Co jest obec? [*]_ ================== V době pobělohorské zřízení obecní v zemích českých utvářelo se jinak v městech a jinak v obcích vesnických. V městech králských veřejná správa pozvolna se dostala do rukou purkmistrů a zkoušených radů magistrátních, dosazených zemskou vládou ve srozumění se soudem appelačním, ale správa jmění obecního, i pokud v něm ještě zástupcové měšťanstva měli účastenství, byla ochromena stálou ingerencí gubernia a úřadu podkomořského. Na venkově vliv rozhodující na záležitosti obecní měly vrchnosti, vliv snadno vysvětlitelný svazkem poddanským. Vrchnosti vykonávajíce samy moc soudní a politickou netoliko že nebyly podrobeny moci orgánů obecních, nýbrž dosazujíce rychtáře a konšely obecní spravovaly prostřednictvím těchto osob i vlastní majetek obecní. V pozdějších letech přidružila se k tomu rozsáhlá ingerence tehdejších úřadů krajských. Zrušení svazku poddanského (r. 1781) a spojené s ním zestátnění veškerého konání spravedlnosti a správy politické způsobilo převrat v dosavadní organisaci obcí. Podstatný rozdíl mezi městy svobodnými a obcemi venkovskými, až do tehdejší doby patrný, byl šetřen. Myšlénky pak, jež se projevily v r. 1848, žádaly vymanění obcí nejen z područí vrchnostenského, ale i z poručníkování moci státní. (Pražák J. Rakouské právo ústavní. V Praze, 1895. I. 47-48.) K. Havlíček v článku níže otištěném hleděl ukázati, co by se z obcí za stísněných poměrů tehdejších dalo učiniti, kdyby byli v obci lidé opravdoví, kteří by si byli vědomi účelů obce „obyčejnějších, všeobecnějších a důležitějších“. [#]_ Kdyby tak člověk jen po naší milé vlasti cestoval a všeliká místa a místečka navštívil, a pak odpovědíti měl na tuto otázku, musel by asi říci: „Obec jest místo plotem ohrazené, nad každými dveřmi jest *numero*, v jednom domě bydlí rychtář, v jednom *servus*, v jednom slouha a v prostředku je louže.“ Nic víc? — Nic. — A proč tedy jsou ty domy a chalupy pohromadě? — Nevím věru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly. — — To by byl ovšem malý prospěch obce, ale jinak není. Lidé jsou pohromadě, bydlí jeden vedle druhého, v jedné obci, v jedné společnosti, ale nepomyslí a nevědí proč a nač. Nespácháme křivdu, řekneme-li, že snad z tisíce jednomu z našich krajanů nenapadlo, proč tak asi vedle sebe ve společnosti, v obci žijeme, proč nesedí každý člověk a každá rodina sama o samotě od ostatních vzdálena a oddělena. Věru bychom museli pochybovati o důstojnosti lidské, kdybychom náležitě a přísně vypočítávali a považovati chtěli, co člověk buď dělá neb s sebou dělati nechá, nevěda proč a zač. Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které hnáno jsouc kamkoli od pastýře svého, ačkoli opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazvati obcí, proto že jeden úd druhému nepomáhá, proto že nemají společného účele svého. Tak též by se obcí nazývati neměla vesnice neb městečko, kde lidé pouze vedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb aspoň žádného šlechetného vyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly: pásti se ale může každé zvíře samo, k tomu nepotřebí stáda. Stádo jest jenom pro pohodlí pro zisk pastýře, ale obec má býti pro pohodlí, pro zisk všech. Dobré příklady obce vidíme jen při tvorech, které nerozumnými jmenujeme, bezpochyby proto, že my jim sami nerozumíme: při