s nelíčeným úžasem, a když mu konečně pan Collins dal
možnost odpovědět, řekl mu pár chladně zdvořilých slov.  To však
pana Collinse neodradilo od dalšího monologu, a opovržení pána
Darcyho zřejmě podstatně vzrostlo při tomto druhém výlevu, po
němž se lehce uklonil a odešel. Pan Collins se pak vrátil
k Elizabeth.

„Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehož se mi
dostalo,“ pravil. „Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně
potěšila. Odpověděl mi velmi zdvořile, a dokonce mi složil
poklonu slovy, že zná rozšafnost lady Catherine a soudí tudíž, že
by si neoblíbila člověka, jenž by toho nebyl hoden. To vyjádřil
krásně. Udělal na mne skutečně ve všem všudy nejlepší dojem.“

Jelikož Elizabeth už nerozptylovaly žádné vlastní zájmy, věnovala
nyní pozornost výhradně své sestře a Bingleymu a to, co se
zračilo jejím očím, v ní vyvolalo tak příjemné úvahy, že byla
téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v duchu jako paní právě
tohoto domu, prožívající manželské štěstí, jaké přináší jen pravá
láska, a měla pocit, že by se za těchto okolností mohla dokonce
i vynasnažit oblíbit si obě Bingleyho sestry. Seznala, že
myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a umiňovala si,
že se neodváží do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš
mnoho.  Považovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, když
byla při večeři usazena přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení
seznala, že matka hovoří s touto osobou (byla to lady Lucasová)
mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, že si pan
Bingley Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její
nevyčerpatelné výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala
výhody tohoto sňatku.  Předně ji blažilo, že je to tak
okouzlující mladý muž, tak zámožný a že bydlí jen na tři míle od
nich; dále ji těšilo vědomí, že si obě jeho sestry Jane tak
zamilovaly a že jsou jistě tomuto svazku nakloněny nejméně tak
jako ona. Nadto se tím otvírají slibné vyhlídky jejím mladším
dcerám, neboť když Jane udělá takovou partii, jistě se tím i jim
naskytne možnost seznámit se s jinými bohatými mladíky, a konečně
jí byla příjemná představa, že vdaná dcera bude moci dělat
gardedámu svým sestrám a ona už nebude nucena chodit do
společnosti častěji, než se jí zachce. Dobrý mrav vyžadoval, aby
tato okolnost byla v jejím věku pokládána za radostnou, avšak
o nikom se nedalo s tak malou pravděpodobností předpokládat, že
bude ochotně trávit večery doma, jako o paní Bennetové, a to bez
ohledu na věk. Nakonec popřála lady Lucasové upřímně a ze srdce,
aby i ona dosáhla podobné blaženosti, očividně a vítězoslavně
přesvědčena, že na to nemá nejmenší naději.

Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov
anebo ji aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně
hlaholivě; bylo jí nevýslovně trapně při pomyšlení, že téměř
všechno slyší pan Darcy, jenž seděl proti nim. Ale matka ji
vyhubovala, že plácá hlouposti.

„Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud
vím, nejsme mu povinováni žádnými zvláštními ohledy, abychom
nesměli říkat, co on sám snad nerad slyší.“

„Pro boha živého, ne tak nahlas, paní máti! — Co z toho budete
mít, když pana Darcyho urazíte? — Tím se jeho příteli
nezavděčíte!“

Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým
dojmům stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou
a utrpením.  Nemohla si pomoci, musela po očku pozorovat pana
Darcyho, třebaže jí každý pohled potvrzoval to, čeho se obávala;
nedíval se sice stále na její matku, ale dával na ni dobrý pozor.
Výraz jeho tváře přešel od hlubokého opovržení k neproniknutelné
vážnosti.

Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci,
a lady Lucasová, která už hezkou chvíli zívala při vypočítávání
rozkoší, jež jí samé nebyly souzeny, se mohla v klidu utěšit nad
šunkou a kuřetem. Elizabeth začala ožívat. Avšak toto pokojné
období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po večeři přišla řeč na
zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary po nepatrné
pobídce chystá přítomné oblažit. Četnými výmluvnými pohledy
a němými prosbami se ji snažila odradit, aby nepodlehla své
slabosti, ale vše nadarmo; Mary jí nechtěla rozumět, nemohla si
nechat ujít tak vítanou příležitost k uplatnění a začala zpívat.
Elizabeth na ni upírala zrak, s trýznivými pocity absolvovala
spolu s ní jednu strofu za druhou a její netrpělivost podstoupila
další trudnou zkoušku, neboť když Mary od stolu děkovali, padla
i zmínka o tom, že snad budou mít ještě to potěšení si ji
poslechnout, a ona sotva po půlminutové pauze začala znovu. Mary
postrádala schopnosti pro takovéto vystoupení, měla slabý hlas
a strojené způsoby. Elizabeth prožívala muka. Obrátila se na
Jane, aby viděla, jak ta to snáší, ale Jane se docela klidně
bavila s Bingleym. Pohlédla na jeho sestry a viděla, že si
vyměňují výsměšné pohledy, a na Darcyho, jehož neproniknutelný
vážný výraz však nedoznal změny. Vyhledala tedy očima otce a němě
ho poprosila, aby zasáhl a nenechal Mary koncertovat celý večer.
Pochopil, a když Mary skončila druhou píseň, pravil nahlas: „To
by snad už stačilo, děvenko. Potěšila jsi nás už dost. Ať mají
také ostatní slečny možnost ukázat, co umějí.“ Mary sice
předstírala, že neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo.
Elizabeth ji litovala, že musela vyslechnout taková slova,
a otce, že je musel pronést, a se strachem uvažovala, že svou
úzkostlivostí nikomu neprospěla. Společnost mezitím vybízela
ostatní dámy, aby něco předvedly.

„Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat,“ pravil pan Collins,
„pak bych se s velkou radostí zavděčil ve společnosti písničkou,
neboť pokládám hudbu za nevinnou zábavu, zcela vhodnou i pro stav
duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze, který věnuje hudbě příliš
mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné věci. Duchovní
pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí dohodnout na
takových desátkách, které by jemu přinášely užitek a nevadily
jeho pánovi. Pak si musí psát vlastní kázání, a to už mu nezbude
nadmíru času na farníky a na udržování a zlepšování fary, neboť
je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání.
Rovněž nepovažuji za malicherné dbát, aby se ke každému choval
ohleduplně a bohabojně, především však k těm, jimž vděčí za své
zabezpečení. Ne, této povinnosti ho nelze zprostit, a právě tak
neobstojí v mých očích ten, kdo by opomněl příležitost prokázat
svou úctu komukoli, kdo je s onou rodinou spřízněn.“ Úklona
směrem k panu Darcymu zakončila projev, jenž byl pronesen tak
hlasitě, že jej vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně koukali, jiní
se usmívali, ale nikdo z něho asi neměl větší legraci než sám pan
Bennet, zatímco jeho choť docela vážně pana Collinse pochválila
za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala k lady Lucasové,
že je to mimořádně chytrý a solidní mladík.

Elizabeth měla dojem, že kdyby se byli doma předem domluvili, jak
se během večera co nejvíc znemožnit, nebyli by mohli sehrát své
role s větší vervou a větším úspěchem; byla jen ráda kvůli Jane,
že Bingleyho pozornosti ledacos ušlo a že snad není tak
jemnocitný, aby příliš trpěl pošetilostmi, jichž si nemohl
nepovšimnout. Však stačilo, že obě jeho sestry a Darcy mají tolik
příležitosti tropit si šašky z jejího příbuzenstva, a jenom
nevěděla, dráždí-li ji více jeho mlčenlivé opovržení anebo jejich
urážlivé úsměvy.

Zbytek večera jí poskytl málo povyražení. Pan Collins se jí
vytrvale držel a škádlil ji, a třebaže se mu už nepodařilo
přemluvit ji, aby si s ním zatančila, zabránil jí, aby tančila
s jinými. Marně ho prosila, aby se nevěnoval jenom jí, a nabízela
mu, že ho představí kterékoli přítomné dívce. Ujistil ji, že mu
na tanci vůbec nezáleží, že mu leží na srdci jen jedno, totiž
zalíbit se jí vybranou dvorností, a že tedy úmyslně setrvá celý
večer v její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit.
Ještě že měla oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se
k nim často přidružila a dobromyslně na sebe brala břímě zábavy
s panem Collinsem. Také se tím zprostila dalších urážlivých
pozorností ze strany pana Darcyho, jenž často stanul zcela sám
v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal navázat s ní
rozhovor. Domnívala se, že to zavinily její narážky na pana
Wickhama, a byla tomu ráda.

Longbournští odjížděli poslední ze všech hostů a díky manévrování
paní Bennetové museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po
odchodu ostatních, čímž měli dost času pozorovat, jak rádi by jim
někteří z netherfieldského panstva už viděli záda. Paní Hurstová
se sestrou sotva otevřely ústa, leda aby si postěžovaly na únavu,
a dávaly zřetelně najevo, že už by chtěly mít svůj dům pro sebe.
Mařily každý pokus paní Bennetové o rozhovor a svou netečností
nakazily celou společnost; nepomáhaly ani dlouhé výlevy pana
Collinse, jenž skládal poklony panu Bingleymu a jeho sestrám, jak
vznešenou zábavu uspořádali a jak neobyčejně zdvořile
a pohostinně přijímají hosty. Darcy mlčel jako zařezaný. Pan
Bennet rovněž nic neříkal a měl z celého výjevu švandu.  Pan
Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili jenom
spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní
Hurstová nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš
unavená, aby pronesla víc než občas nějaké to

„Páni, jak já bych spala!“, provázené pořádným zívnutím.

Když se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Bennetová
přezdvořile naději, že snad brzy budou mít to potěšení uvítat
celou rodinu v Longbournu, a obrátila se ještě zvlášť na pana
Bingleyho, aby ho ujistila, že jim způsobí velkou radost,
po-obědvá-li někdy u nich v kruhu rodinném, a že nemusí čekat na
pozvání. Pan Bingley přijal radostně a vděčně a pravil, že toho
využije při nejbližší příležitosti a přijde jí složit svou
poklonu, až se vrátí z Londýna, kam se musí zítra nakrátko
odebrat.

Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům
v blažené jistotě, že zbývá už jen zařídit některé nezbytnosti
jako svatební smlouvu, nový kočár a svatební šaty, a do tří nebo
čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu. Že jí
druhou dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou
jistotou a se značným, ač ne tak opojným potěšením. K Elizabeth
měla ze všech dětí nejchladnější vztah, a třebaže pan Collins
byla pro ni partie až dost dobrá, zastiňoval ho ovšem zcela pan
Bingley a Netherfield.

Kapitola 19
-----------

Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins požádal
formálně o ruku. Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikož musel
svou návštěvu v sobotu ukončit; vůbec nezapochyboval, zda ho snad
nečeká nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš patřičným
způsobem, se všemi okolky, jež pokládal v tomto případě za
nezbytné. Po snídani zastal paní Bennetovou ve společnosti
Elizabeth a jedné z mladších sester a obrátil se k ní s těmito
slovy: „Směl bych vás poprosit, vážená madam, aby se mi dostalo
té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila,
promluvit si s ní během dopoledne mezi čtyřma očima?“

Než se Elizabeth vzmohla na něco jiného než překvapením zrudnout,
odvětila paní Bennetová čiperně: „I propáníčka — ano
— samozřejmě. To je pro Lízinku velké štěstí. Jistěže neodmítne.
Pojď, Kitty, potřebuji, abys mi s něčím pomohla.“ Posbírala
vyšívání a už spěchala pryč, když tu Elizabeth zvolala:

„Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan
Collins mi to jistě promine. Nemůže mi chtít nic, co by nemohl
kdokoli slyšet. Nebo odejdu sama.“

„Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen si tu pěkně zůstaň.“

A jelikož se jí zdálo, že by Elizabeth, zosobněné utrpení
a rozpaky, mohla uskutečnit své zaječí úmysly, dodala: „Poroučím
ti, Lízo, abys tu zůstala a vyslechla pana Collinse.“

Takového příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout — a po krátké
úvaze si uvědomila, že bude nejmoudřejší, když si to co nejdříve
a co nejklidněji odbude; znovu tedy usedla a pilně se zabrala do
šití, aby nedala najevo své pocity, které kolísaly mezi
zoufalstvím a chutí vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se
vzdálily, a jakmile za nimi zapadly dveře, spustil pan Collins:

Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, že váš ostych vás nijak
nesnižuje, ba ještě vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání
vás v mých očích spíše šlechtí než naopak, avšak dovolte, abych
vás ujistil, že vaše ctěná matinka svoluje, abych k vám směl
takto promluvit. Sotva můžete být na pochybách, co tím sleduji,
jakkoli vám přirozená ostýchavost snad zahaluje mé úmysly
tajemným závojem: dvořil jsem se vám příliš ne-zastřeně, abyste
to nebyla postřehla. Téměř od první chvíle, kdy jsem vstoupil do
tohoto domu, padla má volba na vás jakožto na budoucí družku mého
života. Než se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné,
abych vám vysvětlil, proč jsem se rozhodl oženit — a především
proč jsem přijel do Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí
choť, neboť tak tomu ve skutečnosti bylo.“ Představa, jak je pan
Collins, ten pompézní panák, unášen svými city, přivedla
Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu; nemohla proto využít krátké
odmlky k tomu, aby ho přerušila, a on pokračoval:

„Chci se oženit za prvé proto, že dle mého názoru má každý kněz
v zajištěném postavení (jako já) jít své farnosti příkladem
i v manželském životě; za druhé proto, že je to dle mého
přesvědčení jistá cesta k blaženosti; a za třetí — avšak snad
jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení převznešené dámy,
již mám tu čest zvát svou ochránkyní. Již dvakrát milostivě
ráčila věnovat této věci svou pozornost (aniž jsem ji o to
žádal!), a právě onoho sobotního večera, než jsem odjel
z Hunsfordu — mezi dvěma partiemi quadrilly, zatímco paní
Jenkinsová upravovala slečně de Bourghové podnožku pod nohama, mi
řekla: ,Ožeňte se, pane Collinsi. Farář jako vy má být ženatý.
Vyberte si rozumně, vyberte si ženu ze slušné rodiny, z ohledu ke
mně a také kvůli sobě, nějakou takovou šikovnou osůbku, aby
k něčemu byla, ne zvyklou kdoví na co, ale aby dovedla s malým
příjmem šetrně hospodařit. To vám radím já.  Najděte si takovou
ženu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a já ji přijdu
navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat,
že nepokládám milostivé přijetí, jehož se vám dostane ze strany
lady Catherine de Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi,
jež vám mohu nabídnout. Shledáte, že její vystupování předčí vše,
co jsem s to vám vylíčit, a ani v ní myslím nevzbudí nelibost váš
vtip a temperament, zvlášť budou-li zmírněny málomluvností
a respektem, jímž na vás její vznešenost nevyhnutelně zapůsobí.
Tolik tedy, pokud jde o můj kladný vztah k manželství obecně;
zbývá dodat, proč jsem obrátil svůj zrak k Longbournu
a neporozhlédl se u nás doma, kde, to vás ujišťuji, žije řada
milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem
ctěném panu otci (kéž však ještě drahně let mezi námi pobude!),
a tak jsem se cítil zavázán zvolit si za manželku některou z jeho
dcer, aby na tom rodina nebyla tak škodná, až nastane ten
truchlivý okamžik — k němuž však, jak jsem už podotkl, nemusí
ještě kolik let dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si
předpokládat, že mě nijak nesníží ve vašich očích. A nyní už mi
nezbývá než ujistit vás procítěnými slovy o svých vášnivých
citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleží, a nic takového také
nebudu po vašem panu otci požadovat, neboť jsem si dobře vědom
toho, že by mi nemohl vyhovět a že vy sama nemáte nárok na nic
jiného než na těch tisíc liber, uložených na čtyřprocentní úrok,
které máte zdědit po matce. O tomto bodě tedy naprosto pomlčím
a můžete být klidná, že vám to nikdy ani slůvkem nevyčtu, až
budeme svoji.“

Bylo už naprosto nutné ho zarazit.

„Postupujete příliš rychle, vážený pane,“ vpadla mu do řeči
Elizabeth.  „Zapomínáte, že jsem vám ještě nedala odpověď.
Dovolte, abych tak učinila bez prodlení. Přijměte díky za čest,
kterou jste mi prokázal.  Uvědomuji si dokonale, jak je pro mne
vaše nabídka lichotivá, avšak nemohu jinak než ji odmítnout.“

„Není to pro mne nic nového,“ pravil pan Collins a bohorovně
máchl rukou, „že mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muže, jehož
v hloubi srdce hodlají vyslyšet, když jim vyzná lásku poprvé,
a že to někdy opakují i podruhé a dokonce potřetí. Nebudu se tedy
rmoutit nad tím, co jste právě řekla, a budu doufat, že si vás
zanedlouho povedu k oltáři.“

„Ale, pane,“ zvolala Elizabeth, „jak byste mohl v něco takového
doufat po tom, co jsem vám řekla? Ujišťuji vás, že nejsem jako
ony mladé dámy (jsou-li vůbec takové mladé dámy), které se odváží
vsadit své štěstí na to, že je nápadník požádá o ruku znovu. Já
myslím své odmítnutí naprosto vážně. Nemohla bych s vámi být
šťastna a jsem si jista, že jsem ta poslední osoba na světě,
s kterou byste mohl být šťasten vy. Kdyby mě znala vaše uctívaná
lady Catherine, jistě by seznala, že jsem všestranně nezpůsobilá
k tomu, abych se stala vaší životní družkou.“

„Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet — „ odpověděl
pan Collins zcela vážně, „ale já si nedovedu představit, co by
vám Její Jasnost mohla vytknout. Ujišťuji vás, že jí vylíčím
v nejpříznivějším světle vaši skromnost, hospodárnost a ostatní
vaše podmanivé vlastnosti, až budu mít tu čest opět stanout
v její přítomnosti.“

„Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval,
pane Collinsi. Musíte dovolit, abych to sama posoudila, a musíte
mě respektovat natolik, abyste mi uvěřil. Přeji vám, abyste byl
hodně šťastný a hodně bohatý, a tím, že odmítnu vaši ruku, učiním
pro to vše, co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě
upokojíte své svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek
převezmete longbournské panství, až ztratí pána. Můžeme tedy oba
považovat tuto záležitost za uzavřenou, a to s konečnou
platností.“ Přitom vstávala, a byla by se vzdálila z místnosti,
kdyby ji byl pan Collins nezadržel těmito slovy:

„Až budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od
vás doufám příznivější odpověď, než jste mi právě dala. Jsem
dalek toho obviňovat vás z krutosti, neboť vím, že krásné pohlaví
už z tradičního zvyku odmítá první vyznání, a možná že v tom, co
jste právě řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné
s jemnou ženskou duší.“

„No ne, pane Collinsi,“ zvolala Elizabeth teď už procítěně,
,jestli se vám moje slova mohou jevit jako povzbuzení, pak na mou
duši nevím, jak bych vás měla odmítnout, abyste tomu uvěřil.“

„Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval
samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova.
Vedou mě k tomu, stručně řečeno, tyto důvody : Nezdá se mi, že
bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám
nemůže připadat nelákavá.  Mé postavení, mé vztahy k rodině de
Bourghových, příbuzenské svazky s vámi — to všechno jsou
okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch; a nadále byste
měla uvážit, že není vůbec jisté, zda vás — přes vaše četné
půvaby — vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte bohužel tak
nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší
krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru,
že své odmítnutí nemyslíte vážně, a vysvětluji šije tak, že
děláte drahoty, abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to
koketivé dámy mívají ve zvyku.“

„Ale já vás na mou duši ujišťuji, že je mi cizí koketérie, která
spočívá v trápení slušného člověka. Byla bych mnohem raději,
kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral vážně to, co vám říkám.
Jsem vám hluboce zavázána za čest, kterou jste mi svou nabídkou
prokázal, avšak je naprosto vyloučeno, abych ji přijala.
Nedokázala bych se k tomu přimět. Jak jinak vám to mám ještě
povědět?

Nepovažujte mě za koketku, která vás chce trápit, ale za rozumnou
osobu, která vám upřímně sděluje, co cítí.“

„Jste provždy okouzlující!“ zvolal s neobratnou dvorností. „Až
bude moje nabídka podložena výslovným souhlasem a autoritou
vašich velevážených pánů rodičů, jistě nebudete trvat na svém
odmítavém stanovisku, o tom jsem přesvědčen.“

Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth už
slov, a proto se neprodleně mlčky vzdálila; umiňovala si, že
kdyby měl i nadále považovat opakované odmítání za lichotivé
povzbuzení, požádá o přispění otce, jehož odmítnutí může mít svou
povahou větší váhu a jehož počínání si aspoň nebude moci mylně
vykládat jako milostnou hravost koketní dámy.

Kapitola 20
-----------

Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce
v odloučenosti, neboť paní Bennetová číhala v chodbě na ukončení
audience, a jakmile spatřila, že Elizabeth otevřela dveře a utíká
po schodech nahoru, vešla do jídelny a se srdcem radostí
překypujícím blahopřála jemu i sobě k jejich nadcházejícímu
úzkému svazku. Pan Collins přijímal a opětoval tato blahopřání
stejně procítěně, načež se jí jal líčit podrobnosti rozhovoru:
projevil pevnou víru, že má všechny důvody být spokojen, neboť
sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu
a vrozeného jemnocitu.

Toto sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí by se byla
dala přesvědčit, že ho její dcera odmítá, aby si ho ještě více
připoutala, avšak neodvažovala se tomu věřit a nedokázala své
obavy před ním zatajit.

„Však ona Líza přijde k rozumu, pane Collinsi, na to se můžete
spolehnout,“ dodala.

„Promluvím si s ní hned teď. Vždyť by byla sama proti sobě, holka
jedna bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím.“

„Odpusťte, že vás přerušuji, madam,“ zvolal pan Collins, „je-li
však skutečně bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví,
jestli by to tedy byla ta pravá pro muže v mém postavení, neboť
já ovšem toužím po šťastném svazku manželském. Trvá-li na tom, že
mě nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do ničeho
nenutili, neboť vykazuje-li ve své povaze takové nedostatky,
sotva bych s ní mohl být opravdu šťasten.“

„Ale vy jste mi špatně rozuměl, pane Collinsi,“ zvolala paní
Bennetová poplašeně. „Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchhle
věcech. Jinak je to nejmírnější dívenka na světě. Půjdu hned za
manželem a jistě se s ní brzy domluvíme.“

A dřív než se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem,
vrazila do knihovny a spustila: „Tady jste, choti, musím s vámi
hned mluvit, v domě je všechno vzhůru nohama. Jděte a poručte
Líze, aby si vzala pana Collinse, protože ona ho nechce, a jestli
si nepospíšíte, tak si to rozmyslí i on a nebude chtít ji.“

„Promiňte, ale já vám nerozumím,“ pravil pan Bennet, když
skončila. „Oč vlastně jde?“

„O pana Collinse a o Lízu. Lízá prohlašuje, že si pana Collinse
nevezme, a on už začíná říkat, že si nevezme Lízu.“

„A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné.“

„Promluvte s Lízou. Řekněte jí, že si přejete, aby si ho vzala.“

„Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím.“

Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se
dostavila do knihovny.

„Pojď dál, děvenko,“ vyzval ji pan Bennet, když stanula na prahu.
„Dal jsem tě zavolat v důležité věci. Bylo mi řečeno, že tě pan
Collins požádal o ruku. Je tomu tak?“ Elizabeth přitakala. „No
dobrá — a tys jeho nabídku odmítla?“

„Ano, tatíčku.“

„Dobrá. Tím se dostáváme k jádru celé věci. Naše maminka trvá na
tom, že ho musíš vyslyšet. Je to tak, paní manželko?“

„Ano, anebo mi už nesmí na oči.“

„Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš
jednoho z rodičů. Nevezmeš-li si pana Collinse, nesmíš matce na
oči, a vezmeš-li si ho, nesmíš na oči mně.“ Elizabeth nemohla
potlačit úsměv nad takovým závěrem po takovém úvodu, avšak paní
Bennetová, která si namlouvala, že se její manžel bude dívat na
celou věc tak, jak jí to vyhovuje, byla velice zklamaná.

„Jak to, co to má znamenat, pane manželi? Slíbil jste mi, že jí
poručíte, aby si ho vzala.“

„Drahá choti,“ odpověděl pan Bennet, „chtěl bych vás požádat
o dvě malé laskavosti. Předně mi dovolte, abych v této
záležitosti směl užívat vlastního rozumu, a za druhé vlastní
pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdřív knihovnu
opět pro sebe.“ Paní Bennetová se však přes zklamání, jež jí
připravil manžel, ještě nevzdávala. Znovu a znovu útočila na
Elizabeth, hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhrožovala.
Pokoušela se získat na svou stranu Jane, leč tajemně a mírně
odmítla zasahovat; Elizabeth odrážela její útoky chvíli s vážnou
tváří, chvíli se smíchem a žerty. Třebaže volila různou taktiku,
nezakolísala ani na okamžik ve svém rozhodnutí.

Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo.
Přehnané sebevědomí mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně
sestřenka odmítla, a stejně tím zranila pouze jeho hrdost. Jeho
láska k ní byla zcela pomyslná, a když si představil, že jí matka
vytýkala ony vlastnosti možná oprávněně, nelitoval už vůbec
ničeho.

Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotte
Lucasová s úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla
v hale, letěla k ní a polohlasně jí sdělovala: „To je báječné, že
jdeš, u nás ti je dnes taková legrace! Co myslíš, že se dopoledne
nestalo? Pan Collins požádal Lízu o ruku a ona mu dala košem.“

Než na to stačila Charlotte něco říci, přiběhla k nim Kitty
a sdělila jí touž novinku, a jakmile vstoupily do salónu, kde
paní Bennetová seděla o samotě, začala i ona rozhovor na toto
téma, hledala u slečny Lucasové pochopení a žádala ji, aby svou
kamarádku Lízu přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé rodiny.
„Zkuste to, drahá slečno Charlottko,“ dodala smutně. „Nikdo není
při mně, nikdo se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé
nervy.“

Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane s Elizabeth.

„Vidíte, tady ji máte,“ pokračovala paní Bennetová. „Tváří se,
jako by neuměla do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy,
než kdybychom žili na druhém konci světa. Hlavně že prosadila
svou. Ale já ti něco povím, slečinko — jestli budeš takhle
rozdávat koše každému ženichovi, tak zůstaneš starou pannou
— a to bych ráda věděla, kdo se o tebe postará, až tatíčka
nebude. Já to nedokáži — a varuji tě předem. Ode dneška jsem
s tebou skoncovala. Řekla jsem ti už v knihovně, že mi nesmíš na
oči, a to víš, že slovo dodržím. S neposlušnými dětmi se nebavím.
Když je na tom někdo s nervy tak jako já, bolí ho každé slovo.
Nikdo netuší, co já už vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo
nenaříká, toho nikdo nepolituje.“ Dcery naslouchaly tomuto výlevu
mlčky, neboť správně usuzovaly, že by ji jenom víc podráždily,
kdyby se jí pokoušely něco rozmluvit nebo ji chlácholit.
Vykládala tedy dál bez přerušení, dokud se k nim nepřidružil pan
Collins, který veplul do místnosti ještě důstojněji než jindy;
jakmile ho uzřela, řekla děvčatům: „A teď si přeji, abyste už
držely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme
s panem Collinsem.“

Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty; Lydia
však nehodlala vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu
zdržel nejprve pan Collins, jenž se jí přezdvořile a podrobně
vyptával, jak se daří jí a její rodině, a pak také trochu
zvědavost; poodešla tedy k oknu a dělala, že neposlouchá. Paní
Bennetová zahájila ohlášený rozhovor bolestným zvoláním: „Ach,
pane Collinsi!“

„Drahá paní Bennetová,“ odvětil, „zahalme tuto záležitost navždy
závojem mlčení. Nemám vůbec v úmyslu,“ pokračoval hlasem, v němž
zřetelně zaznívala zlost, „činit výčitky vaší slečně dceři.
Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné zlo, a zvláště
to platí pro muže, který měl to štěstí a dosáhl životního úspěchu
v tak mladém věku jako já. Věřím, že přijmu svůj los s pokorou,
hlavně snad i díky určitým pochybám, bylo-li by mi to ku štěstí,
kdyby mi byla má půvabná sestřenka podala svou ručku; neboť jsem
se zhusta přesvědčil o tom, že jsme ochotni podrobit se zlu, když
se nám odepřené blaho začíná jevit v méně lákavém světle.
Nebudete to doufám považovat za projev neúcty vůči rodině
Bennetových, drahá madam, přestanu-li se ucházet o přízeň slečny
dcery, aniž jsem měl tu čest požádat vás a pana Benneta, abyste
mě v námluvách podpořili svou rodičovskou autoritou. Leckdo by mi
snad mohl vytýkat, že jsem se nezachoval správně, když jsem
přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a nikoli ze rtů vašich.
Všichni jsme lidé chybující. Měl jsem dobrou snahu od začátku až
do konce. Hodlal jsem zde nalézt milou životní družku, přičemž
jsem měl na mysli blaho celé vaší rodiny, a jestliže by se dalo
něco vytknout mému postupu, dovolte, abych vás tímto poprosil za
prominutí.“

Kapitola 21
-----------

Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth
se musela už pouze přenášet přes trapné pocity, jímž se člověk
v tomto případě nevyhne, a občasné roztrpčené narážky matčiny.
Dotyčný pán pak nedával průchod svým citům ani rozpaky, ani
zoufalstvím, ani tím, že by se jí stranil, leč škrobeným chováním
a opovržlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá
dvornost, která nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle
soustředila na slečnu Lucasovou. Ta mu trpělivě naslouchala
k pochopitelné úlevě všech, především své přítelkyně.

Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém
roztrpčení ani v stížnostech na svůj zdravotní stav. I pan
Collins setrvával v póze uražené hrdosti. Elizabeth doufala, že
ho hněv přiměje k předčasnému odjezdu, on však zřejmě nehodlal
pozměnit původní plány. Stanovil, že odjede v sobotu, a do soboty
se také chystal zůstat.

Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptaly,
jestli se už vrátil pan Wickham, a zabědovaly si, že se
nezúčastnil netherfieldského plesu. Objevil se, jen vkročily do
města, doprovodil je k paní tetince a tam do nejmenších
podrobností probrali, jak ho to mrzelo a jak se trápil, a ony jak
si o něho dělaly starost. Elizabeth však dobrovolně svěřil, že
skutečně odjel, poněvadž to uznal za nutné.

„Čím víc se ples přibližoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru,
že by bylo lépe se s panem Darcym nesetkat — že by snad bylo nad
mé síly prodlévat s ním po tolik hodin v téže místnosti, v téže
společnosti, a že by mohlo dojít k výjevům, které by nemusely být
nepříjemné pouze mně.“

Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně
pohovořit, jakož i dát průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť
Wickham a ještě jeden důstojník je doprovázeli zpět do Longbournu
a během této cesty se věnoval jen a jen jí. Byla jeho doprovodu
dvojnásob ráda: za prvé jí to lichotilo a za druhé to byla
jedinečná příležitost představit ho otci a matce. Zakrátko po
návratu přinesl posel z Netherfieldu dopis pro slečnu Jane
Bennetovou a ta jej okamžitě otevřela. Obsahoval malý arch
elegantního ručního papíru, hustě popsaného úhledným a plynulým
dámským rukopisem; Elizabeth viděla, že na sestru velmi
za-účinkoval a že při četbě prodlévá nad některými pasážemi. Jane
se však brzy ovládla, schovala psaní a snažila se vmísit do
rozhovoru a být veselá, jako by se nic nestalo; ale Elizabeth to
znepokojovalo, takže odpovídala roztržitě dokonce i Wickhamovi,
a jakmile se oba páni odporoučeli, dala jí Jane očima znamení,
aby ji následovala nahoru. Když se ocitly ve svém pokoji, vytáhla
Jane dopis a pravila: „Píše mi Caroline Bingleyová a obsah jejího
sdělení mě velmi překvapuje. Panstvo opustilo Netherfield, v této
chvíli už jsou na cestě do Londýna — a nemají v úmyslu se sem
vrátit. Poslyš, co tu stojí.“

Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, že se právě
rozhodli odjet okamžitě za bratrem do Londýna a že už dnes po
večeří v Grosvenor Street,'kde má pan Hurst dům. Dále tam bylo
doslovně: Nechci předstírat, že se s Hertfordshirem loučím
nerada; budu postrádat jen jedno, a to Vaši milou společnost,
drahá přítelkyně, doufejme však, že se někdy v budoucnu opět
naskytne vítaná příležitost hojně pěstovat příjemné vzájemné
styky ; do té doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější
a nejupřímnější dopisy. Vtom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila
Elizabeth vnímat tyto afektované projevy příliš pozorně,
a třebaže ji náhlý odjezd překvapil, neviděla v tom ještě důvod
k žalu; nedalo se předpokládat, že by jejich nepřítomnost
zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane přestane
pociťovat ztrátu jejich společnosti, až se bude těšit ze
společnosti jeho, o tom byla přesvědčena.

„To je škoda,“ pravila po krátké odmlce, „že ses nemohla
rozloučit se svými přítelkyněmi, než odjely. Neměly bychom však
doufat, že ta vítaná příležitost, na niž se slečna Bingleyová tak
těší, nadejde dřív, než si myslí, a že se příjemné vzájemné styky
přítelkyň změní v ještě hlubší vztahy sesterské ? Však ono se jim
nepovede Bingleyho v Londýně zadržet.“

„Caroline píše zcela jednoznačně, že nikdo z nich se tuto zimu už
do Hertfordshiru nevrátí. Přečtu ti to:

    Bratr odjížděl včera, přesvědčen, že se mu podaří vyřídit
    záležitosti, jež ho odvolaly do Londýna, za tři čtyři dny; my
    jsme si však jisti, že je to nemožné, a kromě toho se
    domníváme, že Charles nebude mít chuť honem Londýn opustit,
    když už tam jednou bude, a proto jsme usoudili, že bude
    nejmoudřejší rozjet se za ním, aby nebyl nucen trávit volné
    chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí už přijeli na
    zimní sezónu; byla bych šťastná, kdybych se dozvěděla, že se
    i Vy přidáte k této veselé společnosti, avšak obávám se, že
    je to zcela vyloučeno. Ze srdce doufám, že vánoce
    v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jež toto roční
    období obvykle přináší, a vaši ctitelé tak početní, že ani
    nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něž vás připravíme.

„Je tedy zřejmé,“ pravila Jane, „že se sem letos v zimě už
nevrátí.“

„Zřejmé je jen to, že by to slečna Bingleyová nerada viděla.“

„Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to
ještě nevíš všechno. Přečtu ti pasáž, která mě vskutku zabolela.
Před tebou nechci nic zatajovat. Pan Dany by se rád opět setkal
se sestrou, a abych se vám přiznala, i my se na ni těšíme stejně
nedočkavě. Jsem přesvědčena, že Georgianě Darcyové se hned tak
která nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání; a vřelé city,
jež v Louise i ve mně vyvolala, rozkvetou snad ještě více
vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvažujeme se doufat, že
s ní zakrátko budeme spřízněny. Nevím, jestli jsem se Vám někdy
zmínila o tom, jak pohlížíme na tuto záležitost, avšak nechci
odjet, aniž se Vám s tím svěřím, a věřím, že nebudete pokládat
naše naděje za neoprávněné.  Bratr ji vždy velice obdivoval
a nyní bude mít zhusta příležitost vídat ji v intimním přátelském
prostředí; její příbuzenstvo si přeje tento svazek právě tak jako
jeho a věřím, že nejsem zaslepena sesterskými city, když se
domnívám, že Charles má všechny předpoklady pro to, aby si
dokázal podmanit ženské srdce. Při tolika příznivých okolnostech
a žádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi,
že dojde k události, která tak mnohé srdce potěší?

„Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile
dočetla.  „Může být něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline
výslovně, že ani neočekává, ani si nepřeje, abychom byly jednou
švagrové, že nepochybuje o bratrově lhostejnosti vůči mně,
a jestli uhádla, jaké city chovám já k němu, hodlá mě (což je od
ní velmi laskavé) varovat včas. Může tomu někdo rozumět jinak?“

„To může, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?“

„Zajisté.“

„Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, že se její
bratr do tebe zamiloval, a přitom si přeje, aby si vzal slečnu
Darcyovou. Vydá se za ním do města, protože doufá, že ho tam
udrží, a tobě se pokouší namluvit, že o tebe nestojí.“

Jane zavrtěla hlavou.

„Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl
pospolu, ten nemůže pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová
nejméně. Tak hloupá zase není. Kdyby o ni pan Darcy projevil jen
zpola takový zájem, dala by si šít svatební šaty. Ale věci se
mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí ani dost vznešení, a kromě
toho by ráda dohodila bratrovi slečnu Darcyovou — také proto, že
si představuje, jak by jí jedna svatba v rodině ulehčila dosažení
druhé. Nemá to špatně vymyšleno a patrně by se jí to podařilo,
kdyby jí nestála v cestě slečna de Bourghová. Jenom nebuď, drahá
Jane, tak bezelstně důvěřivá, a když ti slečna Bingleyová
vykládá, jak její bratr obdivuje slečnu Darcyovou, nesmíš z toho
usoudit, že pro tebe hoří méně, než když se s tebou v úterý
loučil; nedá si přece od sestry nabulíkovat, že nemiluje tebe,
ale její přítelkyni.“

„Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se
mi tvým výkladem dost ulevilo,“ odvětila Jane. „Avšak já vím, že
jí křivdíš.  Caroline by nedokázala záměrně někoho klamat, a mně
zbývá jediná naděje, že se sama mýlí.“

„Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, když si to
nechceš nechat vymluvit po mém. Rozhodně se drž toho, že se mýlí.
Splníš tím svou povinnost vůči ní a nemusíš už být smutná.“

„Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře
dopadlo, cožpak bych mohla podat ruku muži, jehož sestry
a všichni přátelé si přejí, aby si vzal jinou?“

„To si musíš rozhodnout sama,“ řekla Elizabeth, „a jestli po
zralé úvaze shledáš, že by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám,
než blažilo být jeho ženou, pak ti radím, abys ho rozhodně
odmrštila.“

„Jak můžeš tak mluvit?“ řekla Jane a trošku se pousmála. „Jistě
víš, že jakkoli by mě jejich nesouhlas mrzel, neváhala bych ani
na okamžik.“

„Nepředpokládala jsem, že bys váhala, ale v tom případě tě
nemusím příliš litovat.“

„Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset
rozhodovat. Za půl roku se může stát tisíc věcí!“

Elizabeth opovržlivě zamítla myšlenku, že by se už nevrátil.
Domnívala se, že si to pouze přeje předpojatá Caroline,
a nepokládala za možné, že by její přání, ať jakkoli nezastřeně
nebo rafinovaně prosazované, mohlo ovlivnit mladíka, jenž není na
nikom závislý.

Zdůvodnila sestře svůj názor, jak nejpádněji uměla, a brzy
s radostí viděla, že to na ni příznivě zaúčinkovalo. Jane neměla
sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry,
ačkoli občas ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala
se naděje, že se Bingley vrátí do Netherfieldu a její vroucí
touha dojde splnění.

Smluvily se, že obeznámí paní Bennetovou s odjezdem
netherfieldského panstva, ale že ji nepoplaší úvahami, jak se
zachová pán domu; avšak i neúplná zpráva vyvolala velké starosti
a lamentace, jaká je to škoda, že dámy musely odjet právě teď,
když se všichni začali tak slibně sbližovat. Naříkala hezkou
dobu, ale pak se utěšila tím, že pan Bingley jistě co nevidět
přijede a co nevidět bude v Longbournu obědvat, a skončila
spokojeným prohlášením, že byl sice pozván jen k rodinné tabuli,
ale že si na ní dá zvlášť záležet a že budou mít rozhodně dva
chody.

Kapitola 22
-----------

Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a opět byla slečna Charlotte
tak hodná, že se téměř celou dobu nechala bavit panem Collinsem.
Elizabeth jí za to v příhodné chvíli poděkovala.  „Udržuješ ho
v dobré náladě,“ pravila, „a já jsem ti za to zavázána víc, než
můžu vypovědět.“ Charlotte ujistila přítelkyni, že jí s radostí
prokáže tu službu a že jí to nic neudělá, když mu obětuje trochu
času. To od ní bylo vskutku milé, avšak Charlotte hodlala zajít
ve své laskavosti dál, než mohla Elizabeth tušit: chránila ji
proti případným obnoveným galantnostem pana Collinse tím, že se
snažila upoutat jeho pozornost sama. Takový zájem tedy na tom
měla slečna Lucasová a všechno se vyvíjelo tak příznivě, že by si
bývala večer při loučení byla téměř jista úspěchem, kdyby nebyl
musel odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To však podceňovala
ohnivost jeho temperamentu a jeho nezávislou rozhodnost, neboť se
s obdivuhodnou šikovností vyplížil nazítří ráno z domu
Bennetových a spěchal do Lucasova, aby se jí vrhl k nohám.
Vyvinul velké úsilí, aby si ho sestřenice nevšimly, neboť byl
přesvědčen, že by nezapochybovaly o cíli jeho cesty, kdyby ho
spatřily, a on neměl chuť je zasvětit do svých úmyslů, dokud jim
nebude moci zároveň oznámit, že uspěl: nepochyboval o tom sice
příliš, a právem, neboť Charlotte se k němu chovala dost
povzbudivě, avšak středeční dobrodružství přece jen otřáslo jeho
sebedůvěrou. Dostalo se mu však velmi lichotivého přijetí.
Slečna Lucasová ho spatřila z okna v prvním patře kráčet k domu
a okamžitě se mu vydala naproti, aby ho jako náhodou potkala na
pěšince. Sotva se však nadála, že ji tam čeká tolik lásky a tolik
řečí.

Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově možné,
se dohodli k oboustranné spokojenosti; a když vcházeli do domu,
naléhal na ni se vší vážností, aby určila den, jenž ho učiní
nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a třebaže se neslušelo, aby
dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla, neměla v úmyslu zahrávat
si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikož ho příroda obdařila
nadměrnou dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, že by
zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála
protahovat; a Charlotte, jež ho vyslyšela jedině z čisté
a nezištné touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout
tohoto zaopatření co nejdříve.

Pan Collins požádal okamžitě sira Williama a lady Lucasovou
o ruku jejich dcery a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl už
nyní takové živobytí, že byl pro jejich dceru nanejvýš žádoucí
partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla
naděje na budoucí majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve
nevídaný zájem, jak je na tom pan Bennet se zdravím, a sir
William s rozhodností prohlásil, že jakmile pan Collins převezme
longbournské panství, bude se slušet, aby byl i s chotí
představen u dvora. Zkrátka a dobře, celá rodina se nad touto
událostí hluboce zaradovala. Mladší dcery se těšily, že budou
uvedeny do společnosti o rok o dva dříve, než dosud mohly doufat,
bratři se zbavili strachu, že Charlotte zůstane starou pannou.
Charlotte sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní měla čas
všechno si rozvážit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly.
Pan Collins samozřejmě nebyl ani rozumný, ani milý člověk, jeho
společnost jí nebyla dvakrát příjemná a jeho vřelé city k ní
jistě víc než pomyslné. Bude však mít manžela. Charlotte nestála
valně ani o muže, ani o manželství, ale přesto by se byla ráda
vdala: vždyť to bylo jediné počestné zaopatření pro vzdělané
mladé dámy s nepatrným jměním; a třebaže jí s ním asi nekyne
závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní
měla, a jelikož jí už bylo sedmadvacet a krásy nikomu nepobrala,
považovala to za velké štěstí. Jen ji mrzelo, že svým počinem asi
překvapí Elizabeth Bennetovou, neboť si své přítelkyně vážila víc
než kohokoli jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to vyčte,
a třebaže ji v jejím rozhodnutí nemůže zviklat, bude ji bolet
vědomí, že jí to neschvaluje.  Rozhodla se, že ji o tom zpraví
sama, a proto uložila panu Collinsovi, aby se u Bennetových
o ničem ani slůvkem nezmínil, až se vrátí na oběd.  Slíbil jí
ovšem poslušně, že zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou
práci, neboť jeho dlouhá nepřítomnost vzbudila zvědavost,
vyjádřenou řadou velmi přímočarých otázek, z nichž vykličkoval
jen s vynaložením velké obratnosti a usilovného sebezapření,
neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svém úspěšném milování.

Jelikož se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě
s někým s rodiny setkal, odehrálo se obřadné loučení večer, než
se dámy odebraly na lože. Paní Bennetová ho s velkou zdvořilostí
a srdečností ujistila, že ho v Longbournu vždy rádi uvítají,
jakmile mu ostatní povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.

„Drahá madam,“ pravil, „přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi
srdce jsem doufal, že se mi ho dostane, a buďte ujištěna, že ho
využiji, jak nejdříve budu moci.“ Všichni strnuli údivem a pan
Bennet, jenž vůbec netoužil po brzkém shledání, rychle pravil:

„Neobáváte se však, drahý pane, že se to lady Catherine nemusí
zamlouvat? Raději zanedbávejte své příbuzné, než abyste si proti
sobě popudil svou paní.“

„Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, vážený
pane,“ odvětil pan Collins.

„Buďte však ujištěn, že bych nepodnikl nic závažného bez svolení
Její Jasnosti.“

„Člověk ani nemůže být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste
v ní nevzbudil nelibost, a shledáte-li, že byste se vystavoval
takovému nebezpečí, kdybyste nás opět navštívil, což pokládám za
velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a buďte si jist,
že my se neurazíme.“

„Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností,
velevážený pane, a ubezpečuji vás, že ode mne co nejdříve
obdržíte děkovný list za tento projev ohleduplnosti, jakož i za
všechny ostatní, jichž se mi dostalo během mého pobytu
v Hertfordshiru. Mé krásné sestřenky, neloučím se s vámi sice na
tak dlouho, aby toho bylo zapotřebí, přesto však si dovolím
popřát vám hodně zdraví a spokojenosti, sestřenku Elizabeth
nevyjímaje.“ Dámy mu patřičně oplatily jeho zdvořilosti
a vzdálily se, všechny stejně udiveny nad tím, že je hodlá
zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu byla ráda
rozuměla tak, že se chce dvořit některé z mladších děvčat,
a uvažovala, zda by se Mary dala přemluvit, aby ho vyslyšela.
Měla o něm mnohem lepší mínění než ostatní, některé jeho monology
ji zaujaly svou rozšafností, a třebaže se jí nevyrovnal
inteligencí, měla dojem, že by se mohl vyvinout v příjemného
společníka, kdyby byl přidržován k četbě a měl před očima její
světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne všechny takovéto naděje
padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová a mezi čtyřma
očima sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo. Elizabeth
v posledních dnech už také napadlo, jestli si pan Collins
nenamlouvá, že miluje její přítelkyni, ale že by nalezl
u Charlotte pochopení, to se jí zdálo téměř stejně vyloučené,
jako že by ho vyslyšela sama, a byla proto tak ohromena, že
v první chvíli zvolala snad trochu netaktně:

„Ty že ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to
přece nemyslíš vážně!“ Když se jí slečna Lucasová svěřovala,
nutila se do klidu, ale takováto nezaobalená výčitka jí na
okamžik přece jen otřásla, ačkoli vlastně něco podobného
očekávala.  Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla:

„Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Považuješ za vyloučené,
aby některá žena měla o panu Collinsovi dobré mínění, jen proto,
že se u tebe nesetkal s úspěchem?“ Avšak Elizabeth se už ovládla
a s vynaložením velkého úsilí dokázala jakžtakž věrohodně ujistit
přítelkyni, že se raduje z budoucího příbuzenského svazku a že jí
přeje, aby byla hodně šťastná.

„Chápu tvé pocity,“ odvětila Charlotte. „Jistě tě to překvapuje,
a hodně překvapuje — vždyť zcela nedávno nabídl pan Collins ruku
tobě. Ale až si v klidu všechno uvážíš, pak doufám moje jednání
pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a nikdy jsem nebyla. Nechci
nic jiného než slušné zaopatření, a když se vezme v úvahu povaha
pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se domnívám, že mám
větší naději na spokojený život po jeho boku než valná většina
lidí před vstupem do stavu manželského.“

Elizabeth odvětila tichounce „zajisté,“ a po trapné odmlce se
vrátily k ostatním. Charlotte se dlouho nezdržela a zanechala
Elizabeth úvahám o tom, co právě zvěděla. Trvalo jí dlouho, než
se dokázala aspoň trochu smířit s představou tak nesourodého
manželství. Že pan Collins během tří dnů nabídne ruku dvěma paním
svého srdce, to ji neudivovalo ani zdaleka tak jako skutečnost,
že byl nyní vyslyšen. Uvědomovala si už dávno, že Charlotte
pohlíží na manželství jinak než ona, avšak nebyla by pokládala za
možné, že v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé city
hmotnému prospěchu. Charlotte jako manželka pana Collinse — jaká
ponižující představa! A k bolestnému zklamání, že se její
přítelkyně tak zaprodala, se přidružila neodbytná obava, že je
vyloučené, aby jí vyvolený úděl přinesl aspoň jakous takous
spokojenost.

Kapitola 23
-----------

Elizabeth seděla v salóně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho,
co se právě dozvěděla, a uvažovala, smí-li to sdělit ostatním,
když tu se dostavil sám sir William Lucas, aby na přání své dcery
oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil četnými komplimenty
a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami, a pak
sdělil svou novinu posluchačstvu nejen užaslému, ale zcela
nevěřícímu: paní Bennetová spíše vytrvale než zdvořile
prohlašovala, že se jistě mýlí, a Lydia, jako vždy bezohledná
a prostořeká, mu vpadla do řeči:

„Ježíšku na křížku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte,
že si pan Collins chce namluvit naši Lízu?“

Nic než trpělivost šlechtice ode dvora by nebylo dokázalo
překonat takové přijetí bez roztržky, avšak sir William díky
dobrému vychování všechno vydržel; požádal je sice, aby
nepochybovaly o pravdivosti jeho zprávy, ale jinak vyslechl
jejich netaktnosti s obdivuhodným sebeovládáním.

Elizabeth si uvědomila, že je na ní, aby ho vysvobodila z této
nepříjemné situace; zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala,
že se jí už předtím Charlotte sama svěřila; snažila se zarazit
matku a sestru v jejich projevech tím, že siru Williamovi se vší
vážností blahopřála, v čemž ji duchapřítomně podpořila Jane, a že
se rozhovořila o dobrých stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je
pan Collins hodný člověk, a že Hunsford leží tak příhodně blízko
Londýna.

Dokud se sir William zdržel, byla paní Bennetová z toho
překvapení vlastně sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se
odporoučel, dala svým citům průchod. Předně trvala na tom, že
tomu všemu vůbec nevěří, za druhé dokazovala, že pan Collins
upadl do léčky, za třetí vyjádřila přesvědčení, že spolu nebudou
šťastni a že — za čtvrté — z toho mračna ještě nemusí pršet.
Hlavně však si nedala vymluvit dvě věci: předně, že příčinou
všech trampot je Elizabeth, a za druhé, že se k ní všichni
zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla až do
večera.  Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden,
než dokázala promluvit na Elizabeth, aby ji nehubovala, musel
uplynout měsíc, než si zas mohla popovídat se sirem Williamem
nebo jeho ženou a neurážet je přitom, a než trochu odpustila
jejich dceři, na to potřebovala těch měsíců několik.

Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud
v něm nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity
vysoce příjemné: těší ho prý, když vidí, že Charlotte Lucasová,
kterou považoval za jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně hloupá
jako jeho choť a hloupější než jeho dcera!

Jane přiznala, že ji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak
spíš než údiv vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni,
a na rozdíl od Elizabeth to nepokládala za vyloučené. Kitty
s Lydií ani ve snu nenapadlo slečně Lucasové závidět, vždyť pan
Collins nebyl než farář; pro ně to byla pouze novinka, kterou
mohou vykládat po Merytonu.  Lady Lucasová nemohla potlačit
triumfální pocit, že nyní ona může rozvíjet před paní Bennetovou
příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii; jezdila do Longbournu
častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé pohledy
paní Bennetové a její zlé poznámky by byly komukoli jinému
zkazily náladu.

Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takže
spolu o sňatku nehovořily; a Elizabeth byla přesvědčena, že už
mezi nimi nezavládne bývalá důvěra. Zklamána Charlottou, upjala
se s větší láskou k nejstarší sestře, bezelstné a jemné, o níž
byla přesvědčena, že ji nemůže zklamat, a o jejíž štěstí si
dělala den ze dne větší starosti, neboť Bingley už byl týden pryč
a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl vrátit.

Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi může čekat
odpověď.  V úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný
dopis od pana Collinse; bylo v něm tolik zavázanosti a vděčnosti,
že by to bylo odpovídalo spíš ročnímu pobytu v jejich domě.
A když učinil zadost tomuto bodu, sdělil jim dále s převýmluvným
nadšením, jaké štěstí ho potkalo v podobě opětované náklonnosti
jejich roztomilé sousedky slečny Lucasové, a vysvětlil, že
z touhy po její milé společnosti ochotně vyhoví laskavému
pozvání, aby opět zavítal do Longbournu: doufá, že je všechny
znovu spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý
vřele schvaluje jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co
nejdříve, kteréžto přání zajisté bude pro jeho drahou Charlotte
rozkazem, takže brzy určí onen den, kdy se stane nejšťastnějším
člověkem pod sluncem.

Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala
milostivě. Ba právě naopak, jala se před manželem dlouze
lamentovat. Jak to prý, že se usadí v Longbournu, a ne na
Lucasově? Jí se to nehodí, aby se kvůli němu obtěžovala.

Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví,
a zamilovaní bývají vůbec nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše
hořekovala a přestávala jen proto, aby mohla dát průchod
zoufalství nad pokračující nepřítomností pana Bingleyho.

I Jane s Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za
dnem a stále nic nevěděly, ledaže se po Merytonu jeden čas
říkalo, že Bingley se už v zimě do Netherfieldu nevrátí, kteréžto
zvěsti paní Bennetovou velmi pobuřovaly, a neopomněla je nikdy
vyvracet jako ohavnou pomluvu.

Dokonce i Elizabeth se počala obávat — nikoli jeho nezájmu — ale
toho, že se jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna.
Jakkoli nerada by byla připustila, že Janino štěstí je ohroženo
a že se její milý ukázal proradný a nestálý, přece se toho
podezření nemohla zbavit.  Obávala se, že společné úsilí jeho
necitelných sester a panovačného přítele spolu s půvaby slečny
Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec zvítězí nad jeho
náklonností. Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla hůř než
Elizabeth, ať se však trápila sebevíc, snažila se nedat to na
sobě znát, a proto se mezi sebou o tom ani nezmínily. Takovým
jemnocitem se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla
hodinka, aby si na Bingleyho nevzpomněla, aby nevykládala, jak
netrpělivě čeká na jeho příjezd, a nedotírala na Jane, že ji tedy
pěkně oklamal, jestli se už nevrátí. Jen díky své svaté
trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně snášet.

Pan Collins se objevil, přesný jako hodiny, od pondělka za
čtrnáct dní, avšak v Longbournu se mu nedostalo ani zdaleka tak
milostivého přijetí, jako když přijel poprvé. Ve svém blaženém
rozpoložení však nevyžadoval příliš pozornosti a naštěstí pro
všechny ho láska zaneprazdňovala natolik, že příbuzné zanedbával.
Ve dne pobýval většinou na Lucasově a někdy se vrátil do
Longbournu právě včas, aby se omluvil za svou nepřítomnost, než
se rodina odebrala na lože.

Paní Bennetová se octla skutečně v politováníhodné situaci.
Sebemenší zmínka o chystané svatbě ji uvrhala do bezedného
zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní určitě mluvilo. Hnusil se
jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s žárlivostí
a odporem jakožto na budoucí paní svého domu. Kdykoli je
Charlotte přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování kdy
už to tu převezme, kdykoli řekla něco po straně panu Collinsovi,
už byla přesvědčena, že hovoří o longbournském panství a chystá
se, jak ji i s dcerami vyžene z domu, jen co pan Bennet zavře
oči. Stěžovala si na to trpce svému choti.

„Věřte mi, manželi,“ pravila, „nemohu a nemohu se smířit
s pomyšlením, že Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto
domu, je já budu nucena ustoupit jí z cesty, že se dožiji toho,
aby taková převzala moje místo!“

„Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme
doufat v nejlepší. Snad nám bude dopřáno, že já přežiji vás.“

Tím paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tudíž místo odpovědi
naříkala dál.

„Nemohu na to ani pomyslet, že celé tohle panství bude jejich.
Nebýt té poslední vůle, vůbec by mi to nevadilo.“

„Co by vám nevadilo?“

„Nic by mi nevadilo.“

„Buďme tedy rádi, že jste neupadla do takové flegmatičnosti.“

„Jak mám být ráda při takovéhle poslední vůli, pane manželi? Že
může mít někdo to svědomí a vydědit vlastní dcery, to nepochopím,
a všechno kvůli panu Collinsovi!  Proč by to ze všech lidí měl
dostat právě on?“

„Odpověď na tuto otázku přenechám vám,“ pravil pan Bennet.

Kapitola 24
-----------

Slečna Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned
první věta obsahovala sdělení, že se všichni usadili na zimu
v Londýně, a v závěru vyřizovala bratrovu omluvu, že se neměl čas
osobně rozloučit s přáteli, než opustil Hertfordshire.

Naděje tedy nadobro pohasly, a když Jane dokázala pokračovat ve
čtení, nenalezla v dopise krom ujišťování o vřelých sympatiích
pisatelčiných nic, co by ji bylo mohlo potěšit. Hlavním obsahem
bylo velebení slečny Darcyové. Caroline opět popsala její
přečetné půvaby, radostně se chvástala, jak se sblížily,
a neváhala předpovědět, že se splní přání, s nímž se Jane svěřila
v minulém dopise. S potěšením jí rovněž sdělovala, že se bratr
usídlil u pana Darcyho, a uchvácena probrala úmysly onoho pána
ohledně nového zařízení.

Jane sdělila Elizabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej
vyslechla s tichým rozhořčením. Kolísala ve svém nitru mezi
starostí o sestru a hněvem vůči ostatním. Nevěřila ani na okamžik
Carolininu ujišťování, že se její bratr zakoukal do slečny
Darcyové. Že má upřímně rád Jane, o tom byla přesvědčena stejně
jako dříve, ale jakkoli jí býval vždy sympatický, musela se na
něho hněvat, ba téměř jím opovrhovat pro jeho poddajnou povahu,
pro nedostatek rozhodnosti, která umožňuje vypočítavým přátelům,
aby si s ním dělali, co jim libo, a jeho dožene k tomu, že
obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen
jeho štěstí, mohl by si s ním koneckonců zahrávat, jak by uznal
za dobré, ale šlo i o její sestru, a toho si přece musel být i on
sám vědom. Zkrátka a dobře, na toto téma by byla mohla rozvíjet
dalekosáhlé úvahy, jenže ty by stejně nikam nevedly. Nalámala si
s tím hlavu dost a dost, ale ať už Bingleyho láska vyprchala nebo
ustoupila nátlaku přátel, ať si byl vědom Janiných citů nebo je
nepostřehl — mohlo to sice podstatně ovlivnit její mínění o něm,
avšak sestra na tom byla v tom či onom případě stejně, její klid
byl ten tam.

Den dva musel uplynout, než Jane sebrala odvahu pohovořit si
s Elizabeth o svém soužení; až jednou, když je paní Bennetová
opustila po delší tirádě o Netherfieldu a jeho pánu než obvykle,
Jane už nemohla mlčet:

„Ach, kéž by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá
o něm stále dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím
si stěžovat.  Nemůže to dlouho trvat. Zapomeneme na něho
a všechno bude jako dřív.“

Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale
neříkala nic.

„Nevěříš mi,“ pravila Jane a lehce zrudla, „ale nemáš proč. Budu
na něho možná vzpomínat, protože to byl nejmilejší muž, s kterým
jsem se kdy setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat,
ani se čeho obávat, nemám mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli
tomu se nemusím trápit.  Potřebuji jen trochu času — jistě se
budu snažit ze všech sil, abych se z toho vymanila.“

Vyrovnanějším hlasem dodala: „Už nyní mi může být útěchou, že
jsem si pouze něco mylně namlouvala a že jsem tím neublížila
nikomu než sobě.“

„Drahá Jane!“ zvolala Elizabeth. „Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš
v sobě andělskou snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na
to říct.  Připadá mi, že jsem tě nikdy dost nedocenila, ani tě
nemilovala tak, jak by sis byla zasluhovala.“ Jane vehementně
popírala, že by jí patřila taková chvála, a sváděla všechno na
vřelý sesterský cit.

„Nikoli,“ pravila Elizabeth, „to by nebylo spravedlivé. Ty se
snažíš připisovat každému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu-li
o někom něco nepěkného. A když prohlásím, že jsi jediný dokonalý
člověk, tak se tomu bráníš. Jen se neobávej, že to přeženu, že si
přisvojím tvou výsadu, obhlížet celý svět růžovými brýlemi. Není
toho třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch,
o nichž smýšlím s úctou, čím víc poznávám svět, tím méně se mi
zamlouvá: den ze dne se mi znovu potvrzuje, že lidská povaha je
nestálá a že se sotva mohu spolehnout na zdánlivé hodnoty
a moudrost. Nedávno jsem se s tím znovu setkala ve dvou
případech; o prvním pomlčím a druhým jsou Charlottiny vdavky. Je
to nepochopitelné! Ať se na to díváš z té či oné stránky, je to
nepochopitelné.“

„Nesmíš to brát takhle, drahá Lízinko. Vždyť by ses utrápila.
Musíš vzít v úvahu, že Charlotte má pro to jiné předpoklady
i jinou povahu, a to je důležité. Považ, jaký je pan Collins
čestný člověk a Charlotte rozvážná, vyrovnaná povaha. Nezapomeň,
že je z početné rodiny, že je to pro ni skutečně výhodná partie,
a snaž se doufat — v zájmu všech zúčastněných — že k bratranci
cítí aspoň trochu úcty a oddanosti.“

„Kvůli tobě jsem ochotna vynasnažit se doufat v holé nemožnosti,
ale nevím, komu taková víra prospěje. Kdybych si měla myslet, že
je mu Charlotte oddána, získala bych jenom horší mínění o jejím
rozumu, než mám teď o jejím charakteru. Přece víš zrovna tak
dobře jako já, milá Jane, že pan Collins je nafoukaný, škrobený,
omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, že
děvče, které si ho dokáže vzít, nejedná bez postranních úmyslů.
Neměla bys ji hájit, třebaže je to Charlotte Lucasová. Přece
nemůžeš kvůli jediné osobě změnit pojmy jako zásadovost
a poctivost a nezkusíš namluvit'sobě nebo mně, že sobectví je
rozšafnost a strčit hlavu do písku znamená zajištěnou
spokojenost.“

„Musím ti vytknout, že užíváš o obou příliš silných výrazů,“
odvětila Jane. „Uznáš to doufám sama, až uvidíš, že jsou spolu
šťastni.  Ale nechme toho. Měla jsi na mysli ještě něco. Zmínila
ses přece o dvou případech. Nemohu předstírat, že ti nerozumím,
ale snažně tě prosím, drahá Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej
a neříkej, že už o něm dobře nesmýšlíš, to by mě hrozně bolelo.
Člověk nesmí vždycky honem předpokládat, že mu druhý ublížil
úmyslně. Nemůžeme chtít, aby se temperamentní mládenec choval
vždy obezřetně a zdrženlivě. Často nás mylně zavádí vlastní
domýšlivost. Ženy připisují někdy dvornosti větší význam, než ve
skutečnosti má.“ „A muži se starají, aby se to tak jevilo.“
„Klamou-li úmyslně, nelze je ospravedlňovat, avšak mám pocit, že
na světě ani nemůže být tolik úmyslných nástrah, jak si někteří
lidé představují.“

„Nepředpokládám, že by ti byl Bingley úmyslně kladl nástrahy,“
pravila Elizabeth, „avšak i když člověk nezamýšlí nic zlého
a nechce nikomu ublížit, může dojít k nedorozumění, může z toho
vzniknout trápení. Stačí k tomu lehkovážnost, málo ohledů na city
druhých, nedostatek rozhodnosti.“

„A ty mu přičítáš některou tuto vlastnost?“ „Ano, všechny
dohromady.  Kdybych to však měla rozvádět, řekla bych, co si
myslím o lidech, které ctíš, a ty se na mne rozhněváš. Přeruš mě
proto, dokud je čas.“

„Stále si tedy myslíš, že je to dílo jeho sester?“ „Ano, sester
podporovaných přítelem.“

„Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde
jen o jeho budoucí štěstí, a má-li rád mě, nemůže být šťasten
s jinou.“

„Vycházíš z falešného předpokladu. Může jim jít ještě o mnoho
jiných věcí než o jeho budoucí štěstí, například o rozmnožení
majetku a výhodné styky, o to, aby získal nevěstu bohatší,
vznešenější a pyšnější, než jsi ty.“

„Přejí i bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna
Darcyová,“ odvětila Jane, „ale třeba z lepších pohnutek, než jim
připisuješ. Znají ji mnohem déle než mne, není tedy divu, že je
jim bližší. Ať už by však samy chtěly cokoli, není pravděpodobné,
že by odporovaly bratrovu přání.  Která sestra by si něco
takového dovolila, pokud by k tomu neměla skutečně vážné důvody?
Kdyby se domnívaly, že mě má rád, nesnažily by se nás rozloučit,
a ani by se jim to v tomto případě nezdařilo. Říkáš, že mě
miluje, ale pak by se byli všichni zachovali divně a nepěkně,
a já bych z toho musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým
výkladem. Nestydím se, že jsem se zmýlila — aspoň mě to zdaleka
tak nebolí, jako kdybych si měla myslet něco ošklivého o něm
a o jeho sestrách. Dovol mi, abych si to vyložila způsobem co
nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným.“

Elizabeth jí nemohla nevyhovět, a od této chvíle mezi nimi
o Bingleym téměř nepadla zmínka.

Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, že
se nenavrací, a třebaže jí to Elizabeth den co den znovu jasně
vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje, že by si tím přestala lámat
hlavu.  Dcera se ji snažila přesvědčit o tom, Čemu sama nevěřila,
totiž že v něm Jane vzbudila jen nehluboký, přelétavý zájem,
a proto se jí dvořil, a že mu sešla z mysli, jakmile mu sešla
z očí. Paní Bennetová sice pokaždé připustila pravděpodobnost
takového výkladu, ale stejně jí to Elizabeth musela opakovat
každý den. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, že v létě
musí pan Bingley znovu přijet.

Pan Bennet posuzoval tuto záležitost zcela jinak. „Nu, Lízinko,“
pravil jí jednoho dne, „tvá sestra je nešťastně zamilovaná, jak
koukám. Vyřiď, že jí blahopřeji.  Děvčata nic na světě tak netěší
— tedy krom vdavek — než se tu a tam nešťastně zamilovat. Má
aspoň o čem dumat a v očích jejích družek jí to dodává na
zajímavosti. Kdypak přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš dlouho
líbit, že tě Jane trumfla. Teď je k tomu výborná příležitost.
V Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny
zdejší slečny.  Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by
tě ošálil jaksepatří.“

„Děkuji vám, tatíčku, ale mně postačí menší fešák. Nemůže mít
každá takové štěstí jako Jane.“

„To je pravda,“ pravil pan Bennet, „než útěchou nám budiž, že
máte milující matku, která každé takové příležitosti využije do
krajnosti.“

Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná
protivenství u některých členů rodiny Bennetovy vyvolala, byla
přítomnost pana Wickhama. Vídali se s ním často a k jeho ostatním
přednostem přistoupila nyní i skutečnost, že se těšil obecné
oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích vůči panu
Darcymu, o tom, jak mu ublížil, bylo už všude známo a veřejně
přetřásáno, a sousedé s potěšením vzpomínali, jak jim byl pan
Darcy odjakživa protivný, ještě dávno předtím, než se tohle
dozvěděli.

Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, že
se tu mohou vyskytovat nějaké polehčující okolnosti, jež
hertfordshirská společnost nezná, a ve své mírnosti
a nepředpojatosti vždy prosila o pochopení, zdůrazňovala možnost
omylu — ale všichni ostatní odsoudili Darcyho jako nejhoršího
vyvrhela.

Kapitola 25
-----------

Po týdenních hodech lásky a blažených plánů do budoucna nadešla
sobota a vyrvala pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty.
Bolest z rozloučení však mohla být aspoň u něho zmírněna pilnými
přípravami na nevěstin příjezd, neboť měl odůvodněnou naději, že
krátce po jeho příští návštěvě v Hertfordshiru nadejde onen den,
kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Se svými
příbuznými v Longbournu se rozloučil právě tak obřadně jako
předtím, opět popřál svým půvabným sestřenkám hodně zdraví
a spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný dopis.

Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého
bratra a švagrovou, kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na
vánoce. Pan Gardiner byl rozumný, chytrý a ušlechtilý muž, jenž
značně převyšoval svou sestru vrozenou inteligencí i vzděláním.
Netherfieldské dámy by byly sotva svým očím uvěřily, že člověk,
který se živí obchodem a bydlí na dohled svých skladišť, se umí
chovat ve společnosti tak vybraně a být tak příjemným
společníkem. Paní Gardinerová, která byla mnohem mladší než paní
Bennetová s paní Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní dáma
a všechny její longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť
s oběma staršími ji poutala upřímná vzájemná náklonnost. Často už
ji v Londýně navštívily. Po svém příjezdu se paní Gardinerová
především musela věnovat předávání dárků a zpráv o poslední módě.
Když toto absolvovala, připadla jí méně činorodá úloha. Bylo na
ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala vylíčit své
trampoty a postěžovat si na četná bezpráví. Stala se jim všem
řada křivd od té doby, co se neviděli. Kolem dvou děvčat se už
točili ženiši, ale nakonec z toho nic nebylo.

„Na Jane se nezlobím,“ pokračovala, „Jane by byla pana Bingleyho
ulovila, kdyby to bylo šlo, ale Lízá! Ach, drahá švegruše, jen si
představte, že mohla být touhle dobou paní Collinsovou, kdyby
nebyla tak umíněná. Tu v té místnosti ji požádal o ruku a ona mu
dala košem.  Následkem toho bude mít lady Lucasová dřív vdanou
dceru než já, a naše děvčata jsou z longbournského panství stejně
vyděděna jako předtím.  Lucasovi kují ohavné pikle. Snaží se
urvat, co se dá. Nerada to o nich říkám, aleje to tak. Jsem
z toho celá pryč, upadla jsem do nemoci, protože mi vlastní
rodina kazí mé záměry a protože mám takové sousedy, že myslí
v první řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem ale moc ráda, že jste
nás právě v tomhle čase přijeli navštívit, a udělala jste mi
velkou radost tím, co jste vykládala o dlouhých rukávech.“ Paní
Gardinerová byla už s těmito událostmi v hlavních rysech
obeznámena z dopisů vyměňovaných mezi ní a Jane i Elizabeth,
a tak švagrové jen něco zběžně odpověděla a ze soucitu s neteřemi
zavedla rozhovor jinam. Když se pak octla s Elizabeth o samotě,
vrátila se k tomu znovu. „Zdá se, že by to bývala pro Jane dobrá
partie,“ pravila. „Škoda, že se to rozešlo. Ale to se často
stává. Takový mladík, jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár
týdnů do hezkého děvčete, pak je náhoda rozloučí a on na ni
zapomene.  Podobných případů je na tucty.“

„To je svým způsobem výborná útěcha,“ pravila Elizabeth, „jenže
nám bude sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda.
Nestává se přece často, že by předpojatí přátelé dokázali, aby
nezávislý mladý muž zapomněl na děvče, které ještě před několika
dny vášnivě miloval.“

„Jenže výraz jako ,vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný
a neurčitý, že si z něho nemohu utvořit jasnou představu.
Charakterizujeme jím právě tak často sympatie, které vypučí půl
hodiny po seznámení, jako skutečný, silný cit. Prosím té, jak
vášnivé ji pan Bingley miloval?“

„Neviděla jsem ještě v životě výraznější náklonnost, začal
zanedbávat ostatní lidi a od ní se nemohl odtrhnout. Pokaždé,
když se setkali, to bylo nápadnější a zřetelnější. Na plese,
který sám uspořádal, se dvě tři slečny urazily, že je neprovedl,
a já sama jsem ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Což
mohly být nadějnější příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem
mocného milostného zaujetí?“

„Ale ano — takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě
asi šlo.  Chudák Jane! Je mi jí líto, protože jí při její povaze
může chvíli trvat, než se přes to přenese. Mělo to raději
postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala žertovat, a tak
by tě to přebolelo dřív. Myslíš, že by se dala přemluvit, aby se
s námi rozjela do Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby změnila
prostředí — snad si právě potřebuje odpočinout od domova.“
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčena, že
sestra ochotně svolí.

„Jen bych nerada,“ dodala paní Gardinerová, „aby s tím spojovala
tajné naděje ohledně onoho mladého muže. Bydlíme na druhém konci
města, stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme
málokdy do společnosti; je tedy velmi nepravděpodobné, že by se
setkali, leda by ji přímo přišel navštívit.“

„To je zcela vyloučeno, neboť je pod dozorem svého přítele, a pan
Darcy mu rozhodně nedovolí, aby vyhledal Jane na takovéto adrese.
Drahá tetinko, jak si to vůbec představujete?

Pan Darcy možná někde zaslechl, že existují taková místa jako
Gracechurch Street, ale jistě by mu nestačily desítky očistných
lázní, aby ze sebe smyl tu pohanu, kdyby tam vkročil, a pan
Bingley se bez něho nikam nehne.“

„Tím lépe. Doufám, že se už nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho
sestrou? Ta bude nucena ji navštívit.“

„Uvidíte, že s ní přeruší veškeré styky.“

A třebaže si dávala záležet, aby toto tvrzení vyznělo hodně
přesvědčivě, právě tak jako její zajímavá teorie o tom, že se
Bingley s Jane nebude smět setkat, ležel jí tento případ tolik na
srdci, až nakonec po dlouhých úvahách dospěla k názoru, že to
přece jen není zcela vyloučeno. Bylo by možné — a někdy to
dokonce považovala za pravděpodobné — že Bingley opět vzplane
a že vliv jeho přátel úspěšně zastíní mnohem přirozenější vliv
Janina půvabu. Jane Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí
a nemyslela přitom na Bingleyovy v jiném smyslu, než že by snad
mohla tu a tam strávit dopoledne s Carolinou, když s nimi bratr
nebydlí pod jednou střechou a není tedy nebezpečí, že by se
setkali. Gardinerovi pobyli v Longbournu týden a Philipsovi,
Lucasovi a důstojníci se postarali o to, aby neuplynul ani den
bez společenských událostí. Paní Bennetová se tak obětavě starala
bratrovi a švagrové o zábavu, že ani jednou nezasedli v klidu
k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli
nějací důstojníci — a mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan
Wickham, jehož Elizabeth před tetičkou tak vychválila, až jí to
bylo podezřelé, a při těchto příležitostech oba bedlivě
pozorovala. Z toho, co viděla, usoudila, že nejde ani u jednoho,
ani u druhého o vážný cit, ale že jsou si zřejmě navzájem
sympatičtí, a to do té míry, že ji to zneklidnilo, a umínila si,
že si o tom s Elizabeth pohovoří, než odjede z Hertfordshiru,
a že jí domluví, aby zanechala tak nevýhodné známosti.

Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního
důvodu, nezávislého na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo
dvanácti lety, ještě než se vdala, žila delší čas právě v onom
derbyshirském kraji, odkud pocházel i on. Objevili tudíž mnoho
společných známých, a třebaže tam Wickham málokdy zavítal za
posledních pět let, to jest od smrti starého pana Darcyho, přece
jí mohl poskytnout čerstvější zprávy o jejích bývalých přátelích.
Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře nebožtíka pana
Darcyho podle vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj
rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky na Pemberley s detaily, jež
jí popsal on, a když skládala svůj hold charakteru zesnulého
majitele, potěšila jeho i své srdce. Když se obeznámila
s historkou o tom, jak se k němu nynější pan Darcy zachoval,
snažila se rozpomenout, co se vykládalo o onom pánovi, dokud byl
ještě malý, a nakonec se jí zdálo, že ho určitě slýchávala líčit
jako velmi pyšného, nevlídného chlapce.

Kapitola 26
-----------

Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně
a laskavě při první vhodné příležitosti, kdy ji zastala samotnou.
Nejprve jí poctivě sdělila, co si o tom myslí, a pak takto
pokračovala:

„Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho
důvodu, že ti k tomu neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně.
Na tvém místě bych si skutečně dala pozor. Nezapleť se a neusiluj
zaplést jeho do citového vztahu, který by byl v dané situaci
— bez finančního zabezpečení — tak velice nemoudrý. Nemám proti
němu osobně ani to nejmenší — je to zajímavý mladý muž, a kdyby
měl to jmění, které by mít měl, nevím, koho bych ti mohla přát
lepšího. Takto se však nemůžeš řídit jen svými romantickými
představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, že ho budeš umět
využít. Vím, že tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu
a vzorné chování. Nesmíš ho zklamat.“

„To jsou vážná slova, drahá tetinko.“

„Ano, a doufám, že je také vážně vezmeš.“

„Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama
také.  Nezamiluje se do mne, dokáži-li mu v tom zabránit.“

„Už zase žertuješ, Elizabeth!“

„Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama
nezamilovala, ne, určitě ne. Aleje to beze vší pochyby
nejpříjemnější muž, jakého jsem kdy poznala, a kdyby se do mne
opravdu zakoukal - myslím, že bude lépe, když se tak nestane.
Vidím, že by to byla nerozvážnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice
si vážím tatíčkova dobrého mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho
měla zklamat. Tatíčkovi se však pan Wickham líbí. Krátce a dobře,
drahá tetinko, bylo by mi moc líto, kdybych vám někomu způsobila
starosti, vidíme však denně, že zamilovaným mladým lidem málokdy
zabrání nedostatek peněz ve vytváření hlubších vztahů — jak vám
tedy mohu slíbit, že budu moudřejší než moji vrstevníci,
upadnu-li do pokušení, a jak vůbec mohu vědět, že je moudré se mu
bránit?  Mohla bych vám slíbit jedině to, že nebudu pospíchat.
Neuvěřím překotně, že já jsem ta ze všech vyvolená. Až se
setkáme, nebudu si nic přát.  Udělám prostě, co je v mých
silách.“

„Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň mámě
nepřipomínej, aby ho pozvala.“

„Jako onehdy,“ pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. „Ale
nemyslete si, že sem stále dochází tak často. To kvůli vám byl
tento týden tolikrát zván. Maminka má utkvělou představu, jak
víte, že musí svým přátelům neustále předhazovat nějaké návštěvy.
Ale vážně — na mou čest se zkusím chovat tak, jak to považuji za
nejmoudřejší: stačí vám to?“ Tetička ji ujistila, že ano.
Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu a s tím se rozešly,
vzácný příklad toho, že i v těchto věcech je možno poradit, aniž
to dotyčný rádci zazlívá.

Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru
opět pan Collins, jelikož se však usadil u Lucasových, nezpůsobil
tím paní Bennetové žádné velké těžkosti. Jeho sňatek se rychle
blížil a ona se s ním touto dobou už smířila natolik, že jej
pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát nevraživě
prohlásila, že by „jim přála, aby spolu dokázali být šťastni“.
Ve čtvrtek měla být svatba a ve středu se přišla slečna Lucasová
rozloučit; když se zvedla k odchodu, Elizabeth, v trapných
rozpacích z matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama
upřímně dojata, ji doprovázela z pokoje. Když spolu sešly dolů,
pravila Charlotte:

„Věřím, že mi často napíšeš, Elizo.“

„Na to se můžeš spolehnout.“

„Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?“

„Doufám, že se uvidíme hodně často v Hertfordshiru.“

„Myslím, že si teď pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, že
přijedeš do Hunsfordu.“ Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoli ji
taková návštěva vůbec nelákala.

„Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu,“ dodala
Charlotte.  „Byla bych ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš,
Elizo, že mi budeš stejně vítaná jako oni.“ I byla svatba:
nevěsta se ženichem odjeli hned z kostela do Kentu a každý toho
mnoho napovídal a vyslechl o oné události, jak to tak bývá.
Přítelkyně se Elizabeth brzy ozvala a psaly si tak často
a pravidelně jako jindy: aby však psaly stejně důvěrně, to už
nebylo možné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, že
je veta po věrném přátelství, a třebaže si umínila nezanedbávat
písemný styk, dělala to spíš kvůli minulým než přítomným vztahům.
Zprvu všichni dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli
pochopitelně zvědaví, co bude psát o novém domově, zda se jí bude
zamlouvat lady Catherine, odváží-li se tvrdit, že je šťastna;
když pak byly její dopisy předčítány, měla Elizabeth dojem, že se
Charlotte o všem vyjadřuje přesně tak, jak se dalo předpokládat.
Psala optimisticky, zdálo se, že je obklopena vším pohodlím,
nezmiňovala se o ničem, co by nebyla mohla pochválit. Dům,
zařízení, okolí, cesty — všechno jí vyhovovalo a lady Catherine
se k ní chovala, velmi přátelsky a blahovolně. Byl to páně
Collinsův Hunsford a zámek Rosings v střízlivějším podání.
Elizabeth pochopila, že musí počkat, až se tam sama vypraví,
chce-li se dozvědět plnou pravdu. Jane už napsala sestře
z Londýna několik řádků, že šťastně dojeli, a Elizabeth doufala,
že příští dopis už bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.

Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze
odměněna, jak už netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve
městě týden a Caroline se ještě neohlásila ani osobně, ani
písemně. Vysvětlovala si to však tím, že se asi poslední dopis
přítelkyni z Longbournu nešťastnou náhodou ztratil.

Tetinka má zítra cestu nikam poblíž Grosvenor Street, psala dál.
Využiji tedy té příležitosti a navštívím je.Napsala znovu, když
zamýšlenou návštěvu vykonala a mluvila se slečnou Bingleyovou.
Caroline mi připadala trochu nesvá, psala doslova, ale byla ráda,
že mě vidí, a vyčítala mi, že jsem jí svůj příjezd neoznámila.
Měla jsem tedy pravdu: můj poslední dopis nedostala. Vyptávala
jsem se ovšem, co dělá její bratr. Daří se mu dobře, aleje tak
zaneprázdněn u pana Darcyho, že ho ani příliš často nevidí.
Zjistila jsem, že čekají slečnu Darcyovou k obědu. Byla bych ji
ráda poznala. Nezdržela jsem se dlouho, protože se Caroline
a paní Hurstová někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.

Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji
v přesvědčení, že přítomnost sestry ve městě by mohl Bingley
odhalit jen čirou náhodou.

Uběhly čtyři týdny, a Jane se s ním dosud nesetkala. Snažila se
namluvit sama sobě, že jí na tom nezáleží, avšak nemohla si už
zastírat nezájem slečny Bingleyové. Čtrnáct dní byla kvůli ní
každé dopoledne doma a každý večer si pro ni vymyslela novou
omluvu; pak se konečně návštěvnice objevila, ale zdržela se jen
krátce a byla vůbec jako vyměněná, takže Jane už nemohla setrvat
ve svém sebeklamu. Dopis, který při této příležitosti napsala
sestře, je dostatečným důkazem jejího rozpoložení.

    Má rozmilá Lízinko,

    musím se Ti přiznat, že jsem byla hloupá, když jsem věřila
    v přátelství slečny Bingleyové, ale Ty se jisté nebudeš
    vítězoslavné naparovat svým bystrozrakem. Ačkoli Ti tedy
    události daly za pravdu, nesmíš mé, drahá sestřičko, pokládat
    za nepolepšitelnou, tvrdím-li i nadále, Že její chování
    opravňovalo stejné mou důvěru jako tvé podezírání. Nedovedu
    pochopit, proč vlastně usilovala o to, abychom se sblížily,
    a kdyby se všechno opakovalo, vím, že bych se dala znovu
    ošálit. Caroline mi oplatila návštěvu až včera, a za celou tu
    dobu se neozvala ani lístečkem, ani řádečkem. Když se konečně
    objevila, bylo na ní znát, že ji to netěší; omluvila se
    zběžně, jen aby se neřeklo, že nepřišla dřív, nezmínila se
    ani slůvkem, že by mě ráda zase viděla, a byla po všech
    stránkách tak změněná, že jsem si po jejím odchodu umínila ji
    více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto ji lituji.
    Vyznamenávala mě svou pozorností zřejmě z nedobrého úmyslu;
    mohu právem říci, že jsme se spřátelily z jejího popudu.
    Lituji ji, neboť si musí být vědoma, že se zachovala nepěkně,
    a jsem přesvědčena, že to udělala jen ze starosti o bratra.
    Nechci se o tom rozepisovat: ty i já víme, že si dělá
    starosti zbytečně, nemůže-li však jinak, pak to vysvětluje
    její chování ke mně; je po zásluze drahý jejímu srdci
    a veškeré její obavy o něj jsou přirozené a chvályhodné.
    Přesto mě udivuje, že ji tyto obavy dosud neopustily, nebo
    i kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě už dávno a dávno
    vyhledal. Jistě ví, že jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí
    naznačila, a přitom, když ji poslouchám, mám takový dojem,
    jako by se snažila sama sebe ubezpečit, že je okouzlen
    slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se
    neobávala ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct,
    že to ve mně vzbuzuje podezření z nějakého úskoku. Ale
    pokusím se zapudit všechny bolestné úvahy a budu myslet jen
    na to, z čeho se mohu radovat — z tvé příchylnosti a z velké
    dobroty drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy. Slečna
    Bingleyová říkala něco o tom, že se už do Netherfieldu
    nevrátí, že dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad
    abychom se o tom raději nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, že
    přišly tak dobré zprávy od přátel z Hunsfordu. Jen se k nim
    rozjeď se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti tam bude
    líbit. Líbá Tě atd.

Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak se jí vrátila dobrá nálada,
když si uvědomila, že se Jane už nedá klamat, aspoň sestrou ne.
Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála, aby se
začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvažovala, tím horší
mínění nabývala o jeho charakteru; a za trest mu přála, aby se
skutečně brzy oženil se sestrou pana Darcyho, protože by to tak
bylo i pro Jane nejlepší a protože by podle líčení pana Wickhama
musel brzy z hloubi duše litovat, čeho se vzdal.

Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně
tohoto pána a dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni
měla zprávy, které se zamlouvaly spíše tetičce než jí. Jeho
zjevný zájem ochladí, už se jí nedvořil, točil se kolem jiné.
Elizabeth to neušlo, ale pozorovala a popisovala to bez velkého
utrpení. Hloub do srdce se jí nezapsal a její marnivosti stačilo
vědomí, že by ona bývala jeho vyvolená, kdyby to byly majetkové
poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé dámě, jež ho
okouzlila především nedávno získanými deseti tisíci librami;
avšak Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá, než když
šlo o Charlottu, ho nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti.
Ba právě naopak, připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na
světě, a jelikož mohla předpokládat, že ho to stálo jisté úsilí,
než se jí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, že jednal moudře
a v zájmu jich obou, a upřímně mu přála, aby došel štěstí.

Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po
vylíčení okolností připsala do dopisu:

    Jsem si teď jista, drahá tetinko, že jsem ho doopravdy
    nemilovala, neboť kdybych byla poznala ten čistý
    a povznášející cit, musela bych si nyní hnusit i jeho jméno
    a přát mu jen to nejhorší. Avšak já nejen vzpomínám na něho
    v dobrém, ale dokonce ani nic nevyčítám slečně Kingové.
    Vůbec k ní necítím nenávist a dokážu uznat, že to může být
    velmi slušné děvče. Láska v tom nehraje roli. Má opatrnost
    přinesla ovoce, a třebaže bych jako zoufalá zhrzená milenka
    získala v očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho,
    Že na sebe neupozorním. Za proslulost se někdy musí zaplatit
    příliš vysoká cena. Kitty a Lydia si berou jeho zradu mnohem
    víc k srdci než já. Jsou mladé a světa neznalé a neobjevily
    ještě zdrcující skutečnost, Že fešáci musí mít právě tak
    z čeho žít jako obyčejní mužští.

Kapitola 27
-----------

Bez větších vzrušení, než byla tato, a bez zajímavějších
rozptýlení než procházky do Merytonu — někdy blátivé, jindy
mrazivé — uběhl v Longbournu leden a únor.  Březen přichystal
Elizabeth návštěvu v Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet,
ale shledala, že Charlotte na tom nápadu lpí, a postupně se i jí
začal jevit lákavější a přijatelnější.  Odloučení podnítilo touhu
vidět opět Charlottu a zmírnilo její averzi vůči panu Collinsovi.
Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma vzhledem k pošetilé
matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla
změna vítána už sama o sobě.  Cestou se také bude moci stavit
u Jane a zkrátka a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla
by jej velmi nerada odkládala.  Nenaskytly se však žádné překážky
a pouť probíhala podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se
přidružila k siru Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program
se zavčas vylepšil jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď
k dokonalosti už nechybělo nic.

Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude
jistě postrádat; vždyť byl nakonec tak smutný, že ji požádal, aby
mu psala, a dokonce jí téměř slíbil, že jí také odepíše.

S panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé — on ještě o poznání
vřeleji.  Jeho nynější námluvy mu nevymazaly z paměti, že
Elizabeth byla první dívka, která ho zaujala a vzrušila, která
vyslechla jeho příběh a politovala ho, které se dvořil; při
loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi může
očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se
v názoru na ni — jakož i v názoru na kohokoli jiného — vždy
a všude shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost
a zájem, že se k němu cítila navždy poutána hlubokými sympatiemi
a opouštěla ho v přesvědčení, že ať svobodný, ať ženatý, vždycky
to pro ni bude člověk navýsost milý a příjemný.

Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak
zastínila.  Sir William Lucas ani jeho dcera Maria,
dobro-srdečná, ale po otci nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co
by stálo za pozornost, a Elizabeth jim naslouchala asi s takovým
potěšením jako skřípotu kočárových per. Milovala komické figurky,
ale sira Williama znala už příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic
o svém povýšení do Šlechtického stavu ani o svém přijetí u dvora,
co by už nebyla slyšela, a jeho galantnosti byly stejně otřepané
jako jeho informace. Do Londýna to bylo pouhých čtyřiadvacet mil
a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Když předjeli před dům
Gardinerových, stála Jane v salónu u okna a vyhlížela je, a jak
vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth si ji pátravě
prohlížela a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě
a půvabně jako vždy. Nahoře na schodech stál houf chlapečků
a holčiček, kteří se tolik těšili na sestřenku, že nevydrželi
čekat v salóně, ale jelikož ji delší dobu neviděli, styděli se jí
běžet naproti. Všude vládla radost a pohoda. Celý den ubíhal
velmi příjemně : zprvu v ruchu nákupů, večer v divadle.

Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se
rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, když se
při podrobném vyptávání dozvěděla, že Jane se sice všemožně snaží
být dobré mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však
předpokládat, že se jí to zanedlouho podaří překonat docela. Paní
Gardinerová jí rovněž podrobně vylíčila návštěvu slečny
Bingleyové v Gracechurch Street a opakovala jí různé rozhovory
s Jane během té doby, z nichž vysvítalo, že s ní sestra sama
přerušila styky.

Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro Wickhamovu
zradu a blahopřála jí, že to tak srdnatě snáší.

„Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?“ dodala.
„Nerada bych si o našem příteli myslela, že je prospěchář.“

„Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchářstvím
a obezřetností při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost
a kde začíná ziskuchtivost? O vánocích jste se obávala, aby si
nechtěl vzít mě, protože by to nebylo moudré, a teď, když se
snaží získat děvče, které má pouhých deset tisíc, uvažujete,
jestli není prospěchář.“

„Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom
utvořím svůj názor.“

„Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy
nic špatného.“

„Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila
peníze.“

„Ne — a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám
věno, z jakého důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé,
které se mu nelíbilo?“

„Připadá mi to beztaktní, začít se jí dvořit tak brzy po tom, co
to vešlo ve známost.“'

„Muž v tíživé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které
ostatní zachovávají. Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit
nám?“

„Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že se jí
něčeho nedostává — rozumu nebo citu.“

„Nu dobrá,“ prohlásila Elizabeth, „jak si přejete. On je tedy
zištný a ona pošetilá.“

„Ne, Lízinko, takhle si to nepřeji. Nerada bych si myslela něco
špatného o mladíkovi, který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš.“

„Ach, je-li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné
mínění o derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé
z Hertfordshiru nejsou o mnoho lepší. Mám jich až po krk.
Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu nemůže chlubit ani
jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic po
něm není. Vlastně jen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi
stýkali.“

„Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze
zklamání.“ Než se po představení odloučily, zažila radostné
překvapení, neboť ji tetička pozvala, aby strýce a ji doprovázela
v létě na cestách, které hodlali podniknout pro své potěšení.

„Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až
ke skotským jezerům,“ pravila paní Gardinerová.

Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth více do noty;
přijala pozvání na místě a vděčně. „Milovaná tetičko,“ zvolala
nadšeně, „jak jsem blažená a přešťastná! Nalila jste mi novou
krev do žil, dodala jste mi chuti do života. Sbohem, zklamání
a smutku! Co jsou muži ve srovnání se skalami a horami? Ach, jak
dlouho budeme na cestě! A až se konečně vrátíme, nepřijedeme jako
ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic nepamatují. Budeme vědět,
kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme viděli. Jezera, hory
a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až se pokusíme popsat
nějakou scenérii, nezačneme tím, že se pohádáme, kde to vlastně
je. Ať jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než
u většiny cestovatelů!“

Kapitola 28
-----------

S čímkoli se druhý den na své pouti setkali, všechno připadalo
Elizabeth nové a zajímavé; měla výbornou náladu, neboť se
přesvědčila na vlastní oči, že sestra dobře vypadá, přestala se
tedy obávat o její zdraví, a zamýšlená cesta na sever jí byla
trvalým zdrojem radosti.

Jakmile zahnuli ze silnice na odbočku k Hunsfordu, vyhlíželi faru
a očekávali ji za každým zákrutem.  Cesta byla z jedné strany
ohraničena plotem rosingského parku.  Elizabeth se usmála, když
si vzpomněla, co všechno už slyšela o tamním panstvu.

Konečně faru poznali: zahrada svažující se k cestě, v zahradě
stavení, zelené kůly a živý plot — všechno nasvědčovalo tomu, že
budou co nevidět na místě. Pan Collins s Charlottou se objevili
ve dveřích, povoz zastavil před nízkými vrátky, od nichž vedla
nedlouhá, štěrkem vysypaná cestička k domu. Honem vystoupili
z kočáru a octli se na ní za všeobecné radosti ze shledání,
úsměvů a úklon. Paní Collinsová přítelkyni vřele uvítala
a Elizabeth byla čím dál tím raději, že se za ní vypravila, když
viděla, jakou jí její návštěva způsobila radost. Postřehla
okamžitě, že bratránek nezměnil ani v manželství své způsoby: byl
stále tak škrobeně přezdvořilý a zdržel ji pár minut u vrátek,
než se jí vyptal a vyslechl, jak se daří její rodině. Pak už je
bez dalších okolků — krom upozornění, jak je vchod hezky upraven
— uvedl do stavení, a jakmile vstoupili do salónu, přivítal je
s okázalou strojeností podruhé ve svém skromném obydlí a jako
ozvěna opakoval po své ženě všechny nabídky občerstvení.

Elizabeth byla připravena, že ho spatří na vrcholku slávy, a když
jim předváděl rozlehlé místnosti, zařízení a nábytek, nemohla se
zbýt dojmu, že se obrací především na ni, jako by si přál, aby
pochopila, co ztratila svým odmítnutím. Ačkoli to tu všechno
vypadalo útulně a pohodlně, přesto se mu nemohla zavděčit ani
jediným kajícným povzdechem, a spíš hleděla s údivem, jak se její
přítelkyně může tvářit vesele vedle takového partnera. Když pan
Collins pronesl nějakou moudrost, která mohla být jeho ženě
trapná, bezděčně ji vyhledávala pohledem. Tu a tam postřehla
lehký ruměnec, ale většinou Charlotte moudře dělala, že neslyší.
Nejprve zůstali sedět v salóně, dokud se dost nenaobdivovali
každičkému kusu zařízení, od vitríny až po mříž u krbu, načež
vylíčili celou cestu a všechno, co se zběhlo v Londýně, a pak je
pan Collins vyzval, aby se prošli po zahradě, velké a pěkně
upravené, o jejíž vzhled sám pečoval.  Zahradničení bylo jednou
z jeho nejpřijatelnějších zálib a Elizabeth oceňovala Charlottino
sebeovládání, když vykládala, že je to činnost zdraví prospěšná
a že ho v ní všemožně podporuje. Vodil je po cestičkách sem
i tam, sotva jim dovolil popadnout dech, aby mohli chválit tak,
jak očekával, a předkládal jim každý pohled s tak podrobnými
komentáři, že se všechna krása vytratila. Vypočítával pole
v různých směrech, věděl, kolik je stromů i v nejvzdálenějším
hájku. Leč ze všech krás, jimiž se mohla chlubit jeho zahrada, ba
i širé okolí a celé království, nic se nevyrovnalo pohledu na
Rosings, který se otvíral mezi stromy na kraji parku přímo proti
faře. Byla to krásná nová budova, půvabně zasazená do svažujícího
se terénu.

Pan Collins je hodlal vést ze zahrady kolem svých dvou luk, ale
dámy neměly střevíčky vhodné do jinovatky, a proto se vrátily,
a jeho doprovázel dál pouze sir William. Charlotte zatím
prováděla sestru a přítelkyni po domě a byla asi ráda, že má
možnost jim ho ukázat bez manželova přispění. Nebyl velký, ale
dobře stavěný a pohodlný, všechno bylo zařízeno útulně
a příhodně, což Elizabeth považovala výlučně za Charlottinu
zásluhu.  Jakmile se z obrazu vytratil pan Collins, bylo tu
skutečně nadmíru příjemné prostředí a podle toho, s jakým
neskrývaným potěšením se tu Charlotte pohybovala, vycítila
Elizabeth, že se vytrácí často.

Byla už zpravena, že lady Catherine dosud dlí na venkově. Přišla
na to řeč opět u večeře, kdy se k ní pan Collins přitočil se
slovy:

„Ano, slečno Elizabeth, budete mít tu čest spatřit lady Catherine
tuto neděli v kostele, a nemusím ani zdůrazňovat, že si vás zcela
podmaní. Je vlídnost a blahosklonnost sama a nepochybně po
bohoslužbě poctí i vás svou pozorností. Snad se nezmýlím, když
řeknu, že všechna pozvání, jimiž nás poctí během vašeho pobytu
u nás, budou zahrnovat i vás a švegruši Marii. Vyznamenává drahou
Charlottu svou přízní. Večeříváme v Rosingsu dvakrát týdně
a nikdy nám nedovolí odebrat se domů pěšky. Pravidelně se
vracíváme v jejím kočáru, lépe řečeno v jednom z jejích kočárů,
neboť jich vlastní několik.“

„Lady Catherine je skutečně velmi úctyhodná a rozumná dáma,“
dodala Charlotte, „a ke svým sousedům nanejvýš pozorná.“

„Máte svatou pravdu, má drahá, to říkám také. Ona je z těch
vzácných žen, které člověk ani nemůže dost ctít.“

V průběhu večera hovořili hlavně o tom, co je nového
v Hertfordshiru, vyprávěli si znovu, co si už sdělili v dopisech,
a když se rozešli a Elizabeth se octla o samotě ve svém pokoji,
obírala se úvahami, do jaké míry je Charlotte spokojená, snažila
se pochopit, jakými prostředky ovlivňuje a kde sebere tu sílu
snášet svého manžela, a musela uznat, že to všechno dělá
obdivuhodně. Snažila se rovněž odhadnout, jak bude její návštěva
probíhat, zda bude klidný průběh všedních dní často přerušován
nevítanými zásahy pana Collinse a radovánkami s rosingským
panstvem. Živá obrazotvornost jí to všechno brzy vykreslila.

Nazítří se právě ve svém pokoji vypravovala na procházku, když tu
zničehonic zaslechla randál, jako by v domácnosti náhle propuklo
zemětřesení; zpozorněla a po chvilce slyšela, že někdo letí po
schodech a hlasitěji volá. Otevřela dveře a na odpočívadle se
srazila s Marií, která rozčilením sotva dechu popadajíc ze sebe
vyrazila:

„Jemináčku, Elizo, proboha tě prosím, utíkej dolů do jídelny, to
něco uvidíš. Neřeknu ti co. Pospěš si, rychle!“

Marně Elizabeth vyzvídala: Maria jí nechtěla nic prozradit, a tak
utíkaly do jídelny, odkud vedla okna na zahradu, aby spatřily ten
div divoucí, a sice faetón před vrátky a dvě dámy v něm.

„A to je všechno?“ zvolala Elizabeth. „Já čekala, že nejmíň vepři
vnikli do zahrady, a ona je tu jen lady Catherine s dcerou!“

„Kdepak, děvenko!“ zhrozila se Maria jejího omylu, „to není lady
Catherine. Ta starší je paní Jenkinsová, co u nich žije, a ta
druhá je slečna de Bourghová. Jen se na ni podívej! Taková
nepatrná osůbka. Kdo by si to byl pomyslel, že může být tak malá
a hubená!“

„To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru
venku.  Pročpak nejde dál?“

„Ona Charlotte povídala, že se to stane jen málokdy. Když slečna
de Bourghová zajde dovnitř, je to u ní důkaz zcela mimořádné
přízně.“

„Zamlouvá se mi,“ prohlásila Elizabeth, která si na něco
vzpomněla.  „Vypadá stonavá a hádavá. Ano, ta se k němu bude
hodit. To bude pro něj ta pravá.“

Pan Collins i Charlotte stáli oba u vrátek a bavili se s dámami;
sir William trčel v domovních dveřích, zcela překonán vznešeností
před sebou, ukláněl se, jakmile slečna de Bourghová ráčila
pohlédnout směrem k němu, kterážto scéna Elizabeth náramně
bavila.

Konečně si všechno pověděli, dámy odjely, ostatní se vrátili do
domu. Jakmile pan Collins zahlédl obě děvčata, hned se jim jal
blahopřát k jejich šťastnému údělu, což Charlotte vysvětlila
oznámením, že jsou všichni pozváni nazítří do Rosingsu na oběd.

Kapitola 29
-----------

Tímto pozváním byl triumf páně Collinsův dovršen. Nic mu nemohlo
přijít více vhod než možnost předvést ohromeným hostům vznešenost
své paní a ukázat jim, jak si váží jeho i jeho choti; a že mu
k tomu dala příležitost nečekaně brzy, to pokládal za takový
důkaz její blahovůle, že pro to ani nenalézal dost obdivuhodných
slov.

„Přiznávám se,“ pravil, „že by mě bylo vůbec nepřekvapilo, kdyby
nás byla Její Jasnost pozvala v neděli na čaj a kdybychom byli
směli strávit ten večer na rosingském zámku. Znám její dobrotu
a tušil jsem tedy, že k něčemu takovému dojde. Avšak kdo by byl
čekal takovouto pozornost? Kdo by si byl pomyslel, že nás pozve
na oběd bezprostředně po vašem příjezdu a že to pozvání bude
platit celé společnosti!“

„Mne tato okolnost tolik nepřekvapuje,“ odvětil sir William,
„neboť jsem díky svému postavení měl už v životě možnost
mnohokrát poznat mravy opravdové šlechty. U dvora nejsou případy
takových vybraných způsobů nijak neobvyklé.“Nazítří se nehovořilo
o ničem jiném — aspoň během dopoledne — než o jejich návštěvě na
zámku. Pan Collins je pečlivě poučoval, co je čeká, aby je pohled
na nádherné sály, houfy služebnictva a vzácné pokrmy nevyvedl
docela z míry.

Když se dámy odcházely upravit, pravil Elizabeth: „Nedělejte si
starosti o svůj zevnějšek, drahá sestřenko, lady Catherine od nás
vůbec nevyžaduje, abychom chodili tak elegantně oblečeni, jak
přísluší jí a její dceři. Radil bych vám, abyste si na sebe vzala
prostě to, co máte nejlepšího — více není třeba. Lady Catherine
si o vás nepomyslí nic špatného, přijdete-li v prostém úboru.
Přeje si, aby jistý stavovský odstup zůstával zachován.“ Zatímco
se strojily, přiběhl dvakrát nebo třikrát k jednotlivým dveřím,
vybízel je, aby si pospíšily, neboť lady Catherine nerada na
někoho s obědem čeká.  Tak velkolepý obraz Její Jasnosti
a zámeckého života docela vyděsil Marii Lucasovou, která nebyla
zvyklá se pohybovat ve vznešené společnosti, takže očekávala svůj
výstup na Rosingsu s nemenší trémou než její otec své představení
u královského dvora. Počasí jim přálo, a tak se jim šlo tu půl
míli přes park velmi příjemně. Každý park má něco do sebe
a vždycky je nač se dívat; i Elizabeth se tu leccos líbilo,
třebaže nedokázala upadnout do takového vytržení, jaké pan
Collins nad tímto výjevem předpokládal, a sotva na ni příliš
zapůsobilo, když se jal počítat okna v předním traktu a vyčíslil,
co dal sir Lewis de Bourgh za sklenářské práce.

Jak stoupali po schodech do haly, zmocňovala se Marie čím dál tím
větší panika a ani sir William nevypadal docela klidně. Elizabeth
neztrácela odvahu. Neslyšela, že by lady Catherine vynikala tak
geniálními schopnostmi nebo zázračnými ctnostmi, aby ji to
vyvedlo z míry, a pouhé vznešenosti, založené na penězích
a urozeném původu, se troufala postavit bez zachvění.

Ze vstupní haly, kde je pan Collins s uchváceným výrazem
upozornil na velkolepý prostor a dokončené ornamenty, je sloužící
doprovodili předpokojem do salónu, kde dlela lady Catherine, její
dcera a paní Jenkinsová. Její Jasnost ráčila vstát, aby je
přivítala, a jelikož se paní Collinsová dohodla s manželem, že
hosty představí sama, odehrálo se to přijatelným způsobem, bez
omlouvání a děkování, které by on byl pokládal za nezbytné. Sir
William pobýval sice už na královském dvoře, ale vznešenost, jež
ho obklopovala, ho tak dokonale ohromila, že se sotva odvážil
hluboce uklonit a pak mlčky přijal místo; jeho dcera, strachy
polomrtvá, usedla na krajíček židle a nevěděla, co s očima.
Elizabeth zjistila, že ji tento výjev nevyvedl z míry, takže
mohla klidně pozorovat tři dámy před sebou. Lady Catherine byla
vysoká, statná paní s výraznými rysy, které kdysi mohly mít svůj
půvab. Neoplývala přívětivostí, ani neuvítala hosty tak, že by
zapomněli na své podřadné postavení. Její vznešenost se
nevyznačovala ledovým mlčením, ale cokoli řekla, to bylo
proneseno tak autoritativním tónem a s takovým vědomím vlastní
důležitosti, že si Elizabeth okamžitě vzpomněla na pana Wickhama,
a z toho, co za ten den zažila, usoudila, že je lady Catherine
přesně taková, jak on ji líčil. Jakmile si prohlédla matku, jejíž
tvář jí hned připomněla něco z Darcyho, zahleděla se na dceru
a užasla téměř stejně jako Maria, že je tak malá a hubená. Ani
postavou, ani tváří nebyla po matce. Slečna de Bourghová vypadala
pobledle a nezdravě, její tvář nebyla ošklivá, ale docela
bezvýrazná; téměř nemluvila, jen tu a tam něco zašeptala paní
Jenkinsové, která se nevyznačovala ničím zvláštním a věnovala
veškerou svou pozornost slečniným slovům a nařizování stínítka,
aby jí nešlo světlo do očí.

Lady Catherine jim dopřála několik minut posezení, pak je
odeslala k jednomu oknu, aby se mohli obdivovat výhledu, přičemž
je pan Collins v roli průvodce zvlášť upozorňoval na všechny
krásy a lady Catherine jim laskavě sdělila, že až v létě bude ten
pohled skutečně stát za to.

Oběd byl opravdu bohatý, podávalo ho tolik sloužících a měl tolik
chodů, kolik jim pan Collins sliboval, a jak rovněž předpokládal,
usadila ho Její Jasnost proti sobě na opačném konci stolu a on se
tam tvářil, jako by mu už život nemohl poskytnout vzácnější dary.
Porcoval maso, jedl a velebil pohotově a z hloubi duše, každý
chod pochválil nejprve on a pak sir William, jenž se už
vzpamatoval natolik, že dokázal opakovat všechno po svém zeťovi,
až se Elizabeth divila, jak to lady Catherine snese. Ale lady
Catherine se svým bezmezným obdivem zřejmě zavděčili, usmívala se
milostivě, a zvláště tehdy, když říkali, že některý pokrm ještě
nikdy nejedli. Společnost se příliš neoddávala konverzaci.
Elizabeth byla hotova se rozhovořit, jakmile by se k tomu
naskytla příležitost, ale seděla mezi Charlottou a slečnou de
Bourghovou — jedna byla zaneprázdněna posloucháním lady Catherine
a slečna de Bourghová na ni za celý oběd ani slůvko nepromluvila.
Paní Jenkinsová se hlavně zaměstnávala pozorováním, jak málo
slečna de Bourghová jí, nutila ji ochutnat to či ono
a vyjadřovala starost, není-li indisponována. Maria by se nebyla
odvážila špitnout ani za živý svět a pánové pouze jedli
a chválili.

Když se dámy vrátily do salónu, nezbývalo jim nic jiného než
naslouchat lady Catherine, která se neodmlčela ani na okamžik,
dokud nebyla podávána káva; pronášela své názory způsobem,
z něhož vysvítalo, že není zvyklá, aby jí kdokoli v čemkoli
odporoval.  Vyptávala se Charlotty nezastřeně a do všech
podrobností na její domácnost, dávala jí četné rady, jak si
počínat a jak má vypadat život tak malé rodiny jako její, poučila
ji o chovu dobytka i drůbeže.  Elizabeth shledala, že žádná
maličkost není pod úrovní zájmu této dámy velkého světa, jen když
jí poskytne příležitost poroučet druhým. Během rozhovoru s paní
Collinsovou se obracela s četnými dotazy i na Marii a Elizabeth,
ale především na Elizabeth, o jejíž rodině toho věděla nejméně
a která jí, jak sdělila paní Collinsové, připadala jako velmi
jemná a půvabná dívka. Vyptala se jí v průběhu večera, kolik má
sester, jsou-li mladší nebo starší, zda jsou všechny hezké,
jakého se jim dostalo vzdělání, co má její otec za kočár a jak se
jmenovala matka za svobodna.  Elizabeth měla její otázky za velmi
netaktní, ale odpovídala s chladným klidem. Lady Catherine poté
poznamenala:

„Panství vašeho pana otce má zdědit pan Collins, pokud vím. Kvůli
vám,“ obrátila se na Charlottu, „jsem tomu ráda, ale jinak
nevidím důvod, proč by dcery neměly dědit. V rodině sira Lewise
de Bourgha proti tomu nebyly námitky. Umíte hrát a zpívat, slečno
Bennetová?“

„Ano,“ trochu.“

„Vskutku? Pak nás jistě oblažíte — tedy, až se to bude hodit.
Máme tu prvotřídní nástroj, určitě lepší než — Jednou jej
vyzkoušíte. Umějí i vaše sestry hrát a zpívat?“

„Jedna ano.“

„Proč se nenaučily všechny? Měly se tomu naučit. Slečny Webbsovy
umějí všechny hrát a jejich otec není tak zámožný jako váš. Umíte
kreslit?“

„Ne, vůbec ne.“

„Cože, a vaše sestry?“

„Ani jedna.“

„To je zvláštní. Zřejmě jste k tomu neměly příležitost. Paní
matka s vámi měla jezdit na jaře do Londýna a tam vás nechat
učit.“

„Matinka by to byla jistě ráda učinila, ale můj otec Londýn
nesnáší.“

„Máte ještě vychovatelku?“

„Nikdy jsme žádnou neměly.“

„Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět
dcer bez vychovatelky!

To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně,
než vás všechny vzdělala.“ Elizabeth sotva dokázala potlačit
úsměv, když ji ujišťovala, že tomu tak nebylo.

„Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Vaše výchova musela být
zanedbána, když jste neměly vychovatelku.“

„Snad ano, ve srovnání s jinými rodinami, avšak ty z nás, které
měly do učení chuť, nepostrádaly možnosti. Byly jsme vedeny
k tomu, abychom četly, a domácí učitelé nám dávali hodiny, jak
bylo třeba. Ty, kterým se do učení nechtělo, nemusely dělat nic.“

„Ano, jistě, ale tomu by byla právě vychovatelka zabránila,
a kdybych byla znala vaši paní matku, byla bych jí důrazně
poradila, aby si ji vzala. Říkávám odjakživa, že nikdo nedosáhne
vzdělání bez pravidelného a dlouhodobého vyučování, a na to je
nejlepší vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem já už
v této věci vypomohla.  Těší mě, když mohu některou slečnu dobře
umístit, čtyři neteře paní Jenkinsové mají mou zásluhou skvělá
místa a tuhle nedávno jsem zase doporučila jednu slečnu, o níž
jsem se doslechla pouhou náhodou, a ta rodina je jí nadšena.
Říkala jsem vám už, paní Collinsová, že mě včera navštívila lady
Metcalfová, aby mi poděkovala?  Slečna Popova prý je poklad.
,Našla jste mi hotový poklad, lady Catherine,' povídala. Chodí už
vaše mladší sestry do společnosti, slečno Bennetová?“

„Ano, lady Catherine, všechny.“

„Všechny! — Jakže, všech pět najednou? To je divné. A vy jste
druhorozená. — Mladší chodí do společnosti, než se starší vdají!
— Vaše mladší sestry musí být přece velmi mladičké.“

„Ano, nejmladší není ještě šestnáct. Taje skutečně asi příliš
mladá na společenský život. Ale já si myslím, že by to bylo vůči
mladším sestrám nespravedlivé, kdyby jim měly být odepřeny zábavy
a radovánky jen proto, že starší nemají možnost nebo chuť honem
se vdávat. Ta poslední má přece stejné právo užívat mládí jako ta
první. A aby se jí v tom zabraňovalo jen z takového důvodu! To by
sotva prospělo sesterským vztahům a ušlechtilým citům.“

„Poslyšte,“ pravila Její Jasnost, „vy máte ale velmi vyhraněné
názory na tak mladou dívku. Kolikpak je vám?“

„Vzhledem k tomu, že má tři dospělé mladší sestry, může Vaše
Jasnost stěží očekávat, že bych se k tomu doznala.“

Na lady Catherine byl znát úžas, že se jí nedostalo přímé
odpovědi, a Elizabeth měla dojem, že je první osoba, která se kdy
odvážila uchýlit k žertu před její urozenou beztaktností.

„Určitě vám není přes dvacet, takže svůj věk nemusíte tajit.“

„Bude mi jedenadvacet.“

Přidružili se k nim opět pánové a po čaji došlo na karetní
stolky. Lady Catherine, sir William a manželé Collinsovi zasedli
k partii quadrilly, a jelikož slečna de Bourghová dostala chuť
zahrát si cassino, měly obě dívky tu čest, že pomohly paní
Jenkinsové doplnit počet hráčů. Byla to zcela absolutně
a dokonale nudná partie.  Sotva padlo slovo, které by se netýkalo
hry, ledaže paní Jenkinsová vyjádřila obavy, aby slečně de
Bourghové nebylo zima nebo horko, aby světlo nebylo příliš prudké
nebo tlumené. Mnohem více se toho dělo u sousedního stolu.
Většinou bylo slyšet lady Catherine i-vytýkala svým třem
partnerům chyby nebojím líčila nějakou veselou příhodu, kterou
zažila. Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke všemu, co
Její Jasnost řekla, děkoval za každou dobrou kartu a omlouval se,
když se mu zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc. Sir
William toho mnoho nenapovídal. Ukládal si do paměti žertovné
historky a vznešená jména.

Když si lady Catherine a její dcera po libosti zahrály, zvedli se
všichni od stolků, paní Collinsové byl nabídnut kočár, což vděčně
přijala, a sluha pro něj okamžitě odspěchal. Společnost se
shromáždila u krbu, aby vyslechla, jaké počasí určila lady
Catherine na zítřek. Od tohoto zdroje poučení je odehnal příjezd
kočáru; za četných projevů díků páně Collinsových a za neméně
četných úklon sira Williama se rozloučili.  Jakmile se dal kočár
do pohybu, už se vyptával bratránek Elizabeth, co tedy říká
Rosingsu, a kvůli Charlottě se vyslovila o návštěvě příznivěji,
než odpovídalo pravdě. Avšak její chvála, se sebezapřením
pronesená, pana Collinse vůbec neuspokojila, a tak se musel
ujmout velebení Její Jasnosti sám.

Kapitola 30
-----------

Sir William se zdržel v Hunsfordu pouze týden, ale to stačilo,
aby odjížděl přesvědčen, že jeho dcera udělala skvělou partii
a že takový manžel a takoví sousedé se hned tak nenajdou. Dokud
tu měl pan Collins sira Williama, trávil každé dopoledne s ním,
vozil ho na projížďky ve dvoukolce, aby ho obeznámil s okolím,
ale po jeho odjezdu se život v rodině vrátil do všedních kolejí.
K Elizabethině úlevě tato změna neznamenala, že by dlela častěji
v bratránkově společnosti, neboť věnoval většinu času od snídaně
do večeře práci na zahradě nebo četbě a psaní ve své pracovně,
která měla okna na cestu před domem.  Dámy vysedávaly v zadní
místnosti. Elizabeth zprvu udivovalo, že Charlottě nedává
přednost velkému salónu, neboť byl prostornější i pěkněji
zařízený, ale brzy pochopila, že přítelkyně k tomu má moc dobré
důvody, neboť pan Collins by se byl zdržoval mnohem méně ve svém
pokoji, kdyby si byly zvolily přitažlivější prostředí, a velebila
Charlottu, jak to moudře zařídila. Z tohoto salónku neviděly na
cestu a vděčily jen panu Collinsovi za zprávy, které povozy
projely kolem a hlavně kolikrát byl mezi nimi lehký kočárek
slečny de Bourghové, což jim nikdy neopomněl hlásit, ač se to
stávalo téměř denně. Dost často zastavila před farou a bavila se
pár minut s Charlottou, třebaže se málokdy dala přemluvit, aby
šla dál. Sotva kdy uplynul den, aby pan Collins nezaběhl na
Rosings, a zhusta považovala jeho choť za nutné, aby jej
doprovázela; dokud si Elizabeth neuvědomila, že na panství lady
Catherine by se našla ještě jiná teplá místečka, nechápala, proč
jí obětují tolik času. Občas je i Její Jasnost poctila návštěvou
a při této příležitosti jí neušlo ani to nejmenší, co se
odehrávalo v místnosti. Prozkoumala, čím se zabývají, prohlédla
si jejich ruční práce a poradila jim, aby to dělaly jinak,
pohaněla rozmístění nábytku, nachytala služku, jak lelkuje,
a přijala-li nějaké občerstvení, pak zřejmě jen proto, aby se
ujistila, že paní Collinsová kupuje příliš velké kusy masa pro
tak málo lidí. Elizabeth brzy postřehla, že tato vznešená dáma
sice nemá na starosti veřejné blaho v celém hrabství, nicméně že
suverénně kraluje ve své farnosti, kde ji o každé sebenepatrnější
těžkosti informuje pan Collins: a kdykoli dal některý chalup-nik
najevo přílišné kverulantství, nespokojenost nebo chudobu, vplula
do vesnice, urovnala spory, umlčela stížnosti a hubováním je
dohnala k spokojenosti a blahobytu.

Radovánky na Rosingsu se opakovaly asi dvakrát týdně, a až na to,
že nyní postrádali sira Williama a že se tedy karty hrály pouze
u jediného stolku, probíhaly všechny tyto návštěvy přesně jako
první. Jiných společenských událostí bylo pramálo, neboť většina
sousedních rodin se pohybovala ve sféře nad poměry manželů
Collinsových. To však Elizabeth příliš nevadilo a celkem trávila
čas dost příjemně: těšila se z chvilek, kdy si mohla nerušené
povídat se Charlottou, a počasí bylo na tuto roční dobu nadobyčej
pěkné, takže si užila i přírody. Zatímco ostatní odešli na
audienci k lady Catherine, vydávala se nejraději na procházku do
aleje z jedné strany ohraničující park; byla tam pěkná chráněná
stezka, kterou si zřejmě neoblíbil nikdo kromě jí a kde se cítila
v bezpečí před zvídavostí lady Catherine. Prvních čtrnáct dní
jejího pobytu uběhlo v klidu a míru jako voda. Blížily se
velikonoce a po Květné neděli očekávali na zámku návštěvu, což
byla v tak malém rodinném kruhu významná událost. Elizabeth se
doslechla krátce po svém příjezdu, že za pár neděl má přibýt pan
Darcy, a třebaže by byla dala přednost komukoli jinému z okruhu
svých známých, přece uvítala, že přibude nová tvář na zámeckých
večírcích, a hodlala se pobavit tím, že bude pátrat, jsou-li
úklady slečny Bingleyové skutečně beznadějné, což musí vysvitnout
z jeho chování k sestřence, kterou mu lady Catherine zřejmě
určila, neboť hovořila o jeho nastávající návštěvě s velikým
zadostiučiněním, vylíčila jim ho v nejlepším světle a dočista ji
popudilo, když zvěděla, že se s ním jak Elizabeth, tak slečna
Lucasová už mnohokrát setkaly. Na faře byli o jeho příjezdu
okamžitě zpraveni, neboť pan Collins se procházel celé dopoledne
kolem vrátnice na hunsfordské cestě, aby mu nic neušlo, a jakmile
jim vysekl poklonu, když povoz zatáčel do parku, hned odspěchal
sdělit tuto velezajímavou novinku doma. Nazítří se vydal bez
prodlení na zámek přivítat návštěvu. A tam musel pozdravit
synovce dva, neboť pan Darcy s sebou přivezl ještě plukovníka
Fitzwilliama, mladšího syna svého strýce lorda -, a k údivu celé
společnosti ho oba pánové doprovodili až domů.  Charlotte
zahlédla z okna manželovy pracovny, jak přecházejí přes cestu,
okamžitě letěla do druhé místnosti, aby oznámila děvčatům, jaká
pocta je čeká a dodala:

„Za tuto pozornost mohu poděkovat tobě, Elizo. Mne by pan Darcy
tak rychle nevyhledal.“ Elizabeth měla sotva čas ji tuto
lichotivou domněnku vyvrátit, a už oznamoval zvonek jejich
příchod a krátce nato vstoupili všichni tři pánové do pokoje.
Plukovník Fitzwilliam, který překročil práh první, byl asi
třicetiletý muž, žádný krasavec, avšak postavou i vystupováním
skutečný šlechtic. Pan Darcy byl stejný jako předtím
v Hertfordshiru — pozdravil rezervovaně jako vždy paní
Collinsovou, a ať už v něm její přítelkyně vyvolávala jakékoli
pocity, stanul jí tváří v tvář zřejmě s naprostým klidem.
Elizabeth mu beze slova udělala pukrlátko. Plukovník Fitzwilliam
se okamžitě rozhovořil s ducha-plností a lehkostí světáckého
kavalíra a bavil příjemně celou společnost; jeho bratranec
prohodil něco o domě a o zahradě k paní Collinsové a pak seděl
hezkou chvíli, aniž na někoho promluvil. Teprve pak v něm slušné
způsoby převládly natolik, že se dotázal Elizabeth, jak se daří
její rodině. Odpověděla mu případným způsobem a po chvilkovém
odmlčení dodala: „Moje nejstarší sestra je teď už tři měsíce
v Londýně. Nepotkal jste ji tam náhodou?“

Věděla moc dobře, že ne, ale byla zvědavá, jestli dá najevo, že
je mu známo, jak se Bingleyovi zachovali k Jane, a měla dojem, že
se zatvářil trochu rozpačitě, když jí odpovídal, že bohužel neměl
to štěstí a se slečnou Bennetovou se nesetkal. Víc o tom
nehovořili a pánové se krátce nato rozloučili.

Kapitola 31
-----------

Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký
obdiv a všechny dámy se domnívaly, že díky jemu budou návštěvy na
zámku mnohem zábavnější. Uplynulo však několik dní, než jim
odtamtud přišlo další pozvání, neboť pokud měli na Rosingsu
hosty, nikdo je nepotřeboval, a teprve na velikonoční neděli,
téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim dostalo té cti, a to je
lady Catherine pouze v kostele vyzvala, aby se u nich večer
ukázali. Celý ten týden ji i její dceru sotva zahlédli.
Plukovník Fitzwilliam zašel během té doby na faru několikrát, ale
pana Darcyho viděli jen v kostele.

Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili
k panstvu v zámeckém salónu. Její Jasnost je přijala milostivě,
ale bylo zřejmé, že už jí jejich společnost není tak vítaná, jako
když tu nemá nikoho jiného; byla skutečně zcela zaujata svými
synovci a bavila se s nimi, zvláště s Darcym, mnohem víc než
s ostatními.

Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo vidět, že má z jejich
přítomnosti upřímnou radost; na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení
vítané, a krom toho se mu velice líbila roztomilá přítelkyně paní
Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile o Kentu
a Hertfordshiru,-o cestování i o pobytu doma, o nových knihách
i o hudbě, že se Elizabeth v tomto salónu ještě nikdy ani zpola
tak nepobavila. Hovořili živě a zaujatě, až to vzbudilo pozornost
lady Catherine i pana Darcyho. Ten na ně zakrátko vrhal časté
zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný
zájem, když bez dlouhých okolků zvolala:

„Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to
vykládáte slečně Bennetové?  Řekněte mi to taky.“

„Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko,“ odpověděl, když už nebylo
vyhnutí.

„O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů
mému srdci nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit.
V celé Anglii by se myslím našlo málo lidí, kteří by se dokázali
z hudby tak těšit a projevovali větší přirozené nadání než já.
Kdybych se byla učila, bývala bych v hudbě vynikla. A právě tak
Anně, kdyby jí křehké zdraví nebránilo mít hodiny. Věřím, že by
hrála dokonale. Jak pokračuje Georgiana, Darcy?“

Pan Darcy chválil sestřino umění s láskyplným zaujetím.

„To ráda slyším, že se tak činí,“ řekla lady Catherine. „Vyřiďte
jí ode mne prosím, že to rozhodně nikam nepřivede, nebude-li
pořádně cvičit.“

„Ujišťuji vás, tetinko, že jí té rady není třeba. Cvičí velmi
pravidelně.“

„Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát,
tak jí ještě zvlášť domluvím, aby cvičení na žádný pád
nezanedbávala. Říkávám často mladým slečnám, že bez pravidelného
cvičení to v hudbě nikam nedotáhnou. Už kolikrát jsem to říkala
i tuhle slečně Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude
víc cvičit; u Collinsových sice není klavír, ale nemám nic proti
tomu, a to jsem jí také říkala, aby chodila sem a cvičila na
klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v tom křídle by přece
nikomu nepřekážela.“

Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou nevychovaností
a neodpověděl. Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam Elizabeth,
že mu slíbila zahrát, a ona bez váhání zasedla ke klavíru.
Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla první píseň do
půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem, ten se
však po chvíli zvedl, zamířil rozvážným krokem, jako obvykle, ke
klavíru a postavil se tak, že hleděl půvabné pianistce přímo do
tváře.  Elizabeth zpozorovala jeho počínání a při první vhodné
pauze se k němu obrátila se šelmovským úsměvem.

„Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně
přišel? Ale já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak
dokonale. Jsem strašně paličatá, a když na mne někdo za-dupe,
schválně neuteču. Zkusí-li mě někdo vyděsit, dodá mi tím odvahy.“

„Nebudu vyvracet vaši domněnku,“ odpověděl, „protože ve
skutečnosti jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem
to potěšení vás už natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze
žertu prohlašujete věci, které si vůbec nemyslíte.“

Elizabeth se upřímně rozesmála nad tím, jak ji vystihl, a pravila
plukovníku Fitzwilliamovi: „Váš bratránek mě představil v pěkném
světle a díky jemu mi teď už neuvěříte ani slůvko. Mám velkou
smůlu, že jsem se tu setkala s někým, kdo může tak dokonale
odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí, kde jsem doufala
se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi nekavalírské, pane
Darcy, vyzrazovat všechny mé prohřešky z Hertfordshiru
— a dovolte, abych dodala, že také velmi nemoudré neboť mě to
ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že vaše
příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše.“

„Nebojím se vás,“ pravil s úsměvem.

„Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí,“ zvolal plukovník
Fitzwilliam, „tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí.“

„Zvíte to tedy, ale připravte se na něco strašlivého. Musím vám
sdělit, že jsem ho poprvé spatřila v Hertfordshiru na plese, a na
tomto plese — co byste tomu řekl? Odtančil jen čtyři kousky.
Přináším nerada špatné zprávy — ale je tomu tak. Odtančil jen
čtyři kousky, ačkoli byl nedostatek pánů a hodně dívek zůstalo
sedět, protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane Darcy.“

„Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyho sestry.“

„Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen.
A copak byste chtěl slyšet teď, plukovníku ? Mé prsty očekávají
vaše rozkazy.“

„Snad bych byl učinil lépe,“ pravil Darcy, „kdybych se byl
vynasnažil s někým seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují
zájem cizích lidí.“

„Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?“ obrátila se
Elizabeth na plukovníka Fitzwilliama. „Zeptáme se ho, proč
rozumný a vzdělaný muž, který viděl svět, nevzbuzuje zájem cizích
lidí?“

„Na to vám dokážu odpovědět sám,“ pravil Fitzwilliam, „a nemusíme
se ptát jeho. Pravý důvod je ten, že se mu nechce tak dalece
namáhat.“

„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil,“ pravil
Darcy, „totiž bavit se nenucené s lidmi, které vidím prvně
v životě. Přijde mi zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit
v sobě dostatečný zájem o jejich starosti, jak to Často vídám.“

„Mé prsty,“ pravila Elizabeth, „se nepohybují po této klávesnici
tak bravurně, jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná
ani tak hbitá, nemám tak výrazný úhoz. Jenže jsem odjakživa
předpokládala, že jsem tím sama vinna, protože se nenamáhám
cvičit. Ale nemyslím si, že bych měla nešikovnější prsty a že
bych nebyla schopna se naučit stejně krásně hrát jako každá
druhá.“

Darcy se usmál a řekl: „Máte úplně pravdu. Využíváte svého času
mnohem lépe. Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic
vytýkat. Ani vy, ani já se nepřetvařujeme před cizími lidmi.“

Tu je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří.
Elizabeth se okamžitě rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž,
pár minut naslouchala a pak pravila Darcymu:

„Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a kdyby
měla možnost brát hodiny u některého londýnského profesora. Má
docela slušný prstoklad, třebaže se nadáním nevyrovná Anně. Anně
by hrála skvěle, kdyby jí byl její zdravotní stav dovolil brát
hodiny.“ Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se
připojí k vychvalování své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani
jindy u něho nespatřila žádné příznaky lásky a z jeho chování
k slečně de Bourghové vyvodila tu útěchu pro slečnu Bingleyovou,
že by si vzal právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.

Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou
a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném
nadání.  Elizabeth to všechno zdvořile snášela a na přání pánů
setrvala u klavíru až do té chvíle, než pro ně předjel kočár Její
Jasnosti, aby je dopravil domů.

Kapitola 32
-----------

Nazítří dopoledne odešla paní Collinsová s Marií zařídit cosi do
vesnice a Elizabeth zůstala sama doma; právě psala Jane, když tu
ji překvapil domovní zvonek, neomylná známka toho, že se blíží
návštěva. Jelikož neslyšela kočár, nevylučovala možnost, že by to
mohla být lady Catherine, a tak raději schovala rozepsaný dopis,
aby se nemusela obávat dotěrného vyptávání; tu se však otevřely
dveře a k jejímu úžasu vstoupil do pokoje pan Darcy, a to sám.
I on byl zřejmě udiven, že ji zastal samotnou, a omlouval své
nečekané přepadení: prý mu bylo řečeno, že jsou všechny dámy
doma.

Posadili se, a když zodpověděl její zdvořilostní dotazy po
rosingském panstvu, hrozilo zřejmé nebezpečí, že zavládne
smrtelné ticho. Bylo naprosto nutné o něčem začít, a v této
kritické chvíli si vzpomněla, kdy ho spatřila v Hertfordshiru
naposled, a zvědavá, co jí poví o jejich spěšném odjezdu,
poznamenala:

„Jak nečekaně jste všichni opustili Netherfield loni v listopadu,
pane Darcy! Pan Bingley musel být velmi příjemně překvapen, že se
s vámi tak brzy shledal, vždyť pokud si vzpomínám, odjel pouze
den před vámi.  Doufám, že se jemu i jeho sestrám dařilo dobře,
když jste se s ním v Londýně loučil?“

„Ano, mají se výborně, děkuji vám.“

Viděla, že se s touto stručnou odpovědí bude muset spokojit,
a tak po malé chvíli dodala:

„Zaslechla jsem něco, že pan Bingley nemá velkou chuť se vůbec
ještě někdy do Netherfieldu vrátit; je tomu tak?“

„Mně nic takového neříkal, ale je dost pravděpodobné, že tam bude
pobývat jen zřídkakdy. Má mnoho přátel a je právě v těch letech,
kdy člověk mívá čím dál tím víc přátel i různých zájmů.“

„Hodlá-li trávit na Netherfieldu tak málo času, pak by jeho
sousedé spíš uvítali, kdyby panství pustil, protože by se tam
mohla usadit nějaká rodina natrvalo. Jenže pan Bingley se tam
jistě nenastěhoval kvůli sousedům, ale kvůli sobě, a tak musíme
právem očekávat, že si Netherfield ponechá nebo pustí ze stejného
důvodu.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby se odstěhoval, jakmile se mu naskytne
jiná příhodná koupě,“ pravil Darcy.

Elizabeth neodpověděla. Neodvažovala se hovořit dál o jeho
příteli, a protože ji nic jiného nenapadalo, nechala na něm,
o čem se budou bavit dál.

Pochopil a zakrátko začal: „Tohle je zřejmě velmi příhodný dům.
Slyšel jsem, že jej lady Catherine dala celý do pořádku, než se
pan Collins přistěhoval do Hunsfordu.“

„Ano, a jsem si jista, že by jí tento dobrý skutek nikdo
neoplatil hlubší vděčností.“

„Pan Collins měl při volbě životní družky zřejmě šťastnou ruku.“

„Ano, to máte pravdu; jeho přátelé se mohou radovat, že potkal
jednu z mála rozumných žen, které by byly ochotné si ho vzít
a navíc schopné připravit mu spokojený život. Moje přítelkyně má
pro něho velké pochopení — i když nevím, je-li její sňatek
s panem Collinsem to nejmoudřejší, co mohla udělat. Zdá se však,
že je úplně spokojena, a posuzováno z hlediska rozumu, udělala
jistě dobrou partii.“

„Musí to být pro ni velmi příjemné, že žije tak blízko svých
rodičů a přátel.“

„Tomu říkáte blízko? Vždyť je to téměř padesát mil.“

„A co je padesát mil na dobré silnici? Sotva půldenní výlet. Ano,
tomu říkám dost blízko.“

„Nikdy mě dosud nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu
z výhod jejich sňatku,“ zvolala Elizabeth. „Vůbec by mě nenapadlo
tvrdit, že paní Collinsová má rodiče blízko.“

„Tím jen dokazujete svůj vřelý vztah k Hertfordshiru. Pak vám
všechno kromě nejbližšího okolí Longbournu musí připadat daleko.“
Při těchto slovech mu pohrával na rtech zvláštní úsměv
a Elizabeth se domnívala, že chápe proč: asi předpokládá, že
myslí na Jane a Netherfield. Zrudla tedy a odpověděla:

„Netvrdím přece, že je nejmoudřejší, usadí-li se mladí manželé
blízko jejích rodičů. Velké nebo malé vzdálenosti jsou relativní
a závisí na mnoha okolnostech. V zámožné rodině, kde cestovní
výlohy nehrají roli, není počet mil na překážku. Jenže tohle není
ten případ. Collinsovi mají slušné příjmy, ale zas ne takové, aby
mohli často cestovat — a aby moje přítelkyně měla pocit, že její
rodiče žijí blízko, musela by se ta vzdálenost scvrknout na
polovinu, o tom jsem přesvědčena.“

Pan Darcy si přitáhl židli o kousek k ní a řekl: „Vy sama přece
nemáte důvod k tak vřelým lokálním vztahům. Je vyloučeno, že
byste byla celý život nevytáhla paty z Longbournu.“ Elizabeth se
zatvářila překvapeně.  Její návštěvník se vzpamatoval, odsedí si,
vzal ze stolu noviny, přelétl je očima a zeptal se lhostejnějším
hlasem:

„Jak se vám líbí v Kentu?“

Rozhovořili se o zdejším okolí, oba v klidných, stručných větách,
dokud je zakrátko nepřerušil příchod Charlotty a její sestry,
které se vrátily z procházky. Nečekané téte á téte je překvapilo.
Pan Darcy jim sdělil, jakým omylem takto přepadl slečnu
Bennetovou, zdržel se ještě několik minut, ale mnoho toho nikomu
nepověděl, a pak se rozloučil.

„Co to má znamenat?“ řekla Charlotte, jakmile za ním zapadly
dveře.  „Musí být do tebe zamilovaný, milá Elizo, jinak by sem
nechodil jako domů.“

Když jim však Elizabeth vylíčila, s jakou námahou udržovali
rozhovor v proudu, nezdálo se to Charlotte ani při nejlepší vůli
pravděpodobné, a po různých úvahách nakonec dospěly k závěru, že
přišel, protože nemá nic lepšího na práci, což jim připadalo
i vzhledem k roční době jako nejpřijatelnější vysvětlení. Příroda
dosud neskýtala mnoho možností k povyražení. Na zámku se jim
nabízela lady Catherine, knihy a biliár, ale páni nevydrží sedět
stále doma, a protože faru měli blízko, vedla k ní příjemná cesta
a snad i kvůli jejím obyvatelům se oběma bratrancům od té doby
zlíbilo zajít tam téměř denně. Přicházeli v různých dopoledních
hodinách, někdy každý zvlášť, jindy spolu a tu a tam
i v doprovodu paní tetinky. Všem bylo zřejmé, že je plukovník
Fitzwilliam navštěvuje, protože se u nich cítí dobře, a z tohoto
důvodu jim byl samozřejmě ještě sympatičtější. Elizabeth
připomínal jejího dřívějšího ctitele George Wickhama tím, že také
ráda dlela v jeho společnosti a že se mu tak nepokrytě líbila;
když je oba srovnávala, shledávala, že plukovník Fitzwilliam sice
nemá tak jemné a okouzlující způsoby, ale uznávala, že je
pravděpodobně inteligentnější.

Proč se tu však tak často objevuje pan Darcy, to bylo obtížnější
uhádnout. Jistě ne proto, že by toužil po jejich společnosti,
vždyť často seděl deset minut a ani ústa neotevřel, a když
konečně promluvil, pak zřejmě spíš z nezbytnosti než z vlastní
vůle ~ aby vyhověl požadavkům slušnosti, a ne pro potěšení.
Zřídkakdy dělal dojem, že se dobře baví. Paní Collinsová
nevěděla, co si o tom myslet. Plukovník Fitzwilliam ho občas
škádlil, že dělá hlouposti, a podle toho usoudila, že se obvykle
chová jinak, což sama nemohla vědět, protože ho tak dobře
neznala; byla by si přála, aby se tato změna dala vysvětlit
milostným vzplanutím a předmětem tohoto vzplanutí aby byla její
přítelkyně Eliza, a jala se proto usilovně pátrat, aby zjednala
jasno. Pozorovala ho, kdykoli přišli na zámek nebo on zavítal na
faru, ale bez valného úspěchu, často se na její přítelkyni díval,
ale tvářil se přitom nevyzpytatelně. Upíral na ni vážný pohled,
ale Charlotte zhusta zapochybovala, zda je v něm i zalíbení; spíš
se jí někdy zdálo, že svědčí prostě o roztržitosti.  Několikrát
řekla Elizabeth, že se do ní asi zakoukal, ale ta se jí jen
vysmála a paní Collinsová nepovažovala za moudré ji v tom
utvrzovat, aby v ní nevzbuzovala naděje, které by skončily
zklamáním, neboť nezapochybovala ani na okamžik, že by antipatie
její přítelkyně rázem vyprchaly, kdyby mohla předpokládat, že ho
má v moci.

Ve své starostlivé oddanosti někdy přemítala, jak by dala
Elizabeth dohromady s plukovníkem Fitzwilliamem. Byl to rozhodně
přitažlivý muž, v zajištěném postavení. Elizabeth se mu zřejmě
líbila, ale tyto přednosti vyvažovala skutečnost, že pan Darcy
měl velký vliv v církvi a jeho bratranec vůbec žádný.

Kapitola 33
-----------

Na svých toulkách parkem potkala Elizabeth nejednou zcela
neočekávaně pana Darcyho. Považovala to za zvláštní smůlu, že se
objevuje tam, kam málokdo zajde, a hned poprvé mu přímo oznámila,
že se právě tudy nejraději prochází. Jak se to tedy mohlo
opakovat, to nechápala. A přece k tomu došlo, ba i potřetí. Jako
by ho vedla vyslovená zlomyslnost nebo dobrovolné pokání, neboť
mu při těchto příležitostech nestačilo, aby se po několika
zdvořilostních frázích a rozpačitém odmlčení rozloučil, nýbrž
považoval skutečně za nutné vrátit se a doprovodit ji. Přitom
toho mnoho nenamluvil a ona se také příliš nenamáhala, aby ho
bavila nebo pozorně naslouchala, avšak při třetím setkání si
uvědomila, že jí klade občas dost zvláštní, nečekané otázky — jak
se jí líbí v Hunsfordu, chodí-li ráda sama na procházku a co
soudí o manželství Collinsových; hovořili o zámku, a tu jí
vysvětloval něco, s čím nebyla obeznalá, takovým způsobem, jako
by předpokládal, že se tam i ona ubytuje, až příště přijede do
Kentu. Vyplývalo to z jeho slov. Měl snad na mysli plukovníka
Fitzwilliama? Elizabeth si to nedovedla vysvětlit jinak než jako
narážku na zájem z oné strany, jestli mu totiž sama dobře
porozuměla. Uvádělo ji to do trapných rozpaků a vítala s úlevou
vrátka v plotě proti faře.

Jednou si na procházce znovu pročítala poslední Janin dopis
a přemítala nad jedním odstavcem, který dokazoval, že jí při
psaní asi nebylo do smíchu, když tu místo aby ji překvapil pan
Darcy, vzhlédla a spatřila, že jí kráčí vstříc plukovník
Fitzwilliam. Schovala okamžitě dopis a s nuceným úsměvem pravila:

„To jsem nevěděla, že někdy zajdete i sem.“

„Obcházím celý park,“ odpověděl, „dělávám to obyčejně každý rok
a hodlal jsem skončit na faře. Půjdete ještě daleko?“

„Ne, chtěla jsem se právě vrátit.“

A skutečně se také otočila a vydali se spolu k faře.

„Tak vy už s konečnou platností v sobotu odjíždíte z Kentu?“

„Ano — pakliže to Darcy opět neodloží. Musím se mu podřídit.
Rozloučíme se, až jemu bude libo.“

„A kdyby mu i na celé věci příliš nezáleželo, udělá mu velkou
radost, když o ní rozhodne. Neznám nikoho, koho by tak těšilo
prosazovat svou, jako pana Darcyho.“

„On skutečně rád rozhoduje,“ odvětil plukovník Fitzwilliam, „ale
to není sám. Má jen k tomu lepší možnosti, neboť je bohatý
a ostatní jsou často chudí. Říkám to procítěně, neboť druhorozený
syn, jak víte, si musí zvykat na odříkání a ústupky.“

„Podle mého názoru si druhorozený hraběcí syn na nic takového
zvykat nemusí. Ruku na srdce — kdy jste si musel něco odříci
a kolikrát jste musel ustoupit? Stalo se vám někdy, že jste neměl
dost peněz, abyste si mohl zajet, kam jste chtěl, nebo si
opatřit, co se vám líbilo?“

„Strefila jste se do černého — nemohu skutečně tvrdit, že bych
byl zhusta takto strádal. Ale otázka peněz by mohla být
rozhodující ve vážných záležitostech. Druhorození synové se
nemohou oženit, s kým se jim zlíbí.“

„Ledaže se jim zalíbí bohaté dcerušky, což se, pokud vím, často
stává.“

„Nároky, které jsme si zvykli mít, nám příliš svazují ruce,
a málokdo z našeho společenského prostředí se může oženit, aniž
pomyslí i na věno.“

„To říká na mou adresu?“ pomyslela si Elizabeth a zrudla, hned se
však vzchopila a škádlivě se ho zeptala: „A co se tak obvykle
platí za druhorozeného hraběcího syna, smím-li se ptát?  Asi
byste se nespokojil s méně než padesáti tisíci, ledaže by byl
starší bratr hodně stonavý.“ Odpověděl jí ve stejném duchu a brzy
toto téma opustili. Aby se mu nezdálo, že je zaražená z toho, co
se stalo, povídala okamžitě dál.

„Váš bratranec si vás vzal s sebou zřejmě hlavně proto, aby měl
komu poroučet; divím se, že se neožení, tím by si zajistil tuto
vymoženost natrvalo. Možná však, že mu prozatím postačí jeho
sestra; jelikož mu byla svěřena do ochrany, může si s ní počít,
co se mu zachce.“

„Mýlíte se,“ pravil plukovník Fitzwilliam, „o tuto výhodu se musí
podělit se mnou. Jsme oba poručníky slečny Darcyové.“

„Skutečně? A jakpak se staráte o svou svěřenku? Dá vám hodně
práce?  Mladé dámy v jejím věku bývají někdy svéhlavé, a má-li
v žilách pravou darcyovskou krev, pak se asi nerada podřizuje.“

Zpozorovala, že se na ni po těchto slovech vážně zahleděl,
a zeptal se jí okamžitě, proč se domnívá, že by měli se slečnou
Darcyovou starosti, a to způsobem, který dával tušit, že tak či
onak nebude daleko od pravdy.  Odvětila rychle:

„Nemějte obav. V životě jsem o ní nic špatného neslyšela, co já
vím, může to být nejmírnější stvoření na světě. Jedny moje známé,
paní Hurstová a slečna Bingleyová, ji vychvalovaly až do nebe.
Zmínil jste se myslím o tom, že je také znáte.“

„Znám je trochu. Jejich bratr je příjemný člověk, skutečný
kavalír. S Darcym jsou důvěrní přátelé.“

„Ano, pravda,“ podotkla Elizabeth suše. „Pan Darcy je vůči panu
Bingleymu laskavost sama a úžasně starostlivě pečuje o jeho
blaho.“

„To pečuje! Ano, mám dojem, že o něho skutečně pečuje právě
tenkrát, kdy je toho nejvíc třeba. Cestou sem mi vykládal cosi,
z čeho jsem vyrozuměl, že by mu Bingley měl být skutečně dost
zavázán. Ale měl bych se mu omluvit, neboť vlastně nevím, měl-li
na mysli Bingleyho. Jsou to všechno pouze dohady.“

„Jak to?“

„Šlo o jistý případ — ale Darcy by si jistě nepřál, aby se to
rozkřiklo, protože by z toho mohly být nepříjemnosti, kdyby se to
doneslo rodině té dámy.“

„Můžete se spolehnout, že se nikomu ani slovem nezmíním.“

„Nezapomeňte, že si vlastně vůbec nejsem jist, jde-li
o Bingleyho. Řekl mi jen toto: že nedávno dokázal zachránit
přítele před nepříjemnostmi plynoucími z nerozvážného sňatku,
nejmenoval však nikoho a neuváděl žádné podrobnosti, a mě jen tak
napadlo, že to bude Bingley, protože ho pokládám za mladíka,
který by se mohl do něčeho takového zaplést, a kromě toho spolu
strávili celé léto, pokud vím.“

„Řekl vám pan Darcy, z jakých důvodů zasáhl?“

„Vyrozuměl jsem, že rodina měla proti dotyčné slečně vážné
námitky.“

„A jakým rafinovaným způsobem ho od ní odloučil?“

„Nevylíčil mi žádné své rafinované triky,“ pravil Fitzwilliam
s úsměvem.  „Svěřil mi jen to, co jsem vám právě řekl.“

Elizabeth kráčela mlčky dál a srdce jí překypovalo rozhořčením.
Fitzwilliam ji chvíli pozoroval a pak se jí zeptal, nad čím se
tak hluboce zamyslela.

„Uvažuji o tom, co jste mi vyprávěl,“ pravila. „Nemohu schválit
počínání vašeho bratrance. Jakým právem si tu zahrál na soudce?“

„Vy jste tedy spíše toho názoru, že jeho zákrok nebyl na místě?“

„Nechápu, co ho opravňovalo rozhodovat, zda se přítel zamiloval
moudře či ne, a jak mohl on určit a stanovit, na čem závisí
přítelovo životní štěstí.“ Ovládla se však a dodala: „Jelikož ale
neznáme všechny okolnosti, nebylo by spravedlivé ho odsuzovat.
Jistě tu nešlo o žádnou velkou lásku.“

„To sice není neoprávněný předpoklad, ale bratránkův slavný čin
by se tím jevil v mnohem méně lichotivém světle,“ pravil
Fitzwilliam.

Žertoval, alejí to připadalo tak typické pro pana Darcyho, že se
na to ani neodvažovala odpovědět; změnila tedy rázně předmět
rozhovoru, a než došli na faru, bavili se jen o bezvýznamných
věcech. Jakmile se návštěvník rozloučil, uchýlila se do samoty
svého pokojíku, aby si mohla nerušeně promyslet všechno, co
vyslechla. Sotva mohla předpokládat, že se to týkalo někoho
jiného než lidí, k nimž měla vztah. Přece nemohl na světě
existovat ještě někdo, koho by Darcy tak dokonale ovládal. Nikdy
nepochybovala, že se zúčastnil tažení proti vztahu Bingleyho
k Jane, ale vždy pokládala za hlavního inspirátora a strůjce
všeho slečnu Bingleyovou. Jestli si však z ješitnosti
nepřisvojuje větší zásluhy, pak je on toho příčinou, jeho pýcha
a rozmary jsou příčinou všeho, co Jane musela vytrpět a ještě
vytrpí.  Zničil — aspoň dočasně — všechny vyhlídky, že by ta
láskyplná, dobrotivá duše došla svého štěstí, a nikdo nemohl
vědět, na jak dlouho jí tak hrozně ublížil.

„Rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky,“ pravil
plukovník Fitzwilliam, a tyto vážné námitky spočívaly
pravděpodobně na tom, že jeden její strýček je venkovský advokát
a druhý obchodník v Londýně.

„Proti Jane samé by přece nikdo nemohl nic mít,“ říkala si,
„vždyť je roztomilost a dobrota sama! Cituplná, i dost vzdělaná,
má dokonalé vystupování. A jaké výhrady může mít proti tatínkovi,
je sice někdy trochu podivín, ale zná věci, které by ani pan
Darcy nemusel přehlížet, a je obecně ctěn a vážen tak, jak on sám
patrně jakživ nebude.“ Na matku už nemohla pomyslet s takovou
sebedůvěrou, ale nevěřila, že by námitky proti ní byly
rozhodující, neboť hrdopýškovi Darcymu jistě spíš vadilo
majetkové postavení Janiných příbuzných než jejich pošetilosti,
a nakonec dospěla k skálopevnému přesvědčení, že ho k tomu vedla
zčásti zlá pýcha a zčásti přání uchovat si Bingleyho pro sestru.

Rozrušení a slzy, v které tyto úvahy vyústily, způsobily, že ji
rozbolela hlava; k večeru se to vystupňovalo do té míry, že ji to
— spolu s nechutí prodlévat ve společnosti pana Darcyho
— přivedlo k rozhodnutí nezúčastnit se návštěvy na zámku, kam
byli všichni pozváni na čaj. Když paní Collinsová seznala, že se
skutečně necítí dobře, nenutila ji, aby šla, a pokoušela se ze
všech sil zabránit manželovi, aby ji nutil, avšak pan Collins
nedokázal potlačit obavy, co tomu řekne lady Catherine.

Kapitola 34
-----------

Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit
svůj hněv proti Darcymu, jala se znovu pročítat všechny dopisy,
které jí Jane napsala do Kentu. Nestěžovala si v nich na nic, ani
se nevracela k minulým událostem, ani se jí nesvěřovala, že trpí.
Ale každičká řádka každého dopisu vytvářela celkový dojem, že
pisatelka ztratila veselost a přívětivost, jimiž se dříve
vyznačovala, onu duševní rovnováhu, plynoucí z vlastní
spokojenosti i láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy
neopouštěla. Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své
kůži, a to mnohem výrazněji než při prvním čtení. Po ohavném
Darcyho vychloubání, jaké zlo dokázal způsobit, vnímala s větším
pochopením sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí, že jeho
návštěva na Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo,
že za necelých čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že udělá
všechno, co sesterská láska zmůže, aby se brzy vzpamatovala.

Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že
se bude muset zároveň rozloučit i s jeho bratrancem, ale
plukovník Fitzwilliam jí dal jasně najevo, že nechová vážnější
úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.

Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří;
příjemněji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník
Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem
mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však
nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému
překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí
překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se
ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí.
Usedl na okamžik, pak vstal a jal se přecházet po místnosti.
Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém
odmlčení k ní rozčileně přistoupil a takto začal:

„Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte
mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji
a miluji.“

Elizabeth nebyla úžasem mocna slova. Vykulila na něho oči,
zrudla, zarazila se a mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku
a hned následovalo vyznání, co k ní cítí a co už k ní cítil
odedávna. Mluvil krásně, avšak neprodléval jen u citů, které
chová ve svém srdci, a hovořil stejně výmluvně o něze jako
o hrdosti. Vylíčil jí procítěně, co je to pro něho za ponížení,
jak se mu ona nemůže rovnat, že zdravým rozumem musí uznat
námitky jeho rodiny proti jeho lásce, což všechno snad mělo své
oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu mohlo
prospět v jejích očích.

Přes svou hlubokou antipatii k němu si uvědomovala, jak je pro ni
lichotivé, že si podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na
okamžik nezaváhala, co mu odpoví, bylo jí zprvu líto, že mu
způsobí bolest, až v ní jeho další slova vyvolala takový hněv, že
všechen její soucit pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí,
aby mu dokázala klidně odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil,
jak silný musí být cit, který se mu přes všechnu snahu nepodařilo
přemoci, a vyjádřil naději, že se mu nyní za to dostane odměny
a ona přijme ruku, kterou jí nabízí. Viděla na něm jasně při
těchto slovech, že ani na okamžik nezapochyboval o příznivé
odpovědi. Mluvil sice o úzkosti a pochybnostech, ale jeho tvář
vyzařovala dokonalou sebejistotu. Tato okolnost ji ještě více
rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími tvářemi:

„Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností
vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání
přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila,
poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit - nikdy jsem
nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli.
Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto
neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy,
které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě
pomohou je po tomto rozhovoru překonat.“ Pan Darcy se opíral
o římsu u krbu a očima jí visel na tváři; zdálo se, že ho její
slova stejným dílem překvapila jako zdrtila. Pobledl hněvem
a duševní rozrušení se mu zračilo v každém rysu.  Sváděl těžký
boj, aby zachoval zdání klidu, a neotevřel rty, dokud si nebyl
jist, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo Elizabeth strašně.
Konečně pravil nucené vyrovnaným hlasem:

„A to je všechno, co budu mít tu čest vyslechnout od vás
v odpověď! Snad bych mohl chtít zvědět, proč jsem byl s tak
nepatrným úsilím o ohleduplnost takto odmrštěn. Ale na tom
nezáleží.“

„A snad bych se já směla zeptat,“ odpověděla, „proč jste s tak
zřejmým úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě
milujete proti své vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce
v rozporu se svou ctí? Není tohle dostatečnou omluvou za
bezohlednost, jestliže jsem se jí vůbec dopustila? Jsou tu však
i jiné důvody. Sám je dobře znáte. I kdyby mi city nebránily
— kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych vám i byla nakloněna
— myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení
vyslyšet muže, který svým počínáním zničil — snad navždy — štěstí
draze milované sestry?“

Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen
okamžik a naslouchal jí dál, aniž se pokusil ji přerušit.

„Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš
neoprávněný a krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se,
nemůžete popřít, že hlavně vaší nebo jedině vaší vinou byli od
sebe odloučeni, že kvůli vám lidé jeho odsoudili pro lehkovážnost
a ji stíhají posměchem pro zklamané naděje a že jste oběma
připravil vážné trápení.“

Odmlčela se a pozorovala s nemalým rozhořčením, že jí naslouchá
s výrazem na hony vzdáleným jakékoli známky kajícnosti. Dokonce
se na ni usmíval, jako by nevěřil svému sluchu.

„Můžete popřít, že jste to zavinil?“ opakovala.

S předstíraným klidem jí na to odvětil: „Nemám vůbec v úmyslu
popírat, že jsem učinil všechno, co bylo v mých silách, abych
odloučil přítele od vaší sestry, a že se raduji ze svého úspěchu.
Jemu jsem posloužil lépe než sobě.“

Elizabeth pokládala pod svou důstojnost dát najevo, že slyšela
tuto dvornou úvahu, ale její smysl jí neunikl a sotva ji mohl
naladit smířlivěji.

„Ale nejsem proti vám zaujata jen kvůli téhle záležitosti.

Už dlouho předtím jsem si o vás utvořila nepříznivé mínění. Před
mnoha měsíci mi odhalil vaši pravou tvář pan Wickham, když mi
vylíčil svůj případ. Co na to řeknete? Jaký pomyslný přátelský
zájem uvedete zde na svou obhajobu? Nebo jaké omyly hodláte
předstírat před ostatními?“

„Projevujete zvláštní zájem o osudy onoho pána,“ řekl Darcy celý
rudý a mnohem méně klidným tónem.

„Kdo zná jeho neštěstí, tomu nemůže být jeho osud lhostejný.“

„Jeho neštěstí!“ opakoval Darcy pohrdavě. „Ano, skutečně ho
potkalo velké neštěstí.“

„A vaší vinou!“ zvolala Elizabeth procítěně. „Vy jste ho uvrhl do
chudoby — do stísněných poměrů. Vy jste ho připravil o to, co mu
bylo přislíbeno, jak jste věděl. Vaším přispěním přišel
v nejlepších letech života o nezávislost, jaká mu nejen patřila,
ale jakou si i zasloužil.  To všechno jste způsobil. A přitom
reagujete na zmínku o jeho neštěstí pohrdáním a ironií!“

„Takové tedy o mně máte mínění!“ zvolal Darcy, který stále
přecházel rychlými kroky po místnosti. „Natolik si mne tedy
ceníte. Děkuji vám, že jste mi to tak upřímně vyjevila. Z vašeho
výpočtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy. Ale snad,“ dodal,
přestal přecházet a obrátil se k ní, „byste byla moje prohřešky
přehlédla, kdybych byl neurazil vaši hrdost tím, že jsem se vám
poctivě přiznal, jaké výhrady mi dlouho bránily uvažovat o vážné
známosti. Byla byste potlačila ty hořké výčitky, kdybych vám byl
takticky zamlčel, jak jsem se pral sám se sebou, a kdybych vám
byl polichotil ujišťováním, že mě k vyznání vede bezmezná, čirá
vášeň i rozum i rozvaha, zkrátka všechno. Ale já si ošklivím
jakoukoli přetvářku. A nestydím se za pocity, které jsem vám
vyjevil. Jsou pochopitelné a oprávněné. Což jste mohla očekávat,
že přijmu s radostí vaše pochybné prostředí, že mě potěší
vyhlídka na příbuzenstvo, které žije tak hluboko pod úrovní, na
jakou jsem zvyklý já?“

Elizabeth cítila, že její hněv stoupá každým okamžikem, avšak
snažila se ze všech sil ovládnout, když mu odpovídala :

„Mýlíte se, pane Darcy, když se domníváte, že způsob vašeho
vyznání na mne zapůsobil jinak, než že mne ušetřil politování,
které by bylo provázelo mé odmítnutí, kdybyste se byl přitom
choval jako pravý kavalír.“

Viděla, že sebou trhl, ale neodpovídal, a tak pokračovala:

„Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“

Jeho úžas byl opět naprosto nelíčený, pohlížel na ni s výrazem,
který vyjadřoval jak nedůvěru, tak pokoření. Hovořila dál:

„Od samého začátku — snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala,
jste mě svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní,
samolibý člověk, že sobecky přehlížíte city ostatních, a na
základě této antipatie vyrostl v průběhu dalších událostí
nepřekonatelný odpor, takže jsem už měsíc nato věděla, že jste
poslední člověk na světě, kterého by mně kdy mohli vnutit za
muže.“

„To postačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity
a nezbývá mi, než se hanbit za to, co jsem k vám cítil já.
Promiňte mi, že jsem vás připravil o tolik času, a dovolte, abych
vám na rozloučenou ze srdce popřál zdraví a štěstí.“

S těmito slovy ji spěšně opustil a v příštím okamžiku slyšela
Elizabeth, jak dole zaklaply domovní dveře a on odchází.

V hlavě jí zavládl bolestný zmatek. Nemohla se udržet na nohou
a skutečně ze slabosti sklesla na židli a dobrou půlhodinku
proplakala.  Jak uvažovala o tom, co se zběhlo, rostl její úžas
každým okamžikem. Pan Darcy ji požádal o ruku! Miluje ji už
dlouhé měsíce! Tak ji miluje, že si ji chce vzít přes všechny
výhrady, kvůli kterým zabránil sňatku svého přítele s její
sestrou a které mu přece musely připadat nejméně stejně pádné
v jeho vlastním případě. Bylo to téměř neuvěřitelné. Lichotilo
jí, že bezděčně vyvolala tak mocný cit. Ale ta jeho pýcha, ta
jeho ohavná pýcha — jeho nestoudné doznání, co učinil v Janině
záležitosti — jeho neomluvitelná sebejistota, s jakou se k tomu
přiznal, třebaže to nemohl ospravedlnit, necitelný způsob, jakým
vyslovil Wickhamovo jméno, zatímco se vůbec nepokoušel popřít, že
se k němu zachoval krutě — to vše zapudilo soucit, který jeho
náklonnost na okamžik vyvolala. Tonula v rozčilujících úvahách,
dokud jí hrčení zámeckého kočáru nepřipamatovalo, jak málo je
s to čelit pátravému Charlottinu zraku, a nepřimělo ji utéci
k sobě do pokoje.

Kapitola 35
-----------

Nazítří se Elizabeth probudila do stejných myšlenek a úvah, jaké
jí v noci konečně uzavřely víčka. Ještě se nevzpamatovala
z překvapujících událostí, nemohla myslet na nic jiného,
nedokázala se soustředit na žádnou práci, a tak se rozhodla
dopřát si ihned po snídani vzduchu a pohybu. Zamířila přímo ke
své oblíbené pěšince, ale odradilo ji pomyšlení, že tam chodívá
i pan Darcy, a tak místo aby vešla do zámeckého parku, zašla
k cestě, která odbočovala od mýtnice. Z jedné strany ji rovněž
ohraničoval plot kolem parku a brzy minula jeden ze zámeckých
vchodů.

Prošla dvakrát třikrát tím úsekem a pak ji krásné ráno zlákalo,
aby se zastavila u vrat a zahleděla do parku. Za těch pět týdnů,
které už strávila v Kentu, prodělala příroda velkou změnu
a každým dnem se rané stromy víc a víc zelenaly. Právě se
chystala pokračovat v cestě, když tu zahlédla mužskou postavu
mezi keři na pokraji parku; blížil se k ní a ona v obavě, že by
to mohl být pan Darcy, se dala spěšně na ústup. Ale muž se už
přiblížil natolik, že ji zahlédl, přidal rázně do kroku a zavolal
na ni jménem. Poodešla už kousek, ale když zaslechla, že ji volá,
vrátila se opět k vratům, ač hlas prozrazoval, že je to skutečně
Darcy. On už k ní mezitím také dospěl, podal jí dopis, který od
něho bez rozmýšlení přijala, a pravil s povzneseným klidem:
„Chodím tu už hezkou dobu a doufám, že vás potkám. Prokážete mi
tu čest a přečtete si tento dopis?“ Nato se jí lehce uklonil,
otočil se a brzy jí zmizel mezi stromy.Elizabeth otevřela psaní
bez radostného očekávání, ale s velkou zvědavostí, a podivila se
ještě víc, když zjistila, že obálka obsahuje dva archy papíru
úplně popsané drobným písmem. I obálka jich byla plná. Zašla po
cestičce kousek dál a začala číst. Dopis byl datován toho dne
ráno v osm hodin na rosingském zámku a stálo v něm:

    Ctěná slečno,

    neznepokojujte se nad tímto dopisem a neobávejte se, že se
    rozhovořím o citech a zopakuji nabídku, která Vás včera večer
    tak rozhořčila. Nechci Vás trápit ani sebe pokořovat tím, že
    bych prodléval u tužeb, které pro klid Vaší duše i mé nelze
    ani příliš brzy zapomenout; nebylo by třeba vynaložit úsilí
    na sestavení tohoto listu ani na obeznámení s jeho obsahem,
    kdyby má čest nevyžadovala, aby byl napsán i pročten. Musíte
    mi proto prominout, že si činím nároky na Vaši pozornost,
    vím, Že mi nevyhovíte ráda, avšak odvolávám se na Váš smysl
    pro spravedlnost.

    Vznesla jste proti mně včera večer dvě různá obvinění,
    zdaleka ne rovnocenná co do závažnosti. Nejprve jste se
    zmínila o tom, že bez ohledu na city pana Bingleyho a Vaší
    slečny sestry jsem je od sebe odloučil — a za druhé, že jsem
    neuznal různé nároky pana Wickhama a nečestně jsem ho
    připravil o dobré bydlo a nelidsky mu zničil budoucnost.
    Odmrštit svévolně a zlomyslně kamaráda z dětství, uznávaného
    oblíbence mého otce, mladíka, který se sotva mohl spoléhat na
    něco jiného než na ochranu naší rodiny a který vyrůstal
    v očekávání, Že se mu jí dostane, to by byl skutečně těžký
    přečin, s nímž by se odloučení dvou mladých lidí, jejichž
    vzájemné sympatie spočívaly jen na několikátý denní známosti,
    sotva dalo srovnávat. Doufám však, že budu napříště zproštěn
    přísného odsouzení, jehož se mi včera večer v tak hojné míře
    dostalo, až si přečtete mé zdůvodnění, proč jsem se tak
    zachoval a co mě k tomu vedlo. Budu-li při tomto vysvětlení,
    které pokládám ve svém zájmu za nezbytné, nucen vyjevit
    názory, jež se Vás snad dotknou, pak nemohu než předem se
    omluvit. Není jiné zbytí a další ospravedlňování by bylo
    pošetilé.

    Zakrátko nato, co jsem přibyl do Hertfordshiru, jsem postřehl
    — a nebyl jsem sám — že Bingleyho upoutala Vaše starší sestra
    víc než kterákoli jiná dívka z okolí. Ale teprve ten večer,
    kdy se v Netherfieldu konal ples, se mě zmocnily obavy, že
    svůj vztah pojímá vážně. Viděl jsem ho už častokrát předtím
    zamilovaného. Na tom plese jsem si při náhodné poznámce sira
    Williama Lucase poprvé uvědomil — zatímco jsem měl tu čest
    tančit s Vámi, že Bingley svým zájmem o Vaši sestru vzbudil
    obecně mínění, že se budou brát. Sir Lucas o tom hovořil
    s naprostou jistotou, jako by nezbývalo než stanovit datum.
    Od onoho okamžiku jsem si pozorně všímal přítelova počínání
    a dobře jsem viděl, Že jeho náklonnost k slečně B. je daleko
    hlubší než všechno, čeho jsem kdy byl u něho svědkem. I Vaši
    sestru jsem bedlivě pozoroval. Vypadala a chovala se volně,
    vesele a půvabně jako vždy, ale nepostřehl jsem u ní žádné
    známky zvláštní náklonnosti, a toto večerní pátrání mě
    přesvědčilo, že sice ráda přijímá jeho dvoření, ale že ho
    k němu nepodněcuje vlastní citovou spoluúčastí.  Nezmýlila-li
    jste se v tom Vy, pak jsem chybně usuzoval já. Znáte svou
    sestru dokonaleji, a proto je ta druhá eventualita
    pravděpodobnější. Je-li tomu tak a já jsem jí pod vlivem
    mylného dojmu způsobil bolest, pak nejsou Vaše výtky
    nepochopitelné. Ale neváhám prohlásit, že vážná tvář Vaší
    sestry i její celkové vystupování musí v pečlivém
    pozorovateli vyvolat dojem, že je sice milá a přívětivá,
    avšak jejího srdce se hned tak něco nedotkne, /je jsem
    ochotně uvěřil v její lhostejnost, to nepopírám — ale troufám
    si tvrdit, že se obvykle ve svých pozorováních i závěrech
    nenechávám ovlivnit svými přáními nebo obavami; utvořil jsem
    si tento názor z nestranného přesvědčení, i když mi
    z rozumových důvodů vyhovoval.

    Byl jsem proti tomu sňatku nejen z těch důvodů, které, jak
    jsem se Vám včera doznal, jen vášnivá láska dokázala přemoci
    v mém vlastním případě; postavení Vaší rodiny nemohlo ani
    tolik vadit mému příteli jako mně. Ale jsou tu ještě jiné
    neblahé okolnosti — okolnosti trvalého rázu, které platí
    stejnou měrou pro oba případy, jež jsem však dokázal
    pominout, protože jsem je neměl přímo před očima. Musím se
    o nich zmínit, aspoň krátce. Proti příbuzenstvu Vaší paní
    matky lze sice mít námitky, ale zdaleka ne takové jako proti
    nedůstojnému počínání, které ji tak často, ba téměř vždy
    charakterizuje, právě tak jako Vaše tři mladší sestry a občas
    i Vašeho pana otce.  Promiňte. Říkám Vám to s těžkým srdcem.
    Trápí-li Vás poklesky Vašich nejbližších a mrzí tak
    neradostné jejich vypodobnění, nechť je Vám útěchou vědomí,
    že Vy dvě jste se svým chováním zcela vymkly podobnému
    odsouzení a že jste se svou starší sestrou všeobecně uznávány
    a chváleny. Dodám už jen to, že jsem si v průběhu onoho
    večera potvrdil své mínění o všech zúčastněných a uvědomil si
    závažnost pohnutek, které mě už předtím mohly vést k tomu,
    abych ochránil přítele před svazkem podle mého názoru velmi
    neblahým.

    Nazítří pak Bingley odjel z Netherfieldu do Londýna, jak si
    zajisté vzpomenete, a měl v úmyslu se brzy vrátit.

    Nyní Vám chci objasnit své počínání. Jeho sestry byly podobně
    znepokojeny jako já a brzy jsme se o tom dohovořili: všichni
    jsme si uvědomovali, že je třeba bez prodlení zasáhnout,
    a tak jsme se rozhodli, Že se za Bingleym rozjedeme do
    Londýna. To jsme také učinili — a já jsem se okamžitě podjal
    úkolu objasnit příteli stinné stránky jeho volby. Vylíčil
    jsem mu je co nejdůrazněji a nejzávažněji. Moje námitky sice
    mohly zviklat nebo oddálit jeho rozhodnutí, nedomnívám se
    však, že by 'ho byly nakonec odradily od sňatku, kdybych ho
    nebyl zároveň ujišťoval, což jsem neváhal učinit, že k němu
    Vaše sestra nic necítí.  Dosud se domníval, že mu jeho
    náklonnost upřímně oplácí, ač nikoli stejně vřele…

    Bingley je od přírody velmi skromný a spoléhá spíš na můj než
    na svůj vlastní úsudek. Nebylo tedy příliš obtížné ho
    přesvědčit, že se zmýlil.  Přimět ho, aby se už nevracel do
    Hertfordshiru, když tomu uvěřil, nebylo však dílem okamžiku.
    Nemohu si vyčítat, že jsem to všechno učinil. Jen na jednu
    okolnost si v této věci nevzpomínám se zadostiučiněním, a to,
    že jsem se snížil k přetvářce a zamlčel mu, že Vaše sestra
    dlí v Londýně. Věděl jsem o tom právě tak jako slečna
    Bingleyová, její bratr však dodnes nic netuší. Možná že by se
    byli mohli setkat bez nevítaných následků, avšak nezdálo se
    mi, že jeho cit vyhasl natolik, aby ji mohl bez nebezpečí
    opět spatřit. Snad takové tajnůstkářství není důstojné, už se
    však stalo a stalo se to s dobrým úmyslem. — To je vše, co
    Vám o tom mohu sdělit, a omlouvat se nehodlám. Dotkl-li jsem
    se nešetrně citů Vaší sestry, neučinil jsem to úmyslně,
    a třebaže Vám mé pohnutky mohou připadat nedostačující, nemám
    dosud důvod je zatracovat.

    Pokud jde o ono druhé, vážnější obvinění, že jsem ublížil
    panu Wickhamovi, mohu je vyvrátit jen tím, že Vám předestřu
    jeho vztahy k naší rodině v plné šíři. Nemám tušení, z čeho
    mě konkrétně obvinil, avšak pravdivost toho, co Vám sdělím,
    Vám může dokázat řada nepochybně hodnověrných svědků.

    Pan Wickham je synem velmi úctyhodného člověka, který po
    mnoho let spravoval celé pemberleyské panství a vykonával
    svěřený úkol s takovou svědomitostí, že můj otec přirozeně
    nešetřil uznáním, a zvlášť laskavě pečoval o George Wickhama,
    který byl jeho kmotřencem. Otec ho vydržoval na školách
    a později na universitě v Cambridgi — což byla velmi vítaná
    pomoc, neboť pana Wickhama staršího připravila rozmařilá žena
    o všechno, a nebyl by tedy mohl poskytnout synovi slušné
    vzdělání. Můj otec nejen rád trávil čas ve společnosti tohoto
    mladíka, jenž si svým vystupováním umel odjakživa lidi
    získávat, ale měl o něm i velmi dobré mínění, doufal, že se
    stane pastorem, a hodlal ho v tom podporovat. Já sám jsem už
    před mnoha lety na něho začal pohlížet jinak. Jeho nepěkné
    sklony, bezzásadovost, kterou pečlivě skrýval před zraky
    svého dobrodince, nemohly uniknout mladíku přibližně stejně
    starému, který míval příležitost pozorovat ho v nestřežených
    okamžicích, jakou můj otec mít nemohl. Zde vyvolám opět Vaši
    nelibost — do jaké míry, to víte nejlépe sama. Ať už však ve
    Vás pan Wickham vzbudil jakékoli city — i kdybych vytušil
    jejich hloubku, neodvrátilo by mě to od úmyslu odhalit Vám
    jeho pravou povahu, ba spíše by mě to k tomu ještě podnítilo.

    Můj předobrý otec zemřel asi před pěti lety a jeho sympatie
    k panu Wickhamovi přetrvaly až do konce, takže mě ve své
    poslední vůli zvlášť nabádal, abych ho podporoval tak, jak si
    to jeho povolání vyžádá — a bude-li vysvěcen, pak si přál,
    aby mu připadla bohatá fara na našem panství, jakmile se
    uvolní. Odkázal mu rovněž tisíc liber na hotovosti. Jeho otec
    mého dlouho nepřežil, a za půl roku po těchto událostech mi
    pan Wickham napsal a oznámil mi, že se s konečnou platností
    rozhodl nestat se knězem a že to snad nebudu pokládat za
    neskromné, požádá-li o další okamžitou finanční podporu
    namísto odkazu, jehož nebude moci využít. Dodal, že má
    v úmyslu studovat práva, a jistě prý pochopím, že se sotva
    může vydržovat na studiích z úroků tisíci liber. Doufal jsem
    spíš, než věřil, že to myslí vážně, a byl jsem ochoten
    přistoupit na jeho návrh. Domníval jsem se, že se pan Wickham
    na kněze nehodí, a tak jsme se hladce dohodli — on se vzdal
    nároků na podporu v kněžském povolání, kdyby někdy nastaly ty
    okolnosti a mohl se o ni ucházet, a místo toho přijal částku
    tří tisíc liber. Od té chvíle jsem se s ním už nestýkal. Měl
    jsem o něm tak nevalné mínění, Že jsem ho nezval do
    Pemberley, ani jsem nevyhledával jeho společnost v Londýně.
    Domnívám se, že žil převážně tam, avšak studium práv byla
    pouhá záminka, a jelikož si nyní nemusel nic odpírat, vedl
    zahálčivý, rozmařilý život. Po tři léta jsem o něm téměř
    neměl zpráv, ale pak zesnul obročník z fary, která mu byla
    kdysi přislíbena, a on mě o ni dopisem požádal. Ujišťoval mě,
    a to jsem mu ochotně uvěřil, že je v tísnivé finanční
    situaci. Zjistil prý, že práva jsou příliš nevýnosná, a byl
    skálopevně odhodlán, že se dá vysvětit, přislíbím-li mu
    dotyčnou faru — o čemž, jak se vyjádřil, vůbec nepochybuje,
    neboť si je jist, že nemám závazky k jinému kandidátu a že
    jsem nezapomněl na přání svého ctěného otce. Sotva mi můžete
    mít za zlé, že jsem odmítl jeho žádost a že jsem zamezil, aby
    se opakovala.  Jeho rozhořčení bylo úměrné neutěšenosti jeho
    poměrů — a patrně mě hanobil před lidmi s takovou vehemencí.,
    $ jakou dělal výčitky mně. Po této události jsme se vůbec
    přestali znát. ^čeho žil, to nevím. Avšak loni v létě jsem ho
    musel vzít na vědomí <“ velmi trapných okolností.

    Musím se nyní zmínit o události, kterou si sám ze srdce přeji
    zapomenout a s níž bych se nikomu nesvěřil z žádných méně
    závažných důvodů, než mám nyní. Říkám to proto, že
    nepochybuji o Vaší mlčenlivosti. Sestra, která je o více než
    o deset let mladší, byla svěřena do ochrany synovci mé matky,
    plukovníku Fitzwilliamovi, a mně. Asi před rokem jsme ji
    vzali ze školy a usídlili jsme ji v Londýně; loni v létě
    odjela se svou vychovatelkou do Ramsgate a tam se také
    odebral pan Wickham, bezpochyby záměrně, neboť se ukázalo, že
    se zná z dřívějška s paní Youngeovou, v níž jsme se bohužel
    ošklivě zklamali; s jejím vědomím a pomocí se vetřel v přízeň
    Georgiany, jež si ho ve své bezelstnosti pamatovala jako
    dobrotivého přítele z dětství, až se dala přesvědčit, že se
    do něho zamilovala, a svolila, že s ním uprchne. Bylo jí
    tehdy sotva patnáct, což ji poněkud omlouvá, a když jsem Vám
    led vyjevil její nemoudré počínání, dodávám s radostí, že
    jsem se o tom dozvěděl od ní samé.  Přijel jsem za nimi
    nečekaně den nebo dva před zamýšleným útěkem a Georgiana,
    která nemohla snést pomyšlení, že by mě zarmoutila
    a rozhněvala, neboť ke mně vzhlíží téměř s takovou úctou jako
    k otci, se mi ke všemu přiznala. Umíte si jistě představit,
    jak mi při tom bylo a jak jsem se zachoval. S ohledem na
    sestřinu pověst a její city jsem pana Wickhama nepohnal
    k odpovědnosti veřejně; ale napsal jsem mu, on okamžitě odjel
    a paní Youngeová byla samozřejmě propuštěna. Pan Wickham
    usiloval bezesporu hlavně o věno mé sestry, které obnáší
    třicet tisíc liber, avšak musím předpokládat, že silnou
    pohnutkou byla i touha vyřídit si se mnou účty. Pomsta by to
    bývala skutečně dokonalá.

    Vypsal jsem Vám, slečno, po pravdě všechny události, které se
    nás obou týkají, a neodvrhnete-li to jako smyšlenku, doufám,
    že mě už napříště nebudete obviňovat z krutosti vůči panu
    Wickhamovi. Nevím, jakým způsobem a za jakých okolností Vás
    obelhal, avšak není se patrně co divit, že se mu to podařilo,
    neboť jste nebyla o dotyčných událostech informována. Neměla
    jste možnost odhalit pravdu, podezíravost Vám není vlastní.

    Snad Vás překvapí, že jsem Vám toto vše neřekl včera večer,
    avšak nebyl jsem svým pánem, nedokázal jsem se rozhodnout, co
    Vám mohu odhalit a co ne. Ověřte si pravdivost všeho, co jsem
    Vám sdělil, u plukovníka Fitzwilliama, který je mým blízkým
    příbuzným i důvěrným přítelem a navíc jako vykonavatel otcovy
    poslední vůle je do podrobností obeznámen se všemi těmito
    dohodami. Kdybyste z odporu ke mně nepřikládala mým tvrzením
    víry, nemůže Vám stejná příčina bránit, abyste se nesvěřila
    mému bratranci; vynasnažím se najít způsob, jak Vám tento
    list odevzdat do vlastních rukou během dopoledne, abyste
    ještě měla možnost se na něho obrátit.

    Končím přáním, Bůh Vás ochraňuj.

    Váš Fitzwilliam Dany

Kapitola 36
-----------

Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu
opakoval nabídnutí k sňatku; nedovedla si vůbec představit, co by
jí mohl sdělovat. Dychtivě pročítala stránky a jejich obsah v ní
pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů. Sotva by je byla
dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí s to
své počínání něčím omlouvat; neboť byla pevně přesvědčena, že
nemůže uvést na svou omluvu nic, aby se při tom nepropadl studem.
Předem znechucena vším, co by jí mohl sdělit, začala číst jeho
výklad netherfieldských událostí. Četla s tak dychtivou
překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese
další věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala
zrakem. Jeho mínění o sestřině lhostejnosti okamžitě odsoudila
jako lež a jeho líčení skutečných, nejzávažnějších výhrad proti
onomu sňatku ji tak rozhněvalo, že neměla vůbec chuť jeho důvody
nestranně posoudit. Nepsal, že by litoval svého činu, a to jí
stačilo, nevyjadřoval se kajícně, ale povýšeně. Vedla ho jen
pýcha a nestoudnost.

Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi
a ona sledovala s poněkud soustředěnější pozorností události,
které, měla-li jim přikládat víru, musely vyvrátit ochotně
přijaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečné
blížily Wickhamově vlastní verzi jeho životních osudů
— probouzely se v ní ještě bolestnější a zmatenější pocity.
Zmocnil se jí úžas, zlé tušení, snad i hrůza. Byla by to ráda
všechno rázně odmítla, znovu a znovu si říkala:

„To není pravda. To ani nemůže být. Určitě lže, jako když
tiskne.“ A když dočetla do konce, složila honem dopis, ačkoli
poslední stránku nebo dvě vůbec nevnímala, a umiňovala si, že jej
nebude brát vážně, že se na něj už ani nepodívá.

V tomto rozrušení, kdy se jí myšlenky divoce honily hlavou, opět
vykročila; nedokázala však setrvat při svém úmyslu; za pár vteřin
už měla dopis opět rozložený, a když se uklidnila a ovládla, jak
nejvíc dokázala, jala se opět probírat zdrcující vylíčení
událostí okolo Wickhama. Snažila se přitom zvážit každou větu
a její smysl. Jeho vztahy k pemberleyskému panstvu se jevily
stejně, jak jí je vylíčil on sám, a třebaže předtím neměla úplně
jasnou představu o dobrotivosti nebožtíka pana Darcyho,
odpovídalo to docela dobře jeho vlastním slovům. Až potud
potvrzovala jedna výpověď druhou, jakmile však dospěla k poslední
vůli, začaly se od sebe náramně lišit. Pamatovala si ještě úplně
přesně, co jí Wickham vykládal o té faře, a když si v duchu
vybavovala, jak jí to doslova říkal, nemohla si neuvědomit, že
jeden nebo druhý hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe
uchlácholila, že se věci mají tak, jak by si přála. Avšak když si
pročetla a znovu se s bedlivou pozorností vrátila k podrobnostem
týkajícím se toho, jak se Wickham vzdal všech nároků na faru
a místo toho přijal dosti podstatnou sumu tří tisíc liber,
nemohla nezaváhat. Odložila dopis, zvážila všechny okolnosti
nestranně, jak se domnívala, a uvažovala o pravděpodobnosti obou
výpovědí — a nedospěla k ničemu. Stálo tu jedno slovo proti
druhému. Pročetla list znovu, avšak každá řádka se zdála čím dál
tím jasněji nasvědčovat tomu, že tento případ, který se zdál až
dosud vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho
veliké hanebnosti, se může jevit i v takovém světle, že by se mu
nedalo vytknout vůbec nic.

Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé
rozmařilosti, což jí hluboce otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz,
kterým by to vyvrátila.  Neznala nic z jeho minulosti, než se
objevil u domobraneckého regimentu, kam ho zlákal jistý mladík,
který se s ním setkal náhodou v Londýně a tam prohloubil
předchozí povrchní přátelství. O tom, jak žil dříve, nevěděl
nikdo v Hertfordshiru nic než to, co sám o sobě vykládal. Nikdy
jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru, i kdyby
byla měla tu možnost. Jeho tvář, hlas i způsoby dokazovaly na
první pohled jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na
nějaký jeho dobrý skutek, na nějaký přesvědčivý důkaz jeho
ušlechtilosti nebo dobrosrdečnosti, který by odvrátil útoky pana
Darcyho a vzhledem k převažujícím ctnostem by nasvědčoval spíš
o příležitostných prohřešcích, jak se snažila nazývat to, co pan
Darcy vylíčil jako nechuť k práci a dlouholeté nepravosti. Žádná
taková vzpomínka jí však nepřišla na pomoc.  Měla v živé paměti,
jak šaramantně se choval a promlouval, avšak její paměť mu
nemohla přičíst k dobru nic podstatnějšího, než že se všem
sousedům zamlouval a že mu jeho společenská uhlazenost získala
úctu v důstojnické jídelně. U tohoto bodu prodlela dlouho a pak
opět pokračovala ve čtení. Leč běda: následující pasáž o tom,
jaké úklady nastrojil slečně Darcyové, do jisté mír) potvrzovalo
to, co se odehrálo mezi ní a plukovníkem Fitzwilliamem právě
včera dopoledne; a nakonec byla vyzvána, aby si všechny,
podrobnosti ověřila u samého plukovníka Fitzwilliama, který jí
předtím sdělil, že je zasvěcen do všech bratrancových záležitostí
a o jehož věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Jednu chvíli už
byla téměř rozhodnuta, že se na něho obrátí, avšak zaváhala, když
si představila, jak by byl takový rozhovor trapný, a nakonec ten
nápad vůbec zavrhla, když si uvědomila, že pan Darcy by nikdy
neriskoval lakový návrh, kdyby si nebyl naprosto jist, že mu
bratranec jeho vývody potvrdí.

Pamatovala si úplně přesně, o čem hovořila s Wickhamem ten první
večer u Philipsových. Mnohé výrazy se jí vryly do paměti doslova.
Teprve nyní si uvědomila, že se vůbec neslušelo, aby tohle
všechno vykládal někomu, koho viděl prvně v životě, a divila se,
že ji to dříve nenapadlo. Připadalo jí netaktní upozorňovat na
sebe takovým způsobem jako on, a viděla nesoulad jeho výroků
s jeho činy. Vzpomínala, jak se vychloubal, že se nebojí setkat
s Darcym — ať si Darcy odjede, ale on že nemá, proč by utíkal;
a přitom si to hned příští týden zařídil, aby nemusel být na
netherfieldském plese.  Uvědomila si také, že svůj příběh
nevykládal nikomu než jí, dokud netherfieldské panstvo neodjelo,
avšak hned potom se to rozkřiklo, a žádné zábrany, žádné výhrady
mu nebránily očernit Darcyho co nejvíce, ačkoli ji předtím
ujišťoval, že z úcty k otci nemůže nikdy odhalit pravou tvář
syna.

Jak jinak se jí nyní jevilo všechno, co se ho týkalo! Dvořil se
teď slečně Kingové jen a jen z ohavné zištnosti, a její nikterak
závratné věno už nyní nedokazovalo skromnost jeho tužeb, ale
dychtivost využít první příležitosti. Jeho chování vůči sobě
nedokázala už uspokojivě zdůvodnit: buď se mu dostalo mylných
informací o jejím věnu, anebo vyhovovalo jeho marnivosti
podněcovat sympatie, které mu snad neuváženě dala najevo. Váhavé
pokusy o jeho očistu slábly a slábly, zato pro Darcyho mluvilo
čím dál tím víc věcí: nemohla popřít, že Bingley Jane na její
otázky už dávno ujistil, že je v této věci bez viny; že přes jeho
povýšenost a odpudivé způsoby za celou tu dobu, co ho znala
— a v posledním čase se s ním shodou okolností stýkala tak často,
že se v jistém smyslu obeznámila s jeho povahou — nepostřehla, že
by byl bezzásadový nebo nespravedlivě zaujatý — že by se oddával
volným a nevázaným choutkám; mezi svými přáteli byl ctěn a vážen
— i Wickham hovořil s uznáním o jeho vztahu k sestře a sama ho
často slyšela vyprávět o ní s takovou vřelostí, jaké by bezcitný
člověk nebyl schopen; a kdyby byl učinil to, co mu připisoval
Wickham, kdyby byl tak hrubě pošlapal právo, sotva by to byl
dokázal utajit před světem; kromě toho bylo nepředstavitelné, aby
se člověk toho všeho schopný mohl přátelit s dobrosrdečným panem
Bingleym. Najednou se sama za sebe strašně zastyděla. Nedokázala
pomyslet ani na Darcyho, ani na Wickhama bez výčitek, že se
chovala zaslepeně, nespravedlivě, předpojatě, nesmyslně.

„Jak ohavně jsem si počínala!“ zvolala. „A přitom si tak zakládám
na svém bystrozraku! Tak vyzdvihuji své schopnosti! Jak často
jsem zavrhla Janinu nepředpojatou dobrotivost a řídila se
sebevědomě zbytečnou nedůvěrou! Je to vskutku pokořující objev!
A přitom si to pokoření zasluhuji. Ani zamilovaný by nebyl tak
uboze zaslepený. Mne však zavedla na scestí marnivá pošetilost,
nikoli láska. Lichotilo mi, že mě jeden vyznamenává svou přízní,
urazilo mě, že mě druhý při prvním seznámení přehlíží, a proto
jsem ve všem, co se jich týkalo, dala přednost předsudkům
a hlouposti a zahnala zdravý rozum.  Vždyť jsem až do této chvíle
byla sama proti sobě.“

Bloudila v myšlenkách od sebe k Jane — od Jane k Bingleymu, a tu
si připamatovala, že vysvětlení, jež jí pan Darcy poskytl v tomto
případě, se jí zdálo velmi nedostatečné: i četla znovu. Tentokrát
na ni jeho slova zapůsobila velmi odlišným dojmem. Jak také mohla
v tomto případě odmrštit jeho důvody, když jim v jiném uvěřila?
Prohlašoval, že si vůbec nebyl vědom Janina citového zaujetí,
a ona si nemohla nevzpomenout, jak se na to dívala Charlotte.
Musela rovněž přiznat, že jeho dojem o Jane má své oprávnění.
Věděla, že Janina láska je hluboká, ale že ji málo dává znát a že
se tváří i chová stále vyrovnaně, což nesvědčívá o hlubokém
citovém založení.

Když dospěla k onomu odstavci, kde se zmiňoval o svých
pokořujících, leč oprávněných výhradách vůči její rodině,
zaplavil ji hluboký stud.  Popisoval je příliš výstižně, aby je
mohla vyvrátit, a průběh netherfieldského plesu, jemuž věnoval
zvláštní pozornost, neboť tehdy se v něm utvrdily jeho předchozí
špatné dojmy, měla ona ještě v živější paměti než on. Uznání,
jehož se dostalo sestře a jí, se neminulo účinkem. Zmírnilo,
avšak nemohlo vyvážit skutečnost, že se ostatní z její rodiny
vystavili oprávněnému odsouzení; a když si pomyslela, jaké
zklamání zažila Jane kvůli svým blízkým, a uvažovala, jak
podstatně jim oběma takové nepatřičné chování škodí, pocítila
sklíčenost, jakou dosud nepoznala.  Dvě hodiny chodila onou
pěšinkou a oddávala se všemožným úvahám - zvažovala opět a opět
různé události, odhadovala možnosti a smiřovala se, jak nejlépe
dovedla, s tak nečekanou a významnou změnou, až si uvědomila, jak
je unavená a jak dlouho je už pryč, a zamířila zpátky; když
vcházela do stavení, umiňovala si, že se bude tvářit vesele jako
jindy a že potlačí všechny myšlenky, které by jí bránily
v hovorech.

Okamžitě jí bylo zvěstováno, že tu během její nepřítomnosti byli
oba pánové z Rosingsu; pan Darcy se zdržel jen pár minut, aby se
rozloučil, avšak plukovník Fitzwilliam s nimi poseděl dobrou
hodinu a čekal na ni, dokonce se už téměř také vydal na
procházku, aby ji objevil. Elizabeth jen taktak dokázala
předstírat lítost, že se minuli, ale ve skutečnosti byla ráda.
Plukovník Fitzwilliam už ji nezajímal, nemohla myslet na nic než
na svůj dopis.

Kapitola 37
-----------

Oba pánové opustili Rosings nazítří dopoledne a pan Collins, jenž
vyčkával u vrátnice, aby jim mohl na rozloučení složit svou
poklonu, byl s to odspěchat domů s potěšujícím sdělením, že se
oba zdáli vynacházet při dobrém zdraví a tak dobré mysli, jak jen
lze očekávat po smutném výjevu, jehož byli právě účastni na
zámku. Tamtéž pak odspěchal utěšovat lady Catherine a její dceru
a přinesl domů s velkým zadostiučiněním poselství od Její
Jasnosti, že se nudí a že zatoužila, aby všichni přišli
a poobědvali s ní.

Elizabeth nemohla popatřit na lady Catherine a neuvědomit si
přitom, že kdyby byla chtěla, mohla před ni nyní předstoupit jako
její budoucí neteř, a rovněž si nevesele uvědomovala, jak by to
bylo Její Jasnost asi pobouřilo. Co by na to byla řekla? Jak by
se byla zachovala?  Těmito otázkami si krátila čas.

Nejprve se hovořilo o tom, že se scházejí ve zmenšeném počtu.
„Víte, že mi to rozdírá srdce?“ pravila lady Catherine.  „Nikdo
neprožívá ztrátu přátel tak bolestně jako já. A tyhle mládence
jsem si zvlášť oblíbila a vím, že i oni mne mají v oblibě. — Byli
hluboce nešťastni, že už musí odjet. Ale to jsou vždycky. Drahý
plukovník se ještě jakžtakž držel až do-posledka, avšak Darcy
pociťoval loučení skutečně tíživě, snad ještě tíživěji než loni.
Má k Rosingsu čím dál tím vřelejší vztah.“

Pan Collins měl ovšem pohotově kompliment i narážku, která
vyvolala blahosklonný úsměv na matčině i dceřině tváři.

