{{NavigacePaP
 | TITUL = Ottův slovník naučný
 | ČÁST = Plutarchos
 | PŘEDCHOZÍ = Plut
 | DALŠÍ = Pluteus
}}

{{Textinfo
 | TITULEK = Plutarchos
 | AUTOR = [[Autor:Jaroslav Šťastný|Jaroslav Šťastný]], neuveden
 | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 950–951. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n1016 Dostupné online.]
 | LICENCE = PD anon 70
 | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Plútarchos]]
 | WIKIPEDIA-HESLO = Plútarchos
}}

{{Opravit chyby|Mnoho OCR chyb.}}

{{Forma|proza}}

'''Plutarchos''': '''1)''' '''P'''., spisovatel řec. doby císařské (* v Chairóneii as r. 46 po Kr.). Pocházel z rodiny bohaté. V Athénách horlivé zabýval se filosofií, jsa posluchačem hl. akademika Ammónia. Za Vespasiana přišel jako vyslanec své rodné obce do Říma a též později zdržoval se tam několikráte. Byl přítelem vynikajících Římanů, jako byli Sossius Senecio, lunius Arulenus a hlavně Mestrius Florus, dle něhož přijal i nomen gentile, když mu občanské právo římské bylo uděleno. Od Trajana prý vyznamenán hodností konsulara a dán mu prý — jakož i později od Hadriana, vliv na správu Achaje (Suidas s. v. Eusebius ad a. 119). Většinu života ztrávil v Chairóneii, zastával tam úřad archonta a telearcha, byl také ἱερομνήμω v amfíktyonii delfské a těšil se všeobecné vážnosti. Jinak věnoval svůj čas spisovatelství, výchově svých dětí a četným přátelům. Zemřel nepochybně v prvních letech vlády Hadrianovv. — Spisy jeho, z větší části zachované, aélí se na životopisy (᾿Βίοι παράλληλοι) a na pojednání (počtem 83) různého obsahu, jež zahrnují se jménem ’Ἠϑικα (''Moralia'') a často se cituji latinskými názvy.

Podrobná jejich chronologie není známa, jisto pouze, že životopisy padají do pozdější doby jeho života. Jest to 23 dvojic životopisů vždy jednoho Řeka a Římana, na př. Theseus a Romulus, Lykurgos a Numa, Themistoklés a Camillus, Aristidés a Cato Maior, Periklés a Q. Fabius Maximus atd. Při 19 dvojicích nachází se na konci srovnání (σύγκρισις) obou mužů. Toto sestavení mužův řeckých a římských jest novotoa '''P-'''ovou, neboť Cornelius Nepos a Varro kladli vedle sebe celé skupiny mužův obojího národa. Vedle těchto dvojic jsou jesté samostatné životopisy Artaxerxa Mnemóna, Arata, Galby a Othona, z nichž tyto dva snad jsou pouhou snůškou materiálu (Wachsmuth, Einl. 218). V biografiích '''P-'''ových látka vážena často ne z pramenů původních, nýbri z kompendií (nyní ovšem ztracených), v nichi prameny původní byly již zpracovány, tak v Životopise Alexandrově máme hl. Stra bono va lcxoQi%Á vnofivrffiMXtt, ve starších dějinách římských Valeria Antia a Dionysía, pramenem oněch dvou biografií císařských jest Cluvius Rufus, z něhož i Tacitus v Historiích čerpal. Citáty jiných pramenů tedy pocházejí velmi často z druhé ruky ; některé ovšem, zejména básnické, dodal z hojné své četby často jen z paměti anebo z výpisků, ježto mu v Chairóneii větší knihovna scházela (Demosth. 2). Naučiv se latině teprve pozdě, latinským předlohám dokonale nerozuměl (ibid.). Sám podotýká (Alex. 1). že nepíše dějepisu, nýbrž životopisy, a že zřetel jeho se obrací ne tak k ocenění vlastního životního díla oněch mužů. jako spíáe k vylíčení povahy a anekdotám. Proto jeho životopisy jsou pramenem druhého řádu, tím více, že nemá pro poměry v minulosti náležitého porozumění a že líčí často své hrdiny vědomě optimisticky na újmu pravdy (Kimon 2). Však u širších vrstev biografie ty, psané vřele a zábavně, měly za všech dob veliký úspěch a byly jim hlavním pramenem o starých dějinách (Shakespeareův Koriolas a Julius Caesar). Z Moralií jsou obsahu historického pojednáni AUta ťca^atxa a Jitu. 'EXXrjVLíiá, v nichž výklad o zvláštních obyčejích a příslovích obou národů, dále spisek rvvaííióv cíQBtaC a historické deklamace O štěstí či vý-tečnosti Alexandrově a O štěstí či vý-tečnosti Římanů, Většina však jich jest obsahu filosofického. Nebyl sice P. ani tu badatelem samostatným, znal však dobře hlavní problémy filosofie a všechny téméř filosofy, přidržuje se ovšem nejvíce staré Akademie. Ze spisů některé jsou methodicke (j. nCg 6u x6v véov noir}\uixmv očxoóťtv), v jinoch polemisuje proti stóikům a epikároVcum (z těchto posledních ve spise 77^0^ KoXckrjVf obsahujícím obranu starších filosofa proti Epikúrovi, zachovány celé souvislé úryvky jejich). Veliký jest počet spisův etnických, složených podle populárních spisů školy akademické a peripatétické, na př.: ''Jak seznáme, že pokračujeme ve ctnosti?''; ''Jak nám prospívají nepřátele?''; ''O osudu''; ''Ctnost