mravencích a včelách. Tu nejlépe poznati můžeme užitek pravé obce, pravé společnosti, když vidíme, jak veliká díla provedou tak maličcí tvorové společně. Ba ještě více tvorové tito by bez obecného společenského zřízení ani obstáti nemohli, tak velice již do jejich přirozenosti vložen jest pud obecenský, společenský. V tom ohledu tedy i samého člověka převyšují, který často dokonce osamotněle žije, neznaje ani dobrodiní společenských svazků. A kde i člověk opravdu zejména v obci žije, jak častokráte jej vidíme zanedbávati buď úmyslně neb z netečnosti všeliké povinnosti a výhody občanské, jak často ještě ostatním spoluobčanům svým na zkázu a na překážku bývá? ---- Na dvou velikých hlavních základech vystaveni jest veškeren lidský svět, Schiller jej jmenoval: *hlad* a *lásku*, my je pojmenujeme: *náklonnost* (poněvadž se již u nás láska béře jen ve smyslu sexuálním) a *užitek*, a stavíme náklonnost jen *honoris gratia* na první místo, neboť v opravdivém světě skoro vždy na něm užitek (hlad) stává. Cokoli člověk dělá, činí buď z náklonnosti neb pro užitek (leda by nic nemyslil a dělal všechno nevěda proč, mechanicky), a blažený ten, kdo všechno užitečné činiti může z náklonnosti, a komu všechno, co z náklonnosti učinil, užitečné jest. Zde stojíme při základním uzlu člověčí bytosti, při egoismu (pro užitek) a při mravnosti (z náklonnosti). Co jest vlastně egoismus (soběctví), přetěžké to určení, a nižádná lidská moc udati nemůže při jednotlivých činech hranice mezi egoismem a mravností. Člověk může nejkrásnější činy vykonati z nejšpinavějších, z nejzištnějších a nejnemravnějších pohnůtek, a naopak dobrý úmysl může před světem platiti za zlý! A proto by nebylo dobře snovati základy veřejného zřízení obce na pouhé náklonnosti, na mravnosti, z té příčiny, že lidský bystrozrak dobře provedené pokrytectví proniknouti nemůže, a tedy by od soběckých chytráků, vydávajících se za nezištné obětovavé muže, přečasto šizen býval. Jenom rodina, tato malá obec, jest výhradně založena na náklonnosti, poněvadž se v ní, jakožto vždy pohromadě žijící, pokrytectví mnohem tíž provésti dá, ačkoli i tu máme mnohé ošklivé příklady. Každá dobře zřízená obec musí být ale jen založena na *užitku* a sice na užitku všeobecném. To jest každý jednotlivec musí z toho užitek míti, že v obci žije, sice jest tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení svobody jednotlivců, člověk právě tím, že do obce vstupuje, k rozličným povinnostem se zavazuje, které by sic jinak (jako pouhý člověk osamělý aneb v rodině živoucí) neměl, a k těmto povinnostem zavazuje se dobrovolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to větší užitek očekává. (Nebereme zde užitek jen ve smyslu nejhrubším.) V obci platiti musí zásada: Něco za něco, nic za nic, a čím více se obec drží té zásady, tím dokonalejší jest. Aby nám nikdo zle nerozuměl, musíme doložiti, že náklonnost, obětavost atd. (co se patriotismus zove), nikterak z obce nevylučujeme, tyto vždy v obci budou a býti musí, ale jenom že nahodile a tak, aby obec sama na nich založena nebyla, aby nechtěla obec státi a vzkvétati patriotismem a jinými *dobrovolnými* skutky občanů. Neboť každý nahlížeti musí, že by takový základ při známé povaze lidského ducha jen slabý a nejistý, ba nanejvýš nebezpečný býti musel. ---- Samo sebou se již rozumí, že nemůže býti