Po večeři poznamenala lady Catherine, že slečna Bennetová se jí
dnes zdá nějaká zaražená, a okamžitě si to sama vysvětlila
předpokladem, že se jí asi nechce ještě domů, a dodala:

„Je-li tomu tak, musíte napsat paní matce a poprosit ji, aby vám
dovolila ještě tu zůstat. Jsem přesvědčená, že paní Collinsová
bude vaší společnosti ráda.“

„Jsem Vaší Jasnosti velice zavázána za laskavé pozvání,“ odvětila
Elizabeth, „není však bohužel v mé moci, abych je využila. Tuto
sobotu musím být v Londýně.“

„Ale vždyť si tu takhle pobudete pouhých šest týdnů. Očekávala
jsem, že se tu zdržíte dva měsíce. Říkala jsem to přece paní
Collinsové, ještě než jste přijeli. Co byste tak pospíchala?
Paní Bennetová vás jistě může ještě čtrnáct dní postrádat.“

„Ale otec nemůže. Psal mi minulý týden, abych se co nejdříve
vrátila.“

„Jděte! Když vás může matka postrádat, může i otec. Otcům na
dcerách nikdy moc nezáleží. Kdybyste zůstala ještě celý měsíc,
mohla bych jednu z vás dovézt až do Londýna, hodlám se tam totiž
počátkem června na týden vypravit, a jelikož Dawsonovi nevadí
zavazadla na kozlíku, bylo by tam krásně pro jednu místo — ba,
kdyby nastalo chladné počasí, nevadilo by mi vzít obě, protože
nejste ani jedna tlustá.“

„Jste nanejvýš laskavá, Vaše Jasnosti, avšak obávám se, že musíme
dodržet předchozí úmluvu.“

Lady Catherine se zřejmě vzdala. „Musíte s nimi poslat sluhu,
paní Collinsová. Víte, že vám vždycky řeknu otevřeně, co si
myslím, a nelíbilo by se mi, kdyby dvě dívky cestovaly poštovním
dostavníkem bez doprovodu. Odporuje to vší slušnosti. Musíte to
zařídit a někoho s nimi poslat. Takové věci mě dokážou rozhořčit
na nejvyšší míru. Mladé dívky mají mít vždy patřičnou ochranu
a doprovod, odpovídající jejich společenskému postavení. Když má
neteř Georgiana odjížděla loni v létě do Ramsgate, vymínila jsem
si, že s ní pojedou dva sluhové. Nesluší se, aby se slečna
Darcyová, dcera pana Darcyho z pemberleyského panství a lady
Anně, někde objevila jinak. Já kladu na tyhle věci velký důraz.
Musíte poslat se slečnami Johna, paní Collinsová. Jsem ráda, že
jsem na to přivedla řeč, protože by vám to nesloužilo ke cti,
kdybyste je nechala odjet samotné.“

„Můj strýček pro nás pošle lokaje.“

„Tak? — Váš strýček! Drží si tedy lokaje? Jsem ráda, že máte
někoho, kdo na tyhle věci myslí. Kde budete měnit koně? — Aha, no
ovšem, v Bromley.  — Řekněte U zvonu mé jméno a ochotně vás
obslouží.“

Lady Catherine měla ještě mnoho otázek v souvislosti s jejich
cestou, a jelikož na všechny sama neodpověděla, bylo nutné ji
sledovat, za což jí Elizabeth byla vděčná, neboť by jinak bývala
tak zabraná do svých myšlenek, že by byla mohla pozapomenout, kde
je. Musela odložit úvahy na chvíle samoty; jakmile se octla někde
nerušena, oddávala se jim s velkou úlevou a neminul den, aby se
nevydala sama na procházku a nedopřála si po libosti trapných
vzpomínek.

List pana Darcyho uměla brzy nazpaměť. Dumala nad každou větou
a její vztahy k pisateli doznávaly každou chvíli podstatných
změn. Když si vzpomněla, jakým způsobem k ní hovořil, probouzelo
to v ní stále velké pobouření; když však uvážila, jak
nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na
sebe a bylo jí líto, že musela zklamat jeho city.  Jeho láska
zasluhovala vděčnost, jeho celkový charakter úctu, avšak nemohla
se ztotožnit s jeho touhami, ani na okamžik nezalitovala, že ho
odmítla, a vůbec si nepřála, aby se ještě někdy v životě
shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že ji to mrzelo
a trápilo, a neblahé přestupky matky a sester byly důvodem ještě
hlubšího zármutku. Bylo to všechno beznadějné. Otec se jim
vysmíval, ale nikdy se natolik nenamáhal, aby zkrotil
neukázněnost a lehkomyslnost mladších dcer, a matka, která sama
nevěděla, co se patří, neviděla v jejich chování nic špatného.
Elizabeth s Jane se často spojenými silami pokoušely zabránit
Catherine a Lydii v nerozvážnostech, avšak jak mohlo dojít
k nápravě, dokud to matka trpěla a podporovala?  Poddajná
a nedůtklivá Catherine, která zcela podléhala Lydiinu vlivu, se
cítila jejich radami vždy dotčena, kdežto svéhlavá a lehkovážná
Lydia je pouštěla jedním uchem tam a druhým ven.  Byly obě
hloupé, líné a marnivé.  Dokud bude v Merytonu jediný důstojník,
nepřestanou flirtovat, a jelikož je z Longbournu do Merytonu jen
co by kamenem dohodil, nepřestanou tam běhat.

Těžce na ni doléhaly i starosti ohledně Jane; vysvětlení pana
Darcyho sice očistilo Bingleyho od všeho, co mu vyčítala, ale
uvědomovala si tím výrazněji, co Jane ztratila. Ukázalo se, že ji
měl upřímně rád a že se nezachoval špatně; leda se mu dala snad
vytknout přílišná závislost na úsudku přítele. Věru, kruté bylo
pomyšlení, že Jane se musela vzdát svazku po všech stránkách tak
žádoucího, s tolika výhodami, slibujícího takové štěstí, a to jen
kvůli pošetilému a nedůstojnému počínání vlastní rodiny.

Když k těmto úvahám ještě připočteme odhalení Wickhamovy povahy,
je nabíledni, že dobrá nálada, která ji dříve málokdy opouštěla,
utrpěla vlivem těchto okolností natolik, že sotva dokázala
zachovat aspoň její zdání.

Za onen poslední týden vykonali tolik návštěv na Rosingsu jako
během prvního. Strávili tam i poslední večer a Její Jasnost se
znovu dopodrobna vyptala na všechno ohledně jejich cesty,
poučovala je, jak nejlépe sbalit zavazadla, a kladla jim na srdce
jediný správný způsob, jak složit toalety, s takovým důrazem, že
Maria považovala za nezbytné po návratu bez ohledu na dopolední
práci všechny kufry přerovnat.

Při loučení jim lady Catherine velmi blahosklonně popřála
šťastnou cestu a pozvala je, aby za rok opět zavítaly do
Hunsfordu; a slečna de Bourghová nelitovala námahy, udělala jim
pukrle a oběma podala ruku.

Kapitola 38
-----------

V sobotu ráno se Elizabeth a pan Collins sešli u snídaně několik
minut před příchodem ostatních a on využil té příležitosti, aby
ji na rozloučenou zahrnul zdvořilostmi, které pokládal za nutné.

„Není mi známo, slečno Elizabeth,“ pravil, „zda vám již moje choť
vyjevila, jak velice je vám zavázána, že jste nás ráčila
navštívit; avšak jsem skálopevně přesvědčen, že neopustíte tento
dům, aniž se vám za vaši laskavost dostalo díků. Ujišťuji vás, že
jsme si velmi vážili vaší milé společnosti. Jsme si vědomi, že
náš skromný příbytek může málokoho lákat. Žijeme prostě, naše
pokoje jsou malé a služebnictvo nepočetné, neoddáváme se světským
radovánkám, takže mladé dámě, jako jste vy, musí Hunsford
připadat nudný, avšak věřte mi, že jsme vám vděčni za vaši
blahovůli a že jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abyste
svůj čas u nás netrávila nepříjemně.“

Elizabeth neváhala vyjádřit své díky a ujistila ho, že se jí tu
líbilo.  Strávila šest týdnů velmi příjemně, byla šťastná, že
viděla Charlottu, a dostalo se jí tolik laskavé pozornosti, že
ona je dlužnicí. Pan Collins byl spokojen a se slavnostním
úsměvem odvětil:

„To slyším s velkou radostí, že svůj pobyt u nás nepokládáte za
nepříjemný. My jsme se zajisté vynasnažili, seč jsme, a naštěstí
jsme byli s to uvést vás do velmi vznešené společnosti a vzhledem
k našim stykům s rosingským panstvem jsme vám mohli dopřát často
příjemnou změnu oproti našemu skromnému domácímu prostředí. Smíme
tedy doufat, že vám návštěva v Hunsfordu nebyla proti mysli. Díky
lady Catherine a její rodině obnáší naše postavení takové výhody
a přednosti, jakými se může honosit málokdo. Viděla jste, jaké
jsou naše vztahy. Viděla jste, že jsme na zámek pravidelně zváni.
Po pravdě řečeno, troufám si prohlásit, že při všech nedostatcích
této skromné fary žádný její obyvatel nezasluhuje soucit, pokud
se může těšit z přátelství zámeckého panstva jako my.“

Slova jen nedostatečně vyjadřovala, čím mu srdce přetékalo, musel
se procházet po pokoji, zatímco Elizabeth se snažila sloučit
zdvořilost a pravdu do několika stručných vět.

„Jistě o nás budete moci podat příznivé zprávy v Hertfordshiru,
drahá sestřenko. Aspoň se odvažuji doufat, že tomu nic nestojí
v cestě. Denně jste byla svědkem, jak lady Catherine zahrnuje
paní Collinsovou přízní; a neodnášíte si tedy, jak věřím, ten
dojem, že vaše přítelkyně prohloupila, když -avšak o tom raději
pomlčíme. Dovolte jen, abych vás ujistil, drahá slečno Elizabeth,
že vám ze srdce přeji, abyste byla v manželství tak šťastná jako
my. Drahá Charlotte a já jsme jedno srdce, jedna duše. Panuje
mezi námi podivuhodná shoda v povaze i názorech, jako bychom si
byli předurčeni.“

Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastní jsou ti
manželé, kteří to o sobě mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla
dodat, že je pevně přesvědčena o jeho spokojenosti a raduje se
z toho. Nelitovala však, že další litanie přerušil příchod ženy,
jež je inspirovala. Chudinka Charlotte! Bylo to truchlivé,
zanechat ji v takové společnosti. Avšak zvolila si svůj osud
s očima otevřenýma, a třebaže se očividně nerada loučila
s návštěvou, nezdálo se, že by stála o soucit. Domácnost
a hospodyňské starosti, její drůbež, farnost a všechno, co z toho
plynulo, ještě pro ni neztratily přitažlivost.

Konečně předjel kočár, kufry byly upevněny nahoře, balíčky
umístěny vevnitř a vše bylo přichystáno k odjezdu. Přítelkyně se
spolu vřele rozloučily a pak doprovázel Elizabeth ke kočáru pan
Collins; než přešli zahradu, pověřil ji, aby vyřídila srdečné
pozdravy celé své rodině, přičemž neopomněl dodat, že jim ještě
jednou děkuje za laskavé přijetí loni v zimě, a připojit poručení
jemu neznámým manželům Gardinerovým. Pomohl jí do vozu, pak
nastoupila Maria a užuž by byli zabouchli dveře, když tu jim celý
zděšený připomněl, že dosud nic nevzkázaly dámám z Rosingsu.

„Zajisté však,“ dodal, „si přejete, abych jim vyřídil vaše uctivé
poručení a poděkoval jim za prokázané laskavosti během vašeho
pobytu.“

Elizabeth neměla námitek, takže bylo možno dveře přibouchnout,
a vůz se rozjel.

„Dobrý bože!“ zvolala Maria po chvilkovém mlčení, „připadá mi,
jako bychom přijeli včera nebo předevčírem — a přitom jsme toho
tolik zažily!“

„Udalo se opravdu hodně,“ přitakala její družka s povzdechem.

„Devětkrát jsme obědvali na zámku, a kromě toho jsme tam byli
dvakrát na čaj! To budu mít co vypravovat!“

Elizabeth v duchu dodala: „A kolik toho já budu mít co tajit!“
Jejich cesta proběhla bez klábosení i bez nesnází a za čtyři
hodiny od té chvíle, co opustily Hunsford, zastavil kočár před
domem pana Gardinera, kde se měly několik dní zdržet. Jane
vypadala dobře a Elizabeth neměla mnoho příležitostí rozvažovat
nad jejím rozpoložením, protože pro ně tetinka ve své dobrotě
nachystala bohatý program. Ale Jane se s ní měla vrátit domů
a v Longbournu ji bude moci v klidu pozorovat.

Zatím ji to stálo dost velké sebezapření, aby vyčkala až do
Longbournu, než poví sestře o Darcyho vyznání. Vědomí, že je s to
jí sdělit novinu, nad níž Jane užasne a která zároveň tak lichotí
těm marnivým představám, jež rozum ještě nezapudil, ji velice
nutilo k upřímnosti, takže by ji nebylo zadrželo nic než rozpaky,
co všechno vlastně může vyzradit, a obavy, aby až o tom jednou
začne, neopakovala neuváženě něco o Bingleym, co by mohlo její
sestru ještě víc zarmoutit.

Kapitola 39
-----------

Druhý týden v máji se tedy všechny tři dívky vypravily
z londýnské Gracechurch Street do jistého hertfordshirského
městečka, a když se blížily k hostinci, kde na ně měl čekat kočár
pana Benneta, zpozorovaly, že díky dochvilnosti kočího už Kitty
i Lydia vyhlížejí z jídelny v prvním patře. Obě tam strávily asi
hodinu, velmi příjemně zaměstnány nákupem u modistky přes ulici,
pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okurkami.
Nejprve přivítaly sestry a pak je vítězoslavně dovedly ke stolu,
kde se skvěla studená pečeně, jakou obvykle skýtají spíže
zájezdních hostinců. „Že je to pěkné? Že jsme vás krásně
překvapily?“ volaly jedna přes druhou.

„Hodlaly jsme vás všechny pohostit,“ dodala Lydia, „ale musíte
nám půjčit nějaké peníze, protože my jsme utratily, co jsme měly,
támhle v tom krámě.“ Pak jim předestřela nákupy.

„Podívejte se, vzala jsem si tenhle čepec. Nezdál se mi ani moc
hezký, ale říkala jsem si, co bych si ho nekoupila. Jakmile se
vrátíme domů, rozpářu ho a uvidím, jestli bych z toho nedala
dohromady něco slušného.“

A když sestry čepec odsoudily, že je ošklivý, opáčila zcela
lhostejně: „Hm! Ale ta modistka tam měla ještě dva nebo tři
mnohem horší, a až si koupím kousek saténu v hezčí barvě
a ozdobím ho tím, bude docela ucházející. A krom toho na tom
nesejde, co budeme nosit v létě, vždyť v Merytonu už nebude -ský
regiment, za čtrnáct dní odtáhnou.“

„Opravdu?“ zvolala Elizabeth s velkým uspokojením.

„Rozbijí tábor u Brightonu, a já bych tak chtěla, aby nás tam
tatínek všechny zavezl na letní byt! Není to báječný nápad?
Tvrdím, že by to skoro nic nestálo. Dokonce i maminka by ráda
jela. Jen považte, jak se tu jinak budeme celé léto trápit.“

„Ano,“ pomyslela si Elizabeth, „to by byl báječný nápad, nic
jiného bychom si v této chvíli nemohli přát. Dobrotivé nebe!
Lázeňský život v Brightonu a k tomu vojenský tábor, jakpak by ne,
až se zbavíme obležení jednoho pluku domobrany a merytonských
plesů každý měsíc!“

„A teď vám povím novinku,“ prohlásila Lydia, jakmile zasedly
k jídlu.  „To budete koukat. Je to dobrá zpráva, báječná zpráva
a týká se jistého pána, kterého všechny zbožňujeme.“ Jane
a Elizabeth na sebe pohlédly a propustily číšníka od stolu. Lydia
se zasmála a pravila:

„To jste celé vy, pořád samý takt a ohledy. Nechcete, aby to
číšník slyšel, jako by mu to nebylo jedno! Hádám, že často
vyslechne horší věci než to, co vám chci povědět. Ale je tak
ošklivý! Jsem ráda, že zmizel. V životě jsem neviděla takovou
dlouhatánskou bradu. Ale teď už tu novinu: týká se to drahého
Wickhama a bylo by jí škoda pro číšnické uši, ne?

Wickhamovi už nehrozí nebezpečí, že ho dostane Mary Ringová! To
koukáte!  Odjela k strýčkovi do Liverpoolu, odjela nadobro.
Wickham je zachráněn.“

„A Mary Kingová je zachráněna!“ dodala Elizabeth. „Zachráněna
před svazkem, který by nebyl zrovna moudrý vzhledem k její
finanční situaci.“

„Udělala velkou hloupost, že odjela, jestli ho měla ráda.“
„Doufám, že nešlo o vážné city ani z jedné, ani z druhé strany,“
pravila Jane.

„Z jeho určitě ne. Vzala bych na to jed, že o ni nestál, ani co
by se za nehet vešlo — a kdo by taky stál o takovou hloupou
pihovatou protivu?“

Elizabeth se zachvěla při pomyšlení, že by sice nebyla schopna
vyjádřit to tak hrubými slovy, avšak že Lydiiny hrubé pocity se
málo liší od těch, jež sama dříve chovala ve svém srdci
a pokládala za nepředpojaté!

Jakmile se všechny najedly a starší sestry zaplatily, daly
zavolat kočího a s vynaložením jistého důvtipu se celá společnost
se všemi krabicemi, brašnami a balíčky i s nevítaným přívažkem
Lydiiných a Kittyiných nákupů směstnala v kočáře.

„To jsme tu krásně nacpané,“ jásala Lydia. „Jsem ráda, že jsem si
koupila ten čepec, když pro nic jiného tak pro tu legraci, že
máme ještě jednu kulatou krabici! Tak, a teď se hezky pohodlně
usadíme a budeme si povídat a smát se celou cestu až domů.
Nejdřív nám musíte vylíčit, co jste všechno zažily za tu dobu,
kdy jste byly pryč. Seznámily jste se s nějakými fešáky?
Koketovaly jste? Tolik jsem se těšila, že aspoň jedna ulovíte
manžela, než se vrátíte. Jane bude hnedle stará panna, vždyť už
jí bude pomalu třiadvacet! Páni, to bych se styděla, kdybych se
do třiadvaceti nevdala. Tetinka Philipsová by si tak přála,
abyste se vdaly, to nemáte ani ponětí. Říká, že si Lízá měla vzít
pana Collinse, ale já si myslím, že by s ním nebyla\* žádná
švanda. Páni! Já bych se tak ráda vdala dřív než vy! Pak bych vám
všem mohla dělat gardedámu a vodit vás na plesy. Ach bože! Tuhle
jsme se u Forsterových nasmáli!

Kitty a já jsme k nim byly pozvané na celý den a paní
plukovníkova nám slíbila, že se večer bude tančit (mimochodem,
paní Forsterová a já jsme se ohromně skamarádily!), a tak pozvala
i obě Harringtonova děvčata, ale Harriet byla nemocná, takže Pen
musela přijít sama, a hádejte, co jsme vymyslely! Ustrojily jsme
Chamberlayna do ženských šatů, že se bude jako vydávat za dámu
— nedovedete si představit, jaká to byla legrace. Živá duše o tom
nevěděla, jen plukovník Forster, jeho paní, Kitty a já, no
a ještě tetička, protože jsme si od ní musely vypůjčit šaty; ale
nedovedete si představit, jak mu to slušelo. Denny, Wickham
a Pratt a ještě dva nebo tři důstojníci přišli a vůbec ho
nepoznali. Páni! Já se tak nasmála! A paní Forsterová taky.
Myslela jsem, že z toho budu mít smrt. Proto také začali mužští
něco tušit a za chvíli uhádli, co je.“

Takovými historkami a žertovnými kousky ze společenského života
usilovala Lydia, podporována Kittyinými narážkami a doplňky,
bavit své společnice cestou do Longbournu. Elizabeth se snažila
ji neposlouchat, ale nemohla zabránit, aby každou chvíli nepadlo
Wickhamovo jméno.

Doma se jim dostalo velmi milého přijetí. Paní Bennetová se
radovala, že se Jane vrátila stejně krásná jako dřív, a během
večeře prohlásil pan Bennet nejednou o své vůli Elizabeth:

„Jsem rád, že už jsi zase doma, Lízinko.“

V jídelně se shromáždila početná společnost, neboť se dostavili
téměř všichni členové rodiny Lucasovy, aby přivítali Marii
a vyslechli její zprávy; i byli zaujati velmi mnohostranně : lady
Lucasová se přes celý stůl vyptávala Marie na zdraví a slepice
své nejstarší dcery; paní Bennetová byla v dvojím ohni, neboť
z jedné strany sbírala informace o poslední módě od Jane, která
seděla o hezký kus dál, a nabyté vědomosti předávala na druhou
stranu mladším slečnám Lucasovým; a Lydia hlasitěji než ostatní
dohromady vypočítávala všechny radostné dopolední zážitky
komukoli, kdo byl ochoten jí naslouchat.

„Ach, Mary,“ pravila, „měla jsi jet s námi, to ti byla legrace!
Když jsme jely tam, stáhly jsme s Kitty všechny záclonky a dělaly
jsme, že v kočáru nikdo není, a byly bychom to tak nechaly celou
cestu, kdyby se Kitty nebylo udělalo špatně, a když jsme přijely
ke Georgeovi, tak jsme se myslím zachovaly velice ušlechtile,
protože jsme všechna tři děvčata pozvaly na báječnou studenou
přesnídávku, a kdybys byla jela, byly bychom tě také pozvaly. Na
zpáteční cestě jsme měly takovou legraci! Myslela jsem, že se do
toho kočáru v životě nenacpeme. Div jsem neumřela smíchy. A celou
cestu domů jsme se tak bavily! Povídaly jsme si a smály se tak
hlučně, že nás určitě bylo slyšet na deset mil.“

Na to Mary s vážnou tváří odvětila: „Jsem daleka toho, drahá
sestro, abych podceňovala takové zábavy. Většina ženských duší
v nich nepochybně nalézá zalíbení. Přiznám se však, že mne by
nezlákaly nekonečně raději dám přednost knize.“

Lydia však nevnímala ani slovo z této moudré odpovědi. Málokdy
vydržela dávat pozor déle než půl minuty a Mary zásadně vůbec
neposlouchala.

Odpoledne nutila Lydia ostatní děvčata, aby zašly do Merytonu
a poptaly se, co je nového, avšak Elizabeth se tomuto nápadu
energicky opřela.  Nechtěla, aby se říkalo, že slečny Bennetovy,
sotva přijedou domů, už musí pronásledovat důstojníky. Bránila se
tomu ještě z jiného důvodu.  Hrozila se setkání s Wickhamem
a hodlala je co nejvíce oddálit. Jakou pro ni znamenalo úlevu, že
má pluk odtáhnout, to se nedalo slovy vyjádřit. Do čtrnácti dnů
měli být pryč — a ona doufala, že po jejich odchodu už se kvůli
němu nebude muset trápit. Nestrávila doma ještě mnoho hodin a už
seznala, že záměry ohledné Brightonu, o nichž se zmínila Lydia
v hostinci, jsou častým námětem rozprav mezi rodiči.  Elizabeth
okamžitě odhadla, že otec vůbec nemíní ustoupit, avšak přitom
odpovídal tak neurčitě a dvojsmyslně, že matka, ač často
sklíčena, se přece ještě zcela nevzdala naděje, že by nemohla
nakonec uspět.

Kapitola 40
-----------

Elizabeth už to nevydržela, aby neobeznámila Jane s tím, co se
přihodilo; a když si nejprve umínila, že zamlčí všechny
okolnosti, které se sestry nějak týkaly, vybídla ji nazítří
dopoledne, aby se přichystala na překvapení, a vylíčila jí
v hlavních rysech, co se odehrálo mezi ní a panem Darcym.

Slečna Bennetová se brzy vzpamatovala z úžasu, neboť byla ve své
upřímné sesterské náklonnosti přesvědčena, že Elizabeth není
možno než obdivovat, a její překvapení ustoupilo jiným pocitům.
Litovala pana Darcyho, že se jí vyznal ze svých citů způsobem,
který mu sotva mohl získat sympatie; ale ještě více ji tížila
představa, jak ho asi sestřino odmítnutí muselo zkrušit.

„Jistě nebylo správné, že si byl tak jist úspěchem,“ pravila, „to
by se nemělo přiházet, ale považ, oč krutější pak bylo jeho
zklamání!“

„Máš pravdu,“ odvětila Elizabeth, „je mi ho upřímně líto; jsou tu
však ještě jiné citové zdroje, které patrně brzy přehluší jeho
vztah ke mně.  Nevytýkáš mi ale, že jsem mu dala košem?“

„Jak bych mohla! Ach, ne ne.“

„Ale vytkneš mi, že jsem hovořila tak zaníceně o Wickhamovi?“

„Ne, nevidím v tom nic špatného, žes mu to řekla.“

„Ale uvidíš, až se dozvíš, co se stalo hned druhý den.“

Pověděla jí pak o dopise a opakovala jí obsah všeho, co se týkalo
George Wickhama. To byla velká rána pro chudinku Jane, jež by
byla ochotně prošla svět křížem krážem v dobré víře, že nenajde
v celém lidském rodu tolik špatnosti, kolik se jí zde soustředilo
v jedné osobě. Darcyho očištění ji sice uspokojovalo, avšak
nemohlo vyvážit takové poznání.  Snažila se ze všech sil dokázat,
že jde o nedorozumění, aby mohla jednoho zprostit viny, aniž by
tím přitížila druhému.

„To nepůjde,“ pravila Elizabeth, „rozhodně se ti nepovede nasadit
svatozář oběma. Vyber si, ale jeden ti musí stačit.  Máš
k dispozici jen určité množství šlechetnosti, takže ti vystačí ke
cti a chvále pouze jednoho, a v poslední době se přiklánělo hned
na tu, hned na onu stranu. Já za svou osobu hlasuji spíš pro pana
Darcyho, ty však si čiň, co ti 10.“

Trvalo ale hezkou dobu, než vylákala úsměv na Janině líci.

„Nevzpomínám si, že by mnou bylo kdy něco víc otřáslo,“ pravila.
„Že by byl Wickham takový darebák! To se ani věřit nechce. Chudák
pan Darcy.  Jen považ, Lízinko, co všechno musel podstoupit!
Zažít takové zklamání a přitom ještě seznat, že o něm nemáš
nejlepší mínění! A být nucen přiznat takovou věc o vlastní
sestře! To je opravdu přespříliš kruté. Jistě to sama cítíš
také.“

„I ne, lítost a soucit mě opouštějí, když vidím, jak tobě jimi
srdce překypuje. Ty to s ním budeš prožívat s tak vřelou účastí,
o tom jsem přesvědčena, že já budu mít čím dál tím větší chuť ho
pustit z hlavy a už na něho nemyslet. Tvé výlevy mě toho ušetří,
a budeš-li nad ním ještě déle lamentovat, odvrátím se já od něho
s lehkým srdcem.“

„Ubohý Wickham! Tváří se vždy tak dobrosrdečně! A má tak upřímné
a ušlechtilé způsoby!“

„S výchovou těchhle dvou mladíků muselo být rozhodně něco
v nepořádku.  Jeden je v míře vrchovaté nadán ušlechtilostí
a druhý budí její zdání.“

„Já jsem si nikdy nemyslela, že by pan Darcy takové zdání
nebudil, jako předtím ty.“

„A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku,
když jsem k němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii.
V člověku to utvrdí víru ve vlastní genialitu a dá mu to takovou
příležitost rozehrát svůj vtip, pojme-li k někomu odpor.  Někdo
soustavně hubuje na všechno možné a nedá se to poslouchat, avšak
nelze se vytrvale někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco
vtipného.“

„Ale když jsi poprvé četla ten list, Lízinko, jistě jsi to
nebrala tak jako teď.“

„To vskutku ne. Bylo mi z toho dost trapně. A nejen trapně, byla
jsem z toho nešťastná. Přitom jsem si s nikým nemohla popovídat
o tom, co mě tížilo, žádná Jane mě nechlácholila a neříkala, že
jsem se přece jen nechovala tak hrozně slabošsky a domýšlivě
a pošetile, jak vím, že jsem se chovala. Ach! Jak jsi mi
chyběla!“

„Škoda, že jsi před panem Darcym mluvila o Wickhamovi tak
nezaobaleně.  Vždyť teď se zdá, že si vůbec žádné výtky
nezasloužil.“

„Jistěže ne. Obořila jsem se na něho tak nešťastně právě
v důsledku předsudků, v nichž jsem si libovala. Potřebovala bych
se s tebou poradit o jedné věci. Co myslíš, mám či nemám odhalit
před našimi známými Wickhamovu skutečnou povahu?“

Jane Bennetová se zamyslela a pak odvětila: „Nemáme vlastně žádný
důvod, proč bychom ho musely tak strašné pranýřovat. Jak se na to
díváš ty?“

„Že bychom se o to vůbec neměly pokoušet. Pan Darcy mě neoprávnil
k tomu, abych jeho informace rozhlásila. Naopak dal najevo, že
všechno, co se týká jeho sestry, je určeno jen pro mne, a kdybych
se snažila vysvětlovat lidem po pravdě, jak se zachoval v těch
ostatních případech, kdo by mi uvěřil? O panu Darcym panuje
obecně tak předpojaté mínění, že by z toho naše dobré merytonské
dušičky měly smrt, kdyby o něm měly začít smýšlet příznivé.
Nedokázala bych je přesvědčit. Wickham zanedlouho odjede, a tudíž
na tom nemůže nikomu záležet, co je to za člověka. Po čase to
možná všechno vyjde najevo a pak se jim vysmějeme, že byli tak
hloupí a ne-prokoukli ho dřív. Ale teď nebudu nikomu nic
vykládat,'“

„Máš pravdu. Kdyby jeho prohřešky vešly ve známost, mohlo by ho
to nadobro zničit. Snad už nyní lituje, čeho se dopustil, a snaží
se napravit svou pověst. Nesmíme ho dohnat k zoufalství.“

Tento rozhovor uklidnit rozbouřenou hladinu Elizabethiny mysli.
Zbavila se dvou tajemství, která ji už čtrnáct dní tížila, a měla
jistotu, že ji Jane ochotně vyposlechne, kdykoli bude mít touhu
si o jedné či druhé věci opět popovídat. Zbývalo ovšem ještě
něco, co se jí z ohleduplnosti neodvážila vyjevit. Nemohla se
odhodlat seznámit sestru s druhou půlkou Darcyho dopisu, ani ji
ujistit, jak upřímné city k ní choval jeho přítel. Tohle s ní
nemohl nikdo sdílet a ona si uvědomovala, že by z ní obtížné
tajemství mohlo být sňato jen tehdy, až by se oba mladí lidé
domluvili.

„A kdyby tato nepravděpodobná situace nastala, mohla bych jí
povědět jen to, co jí bude mnohem milejší vyslechnout od
Bingleyho samého. Nemám právo přinést zprávy, dokud nepozbudou
všeho smyslu!“

Když se teď opět usadila doma, mohla v klidu pozorovat sestřin
duševní stav. Jane se trápila. Vzpomínala ještě stále něžně
a láskyplně na Bingleyho. Než ho poznala, nikdy si ani
nenamlouvala, že je zamilovaná; měl tedy její cit všechen žár
prvního vzplanutí a vzhledem k jejímu věku a povaze větší
stálost, než jakou se zpravidla vyznačují první lásky; tak vřele
na něj vzpomínala a o tolik se jí zdál převyšovat ostatní muže,
že v sobě musela vzburcovat všechnu moudrou rozvahu i ohled na
své blízké, aby se nepoddávala lítosti, která by byla ohrožovala
její zdraví i jejich klid.

„Poslyš, Lízinko,“ pravila paní Bennetová jednoho dne, „jakpak se
ti teď jeví celá ta smutná Janina záležitost? Já za sebe jsem si
umínila, že se o tom už nikomu ani slůvkem nezmíním, co živa
budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové.  Jen se pořád
nemohu dovědět, jestli se s ním Jane v Londýně sešla.  Každopádně
se ukázal jako pěkný ptáček — a zřejmě už není nejmenší naděje,
že by ho Jane ještě dostala. Neproslýchá se nic o tom, že by sem
na léto zase přijel, a ptala jsem se na to každého, kdo by o tom
mohl něco vědět.“ „Nevěřím, že se ještě do Netherfieldu
nastěhuje.“ „Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí,
ale nepřestanu tvrdit, že se k mé dceři zachoval velice
bezohledně, a na jejím místě bych mu to byla rozhodně netrpěla.
Utěšuje mě jen to, že zlomené srdce přivede Jane do hrobu, a pak
teprve bude litovat, co způsobil!“

Jelikož se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí
na to neodpověděla.

„Tak co, Lízinko,“ navázala matka krátce poté, „Collinsovým se to
žije, viď? Ach, doufám, že jim to vydrží. A jakpak se u nich
vaří? Troufám si tvrdit, že Charlotte se ukáže jako výborná
hospodyně. Jestli je jen zpola tak šetrná jako matka Lucasová,
dají si pěknou sumičku stranou. Ta nevede domácnost rozmařile, na
to dám krk.“

„Ne, to nevede.“

„Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor,
aby se nezadlužili. Takoví se jakživo neocitnou pro peníze
v úzkých. No, ať jim to slouží ke zdraví! Taky si často asi
povídají, jak bude Longbourn jejich, až náš tatínek umře, viď? Už
se tu cítí jako páni, ne, až k tomu jednou dojde.“

„O této věci se těžko mohli zmínit přede mnou.“

„No, vždyť by to bylo do nebe volající, kdyby se byli zmínili,
ale mezi sebou o tom často mluví, to vím určitě. Nu, když to
přenesou přes srdce, žít na panství, které jim zákonitě nepatří,
tím lip. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým
ustanovením v poslední vůli.“

Kapitola 41
-----------

První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý.
Regiment se chystal odtáhnout z Merytonu a mladé dámy široko
daleko propadaly zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř všude.
Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát
a věnovat se své obvyklé činnosti. Přenešťastná Lydia a Kitty jim
neustále vyčítaly takovou nečitelnost, neboť nedovedly pochopit,
jak někdo z rodiny může mít tak tvrdé srdce.

„Bože na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?“ lamentovaly co
chvíli ve svém hoři.

„Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?“

Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co
sama protrpěla při podobné příležitosti před pětadvaceti lety.

„Pamatuji se,“ pravila, „jak jsem celé dva dny proplakala, když
regiment plukovníka Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí
srdce.“

„Mně to zlomí srdce určité,“ řekla Lydia.

„Kéž bychom mohli jet do Brightonu!“ poznamenala paní Bennetová.

„Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak
zatvrzelý!“

„Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!“

„I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře,“
dodávala Kitty. Takovéto nářky zaznívaly bez ustání longbournským
domem. Elizabeth se pokoušela brát to s humorem, ale veškerý
smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si uvědomovala, jak
oprávněné byly Darcyho výhrady.

Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní
plukovníkova Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby
ji provázela do Brightonu. Tato nedocenitelná přítelkyně byla
sama velmi mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji sblížily
humor a veselá nálada; přátelily se tři měsíce a z toho dva
důvěrně. Jak byla Lydia unesena, jak vzývala paní Forsterovou,
jak to potěšilo paní Bennetovou a zdrtilo Kitty, lze sotva slovy
vylíčit. Lydia poletovala po stavení v divokém vzrušení, nechala
si od všech gratulovat a bez ohledu na sestřiny pocity se smála
a klábosila ještě ztřeštěněji než jindy, zatímco zhrzená Kitty
dál v salóně metala osudu v tvář obvinění stejně nelogická jako
nerudným tónem pronášená.

„Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou
i mne, když už pozvala Lydii,“ naříkala. „Nejsme sice nejlepší
přítelkyně, ale mám na to stejné právo jako ona, a ještě větší,
protože jsem o dva roky starší.“

Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se
s tím smířila. V Elizabeth vyvolalo to pozvání pocity zcela
odlišné než v její matce nebo Lydii: pro ni zvonil umíráček
jakékoli naději, že Lydia jednou dostane rozum, a třebaže se
takovým počinem vystavovala nenávisti, kdyby vyšel najevo,
považovala za nezbytné potají poprosit otce, aby ji nikam
nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti, jichž se Lydia
vůbec ve svém chování dopouští, poukázala na to, jak málo jí může
být ku prospěchu přátelství s osobou, jako je paní Forsterová,
a oč nerozvážněji si bude počínat po boku takové společnice
v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení než doma.
Vyslechl ji pozorně a pak pravil:

„Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není
naděje, že by to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou
rodinu než při této příležitosti.“

„Kdybyste jen věděl,“ pravila Elizabeth, „jaké trampoty pro nás
pro všechny z toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré
počínání vejde obecně ve známost — ba, jaké už povstaly, pak
byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvědčena.“

„Jaké už povstaly?“ opakoval pan Bennet. „Cože, zapudila ti snad
některého ctitele?

Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček,
který se nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni,
nestojí ani za lítostivou slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch
ubožáků, které odradila Lydiina zbrklost.“

„Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se
tomu kvůli nějakému určitému případu, ale proto, že nám to obecně
neprospívá.  Lydiina divokost a prchlost, její sebejistota
a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou zůstat
bez vlivu na naše postavení, na naši pověst ve společnosti.
Nehněvejte se na mne — ale musím být upřímná. Nedáte-li si vy,
drahý tatíčku, tu námahu a nezkrotíte její překypující
temperament, neudělíte-li jí ponaučení, že jí její nynější zájmy
nevystačí na celý život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě.
Její povaha už bude dotvořena a v šestnácti z ní bude
nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy sebe i svou rodinu zesměšnila
— a navíc koketa, která k tomu nemá než ty nejnižší
a nejprimitivnější předpoklady, která nemá jiné přednosti než
mládí a přijatelný zevnějšek a která ve své hlouposti
a povrchnosti ani trochu nebude s to čelit obecnému opovržení,
jež vyvolá svou zuřivou honbou za pánskou pozorností
a lichotkami. Toto nebezpečí stejně ohrožuje i Kitty. Ta půjde za
Lydií třeba do pekla. Takové marnivé, pošetilé, líné holky
neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý tatíčku, nepokládáte za
možné, že se jim nevyhne a neodsoudí je každý, kdo je pozná, a že
to často nevztáhne i na jejich sestry?“

Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji
láskyplně za ruku a pravil:

„Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane,
bude si vás vážit a ctít; a neublíží vám ani to, že máte dvě
— nebo bych spíš měl říct tři sestry, které za nic nestojí.
V Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu
nepojede. Ať si tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk
a uhlídá ji před nejhorším, a naštěstí je natolik chudá, že jí
sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým
koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou
mnohem přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt
poučí o její vlastní bezvýznamnosti. U ní se už na žádný pád nedá
mnoho zkazit, aniž bychom byli nuceni dát ji doživotně pod
zámek.“

S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit; avšak v jejích
názorech ji nezviklal a odcházela od něho nespokojená a zklamaná.
Neměla však v povaze zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými
úvahami. Byla přesvědčena, že svou povinnost splnila, a aby se
chmuřila nad nevyhnutelnými nepříjemnostmi a zhoršovala všechno
předčasnými obavami, to neodpovídalo její letoře.

Kdyby byly Lydia s matkou Bennetovou zvěděly obsah jejího
rozhovoru s otcem, nebyly by dokázaly vyjádřit své pobouření, ani
kdyby se byly spojily ve své výmluvnosti. Pro Lydiinu dušičku
představovala návštěva v Brightonu nejvyšší možné pozemské
štěstí. Její živá představivost jí vykreslila, jak po ulicích
tohoto bujarého lázeňského města korzují davy důstojníků. Viděla;
jak se kolem ní točí desítky a ještě víc dosuď neznámých mužů.
Viděla vojenské ležení v celé slávě - jak se v krásně jednotných
řadách táhnou stany, překypující mládím a veselím a oslňující
rudou barvou, a k dovršení všeho se viděla usazená pod stanovým
plátnem, jak něžně flirtuje nejméně s šesti důstojníky najednou.
Kdyby byla tušila, že se jí sestra pokusila překazit takovéto
vyhlídky a očekávání, jak by se na to byla zatvářila?

Jen matka by ji byla pochopila, jen ta by byla sdílela podobné
pocity.  Lydiin odjezd do Brightonu bylo to jediné, co ji
utěšovalo v smutném přesvědčení, že se tam s ní manžel v životě
nevypraví.

Neměly však ani potuchy o tom, co se přihodilo, a tak se oddávaly
svému vytržení s krátkými pauzami až do toho dne, kdy Lydia
opouštěla domov.

Elizabeth se měla nyní naposled setkat s panem Wickhamem. Vídala
ho často od svého návratu, takže ji ta představa už nevzrušovala,
a z důvodů bývalé náklonnosti už vůbec ne. Dokázala dokonce
odhalit právě v té jeho jemnosti, jež ji zprvu okouzlovala, stopy
afektovanosti a stereotypnosti, unavující a znechucující. Nadto
se k ní nyní choval tak, že jí zavdal docela novou příčinu
k nelibosti, neboť brzy dával najevo, že je hotov se jí dvořit
tak jako tenkrát krátce po seznámení, čímž ji - vzhledem k tomu,
co se mezitím přihodilo — jen popudil. Přestala s ním mít
jakoukoli účast, když viděla, že si ji vybral k povrchnímu
a nezávaznému flirtování; soustavně se tomu bránila, a přitom si
uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje svou domněnkou, že ji
smí pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece se
zavděčí její marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu
poctí svou přízní.  Poslední den, který prožíval pluk v Merytonu,
večeřel spolu s jinými důstojníky v Longbournu; a Elizabeth měla
tak málo chuti rozejít se s ním v dobrém, že když se jí dotázal,
co dělala a jak se měla na návštěvě v Hunsfordu, zmínila se
i o tom, že plukovník Fitzwilliam a pan Darcy strávili tři týdny
na Rosingsu, a zeptala se ho, zná-li onoho druhého pána. Zdál se
nemile překvapen a znepokojen, ale za okamžik se vzpamatoval,
oplatil jí úsměv a odvětil, že se s ním v dřívějších dobách často
vídal; pak poznamenal, že je to noblesní člověk, a zeptal se jí,
jak se jí zamlouval. Ve své odpovědi nešetřila vřelou chválou.
S předstíranou lhostejností krátce nato dodal:

„Jak dlouho jste to říkala, že byl na zámku?“

„Necelé tři neděle.“

„A vídali jste se často?“

„Téměř denně.“

„Chová se docela jinak než jeho bratranec.“

„Ano, docela jinak. Avšak pan Darcy působí sympatičtěji při
bližším seznámení.“

„Skutečně?“ zvolal Wickham a vrhl na ni pohled, který jí nemohl
uniknout. „A smím se zeptat, pěkně prosím — „ Ale zarazil se
a dodal žertovně: „Hovoří pak přívětivěji? Ráčí snad přidat
trochu na zdvořilosti? — neboť se neodvažuji doufat,“ pokračoval
tišším a vážnějším hlasem, „že by se změnil v podstatě.“

„Ne, to ne!“ pravila Elizabeth. „Myslím, že v podstatě se
nemění.“ Při jejích slovech se Wickham tvářil, jako by nevěděl,
jestli je má přijmout s radostí nebo nedůvěřovat skrytému
významu. Něco v jejím výraze ho přimělo naslouchat s nedůvěrou
a úzkostnou pozorností, zatímco pokračovala:

„Když jsem řekla, že působí sympatičtěji při bližším seznámení,
nemyslela jsem to tak, že by se ve svém uvažování nebo chování
nějak zdokonalil, ale že člověk lépe chápe jeho povahu, když ho
blíže pozná.“

Wickhamův neklid se nyní projevil ruměncem a poplašeným pohledem,
na několik minut se odmlčel, ale pak setřásl rozpaky, znovu se
k ní obrátil a pravil velice laskavým hlasem:

„Vy, jež znáte tak dobře moje vztahy k panu Darcymu, si jistě
dokážete snadno představit, jak upřímně se musím radovat, že si
počíná tak moudře a zachovává aspoň zdání slušnosti. V tomto
smyslu může být užitečná jeho pýcha — když ne jemu, tedy mnohým
ostatním, neboť mu musí zabránit v takových odsouzeníhodných
proradnostech, jakými jsem trpěl já. Obávám se jen, že tato
obezřelost, o niž tu, jak se domnívám, jde, je vyhrazena jen pro
návštěvu u paní tetinky, na jejímž dobrém mínění i názorech mu
velmi záleží. Vím, že v její přítomnosti na něm vždy bylo patrné,
jaký respekt k ní má, a působí tu jistě i touha, aby získal ruku
slečny de Bourghové, což mu ovšem zvlášť leží na srdci.“

Elizabeth nedokázala potlačit úsměv, který v ní tato slova
vyvolala, ale odvětila jen lehkou úklonou. Viděla, že jí chce
zase vyprávět tu starou historku o svých křivdách, a ona neměla
vůbec náladu ho trpělivě poslouchat. Po zbytek večera zachovával
Wickham zdání obvyklé bezstarostnosti, ale vůbec se už nepokoušel
vyznamenávat Elizabeth svou pozorností; rozloučili se
s oboustrannou zdvořilostí, avšak snad i s oboustranným přáním,
aby se už neshledali.

Když hosté odešli, vrátila se i Lydia s paní Forsterovou do
Merytonu, odkud se měly nazítří časně ráno vydat na cestu.
Rozžehnala se s rodinou spíš hlučně než dojemně. Jen Kitty
prolévala slzy, ta však plakala zlostí a závistí.  Paní Bennetová
se rozplývala přáním všeho nejlepšího a zvlášť kladla dceři na
srdce, ať si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se dobře
pobavila — že této rady do puntíku uposlechne, bylo víc než
pravděpodobné; Lydia sama se loučila tak hlučně a radostně, že
ani nezaslechla mírné pozdravy svých sester.

Kapitola 42
-----------

Kdyby byla Elizabeth soudila jen podle poměrů u nich doma, nebyla
by si mohla utvořit příliš lákavé představy o manželském štěstí
a rodinné spokojenosti. Její otec se dal podmanit mládím
a půvabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle
vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost
v něm brzy po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl.
Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy
o rodinném štěstí přišly vniveč.  Pan Bennet však nebyl z těch,
kteří zklamáni z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch
radovánkách, jež jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných
vinou své vlastní hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy
a tyto záliby mu byly hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil
za pramálo, ledaže ho občas svou hloupostí a pošetilostí
pobavila. Jistě to není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla
přeje vděčit své ženě, kde se však nedostává schopností
poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co
je.

Elizabeth si byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel
nechová zrovna nejlépe. Bolelo ji, když to viděla; vážila si však
jeho schopností, byla mu vděčná za příchylnost, kterou jí
projevoval, a tak se snažila nemyslet na to, co nemohla
přehlédnout, a neuvažovat o tom, jak otec bez ohledu na povinnou
úctu k manželce ji nechvályhodným způsobem vystavuje posměchu
vlastních dětí. A nyní pociťovala naléhavěji než jindy, v jak
nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného manželství,
a uvědomovala si procítěněji než dřív, jaké zlo pochází ze
schopností tak neuváženě uplatňovaných; kdyby jich byl moudře
používal, mohly se aspoň dcery umět patřičně chovat, třebas by
byl nedokázal přidat ženě na rozumu.

Když si Elizabeth odbyla radost z Wickhamova odjezdu, marně
pátrala, jaké další výhody skýtá život bez regimentu.  Večírky
u známých nebyly tak živé jako dříve a doma měla matku a sestru,
které svými ustavičnými nářky nad tím, jaká je tu strašná nuda,
přivolaly skutečně chmurnou náladu na celou rodinu; u Kitty
zůstávala naděje, že se jí časem vrátí zdravý rozum v původní
vrozené míře, když byla odstraněna příčina, která jí popletla
hlavu, ale nejmladší sestra, od níž se vzhledem k její povaze
mohli nadít horších věcí, bude patrně utvrzena ve svých
nerozvážnostech a sebejistotě, neboť se octla v dvojnásob
nebezpečném prostředí: v lázních a na manévrech. Celkem vzato
tedy shledala, jak už se to tak stává, že událost, na niž se
netrpělivě těšila, jí potom nepřinesla všechny výhody, které si
od ní slibovala. Následkem toho bylo nutné, aby si stanovila
nějaký další mezník jako počátek pravé blaženosti — nějaký jiný
bod, k němuž by se upínaly její tužby a naděje, neboť bude-li se
moci na něco těšit, překoná zklamání, jež ji právě potkalo,
a obrní se proti tomu, jež ji čeká. Všechny její světlé myšlenky
se tedy soustředily na prázdninovou cestu k jezerům; to byla
největší útěcha v těch nepříjemných chvílích, které vinou matčiny
a Kittyiny rozmrzelosti nevyhnutelně nastávaly; a kdyby byla
mohla pojmout do svých plánů i Jane, nebylo by jim chybělo nic na
dokonalosti.

„Vlastně je dobře,“ pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby
nic nechybělo, byla bych jistě zklamána. Tady mě však bude stále
provázet lítost, že Jane není s sebou, a tak mohu doufat, že se
mi s velkou pravděpodobností očekávané potěšení splní. Plány po
všech stránkách dokonalé se neuskutečňují, a nejlepší obrana
proti zklamání je nějaký malý nemilý detail.“

Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce
a Kitty, ale dávala si se svými dopisy na čas a všechny byly
krátké. Matce nesdělovala nic jiného, než že se právě vrátily
z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla
k zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový
slunečník, který by ráda popsala podrobněji, ale že už musí
letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla do ležení
; a z korespondence se sestrou také nikdo nic nezvěděl — neboť
dopisy Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly tolik podtrhaných
slov, že nebylo možno dát je kolovat.

Za čtrnáct dní nebo za tři neděle od jejího odjezdu se do
Longbournu začaly pomalu opět vracet zdraví, veselá mysl
a spokojenost. Všechno se jevilo v příznivějším světle.
Přijížděly rodiny, které strávily zimu v Londýně, nastal čas
letní parády a letních radovánek. Paní Bennetové se vrátilo její
obvyklé hádavé rozpoložení a Kitty se do poloviny června zotavila
natolik, že dokázala vejít do Merytonu, aniž se rozplakala,
a vzhledem k tomuto nadějnému obratu se Elizabeth odvážila
doufat, že by do vánoc mohla být natolik rozumná a snesitelná,
aby nemluvila o důstojnících častěji než jednou denně, ledaže by
nějakým krutým a zlomyslným řízením vyslalo ministerstvo války do
Merytonu další regiment.

Stanovený počátek cesty na sever se rychle blížil a k datu
odjezdu zbývalo jen čtrnáct dní, když tu přišel od paní
Gardinerové dopis, který plánovaný výlet odložil i omezil. Panu
Gardinerovi nedovolí obchodní záležitosti opustit Londýn až
o čtrnáct dní později v červenci a do měsíce se musí opět vrátit
domů, takže jim zůstává příliš krátká doba na to, aby se vydali
tak daleko a shlédli toho tolik, jak původně zamýšleli, anebo by
museli příliš pospíchat a neměli by takové pohodlí, jaké chtějí
mít; jsou proto nuceni upustit od jezer a nahradit je méně
náročnou cestou, a nemají tedy nyní v úmyslu zajet dále na sever
než do Derbyshiru. V tomto hrabství je toho dost k vidění, aby se
ty necelé tři neděle zabavili, a paní Gardinerová k němu má
zvlášť vřelé vztahy. Městečko, kde strávila několik roků a kde se
měli na pár dní usídlit, ji patrně lákalo stejně mocně jako
vyhlášené krásy Matlocku, Chatsworthu, Dovedalu nebo Peaku.

Elizabeth byla hluboce zklamaná; tolik se těšila, že uvidí
proslulá severoanglická jezera, a měla i teď dojem, že by na to
bylo času dost. Musela se však podřídit a neměla v povaze se
trápit, a tak zklamání brzy překonala.

Zmínka o Derbyshiru vyvolala řadu úvah. Nebylo možné vidět to
slovo napsané a nevzpomenout si na pemberleyské panství a jeho
majitele.  „Přece mohu beztrestně navštívit jeho kraj,“ říkala
si, „a uloupit tam nějakou vápencovou zkamenělinu, aniž mě
postřehne.“

Čas očekávání se tedy zdvojnásobil. Do strýčkova a tetiččina
příjezdu zbývaly ještě čtyři neděle. I ty však uplynuly a manželé
Gardinerovi se konečně objevili v Longbournu i se svými čtyřmi
dětmi, šestiletou a osmiletou holčičkou a dvěma mladšími chlapci.
Děti měly být svěřeny obětavé péči sestřenky Jane, kterou svorně
milovaly a jejíž klidná rozvaha a laskavá povaha ideálně
vyhovovala všem jejich potřebám — aby je někdo vychovával, hrál
si s nimi a měl je rád.

Gardinerovi se zdrželi v Longbournu jen přes noc a nazítří ráno
vyjeli s Elizabeth za poznáním a radovánkami. Jedno jim
zaručovalo příjemnou cestu — snášeli se navzájem výborně, čímž se
rozumí, že jim zdraví i povahové sklony dovolovaly překonávat
nepohodlí, že jim dobrá nálada zdvojnásobovala každý příjemný
zážitek — a že by si ho ve své moudrosti a laskavosti dokázali
i sami připravit, kdyby je okolní svět zklamal.

Toto vyprávění si neklade za cíl popsat Derbyshire ani žádné
z těch pozoruhodných míst, která navštívili: Oxford, Blenheim,
Warwick, Kenilworth, Birmingham atd. jsou dostatečně známy. Nás
zajímá jen kousek derbyshirského hrabství.  Když tedy obhlédli
všechny hlavní místní pozoruhodnosti, zamířili do městečka
Lambtonu, kde paní Gardinerová dříve Žila a kde, jak nedávno
zjistila, ještě bydlí někteří její známí; a Elizabeth se od
tetičky dozvěděla, že Pemberley leží pět mil od Lambtonu.  Neměli
to přímo na cestě, avšak nebyla to delší zajíždka než míli nebo
dvě. Když se večer radili, kudy zítra pojedou, vyjádřila paní
Gardinerová přání znovu se tam podívat. Pan Gardiner prohlásil,
že proti tomu není, i obrátili se na Elizabeth, co tomu říká.

„Nechtěla bys vidět ono místo, o němž jsi už tolik slyšela,
milunko?“ pravila tetička. „Místo, které má spojitost s tolika
tvými známými?  Wickham tam prožil mládí však víš.“

Elizabeth byla zoufalá. Cítila, že nemá v Pemberley co
pohledávat, a byla tedy nucena předstírat, že se jí tam nechce.
Musí se přiznat, že už ji panská sídla unavují, viděla jich už
tolik, že už ji vůbec nevzrušuje pohled na krásné koberce
a saténové záclony.

Paní Gardinerová jí vytýkala, že je hloupá. „Kdyby to byla jen
krásná stavba a bohatě zařízená,“ pravila, „sama bych o to
nestála, ale Pemberley má kouzelné okolí. Patří k němu jedny
z nejkrásnějších lesů v zemi.“

Elizabeth už nic neříkala — ale v duchu se s tím nemohla smířit.
Okamžitě se jí vybavilo, že by ji mohl Darcy přistihnout, jak si
prohlíží jeho panství.  To by nepřežila!  Pouhá představa jí
vehnala krev do tváří a pomyslela si, že se raději otevřeně dozná
tetince, než by to riskovala. Řada okolností však mluvila proti
tomu, a tak se nakonec rozhodla, že to použije jako posledního
prostředku, až si potají zjistí, jsou-li Darcyovi právě přítomni.

Jakmile se večer uchýlila do svého pokoje, hned se jala vyptávat
pokojské, je-li pemberleyské panství pěkné, kdo je majitelem,
a pak s nemalým rozechvěním, je-li panstvo teď v létě doma. Velmi
vítaná záporná odpověď na poslední otázku ji zbavila obav,
a mohla se tedy oddávat zvědavosti, jak to tam vypadá, a když na
to nazítří znovu přišla řeč a znovu se jí dotázali, měla pohotově
patřičně lhostejnou odpověď, že tedy dobře, proč ne. I vypravili
se na Pemberley.

Kapitola 43
-----------

Už cestou vyhlížela Elizabeth s nepopiratelným rozechvěním
pemberleyské lesy, a když konečně zahnuli do vrat, zmocnil se jí
velký zmatek.

Zámek obklopoval rozsáhlý park, který obsahoval řadu různých
pásem.  Vjeli vchodem na jednom z nejníže položených míst
a hezkou chvíli je vedla cesta krásným lesem, který se táhl do
velké dálky.

Elizabeth mlčela, neboť ji příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky,
avšak neušlo jí ani jedno pozoruhodné místo, kochala se každou
vyhlídkou. Asi půl míle cesta pozvolna stoupala a pak se octli na
vršku, kde les končil a kde okamžitě upoutal návštěvníkovu
pozornost pemberleyský zámek na protějším svahu údolí, kam se
cesta dosti prudce svažovala. Byla to rozlehlá kamenná rezidence,
půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená pásmem lesnatých
vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře, ale
zřejmě bez umělého zásahu. Její břehy nebyly ani regulované, ani
přehnaně zdobené. Elizabeth byla okouzlena. V životě neviděla
scenérii, kterou by byla příroda obdařila štědřeji a kde by byla
méně zasáhla necitlivá lidská ruka. I ostatní dali průchod
vřelému obdivu, a v té chvíli měla pocit, že být paní na
Pemberley by přece jen nebylo tak docela k zahození.

Sjeli s kopce a přes most se blížili k vchodu, a zatímco si
prohlíželi zámek zblízka, zmocnily se jí obavy, nesetká-li se tu
s majitelem toho všeho. Hrozila se možnosti, že se pokojská
zmýlila. Požádali, aby si směli zámek prohlédnout, a byli
vpuštěni do vstupní síně, a než se dočkali hospodyně, měla
Elizabeth dost času na úvahy, kde se to vlastně octla.

Přišla hospodyně: starší, na pohled spořádaná žena, mnohem
prostší a mnohem přívětivější, než by byla čekala. Následovali ji
do jídelny. Byla to velká, příjemně řešená síň, skvostně
zařízená.  Elizabeth ji letmo přelétla pohledem a přistoupila
k oknu, aby se potěšila vyhlídkou. Lesy lemovaný kopec, odkud
přijeli, získal z odstupu na majestátnosti a lahodil oku. Okolní
pozemky skýtaly ve všech směrech vábný pohled a Elizabeth vnímala
se zalíbením celé panoráma, říčku, stromy roztroušené podél
jejích břehů, údolí táhnoucí se, kam jen oko dohlédlo. Jak
procházeli ostatními pokoji, měnila se přírodní seskupení, ale
z každého okna bylo možno spatřit něco krásného. Všechny pokoje
byly vznosné a působivé, jejich zařízení odpovídalo zámožnosti
majitele, ale Elizabeth obdivovala jeho vkus, že je nedal zařídit
přehnaně honosně a vznešeně, takže působily méně ohromujícím, ale
ve skutečnosti přitažlivějším dojmem než zařízení na Rosingsu.

„A tady jsem mohla být paní,“ pomyslela si. „Tyto místnosti by mi
byly důvěrně známé!

Místo abych šije prohlížela jako cizí návštěvnice, mohla jsem se
z nich těšit jako ze svého domova a strýčka s tetinkou tu uvítat
co své hosty.  Ale ne, —“ vzpamatovala se — „to by nesmělo být,
strýček s tetičkou by pro mne byli ztraceni, nesměla bych šije
pozvat.“

Dobře, že si to uvědomila — zahnala tím něco velmi podobného
lítosti.

Byla by se moc ráda ujistila, je-li pán domu skutečně nepřítomen,
ale neměla odvahu se na to hospodyně zeptat.  Posléze však tu
otázku vyslovil strýc; poplašeně se odvrátila, když paní
Reynoldsová přitakala a dodala: „Čekáme ho však zítra a přiveze
prý s sebou velkou společnost.“ Jak se Elizabeth zaradovala, že
se jejich cesta shodou okolností nezdržela o ten den!

Tetička ji nyní upozornila na jistý obrázek. Přistoupila blíž
a spatřila podobiznu pana Wickhama, zavěšenou mezi několika
jinými miniaturami nad krbovou římsou. Tetička se jí s úsměvem
zeptala, jak se jí líbí.  Hospodyně k nim přikročila a sdělila
jim, že je to portrét jednoho mladého pána, jehož otec byl
správcem panství za nebožtíka pana Darcyho, jenž mu dopřál
vzdělání. „Dal se pak na vojnu,“ dodala, „ale bojím se, že se tam
dočista zkazil.“

Paní Gardinerová se na neteř usmála, ale Elizabeth jí nedokázala
úsměv oplatit.

„A tohle,“ pravila paní Reynoldsová a ukázala na jinou miniaturu,
„je náš pán — jako živý. Oba portréty jsou ze stejné doby — asi
před osmi lety.“

„Slyšela jsem už, že váš pán je hezký člověk,“ pravila paní
Gardinerová, když si prohlédla podobiznu, „má zajímavou tvář. Ale
vždyť ty nám můžeš povědět, Lízinko, jestli je to věrná podoba
nebo ne.“

Po tomto sdělení Elizabeth zřejmě stoupla v očích paní
Reynoldsové.

„Slečna tedy pana Darcyho zná?“

Elizabeth zrudla a pravila: „Ano, trochu.“

„A vám se nezdá, že je to velký fešák, slečno?“

„Ale ano, jistěže je.“

„Já tedy určitě většího fešáka neznám, ale v galerii nahoře
uvidíte ještě lepší, větší jeho podobiznu. Nebožtík pán bývával
v tomto pokoji nejradši a tyhle miniatury tu zůstaly, jako bývaly
tenkrát. Měl je moc rád.“

Teď Elizabeth pochopila, jak to, že je mezi nimi i Wickham.

Paní Reynoldsová je upozornila na portrét slečny Darcyové jako
osmileté holčičky.

„Je slečna Darcyová stejně přitažlivá jako její bratr?“ zeptal se
pan Gardiner.

„Ach, ano — je to nejroztomilejší dívka na světě, a tak vzdělaná!
Celý den jen hraje a zpívá. Však na ni vedle v pokoji čeká nové
piano — právě je přinesli — koupil jí je náš pán — ona s ním
zítra přijede.“

Pan Gardiner, který se vždy choval přirozeně a přívětivě, s ní
zapředl svými otázkami a poznámkami živý rozhovor: paní
Reynoldsová buď z hrdosti nebo z oddanosti zřejmě ráda povídala
o zámeckém pánu a jeho sestře.

„Pobývá pan Darcy často na Pemberley během roku?“

„Ne tak často, jak bych si přála, pane, ale řekla bych, že tu
bývá celkem dobrého půl roku, a slečna Darcyová sem jezdí vždycky
na léto.“ I „Ledaže se vypraví do Ramsgate,“ pomyslila si
Elizabeth.

„Kdyby se váš pán oženil, měla byste ho tu častěji.“

„Máte pravdu, pane, ale pámbůh ví, kdy to bude. Nevím, která by
byla pro něho dost dobrá.“ Gardinerovi se usmívali. Elizabeth
musela poznamenat:

„To mu jistě slouží ke cti, že o něm tak smýšlíte.“

„Říkám jen čistou pravdu a řekne vám ji každý, kdo ho zná,“
odvětila průvodkyně. Elizabeth si pomyslela, že to už zachází
hezky daleko, a s rostoucím úžasem vyposlechla, co ještě
hospodyně dodala: „V životě jsem od něho neslyšela křivé slovo,
a jsem tady, co mu byly čtyři roky.“

Tato uznalá slova jí připadala ze všech nejzvláštnější, nejvíc se
vymykala jejím představám. Dosuď byla pevně přesvědčena, že
dobromyslnost není jeho silnou stránkou. Zpozorněla a byla by
toho chtěla slyšet víc; strýček se jí zavděčil, když poznamenal:

„To se dá říct o málokom. Máte štěstí, že sloužíte takovému
pánovi.“

„Ano, však já to dobře vím, pane. Kdybych hledala se svíčkou ve
dne, lepšího bych nenašla. Ale já říkám odjakživa, že
z dobrosrdečných dětí vyrostou dobrosrdeční lidé, a on býval
nejmilejší, nejlaskavější chlapeček na světě širém.“

Elizabeth na ni skoro zůstala koukat. „To mluví o panu Darcym?“
pomyslela si.

„Jeho otec býval zlatý člověk,“ pravila paní Gardinerová.

„Máte pravdu, dámo, to býval a syn bude po něm — právě tak
laskavý k chudým.“ Elizabeth poslouchala, divila se,
zapochybovala a netrpělivě čekala, co o něm paní Reynoldsová
ještě napovídá. Ostatní ji nezajímalo. Zbytečně jí hospodyně
vysvětlovala, co který obraz představuje, jak jsou velké pokoje,
co stál nábytek. Pana Gardinera bavil její slepý obdiv
k zámeckému panstvu, jímž si vysvětloval nebetyčnou chválu
nynějšího majitele, a tak na to opět brzy zavedl řeč; a zatímco
stoupali po hlavním schodišti, vypočítávala ona se zaujetím
všechny jeho četné přednosti.

„Chová se k nájemcům i ke služebnictvu jako nikdo druhý,“ řekla.
„Nějako ti dnešní bujní mladí páni, co nemyslí na nic než na
vlastní zábavu. Ani jeden podruh, ani jeden sluha vám o něm
nepoví nic špatného. Někteří lidé o něm říkají, že je pyšný, ale
toho jsem si já nikdy nevšimla. Podle mého snad někdo může mít
ten dojem proto, že on tak zbůhdarma neklábosí jako někteří mladí
pánové.“

„Do jakého příznivého světla ho to staví?“ pomyslela si
Elizabeth.

„Tahle lichotivá podoba,“ zašeptala jí tetinka, jak kráčeli dál,
„je v rozporu s jeho chováním vůči našemu ubohému příteli.“

„Snad jsme byly mylně informovány.“

„To sotva, náš zdroj byl přece spolehlivý.“

Když dospěli do prostorné haly nahoře, uvedla je hospodyně do
překrásného salónku, vybaveného s větším půvabem a lehkostí než
dolní síně, a sdělila jim, že pan Darcy právě dal pokoj znovu
zřídit, aby potěšil sestru, která tu ráda prodlévala, když
posledně sídlila v Pemberley.