jest uČUelna; O lakomství a j. Sem náležejí
též řeči, jimiž potěšuje svou manželku pro
ztrátu dcery a přítele, že poslán do vybnanství, dále Řecku chvále Eróta\ Naučeni man"
ielum\ pak pojednáni obsahu politického
i Rady j jak »e účastniti veřejného {ivota\ Má- li
stařec účastniti se veřejného fívota? a ].)• Náboženských otázek — P. kloní se k monotheismu — dotýkají se spisky: O tich, jef
božstvo poddej i trestá; O zaniknuti viitebnj^ch
svatyni; O pověře; O Isidé a Osiriovi (pokládá je za bohy řecké). Některá pojednání
týkají se i věd přírodních: Otázky přiroď
nické; O obličeji, jen f se jeví v měsíci; Jsou-li
pozemská či vodní \viřata chytřejší? a j. Důležité jsou rozpravy literární, totiž O hudbě
(kde zachovány delái výňatky z Aristoxena
a Hérakleida) ; Srovnám Aristofana s Menandrem a O zlomyslnosti Hérodotovi, kde polemisuje proti tendenci díla jeho Athéňanům
přátelské. Problémy z různých oborů zabývá
se spis Aeči při hostinách (9 knih), kde jsou
obsaženy rozmluvy při rozmanitých slavnostních příležitostecn s hojnými citáty básnickými. Themata jsou na př.: Proč se ovénčuieme při hostinách?; O tanci; O smíšené stravě;
Kolik jest Afus a j. Moralia psána většinou
dialogicky, ač formě veliká péče nevěnována, i v slohu '''P-'''ově (v periodách, neobyčejných abstraktech a j.) jsou dosti hojné
úchylky od spisů klassických. — Veliký počet pojednáni z Moralií nepochází od '''P-'''cha,
nýbrž jsou to podvrženiny z různých dob,
hlavně pozdějších. Jsou to na př.: Vj^roky
králův a vojevůáců; Výroky lakónské; Útěcha
poslaná Apollóniovi; O vrchově hochů (zajímavý a za renaissance i později velmi ceněný spis); pak obsahově velmi důležité
spisy: Životopisný X řečníků (založeny hl. na
pracích Caecilia z Kalakty); Život Homérův;
O náborech filosofů, 5 kn. (výbor z metafysických výkladů hl. dle Aětia). - Rukopisy Životopisů pocházejí z X. a XI. stol.,
rukopisy Moralií jsou mladší. — Editio princeps AÍdina z r. 1509, další vydáni celého
'''P-'''cha jsou od Xylandra z r. 1560, Reiske
z r. 1774 a ve vydání Didotově od Ddhnera
a Důbnera r. 1846 si. Životopisy samy vydány Koraisem r. 1809 a Sintenisem r. 1839
si. (vydání kritické, ale zastaralé), jednotlivé
ve sbírce Teubnerově a Weidmannově s poznámkami — Demosthenés a Cicero od
Grauxa v Paříži, 1881. Moralia vydal Wyttenbach r. 1796 si. a nověji Bernardakis
v bibl. Teubnerově r. 1890 si. Jednotlivě
vydány s poznámkami: De Iside ... od Partheye r. 1850, De musica od Volkmanna
r. 1866 a od Westphala r. 1865. — - Do češtiny přeloženy něsteré životopisy od Vanička v >BibUothece klassikův« r. 1865 si.;
z Moralií přeložil Šuran: Jak má jinoch
čisti básníky (Programm Roudnice, 1896);
O výchově nochů (Progr. Král. Vinohrady,
1902). — Srv. Volkmann, Leben, Schriften
und Philosophie des Plutarch v. Chaeronea
(Berlin, 1869); Christ, Geschichte der gr.
Litteratur p. 546 si. šy.

'''2) P'''. {{Prostrkaně|Athénský}} (* kol 350 po Kr. – † asi 430), filosof směru Plótinova, vykládal Platóna a hlavně Aristotela, jehož znalost pokládal za nezbytnou k porozumění Platóna. Žákem jeho byl Proklos.
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Řekové v Ottově slovníku naučném|Plutarchos]]