žádná obec jenom k prospěchu (pro užitek) jednoho neb několika málo osob, sice by přestala býti společností. Když se jakákoli společnost a k jakémukoli oučelu sestoupí, není sice zapotřebí, aby každý jednotlivý oud té společnosti stejné obtíže nesl, t.j. stejně k společnému oučelu přispíval: to však nevyhnutelně při každém spolku býti musí, aby každý oud v tom poměru užíval společných výhod a užitků, v jakém poměru nese společné obtíže, totiž aby ten, kdo více přispívá, zase větší podíl bral z vytěženého, sice jest společnost založena na nespravedlivosti. Totéž i v obci musí býti, poněvadž i obec jest společnost. I v obci tedy má ten, kdo více přispívá k obecnímu dobru, buď si to penězi (daněmi) nebo prací svou, aneb jiným jakýmkoli způsobem, větší podíl dostávati z výhod obecních. Aneb obráceně řečeno, kdokoli chce v obci větších výhod užívati, musí i větší obtíže nésti k obecnému dobru: *Darmo* aneb *zpolodarmo* užívati všelikých výhod a užitků na cizí útraty a na cizí obtíž jest nedůstojno čestného člověka, jest buď lupičství aneb nectné darmochlebství. Není snad zapotřebí, abychom věci tyto šíře a určitěji vypisovali, udávajíce rozličné způsoby takových proti pravému oučelu obce čelících poklesků; soudný a přemýšlející čtenář sám si je zajisté pomyslí, jelikož ne zřídka se přihazují. Považujeme však toto zde v krátkosti postavené co dostatečnou odpověď na všechno, cokoli se o aristokratii, demokratii, monarchii atd. obyčejně mluvívá. Každé zřízení obce jest dobré, kde se nadřečený spravedlivý poměr zásluh a výhod každého jednotlivého ouda shledává, a oud požívající v obci výhod větších, než jsou jeho zásluhy, jest nehodný oud obce, buď si on v jakémkoli stavu a v jakékoli důstojnosti: neboť takový oud jest k obtížnosti ostatním, ne však ku prospěchu jejich. Rozumí se samo, že nehodnost takového sobeckého ouda a jeho škodlivost tím větší jest, čím výše v ober samé stojí t.j. čím více a čím větších výhod užívá od obce, nekonaje za ně obci přiměřené služby. Mnohem však horší ještě jest takový oud, jenž nenesa přiměřené obtížnosti obecní, ještě sám buď celé obci aneb jednotlivým oudům obtížnosti činí, a nepomáhaje dle povinnosti své k dosažení obecních oučelů ještě jim úmyslně překáží. Takový oud neb takoví oudové obce jsou mnohem horší než zjevní nepřátelé obce. Účele obce mohou býti velmi mnohé a rozmanité, a každá obec může si dle všeobecné vůle oudů svých jiné oučele vytknouti : my zde jenom o obyčejnějších, všeobecnějších a důležitějších účelech obce promluvíme. ---- Nebylo by dobře rozkládati a posuzovati zde rozličné oučele obce bez ohledu na naši skutečnost,, neboť jsme již dávno přesvědčeni, že se má při každém přemýšlení a rozjímání vyjíti od něčeho skutečného, ne pak ve větru *ideas honiti*, jak praví náš Komenský velmi trefně v Labyrintu světa. — Především zde musíme pozornost na jednu sice nahodilou, ale předůležitou okolnost obrátiti, a sice na tu, že jsme do obce, ve které žijeme, dobrovolně a po dobrém rozvážení nevstoupili, nýbrž se v ní zrodili, a tak nechtíc se oudy obce stali. Když člověk sám a dobrovolně k obci přistoupí, skoro vždycky celé zřízení její zná, a právě proto přistupuje, že se mu toto zřízení a tyto ústavy zalíbily, že souhlasí s jeho smýšlením. Takový pak oud obce, znaje zákony a účele obce a řídě se dle nich, jest vždy užitečný. Naopak