„Je k sestře velmi ohleduplný, to se mu musí přiznat,“ pravila
Elizabeth a přistoupila k oknu. Paní Reynoldsová si
představovala, jak bude slečna Darcyová nadšena, až sem vejde.

„A to je celý on,“ dodala. „Jak může sestře udělat radost, neváhá
ani na okamžik. Udělal by pro ni všechno na světě.“

Zbývalo ještě prohlédnout si umělecké sbírky a dvě tři hlavní
ložnice. V obrazárně visela řada dobrých obrazů, ale Elizabeth
nerozuměla výtvarnému umění a po tom, co už shlédla dole, si
raději prohlédla několik pastelů slečny Darcyové, jejichž náměty
jí připadaly zajímavější i srozumitelnější.

Až ji konečně něco zaujalo — uzřela věrnou podobiznu pana
Darcyho, s úsměvem na tváři, který jí připomněl, jak se na ni
někdy díval. Stála několik minut před tímto portrétem ve vážném
zamyšlení a vrátila se k němu ještě jednou, než opustili galerii.
Paní Reynoldsová jim sdělila, že k němu seděl modelem ještě za
života starého pána.

V této chvíli se Elizabeth cítila příznivěji nakloněna modelu
tohoto portrétu než za celou tu dobu, co se stýkali.  Nemohla
pominout chválu, jíž ho zahrnovala paní Reynoldsová. Jaké uznání
může být cennější než uznání bystré služebné? Uvažovala, kolik
lidí mu vděčí za svou spokojenost jakožto bratrovi, majiteli
panství, chlebodárci, kolik radosti nebo utrpení může způsobit!
— kolik dobrých nebo špatných skutků může vykonat!  Všechno,
o čem hospodyně začala, svědčilo příznivě o jeho charakteru,
a když teď Elizabeth stála před plátnem, na němž byl vypodoben,
a vystavila se jeho pohledu, vzpomínala na jeho náklonnost
s hlubším pocitem vděčnosti, než v ní kdykoli předtím vyvolal,
a nepatřičný způsob, jakým ji vyjádřil, jí připadal méně
důležitý.

Když si prohlédli část zámku zpřístupněnou veřejnosti, vrátili se
dolů, rozloučili se s hospodyní a svěřili se zahradníkovi, který
na ně čekal u vchodu.

Jak kráčeli přes trávník k řece, obrátila se Elizabeth a znovu se
zadívala nazpět; i strýček s tetičkou se pozdrželi, a zatímco
dívka uvažovala, z které doby asi zámek pochází, objevil se
nečekaně sám jeho majitel na cestě, která vzadu zatáčela ke
konírně.

Octli se sotva na dvacet yardů od sebe a on se objevil tak náhle,
že bylo nemožné, aby ji nespatřil. Jejich pohledy se okamžitě
setkaly a tváře obou zrudly do krve. Zíral na ni strnule a na
okamžik se zdálo, že překvapením není mocen pohybu, ale zakrátko
se vzchopil, přistoupil blíž a oslovil Elizabeth, ne-li
s dokonalým sebeovládáním, tedy aspoň s dokonalou zdvořilostí.

Zprvu se bezděčně odvrátila, ale stanula, když k ní přistoupil,
a přijala jeho pozdravení s rozpaky, které nedokázala překonat.
I kdyby byl jeho zjev a podoba s portrétem, jejž si před chvíli
prohlíželi, zanechaly manžele Gardinerovy na pochybách, koho mají
před sebou, pak zahradníkovo překvapení nad tím, že vidí svého
pána, tyto pochyby okamžitě odstranilo. Stáli kousek stranou,
dokud hovořil s neteří, která ve svém překvapení a zmatku téměř
nebyla s to pohlédnout mu do tváře a sotva věděla, co mu odpovídá
na zdvořilé dotazy, jak se daří rodičům a sestrám. Nemohla se
vzpamatovat z toho, jak se změnilo jeho vystupování od té doby,
co se minule rozloučili, každá věta, kterou pronesl, zvyšovala
její rozpaky, neodbytně ji sužovalo vědomí, jak je to trapné, že
ji tu zastihl, takže těch pár minut, jež spolu strávili, patřilo
k nejhorším, jaké kdy prožila. Ani jemu zřejmě nebylo volno,
nepromlouval svým obvyklým klidným tónem a opakoval své dotazy,
kdy opustila domov a jak zavítala do Derbyshiru, tak překotně
a spěšně, že to jasně nasvědčovalo o zmatku v jeho hlavě.

Nakonec si už zřejmě nedokázal vůbec nic dalšího vymyslet;
několik okamžiků stál mlčky, pak se vzchopil a rozloučil se.

Ostatní se k ní přidali a hovořili s uznáním o jeho zjevu, ale
Elizabeth z toho ze všeho neslyšela ani slůvko, a zcela zaujata
vlastními dojmy je mlčky následovala. Stud a zoufalství ji docela
překonaly. Že sem jen chodila, vždyť to bylo to nejhorší
a nejneuváženější, co mohla udělat! Musí mu to připadat zcela
nevhodné, a doják nelichotivého světla ji to staví v očích tak
sebevědomého člověka!  Snad usoudí, že se ho úmyslně snaží znovu
na sebe upozornit!  Ach, proč se sem jen vydala? A proč on přijel
den předtím, než ho čekali! Kdyby se byli vypravili jen o deset
minut dřív, nebyl by je už mohl rozeznat, neboť zřejmě právě
v tomto okamžiku přijel — právě sestoupil s koně nebo z kočáru.
Znovu a znovu se jí vháněla krev do tváří při pomyšlení na
zlomyslnou náhodu, která je svedla dohromady. A jak se choval
— dočista jinak než dřív — co to má znamenat? Už to překvapení,
že ji vůbec vzal na vědomí — a že k ní promlouval tak uctivě, že
se jí dotazoval na rodiče! Ještě nikdy v životě ho neviděla tak
nestrojeného, ještě nikdy ji neoslovil tak laskavě jako při tomto
nečekaném setkání.  Jaký rozdíl proti jejich poslednímu rozhovoru
v rosingském parku, kdy jí vložil do rukou onen dopis! Nevěděla,
co si o tom má myslet, jak si to vysvětlit.

Dospěli právě k půvabné pěšině podél vody a každým krokem se před
nimi otvíral úchvatnější pohled a přibližovala pěknější lesní
partie, ale trvalo hezkou chvíli, než z toho Elizabeth dokázala
něco vnímat, a třebaže automaticky odpovídala, když se na ni
obrátil strýc nebo tetička, a zdánlivě spočívala pohledem na
věcech, které jí ukazovali, nerozeznávala nic ze scenérie před
sebou. Dlela v duchu výhradně v oné místnosti pemberleyského
zámku, ať už to byla kterákoli, kde právě byl pan Darcy.  Byla by
moc ráda věděla, nač asi zrovna myslí, jak se na ni dívá,
a jestli ji přese všechno stále ještě miluje. Snad k ní byl tak
zdvořilý jen proto, že mu je všechno lhostejné, ale v jeho hlase
se přece ozývalo něco, co nesvědčilo právě o lhostejnosti.
Nemohla se rozhodnout, jestli mu setkání s ní připravilo víc
radosti nebo víc utrpení, ale rozhodně nezůstal nevzrušen.

Nakonec ji však vytrhly z úvah poznámky ostatních, kde že to
duchem bloudí, a pak už se snažila zahnat zdání, že není ve své
kůži.

Vešli do lesa, na chvíli se rozloučili s řekou a stoupali
k vyvýšenině, odkud v průlinách mezi stromy mohl zrak bloudit
v četných kouzelných vyhlídkách na údolí, na protější vršky,
hojně zalesněné dlouhými pásy stromů, a tu a tam zachytit
i záblesky říčky.  Pan Gardiner vyjádřil přání obejít celý park,
ale zároveň i obavy, že by to nespravila krátká procházka.
Zahradník jim sdělil s vítězoslavným úsměvem, že obvod parku měří
deset mil. Tím se to rozhodlo a pokračovali v obvyklém okruhu,
který je po chvíli opět svedl dolů, a pod převislými větvemi
dospěli na břeh říčky, v těchto místech nejužší. Přešli ji po
jednoduchém můstku, který znamenitě odpovídal celkovému rázu
tohoto místa; příroda tu byla méně přikrášlena než kdekoli jinde,
kde dosud byli, údolí se zde tak zužovalo, že propouštělo jen
vodní proud a úzkou pěšinku mezi přerostlým mlázím, které jej
lemovalo. Elizabeth by bývala měla chuť prozkoumat její zákruty,
avšak když přešli most a odhadli vzdálenost od zámku, prohlásila
paní Gardinerová, která nebyla právě zdatný chodec, že už nemůže,
a soustředila se na to, aby se dostala co nejkratší cestou ke
kočáru. Její neteř se samozřejmě musela přizpůsobit, a tak se
vydali přímo k zámku na druhé straně řeky; postupovali však jen
zvolna, neboť pan Gardiner byl vášnivý rybář, ač se tomuto sportu
mohl zřídkakdy oddávat, a natolik ho zaujali pstruzi, kteří se
občas ve vodě ukázali, a rozhovor s průvodcem na toto téma, že se
téměř nehýbal z místa. Na této zdlouhavé procházce je znovu
překvapil — a Elizabethin úžas nebyl podruhé o nic menší — pan
Darcy, jenž se náhle objevil kousek opodál. Elizabeth sice
překvapil, ale přece jen se mohla víc připravit na rozhovor než
předtím, a tak si umiňovala, že se bude chovat i rozmlouvat
docela klidně, má-li skutečně v úmyslu se s nimi střetnout. Na
okamžik měla dojem, že asi zabočí na jinou pěšinku.  Zmizel jim
totiž v zákrutu z dohledu, ale když jej prošli, stál přímo před
nimi. Na první pohled jí bylo zřejmé, že ještě neopustil své nové
přívětivé způsoby, a aby se mu vyrovnala co do zdvořilosti, jala
se okamžitě, jak se setkali, obdivovat krásu jeho sídla, ale
sotva vyslovila slova „rozkošné“ a „okouzlující“, vpadly jí do
toho jisté neblahé vzpomínky a ona si představila, jak by se to
dalo zlomyslně vyložit, že právě ona chválí Pemberley. Zrudla
a víc nic neříkala.

Paní Gardinerová kráčela kousek vzadu, a když Elizabeth stanula,
zeptal se jí Darcy, zda by mu prokázala tu čest a představila ho
svým přátelům.  Na takovou ohleduplnost nebyla vůbec připravena,
a sotva dokázala potlačit úsměv nad tím, že se chce seznámit
právě s lidmi, proti nimž se bouřila jeho pýcha, když jí nabídl
ruku. „Ten bude překvapen, až se doví, kdo to je,“ pomyslela si.
„Zřejmě je pokládá za lidi z nejlepší společnosti.“

Seznamovací obřad se konal bez prodlení, a když mu objasnila
jejich příbuzenské svazky, po očku na něho pohlédla, aby
zjistila, jak se na to zatváří; očekávala téměř, že se co
nejrychleji vzdálí z tak nevítané společnosti. Že ho jejich
vztahy překvapily, bylo zřejmé: přijal to však odevzdaně,
a nejenže se nevzdálil, ale naopak se s nimi vracel a zapředl
rozhovor s panem Gardinerem. Elizabeth se nemohla neradovat,
nemohla potlačit vítězoslávu. Těšilo ji, že pozná jedny její
příbuzné, za které se nemusí červenat. Naslouchala přepozorně, co
se mluví, a jásala nad každým výrazem, nad každou strýčkovou
větou, která svědčila o jeho moudrosti, o jeho taktu, o jeho
vybraných způsobech.

V rozhovoru se brzy dostali na rybaření, a ona slyšela, jak ho
Darcy velmi přívětivě zve, aby si během svého zdejšího pobytu
přišel zachytat, kdy jen bude mít chuť, nabízí se, že mu obstará
udice, a upozorňuje ho, kde na řece je úspěch nejjistější. Paní
Gardinerová, která se zavěsila do Elizabeth, na ni pohlédla
s udiveným výrazem. Elizabeth nic neříkala, ale vrcholně ji to
blažilo; věděla, že tahle poklona platí jen jí.  Přesto však
tonula ve velkém úžasu a znovu a znovu se v duchu ptala: „Proč se
tak změnil? Co je toho příčina? Jistě to nedělá pro mne — není
možné, aby si kvůli mně osvojil tak milé způsoby. Přece by ho
moje výtky v Hunsfordu nedokázaly tak změnit. Je vyloučeno, aby
mě ještě miloval.“

Chvíli kráčeli tímto způsobem, obě dámy vpředu, oba páni vzadu,
ale když sestoupili k říčce, aby si prohlédli nějakou zajímavou
vodní rostlinu, udala se v seskupení malá změna. Způsobila ji
paní Gardinerová, která unavena dopolední námahou shledala, že jí
Elizabethino rámě není dostatečnou oporou, a dala proto přednost
manželovu. Pan Darcy se tedy přidružil k její neteři a dál
kráčeli spolu. Krátké mlčení první prolomila dáma. Musela mu
sdělit, že se jí dostalo ujištění o jeho nepřítomnosti, než se
rozhodla sem zavítat, a proto nejprve poznamenala, že asi přijel
zcela nečekaně, „neboť vaše hospodyně,“ dodala, „nám sdělila, že
vás rozhodně nečeká dřív než zítra, a dokonce ještě než jsme
odjížděli z Backwellu, nám bylo řečeno, že do zdejšího kraje asi
hned tak nezavítáte.“ Potvrdil, že je to pravda, a vysvětlil jí,
že musel něco vyřídit se správcem, a proto byl nucen vydat se na
cestu o několik hodin dříve než společnost, která ho provází.
„Přibudou sem zítra zrána,“ pokračoval, „a někteří z nich se
k vám budou hlásit jako staří známí — pan Bingley se sestrami.“

Elizabeth odpověděla pouze lehkou úklonou. V duchu se jí okamžitě
vybavila scéna, kdy mezi nimi naposled padlo Bingleyho jméno,
a pokud mohla soudit podle zbarvení jeho pleti, nedlel ani on
myšlenkami jinde.

„Mezi zítřejšími příchozími je ještě někdo, kdo obzvlášť touží
seznámit se s vámi,“ dodal po krátké odmlce. „Dovolila byste,
anebo se osměluji žádat přespříliš, abych vám během vašeho
zdejšího pobytu směl představit svou sestru?“

Tato žádost ji nesmírně překvapila; byla tak lichotivá, že ani
nevěděla, čím si ji zasloužila. Okamžitě si však uvědomila, že
přeje-li si slečna Darcyová ji poznat, musí to být dílem jejího
bratra, a aniž to dále zkoumala, přijala to s uspokojením;
blažilo ji vědomí, že přes všechny neshody o ní zřejmě nesmýšlí
špatně.

Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšleni. Elizabeth nebylo volně
u srdce, to bylo vyloučeno, ale cítila se polichocena a měla
radost. Jeho přání seznámit ji se sestrou považovala za nejvyšší
možnou poklonu. Brzy předešli ostatní o hezký kus, a když stanuli
u kočáru, byli manželé Gardinerovi ještě dobré půl čtvrti míle
daleko.

Pozval ji dovnitř — ale ona prohlásila, že není unavena,
a zůstali spolu stát na trávníku. V takové chvíli mohlo být
řečeno mnohé a mlčení bylo velmi trapné.  Pokoušela se zapříst
rozhovor, ale každý námět jako by narazil na nějaké tabu. Konečně
si uvědomila, že byla na cestách, a tak se velmi pilně
rozhovořili o Matlocku a Dovedalu. Leč čas i tetinka se
pohybovaly vpřed tak pomalu, že jí už docházela trpělivost
i nápady, než ono téte-á-téte pominulo. Když k nim došel pan
Gardiner se svou chotí, dostalo se jim pozvání, aby šli dál
a přijali nějaké občerstvení, odmítli však a obě strany se
rozloučily s vybranou zdvořilostí. Pan Darcy pomohl dámám do
kočáru a Elizabeth se za ním dívala, když odjížděli, jak kráčí
zvolna k zámku.

Strýc s tetou se nyní jali sdělovat své dojmy a oba se shodli na
tom, že daleko převyšuje všechno jejich očekávání.“Chová se jako
dokonalý gentleman, je zdvořilý a přívětivý,“ pravil strýček.

„Je na něm něco trošku majestátního, to ano,“ odvětila tetinka,
„ale to se týká jen jeho zjevu a docela se to k němu hodí.
Potvrdila bych teď to, co říkala hospodyně: i když ho někteří
lidé pokládají za pyšného, já jsem to na něm nezpozorovala.“

„Opravdu mě překvapilo, jak se k nám choval. Byl víc než
zdvořilý, byl skutečně pozorný, a neměl k tomu vlastně důvod. Zná
se přece s Elizabeth jen povrchně.“

„Řeknu ti tedy, Lízinko,“ pravila tetička, „že snad není takový
fešák jako Wickham, nebo spíš nemá tak hezký obličej, protože
jinak má docela příjemné rysy. Ale proč jsi mi vykládala, že je
tak nepříjemný?“

Elizabeth se vykrucovala, jak jen dovedla, říkala, že se jí
zamlouval mnohem víc, když se setkali v Kentu, než předtím a že
ho ještě nikdy neviděla tak přívětivého jako právě dnes.

„Snad je trochu náladový,“ poznamenal strýc. „U vznešených lidí
se s tím často setkáváme, a proto ho nevezmu za slovo ohledně
toho rybaření: třeba si to rozmyslí a někdy jindy by mě ze svých
pozemků klidně vykázal.“

Elizabeth měla pocit, že ho vůbec nepochopili, ale neříkala nic.

„Když jsem ho teď viděla na vlastní oči,“ pokračovala paní
Gardinerová, „vůbec bych neřekla, že by se dokázal k někomu
zachovat tak krutě jako k chudákovi Wickhamovi. Nedělá dojem
špatného člověka. Naopak, má něco milého v rysech kolem úst, když
mluví. A ve tváři se mu zračí důstojnost, která se nezdá svědčit
o tvrdém srdci. Ale v očích té dobré ženy, která nás provázela po
zámku, je prostě anděl.  Někdy jsem měla co dělat, abych se
nesmála. Nebude asi na služebnictvo přísný a to váží u těch lidí
víc než všechny ctnosti.“

Elizabeth viděla, že je nutné, aby nějak ospravedlnila jeho
počínání vůči Wickhamovi, a tak jim co nejopatrněji naznačila, že
podle toho, co se doslechla od jeho kentských příbuzných, vypadá
celá záležitost podstatně jinak, že se on rozhodně nezachoval tak
špatně a Wickham není tak bez viny, jak jim to líčil
v Hertfordshiru.  Na dotvrzení svých slov jim popsala všechny
peněžní transakce, které mezi nimi proběhly, a aniž přímo
sdělila, odkud pocházejí tyto informace, ujistila je, že ze
spolehlivého pramene.

To všechno sice paní Gardinerovou velice zajímalo a udivovalo,
ale jelikož se právě blížili k místům, kde kdysi prožila tolik
radostných chvil, zapudily milé vzpomínky všechno ostatní;
ukazovala manželovi pozoruhodnosti v okolí a zaneprázdněna tím
neměla na nic jiného ani pomyšlení. Dopolední procházka ji
unavila a sotva pojedli, už se zase vypravila, aby vyhledala
dřívější přátele a strávila krásný večer obnovováním vztahů,
které byly po mnoho let zanedbávány.

Události onoho dne Elizabeth zaujaly tak cele, že novým známým
nevěnovala mnoho pozornosti, nemohla myslet na nic než na pocty,
které jim pan Darcy prokazoval, a hlavně na jeho přání seznámit
ji se sestrou, a opětovně nad tím žasla.

Kapitola 44
-----------

Elizabeth se dohodla s panem Darcym, že jí přivede sestru hned
nazítří po jejím příjezdu do Pemberley, a tak se chystala, že se
onoho dopoledne z hostince nikam nevzdálí. Zmýlila se však ve
svém předpokladu, neboť návštěva se dostavila hned po příjezdu
panstva do Lambtonu. Gardinerovi a Elizabeth si vyšli s novými
známými na procházku do okolí a právě se s onou rodinou vrátili
do hostince, aby se převlékli k obědu, když tu je hrčení kočáru
přivábilo k oknu, a oni spatřili, že se po silnici blíží
v dvoukolce pán s dámou. Elizabeth okamžitě poznala jeho livrej,
uhádla, co to znamená, a netajila před příbuznými, že ji to
nemálo udivuje, když jim oznamovala, jakou poctu očekává. Strýček
s tetičkou užasli a z jejích rozpačitých slov spolu s dnešní
událostí a událostmi předchozího dne se jim celá záležitost
začala jevit v novém světle. Dosud neměli důvod k takové
domněnce, ale nyní jim připadalo, že velká pozornost z jeho
strany se nedá vysvětlit jinak než něžnými city k jejich neteři.
Zatímco se v duchu obírali těmito novými úvahami, byla Elizabeth
zmítána čím dál tím větším rozrušením. Samotnou ji udivovalo, že
ztrácí klid, ale ke všem ostatním důvodům, které k tomu měla, se
přidružily i obavy, že ji ve svém zaujetí vylíčil sestře
přespříliš příznivě, a protože jí víc než kdy jindy záleželo na
tom, aby se zalíbila, měla přirozeně strach, že se jí to nezdaří.

Odstoupila od okna, aby ji nespatřili; přecházela po pokoji sem
a tam a snažila se nabýt ztracené rovnováhy, ale překvapení
a zvědavost, s níž ji pozorovali strýc s tetičkou, k tomu nijak
nepřispívaly.

Slečna Darcyová se dostavila v bratrově doprovodu a velkolepý
obřad proběhl. Elizabeth shledala ke svému údivu, že její nová
známá je přinejmenším stejně na rozpacích jako ona. Co byla
v Lambtonu, slyšela už kolikrát, že slečna Darcyová je nesmírně
pyšná, ale po několika minutách v její přítomnosti dospěla
k přesvědčení, že je pouze nesmírně plachá. Nebyla s to dostat
z ní víc než jednoslabičné slůvko.

Slečna Darcyová byla vysoká a statnější než Elizabeth, a třebaže
jí bylo sotva šestnáct, měla vyvinutou postavu, žensky půvabnou.
Nebyla snad tak přitažlivá jako její bratr, ale ve tváři se jí
zračil jasný rozum a přívětivá pohoda a měla nestrojené a jemné
způsoby. Elizabeth, jež očekávala, že se slečna prokáže tak
pronikavým a neúhybným bystrozrakem jako druhdy pan Darcy, se
značně ulevilo, když u ní shledala tak odlišné povahové založení.
Zakrátko po příchodu jí Darcy sdělil, že ji přijde pozdravit
i Bingley, a sotva stačila podotknout, že ji to těší, a připravit
se na nového hosta, už zaslechli Bingleyho hbité kroky na
schodech a za okamžik stanul v místnosti i on. Elizabeth se na
něho už dávno nehněvala, ale i kdyby v ní bylo ještě trochu
roztrpčení zůstalo, sotva mohlo obstát před nenucenou srdečností,
s jakou vyjádřil radost nad opětovným setkáním. Vyptával se jí
přátelsky, ač jen všeobecně, na její rodinu a vypadal a rozprávěl
stejně upřímně a dobromyslně jako dřív. Manžele Gardinerovy
zajímal tento pán neméně než ji. Už dlouho si ho přáli poznat.
Vlastně celá shromážděná společnost v nich vzbuzovala živou
pozornost.  Podezření, které právě pojali ohledně pana Darcyho
a jejich neteře, je vedlo k tomu, že oba bedlivě, ač v skrytu
pozorovali, a z toho, co viděli, brzy usoudili, že aspoň jeden
z obou ví, co je to láska. Jejími city si jisti nebyli, ale že on
překypuje obdivem k ní, bylo nabíledni.

Elizabeth sama byla velice zaneprázdněna. Chtěla proniknout všem
hostům do duše, sama se ovládat a být ke každému z nich milá;
v tom posledním, kde se nejvíce obávala nezdaru, měla nyní
největší naději na úspěch, neboť ti, které chtěla získat, jí byli
předem příznivě nakloněni.  Bingley byl hotov, Georgiana se
snažila a Darcy byl odhodlán ji obdivovat. Jakmile spatřila
Bingleyho, vzpomněla si přirozeně na sestru; a ach! Jak ráda by
byla věděla, zda i jeho myšlenky tam někam zabloudily. Občas měla
dojem, že je zamlklejší než dříve při podobných příležitostech,
a jednou nebo dvakrát s potěšením usoudila, že na ni hledí, jako
by pátral po jisté podobě. V tom se snad mohla mýlit, ale
rozhodně nezapochybovala o jeho vztahu k slečně Darcyové, která
jim byla uvedena jako Janina sokyně. Nevyměnili si spolu ani
jeden něžný pohled.  Nepřihodilo se nic, co by opravňovalo naděje
jeho sestry. V tom ohledu se brzy upokojila, a než se rozloučili,
měla ve své dychtivosti dvakrát nebo třikrát dojem, že mu nějaká
zmínka připamatovala Jane a že na ni nevzpomíná bez něžnosti ani
bez přání stočit rozhovor tak, aby na ni zavedl řeč, kdyby mu
nechyběla odvaha. Jednu chvíli, kdy se ostatní bavili mezi sebou,
k ní poznamenal hlasem, z něhož se zdála zaznívat lítost, že „je
to už hezky dávno, co se směl naposled těšit z její společnosti“,
a než mu mohla něco odpovědět, dodal: „Je tomu už přes osm
měsíců. Setkali jsme se naposled 26. listopadu, kdy jsme všichni
tančili v Netherfieldu.“

Elizabeth potěšilo, že si to tak přesně pamatuje; a později si
našel příležitost zeptat se jí, když je ostatní nerušili, zda
jsou nyní všechny její sestry v Longbournu. Ta otázka sama o sobě
mnoho neznamenala, právě tak jako předchozí poznámka, ale byly
provázeny pohledem a vysloveny způsobem, který jim dával hlubší
význam.

Nepodařilo se jí příliš často věnovat pozornost samému Darcymu,
ale kdykoli se na něj přece jen zadívala, viděla, že se stále
ještě tváří přívětivě, a všechno, co řekl, bylo tak vzdáleno
jakékoli povýšenosti nebo opovržení vůči přítomným, že mohla
s jistotou pokládat dokonalé způsoby, jichž byla včera svědkem,
za něco aspoň trochu trvalejšího než chvilkový rozmar. Když
přihlížela k tomu, jak se snaží získat sympatie a dobré mínění
lidí, s nimiž by byl před několika málo měsíci jakékoli styky
pokládal za nevhodné — když viděla, jak je pozorný nejen vůči ní,
ale právě vůči těm příbuzným, jimiž tak otevřeně opovrhoval,
a když si vzpomněla na jejich poslední bouřlivý výstup na
hunsfordské faře — byl to tak neuvěřitelný rozdíl a jeho proměna
na ni udělala takový dojem, že sotva dokázala potlačit viditelný
úžas. Nikdy, ani ve společnosti jeho drahých přátel
v Netherfieldu, ani mezi jeho vznešenými příbuznými na Rosingsu,
dosud nezažila, že by se tak snažil být milý, že by se tak
dokázal oprostit od vědomí vlastní důležitosti a od své
neochvějné přezíravosti jako nyní, kdy mu jeho snaha mohla sotva
co důležitého přinést a kdy už jen ti noví známí, jimž věnoval
takovou pozornost, by byli vzbudili úsměšky a odsouzení jak
netherfieldských, tak rosingských dam. Návštěva se protáhla přes
půl hodiny, a když se zvedli k odchodu, aby se rozloučili, vyzval
pan Darcy sestru, aby podpořila jeho přání uvítat pana Gardinera
s chotí a slečnu Bennetovou během jejich zdejšího pobytu
v Pemberley na obědě. Slečna Darcyová sice s ostychem, který
nasvědčoval, že není ještě příliš zvyklá zvát hosty, ale ochotně
poslechla. Paní Gardinerová pohlédla na neteř, aby zvěděla, zda
ona, jíž pozvání platilo především, má chuť je přijmout, ale
Elizabeth se koukala stranou. Paní Gardinerová však usoudila, že
ten schválně vyhýbavý postoj svědčí spíš o okamžitých rozpacích
než o odmítavém postoji, a když viděla, že její manžel, který
miloval společnost, by pozvání ochotně přijal, prohlásila, že
ráda přijde, a návštěva byla stanovena na pozítří. Bingley
vyjádřil radost nad tím, že má jistotu se s Elizabeth ještě
shledat, neboť jí toho má mnoho co říci a musí se jí zeptat na
leccos o společných hertfordshirských přátelích. Elizabeth si to
všechno vyložila jako přání, aby od ní uslyšel něco o sestře,
a to ji potěšilo: vzhledem k této okolnosti i kvůli některým
jiným mohla po odchodu návštěvníků usoudit, že minulou půlhodinu
nestrávila nejhůř, ač během té doby ne-zakoušela zvlášť radostné
pocity. Dychtila po samotě a obávala se strýcova a tetina
vyptávání nebo narážek, a tak se zdržela jen tak dlouho, aby
vyslechla jejich uznalý úsudek o Bingleym, a pak se odspěchala
převléci. Neměla však proč se obávat zvědavosti manželů
Gardinerových; ti by byli ani nechtěli nutit ji ke zpovědi. Bylo
jim zřejmé, že se zná s panem Darcym mnohem důvěrněji, a uhádli,
že on je do ní zamilovaný až po uši. Viděli toho dost, aby si to
vyložili po svém, ale nic, co by je opravňovalo k vyptávání.

Nyní však měli snahu utvořit si o panu Darcym dobré mínění, a od
té doby, co se s ním seznámili, se nenaskytlo nic, co by tomu
překáželo.  Nemohli neocenit jeho ohleduplnost; a kdyby byli
posuzovali jeho charakter jen podle vlastních zážitků a podle
řečí jeho hospodyně a nebrali v úvahu žádné jiné dojmy, byli by
Hertfordshirští, kteří ho znali, sotva uvěřili svému sluchu. Teď
měli zájem na tom, uvěřit hospodyni, a brzy si uvědomili, že
názory služebné, která ho zná od čtyř let a která vůbec dělala
dojem slušné paní, není možno lehkovážně pominout. Ani mezi svými
lambtonskými přáteli se nedozvěděli nic, co by ho podstatně
znevažovalo.

Nikdo mu nemohl vytknout než pýchu, a snad i oprávněně; ne-li,
pak by mu ji určitě přisoudili obyvatelé tržního městečka, kde se
jeho rodina s nikým nestýkala. Bylo však obecně uznáváno, že je
velkomyslný a že hodně pomáhá chudým.

Pokud jde o Wickhama, zjistili naši cestovatelé zakrátko, že se
velké oblibě zrovna netěší, a třebaže nikdo vlastně neznal
podstatu jeho rozepře se synem jeho mecenáše, věděli moc dobře,
že po sobě zanechal dluhů jako máku, když odjel z Derbyshiru,
a že je pan Darcy později zaplatil.

Zatím Elizabeth zalátala v myšlenkách ještě častěji do Pemberley
než včera, a třebaže jí s postupujícím časem večer připadal velmi
dlouhý, přece nestačil na to, aby si určila své vztahy k jednomu
člověku v oné rezidenci, a tak ležela s očima otevřenýma ještě
dobré dvě hodiny a snažila se vyznat sama v sobě. Určitě k němu
nechová nenávist. Ne, nenávist dávno vyprchala a téměř stejně
dlouho se už styděla, že k němu pociťovala antipatii, kterou
neváhala tak nazvat. Vzbudil v ní úctu, když se přesvědčila
o jeho ušlechtilých vlastnostech, a ač si to zprvu přiznávala
neochotně, po čase už jí to nebylo tolik proti mysli; nyní se ta
úcta vlivem navýsost lichotivé výpovědi a jeho přívětivosti, jaké
se stala svědkem včera, změnila v něco ještě osobnějšího.

Avšak nad úctou a vážnosti převažoval ještě jeden důvod, který
nemohla pominout. Byla mu vděčná — vděčná nejen za to, že se do
ní kdysi zamiloval, ale že je mu podnes natolik drahá, aby jí
dokázal odpustit nedůtklivý a zbrklý způsob, jakým mu dala košem,
i nespravedlivá obvinění, jimiž své odmítnutí provázela. Ten,
o němž předpokládala, že se jí bude stranit jako úhlavního
nepřítele, ukázal při náhodném setkání, že by se s ní velmi rád
stýkal dál, a aniž jí netaktně dával najevo náklonnost nebo se jí
nějak vnucoval, usiloval jen o to, aby se zavděčil jejím
přátelům, a snažil se, aby se seznámila s jeho sestrou. Že se tak
sebevědomý člověk dokázal takhle změnit, to nevzbuzovalo jen
úžas, ale i vděk — neboť to musela způsobit láska - vřelá láska,
a ta se jí zdála spíše hodná podpory než zavržení, třebaže by
nebyla dokázala své pocity jasně definovat. Ctila ho, vážila si
ho, byla mu vděčná, upřímně mu přála všechno nejlepší, a jen by
byla ráda věděla, zda sama touží, aby to záviselo na ní, a zda by
to přineslo štěstí jemu i jí, kdyby využila té moci, kterou
vycítila, že nad ním ještě má, aby se jí opět začal dvořit.

Večer se teta s neteří dohodly, že tak mimořádný přátelský zájem,
jaký projevila slečna Darcyová tím, že je přišla navštívit hned
v den svého příjezdu, neboť přicestovala až před polednem, si
zaslouží uznání, a jakkoli jí nemohou oplatit v plné míře, měly
by i ony projevit snahu; a že by proto bylo vhodné, kdyby zašly
zítra dopoledne na Pemberley složit jí svou poklonu. Na tom se
tedy usnesly. — Elizabeth měla radost, avšak když se sama sebe
tázala proč, nevzmohla se na kloudnou odpověď.

Pan Gardiner je opustil krátce po snídani. Včera se opět spřádaly
rybářské plány a nakonec si napevno smluvil, že se v poledne se
jde s několika pány z Pemberley.

Kapitola 45
-----------

Nyní už byla Elizabeth přesvědčena, že žárlivost je pravým
důvodem, proč ji slečna Bingleyová neměla v lásce; správně
tušila, že ani její návštěva na Pemberley jí nebude vhod,
a zvědavě očekávala, jakými roztomilostmi ji ona dáma při
opětovném setkání zahrne. Když přijely, uvedl je sloužící vstupní
síní do salónu, jenž byl obrácen na sever a vytvářel v létě
příjemné prostředí. Otevřená okna vedla do parku a skýtala
osvěžující pohled na zalesněné vršky za domem a nádherné duby
a španělské kaštany, roztroušené na přilehlém trávníku.

Zde je uvítala slečna Darcyová, která dlela ve společnosti paní
Hurstové, slečny Bingleyové a vychovatelky, s níž žila v Londýně.
Georgiana je přijala velmi příznivě, avšak s rozpačitostí, jež
sice pramenila z plachosti a ze strachu, aby se nedopustila
něčeho nevhodného, avšak snadno mohla vzbudit v lidech, kteří
měli pocit nižšího společenského postavení, dojem, že je pyšná
a zachovává si odstup. Paní Gardinerová s neteří ji však chápaly
a litovaly. Paní Hurstová a slečna Bingleyová je vzaly na vědomí
jen zběžnou úklonou; a když se usadily, zavládlo mlčení, trapné,
jak taková mlčení nevyhnutelně bývají. První je přerušila paní
Annesleyová, jemná, na první pohled příjemná paní, jež svou
snahou udržet rozhovor jakžtakž v chodu dokázala, že má lepší
vychování než ostatní přítomné; díky jí a paní Gardinerové a za
občasného Elizabethina přispění hovor plynul.  Slečna Darcyová se
tvářila, jako by si přála mít tolik kuráže, aby se jej
zúčastnila, a tu a tam se odvážila prohodit kratičkou větu, když
hrozilo nejméně nebezpečí, že ji někdo uslyší.

Elizabeth brzy seznala, že ji slečna Bingleyová nespouští z očí
a že nemůže říci slůvko — a zvlášť slečně Darcyové — aby nebyla
bedlivě sledována. Toto vědomí by jí nebylo zabránilo v pokusech
navázat rozhovor, jenže byly usazeny nepohodne daleko od sebe; na
druhé straně jí však nebylo proti mysli, že na ní nespočívá
povinnost udržovat zábavu.  Byla cele ponořena do vlastních
myšlenek. Očekávala, že každou chvíli vejde některý, z pánů.
Přála si a obávala se, že to bude pán domu, a je-li mocnější její
obava nebo její přání, sama nevěděla. Seděla takto dobré čtvrt
hodiny, aniž zaslechla hlas slečny Bingleyové, až ji náhle
vyrušil chladný dotaz, jak se daří rodičům a sestrám. Odvětila
stejně lhostejně a krátce a druhá se už neozvala.

Další rozptýlení se jim na této návštěvě naskytlo, když vstoupili
sloužící se studenou pečení, zákusky a nejvybranějšími druhy
ovoce tohoto ročního období, avšak dříve musela paní Annesleyová
vrhnout četné výmluvné pohledy a úsměvy na slečnu Darcyovou, aby
jí připomněla její hostitelské povinnosti. Nyní měla společnost
zaneprázdnění — a třebaže se nedokázaly rozhovořit, jíst mohly
všechny a krásné pyramidy hroznů, nektarinek a broskví je brzy
přilákaly ke stolu.

Zatímco se takto zaměstnávaly, měla Elizabeth příležitost poznat,
zda si spíš přeje, aby se pan Darcy objevil, anebo se toho obává,
neboť vešel do pokoje; a třebaže ještě před chvilkou uvěřila, že
by jí to spíš bylo milé, začala litovat, že se objevil.

Strávil právě hezkou chvíli s panem Gardinerem, jenž se spolu
s dvěma nebo třemi pány ze zámku zabavoval u řeky, ale opustil
je, jakmile se dověděl, že jeho dámy hodlají to dopoledne oplatit
Georgianě návštěvu. Jakmile vstoupil, umiňovala si Elizabeth
moudře, že se bude chovat úplně přirozeně a volně — což bylo
lehké si umínit, ale těžší dodržet, neboť viděla, že je všichni
mají v podezření, a nebylo snad páru očí, které by ho při jeho
příchodu zvědavě nesledovaly. Na nikom se však nezračila upřená
pozornost tak nezastřeně jako na tváři slečny Bingleyové, ač se
celá zalévala úsměvy, kdykoli promluvila k původci toho všeho,
neboť žárlivost ji ještě nedohnala na pokraj zoufalství a její
boj o pana Darcyho zdaleka neskončil. Slečna Darcyová se po
bratrově příchodu nutila mnohem víc do řeči, a když Elizabeth
viděla, jak mu na tom záleží, aby se s jeho sestrou sblížily,
podporovala všechny konverzační pokusy, které k tomu směřovaly.
Ani slečně Bingleyové to neušlo, a jelikož hněv bývá špatný
rádce, prohodila při první příležitosti se zdvořilým pohrdáním :

„Poslyšte, slečno Elizo, je to pravda, že -ský pluk odtáhl
z Merytonu?  To musela být pro vaši rodinu krutá ztráta.“

Nebyla by se odvážila v Darcyho přítomnosti vyslovit Wickhamovo
jméno, avšak Elizabeth okamžitě pochopila, že právě na něho
naráží, a různorodé vzpomínky ji na okamžik vyvedly z rovnováhy,
avšak ovládla se vší mocí, aby odrazila podlý útok, a odvětila
hned věrohodně lhostejnými slovy.  Přitom bezděčně pohlédla na
Darcyho a zjistila, že zrudl a že ji napjatě pozoruje. Jeho
sestra byla tak poplašená, že nedokázala zvednout oči ze země.
Kdyby byla slečna Bingleyová tušila, jak trýznivou chvíli tím
připravila své milované přítelkyni, byla by bezpochyby od narážek
upustila: chtěla však jen připomenout muže, jemuž je podle jejího
mínění Elizabeth nakloněna, aby ji uvedla do rozpaků nebo aby ji
přiměla nějak prozradit svůj cit, a tím jí uškodila v Darcyho
očích, anebo snad chtěla i jeho upamatovat, jak pošetile
a nejapně se některé členky Bennetovy rodiny chovaly, jakmile se
octla na dohled uniforma. Nedoneslo se k ní nikdy ani slovo
o tom, jak se slečna Darcyová zamilovala a hodlala uprchnout.
Darcy se s tím nesvěřil žádné bytosti, před níž to mohl utajit,
s výjimkou Elizabeth, a zvlášť mu záleželo na tom, aby se to
nedozvěděli Bingleyho příbuzní, a to proto, usoudila Elizabeth,
že si odedávna přeje, aby se později stali sestřinými příbuznými.
Jistě už nějaké takové záměry osnoval, a třebaže vědomě
nepřipustil, že z toho pramenily jeho snahy odloučit přítele od
Jane, bylo pravděpodobné, že pociťuje starost o Bingleyho blaho
tím bezprostředněji.

Elizabethin klid a sebeovládání však brzy uklidnily jeho
rozrušení; a jelikož se slečna Bingleyová, mrzutá a zklamaná,
neodvažovala začít o Wickhamovi otevřeněji, vzpamatovala se po
čase i Georgiana, třebaže ne natolik, aby se zúčastnila hovoru.
Její bratr, na něhož se neodvažovala ani pohlédnout, si v té
chvíli vůbec neuvědomil, co má Elizabeth s tou záležitostí
společného, a právě příhoda, která měla od ní jeho mysl odvrátit,
ho k ní ještě připoutala a dodala mu dobré mysli.

Návštěva nepřetrvala dlouho svrchu zmíněnou otázku a odpověď,
a zatímco je pan Darcy doprovázel ke kočáru, dávala slečna
Bingleyová průchod svým citům tím, že kritizovala Elizabeth, její
chování i zevnějšek. Ale Georgiana se k ní nepřidala. Bratrovo
doporučení stačilo, aby v ní nalezla zalíbení, on se v nikom
nemohl mýlit a o Elizabeth mluvil takovým způsobem, že Georgiana
nemohla soudit jinak, než že je půvabná a roztomilá. Když se
Darcy vrátil do salónu, neovládla se slečna Bingleyová, aby mu
nezopakovala něco z toho, co právě říkala jeho sestře.

„Ta Eliza Bennetová vypadala dnes ale hrozně, pane Darcy,“
prohlásila.  „V životě jsem neviděla, aby se někdo tak změnil
jako ona od zimy. Jak zhnědla a zhrubla! Luisa a já jsme si právě
říkaly, že bychom ji ani nepoznaly.“

Jakkoli se panu Darcymu takový projev málo zamlouval, spokojil se
s chladnou odpovědí, že žádnou změnu nepostřehl, ledaže je trochu
opálená — což se stává, když se cestuje v létě.

„Musím se přiznat,“ nedala si pokoj, „že já za svou osobu jsem ji
tedy nikdy za žádnou krásku nepovažovala. V obličeji je moc
hubená, pleť má matnou a rysy nevýrazné. Její nos je bez
osobitosti — profil nijaký.  Zuby ujdou, ale nic zvláštního to
zase není, a pokud jde o její oči, o nichž jsem zaslechla jakousi
pochvalnou zmínku, já na nich nikdy nic mimořádného neviděla.
Kouká se ostře a mazaně, a to se mi vůbec nezamlouvá, a chování
má velice sebevědomé, což vůbec není moderní a působí to
nesnesitelně.“

Slečna Bingleyová byla skálopevně přesvědčena, že se Darcymu
Elizabeth líbí, a toto tedy nebyl nejlepší způsob, jak se mu
zavděčit; avšak v zlosti si málokdo počíná moudře, a když na jeho
tváři spatřila výraz nevole, dosáhla toho, oč usilovala. Mlčel
však tvrdošíjně, a slečna Bingleyová, odhodlána přimět ho
k odpovědi, pokračovala:

„Pamatuji se, jak nás všechny udivilo, když jsme se s ní
v Hertfordshiru seznámili, že je všeobecně pokládána za
krasavici, a ještě si dobře vzpomínám, jak u nás jednou byli
v Netherfieldu na obědě a vy jste potom řekl: ,Ta že je krásná?
To jsem spíš ochoten považovat její matku za duchaplnou.' Ale pak
si vás nějak získala a jeden čas jste ji zřejmě pokládal za
docela přitažlivou.“

„Ano,“ odvětil Darcy, jenž se už neovládl, „ale to bylo jen
krátce po seznámení, a nyní už ji dlouhé měsíce považuji za jednu
z nejkrásnějších žen, s kterými jsem se kdy setkal.“ Nato odešel,
a slečna Bingleyová mohla být spokojená, že ho donutila říct
něco, co nezabolelo nikoho než ji.

Paní Gardinerová a Elizabeth prohovořily po návratu všechno, co
se zběhlo na návštěvě, až na to, co je obě nejvíc zajímalo.
Probraly spolu výrazy a chování všech přítomných, až na onu
osobu, která nejvíc poutala jejich pozornost. Mluvily o jeho
sestře, jeho přátelích, jeho domovu, jeho ovoci — o všem kromě
něho, a přitom Elizabeth toužila zvědět, co si o něm paní
Gardinerová myslí, a paní Gardinerovou by bylo navýsost
uspokojilo, kdyby o něm byla neteř začala.

Kapitola 46
-----------

Když přijeli do Lambtonu, byla Elizabeth velmi zklamaná, že na ni
nečeká dopis od Jane, a stejného zklamání se dožila i nazítří;
třetí den však učinil konec jejím výtkám a ospravedlnil sestru,
neboť přišly hned dva dopisy najednou. První se někde zatoulal
a Elizabeth to ani neudivilo, neboť Jane adresu dokonale
popletla.

Právě se vypravovali na procházku, když přišla pošta, a strýček
s tetičkou se vydali ven sami, aby si ji mohla v klidu přečíst.
Zatoulané psaníčko muselo přijít na řadu první; bylo psáno před
pěti dny. Na počátku líčila Jane různé jejich návštěvy a večírky
a sdělovala jí takové zajímavosti, jaké se na venkově obvykle
přiházejí, avšak druhá část, datovaná o den později a psaná
zjevně v rozrušení, obsahovala závažnější zprávy. V listě stálo:

    Mezitím, co jsem Ti toto napsala, drahá Lízinko, se přihodila
    nečekaná, vážná věc, ale nelekej se — jsme všichni zdrávi.
    Musím Ti však sdělit něco ohledně ubohé Lydie. Včera
    o půlnoci, když už jsme se všichni odebrali na lůžko, přišel
    spěšný list od plukovníka Forstera, v němž nám sděluje, že
    Lydia odjela do Skotska s jedním jeho důstojníkem, po pravdě
    řečeno s Wickhamem.  Představ si, jak nás to překvapilo. Jen
    Kitty zřejmě něco takového tušila. Mám o ni velkou starost.
    Tak nemoudrý sňatek z jeho i její strany! Doufejme však, že
    to dobře dopadne a že jsme se v něm zmýlily. Ráda věřím, že
    dokáže provést lehkomyslný a neuvážený kousek, avšak tento
    čin, to nám budiž útěchou, nesvědčí o zlém srdci. Aspoň si ji
    vyvolil nezištně, neboť jistě ví, že jí tatíček nemůže nic
    dát. Ubohá maminka je hluboce zarmoucena. Tatíček to snáší
    statečněji. Jak jsem ráda, že jsme jim neřekly, co jsme se
    o něm doslechly! Musíme na to samy zapomenout. Odjeli asi
    v sobotu o půlnoci, ale začali je postrádat až včera ráno
    v osm. Pak nám okamžitě poslali zprávu.  Představ si,
    Lízinko, že museli projet kolem nás sotva na deset mil.
    Plukovník Forster se domnívá, že je tu můžeme brzy čekat.
    Lydia nechala krátký dopis jeho choti, kde jí sděluje, co
    hodlá učinit. Musím už končit, protože nemohu nechat ubohou
    matinku dlouho samotnou. Bojím se, že z toho ze všeho nebudeš
    moudrá, ale sama sotva vím, co píši.

Když Elizabeth dočetla, nevěnovala dlouhý čas úvahám, a ještě než
si stačila uvědomit vlastní pocity, uchopila druhé psaní,
s napjatou nedočkavostí je roztrhla a hltala jeho řádky: byly
psány o den později než závěr předchozího dopisu.

    Nejdražší sestřičko, touto dobou máš už v ruce můj spěšný
    list, pokusím se nyní psát srozumitelněji a čas na to mi
    nechybí, avšak mám v hlavě takový zmatek, ze nemohu zaručit,
    podaří-li se mi vypovědět Ti všechno po pořádku. Nevím ani,
    jak to mám napsat, milá Lízinko ale nepotěším Tě a odkládat
    se to nedá. Jakkoli nemoudrý se nám zdál sňatek pana Wickhama
    s naší ubohou Lydií, obáváme se nyní, zda k němu skutečně
    došlo, neboť není vůbec jisté, že odjeli do Skotska. Včera
    k nám přibyl plukovník Forster; opustil Brighton předevčírem,
    několik hodin poté, co odeslal onen spěšný list. Ačkoli Lydia
    na svém stručném lístku paní F. výslovně říká, ze mají
    namířeno do Gretna Greenu, naznačil Denny něco v tom smyslu,
    že pochybuje, hodlal-li se tam kdy W. odebrat nebo si vůbec
    Lydii vzít, což se doneslo plukovníku Forsterovi, a ten pln
    obav opustil okamžitě B., aby je vypátral. Vysledoval je bez
    obtíží až do Claphamu, ale nikoli dále, neboť když tam
    přijeli, propustili kočár, který je vezl Z Epsomu,
    a přestoupili do nějakého dostavníku. Pak už víme jen to, že
    je viděli odjíždět směrem na Londýn. Nevím, co si o tom
    myslet. Plukovník Forster se vyptával všude na londýnské
    silnici a pak se rozjel do Hertfordshiru, usilovně po nich
    pátral u každého mýta a v hostincích v Barnetu a Hatfieldu,
    ale neměl úspěch — nikdo neviděl takové lidi projíždět. Je to
    od něho velmi laskavé a ohleduplné, že přijel do Longbournu
    a svěřil se nám se svými obavami způsobem, který svědčí
    o jeho ušlechtilém srdci. Upřímně lituji jeho i paní F., ale
    nikdo jim to nemůže klást za vinu. Drahá Lízinko, jsme úplně
    zdrceni.  Tatíček i matinka se obávají nejhoršího, ale já jej
    nemohu pokládat za takového darebáka. Možná že je pro ně
    Z mnoha důvodů výhodnější, aby se dali tajně oddat ve městě,
    než aby uskutečnili svůj původní úmysl, a i kdyby on pojal
    nečestné úmysly vůči dívce z takové rodiny jako Lydia, což
    bych mohla předpokládat, že ona Ztratila všechnu soudnost
    ?  Vyloučeno ! Plukovník F. však příliš nevěří, Že se vzali,
    a to mě rmoutí; zavrtěl hlavou, když jsem vyjádřila naději,
    a pravil, že se obává, že W. nelze důvěřovat. Ubohá matinka
    je z toho doopravdy nemocná a nevychází ze své ložnice. Kdyby
    se něčím zaměstnala, bylo by to pro ni lépe, avšak toho se
    nemůžeme nadít. Pokud jde o tatíčka, ještě nikdy jsem ho
    neviděla tak rozrušeného. Ubohá Kitty dostala vyhubováno, že
    nic neřekla o jejich známosti, ale byla vázána slibem
    mlčenlivosti, tak se není co divit. Upřímně se raduji, drahá
    Lizinko, že jsi byla těch otřesných výjevů poněkud ušetřena,
    avšak nyní, kdy první rozčilení pominulo, se Ti musím
    přiznat, že velmi toužím po Tvém návratu. Nejsem však tak
    sobecká, abych to vyžadovala, jestli se Ti to nehodí.

    Žij blaze !

    Znovu se chápu pera, abych učinila co jsem Ti právě řekla, že
    neučiním, avšak vzhledem k okolnostem nevidím vyhnutí než
    poprosit Vás všechny naléhavě, abyste sem co nejrychleji
    přijeli. Znám drahého strýčka a tetinku tak dobře, že se
    nebojím je o to požádat, a strýčka chci poprosit ještě
    o něco. Tatíček se vydává bez prodlení s plukovníkem
    Forsterem do Londýna, aby se je pokusil vypátrat. Opravdu
    nevím, jak to hodlá učinit, avšak ve svém hlubokém bolu
    nebude s to jednat nejúčinnějším a nejuváženějším způsobem
    a plukovník Forster se musí vrátit do Brightonu nejpozději
    zítra večer. V této těžké situaci by mu strýčkova rada
    a pomoc byly nedocenitelnou oporou ; však jistě porozumí, jak
    mi je, a já spoléhám na jeho dobrotu.

„Ach, kde jen ten strýček může být?“ zvolala Elizabeth
a vyskočila z křesla, kde četla, aby se za ním okamžitě rozběhla
a neztratila ani minutku tak drahocenného času; než však dospěla
ke dveřím, lokaj je otevřel a uvedl pana Darcyho. Ten se lekl
její bledosti i prudkého pohybu, avšak než se vzpamatoval
natolik, aby něco řekl, Elizabeth, jež neměla smysl vůbec pro
nic, co se netýkalo Lydie, na něho vychrlila: „Omluvte mě,
prosím, ale nemohu se zdržet. Musím okamžitě najít pana
Gardinera, velice to spěchá, každá minuta je drahá.“

„Dobrý bože! Co se děje?“ zvolal procítěně, i když snad ne podle
všech společenských pravidel, a pak se ovládl: „Nezdržím vás ani
na okamžik, ale dovolte, abych sám — nebo aby lokaj doběhl pro
pana Gardinera a jeho choť. Asi vám není dobře — nemůžete nikam
chodit.“ Elizabeth zaváhala, ale cítila, že se pod ní nohy chvějí
a že by se zbytečně pokoušela strýce dohonit. Přivolala tedy
lokaje a přikázala mu tak bezdechým hlasem, že jí sotva rozuměl,
aby okamžitě pospíchal pro svého pána a paní.

Když lokaj odešel, usedla, jelikož se nemohla udržet na nohou;
a vypadala tak uboze, že ji Darcy nechtěl nechat samotnou
a neudržel se, aby láskyplně a účastně neřekl: „Dovolte mi, abych
vám zavolal komornou.  Nesměl bych vám něco podat, aby se vám
ulevilo? — Což sklenku vína — mohu ji přinést? — Jste vážně
chorá.“

„Není třeba, děkuji vám,“ odvětila a ze všech sil se snažila
starosti - právě jsem dostala z Longbournu strašné zprávy.“

Jak se o tom zmínila, propukla v pláč a chvíli ze sebe nedokázala
vypravit ani slovo. Darcy, celý vylekaný, mohl jen něco zakoktat
o své účasti a mlčky soustrastně přihlížet. Konečně opět
promluvila: „Právě jsem dostala dopis od Jane a v něm takové
strašné zprávy.  Nebude to možno před lidmi utajit. Moje
nejmladší sestra opustila své přátele - uprchlá — vydala se všanc
— panu Wickhamovi. Odjeli spolu z Brightonu.  Vy ho dobře znáte,
tak si ostatní domyslíte.  Ona nemá peníze ani vlivné příbuzné,
nic, co by ho mohlo zlákat — je ztracena navždy.“

Darcy strnul úžasem. „Když si pomyslím,“ dodala hlasem plným
rozčilení, „že já jsem tomu mohla zabránit!  Vždyť jsem věděla,
jaký je.  Kdybych byla sdělila něco z toho — aspoň něco z toho,
co jsem se dověděla — kdybych to byla sdělila našim! Kdyby ho
byli prohlédli, nebylo by se to mohlo stát. Ale teď už je — teď
už je pozdě.“

„Jsem upřímně zdrcen,“ pravil Darcy, „zdrcen — otřesen. Avšak je
to jisté — naprosto jisté?“

„Bohužel ano. Opustili spolu Brighton v neděli večer a podařilo
se vysledovat je téměř až do Londýna, tam se však stopy ztrácejí;
určitě nejeli do Skotska.“

„A co se stalo, jaké kroky jste podnikli, aby byla nalezena?“

„Otec odjel do Londýna a Jane ve svém dopise prosí, aby mu
strýček bez odkladu přispěl na pomoc: doufám, že do půl hodiny
odcestujeme. Ale co se dá udělat — vím dobře, že se nedá nic
dělat. Čím je možné zapůsobit na takového člověka? Jak je vůbec
najdeme? Nemáme nejmenší naději. Je to strašné, ať se na to dívám
tak či tak!“

Darcy mlčky přikývl.

„Když se mně otevřely oči, jaký skutečně je — ach! Kéž bych byla
pochopila, co je mou povinností, kéž bych se toho byla odvážila!
Avšak já to nevěděla — bála jsem se do něčeho zasahovat. Osudný,
osudný omyl!“

Darcy neodpovídal. Zdálo se, že sotva vnímá její slova. Přecházel
po místnosti zabrán do úvah; čelo svraštělé, chmurný výraz ve
tváři.  Elizabeth to postřehla a okamžitě pochopila. Klesla
v jeho očích, a jak by také ne, pod vlivem takového prohřešku
v rodině, takové obrovské zaručené ostudy. Nedivila se mu, ani ho
neodsuzovala, avšak vědomí, že teď přemůže svůj cit, jí neutišilo
rozechvěné nitro, nepovzbudilo ji v jejím zoufalství. Na druhou
stranu však právě to jí pomohlo vyznat se ve vlastním srdci
a dosud nikdy si tak upřímně nepřiznala, že by ho mohla milovat,
jako v této chvíli, kdy jakékoli city byly odsouzeny k marnosti.

Vlastní záležitosti na ni sice mohly doléhat, avšak nemohly ji
cele pohltit. Lydia — to ponížení, to neštěstí, které na ně na
všechny přivolala, potlačily jakýkoli osobní zármutek; Elizabeth
zabořila tvář do kapesníku a na všechno ostatní zapomněla; až za
několik minut si uvědomila, kde je a co se děje, když její
společník hlasem plným účasti, avšak i s náznakem zdrženlivosti
řekl: „Obávám se, že už si hezkou chvíli přejete, abych vás
nerušil svou přítomností, a nemohu uvést na svou omluvu nic než
upřímný, třebas bezmocný soucit. Kéž by mi nebesa dopřála, abych
vás mohl slovy nebo činy utěšit ve vašem velkém žalu! Avšak
nebudu vás trápit marným přáním, jež by mohlo vyvolávat zdání, že
se ucházím o vaši vděčnost. Tato nešťastná událost bohužel asi
způsobí, že moje sestra nebude mít to potěšení uvítat vás dnes na
Pemberley.“

„Zajisté. Omluvte nás laskavě u slečny Darcyové. Řekněte, že jsme
se v naléhavé záležitosti museli okamžitě vrátit. Zamlčte
neblahou pravdu co nejdéle. Vím, že dlouho to být nemůže.“

Ochotněji ujistil, že nic neprozradí — opět ji politoval v jejím
trápení, vyjádřil naději, že to snad dopadne lépe, než se nyní
odvažují doufat, vyprosil si poručení u jejích příbuzných,
rozloučil se s ní vážným pohledem a odešel.

Když ji opustil, uvědomila si Elizabeth, jak je nepravděpodobné,
že by se ještě někdy mohli stýkat tak přátelsky a srdečně jako
při těch několika příležitostech v Derbyshiru; ohlédla se v duchu
nazpět na tu dobu, co se znali, tak bohatou na nedorozumění
a různé obraty, a povzdychla si nad protichůdnými pocity, které
v ní nyní vzbuzovaly touhu, aby ho lépe poznala, zatímco dříve by
ho byla s radostí navždy zavrhla.

Jsou-li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů, pak
se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala. Není-li tomu
však tak — je-li nepřirozené a nelogické, aby láska vytryskla
z takových pramenů, oproti tomu, co se často líčí jako následek
prvního pohledu, ještě než on a ona spolu prohodí dvě slova — pak
nelze uvést na její obranu nic než to, že onu druhou metodu
poněkud vyzkoušela na sympatiích k Wickhamovi, a jelikož to
špatně dopadlo, měla snad proč se zajímat o jiné, méně oslňující
vztahy. Každopádně litovala, že odešel, a tento první příklad
toho, jaké následky musí mít Lydiino provinění, ji uvrhl do
hlubokého zoufalství, když uvažovala o celé té neblahé
záležitosti.  Od té chvíle, kdy dočetla Janin druhý dopis, byla
pevně přesvědčena, že Wickham nemá v úmyslu si ji vzít. Nikdo než
Jane, pomyslela si, nemůže věřit takové optimistické iluzi.
Nepřekvapilo ji ani za mák, že se situace takto vyvíjí. Dokud
znala jen obsah prvního dopisu, nevycházela z úžasu — překvapilo
ji, že by si Wickham chtěl vzít dívku, s kterou by nic nevyženil,
a nemohla pochopit, čím ho Lydia dokázala tak upoutat.  Ale pak
se všechno vyvíjelo až příliš logicky. Na takovéhle dobrodružství
její půvab stačil, a i když nepředpokládala, že by s ním Lydia
utekla s vědomím, že se s ní neožení, dovedla si lehko
představit, že ani její ctnost, ani její rozum nejsou dostatečnou
zárukou, že se nedá lehko obloudit.

Dokud byl jeho pluk v Hertfordshiru, nikdy si nepovšimla, že by
ho Lydia zvlášť vyznamenávala přízní, ale byla přesvědčena, že
stačí projevit o ni zájem a zahoří pro kohokoli. Někdy si
oblíbila tohoto důstojníka, pak zas onoho, podle toho, který ji
svou dvorností právě víc zaujal. Byla přelétavá ve svých
sympatiích, ale někdo se pro ně vždycky naskytl. Co škody
napáchalo, že na ni doma přísněji nedohlíželi a že ji posuzovali
s falešnou shovívavostí! Ach, jak pronikavě si to teď
uvědomovala!

Hořela nedočkavostí, aby už byla doma — aby všechno viděla
a slyšela a podělila se s Jane o starosti, které teď musí
spočívat jen na ní, když je celá rodina vyvedená z míry, otec
odjel, matka není schopna nic zařídit a ještě vyžaduje soustavné
ošetřování. Ač byla přesvědčena, že Lydii už nic nepomůže, přece
se jí zdálo, že strýček by mohl rozhodujícím způsobem zasáhnout,
a dokud nevstoupil do pokoje, prožívala ve své netrpělivosti
muka. Manželé Gardinerovi poplašeně přiběhli, neboť ze sluhových
slov vyrozuměli, že jejich neteř náhle onemocněla; — když je
v této starosti upokojila, nedočkavě jim sdělila příčinu svého
vzkazu, přečetla jim oba dopisy a s rozechvěním zdůraznila závěr
druhého listu, třebaže Lydii neměli nikdy ve zvláštní oblibě.
I pana Gardinera a jeho choť to hluboce sklíčilo. Nešlo jen
o Lydii, ale o ně o všechny, a když dali nejprve průchod svému
překvapení a zděšení, přislíbil pan Gardiner ochotně, že udělá,
co bude v jeho silách. Třebaže od něho Elizabeth nic jiného
neočekávala, děkovala mu se slzami v očích, a jelikož se jejich
zájmy ztotožňovaly, dohodli se rychle o dalším. Hodlali
odcestovat co možno nejdříve.  „Ale co panstvo na Pemberley?“
zvolala paní Gardinerová. „John nám pověděl, že tu byl pan Darcy,
když jsi ho pro nás poslala — je to pravda?“

„Ano, a už jsem mu řekla, že nebudeme moci svou návštěvu
uskutečnit. To je všechno zařízeno.“

„Co je vlastně zařízeno?“ rozčilovala se v duchu tetička, když
pospíchala do svého pokoje, aby se přichystala na cestu. „Jsou
spolu natolik zadobře, že mu mohla všechno po pravdě vyjevit? Jen
kdybych věděla, jak to vlastně je!“

Toto přání zůstalo oslyšeno, měla však aspoň o čem přemýšlet ve
spěchu a zmatku následující hodiny. Kdyby byla Elizabeth měla
možnost nic nedělat, určitě by bývala přesvědčena, že po tom
otřesu není schopna se do něčeho pustit; avšak měla mnoho věcí na
starosti právě tak jako tetička, včetně toho, že musely napsat
všem svým lambtonským známým a pod nepravdivými záminkami omluvit
svůj náhlý odjezd. Za hodinu však všechno zvládly, a jelikož pan
Gardiner zatím zapravil účet v hostinci, nezbývalo už nic než
vyjet; a tak se Elizabeth po tom strašném dopoledni v době
kratší, než by byla mohla předpokládat, octla v kočáře směřujícím
do Longbournu.

Kapitola 47
-----------

„Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth,“ řekl strýc, když
opouštěli městečko, „a uváží-li se celá věc důkladně ze všech
stran, mám skoro chuť přidat se k názoru tvé starší sestry.
Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík
bezohledně svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez
přátel, a které dokonce dlí na návštěvě v rodině jeho velitele.
Cožpak může předpokládat, že její přátelé nezasáhnou? Nebo že by
se po takové urážce plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit
k pluku? Pokušení je tu neúměrné riziku!“

„Myslíte, že to tak skutečně může být?“ zvolala Elizabeth a na
okamžik se jí rozjasnila tvář.

„Na mou věru, strýček bude mít pravdu,“ pravila paní Gardinerová.
„Byl by to příliš velký přečin proti slušnosti, cti i proti jeho
zájmům, aby si to nerozmyslel.  Takovou špatnost bych přece jen
do Wickhama neřekla. Cožpak jsi ho ty sama, Lízinko, tak úplně
zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna ?“

„Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopen
je. Kéž by to bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuji doufat.
Proč by v tom případě nebyli odjeli do Skotska?“

„Předně nic nedokazuje,“ odvětil pan Gardiner, „že do Skotska
neodjeli.“

„Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do
dostavníku!  Kromě toho se nepodařilo zjistit, že by je byl někdo
viděl na barnetské silnici.“

„No dobrá — předpokládejme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam
třeba proto, že se ve velkém městě mohou lépe skrýt.
Pravděpodobně nemá ani jeden, ani druhý mnoho peněz, a tak je
možná napadlo, že to bude levnější, třebas ne tak jednoduché jako
ve Skotsku, vzít se v Londýně.“

„Proč by se však skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná
svatba? Ach ne, to nezní věrohodně. Jeho nejlepší přítel byl
přesvědčen, jak Jane píše, že si ji nechce vzít. Wickham se
rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit.  A co je Lydia
s to mu poskytnout — co je na ní kromě toho, že je mladá a veselá
— aby kvůli ní zahodil možnost polepšit si výhodným sňatkem
?  Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy, že
upadne v nemilost u pluku, to nedovedu Dosoudit, protože nemám
nejmenší tušení, jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním
důvodům, které uvádíte, nemohu bohužel přikládat takovou
závažnost. Lydia bratra, který by zasáhl, a on může usoudit
— vždyť otce zná a viděl, s jakou lhostejností a nezájmem přijímá
všechno, co se v rodině děje — že ten se nerad vyruší z klidu,
tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec
pod sluncem.“

„Dokázala by sis ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl
pro všechno jiné než pro svou lásku, že by s ním byla ochotna žít
jinak než v manželství?“

„Vám to připadá a jistě to také je k nevíře,“ odvětila Elizabeth
se slzami v očích, „že sestra může v takové chvíli pochybovat
o její slušnosti a počestnosti. Nevím, co na to říct. Snad jí
křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby
o něčem vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se
nestarala o nic než o zábavy a malichernosti. Naši jí dovolili
lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli názory, s nimiž přišla
do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu -ský pluk, neměla
v hlavě nic než lásku a koketování a důstojníky. Neuvažovala
a nemluvila o ničem jiném, takže — jak bych to vyjádřila — v sobě
pilně rozdmýchávala city, kterých při svém temperamentu beztoho
neměla nedostatek. A všichni víme, že Wickham svým zjevem
i chováním dokáže ženy okouzlit.“

„Ale vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho
takového dopustit.“

„O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě
človíčka, ať už se předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila,
že by něco takového provedl, dokud ji o tom nepřesvědčí důkazy.
Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve skutečnosti
je. Obě víme, že je krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani
čest nic neváží a že je právě tak falešný a zrádný jako
lichometný.“

„A tohle všechno skutečně víte?“ zvolala paní Gardinerová, hoříc
zvědavostí, odkud tyto informace pramení.

„Vím to zcela bezpečně,“ odpověděla Elizabeth a zrudla.
„Vyprávěla jsem vám přece nedávno, jak ohavně se zachoval k panu
Darcymu, a když jste byla posledně v Longbournu, slyšela jste na
vlastní uši, jakým způsobem mluví o člověku který se vůči němu
ukázal tak shovívavý a velkorysý. A jsou tu ještě jiné okolnosti,
které nemohu — které nejsou tak důležité, ale o celé rodině
Darcyových vykládal hrozné lži. Podle toho, jak vylíčil slečnu
Darcyovou, jsem byla přesvědčena, že se setkám s pyšnou,
povznesenou, nepříjemnou osobou. Přitom dobře ví, že opak je
pravda.  Musí vědět, že je milá a skromná, jako jsme ji poznali
my.“

„A Lydia tohle všechno ani netuší? Jak to, že neví, co tobě
a Jane nezůstalo utajeno?“

„Ach ano! — To je na tom právě to nejhorší. Než jsem pobývala
v Kentu, kde jsem se tak často stýkala s pánem Darcym a jeho
bratrancem plukovníkem Fitzwilliamem, sama jsem o tom neměla ani
tušení. A když jsem se vrátila domů, měl -ský regiment za týden
nebo za čtrnáct dní z Merytonu odtáhnout. Za těchto okolností se
ani Jane, jíž jsem to všechno svěřila, ani mně nezdálo nutné
někde něco povídat, neboť nám nepřipadalo, že by mohlo někomu
prospět, kdyby Wickham náhle pozbyl dobré pověsti, jíž se obecně
těšil. A když bylo dohodnuto, že Lydia pojede s paní Forsterovou,
vůbec mi nenapadlo, že bych ji před ním měla varovat. Ani na mysl
mi nepřišlo, že bychom ji svým stanoviskem uváděly v nebezpečí.
Jistě mi uvěříte, jak vzdálena jsem byla sebemenšího podezření,
že by to mohlo mít takové následky.“

„Neměli jste tedy zřejmě důvod se domnívat, když odjížděla do
Brightonu, že se do sebe zamilovali?“

„Vůbec ne. Nevzpomínám si na žádný projev náklonnosti ani z jeho,
ani z její strany; to víte, v rodině, jako je naše, by to jistě
neuniklo pozornosti. Když přijel k pluku, okouzlil ji, ale nás
všechny ostatní také. První dva měsíce po něm bláznila všechna
děvčata z Merytonu i přifařených obcí; ale on ji zvláštní
pozorností nevyznamenával, a proto zakrátko poté, co pro něho
divoce a horoucně vzplála, se jí začali líbit zase jiní
důstojníci, kteří se jí víc kořili, a těm věnovala svou přízeň.“

----

Ačkoli sotva co nového mohlo zmnožit jejich obavy, naděje
a dohady, je nabíledni, že po celou cestu se rozhovor točil
převážně kolem tohoto zajímavého námětu a že se k němu stále
vraceli. Elizabeth nesešel z mysli ani na okamžik. Nepřipustila
to její úzkost a sebeobviňování, nenalézala ani chvilkový oddech
a zapomnění.

Cestovali co nejspěšněji, přenocovali v zájezdním hostinci, takže
dospěli do Longbournu druhý den před polednem.

Elizabeth uklidňovalo aspoň vědomí, že se Jane netrápí ještě
i dlouhým čekáním. Gardinerovic dětičky zpozorovaly kočár
a číhaly na schodišti před domem, až vjede do travnatého dvora,
a když zastavil u domovních vrat, rozzářilo jim radostné
překvapení obličejíky a pak se projevilo v celých jejich
tělíčkách poskakováním a natřásáním, což byla první příjemná
skutečnost, která vítala hosty.

Elizabeth seskočila, každému dítěti vlepila rychle pusu
a spěchala do haly, kde se okamžitě setkala s Jane, která sbíhala
se schodů od matčiny ložnice.

Elizabeth ji láskyplně objala, oči obou se zalily slzami a přitom
se bez prodlení vyptávala, zda se nedověděli něco o uprchlících.

„Ještě ne,“ odvětila Jane. „Ale snad se všechno obrátí k lepšímu,
když teď přijel drahý strýček.“

„Je tatíček v Londýně?“

„Ano, odjel v úterý, jak jsem ti psala.“

„A dostali jste od něho nějaké zprávy?“

„Jen jednou. Poslal mi ve středu pár řádek, že v pořádku dojel
a co mám dělat, neboť o to jsem ho zvlášť prosila. Dodal ještě,
že už nebude psát, dokud nám nebude moci sdělit něco
závažnějšího.“

„A co maminka — jak se jí daří? Jak se vůbec daří vám všem?“

„Mamince se daří obstojně, aspoň doufám, třebaže je stále ještě
velmi otřesena. Je nahoře a bude mít velkou radost, až vás
všechny uvidí.  Nevychází ještě ze svého salónku. Mary a Kitty
jsou chválabohu zdravé.“

„Ale co ty — co ty?“ zvolala Elizabeth. „Jak jsi přepadlá! Co jsi
asi musela prožít!“

Sestra ji však ujistila, že se cítí docela dobře; a jejich
rozhovor, který se odehrával, zatímco se Gardinerovi věnovali
svému potomstvu, byl nyní přerušen příchodem ostatních. Jane
běžela uvítat strýčka s tetičkou a děkovala jim s úsměvy i slzami
zároveň.

Jakmile se všichni octli v salóně, padly samozřejmě znovu ty
otázky, které už položila Elizabeth, a i Gardinerovi brzy
zjistili, že jim Jane nemůže povědět nic nového. Její laskavé
srdce se však nevzdávalo optimistických nadějí, a stále počítala
ještě s tím, že všechno dobře skončí, že mohou každý den očekávat
dopis buď od Lydie nebo od otce, který jim všechno vysvětlí
a snad oznámí sňatek.

Po několikaminutovém rozhovoru se odebrali do pokojů paní
Bennetové a taje přijala přesně tak, jak se dalo očekávat, se
slzami, lamentacemi a nářkem; svolávala hromy a blesky na hlavu
zlosyna Wickhama, stěžovala si, co vytrpěla a čím jí kdo ublížil,
a obviňovala všechny krom oné osoby, jejíž neuvážené shovívavosti
bylo hlavně třeba klást za vinu omyly její dcery.

„Jen kdybych byla mohla prosadit svou,“ naříkala, „a kdybych byla
mohla jet do Brightonu s celou rodinou, tak k tomu nemuselo
dojít. Ale Lydia, chudinka zlatá, tam neměla nikoho, kdo by se
o ni staral. Forsterovi ji neměli pustit z očí ani na chvilku!
Jistě šijí vůbec nevšímali a tak podobně, protože Lydia by nic
neprovedla, kdyby ji byli pořádně hlídali.  Vždycky jsem si
o nich myslela, že jim ji nemůžeme svěřit, ale ukřičeli mě, jako
vždycky. Ubohá děvenka zlatá! A teď odjel i pan Bennet, a já to
tuším, že vyzve Wickhama na souboj, až ho najde, a ten ho zabije,
a co si pak počneme? Collinsovi nás odsud vyženou, ještě než jeho
tělo v hrobě vychladne, a jestli se nás ty, bratře, dobrotivě
neujmeš, pak nevím, kam se podějeme.“

Všichni ji chlácholili, aby si to tak nebrala, a pan Gardiner,
když ji nejprve ujistil o své náklonnosti k ní a její rodině, jí
sdělil, že hodlá odcestovat nazítří do Londýna a že bude všemožně
nápomocen panu Bennetovi v úsilí vypátrat Lydii.

„Nesmíš se zbytečně plašit,“ dodal, „je sice moudré připravit se
na nejhorší, ale zatím k tomu nemáme důvod. Není to ještě ani
týden, co opustili Brighton. Za několik dní už se o nich snad
něco dozvíme, a dokud nemáme jistotu, že si ji nevzal a vzít
nehodlá, nesmíme házet flintu do žita. Jakmile přibudu do města,
zajdu za švagrem, přemluvím ho, aby se přestěhoval k nám, a spolu
se pak uradíme, co počít.“

„Ach, drahý bratře!“ odvětila na to paní Bennetová, „nic jiného
bych si ani nemohla přát. Jenom zjisti, jakmile budeš v Londýně,
kde mohou být, a jestli se ještě nevzali, zařiď, aby to udělali.
Na svatební šaty ať nečekají, ale řekni Lydii, že na ně dostane
tolik peněz, kolik bude chtít, a že si je koupí po svatbě. Hlavně
ale nesmíš připustit, aby se s ním pan Bennet utkal v souboji.
Vypověz mu, jak jsem na tom bídně — že strachy div o rozum
nepřijdu, třesu se a chvěji po celém těle — v boku mě píchá
a hlava se mi může rozskočit a srdce mi tak tluče, že si
neodpočinu ve dne ani v noci. A že vzkazuji Lydii, mé děvečce
zlaté, aby si ty šaty nevybírala, dokud se se mnou neporadí,
protože ona neví, ve kterém obchodě se nejlépe nakoupí. Ach,
bratře, ty máš zlaté srdce! Já vím, že to všechno dokážeš.“

Pan Gardiner ji znovu ujistil, že jim bude v této situaci
nápomocen, seč mu síly stačí, avšak zároveň jí doporučil, aby
tolik nepodléhala ani růžovým nadějím, ani zoufalství, a tímto
způsobem u ní strávili čas až do chvíle, kdy se podával oběd; pak
ji zanechali hospodyni, která o ni pečovala, když se dcery
vzdálily, aby měla komu vylévat své city.

Ač bratr i švagrová měli dojem, že není nutné, aby se paní
Bennetová odlučovala od ostatních, nepokoušeli se jí to
vymlouvat, neboť věděli, že nemá dost rozumu, aby držela jazyk za
zuby před služebnictvem, obsluhujícím u stolu, a pokládali za
menší zlo, když jen jedna duše, spolehlivější a důvěryhodnější
než ostatní vyposlechne její obavy a názory o této věci.

V jídelně se k nim zakrátko přidružily i Mary s Kitty, které se
dříve nemohly objevit, neboť byly obě příliš zaneprázdněny ve
svých pokojích: jedna svou četbou, druhá zušlechťováním svého
zevnějšku.  Vypadaly však dosti klidně a nebyla na nich znát
žádná změna, ledaže ztráta nejmilejší sestry nebo hněv, který se
na ni v tomto případě snesl, zavinily, že Kitty kňourala ještě
trochu víc než jindy. Mary se ovládala natolik, že dokázala
s vážnou tváří zašeptat Elizabeth, jakmile zasedly za stůl:

„Jaká to neblahá příhoda! Patrně se to všude rozkřikne, avšak
musíme zbudovat hráz proti toku záští a zaplavit jedna druhé
zraněnou hruď balzámem sesterské útěchy.“

Když viděla, že se Elizabeth nemá k tomu, aby jí na to něco
odpověděla, dodala: „Lydia propadla zkáze, avšak my si z toho
aspoň můžeme odnést cenné ponaučení: ztratí-li žena ctnost, nic
už jí nepomůže — jediný chybný krok ji vede k věčnému zatracení
— dobrá pověst je stejně křehká jako vzácná — nemůžeme ani být
dost obezřelé ve vztahu k opovrženíhodnému druhému pohlaví.“

Elizabeth k ní v úžasu zvedla zrak, avšak byla příliš zdrcená,
aby odpovídala. Mary toho nedbala a dále se utěšovala morálními
dedukcemi ze zla, které je potkalo.

Odpoledne našly obě starší sestry příležitost být půl hodinky
samy a Elizabeth toho okamžitě využila k dalším dotazům, na něž
Jane ochotně odpovídala. Nejprve si společně zabědovaly nad
neblahými důsledky této události, které Elizabeth pokládala za
téměř nevyhnutelné a Jane nemohla zcela vyloučit, a pak
pokračovaly v úvahách na stále stejné téma: „A teď mi vypověz
všechno, úplně dopodrobna, co jsem ještě neslyšela,“ požádala
Elizabeth.  „Co říkal plukovník Forster? Jak to, že Forsterovi
předem nic nevytušili? Museli je přece spolu často vídat.“

„Plukovník Forster se skutečně přiznal, že je často podezíral ze
vzájemných sympatií, hlavně z Lydiiny strany, ale nebral to tak
vážně, aby se nad tím znepokojoval. Je mi ho tak líto! Choval se
k nám nesmírně ohleduplně a laskavě. Chtěl stejně přijet, aby nás
ujistil svou účastí, ještě než ho vůbec napadlo, že snad nejeli
do Skotska, a jakmile se tato obava vynořila, vydal se okamžitě
na cestu.“

„A Denny je tedy přesvědčen, že si ji Wickham nevezme? Byl předem
zasvěcen do jejich plánů? Mluvil plukovník Forster přímo sním?“

„Ano, avšak když se ho dotazoval, popřel Denny, že by o tom byl
předem věděl, a nechtěl říci, co si o tom vlastně myslí. Netvrdil
už, že si ji nevezme — a právě to mě vede k domněnce, že snad
předtím jeho slova někdo špatně pochopil.“

„Než plukovník Forster přijel, nikdo z vás tedy zřejmě ani
nezapochyboval, že jsou svoji.“

„Jak by nás to bylo mohlo vůbec napadnout? Mně to trochu dělalo
starosti — zapochybovala jsem tu a tam, zda s ním sestra bude
v manželství šťastna, protože jsem věděla, že se nechoval vždycky
docela pěkně. O tomhle tatíček s matinkou nevěděli, těm dělalo
těžkou hlavu, že je to tak neuvážený sňatek. Kitty se pak doznala
— samozřejmě ji těšilo, že je moudřejší než my — že jí Lydia
v posledním dopise něco takového naznačovala. Zřejmě věděla už
dlouhé týdny, že se mají rádi.“

„Ale ne předtím, než odjeli do Brightonu?“

„Ne, to myslím že ne.“

„A co plukovník Forster, odsuzoval Wickhama? Má představu, co je
to ve skutečnosti za člověka?““Musím přiznat, že nemluvil
o Wickhamovi tak pěkně jako kdysi. Považoval ho za nemoudrého
a výstředního. Jakmile se tato nešťastná událost rozkřikla,
začalo se po Merytonu říkat, že tu zanechal plno dluhů, ale
doufám, že to budou jen pomluvy.“

„Ach, Jane, kéž bychom nebyly dělaly takové tajnosti, kéž bychom
byly pověděly, co o něm víme! Tohle by se nebylo muselo stát!“

„Snad by to bývalo moudřejší,“ odpověděla sestra, „ale zdálo se
mi neomluvitelné obvinit někoho z dávných prohřešků, když nevím,
zda se od té doby nezměnil. Měly jsme nejlepší úmysly.“

„Zapamatoval si plukovník Forster něco z toho dopisu, který Lydia
zanechala pro jeho ženu?“

„Přivezl nám jej přečíst.“

Jane jej vyňala z kabelky a podala Elizabeth. Obsahoval toto
sdělení:

    Nejdražší Harrieto,

    to se nasměješ, až zjistíš, že jsem zmizela, sama se musím
    smát, když si představím, jak budete překvapeni, až mě zítra
    ráno začnete postrádat.  Odjíždím do Gretna Greenu, a jestli
    neuhádneš s kým, budu Tě muset považovat za husičku, protože
    miluju jen jednoho muže na světě, a ten je anděl. Umřela bych
    bez něho, a tak si myslím, ale na tom není nic špatného, když
    odjedeme. Našim nic nepiš, jestli se Ti nechce, protože budou
    tím víc koukat, až ode mne dostanou psaníčko s podpisem
    „Lydia Wickhamová“. To bude povedený žert! Směji se tak, že
    sotva udržím pero v ruce. Prosím, omluv mě u Pratta, že si
    s ním dnes večer nezatančím, jak jsem mu slíbila. Řekni mu,
    že doufám, že mi to promine, až se všechno doví, a řekni mu,
    že si s ním zatančím s největší radostí, až se příště sejdeme
    někde na plese. Pošlu si pro věci, až se vrátím do
    Longbournu, ale byla bych ráda, kdybys řekla Sally, aby
    zašila tu velikánskou trhlinu na těch vyšívaných mušelínových
    šatech, než je zabalí. Žij blaze. Pozdravuj svého manžela.
    Doufám, že nám připijete na šťastnou cestu. — Tvá upřímná
    přítelkyně

    Lydia Bennetová

„Taková lehkovážnost, taková lehkovážnost!“ zvolala Elizabeth,
když dočetla. „Jak může v takové chvíli psát tímhle tónem! Ale
aspoň svědčí ten dopis o tom, že ona se vydávala na cestu
s vážnými úmysly. Ať už ji potom přemluvil k čemukoli, ona se
vědomě do ničeho špatného nepouštěla.  Chudák tatíček! Co ten si
při tom musel myslet!“

„Neviděla jsem ještě nikoho tak z hloubi duše otřeseného. Dobrých
deset minut ze sebe nevypravil slova. Mamince se okamžitě udělalo
špatně a v celém domě zavládl hrozný zmatek!“

„Prosím tě, Jane,“ zvolala Elizabeth, „a zbyla tu jediná služka,
která by to všechno byla do večera podrobně nevěděla?“

„Nevím. Snad ano. Ale je moc těžké, dát v takové chvíli na
všechno pozor.  Maminka měla hysterický záchvat, a třebaže jsem
se ze všech sil snažila jí pomoci, asi jsem neudělala tolik,
kolik jsem mohla. Ale popadla mě taková hrůza z toho, co se může
stát, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí.“

„Bylo toho na tebe moc, že jsi ji sama ošetřovala. Nevypadáš
vůbec dobře. Kéž bych tu byla bývala s tebou! Takhle spočívalo
všechno to trápení a starosti jen na tobě.“

„Mary i Kitty byly moc milé a byly by se se mnou podělily
o všechnu námahu, o tom jsem přesvědčena, ale nechtěla jsem to
ani po jedné, ani po druhé žádat. Kitty je tak štíhlá a křehká
a Mary se tolik učí, že ji nelze vyrušovat, když odpočívá.
Tetička Philipsová k nám přišla v úterý, když tatíček odjel,
a byla tak hodná, že se mnou zůstala až do čtvrtka. Byla to pro
nás pro všechny velká pomoc a útěcha. A lady Lucasová sem zašla
ve středu, aby nám projevila účast, a nabídla se, že sem ona nebo
její dcery zaskočí, budeme-li potřebovat, což od ní bylo moc
hezké.“

„Měla si tam radši zůstat,“ zvolala Elizabeth. „Snad to myslela
dobře, ale v takovéhle nešťastné situaci člověk nemůže sousedy
ani dost zanedbávat. Pomoci nemohou, soucit je nesnesitelný. Ať
se na nás vítězoslavně naparují na dálku a dají pokoj.“ Pak se
vyptávala, jakým způsobem hodlá otec postupovat, aby ve městě
vypátral svou dceru.

„Chtěl, pokud vím, zajet do Epsomu,“ odvětila Jane, „tam totiž
naposled přepřahali, a vyptávat se postiliónů, jestli by se od
nich něco nedozvěděl. Šlo mu jistě hlavně o to, aby zjistil číslo
dostavníku, který je vezl z Claphamu. Podaří-li se nějak
vypátrat, před kterým domem kočí pasažéry vyložil, hodlal se tam
poptávat a doufal, že by se dozvěděl stanoviště i číslo
dostavníku. Nevím, nač ještě pomýšlel, ale on tak spěchal, aby už
byl pryč, a byl tak rozrušený, že mi dalo velkou práci, aby mi
pověděl aspoň tohle.“

Kapitola 48
-----------

Celá rodina doufala, že nazítří dojde nějaká zpráva od pana
Benneta, avšak listonoš přišel a nepřinesl od něho ani řádečku.
Znali otce a věděli, že se obvykle jen liknavě a nerad odhodlává
k psaní, avšak nadali se, že za těchto okolností se přece jen
donutí. Nezbytně z toho vyplývalo, že pro ně nemá žádné dobré
noviny, avšak i to by byli rádi věděli najisto. Pan Gardiner
čekal jen na poštu a pak se hned vydal na cestu. Když odjel,
mohli se v Longbournu aspoň spolehnout na to, že je bude stále
zpravovat, co je nového, a strýček při rozloučení slíbil, že bude
naléhat na pana Benneta, aby se co nejdříve vrátil domů, čímž
velice potěšil svou sestru, neboť to pokládala za jedinou záruku,
že jí manžel nepadne v souboji.

Paní Gardinerová hodlala setrvat i s dětmi v Hertfordshiru ještě
několik dní, neboť se domnívala, že svou přítomností neteřím
ulehčí. Střídala se s nimi v ošetřování paní Bennetové, a byla
jim velkou útěchou ve volných chvílích. I jejich druhá teta je
často navštěvovala a přicházela vždy, jak prohlašovala, s úmyslem
je rozptýlit a povzbudit; jelikož však jim pokaždé vylíčila
nějaký nový příklad Wickhamovy rozmařilosti a zbrklosti,
opouštěla je obvykle v stísněnější náladě než předtím.

Celý Meryton snaživě očerňoval muže, kterého tu ještě před třemi
měsíci měli za anděla. Šla fáma, že je zadlužen u všech místních
obchodníků, a jeho pletky, vesměs poctěné označením svedení, se
probíraly v každé kupecké rodině. Kdekdo o něm prohlašoval, že je
to největší zvrhlík pod sluncem, a kdekdo si najednou uvědomoval,
že nikdy nedůvěřoval jeho předstírané dobrosrdečnosti. Elizabeth
z toho ze všeho sice věřila každému pátému slovu, ale stačilo to,
aby se ještě utvrdila v přesvědčení, že je sestra ztracena,
a dokonce i Jane, která tomu všemu přikládala ještě méně víry,
téměř ztrácela naději, zvláště když dny uplývaly, a kdyby byli
skutečně odjeli do Skotska, kteroužto možnost ještě úplně
nezavrhla, museli by o nich už mít s největší pravděpodobností
nějakou zprávu.

Pan Gardiner odjel z Longbournu v neděli a v úterý od něho jeho
choť dostala psaní; oznamoval jim, že hned po svém příjezdu
vyhledal švagra a přemluvil ho, aby se nastěhoval k němu do
Gracechurch Street, že pan Bennet ještě před jeho příjezdem
navštívil Epsom a Clapham, avšak bez valného výsledku, a že je
nyní odhodlán poptávat se ve všech větších hotelích, neboť se mu
zdá dost pravděpodobné, že se po příjezdu do Londýna zprvu
v některém ubytovali, než si našli byt. Pan Gardiner sám si od
tohoto počínání příliš mnoho neslibuje, avšak jelikož si to švagr
přeje, hodlá mu v tom pomáhat. Dodal, že pan Bennet zatím nechce
ani slyšet, aby opustil Londýn, a slíbil opět brzy psát. Dopis
měl takovouto doušku:

    Napsal jsem plukovníku Forsterovi a pohádal jsem ho, aby se
    snažil zjistit u pluku od Wickhamových kamarádů, má-li ten
    člověk nějaké příbuzné nebo známé, kteří by mohli vědět, kde
    se asi v Londýně ukrývá.  Najde-li se tam někdo, kdo by byl
    s to nám pomoci, a my bychom získali takovéto vodítko, mohlo
    by to být velmi důležité. Plukovník Forster jistě udělá, co
    je v jeho silách, aby nám vyhověl. Teď mě však napadá, že by
    snad Lízinka spíš než kdokoli jiný mohla vědět, má-li ještě
    nějaké příbuzné.

Elizabeth nezapochybovala ani na chvilku, odkud pramení toto
uznání její informovanosti, avšak neměla možnost poskytnout údaje
natolik uspokojující, jak by to byl strýcův kompliment
zasluhoval. Neslyšela nikdy, že by měl nějaké příbuzenstvo kromě
otce a matky, a ti byli oba už drahně let mrtví. Bylo však možné,
že některý kamarád u pluku bude vědět víc, a třebaže nečekala
s důvěrou ve valný výsledek, přece to bylo něco, nač se mohli
upnout. Každý den byl teď v Longbournu naplněn úzkostí, a tato
úzkost vrcholila vždy ráno před příchodem listonoše. Na dopisy
čekali všichni s rozechvěním. Všechno dobré i zlé, co je čeká,
zvědí z dopisů a každý den mohl přinést nějaké důležité zprávy.

Než však se opět ozval pan Gardiner, přišel dopis adresovaný otci
z jiné končiny, a to od pana Collinse; a jelikož Jane dostala
pokyn, aby všechnu poštu v otcově nepřítomnosti otevírala,
přečetla i tento.  Elizabeth věděla, jak povedené bývají
bratránkovy písemné projevy, a tak se jí koukala přes rameno
a četla s ní. Stálo tam psáno:

    Vážený pane,

    pokládám za svou povinnost (vzhledem k našemu příbuzenskému
    svazku a vzhledem k svému postavení v životě) projevit Vám
    soustrast v osudové rané, jež na Vás nyní doléhá a o níž nás
    včera zpravil list z Hertfordshiru. Přijměte prosím ujištění,
    vážený pane, že moje choť i já upřímně cítíme s Vámi
    i váženou Vaší rodinou ve chvíli nynějšího neštěstí, které je
    tím horší, že v takovémto případě čas nemá moc zahladit
    stopy. Já ze své strany nebudu skrblit slovy, která by Vás
    mohla povzbudit v tak hrozném neštěstí ~ nebo Vás utěšit za
    okolností, jež víc než kterékoli jiné musí skličovat duši
    rodičovskou. Smrt Vaší dcery by byla ve srovnání s tímto
    hotovým požehnáním. A nanejvýš politováníhodná je skutečnost,
    že lze předpokládat, jak mi moje drahá Charlotte sdělila, že
    nevázanost Vaší dcery pramení z nadměrné shovívavosti;
    zároveň však pro Vaši útěchu i útěchu paní Bennetové jsem
    spíše nakloněn věřit tomu, že je jí špatnost vrozená, jinak
    by se nemohla dopustit takové nehoráznosti v tak mladém věku.
    Ať je tomu však tak či onak, jste hodni nezměrného
    politování, v čemž se mnou souhlasí nejen moje choť, ale
    rovněž i lady Catherine a její dcera, jimž jsem celý případ
    vylíčil.  Připojily se k mému názoru, že chybný krok jedné
    dcery poškodí vyhlídky všech ostatních, neboť jak lady
    Catherine ráčila podotknout, kdo vstoupí ve svazek s takovou
    rodinou ?  Pod tímto zorným úhlem vzpomínám s hlubokým
    zadostiučiněním na jistou příhodu z loňského listopadu, neboť
    kdyby to bylo dopadlo jinak, byl bych teď nutně zapleten do
    Vašich strastí a hanby. Přijměte laskavě moji radu, vážený
    pane, abyste se utěšil, jak nejlépe dovedete, odvrhl od sebe
    nehodné dítě navždy a nechal ji sklízet plody jejího mrzkého
    činu.

    Zůstávám, vážený pane, Vám oddaný atd., atd.

Pan Gardiner už nepsal, dokud mu plukovník Forster neodpověděl,
a ani pak jim nemohl sdělit nic příjemného. Nikdo si nevzpomínal,
že by měl Wickham jediného příbuzného, s kterým by udržoval
styky, a bylo jisté, že nikdo z nejbližšího kruhu jeho rodiny už
nežije. Dříve míval hodně přátel, avšak od té doby, co vstoupil
do domobrany, zřejmě s nikým zvlášť důvěrné přátelství
neudržoval. Nevědělo se tedy o nikom, kdo by o něm mohl podat
nějakou zprávu. A jeho beznadějná finanční situace byla pádným
důvodem, aby se skrýval — kromě obavy, aby ho neobjevili Lydiini
příbuzní — neboť právě vyšlo najevo, že po sobě zanechal karetní
dluhy, dosahující značné částky. Plukovník Forster se domníval,
že kdyby se měly zaplatit všechny jeho výdaje v Brightonu, tisíc
liber by to nespravilo. Je dlužen kdekomu ve městě, ale jeho
čestné dluhy jsou ještě daleko hrozivější. Pan Gardiner se
nesnažil utajit tyto skutečnosti před příbuznými. Jane
naslouchala s rostoucí hrůzou.  „Hazardní hráč!“ zvolala. „To je
zcela neočekávané. O tom jsem neměla ani tušení!“

Pan Gardiner dodával, že mohou uvítat otce doma nazítří, to jest
v sobotu.  Zdrcen neúspěchem všeho, co podnikli, podlehl švagrovu
naléhání, aby se vrátil k rodině a nechal na něm, cokoli se
naskytne možnost udělat, aby byli uprchlíci odhaleni. Když to
sdělili paní Bennetové, neprojevila takové uspokojení, jaké její
děti očekávaly vzhledem k tomu, že se předtím tak strachovala
o manželův život.

„Cože, on se vrací domů, a bez chudinky Lydie?“ zvolala. „Přece
nemůže odjet z Londýna, dokud je nenajde. Kdo potom vyzve
Wickhama na souboj a donutí ho, aby si ji vzal, když tam nebude?“

Jelikož paní Gardinerová už hleděla, aby byla doma, domluvily se,
že se ona s dětmi vydá na cestu, jakmile se vrátí pan Bennet.
Kočár, v němž překonali první úsek cesty, přivezl tedy pána domu
do Longbournu.

Paní Gardinerová neodjížděla o nic moudřejší ohledně Elizabeth
a jejího přítele z Derbyshiru, než byla předtím. Její neteř před
ní sama nevyslovila jeho jméno a nestalo se ani to, co paní
Gardinerová zpola očekávala, že totiž bude následovat dopis od
něho.  Elizabeth nedostala žádnou poštu, která by mohla přicházet
z Pemberley.

Vzhledem k neblahým událostem, které postihly rodinu, nemusela
Elizabeth vysvětlovat, proč je tak smutná, a nikdo z toho nic
nevyvozoval, třebaže ona sama se tou dobou už vyznala ve svých
citech a dobře si uvědomovala, že kdyby byla o žádném Darcym
v životě neslyšela, snášela by hrůzu z Lydiiny hanby poněkud
lépe. „Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí,“ říkala si.

Pan Bennet přijel a navenek dělal dojem vyrovnaného filosofa jako
vždy.  Byl málomluvný, jako býval stále, nezmínil se
o záležitosti, která jej odvolala z domova, a jeho dcery zprvu
neměly odvahu o tom začít samy.

Až když s nimi odpoledne zasedl k čaji, odvážila se Elizabeth
zavést na to řeč; politovala ho, co všechno musel zakusit, načež
on odpověděl: „Nemluv o tom. Kdo by za to měl pykat spíš než já?
Co jsem si nadrobil, to si musím sníst.“

„Soudíte se příliš přísně,“ řekla Elizabeth.

„Jen mě před tím varuj. Tohoto prohřešku se lidská povaha často
dopouští. Ne, Lízinko, ať jednou v životě také pocítím, co jsem
zavinil. Nebojím se, že by to vědomí bylo příliš těžkým břemenem.
Však brzy pomine.“

„Domníváte se, že jsou v Londýně?“

„Ano; kde jinde by mohli tak beze stopy zmizet?“

„A Lydia si tak přála podívat se do Londýna,“ dodala Kitty.

„Pak je tedy spokojena,“ odvětil otec suše, „a pobude si tam
patrně delší čas.“ Po krátké odmlce pokračoval:

„Nemám ti za zlé tu květnovou rozmluvu, Lízinko; vzhledem
k vývoji událostí dokazuje, že máš dar velké prozíravosti.“

Vyrušil je příchod slečny Bennetové, která odnášela matce čaj.

„Takový tyjátr je pastva pro oko!“ zvolal. „Dodá to neštěstí
aspoň lesku! Musím to někdy také zkusit. Zavřu se v knihovně,
vezmu si šláfrok a noční čepičku a budu vás ze všech sil prohánět
— nebo s tím snad počkám, až uteče Kitty.“

„Já nikam neuteču, tatíčku,“ řekla Kitty dotčeně. „Kdybych já
jela do Brightonu, uměla bych se chovat lip než Lydia.“

„Ty a do Brightonu! Kdepak, nepustil bych tě ani do Eastbournu,
i kdybys mi nabízela padesát liber! Ne, Kitty, vzal jsem si
z toho aspoň poučení, abych byl opatrnější, a důsledky pocítíš
ty. Žádný důstojník mi nesmí překročit práh ani projít vsí. Plesy
jsou přísně zakázány, ledaže tě bude hlídat některá sestra.
Nepustím tě ze stavení, dokud nedokážeš strávit aspoň deset minut
denně rozumným způsobem.“

Kitty, která vzala tyto pohrůžky doslova, se rozplakala.

„No tak, no tak,“ řekl, „netrap se proto. Budeš-li se vzorně
chovat nejbližších deset let, vezmu tě potom třeba na přehlídku.“

Kapitola 49
-----------

Za dva dny po návratu páně Bennetové se Elizabeth s Jane
procházely mezi keři za domem; vtom spatřily přicházet hospodyni
a v domnění, že pro ně posílá matka, vykročily jí vstříc; jakmile
se však octly na dosah, řekla místo očekávaného vzkazu slečně
Bennetové:

„Promiňte, slečny, že ruším, ale myslím si, že snad došla nějaká
dobrá zpráva z města, a tak jsem si dovolila přijít se vás
optat.“

„Co vás vede, Hillovko! Nemáme žádnou zprávu z města.“ „Ale,
slečinky,“ zvolala v údivu paní Hillová, „cožpak nevíte, že náš
pán dostal expres od pana Gardinera? Už před dobrou půlhodinou
přinesl pošťák psaní.“

Obě děvčata se rozběhla a neztrácela čas dlouhými řečmi. Proběhly
halou do ranního pokoje, odtud do knihovny — ale otec nikde;
právě ho chtěly hledat nahoře u matky, když tu jim zastoupil
cestu lokaj a pravil:

„Jestli chcete mluvit s pánem, slečny, odešel do hájku.“ Po tomto
sdělení se okamžitě znovu vrátily halou a utíkaly přes trávník za
otcem, který pomalu kráčel k lesíku, rozkládajícímu se za
stájemi.

Jane, která nebyla tak lehkonohá ani tak zvyklá běhat jako její
sestra, zůstala brzy pozadu, ale Elizabeth ho rychle doběhla,
a sotva dechu popadajíc, dychtivě zvolala:

„Tatíčku, tatíčku, co jste se dozvěděl? Prý vám píše strýček.“

„Ano, dostal jsem od něho spěšný list.“

„Nu, a co obsahuje, dobré zprávy — nebo špatné?“

„Jaké dobré zprávy bychom mohli čekat?“ řekl a vytáhl dopis
z kapsy. „Ale snad by sis to ráda přečetla.“

Elizabeth mu nedočkavě vytrhla dopis z ruky. Nyní už doběhla
i Jane.

„Čti nahlas,“ řekl otec, „stále tomu jaksi nerozumím.“

    Drahý švagře,

    Londýn, pondělí 2. srpna

    konečně jsem s to podat Vám zprávu o neteři, a celkem vzato
    nikoli nad zprávu nejhorší. Krátce poté, co jste mě v sobotu
    opustil, se mi podařilo zjistit, kam se v Londýne uchýlili.
    Podrobnosti Vám vylíčím, až se sejdeme, zatím stačí, ze jsme
    je objevili. Mluvil jsem s oběma

„Tedy se přece jen stalo to, več jsem vždy doufala,“ zvolala
Jane, „vzali se!“

Elizabeth četla dál:

    Mluvil jsem s oběma. Nevzali se, a pokud jsem mohl posoudit,
    nic nenasvědčovalo tomu, že by to měli v úmyslu, avšak
    jste-li ochoten převzít závazky, které jsem si Vaším jménem
    dovolil projednat, doufám, Že zanedlouho budou svoji. Není
    k tomu zapotřebí nic jiného, než abyste své dceři smluvně
    zajistil příslušnou částku z oněch pěti tisíc liber, které po
    Vás a po sestře zdědí Vaše děti, a abyste se nadto zavázal
    vyplácet jí do konce svého života sto liber ročně. Na tyto
    podmínky jsem vzhledem k okolnostem bez váhání přistoupil
    Vaším jménem, jak jste mne pověřil. Posílám tento list
    spěšně, abych dostal odpověď bez zbytečné ztráty času. Jistě
    z toho ze všeho vyrozumíte, že poměry pana Wickhama nejsou
    zdaleka tak beznadějné, jak se všeobecně předpokládalo.
    V tomto ohledu jsme se mýlili a já Vám s radostí sděluji, že
    zbude menší částka, až zaplatí všechny své dluhy, kterou bude
    mít připsanou neteř vedle svých vlastních peněz. Dáte-li mi,
    jak předpokládám, plnou moc, abych jednal Vaším jménem až do
    konce, pověřím okamžitě Haggerstona, aby připravil svatební
    smlouvu. Nevidím vůbec důvod, abyste se znovu obtěžoval do
    Londýna; zůstaňte klidně v Longbournu a spolehněte se, že vše
    pečlivě a starostliví zařídím.  Odepište co nejdříve
    a pošlete mi podrobné pokyny. Pokládám za nejlepší, aby se
    vdávala od nás, a doufáme, že s tím budete souhlasit. Dnes se
    k nám nastěhuje. Napíši Vám znovu, jakmile jednání pokročí.

    Vám oddaný Edw. Gardiner

„Je to možné?“ zvolala Elizabeth, když dočetla. „Opravdu si ji
tedy vezme?“

„Wickham není tak podlý, jak jsme se obávali,“ dodala její
sestra.  „Drahý tatíčku, blahopřeji vám.“

„A odpověděl jste už na ten dopis?“ zeptala se Elizabeth.

„Ne, ale musí se to stát co nejdříve.“

Naléhala na něho vší mocí, aby neztrácel čas.

„Ach, tatíčku milý,“ zvolala, „vraťte se domů a okamžitě
odepište.  Uvažte, že v takovémhle případě je každý okamžik
cenný.“

„Dovolte, abych to udělala za vás,“ pravila Jane, „nemáte-li chuť
sám se obtěžovat.“

„Nemám do toho vůbec chuť,“ odpověděl, „ale být to musí.“

„A smím se zeptat -“ řekla Elizabeth; „těm podmínkám zřejmě
musíte vyhovět.“

„Vyhovět! Stydím se jen, že žádá tak málo.“

„A vzít se musí! A přitom je to takový člověk!“

„Ano, ano, vzít se musí. Nedá se nic jiného dělat. Jen bych moc
rád věděl dvě věci: za prvé, kolik peněz na to strýček obětoval,
aby to dokázal, a za druhé, jak mu to kdy dokážu splatit.“

„Jaké peníze? Že by strýček — ?“ zvolala Jane. „Co tím chcete
říct, tatíčku?“

„Chci tím říct, že žádný chlap se zdravým rozumem by si nevzal
Lydii za takový pakatel, jako je stovka ročně během mého života
a padesát, až tu nebudu.“

„Máte určitě pravdu,“ řekla Elizabeth. „Že mě to dřív nenapadlo.
Dluhy zaplaceny a ještě něco zůstává! Ano, to je jistě strýčkova
zásluha. Ach, ten laskavý, dobrotivý strýček! Bojím se, že jsme
mu způsobili značné nesnáze. To nespravila malá částka.“

„Jistěže ne,“ pravil otec; „Wickham by byl blázen, aby šel pod
deset tisíc. Nerad bych si to o něm myslel hned z kraje našeho
příbuzenství.“

„Deset tisíc liber! Chraň pámbu! Vždyť bychom mu nemohli splatit
ani polovinu!“ Na to pan Bennet neodpověděl a všichni tři kráčeli
mlčky a hluboce zamyšleni ke stavení. Otec odešel do knihovny
psát, děvčata se uchýlila do ranního salónku.

„Přece jen se tedy vezmou,“ zvolala Elizabeth, když za nimi
zapadly dveře. „Jak je to na světě divně zařízeno! Za tohle mu
máme být vděčni! Máme se radovat, že si ji vezme, ačkoli spolu
sotva mohou být šťastni a ačkoli je to tak bezcharakterní člověk.
Ach, Lydie!“

„Utěšuje mě pomyšlení, že by si přece Lydii nevzal, kdyby ji
neměl upřímně rád,“ pravila Jane. „Možná že mu drahý strýček
trochu vypomohl, ale nemohu uvěřit, že šlo o deset tisíc liber
nebo o nějakou podobnou vysokou částku. Gardinerovi mají přece
vlastní děti a snad se jim ještě nějaké narodí. Jak by mohl
strýček postrádat třeba jen pět tisíc?“

„Jestli se někdy dozvíme, jaké měl Wickham dluhy,“ pravila
Elizabeth, „a kolik dostala sestra upsáno, budeme si moci přesně
spočítat, co pro ně udělal strýc Gardiner, protože Wickham nemá
ani groš. Takový čin jim ani nemůžeme oplatit. Jaká je to od
strýčka i od tetičky oběť, že si ji vezmou k sobě, že jí
poskytnou svou záštitu a morální podporu! Co je proti tomu
dlouholetá vděčnost! Touhle dobou už je vlastně u nich!
Nezastydí-li se až do hloubi duše před takovou dobrotou,
nezaslouží si být šťastná. Že se vůbec dokáže podívat tetičce do
očí!“

„Musíme se vynasnažit zapomenout, co všechno tomu předcházelo,“
řekla Jane. „Doufám a věřím, že spolu nakonec přece jen budou
šťastni.  Je svolný si ji vzít, a tím podle mého přece jen
dokázal, že se umoudřil.  Vzájemná náklonnost na ně bude mít
blahodárný vliv; pevně doufám, že se v tichosti někde usadí
a budou žít tak rozumně, až se po čase na jejich pošetilosti
z mládí zapomene.“

„Chovali se tak, že na to ani ty, ani já, ani ostatní jakživi
nezapomenou,“ odpověděla Elizabeth. „Na to není ani pomyšlení.“

Teprve nyní napadlo děvčatům, že jejich matka se vší
pravděpodobností nemá ani tušení, co se přihodilo. Běžely proto
do knihovny zeptat se otce, zda si nepřeje, aby ji o tom
zpravily. Psal, a aniž pozvedl oči, odvětil chladně:

„Jak chcete.“

„Smíme si vzít strýčkův dopis a přečíst jí jej?“

„Vezměte si, co chcete, a zmizte.“

Elizabeth vzala list z psacího stolu a spolu kráčely nahoru. Jak
Mary tak Kitty seděly u paní Bennetové, dozví se to tedy všechny
najednou. Oznámily matce stručně, že přinášejí dobré zprávy,
a pak jí dopis přečetly nahlas. Paní Bennetová z toho byla celá
pryč. Jakmile Jane dospěla k páně Gardinerovu sdělení, že snad
zanedlouho budou svoji, projevila radost, která se s každou větou
bouřlivěji stupňovala. Brzy podlehla tak prudkému hnutí mysli
z nadšení, jak byla předtím rozčilena ze zármutku a starostí. Jí
stačilo vědomí, že vdává dceru. Nepřipouštěla si obavy o její
spokojenost, nezadržovala ji trapná vzpomínka na její přečin.

„Má děvenko zlatá, moje Lydinko!“ volala. „To mám radost! Tak ona
se bude vdávat! — Znovu se s ní shledám! — V šestnácti už bude
paní! — Já mám tak dobrého, laskavého bratra!  Vždyť jsem to
věděla. — Věděla jsem, že všechno zařídí ! Jak ráda bych ji tu
měla! A drahého Wickhama ovšem také! Ale co šaty, svatební šaty?
Musím o tom okamžitě napsat švagrové. Lízinko, běž za tatínkem,
děvenko, a zeptej se ho, kolik jí na to dá. Ne, počkej, půjdu
sama. Zazvoň na Hillovku, Kitty. Jsem za minutku notová. Má
děvenka zlatá, moje Lydinka — to bude radosti, až ji tu budeme
zase mít!“

Ve snaze usměrnit poněkud tyto mocné výlevy, vynasnažila se ji
nejstarší dcera upozornit, že celá rodina je nyní panu
Gardinerovi zavázána.

„Neboť jen strýčkovu laskavému přispění vděčíme za to, že to
všechno tak dobře dopadlo,“ dodala. „Jsme přesvědčeni, že
s velkou obětavostí panu Wickhamovi finančně vypomohl.“

„Nu, a co na tom?“ odvětila matka, „kdopak by pro ni měl něco
udělat, ne-li vlastní strýc?  Kdyby neměl rodinu, zdědila bych po
něm přece všechno já a moje děti; však je to poprvé, kdy jsme ho
něco stáli, kromě občasných dárků. Ach, já mám takovou radost!
Zakrátko budu mít vdanou dceru. Paní Wickhamová! — Nezní to
roztomile? A to jí bylo v červenci teprve šestnáct. Jane, děvenko
moje, jsem tak rozrušená, že neudržím pero v ruce; napíšeš za mě,
já ti budu diktovat. Domluvím se s tatínkem o penězích až potom,
ale různé věci je třeba objednat bez otálení.“

I oddala se podrobným úvahám, týkajícím se kartounu, mušelínu
a batistu, a byla by si toho v dopise naporoučela hezkou spoustu,
kdyby ji byla Jane s velkou námahou ne-přemluvila, aby raději
vyčkala, až bude mít možnost poradit se s otcem. Jeden den už
nehraje žádnou roli, vysvětlovala, a matka ve své radosti
neprojevovala takovou tvrdošíjnost jako obvykle. Krom toho se jí
v hlavě rodily další záměry.

„Zajedu do Merytonu,“ prohlásila, „jen co se obléknu a sdělím tu
dobrou, šťastnou zprávu sestře Philipsové. A na zpáteční cestě se
mohu stavit u lady Lucasové a u paní Longové. Kitty, seběhni dolů
a zavolej mi kočár.  Projížďka na čerstvém vzduchu mi určitě
prospěje. Nechcete některá něco v Merytonu, děvčata? Á, tady máme
Hillovku! Slyšela jste už tu novinu, milá Hillovko? Slečna Lydia
se bude vdávat a vy dostanete mísu punče, aby vám bylo na svatbě
veselo.“

Paní Hillová se hned dala slyšet, že má velkou radost. Elizabeth
přijímala s ostatními její blahopřání, až se jí z té komedie
udělalo špatně a musela se uchýlit do svého pokoje, aby si to
mohla v klidu rozvážit.

Chudák Lydia je na tom v nejlepším případě dost bledě, a to musí
být ještě ráda, že to nedopadlo hůř. O tom byla přesvědčena,
a jakkoli jí rozum říkal, že sestra nemá do budoucna naději ani
na trvalé štěstí, ani na nadbytek světských statků, přece si
uvědomovala, že ve srovnání s tím, co jí hrozilo ještě před dvěma
hodinami, jsou na tom všichni podstatně lépe.

Kapitola 50
-----------

Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často říkával,
že by neměl utrácet celý důchod, ale že by měl dát každoročně
něco stranou, aby jednou lépe zaopatřil své děti a manželku,
pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval palčivěji než kdy jindy.
Kdyby byl býval natolik prozíravý, nemusela Lydia vděčit strýci
za problematickou počestnost a dobré jméno, jež se jí teď
zakoupilo, a uspokojení z toho, že se podařilo dohnat jednoho
z nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k sňatku s ní, se
mohli oddávat na patřičné adrese.

Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k neblahému konci pro
všechny zúčastněné výhradně na účet jeho švagra, a umiňoval si
pevně, že se vynasnaží zjistit, jakou částku do toho vložil, a že
ji co nejdříve zapraví.

Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné šetřit,
neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. Jakmile tento
syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství,
čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřeny. Postupně však
místo očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer; ještě
řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena, že
i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje, bylo pozdě, aby se
začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla dobrá hospodyně
a nezadlužili se jen proto, že si její manžel důsledně přál nebýt
na nikom závislý.

Paní Bennetová dostala věnem pět tisíc liber a svatební smlouva
stanovila, že mají být připsány jí a dětem. Ponechávala však
rodičům na vůli, jakým způsobem děti podělí. Tuto otázku bylo
vzhledem k Lydii nyní třeba vyřešit, a pan Bennet souhlasil bez
váhání s návrhem, který dostal. Slovy stručnými, ale plnými vděku
a uznání za švagrovu laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas
s tím, co zařídil, a vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům,
které jeho jménem učinil.  Rozhodně nepředpokládal, že bude možno
donutit Wickhama ke svatbě s tak nepatrným vynaložením peněz
a námahy z jeho strany jako v tomto případě.  Na té stovce, co
jim ročně zaplatí, ať tratí deset liber; vezme-li se v úvahu její
strava, kapesné a časté peněžní dary, které dostávala matčiným
prostřednictvím, stála ho Lydia přibližně také tolik.

Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo
obtěžovat, neboť si právě nepřál nic jiného, než aby měl s celou
tou záležitostí co nejméně společného. Když se v něm vybil první
hněv, který ho dohnal k tomu, že ji tak horečně hledal, vrátila
se mu přirozeně jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě
odeslal: trvávalo mu sice vždy dlouho, než se přiměl k vyřízení
nějaké obchodní záležitosti, ale pak se jí zbavil co nejrychleji.
Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží švagrovi, ale na
Lydii byl stále tak rozezlen, že jí nic nevzkázal.

Dobrá zpráva se zčerstva rozšířila po domě a s přiměřenou
rychlostí i po okolí. Tam vzbudila přiměřenou reakci. Zajisté by
se bylo dalo zajímavěji rozprávět o tom, jak slečnu Lydii
Bennetovou pohltilo městské bahno, anebo v příznivějším případě,
jak byla odloučena od světa na nějakou venkovskou samotu. Ale
i její svatba byla vděčným tématem a všechny jedovaté staré
čarodějnice z Merytonu, které jí předtím sladce přály jen to
nejlepší, mohly i za změněných okolností vytrvat v stejném duchu,
neboť byly přesvědčeny, že se po boku takového manžela stejně
řítí do zkázy.

Paní Bennetová čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, ale v tento
šťastný den opět zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela
rodinné tabule.  Nepřipustila, aby nějaký pocit studu ochromil
její vítězoslávu. Cíl, k němž spěla od Janiných šestnáctých
narozenin, totiž dceřiny vdavky, se jí jevil na dosah, a její
myšlenky i slova se soustřeďovaly výhradně na ony nezbytné
průvodní jevy všech velkolepých svateb, jako jsou jemné mušelíny,
nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby objevila
vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu
finanční situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako
nevyhovující pro malou rozlohu nebo nevýstavnost.

„Haye Park by ušel,“ uvažovala nahlas, „kdyby jej Gouldingovi
pustili - anebo ten velký dům u Stoku, kdyby měl prostornější
salóny; ale Ashworth je příliš daleko! Mít ji na deset mil od
sebe, to bych nepřipustila, a v Pulvisově je zase hrozné
podkroví.“

Před služebnictvem ji její manžel nechal vypovídat bez přerušení.
Jakmile však odešli, pravil jí: „Než nastěhujete svého zetě
s dcerou do některého nebo jeden každého z těchto domů, paní
manželko, musí být mezi námi jasno v jedné věci: do jednoho
zdejšího domu je jim přístup navždy odepřen. Nebudu podporovat
jejich nezodpovědnost tím, že bych je přijal v Longbournu.“

Toto prohlášení mělo vzápětí dlouhou výměnu názorů, ale pan
Bennet byl neústupný. Brzy se přenesla i na jiné pole a paní
Bennetová seznala k svému úžasu a zděšení, že její manžel není
ochoten obětovat ani libru na dceřiny toalety. Odmítl projevit jí
při této příležitosti jakkoli náklonnost. Paní Bennetová to
prostě nechápala. Že se nechá tak unést hněvem, aby odmítl dceři
výsadu, bez níž se sňatek sotva dá pokládat za pravoplatný, to by
byla ani ve snu nepokládala za možné. Prožívala mnohem citelnější
hanbu nad tím, že dcera nepůjde k oltáři v nové toaletě, než nad
skutečností, že s Wickhamem utekla a žila s ním čtrnáct dní, než
před oltář vůbec předstoupila.

Elizabeth nyní ze srdce litovala, že se v zoufalé chvíli svěřila
Darcymu s obavami o sestru; jelikož jejich útěk bude zakrátko
patřičně zakončen sňatkem, mohli mít naději, že se předcházející
trapné okolnosti nerozkřiknou mimo okruh přímých účastníků.

Neobávala se, že by se jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl.
Málokomu by byla svěřila tajemství v tak pevné důvěře a zároveň
by ji bylo u málokoho tak pokořovalo vědomí, že je zpraven
o sestřině poklesku — i když nepředpokládala, že by jí to osobně
nějak ublížilo, neboť každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela
nepřekonatelná propast. I kdyby se byla Lydia provdala zcela
počestným způsobem, nedalo se očekávat, že by se pan Darcy
přiženil do rodiny, kde ke všem ostatním výhradám nyní ještě
přibude velmi úzký příbuzenský svazek s mužem, jímž tak oprávněně
pohrdá.

Neudivovalo ji, že před tím vším couvne. V Derbyshiru ji svým
počínáním přesvědčil, že se snaží získat její náklonnost, ale
nyní nemohla logicky doufat, že by jeho cit přežil takovou ránu.
Pokořovalo ji to, rmoutilo, kála se, ačkoli jí nebylo jasné
z čeho. Žárlila na jeho dobré mínění, teď když už nesměla doufat,
že by pro ni mohlo něco znamenat.  Chtěla vědět, co dělá, ač
neměla nejmenší naději na nějakou zprávu. Byla si jista, že s ním
mohla šťastně žít, když už nebylo pravděpodobné, že se ještě
někdy shledají.

Jak by triumfoval, pomyslela si často, kdyby věděl, že ona, která
ho před pouhými čtyřmi měsíci pyšně odmrštila, by ho nyní ráda
a vděčně vyslechla! — Byl velkorysý, o tom nepochybovala,
nejvelkorysejší z mužů, ale byl jen smrtelník, a proto by musel
triumfovat.

Pochopila teď, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově
nejlépe hodil. Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale
právě proto by nezklamal její představy. Její bezprostřednost
a temperament by byly zmírnily jeho strohost a příznivě ovlivnily
jeho způsoby, a jí by byla jeho logická mysl, vědomosti a životní
zkušenosti přinesly ještě důležitější užitek.

Nebylo jim však souzeno; aby svým příkladným soužitím poučili
žasnoucí zástupy, co je to manželské štěstí. Vylučoval to zcela
jinak zaměřený svazek, k němuž mělo zakrátko v jejich rodině
dojít.

Odkud se Wickhamovi a Lydii dostane podpory, která by jim
zaručovala aspoň jakous takous nezávislost, to si nedovedla
představit.  Jak mizivou naději na trvalou spokojenost má však
pár, který svedla vášeň silnější než jejich ctnost, to si mohla
moc dobře domyslet.

-----

Pan Gardiner švagrovi brzy opět napsal. Páně Bennetovy projevy
vděčnosti krátce odbyl, znovu ho ujistil, že je hotov podat
pomocnou ruku komukoli z jeho rodiny, a nakonec důrazně prosil,
aby se už o té věci před ním nezmiňoval. Hlavním účelem jeho
listu bylo sdělení, že se pan Wickham rozhodl vystoupit
z domobrany.

    Sám jsem o to velice usiloval, psal dále, jakmile došlo
    k dohodě o sňatku. Snad se se mnou ztotožníte v názoru, že
    bude jednat v zájmu svém i v zájmu neteřině, opustí-li onen
    pluk. Pan Wickham zamýšlí vstoupit do pravidelné armády
    a někteří jeho dřívější přátelé jsou schopni a ochotni mu
    v tom pomoci. Má slíbenou hodnost praporečníka v pluku
    generála -, který byl nyní odvelen na sever, Zdá se mi
    výhodné, aby byli co nejdále odsud. On slibuje hory doly
    a snad lze doufat, že v neznámém prostředí bude oběma víc
    záležet na uchování dobré pověsti a že si budou počínat
    rozvážněji. Vypsal jsem už plukovníku Forsterovi, na čem jsme
    se dohodli, a požádal ho, aby uchlácholil všechny Wickhamovy
    věřitele v Brightonu i okolí a slíbil jim brzké vyrovnání
    dluhů, za což jsem se sám zaručil. Byl byste tak laskav
    a obtěžoval se ujistit podobným způsobem jeho merytonské
    věřitele? Přikládám seznam podle jeho vlastního doznání;
    doufám aspoň, že nic nezamlčel. Haggerston postupuje podle
    našich pokynů a všechno bude do týdne vyřízeno. Potom odjedou
    k jeho pluku, ledaže by se předtím směli zastavit
    v Longbournu, a neteř se svěřila mé choti, že by vás všechny
    ještě velmi ráda spatřila, než opustí tyto kraje. Daň se jí
    dobře a prosila mě, abych vyřídil uctivé poručení Vám a její
    matce.

    S úctou Váš E. Gardiner

Pan Bennet i jeho dcery si uvědomovali stejně jasně jako pan
Gardiner všechny výhody spojené s Wickhamovým odchodem
z domobrany. Nikoli však paní Bennetová. Byla hluboce zklamána,
že se má Lydia odstěhovat na sever, právě když se s ní hodlala
tak těšit a pyšnit, neboť neupustila od svého záměru usídlit je
v Hertfordshiru, a kromě toho pokládala za velkou škodu odtrhnout
Lydii od pluku, kde každého zná a kde získala tolik přátel.

„Mají se s paní Forsterovou tak rády,“ pravila, „že je to hřích,
poslat ji pryč! A někteří mladíci se jí tam přece také
zamlouvali. Možná že v pluku generála — nejsou tak milí
důstojníci.“

Na dceřinu žádost, neboť tak se tomu dalo rozumět, aby se s ní
rodina usmířila, než se vydá na sever, reagoval otec zprvu
jednoznačně záporně. Ale Jane s Elizabeth se domluvily, že by se
sestře ulehčilo a pomohlo by jí napravit reputaci, kdyby ji po
sňatku rodiče přijali doma, a orodovaly za ni tedy tak vytrvale
a přitom tak rozvážně a mírně, aby jí dovolil přijet i s manželem
hned po svatbě do Longbournu, že nakonec uznal jejich vývody
a vyhověl jim. I bylo matce Bennetové dopřáno, aby hrdě předvedla
sousedům vdanou dceru, než bude zapuzena na sever. Pan Bennet
napsal tedy švagrovi, že svoluje, aby přijeli, a bylo dohodnuto,
že se hned po svatebním obřadu vydají do Longbournu. Elizabeth
udivovalo, že Wickham souhlasí s tímto plánem; co se jí týkalo,
bylo setkání s Wickhamem to poslední, co si přála.

Kapitola 51
-----------

Nadešel sestřin svatební den a Jane s Elizabeth podléhaly patrně
daleko většímu rozrušení než nevěsta sama. Poslali jim naproti
kočár do — a očekávali je k večeři.  Starší sestry Bennetovy se
hrozily jejich příjezdu, zvláště Jane, která přisuzovala Lydii ty
pocity, které by byla prožívala ona, kdyby se byla tak provinila,
a nyní trpěla při pomyšlení, co sestra asi zakouší.

Přijeli.  Celá rodina se shromáždila v ranním salónku, aby je
uvítala.  Široký úsměv pokrýval tváře paní Bennetové, když kočár
zastavoval před vraty, její manžel zůstával neotřesitelně
zachmuřen, dcery vylekané, ustarané, rozpačité.

Lydiin hlas zahlaholil v hale, dveře se rozletěly, vběhla do
místnosti.  Matka jí vykročila vstříc, objala ji a celá blažená
ji vítala; pro Wickhama, který následoval svou choť, měla
pohotově stisk ruky i sladký úsměv a čile jim blahopřála: zřejmě
neměla nejmenší pochybnosti o jejich budoucím štěstí.

Pan Bennet, k němuž pak přistoupili, je nepřijal zdaleka tak
srdečně. Zatvářil se ještě přísněji a sotva pohnul rty.
Bezstarostná sebejistota mladých novomanželů jej skutečně
pobouřila. Elizabeth byla znechucena, dokonce i Jane to otřáslo.
Lydia se ani za mák nezměnila — zůstávala nespoutaná, panovačná,
divoká, hlučná a nezastrašena. Pobíhala od sestry k sestře, aby
jí blahopřály, a když se konečně všichni usadili, rozhlížela se
dychtivě po pokoji, všimla si nějaké drobné změny a se smíchem
poznamenala, že už uplynulo hodně vody, co tu byla naposled.

Wickham neprojevoval o nic větší stísněnost než ona, ale uměl být
vždy tak příjemný, že kdyby se jeho charakteru ani jeho ženitbě
nedalo nic vytknout, byl by je svými úsměvy a sladkými řečičkami,
jimiž se přihlašoval do rodiny, dočista okouzlil. Elizabeth
předtím přece jen nepředpokládala, že by tuto situaci zvládl
s takovou bravurou, ale teď si sedla a umiňovala si v duchu, že
napříště už nebude počítat se žádnou hranicí pro drzosti drzého
člověka. Ona se červenala a Jane se červenala, kdežto tváře těch
dvou, kteří zavinili jejich rozpaky, nedoznaly změny.

V rozhovoru nedocházelo k trapným odmlkám. Nevěsta i její matka
měly řečí jako vody a Wickham, který shodou okolností seděl vedle
Elizabeth, se začal vyptávat na okolní známé s dobrosrdečnou
pohodou, kterou ve svých odpovědích nedokázala napodobit. Oba
měli zřejmě mimořádně šťastné povahy. Žádná vzpomínka z minulosti
je netížila a Lydia sama od sebe zaváděla rozhovor na věci,
o nichž by se její sestry nebyly zmínily ani za živý svět.

„Jen si představte, že jsem tu tři měsíce nebyla!“ zvolala. „Mně
to tedy připadá sotva jako čtrnáct dní, ale že se za tu dobu
stalo věcí! Můj ty světe, to by mě bylo ani ve snu nenapadlo, že
si s sebou přivedu manžela, až se vrátím! Ačkoli jsem si myslela,
že by to byla velká legrace.“

Otec pozdvihl zrak, Jane prožívala muka, Elizabeth pohlédla
výmluvně na Lydii, ale ta nikdy neviděla ani neslyšela nic, co se
jí nehodilo do krámu, a vesele pokračovala: „Poslyšte, mamičko,
jestlipak tady lidé vědí, že jsem se dnes vdávala? Měla jsem
strach, že snad ne, a když jsme míjeli bryčku s Williamem
Gouldingem, řekla jsem si, že mu to musím dát najevo, a tak jsem
spustila okénko, stáhla rukavičku a položila ruku na rám, aby
viděl prsten, a usmívala jsem se na něho a kynula mu ze všech
sil.“

Elizabeth už to nemohla vydržet. Vyskočila a vyběhla z místnosti
a nevrátila se už, dokud neslyšela, že procházejí halou do
jídelny.  Připojila se k nim ještě včas, aby zaslechla, jak Lydia
s dramatickou okázalostí přistupuje k místu po matčině pravici
a říká nejstarší sestře:

„Ale, Jane, teď sem musíš pustit mě a posunout se níž, protože já
jsem vdaná žena!“ Nedalo se předpokládat, že se Lydia časem za
své počínání zastydí, když si z něho zpočátku nic nedělá. Čím dál
tím víc rozvazovala a měla lepší náladu. Byla by chtěla navštívit
paní Philipsovou, Lucasovy a ostatní sousedy, a slyšet, jak ji
všichni titulují „paní Wickhamová“; zatím aspoň odběhla po večeři
ukázat prstýnek a chlubit se svými vdavkami paní Hillové a oběma
služkám.