ale občané nepřistoupivší dobrovolně k obci, a žijíce v ní jen proto, že se tam narodili, neznají obyčejně (nemyslíme, že by tak vždy býti muselo) ani oučele obce své, ani zřízení (zákony) její, a takové občany neměli bychom ani občany nazývati, nýbrž vlastně *nábytkem* obce. Neboť zrovna tak, jako almara postavená k pohodlí mému v mém pokoji nemůže býti nazvána obyvatelem mého pokoje, proto že tam stojí nevědomky, a ne k svému, nýbrž pouze k mému prospěchu : zrovna tak obyvatel obce, neznající účele a zřízení její, a nepůsobící vědomě a samovolně k tomuto účeli nezasluhuje jméno občana, a není také oud, nýbrž nábytek obce. Toto podobenství dále vysvětlovati nemůžeme: každý však sám nejlépe to učiniti dovede. Občan neznající účele a zřízení (zákony) obce své, nevědoucí, co se v ní děje, jak se řídí, nechápající celé ústrojí její, nemůže také ani dobře znáti své povinnosti, tak jako ani svých práv nezná. Taková nevědomost a slepota občanů jest však k.největší škodě celé obce (ovšem i všech občanů jednotlivých). Každému z nás budou následky té nevědomosti známy ze zkušenosti. Jak často vidíme muže jinak v privátním životě svědomité, kteří by žádným způsobem nikoho ze sousedů svých ani o nejmenší věc neošidili, proti státu jednati lstivě a velmi ošemetně. Patřme na veřejné stavby, na silnice, železnice, na pachty, odvody k veřejným zemským potřebám a vůbec na všechno, co obec na své útraty koná, jaké se tu často dějí podvody. Tu pašováním, tu podvodnickým vyhýbáním se dani předepsané, tu uplácením, tu zas přijímáním úplatků, tu špatnou prací atd. atd., nejeden dle svého způsobu šidí obec. Ba tak dalece jest v tom ohledu cit kleslý, otupělý (neb vlastně neprobuzený), že takové podvody obce ani ve veřejném mínění hanebné nejsou. Kdož by se kupř. styděl říci, že kouří pašovaný tabák? ---- *Duch občanský, občanské smýšlení* chybí v takových obcích, ve kterých občané ve správě obecní žádného podílu a hlasu nemají, o zřízení a účelech obce nic nevědí, kde se správa veřejně a všem před očima nekoná. Jaký pak div, že občan nenahlížeje, kterak i jeho oběti k udržení celku nevyhnutelně zapotřebí, nevida náležitého spojení mezi obtížemi, které pro obec nese, a užitky, jaké od ní béře, poněvadž vždy jen obtíže své (daně a služby) patrně na očích má, prospěch ale ne tak patrně: jaký div pravím, že se občan takovou obec co nějakou obtíž považovati naučí, a potvrzen ještě v mínění svém nevlídností a nespravedlivostí ouřednickou (za niž arci obec vždy nemůže), konečně obec za zjevného nepřítele svého a škůdce drží, a nepřátelsky proti ní jedná, nemoha mocí, aspoň lstivě a podvodně?! Tak se tedy v takových obcích, ve kterých lid úmyslně v nevědomosti obecného zřízení, obecných výloh a příjmů, obecné správy držán jest, tentýž lid naučí považovati obecné jmění co jmění ne své, nýbrž cizé a sice jmění bohaté osoby, které to, jak on ve své sprostnosti myslí, málo uškodí, bude-li o něco ošizena; platiti daně jest mu nanejvýš obtížno, poněvadž myslí, že on chudší dává bohatšímu, jelikož nenahlíží a nahlížeti nemůže, že tyto daně vlastně dává jen sám sobě, jako z jedné kapsy do druhé. (Tu arci máme na zřeteli jen spravedlivé zřízení obce, kde každý takové užitky má, jaké obtíže nese a jaké práce koná, kde nejsou marní darmochlebové žijící z cizí práce, neboť taková nespravedlivá obec jest arci škůdnice mnohých občanů.) Avšak i vzdělanější oudové takové obce, kteří o takovýchto věcech dobré nahlídnutí mají, přece však zjevně nevidí, jakou cestou příjmy obecné jdou na vydání, aniž přesvědčeni jsou, že se všechno dobře, moudře a spravedlivě řídí (poněvadž řízení tajné jest), i tito vzdělanější občané chovají k obci své vždy nedůvěru. Taková občanská nesvědomitost a netečnost zmocní se všech stavů, každý dle postavení svého zkracuje obec a její jmění, ten nesvědomitým placením dané, onen podvodnickou aneb aspoň nedbalou službou, jiný zas patrným zlodějstvím. To však málo kdo pováží, že konečně jen sebe sám a své přátele šidí. Neboť když jiní příjmy obce zkracují, vyhýbajíce se podskočně daním, clu atd., jiní zas vydání její zvětšují, konajíce jí špatnou službu za dobrou mzdu, což z toho konečně ze všeho pojiti může? Jen špatný stav obce, totiž že nemůže tak mnoho prospěšného občanům podávati, jako by podávala, kdyby se všechno svědomitě konalo a odvádělo. A jak směšné, jak dětinské jest při tom celé toto počínání? Žádný nepováží, že při všem svém podvodu přece vlastně tolik daně platí, jako by platil bez něho. Obec vypíše tolik daní, kolik na vydání svá zapotřebí má. Ošidíš-li ji při jedné dani o několik zlatých ročně, musí ti zas jinou novou daň uložiti, neboť bez těch peněz, o kterés ji zkrátil, býti nemůže. A tak tedy pro nepoctivost sám si daně zvětšuješ. Aneb snad myslíš, že přece ty dani ujdeš, a jiný poctivější ji za tebe zaplatí, a tak přece z podskoku svého užitek máš? Ó, nevěř tomu! Tak jako se žádný člověk držeti nemá za nejdokonalejšího a nejctnostnějšího, tak by se rovněž (z pouhé skromnosti) nikdo neměl držet za největšího šibala. Ošidíš-li ty obec ročně o 10 zl., považ že jsou jiní, jenž ji o 1000 zl. přivedou, a tu pak na tebe přece padne větší škoda, než jsi vyhrál, neboť ony tisíce také ty nahraditi musíš. Obci peníze nerostou, a co má, má od tebe a tvých spoluobčanu, co se jí uzme, uzme se tobě, a co se jí přidá, přidá se tobě. Kýž by bylo možná, aby obec všechno, oč do roka bud nepoctivostí neb nedbalostí přivedena bývá, spočítati, a pak co zvláštní daň, *daň nepoctivosti* na každého občana rozvrhnouti mohla, aby se tak odcizená suma navrátila. Tak by se bohdá brzy naučili patrně a pochopitelně škodlivost jednání svého nahlížeti. Ale nejen tímto obec taková trpí, že občané povinnosti své nekonají: nýbrž také pro nedůstatek ducha občanského nikdo pro všeobecnost nic nepodnikne nad svou povinnost. Co neznáme, to milovati nemůžeme, a co nemilujeme, kterak se budeme pro to obětovati? Takový nedůstatek ducha občanského zvláště vadí při úřednictvě. Každý dobře nahlíží, jaký jest rozdíl mezi prací s horlivostí konanou, a mezi nádenickou, otrockou. Jak lehko se zanedbá služba nekonaná veřejně? jak lehce se neuchytí při úředníku převrácené mínění, že svůj úřad ne za povinnost nýbrž za odměnu svou, za prebendu považuje, a sám sebe místo za služebníka obce za jejího poručníka! Tak zůstává obec taková vždy jen v zakrnělosti, a občané nemajíce v ní důvěry, nejsou jí oddáni, lehce se proti ní popuditi dají, a nakloněni jsou k vzbouření. Obec sama nikdy vzkvétati nemůže, a vždy pozadu zůstává za jinými, a k tomu jest vždy v největší nebezpečnosti. Zcela jinak stojí obec, ve které občan sám své povinnosti a práva, zřízení a správu obce zná, kde se všechno přede všemi a veřejně jedná, a kde každý sám v řízení obce jisté přiměřené má účastenství. Tam panuje duch občanský. Daně každý rád platí, nahlížeje potřebnost jich, a jsa přesvědčen o dobrém hospodářství s nimi, jakož i o tom, že čím víc daní dává, tím větší zas užitek béře. Každý věda, že co obci náleží, také z části jeho jest, bdí horlivě dle postavení svého, aby se ani lehkomyslností, 'ani nepoctivostí, aniž jakým jiným způsobem obci nikde škoda nečinila, žádný nedá si v ničem ukřivditi, znaje svá práva; a znaje své povinnosti, nekřivdí jinému, a tak obec sílena ze všech stran, blahodějně na všechny strany působí, a zas každý nahlížeje výhody a užitek obce své, naučí se jí si vážiti, a požívaje v ní mnohonácterého dobra, miluje ji, jest jí s duší oddán, obětuje se pro ni v čas potřeby, jako se obětuje přítel za přítele. To jest patriotismus, vlastenectví. ---- Tak jako všechny ostatní věci lidské na světě nemůže být obec žádná úplně dokonalá, to jest jinými a pěknějšími slovy řečeno: Člověk jest ustavičného zdokonalování schopen, tak že si vždy, byť by v jakémkoli stavě byl, jiný dokonalejší a pěknější mysliti a k němu směřovati může. Kam ale všeliká obec směřovati má, který jest její účel, na to odpověď všeobecná jest velmi snadná. Účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý účel svůj, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. Ačkoli toto poslední již vícekrát tvrzeno, ba v mnohých obcích i skutečně uvedeno bylo (jako ve Spartě a i nyní ve mnohých absolutních zemích): přece každý hned lehko viděti může protismyslnost takové zásady. Proč člověk do obce vstupuje než ku prospěchu svému? sice by mu lépe bylo o samotě žiti. Když ale obec sama občana pohltí, jeho jen co prostředku bůhví k jakým účelům užívá, tu jest obec sama vlastně jeho nepřítel, a on do obce vstoupiv právě tomu za oběť padne, čemu se vyhnouti chtěl vstupuje do obce, t.j. nežije ve světě, jak by měl, sám pro sebe, nýbrž co nižší tvorové žije pro jiné. Má-li se však zevrubněji udati oučel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kteréž jsou *jistota, pokrok, a svoboda občanů*; obec totiž má poskytovati občanům svým co možná nejvíce bezpečnosti proti všelikému jim hrozícímu zlu (*jistota*), má jim poskytovati co možná nejvíce a nejsnadnějších prostředků ke všelikému pokroku v dobrém (*pokrok*), neobmezujíc však při tom bez nevyhnutelné potřeby *svobodu* jejich. Čím více podává obec občanům svým *jistoty, pokroku a svobody*, tím dokonalejší jest, žádná však obec, co svět světem bude, nepodá úplnou jistotu, nejvyšší pokrok a úplnou svobodu. Zapotřebí však bude o každém z těchto tří účelů dobré obce něco obšírněji podotknouti. .. [*] Novinový článek, který v roce 1846 vycházel na pokračování v Pražských novinách; Borovského článek se ve zmíněných novinách objevil v tyto dny: 5., 8., 12., 19., 22. listopadu 1846 a 13., 17., 20., 24., 27., 31. prosince 1846 Začátek textu (až po odstavec začínající „Zapotřebí však bude o každém z těchto tří účelů …“) byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/karel-havlicek-borovsky/co-jest-obec.html Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Kontakt na provozovatele: Ing. Tomáš Souček .. [#] Tento první odstavec není součástí Havlíčkova článku, ale předmluvou k vydání z něhož čerpal www.cesky-jazyk.cz.