„Nu, matinko,“ řekla, když se všichni vrátili do ranního salónku,
„jakpak se vám líbí můj manžel? Není to kouzelný muž? Vím dobře,
že mi ho všechny sestry závidí. Doufám, že budou mít aspoň zpola
takové štěstí jako já. Musí jet všechny do Brightonu. Tam
nezůstávají děvčata na ocet. Škoda, že jsme se tam nevypravili
všichni, mamičko!“

„To je pravda, a kdyby bývalo po mém, tak jsme jeli. Ale, drahá
Lydinko, víš, co se mi nelíbí — že se chystáte do takové dálky.
Musí to být?“

„Ach božínku, musí, ale to nevadí. Vy i tatíček a všechna děvčata
k nám přijedete na návštěvu. Celou zimu strávíme v Newcastlu
a jistě tam budou báječné plesy a já bych se postarala všem
o dobré partnery.“

„Přijedu s největší radostí,“ řekla matka.

„Ano, a až odjedete, můžete mi tam jednu nebo dvě děvčata nechat,
a já jim určitě do jara seženu manžely.“

„Děkuji ti předem za svůj podíl tvého laskavého pozvání ale mně
se příliš nezamlouvá způsob, jakým ty sháníš manžely,“ pravila
Elizabeth.

Novomanželé se mohli zdržet v Longbournu nanejvýš deset dní. Než
odjížděli z Londýna, dostal Wickham jmenování a měl se do
čtrnácti dnů hlásit u pluku.

Nikdo nelitoval, že jejich návštěva tak brzy skončí, krom paní
Bennetové, a ta využívala každé chvíle a pilně jezdila s dcerou
po návštěvách a pořádala obden domácí večírky. Tyto večírky
vítala celá rodina; ani ti její členové, kteří uměli přemýšlet,
ani ti, kteří si toho nedopřávali, neměli chuť trávit večery jen
tak mezi sebou.

Wickhamova láska k Lydii, jak Elizabeth předpokládala, se
nevyrovnala Lydiině lásce k němu. Nemusela je ani příliš
pozorovat, aby se jí potvrdilo to, co si logicky domyslela: že
spíš její náklonnost než jeho byla podnětem společného útěku;
a byla by se divila, proč se s ní vůbec pouštěl do tohoto
dobrodružství, když ji vášnivě nemiloval, kdyby nebyla
přesvědčena, že neviděl jiné východisko ze své neutěšené finanční
situace než zmizet, a tu při své povaze neodolal příležitosti mít
na cestu společnici.

Lydia byla do něho vášnivě zamilovaná. Říkala o něm za každou
druhou větou „můj drahoušek Wickham“ a nikdo se mu nevyrovnal. On
uměl všechno na světě nejlépe; byla přesvědčena, že na prvního
září zastřelí víc ptáků než kdokoli široko daleko. Jednou, krátce
po jejich příjezdu, seděla s oběma staršími sestrami a tu pravila
k Elizabeth:

„Tobě, Lízo, jsem myslím ještě nevyprávěla, jakou jsme měli
svatbu.  Nebyla jsi u toho, když jsem to líčila matince
a ostatním. Nejsi zvědavá, jak všechno probíhalo?“

„Ne, to nejsem,“ odpověděla Elizabeth. „Mám pocit, že čím méně se
o tom bude mluvit, tím lépe.“

„Jú, ty jsi protivná! Ale já ti to stejně povím. Brali jsme se,
to už víš, u Svatého Klementa, protože Wickham bydlel v té
farnosti. Bylo domluveno, že se tam všichni sejdeme v jedenáct
hodin. Strýc s tetou měli přijet se mnou, ostatní na nás měli
čekat až tam. No, a tak nadešlo ono pondělí ráno a já byla celá
bez sebe. Měla jsem strach, aby do toho ještě něco nepřišlo
a abychom to nemuseli odložit, to bych si byla snad zoufala.
A celou tu dobu, co jsem se strojila, u mě stála teta a mluvila
do mě a kázala mi jak pan farář. Já ale slyšela tak každé desáté
slovo, protože jsem pořád myslela, jak jistě uhádneš, na svého
drahouška Wickhama. Byla bych moc ráda věděla, jestli se bude
ženit v tom modrém kabátě.

Snídaně tedy byla v deset jako obvykle. Myslela jsem, že snad
nikdy nedojíme. Mimochodem — musím ti ještě povědět, že se strýc
i teta celou tu dobu, co jsem u nich byla, ke mně chovali prostě
příšerně. Nebudeš tomu věřit, ale já nevytáhla paty ze stavení,
ačkoliv jsem u nich strávila čtrnáct dní. Ani jeden večírek, ani
jednou do společnosti, ničehož nic. Je pravda, že v Londýně
touhle dobou není sezóna, ale aspoň malá scéna hrála. Zkrátka
a dobře, kočár předjel a v tu chvíli odvolal strýčka ten strašný
člověk, nějaký pan Stone, v obchodní záležitosti. A to víš, když
ti dva dají hlavy dohromady, tak to nebere konce. Do mě jako když
hrom uhodí, nevěděla jsem, co si počnu, protože mě strýček měl
vést k oltáři, a kdybychom se byli opozdili, nebyli bychom ten
den přišli na řadu. Naštěstí se za deset minut vrátil a mohli
jsme jet. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že kdyby se byl
přece zdržel, nebyli bychom vlastně museli oddavky odkládat,
protože za něj mohl zaskočit pan Darcy.“

„Pan Darcy!“ opakovala Elizabeth nanejvýš udivena.

„Ano — on měl přijít s Wickhamem, víš? Ach, jejej! Já zapomněla!
O tomhle jsem neměla ani špitnout. Slíbila jsem jim to na svou
čest! Co tomu Wickham řekne? Nadělali s tím takové tajnosti!“

„Je-li to tajnost, neříkej o tom už ani slova,“ pravila Jane.
„Můžeš si být jista, že o tom nechci nic vědět.“

„Ano, samozřejmě,“ pravila Elizabeth, ačkoli zvědavostí jen
hořela, „nebudeme se tě vůbec na nic ptát.“

„Děkuji vám,“ pravila Lydia, „protože kdybyste na mně vyzvídaly,
určitě bych vám všechno vyslepičila, a Wickham by se strašně
zlobil.“

Když projevila takovou ochotu nechat se vyzpovídat, musela
Elizabeth vyloučit využití nabízené možnosti tím, že utekla.

Nemohla však připustit, aby nevěděla, jak se věci mají, anebo
aspoň nedokázala po tom už nepátrat. Pan Darcy přišel sestře na
svatbu! Právě tedy do prostředí a mezi lidi, kde měl jistě
nejméně co pohledávat a kam se mu také vůbec nemohlo chtít.
V mozku se jí vynořovaly nečekané a za vlasy přitažené domněnky,
co za tím vězí, ale všechny zavrhla. Ty, které by jí byly nejlépe
vyhovovaly, jelikož stavěly jeho počínání do nejušlechtilejšího
světla, se jí zdály nejméně pravděpodobné. Nesnesla takové
napětí; popadla spěšně dopisní papír a obrátila se na tetičku
s krátkou prosbou, aby jí vysvětlila, co Lydia nakousla, je-li to
možné bez porušení tajemství, které to vše obestírá.

    „Jistě si umíte představit,“ psala, „jaká zvědavost mé
    pojala, když jsem zvěděla, ze člověk, který nemá k naší
    rodině žádné vztahy, který je nám poměrně cizí, se zúčastnil
    tohoto obřadu. Prosím vás, odepište mi obratem a vysvětlete
    mi to — ledaže to ze závažných důvodů musí zůstat utajeno,
    jak se zřejmě domnívá Lydia; v tom případě by mi nezbývalo
    než se spokojit s tím, že nebudu patřit k zasvěceným.“

„Já bych se s tím ale stejně nespokojila,“ dodala v duchu, když
dopsala, „a jestli mi to, drahá tetinko, nesdělíte počestným
způsobem, budu nucena se uchýlit k trikům a lsti, abych se do
dozvěděla.“

Jane měla tak vyvinutý smysl pro čest, že by se nebyla zmínila
před Elizabeth o tom, co Lydia prořekla, a Elizabeth tomu byla
ráda: dokud nesezná, zda její dotaz bude zodpovězen anebo ne,
nepotřebovala žádnou důvěrnici.

Kapitola 52
-----------

Elizabeth však byla uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak
to vůbec jen šlo. Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do
malého hájku, kde si byla nejspíš jista, že ji nikdo nevyruší,
usedla na lavičku a chystala se dosáhnout svého, neboť obálka
byla tak objemná, že bylo vyloučeno, aby obsahovala jen
odmítnutí.

    Londýn 6. září

    Drahá neteři,

    právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé
    dopoledne tomu, abych Ti jej zodpověděla, neboť co Ti chci
    sdělit, se nedá vypsat několika řádky. •-Musím se přiznat, že
    mě Tvá prosba překvapila: od Tebe bych ji byla očekávala
    nejméně. Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze říci, že jsem
    takový dotaz právě z Tvé strany nepokládala za nutný.
    Nepřeješ-li si mi porozumět, pak mi promiň mou vtíravost.
    Strýčka Tvé psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby byl
    nepředpokládal, že jsi celé věci účastná, nebyl by se zajisté
    zachoval tak, jak se zachoval. Avšak nejsi-li skutečně
    zasvěcena a nic nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšírněji.

    Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za
    strýčkem velmi nečekaný host. Byl to pan Darcy a prodlel
    u něho několik hodin.  Rozloučil se, než jsem přijela, takže
    moje zvědavost nepodstoupila takovou zkoušku jako asi Tvá.
    Přišel sdělit manželovi, že objevil Tvou sestru s Wickhamem,
    že je navštívil a s oběma hovořil — s Wickhamem několikrát,
    s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že odcestoval z Derbyshiru
    den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je
    vypátral. Prý to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá
    za vinu, že málokdo věděl o Wickhamově bezcharakternosti,
    a jen tak se mohlo stát, že se do něho slušné děvče
    zamilovalo a věnovalo mu svou důvěru. Velkoryse přisoudil
    všechno své mylně pojaté hrdosti a přiznal se, že pokládá pod
    svou důstojnost své soukromé počiny nějak veřejně
    zdůvodňovat. Domníval se, že charakter mluví sám za sebe.
    Nyní prý považuje za nevyhnutelné, aby zasáhl a pokusil se
    napravit neštěstí, k němuž sám přispěl. I kdyby ho byly vedly
    nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si jista, že by mu
    sloužily ke cti.  Strávil několik dní ve městě, než se mu
    podařilo je objevit, ale měl nějaké vodítko, o němž jsme my
    nemohli vědět, a také z tohoto druhého důvodu se za námi
    vypravil.

    Existuje nějaká žena, jistá paní Toungeová, která kdysi byla
    u slečny Darcyové jako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu
    propuštěna, přesné důvody neuváděl. Ta se pak usadila ve
    velkém domě na Edwardově ulici a živí se pronajímáním pokojů.
    Věděl, že tato paní Toungeová je Wickhamova oddaná
    přítelkyně, a proto se za ní vypravil, jakmile přibyl do
    města. Uplynuly však dva tři dny, než z ní dostal, co
    potřeboval. Zřejmě nechtěla porušit dané slovo bez úplaty
    nebo tučného bakšiše neboť skutečně věděla, kde se její
    přítel zdržuje. Nakonec však od ní náš milý návštěvník získal
    informace, které potřeboval. Usadili se v ulici. Mluvil
    s Wickhamem a potom trval na tom, že musí promluvit
    i s Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji, aby
    opustila tento potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům,
    jakmile by byli ochotni se jí ujmout, přičemž jí nabízel
    všemožnou pomoc, ^jistil však. Že Lydia je pevně odhodlána
    setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc nestála,
    nechtěla ani slyšet, aby opustila Wickhama, byla si jista, že
    si ji dříve nebo později vezme, a kdy to bude, na tom jí
    příliš nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak
    nezbývalo, jak usoudil, nic jiného než urychlená svatba, což,
    jak při prvním rozhovoru s Wickhamem bez obtíží zjistil,
    neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal se, že musel opustit
    pluk kvůli velmi naléhavým čestným dluhům, a neváhal svalovat
    veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku jen na
    její poblázněnost. Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl
    jasnou představu, co bude dělat. Že prý musí někam odjet, ale
    kam, to nevěděl, zato věděl, že nemá být z čeho živ. Pan
    Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení nevzal.
    Ačkoli pan Bennet není patrně příliš zámožný, něco by pro ně
    udělat mohl a každopádně by si sňatkem polepšil. Z odpovědi
    na jeho otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová naději
    vyženit mnohem podstatnější věno někde v cizině. Vzhledem
    k okolnostem však nebyl nepřístupný pokušení okamžité pomoci.

    Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu
    složitých otázek.  Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl
    dostat, ale nakonec byl přece jakžtakž, přiveden k rozumu.
    Jakmile pan Darcy tedy všechno dohodl s ním, chtěl
    bezprodleně zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer,
    než jsem přijela. Ale manžel nebyl pro nikoho doma a pan
    Darcy nadto zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že nazítří
    odjíždí z města.  Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se
    strýčkem než s panem Bennetem, a odložil tedy bez dlouhého
    rozvažování svou návštěvu, až Tvůj otec odjede. Sluhovi
    nesdělil jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze věděli, že
    strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti. V sobotu se
    dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma,
    a jak jsem už řekla, měli toho mnoho co projednávat.

    Sešli se znovu v neděli, a tu jsem ho viděla i já. Ke konečné
    dohodě dospěli však až v pondělí, a potom byl okamžitě
    odeslán spěšný dopis do Longbournu. Náš návštěvník však
    tvrdohlavě prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, ze má
    skutečně ve své povaze jeden závažný nedostatek, a to
    tvrdohlavost. Za různých okolností bylo už proti němu
    vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se
    podniknout nic, co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a
    to neříkám, abych Vás zavázala k vděčnosti, proto se o tom
    nezmiňuj), že strýček byl ochoten převzít všechny závazky.
    Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani pán, ani dáma,
    jichž se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit,
    a místo aby směl pomoci své neteři, byl nucen pouze přisvojit
    si cizí zásluhy, což se mu skutečně příčilo, a proto věřím,
    že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém dopise
    požádala o vysvětlení, které ho zbaví cizího peří a odvrátí
    vděčnost tam, kam právem náleží. Ale, Lízinko, tohle je
    určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.

    Víš už asi dost přesně, co se udělalo pro oba mladé lidi.
    — Pan Darcy zaplatí jeho dluhy, které značně přesahují tisíc
    liber, dalších tisíc dá navíc k jejímu věnu připsat na ni
    a koupí mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z příčiny,
    kterou jsem už svrchu uvedla. Prý to Způsobil on — vinou své
    přezíravosti a nedostatkem nutných ohledů — Že Wickham
    dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho zjednal
    přístup a pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco
    je, ačkoli pochybuji, že by jeho přezíravost nebo přezíravost
    kdokoli jiného mohla zavinit takovou věc. Ale ujišťuji Tě,
    drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné argumenty byly
    zůstaly bez odezvy a strýček by byl neustoupil, kdyby se
    nedomníval, že se do toho vložil ještě z jiného důvodu.

    Když jsme to všechno zařídili, vrátil se ke svým známým,
    kteří dleli ještě na Pemberley, ale domluvili jsme se, že
    přijede znova do Londýna na svatbu, kdy se měly všechny
    finanční dohody pravoplatně uzavřít.

    Nyní víš tedy vše. Toto odhalení Tě muselo podle Tvých slov
    velice překvapit, doufám však, že nikoli nemile. Lydia se
    přestěhovala k nám, Wickham měl dveře otevřené. On se choval
    přesně tak, jak jsem ho znala z Hertfordshiru;
    a nepostěžovala bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu dobu,
    co strávila u nás, kdyby z Janina dopisu z minulé středy
    nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně a že Tě
    proto svými slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí
    promlouvala do duše a vysvětlovala jí, jak hanebně se
    zachovala a jaké trápení vám všem Způsobila. Jestli něco
    z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, protop zaručeně
    vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak
    jsem si vzpomněla na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim
    jsem to s ní vydržela.

    Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila,
    zúčastnil se oddavků. Druhý den u nás večeřel a hodlal opět
    opustit město ve středu nebo ve čtvrtek. Nebudeš-li se na mne
    příliš, hněvat, drahá Lízinko, využiji této příležitosti
    a svěřím se Ti (dřív jsem si netroufala), že se mi moc líbí.
    Choval se k nám v každém ohledu stejně přátelsky, jako když
    jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá se mi jeho rozvaha
    i jeho názory; potřeboval by jen dívat se na svět trochu
    veseleji, ale to ho může naučit žena, vezme-li si tu pravou.
    Je to ale šibal, sotva kdy se o Tobě zmíní. Ale šibalové jsou
    teď v módě.

    Promiň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš
    daleko, nebo mě aspoň nezatrať natolik, že bych nesměla
    přijet do P. Nebudu mít pokoj, dokud si neprohlédnu celý
    park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký faeton s párkem
    roztomilých malých poníků. Musím končit, děti mě volají už
    dobré půl hodiny.

    Tvá milující teta

    J M. Gardinerová

Obsah tohoto listu Elizabeth značně rozrušil a bylo nesnadné
určit, zda v ní převládají pocity radostné či právě opačné.
V nejistotě ji už dříve napadala mlhavá a neurčitá podezření, že
Darcy nějakým způsobem přispěl k sestřinu sňatku, ale sotva se je
odvažovala domýšlet, aby se neoddávala iluzím příliš krásným na
to, aby byly pravdivé, a zároveň z obav před trapnými pocity
závazků, kdyby se ukázaly oprávněné; a nyní se její domněnky
v tak nečekaném rozsahu potvrdily ! Odjel úmyslně do města hned
po nich, podstoupil nesnáze a pokoření, provázející takové
pátrání, musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již
zavrhl, a byl nucen se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž
se navždy rozešel ve zlém, dohadovat se s ním, přemlouvat ho
a nakonec uplatit, když mu bylo zatěžko vyslovit pouhé jeho
jméno. A to všechno udělal pro děvče, které ho nijak nezajímalo
a jehož si nemohl vážit. Srdce jí napovídalo, že to udělal pro
ni. Tato naděje však zakrátko pohasla, když usoudila, že nemá
tolik sebevědomí, aby si mohla být jista, že ji miluje, ji, která
ho jednou odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat
zcela přirozený odpor proti příbuzenskému svazku s Wickhamem.
— Wickham, můj švagr! — Každičká špetka pýchy se v něm musí
vzbouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom nebylo
sporu - bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně
udělal. Ale uvedl jisté důvody pro svůj zákrok — a ty důvody
nebyly tak nepravděpodobné.  Docela dobře si mohl myslet, že se
dopustil chyby; byl velkorysý a měl možnost svou velkorysost
projevit, a třebaže odmítala předpoklad, že by ona byla hlavní
pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek náklonnosti
přispěl k tomu, aby zasáhl v případě, který podstatně ohrožoval
její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji trápilo vědomí, že jsou
zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu.
Vděčí mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna,
prostě za všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy
podpořila nepříznivé mínění, že utrousila peprnou poznámku, proti
němu namířenou.  Sama teď byla pokořena, ale na něho byla hrdá.
Hrdá, že tenkrát, kdy šlo o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší
já. Pročítala tetiččina pochvalná slova znovu a znovu.
Nepovažovala je za zcela dostačující, ale těšila ji, uvědomovala
si dokonce, že jí působí radost, ač provázenou i lítostí, tetina
a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si.

Z jejího úkrytu i jejích úvah ji vyrušily něčí kroky; než mohla
zabočit na jinou stezku, octl se po jejím boku Wickham.

„Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá
švagrová,“ řekl, když se k ní přidružil.

„To ano,“ odvětila s úsměvem, „není tím však ještě řečeno, že by
takové vyrušení muselo přijít nevhod.“

„Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa
poutalo přátelství, a nyní se ještě utužilo.“

„To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?“

„Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Merytonu. Tak
jsem se od vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně
navštívila Pemberley, drahá švagrová.“ Přisvědčila.

„Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne
přemohlo dojetí, jinak bych se tam mohl zastavit na cestě do
Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka
Reynoldsová, ta mě měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám
o mně nezmínila, že?“

„Ano, zmínila.“

„A co říkala?“

„Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam — zkazil. To víte,
na takovou dálku se věci někdy jeví ve zvláštním světle.“

„Zajisté,“ odvětil a kousl se do rtů.

Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli pravil:

„Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně
— Darcyho.  Potkali jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam
asi dělal.“

„Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou,“ pravila
Elizabeth.  „V této roční době ho tam musel vylákat nějaký
mimořádný důvod.“

„Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu?
Vyrozuměl jsem u Gardinerových, že ano.“

„Setkala; seznámil nás se svou sestrou.“

„Líbila se vám?“

„Velice.“

„Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně
změnila k svému prospěchu. Když jsem ji viděl naposled, nezdála
se mít pro to valné předpoklady. Jsem moc rád, že se vám líbila.
Doufám, že z ní bude dobrý člověk.“

„To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta.“

„Neprojížděli jste jistou vsí zvanou Kympton?“

„Nic mi to jméno neříká.“

„Zmiňuji se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl
dostat.  Rozkošné místečko! — A ta krásná fara! Bylo by mi to tam
vyhovovalo po všech stránkách.“

„Jak by se vám bylo zamlouvalo kázat věřícím?“

„Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých
povinností a brzy bych to byl zvládl bez velké námahy. Člověk
nemá naříkat, tolik bych ale o to býval stál! Takový klid a mír,
to je moje představa šťastného života. Nebylo mi to však souzeno.
Zmínil se vám někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala
v Kentu?“

„Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení
poslední vůle bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary
bylo ponecháno na vůli nynějšího majitele panství.“

„Skutečně? — Ano, něco pravdy na tom je; snad si vzpomenete, že
jsem vám to také říkal, když jsme o tom prvně hovořili.“

„A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské
poslání nezdálo tak lákavé jako nyní — že jste sám prohlásil, že
farářem nikdy nebudete a že se ta záležitost rozhodla podle
toho.“

„Skutečně? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si
vzpomeňte, co jsem vám říkal, když jsme si o tom tenkrát poprvé
povídali.“

Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčela rychle, aby se ho
zbavila, a jelikož ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla
mu s přívětivým úsměvem:

„Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme
tedy rozmíšek o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se,
doufám, vždy a ve všem shodneme.“

Vztáhla k němu ručku, on ji s okázalou galantností políbil,
ačkoli sotva věděl, kam s očima, a společně vešli dovnitř.

Kapitola 53
-----------

Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už
neobtěžoval ho podrobněji rozvádět, ani k tomu nepodněcoval svou
drahou švagrovou Elizabeth: ta ke své radosti zjistila, že mu
toho řekla dost, aby už mlčel.

Brzy nadešel onen den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní
Bennetová byla nucena se smířit s odloučením jistě aspoň ročním,
jelikož její choť neschválil zamýšlenou návštěvu celé rodiny
v Newcastlu.

„Ach, Lydinko, má děvenko drahá,“ vzlykala, „kdy já tě zase
uvidím?“

„Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo za tři roky.“

„Piš mi hodně často, milunko.“

„Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní
tolik času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na
práci.“

Pan Wickham se loučil procítěněji než jeho ženuška. Rozdával
úsměvy, oslňoval mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou
roztomilost.

„Tak šaramantního pána abys pohledal,“ pravil pan Bennet, jakmile
je měl z domu. „Culí se a zubí, vrhá cukrbliky na všechny
strany. Vsadím se, že ani sir William Lucas nedokáže sehnat tak
cenného a vynikajícího zetě.“

Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou
dcery.

„Často si myslívám,“ podotkla, „že to nejhorší, co nás může
potkat, je rozloučení s našimi nejbližšími, člověk si potom
připadá jako ztracený.“

„To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru,“ pravila
Elizabeth.  „Aspoň si nyní budete více vážit nás svobodných.“

„To není pravda, Lydia mě neopustila, že se vdala, ale jen proto,
že pluk jejího manžela je v takové dálce. Kdyby sloužil někde
blíž, nemusela tak brzy odjet.“

Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato událost, brzy zapudily
a do žil jí vlily nový život řeči, které se v té době rozšířily
po okolí. Netherfieldská hospodyně dostala příkaz, aby všechno
připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu několik
týdnů na honech. Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu
zbavená.  Koukala po Jane, usmívala se a pak zas vrtěla hlavou.

„I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zas
přijede!“ (Přišla jí to totiž oznámit paní Philipsová.) „To je
dobře. Tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo. Pro nás je
to cizí člověk, a co mne se týká, do smrti ho nechci vidět.
Jestli se mu ale líbí v Netherfieldu, ať si poslouží. Kdoví, co
se ještě může stát. Ale nám to může být jedno.  Víš přece,
sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už ani
slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?“

„Můžeš se na to spolehnout,“ odvětila návštěvnice, „protože paní
Nicholsová byla včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť
jsem za ní vyběhla, abych se dověděla něco bližšího, a ona
tvrdila, že je to zaručená pravda. Přijede nejpozději ve čtvrtek,
pravděpodobně už ve středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala
maso na středu, a povídala, že má tři tucty kachen zrovna tak na
pekáč.“

Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho
příjezdu a nezačervenat se přitom.  Už dlouhé měsíce nepadlo mezi
ní a Elizabeth jeho jméno; jakmile se však nyní octly samy, řekla
jí:

„Všimla jsem si, že po mně pokukuješ, Lízinko, když nám tetička
sdělovala, co se povídá, a vím, že jsem se tvářila rozpačitě, ale
nesmíš mě podezírat z žádných pošetilostí. Zrudla jsem, protože
jsem věděla, že se na mne budete koukat. Ujišťuji tě, že pro mne
ta zpráva nic neznamená, ani štěstí, ani žal. Jsem jen ráda, že
přijíždí sám, neboť v tom případě ho budeme vídat méně často.
Nevadilo by mi to kvůli mně, ale děsím se poznámek ostatních
lidí.“

Elizabeth nevěděla, co si o tom myslet. Kdyby se s ním nebyla
setkala v Derbyshiru, byla by mohla předpokládat, že sem skutečně
může přijet za udávaným účelem, ale ona věřila, že si na Jane
stále ještě myslí, a uvažovala, zda je pravděpodobnější, že sem
jede se svolením svého přítele, anebo že se mu hrdinně opřel.

„Má to, chudák, těžké,“ pomyslela si občas. „Nemůže přijet na
panství, které si pravoplatně najal, aby okolo toho hned
nevzniklo plno dohadů. Aspoň ode mne má mít svatý pokoj.“

Když se jí sestra svěřovala, s jakými pocity hledí vstříc jeho
příjezdu, myslela to jistě upřímně, přesto však Elizabeth viděla,
že není v její moci se s tím tak lehce vyrovnat. Byla neklidná,
roztěkaná, což u ní bylo dost nezvyklé.

Situace, o níž se její rodiče tak procítěně dohadovali před
rokem, přišla znovu na přetřes.

„Jakmile se pan Bingley objeví, půjdete ho samozřejmě uvítat,
milý choti,“ pravila paní Bennetová.

„To tedy nepůjdu. Vloni jste mě přinutila, abych ho navštívil,
a slibovala jste, když za ním zajdu, že si vezme některou
z našich děvčat.  Ale nic z toho nebylo, a já tam nepoběžím znovu
jak s keserem.“

I jala se paní manželka dokládat, že všichni ostatní pánové budou
pokládat za svou samozřejmou povinnost projevit mu úctu
u příležitosti jeho příjezdu.

„Takové móresy se mi z duše protiví,“ pravil. „Zatouží-li po naší
společnosti, ať se namáhá sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi
příliš drahý, abych běhal po sousedech, kdykoli si zamanou někam
odjet nebo se vrátit.“

„Jak myslíte, ale nevymluvíte mi, že je to do nebe volající
neslušnost ho nenavštívit. Já ho každopádně pozvu na oběd
a bašta. Stejně už musíme v brzké době pohostit paní Longovou
a Gouldingovy. To by nás bylo dohromady třináct, a s ním bychom
se právě tak vešli ke stolu.“

Když se tedy tímto plánem utěšila, hned se dokázala lépe smířit
s manželovou neochotou, ačkoli jí připadalo strašné, že se
všichni sousedé uvidí s panem Bingleym dříve než oni. Den jeho
příjezdu se blížil.

„Začínám litovat, že vůbec přijede,“ svěřila se Jane sestře.
„Nevadilo by mi to, dokázala bych se s ním beze všeho setkat, ale
nevím, jak vydržím ty věčné řeči kolem toho. Maminka to myslí
dobře, ale netuší - nikdo si to nemůže představit — jak mě její
slova mučí. Budu přešťastná, až jeho pobyt v Netherfieldu
skončí!“

„Ráda bych tě nějak utěšila,“ odpověděla Elizabeth, „ale není to
v mé moci. To víš, nemohu ti kázat o trpělivosti, čímž se obvykle
trpící utěšují, protože jsi už stejně nadlidsky trpělivá.“

Pan Bingley přijel.  Paní Bennetová o tom byla za přispění
služebnictva okamžitě zpravena, takže se mohla rozčilovat
a trápit nedočkavostí co nejdéle. Počítala, kolik dní musí nechat
uplynout, než mu bude moci poslat pozvání - neviděla před sebou
žádnou možnost, jak se s ním sejít dřív. Avšak třetího dne od
jeho příjezdu do Hertfordshiru spatřila zrána z okna své šatny,
že vjíždí do dvora a míří ke stavení.

Okamžitě zburcovala dcery, aby se podílely na její radosti. Jane
zůstala nepohnutě sedět za stolem, ale Elizabeth, aby vyhověla
matce, přistoupila k oknu — vykoukla ven — uviděla po jeho boku
pana Darcyho a usedla opět vedle sestry.

„Jede s ním cizí pán, matinko,“ řekla Kitty. „Kdopak to asi je?“

„Snad nějaký známý, děvenko, copak já vím!“

„Jejdanáčku!“ řekla Kitty, „že on je to ten chlapík, co tu s ním
byl tenkrát — jakpak se jmenoval — ten nafoukaný dlouhán.“

„Dobrotivé nebe! Pan Darcy! — Je to on, na mou duši. Nu,
kterýkoli přítel pana Bingleyho je u nás vždy vítán, ale jinak se
přiznám bez mučení, že je mi tenhle člověk už na pohled
protivný.“

Jane se zahleděla na Elizabeth udiveně a starostlivě. Nevěděla
toho mnoho o jejich setkání v Derbyshiru, a proto cítila se
sestrou, které první setkání od onoho vysvětlujícího dopisu jistě
nepřijde zalehko. Obě seděly jako na jehlách. Každá prožívala
rozpaky té druhé a ovšem i své vlastní, a ani nevnímaly, že matka
zatím rozvádí dál, jak je jí protivný pan Darcy, a že je
rozhodnuta jednat s ním zdvořile jen proto, že je to přítel pana
Bingleyho. Elizabeth však prožívala mnohem různorodější muka, než
si Jane mohla představit, neboť ještě nenalezla dost odvahy, aby
ji seznámila s dopisem paní Gardinerové a aby se jí svěřila, jak
se změnily její city k němu. Pro Jane to byl člověk, kterého
sestra odmítla a podceňovala, ale nemohla vědět, že je mu celá
rodina zavázána za velké dobrodiní a že ji k němu poutají city
ne-li tak něžné jako Janiny k Bingleymu, pak jistě stejně mocné
a pochopitelné. Ze přijel — že přijel do Netherfieldu a do
Longbournu, že ji z vlastní vůle znovu vyhledává, to ji
překvapilo téměř stejně, jako když se v Derbyshiru poprvé
přesvědčila o jeho změněném chovám.

Barva, která jí vymizela z tváří, se na půl minuty vrátila
v sytějším odstínu a radostný úsměv jí rozzářil oči, když na ono
časové údobí uvěřila, že jeho náklonnost a touha nepohasly.
Nemohla však v této víře vytrvat.

„Uvidím, jak si bude počínat,“ říkala si, „pak bude dost času
dělat si nějaké naděje.“

Soustředila se usilovně na práci, snažila se uklidnit
a neodvažovala se ani oči pozvednout, dokud jí je starostlivé
účastenství neobrátilo k sestřině tváři, když se sluha přiblížil
ke dveřím. Jane byla trochu bledší než jindy, ale vypadala
vyrovnanější, než Elizabeth očekávala. Když se páni objevil^
zrůžověla, uvítala je však docela sebejistě a jejímu chování se
nedalo nic vytknout, ani stopu výčitky nedala najevo, ani snahu
se zalíbit.

Elizabeth promluvila, co nejméně jí dobrý mrav dovoloval,
a chopila se znovu svého vyšívání se zaujetím, které v ní málokdy
probouzelo. Jen jedinkrát se odvážila pohlédnout na Darcyho.
Vypadal vážně jako vždy a jí připadal spíš takový, jako býval
v Hertfordshiru, než jak ho znávala v Pemberley. Snad mu
v přítomnosti její matky nebylo tak volně jako v přítomnosti
strýce s tetou. Bylo to bolestné, ale nikoli nepravděpodobné.

I na Bingleyho se zadívala a v mžiku postřehla, že se tváří jak
radostně, tak rozpačitě. Paní Bennetová ho přivítala tak líbezně,
že se za ni obě dcery musely stydět, zvlášť když srovnávaly,
s jakým chladem a formální zdvořilostí pozdravila a oslovila jeho
přítele.

Elizabeth především trápilo a mrzelo její nezdvořáctví, neboť
věděla, že jí zachránil oblíbenou dceru před nevyhnutelnou zkázou
a že by tedy měl právo na její vděčnost.

Darcy se Elizabeth zeptal, jak se daří manželům Gardinerovým
— čímž ji uvedl do značných rozpaků — a pak už sotva promluvil.
Neseděl vedle ní a to snad bylo příčinou jeho zamlklosti, ale
v Derbyshiru to vypadalo jinak. Tam se bavil s jejími příbuznými,
nemohl-li hovořit s ní. Ale nyní ubíhaly dlouhé minuty, aniž se
ozval, a když tu a tam už nemohla potlačit zvědavost a pozvedla
k němu oči, zjistila, že stejnou pozornost jako jí věnuje i Jane
a zhusta hledí do prázdna nebo klopí oči k zemi. Měla dojem, že
je zamyšlenější a že už se tak nesnaží zavděčit se jí, jako když
se setkali posledně.  Pocítila zklamání, a hněvala se proto na
sebe.

„Co jiného se dalo čekat?“ říkala si. „Ale proč sem jezdil?“

Neměla chuť se bavit s nikým jiným než s ním, a aby na něho
promluvila, k tomu jí chyběla odvaha.

Pozeptala se ho na sestru a na víc se nevzmohla.

„Hodně vody uběhlo, co jste u nás nebyl, pane Bingleyi,“ řekla
paní Bennetová.

Uznal to bez zdráhání.

„Už jsem měla strach, že se sem vůbec nevrátíte. Dočista se
povídalo, že na podzim Netherfield pustíte, ale doufám, že to
není pravda. Leccos se tady v okolí změnilo, co jste tu byl
naposled. Slečna Lucasová se vdala a odstěhovala. A naše
nejmladší. Snad jste se o tom doslechl nebo jste to četl
v novinách. Vím, že se to objevilo v Timesech a Courieru, ale
bohužel nebylo to oznámení pořádně sepsané. Stálo tam jen ,Pan
George Wickham s chotí Lydií, rozenou Bennetovou, oznamují svůj
sňatek', a ani slovíčko o tom, kdo je její otec nebo kde bydlí,
ničehož nic. Dával to tam bratr Gardiner a divím se, jak to mohl
tak poplést, četl jste to?“

Bingley přitakal a pogratuloval jí. Elizabeth se neodvažovala
pozvednout oči. Nevěděla tudíž, jak se na to tváří pan Darcy.

„Každá matka je samozřejmě ráda, když se dcera dobře vdá,“
pokračovala paní Bennetová, „ale přitom je to pro mne velká rána,
pane Bingleyi, že ji ztrácím.  Odstěhovali se do Newcastlu, to je
prý až někde daleko na severu, a zůstanou tam pánbůhví jak
dlouho. On tam slouží u pluku; asi jste už slyšel, že odešel
z domobrany a je teď v armádě. Má ještě, chválabohu, dobré
přátele, ač ne tolik, kolik by si jich zasloužil.“

Elizabeth, jež věděla, že tohle platí Darcymu, umírala studem
a sotva dokázala zůstat sedět. Nic jiného by ji však nebylo
dokázalo tak účinně přimět, aby se sama rozhovořila, a tak se
honem zeptala Bingleyho, hodlá-li na venkově pobýt delší dobu.
Počítá prý s několika týdny.

„Až postřílíte všechny svoje koroptve, pane Bingleyi,“ řekla
matka Bennetová, „račte přijít sem a střílejte v revíru mého
chotě, jak vám libo. Jistě vám s radostí vyjde vstříc a přenechá
vám naše nejlepší hejna.“

Taková přehnaná, vemlouvavá ochota jen zvyšovala Elizabethino
utrpení.  Kdyby jim opět zasvitla taková růžová naděje, jaké se
oddávali před rokem, zase by všechno skončilo stejným zklamáním,
o tom byla přesvědčena. V té chvíli měla pocit, že ani dlouholetá
blaženost by nevyvážila trapné situace, jimž ona a Jane musí
čelit.

„Přeji si už jen jediné: abych se ani s ním, ani s jeho přítelem
už nikdy nemusela sejít. Jakou radost by mi museli způsobit svou
přítomností, aby vyvážila tahle muka! Kéž už je v životě
nespatřím!“

V jejím utrpení, které nemohla vyvážit dlouholetá blaženost, se
jí však zakrátko podstatně ulevilo, když postřehla, jak sestřin
bývalý ctitel opět podléhá její kráse. Když přišel, promluvil
s ní sotva pár slov, ale každou minutu jako by ho víc a víc
přitahovala. Zjišťoval, že je stejně líbezná jako vloni — a právě
tak milá a upřímná, jen snad zamlklejší.  Jane se však snažila,
aby na ni nepostřehl žádnou změnu, a měla dojem, že se jí
podařilo rozprávět stejně živě jako dřív. Měla však mnoho o čem
přemítat, a tak si někdy ani neuvědomila, že se odmlčela.

Když se pánové zvedli, aby se odporoučeli, neopomněla je paní
Bennetová zdvořile pozvat, aby jim prokázali tu čest a v brzké
budoucnosti u nich v Longbournu poobědvali.

„Dlužíte mi ještě návštěvu, pane Bingleyi,“ dodala. „Než jste
loni v zimě odjížděl, slíbil jste mi, že vás smím pozvat
k rodinnému obědu, až se vrátíte. Vidíte, že jsem na to
nezapomněla, ale stejně jste mě zklamal, že jste se už nevrátil
a nedodržel, co jste slíbil.“

Na to se Bingley zatvářil trochu přihlouple a zamumlal něco v tom
smyslu, jak ho mrzí, že mu v tom obchodní záležitosti zabránily.
Pak odešli.

Paní Bennetová měla velkou chuť je vyzvat, aby se zdrželi na
večeři hned ten den, ale rozmyslela si to: vařilo se u nich sice
vždycky dobře, ale pro muže, jemuž kladla tak důležité nástrahy,
a pro zmlsaného hrdopýška s desetitisícovým důchodem pokládala
dva chody za nezbytné.

Kapitola 54
-----------

Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla Elizabeth na čerstvý
vzduch, aby se vzpamatovala — čili aby zahnala chmury úvahami,
které je bezpečně přivolají. Pan Darcy ji svým počínáním udivil
i zklamal.

„Jestli sem přijel jenom mlčet a tvářit se vážně a lhostejně,“
říkala si v duchu, „proč sem vůbec jezdil?“

Nedokázala si to vyložit tak, aby ji to potěšilo.

„K strýčkovi a tetičce v Londýně dokázal být stále stejně milý
a pozorný, proč tedy ne ke mně? Bojí-li se mě, proč sem chodí?
Nestojí-li už o mě, proč mlčí? Proč mě takhle trápí?  Pustím ho
zkrátka z hlavy.“

Své odhodlání na krátký čas nedobrovolně dodržela, protože ji
dohonila sestra, z jejíhož radostného výrazu bylo lze soudit, že
ji návštěva uspokojila víc než Elizabeth.

„První setkání mám za sebou, a teď jsem docela klidná,“ pravila.
„Dokázala jsem to, a napříště už mě jeho příchod nemůže uvést do
rozpaků. Jsem ráda, že přijde v úterý na oběd; aspoň všichni
uvidí, že se s ním běžně stýkám jako s obyčejným známým.“

„Ano, přímo s nadobyčej obyčejným,“ odvětila Elizabeth s úsměvem.
„Jane, Jane, dej si dobrý pozor!“

„Ale, Lízinko, přece si nemyslíš, že bych byla ještě tak
pošetilá, aby mi hrozilo nějaké nebezpečí.“

„I myslím: hrozí ti velikánské nebezpečí, že se do tebe znovu
zamiluje až po uši.“

-----

S pány se až do úterka neviděli, a paní Bennetová zatím pilně
spřádala blažené vidiny, které Bingley za půl hodiny svou dobrou
náladou a slušností znovu probudil k životu.

V úterý se shromáždila v Longbournu početná společnost a oba
nejdůležitější hosté dorazili jako praví sportovci v dobrém čase.
Když se objevili v jídelně, čekala Elizabeth napjatě, zaujme-li
Bingley to místo, které si při všech dřívějších společenských
příležitostech vždy vyhradil, totiž po boku její sestry. Její
předvídavou matku to rovněž napadlo, a proto ho zapomněla uvést
ke stolu sama. Sotva překročil práh, jako by zaváhal, ale Jane
náhodou vzhlédla, náhodou se usmála a to stačilo — usedl vedle
ní.

Elizabeth se vítězoslavně zadívala na jeho přítele. Ušlechtile to
přehlédl, což by si byla mohla vykládat tak, že dal Bingleymu své
požehnání, kdyby byla nepostřehla, že i on vzhlédl k panu Darcymu
a poplašeně se na něho zašklíbil.

Při večeři se dvořil Jane sice trochu zdrženlivěji než předtím,
ale Elizabeth usoudila, že kdyby se jim do toho nikdo nemíchal,
došli by oba brzy svého štěstí.  Neodvažovala se vyvozovat z toho
dalekosáhlé závěry, ale přece ji to potěšilo. Však to byl také
jediný důvod k spokojenosti, protože jinak se jí nic nedařilo.
Pan Darcy seděl až na druhém konci stolu po boku její matky.
Věděla, že z toho mají oba pramalou radost a že se jeden druhému
nezavděčí. Na tu dálku nemohla slyšet, co si povídají, ale
viděla, jak zřídka něco prohodili, a vždy jen nějakou chladnou
zdvořilostní frázi, čím byla její matka k němu nemilostivější,
tím víc tížilo Elizabeth vědomí, co mu dluhují, a znovu a znovu
si říkala, že by dala všechno na světě, kdyby mu směla říci, že
jeho laskavý skutek nezůstal v rodině bez povšimnutí a bez
odezvy.

Stále doufala, že se během večera naskytne příležitost, která je
svede dohromady, že doba návštěvy nemůže uplynout, aniž budou mít
možnost promluvit víc než těch pár slov na uvítanou při jeho
příchodu. Byla nesvá a náladová a doba, než se páni objevili opět
v salónu, se jí zdála tak únavná a nudná, že sotva dokázala
zachovat zdání zdvořilosti. Vzhlížela k jejich návratu jako
k rozhodujícímu bodu, na němž závisí, zda se večer pro ni vydaří,
anebo ne.

„Jestli mě ani pak nevyhledá, vzdám se navždy vší naděje,“ říkala
si.

Páni se dostavili a na okamžik to vypadalo, že se její toužebné
přání vyplní, avšak běda!

Dámy se semkly kolem stolu, kde Jane odebírala šálky s čajem
a Elizabeth nalévala kávu, v tak sevřeném útvaru, že tam nezbylo
kousíček místa, kam by se dala vsunout židle. A když se páni
blížili, vmáčkla se k ní ještě jedna dívka a tišeji pošeptala:

„Až muži přijdou a budou chtít rozptýlit naše šiky, nedejme se!
Nechceme je tady, viď?“

Darcy odešel na druhý konec místnosti. Sledovala ho pohledem,
záviděla každému, s kým promluvil, sotva se dokázala přimět, aby
dolévala hostům kávu, a zuřila na sebe, že je tak hloupá.

„Muž, který dostal jednou košem! Jak jsem si já blázen mohla
namlouvat, že mě nepřestane milovat? Cožpak by se vůbec mohlo
stát, že by v takovém případě některý mužský nepřekonal svou
slabost a stejnou ženu požádal o ruku podruhé? Žádná urážka jimi
nemůže tak otřást!“

Trochu ji však povzbudilo, že jí sám přišel vrátit šálek od kávy;
využila té příležitosti a zeptala se ho:

„Zdalipak pobývá vaše sestřička dosud na Pemberley?“

„Ano, zůstane tam až do vánoc.“

„A docela sama? Všichni přátelé už ji opustili?“

„Je s ní paní Annesleyová. Ostatní odjeli už před třemi nedělemi
do Scarboroughu.“

Nedokázala si vzpomenout na nic, co by mu ještě řekla; snad by se
bylo jemu dařilo lépe, kdyby se byl chtěl rozpovídat. On však
stál u ní a hezkou chvíli mlčel, až konečně jedna ze slečen opět
Elizabeth něco pošeptala, a tu se vrátil.

Když se po čajování začaly roznášet karetní stolky a dámy se
zvedly, Elizabeth opět zadoufala, že se k ní brzy přidruží, ale
všechny její naděje zmařila matka Bennetová, která se ho
zmocnila, protože potřebovala hráče do whistu, a než se nadál,
usadila ho ke kartám. Byli tedy na zbytek večera uvězněni
u rozličných stolků a jí zbyla už jen ta útěcha, že jeho oči
stále bloudí napříč pokojem za ní, a proto hraje stejně mizerně
jako ona sama.

Paní Bennetová hodlala zdržet ještě oba pány z Netherfieldu na
večeři, ale naneštěstí jim předjel kočár dřív než ostatním
hostům, takže k tomu neměla příležitost.

„Nu, děvčata,“ pravila, jakmile za posledním hostem zapadly
dveře, „copak tomu říkáte? Já tvrdím, že se dnešek po všech
stránkách vydařil. Vystrojit takovou hostinu hned tak někdo
nedokáže! Zvěřina byla přece jako dort — všichni mi říkali, že
tak masitá kýta se nevidí každý den. Polévka byla padesátkrát
chutnější než ta, co jsme měli minulý týden u Lucasových; i pan
Darcy uznal, že se koroptvičky jen rozplývají na jazyku, a ten má
jistě nejméně dva nebo tři francouzské kuchaře. A tobě jak to
dneska slušelo, Janinko, má děvečko zlatá! I paní Longová to
přiznala, když jsem ji na to upozornila. A víš, co ještě
povídala? ,Uvidíte, paní Bennetová, že ta ještě toho Bingleyho
užene!' To povídala. Však tvrdím odjakživa, že paní Longová je
moc hodná ženská — a její neteře jsou slušná děvčata a žádné
krásky: mně se ohromně zamlouvají.“

Krátce a dobře, paní Bennetová překypovala dobrou náladou.
Viděla, jak se má Bingley k Jane, a to ji stačilo utvrdit v dobré
víře, že jí přece jen neunikne; když šlo o blaho rodiny
a události se vyvíjely k její spokojenosti, dokázala se oddávat
tak fantastickým představám, že ji velmi zklamalo, když se hned
nazítří nedostavil a nepožádal o ruku.

„Byl to příjemný večer,“ řekla Jane Elizabeth. „Sešli se lidé,
kteří se shodli a dobře pobavili. Doufám, že se budem všichni
scházet častěji.“

Elizabeth se usmála.

„Nebuď taková, Lízinko. Nesmíš mě podezírat. Netrap mě! Ujišťuji
tě, že jsem si z toho ze všeho vzala ponaučení a že si s ním teď
ráda povídám, protože je to takový milý a rozumný mládenec, a na
nic jiného přitom nemyslím. Přesvědčil mě svým chováním, že neměl
vůbec v úmyslu vzbudit ve mně nějaké hlubší city. Má prostě tu
přednost, že umí lépe promluvit a dokáže vystupovat mnohem
sympatičtěji než ostatní muži.“

„Jsi krutá,“ odvětila jí sestra. „Nechceš mi dovolit, abych se
usmála, a každým slovem mě k tomu podněcuješ.“

„Někdy je to tak těžké, aby ti lidé uvěřili!“

„A jindy tak vyloučené!“

„Proč mi chceš namluvit, že cítím víc, než doznávám?“

„Na tuhle otázku ti asi nedokážu odpovědět. Každý ochotně rozdává
rady, i když jeho ponaučení nestojí za fajfku tabáku. Odpusť mi
to, a trváš-li na svém tvrzení, nemohu ti už dál dělat
důvěrnici.“

Kapitola 55
-----------

Za několik dní po této společenské události se pan Bingley znovu
objevil, a sám. Přítel prý odjel zrána do Londýna, ale vrátí se
opět asi za deset dní. Seděl u nich přibližně hodinu a překypoval
dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala, aby se zdržel na oběd,
avšak on se dlouze omlouval, že už slíbil někam přijít.

„Snad budeme mít víc štěstí, až se tu příště zastavíte,“ pravila.
Bude mu potěšením, kdykoli atd. atd., a jestliže dovolí, využije
její laskavosti velmi brzy.

„Hodilo by se vám to zítra?“

„Ano, zítra mi v tom nic nebrání,“ přijal ochotně pozvání.

Dostavil se, a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla
ještě oblečena. Paní Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje
v županu a s rozčesanými vlasy:

„Pospěš si, Jane, má děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady
— pan Bingley je tady. Opravdu už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď
sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s oblékáním. Slečnu Lízinku
dočešeš až potom.“

„Přijdeme dolů, jakmile se upravíme,“ pravila Jane, „ale řekla
bych, že nejdřív by mohla být hotova Kitty, protože se už strojí
přes půl hodiny.“

„Kitty ať jde k šípku! Co ta s tím má co společného? Dělej,
dělej!  Kdepak máš šerpu, děvenko?“

Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla jít
přivítat, dokud ji nedoprovodí některá sestra.

Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po
čaji se pan Bennet podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary
odešla nahoru cvičit. Když dvě z pěti překážek takto padly,
seděla paní Bennetová a mrkala na Elizabeth a Catherine, avšak
dlouho bezvýsledně. Elizabeth dělala, že nic nevidí, až si toho
konečně všimla Kitty a nevinně se zeptala: „Co je, matinko? Proč
na mě pořád mrkáte? Přejete si něco?“

„Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe.“ Pět minut seděla
klidně, ale pak to už nemohla vydržet, aby promarnila tak krásnou
příležitost, zničehonic vstala a vyzvala Kitty: „Pojď sem,
děvenko, musím ti něco říct,“ a vyvedla ji z místnosti. Jane
okamžitě dala Elizabeth pohledem najevo, jak je jí taková
očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala ji, aby
aspoň ona vytrvala. Za pár minut pootevřela paní Bennetová dveře
a zavolala:

„Lízinko, děvenko, musím ti něco říct.“

Elizabeth nezbývalo než uposlechnout.

„Měly bychom je také nechat chvilku o samotě, nemyslíš,“ řekla
matka, jakmile vyšla do haly. „Sedneme si s Kitty u mne v šatně.“

Elizabeth se nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale,
dokud se Kitty neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salónu.

Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl
okouzlující, až na to, že se nedal přimět k roli oficiálního
nápadníka její dcery. Svou nenuceností a dobrou náladou příjemně
pozvedl večerní atmosféru a snášel matčinu nevhodnou podbízivost
a poslouchal její pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera
byla upřímně vděčná.

Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si
smluvil - hlavně s paní Bennetovou — že si nazítří po ránu přijde
zastřílet s jejím manželem. Od té chvíle už Jane nemluvila
o obyčejném známém. Nezmínila se o něm sestře ani slovem, avšak
Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich vztah rychle
dospěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy vrátil ve
stanovené době. Zároveň však měla silné podezření, že se to
všechno děje s vědomím onoho pána.

Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé
dopoledne, jak bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než
by byl očekával. Bingley nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže
nezavdával otci příčinu k posměškům či k opovržlivému mlčení,
a ten byl na oplátku mnohem sdílnější a méně podivínský než
obvykle. Přivedl hosta samosebou na oběd a odpoledne rozehrála
opět paní Bennetová svůj důvtip, aby od něho a od své dcery
všechny odehnala. Elizabeth si potřebovala napsat dopis, a tak se
hned po čaji odebrala do ranního salónku: jelikož se všichni
ostatní chystali zasednout ke kartám, nepředpokládala, že jí bude
třeba, aby mařila matčiny úklady.

Když list dopsala a vrátila se do salónu, zjistila však k svému
nemalému úžasu, že ji matka patrně přece jen trumfla. Otevřela
dveře a spatřila, že její sestra a Bingley stojí spolu u krbu
zcela zabráni v důležitý rozhovor, a i kdyby jí tento samotný
fakt nebýval podezřelý, pak jí všechno muselo být jasné z toho,
jak se oba zatvářili, jak se otočili a spěšně od sebe odstoupili.
Přivedla je do trapné situace, ale svou pokládala za ještě horší.
Nikdo z nich nepromluvil ani slovíčko a Elizabeth se už chtěla
obrátit a odejít, když tu Bingley, který se předtím stejně jako
Jane rychle posadil, zase vyskočil, pošeptal dívce několik slov
a vyběhl z místnosti.

Jane by byla nepřenesla přes srdce tajit před Elizabeth něco, co
jí mohlo způsobit radost, a tak ji hned objala a s hlubokým
pohnutím doznala, že je nejblaženější stvoření na zeměkouli.

„Jsem tak nesmírně šťastná!“ dodala, „až příliš šťastná.
Nezaslouženě.  Proč právě já, a ne ti druzí!“

Elizabeth jí blahopřála s tak upřímnou a vřelou radostí, že ji
ani nemohla vyjádřit slovy. Každá laskavá věta vzdouvala v Janině
srdci nové vlny štěstí. Nedopřála si však v této chvíli, aby
zůstala se sestrou a vypověděla jí aspoň polovinu toho, co musela
nezbytně zvědět.

„Půjdu bez prodlení za matinkou,“ zvolala. „Projevovala o mne
tolik láskyplné péče, že ji nemohu nechávat v nejistotě,
a nechci, aby se to dozvěděla od někoho jiného než ode mne. On už
šel k tatíčkovi. Ach, Lízinko, mít to vědomí, že moje zpráva tak
potěší celou mou milovanou rodinu! To je větší štěstí, než mohu
unést!“

Pospíchala za matkou, která předtím úmyslně přerušila karetní
partii a seděla nahoře s Kitty.

Elizabeth osaměla a s úsměvem si říkala, jak rychle a lehce se
vyřešila záležitost, která je dlouhé měsíce tolik trápila
a tížila.

„A tím končí úzkostlivé opatrnictví jeho přítele!“ říkala si.

„A falešné úskoky jeho sester! Končí šťastně, rozumně a moudře!“
Po krátké chvíli vešel opět Bingley, jehož rozhovor s otcem byl
stručný a k věci.

„Kde je vaše sestřička?“ chtěl vědět hned, jakmile otevřel dveře.

„Odběhla za maminkou nahoru. Myslím, že tu bude každou chvíli.“

Zavřel za sebou, přistoupil k ní a hlásil se o blahopřání
a o právo na sesterskou přízeň. Elizabeth upřímně a s radostí
doznala, jak ji těší vyhlídka na jejich budoucí svazek. Stiskli
si vřele ruce, a než se Jane objevila, musela vyslechnout dlouhé
litanie o tom, jak je blažený a jaká je její sestra úžasná;
a třebaže ji posuzoval zamilovanýma očima, věřila Elizabeth
pevně, že mají všechny reálné předpoklady pro to, aby jejich
štěstí bylo trvalé, protože spočívalo na vzácném vzájemném
porozumění a ještě vzácnějších Janiných povahových vlastnostech,
a protože se oba citově i názorově výborně shodovali.

Toho večera vládla v celé rodině šťastná pohoda. Blaženství,
které Jane zaplavovalo duši, jí rozzářilo tvář něhou, takže se
zdála krásnější než kdy jindy. Kitty se hihňala a uculovala
a doufala, že brzy přijde řada na ni. Paní Bennetová měla stále
dojem, že ještě dost procítěně nevyjádřila svůj souhlas
a požehnání, ačkoli Bingleymu už půl hodiny nic jiného
nevykládala, a když se k nim pan Bennet před večeří přidružil,
bylo mu na hlase i na chování znát, že má velkou radost.

Nezmínil se o tom ale ani slůvkem, dokud se host nerozloučil;
jakmile však odešel, obrátil se k dceři a pravil:

„Gratuluji ti, Jane. Myslím, že s ním budeš mít hezký život.“

Jane se mu vrhla kolem krku, políbila ho a děkovala mu za jeho
dobrotu.

„Jsi hodné děvče,“ odvětil, „a mě upřímně těší, že se tak dobře
vdáš.  Nepochybuji o tom, že ti s ním bude dobře. Jste si
povahově dost blízcí.  Máte v sobě oba tolik poddajnosti, že
jaktěživo nedospějete k žádnému rozhodnutí, tolik dobromyslnosti,
že vás každý sluha ošidí, a tolik velkorysosti, že budete vždycky
hospodařit nad poměry.“

„To snad ne, tatíčku. Nedovedu si představit, že bych se já
naučila zacházet nešetrně a lehkomyslně s penězi.“

„Hospodařit nad poměry! Co to povídáte, drahý choti?“ zvolala
paní Bennetová. „Vždyť musí mít čtyři nebo pět tisíc ročně,
a kdoví jestli ne víc.“ Pak se obrátila na dceru. „Ach, Jane, má
děvenko zlatá, jediná, já ti mám takovou radost, že určitě celou
noc ani oka nezamhouřím. Byla jsem přesvědčena, že to tak
dopadne. Vždycky jsem říkala, že k tomu nakonec dojde. Věděla
jsem, že nejsi krásná jen tak pro nic za nic. Vzpomínám si, že
jsem si v duchu říkala, hned jak jsem ho poprvé spatřila, když se
loni nastěhoval do Hertfordshiru, že vy dva jste pro sebe jako
stvořeni. Takový fešák se hned tak nevidí!“

Na Wickhama s Lydií docela zapomněla. Jane jí teď byla ze všech
dětí zdaleka nejmilejší. O žádné jiné v této chvíli nedbala.
Mladší sestry se u Jane brzy začaly hlásit o privileje, které by
jim v budoucnu mohla zajistit.

Mary si zamlouvala právo používat netherfieldskou knihovnu
a Kitty žadonila, aby se tam každou zimu konalo několik plesů.

Od tohoto dne byl samozřejmě Bingley v Longbournu denním hostem
— často se objevil už před snídaní a vždy se zdržel ještě po
večeři — ledaže ho nějaký hlupák ze sousedství, kterému ani
nemohl přijít na jméno, pozval na oběd a on nepokládal za možné
odříci.

Jane teď vůbec neměla čas si se sestrou pohovořit; neboť dokud tu
byl on, neměla oči pro nikoho jiného; avšak Elizabeth zjistila,
že může být oběma velmi užitečná ve chvilkách odluky, jimž se
přece jen někdy nelze vyhnout. Musela-li Jane někam odběhnout,
pověsil se vždy na paty Elizabeth, aby si o Jane mohl popovídat,
co srdce ráčí, a jakmile Bingley odešel, vyhledala Jane
pravidelně stejný pramen útěchy.

„Tolik mě potěšil,“ řekla jednou večer, „když mi vyprávěl, jak
letos na jaře neměl ani tušení, že jsem v Londýně. Nepovažovala
jsem to za možné.“

„Já si to myslela,“ odvětila Elizabeth. „Jak ti to ale
vysvětlil?“

„Způsobily to všechno jeho sestry. Rozhodně nepřály jeho známosti
se mnou, čemuž se nelze divit, neboť se mohl oženit po mnoha
stránkách výhodněji. Ale až poznají, jak pevně věřím, že jejich
bratr je se mnou spokojený, pak se s tím časem smíří a opět se
sblížíme, třebaže už nikdy nemůžeme být takovými přítelkyněmi
jako kdysi.“

„Tohle je nejnemilosrdnější prohlášení, které jsi kdy v mé
přítomnosti pronesla,“ odpověděla Elizabeth. „Jen tak dál! Mrzelo
by mě, kdybych viděla, že znovu sedáš na vějičku slečně
Bingleyové a jejím falešným medovým řečem!“

„Věřila bys tomu, Lízinko, že už mě doopravdy miloval, když loni
v listopadu odjížděl, a nevrátil se sem jen proto, že nevěřil, že
bych ho já mohla mít ráda.“

„V tom trošku pochybil, to je jisté, ale svědčí to zase o jeho
příkladné skromnosti.“ Načež Jane ovšem spustila dlouhé
chvalozpěvy na jeho ostýchavost a podceňování vlastních
předností.

Elizabeth vzala s potěšením na vědomí, že neprozradil, jakou roli
tu sehrál jeho přítel; dobrosrdečná Jane se sice neuměla na
nikoho hněvat, ale takováto okolnost by v ní přece jen vyvolala
zaujatost proti němu, o tom byla přesvědčena.

„Já jsem přece nejšťastnější stvoření pod sluncem,“ vzdychala
Jane.  „Ach, Lízinko, proč to bylo právě mně z celé naší rodiny
dopřáno, právě mně! Kéž bys i ty poznala takové blaho!  Kéž by
vůbec byl druhý takový muž pro tebe!“

„I kdybys mi předhodila čtyřicet takových mužů, nedokázala bych
prožívat to, co ty. Já nemám tvou povahu a tvé dobré srdce
a nedokážu být tak šťastná. Ne, ne, jen se o mne nestarej, snad
mi osud bude milostiv a pošle mi do cesty ještě jednou nějakého
pana Collinse.“

Nezůstalo přirozeně nadlouho tajemstvím, jak se mají věci
v Longbournu.  Paní Bennetová měla přece právo pošeptat novinku
paní Philipsové, a ta se už bez dovolení podjala úkolu učinit
totéž u všech sousedek v Merytonu.

Veřejné mínění označilo rázem Bennetovy za nejšťastnější lidi na
světě, ač ještě před několika týdny, když se Lydia spustila
s důstojníkem, bylo nad slunce jasnější, že to u nich špatně
skončí.

Kapitola 56
-----------

Uplynul asi týden od Janina zasnoubení s Bingleym; oba mladí lidé
seděli jednou zrána s její matkou a sestrami v jídelně, když tu
zaslechli pod okny hrčení kol a viděli, že u vchodu zastavuje
čtyřspřeží.  Na návštěvy bylo ještě příliš časně a kromě toho jim
povoz nepřipadal povědomý ze sousedství. Táhli jej poštovní koně
a nepoznávali ani kočár, ani livrej lokajů na kozlíku. Jelikož
však bylo zřejmé, že k nim někdo jede, vyzval okamžitě Bingley
slečnu Bennetovou, aby se vyhnuli dotěrnému vetřelci a šli se
raději projít do háječku. Jane mu vyhověla a zbylé tři dámy byly
vydány napospas své zvědavosti, dokud se dveře neotevřely
a návštěva nevstoupila. Byla to lady Catherine de Bourghová.

Všechny tři byly ovšem připraveny na nějaké překvapení, avšak
v tomto případě předčila skutečnost veškerá očekávání — a paní
Bennetová s Kitty, které ji neznaly, neužasly zdaleka do té míry
jako Elizabeth.  Lady Catherine vplula do místnosti způsobem
ještě majestátnějším než obvykle, odpověděla na Elizabethin
pozdrav nepatrným přikývnutím a beze slova se usadila. Elizabeth
zašeptala matce, kdo to přichází, když se Její Jasnost objevila
na prahu, avšak dáma neprojevovala přání seznámit se
s přítomnými.

Paní Bennetová se dosud nevzpamatovala z ohromení, avšak
lichotilo jí, že má tak vznešenou návštěvu, a proto ji přivítala
s vybranou zdvořilostí. Dáma chvíli seděla mlčky a pak prohodila
velmi přezíravě k Elizabeth:

„Doufám, že jste zdráva, slečno Bennetová. Tato dáma je zřejmě
vaše matka, ne?“

Elizabeth odvětila s nejvyšší možnou stručností, že ano.

„A tohle je asi některá z vašich sester?“

„Ano, Vaše Jasnosti,“ ujala se slova paní Bennetová, přešťastná,
že si popovídá s lady Catherine. „To je naše předposlední dcerka:
nejmladší se nedávno vdávala a nejstarší se prochází někde
s mládencem, jenž asi brzo bude patřit do rodiny.“

„Máte tu velice malý park,“ opáčila lady Catherine po krátké
odmlce.

„S Rosings se jistě ani porovnat nedá, lady Catherine, avšak
ujišťuji vás, že je mnohem rozlehlejší než park sira Williama
Lucase.“

„Tohle je nešikovně položený salón, jak tu můžete v létě
odpoledne vydržet, vždyť okna vedou přímo na západ!“

Paní Bennetová ji ujistila, že tu po obědě nikdy nesedávají,
a dodala:

„Dovolte, Vaše Jasnosti, abych se vás pozeptala, jak se daří panu
Collinsovi a jeho choti?“

„Dobře, viděla jsem je předevčírem večer.“

Elizabeth předpokládala, že jí nyní předá dopis od Charlotty,
neboť v tom viděla jediné možné vysvětlení její návštěvy. Žádný
dopis se však neobjevil, a tak si lámala hlavu dál.

Paní Bennetová nabízela přezdvořile Její Jasnosti občerstvení,
avšak lady Catherine s velkou rozhodností a pramalou zdvořilostí
odmítla cokoli pojíst, vstala a obrátila se na Elizabeth:

„Zdá se, že máte tamhle za trávníkem docela slušné keře, slečno
Bennetová. Ráda bych se tam podívala, kdybyste byla tak laskavá
a doprovodila mě.“

„Jen jdi, děvenko, a proveď její Jasnost po cestičkách. Snad by
se jí zamlouvalo v poustevně.“ Elizabeth poslechla, odběhla si do
pokoje pro slunečník a vedla urozenou návštěvu dolů. Cestou se
pozdržely v hale, neboť lady Catherine otevřela dveře do jídelny
a do salónu, krátce je přehlédla, prozkoumala, prohlásila, že
dělají docela slušný dojem, a kráčela dál.

Její kočár stál ještě před vchodem a Elizabeth si všimla, že
v něm sedí její komorná.  Mlčky se ubíraly vyštěrkovanou
cestičkou směrem k hájku; Elizabeth si umínila, že se nebude
namáhat udržovat v proudu rozhovor s osobou, která se chová tak
nadobyčej urážlivě a nepříjemně.

„Jak jsem si kdy mohla myslet, že je jí synovec podobný?“ říkala
si, když na ni hleděla.

Jakmile se octly mezi stromy, ujala se lady Catherine slova
následujícím způsobem:

„Nejste určitě na pochybách, proč jsem se za vámi rozjela, slečno
Bennetová. Muselo vám to napovědět vaše srdce, vaše svědomí.“

Elizabeth na ni hleděla v nelíčeném údivu.

„Mýlíte se, Vaše Jasnosti. Marně celou tu dobu uvažuji, čemu máme
děkovat za čest, kterou jste nám prokázala.“

„Měla byste už vědět, slečno Bennetová,“ opáčila vznešená dáma
rozzlobeně, „že se mnou si nikdo nezahrává. Chcete-li však být
neupřímná, já taková nebudu. Byla jsem odjakživa proslulá svou
upřímností a otevřeností a při projednávání tak důležité
záležitosti od ní samozřejmě neupustím. Před dvěma dny se mi
donesla nanejvýš pobuřující zvěst. Bylo mi řečeno, že nejen vaše
sestra udělá velmi výhodnou partii, ale že i vy, že slečna
Elizabeth Bennetová pravděpodobně zakrátko nato stane před
oltářem s mým synovcem — s mým vlastním synovcem — s panem
Darcym. Vím sice, že je to nestydatá pomluva — neurazila bych ho
natolik, abych začala uvažovat, zda na tom něco není, ale přesto
jsem se rozhodla sem okamžitě zajet a sdělit vám své stanovisko.“

Elizabeth zrudla překvapením i pobouřením. „Pokládáte-li to za
vyloučené,“ řekla, „pak se divím, že jste se obtěžovala tak
daleko. Co tím Vaše Jasnost vlastně sleduje?“

„Trvám na tom, aby takové zvěsti byly veřejně popřeny.“

„Tím, že jste přijela do Longbournu a navštívila mě a mou
rodinu,“ odvětila Elizabeth chladně, „je spíše podnítíte, než
vyvrátíte, pokud tedy vůbec kolují.“

„Pokud kolují! Vy tedy předstíráte, že o tom nic nevíte? Cožpak
to pilně nešíříte sami? Nevíte snad, co se o vás povídá?“

„Nikdy jsem nic takového neslyšela.“

„A můžete rovněž prohlásit, že se to nezakládá na pravdě?“

„Nemohu se pochlubit takovou dávkou upřímnosti jako Vaše Jasnost.
Může se stát, že se mě zeptáte na něco, nač nebudu mít chuť
odpovídat.“

„To je neslýchané! Slečno Bennetová, trvám na tom, abyste mi
vyhověla.  Snad vám — můj synovec — nenabídl ruku?“

„Vaše Jasnost sama prohlásila, že je to vyloučeno.“

„Mělo by to být, musí to být vyloučeno, pokud si zachová zdravý
rozum. Ale vy jste ho mohla lákat a mámit, až v chvilkovém
poblouznění zapomněl, čím je povinován sobě a své rodině. Mohla
jste ho svést.“

„Je-li tomu tak, pak bych byla sama proti sobě, abych se k tomu
doznala.“

„Slečno Bennetová, víte, koho máte před sebou? Nejsem zvyklá na
takový tón. Jsem pomalu jeho nejbližší příbuzná na světě a mám
právo znát všechny jeho záležitosti.“

„Ale nemáte právo znát moje, a takovýmhle způsobem mě rozhodně
nepřimějete, abych se vám s něčím svěřovala.“

„Aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: sňatek, o nějž máte tu
drzost usilovat, se nikdy neuskuteční. Ne, nikdy. Pan Darcy je
zasnouben s mou dcerou. A teď jsem zvědavá, co na to řeknete.“

„Jen tolik: v tom případě přece nemáte důvod předpokládat, že
nabídne ruku mně.“ Lady Catherine na okamžik zaváhala a pak
pravila:

„Jsou zasnoubeni trochu zvláštním způsobem. Byli si určeni od
dětství.  Já i jeho matka jsme si to upřímně přály, slibovaly
jsme si to, když ještě leželi v kolébkách, a nyní, kdy by tužba
obou sester měla být splněna jejich sňatkem, by to zmařila osoba
tak málo urozená jako vy, tak bezvýznamná, která nemá k naší
rodině žádný vztah! Cožpak neberete v úvahu přání jeho blízkých
— a samozřejmě předpokládané zasnoubení se slečnou de Bourghovou?
Cožpak nemáte ani špetku smyslu pro to, co se sluší a patří?
Neslyšela jste, jak jsem říkala, že mu byla od nejútlejšího
dětství předurčena jeho sestřenka ?“

„Slyšela, a slyšela jsem to už dřív. Ale co je mi po tom?
Nestojí-li mému sňatku s vaším synovcem v cestě žádné jiné
překážky, pak mě od něho zajisté neodradí vědomí, že si jeho
matka s tetou kdysi přály, aby si vzal slečnu de Bourghovou.
Udělaly jste, co bylo ve vašich silách, když jste se mezi sebou
domluvily, uskutečnění vašeho přání však závisí na někom jiném.
Nemiluje-li pan Darcy svou sestřenku a nepokládá-li ji za svou
nevěstu, proč by si nesměl vybrat jinou dívku? A budu-li to já,
proč bych ho nesměla vyslyšet?“

„Protože by to bylo proti vší cti, slušnosti a rozumu i proti
jeho zájmům. Ano, slečno Bennetová, i proti jeho vlastním zájmům:
snad si nemyslíte, že se ho rodina a přátelé nezřeknou, jestliže
zlolajně zkřížíte jejich plány? Všichni jeho lidé vás budou
odsuzovat, přehlížet, nenávidět. Váš sňatek bude pokládán za
pohanu rodu, nikdy nepřejde nikomu přes rty vaše jméno.“

„To jsou těžké tresty,“ odvětila Elizabeth, „avšak manželství
s panem Darcym přináší tolik mimořádných lákavých výhod, že by
žádná, celkem vzato, nemusela litovat.“

„Zarputilé, svéhlavé děvče! Styďte se! To je dík za to, jak jsem
vás na jaře přijala? Nejste mi ničím povinována? Posaďme se. Je
vám snad jasné, slečno Bennetová, že jsem k vám přijela pevně
odhodlána dosáhnout svého a nic mne od toho neodvrátí. Nejsem
zvyklá podřizovat se cizím rozmarům.  Nesnáším, aby se mi
nevyhovělo.“

„Vaše Jasnost se tedy octla v politováníhodné situaci, ale já se
tím necítím nijak vázána.“

„Co si to dovolujete, mne přerušovat! Vyslechněte mne mlčky. Má
dcera a můj synovec jsou pro sebe jako stvořeni. Pocházejí po
matce ze stejného vznešeného rodu a po otci z úctyhodných,
počestných a starobylých, ač nešlechtických rodin. Oba mají
značné jmění. Jsou si zaslíbeni, protože si to přeje každý
příslušník obou rodin, a co tomu brání? Opovážlivá ctižádost
děvčete bez příbuzenstva a bez přátel, bez peněz. To že mám
strpět? Ne, ne, toho bohdá nebude! Kdybyste věděla, co je pro vás
dobré, tak byste si nepřála opustit prostředí, v němž jste
vyrostla.“

„Nedomnívám se, že bych to prostředí opustila, kdybych se
provdala za vašeho synovce. On je gentleman stejně jako můj otec:
v tom jsme si rovni.“

„Ano, váš otec je gentleman, ale kdo byla vaše matka? Kdo jsou
vaši strýcové a tety?

Nemyslete si, že o nich nic nevím.“

„Ať o nich víte cokoli,“ řekla Elizabeth, „když to nevadí vašemu
synovci, nevím, proč by to mělo vadit vám.“

„Řekněte mi krátce a jasně: jste zasnoubeni?“

Elizabeth by byla neodpovídala na tuto otázku jen kvůli lady
Catherine, avšak když si to rozvážila, považovala za svou
povinnost doznat:

„Ne, nejsme.“

Tím lady Catherine zřejmě potěšila.

„A slíbíte mi, že k takovému zasnoubení nikdy nedojde?“

„Nic takového vám neslíbím.“

„Divím se vám, slečno Bennetová, a odsuzuji vás. Počítala jsem,
že se setkám s rozumnějším děvčetem. Ale nenamlouvejte si, že já
někdy ustoupím. Neodjedu, dokud mi neslíbíte, oč jsem vás
žádala.“

„Buďte ujištěna, že vám to neslíbím nikdy. Nenechám se zastrašit
a dohnat k něčemu tak naprosto neodůvodněnému. Přejete si, aby si
pan Darcy vzal vaši dceru, ale i kdybych vám dala požadovaný
slib, přispěla bych tím nějak k uskutečnění jejich sňatku? Má-li
mě rád a já ho odmítnu, myslíte, že si pak spíš zamiluje svou
sestřenku? Dovolte, abych vám sdělila, lady Catherine, že všechny
argumenty, jimiž jste podpořila svou neobvyklou žádost, byly
právě tak nepatřičné jako ta žádost neuvážená. Odhadla jste
naprosto nesprávně mou povahu, když předpokládáte, že na mě platí
takovéto prostředky. Jak dalece se zavděčíte svému synovci tím,
že se mícháte do jeho záležitostí, to nemohu posoudit, ale míchat
se do mých nemáte právo. Prosila bych vás tedy, abych v té věci
už nebyla vystavena dalšímu obtěžování.“

„Jen ne tak hr, slečinko. Ještě zdaleka jsem neskončila. Ke všem
výhradám proti vám, které jsem už uvedla, musím připojit ještě
jednu. Nejsou mi neznámy podrobnosti o tom, že vaše sestra
nestydatě utekla s důstojníkem. Vím všechno, i to, že si ji ten
mladík vzal po dlouhém dohadování, až když si ho váš otec se
strýcem koupili. A takovou má mít můj synovec v rodině? A její
manžel, jehož otec býval u Darcyových správcem, by mu měl být
švagrem?  Dobrý bože na nebesích — jak si to představujete? Což
je možno tak pokálet stíny Pemberley?“

„Teď už nemůžete mít na srdci nic,“ odvětila Elizabeth vzdorně.
„Urazila jste mne vším myslitelným způsobem. Musím vás požádat,
abychom se vrátily.“

Povstala, než domluvila. I lady Catherine se zvedla a vykročily
zpět.  Její Jasnost byla na nejvyšší míru pobouřena.

„Nezáleží vám na dobrém jménu a postavení mého synovce? Zlé,
sobecké stvoření! Cožpak si nejste vědoma toho, že ho svazek
s vámi znemožní před celým světem?“

„Nemám už, co bych k tomu dodala, lady Catherine. Moje stanovisko
znáte.“

„Jste tedy odhodlána jít přes mrtvoly?“

„Nic takového jsem neřekla. Jsem pouze odhodlána zachovat se tak,
jak mi to podle mého mínění nejlépe vyhovuje, a neskládat účty
vám ani jiné osobě mně tak dokonale cizí.“

„Dobrá. Odmítáte mi tedy vyhovět. Odmítáte ohlížet se na závazky,
čest a vděčnost. Jste pevně odhodlána zničit ho před jeho přáteli
a vystavit ho na posměch celému světu.“

„Proti jakým závazkům, cti nebo vděčnosti jsem se v tomto případě
provinila?“ zeptala se Elizabeth. „Můj sňatek s panem Darcym by
neporušil zásady spojované s těmito pojmy. Pokud jde o to, že
bych rozhněvala jeho příbuzné nebo ho znemožnila před světem
— kdyby jeho rodina náš sňatek skutečně tak přijala, netrápila
bych se proto ani na okamžik — a svět je tak moudrý, že má
důležitější starosti než podporovat malicherné roznášky.“

„Takhle se na to tedy díváte! To je tedy vaše konečné rozhodnutí!
Nu dobrá. Už je mi jasné, co bude potřeba. Jen si nepředstavujte,
slečno Bennetová, že vaše ctižádost někdy dojde ukojení. Přijela
jsem vás vyzkoušet. Doufala jsem, že budete rozumná, ale já
prosadím svou, na to se můžete spolehnout.“

Takto a podobně promlouvala lady Catherine, dokud nedošly
k dvířkům kočáru; pak se rychle ještě obrátila a dodala:
„Neloučím se s vámi, slečno Bennetová, nevyřizujte žádné poručení
paní matce. Nezasluhujete tolik zdvořilosti. Rozhněvala jste mě
na nejvyšší míru.“

Elizabeth neodpověděla, nepozvala vznešenou dámu dál, ale sama
odcházela beze slova domů. Zaslechla, jak se kočár rozjíždí, až
když stoupala po schodišti. Její matka jí vyšla vstříc z šatny
a netrpělivě se vyptávala, proč se lady Catherine ještě nevrátila
a neodpočinula si.

„Neměla chuť jít dál,“ odpověděla dcera, „nechtěla se už
zdržovat.“

„To je feš dáma! A jak to bylo od ní milé, že se tu stavěla!
Vždyť nám vlastně přišla jen říct, že se Collinsovým daří dobře.
Asi někam cestuje, a když projížděla Merytonem, napadlo ji, že by
za tebou mohla zajet. Nic zvláštního ti přece nechtěla, vid,
Lízinko?“

Tu musela Elizabeth trošku zalhat, neboť sdělit matce obsah
rozhovoru bylo vyloučeno.

Kapitola 57
-----------

Elizabeth se jen pomalu vzpamatovávala z deprese, do níž ji tato
podivná návštěva uvrhla; zprvu nedokázala dlouhé hodiny myslet na
nic jiného. Lady Catherine zřejmě podstoupila namáhavou cestu
z Rosingsu jen a jen za tím účelem, aby zrušila její domnělé
zasnoubení s panem Darcym. Byl to logický počin, to musela
přiznat, ale nedovedla si představit, odkud se jí to doneslo, až
si uvědomila, že on je důvěrný přítel Bingleyho a ona Janina
sestra, a když má jedna dvojice před svatbou, hledají se hned
další následovníci, a to patrně stačilo.  Sama si přece v duchu
říkala, že se po sestřině svatbě budou vídat častěji. A sousedé
z Lucasova (neboť usoudila, že díky jejich stykům s Collinsovými
se o tom mohla dozvědět lady Catherine) jen pokládali zajisté
a bezprostřední to, o čem ona uvažovala jako o možnosti někdy
v budoucnu.

Jak tak znovu přemítala o slovech lady Catherine, nemohla se
zbavit obav, jaké následky to může mít, vytrvá-li ve svém tažení.
Elizabeth napadlo, zda se snad neobrátí na synovce, když tak
zdůrazňovala své odhodlání zabránit jejich sňatku, a jak to na
něho zapůsobí, až mu předestře všechny tragické následky jeho
zaslepenosti, to se neodvažovala posoudit. Nevěděla, nakolik má
tetu rád a zda mu záleží na jejím úsudku, ale dalo se přirozeně
předpokládat, že si váží Její Jasnosti mnohem víc, než byla s to
ona, a až mu teta vylíčí všechno utrpení, jež ho čeká po boku
takové osoby, a že se přižení do rodiny hluboko pod svou úroveň,
zasáhne ho patrně na nejcitlivějším místě. On přece přikládá
zachování důstojnosti velkou váhu a argumenty, které se Elizabeth
zdály směšné a za vlasy přitažené, jemu mohou připadat v jádře
rozumné a řádně uvážené.

Není-li dosud rozhodnut, jak se někdy domnívala, pak rady
a zapřísahání tak blízké příbuzné mohou odstranit nejistotu
a utvrdit ho v přesvědčení, že jeho blaženost spočívá
v neposkvrněné cti. V tom případě se sem už nevrátí. Lady
Catherine ho může navštívit na zpáteční cestě v Londýně a on
nedodrží svůj slib Bingleymu, že za ním ještě přijede do
Netherfieldu.

„Dostane-li tedy jeho přítel během několika dní omluvný dopis,“
uvažovala nakonec, „budu vědět, jak si to vyložit. Pak bude
odzvoněno očekávání i nadějím, že v lásce vytrvá. Nedokáže-li než
mě litovat, když by mohl získat mou lásku a ruku, přestanu já
brzy všeho litovat vůbec.“

----

Celá rodina se nelíčené podivila, když se dozvěděli, kdo je to
přijel navštívit, ale naštěstí přijali výklad, jenž uspokojil
zvědavost paní Bennetové, a nikdo Elizabeth kvůli tomu příliš
neškádlil.

Nazítří dopoledne jí vyšel z knihovny vstříc otec s dopisem
v ruce, právě když scházela ze schodů.

„Zrovna se jdu podívat, kde vězíš, Lízinko,“ řekl. „Pojď ke mně.“

Následovala ho, stále zvědavější, co jí chce říci, neboť
předpokládala, že to nějak souvisí s dopisem, který třímal
v ruce. Náhle ji napadlo, že mu mohla napsat lady Catherine,
a s obavami hleděla vstříc nevyhnutelnému vysvětlování.

Došla za otcem až ke krbu a oba se posadili. Pak jí sdělil:

„Dnes ráno přišlo psaní, jež mne značně překvapilo. Jelikož se to
týká hlavně tebe, měla bys znát jeho obsah. Nevěděl jsem, že budu
vdávat dvě dcery. Dovol, abych ti pogratuloval k tak skvělé
partii.“

Elizabeth zrudla až za uši, neboť ji v tom okamžiku napadlo, že
otci asi napsal synovec, nikoli teta, a nevěděla, má-li se
radovat, že se vůbec vyjádřil, anebo urazit, že nenapsal spíše
jí; avšak otec už pokračoval:

„Tváříš se provinile. Děvčata se pravidelně v takovýchhle věcech
nadobyčej bystře vyznají, ale vsadil bych se, že tentokrát ani
tvůj důvtip nepostačí a že jméno svého ctitele neuhádneš. Píše mi
totiž pan Collins.“

„Pan Collins? Co ten s tím má co společného?“

„Samozřejmě že opět jednou trefil hřebík přímo na hlavičku.
V úvodu mi nejprve blahopřeje k nadcházejícímu sňatku mé
nejstarší dcery, o němž se dověděl od nějaké upovídané dobré duše
od Lucasových. Ale nechci tě dlouho napínat a tak ti nebudu číst,
co k této věci říká. Tebe se týká až následující:

    Když jsem tedy vyjádřil upřímné přání všeho nejlepšího jménem
    své choti i jménem svým u příležitosti této radostné
    skutečnosti, dovolte, abych se krátce zmínil ještě o jedné
    věci, o níž jsme informováni ze stejného pramene. Předpokládá
    se, že Vaše dcera Elizabeth si neponechá dlouho své dívčí
    jméno, až se ho její sestra vzdá, a že průvodce životem,
    jehož si vyvolila, jest jednou z nejvýše postavených
    osobností, k níž je možno vzhlížet v této zemi.

Nu tak, jestlipak uhádneš, Lízinko, koho tím pan Collins myslí?

    Tomuto mladému pánovi se dostalo všeho, čeho si jen lidské
    srdce může zdát — má značný majetek, vznešené příbuzenstvo
    i vlivné styky. Přes všechna tato lákavá pokušení mi dovolte,
    abych varoval sestřenku Elizabeth i Vás před zlými následky,
    jaké by vzápětí vyvolal neuvážený souhlas s nabídkou onoho
    pána, jíž ovšem budete chtít okamžitě využít.

Víš tedy, Lízinko, o koho jde? Ale teď to vyjde najevo:

    Píši Vám tato varovná slova, neboť máme důvody se domnívat,
    že jeho tetinka, lady Catherine de Bourghová, tento sňatek
    neschvaluje.

Tak vidíš, tím ženichem je pan Darcy! Nu, mám dojem, Lízinko, že
se mi podařilo tě skutečně překvapit. Pan Collins ani Lucasovi si
z celého okruhu tvých známých nemohli vybrat člověka, jehož jméno
by je spíš usvědčilo ze lži! Pan Darcy, jenž se na žádnou ženu
ani nepodívá, aby proti ní neměl plno výhrad, a jenž si tebe sotva
všiml, co se znáte? Je to rozkošné.“

Elizabeth se snažila přizpůsobit otcově žertovné náladě, ale
vzmohla se jen na jediný nucený úsměv. Ještě nikdy jí jeho
vtipkování nepřišlo tak zatěžko jako teď.

„Tobě to nepřipadá směšné?“

„Ach ano, ale čtěte prosím dál.“

    Když jsem se včera večer zmínil o jejich pravděpodobném
    sňatku před Její Jasností, okamžitě se k tomu vyjádřila a se
    svou obvyklou blahosklonností dala najevo, že má výhrady
    proti sestřenčině rodině.  Odmítá tedy dát souhlas k této,
    jak se ráčila vyjádřit, neslýchané pohaně. Pokládal jsem za
    svou povinnost, zpravit o tom sestřenku co nejdříve, aby ona
    i její urozený ctitel věděli, čemu jest jim čelit, a aby
    překotně nevstupovali do manželství, nedostalo-li se jim
    k tomu patřičného požehnání.

Pan Collins dále dodává:

    Upřímně se raduji, že se Vám podařilo smutný případ sestřenky
    Lydie tak šikovně ututlat, a jen mi dělá starosti, že se tak
    rozkřiklo, jak spolu žili ještě před svatbou.  Nemohu však
    nedbat povinnosti, již mi ukládá můj úřad, a zamlčet Vám, jak
    mne udivilo, že jste hned po svatbě mladé novomanžele vpustil
    do Longbournu. Je to podporování neřesti, a kdybych já byl
    longbournským farářem, byl bych se proti tomu rázně ohradil.
    Zajisté jste povinen jako křesťan odpouštět, ale měl jste
    přikázat, že Vám nesmí na oči, a nedovolit, aby se před Vámi
    vyslovila jejich jména.

Takhle si on tedy představuje křesťanské odpuštění. Pak už se jen
rozepisuje o požehnaném stavu své drahé Charlotty a o tom, že
očekávají olivovou ratolístku. Ale, Lízinko, ty se tváříš, jako
by tě to nepobavilo. Nejsi přece taková netýkavka, aby sis hrála
na uraženou pro trochu klepů. Proč bychom byli na světě, než
abychom poskytovali povyražení svým bližním a na oplátku se opět
sami na jejich účet zasmáli?“

„Ne, ne!“ zvolala Elizabeth. „Mám z toho velkou švandu, ale je to
takový nesmysl!“

„Ba právě — a proto je to tak zábavné. Kdyby si byli vybrali
nějakého jiného muže, nebylo by to ani zdaleka tak podařené;
avšak jeho naprostá lhostejnost a tvoje výslovné antipatie
ukazují jejich nebetyčnou pošetilost. Ač se mi tak příčí
písemnosti, nevzdal bych se korespondence s panem Collinsem ani
za nic. Ne, když čtu listy pana Collinse, musím mu dát přednost
i před Wickhamem, jakkoli si cením nestydatosti a pokrytectví
tohoto svého zetě. A prosím tě, Lízinko, co říkala lady Catherine
těmto zvěstem? Přijela za tebou, aby ti odepřela souhlas?“

Na tuto otázku odpověděla pouze smíchem, a jelikož otec nic
netušil, netrápil ji dalšími otázkami. Ještě nikdy Elizabeth tak
těžko nepředstírala, co necítila. Musela se smát, ač by se byla
nejraději rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho
lhostejnosti; nezbývalo jí než uvažovat, jak může být tak slepý,
anebo se obávat, zda snad místo toho, že on postřehl příliš málo,
si ona nedomýšlí příliš mnoho.

Kapitola 58
-----------

Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth
zpola očekávala, byl s to přivést ho s sebou do Longbournu za
několik dní po návštěvě lady Catherine. Pánové se dostavili hned
zrána, a než měla paní Bennetová možnost sdělit Darcymu, že se
seznámila s jeho paní tetinkou, čehož se Elizabeth neustále
strachovala, navrhl Bingley, jenž chtěl mít Jane pro sebe, aby se
šli projít. Všichni souhlasili. Paní Bennetová na procházky
nechodila, Mary na to nikdy neměla čas, ale ostatních pět se
vydalo ven. Bingley a Jane se však brzy dali předběhnout.
Opožďovali se vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se
bavili, jak umějí.  Rozhovor vázl: Kitty se v Darcyho přítomnosti
cítila zaražená, Elizabeth v duchu dospívala k zoufalému
odhodlání a on snad také.

Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií,
a jelikož Elizabeth nepokládala za nutné, aby se toho zúčastnili
všichni, vykročila s ním srdnatě sama, když je Kitty opustila.
Nyní nadešla vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a než
tedy měla čas pozbýt odvahy, řekla mu:

„Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy,
která mi leží na srdci, zachovám se bezohledně k vám. Nemohu už
déle mlčet a nepoděkovat vám za bezpříkladnou laskavost, s níž
jste se ujal případu mé nešťastné sestry. Od té chvíle, co o tom
vím, nemyslím na nic jiného než jak vám vyjádřit svou vděčnost.
Kdyby to bylo známo i ostatním členům naší rodiny, nemluvila bych
pouze za sebe.“

„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která
vás při mylném výkladu mohla zarmoutit,“ odpověděl Darcy
překvapeně a procítěně. „Netušil jsem, že paní Gardinerové lze
tak málo důvěřovat.“

„Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti prořekla,
a já jsem si samozřejmě nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala
všechny podrobnosti. Dovolte, abych vám ještě jednou ze srdce
poděkovala jménem celé rodiny za vaši velkorysost, za to, že jste
se podjal tak namáhavého úkolu a podstoupil tolik nepříjemností,
abyste je našel.“

„Chcete-li mi poděkovat,“ odpověděl, „poděkujte mi jen za sebe.
Nezapírám, že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání,
abych vám vrátil klid a spokojenost. Ale vaše rodina mi není
vůbec zavázána. Vážím si jich, ale doznávám, že jsem při tom
myslel jen na vás.“

Elizabeth tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala
vypravit ani slova.  Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste
příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš
vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já vás
mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do
konce svých dní.“

Elizabeth chápala, jak je mu v takové situaci těžko a nedobře,
a proto se přemohla a bez otálení, ač ne příliš souvisle,
promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné doby
velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova.
Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě
nikdy nepocítil, i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece
rozumně, jak se dá očekávat u muže bezmezně zamilovaného. Kdyby
mu byla Elizabeth dokázala pohlédnout do očí, byla by viděla, jak
se mu tvář rozzářila a zkrásněla blahem, takto však mohla jen
naslouchat, co jí říká o své lásce, a jak bez ní nemůže být,
a každým okamžikem jí jeho cit připadal cennější.

Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si
toho tolik co povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu
jinému. Brzy se dozvěděla, že za to, jak se krásně domluvili,
vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na zpáteční
cestě navštívila v Londýně a vypověděla mu, proč se rozjela do
Longbournu a jak u Elizabeth pořídila: opakovala mu důrazně každý
její výrok, jenž podle mínění Její Jasnosti zvláště svědčil
o Elizabethině nestydaté troufalosti, v domnění, že tímto
vylíčením dosáhne svého a že jí synovec slíbí to, co ona slíbit
odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to však mělo zcela opačný
účinek.

„Dala mi naději, jíž jsem se předtím neodvážil oddávat. Znal jsem
vaši povahu natolik, abych si mohl být jist, že kdybyste bývala
ještě stále rozhodně a neoblomně zaujata proti mně, byla byste to
doznala lady Catherine zcela otevřeně a upřímně.“

Elizabeth zrudla a zasmála se: „Ano, víte toho o mé upřímnosti
dost, abyste mě pokládal za schopnou všeho. Když jsem vás tak
hrozně znectila přímo do očí, proč bych to neudí lála před vaším
příbuzenstvem?“

„Co jste mi řekla, co bych byl nezasluhoval ? Vaše obvinění sice
postrádala podstaty, protože vznikla z mylných předpokladů, ale
zachoval jsem se k vám tak, že jsem zasluhoval přísné výtky. Mé
počínání nelze omluvit. Je mi hrozně, když si na to vzpomenu.“

„Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil,“ řekla
Elizabeth.  „Myslím, že by se bylo oběma dalo leccos vytknout. Od
té doby jsme však doufám oba pokročili v ohleduplnosti.“

„Nemohu se přes to tak lehce přenést. Dodnes mě nevýslovně trápí,
když si uvědomím, co jsem tenkrát říkal — jak jsem uvažoval, jak
jsem si počínal, jaké výrazy jsem volil. Nikdy nezapomenu na vaše
výstižné pokárání: Kdybyste se byl zachoval jako pravý kavalír.
Doslova tak jste to řekla. Nevíte, nemáte ani tušení, jak mě ta
slova mučila — i když jsem až po čase dokázal natolik rozumně
uvažovat, že jsem uznal jejich oprávněnost, to přiznávám.“

„Ani ve snu by mě bylo nenapadlo, že na vás tak zapůsobí. Vůbec
jsem nečekala, že si je tak vezmete k srdci.“

„Nepochybujte o tom. Tenkrát jste mě považovala za bezcitného
darebáka, to vím. Nikdy nezapomenu, jak jste se zatvářila, když
jste říkala: Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných
okolností.“

„Ach, neopakujte mi má tehdejší slova. Zažeňme vzpomínky.
Ujišťuji vás, že se za to už dlouho upřímně hanbím.“

Darcy se zmínil o svém dopise. „Začala jste pak už brzy o mně
smýšlet lépe?“ chtěl vědět.

„Uvěřila jste tomu, co jsem tam psal?“ Vylíčila mu, jak na ni
dopis zapůsobil a jak se postupně zbavovala dřívější
předpojatosti.

„Věděl jsem,“ řekl, „že vás moje slova zabolí, ale nebylo
vyhnutí.  Doufám, že jste ten dopis zničila. Byla tam taková
pasáž — hlavně v úvodu — za nic na světě bych nechtěl, abyste si
ji mohla znovu přečíst.  Za některé výrazy byste mě mohla právem
nenávidět.“

„Dopis samozřejmě spálím, domníváte-li se, že by ohrožoval mou
náklonnost k vám; můžeme sice oba oprávněně předpokládat, že mé
názory nejsou zcela neměnné, ale doufám, že je přece jen
nestřídám tak rychle, jak by se podle toho zdálo.“

„Věřil jsem, když jsem psal ten list,“ odpověděl Darcy, „že už
jsem dokonale klidný a že se ovládám, avšak nyní jsem přesvědčen,
že jsem jej psal ve velkém roztrpčení.“

„Snad ze začátku, ale rozhodně ne ke konci. Závěr je nanejvýš
milosrdný.  Ale nemyslete už na ten dopis. Jak pisatel, tak
adresátka byli jiní lidé, takže by měli zapomenout na všechny
nepříjemné okolnosti, které jej provázely. Musíte si přivlastnit
něco z mé životní filosofie: Ohlížej se nazpět jen tehdy,
přináší-li ti to potěšení.“

„Taková filosofie se na vás vůbec nehodí. Vaše vzpomínky musí být
tak dokonale prosty výčitek, že vás potěší nikoli po
filosofických úvahách, ale — a to je mnohem lepší — bez
uvažování. Jenže u mne je tomu jinak.  Dotírají na mne bolestné
vzpomínky, které nemohu — a ani bych neměl zapudit. Celý život
jsem byl sobec — ve svém počínání, i když ne ve svých zásadách.
V dětství mě učili, co je správné, ale neučili mě přemáhat své
povahové nedostatky. Vštěpovali mi dobré zásady, ale dovolili mi,
abych je uplatňoval pyšně a sebevědomě. Rodiče bohužel neměli
jiného syna, dlouhá léta jsem byl vlastně jedináček, a tak mě
rozmazlovali, třebaže to byli hodní lidé, zvlášť otec byl
nesmírně laskavý a dobrosrdečný, a přimhuřovali obě oči nad mou
panovačností a sobeckostí, ba dokonce ji ještě podporovali
a utvrzovali mě v názoru, že na lidech mimo naši rodinu nezáleží,
že jsme jim nadřazeni, duševně nadřazeni, a proto lepší. Skutečně
jsem tomu vířil anebo se aspoň snažil uvěřit, od svých osmi do
osmadvaceti let a věřil bych tomu dodnes, nebýt vás, má krásná,
má nejdražší Elizabeth! Vděčím vám za vše. Dala jste mi lekci,
zprvu jistě trudnou, ale nadmíru prospěšnou. Vy jste mne patřičně
pokořila.  Šel jsem za vámi, a vůbec jsem nezapochyboval, jak mé
vyznání přijmete. Ukázala jste mi, že veškerá má důležitost není
dost důležitá pro ženu, která za něco stojí.“

„Byl jste tedy přesvědčen, že vás vyslyším?“

„Skálopevně. Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že
čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal.“

„Musela jsem ten dojem svým chováním vyvolat, ale ujišťuji vás,
že neúmyslně. Nikdy jsem vám nic nepředstírala, ale snad tu a tam
ve své zbrklosti přeháním. Jak jste mne po onom večeru asi
nenáviděl!“

„Vás a nenávidět! Možná že jsem se zprvu na vás hněval, ale ten
hněv se brzy obrátil na správnou adresu.“

„Bojím se vás téměř zeptat, co jste si o mně pomyslel, když jsme
se tak střetli v Pemberley. Zlobil jste se, že jsem se tam
objevila?“

„Jistěže ne, pouze mě to překvapilo.“

„Nemohlo vás to překvapit víc, než mě překvapilo to, že jste mě
vůbec vzal na vědomí. Svědomí mi říkalo, že si nezasloužím žádné
zvláštní ohledy, a přiznám se, že jsem vůbec nečekala tolik
mimořádné pozornosti.“

„Snažil jsem se tenkrát být k vám co nejpozornější, protože jsem
vám chtěl naznačit, že mě minulé události nezatvrdily; doufal
jsem, že mi trochu odpustíte a zmírníte své antipatie, až
uvidíte, že jsem si vaše výtky vzal k srdci. Jak brzy jsem chtěl
ještě něco víc, to už nevím, ale řekl bych, že asi za půl hodiny
poté, co jsem vás spatřil.“

Vyprávěl jí pak, jakou měla Georgiana radost, že se spřátelily,
a jak byla zklamaná, že musela tak narychlo odjet; tím se
přirozeně dostali na příčinu onoho odjezdu a ona se dozvěděla,
jak se rozhodl hned ještě v onom hostinci opustit Derbyshire
a pátrat po její sestře a že se tvářil tak vážně a zaraženě jen
a jen proto, že byl ponořen do úvah o té věci.  Znovu mu
projevila vděčnost, ale bylo to pro oba příliš trapné téma, aby
při něm setrvali. Ušli pomalým krokem několik mil, příliš
zaneprázdněni, aby si to uvědomili, až se nakonec podívali na
hodinky a zjistili, že už měli být doma.

„Kam se jen poděli Bingley s Jane?“ Tato otázka obrátila
pozornost k oné dvojici. Darcy se radoval z jejich zasnoubení;
přítel ho o tom okamžitě zpravil.

„Ráda bych věděla, zda vás to překvapilo?“ zeptala se Elizabeth.

„Ani trochu. Když jsem odjížděl, tušil jsem, že k tomu dojde co
nevidět.“

„To tedy znamená, že jste svolil. Však jsem si to hned myslela.“
A třebaže se takovému výkladu bránil, bylo očividné, že hádá
dobře.

„Ten večer, než jsem odjížděl do Londýna, jsem udělal to, co jsem
měl udělat už dávno: vyzpovídal jsem se mu,“ řekl. „Vylíčil jsem
mu všechno, co se přihodilo, a proč se nyní můj tehdejší zákrok
jeví jako naprosto neoprávněný a nesmyslný. Velmi ho to
překvapilo. Neměl o tom ani tušení. Řekl jsem mu také, že jsem se
pravděpodobně zmýlil, když jsem tenkrát tvrdil, že pro vaši
sestru nic neznamená; a jelikož bylo nabíledni, že k ní chová
stále stejně vřelé city, nepochyboval jsem o tom, že spolu dojdou
štěstí.“

Elizabeth nemohla potlačit pousmání nad tím, jak lehce dokáže
přítele ovlivnit.

„Řekl jste mu, že ho miluje, na základě vlastního pozorování,
anebo jste uvěřil tomu, co jsem vám sdělila na jaře?“

„Přesvědčil jsem se o tom sám. Pozoroval jsem ji bedlivě během
obou posledních návštěv a viděl jsem, že ho má ráda.“

„A on zřejmě plně uvěřil vašemu ujištění.“

„Ano. Bingley je nesmírně skromný a nerafinovaný člověk. Nemá
dost sebedůvěry, aby se v tak důležité záležitosti spolehl jen na
vlastní úsudek, ale mně důvěřuje, a proto šlo všechno hladce.
Musel jsem se mu doznat ještě k jedné věci, která ho na čas, a to
právem, rozzlobila.  Nemohl jsem mu zamlčet, že vaše sestra dlela
v zimě tři měsíce v Londýně — že jsem o tom věděl a úmyslně mu to
zatajil. Hněval se na mne, ale myslím si, že jen tak dlouho,
dokud se neujistil o citech vaší sestry.  Teď už mi všechno
odpustil.“

Elizabeth by byla ráda poznamenala, že pan Bingley je skvělý
přítel — nedocenitelný, když se uváží, jak lehce si dá poroučet,
ale zarazila se včas. Uvědomila si, že ještě neumí přijímat
škádlení a že je trochu brzy na to, aby s tím začínala. Hovořil
o Bingleyho budoucím štěstí, které se nevyrovná jen jeho
vlastnímu, dokud se opět nevrátili do Longbournu. V hale se
rozešli.

Kapitola 59
-----------

„Kampak jste se to ztratili, Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile
Elizabeth vkročila do místnosti, a ostatní kolem stolu se k ní
připojili. Elizabeth se nevzmohla na jinou odpověď, než že zašli
tak daleko, až si spletla cestu. Zrudla při těchto slovech, avšak
ani tím, ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.

Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci
se smáli a povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze
projevovat své city bouřlivým veselím a Elizabeth ve svém
rozrušení a zmatku spíš věděla o svém štěstí, než aby je už
prožívala; kromě bezprostředních rozpakují v tom bránily ještě
jiné závažné okolnosti.  Představovala si, co všichni řeknou, až
se to dozvědí, uvědomovala si, že se krom Jane nikomu nezamlouvá,
a obávala se, že u ostatních může jít o vyslovený odpor, jímž
neotřese ani jeho bohatství a urozenost.

Před spaním si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost zcela
cizí, ale tentokrát ji vůbec nechtěla brát vážně.

„Žertuješ, Lízinko, to není možné! — Že ses zasnoubila s panem
Darcym! - Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu.“

„To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje: kdo mi uvěří,
ne-li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda.
On mě stále ještě miluje a zasnoubili jsme se.“

Jane na ni hleděla nedůvěřivě. „Ale, Lízinko, vždyť je to
vyloučené.  Vím, jak je ti protivný.“

„Nic nevíš. Na to na všechno už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív
tolik nemilovala. Ale v takovýchto případech je dobrá paměť
vážným prohřeškem.  Od této chvíle na to sama navždy zapomenu.“

Slečna Bennetová na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji
znovu a co nejdůrazněji ujišťovala, že je to pravda.

„Bože na nebesích! Je to možné?“ zvolala Jane. „Nu, nezbývá než
ti uvěřit. Drahá, milá sestřičko, jak ráda bych ti — a také ti
z celého srdce blahopřeji — ale jsi jista — nezlob se na mne, že
se ptám — jsi docela jista, že s ním budeš šťastna?“

„O tom není nejmenší pochyby. Už jsme se dohodli, že z nás bude
nejšťastnější pár na zeměkouli. Ale máš z toho radost, Jane? Jak
se ti bude takový švagr zamlouvat?“

„Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme
o tom uvažovali, ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít.
A máš ho opravdu dost ráda? Ach, Lízinko, dělej, co se ti zlíbí,
jen se probůh nevdávej bez lásky. Jsi docela jista, že k němu
cítíš to, co bys měla?“

„Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti
všechno vypovím.“

„Jakto?“

„Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Teď se na mne
rozhněváš, viď?“

„Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně
promluvit. Nevytáčej se a řekni mi všechno, co ještě nevím.
Prozradíš mi, kdy ses do něho zamilovala?“

„Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to
začalo. Ale myslím, že jsem ho milovala od té chvíle, kdy jsem
uzřela jeho krásné panství v Pemberley.“ Další naléhání, aby
mluvila vážně, však nezůstalo neoslyšeno, a Jane se brzy
upokojila, když ji sestra slavnostně ujistila o svých citech.
Jakmile překonala své pochyby, o nic jiného už jí nešlo.

„Teď už jsem spokojená,“ pravila, „protože budeš stejně šťastná
jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už
proto, že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má
místo v mém srdci hned po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi,
Lízinko, pěkná šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi mi nevyprávěla,
co se všechno zběhlo v Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se to
dovědět z jiného pramene, ne od tebe.“ Elizabeth jí vysvětlila,
proč o tom nemluvila. Nechtěla se zmiňovat o Bingleym a její city
k jeho příteli byly tak neujasněné, že jí přišlo zatěžko o něm
hovořit. Ale teď už před ní nechce tajit, jak se podílel na
Lydiině svatbě. Všechno jí vylíčila a povídaly si pak až dlouho
do noci.

----

„Dobrotivý bože!“ zvolala nazítří ráno paní Bennetová, která
držela stráž u okna. „Že si náš drahý Bingley vede s sebou zas
toho pana Darcyho! Co si myslí, že se pořád tak vnucuje? To ho
nenapadne, že by mohl jít střílet nebo něco a neobtěžovat nás
věčně svou společností? Co s ním? Lízinko, budeš ho muset zase
odvést na procházku, aby Bingleymu nepřekážel.“ Elizabeth sotva
dokázala zachovat vážnou tvář, jak jí tento příkaz přišel vhod,
ale přitom ji hluboce ranilo, že se o něm matka vždy takhle
vyjadřuje.

Jakmile vstoupili, zahleděl se na ni Bingley tak výmluvně
a stiskl jí ruku tak vřele, že nepochybovala o jeho zasvěcenosti.
Krátce nato poznamenal hlasitě: „Paní Bennetová, nemáte tu někde
ještě nějakou cestičku, kde by Lízinka mohla dneska zase
zabloudit?“

„Radila bych panu Darcymu, Líze a Kitty, aby teď dopoledne
vystoupili na kopec Oakham. Je to pěkná dlouhá procházka a pan
Darcy ještě neviděl, jaký je odtamtud krásný rozhled.“

„To se skvěle hodí,“ odpověděl Bingley, „ale jsem si jist, že by
to Kitty příliš unavilo. Viďte, Kitty?“

Kitty doznala, že by raději zůstala doma, pan Darcy prohlásil, že
ho vyhlídka z kopce velmi láká, Elizabeth mlčky přitakala.
Zatímco se nahoře strojila, přišla-za ní paní Bennetová a řekla:

„Je mi tě líto, Lízinko, že si musíš vzít sama na starost toho
protivného člověka. Ale snad ti to nebude příliš proti mysli:
děláš to kvůli Jane, to víš, a bavit ho moc nemusíš. Tu a tam na
něho promluv a víc se nenamáhej.“

Na procházce se domluvili, že požádá večer pana Benneta o její
ruku.  Elizabeth si vyhradila, že matku poprosí o svolení sama.
Nemohla předvídat, jak to matka přijme, a měla vážné pochyby, zda
všechno jeho bohatství a urozenost vyváží její odpor k němu. Ať
už se však tomu sňatku bouřlivě vzepře anebo se bouřlivě
zaraduje, jedno bylo jisté, že její počínání sotva bude dělat
čest jejímu rozumu, a pro Elizabeth bylo stejně nesnesitelné, aby
Darcy byl svědkem jejích prvních radostných výlevů jako prvního
hromobití jejího nesouhlasu.

-----

Jakmile se večer pan Bennet uchýlil do své pracovny, viděla, že
Darcy vstává a kráčí tam za ním, a tento pohled ji hluboce
rozrušil. Neobávala se jeho nesouhlasu, ale trápilo ji, že z toho
bude nešťastný, že ona, jeho nejmilejší dcera, mu svým vyvoleným
způsobí starosti, a tak seděla jako na jehlách, dokud se pan
Darcy opět neobjevil: pohlédla na něho, viděla, že se usmívá,
a trochu se jí tím ulevilo. Za pár minut přistoupil ke stolku,
kde s Kitty seděly, a pod záminkou, že obdivuje její ruční práci,
jí zašeptal: „Jděte za panem otcem, je v knihovně a přeje si
s vámi mluvit.“ Okamžitě se zvedla.

Otec přecházel po místnosti a tvářil se vážně a ustaraně.  „Co to
vyvádíš, Lízinko?“ řekl. „Zbláznila ses, že ses s nim zasnoubila?
Cožpak ti odjakživa nebyl protivný?“

Jak si teď přála, aby si byla utvářela své názory uváženěji a aby
je byla vyjadřovala umírněněji! Byla by si mohla ušetřit trapné
vysvětlování a odůvodňování, leč nebylo vyhnutí, a tak ho zmateně
ujišťovala o svých citech k panu Darcymu.

„Čili jinými slovy, jsi rozhodnuta ho mít. Je bohatý, to je
pravda, a koupí ti víc skvělých toalet a skvělých kočárů než
Bingley Jane. Ale stačí ti to ke štěstí?“

„Nic jiného by vám tedy nevadilo než pomyšlení, že ho nemiluji?“
zeptala se Elizabeth.

„Vůbec nic. Všichni ho považujeme za povýšeného, nepříjemného
člověka, ale na tom by vůbec nezáleželo, kdybys ho měla ráda.“

„Ale já ho přece mám ráda,“ odpověděla se slzami v očích, „miluji
ho.  Není ani trochu povýšený. Je dobrý a přívětivý. Vy ho vůbec
neznáte, a tak mě prosím vás nemučte a nemluvte o něm takhle.“

„Má moje svolení, Lízinko,“ řekl otec. „Člověku, jako je on, bych
se skutečně neopovážil odepřít nic, oč se mu uráčilo požádat.
Dávám nyní svolení i tobě, trváš-li na tom, že si ho chceš vzít.
Ale dej si poradit a ještě si to rozmysli. Znám tvou povahu,
Lízinko. Vím, že nebudeš žít spokojeně a ani to nedokážeš
předstírat, nebudeš-li si svého muže upřímně vážit — nebudeš-li
k němu s úctou vzhlížet. Tvá temperamentní letora by tě
v neharmonickém svazku uvedla do velkého nebezpečí. Sotva bys
unikla hanbě a utrpení. Drahé dítě, nedopusť, abych se dožil té
tragédie, že bys právě ty nemohla svého druha respektovat. Nevíš,
co děláš.“

Elizabethino dojetí vzrůstalo: odpověděla mu vážně a pohnutě, ale
trvalo to dlouho a musela ho znovu a znovu ujišťovat, že se
Darcymu zaslíbila ze svobodné vůle, líčit mu, jak si postupně
názor na něho opravila, a prohlašovat s naprostou jistotou, že
u něho nejde o chvilkové vzplanutí, ale že jeho láska podstoupila
za dlouhé měsíce řadu těžkých zkoušek, a s důrazem vypočítávat
všechny jeho přednosti, než se jí podařilo, aby otec překonal
nedůvěru a smířil se s budoucím zetěm.

„Nu dobře, holčičko,“ prohlásil nakonec. „Už nic neříkám. Je-li
tomu tak, pak si tě zasluhuje. Nemohl bych se s tebou, se svou
drahou Lízinkou, rozloučit kvůli někomu, kdo by tě nebyl hoden.“
Aby dokreslila příznivý obraz, vyprávěla mu pak, jak se pan Darcy
dobrovolně ujal Lydie. Vyslechl ji s velkým úžasem.

„Dnes večer se dějí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho
zásluha - on na to dal peníze, přiměl Wickhama k ženitbě,
zaplatil mu dluhy a koupil jmenování! Tím lépe. Ušetřím si tak
spoustu nepříjemností i výdajů. Kdyby to býval zařídil strýček,
byl bych mu to musel zaplatit a také bych to byl udělal, ale
tihle vášnivě zamilovaní ženiši berou všecko na sebe. Zítra mu
řeknu, že se s ním vyrovnám, on bude blouznit o tobě a vykládat,
jak tě miluje, a tím celá ta záležitost skončí.“

Pak si vzpomněl, jak ji před několika dny přivedl do rozpaků,
když jí přečetl dopis od pana Collinse, a začal si ji kvůli tomu
dobírat; nakonec ji propustil a vyprovodil ji ke dveřím se slovy:
„Jestli si ještě nějaký mládenec přijde říct o Mary nebo Kitty,
pošli ho za mnou, že mám právě čas.“

Elizabeth spadl těžký kámen ze srdce; uchýlila se na půl hodinky
do svého pokoje, aby si v klidu všechno rozvážila, a pak už se
dokázala docela vyrovnaně přidružit k ostatním. Čas bujarého
veselí ještě nenadešel, ale večer ubíhal pokojně, když se už
nemusela ničeho závažného obávat, a příjemná nenucenost a důvěrné
sblížení vyžaduje delší dobu.

Když se matka Bennetová večer odebrala do své šatny, zašla za ní
a oznámila jí důležitou novinu. Ta na ni měla zcela zvláštní
účinek: když ji paní Bennetová vyslechla, zůstala zprvu sedět
jako opařená a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Trvalo
hezky dlouhou dobu, než pochopila, co to slyší, ačkoli se jinak
nedalo říct, že by neměla bystrý postřeh pro cokoli, co přinášelo
rodině výhody nebo co mohlo souviset s vdavkami některé dcery.
Konečně se poněkud vzpamatovala, vstala, zase si sedla, spínala
ruce a křižovala se.

„Dobrotivá nebesa! Matičko boží! Co to slyším! I propáníčka! Pan
Darcy!  Kdo by si to byl pomyslil? Lízinko, ty můj miláčku! Jaká
budeš bohatá a vznešená! Ty peníze na útratu, ty šperky, ty
kočáry, co budeš mít Jane se ti nemůže rovnat — ani v nejmenším.
Mám takovou radost — jsem z toho celá pryč. Takový šaramantní
člověk! — Takový krasavec! Tak urostlý!  Má zlatá Lízinko, jen se
na mne nezlob, že mi byl předtím tak protivný.  Snad mi to
promine. Lízinko, děvenko drahá! Dům v Londýně! Všechno to
nejlepší! Tři dcery vdané! Deset tisíc ročně! Dobrý bože, co si
počnu?  Mně jde z toho hlava kolem!“

Tím byla Elizabeth tedy zbavena nejistoty ohledně souhlasu. Byla
ráda, že je jediným očitým svědkem těchto výlevů, a brzy se
vzdálila. Nebyla však ve svém pokoji ještě ani tři minuty a už
tam matka vnikla za ní.

„Děvenko zlatá,“ zvolala, „já na to musím pořád myslet! Deset
tisíc ročně a kdoví, jestli ne víc. To je partie jako nějaký
lord. A zvláštní povolení! Ty budeš a musíš mít na svatbu
zvláštní povolení! Má beruško malá, hlavně mi pověz, co pan Darcy
nejraději jí, abychom to měli zítra k obědu.“

Tohle bylo výstražné znamení, jak si matka bude vůči onomu pánovi
počínat, a Elizabeth zjistila, že i v případě, kdy je skálopevně
jista jeho vřelou láskou a ani souhlas rodičů nechybí, má si
stále ještě co přát. Avšak druhý den proběhlo všechno mnohem
lépe, než očekávala, neboť v paní Bennetové vzbuzoval její
budoucí zeť naštěstí takovou bázeň, že si na něho netroufla sama
promluvit, ledaže mu mohla prokázat nějakou úsluhu nebo projevit
souhlas s jeho názory.

Elizabeth s radostí přihlížela, jak se její otec namáhá, aby se
sblížili, a pan Bennet ji zakrátko ujistil, že si ho čím dál tím
více váží.

„Obdivuji hluboce všechny své zetě,“ pravil. „Mým oblíbencem
zůstane asi Wickham, ale domnívám se, že tvého manžela budu mít
stejně rád jako Janina.“

Kapitola 60
-----------

Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá nálada a chtěla po Darcym,
aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. „Jak vás to
vůbec napadlo?“ zeptala se. „Když už jste jednou začal, dovedu
pochopit, že jste v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé
vyvolalo?“

„Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to
způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než
jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal.“

„Mé kráse jste hned rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby
— chovala jsem se k vám vždycky jen o chloupek lépe než
nezdvořácky a promluvila jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem,
abych vás potrápila, než naopak.  Ne, buďte upřímný: že se vám
líbily mé nezpůsoby?“

„Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila.“

„Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak.
Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem
a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým
slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby
se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem
si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl
byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně
tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce
jste hluboce opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili.
Vidíte — ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to
tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčena, že je to
logické vysvětlení. Vždyť o mně nic dobrého nevíte — ale na to se
asi nikdo neohlíží, když se zamiluje.“

„Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně
ošetřovala nemocnou Jane v Netherfieldu?“

„Zlatá Jane! Kdo by to byl pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně
vynášejte až do nebes. Vezměte si mé dobré vlastnosti pod
ochranná křídla a zveličujte je, co můžete, a já na oplátku
využiji každé příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila;
začnu s tím hned a zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak
těžko odhodlával k činu ?  Proč jste se mě tak stranil, když jste
sem poprvé přišel a pak u nás obědval? A hlavně proč jste se při
těch návštěvách tvářil, jako by vám na mně vůbec nezáleželo?“

„Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi
nepomohla.“

„Ale já jsem se styděla.“

„Já též.“

„Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět.“

„Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě
udělal.“

„Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já že
jsem natolik chytrá, abych ji uznala! Jen bych ráda věděla, jak
dlouho byste byl váhal, kdyby to bylo záleželo jen na vás!  Ráda
bych jen věděla, kdy byste se byl vyslovil, kdybych se vás
nezeptala! Mé odhodlání poděkovat vám za laskavost prokázanou
Lydii mělo dozajista velký účinek — až příliš velký, jak se
obávám; neboť kde se to octne morálka, když naše blaženost závisí
na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom přece vůbec
zmiňovat. To je strašné.“

„Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožena. Lady Catherine
způsobila svým neoprávněným úsilím nás rozloučit, že jsem se
zbavil pochyb.  Nevděčím svému štěstí za to, že jste dychtila
projevit mi vděčnost.  Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete
vstříc. Teta mi svým sdělením vrátila naději a byl jsem odhodlán
bez prodlení získat jistotu.“

„Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit
— neboť ona je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste
vlastně přijel do Netherfieldu ? Jen proto, abyste se chodil do
Longbournu stydět? Anebo jste měl závažnější úmysly?“

„Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit,
pokud to bude možné, mám-li naději, že byste kdy mohla opětovat
mou náklonnost. Ale zdůvodňoval jsem to — i sám sobě-tak, že se
chci přesvědčit, má-li vaše sestra Bingleyho ještě ráda, a v tom
případě se mu doznat k tomu, k čemu jsem se mu mezitím už
doznal.“

„Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?“

„Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš času než odvahy, Elizabeth.
Ale měl bych to udělat, a dáte-li mi dopisní papír, udělám to
hned.“

„Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych k vám
a obdivovala bych váš rukopis jako kdysi jistá slečna. Ale mám
také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat.“ Elizabeth se totiž
nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje
její vztahy k panu Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její
dlouhý dopis, a když pro ni nyní měla zprávu, o níž věděla, že ji
velice potěší, téměř se zastyděla, když si uvědomila, že strýček
s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a napsala
toto:

    Nejdražší tetinko,

    byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo,
    za Vaše milé, dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech
    okolností, ale abych se Vám přiznala, byla jsem příliš mrzutá
    na psaní. Předpokládala jste víc, než bylo pravda. Ale nyní
    si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu své
    obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká,
    a pokud si nepomyslíte, že už mám po svatbě, nemůžete se
    příliš splést. Musíte mi zase brzy napsat a vychválit ho
    ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že
    jste nejeli ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak
    pošetilá a přát si to! S těmi poníky je to jedinečný nápad.
    Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě.
    Možná že už to jiní lidé prohlašovali přede mnou, ale nikdo
    tak oprávněné. Jsem dokonce i šťastnější než Jane, ta se
    pouze usmívá, kdežto já se směji.  Pan Darcy na Vás vzpomíná
    s vřelou láskou, pokud ji právě nemusí věnovat mně. Máte
    všichni přijet na vánoce do Pemberley.

    Vaše atd.

Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud jinak,
a ještě jinak zněla odpověď pana Benneta na poslední dopis páně
Collinsův:

    Vážený pane,

    budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se
    zakrátko provdá za pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak
    nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych stranil synovci, kouká
    z něho víc.

    Vám oddaný atd.

Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou
láskou a neupřímností. Napsala dokonce při té příležitosti
i Jane, aby vyjádřila svou radost a zopakovala bývalá ujištění
o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo ji to,
a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět mnohem
přívětivěji, než věděla, že si zasluhuje.

Slečna Darcyová projevila při podobné příležitosti stejně
upřímnou radost, s jakou jí to bratr oznámil, čtyři stránky
dopisního papíru nestačily pojmout její nadšení i vroucí přání,
aby se s Elizabeth sblížily jako sestry.

Než stačila přijít odpověď od pana Collinse nebo blahopřání
Elizabeth od jeho choti, dozvěděli se u Bennetových, že
Collinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy pochopili důvod
jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak rozběsnila nad
obsahem synovcova dopisu, že Charlotte, která se ze zasnoubení
srdečně radovala, pokládala za nejmoudřejší vyklidit pozice,
dokud se bouře nepře-žene.  Elizabeth uvítala přítelkyni právě
nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si někdy při jejich
setkání říkala, že je to potěšení draze zaplacené, když viděla,
jak je Darcy vystavován nezakrytému otrockému lísání Charlottina
manžela. Snášel to však s obdivuhodným klidem. Dokázal i poměrně
vyrovnaně vyslechnout sira Williama Lucase, když mu blahopřál
k získání převzácného klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni
často setkají u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo
mimovolným gestem, ale až potom, co se sir William ztratil
z dohledu.

Právě tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární
paní Philipsovou, a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako
v její sestře, takže s ním neklábosila tak důvěrně jako
s dobromyslným Bingleym, přesto na něho nedokázala promluvit, aby
neřekla něco nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale
na společenské uhlazenosti jí nepřidala.  Elizabeth dělala, co
bylo v jejích silách, aby ho obou dam co nejvíc uchránila,
nejraději by ho byla měla stále jen pro sebe nebo k němu pustila
jen ty členy své rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali,
a třebaže trapné situace, které při tom vyvstávaly, byly stinnou
stránkou jejich zasnoubení, podněcovaly tím víc budoucí naděje;
těšila se už nedočkavě, až se zbaví společnosti, která jim oběma
tak málo vyhovovala, a octnou se v pohodlí a přepychu jejich
rodinného sídla na Pemberley.

Kapitola 61
-----------

Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den,
kdy se zbavila svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší
a hrdostí potom navštěvovala paní Bingleyovou a vykládala o paní
Darcyové, lze si snadno domyslet. Kéž by se — v zájmu její rodiny
— dalo říct, že když se splnilo její vroucí přání a tolik jejích
děvčat bylo dobře zaopatřeno, mělo to na ni ten žádoucí účinek,
že se z ní stala nadosmrti rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale
kdopak ví, třeba by si byl její manžel nezvykl, kdyby bylo
rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou podobu, a tak bylo
dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a pošetilostem
napořád.

Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo; náklonnost
k ní ho vylákala z domova častěji, než by co jiného bylo
dokázalo. Rád jezdil do Pemberley, a zvlášť tehdy, když ho vůbec
nečekali.

Bingley s Jane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že
její matka a merytonské příbuzenstvo jsou takto příliš blízko
i pro jeho dobromyslnou povahu a její laskavé srdce. Splnil pak
nejvroucnější přání svých sester: koupil si panství v hrabství
hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth krom jiných šťastných
okolností ještě sídlily pouhých třicet mil od sebe.

Kitty měla nyní tu velkou výhodu, že pobývala většinou u jedné
nebo druhé starší sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to,
jež dosud znala, jí nesmírně prospělo. Nebyla tak nepoddajná jako
Lydia, a když se vymanila z Lydiina vlivu a sestry se jí věnovaly
a dohlížely na ni, zbavila se do jisté míry své ufňukanosti,
hloupých nápadů a nepěkných zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě
chráněna dalšího neblahého Lydiina působení, a třebaže ji paní
Wickhamová často zvala na návštěvu a slibovala jí bály
a mládence, nepřipustil otec nikdy, aby jela.

Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve
své honbě za vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být
chvilku sama.  Mary už nemohla tak utíkat před světskými zájmy,
ale stále ještě horlila o mravnosti po každé návštěvě: jelikož ji
však už netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral
ji otec, že se těm změnám podvoluje docela ráda.

Zato Wickhama s Lydií se svatby jejích sester příliš nedotkly. On
snášel se stoickým klidem vědomí, že Elizabeth musí nyní zvědět
o jeho falši a nevděku vše, co jí snad až dosud zůstávalo skryto,
a přese všechno, co se stalo, neztrácel naději, že by se Darcy
dal pohnout k tomu, aby mu pomohl udělat kariéru a finančně ho
zabezpečil. Z blahopřání, které poslala Lydia Elizabeth ke
svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho choť se takové naděje
nevzdává. Dopis zněl:

    Drahá Lízinko,

    přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ-li pana Darcyho aspoň
    zpola tak jako já svého drahouška Wickhama, musíš být velmi
    šťastná. Těší mne, že budeš tak bohatá, a až nebudeš mít co
    na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se
    určité moc rád dostal ke dvoru, a já mám dojem, že na tom
    nebudeme finančně tak, abychom se obešli bez výpomoci. Přijal
    by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň tři čtyři
    stovky roční; ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu, je-li Ti to
    proti mysli.

    Tvá atd.

Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto
stylizovala svou odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už
neopakovaly. Podporovala je však, pokud mohla, a z toho, co
ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to dalo tak nazvat,
jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí
při jejich marnotratnosti a bezstarostnosti o budoucnost na
živobytí, to věděla od prvopočátku, a také kdykoli se stěhovali,
obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim trochu vypomohly
vyrovnat dluhy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli
propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se
stěhovali z místa na místo a hledali, kde by se dalo lacině žít,
ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost k ní se brzy
změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své
mládí a vychování byla Lydia i nadále práva pověsti, kterou si
vydobyla svými vdavkami.

Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na Pemberley, přesto mu kvůli
Elizabeth i nadále pomáhal v kariéře.  Lydia je občas navštívila,
když si její manžel odjel vyhodit z kopýtka do Londýna nebo do
Bathu, a u Bingleyových se oba často zabydleli na takovou dobu,
že to bylo moc i na Bingleyho slunnou bezelstnost a časem
zauvažoval, jak by se jim mělo naznačit, aby se už rozloučili.

Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil, jelikož však
pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley,
překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív,
obskakovala Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím
a prokazovala Elizabeth veškerou povinnou úctu.

Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou
se sžily právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly
se mít navzájem tolik rády, jak se snažily. Georgiana Elizabeth
hluboce obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se
zděšením, jak čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval
odjakživa takový respekt, že to téměř utlumilo její sesterský
cit, a nyní viděla, že se s ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo
Se jí ponaučení, které jí dosud nikdo neudělil. Díky Elizabeth
počala chápat, že žena si může k svému manželovi dovolit věci,
které by bratr u sestry téměř o deset let mladší vždy
nepřipustil.

Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, popustila
uzdu své vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své
záměry oznámil, použila tak silných výrazů, zvlášť na adresu
Elizabeth, že veškeré styky na čas ustaly. Ale nakonec ho
Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní;
teta ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, bud
z lásky k němu, nebo ze zvědavosti, jak si jeho žena vede,
a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na Pemberley,
třebaže jeho háje byly pokáleny nejen přítomností takové paní,
nýbrž i návštěvami jejího londýnského strýce a tety.

S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali. Darcy je měl stejně
rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali,
jak jsou jim zavázáni za to, že ji přivezli do Derbyshiru a tím
způsobili, že se našli.

.. vim: set spell spelllang=cs: